Mes (2)-Mez

 

Konec slávy
Z kulatého Města míru nezůstalo zachováno nic a archeologové se o jeho poloze dohadují. Město abbásovských podaných se rozrostlo po obou stranách Tigridu, ale památek z té doby je málo: palác nebo škola postavený 34. kalifou an-Násirem (1180 – 1225), dnes součást kongresového komplexu a hrob Zumurrady Chatúny, Násirovy matky z roku 1202. Lidová pověst praví, že je zde pohřbena Hárúnova nejoblíbenější žena Zubajdá.

Během domácích rozbrojů v 10. a 11. století, v nichž se faktické moci chopili moci kalifovi ministři, wesírové, se centrum arabského světa navždy přesunulo na západ, do egyptské Káhiry: Irák navždy přišel o imperiální posici. Mesopotamie hospodářsky slábla, zchátral zavodňovací systém.

V lednu 1258 přišla na arabský svět pohroma v podobě vpádu Mongolů z Íránu (říše Ílchánů do 1335). 10. února začalo obléhání arabské metropole hájenou čtyřiceti tisíci muži. V mongolské armádě sloužili čínští inženýři-poliorkéti, vojáci též z křesťanské Gruzie a Armenie, dokonce oddíl křižáků. Jejich zhovadilá krutost redukovala počty obyvatel Mesopotamie na polovinu. Mongolové vedení chánovým bratrem Hülegüm ničili Baghdád čtyřicet dnů, jak praví tradice. Hülegü se chlubil, že povraždil dvě stě tisíc obyvatel Baghdádu, jehož počty se před mongolskou invasí odhalovaly na jeden milion. Počet mrtvých v Mesopotamii se odhaduje až k milionu lidí a celkově 13. století, věk mongolské expanse, stál život na třicet milionů lidí, jak zní nejnižší odhad, také osmdesát, jak nejvyšší. 

Posledního z baghdádských Abbásovců al-Musta'sima popravil Hülegü, aby neprolil tak ceněnou krev, zabaleného do koberce ušlapáním. Popel z údajně osmdesát tisíc spálených spisů dal Tigridu černou barvu. Řádění středoasijského mongolského příbuzného Tímúra o 150 let později stálo život devadesát tisíc lidí a celá průmyslová odvětví (sklářství, emailérství) ze Syrie, Egypta a Mesopotamie stěhoval do své Střední Asie.

V Iráku se čas zastavil, Mongolové vyvražďovali řemeslníky, umělce vyháněli z měst, zasypávali zavodňovací kanály, ničili manufaktury a vrátili Irák a Syrii do doby, v níž zřejmě byla někdy před osídlením lidmi. Příjmy z daní státu činily v předmongolské době třicet milionů dínárů. Ve třicátých letech 14. století pouhé tři miliony. Mesopotamií do Syrie tehdy táhla mongolská armáda o čtyřech stech tisících jezdcích s rodinami, obřími stády a stanovými městy v novověku nepředstavitelných rozměrů a zásobovacích starostí. Mongolové dělili vojsko na tümeny po deseti tisících jezdcích s rodinami valící s sebou šedesát sedmdesát tisíc ponyů a půl milionu kusů dobytka, fantastické dimense.

Kalífát tehdy nezanikl. Formálně existoval dál pod protektorátem káhirských mamlúků. Bajbars (zemřel 1277), který se z otroka vypracoval na mocného sultána ovládajícího Egypt a Syrii (1260), obnovil kalífát v osobách Abbásovců, kteří unikli mongolskému řádění: roku 1261 to byl v Damašku Muntasir II., rok na to v Halabu/Aleppo a Káhiře al-Hákim I. (zemřel 1302). Jeho potomci byli kalífy až do pádu Káhiry a Egypta do tureckých rukou roku 1517, kdy Selím I. (zemřel 1520) se zničením mamlúckého sultanátu donutil též posledního z Abbásovců al-Mutawakkila III. (zemřel 1543), aby mu titul předal. 

Turecká správa Mesopotamie od roku 1534 byla dlouhou kúrou mongolského moru metodou hlubokého spánku. Před první světovou válkou měl Baghdád osmdesát tisíc obyvatel, starou slávou zaprášené jméno a před sebou věhlas nový, hlavního města jednoho ze surovinově nejbohatších států světa. Roku 1917 přišli Britové, vlastní zakladatelé dnešního Iráku.

Data tigridské metropole

1. srpna 762 založen Baghdád, sídlo abbásovského kalifátu (založen roku 750 svržením umájovského kalifátu vládnoucího z Damašku, arab. al-Abbásidín po strýci Muhammadově)
945 až 1055 pod titulem emír l'Umara vládnou ší'itští Bújidové původem od jižního Kaspiku. Kalif loutkou v moci emírů, jeho moc až do příchodu Mongolů ryze formální
1055 obsazen seldžuckými Turky pod begem Toghrilem, kalifou jmenován „pravou rukou“ a „vesírem Západu a Východu“
10. února 1258 Čingischánův vnuk Hülägü město téměř vyvrátil, poslední baghdádský kalif popraven. Arabský kalifát pokračoval ve vedlejší abbásovské větvi a ve stejně formální podobě v Káhiře do roku 1517.
1393 a 1401 dvakrát obsadil a zničil město Tímúr Lenk
1410 – 1508 pod vládou turkmenských dynastů
1508 perský, íránská dynastie Safavidů
18. listopadu 1534 dobyt tureckým sultánem Sülejmanem I. Nádherným (perské útoky na město 1587, 1604 a 1605)
1623 – 1638 přechodně safavidský, sultán Murad IV. vyvraždil 51 tisíc ozbrojených obránců
11. března 1917 britský (měl cca. 50 tisíc obyvatel), 1941 po protibritské vzpouře Rašída 'lího dobýváno podruhé, 1991 a 1998 bombardován Američany. Po druhé světové válce se město během čtyř desetiletí co do počtu obyvatel rozrostlo osminásobně (v 50. letech 20. století měl cca. půl milionu obyvatel, v 80. letech na 3,5 milionu, roku 2003 se počet obyvatel odhadoval na pět až osm milionů)
březen – duben 2003 bombardován a 9. dubna dobyt Američany

Pohádky: Tisíc + jedna noc
Napínavé a poučné příběhy, bajky, fantastické smyšlenosti, horory, historky anakdotické, groteskní, moralisující, pohádky. Vesírova dcera Šahrazád vypravuje králi tak dlouho, až s ním má tři děti a on ji nakonec nepopravil „a její barva bělostnější než tvář dne se zaskvěla a král byl rozjařen a přemírou štěstí naplněn“. Alá'addín a kouzelná lampa, džinové zlí a dobří, létající koberce, Peršan Alí Baba/Alí Bábá a loupežníci, zloději, vychytralí řemeslníci, baghdádský námořník Sindibád se svými sedmi cestami. 

Nádherný svět orientálních zkazek, z nichž některé mají kořeny ještě v antice. Například Sindbád na jednom divném ostrovu s druhy narazil na lidožravého obra, který zavíral oběti u sebe v jeskyni a narážel je na rožeň: netvora Sindbád s plavci oslepil podobně jako Odysseus se svými druhy kdysi Kyklópa.

Tvrdívá se, že prvním milovníkem večerního vypravování u prostřeného stolu a po jídlu byl Alexandros Veliký. Nepochybně šlo o formu klasického hellénského symposeia, které později Helléni roznesli po celém Orientu. Ve východní tradici se uvádí, že al-Iskandara, Alexandra, následovali parthští Arsakovci, arab. Ašgháníja, perští Sásánovci a od nich „pohádkový“ zvyk v 6. a 7. století n. l. přešel k Arabům.

Byzantská novela Historikon Syntipa/Kniha o Syntipovi z 11. století vznikla v Meliténě. Perské příběhy se přes syrské a arabské prostředí dostaly do řečtiny a odtud do 1000+1 a prostřednictvím Gesta Rómánórum do Bocacciova Decameronu.

Ze sásánovské doby (228 – 651 n. l.) pochází sbírka příběhů z indického a perského prostředí Tisíc vyprávění, Hazár afsána. Po arabské invasi do Mesopotamie a Íránu v první polovině sedmého století byla zřejmě na území Iráku ve druhé polovině 8. století přeložena do arabštiny jako Tisíc nocí, Alf lajla. 
Po seldžucké invasi (1055) přišla Mesopotamie o svůj dominantní význam v islámském světě a centrum arabské vzdělanosti se přeneslo do Egypta. Rukopisy s pohádkami z Mesopotamie kolovaly v zemi nad Nilem již v 11. století a Egypťané se postarali o jejich doplnění.

Ostatně poslední historickou osobností v příbězích je slavný sultán Saláh-ad-dín/Saladín z kurdské rodiny v Tikrítu, rodiště baasistického diktátora Saddáma Husajna. V Egyptu vznikl název Tisíc a jedna noc, Alf lajla wa-lajla a kdosi neznámý provedl konečnou redakci tří povídkových a pohádkových vrstev: indické a perské Hazár afsána plné démonů, irácké z Baghdádu a Basry, v nichž často vystupuje Hárún ar-Rašíd a příběhů egyptských s více fantastickými příběhy a groteskními situacemi z prostého života arabských měšťanů.

Ve východořímském-byzantském prostředí se dobrodružný Sindibád jmenoval Syntipás námořník. První západoevropskou sbírku pohádek pořídil neapolský barokní literát Giambattista Basile (zemřel roku 1632). Vyšla posmrtně pod názvem Lo cunto de li cunti, „Příběh příběhů“. Teprve později dostala dnešní název Pentameron, protože pohádky jsou po deseti vyprávěny v pěti dnech.

Husajnův Baghdád
Irácké museum je jednou z nejdůležitějších adres zájemců o mesopotamské civilisace. Jeho 28 galerií tvoří největší musejní komplex na Předním východu. Z Husajnových monumentálních staveb vyniká pomník neznámému vojínovi o průměru 250 metrů na paměť války s Íránem v letech 1980 – 1988 a na oslavu vítězství nad Íránem Ruce vítězství, první triumfální oblouk na Předním východu od časů antických.

Zdvíhal se 42 metry nad vozovku, ruce jsou vyrobeny podle rukou Husajnových a meče ulity ze 24 tun ukořistěných íránských zbraní. Pomník postavila německá firma H+H Metalform. Při jeho „odhalení“ pod ním mašírovali k musice z hollywoodských Hvězdných válek iráčtí vojáci v čele s Husajnem na bílém koni.

(publikováno v časopisu Týden č. 16/03, viz výše)

Loupež dějin: Horší než Mongolové
Škody v iráckých musejích jsou nevyčíslitelné

Nepozornost amerických invasních jednotek v dobytém Baghdádu umožnila plenícímu davu a lupičům ukrást památky nejstarších psaných dějin lidstva.

Když 9. dubna obsazovali Američané centrum Baghdádu, zmizela z Iráckého musea, jednoho z nejvyhlášenějších na světě, velká část exponátů ze zlata, pohřební masky, šperky a drahokamy posázená lyra, keramiky, nespočet klínopisných textů, pečetních válečků, figurek ze slonoviny a bronzových sošek. Všechno, na co z asi 170 tisíc inventárních čísel iráckého národního musea nebylo zapotřebí jeřábu, je zřejmě nenávratně ztraceno.

Ředitel vykopávek musea Donny George Juchanná pro BBC konstatoval: „Byla to největší sbírka souvislých dějin lidstva. Je pryč, je ztracena. Kdyby se mariňáci starali o něco dříve, nemuselo se to stát.“ • V červnu se ovšem ukázalo, že baasista to poněkud přehnal a že z plundrování cíleně zmizelo šest až deset tisíc předmětů ze tří z pěti skladištních hal musea; z vystavovaných předmětů scházelo několik desítek, viz níže. Vyšetřovatelé nepochybovali o tom, že lidé z musea se na loupežích podíleli.

Zkázu musea se sbírkami všech mesopotamských kultur (viz TÝDEN 13-16/03) nezpůsobil bombový zásah, ale zloději archeologických památek. Stejně dopadla musea v Tikrítu a Mosulu, baghdádská islámská knihovna, odkud zmizel jeden z nejstarších zachovaných rukopisů koránu. Museum v Chorsábádu u Mosulu (assyrský Dúr-Šarrukén) zůstalo Kurdy nedotčené.

Rabování, nebo business
Z historického hlediska nadělali lupiči „starožitností“ během několika hodin více škod než 26 dnů spojeneckých bojových akcí. Souběžně plenící dav rozbil vitríny a předměty, které nebyl s to odnést nebo byly v jeho očích bezcenné.

„Myslím, že tam kradla soldateska na obou stranách. Všichni věděli, kam mají jít, vždyť se válka připravovala tak dlouho. Američané to nechali zdevastovat, jakoby se tudy přehnali Médové, kteří drahé předměty odnesli nebo roztavili, a co nestačili, rozbili, jak dokazují vykopávky,“ přirovnává baghdádskou loupež dějin dr. Jana Pečírková z Orientálního ústavu v Praze k událostem let 614 až 612 př. n. l., během nichž babylónsko-médská koalice králů Nabu-apla-usura a Kyaxara vyplenila Assyrii tak dokonale, že jméno země a národa téměř zmizelo z lidské paměti.

Jiní přirovnali plenění k ničivému vpádu Mongolů roku 1258. „Absolutní devastace, zničení práce několika generací archeologů,“ vymezuje rozsah musejní katastrofy assyrioložka. Jako historici všech světových vědeckých pracovišť je šokována lhostejností Bushovy vlády: „Američané měli poradce z řad assyriologů a kunsthistoriků, ale zřejmě to pro vládu nebylo důležité. Navíc USA nejsou signatáři haagské konvence o ochraně památek,“ upozorňuje Pečírková.

K čemu kášňa? Popíliť!
Její slova o plánovitosti potvrdil v několika mediích McGuire Gibson z Orientálního institutu Chicagské university. Vedle spontánního plenění probíhaly 9. dubna a o následujícím weekendu systematické rabovací akce zjevně řízené ze zahraničí. Vědci předpokládali, že během války do iráckých musejí přijde organisovaný zločin. Americký archeologický institut (AIA) vyzval ještě před invasí Pentagon, aby zajistil během tažení naleziště a sbírky.

Vláda měla podrobné informace, co střežit, přesto to neudělala a v Baghdádu vojáci hlídkovali jen několik set metrů dále u ministerstev ropného průmyslu, vnitra a zahraničí. Zloději vyzbrojení železnými tyčemi a sekerami odnášeli vojákům pod nosem lup nezměrné hodnoty. K tomu armádní mluvčí v Kataru: „Vojáci neměli v této věci rozkazy.“ Na protest proti lhostejnému přístupu armády k ochraně památek již resignovali tři z jedenácti členů poradního kulturního výboru presidenta USA.

Na rozdíl od Iráku Spojené státy konvenci o ochraně kulturního vlastnictví v průběhu válečných operací z roku 1954 sice podepsaly, ale neratifikovaly. Bushovu vládu lhostejnost vůči památkám, z nichž některé kusy mají nepochybně vyšší cenu než některé irácké ropné koncese, vystavila světové ostudě. Ministr zahraničí Colin Powell dal hned po megaloupeži Irácké museum za příklad, „kde by mohly Spojené státy sehrát vůdčí roli při obnově jeho fondů“.

Slíbil, že Státy budou spolupracovat s EU a UNESCO, že budou pátrat po zcizených exponátech a budou se podílet na opravě poničených. Mezitím v Baghdádu začal pracovat team agentů FBI. Zní to hezky, ale ze čtyř tisíc ztracených musejních předmětů z minulé války roku 1991 z jihu země a z Ninive se dosud nalezly – tři (kusy)!

Do akce se zapojil Interpol, zatím s velmi hubeným výsledkem: minulý pátek na londýnském letišti Heathrow policisté zabavili zlaceného kalašnikova, šest bajonetů, ostřelovací pušku a granátomet z výzbroje Husajnova klanu. Jako válečnou trofej si je domů pašoval americký voják v leteckém balíku deklarovaném jako počítačová technika.

Na irácko-jordánských hranicích podle jordánských medií zabavili celníci 42 obrazy zřejmě pocházející z musejních lupů – skupině novinářů. Podobně mizí a zmizí neopakovatelné předměty z vykopávek Uru, Uruku, Ninive, Babylónu, Aššuru či Nimrudu. Z lokality Zahir/Dhahir, staré sumerské Dabrum, v provincii Zi Qár/Dhi Qar, se objevily na „trhu“ popsané sumerské hliněné tabulky kus za třináct dolarů.

Z předmětů známé z učebnic dějepisu se ztratily např. hlavička „dámy z Uruku“ (arabská Warká, biblický Erech), bronzová hlava assyrského panovníka (údajně akkadského Šarrukéna, nalezena roku 1931 Maxem Mallowanem, manželem autorky Agathie Christie, v suti Kujundžiku/Ninive; může to být ovšem kdokoli, nejčastěji se odhaduje Narám-Sîn, syn Maništúsua, Šarru-kénův vnuk, protože s obdobnou úpravou vousu a účesu je Narám-Sîn na fragmentu své stély z Pir Husajn u Diyabakiru, dnes v istanbulském museu; hlava nese stopy po symbolickém ponížení: uřezané uši, zkrácený vous, pokus o uřezání nosu, při vylupování očních smaragdů poničeno levé oko – druhou N.-S. obrazem je dvoumetrová vítězná stéla nad Lulluby, kterou Šutruk-Nachchunte I. odvlekl roku 1160 jako kořist ze Sipparu do Sús, kde ji roku 1898 vykopal J. do Morgan a dnes je v Louvru), urský poklad – pohřební výbava kněžny Pî-abi (sumerským čtením Šub-ad), prosební sošky z Ešnunny, předměty z chrámu Inanny v Nippuru, tisíce klínopisných textů a zlaté šperky (jen ve vitrínách bylo prý odhadem 200 kg zlata). 

V moři pokladů
Irák má stejně přísný zákon o vývozu památek jako každý jiný stát existující dnes na místě některé ze starověkých civilisací. Řecké, turecké, syrské a egyptské úřady přísně sledují pohyby v aukčních síních po světě a zcizených předmětů se právně domáhají. Je evidentní, že uloupené předměty se nikdo neodváží veřejně prodat: „Buď se to roztaví, nebo prodá výstřednímu americkému nebo japonskému milionáři,“ shrnuje praxi kolem zcizených unikátů Jana Pečírková.

Katalogisace ztrát bude trvat měsíce. Dosavadní odhady praví, že zachována zůstala v musejích zhruba třetina, extrémní hovoří o devadesátiprocentních ztrátách. Lupiči to měli jednoduché. Nemuseli ani kopat ani restaurovat; dokonalejší veleloupež se dosud ani v hlavách hollywoodských scénáristů nenarodila. Přitom se odhaduje, že pouze patnáct procent země bylo archeologicky podchyceno a v vědci registrují na deset tisíc nalezišť různé velikosti a významu. McGuire Gibson hovoří o půl milionu možných lokalit od paleolitu po islámskou minulost Iráku.

K rozkradení baghdádských sbírek ovšem mohlo dojít již těsně před invasí. Zaměstnanci musea prý nejcennější kousky zabalili a ukryli mimo museum. Kam, to vědí jenom oni, a po nich dosud také není stopy. Stejně neví nikdo nic o cílové adrese kolony vojenských vozidel irácké armády, která prý 16. března odvezla velké množství beden neznámo kam, jak uvedli svědci pro francouzský list Le Figaro. Akce ryzího patriotismu? Nebo si husajnovci pojistili život po své politické smrti?

V tresorech irácké národní banky, nikdy nevystavena, spočívá zlatá výbava tří novoassyrských královen z Nimrudu (assyrské residenční město Kalchu) nalezená roku 1989, odhadem 50 kg zlata ve špercích a dalších předmětech, které Irácké museum po jeho znovuotevření roku 2000 ani nevystavovalo. Americká vojenská správa se dosud k pokladu královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. a k obsahu tresorů musea a banky nevyjádřila (viz však následující text).

Mesopotamské ruiny nejsou tolik v povědomí jako egyptské. Jsou nenápadné, o což se postarali dílem dobyvatelé, větším dílem jejich stavební materiál, hlína. Na rozdíl od dopravně přístupnější obludí nilské architektury dokonce ani žádná z památek nejstarší písemné kultury planety nepatří na seznam chráněných staveb UNESCO kromě jediné, předislámské arabské Hatry.

V návrhu jsou od roku 2000 Ur, Ninive nebo Aššur, abbásovský pouštní palác Uchajdir. Mezinárodní embargo Husajna zřejmě bylo také embargem Meziříčí. Teď nebude co embargovat, ani co ukazovat. Bude trvat roky než se archeologické výzkumy obnoví a v dějepisných publikacích o Mesopotamii bude k většině stávajících vyobrazení připojována poznámka: od roku 2003 nezvěstné.

Válka o vodu a archeologie: 
Lupiči nejsou jedinou zhoubou archeologických výzkumů. Na Předním východu vždy platilo, kdo má vodu, má moc. A o vodu se v zemích úrodného půlměsíce hraje intensivně řadu let. Kultura nekultura, ekonomové a politici se starají o obživu žijících lidí. Egypt před třiceti roky napustil obří Aswánskou přehradu a pouze část pamětihodností se za velké záchranné akce podařilo přemístit nad hladinu nádrže.

Turecko dokončuje na horním toku Eufratu a Tigridu obří zavodňovací projekt. Systém 21 přehradních hrází a 19 hydroelekráren výrazně omezil průtok řek v Syrii a Iráku (Projekt jihovýchodní Anatolie, GAP). Vody Eufratu zaplavily historické údolí v Kommágéně a pod hladinou nádrží Keban, Karakaya a Atatürk zmizelo na 210 registrovaných archeologických lokalit. V mnoha případech nestihli archeologové provést ani záchranné výkopy.

Saddám Husajn šel stejnou cestou. Nenápadně jako Turci zahájil loni stavbu přehradní nádrže Machúl na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu (assyrské Ninua, hebr. Ninive). Přehradní nádrž zatopí na 65 archeologických lokalit včetně neprobádaného podhradí sídelního města Assyřanů Aššuru a Kár-Tukulti-Ninurta, residenční město říše za krále Tukulti-Ninurty I. (1235 – 1198), tři km severně od Aššuru. Ačkoli v Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, odkryli dosud např. pouze třetinu chrámových objektů. Přehrada se naplní roku 2007 a je ve hvězdách, zda archeologové dostanou příležitost. 

Ideologie s puncem vědy: Saddám Husajn byl posedlý historickými paralelami a za jeho éry se branži věru dařilo. Do začátku embarga OSN roku 1990 živil armádu 28 tisíc archeologů, historiků, lingvistů a kunsthistoriků s rozsáhlým technickým zázemím. Navázal na královraha plukovníka Abdalkárima Kásima, který upřednostňoval předislámskou minulost, zatímco jeho vrazi a nástupci, bratři Abdassálim Muhammad a Abdarrahmán Muhammad Árifové, protežovali tradici sunnitského islámu.

Husajn používal mesopotamskou historii pro svá velikášská vystupování jako modelové vzory. Na propagandistických malůvkách se dával zobrazovat jako babylónský král Nabû-kudurrí-usur II. (hebr. Nabukadnesar) nebo jeho dávný předchůdce Chammurapi (a pojmenoval po nich dvě legie tzv. republikánských gard), dokonce jako tvůrce první předněvýchodní „mnohonárodní“ akkadské říše Šarrukén I. (hebr. Sargon), který první užíval titulu vládce čtyř světových stran.

(publikováno v časopisu Týden č. 18/03, později doplňováno)

Irák: Poklady se vracejí do musea
Zlato assyrských královen se neztratilo, tisíce cenností stále nezvěstných.

Tým amerických vyšetřovatelů pátrající po exponátech Iráckého musea rozkradených při obsazování Baghdádu se pochlubil svými výsledky. Lidé z FBI, CIA a armády potvrdili dohady některých pracovníků musea, že hlavní části vystavované sbírky byly ukryty zaměstnanci ještě před začátkem války a že nejcennější předměty, zlaté pohřební výbavy tří assyrských královen z Kalchu-Nimrudu vykopané roku 1989, se nikdy v prostorách musea nenacházely (viz zde výše).

Někdo z iráckých archeologů a úředníků přemohl strach z baasistické mafie nadále ovládající z velké části život Iráčanů. V jednom z bunkrů nalezli Američané 179 beden s hlavní částí exponátů s téměř osmi tisíci nejdůležitějšími předměty. V jiném z bunkrů bylo ukryto 337 beden se 40 tisíc rukopisy. Šperky královen Jaby, Baníty a Atalie z 8. století př. n. l. ležely v irácké centrální bance, jejíž tresory po zásahu raketou zaplavila voda (na několik hodin americkou okupační správou v museu vystaveny začátkem července 2003).

Dubnové odhady se ukázaly jako příliš pesimistické. Z počtu 170 tisíc inventarisovaných předmětů jich po minulém týdnu prý zbývá nalézt tři tisíce, tvrdí americká správa, viz však zde níže. V části patřící k hlavní exposici však ještě chybí 47 nenahraditelných exponátů, mezi nimi slavná váza z Uruku-Warky z doby kolem 3200 př. n. l., poškozená byla nalezena známá urská lyra z hrobu Pú-abí (jejíž zlatá býčí hlava však byla rovněž uložena v bance), nebo slonovinový relief Núbijce dáveného lvem, kterého na vykopávkách v Nimrudu konservovala ve 30. letech autorka detektivek Agatha Christie, manželka archeologa Maxe Mallowana.

Zdá se také, že se potvrzují odhady odborníků, že ke ztrátám došlo ve třech na sobě nezávislých vlnách: nejprve zaměstnanci ukryli, co mohli, po útěku iráckých vojáků profesionální lupiči pracující na zakázku ze zahraničí v noci z 8. na 9. dubna vybrali, co měli, a pak přes den plenící a ničící dav zničil, co zbylo a nebylo mu k ničemu; za nečinnosti armády, která „plnila jiné úkoly“, jak na jaře odpovídalo na dotazy novinářů americké velitelství.

Stále není zřejmé, kdo si objednal vyloupení baghdádského musea a podle jakého klíče jeho lidé pracovali. Domněnky vyslovené assyriology, že jde o zakázku podnikatelů v oboru exklusivních starožitností, nemají nepřátel. Vyšetřovatelé tvrdí, že jen náhodou zůstaly nedotčeny tisíce mincí: lupiči prý ztratili klíče od sklepení, kde byly uskladněny, a ve tmě je prý nenašli. Nešikovnost vykradačů tak nepochybně zachránila obchodníkům se starožitnostmi tržní kursy seleukovských, arsakovských, římských a sásánovských mincí.

Irácké museum otevřelo brány po rekonstrukci v roce 2015. Podle listu New York Times z června 2019 zmizelo za americké invase c. patnáct tisíc historických předmětů. Nalezeno a vráceno bylo z nich pouze 4300.  

(publikováno v časopisu Týden č. 25/03, doplňováno)

Abbásovci (v závorce rok hidžry, AH): l. as-Saffáh 749-754 (132-136), 2. al-Mansúr 754-775 (136-158), 3. Muhammad al-Mahdí 775-785 (158-169), 4. al-Hadí 785-786 (169-170), 5. Hárún ar-Rašíd 786-809 (170-193), 6. al-Amin ibn Hárún 809-813 (193-198), 7. al-Ma'mún ibn Hárún 813-833 (198-218), 8. al-Mu'tasim ibn Hárún 833-842 (218-227), 9. al-Wasíq/Wathíq 842-847 (227-232), 10. al-Mutawakkil 847-861 (232-247), 11. al-Muntasir 861-862 (247-248), 12. al-Musta'in 862-866 (248-252), 13. al-Mu'tazz 866-869 (252-255), 14. al-Muhtadí 869-870 (255-256), 15. al-Mu'tamid 870-892 (256-279), 16. al-Mu'tadid 892-902 (279-289), 17. al-Muktafí ibn al-Mu'tadid 902-908 (289-295), 18. Muqtadir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 908-932 (295-320), 19. al-Qáhir bi'lláhi bni l-Mu'tadid 932-934 (320-322), 20. ar-Radí bi'lláhi bni l-Muqtadir 934-940 (322-329), 21. al-Mutaqqí li'lláhi bni l-Muqtadir 940-944 (329-333), 22. al-Mustakfí bi'lláhi bni l-Muktafí 944-946 (333-334), 23. al-Mutí' ibn al-Muqtadir 946-974 (334-363), 24. al-Tai'i' ibn al-Mutí' 974-991 (363-381), 25. al-Qádir bi-amri'lláh 991-1031 (381-422), 26. al-Qá'im 1031-1075 (422-467, 27. al-Muqtadí 1075-1094 (467-487), 28. al-Mustazhir 1094-1118 (487-512), 29. al-Mustaršíd 1118-1135 (512-529), 30. ar-Rašíd 1135-1136 (529-530), 31. al-Muqtafí 1136-1160 (530-555), 32. al-Mustandžíd 1160-1170 (555-566), 33. al-Mustadí' 1170-1180 (566-575), 34. an-Násir li-Díni lláh 1180-1225 (575-622), 35. az-Záhir 1225-1226 (622-623), 36. al-Mustansir 1226-1242 (623-640), 37. al-Musta?sim 1242-1258 (640-656).

O prvních čtyřech chalífech a Umajjovcích viz začátkem hesla o Mesopotamii.

Klany, kmeny, rody a rodiny u mesopotamských Arabů
Od nepaměti ovládaly Arabský poloostrov klanová a kmenová uskupení. Klanové konfederace ovládaly mnohdy velmi rozsáhlá území a jejich vládci, šejkové, byli něco jako říšská knížata v Evropě. Na říšském principu jsou organisovány všechny arabské monarchie (srov. roli králů panovnického klanu v Jordánsku, Saúdské Arábii a v zemích při Perském zálivu: královské rady, místy volené parlamenty jsou vždy doplněny nevolenými zástupci kmenů).

Při vzniku novověkých státních útvarů na Arabském poloostrovu a v oblasti úrodného půlměsíce sehrály nomádství, bádawa, a civilisace či městství, hadara, polarisované role dynamiky dějin. Ostatně beduinství jako protiklad usedlého sedláctví a městských států fungovalo jako jeden ze základních protipólů mesopotamských dějin od dob Amoritů a velmi výrazně Aramajů, jejichž státečky výrazně ovlivnily vývoj celého Předního východu.

Podle theorie o naplnění světa, al-umran, ibn Chaldúna ze 14. století spočíval začátek civilisace v beduinismu, al-aslu fí al-hadarátí al-bádawa. Asabíja, tj. kmenové povědomí a solidarita, se cyklicky projevovaly na dobývání městských civilisačních center beduiny, aby se jimi dali civilisovat. V okamžiku, kdy se kmenová elita zmocní státu a zbohatne, moc kmene se zlomí.

Pohyblivé beduinské státečky se hierarchicky lišily od zemědělských osad. Nejvýše byli a jsou chovatelé velbloudů, následují chovatelé stád ovcí, pak sedláci a nejníže jsou obyvatelé bažinatých oblastí jižního Iráku. Mezi zemědělci stáli a stojí pěstitelé rýže, pak zeleniny a nakonec řemeslníci. Rozdělení společnosti mělo kdysi téměř podoby kastovnické.

Osmanští Turci však zavedli do Mesopotamie diktát státu, moc civilisace. „Velbloudáře“ předělali v lepší sedláky platící daně státu, nikoli podrobenecký tribut. V dobách vlády Spojeného království nad Irákem koloniální správa převzala od kmenových vůdců jejich životně důležité funkce: registraci půdy, kontrolu nad rozdělováním vody, prosazování práva a pořádku a monopol ozbrojené moci a užití násilí. Britové a irácká monarchie výrazně oslabily kmeny.

Kmenové struktury se proměnily ve svazky vesnických obcí s průvodní vesnickou solidaritou původu. Šejkové se změnili ve velkostatkáře, členové klanu v zemědělské dělníky nebo pronájemce půdy. Kdysi značný politický vliv šejků omezil pád monarchie roku 1958.

Oslabený tribalismus se nicméně v transformované podobě udržel i v dobách vlády socialistických baasovců: kmenový původ fungoval ve státní správě, armádě, odborech, partaji. Baas totiž tribalismus využila ve svůj prospěch a tím kmenové a další tribální struktury oživila. Saddám Husajn získal pro spolupráci se svým socialistickým režimem celou řadu velkých klanů na jihu a západu země.

Když bylo Husajnovi nejhůře, šla mu kmeny na ruku: 29. března 1991, tedy po porážce od Američanů v kuvajtské válce a po té, co potlačil povstání na jihu země, přijal v presidentském paláci poprvé v novodobé historii Iráku vyslance šejků. Omluvil se jim za agrární reformy z doby vlády strany Baas a slíbil nápravu.

Na oplátku mu šejkové odpřisáhli věrnost, vyslanec nechal v paláci svůj bajraq, kmenovou vlajku vyvěšovanou před stanem kmenového vůdce. Za to nemuseli na vojnu a jejich skupiny byly vyzbrojeny lehkými zbraněmi a vybaveny dopravními a komunikačními prostředky, aby dokázaly ve svém regionu zajistit klid a pořádek.

Nejvlivnějším iráckým kmenem jsou Bajdžatové. Záhy za baasistického režimu ovládli republikánské gardy, ministerstvo obrany tajné služby, letectvo, baghdádskou posádku. Díky vládním zakázkám se velká skupina jeho příslušníků stala velmi bohatými. Často se hovoří o klanu z Tikrítu, Husajnova rodiště, to je ale nepřesné. Bajdžatové, al-Bajdžatí, se dělí na tři základní klanové skupiny, Albu Nasr, Tikrítové, odvozující původ z dob římské posádky v severní Mesopotamii (v římských dobách Birtha na Tigridu, Bíra, dn. Tikrít), a klan Dulajm s centrem v Ramádí a ovládající dopravní trasy mezi Baghdádem a Ammánem.

Mesotylos z Numidie, dynasta§ 203

Mesrop Maštoc, arm. patriarcha, učenec, autor písma, tajemník dvou králů§ 338+ 

messaliáni, též euchitové, adelfiové, monotheistická sekta§ 383+

Messalla, celé jméno neznáme§ cos. 280+ 

Messalína§ viz Valeria Messalína

Messána, Messéné, m. na Sicílii, předtím Zanklé, viz i tam, dn. Messina§ 664, 570, 494, 461, 460, 433, 428, 426, 425, 424, 415 - 414, 409, 467, 399, 398, 396, 394, 390, 389, 370, 355, 353, 344, 342, 340, 338, 315, 314 - 312, 310, 288, 282, 278, 270, 264 - 262, 256 - 254, 249, 218, 215, 146, 136, 104, 70, 48, 47, 43, 38 - 36

Messápiá, Messápiové, země a illyrský národ v dolní Itálii ("podpatek boty"), součást Iápygů nebo to bylo řecké označení Iápygů, později jména používáno přesunutě na Ápúlii a na Kalabrii, viz tam; další jméno pro kraj bylo Sallentum/Sálentum§ 730, 477, 473, 413, 343, 338, 336, 334, 307, 303, 281, 273, 266, 225, 214   

Messapos ze Sikyónu, k.§ 1796, 1749 

Messéniá, Messéné, země na jihozápadu Peloponnésu, se sídelním m. Messénou§ 1600, 1450, 1193, 1135, 768, 764, 752, 748, 747, 746, 744, 743, 740, 739, 736, 735, 733, 732, 728, 724, 685 - 683, 676, 669 - 667, 644, 637, 550, 470, 460, 459, 431, 425, 417, 415, 409, 405, 401, 396, 372, 370 - 367, 373, 362, 351, 352, 343, 323, 315, 302, 296, 273, 271, 240, 235, 223, 220, 218, 217, 215, 214, 211, 209, 205, 201, 200, 196 - 195, 192, 191, 185, 183 - 181, 178, 173, 167, 146, 48, 44, 31-, 23+, 25+, 155+  

Bájná prehistorie Messénie (podle Pausania): V Messénii prý první vládl Lelegův syn Polykáón se svou chotí Messéné. Jména dalších králů z tohoto rodu nejsou dochována. Dynastie vymřela v páté generaci, a tak si Messéňané zvolili za krále Aiolova syna Periérea. S Gorgofonou, Perseovou dcerou měli syny Afarea a Leukippa. Za vlády Afarea přišel do země Néleus a usídlil se v Pylu. Afareovou chotí byla Aréná, s níž měl syny-blížence jménem Ídás a Lynkeus. Ídás byl ženat s Marpéssou a měli spolu dceru Kleopatru.

Válka mezi Afareovým rodem a Dioskúry skončila vymřením messénského panovnického rodu. Vládu pak převzal Néleův syn Nestór. Nad částí Messénie současně vládli Asklépiovci Macháón a Podaleirios, a všichni tři byli v celohellénském vojsku pod Troiou. Néleovy potomky vypudili o dvě generace později dórští Hérákleovci a novým vládcem země se stal Kresfontés, zakladatel Messény: jeho bratr Témenos vládl v Argu a druhý Aristodémos byl otcem Eurysthena a Prokla, zakladatelů spartské dyarchie. 

Původní obyvatelstvo nechali Dórové v zemi, sami si ale přidělili také půdu. Kresfontovou manželkou byla Meropé, dcera arkadského krále Kypsela. Nejmladším jejich synem byl Aipytos, který jediný z rodiny přežil spiknutí messénské aristokracie, protože byl na vychování u dědy v Arkadii. S pomocí dalších Dórů se ale později dostal Aipytos na otcovský trůn a smrt své rodiny pomstil. Ostatní si naklonil a jeho rodu se už neříká Hérákleovci, ale Aipytovci (srov. pod Arkadie).

Po něm vládl jeho syn Glaukos, pak tohoto syn Isthmios, tohoto syn Dótadás, jeho syn Sybótás. Sybótův syn Fintás byl současníkem spartského krále Téleklea. Po něm vládli společně jeho synové Antiochos a Androklés (do roku 747). Antiochos pak vládl ještě rok sám, v letech 746 - 733 vládl Eufaés. Po jeho smrti byl zvolen další z Aipytovců/Aipytidai Aristodémos a po jeho sebevraždě roku 724 byl zvolen stratégem s neomezenými pravomocemi/stratégos autokratór Dámidás.

Historie messénského státu je jedním velkým střetem se silným východním sousedem, s Lakedaimonem. Po první velké válce byla země v letech 724 - 685 (?) Sparťany okupována. Autonomii obnovil v letech 685 - 668 volený král z rodu Aipytovců, věhlasný Aristomenés. Po prohrané tzv. druhé válce messénské zanikla státnost Messéňanů, kterou se pokusili obnovit během povstání 464 - 460 (tzv. Třetí válka messénská), ale marně.
Messénie není v katalogu lodí Íliady, pouze Pylos, ale ten významně.

Již po roce 668 odešla část Messéňanů na Sicílii a usadila se v Zanklé, od nyní Messáně. Část odešla do Arkadie. Po roce 460 odešli další Messéňané do Naupáktu, odkud museli roku 405 odejít za moře: někteří do Rhégia, část do Euesperidy. Po bitvě u Leukter Thébané roku 370 messénskou státnost v původní vlasti obnovili a v hellénismu se Messénie připojila ke Spolku Achajů. S ním pak sdílela i osud římské porážky. Velká část země byla v Augustově době, stejně jako Lakónika, vylidněna. K velkým škodám přišla Messénie s Arkadií za řeckého povstání od roku 1821 brutálně potlačovaného armádou egyptského místokrále Mehmeta Aliho, rodem Albánce, pod velením jeho syna Ibrahima. Turci tehdy v obou krajích pokáceli několik desítek tisíc fíkovníků a olivovníků s cílem celou oblast zbavit obživy. 

messénské války§ = války ...

C. Messius, tr. pl. a aedil, caesarián§ 57, 55, 46

T. Messius Extricátus§ cos. ord. 217+ 

C. Messius Quíntus Decius, C. Messius Quíntus Tráiánus Decius§ viz Decius, prínceps

L. Messius Rústicus§ cos. suff. 114+  

Messuj, vicekrál Merneptahův v Kuši (shodný s králem Amenmessem?)§ 1233

L. Mestrius Flórus, přítel Plútarchův§ 122+ 

L. Mestrius Plútachus§ viz Plútarchos z Chairóneie 

Mésu, jinak nezn. lid v Zágrosu§ 815

Meszamuk, Messamug z Kiše, Mes-za-muk, k.§ 3200 

Méša z Móabu, k.§ 880, 854 

Mešede, Mešche z Uruku, k.§ 3200, 2600 

Mešer, Mešešer z Libye, s. Keperův, vůdce§ 1188

Mešíhá-Zeká, syrský kronikář§ 123+, 236+ 

Meškiaggašer, Meškianggašer, Meskiaggašer z Uruku, zbožněný k./velekněz, o. Enmerkarův§ 3200, 2800 

Mešullemet/Mšullemet z Játby/Iótapaty, ka, dc. Chárúse, manž. k. Mnaššeho§ 699 

Mešweš§ = Mašwaš

Metagenés z Athén, strat.§ 433

Metagenés z Kréty, architekt§ 650

Metagónia (p.), kraj asi kdesi kolem Ceuty (?), asi nesouvisí s mysem Metagóniem, dn. Cabo de Aguer/dr. Cap Ghir u Agadiru v MA§ 218

Metallos z Megar, o. oligarchy a filosofa Ichthyji§ 375

Metaneirá, hetairá, družka Isokratova§ 338

Metapiové, Metapioi, nezn. státní útvar s vazbou na Élidu§ 471

Metapontion, lat. Metapontum, m. v Lúkánii, pův. Metabon, dn. Metaponto§ 1184, 773, 700, 570, 540, 500, 470, 345, 303, 273, 216, 214, 212, 210, 209, 207, 73, 37 
Kolem roku 550 první ražba se státním symbolem, obilním klasem.

Metatti ze Zikirtu, méd. kníže§ 719, 714

Metaurus, ř. v Umbrii, dn. Metauro§ 207
Jiný Metauros/Metaurus tekl v Bruttiu a u jeho ústí stál Metauros, Matauros, kolonie kdysi Loker Epizefýrských (srov. tam) nebo Zanklejských (není v CSD). 

Mete§ viz Mo-tun

(Caecilia) Metella, d. L. Caecilia Metella. cos.§ 251

Metenna z Tyru, Metténos, též Matten, Mattan, Mittint, jméno králů a súfetů v Tyru: 
Mattan I.§ 857, 820

Mattan II.§ 732, 700, 673
Mattan III.§ 531

Mattan, súfet§ 565

Meteón§ viz Medeón

meteor, meteority, meteóron, fainomenon, jako kult. předmět, řec. baitýlos, viz tam§ 467, 221, 204, 145

Největší známý m. spadl 8. března roku 1976 n. l. u čínského města Kirin a vážil 1403 kg. 

Métér Kotyana§ viz Matka bohů

Methána (pl., v Methánách), m. v Argolidě, do římské provincie Arsinoé i s kultem Ísidy, pak opět Methány, dn. Palaiokastro§ 425, 270, 266, 146

U Methán byly lázně s horkou a velmi slanou vodou. Někdy za vlády Antigona II. vytryskl ze země oheň a když uhasl, začala téci voda. Kdo by se chtěl ochladit v nedalekém moři, podstupuje risiko, že ho napadnou žraloci, jak úkaz popsal Pausaniás.     

Methodios z Olympu v Lykii, biskup, angažovaný literát a světec§ 311+

Methóné, m. v Messénii§ = Mothóné

Methóné, m. v Píerii v Makedonii§ 730, 430, 365, 359, 355, 354
Jiná M. byla v Persidě; neznámé polohy.

Methusastartos z Tyru, pučista a k.§ 936

Methuselah, nejst. borovice§ oddíl "před 6000"

Methydrion, m. v Arkadii, zaniklo v Megalopoli§ 235, 228 

Méthymna, m. na Lesbu§ 650, 428, 427, 406, 412, 369, 357, 333, 332, 167, 156, 154, 129  

Methymnatos z Numidie, nejmladší s. Masinissův, jmenovaný též jako Sthembanos a Mathumannus, adoptován Micipsou§ 149 

Metílius, celé jméno neznáme, asi M. n. Sp., tr. pl.§ 215

Metílius, velitel římského garnisonu v Jerúsalému, dal se obřezat, aby si zachránil život§ 66+ 

M. Metílius, tr. pl.§ 416

M. Metílius Aquillius Régulus Nepós Volusius Torquátus Frontó§ cos. ord. 157+ 

P. Metílius Nepós§ 1. 90+, cos. suff. 91+, 92+; 2. cos. suff. 103+   

P. Metílius Secundus Pon[tiánus/tius?]§ 123+, cos. suff. 123+ 

Métiochos z Athén, syn Miltiadův, perský zajatec§ 514, 493

Métión z Athén, s. Erechtheův, strýc Pandíona II.§ 1300, 1281

Metiosédum, Metlosédum, oppidum Senonů identické s Melodúnum (?), asi na Sequaně§ 52

metoikion, "cizinecká daň"§ 314

metoikos, metoikové (dosl.: „spolubydlící“, srov. č. podruh), cizinci usazení v jiném státu (v Athénách měli dokonce svůj vlastní kult: Zeus Metoikios), podnikatelé, obchodníci, řemeslníci, umělci, filosofové, námezdní vojáci, všichni obvykle zámožnější, ne vždy Helléni; neměli právo hlasovací, ale platili daň („za povolení k pobytu“ - metoikion, srov. rok 476) a stejné daně jako domorodci.

V jejich řadách byli též otroci (např. slavný v Athénách byl jistý Pásión, výrobce štítů a bankéř, který dokonce dostal občanství a po jeho smrti kolem roku 370 ve vedení firmy pokračoval jeho propuštěnec Formión, viz rok 373). Athéňané jako další hellénské státy se k cizincům, lidem bez občanství, chovali macešsky. S přímým občanství, tzn. s přímým původem po obou rodičích, totiž souviselo vyplácení sociálních dávek, obilí a řada dalších výhod. 

Metoikové tedy platili daně, sloužili ve vojsku se zeugíty a platili daně z užívání nemovitostí, neměli možnost se ženit s Athéňankami, ale podíleli se na leitúrgiích. Je pozoruhodné, jaká povolání přidružené Athéňany živila: zemědělec, kuchař, tesař, mezkař, zedník, hlídač, prodavač oliv, ořechů, valchář, pekař, nádeník/dělník, sochař…

Jak pestrý seznam metoiků v nových svých "adresách" mohl být, ukazuje nápis z thessalské Lárissy s doporučujícími dopisy krále Filippa v. a se jmény metoiků. Po Chairóneji však neprošel návrh Hypereidův, aby metoikové dostali plné občanství a aby otroci dostali svobodu, aby mohli bojovat na obranu Athén před hrozícím Filippem II. Proti rozšiřování občanské základny vládla v Athénách vždy silná antipatie, která se vždy prosadila ku zhoubě vlastního státu, který přicházel o oddané spoluobčany. 
Viz dále pod otroci a propuštěnci

Metón z Akragantu, s. Empedokleův a o. Empedokleův§ 496

Metón z Athén, astronom§ 1250, 432, 330

Métrás z Kappadokie (?), dvořan, hypokoristikon od Métrodóros (?)§ 51

metrika§ viz lyrika

P. Fulvius Métrodóros ze Súnia§ arch. 115+ 

Métrodóros z Amfipole, s. Tímokleův, lékař§ 292, 275 

Métrodóros z Athén, malíř a filosof§ 167

Métrodóros z Órópu, epi tés poleós§ 289

Métrodóros z Lampsaku§ 1. epikúrik, 330, 291, 281, 277, 270; 2. starší jmenovec, přítel Anaxagorův, viz školy (1) 

Métrodóros z Prokonnésu, tyrannos§ 512
Métrodóros z Pantikapaia, s. Satyra I.§ 393, 389 

Métrodóros (ze Sképsy?), lékař, ž. Sabínův§ 129+

Métrodóros ze Sképsy, rhétór, ž. Démétriův, důvěrník Mithridáta Eupatora§ 556, 71

Métrodóros ze Smyrny§ 1. o. Démétria a Hérodota, vyznamenaný zlatým věncem, 130; 2. s. Hérodotův, 130

Métrodóros z Chia, lékař, manž. Pýthiady ml., o. Aristotela, filosofova vnuka§ 341

Métrodóros, rhétór, ž. Isokratův, uč. Theokrita Chíjského§ 378

Métrodóros, strat. attalovský§ 252 

Métrodóros, úředník Antiocha III., dioikétés?§ 213

Métrodóros, tanečník, oblíbenec Antóniův§ 41

Métrofanés z Athén§ arch. 145
Métrofanés z Eukarpie, sofista§ 300+

Métrofanés z Lebadeie, s. Kornéliánův, sofista§ 300+

Métrofanés, Mithridátův důvěrník a vojevůdce§ 88, 79, 73

Métrofanés, s. Dometia, vn. imperátora Proba, b. Proba, biskupa v Býzantiu, první biskup v Kónstantínopoli§ 276+, 340+ 

Métroklés z Maróneie, b. Hipparchie, oba kyničtí filosofové§ 399, 323, 300

 

métróia, kultovní slavnosti Matky bohů/Kybely§ 100

Métróon§ 1. stavba v Athénách na agoře, chrám Matky bohů Kybely ztotožňované s Démétrou, Métér theón/Potniá thérón, s kultovní sochou Feidiovou, sídlo státního archivu, 432; 2. v Sardech, 213; 3. na Amorgu, 100 

Métropolis, m. v Iónii, zasvěcené Velké Matce bohů, Kybele, arzawská Puranda (n. v okolí)§ 1326, 1325, 404, 144, 131, 86, 26-, 214+  

Métropolis, m. v Thessalii v Dóridě, ruiny u dn. Kardicy§ 226, 198, 48

Métropios, Meropios z Tyru, křesť. sofiasta, strýc Frúmentia a Aidesia§ 356+ 

Mettius Fufetius z Alby Longy, diktátor po smrti posledního místního krále§ 796, 672, 664

Metulum, největší m./oppidum illyrských Iapodů, řec. Metúlon, dn. Josipdol v HR, podle jiné úvahy metúsiá hierón, právo pro cizince podílet se na kultovním životě státu§ 203

Möttling, slovinsky Metlika v SLO§ 35, 34 

Mévánia, m. v Umbrii, dn. Bevagna§ 308, 69+ 

Mexiko, země a novodobý stát ve Střední Americe§ pravěk, před 6000, 5500, 2500, 1800, 500, 480, 309, 200-, 50+

Mexiko Město, Ciudad de México§ 1800

Mezentius z Caere, řec. Mesentios z Kairé, etrusk. k.§ 1184, 1153