Her-Herk

Her-Neit, ka. První eg. dyn., manž. Džerova, m. Merit-Neity a Džeta/Wadžiho§ 3174, 3127 

Hérá, ión. Héré, choť Diova§ 1850, 1567, 1434, 568, 532, 513, 432, 427, 389, 324, 209, 197, 150 

Héráclíánus, legát Gallienův a praef. praet., řec. Hérákleiános§ 267+, 268+ 

Héráclítus, Sevérův legát, řec. Hérákleitos§ 193+

Héráclíus, proradný eunúchos Valentiniána III.§ 390+

Héraiá, část Megaridy§ 728

Héraiá (sg.), m. v Arkadii, polis povstala spojením devíti obcí, dříve Sologorgos§ 588, 370, 255, 236, 223, 218, 208, 199, 196
héraia, slavnosti a hry na Samu a v Argu§ 776, 404, 209-, 100+  
Héraion, svatyně u Argu§ 1640, 1560, 600, 432, 423, 391, 303, 240, 209-, 100+  

Stavitel Eupolemos dokončil roku 423 obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. • Héraion vyhořelo nedbalostí Héřiny kněžky Chrýséis, která v chrámu usnula a od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka kamsi uprchla a zůstala nepotrestána.
Héraion u Korinthu, dn. Perachóra§ 243

Héraion, svatyně na mysu Lakínion§ 205, 173
Héraion v Olympii§ viz pod hry olympijské
Héraion, svatyně na Samu§ 532

Héraion na Samu prošlo řadou proměn. Od 10. století stál na temenu (posvátném okrsku) oltář. od konce 9. století měl zdejší kult i dřevěnou kultovní sochu, jejíž podstavec se zachoval. Kolem roku 800 vznikl první Héřin chrám, který byl dřevěný. V polovině 8. století dostal chrám dřevěné sloupořadí. V 7. století byl na stejném místě postaven druhý chrám. Ještě v Augustově době byl chrám zdoben četnými malbami a jeho nádvoří sochami, mimo jiné Myrónovými podobami Athény, Héráklea a Dia v nadlidské velikosti stojící na jednom podstavci. Sochy zabavil Antonius, ale Octavianus je s výjimkou Dia vrátil; Zeus skončil v Římě na Capitóliu v samostatném chrámku.

Héraion teichos, "Pevnost Héraion", opevněné m. na Propontidě u Bisanthy, osada původně na území Kainů samská, dn. u Aytepe§ 130, 42 

Héraios ze Sol na Kypru, k., ass. Eresu ze Silli§ 709

Héraios, Híraios, Íraios z Eresu, tyr., b. Apollodórův a Hermónův, o. Tertikóneia, děd Héróindův§ 357 

Héraios z Baktrie/Jüe-č´§ viz pod Kušánové

Héráiskos z Egypta, b. Asklépiada z Alexandreie, sofista a neoplatónik§ 350+ 

 

Héráklammón z Tyán, zrádný měšťan§ 272+

Héráklás, lékař§ viz pod lékaři

Héráklás, biskup alexandrijský, první si z křesť. činovníků přidělil titul papás/papež§ 232+, 263+, 304+  

Hérákleia, epos snad Peisandrův§ viz Peisandros

hérákleia (pl.), hry v Chalkidě, v Magnésii, Tyru a Pergamu§ 776, 129 

hérákleia lútra, řec. označení pro teplé prameny a lázně, vary

Hérákleia na Latmu/pod L., H. pros Latmó, lat. H. ad Latmum, m. u Mílétu, v letech 301 až 295 Pleistarcheia v Kárii; předtím zvaná i Latmos, zanikla c. 186, dn. u Kapıkırı v TR§ 357, 321, 301, 240, 196, 190, 188, 150  
Hérákleia v Areji, na čas zvaná Acháis§ 282
Hérákleia u Rhag, m. v Médii§ 301

Hérákleia v Lynkéstidě, někdy s přízviskem Pelagoniá, pozd. Pelagoniá, dn. Flórina (sg.)§ 657, 630, 181, 167, 114-, 269+ 
Hérákleia Mínóá, m. na jz. Sicílie u ř. Halykos n. Lykos (srov. rok 339; dn. Platani), původně krétsko-foinícké emporion Mínóá na místě síkanské osady Makara, Foiníčany a Kartháginci zváno Raš Melkart, „Mys Melkartův - Hérákleův“, hell. osadu zal. Dórieus ze Sparty, většinou ale v kartháginských rukách, dn. Eraclea§ 510, 463, 383, 357, 313, 307, 278, 262, 256, 249, 213 - 211, 104

Hérákleia Pontská, H. hé Pontiké, m. v Bíthýnii, dn. Karadeniz Ereğli, "H. na Černém moři"  v TR (všechny "turecké" Hérákleje se jmenují Ereğli)§ 559, 437, 399, 390, 389, 370, 364, 353, 338, 330, 310, 306, 305, 302, 300, 292, 289, 281, 280, 278, 277, 275, 266, 255, 246, 249, 191, 190, 186, 184, 181, 154, 88, 86, 83, 73, 72, 70, 44, 31, 29-, 150+, 267+ 
Domácí obyvatelstvo Mariandýnové se dohodlo s kolonisty z Megar a Tánagry, že se stanou jejich nevolníky, ale že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast.
Hérákleia Sintiké/"Sintijská", m. na Strýmonu, dn. u vsi Rupite při Petriči v BG, hradby objímaly 71 ha§ 167 a srov. pod Sintiové/Sintové

Hérákleia na Síridu, m. v Lúkánii na území tarentském, ještě za Augusta prosperující hellénské město, ruiny u dn. Policora§ 431, 420, 333, 280, 273, 214, 46; viz též Síris
Hérákleia, m. nebo pevnost v Syrii, zvaná Přímořská, hé pros thalassé§ 96
Hérákleia§ viz Chersonésos v Tauridě

Hérákleia Tráchíniá, m. ve Fthíótidě, předtím zvaná Tráchis; též Hérákleia na Oitě§ 426, 420, 409, 394, 371, 370, 319, 304, 280, 278, 208, 199, 191 - 189, 167, 147, 146
Hérákleia§ viz Arké

Hérákleia§ viz Perinthos

Hérákleia ze Syrákús, d. Hieróna II.§ 215, 214

Hérákleion, gen. Hérákleia§ 1. mí. u Tegeje v Arkadii, 418; 2. eg. Thónis, gen. Thónidy, mí. vých. od Alexandreie, přes řeku od Kanópu, u mysu Zefyrion; viz Naukrátis a 664, 593, 118; 3. lat. Hérácleum, dn. Iraklion, středověká Candia/Kandia (z arab. Chandaq/příkop, tur. Girit), hl. m. řecké provincie Kréta, ve starověku pouze přístav v římské době; 4. maked. hraniční pevnost s Thessalií jižně od Díonu, 170, 169; 

Proslulosti dosáhla Candia, když Krétě vládli Benátčané (ostrov měl stejné jméno jako město). Jejich vláda, a také thalassokracie ve východním Středomoří, skončila v srpnu 1669, když se po 21letém obléhání město se sedmi pevnostmi vzdalo Turkům. Obléhatelů prý v boji a na choroby zahynulo 120 tisíc mužů, křesťanů třicet tisíc. 

Hérákleidás z Chersonésu v Tauridě, theóros§ 193

Hérákleidés, Démétriův frúrarchos v Peiraieu§ 286

Hérákleidés, Lýsimachův frúrarchos v Hérákleji Pontské§ 281

Hérákleidés, guvernér Filippa V. ve Fókidě§ 208

Hérákleidés z Ainu, vrah Kotya I.§ 359
Hérákleidés z Antiocheie na Orontu, seleukovský předák§ 153
Hérákleidés, s. Argaiův, Alexandrův výzkumník§ 324

Hérákleidés z Athén§ 1. makedonský frúrarchos, 229; 2. arch. 104
Klaudios Hérákleidés z Melity§ ath. arch. 175+, popř. 176+  

Hérákleidés z Býzantia§ 1. proathénský politik, 390; 2. diplomat Antiocha III., 190
Hérákleidés z Egypta, uprchlý výběrčí daní§ 225

Hérákleidés z Hérákleie Pontské§ 1. filosof Akadémie a nezávislý aristotelik, 390, 339, 310, 260 a viz s. v. školy (3) a autorství; 2. grammatik, viz pod grammatici  
Hérákleidés z Kallátidy (n. Alexandreie či Oxyrhynchu) zvaný Lembos/"Příživník, Lichotník (?)", s. Sarápiónův, peripatétik, historik a ptolemaiovský úředník§ 169, 150
Hérákleidés z Klázomen, diplomat§ 423

Hérákleidés z Krokodeilopole, osadník§ 216

Hérákleidés z Leontín, tyr.§ 288
Hérákleidés z Lykie, rhétór, ž. Skopeliánův§ 85+, 133+, 176+, 200+   

Hérákleidés z Maróneie, příživník§ 400

Hérákleidés z Mílétu, b. usurpátora v Médii Tímarcha§ 261, 255, 175, 164, 162, 161
Hérákleidés z Mylas, dyn., s. Ibanóliův, b. Oliatův§ 519, 496, 217 

Hérákleidés z Mýsie, žoldnéř§ 168

Hérákleidés z Órópu, Alexandrův velitel expedičního oddílu§ 324
Hérákleidés z Pantikapaia, manž. Skythky Dedmótidy§ 150

Hérákleidés ze Salamíny Kyperské, s. Charikleidův, o. Charikleidův, obchodník§ 330

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru§ 204 (Ol.)
Hérákleidés ze Syrákús§ 1. strat. a nauarchos, 361, 360, 358, 357, 355, 354; 2. strat. a protivník Agathokleův, 319, 318; 3. Agathokleův s. a podvelitel, 310, 307
Hérákleidés z Tarentu§ 1. architekt a poradce Filippa V., 209, 204, 199; 2. lékař a farmakolog, 75
Hérákleidés zvaný Kritikos, autor ethografického a historického spisu o hellénských městech§ 275, 200
Hérákleidés, skeptik§ 230

Hérákleiodóros z Euboie, proath. politik§ 348

Hérákleion§ viz Kanóbos

Hérákleios, Flávius Héráclíus, východní císař§ 284+, 340+, 363+, 393+   

Hérákleitos, lat. Héráclítus§ viz tam

Hérákleitos z Antiocheji v Persidě, s. Zóeův, kněz dynast. kultu§ 209

Hérákleitos z Athén§ 1. arch. 213, popř. 212; 2. strat. 138, arch. 137; 3. arch. 97
Hérákleitos z Athmony, s. Asklépiadův, makedonský frúrarchos, Athéňan rodem§ 256, 244, 229
Hérákleitos z Efesu zv. Skoteinos, „Temný“, s. Blosónův n. Baktorův či Órakimův, slavný filosof§ 540, 480, 451 a viz pod školy (1) 

Hérákleitos z Kóu, o. Xenofónta, Claudiova lékaře§ 54+

Hérákleitos z Rhodiápole, epikúrik, literát a lékař§ 151+

Hérákleitos Skoteinos, lat. Héráclítus Skotínus, tak podle rukopisu (zřejmě nemluvil příliš jasně a jednoznačně, proto dostal přezdívku podle iónského filosofa), spíše však H. ze Skotússy (?), odvážný diplomat Filippa v.§ 215

Hérákleitos ze Samu§ 208 (Ol.)

Hérákleitos ze Styberry, o. Antigonův, blíže nezn.§ 179

Hérákleitos z Tyru, akadémik, př. Antiocha z Askalónu§ 86

Jiný Hérákleitos byl lyrickým básníkem oslavujícím Olympany, hellénistický H. z Halikarnássu skládal elegie, H. z Lesbu sepsal makedonské dějiny, další skládal žertovné zpěvné kousky ke kithaře (tito Hérákleitové nejsou v CSD)

hérákleobúkoloi§ viz búkoloi, bandité z Delty 

Hérákleodóros z Athén§ arch. 76

Hérákleodóros z Hestiaie, démagógos§ 377

Hérákleón z Berroie, arab. šejk, ministr a vrah Antiocha VIII. Grýpa, o. Dionýsiův, gen. Hérákleóna§ 96

Hérákleón z Egypta, grammatik§ viz s. v. grammatici

Hérákleón, archipeirátés§ 73 

Hérákleopolis, m. a nomos v Horní zemi (20.), ve střed. Egyptě, řec. Hérákleús polis, lat. H. Magna, eg. Nen-nesu, Neni-nesu, Ninsu n. Henen-nesut, dř. čteno Nennisowet, dn. arab. Ihnásíja al-Madína§ 2161, 2160, 2069, 2061, 2047, 1962, 1797, 1140, 945, 874, 825, 770, 730, 656, 168, 114, 41, 36-, 172+, 328+    

Hérákleopolítés, 20. hornoeg. nomos§ 2160, 285, 58, 41  

Hérákleovci, Hérákleidai, dórští aristokraté:§
Hérákleovci, návrat/epistrofé tón Hérákleidón§ 1450, 1311, 1300, 1286, 1275, 1266 (zde výčet generací), 1220, 1204, 1200, 1184, 1180, 1126, 1135, 1104, 1103, 776, 746, 657, 371, 280, 188, 164   

Hérákleovci v Argu§ 748, 695, 680, 133 
Hérákleovci v Korinthu§ viz Bakchovci
Hérákleovci v Lýdii, Tylónovci§ 1221, 757, 716, 695
Hérákleovci v Makedonii§ viz pod Makedonie, Argeadai

Hérákleovci na Rhodu§ 575

Hérákleovy sloupy§ viz Stélai Hérákleiai 

Héráklés, hérós a bůh, jeho podoby, lat. Herculés, v Latiu zvaný Recaránus (a též rodu hellénského), Hellény připodobněn k lokálním kultům jako ve Foiníkii k Melqartovi, v íránské oblasti k Verethragnovi, v indické k ochránci Gautamy Buddhy Vadžrapánimu§ 1573, 1450, 1400, 1346, 1311, 1281, 1266, 1250, 1212, 1195, 1104, 1103, 1100, 969, 854, 800, 800, 770, 753, 710, 680, 595, 573, 507, 500, 497, 496, 488, 430, 420, 413, 388, 368, 365, 346, 345, 325, 309, 305 (první v Římě), 277, 261, 248 a 118 (Kynágidás v Beroji), 246, 226, 220 (v Římě), 218, 212, 209, 205, 200, 191, 181, 156, 149 (Kalliníkos), 145 (Herculius Victor), 142, 130 (Sótér), 129, 125, 99, 92, 81, 71 (Kalliníkos ve Fajjúmu), 70 (v Hérákleji a Římě), 68, 61, 52, 49, 41, 33- (s Philippovým portikem), 37+, 49+ (Behistún), 54+, 130+, 131+, 180+ (Herculés Rómánus), 190 až 193+, 213+, 218+ (Herc. Victor), 260+, 374+, 392+            
Héráklés Gádský, Melkart§ 145, 69, 61-, 214+

Héráklés Tyrský§ viz Melkart
Héráklés Monoikos, lat. Herculés Monoecus, dn. Monaco§ 69+

Héráklés, syn Alexandra III. a Barsiny§ 770, 559, 355, 323, 309, 303

Hérákón z Oiantheie, s. Fríkodéma, b. Filónův (gen. Hérákonta)§ 373

Hérákón z Makedonie, hrabivý velitel oddílu Alexandrova vojska§ 325


heraldika§ viz znaky

Hérás, kynik popravený v Římě§ 74+

Hérás z Chiu§ Ol. 157+ 

Herát§ viz Alexandreia Areión

Herbéssos/Erbéssos, m. na původně akragantském území neznámé polohy, jiný H. ležel západně od Syrákús a byl domorodým městem, dn. snad Buscemi (?)§ 404, 397, 309, 262, 258, 214, 213 

Herbité/Herbitá, sikulské m. na střed. Sicílii, dn. neznámé polohy§ 446, 403, 397, 317

Hercaonové, Hercaonés, ibér. nárůdek na pobřeží dn. Katalánie§ 76

herci, herectví, srov. též pod ceny, divadla, gladiátoři, hostiny a lúdí

V Helladě se herci sdružovali do hereckých spolků, koinon nebo synodos, a říkali si dionýsovci/dionýsiastai, později dionýsopolítai hoi peri ton Dionýson technítai, "herci kolem Dionýsa". První a nejvlivnější v Athénách, v hellénismu spolek isthmijsko-nemejský sdružující menší hellénské spolky, spolek v Iónii, asi nejstarší. Původně sídlili a sněmovali v Teu, nakonec v Lebedu, kde každoročně o synodu Iónů konali soutěže. Attalos II. se pokusil usadit dionýsovce mezi Teem a Lebedem v Myonéssu, ale Téjští poslali do Říma se stížností, aby se Myonnésos neopatřoval hradbami a attalovský projekt zřejmě padl. 

Doba vzniku uměleckých spolků známa není, ale jistě bude starší než první vystoupení tragického herce v Athénách roku 534, viz tam, a nepochybně souvisí s Dionýsovým kultem obecně, u hudebníků, starších z umělců, i s kulty jinými.  

Voleným předsedou spolku, též hé hierá synodos tón peri ton Dionyson technítón/"svatá synoda herců kolem Dionýsa", byl Dionýsův kněz, hiereus. Koinon mělo po vzoru státních organisací písaře/tajemníka a pokladníka, pozemek s Dionýsovým chrámem a spolkový dům. Srov. o Dionýsokolakes přejmenovaných roku 324 (na čas) na Alexandrokolakes s. v. hudba. 

Dionýsovci se organisačně stali předchůdcem všem novověkých občanských zájmových a profesních spolků. Koinon zastupovalo herce v jednáních o ceny vystoupení, sjednávalo termíny, vyjednalo osvobození divadelníků od vojenské povinnosti, nebyli za válek bráni do zajetí apod., jak vypovídá usnesení amfyktionů z roku 278 z Delf (kopie putovala do Athén) o potvrzení práv umělců v Athénách/technítai hoi en Athénais a hoi peri ton Dionýson technítai. Náleželo jim právo asýlie/osobní nedotknutelnosti, asfalaie/bezpečnosti a ateleie/bezdaňovosti, srov. garanci Aitólů z roku 237 uvedenou u roku 249.

Zástupci spolku tehdy byli tragik/poiétés tragódios Astydamás a herec tragedií/tragódios Neoptolemos. Stéla se zachovaným usnesením nalezená v Athénách pokračuje textem z boédromiónu/září-říjen roku 130, kdy hieromnémoni amfiktyonie práva athénských dionýsovců na asýlii, ateleji, a asfaleji potvrdili "na věčné časy, jak od začátku platilo/eis ton aei chronon, katha kai ex archés hypérchen". Zástupci spolku byli tehdy čtyři divadelní pomocní režiséři/tragikoi hypodidaskaloi a autor tragédií/tragikos poiétés, poiétés tragódión Thýmotelés, syn Filokleův. Dionýsovce nesmí nikdo pronásledovat ani za války, ani v míru, nesmějí být nuceni k vojenské službě, nebudou zastávat občanské funkce a činy proti nim se soudí před amfiktyony. Dochovaný text však končí významnou výhradou: "pokud to není proti římským zájmům/ean mé ti Rhómaiois hypenantion é." To už byla ovšem většina Hellady provincií, Athény a Delfy nezávislé pouze formálně. 

Privilegia athénských dionýsovců potvrdili amfiktyoni o podzimním sezení roku 116/pylaiás methopórinés, když o to byli v Delfách žádat hieromnémony vyslanci spolku Dionýsův kněz Asklépiadés, syn Hikesiův, profesí tragický básník, epický básník Polystratos, syn Alexiónův, a téže profese Thrasymédés, syn Démosthenův. Athénským kněžím dionýsovců se dostalo práva nosit všude v Helladě zlaté věnce a chodit v purpuru/chrýsoforein, porfyroforein a kdo by jim to chtěl zatrhnout, zaplatí pokutu dvou set statérů Apollónovi a souzen bude hieromnémony. O sporech athénských dionýsovců s peloponnéskými viz rok 112. 

Umělci nezapomínali logicky na Římany. Jistý P. Cornélius Lentulus, praetor snad c. 128, dostal od vděčných dionýsovců na Isthmu a v Nemeji Apollónovi na počest sochu/to koinon peri ton Dionýson technítón tón ex Isthmó kai Nemeás tés en Argei synodú; jeho zásluhy neznáme, ale asi vyplývají ze sporů s Athéňany, cf. rok 112. 

Herecké spolky měly nejblíže k novověkým odborům, srov. tam. Ve spolku se sdružovali kromě herců literáti, hudebníci, tanečníci, výrobci kostýmů a masek, malíři (srov. Kleisthena, otce Menedémova), kulisáci, prostě všichni kolem divadla. Centrem spolku v římské době byla asi Alexandreia Tróás. O zneužití dionýsovců v Athénách roku 88 Athéniónem viz tam.

Podobně v Římě (o původu, resp. údajném původu lat. označení histriónés viz rok 364). Ředitel uměleckého klubu/spolku měl titul magister collégií poétárum a z řad členů vybíral do rolí o divadelních hrách (v polovině posledního století se jmenoval Sp. Maecius Tarpa, v Athénách Hermippos).

Zřejmě zvláštní, časově omezenou skupinou hereckou a kultovní byli attalistai/attalovci. Společenství spočívající na technítech z Teu založil podle všeho jistý Kratón z Chalkédonu, syn Zótychův, na počest Attala I. nebo spíše Attala II. Podle zachovaných nápisů měl spolek/koinon tón attalistón své shromáždění/synodos tón attalistón, ale organisace sotva přečkala římský zábor pergamské říše.  

Z Teu, střediska dionýsiastů v regionu, došlo za vlády Eumena II. k jakýmsi sporům kolem organisace dionýsií mezi herci a městskou správou. Hry řídili panégyriarchové/panégyrirchai, ale o co konkrétně šlo a co musel dokonce usměrňovat král, známo z velmi fragmentárního nápisu s Eumenovou korespondencí s Téjskými v této věci nalezené v Pergamu není.

Spolky respektovali v plném rozsahu i Římané, jak mimo jiné potvrzuje fragment ediktu v podobě dopisu z Théb z doby někdy brzy po zřízení provincie. Lidé kolem Dionýsova kultu mohou vést životní styl, na který jsou zvyklí, jsou jím osvobozeni od leitúrgií a válečných daní včetně manželek a dětí až dospějí (zachován pouze závěr textu).

Spolkovou činnost omezil až císař Tráiánus, když všechny organisace spojil do jedné „všeřímské herecké asociace“. Viz také pod hry olympijské a daně. Ženy ve hellénském starověku nehrály a jejich role vždy předváděli muži (srov. trend anglosaského divadelnictví z roku 2015, kdy mužské role na shakespearovském divadle hrají ženy). Takže například jistý herec z císařské doby Démétrios se v Římě proslavil v rolích bohů, jinochů, otců, otroků, ale také počestných žen a stařen. Jiná celebrita z téže doby, herec Stratoklés, uměl mazané otroky, starce, kuplíře, parasity; měl hlubší hlas.

Naopak athénský tragický herec/tragódiás hypokrités, tragikos hypokrités Hégelochos, současník Aristofanův, ztrácíval na jevišti hlas, za což byl zesměšňován. Slavným athénským hercem po peloponnéské válce byl Kallippidés. Snaha napodobit do detailu vše co nejvěrněji mu vynesla přízvisko Opice, Pithékos. Traduje se, že dokázal vylouděnými slzami donutit obecenstvo až k pláči. Neoptolemos ze Skýru, athénský klérúchos, hrál na dvoru Filippa II. a vypomohl při sjednávání Filokratova míru (ale nikoli prý ve prospěch Athén). Blíže neznámý zůstal Ischandros. 

Hereckými výkony byl nadšen podle všeho Alexandros Veliký. Během svého perského tažení uspořádal několik slavností s hrami všeho druhu a zval k nim nejvyhlášenější umělce a "sportovce" hellénského světa. Jeho druhé hry před Tyrem roku 331, které vypravovali na svůj náklad kyperští dynastové Níkokreón Salamínský a Pásikratés ze Sol, dorazili z tehdejších athénských hvězd Athénodóros, Thessalos a Lykón: tomu dal deset talentů za drzý veršík s podia, v němž žertem o takový dar žádal. 

V komentářích k Menadrově komédii Dyskolos, Neruda, známe jméno herce, který zahrál protivného starce na premiéře o lénajích roku 316, Aristodémos zvaný Skafeus, Hrobník (zachovala se amfora s nápisem Me[nandrú] Dyskolú, a hovořívá se o ní jako o rekvisitě pro třetí dějství této hry, tedy nejstarší zachované evropské divadelní rekvisitě).

Z téže doby je slavný jiný herec, nikoli však pro své výkony na podiu. Antipatros po smrti Alexandrově a po ukončení lamijské války najal komando, které lovilo představitele hellénské oposice a likvidovalo. Velel mu Archiás z Thúrií zvaný Fygadothérás/Lovec uprchlíků, něco jako současný americký lovec odměn. Jeho vlastním povoláním bylo herectví, viz o něm roku 322. Archiův žák Pólos z Aigíny byl tolik vážený tragický herec, že na jeho plat neměly celé státy, viz rok 308, kde za jeho účinkování doplatili gáži poctami a občanstvím. Póla podle všeho dostihl osud na podiu. Ve svých sedmdesáti odehrál krátce před smrtí ve čtyřech dnech osm tragedií. 

Muži odehrávali všechny ženské role, na hellénském divadlu ženy nevystupovaly. Herci hráli v maskách stylisujících příslušnou postavu. Museli mluvit hodně hlasitě, aby byli v rozměrných divadlech pod širým nebem slyšet. Ačkoli známe mnoho tragických a komických masek z vyobrazení, zachována nezůstala žádná (novoattická komédie užívala 24 masek starců, otroků, hetér atd.). Zřejmě byly předmětem úcty herců. Komický herec M. Ofilius Hilarus o svých narozeninách, dobu neznáme, pořádal hostinu a během ní si poručil donést teplou vodu. Když vstal, aby masku, v níž ten den vystupoval, ozdobil svým věncem, ve stoje ustrnul. Teprve po chvíli mu soused připomněl, aby mu ta voda nevychladla: Ofilius však byl již mrtev. 

Z králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a o stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Tiberius byl první, kdo snižoval výdaje na gladiátorské zápasy, hry (viz pod lúdí), snižoval platy hercům (později se k témuž odhodlal M. Aurélius Antónínus) a dokonce v odporu k hospodám a aby snížil jejich atraktivitu zakázal hospodským prodávat pekařské výrobky. To všechno po informaci, že se na trhu prodávaly parmice za třicet tisíc sésterciů. Za Caliguly jistý Asturius Celer koupil jednu parmu za osm tisíc sésterciů.

Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec M. Clódius Aesópus, přítel advokáta Ciceróna (odkázal majetek dvou milionů HS, o něm a synovi viz roku 77 a s. v. kuchyně 2). Tanečnice či podiová umělkyně jiného druhu Dionýsia měla roční příjem (?) dvě stě tisíc sésterciů, to je polovina toho, kolik činilo minimum pro zápis do jezdeckého stavu.

Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc sésterciů. V době slávy dokonce odmítal honorář za vystoupení. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

Propuštěnec Roscius byl přitom i jinak podnikavý. Jistý C. Fannius Chaerea mu svěřil otroka Panúrga/"Šikula", aby ho naučil herectví s tím, že se pak budou dělit o peníze, které jim nevolník na jevišti vydělá. Nešťastníka však zavraždil jistý svobodný muž Q. Flavius z Tarquinií a ten dal náhradou Rosciovi za jeho poloviční podíl statek v hodnotě sto tisíc séstertiů. Fannius na Panúrgově vrahovi vysoudil stejný podíl, ale na herci chtěl polovinu z jeho náhrady - padesát tisíc HS. Jak to před soudní porotou dopadlo, nevíme, srov. rok 77.    

Augustus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu seděli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval. Megastar římských komedií Stefanióna dal zmrskat v uličkách před třemi divadly za to, že se dal na své hostině doma obsluhovat římskou matrónou, svou fanynkou, ostříhanou po chlapecku. 

Ačkoli se tvrdilo, že má herce rád, dával najevo, že herci jsou jen herci, že mezi elitou nemají co dělat a že ani pro urozené není důstojné se s nimi paktovat nebo dokonce se jako herci chovat (což ostatně fungovalo rovněž ve všech kulturách Afriky a Asie). Na druhou stranu zbavil herce strachu před úředníky, kteří od pradávna měli právo herce kdekoli a kdykoli trestat: nyní to směli při přestupcích jen o hrách a v divadle.

Herce Pylada vykázal z Města a Itálie za to, že z podia prstem ukázal na diváka, který ho právě vypískal. O podivných „stoletých“ hrách Claudiových vystupovali herci, kteří stáli na scéně už za Augústa (např. vytrestaný Stefanión/Stephanió), a stále žili pamětníci her.

Tiberius vyháněl herce do vyhnanství, stejně jako vůdce dostihových stran, když došlo k nějakým nepokojům při hrách. Též zakázal prostřednictvím senátu vystupovat roku 19+ senátorům a jejich rodinným příslušníkům na scéně a aréně. Byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat u sebe pekařské výrobky (viz pod gladiátoři). Jezdcům/rytířům a senátorům, všem s rodinnými příslušníky, zakázal vystupovat na scéně a aréně, viz rok 19+. Roku 23 n. l. informoval Tiberius senát po stížnostech praetorů na buřičská jednání a provokace herců-histriónů na veřejnosti a v domácnostech. Konkrétně to dopadlo na nestydaté herce fraškovitého "oskického divadla", oscum lúdicrum, kteří byli šmahem usnesením senátu vyhnáni z Itálie. 

Herci to však obecně měli dobré, pokud uměli včas rozpoznat, kdo za co tahá. Za občanské války po Caesarově vraždě se v táboře M. Bruta a P. Casky po bitvě s M. Antoniem v Makedonii objevil mim Volumnius s hercem frašek Sacculiem. Starorepublikáni je popravili za to, že si z nich předtím dělali mezi caesarovci legraci. Tragický herec Aristón dokázal v Syrákúsách rozpoznat, na kterou stranu se dát, svou zradou podpořil "lid" a tudíž Karthágo a přispěl tak k vyvrácení největšího města západního Středomoří, viz rok 214. 

Neró bral herectví a vystupování na scéně nesmírně vážně. Pečlivě se připravoval a projevoval známky trémy. Jako kitharový pěvec byl žákem Terpnovým a o závodech vydržel zpívat pět hodin.

Pantomímos Ti. Claudius Apolaustus získal věhlas za role tragické a podle oslavného nápisu z Efesu vyhrával všude po Helladě a Asii v nerónovské éře a stavěli mu sochy. Za Tráiána vynikl panomímos M. Ulpius Apolaustos, o stolet později Crispus z Alexandreie, který zemřel v Pontské Hérákleji. V Patarách byl pohřben mímos Eucharistos, vše vítězové celé řady soutěží. 

Vespasiánus herce odměňoval. Tragik a pěvec Apellárius od císaře dostal 400 tisíc sesterciů, pěvec ke kithaře Terpnos, učitel Nerónův, a Diodóros po 200 tisících. Naopak odměny hercům omezil M. Aurélius. Divadelníci dostávali na akci nejvýše pět zlatých a pořadatel nesměl celkově na akci přetáhnout částku deseti aureů/zlatých. V jakéms takéms orientačním přepočtu to může být deset tisíc eurů (platí-li odhad 1 HS = 10 E, viz v přílohách o mírách a vahách). Za něho a jeho syna Domitiána prosluli herci ženských rolí Antiochos, Haimos, Stratoklés a Démétrios.

Podobně jako cestující umělci putovali po světě umělečtí řemeslníci a kováři. Znalosti a umění roznášeli po mínójských dvorech a centrech éry šachtových hrobů (c. 1600-1450) stejně jako kováři v západní a střední Evropě. Výtvarní umělci po celou dobu hellénských dějin byli zváni a putovali do sídel makedonských a thráckých velmožů, podobně fungovali na jihu Itálie.

Hellénským hereckým spolkům se podobalo tajné sdružení na druhé straně planety. V Polynésii a hlavně ve Společenském souostroví existovala společenství arioi, lidí putujících po ostrovech s tanečními a hudebními produkcemi všeho druhu. Pořádali divácké zápasy a vedli svérázný život plný volné lásky, bezstarostnosti a žádných závazků a mimo jiné zasvěceným ženám zakazoval mít děti (pakli k tomu došlo, muselo být zabito). V 19. století byli proti srsti přivandrovalým křesťanským kazatelům a arioi zlikvidovali.

Herculáneum, Hérklánon, osada v Kampánii, středověká Resina, od roku 1969 Ercolano; viz hl. Vesuvius§ 281, 89, 25-, 79+ 

Herculáneum, m. v Samniu, polohy nezn., jiné od kampánské osady§ 293

Herculés, řím. bůh, gen. Hercula; srov. i pod Héráklés§ 179

Herculéius, trierarch mísénské flotily, vrah Agrippiny ml.§ 59+

Herculis portus, Hérákleův přístav, též Portus cosánus/Přístav Cosy, dn. Porto Ercole na jihu Toskány§ 137

Jiný Herc. portus patřil k Vibónu, dn. Tropea, na Sardinii, dn. Pula, součást Cagliari a Herculis Monoeci portus, dn. Monaco, viz pod Monoikos.

Hercynský les, Hercynia silva, řec. oré Arkynia/Orkynia n. drýmos Herkynios, Herkýnioi drýmoi (pl.)§ 600, 6+, 361+ a srov. také pod Volkové, Boihaemum a Abnoba 
Buď pás německého středohoří Schwäbische Alb, Fränkische Alb, Fichtelgebirge (příp. Thüringer Wald) a Erzgebirge/Krušné hory, dělící dn. Německo na dvě části, nebo celkové označení prostoru mezi Rýnem a Moravou, tj. dn. jižního Německa, podunajské části Rakouska a Čech. Caesar počítal Herc. les až k dáckým Karpatům. Slovo může souviset s kelt. gabros, kamzík, kozel, odkud se též klade původ pro kelt. název Gabreta, asi dn. Šumava. Naopak Ptolemaiovy "Sudetské hory", Súdéta oré (pl.), snad pokračování Krušných hor na východ od Labe, tedy Lužické a Jizerské hory, Krkonoše (též Vandalské hory, viz) až Jeseníky, se vykládává jako kelt. "hory divokých prasat".   

Herdóniae n. Herdónia, m. na sev. Ápulie, dn. Ordona; u Herdónií i u Herdónie§ 212

Turnus Herdonius z Corilly, sabínský vůdce, protivník Octavia Mamilia§ 533

Ap. Herdónius ze Sabínska, vůdce protiřímského povstání§ 460

Héreás z Megar, představitel vlasti v arbitráži§ 528

Herennia Cupressenia Etruscilla, manž. príncipa Decia, m. Herennia Etruska§ 249+

Herenniánus, s. Zénobie, b. Wahballatův a Tímoláův§ 276+

Herenniánus, s. usurpátora Procula§ 280+

Herenniové, klan§ 119

Herennius, celé jméno neznáme, centurio§ 43

M. Herennius§ cos. 93

C. Herennius Capella§ cos. suff. 119+ 

P. Herennius Dexippus§ viz Dexippos z Athén  

Q. Herennius Etruscus Messius Decius, s. príncipa Decia s Herennií Cupressenií Etruscillou§ 249+, 251+ 

M. Herennius Faustus§ cos. suff. 121+ 

Herennius Gallus, legát§ 69+, 70+ 

Herennius Philó§ viz Filón z Byblu

Herennius Modestínus, právník, císařský rádce§ 222+

M. Herennius Pícéns (?)§ 1. cos. suff. 34, 2. cos. suff. 1 n. l.

P. Herennius Pollió§ cos. suff. 85+

L. Herennius Sáturnínus§ cos. suff. 100+ 

Herennius Seneció, přítel C. Plínia Caeciliána Secunda§ 93+, 95+ 

M. Herennius Secundus§ cos. suff. 183+ 

Herennius Sevérus, patron sofistů Filóna z Byblu a Hermippa z Bérýtu§ 138+

Herennuléius, legát Sertoriův§ 76

Hereret, manž. Pianchova, m. Pinudžema I.§ 1102

herese, heretik§ viz hairesis

Hergatové, lat. Hergatí, ligur. kmen§ 175

Herchuf§ viz Harchuf

Heri, dvořan Osmnácté dyn.§ 1504

Herieu z Egypta, o. písaře Chetby§ 720

Herieus z Egypta, o. Hakóriův, děd Eufrónův§ 170

Herihor, Heri-Hor, plným jménem Sa-Amun HeriHor, královským jménem Hem-nečer-tepi-en-Amun, Hor Ka-nechet Sa-Amun, velekněz Amunův v Thébách§ 1102, 1095, 1085, 1075, 945   

Hérillos z Karchédonu, stoik§ 264

Hérippidás ze Sparty, nauarchos a harmosta (možná totožný s Thérippidou?)§ 395, 393, 379, 377

Herit z Avaridy, d. asi Apopiho I.§ 1615

Herius Asínius§ viz pod Asínius

Herius Pótílius§ viz pod Pótílius

Herjemsaf, Horemsaf, Hor-em-saf, s. Sahureh§ 2491 


Hérklánon§ viz Herculáneum

Herkyna, ř. v Boiótii§ 293 

Herkyni᧠viz Hercynský les

Herkynión, lat. Hercynió§ Nefaarud