236–240

***********************************************************

236.
Ol. 253,4

547 SE
483 AE
neznámý
a. u. c. 989
Imp. Caesar C. Iulius Verus Maximinus Augustus a M. Pupienus Africanus Maximus ***********************************************************

Tažení Římanů pod Maximinem proti Sarmatům a Dákům. Hlavní stan držel princeps nadále v dolnopannonském Sirmiu (do 238). Maximinus (asi 60) přijal přízvisko Germanicus Maximus. Syna C. Iulia Vera Maxima (19), který podle všeho rovněž nikdy nespatřil Řím, třebaže ho tam otec posílal, ale on ho nechtěl opustit, senát jmenoval caesarem a vůdcem mládeže/princeps iuvenum; otec přidal jmenování imperátorem, tedy spoluvládcem. Maximinus dal senátem zbožnit svou zesnulou manželku Caecilii Paulinu, viz rok předešlý. Válku se Sarmaty v Pannonii však už nedokončil.

Verus Maximus byl údajně zasnouben od t. r. s Iunií Fadillou, odjinud neznámou pravnučkou některého z Antoninů, snad M. Aurelia. Ke svatbě nedošlo. Po Maximově smrti si vzala jinak neznámého senátora Toxotia, autora nedochovaných veršů. Zásnubní šperky a oděvy, dary císařovy, jí zůstaly. Životopisec popisoval Maximovu mužnou krásu "z nebes spadlou" slovy, která žádného z caesarů v literatuře ještě nezdobila. K tomu se "šatil s takovou péčí, že žádná žena na světě nemohla více zářit". Nosil parádní zbroj, zlatý pancíř po vzoru Ptolemaiů, podobně meče a štít vykládaný drahými kameny.

Verus Maximus byl z caesarů ojedinělý jev, řekli bychom metrosexuál. Pravým opakem byl o mnoho později křesťanský císař Valentinianus I. (363-375), který naopak podobnými typy mužnosti pohrdal a sám na svou visage nijak nedbal. Maximus byl první, o němž historiografové uvedli, že si dal líbat ruce, kolena i nohy; jeho otec si to výslovně nepřál.

Z 22. dystra roku 300 autonomní éry Gerasy/březen 237 zřídil ve městě radní M. Aurelius Solón oltář/bómon anethéken za zdar císařů Diovi Kronovi a bohyni Úranii, asi arab. kultům Ba'al šamínovi a al-'Uzzá. V řeckém nápisu Maximinus se synem jmenováni nejsou.  

Během persekuce křesťanů za Maximinovy vlády byl začátkem roku umučen (?) římský biskup Anterós/Anterus (ve funkci krátce od listopadu 235). Jeho nástupce Fabianus (zemřel roku 250) byl zvolen shromážděním celé své náboženské komunity. O století později sice ještě volili biskupy věřící/plebs sancta, populus dei n. fidelis populus, ale volbu schvalovali klerikové/clerus omnis složení z presbyteri et diaconi, a posvěcen byl novozvolenec biskupy již úřadujícími.

Maximinovo pronásledování Ježíšových vyznavačů zřejmě dosáhlo míry, že o něm věděli i souvěrci v Mesopotamii (rozsah ovšem neznáme). Dělo se za biskupa arbélského Šachlúpchy, nástupce Hairánova/řec. Airanés, který držel úřad po 33 let, a jeho předchůdce Ebhed-Mešíhá, který biskupoval 35 roků. Jejich kronikáře jménem Mešíhá-Zeká honba na souvěrce nadchla a napsal, že persekuce "se plnila ryzími dušemi žádajícími stvořitele, aby dny strastí zkrátil a proměnil je v radost".  

 

Maximinus, který loni zdvojnásobil platy vojáků, nyní zvýšil daně a jejich výběrčí se dopouštěli masových přehmatů, což zničilo poslední zbytky sympatií lepších Římanů s nenasytnou armádou putující od porážky k porážce. Jeho lidé, kteří až na praefecta praetorio P. Aelia Vitaliana zůstali pro historii anonymními, řádili prý v Římě mezi majetnými lidmi, ožebračovali je a pomocí udavačů likvidovali. Vylupovali chrámové majetky a vše, co bylo vhodné k roztavení a daly se z toho razit mince, konfiskovali.

Jménem však žádnou z obětí Maximinova režimu neznáme a lze pochybovat, že by "thrácký" obr se na dálku tak intensivně persekuci věnoval. Maximinovi chyběli rekruti, Peršan hrozil na Východě, v Podunají a na Pontu se "probouzeli" Gotové a další germánské národy, Germánie zneklidněla, viz rok 238.

 

Peršané po čtyřletém příměří znovu vpadli do římské Mesopotamie, srov. rok 232: vypukla druhá perská válka. O římských protiakcích není z té doby známo nic. Do Ardašírových rukou padly posléze Nisibis a Karrhy (238), viz dále rok 240.

 

***********************************************************
237.
Ol. 254,1
Démétrios ze Salamíny III
548 SE
484 AE
neznámý
a. u. c. 990
L. Marius Perpetuus a L. Mummius Felix Cornelianus

***********************************************************

Správcem Dolní Británie/inferior byl kolem t. r. Tuccianus n. Uccianus, v letech 238-244 náaledovali Maecilius Fuscus, Egnatius Lucilianus a Nonius Philippus, po roce 244 jistý Aemilianus. O jejich zásluhách o budování říše nevíme nic. 


***********************************************************
238.
Ol. 254,2

549 SE
485 AE
neznámý | Kassiános Hierokéryx ze Steirie
a. u. c. 991
C. Fulvius Pius a Pontius Proculus Pontianus

cos. suff.: M. Tullius Menophilus 

***********************************************************

Rok bývá označován za rok šesti císařů, třetí občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193 a srov. rok 175. Začátkem roku se v provincii Africe pokoušel jistý procurator fisci/finanční správce věrný Maximinovi násilně vybírat daně na pozemkových vlastnících v okolí Karthága. V řadě případů se domáhal majetků ve prospěch fisku nastraženými procesy. Latifundisté ozbrojili své lidi a pronájemce své půdy a v Thysdru/dn. al-Džam v TN zavraždili horlivého vymahatele i s jeho gardou. Jméno vůdce spiknutí vedené "thysderskou mládeží"/thysdritana iuventus známo není a ani onoho císařského procuratora. 
    Prokonsula-správce provincie Africa vetus/proconsularis téměř osmdesátiletého M. Antonia Gordiana Semproniana Romana Africana provolali na návrh decuriona Mauritia, městského hodnostáře či člena městské rady a pravděpodobně též latifundistu, vzbouřenci v Thysdru proti jeho vůli císařem (březen?) a jeho stejnojmenného syna spoluvládcem, ačkoli se otec před nimi vrhl na zem a prosil, aby ho o to nežádali. V historii se oběma říkává Gordianus I. a II.

Zakrátko povstalci obsadili severně ležící  Karthágo, město v této době s třemi sty tisíci obyvateli, druhé největší římského Západu a po Alexandreji a Antiocheji čtvrté největší a nejbohatší v celé říši; srov. rok 25-.

Gordianus starší patřil mezi velkomajitele půdy a v Římě rodina vlastnila dům kdysi Pompeiův (zabral ho M. Antonius a později Tiberius; císařským majetkem se natrvalo stal až za principa Philippa Araba). Jeden z pramenů tvrdí, že Gordianův otec Maecius Marullus byl v přízni se Sempronii a matka Ulpia Gordiana údajně měla mezi předky Traiana.

Moderní badatelé této prosópii obvykle nevěří a soudí podle jména, že předkové M. Antonia Gordiana dostali občanství od triumvira a že pocházeli z Galatie (Gordion), stejně jako rodina matky Sempronie Romany vyskytující se v té zemi. Mohli tedy být mimo jiné hellénisovanými Kelty (?). Kromě stejnojmenného syna měl Gordianus I. s manželkou Fabií Orestillou dceru Maecii Faustinu Antonii Gordianu (Sempronianu) provdanou za dnes neznámého konsulára Iunia Balba a matku Gordiana III. Jistý Ti. Claudius Gordianus z Tyan se stal za M. Aurelia prvním senátorem z Kappadokie, tehdy nejvýchodnější římské provincie. 

V mládí skládal Gordianus starší verše a byl prý autorem Antoniniady s námětem dějů vlády Antonina Pia a M. Aurelia Antonina ve třiceti knihách a též na ně napsal chvalořeči. Filosofy četl až do stáří a nevynikal žádnou vlastností pozoruhodnou při stolování a na hostinách. Fabia Orestilla byla podle jediného pramene, který ji zmiňuje, vnučkou Antonina Pia n. M. Aurelia Fiosofa, podle novodobých skeptiků byla s jistou pravděpodobností vnučkou miliardáře Héróda Attiky. 

Gordianus I. měl za sebou vojenskou karieru v Británii a Syrii a správcoval Acháji. Byl nejstarším z provolaných imperátorů v celé římské éře vůbec, jeho vnuk, viz zde níže, naopak do této doby nejmladším

Gordianus starší rozesílal dopisy vlivným lidem, též "senátu a římskému lidu": rozjel zajímavý způsob státního převratu na dálku předpokládající široké zázemí ve Městě. Oporou Gordianů v Římě byl senátor P. Licinius Valerianus, budoucí imperátor, viz rok 253; je však také možné, že to byl on, koho Gordianus poslal z Karthága do Říma.

Na Maximinova praefecta praetorio Vitaliana poslal Gordianus jednoho svého odhodlaného quaestora s několika centuriony, aby ho odstranili. To se jim po připlutí do Říma při úsvitu podařilo, když se před strážci tvářili, že přinášejí zprávy od Maximina; nechali Vitaliana zkoumat pravost pečeti na listu a při tom ho zavraždili.

Atentátníci procházeli pak Římem, hovořili o Gordianovi a trousili, že Maximinus je mrtev. Lidé ničili Maximinovy sochy a obrazy, udavači a úředníci císaři věrní pokud neprchli byli lynchováni. Mezi oběťmi davu byl městský praefectus Sabinus, poněvadž se snažil násilnosti ukončit. Za Gordiany se postavil senát a prohlásil je 26. června imperátory. Senátoři prohlásili v tajném usnesení (o takovém se dosud nehovořilo; stejně se o něm Thrák dozvěděl) Maximina se synem za nepřátele státu a rozeslali po provinciích posly a frumentarie s výzvou, aby úředníci a legáti Augusti podpořili Gordiany a připravili svá města a území na obranu před Maximinem.

Většina jich poslechla; jen někteří legáti přeposlali posly k Maximinovi, který se na nich krvavě mstil. Maximinus zimující opět v Sirmiu po třech dnech váhání obrátil armádu od války se Sarmaty a na začátku dubna k pochodu na Řím; vojákům pannonských legií vyplatil pěkné peníze.

 

Prokonsul Numidie sousedící s Afrikou (samostatná od Commoda n. Septimia Severa, předtím součástí Prokonsulské Afriky, viz rok 189) Capelianus/Kapelliános však Gordiana nesnášel a poněvadž měl na rozdíl od vzdorocísaře k disposici Třetí legii Vznešenou/legio III. augusta, která jediná ležela posádkou v Africe po celou dobu římské moci, a značný počet aktivních branců/collegia iuvenum a pomocných domorodých jednotek na krocení berberských nájezdníků/auxilia, ujistil Maximina věrností a táhl na Starou Afriku, též Vlastní A./Africa propria. • Gordianus III. za trest Třetí Vznešenou legii rozpustil a její hlavní ležení v Lambaesi na dlouhé roky hostilo jen pomocné jednotky. Legii obnovil roku 253 Valentinianus, popř. již Trebonianus Gallus, neboť útoky pouštních nomádů nabraly na intensitě. Legie pak až do konce (?) římské moci Afriku neopustila.   

Gordianus II., který velel při obraně Karthága nedokonale vyzbrojené domobraně, byl v bitvě s profesionálními vojáky zabit respektive v chaosu na útěku před vojáky do města spolu s dalšími ušlapán a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Město Capelianus obsadil a likvidoval všechny odpůrce Maximinovy zde i jinde po prokonsulské provincii. Gordianus I. vedoucí do té doby pohodový život a k imperátorství byl donucen výhružkami se oběsil na svém opasku (konec června?). O dalším osudu Capelianově nevíme nic, srov. ovšem africkou revoltu proti Gordianovi III. roku 240. 

Gordianus II. (asi padesátník; nejčastěji se odhaduje na ročník 192) byl prý úžasně sečtělý díky tomu, že po svém učiteli Serenovi Sammonikovi zdědil knihovnu jeho stejnojmenného a slavného otce o 62 tisících svitcích, tedy jednu z největších soukromých v říši. Kromě toho proslul tím, že si držel 22 milenek, pravděpodobně nikdy manželku, a s každou z nich že měl tři čtyři děti, čili zhruba nejméně sedmdesát (proti podobnému životnímu stylu bojoval marně už Augustus ve snaze zastavit dekadenci a vymírání římských elit). Pro velikost přirození mu říkávali lidé Priápos narážkou na sošky boha plodnosti Priápa. V jídle se krotil, rád měl kořeněná vína a pojídal ve velkém jablka. V senátorské politice ovšem nikdy ničím nevynikl.  
    

Senát po zprávách z Karthága na místo Gordianů, jejichž protimaximinovská rebelie v Africe po necelém měsíci pohořela, poprvé v historii (srov. situaci roku 43 př. n. l.) zvolil prostřednictvím vybrané skupiny o Apollónových hrách/ludi Apollinares 9. července v chrámu Concordie (dle jiného zdroje Iova Capitolina) ze svého středu vlastní augusty M. Clodia Pupiena Maxima a D. Caelia Calvina Balbina. Oba byli členy čerstvě ustaveného senátního dvacetičlenného výboru na obranu před Maximinem/XXviri ex s. c. rei publicae curandae. Poprvé a naposledy v historii rozdělil senát i úřad pontifika maxima, který od Augusta od roku 12- zastávali pouze principové sólově. • Za spoluvlády M. Aurelia Antonina s L. Verem byl pontifikem pouze Filosof; roku 382+ Gratianus ze své titulatury funkci vyňal a žádný z dalších panovníků ji už nepoužil; později po pontifikátu sáhli představení křesťanů, římští biskupové/episkopové, a prvním z nich byl Leo/Lev I. úřadující v čele církve v letech 440-461.

Oběma Gordianům se dostalo od senátu božských poct. Praefectem praetorio určen Pinarius Valens, strýc Pupienův. 

Pupienus Maximus, někdy v pramenech jako Puppienus, byl homo novus rodu "dělnického": živil se prý původně jako kovář n. kolář/faber ferrárius n. raedárius vehiculárius fabricátor. Měl prý po čtyřech bratřích a sestrách a všichni sourozenci zemřeli ještě v mládí. Žil v rodině Pinaria Valenty, svého strýce, a podporovala ho jistá blíže neznámá Pescenia Marcellina, s jejímiž penězi si mohl dovolit vykonávat praeturu.

Spravoval pak senátorské provincie Bíthýnii & Pontos, Acháju a Narbonnskou Gallii, později jako legát jednu z Germánií a úspěšně bojoval s Germány jako předtím se Sarmaty. Roku 234 byl konsulem podruhé (poprvé snad cos. suff. ke konci vlády Septimia Severa) a následovně praefectus Urbi.

S manželkou Sextií Cethegillou měl syny Ti. Clodia Pupiena Pulchra Maxima a mladšího M. Pupiena Africana Maxima, spolukonsula Maximinova roku 236, a k tomu dceru Pupienu Sextii Paulinu Cethegillu, manželku M. Ulpia Eubiota Leura, hellénského rodáka z thessalo-aitólské Hypaty a archonta v Athénách (asi roku 229). Pupienus Maximus nepil, nikdo neznal žádnou jeho milostnou avantýru ani drb, tvářil se přísně, neúčastnil se žádných pletich, až mu Římané přišili přezdívku Trístis/"Suchar".

Balbinus pocházel z patricijského rodu a stejně jako jeho kolega byl dvojnásobný konsul (podle jiného místa v témže prameni pouze jednou; úplné seznamy coss. suff. nelze sestavit) a správce řady provincií. Vynikl však spíše ve výkonu civilní správy než vojenské, proto se organisaci obrany před Maximinem věnoval Pupienus Maximus. Bohatý Balbinus mezi jehož předky byl Pompeiův chráněnec, poradce a historik Cn. Pompeius Theofanés z Mytilény, měl na rozdíl od kolegy rád společnost u stolu i žen, dobře se oblékal, vynikal ve veršování a k lidem se choval laskavě. 

    Svou velmi aktivní stranu měli v Římě i gordiánovci, kteří na schůzující senátory vzali klacky a kameny. Nesympatický byl prostému lidu římskému hlavně Pupienus Maximus zastávající svůj městský úřad přísně. Domáhali se proklamace nezletilého vnuka Gordiana I. a senátoři, kteří se nemohli z Iovova chrámu hnout, doběhli dav lstí: dali si donést chlapce, který si prý doma právě hrál, bylo mu třináct, a kdosi si ho posadil za krk. Senát ho provolal caesarem a oba augustové mohli chrám opustit a vstoupit do Palatia. Říma měl tím pádem poprvé v historii dva augusty a jednoho caesara současně.

 

Pupienus Maximus sbíral od července vojáky v Ravenně, aby pannonské armádě zabránil v pochodu na střední Itálii. Za jeho nepřítomnosti v Římě se proti Balbinovi vzbouřili praetoriáni, jejichž dva tři neozbrojení kolegové byli zavražděni v senátu, když nedovoleně vstoupili do jeho jednání v kapitólském chrámu, aby lépe slyšeli, jak pravili. Probodl je u oltáře senátor z Karthága L. Domitius Gallicanus Papinianus a dux Maecenas (celé jméno neznáme; v této době mohl být dux/"vůdce" buď armádním důstojníkem/tribunem s mimořádným úkolem, nebo tribunem pensionovaným).

Prchající kolegy praetoriánů pronásledoval dav do jejich ležení/castra praetoria v severní části římských hradeb. V této době chodili senátoři na jednání ozbrojeni, zatímco velká část praetoriánů čekající po odsloužení šestnáctileté smluvní doby v armádě se již pokládala za "civily" a zbraně nenosila.

Domitius Gallicanus pak dal otevřít zbrojnice, pustil gladiátory a Římané oblehli zděný tábor. Na jeho dobytí proti profesionálům neměli a když se večer obraceli domů, bylo jich hodně s výpadem praetoriánů pobito. Poněvadž lidé nedokázali tábora ztéci, odřízli mu přívod vody. V nové bitvě před ležením bylo opět mnoho civilistů pobito a vojáci při pronásledování Římanů zapalovali domy. Během bojů v červenci shořela půlka Města, mnoho lidí přišlo o přístřeší a majitelů nájemních domů na mizinu. Kromě toho se k vojákům přidalo římské podsvětí a lupiči vykrádali bohaté domy. 

 

Maximinus I. pochodoval od dubna na Řím. Minul vylidněnou Hému/Hémóna, lat. Aemona n. Emona, dn. Ljubljana, kterou obyvatelé ze strachu před ním zapálili a odnesli s sebou do hor všechno jídlo. Město původně pannonské od Septimia Severa patřilo k Itálii. Vojáky to zaskočilo, neboť neměli, kde doplnit zásoby. Bez obtíží prošli alpskými průsmyky, ale zasekli se u Aquileie, která se Maximinovi nechtěla vzdát a intensivně rekonstruovala vetché hradby.

Obranu řídili konsulárové ze senátorského sboru "dvaceti mužů" Rutilius Pudens Crispinus a M. Tullius Menophilus, cos. suff. začátkem t. r. a posléze legát dolnomoesijský (do roku 241, viz zde níže). Maximinovi vojáci později tvrdili, že na straně Aquilejců bojoval Belenus, keltský bůh ztotožňovaný s Apollónem, který měl chrám i v Aquileji a v legiích řadu vyznavačů.

Před Aquilejí trpěli Maximinovi vojáci hladem, z Itálie přicházely zprávy, že všichni jsou proti nim, zuřící obr Maximinus si zchlazoval žáhu na svém bezprostředním okolí. Po vleklém neúspěšném obléhání a strádání měli všeho plné zuby a vzbouřili se. Praetoriáni či vojáci Druhé legie parthské zavraždili za poledního klidu ve velitelském stanu císaře (asi 60) se synem (21) a jeho štáb (v srpnu?). Vrazi žertovali, že z tak mizerného rodu nelze mít ani štěňata.

Hlavy naražené na kůly dopravili legionáři do Ravenny k Pupienovi Maximovi; pak pučistické trofeje pokračovaly do Říma poslem (tedy alespoň jednou v Římě Maximinus se synem byli), těla zůstala pohozena šelmám. Zpráva o smrti Maximina dorazila po poslovi z Ravenny do Říma za čtyři dny a Balbinus uspořádal hekatombu, jednu z posledních v římských dějinách (poslední se konala za Tacita). Pupienus Maximus se synem Tiberiem vstoupili do Aquileje, aniž by prolili kapku legionářské krve, neboť Maximinovi legionáři kapitulovali. Vyplatil vojákům donativum a vrátil se do Říma.

 

Pupienův návrat přinesl klid jen na chvíli, ale vypukly spory mezi císařskými kolegy o to, kdo bude mít slovo ve vládě větší a kdo se více zasloužil o Maximinův konec, zda Balbinus v Římě nebo Pupienus Maximus v poli. Praetoriani, kteří se dokázali po celou dobu bránit ozbrojenému lidu spojenému s gordiánovci, dostali strach, že by mohli skončit stejně jako jejich předkové za Septimia Severa: že by mohli být rozpuštěni a vypuštěni do provincií. Kromě toho měli pocit, že je senátní usnesení k vítězství nad vojskem Maximinovým příliš ponižuje.

Vpadli tedy v Římě o kapitólských hrách 17. října do paláce a senátorské císaře, kteří se až do konce hádali o to, na koho se obrátit o pomoc a zda jeden druhému neusiluje o život, zajali, svlékli donaha a odvlekli do svého ležení. Když se k nim blížili Germáni z císařské osobní gardy, kteří byli právě v jiné části paláce, oba muže zavraždili. Germáni do boje nezasáhli, neboť již neměli za koho bojovat, a odešli za římské hradby.

Vláda senátních imperátorů trvala, jak zaznamenáno, 99 dnů; Pupienus Maximus plánoval tažení proti Peršanům, Balbinus proti Germánům. Proč bylo senátory přijato usnesení o jejich damnatio memoriae, není známo. Jisto je jen to, že rody, které byly v Římě vlivné za Severovců nebo dokonce už za Antoninovců, se u moci držely dál. 

 

Praetoriáni měli po ruce chlapeckého caesara a okamžitě provolali téhož dne císařem M. Antonia Gordiana vulgo Gordiana III., dalšího teprve třináctiletého panovníka, syna sestry Gordiana II., vnuka Gordiana I.; jméno otce se nedochovalo (Iunius Balbus? srov. zde výše). 

Gordianus III. se narodil v Římě 20. ledna 225 a byl tudíž zatím nejmladším mezi nastupujícími augusty, pravý opak svého děda, viz zde výše. Nic bližšího o těchto chaotických dnech Říma známo není, leda to, že mladík na trůnu t. r. potvrdil konání a rozšíření pětiletých nerónií, lustri certamen, viz rok 60 a 65.

Chlapec byl bezkonfliktní a oblíbený a jeho vláda měla nominální charakter, viz rok 240. Je možné, že jeho matka Maecia Faustina Antonia Gordiana vykonávala jistou formou regentskou vládu snad do roku 240. Že by se vrátily časy arabských panovnic nad Římem, nelze odnikud vyčíst. Gordianus se přitom pokoušel navázat na vládu Severa Alexandra a projevoval své filhellénství.

 

Praefecty urbi po Pupienovi Maximovi, viz zde výše a rok 204, byl do roku 243 C. Furius Sabinius Aquila Timesitheus (nevíme odkdy), někdy za Gordiana III. úřadoval Flavius Iulius Latronianus a možná za něho nebo později C. Iulius Aquilius Paternus a za Philippa Araba C. Messius Q. Decius Valerianus (248) a později L. Caesonius Lucillus Macer. P. Licinius Valerianus, budoucí nešťastný císař, spravoval Město v letech 250-251, viz dále rok 253. 


Vypukly vpády Gotů přes Karpaty, Dunaj a moře, o jejichž rozsahu a dataci nejsme vždy dobře informováni. Odraženi byli invasoři roku 240 a viz dále rok 243 a 248: první vlna gotských nájezdů trvala do roku 269, resp. 272 a skončila vyklizením Dákie Římany.

Gotové vyplenili město Istros/Histrii. V téže době nebo až roku 245 napadli Karpové Moesie, viz tam. Karpové žádali nejprve konsulára a legáta Dolní Moesie Tullia/Tulla Menophila o stejný tribut placený římskými principy Gotům. Menophilus jim odpověděl, ať se zastaví za čtyři měsíce a když pak přišli poslové podruhé, dostali lhůtu tříměsíční a až potřetí jim konsulár sdělil, že nedostanou nic: prodlevy byly pravděpodobně spojeny s výměnou imperátorů t. r. Kupodivu se až do konce svého úřadu roku 241 Karpové žádných násilností na římském břehu Dunaje nedopustili; nevíme o nich. Proč byl Gordianem odvolán, nevíme, ale vysvětlením by mohl být právě onen  tribut, který pak nebyl Germánům vyplácen.

Části Gotů v této době již zjevně měly status římských spojenců s ročním tributem od císaře/foros n. eisforá etésiá, lat. tributum. Za to odváděli armádě podpůrné oddíly/auxilia. Gordianova perského tažení, viz rok 244, se účastnily oddíly "Gotů a Germánů", což zaujalo i velkokrále Šápúra, když tento údaj dal vytesat na skálu Naqše Rostam, viz rok 244 a 259.

Začátek germánských nájezdů vysvětlovali monotheističtí autoři nadšeně jako mstu jejich boha na Římu, "permissu dei/svolením, dopuštěním božím", za "bezbožnost" Římanů. 

Germánské výpravy přes moře, viz rok 255, jsou prvními vikingy dějin. Vlna germánské expanse a římské slabosti je v pramenech extremně slabě dokumentována. Obvykle neznáme jména germánských vůdců, ačkoli jejich počin byl z vojenského hlediska velkolepý a barbarství a rozsah germánského plenění hellénského světa obrovské.

 

Rok šesti císařů v přehledu (podle literárních pramenů):   

leden/únor (?) – nepokoje v provincii Africe proti násilnému a zvýšenému výběru daní

březen (?) – provolání Gordianů st. a ml. císaři v Thysdru (délka jejich vlády není známa), vyslání spiklenců do Říma

duben (?) – Maximinus vytáhl ze Sirmia na Řím

12. duben – zatmění Slunce vykládané jako nastávající krátká vláda (některého z Gordianů, explicitně zmiňován nejmladší; NASA eviduje částečné zatmění 12. dubna 237, to ještě o Gordianech věděl málokdo, a z 2. dubna 238)

květen (?) – Maximinovo obléhání Aquileje

červen (?) – numidský legát Capelianus vytáhl z Numidie na Karthágo, sídelní město Prokonsulární Afriky

26. červen – v Římě senát prohlašuje nepřítelem státu a potvrdil opožděně augusty otce a syna Gordiany

konec června (?) – Gordianové před Karthágem poraženi Capellianem, Gordianus II. padl, otec se oběsil

9. červenec – v Římě zvolil senát pro válku s Maximinem dva své císaře Pupiena Maxima a Balbina 

červenec – Pupienus Maximus příprava armádu na válku, Gordianus III. po nepokojích provolán senátem za caesara; válka Římanů s praetoriány

srpen – Maximinus před Aquilejí zavražděn vlastními vojáky, Pupienus Maximus v Aquileji přijal kapitulaci Maximinových vojáků

15. říjen – začátek kapitólských her v Římě

17. říjen - praetoriáni zavraždili oba senátorské císaře; od 9. července vládli 99 dnů; téhož dne provolán Gordianus III. a vládl do roku 244

Rok šesti císařů podle některých novodobých výkladů:

leden – nepokoje v provincii Africe

22. březen – provolání Gordianů císaři v Africe

1. n. 2. dubna - provolání Gordiánů senátem v Římě

12. dubna - smrt Gordianů v Africe

22. dubna - v Římě provolání senátních císařů

od konce dubna či začátkem května - Pupienus Maximus sbírá vojsko

červen - v Římě boje s praetoriány

10. května - zavražděn Maximinus

29. července - zavražděni oba senátní císaři v Římě/99 dnů jejich vlády; provolán Gordianus III.

 

Z Japonska dorazilo na čínský císařský dvůr státu Wej poselstvo královny státu Jamatai jménem Himiko/Pimiko, srov. rok 173, s tributem. Po dlouhém bezvládí a válkách řádících v zemi od vlády čínského císaře Chuana byla zvolena ve svých čtrnácti letech, zůstala neprovdána. Žila ukryta v paláci a jediným kontaktem s poddanými byl její mladší bratr. Panenská šamanka zemřela roku 248 a byla pochována do mohyly se stovkou služebných povražděných o pohřbu. Po nových válkách ve státu Jamatai zvolili předáci za královnu třináctiletou Tojo/Ijo. Japonské kroniky jméno Himiky neznají a není známo, jak dát její cestu a dataci dohromady s regentkou Džingú, viz rok následující. 

Číňané nazývali Japonsko zemí Wa a Himiku pokládali za vládkyni celého konfederačního Wa tvořeného mnoha státečky. 

 

***********************************************************
239.
Ol. 254,3

550 SE
486 AE
neznámý | Flávios Asklépiadés  
a. u. c. 992
Imp. Caesar M. Antonius Gordianus Augustus I a M'. Acilius Aviola

***********************************************************

Do Číny za vlády císaře Minga dorazilo poselstvo "královny země Wa", tedy císařovny-regentky Džingú, aby nabídlo platit tribut; srov. rok předešlý. Následujícího roku naopak odpluli čínští úředníci do Japonska, roku 243 opět Japonci v Číně; srov. rok 200 a 246.    

 

***********************************************************
240.
Ol. 254,4

551 SE
487 AE
Kassiános Filippos ze Steirie
a. u. c. 993
C. Octavius Appius Suetrius Sabinus II a Seius Venustus/Ragonius Venustus 

***********************************************************

V Africe se vládě mladého Gordiana III. vzepřel proconsul (?) provincie Africa proconsularis M. Asinius Sabinianus a prohlásil se v Karthágu imperátorem. Podporu neměl žádnou a brzy bylo po usurpátorovi: na Sabiniana přitáhl legát Mauretánie caesarejské, jehož jméno historie neuchovala, porazil povstalce a vlastní vojáci, kteří usurpátora provolávali imperátorem, ho nyní v Karthágu vydali, aby se očistili. Srov. s akcí Capellianovou proti Gordianu I. roku 238 (že by nyní držel C. při vnukovi, když likvidoval jeho dědu?).

 

V Římě jmenoval koncem roku nebo na začítku roku 241 Gordianus III. praefectem praetorio C. Furia Sabinia Tímésithea Aquilu, který pocházel z Východu, snad Anatolie, a v císařských službách prošel provinciemi od Arábie po Gallie a Germánie (srov. ovšem jeho významného jmenovce z Lipary roku 394 a 252 př. n. l.). Na něm spočívala mladíkova vláda, srov. rok 238. Svou moc v květnu 241 posílil sňatkem své dcery Furie Sabinie Tranquilliny s šestnáctiletým císařem: byl to jediný zdařilý sňatek praefectovy dcery s panovníkem n. jeho synem, srov. osudy např. Seianovy, Plautianovy, Stilichonovy. Stala se 31. augustou. 

Předchůdcem Tímésitheovým byl pravděpodobně jistý Felicio (?), pravděpodobně člověk podporovaný Gordianovou matkou Maecií Faustinou. Na obnově severovského vládního systému fungujícího bez součinnosti se senátem s Tímésitheem spolupracovali bratři M. Iulius Philippus, budoucí princeps, a C. Iulius Priscus.

Pozoruhodné bylo, že C. Octavius dosáhl druhého řádného konsulátu po téměř třiceti letech, srov. rok 214. Na imperiální éru byl takový časový odstup, nikoli neobvyklý za republiky, vzácný.  

 

Ve druhé válce s Peršany vedené od roku 236 o severní Mesopotamii se v dubnu 239 Ardašírův syn a spoluvládce od t. r. Šápúr/Sápórés zmocnil Dúr-Európu, podle všeho jen na přechodnou dobu (viz rok 257), a t. r.  konečně též arabské Hatry, nejvýchodnější z prořímských států a pevností. Posledním jeho vládcem byl Sanatrúq II., viz fragmentární seznam haterských panovníků roku 116 a srov. rok 197sq. První perský útok na dobře opevněné arabské město roku asi 227 nebyl úspěšný.

Římané chystali protiútok. Před tažením udeřilo silné zemětřesení, jehož rozsah a lokalisaci neznáme. S událostí je spojena poslední známá zmínka o tom, že byly konsultovány Sibyllininy knihy a na základě toho že bylo po celé říši obětováno. 

Gordianus s armádou táhl na Východ přes Moesie a Thrákii, kde Římané porazili nové gotské invasory, viz rok 238, a vyhnali z kraje všechny nájezdníky, kteří se tu nedovoleně usadili. Cestou napříč Anatolií dorazil do Syrie.

Vpády Gotů a Karpů v této době lze pokládat za úvod k marné snaze Římanů udržet provincie v Dákii spočívající na expansi principa Traiana, viz 106sqq.

 

Kolem t. r. se narodil v Karthágu křesťanský ideolog L. Caecilius Firmianus známý jako Lactantius. Jeho učitelem byl vrstevník Arnobius, rovněž Berber rodem, původně polytheista, pak monotheistický apologeta. Lactantia rhétorice učil ve své rodné Sikce/lat. Sicca Veneria, dn. al-Káf v TN a zachován zůstal spis jeho Proti polytheistům/Adversus nationes. Arnobius i Lactantius zemřeli kolem roku 320, asi před níkajským koncilem.

Kolem t. r. zemřel Sex. Iulius Africanus (c. 80), křesťanský chronograf pocházející snad z Jerúsaléma. Jeho Chronografiai o pěti knihách sahající od stvoření světa/AM do konce vlády Sardanapallovy/Elagabalovy se staly podkladem řady pozdějších podobných monotheistických příruček. Ježíš se podle něj narodil roku 5500 AM a svět bude existovat let šest tisíc. Byl v písemném styku s principem Severem Alexandrem, jemuž měl věnovat encyklopedii o 24 knihách pojednávající o různých lidských činnostech nazvanou Výšivky/Kestoi

 

Narodil se syrský novoplatónik Iamblichos ze syrské Chalkidy/arab. Qinnasrín, zemřel za Constantina I. c. 320 n. 325. Zprvu byl posluchačem/akroátés Anatoliovým a pak Porfyriovým. Dosáhl prý jeho úrovně, nikoli však výřečnosti. Studoval v Athénách, vlastní školu měl ve své vlasti. Zřejmě pocházel z královské dynastie emesské a disponoval velkým majetkem. V několika spisech pojednal život Pýthagorův, matematiku, tajná zasvěcení, což s vyvoláváním duchů bylo nejpozději od časů Plótínových dobově pokládáno za pevnou součást filosofie. Pod jeho jménem kolovala Výzva k filosofii/Protreptikos, dílo snad neznámého staršího sofisty. Jeho žáky byli Máximos z Efesu a Chrýsanthios ze Sard, spíše magici než filosofové, a byl oblíbeným autorem císaře Iuliana.

Iamblichos konal osamocené rituály bez přítomnosti svých žáků, "uctíval božstvo/to theion sebadzomenos", jinak s posluchači konversoval u jídla a pití. Žáci od otroků věděli, že se dokázal vznést nad zemi do výše deseti loktů/"apo tés gés pleon é deka pécheis eikadzesthai"; levitace, resp. zdání o ní, patřila k výbavě novoplatóniků a "filosofů" posledních desetiletí starého světa.