Hérá, ión. Héré, bohyně, choť Diova§ 568, 532, 513, 432, 427, 389, 324, 197

Héraia, část Megaridy§ 728

Héraia (sg.), m. v Arkadii§ 588, 370, 255, 236, 223, 199, 196
héraia, slavnosti a hry na Samu a v Argu§ 776, 404
Héraion, svatyně u Argu§ 432, 423, 391, 303, 240

Stavitel Eupolemos dokončil roku 423 obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. • Héraion vyhořelo nedbalostí Héřiny kněžky Chrýséis, která v chrámu usnula od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka uprchla a zůstala nepotrestána.
Héraion, svatyně na mysu Lakínion§ 205, 173
Héraion v Olympii§ viz pod hry olympijské
Héraion, svatyně na Samu§ 532

Héraion na Samu prošlo řadou proměn. Od 10. století stál na temenu (posvátném okrsku) oltář. od konce 9. století měl zdejší kult i dřevěnou kultovní sochu, jejíž podstavec se zachoval. Kolem roku 800 vznikl první Héřin chrám, který byl dřevěný. V polovině 8. století dostal chrám dřevěné sloupořadí. V 7. století byl na stejném místě postaven druhý chrám. Ještě v Augustově době byl chrám zdoben četnými malbami a jeho nádvoří sochami, mimo jiné Myrónovými podobami Athény, Héráklea a Dia v nadlidské velikosti stojící na jednom podstavci. Sochy zabavil Antonius, ale Octavianus je s výjimkou Dia vrátil; Zeus skončil v Římě na Capitóliu v samostatném chrámku.


Héraios ze Sol na Kypru, k., ass. Eresu ze Silli§ 709

Héraios, Híraios, Íraios z Eresu, tyr., b. Apollodórův a Hermónův, o. Tertikóneia, děd Héróindův§ 357 

Héraios z Baktrie/Jüe-č´§ viz pod Kušánové

Hérákleia, epos snad Peisandrův§ viz Peisandros

hérákleia (pl.), hry v Chalkidě, v Magnésii a Tyru§ 776

hérákleia lútra, řec. označení pro teplé prameny a lázně, vary

Hérákleia na Latmu, m. u Mílétu, v letech 301 až 295 Pleistarcheia v Kárii; předtím zvaná i Latmos§ 357, 301
Hérákleia v Areji, na čas zvaná Acháis§ 282
Hérákleia u Rhag, m. v Médii§ 301

Hérákleia v Lynkéstidě, někdy s přízviskem Pelagoniá, dn. Flórina (sg.)§ 657, 630, 181, 167
Hérákleia v Lúkánii, ruiny u dn. Policora§ 46

Hérákleia Mínóá, m. na jz. Sicílie u ř. Halykos n. Lykos (srov. rok 339; dn. Platani), původně krétsko-foinícké emporion Mínóá na místě sikánské osady Makara, Foiníčany a Kartháginci zváno Raš Melkart, „Mys Melkartův - Hérákleův“, hell. osadu zal. Dórieus ze Sparty, většinou ale v kartháginských rukách, dn. Eraclea§ 510, 383, 357, 313, 307, 278, 262, 256, 250, 104
Hérákleia Pontská, H. hé Pontiké, m. v Bíthýnii, dn. Karadeniz Ereğli, "H. na Černém moři"  v TR (všechny "turecké" Hérákleje se jmenují Ereğli)§ 559, 390, 389, 370, 364, 353, 338, 310, 306, 305, 302, 300, 292, 289, 281, 280, 278, 277, 275, 266, 191, 186, 181, 86, 83, 72, 70, 29
Domácí obyvatelstvo Mariandýnové se dohodlo s kolonisty z Megar a Tánagry, že se stanou jejich nevolníky, ale že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast.
Hérákleia Sintiké/"Sintská", m. na Strýmonu§ 167 a srov. pod Sintové

Hérákleia na Síridu, m. v Lúkánii na území tarentském, ještě za Augusta prosperující hellénské město§ 431, 420, 280, 273; viz též Síris
Hérákleia, m. nebo pevnost v Syrii, zvaná Přímořská, hé pros thalassé§ 96
Hérákleia Tráchíniá, m. ve Fthíótidě, předtím zvaná Tráchis; též Hérákleia na Oitě§ 426, 420, 409, 394, 371, 370, 280, 278, 191, 189, 167, 147, 146
Hérákleia§ viz Perinthos

Hérákleia ze Syrákús, d. Hieróna II.§ 215, 214

Hérákleion, gen. Hérákleia§ 1. mí. u Tegey v Arkadii, 418; 2. eg. Thónis, mí. vých. od Alexandreie, přes řeku od Kanópu, u mysu Zefyrion; viz Naukrátis a 664, 593; 3. lat. Hérácleum, dn. Iráklion, středověká Kandia (z arab. Chandak), hl. m. řecké provincie Kréta, ve starověku pouze přístav v římské době

Hérákleidés, Démétriův frúrarchos v Peiraieu§ 286

Hérákleidés, Lýsimachův frúrarchos v Hérákleji Pontské§ 281

Hérákleidés z Ainu, vrah Kotya I.§ 359
Hérákleidés z Antiocheie na Orontu, seleukovský předák§ 153
Hérákleidés, s. Argaiův, Alexandrův výzkumník§ 324

Hérákleidés z Athén§ 1. makedonský frúrarchos, 229; 2. arch. 104
Hérákleidés z Býzantia§ 1. proathénský politik, 390; 2. diplomat Antiocha III., 190
Hérákleidés z Hérákleie Pont., filosof Akadémie§ 390, 310
Hérákleidés z Kallátidy, zvaný Lembos/"Příživník", historik a ptolemaiovský úředník§ 169, 150
Hérákleidés z Klázomen, diplomat§ 423

Hérákleidés z Leontín, tyr.§ 288
Hérákleidés z Mílétu, b. usurpátora v Médii Tímarcha§ 261, 255, 175, 164, 162, 161
Hérákleidés z Mylas, dyn., s. Ibanóliův, b. Oliatův§ 496

Hérákleidés z Órópu, Alexandrův velitel expedičního oddílu§ 324
Hérákleidés z Pantikapaia, manž. Skythky Dedmótidy§ 150

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru§ 204 (Ol.)
Hérákleidés ze Syrákús§ 1. strat. a nauarchos, 361, 360, 358, 357, 355, 354; 2. strat. a protivník Agathokleův, 319, 318; 3. Agathokleův s. a podvelitel, 310, 307
Hérákleidés z Tarentu§ 1. architekt a poradce Filippa V., 209, 204, 199; 2. lékař a farmakolog, 75
Hérákleidés zvaný Kritikos, autor ethografického a historického spisu o hellénských městech§ 275, 200
Hérákleidés, skeptik§ 230

Hérákleion§ viz Kanóbos

Hérákleitos z Athén§ 1. arch. 213; 2. arch. 137; 3. arch. 97
Hérákleitos z Athmony, makedonský frúrarchos§ 256, 229
Hérákleitos z Efesu zv. Skoteinos, „Temný“, slavný filosof§ 540, 480, 451

Hérákleitos z Kóu, o. Xenofónta, Claudiova lékaře§ 54+

Hérákleitos Skoteinos, lat. Héráclítus Skotínus, diplomat Filippa v. (zřejmě nemluvil příliš jasně a jednoznačně, proto dostal přezdívku podle iónského filosofa)§ 215

Hérákleitos ze Samu§ 208 (Ol.)

Hérákleodóros z Athén§ arch. 76

Hérákleón z Berroie, arab. šejk, ministr a vrah Antiocha VIII. Grýpa, o. Dionýsiův, gen. Hérákleóna§ 96

Hérákleón, archipeirátés§ 73 

Hérákleopolis, m. a nomos v Horní zemi, ve střed. Egyptě, řec. Hérákleús polis, lat. H. Magna, eg. Nennísowet/Neni-nesu, Ninsu, dn. arab. Ihnásíja al-Madína§ 770, 730, 656  

Hérákleopolítés, eg. nomos§ 285

Hérákleovci, Hérákleidai, dórští aristokraté:§
Hérákleovci, návrat/epistrofé tón Hérákleidón§ 1104, 1103, 776, 371, 280, 188  

Hérákleovci v Argu§ 748, 680
Hérákleovci v Korinthu§ viz Bakchovci
Hérákleovci v Lýdii§ 757, 716, 695
Hérákleovci v Makedonii§ viz pod Makedonie, Argeadai

Hérákleovci na Rhodu§ 575

Héráklés, hérós a bůh, jeho podoby, lat. Herculés§ 800, 770, 753, 710, 680, 595, 573, 507, 500, 496, 488, 430, 420, 413, 388, 368, 365, 346, 345, 325, 309, 277, 218, 212, 156, 129, 125, 92, 81, 70, 68, 61, 52, 49, 41, 33 (s Philippovým portikem), 37+, 49+ (Behistún), 54+   
Héráklés Tyrský§ viz Melkart
Héráklés Monoikos, lat. Herculés Monoecus, dn. Monaco§ 69+

Héráklés, syn Alexandra III. a Barsiny§ 770, 355, 323, 309, 303

Hérákón z Oiantheie, s. Fríkodéma, b. Filónův (gen. Hérákonta)§ 373

Hérákón z Makedonie, hrabivý velitel oddílu Alexandrova vojska§ 325


heraldika§ viz znaky

Herát§ viz Alexandreia Areión

Herbéssos/Erbéssos, m. na původně akragantském území neznámé polohy, jiný H. ležel západně od Syrákús a byl domorodým městem, dn. snad Buscemi (?)§ 404, 397, 309, 214

Herbité/Herbitá, sikulské m. na střed. Sicílii, dn. neznámé polohy§ 446, 403, 397, 317

herci, herectví, srov. též pod ceny, divadla, gladiátoři, hostiny a lúdí

V Helladě se herci sdružovali do hereckých spolků, koinon nebo synodos, a říkali si dionýsovci, dionýsiastai, později dionýsopolítai hoi peri ton Dionýson technítai, "herci kolem Dionýsa". První a nejvlivnější v Athénách, v hellénismu spolek isthmijsko-nemejský sdružující menší hellénské spolky, spolek v Iónii, asi nejstarší. Původně sídlili v Teu, nakonec v Lebedu, kde každoročně o synodu Iónů konali soutěže.

Voleným předsedou spolku, též hé hierá synodos tón peri ton Dionyson technítón/"svatá synoda herců kolem Dionýsa", byl Dionýsův kněz, hiereus. Koinon mělo po vzoru státních organisací písaře/tajemníka a pokladníka, pozemek s Dionýsovým chrámem a spolkový dům. Srov. o Dionýsokolakes přejmenovaných roku 324 (načas) na Alexandrokolakes s. v. hudba. 

Dionýsovci se organisačně stali předchůdcem všem novověkých občanských zájmových a profesních spolků. Koinon zastupovalo herce v jednáních o ceny vystoupení, sjednávalo termíny, vyjednalo osvobození divadelníků od vojenské povinnosti, nebyli za válek bráni do zajetí apod. Herecké spolky měly nejblíže k novověkým odborům, srov. tam.

Ve spolku se sdružovali kromě herců literáti, hudebníci, tanečníci, výrobci kostýmů a masek, malíři (srov. Kleisthena, otce Menedémova), kulisáci, prostě všichni kolem divadla. Centrem spolku v římské době byla asi Alexandreia Tróás. O zneužití dionýsovců v Athénách roku 88 Athéniónem viz tam.

Podobně v Římě (o původu, resp. údajném původu lat. označení histriónés viz rok 364). Ředitel uměleckého klubu/spolku měl titul magister collégií poétárum a z řad členů vybíral do rolí o divadelních hrách (v polovině posledního století se jmenoval Sp. Maecius Tarpa, v Athénách Hermippos).

Spolkovou činnost omezil až císař Tráiánus, když všechny organisace spojil do jedné „všeřímské herecké asociace“. Viz také pod hry olympijské a daně. Ženy ve hellénském starověku nehrály a jejich role vždy předváděli muži (srov. trend anglosaského divadelnictví z roku 2015, kdy mužské role na shakespearovském divadle hrají ženy). Takže například jistý herec z císařské doby Démétrios se v Římě proslavil v rolích bohů, jinochů, otců, otroků, ale také počestných žen a stařen. Jiná celebrita z téže doby, herec Stratoklés, uměl mazané otroky, starce, kuplíře, parasity; měl hlubší hlas.

Slavným athénským hercem po peloponnéské válce byl Kallippidés. Snaha napodobit do detailu vše co nejvěrněji mu vynesla přízvisko Opice, Pithékos. Traduje se, že dokázal vylouděnými slzami donutit obecenstvo až k pláči. Neoptolemos ze Skýru, athénský klérúchos, hrál na dvoru Filippa II. a vypomohl při sjednávání Filokratova míru (ale nikoli prý ve prospěch Athén).

Hereckými výkony byl nadšen podle všeho Alexandros Veliký. Během svého perského tažení uspořádal několik slavností s hrami všeho druhu a zval k nim nejvyhlášenější umělce a "sportovce" hellénského světa. Jeho druhé hry před Tyrem roku 331, které vypravovali na svůj náklad kyperští dynastové Níkokreón Salamínský a Pásikratés ze Sol, dorazili z tehdejších athénských hvězd Athénodóros, Thessalos a Lykón: tomu dal deset talentů za drzý veršík s podia, v němž žertem o takový dar žádal. 

V komentářích k Menadrově komédii Dyskolos, Neruda, známe jméno herce, který zahrál protivného starce na premiéře o lénajích roku 316, Aristodémos zvaný Skafeus, Hrobník (zachovala se amfora s nápisem Me[nandrú] Dyskolú, a hovořívá se o ní jako o rekvisitě pro třetí dějství této hry, tedy nejstarší zachované evropské divadelní rekvisitě).

Z téže doby je slavný jiný herec, nikoli však pro své výkony na podiu. Antipatros po smrti Alexandrově a po ukončení lamijské války najal komando, které lovilo představitele hellénské oposice a likvidovalo. Velel mu Archiás z Thúrií, zvaný Fygadothérás, tj. Lovec uprchlíků, něco jako současný americký lovec odměn.

Muži odehrávali všechny ženské role, na hellénském divadlu ženy nevystupovaly. Herci hráli v maskách stylisujících příslušnou postavu. Museli mluvit hodně hlasitě, aby byli v rozměrných divadlech pod širým nebem slyšet. Ačkoli známe mnoho tragických a komických masek z vyobrazení, zachována nezůstala žádná (novoattická komédie užívala 24 masek starců, otroků, hetér atd.).

Z králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a o stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Tiberius byl první, kdo snižoval výdaje na gladiátorské zápasy, hry (viz pod lúdí), snižoval platy hercům (později se k témuž odhodlal M. Aurélius Antónínus) a dokonce v odporu k hospodám a aby snížil jejich atraktivitu zakázal hospodským prodávat pekařské výrobky. To všechno po informaci, že se na trhu prodávaly parmice za třicet tisíc sésterciů. Za Caliguly jistý Asturius Celer koupil jednu parmu za osm tisíc sésterciů.

Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Aesópus, přítel advokáta Ciceróna (celkový majetek dvacet milionů). Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc sésterciů, to je polovina toho, kolik činilo minimum pro zapsaání do jezdeckého stavu.

Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc sésterciů. V době slávy dokonce odmítal honorář za vystoupení. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

Propuštěnec Roscius byl přitom i jinak podnikavý. Jistý C. Fannius Chaerea mu svěřil otroka Panúrga/"Šikula", aby ho naučil herectví s tím, že se pak budou dělit o peníze, které jim nevolník na jevišti vydělá. Nešťastníka však zavraždil jistý svobodný muž Q. Flavius z Tarquinií a ten dal náhradou Rosciovi za jeho poloviční podíl statek v hodnotě sto tisíc séstertiů. Fannius na Panúrgově vrahovi vysoudil stejný podíl, ale na herci chtěl polovinu z jeho náhrady - padesát tisíc HS. Jak to před soudní porotou dopadlo, nevíme, srov. rok 77.    

Augústus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu seděli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval. Megastar římských komedií Stefanióna dal zmrskat v uličkách před třemi divadly za to, že se dal na své hostině doma obsluhovat římskou matrónou, svou fanynkou, ostříhanou po chlapecku. 

Ačkoli se tvrdilo, že má herce rád, dával najevo, že herci jsou jen herci, že mezi elitou nemají co dělat a že ani pro urozené není důstojné se s nimi paktovat nebo dokonce se jako herci chovat (což ostatně fungovalo rovněž ve všech kulturách Afriky a Asie). Na druhou stranu zbavil herce strachu před úředníky, kteří od pradávna měli právo herce kdekoli a kdykoli trestat: nyní to směli při přestupcích jen o hrách a v divadle.

Herce Pylada vykázal z Města a Itálie za to, že z podia prstem ukázal na diváka, který ho právě vypískal. O podivných „stoletých“ hrách Claudiových vystupovali herci, kteří stáli na scéně už za Augústa (např. vytrestaný Stefanión/Stephanió), a stále žili pamětníci her.

Tiberius vyháněl herce do vyhnanství, stejně jako vůdce dostihových stran, když došlo k nějakým nepokojům při hrách. Tiberius zakázal prostřednictvím senátu vystupovat roku 19+ senátorům a jejich rodinným příslušníkům na scéně a aréně. Byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat u sebe pekařské výrobky (viz pod gladiátoři). Jezdcům/rytířům a senátorům, všem s rodinnými příslušníky, zakázal vystupovat na scéně a aréně, viz rok 19+. Roku 23 n. l. informoval Tiberius senát po stížnostech praetorů na buřičská jednání a provokace herců-histriónů na veřejnosti a v domácnostech. Konkrétně to dopadlo na nestydaté herce fraškovitého "oskického divadla", oscum lúdicrum, kteří byli šmahem usnesením senátu vyhnáni z Itálie. 

Herci to však obecně měli dobré, pokud uměli včas rozpoznat, kdo za co tahá. Za občanské války po Caesarově vraždě se v táboře M. Bruta a P. Casky po bitvě s M. Antoniem v Makedonii objevil mim Volumnius s hercem frašek Sacculiem. Starorepublikáni je popravili za to, že si z nich předtím dělali mezi caesarovci legraci.

Neró bral herectví a vystupování na scéně nesmírně vážně. Pečlivě se připravoval a projevoval známky trémy. Jako kitharový pěvec byl žákem Terpnovým a o závodech vydržel zpívat pět hodin.

Vespasiánus herce odměňoval. Tragik a pěvec Apellárius od císaře dostal 400 tisíc sesterciů, pěvec ke kithaře Terpnos, učitel Nerónův, a Diodóros po 200 tisících. Naopak odměny hercům omezil M. Aurélius. Divadelníci dostávali na akci nejvýše pět zlatých a pořadatel nesměl celkově na akci přetáhnout částku deseti aureů/zlatých. V jakéms takéms orientačním přepočtu to může být deset tisíc eurů (platí-li odhad 1 HS = 10 E, viz v přílohách o mírách a vahách). Za něho a jeho syna Domitiána prosluli herci ženských rolí Antiochos, Haimos, Stratoklés a Démétrios.

Podobně jako cestující umělci putovali po světě umělečtí řemeslníci a kováři. Znalosti a umění roznášeli po mínójských dvorech a centrech éry šachtových hrobů (c. 1600-1450) stejně jako kováři v západní a střední Evropě. Výtvarní umělci po celou dobu hellénských dějin byli zváni a putovali do sídel makedonských a thráckých velmožů, podobně fungovali na jihu Itálie.

Hellénským hereckým spolkům se podobalo tajné sdružení na druhé straně planety. V Polynésii a hlavně ve Společenském souostroví existovala společenství arioi, lidí putujících po ostrovech s tanečními a hudebními produkcemi všeho druhu. Pořádali divácké zápasy a vedli svérázný život plný volné lásky, bezstarostnosti a žádných závazků a mimo jiné zasvěceným ženám zakazoval mít děti (pakli k tomu došlo, muselo být zabito). V 19. století byli proti srsti přivandrovalým křesťanským kazatelům a arioi zlikvidovali.

Herculáneum, Hérklánon, středověká Resina, od roku 1969 Ercolano; viz hl. Vesuvius§ 89

Herculés, řím. bůh; srov. i pod Héráklés§ 179

Herculeius, trierarch mísénské flotily, vrah Agrippiny ml.§ 59+

Hercynský les, Hercynia silva, řec. oré Arkynia/Orkynia n. drýmos Herkynios§ 6+ a srov. také pod Volkové, Boihaemum
Buď pás německého středohoří Schwäbische Alb, Fränkische Alb, Fichtelgebirge (příp. Thüringer Wald) a Erzgebirge/Krušné hory, dělící dn. Německo na dvě části, nebo celkové označení prostoru mezi Rýnem a Moravou, tj. dn. jižního Německa, podunajské části Rakouska a Čech. Caesar počítal Herc. les až k dáckým Karpatům. Slovo může souviset s kelt. gabros, kamzík, kozel, odkud se též klade původ pro kelt. název Gabreta, asi dn. Šumava. Naopak Ptolemaiovy "Sudetské hory", Súdéta oré, snad pokračování Krušných hor na východ od Labe, tedy Lužické a Jizerské hory, Krkonoše (též Vandalské hory, viz) až Jeseníky, se vykládává jako "hory divokých prasat".   

Herdóniae n. Herdónia, m. na sev. Ápulie, dn. Ordona; u Herdónií i u Herdónie§ 212

Ap. Herdónius ze Sabínska, vůdce protiřímského povstání§ 460

Herennius, celé jméno neznáme, centurio§ 43

M. Herennius§ cos. 93

Herennius Gallus, legátů 69+

M. Herennius Pícéns (?)§ 1. cos. suff. 34, 2. cos. suff. 1 n. l.

herese§ viz hairesis

Herieu z Egypta, o. písaře Chetby§ 720

Hérillos z Karchédonu, stoik§ 264

Hérippidás ze Sparty, nauarchos a harmosta (možná totožný s Thérippidou?)§ 395, 393, 379, 377

Herius Asínius§ viz pod Asínius

Herius Pótílius§ viz pod Pótílius


Hérklánon§ viz Herculáneum

Herkynión, lat. Hercynió§ Nefaarud 


hermafrodit§ 142 a viz též pod enarové a šamanismus

Již u starých slovo pro obojpohlavního tvora pochází od Hermafrodíta, syna Hermova s Afrodítou, sourozenců z jednoho otce. V jednom těle s H. splynula na vlastní žádost jistá zamilovaná nymfa. Příběhům smrtelných hermafroditů věnoval část 32. knihy své Historické knihovny Diodóros Sicilský.

Hermagorás z Témnu, rhétór§ 150

Hermaion, mys a poh. v Libyi§ 310

Hermaios Sótér, k. v Indobaktrii, čín. In-mo-fu, sanskrt. gen. forma na mincích Heramajasa = Hermaiú§ 75, 70, 55
Hermaios, strat. Mithridáta VI.§ 72, 71

Hermann§ viz Armínius

Hermarchos z Mytilény, nástupce Epikúrův v Zahradě§ 325, 270, 250

Hermeiás z Kárie, seleukovský šlechtic§ 223 - 220
Hermeiás z Atarnea§ viz Hermión

Hermés, bůh§ 369, 64+ 

Hermésianax z Kolofónu, učenec a básník§ 300

Hermésideios z Eresu, o. Agésimenův, z rodiny tyrannů§ 357

Hermeskeil, osada v Hunsrücku, viz, u níž nalezen velký vojenský tábor pravděpodobně C. Iulia Caesara§ 53

Lars (Sp.?) Hermínius Coritinesánus§ cos. 448

T. Hermínius Aquilínus§ cos. 506

Hermínius (mons), pohoří na sever od Taga, dn. Serra da Estrela v P§ 61, 47

Hermión z Atarnea, též Hermiás nebo Hermeiás, eunúch a tyrannos, člověk Filippa II., přítel Aristotelův§ 347, 342, 341, 283

Hermióné, m. v Argolidě (osídlena Dóry z jejich vlasti Dryopidy, odkud byli vypuzeni Hérákleem a Mélijskými)§ 700, 524, 479, 229

Hermippos zv. Lýsimachos, flétnista§ 167

Hermippos z Athén, autor staré attické komédie§ 436, 432 

Hermodiké, d. Agamemnonova, manž. Midova, podle jiného zdroje zvaná Démodiké, možná první z Hellénů, která razila minci§ 742

Hermodóros ze Salamíny na Kypru, architekt§ 130

Hermodóros z Efesu, aristokrat obdivovaný Hérákleitem, žil v exilu v Římě, kde spolupracoval na zákoníku XII. desek§ 540, 451

Hermogenés z Alabandy, architekt§ 200
Hermogenés z Aspendu, seleukovský strat.§ 280
Hermogenés z Athén§ arch. 183

Hermogenés z Pergama§ Ol. 29+  

Hermofantos z Iónie, jeden z velitelů v protiperském povstání Iónů§ 498

Hermokratés ze Syrákús§ 1. předák, 424, 413 - 407, 405; 2. 405, o. Dionýsia I., popř. Hermokritos (?), viz tam

Hermokratés, Mithridátův stratégos§ 73 

Hermokreón z Athén§ arch. 503

Hermokritos ze Syrákús, o. (?) Dionýsia I., poř. Hermokratés, viz tam§ 405

Hermoláos z Makedonie, Alexandrovo páže§ 328

Hermón, ptolemaiovský elefatarchos§ 145

Hermón z Athén, policista§ 411

Hermón z Eresu, tyr., b. Apollodórův a Héraiův§ 357  

Hermonassá, m. v Bosporském království; jméno od manž. mytilénského ktista, popř. od Hermóna z Iónie§ viz pod Kubáň a Sindové

Hermopolis, m. a nomos Horní země ve střed. Egypta (lat. H. Magna na rozdíl od H. v Deltě u jez. Bútó), eg. Chnúm(ew), dn. al-Ašmúnajn, Ešmúnén; nezaměňovat s Hermúpolis, dn. Baklíja§ 745, 730 
Nekropolí Chnúmu byla lokalita Tuna al-Džabal (el-Gebel) s hrobkou velekněze Petosiria z doby kolem roku 300, na začátku ptolemaiovského období. 

Hermopolítés, eg. nomos§ 285

Hermundúrové, lat. Hermundúrí, germ. kmen ze starého kmenového svazu Suébů-Herminonů§ 100, 3-, 5+, 18+, 50+, 58+   

Žili na území dn. sever. Bavor, v Durynsku a Sasku, zřejmě na severu Čech a horním Labi (?), sousedé jižněji žijících Markomannů (in Hermundúrís Albis oritur: na území H. podle Tacita prý pramenilo Labe, což asi popletl, viz pod Labe a Vandalové), roku 5 n. l. pod vládou Maroboduvou, roku 51 n. l. bojovali na Dunaji, roku 58 porazili Cherusky, naposledy jmenováni za markomanských válek M. Aurélia; pozdější pravděpodobně Durynkové, srov. však též pozn. pod Turonové.  

Hernikové, italický národ v Latiu§ 493, 487, 486, 463, 388, 386, 362, 360, 358, 307, 306

Héródás ze Syrákús, obchodník§ 396

Héródeion, sídlo Héróda Velikého§ 40, 10

Dvanáct kilometrů jižně od Jerúsaléma H. vystavěl na umělém pahorku opevněný palác viditelný z židovské metropole s rozsáhlým obytným, servisním a zábavním zázemím, Héródeion, lat. Héródium, kde se dal i pochovat. Městečko se zahradami, lázněmi, stájemi, sklady etc. na úpatí Héródeia bylo nazýváno Dolní H. a mělo rozměry městečka. V hellénistickém světě bylo H. ojedinělé a typově navazovalo na egyptské a perské vzory, nikoli hellénské. Objekt byl vystavěn v letech 23-20.

Jeho mausóleion (srov. tam) bylo zřejmě odhaleno archeology na jaře roku 2007 (Ehud Necer). Zůstaly z něho jen základy a zlomky sarkofágu. Místo na boku Héródeia však bylo prosto nápisného nálezu a autentičnost nálezu králova pohřebistě není potvrzena. Po H. smrti v Héródeiu sídlil jeho nástupce Héródés Archeláos. Když byl roku 6 n. l. Augústem sesazen a země dostala přímou římskou správu jako Provincia Iúdaea, sídlil na pahorku praefectus.

Palác s okolím byl roku 71 n. l. vyvrácen Římany během likvidace židovského povstání. O šedesát let později byl jako pevnost ještě použit povstalci bar Kochbovými, pak opuštěn. Později zde žili mniši a až do invase mohamedánů to bylo leprárium. Vykopáváno bylo za jordánské vlády v letech 1956-1962, za israélské od roku 1972.

Héródés z Idúmaie, o. Antipatrův, děd Héróda Velikého§ 65

Héródés z Idúmaie zvaný Veliký/Megas, k. Židů, hebr. Hordos, jako římský občan C. Iúlius Héródés, s. Antipatrův, vn. Héródův§ 212, 110, 65, 64, 47, 43 - 36, 34, 32, 30, 29, 28, 25, 23, 20, 17, 15, 12, 10, 7, 5, 4, 1-, 6+, 34+, 35+, 37 až 39+      
Jeho jméno se stalo populární v Orientu a nejenom mezi hellénisovanými Židy; jméno bylo ryze hellénské, srov. Antifóntovu řeč Peri tú Héródú fonú/O Héródově vraždě. Ještě v polovině 3. st. n. l. se tak jmenoval syn Odaenathův, vládce arabské Palmýry. Soudilo se, že H. zemřel na gonorrhoiu/kapavku n. syfilitidu (kterou však starý věk do této doby zřejmě ještě neznal), ale nejnověji se objevila theorie, že zemřel na komplikovanou chorobu ledvin kombinovanou se vzácnou a extrémně svědivou Fournierovou snětí.

H. měl s desíti ženami sedm dětí: s (1) Dóridou Antipatra, s (2) královnou Mariamou pět dětí  (viz výčet roku 38), s (3) Mariamou, dcerou velekněze Simóna Héróda, s (4) Malthakou ze Samareie Antipa, Archeláa a Olympiadu, z (5) Kleopatry Jerúsalémské Héróda Filippa, s (6) Palladou Fasaéla, s (7) Faidrou Rhóxanu a s (8) Elpidou Salómu; život se dvěma dalšími (9-10) ženami, jejichž jména neznáme, byly však z příbuzenstva, zůstal bezdětný.  

Héródés Archeláos, tetrarcha Židů, s. Héróda Velikého s Malthakou, b. Antipatrův§ 64, 17, 4, 2-, 6+ 

Archeláos zapudil někdy po roce 4- manželku jménem Mariamé a oženil se s Glafýrou, vdovou po Alexandrovi, synovi Mariamy (I.), a zrovna rozvedenou chotí Iúby II. Numidského/Mauretánského, která s ním žili jen krátce. Glafýra zřejmě nepřežila Archeláův exil roku 6+.
Héródés Filippos, tetrarcha, s. Héróda Velikého s Kleopatrou Jerúsalémskou, manž. Salómy§ 20, 4-, 34+, 35+, 37+, 38+, 41+     
Héródés Agrippás I. Filokaisar, tetrarcha a král, s. Aristobúlův a Bereníčin (lat.: H. Agrippa, občansky M. Iúlius Agrippa), o. Bereníky a Mariamy a Drúsilly§ 28, 17, 4-, 6+, 20+, 34+, 35+, 37+, 39+      
Héródés Antipás, item (A. je hypokoristikon z Antipatros)§ 17, 4-, 6+, 20+, 30+, 37+, 39+, 41+    
Héródés Agrippás II., item a král§ 20
Héródés Boéthos alias Filippos, s. Héróda Velikého s Mariamou (II.), manž. Héródiady, o. Salómé§ 17, 4

Héródés Chalkidský, s. Aristobúlův a Bereníčin, b. Héróda Agrippy I.§ 28, 17

Héródés z Athén§ arch. 60
Héródés z Pergama, s. Démofóntův, frúrarchos Syény§ 165

Héródiás, dc. Aristobúla a Bereníky, manž. Héróda Boétha a Héróda Antipy (svého strýce), m. Salómé§ 17, 4-, 20+, 30+, 39+   


Hérodikos z Babylónu, grammatik§ 150

Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu/Sús, básník§ 150
Hérodóros z Megar, velký salpinktés§ 328, 303 a viz v indexu s. v. hry

Jiný Hérodóros byl mýthograf, viz pod dějepisci. Jiný H. byl dvořanem a „přítelem“ Antigona Monofthalma a Démétria Poliorkéta, kterého v dubnu 294 poctili Athéňané občanstvím a dalšími poctami, jak o tom praví zachovaný nápis. 

Hérodotos z Halikarnássu zvaný ale obvykle Thúrijský, kde asi zemřel, historik, „otec dějepisu“§ 549, 484, 480, 472, 460, 455, 445, 444, 440, 425, 286

Podle rodičů jménem Lyxés a Dryó (b. Theodóros, strýc či bratranec Panyassis) lze předpokládat, že H. pocházel z hellénisované kárské rodiny.
Hérodotos z Tarsu, skeptik§ 230

Hérofantos z Paria v Mýsii, tyr.§ 512

Hérofilé z Eryther§ viz Sibylla
Hérofilé, sibylla§ 534

Hérofilos z Chalkédonu, lékař, první hell. anatom§ 300, 264
Hérofilos či C. Amatius n. Chamatés, též Pseudomarius§ 44

Hérofón, Perseův dvořan§ 169

Héróindás, Híróindá, Íróindás z Eresu, s. Tertikóneiův, vnuk tyr. Héraia§ 357

Héromenés z Lynkéstidy, účastník spiknutí na zavraždění Filippa II.§ 336

Hérón z Alexandreie, fysik§ 50+ a viz pod poliorkétika

Héró(n)dás z Kóu, básník§ 250

Héróónpolis, eg. Per-Atum, z toho hebr. Pitom a řec. Patúmos u Hérodota, m. v Dolním Egyptu na vých. okraji Delty na dn. Suezkém průplavu, u ústí starého nilského kanálu, původního „průplavu“, dn. snad Tell el-Maschuta§ 445, 331, 280, 30

Héróópolitikos kolpos, Záliv Héróonpolský, dn. Suezský (dn. m. Suez stojí na místě staré osady jménem Klysma/Příboj, od Arabů zváno Kolsum§ 280

Héropýthos z Efesu (?), hérós-osvoboditel města od tyrannidy§ 334

hérós, héróové, héróiné, krét. héróassa, jedním z rodičů byl bůh, nebo to byl božskými poctami vyznamenaný význačný smrtelník; jeho/její kult a pocty; o dekretovaném božství viz pod bůh, božství§ 466, 422, 404, 395, 353, 324, 280, 279, 44+ 

Monarchové a později aristokraté odvozovali původ od bohů a héróů a měli svůj svět cti, arété, s právem na spradlnost a zákonnost, eunomiá, což poddaným nepříslušelo ani vzdáleně. Jezdili na koních a válečných vozech, udržovali kultovní pijácká přátelství, srov. symposia, obklopovali se lidmi, které milovaly Músy, jejich dědičná hostinná přátelství a systém vzájemných darů proplétal celý svět.

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu. Proto šlechtici neznali investice a jejich filosofie obchodem pohrdala. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním, byl jedním z motorů demokratisace.

Od konce 8. století přišla psací a čtecí manie (srov. pod alfabéta), jeden z pilířů demokracie: na kameny byly tesány zákony, nomoi, aby se je každý mohl na náměstí přečíst, a ústně vyhlašována šlechtická rozhodnutí, thesmoi, zmizela. Šlechtickou výsadu náladovosti odstranili nomothetové, zákonodárci, a jejich zákoníky. Vlastencem už nebyli jenom šlechtici, ale všichni občané, neboť se stali součástí státu.

Nejhorší, co mohlo potkat aristokrata je chudoba. Theognis Megarský měl hořký život: „Ach, ty chudobo bídná, co doléháš na moje plece,/rozum hanobíš můj, tělo i postavu mou?//Násilím proti mé vůli mi vnoukáš nejednu špatnost,/mně, jenž v dobru a krásnu vynikám nad lidský dav.“

Aristokraty z většiny států vyhnali tyrannové, viz tam, po nich přišli oligarchové čili nejbohatší lidé ve státě, hoplítové. Aristokraté zůstali u moci po celou dobu v Lakedaimonu a v Thessalii jakož hlavně na Kypru. Oligarchové namísto šlechtické eunomie toužili po ísonomii, rovných právech před zákonem.

Prvním z tyrannů, který ji hlásal jako vládce, byl Maiandrios na Samu, viz rok 522. „Prohlašuji rovnost všech,“ prohlásil, „považuji však za spravedlivé, abych dostal čestný dar z Polykratových pokladů, šest talentů…“

Alexandros alias Battos I., král v Kýréně, je prokazatelně první z hellénských smrtelníků, jehož posmrtný hérójský kult je dokumentován (zemřel roku 590). Následoval Syrákúsan Hierón I., viz rok 466.

Sparťan Brasidás byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo roku 422 hérojských poct v „mateřské“ Helladě, a to konkrétně od Amfipolských. V zimě roku 404/403 se Lýsandros ze Sparty stal prvním člověkem, který byl Hellény uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi ještě zaživa; poprvé se tak stalo na Samu, kde byly každoročně v Héraiu pořádany slavnosti lýsandreie.

Pýthagorici kuriosně rozlišovali mezi poctami pro bohy a héroje: hérós směl být uctíván jen po poledni.
Klearchos I. se stal roku 353 po Sparťanovi Lýsandrovi druhým z Hellénů, jemuž se od některých z nich dostalo božských poct. Pak již následovali Filippos II., Alexandros III. a po nich většina hellénských vladařů, jimž konvenoval domácí, orientální usus dynastického kultu.

První člověk z Evropy, který po sobě pojmenoval město, je Filippos II. a roku 357 přejmenované Krénides/Praménky (založeny sto let předtím) na Filippoi/Filippy. Odtud přes Alexandra, který založil řadu Alexandrií, přešel zvyk na hellénistické monarchy, nejmasověji na seleukovské.

Ovšem už roku 1731, ve svém 20. roce vlády, vypuklo v kraji Warum povstání proti Babylóňanům. Po úspěšném tažení dal král vystavět pevnost Dúr-Samsú-ilúna, dn. Chafádží (IRQ). Jiný babylónský vládce (1337 – 1324) si postavil residenci Dúr-Kurigalzu, dn. ´Aqar-quf, stály Dúr-Šulgi, Dúr-Apil-Sîn, Dúr-Šulmán-ašaréd atd., v Egyptu si Ramesse II. postavil Pi-Ramesse.

Roku 279 zemřela matka Ptolemaia II., královna Bereníké I. Sóteirá, manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela (vlastní?) sestra Ptolemaia II. Filóterá. Obě ženy byly zbožněny, tzn. byl zaveden státní kult jejich božstev. Byly prvními ženami s takovými poctami.

Nebyli ovšem pouze héróové-válečníci. Ve Spartě byl pekařský, hrdina pletoucí těsto Mottón, a v Athénách dostala jedna čtvrť jméno po héróovi hrnčířů Kerameikovi. 
Prvním z Římanů, který byl Hellény zbožtěn a uctíván hérojskými poctami, byl T. Quinctius Flamininus, kterému Chalkidští roku 191 dedikovali s Hérákleem a s Apollónem gymnasium a delfinium a ročně mu byl volen kněz, a to ještě v polovině 2. st. n. l. Poctu získal za to, že zabránil vyplenění města poté, co ho opustil Antiochos III., který zde měl své evropské sídlo.

Posledním za polytheismu, jemuž se dostalo hérójských poct, byl zřejmě Hadriánův milenec Antinóos/Antinous, který se ve věku dvaceti let roku 130 utopil v Nilu. Uctíván byl jako Osíris-Antinóos. Hadrián, který byl zjevně jen formálně ženat, ho poznal osm let předtím jako dvanáctiletého.

Poněkud zvláštním zvěčněním důležitosti smrtelníka je přívlastek Megas, Mágnus, Velký. Nejstarším použitím obratu velký král je z akkadské říše mesopotamské. Prvním z lidí se prohlásil bohem a dal se tak uctívat král Agade Narám-Sîn (vládl 2292 až 2255). Namyšlenost měl v rodině. Jeho syn a poslední z velkých vládců první světové říše se jmenoval Šar-kalí-šarrí, tedy Král všech králů (2255 – 2230) a králův bratr se jmenoval Bin-kalí-šarrí Syn všech králů.

Helléni říkali perského králi Velký král, aby rozlišili od dalších monarchů na území říše. Velkým králem se nazývali parthští Arsakovci. První z Evropanů dostal přívlastek Velký Alexandros III. Makedonský, později Antiochos III., Pompeius, Héródés, Constantínus.

Středověcí šlechtici se božskými původy nechlubili, neboť to neladilo s jejich monotheismem. Za to si obarvili krev. Pravděpodobně ve Španělích vznikl po reconquistě obrat "modrá krev", sangre azul, u lidí, kteří se vydávali za potomky Visigotů, možná jimi i byli, a na jejichž bílé kůži chráněné před sluncem látkami byly vidět modré žíly. V novověku se postavení héróů dostalo mnoha smrtelníkům převážně proletářského původu a v brutálních diktaturách: vůdci bolševiků Uljanov alias Lenin a Gruzínec Džugašvili alias Stalin v sovětském Rusku, Ir-sen a Čong-il z rodiny Kimů v komunistické severní Koreji (první a jediná komunistická dynastie), Mao v Číně, Argentinec Che Guevara na Kubě a v latinoamerickém světě, diktátor/president Gnassingbé Eyadéma v západoafrickém Togu (zemřel 5. února 2005 a nástupcem armáda ustavila jeho syna Fauré Gnassingbé), Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši/Türkmenbasy, Otec Turkmenů“, v Turkmenistánu atd. V moderních časech se ovšem hovoří o „kultu osobnosti“.

V demokratický státech se postavení héróa dopracoval generál americké protibritské revoluce a první president Spojených států George Washington. Vojáci ho chtěli provolát králem, odmítl, kontinentální kongres mu odhlasoval pomník, také odmítl. Mjr. Pierre Charles L´Enfant (1754 – 1825), autor plánů města Washingtonu v hippodámovském stylu (a vzorem tak pro města celých Spojených států), navrhl ještě za života generálova postavit mu velkou jezdeckou sochu.

Po Washingtonovi se jmenuje federální hlavní město a jeden spolkový stát Unie. Americký hérós má ve spolkovém distriktu nesoucím jméno Columbie, jakési „mystické královny světa a dítě nebes“, která má chránit Ameriku před Anglií, pomník postavený nad kenotafem.

Obdobně Američané zbožtěli třetího presidenta a velkého požitkáře Thomase Jeffersona a šestnáctého Abrahama Lincolna. Vítěz v americké občanské válce severu proti jihu, která přinesla smrt šest stům tisícům lidí, byl zastřelen 14. dubna 1865 ve Fordovu divadlu během komédie Our American Cousin. Herec John Wilkes Booth vystřelil jednou a atentát doprovodil slovy: „Sic semper tyrannis“ a „Jih je pomstěn“. 
Je kuriosní, že vrahův otec se jmenoval Iunius Brutus Booth a že vraždil na tzv. velký pátek, jak křesťané nazývají den umučení ústřední postavy svého mýthu Ježíše Krista, úvodní den velikonocí.

Aboliciononista Lincoln ve Spojených státech skutečně požívá mučednické pověsti. Jeho památník dle návrhu Daniela Chestera Frenche z roku 1920 byl inspirován velikostí Feidiova trůnícího Dia Olympského v Olympii, chrám byl v letech 1914 – 1922 postaven dle návrhu stavitele Henryho Bacona po vzoru Parthenonu (36 dórských sloupů symbolisuje počet států Unie v okamžiku Lincolnovy smrti).

Jefferson byl k dvoustým narozeninám 13. dubna 1943 poctěn ve Washingtonu kopulovitou a rotundovitou stavbou inspirovanou Pantheonem architekta Johna Russella Popa s mramorovou kolonádou a šestimetrovou bronzovou sochou Rudulpha Evanse. Hlavní aktér amerických deklarací o nezávislosti a lidských právech byl ovšem otrokář, třebaže liberální, a podporoval ethnické čistky Ameriky od indiánů, ačkoli jejich zvyklosti a jazyky jako monotheistický osvícenec studoval (viz pod otroctví).

Francouzi obdobně uctívají Korsičana Napoleona Bonaparteho, jemuž se na začátku 19. století dařilo ovládat velkou část Evropy, a kult, Napoleonův nápad, Neznámého vojína. 
Všechny novodobé hérójské kulty mají společné to, že nejsou ani veštebné, ani léčivé (srov. např. Asklépia z thessalské Trikky). Viz také pod bůh, bohové.

Hérostratos z Efesu, žhář§ 356

Herpyllis, manž. či spíše přítelkyně/hetairá Aristotelova, m. Níkomachova§ 341

Hersília ze Sabínska, manž. Rómulova (měla s ním dceru Prímu a syna Aollia či Avillia), zbožněna jako Hóra§ 751

Podle jiné verse byla ženou Hostia Hostilia; v obou případech by byla bábou k. Tulla Hostilia.

Herulové, severo- a východogermánský národ, srov. pod Maiótové, Gotové a Germáni, řec. Erúloi§ 86 a viz pod Germáni a Gotové
Herulové se usídlili od zemí kolem Baltu a Dněstru v oblastech kolem Azovského moře vedle Ostrogotů (východní H.) a odtud také krátce na to, od 267 n. l. podnikali námořní útoky do egejské oblasti a na anatolské provincie. Od roku 276 n. l. Ostrogotové, kteří záhy Heruly zčásti ovládli (?a po nich Hunové), pronikli až na Krétu a napadali před rokem 270 Kypr, srov. Gotové. Byli posledním z Germánů, kteří významněji zasáhli do římských dějin. Část se jich vrátila domů na sever.

Původně H. sídlili na dánských ostrovech ("Thúlé"), resp. na jihu Skandinávie, odkud byli vytlačeni Dány, původně sídlícími v jižním Švédsku, kteří pak porazili obyvatelstvo Jutska, Juty/Eutiové, Euthiové: část migrovala do Británie a Belgické Gallie, část zůstala a splynula s Dány. Migrace spojené se zánikem Zápdního Říma se projevovaly stejně krvavě na germánském severu. Na ostrově Ölandu při jihovýchodním švédském pobřeží od roku 2010 zkoumají archeologové lokalitu Sandby borg. Nalezeny zlaté mince Valentiniána III. (+ 450), stříbrné šperky a další předměty jednoznačně středomořského původu. Pevnost při vsi Gårdby byla zničena dobyvateli, těla povražděných obyvatel ponechána na místě, kde obránce stihla smrt, na ulici, v domech, nalezeny dokonce zbytky jídla, dobytek uhynul v ohradách hlady: vítězové se ničeho nedotkli, ojedinělý jev. Původ obránců i dobyvatelů neznáme, ale v regionu v době kolem 450 n. l. a později pravděpodobně sídlili mimo jiné též Herulové. Ostrov Öland měl asi patnáct podobných pevností, z nichž pouze jednu stihl takový osud. Nalezeny byly základy tisícovky kamenných domů, 53 v Sandby. 

Část Herulů migrovala s Visigoty. Poraženi roku 377 Římany byla jedna velká skupina národa usazena v Popádí (Modena, Parma), část jich odešla s Visigoty do Aquitánie. Západní část Herulů sídlila i na území dn. Nizozemí, část po roce 453 s Gépidy přemohla Huny a usadila se v oblasti Moravy a Pannonie. V 6. st. n. l. mizejí z historie. Někdy v rozmezí let 505-510 byli Herulové rozprášeni Langobardy: posledním z herulských králů byl Roduulf/Rodulf, jmenovec s králem Raniů, který c. 500 prchl k Theoderikovi Ostrogotskému do Ravenny. Část se dala roku 528 orthodoxně pokřtít z Kónstantínopole, větší část zůstala ariánská, připojila se roku 545 ke Gépidům a sdílela s nimi další osud. Část odtáhla na sever přes území tehdy již ovládané Slovany a přes území Varnů a Dánů, kde se nalodili na svůj dávný kdysi "ostrov" Thúlé, kde se usadili po boku Gautů (pradávní Gotové?).
Prokopios o nich psal, že přinášeli bohům lidské oběti, že zabíjeli staré a nemocné lidi a že vdovy bojovníků se zabíjely na jejich hrobech; pokud se ženy nezachovaly, jak se očekávalo, staly se bezectnými. Muži prý často praktikovali zoofilní sodomii. 

Hésiodos z Asker v Boiótii, básník§ 700, 534

Měl spory se svým nezdárným bratrem Persem, který se dostal na mizinu. Na jednom místě ho oslovuje jako "Persés, božského rodu", což je zřejmě ironická narážka na zašlý životní styl bratrův, který se asi celý život vyhýbal práci. Byla vyslovena hypothesa, že v obou případech jde o jména fiktivní a protikladná: Hésiodos, "Vysílající hlas/Promlouvající", a Persés, "Ničitel/Ničema". Viz též v indexu s. v. otroci. 


Hessové, Hessen§ viz Chattové

Hestiaia, m. na Euboji, též Histiaia, pozd. Óreos, viz tam; Histiaiótis zabírala severní čtvrtinu Euboje§ 700, 480, 446, 377, 358, 198, 44
Hestiaios ze Seleukeie na Eulaiu, s. Asiův, dvořan Artabána IV.§ 22+ 

Hestiaiótis, část Thessalie§ 700

hestiásis§ viz leitúrgie

Hestia, lat. Vesta§ 6


hetairá, hetéra§ viz sex, ženy
hetairiá, hetairos, hetairové („přátelé, druhové“, králova družina, srov. také lat. amící principis a comes pod princeps) v maked. vojsku doma a u diadochů šlechta, sloužící v poli jako jízda (jízdní král. garda)§ 334, 323

Hetairie v hellénském světě byla pův. aristokratická nebo oligarchická občanská sdružení, později také démokratická (kolem společného lokálního kultu, podpůrná sociální, politická). V krétských státech byly h. občanskými institucemi podobné iónským frátriím. V Athénách lobbyistická partaj se vším všudy. Themistoklés prohlásil, že by nikdy v politice nedosáhl takového postavení, kdyby jeho přátelé neměli přednost před jinými; je to nejstarší evropské partajní a zájmové heslo takhle upřímně pronesené (dnes se tak v politice podniká, ale neformuluje).

V athénské démokracii držely vliv instituce kolem fyl a dalších „okresních“ forem staré samosprávy a stát se jejich „mužem“ znamenalo, jak praví kolem roku 350 Démosthenés, ucházet se veřejnou funkci s „otrockou ponížeností“ (při té příležitosti hovoří ironicky o tom, že v čele symmorií stojí řečník, který vše vybojuje na sněmech, za ním prý stratégos a tři sta křiklounů. Srov. pod volby a korupce.

První hellénské velkoměsto žilo interně soustavnými spory zájmových skupin, obchodníků se statkáři, „boháčů“, jejichž strana se jmenovala Plútis, s řemeslníky a dělníky (Cheiromachá), cizí kupci (Foiníčané) s domácími atd. Je to vůbec první zmínka o „partajnictví“ v dějinách s relativně jasně daným programem, jak ukazují názvy stran.

O římských "partajích" viz pod volby. Z paktování občanstva na základě řemeslné odbornosti měl strach Tráiánus. Opatrnický C. Plínius Caecilius Secundus, jeho správce v provincii Býthínii, se principa písemně po jednom požáru v Níkomédeji ptal, zda-li by neměl založit řemeslnický sbor, collegium fabrórum, o 150 lidech, aby zasahovali proti požárům (velká hellénistická města a Řím měla takovou instituci dávno). Tráiánus, který zbavil samosprávy i sdružení divadelních herců, dionýsiastai, srov. pod herci, Plínia zchladil: "Pamatujeme si tuhle provincii a hlavně to město, jak je sužováno podobnými partajemi, factiónés. Ať už se jmenují jakkoli a ať se sdružili z jakéhokoli důvodu, spolky budou na obtíž," hetaeriae praegravés fient. Čili: jen ať si dál majitelé domů hasí sami...

Hethitové§ viz Chetitové

Hetoimaridás ze Sparty, Hérákléovec§ 475

Hetoimoklés ze Sparty, syn Hippostheneův, oba slavní athléti§ 632

Heuneburg, archeologická lokalita u Sigmaringenu§ viz Pyréné

Hexamilion, viz pod Lýsimacheia na Chersonnésu Thráckém

Hezekiah§ viz Chizkija