2599-2500

 

2589 v Egyptě zemřel král Sneferu (od 2613). Králem jeho syn s Hetepheresou I. Hor Medžedu Chufu, Chnumchufu, řec. Cheops n. Cheóps (Hérodotos jméno použil jen v nepřímých pádech), Kefrén (Diodóros), Súfis (II.; Manethón) a Sofé (Iósépos Flávios). Vládl do 2566; 23 let podle Turínského papyru (jméno od Museo Egizio Torino založeného roku 1824), 63 let podle Manethóna. Královo theoforní jméno „Chnum mne chrání“ souvisí s beraním kultem plodnosti a zrození z Elefantíny u prvních peřejí, Chnumovou/Chenemuovou manželkou je Heqet, popř. Sečet. 

Při nástupu na trůn mu bylo c. 35 let a byl ženatý se svou sestrou (vdovou?) Meritites (I.) a po ní s Henutsenou, "dcerou krále/sat nesu", možná tedy rovněž blízkou příbuznou. Meritites byla matkou Hetepheresy II. a  Hordžedefa/Džedefhora, s jehož jménem je spojeno autorství mouder určených synovi Auibreovi pocházející asi z ramesseovské éry. Zachovaný fragment doporučuje postavit si pěknou hrobku v nekropoli: "Dům smrti je pro život", o ponaučeních srov. roky 2686, 2414 a 2160. Pap. Westcar uchoval povídku o vyprávění Hordžedefově svému otci o kouzelníkovi Dedim z Džed-Snofru, který je pak předveden a králi svá kouzla předvede. O počtech královen jménem Hetep-heres viz rok 2613. 

Henutsen/Henut-sen byla matkou Chafreovou/Chefrén (jméno matky u tohoto krále neznáme, mohla to být též Meritites či jiná žena), Chaefchufuovou/Chufuchaefovou (I.) a Minchaefovou/Chaefmin. Dalšími Chufuovými syny byli Babaef (I.), Bauefre (pokud není totožný s předchozím princem), možná Horbaef/Baefhor; Mindžedef a Duaenhor, pokládáni často za Chufuovy, byli spíše syny Kawabovými s Hetepheresou II. (jejichž třetím synem byl Kaemsechem). Chufuovými dcerami byly kromě Hetepheresy II. Meresanch II., provdaná za Horbaefa, svého asi bratra, asi Neferetiabet a Chamerernebti (I.), manželka Chefrénova a matka syna Menkaurea/Mykerinos a dcery Chamerernebteje (II.). 

Jako čatejové/wezírové Chufuovi sloužili: Nefermaat (II.), syn Nefertkauy, dcery Sneferuovy (asi s otcem), Hemjunu, Nefermaatův (I.) syn (a tedy vnukem krále Snofrua), který řídil stavbu královy pyramidy, Kanefer, Sneferův syn, Kawab, nejstarší Sneferův syn, vlastně původně korunní princ, ženatý s Hetepheres/Hetep-heres II., svou sestrou (bývá pokládán též za syna Cheopova), a Anchhaf, Sneferův syn, velkowezír asi až za Chefréna (viz rok 2613). Hetepheres II. se po Kawabově smrti provdala za krále Radžedefa/Džedefrea; pokud to nebyla Hetep-heres III., viz rok 2613. V hrobce Hetepheresy se uchoval nábytek se zlatým lůžkem s podhlavníkem na opření krku, zřejmě nejstarší postel.

Veleknězem králova kultu byl Ijmeri/Emeri (s Persenet měl šest synů), který byl nějakým způsobem blízký panovníkův příbuzný. Jeho výpravnou mastabu u pyramid zpřístupnili archeologové roku 2015 a s ní jeho nejstaršího syna Nefer-bau-Ptaha, správce královských majetků za pozdějších faraonů. 

Ačkoli vládl dlouho, o Chufuových činech víme málo. Doložena výprava do Západní pouště, a to "rok po dvanáctém censu/šemsu Hor", tedy asi 25. roku vlády. Rok po třináctém censu, tedy asi 27. roku vlády se konala výprava na Sínaj. Chufuovo jméno bylo nalezeno na předmětech v Byblu. 

Chufu vešel do dějin jiným způsobem: byl stavitelem největší egyptské pyramidy, jednoho ze starých sedmi divů starého světa. Velká pyramida v Gíze měla základnu o 230 m2, vysoká je 146,5 metru, obsahuje 2,3 milionu kvádrů po 2,5 tunách a pohřební komora byla v jádru stavby, nikoli pod zemí. 

Jmenovala se Achet Chufu/Chufův obzor, královo tělo se nikdy nenalezlo a pohřební komory byly pravděpodobně vykradeny ještě ve starém věku. 

Kromě pyramidy u Gízy na okraji Káhiry dal restaurovat a obnovit starší stavby a jeho vláda byla ve znamení hospodářského rozmachu Egypta. V hellénské tradici, jak ji podal Hérodotos, tomu ovšem bylo opačně: stavba pyramidy prý zemi ruinovala, král byl nenáviděn a toto podání kupodivu přečkalo věky, třebaže zjevně nebylo autentické. Vzhledem k tomu, že se stavbám zádušních obludností v nekrofilně orientované společnosti trvale věnovalo město o minimálně dvaceti tisících dělníků a řemeslníků, vesměs osobně svobodných, není státní bankrot pravděpodobný. Panovníkův kult je doložen ještě ve střední říši. 

Restaurovaná cedrová pohřební bárka pro plavbu světovým nebeským oceánem je dlouhá 43,3 metry. O tisíc let později, za XVIII. dynastie („nová říše“) se pyramidová pole u Gízy stala poutním místem. 

[Ve změti datačních kalkulů je zajímavý nedávný výpočet podle postavení hvězd při určování severní orientace pyramid. Nástupním rokem Chufua by tak mohl být až rok 2480, Chafrea 2448 a Menkaurea 2415]

Gízské pyramidové pole se zádušními a dalšími kultovními stavbami se od střední říše staly kamenolomy pro nové stavby a rovněž tak obležení pyramid, které už v římské době nebylo intaktní. 

2566 Chufu, který vládl od roku 2589, zemřel. Nástupcem se stal jeho syn Hor Cheper Radžedef (čteno též jako Džedefre, Džedefra), řec. Ratoisés n. Rhampsinit (tak Hérodotos; vládl do 2558, podle Turínského papyru osm let). Jeho sourozenci byli Babaef, Minchaef, Hordžedef a Chafre/Chaefre, viz rok 2589. Radžedefovou hlavní manželkou byla Chentetenka, později Hetepheres II., vdova po Kawabovi, královu strýci (po Radžedefově smrti se podle všeho provdala za Snofruova syna Anchhafa, pokud to nebyla jiná žena, srov. Hetep-heres III. roku 2613?). Džedefre měl několik dětí, s kým, nevíme: synové Baka (král Bicheris?), Setka (srov. rok 2533), Hornit, Nikauradžedef a dcery Hetepheres (IV.) a Neferhetepes (I.); táž n. jiná Nefer-hetep-es, tedy "Druhá", byla buď manželkou Userkafa a m. Sahureho, nebo matkou některého z nich. 

Z jeho vlády víme pouze o jedné výpravě do Západní pouště do oas ad-Dáchla. Svou pyramidu postavil Džedefre v Abú Rawáš u Gízy a již v římské éře sloužila za zdroj stavebnin. Původně o ní panovala představa, že šlo o stavbu nedokončenou. Za něho byl sluneční bůh Ra z Héliopole povýšen na ústřední panovnický kult, první se tituloval "syn Reův/sa Ra": namísto podoby Horovy se stali králové syny božími.  

Zřejmě za něho žil liliput Seneb, dvorský úředník, dozorce nad královými oděvy a jejich výrobou, kněz královského zádušního kultu Chufuova a Džedefreova a hodnostář mnoha dalších funkcí. V jeho cihlovém hrobě-mastabě s klenbou nalezena socha s manželkou Senetites (asi princeznou, rodiče neznáme) a dětmi, všechny normálního vzrůstu. V sousedství se nacházel hrob jistého Perniancha, rovněž trpaslíka. Oba jsou nejstaršími doklady pro trpaslíky, lidi velmi malého vzrůstu, zjevně nikterak společensky nepostihované, ba naopak. 

2558 podle spekulace postavené na tom, že Radžedefreův nástupcem se nestal jeho syn (jména viz rok 2566), ale bratr, je možné, že se s pomocí komplotu strýce (?), wezíra Anchhafa, srov. výše, Minchaefa, Nefermaata (II.), oba byli pak jeho wezíry, a nevlastní matky (?) Meritites pučem dostal k moci Hor Userib Chafre/Rachef, řec. Chefrén, mladší bratr Radžedefreův. Nějaký doklad pro puč chybí, důvod nástupnické změny neznáme: dosud přecházela vláda z otce na syna. O jeho panování rovněž nevíme téměř nic. Podle Manethóna vládl 63 roky, ve skutečnosti do roku 2533 (?). Byl dalším „synem boha Re/sa Ra“ v egyptských dějinách, srov. rok 2566 a 2498.

Dal si u Gízy vystavět druhou největší pyramidu „Wer Chaefre/Ch. je velký" o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch/„Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha. V Osmnácté dynastii byla uctívána jako "Hor na obzoru/Heru-em-achet, Har-em-achet", řec. Harmachis, srov. jméno vůdce protiptolemaiovského odboje roku 207. Její temenos se jmenoval Setepet/"Vybrané místo" a od Osmnácté dynastie byla socha (v tomto případě rodu mužského) uctívána jako ochranné božstvo Haurun v podobě sokola (kult původu kana'ánského, v Ugaritu Hórán). 

Amenhotep II. (1450-1425) a jeho syn Thutmose IV. (1425-1417) pod ní prý usnuli a zdálo se jim o tom, jak jednou budou vládnout, když tehdy částečně zavátou sochu zbaví písku. Roku 1410 dal Thutmose mezi nohy sfingy umístit stélu, L. Septimius Severus dal před ni postavit oltář a okolí vydláždit.

V klasických dobách ji Hérodotos a po něm celý helléno-hellénistický svět neviděl, protože byla pod pískem (?). Dvorní astrolog Claudiův a Neronův Ti. Claudius Balbillus, kterého roku 56 n. l. udělal Neró správcem Egypta, dal písek odnosit (jeho otcem byl neméně slavný astrolog Thrasyllos, původem z Egypta, důvěrník Tiberiův). První z helléno-románského světa o ní napsal až encyklopedista Plinius. Do roku 1817-1818 jí však opět byla vidět jen hlava a tehdy okolí od písku zbavil italský námořní kapitán Giovanni Battista Caviglia. 

Chafre byl ženatý se svou neteří Meresanchou III., dcerou Kawabovou s Hetepheresou II., s níž měl syna Duaenre, Nebemachet, Cheneterka, Niuserre a dcery Šepsetkau a jména dalších dvou neznáme. S Chamerernebtejou I. měl Chafre dceru Chamerernebteju II., která se později stala hlavní královnou Menkaureho; ženat byl ještě s Hekenuhedžet a Persenet, podle další úvahy též s Neferetiabetou, rovněž asi svou sestrou. Z dalších dětí Chafreho známe hodnostáře Sechemkareho, syna Hekenuhedžety, který se k vládě nedostal, wezíra Nikaureho, Anchmarea, Achrea, Junmina a princezny Rechetre (která se stala královnou, ale manželovo jméno neznáme; svého otce?) a Hemetre. Chafreho synové se stali čateji jeho nástupců, panovníků asi z příbuzenstva. 

2533 Chafre zemřel (vládl od 2558) a jeho nástupcem se stal jistý Baka resp. Bakare, řec. Bicheris. Asi byl synem Džedeferovým, možná identický se Setkaou/Set-Ka, srov. rok 2566. Kraloval podle všeho krátce, zřejmě jen několik měsíců a známo o něm není nic. Bývá mu přisuzována nedokončená pyramida v lokalitě Záwijat al-'Arján u Gízy. Manethón připsal Bicheriovi 22 roků.

Po Chafreho smrti se pravděpodobně královský klan na čas zmítal v palácových tahanicích o moc, srov. události roku 2558. Bakareovým nástupcem se stal Chafreův syn asi s Chamerernebtejí I. Hor Kachet Menkaure, řec. Mencherés (Man.) n. Mykerinos (Hér.). Vládl do 2505 (?, podle Manethóna 63 let, podle Turínského papyru roků osmnáct, resp. 28). V Gíze dal vystavět třetí pyramidu, chrámový komplex dokončil až Šepšeskaf, jeho druhorozený syn (?). Jinak o vlastní královládě Menkaureho rovněž nevíme nic, což při monstrosnosti památek na krále Čtvrté dynastie je podivné. Oženil se se svou starší sestrou Chamerernebtejí II. (srov. výše, nejstarší dcera Chafreho). Jejich prvorozený syn Chuenre zemřel ještě během otcova života. O Menkaureho rodině viz rok 2498.

Menkaurův sarkofág skončil na dně moře s lodí Beatrice, která ho roku 1838 převážela do Anglie a zmizela kdesi ve vodách Malty.

Menkaurovým wezírem byli jeho nevlastní bratři Nikaure, manžel kněžky Hathory a Neithy Nikanebteje, Junmin/Minjun, manžel jisté Chamerernebteje (zjevně nikoli z královského klanu), Anchmare, manžel Hathořiny kněžky Nubhotepy a Duaenre/Dua-en-re. Stejnou funkci za Šepseskafa zastával Babaef (II.), pravděpodobně Duaenreův syn. 

2505 (?) Menkaure zemřel (od c. 2533) a nástupcem jeho mladší syn (?) Šepseskaf s Horovým jménem Šepsechet, řec. Sebercherés či -kerés (vládl do 2498?, podle Turínského kanónu jen čtyři roky). Jeho královna a nevlastní sestra se asi jmenovala Bunefer, Hathořina kněžka (mohla být též královou dcerou). Totéž platí pro ženu jménem Chentkaus I., která mohla být manželkou Šepseskafovou, ale též jeho dcerou n. dcerou Menkaureho, též panující královnou, viz rok 2498. Šepseskaf dokončil chrámový komplex s pyramidou svého otce a mezi Saqqárou a Dahšúrem si dal postavit hrobku v podobě sarkofagu o rozměrech 100 x 72 metry, arab. „Mastabat fára'ún“. Ani o jeho vládě nevíme nic. 

c. 2550 v Mesopotamii v Uru po Aannipadovi (viz rok 2600) v I. dynastii vládne jeho bratr Mes-ki-ág-nun-na (srov. s mocnářem Druhé dyn. urské jménem Mes-ki-ag-Nanna, synem Nanniho roku 2460). Po něm do dynastie ještě patří vládci Elulu a Balulu, dohromady pět králů, kteří vládli 177 let. O konci vlády Balula viz rok 2460, seznam dynastie viz 2600. O jejich velikosti nevíme nic. 

Meskiagnunnův současník v Kiši byl král Su8-[...], první král II. dynastie kišské:

1. Su8-sù-da, Zuzuda                          201 let, valchář/pradlák (lú azalag, akk. ašláku; su8 = lach4 neboli du.du)

2. Da-da-sig                                         81 let,

3. Má-má-gal-la                                  360 let, lodník (lú má-lach4-e, akk. maláchu) 

4. Ka-al-bu-um                                   195 let, syn lodníkův    

5. Túg-e (dř. čteno KU.E)                    360 let, možné snad též Azalage, tedy "pradlák" (?), 

6. Me-num-ma/Men-nun-na n. Ur-nunna 180 let,

7. Lugal-mu/-mu-nun                          360 let,

8. Ibi-[Erra (?)] či Enbi-Ištar/Ea?          290 let.

Králové č. 7 a 8 mohli panovat v opačném pořadí. Ve II. kišské dynastii podle babylónských kronikářů mělo vládnout osm panovníků po dobu 3195 let (!).

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

V době kolem začátku I. dynastie urské a II. dynastie kišské vzniklo království v Elamu, tzv. I. dynastie Awanu, viz rok 2600 a nejstarším osídlení viz roky 4400 a 3500. Tři neznámí králové prý vládli 356 let (jména ztracena: 1. ?, 2. xx-lu, 3. Ku-xx), posledním však mohl být jistý Kuriššak, který měl vládnout 36 let. O válkách awanských Elamitů se Sumery viz rok 2490sqq. Awan nebyl dosud identifikován, snad je to dnešní Dizfúl či spíše Šištar/Šuštar na sv. okraji Súsiány. 

Elamité, srov. rok 3000, nazývali svou zemi Chaltamti či Chatamti (tak staroelam. výslovnost), čili „Boží země“. Sumeřané a Akkaďané říkali Elam a psali to znakem NIM, „Vysočina“, akkadsky Elamattu, elamština elamatti. Elamité zůstávají ethnograficky záhadní, snad to byli Protolurové, kteří byli jazykově íránisováni až ve středověku. Elamský stát byl od začátku do konce organisován na federativních základech. Státní útvar Elam zanikl až roku 639, kdy byl definitivně zlomen Assyřany. Země se pak částečně nazývala Parsumaš (starší název pro severní část bývalého královstí, v hellénismu pak Súsiáné), její jižní část Elymáis (o Elamitech viz ještě rok 521 a srov. rok 626 a srov. krále Elymáidy v hellénismu, kteří ale měli semitská jména).

Po roce c. 2500 jsou známa jména králů Elamu, II. dynastie awanská dvanácti králů (čtení seznamu místy nezřejmé): Péli (Wéli, Péti/Wéte?), Táta (Tára, Tár?), Ukkutachiš a Chíšur, z jiných textů známi nejsou. Viz dále rok 2450 a 2400, kde jména dynastů, o federální struktuře 2340. 

V době po 2550 vládl v Chamazi jediný král zdejší popovodňové dynastie jménem Chadániš či Chatániš. Vládl prý 360 let než bylo Chamazi vyvráceno, a jako historická osoba mohl se chlubit titulem „krále Kiše“. Před ním se Chamazi zmocnil jistý Puzuzu (?), známe však jen jméno z nádoby nalezené v Nippuru. O hegemonii nad sumerskými státečky a o kišský titul připravil Chamazi urucký dynasta Enšakušanna, viz rok 2490. 

Chadánišovým současníkem byl jediný král dynastie Adabu jménem Lugalanne-mundu/Lugal-an-né-mu-un-dù, titulárně „král Kiše“. Měl vládnout 90 let, dokud nebyl Adab vyvrácen (?). Král porazil hnutí/revoltu třinácti nesumerských knížat včetně Elamitů a Gutejců, a pokračoval v Adabu ve stavbě chrámu E-nam-zu bohyně Nintu. Jedním z jeho nástupců (?) byl jistý Lugal-da-lu, jehož starověké kroniky rovněž neuvádějí, ale nalezena byla jeho soška.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

c. 2540 v Lagaši začíná vláda krále Ur-Nanšeho/Ur-Nina (do c. 2510, o předchůdcích, a také těch asi smyšlených, viz rok 2600), začátek panovnické dynastie lagašské, též Ur-Nanšeho (trvala do 2371). Jeho otec Gunitum/Gunidu a děd Gurmu/Gursar nebyli vladaři, Ur-Nanše/"Nanšin sluha" byl také králem Uru, kde postavil městské hradby a chrám. Srov. přitom výše, kde jeho jméno není v dobových seznamech urských vládců. Ur-Nanše měl podle zachovaných pramenů obchodní vztahy prostřednictvím svých agentů/damkar, akk. tamkárum, s Nippurem, Urem, Urukem, Ummou (k níž zřejmě již v této době patřilo Zabalam), Adabem, Dérem, Elamem (stříbro), Dilmunem/Tilmunem, snad dnešní Bahrajn (měď), Uruaz-em (neznámé polohy, otroci).

Oblast Perského/Arabského zálivu byla trvale osídlena od neolitu, a to nejen pobřeží, ale též ostrovy. Na Marawahu c. třicet kilometrů od abúzabského pobřežního města Mirfa nalezena osada existující několik staletí s nejstarší neolitickou vrstvou z c. 6000, kdy byl Záliv ještě jezerem. Mimo jiné odtud pochází nález nejstarší perly, c. 5800-5600, o půltisíciletí starší než předcházející "rekordmanky" z nalezišť v emirátech Umm al-Qajwajn a Šardža. Na nejzápadnějším z abúzabských ostrůvků Ghagha před pobřežím Qataru odhaleny zbytky oválného kamenného domu datované do c. 6500. 

Na zachované stéle se Ur-Nanše chlubí svou čilou stavební činností sakrální (sochy, chrám Nanše, Ningirsua, svatyni v Girsu a další), hospodářskou (zavodňovací kanály) a vojenskou (hradby Lagaše). Pochopitelně neopomněl vychválit svá vítězství ve válkách s Urem a Ummou a nezvykle na svou dobu jmenoval též jaté (a popravené?) nepřátelské pohlaváry: zajal jistého velitele loďstva (? kterého, nevíme), vojevůdce Amabaragesiho/Amabarasiho, Dubgala/Kišibgala a Papursaga, syna Bubua/U'ua, vše snad z urské armády "a navršil jsem mohylu" pro padlé nepřátele (nebo myšleni pouze tito tři?).

Ve válce s Ummou zajal velitele Lupada a Bilalu s dalšími a samotného knížete Ummy Pabilgaltuka, též armádního velitele Urpusaga/Urgigirsag (?) a ummského velkoobchodníka Chursagšemacha. Také jim (těmto, nebo všem padlým nepřátelům) nasypal pohřební mohylu. Nástupcem Pabilgaltuka na ummském trůnu mohl být Uš/Giš, viz rok 2490.  

První dynastie lagašská, která je historicky doložena, nebyla starými chronografickými písaři zahrnuta do Seznamu sumerských králů. Přitom asi Ur-Nanše spojil s Lagaší, dn. Tall al-Hibá, Girsu, dn. Tello, a Ninu/Nina-Siraran, dn. Surghul, s řadou vesnických lokalit v lagašský stát svázané přepravně společným kanálem a girským kultem boha Ningirsua. Unie vydržela půl tisíciletí, viz c. 2109. 

Současníkem Ur-Nanšeho v Kiši byl druhý král II. místní dynastie jménem Dadasig, srov. výše, v Uru pak jistý Ananne (= Aannipada?).

2510 po Ur-Nanšem, který nosil titul královský/lugal, vládl jeho syn A-kur-gal (do asi 2490), titulující se jako ensi/kníže. Jeho matkou byla pravděpodobně královna Men-bará-Abzu/Menbara'abzu, jejíž socha je nejstarším známým zobrazením kněžny-manželky panovníka. O Akurgalově sestře Ninusu známe jen jméno a obě dlouhovlasé ženy s otcem jsou vyobrazeny na dochované Urnašeho stéle.

Akurgal v pramenech nijak nevyniká, znám je z dedikačního nápisu chrámu Ningirsuovi v Lagaši, ale stal se otcem Eannatuma, viz 2499 až 2480. Jeho současníkem v Uru byl Mes-ki-ág-nun-na/Meskiagnunna. O Uru dále 2490.

c. 2500 probíhaly zřejmě mezi indoevropskými skupinami ve stepích jižního Ruska, západní Sibiře a Střední Asie migrační/sociální změny (srov. předtím 4000 a 2750). Začíná druhá fáze ie. migrace či expanse, která trvala do roku c. 2000, resp. 1800. Viz dále 2400 a 2300. Na lid jámové kultury/jamnaja, viz rok c. 3600, navazovaly povolžské kultury Abaševo (lokalita v Čuvašii) a Poltavka (do c. 2100 n. 1900).

Z ní vzešla kultura sintaštská (podle řeky Sintašta za Uralem) c. 2100-1800 a srubová/srubna c. 1900-1100. Sintaštská kultura (Sintašta-Petrovka-Arkaim) a o něco mladší lid bronzové kultury Andronovo c. 2000 až 1600 nebo až 1450 pochovávala své potentáty ve skrčenecké poloze (Hockergrab, crouched burial) do kurganů s koňskými oběťmi a s válečnými loukoťovými vozy: c. 1800 jsou to první známé takové vozy dějin, srov. kulturu Botai z Kazachstánu s domestifikací jedné ze čtyř ras koní u c. "po 6000".

Andronovští v okolí dn. Minusinska sídlili v kolových domech mezi pohořím a řekou Uralem a Kaspikem po Jenisej a podle jedné z theorií jich část migrovala k jihu do Íránu, sz. Indie a též se o nich uvažuje jako o předcích panovnické kasty říše Mitanni.

Paralelně s jámovou kulturou žila na Jeniseji a Altaji až po Sin-ťiang afanasjevská, c. 3100 až 2800 (3300 - 2500). Její europoidní nomadický lid zpracovával měď a choval dobytek. Navazovala na ni na jižní Sibiři kultura okuněvská c. 2300 až 1700 (popř. 2700 - 1800) s populací mongoloidního typu znalé bronzové metalurgie a dobytkářství. Asimilovány byly obě kultury lidmi andronovskými. 

Na Andronovo na východě navazovala na sever od Aralu po horní Jenisej příbuzná bronzová kultura Karasuk (c. 1500/1300 až 800, jméno podle přítoku Jeniseje) s centrem v Chakasii, pravděpodobně rovněž "indoevropská". Bývá dávána do souvislosti s dnešními Buruši, žijícími na hornatém severu Pákistánu, jejichž jazyk se podle všeho nepodobá žádnému ze známých na planetě.

Srubové hroby daly jméno kulturnímu okruhu populace, z níž, resp. z andronovského regionu, pravděpodobně vzešli Kimmeriové, Skythové/Sakové a Sarmaté. Ze středoasijských stepí se vozy rozšířily do Mesopotamie a c. 1200 do Číny. První výraznou železnou kulturou v regionu byla tagarská c. 900 až 300 (nebo až c. 100) v Chakasii a Krasnojarském kraji. Navazovala na Karasuk, snad mix Afanasjevců a Andronovců (jejími nositeli byli Ting-lingové?).

Nejznámější obdobím sibiřských Skythů je Pazyryk s řadou dalších kurganů. Na tagarské lidi navazovala kultura Taštyk, do c. 4. století n. l., zprvu asi indoevropská, pak kirgizská. 

2500? n. už c. 2600 na Krétě začíná raně mínójská doba II. s nálezy kamenných vas IV. až VI. egyptské dynastie, srov. pod 3200. Éra trvala do c. 2200. Podle jiné stratigrafie se éra c. 2600 až 2000 označuje za období bez královských paláců. 

Ve stejné době v Helladě v Lerně (srov. roku 3200) a na dalších místech provází zkáza konec EH II. Viz dále rok 2200. Na Maltě končí isolovaná kultura „doby chrámů“ (od 4100). Neznámé megalitické obyvatelstvo zmizelo a dlouho, zřejmě až do 8. století, nebyl ostrov obydlen. O foinícké kolonisaci viz index sub Melité.

nejpozději kolem 2500 v Syrii již byli usazeni Semité či semitským jazykem hovořící ethnika. Někdy v této době převrstvili nesemitskou populaci. Země západně od toku Eufrátu nazývali Sumeřané Martu/Mardu (psáno kur mar.tu, kur mar.dú), srov. pozdější Amurru, od čehož pochází jméno pro nomádské Amority, Amorejce, kteří se později usídlili mezi rozličnými populacemi Syrie a Mesopotamie a jistě tvořili část Hyksů infiltrujících deltu Nilu. Ke kmenovému území západně od Eufrátu patřilo pohoří Bašar/Basar, Basalla, zřejmě dn. Džabal Bišrí v SYR, srov. rok 2292. S krajem Tidnum tvořily "Amorejské hory/sum. chursag Martua, akk. šadi Amurrim" zřejmě území východně od pozdější Palmýry po Eufrát. 

Z této doby pochází nejstarší zmínka o Amoritech v Mesopotamii: v Šuruppaku dostal jistý Amorita ječmen, 45 Amorejců a 28 Amoritek po bochníku chleba. V Lagaši se podle Amoritů jmenoval kraj n. pozemek, z éry Ur-Nanšeho, viz rok 2540, kanál. Lze předpokládat, že hlavní směr amorejské expanse nevedl podél Eufrátu k jihu, ale z Bašaru za Eufrátés do Pochábúří, severní Mesopotamií přes budoucí Assyrii za Tigrid do předhůří Zágrosu a z Podijálí (sum. označení asi kur mar.tu/"Amurrie") zpět přes Tigris do Sumeru a Babylónie (sum.: gal mar.tu/rabi amurrim).

V Mari/Mári po dynastii Ilšuově/Ilum-púově (viz rok 2600) a porážce od Kiše kralovalo dvanáct panovníků, známe většinou pouze jejich jména: Ikún-Šamaš, Ikún-Šamagan, Ansud (Anubu, Janúpu), Sa'úmu/Ša'úmu, který vedl dobyvatelské války, Ištup-išar, Ikún-Mari, Iblul-Il/Iblul-El, Iplul-Il, manžel královny Paba, známé z votivní sochy Inanně, který porazil Igriš-Chalama, krále/"en" Ebly a získal jeho tribut. Po Iblul-Ilovi vládl krátce Nizi, jeho nástupce Enna-Dagán si vynucoval poslušnost na Irkab-Damuovi z Ebly, následoval Ikún-išar, Chidar, za něhož byly vypálena Ebla, a Isqi-Mari (Lamgi-Mari). Z Iblul-Ilovy vlády se zachovala soška zpěváka Ištařina chrámu Ur-Nanšeho. O konci dynastie viz rok 2490.

V syrské Eble (dn. Tell Mardích v SYR) se někdy kolem roku 2500 nebo později objevuje v archivech jméno prvního doloženého panovníka užívajícího v sumersky psaných textech titulu en/pán, tedy kníže, král/malikum. Igriš-Chalam (k významu jména viz v indexu s. v.) byl v dlouhé válce s Mari a jeho panovník Iblul-Il ebelské vojsko porazil v bitvě u Sachiri: Ebla musela pak platit do Mari tribut. Jeho syn s královnou Kašdut/Kešdut Irkab-Damu/Irgab-Damu ("D. obskočil") sice také platil vasalský poplatek, alespoň zpočátku své vlády, expandoval však po celé severní Syrii. 

Korespondoval s mariským vládcem Enna-Dagánem. Měl smlouvu o přátelství se Zizim, králem ve vzdálené Chamazi ("Irkab-Damu, král Ebly, je bratrem Ziziho, krále Chamazi, Zizi, král Chamazi, je bratrem Irkab-Damua, krále Ebly/Ìr-kab-Da-mu, en Eb-la, šeš Zi-zi, en Cha-ma-zi-im,...") .

Ženat byl s jinak neznámou dnes Dusigou, s níž měl syna Išar-Damua, dcery Iti-Mút, Tište-Damuu a Tinib-Dulum a asi též Tarib-Damuu a Amagu (lze poslední dvě pokládat za dcery Išar-Damuovy?). Za Irkab-Damua byl jmenován jistý Arrukum prvním z ministrů/wezírů Ebly, jejichž jména bývají dnes zaměňována za panovnická.

Irkab-Damuův nástupce Išar-Damu válčil ve spojenectví s Nagarem/dn. Tell Brák v SYR jižně od Urkeše v Pochábúří a Kišem úspěšně s Mari. V bitvě u Terqy koalice porazila Mari; Ebelské do boje vedl wezír Ibbi-Sipiš, syn wezíra Ebria/Ibria (oba pokládáni dříve za panovníky). Išar-Damu byl ženat s Tabur-Damuou, dcerou Irib-Damua s Netibuduou (?), ale korunní princ Ira'ak-Damu, manžel Ibbi-Sipišovy dcery Za'aše, nebyl jejím synem. Išar-Damuova dcera Tagriš-Damu byla provdána za jistého Ultum-chuchua, syna vládce Nagaru, jehož jméno neznáme. 

Na trůn Ira'ak-Damu pravděpodobně nedosedl, neboť jeho jméno již není v dochovaném seznamu ebelských panovníků a ani v archivu Akkady zničeného města. Ebelský kanón obsahuje 33 jmen. Prvním z nich je Sa-kum-e/Sakume a zde jmenovaný Igriš-Chalam je třicátým. Kromě jmen o nich nevíme nic: jméno 24. v pořadí Ibi-Damua/Ibbi-Damu se nachází na pečeti nalezené v assyrské anatolské osadě Kaneši.

Do Ebly jezdívala návštěvami královna Charránu Zugalum, manželka panovníka Iraz-Ela/Iraz-ila a vždy tu byla bohatě podarovávána (patřila do eblejské dynastie?). V které to bylo době, nevíme, spíše ke konci dynastie. O Eble viz dále roku 2292 a 1830.       

c. 2500 v mexickém Tehuacánu nalezena nejstarší známá keramika amerického světadílu.