*********************************************************************

1149. - 1140.

 

1148:

V Egyptě zemřel Ramesse VI. (od 1156) a nástupcem se stal jeho syn s královnou Nubchesbed Ramesse It-Amun, Ra-mesi-su-iti-Amun-nečer-heqa-Junu (rodné jméno) Ramesse VII., jako král User-maat-Re-setep-en-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-an-em-nesu. Následujícího roku zemřel i on a novým králem se stal jeho strýc Ramesse VIII., další syn Ramessea III., jako User-maat-Re-ach-en-Amun (Horovo jméno neznáme), původním jménem Set-her-chepšef (do 1140).

Byl posledním ze tří bratrů (Ramesse IV., VI. a VIII.), kteří na Horův trůn usedli; jejich další čtyři sourozenci se králi nestali, osmý za to byl králo- a otcovrah, viz rok 1198 a 1166. Nic bližšího o Ramesseovi VIII. není známo; králové ve srovnáním s érou nové říše zchudli. 

1140:

Nástupcem Ramessea VIII. se stal Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun neboli Ramesse IX., král Nefer-ka-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-kaj-em-Waset (do 1121). O jeho příbuzenských vztazích v rodu Ramesseovců nevíme nic, kolují moderně pouze dohady (syn Ramessea VI.?). Jeho wezír a též následujícího Ramessea X. se jmenoval Cha-em-Waset. Ani z jeho vlády nemáme bližší informace, kromě procesů s vykradači hrobek. Pravděpodobně v letech 1131 a 1126 (rok 8 a 15) se dostali národové Libu a Mešweš/Mašwaš (skupiny Libyjců) opět až k Thébám. 

Následovaly nové stávky dělníků pracujících na královských stavbách v Údolí králů, srov. rok 1170. Organisováno bylo dělnictvo do part po šedesáti resp. 120 mužích k obrazu lodní posádky. Partu řídil předák a k ruce měl písaře evidujícího pracovní výkony a sestavujícího výkazy. Zaměstnání na hrobkách a profese se dědily. 

Vykrádání královských hrobek se stalo v této době masovým jevem, s nímž se zkorumpovaná královská administrativa nedokázala vyrovnat. Proces s nimi je zachycen na tzv. Abbottově papyru z Britského musea. Byl to vpravdě megaskandál, který se odvíjel od zlotřilých vysokých královských úředníků Thébaidy, všemi mastmi mazaného starosty města Pawery, jemuž se podařilo žalobce umlčet, spiknutí se točilo kolem královského harému; vlastními vykradači byli jejich stavitelé. Zlato zloději přetavovali a ne všichni dopadení byli odsouzeni na smrt, většinou si směli sami vzít život, devět bylo naraženo na kůl, osmi byly uřezány nosy a uši a posláni do Kuše. Viz dále roky 1125, 1102 a 1095.

Na konci XX. dynastie se v Deltě Mešwešové hromadně usazovali. V egyptském vojsku sloužili houfně jako žoldnéři. Jiná část Mešwešů (později zkracováno jméno na Ma) se usadila v Hérákleopoli u Fajjúmu. Potomek jednoho z jejich náčelníků Šošenq I. později založil XXII. dynastii.

Veleknězem Amunovým byl v této době stále ještě Ramessenachte (srov. rok 1170), zemřel asi na začátku vlády Ramessea IX. Nástupcem v úřadu se stal jeho syn Nesamun (až do někdy po roce 1131) a pak jeho bratr Amenhotep (do nejvýše roku 1095, srov. rok 1102), který se dal na dvou reliéfech v Karnaku zvěčnit ve stejné velikosti jako postava krále Ramessea IX.

Amenhotepova žena se jmenovala Hrere a jejich syn-nástupce Mentuherchepešef, který však otce nepřežil. V jeho hrobce se nalézá vyobrazení dvou Núbijců popravených zardoušením provazem, za který táhnou proti sobě dva popravčí, a dvou dalších spoutaných a čekajících na svůj osud vleže. 

c. 1140:

V Elamu zemřel Kutir-Nachchunte III. (od asi 1159). Novým králem se stal jeho bratr Šilchak-Inšušinak, předtím krátce vládce v Babylónu (?, srov. rok 1159). Jako další ze silných elamských vladařů panoval do roku asi 1125. Oženil se s vdovou po bratrovi Nachchunte-Utuou. Král měl syna Temti-pitet a dceru Utuk-Chute-kasan, ale jméno matky neznáme. 

Chtěl dostat pod kontrolu celou oblast mezi Zágrosem a Tigridem. V několika armádních výpravách táhl severním a severozápadním směrem do oblasti měst Arrapcha a Nuzi (dn. Jorgan-Tepe) a na řece Turnat (= Dijálá). Mimo jiné bojoval s aramajskými skupinami na západním břehu Tigridu a ohrožoval Aššur. Vypravil se také do Babylónie, té části, kde vládl Marduk-kabit-achchéšu. U pevnosti Németti-Marduk jižně od Babylónu porazil Babylónce v poli, ale nikoli na města byl krátký. Pozvolna tak končila elamská moc nad Babylónií (definitivně po roku 1139).

Později se Šilchak-Inšušinak obrátil k východu. Tažení proti národu Palachutep s jeho spojenci Lallarippe v zemi Zamua, kteří plenili v Elamu, velel Temti-Chumban-Inšušinak. Pravděpodobně byl úspěšný a uloupenou kořist přinesl zpět do Elamu. Doma král čile stavěl a obnovoval staré chrámy, viz rok 1698. 

1149:

V Athénách po Démofóntovi (od 1182) vládl jeho syn Oxyntés (do 1135). V době jeho vlády prý Amázonky poprvé zapálily Artemidin chrám v Efesu (1145; podruhé 1076, tehdy společně s Kimmery; vyšší datace).

1148:

V Sikyónu po kněžském vládci Eunéovi (od 1157) následoval Theonomos (do 1139) a Amfigyés (do 1128). Sedmým a posledním z knížat-kněží kultu Apollóna Karneia byl Charidémos, který ze Sikyónu uprchl. Kromě jmen o něm bylo zaznamenáno, že nebyl schopen nést či opatřit prostředky na náklady, pravděpodobně spojené s chrámovými rituály. Jaký na tom měl podíl, známo není. Tím skončila podle tradičních údajů v Sikyónu královláda a vláda kněží/theokracie (viz rok 1160).

1141 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Latinů Askánios (vládl od 1177), nástupcem jeho nevlastní bratr Silvius Postumus, syn Aineiův s Lavínií (vládl do 1112, v době Aineiovy smrti byl nezletilý, podle jiných byla Lavínia teprve těhotna). Askánios původně hodlal Postuma odklidit, takže musel prchnout do lesů, odtud "lesní/silvius".

"Lid" ho po Askániově smrti provolal králem a Askániova syna a legitimního nástupce Iulia/Iulla učinil veleknězem, údajně pontifikem maximem a jakýmsi druhým králem. Z něho povstal, jak se tradovalo, rod Iuliů. Všichni další králové Alby Longy používali jména Silvius, odtud vzala starolatinská dynastie označení Silviů, řec. Siluioi.

 

*********************************************************************

1139. - 1130.

 

1139:

V Babylónii v Isinu zemřel první král II. isinské dynastie Marduk-kabit-achchéšu (od 1157). Jeho syn a nástupce Itti-Marduk-balátu I. (nebo -šumáti) již vládl v Babylónu a obnovil vojenskou nadvládu nad celou Babylónií po té, co se Elamité zcela ze země stáhli. 

Vládl do 1131 a po něm na Mardukův trůn zasedl jeho příbuzný (?) Ninurta-nádin-šumi (do 1125). Dokonce si dovolil tažení proti Assyrii, snad aby podpořil revoltu irbilského guvernéra Berea (?). Dostal se až k Arbilu/řec. Arbély, ale v rozhodujícím okamžiku se vyhnul bitvě s assyrskými bojovými spřeženími a armádě Aššur-réša-íšího táhnoucí proti němu a stáhl se, jak lze usuzovat z fragmentu jedné kroniky. Důvodem mohla být usurpace doma svým vlastním synem Nabû-kudurrí-usurem, viz rok 1125. 

1134:

V Assyrii po dlouhé vládě zemřel, nebo byl v povstání zabit či deportován do Babylónie, Aššur-dan I./Aššur-dán (od 1180). Novým králem se nakrátko stal jeho syn, záhadný Ninurta-tukulti-Aššur. Byl probabylónský a dokonce vrátil do Sirary, chrámového komplexu v Lagaši, sochu Erragalovu/Nergalovu (srov. s hellénským Hérákleem?), kterou odtud odvlekl roku 1235 (?) král Tukulti-Ninurta I. (1235 - 1198). Jeho hlavní manželka se jmenovala Rémání. 

Po dvanácti měsících byl ale Ninurta-tukulti-Aššur vyhnán a uchýlil se na babylónské území, do hraniční pevnosti Sišil (viz 1116). Poničený literární/fiktivní dopis babylónského krále (Nabû-kudurrí-usur I.?) assyrskému protějšku Mutakkil-Nuskuovi označil sesazeného bratra za prostituta/kulu'u, řec. kinaidos: "kulu'u, lá zikaru šú/je to teplouš, není to muž." Králové měli dojednanou schůzku u Zaqqu, Babylónec den čekal, pak odtáhl. Dopis, výsměch Assyřanům, zřejmě reaguje na skutečnou událost.  

Na Aššurův trůn zasedl druhý syn Aššur-dana I. Mutakkil-Nusku, zřejmě vůdce revolty. Také on vládl krátce, zemřel již 1132. Novým králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší/Aššur-réša-iši I. (do 1116). Porazil nomády Achlamu/nebo prostě "achlamú/beduíny", sídlící mezi Súchi/Súchu a Karchemiší na Eufrátu (srov. o nich 1320 a viz 1112). Po povstání byli opět podrobeni v Zágrosu Lullubi a Quti.

Posílil assyrské pevnosti, aby dokázaly odolávat útokům obléhacích zařízení. Opravil škody na hradbách ze zemětřesení za Salmán-ašaréda I. a dědy Aššur-dana I., poškozený chrám Ištary a Aššura vybudovaný za Eríša I. Z jeho doby známe jméno ještě guvernéra země Aššuru/šakin máti Aššur-šuma-asbata, syna Réš-Aššura. 

Na severu Assyrie se častěji objevovali Muški, tedy Frygové, jimž Assyřané dali jméno starého anatolského národa, s nímž mívali věčný kříž Chetité a na jehož území se po příchodu z Balkánu etablovali, popř. s ním splynuli (srov. rok 1160 a 1115). Ochrana assyrské provincie Chanigalbat byla posílena pevností Apku západně od dn. Mosulu. 

1135:

V Athénách po Oxyntovi (od 1149) vládne jeho syn Afeidás (pouze rok). Zavraždil ho jeho bratr narozený mimo otcovo manželství Thýmoités/Thýmoetés, Thimútés (do 1126). Za něho přišel do Eleusíny Néleovec Melanthos exulovaný Hérákleovci z messénského z Pylu, syn Andropompův. V Delfách dostal vyhnanec věštbu, aby se usadil tam, kde mu k jídlu dají vepřové nožičky a hlavu, viz rok 1126.

Když Boióťan Xanthos vyzval Thýmoita k souboji o jeho království, vyzvaný odmítl. Vzal to za něho exulant Melanthos, lstí zvítězil a dostalo se mu za to erechtheovského trůnu. Odtud, praví lidová tradice, pochází podzimní svátek apatúrií, prý podle apaté/lest (logičtější výklad viz v přílohách v oddílu Bohové a jejich svátky xiii.).

1134:

V Israéli zemřel soudce Jáir z Gil'ád/Galaáditidy (od 1156), nástupce není v biblických kronikách jmenován. V zemi israélských kmenů vládnou Filistové a Ammónité (do 1116).

 

*********************************************************************

1129. - 1120.

 

V Egyptě v letech 1125 až 1124 za Ramesse IX. probíhaly další procesy proti vykrádačům královských hrobů, srov. částečně zachované protokoly a roky 1140, 1102 a 1095. Král zemřel roku 1121 (na Horově trůnu od 1140) a nástupcem se stal jeho syn n. synovec Ramesse X., celým jménem Ra-mesi-su-her-chepešef. Kraloval do roku 1113 jako Cheper-maat-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-sechaa-en-Re.

Jeho královnou byla Titi, možná dcera Ramessea IX., wezírem stále ještě Chaemwaset. Žádné bližší informace o jeho vládě nemáme. 

1125:

V Babylónu zemřel Ninurta-nádin-šumi (od 1131). Podle možného doplnění textu jednoho fragmentu se lze domnívat, že se musel vrátit z tažení k Arbilu, viz rok 1139. Pučistou a nástupcem svého otce se stal nejvýznamnější panovník II. isinské dynastie Nabû-kudurrí-usur I. (do 1103). Během své vlády úspěšně válčil s Lulluby, nomádskými Amority a Kassity, o válkách s Elamity viz zde níže. 

c. 1125:

V Elamu zemřel Šilchak-Inšušinak/Šilchak-In-Šušinak (králem od c. 1140), nástupcem jeho synovec, syn Nachchunte-Utuy, Chutelutuš-Inšušinak/bab. Chuldeluduš/Chultelutuš (do doby někdy před rok 1116). Užíval titulu "král Elamu a Sús".

Snad již roku 1124 vpadl do Babylónie, když v bitvě na řece Kercha Babylónce porazil a zahnal za zdi pevnosti Dúr Apil-Sîn. Elamité ale vzápětí opustili západní břeh Tigridu. 

V roce asi 1120 se konal poslední vpád Elamitů do Babylónie vůbec. Vyplenili 31 město na řece Radánu, Arrapchu a Nuzi. Později však, před rokem 1116, byli Elamité v bitvě na řece Uláj/řec. Choaspés či Eulaios „v největším vedru“ dne Nabû-kudurrí-usurem "s pomocí Enlila, Šamaše a Marduka" poraženi a král Chutelutuš-Inšušinak asi někdy brzy po bitvě zemřel. Podle královského dekretu zachovaného na hraničním kameni/kudurru vděčil Nabû-kudurrí-usur za vítězství v bitvě šejkovi jednoho z kassitských kmenů Bít Karziabku, který velel babylónské vozové jízdě. 

Šitti-Marduk, jak se velmož jmenoval, doprovázel krále se svými lidmi z Déru, kde v měsíci du'úzu Babylóňané zahajovali tažení na jih vedoucí přes Zágros do Elamu. Kassita doprovázel krále po jeho pravém boku a když se obě armády střetly, k prachu z jejich pohybu se přidala písečná bouře, takže nebylo vidět ani na nejbližší muže. Šitti-Marduk/č. asi "Poslední nadějí zůstal Marduk" se prý tehdy vrhl dopředu a se svým válečným vozem a oddílem prorazil nepřátelské řady. Elamský král pak zmizel a už ho nebylo nikdy (Babylónci) vidět. 

V odměnu za hrdinství osvobodil Nabû-kudurrí-usur Šitti-Marduka, jehož kmen či klan žil v babylónské provincii Namar, od daní, od povinností odvádět armádě koně a osly, šejkovi poddaní nemuseli pracovat na královských pozemcích a ani na stavbách mostu a silnice zjevně v té době probíhajících ani na zdech babylónských pevností Bít Šamaš a Álu ša Ilí-iqíša. 

K tomu byly osady kmene Karziabzu osvobozeny od ubytovací povinnosti pro vojáky babylónské armády. Guvernérem Namaru byl Enlil-nádin-šumi, šejk kassitského kmene/klanu Chabban, a výhody Šitti-Mardukovy šly pravděpodobně na jeho účet (mezi svědky dekretu jsou jmenováni vojenský velitel provincie/šákin témi a guvernérové tří provincií, mezi nimi Babylónie Baba-šuma-iddina, syn Chunny.    

Po Chutelutuš-Inšušinakovi je sice ještě na krátkou dobu zmiňován jeho bratr Šilchina-chamru-Lakamar, srov. rok 1159, a jistý Chumban-numena, ale země se stala na tři staletí vasalským státem babylónských králů (srov. 1156 a expansi roku 1180): pomsta za rok 1159 byla dokonalá.

Tím skončila IV. říše elamská, dynastie súská (vládla od c. 1222). Někdy v této době žil regionální dynasta Channi, syn Tachchiho a manžel dámy jménem Chuchun, známý nápisně. Mesopotamské prameny dlouho ani nehovoří o zemi Elam. Teprve roku 812 jsou Elamité zmiňováni jako spojenci Chaldajů a Aramajů.

Mardukova socha, kterou z Babylónu odvlekl Kutir-Nachchunte roku 1157, byla navrácena do Mardukovy Esangíly/É-sag-íl-la (srov. tam). Nabû-kudurrí-usur I. svatyni restauroval, stejně jako babylónský Adadův chrám É-ki-tuš-ché-gál-tìl-la/"Dům života, obydlí hojnosti" a v Nippuru Enlilův chrám É-kur.

1126:

V Athénách po královládě Thýmoitea (od 1134) vládne Melanthos, syn Néleovce Andropompa z Messénie, viz rok 1135 (do 1089). Za jeho kralování vpadli na Peloponnésos Hérákléovci a obsadili ho. Melanthos/"Černý" někdy předtím porazil v osobním souboji před nastoupenými šiky svých vojsk Xantha/"Plavého", krále Thébanů, viz rok 1135. Během boje Thébanovi řekl, že není sám, s kým bojuje: ten se ohlédl a dostal Melanthovu smrtelnou ránu.

Po Xanthově smrti zrušili Thébané královládu, jak tradovali chronografové. V jiném podání zabil Xantha Andropompos, viz v indexu s. v. Boiótiá. 

1125:

podle jedné tradice, vyšší datace, vypáleny Mykény, součást argívského království, srov. rok 1100. Migrace z Peloponnésu na Kypr a na jihoanatolské pobřeží. 

1124:

"Thessalové" pod Thessalem migrují z Épeiru a vyženou Boióty z Arny do jejich budoucích sídel jižně od Thessalie, do budoucí Boiótie (do té doby Kadmeiá); podle Thúkýdida roku 1148, popř. podle Eratosthena roku 1124. O Thessalových rodičích viz v indexu s. v. Thessalie.

Migranti s Praboióty válčili. Při pokusu o přechod jisté řeky na budoucí thessalské území se dala sestra bratrem přenést a poněvadž věštba pravila, že se panovníkem stane ten, kdo se první dotkne thessalské půdy, sestra kousek od břehu s bratra seskočila a obelstěný sourozenec vyřešil problém tak, že se se sestrou oženil a po Thesssalovi se jmenuje země i lidé. O Pelasgech viz též rok 1184 a v indexu s. v.

Na jihu Thessalie ve Fthíji žil nadále achajský nárůdek Myrmidonů s pozdější métropolí Lárissou Zavěšenou/Kremasté, kteří sem migrovali ze své pravlasti Aigíny. Pod Troiou byl jejich vůdcem hérós Achilleus. 

1120: 

Podle vyšší datace dobyli Dórové do té doby achajský Peloponnésos i s Pylem (srov. 1180 a 1104). Do t. r. spadá akmé Hérákleovce Témena, syna Aristomachova, bratra Kresfontova a Aristodémova, viz rok 1266 a 1104.

Kypselos, král Arkadů a otec Meropy, kterou provdal za Kresfonta, založil prý na jihu své země v kraji Parrhasiů na planině kolem horního toku Alfeia obec Basilis a usadil tam nějaké Parrhasie. Vybudoval tam chrám Démétře Eleusínské s oltářem, u něhož zavedl výroční soutěže ženské krásy/kallús gynaikón agón. První vítězkou prý byla králova manželka Hérodiké. Účastnice kontestu, o jehož pravidlech nevíme nic, se nazývaly gynaikes chrýsoforoi/ženy nesoucí zlato (druhý význam pro "to kallos" je šperk).

Soutěž vydržela podle všeho do hellénismu, obec ležela již na začátku druhé století n. l. v rozvalinách. Spojovat založení Basilidy se jménem o půl tisíciletí mladšího korinthského Kypsela je pramálo reálné. 

1122: V Číně podle tradičního data brutálně ukončena vláda dynastie Šang (od 1766, viz k dataci v přílohách pod dynastie a roku 2205). Poslední z jejích císařů Čou/pinyin: Zhou ze Šangů s posmrtným jménem Ti Sin/Di Xin (vládl od roku 1155, podle nižší datace 1076 - 1046 n. 1027) byl populární až do okamžiku, kdy se oženil se svou milenkou, která ho zcela ovládla.

Jeho rozmařilý a nákladný životní styl řídila nejmilovanější z manželek Ta Ťi/Daji, vynálezkyně vilných zábav na jezeru vína s ostrovy s pečeným masem i krutých mučení. Když se mu pokoušel jeho bratr Wej C'/Wei Zi a další z rodiny vysvětlit, že vede říši do záhuby, odbyl je. Strýce Ťi C'/Ji Zi, který mu chtěl domluvit, dal císař zavřít. 

Revoluci proti Šangům spustil Wen, údělný král/kníže nejzápadnějšího čínského státu Čou (v dn. provincii Šen-si/Shaanxi), ale vítězství se nedožil. Vládu a revoltu po něm převzal nejstarší ze synů Ťi Fa/Ji Fa, který si přidělil královské jméno Wu. Poražen povstalci ze státu Čou vedených králem Wu a jeho ministrem Ťiang C'-jaem/Jiang Ziya v krvavé bitvě u Mu n. Muje ve středním Che-nanu, zavřel se císař Čou v paláci ve svém sídelním městě Jin/Yin u dnešního An-jangu/Anyang a se svými poklady se upálil. Ta Ťi byla vítězem popravena.

Nový král Wu založil dlouhou vládu dynastie Čou/Zhou (do 221). Stát Čou byl podle tradičního data založen roku 1327. Nejdůležitější "vasalské" státy Čouů viz u roku 771. 

Věrný Ťiang C'-ja byl jmenován vévodou z Čchi/Qi, státu na dolním toku Žluté řeky. Wu osvobodil Ťi C'a/Jizi alias Čchi-c'/Qizi, kor. Gija/Kidža, který sebral pět tisíc svých lidí a odešel/prchl na sever Koreje. Usadil se v Pchjongjangu, metropoli dosud tangunského Čosonu, a založil jiné království Staré Čoson, Ko Čoson/Go Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian, viz však rok 2333, kde jiná chronografická verse: starší tangunská Korea zjevně nesouvisela s mladší kidžovskou ležící do t. r. asi západně od polomýthické Staré Koreje.

Některé čínské kroniky kladly kidžovský Čoson na poloostrov Liao-tung na jih pozdějšího Mandžuska a tam též umisťovaly Kidžaovo sídelní město. Nicméně převládá konsens, že se stát rozkládal mezi řekami Liao v Mandžusku po Han vtékající do moře u dn. Soulu a Pchjongjang bylo střediskem království.

Číňané s sebou přinesli knihy a populaci zprostředkovávali čínskou kulturní převahu. Ťi C' zavedl trestní zákoník, ustavil a vyškolil vládní byrokraty a pouhé tři roky trvalo, než mezi Korejce zavedl Kidža písmo, o jehož charakteru však nevíme nic. 

Pro blaho své vlády rozdělil půdu do čtverců a každý z nich na devět dílů. Kdo obhospodařoval osm, musel též devátý uprostřed, z něhož výnosy šli králi. Ťi C' prchl z Číny ve věku 53 let a vládl čtyřicet. Po něm vládl jeho syn Song/Song Wang (1082 - 1057), o němž kromě jména a toho, že postavil chrám předků, nevíme nic. To platí povětšině o všech 41 panovnících čosonských, viz dále rok 1057.

Wu panoval nad Čínou do roku 1116. Potentáty starého režimu pardonoval a poklady a majetky po posledním ze Šangů rozdělil mezi spolubojovníky a "lid"; sám si prý nenechal z kořisti nic. Zatímco barva sesazených Šangů byla žlutá, Wu určil pro Čoue červenou. Wu onemocněl roku 1120 a churavěl až do své smrti čtyři roky později. Wuovým nástupcem se stal jeho nezletilý syn Čcheng-wang/Cheng (vládl do roku 1079). Regentství a později rovněž vládu řídil podle Wuovy vůle vévoda z Čou, mladší z bratrů Wuových, vlastním jménem Tan/Dan.

Potýkal se s hašteřivostí sourozenců a s pokusem o návrat Šangů k moci, vládu Čouů však upevnil a vítězil nad barbary na severu i jihu. V souvislosti s návštěvou vyslanců ze států ležících na jih od tehdejší Číny (už tehdy si o sobě Číňané mysleli, že žijí v centru světového dění: Čung-kuo, země/království středu) je zmiňován kronikami "ukazovatel jihu" vezený na voze spřežením, viz v indexu s. v. kompas.  

Vévoda z Čou (zemřel vážen a uctíván roku 1105) kodifikoval základy říšské byrokracie. Pozdějšímu spisu se říká Čou-li/Zhouli, "Úředníci státu Čou". Definitivní podobu dostaly rituály administrativních standardů u císařského dvora, vymezení pravomocí a postupů, posice a chování císaře se sankcionováním eunuchismu až po mnoha staletích za usurpátora Wang Manga (9 n. l. - 23); jejich editorem byl Liou Sinem/Liu Xin (zemřel 23+); srov. rok 9+.

Nástupcem Čchengovým se stal jeho syn Kchang-wang/Kang (1079 - 1053, dle nižší datace 1021 - 996). Stejně jako jeho otec rozšířil území o výdobytky na barbarech a rovněž jeho vláda je Číňany pokládána za šťastnou.

Za něho se prý Čouům na západě v dnešní provincii Kan-su podrobily kmeny barbarských Čchiangů/Qiang (Di Qiang), prý z toho důvodu, že "dobře vládli". Viz dále rok 1053.