Go (1)

Goa, m. v Indii§ viz Býzantion

Goaisos, k. v Karmánii a Ománu, viz pod Karmánie a dlouhověcí

Goaxis z Édónie, šlechtic§ 496

Gobi, poušť na území dn. Mongolska a Číny§ 200, 126, 119

Góbryás, Góbryés, bab. Ugbáru, bab. guvernér Gutia, přeběhlík k Peršanům§ 546, 539

Góbryás, Góbryés, per. šlechtic Gaubaruva, srov. aram. Gebar’ú (?)§ 1. bab. Gubáru n. Gúbaru, 539, 522, satrapa Babylónie a Syrie, o. Nabúgua n. Napúgua; 2. souspiklenec Dáreiův, o. Mardoniův, 522, 492; 3. o. Fradašta Orrhoénského, 120

Gobustan§ viz Qobustan

Góčihr z Persie§ viz Džúzehr

Gódávarí, ř. ve středu IND ústící do Bengálského zálivu§ 600, 22 

Godigisel, k. Vandalů-Hasdingů, o. Gunderichův§ 336+

Göksu§ viz Adana a Kalykadnos

Göktürk, Gokturk§ viz pod Hunové

Golány, Golanské výšiny§ viz Gaulanítis

Golf§ viz Záliv

Goliath, bibl. č. Goliáš, dyn. Filistů§ viz pod Alyattés z Lýdie a Gálját 

Gomarios (řec.), lat. Gomoarius, Gomuárius, velitel císař. gardy rodem Germán, velitel laetů, mag. armórum/mílitum (?)§ 350+, 360+, 361+, 365+, 366+    

Gomero, o. v Kanárech§ viz Berbeři

Gomfoi, krátce Filippopolis nebo Filippúpolis, m. v Thessalii§ 199 - 196, 191, 189-188 (pak Filipp.), 179, 171

Gondofernés I., Gondofarés, syr. Gundafor/Gundafar, Gadavira, Gadafara, arm. Gathaspar, zkomoleně snad Fraotés (?), zakladatel dynastie indoparthských vládců na sz. staré Indie§ 170, 55, 20+, 35+ 

Gondofarés II. Sarpedonés, synovec předešlého, indoparthský dynasta§ 20+ 

Gondofarés III. Gudana alias Orthagnés, indoparth. dyn.§ 20+ 

Gondofarés IV. Sasa, Sasés/Sasésa (gen.), indoparth. dyn.§ 20+ 

Gongylos z Eretrie§ 1. dyn. , o. Gorgióna a Gongyla, manž. Hellady, 477, 399; 2. dyn. v Myrině a Grynaiu, s. Hellady a č. 1, b. Gorgiónův, 399 

Gongylos z Korinthu, strat.§ 414

Gonnoi, m. v Thessalii§ 352, 197

Górakhpur, administrativní distrikt na sv. dn. indického spolkového státu Uttarpradéš při hranicích s Nepálem; srov. pod Buddha§ 483

Gorbeús§ viz Gordion

Gordiánus I., prínceps M. Antónius G. Semproniánus Rómánus Áfricánus, o. stejnojmenného s.§ 174+, 216+, 238+, 240+, 253+, 268+ 

Gordiánus II., s. stejnojmenného otce, prínceps§ 212+, 238+ 

Gordiánus III., prínceps M. Antónius G.§ 60+, 215+, 238 až 244+, 247+, 259+, 261+, 270+, 363+  

gordický uzel§ 334

Gordion, m. ve Frygii, pozd. v Galatii, též Gorbeús, dn. Yassihöyük v TR§ 1114, 742, 696, 408, 407, 334, 333, 189, 47, 44, 238+ 

Gordiúkómé, lokalita v mýsském vnitrozemí, možné též "ves náležející Gordiu", pozdější Iúliopolis§ 40, 36, 29

Gordios z Kappadokie, Mithridátův agent§ 111, 99, 98, 94 - 92, 82
Gordios z Frygie, o. Midův§ 696

Gordios z Kárie (?), lat. Cordius, vozataj, praef. vigilum, majitel a milenec Hieroklea, manžela Héliogabalova§ 218+, 219+, 221+  

Gordyéné, lat. Corduéné, země jižní Armenie, Gordyové, Kardúchové, dn. Kurdistán v TR, IR a IRQ, Kurdové, srov. starší Kardúsiá, Kardúchiá; též Gordyai᧠942, 550, 490, 87, 71 - 68, 65, 63, 134+, 297+, 299+, 363+    
V Augustově době ceněna jako bohatá země s množstvím zvěře a naftou. Dobře opevněná města Sareisa, Satalka a Pinaka. V Kurdistánu zřejmě usadil Dáreios I. potrestané Eretrijské, viz rok 490. Kurdové bývají spojováni s Médy, prapředky jim byli zřejmě všechny horské národy Zágrosu, Médie a jižní Armenie od Tauru pod Chúzistán. Jejím sídelním městem byla Amida na Tigridu, původně assyrská osada ze 3. tisíciletí, od 14. století osídlena Aramajci s pozdějším "královstvím" Bít Zamáni, dn. kurd. Amed a turecký Diyarbakır, "Země Bakrova klanu". Kromě Kardúchů bývají za předky Kurdů označováni Kyrtiové žijící v hellénismu v Médii Atropaténě: Seleukovci je užívali v armádách jako prakovníky, sfendonétai. Označení Kurdistán poprvé užil pro jednu svou provincii seldžúcký sultán Ahmad Sandžar (zemřel 1157). 

Gorgiás z Athén§ arch. 280
Gorgiás z Leontín, sofista§ 483, 450, 427, 408, 380, 374, 366, 350
Gorgiás, seleuk. stratégos§ 166, 163

Gorgasos, malíř a sochař§ 494

Gorgidás z Théb, tvůrcem Svatého oddílu§ 379

Gorgión z Eretrie, dyn. v Gambriu, b. Gongylův, s. Gongylův s Helladou§ 399

Gorgippiá, m. na pobřeží Kubáně, dř. Sindikos limén, dn. Anapa; srov. pod Sindové§ 389, 14

Gorgippos z Pantikapaia, k.§ 389, 344

Gorgó ze Sparty, d. Kleomena I., manž. Leónidy I., m. Pleistarchova§ 488, 480

Gorgoniás, milenec Eusebie, manž. Cónstantia II.§ 361+

Gorgonius, zlotřilý nejvyšší komoří Cónstantia Galla§ 354+

Gorgonion, Gorgion n. Torgion, nezn. mí. na Sicílii§ 306

Gorgópás ze Sparty, velitel§ 1. 389, 388; 2. 195

Gorgos z Acháje, vůdce aristokratů§ 215
Gorgos z Iasu, s. Theodotův, b. Minnionův, hoplofylax§ 361, 324

Gorgos z Kea, kolonisoval Akragás a Gelu§ 337
Gorgos z Korinthu, s. Kypsela I., tyr. a oikistés Ambrakie§ 657, 635, 628, 588
Gorgos či Gorgús ze Salamíny na Kypru, k.§ 497, 460

Gorgos z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

gorila, první zmínka o ní jako o ochlupených lidech z Guinejského zálivu ve zprávě púnského mořeplavce Hannóna§ 450

Górión, o. židovského povstaleckého vůdce Ióséfa§ 66+

Gorneai, lat. Gorneae, dn. Garni v ARM§ 51+

Goroděck, kultura goroděck᧠600

Gortyn, Gortys, Gortyné, m. na Krétě (od krétského slova pro „krávu“?)§ 480, 450, 272, 267, 239, 221, 220, 197, 192, 189, 184, 166, 121, 66

Gortys z Arkadie, s. Lykáonův§ 1560

Goseck, mí. v Sasku-Anhaltu§ viz matematikové

Gošen§ viz Gesen

Gotarzés I. z Parthie, k., s bab. titulaturou „Aršaka šarru ša šumšu Gu-tar-za-a/Gu-tár-ri-iz/král Arsakés, který se jmenuje Gotarzés/Gutariz", pers. Gódarz, řec. na minci též Góterzés, lit. Kotardés§ 91, 88, 81

Gothabhaja, k. v Ruhuně§ 245

Gothia, Gutthiuda, země Gotů v Dákii§ 272+, 336+ 

Gothoniél, Othoniél, Othniél z Iúdy, hebr. Othníel, první z israélských "soudců"§ 1448, 1400, 1338, 1298  

Gotinky, Göttingen, novodobé m. v Dolním Sasku§ 235+

Gotónové, Gothónové, lat./řec.: Gothónés, Guttónés, Gythónes, zřejmě starší hellénské a římské označení Gothů, viz Burgundové. Nejznámějším Gotónem byl pravděpodobně Catualda, Katvalda, který roku 19 n. l. vyhnal se svými lidmi Marbuda z čela markomannské konfederace a donutil ho usadit se na území říše. 

Gŏtové, Gŏthové, řec. Gŏtthoi, Gútónes, vlastním jazykem snad Gutans, původně východogerm. kmenový svaz z jižní Skandinávie a severu Německa a Polska (nezaměňovat s Gety, viz)§ 279, 200, 86, 72, 50, 18+, 75+, 190+, 195+, 196+, 210+, 214+, 235+, 238+, 240+, 243+, 244+, 248+, 250 až 254+, 256+ až 259+, 261+, 262+, 265+, 267 až 270+, 272+, 274 až 278+, 280+, 296+, 314+, 318+, 321+, 323+, 325+, 33+, 332+, 336+, 337+, 342+, 364 až 370+, 375 až 384+, 386+, 387+, 390 až 393+       
Antický svět jim nejčastěji říkal hérodotovským Skythai, Skythové, ačkoli věděl n. tušil, že s původními obyvateli ukrajinských a jihoruských oblastí nemají nic společného. Obecně platí, že všichni východní Germáni, ale též sarmatští Aláné, u hellénských a římských autorů tohle jméno "podědili".

Archeologicky se jim přičítá kultura Oxhöft/Oksywie (u Gdyně), po ní Willenberg/Wielbark (ve stejném kraji) z prvního století n. l., z níž vzešla kultura Sântana de Mureş (Sedmihrady)-Černjachivská (Kyjevská oblast) od konce druhého století n. l. do možná začátku pátého století n. l.

Pocházeli snad z jižního Švédska, srov. Götaland, Gotland a v dolním Povislí se objevili někdy v prvním století př. n. l.  

Někdy po roku 150 n. l. (srov. výše pod Germáni) se svaz v pontických krajích rozčlenil na Greunthungí, „Skvělí (ostro-?)“ a Thervingí/Tervingí, „Dobří (Visi-/Vese-)“ Goty, jak zní soudobá interpretace; tradiční členění na "východní" a "západní" z jazykových důvodů není případné, srov. jinou interpretaci roku 269+. Gotská východní migrace souvpadá do markomannských válek M. Aurélia Antónína, ale jakou roli v tlacích na západní sousedy sehrála, lze se pouze domnívat. 

Gotských skupin žijících kolem roku 200 n. l. mezi Baltem, na němž byli původně hégemony Suébové ("mare suébicum") a Černým mořem s vlastními králi či „soudci“ (iúdicés régum = „konfederační“ vůdci?) však bylo zřejmě více (šest?); G. nikdy nevytvořili jednotný státní útvar. Vedle nich žili a často spolu „podnikali“ Taifalové, Herulové/Erúloi, Rugiové/Rhogoi a Gépidé/řec. Gépaides. Helléni mezi nimi příliš nerozlišovali, neboť "jsou všichni bílé pleti, blonďáci, urostlí a laskavých pohledů" (Prokopios).

Po vyklizení Dákie Římany roku 275 zůstali tam Gotové nejsilnějším národem, ta gotthika ethné, a to i po rozpadu Attilovy říše. Zemi se začalo říkat Gothia, got. Gutthiunda ("ripa gothica", kdežto střední tok byl lat. "ripa sarmatica"). Žili podél řek v poměrně hustém osídlení dolního Podunají, Podněstří a podél Donu. Sami Gotové/Gutans nazývali své země severně od Dunaje Gutthiunda, Gothie (? dnešní Rumunsko, Moldova a Ukrajina, viz rok 272+). Až v pátém a šestém století se s jejich odchodem jméno změnilo podle nových "nájemníků" na Gépidia s sídlem v Sirmiu, než se jí zmocnili Avaři.

Severně od Gotů žili ve 3. století Gépidé, západně Vandalové a v Banátu Sarmaté. Východně od nich Taifalové/Theifalí (roku 377 byli po porážce usídleni v Popádí v okolí Parmy a Modeny, po 412 v okolí Poitiers, srov. po nich obec Tiffauges ve Vendée). Gotští Tervingové žili v Besarábii a ve střední části Sedmihrad, Greutungové východně od nich až asi po Dněpr a na severu snad až po Balt. Tvořili východní hranici germánského světa, který však nikdy nemyslel "pangermánsky"; to by dějiny vypadaly jinak.

Jinak ovšem celou dobu postupovali ve stopách Bastarnů, kteří šli z oblasti mezi Labem a Odrou na východ na dnešní Ukrajinu a odtud dolů k Dunaji a za jeho hranici již na konci třetího století př. n. l. a byli prvními Germány, viz rok 200-, s nimiž přišel antický svět a hellénský především do intensivnějšího styku (srov. jejich spojenectví s Antiochem III. a Filippem V.). Gotský tlak je nejpozději za Diokleciána vytlačil i s Karpy a Sarmaty na římské území.

Gotský nárůdek Tetraxitů/Tetraxítai žil na Krymu a kolem Maiótidy ještě v době Iustinianově a jejich hroby jsou doloženy do konce 6. století. Gotové jako jediní z Germánů nepohřbívali své muže se zbraněmi ("Waffenlosigkeit"). V boji používali vozové hradby (cf. Kimbry).

První Got v Orientu ve službách římských je zmiňován na řeckém nápisu z lokality Motha (pl.) v jižním Hauránu/Auránítis (provincie Arábie u Bostry; dn. obec Imtán v governorátu as-Suwajdá na jihu SYR) již z vlády Septimia Sevéra z roku 208 n. l., kde zemřel jistý Gúththa (14), syn (H)erminaria (cf. jméno Arminius), velitele pomocného oddílu, praiposítos gentilión en Mothanois. První z Římanů s Goty válčil asi až Caracallus-Tarautés (211-217) kdesi v Dákii a finančně si je udobřil po nájezdu roku 233 za Dunaj Alexander Sevérus roku 235.

Prvním větším gotským „počinem“ v dějinách bylo vyvrácení staré hellénské osady Istrie u ústí Dunaje roku 238 n. l. Karpové s Goty vpadali na území říše v Podunají v letech 238, 242, 244.  Ostrogotové s jádrem osídlení na dnešní Ukrajině roku 249 dobyli Marciánopoli v Moesii a vpadli do Makedonie, vždy odraženi.

V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií/Terebronií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 však Gotové pod králem či knížetem jménem Kniva/Cniva zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Gotové-Visigotové/Vesegotové, řec. Uisigotthoi/Ísigotthai, respektive ty skupiny, u nichž se později ustálilo takové označení, tehdy s centrem v Rumunsku byli rovněž Gotové. Germánskými Goty bylo zřejmě jen jádro kmenových svazů, elity se svými družinami, doplňovanými předáky podrobených germánských i negermánských skupin. Lze tušit, že žádná dogmatická „rasová/pokrevní čistota“ u ve východogermánském světě (púodobně jako v římském či hellénském) neexistovala, ale důkazy pro i proti nejsou žádné.

Roku 256 napadli Pityús/Picundu, ale správcem Successiánem odraženi, rok na to se jim to již povedlo a vydrancovali k tomu Pantikapaion. Tento n. příští rok se bez boje zmocnili Kalchédonu a dobyli Níkomédiu a Níkáiu. Roku 263 n. 268 zničili mimo jiné efeské Artemísion. Toho roku pronikli s Heruly Bosporem a Helléspontem do Égeidy a byl první průnik barbarů do antického světa po moři (král Kannabaudés). S Heruly roku 267 zničili téměř úplně Athény pod Akropolí.

Roku 341 n. l. přijala skupinka Gotů popř. jejich zajatců jako první z Germánů ariánskou podobu křesťanství. Roku 369 přeložil Ulfilas/Wulfila, „Vlček“, bibli do gotštiny, pro niž vytvořil písmo na základu alfabéty. K ariánům přistoupili z Germánů též Visigoti, Langobardi, Burgundové a Quádi. Celkově však byli G. monotheismu nenakloněni a teprve roku 376 se musely hlavy Thervingů podrobit a přijmout Ježíše. Od této doby se jim říkalo Visigoté. O Gotech viz také pod křesťanství. 

Roku 332 jedna skupina Gotů na severní straně Dunaje uznala římskou supremaci, byla římským protektorátem a vasalským státem. 20. dubna 332 porazili Římané pod Constantinem mladším u Marciánopole Terviny a Taifaly (germánští nebo sarmatští?) roku 377 jich část byla po porážkách usazena v Popádí v okolí Modeny a Parmy, část odešla s Visigoty do Aquitánie). Na bojišti a hladem a zimou zemřelo prý na sto tisíc lidí. Král Ariarich uzavřel smlouvu o spojenectví.

O dva roky později se na římské území uchýlila velká část Sarmatů, kterými otřásaly domácí rozbroje. Na tři sta tisíc jich bylo usídleno v Thrákii, Makedonii, římské Skythii a dokonce v Itálii v Popádí.

Gotští předáci pak posílali děti do Konstantínopole do škol, gotští vojáci bojovali na všech římských frontách. Římané je však měli vždy za barbary a na výsost jimi pohrdali. Na jaře 368 Valens po válce s Goty svolil, že nemusejí posílat do služby vojáky, ale přišli o pravidelné „výpalné“, roční tributy. Gotové severně od Dunaje už nemuseli chránit křesťany, což se projevilo jejich vyháněním a pronásledováním.

Mezi Goty žili i Římané. Buď byli uneseni během loupeživých výprav na Balkán a do Anatolie v průběhu 3. století, nebo se na jejich stranu dávali provinciálové o své vůli. Sami se pak gotisovali, ale přispěli mimo jiné ke christianisaci Gothie. Gotský učenec Ulfilas/Wulfila, překladatel bible do gotštiny ("Codex argenteus") měl své křesťanské předky ze vsi Sadagolthina u Parnássu v západní Kappadokii. Ve Frygii byly po adriánopolské katastrofě usazeny některé gotské voje s povinností stavět do pole pro armádu mladé muže. O generaci později zde na popud Gainův pod Tribigildem páchali loupeže a násilnosti.

Valens chystal velkou invasi do Gothie, ale roku 368 mu v ní zabránila povodeň na Dunaji. Napřesrok Římanům už Germáni neodolali. Roku 369 n. l. na žádost hlavy gotských Thervingů a dědičného krále Athanaricha na lodi uprostřed Dunaje (tedy na hranicích mezi říší a Gutthiundou, gotským územím) ho přijal císař Valens a podepsali mír.

Got mu odpřisáhl, že nevstoupí na území říše, což až do útoku Hunů vedených Uldinem (praděd Attilův?) dodržel (nicméně na stará kolena, když ho jeho lidé hromadně opouštěli a dávali se k Fritigernovi, přišel do Konstantinopole, dostalo se mu nejvyšších poct, obnovil či podepsal nový mír a čtrnáct dnů na to zde 25. ledna 381 zemřel).

Římané významně omezili obchodní styky s Goty a v provozu byly ponechány jen dvě hraniční tržnice. Gotové se nesměli plavit na římské území, ale nemuseli posílat rekruty pro armádu. Po vzoru hranic v Germániích byl i podél Dunaje posilován limes.

Před stoletím Gotové útočili, nyní jakoby před Rómánií zkrotli, poněvadž v Gothii zuřily permanentní války. Lze tak soudit podle toho, že odtud pocházelo velké množství otroků. Iúliánus v nich tehdy žádné nebezpečí neviděl a řekl, že proti nim nic podnikat nebude, myšleny byly drobné loupeživé nájezdy, že na Goty "stačí obchodníci z Galatie", sufficere mercátórés Galatás (o kvalitách těchto otrokářů není odjinud nic známo: byli levní?). Třebaže v armádě dosahovali Germáni i nejvyšších míst, ve vyšší civilní správě se gotské či germánské jméno neobjevuje. Je to zajímavá okolnost v diskusi o míře pogermánštění či pobarbarštění říše.

Prvními germánskými konsuly byli možná roku 328 jistý Flávius Iánuárius, roku 330 Flávius Gallicánus (?) a roku 334 Flávius Optátus (?), snad roku 351 východem neuznaný Gaisó. Určitě roku 362 Flávius Nevitta, 366 Dagalaifus (první bez římského jména), 369 Flávius Victor (asi Sarmat), 372 Flávius Arintheus/Arinthaios a v letech 377 a 383 Flávius Merobaudes (Frank).

Před posledním hunským útokem na Goty se král Greuthungů Ermanarich/Ermenrich zřejmě dlouho bránil a roku 375 si vzal ve 110 letech život (ze studu, že nevítězí, nebo sebeobětování?). Jeho nástupce Vithimiris/Vithimer padl v bitvě s hunskými spojenci Alany (ale na jeho straně bojoval mimo jiné rovněž oddíl Hunů).

Následujícího roku se Greuthungové resp. jedna jejich část stáhli na území Moldovy a do dnešního Rumunska. Hunové je dlouho nenásledovali, teprve kolem roku 400 se objevili v dolním Podunají na území východního Rumunska; jejich "král" se jmenoval Uldés/Uldin, viz zde výše.

Hunský vpád do Evropy neměl podobu „bouře“, ale pozvolného postupu. Část Gotů se uchýlila do provincie, část zůstala severně od Dunaje v Pannoniích, část v původních sídlech na Ukrajině, část se uchýlila na Krym, resp. nikdy se cesty na západ neúčastnilo a nikdy nebyla v hunském područí. Tito Tetrachité si zřejmě udrželi jazyk a tradice nejméně do 6. století, kdy byl na Krymu zaznamenán poslední nepochybně germánský pohřeb.

Roku 376 dostali Gotové třetí smlouvu s Římem. S císařským povolením se dvě stě tisíc Thervingů pod Fritigernem a Alavitem usadila jižně od Dunaje v Thrákii na území dnešního Bulharska, kde už jako déditícií dlouho žili jiní Germáni a nově také Ostrogoti/Greuthingové nebo jedna jejich skupina pod regenty Alatheem a Safrakem prchajícími před Huny.

Akce byla pravděpodobně spojena s hromadnou konversí národa na křesťanství v ariánské podobě (z císařů byli ariány Constantius ii. a Flavius Valens, čili bylo v říši určující po půl staletí (337 až 378). Nicméně vlastní christianisace Gotů začala už asi za Galliena.

Při přechodu řeky došlo k bojům, v provinciích nebyl pro nové příchozí dostatek potravin a provinční byrokracie se měla na úkor Gotů obohacovat. Když  římský velitel Lupicinus pozval Fritigerna s Alavitem na hostinu do Marciánopole, dal je i s doprovodem povraždit. Fritigern však unikl a spojil se s Greutungy.

9. srpna 378 významně porazili Gotové s Alany a s hunskými oddíly u Adriánopole/Edirne Římany pod Valentem, který buď nepoznán uhořel nebo se jako legionář bez vladařských insignií vrhl do bezvýchodné řeže. Padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů a jedna z největších dějin. Po Teutoburském lese roku 9 to byla nejdrtivější porážka Římanů od Germánů, která však neměla podobný dopad: už napřesrok byli Gotové poraženi. 

Římské ztráty se odhadují na deset až dvacet tisíc padlých, nejvyšší odhad praví čtyřicet tisíc. po bitvě dal comes Iulius, magister militum per Orientem, tedy velicí důstojník římského Východu, rozkaz povraždit všechny Goty sloužící v armádě: už tehdy nebylo obvyklé, aby většina velících důstojníků byla rodu římského (alienigenae, alllofýloi).

Po dalších bojích, v nichž byly germánské migrující skupiny oslabeny, přijal Theodosius I. roku 382 Visigoty za spojence a usadil je v Thrákii jako první v takové posici na území říše (čtvrtý mír gotský). Měli plnou autonomii a exteritorialitu zákonů, ale museli podle smlouvy dodávat vojáky, nikoli však rekruty, a pracanty na pole; náklady nesla římská pokladna. V Theodosiově válce s Eugeniem roku 394 velel Alarich foederátům/spojeneckým vojskům a v osudové řeži na Frigidu začátkem září 394 padlo deset tisíc Alarichových Gotů, viz rok 393+. 

O vítězi od Adriánopole Fritigernovi/Frithugairns („Touží po míru“), ani o Alatheovi a Safrakovi čtyři roky od bitvy už nebylo slyšet (zemřel c. 380?). Stejné postavení brzy na to dostali od Římanů některé skupiny Hunů, ty, jež vedl Uldés/Uldin, "Šťastný", který roku 400 porazí a zabije Gota Gainu, roku 405 a 406 se po boku Stilichónově za Západě v Itálii podílel na těžké porážce Thervingů-Visigotů i Greuthungů-Ostrogotů a roku 408 se pokoušel v Thrákii na Východě zmocnit se země. ale vrátil se za Dunaj. Lze se domnívat, že Uldinova vláda nad Huny byla základem říše, s níž Attila, jeho vnuk (?) s gotským jménem n. přezdívkou "Tatíček", ohromil Západ. Jiní z Hunů přešli Kavkaz a plenili po roce 395 po tři roky syrskou oblast, než byla Římany pod Eutropiem vytlačena ze Syrie a Armenie zpět za Kavkaz. Část Gotů byla usazena ve Frygii (odkud byli mimo jiné předkové Wulfilovi).

Gotové pomohli roku 387 Theodosiovi proti Máximovi a roku 392 proti Eugeniovi a jeho Frankům. V září 394 na Frigidu padlo deset tisíc Visigotů (viz pod křesťanství). Kdo byl bezprostředně po Fritigernovi hlavou Gotů, není známo. V pramenech se vynořil Alarich, vyznáním arián. Po nástupu Arkadia k samostatné vládě (395) táhli Visigotové pod Alarichem, kteří bydleli mezi Dunajem a Haimem a Alarich je neměl čím živit, z Illyrika přes Thessálii na Kónstantínopoli. Na její dobytí neměl, zato dokonale vyplenil Makedonii a Helladu, na Peloponnésu zničil Korinthos a Spartu. Proti nim se s loďstvem z Itálie vypravil Stilichó, Západořímané pobili mnoho Gotů a v Élidě obklíčili hlavní voj. Stilichó je však nechal uniknout (záměrně?) přes záliv do Épeiru v domnění, že by Germány mohl použít proti Rúfinovi a Východu. 

Roku 397 byl na usmířenou Alarich jmenován z Kónstantínopole magistrem mílitum per Illyricum, vrchním velitelem pěších vojsk Východního Říma v Illyriku. Gainás/Gainés, jiný z gotských pohlavárů, který měl uklidnit povstání Gotů ve Frygii, se nakonec postavil proti Kónstantínopoli (historik Zósimos mu předhazoval, že vůdce fryžských Germánů Tribigilda roku 399 k válce přímo ponoukal, aby mohl v nastálém chaosu prosazovat své záměry a hlavním byla likvidace Eutropia, který se mu neodměnil za odstranění Rúfinovo). V červenci 400 v Novém Římě propukl protigotský „pogrom“, při němž zahynulo na sedm tisíc lidí. Ideologem odporu vůči Germánům či jenom Gotům se ukázal rhétór Synesios z Kýrény, který proti nim hřímal roku 400 před císařem Arkadiem. Gainás téhož roku padl kdesi za Dunajem v bitvě s Hunny, jejichž vůdce Úldinés poslal Gotovu hlavu do Kónstantínopole, za což se mu od Arkadia dostalo darů, spojenecké smlouvy a půdy na území říše.

Alarich se roku 400 rozhodl trekovat s visigotským národem dále na Západ, minul z jihu Sirmium a prošel Pannonií. V zimě 401/402 vypravil z Illyrie do Itálie. Překročil Julské Alpy, obsadil Venetii a oblehl Astu/dn. Asti na Tanaru v Piemontu. Gotové bez odporu dorazili až k mostu přes říčku Candidianus tři míle před Ravennou, která se napřesrok stane novým říšským residenčním městem (nebo se údaj vztahuje až k tažení roku 410?). Alarich žádal Honória o možnost usadit se v Itálii a dostat spojeneckou smlouvu. Po konsultaci s římským senátem to Honórius odmítl, ale údajně povolil Visigotům putovat do Gallií a Hispánií a usadit se tam, což prý dokonce císař potvrdil přísahou, pokud si gotský "národní" kronikář Iordanés nevymýšlí příliš, popř. se neplete v čase. 

Na jaře 402 Goty s Alarichem opustilo štěstí. Nejznámější z Vandalů (mohl být podle části pramenů i Gotem, "Skythem", po otci), pokřtený Stilichó ("poturčenec horší Turka"), velitel západořímské Honóriovy armády, roku 402 porazil dvakrát Visigoty pod Alarichem u ligurské Pollentie (o velikonovích 6. dubna, kde Římané neočekávaně zaútočili na slavící visigotské ariány) a později u Verony, o kterou se snažil Alarich po těžké porážce v Ligurii.