279-277

279.

Ol. 125, 2

33 SE

 

Anaxikratés

a. u. c. 475

P. Sulpicius Saserrio a P. Decius Mus

************************************************************

Na jaře přišel nový vpád Keltů do Makedonie a Thrákie. Část Keltů, které vedl Brennos z klanu/národa Prausiů (s nímž se již dále nesetkáme a již ve starém věku nikdo nevěděl, odkud pocházeli), a Akichórios, vpadla do Makedonie, část do Dardanie a část pod Leónnóriem a Lútariem do Thrákie. Keltů prý bylo dohromady 150 tisíc pěších a patnáct tisíc jízdních.

Mnohem slabší Makedonci pod Sósthenem byli Brennem v poli poraženi a Sósthenés se musel se zemskou hotovostí stáhnout do opevněných sídel a měst, kde vydržel až do následujícího roku. Na podzim prošel Brennos nikým nerušen Thessalií k Thermopylám.

V Thermopylách se v této době již shromáždili Aitólové, Hellénové ze střední Hellady, z Achajů jen Patrajští, Makedonci a Thessalové. Oddíly po pěti stech žoldnéřích vyslali Antigonos II. (velitelem byl Makedonec Aristodémos) a Antiochos I. (velitelem byl Syřan od Orontu Telesarchos, jehož oddíl v bitvě s Kelty na Oitě zvítězil, on sám padl).

Keltové se rozdělili, Brennos poslal zpět přes Thessalii do Aitólie část mužstva pod Orestoriem a Kombertem. Oba zde ale byli se ztrátami odraženi. V téže době se podařilo Brennovi prorazit Thermopylami, které se Athéňanům pod Kallippem s dobrovolníky nepodařilo udržet; srov. o něm roku 265. Brennos se pustil se 65 tisíci Keltů k Delfám. 

Další oddíl Keltů pod Akichóriem se nemohl spojit s hlavním vojem Brennovým, protože byl neustále tísněn Aitóly, kterým velel Pleistainos, syn Eurydámův. Keltové bestiálně vyvraždili na východě Aitólie sídlo Kallion. V zimě plenil Brennos okolí Delf. Při přímém útoku na ně však byl odražen čtyřmi tisíci obránci, podle hellénské tradice podpořených samotným Apollónem; srov. s rokem 39 v případě Dia Panámarského. Brennos byl v boji zraněn a v bolestech si vzal život dýkou.

Podle jedné verse se Brennos dostal do Apollónova chrámu, kde se podivoval, že tam není žádné zlato. Smál se Hellénům, že stavějí kamenné a dřevěné sochy bohům, jakoby měly lidské podoby. Když předával před smrtí podle jednoho podání Akichóriovi vůdcovství, nakázal mu pobít všechny raněné a nemocné ze zimy a hladu; prý jich bylo dvacet tisíc.

Decimované zbytky jeho voje se probojovaly v nastálém zimním počasí na sever k Akichóriovi, cestou k Thermopylám přicházeli o kořist a zahynulo jich dalších prý dvacet tisíc. Spolu se pak dostali Keltové do Makedonie, při průchodu Dardanií však měli zahynout zbývající, takže se "domů" nedostal z invasorů nikdo.

Ať to bylo jakkoliv, keltské ztráty musely být příšerné. • Později dal Bathanattos, Brennův přítel, ze zbytků snad „Brennova“ klanu smíšením s Illyry vzniknout národu Skordisků (viz následující rok). Na území vlastní Makedonie se řada Keltů usadila, počty neznáme, ale srov. podmínky amfipolského diktátu z roku 167, viz v oddílu Obrazy, text Makedonie, merides.  

Aitólskými zásluhami o Delfy se potvrdila jejich kontrola nad nimi (viz rok 290). Účast Fóků na boji proti barbarům jim zajistila obnovení členství v amfiktyonii, z níž byli vyloučeni roku 346.

Nekradli v Delfách ovšem jen Keltové. Z roku 274 je dekret amfiktyonů, jímž hieromnémoni vyznamenali prodikií a asfalejí Kefalióna a Boidion (žena, o jejich vztahu nevíme nic), oba z Megar, a Hoikida z Argu za to, že odhalili zpronevěru osmi talentů z peněz náležejících Apollónovi Pýthijskému Diopeitha z Athén a že ho dopravili před hieromnémony na jejich podzimní sezení/pylaiá opóriné. Podrobnosti kriminálního příběhu, ale podle všeho nikoli svatokrádeže, neznáme, a to ani u dalších případů.

Téhož roku 274 také amfiktyoští hieromnémoni prokázali, že nijak nejsou protiathénští a poctili proxenií, promantií, proedrií, prodikií, asýlií a hlavně atelejí vinaře/oinopoios Tímokrata z Athén. Ani na sebe nezapomínali a t. r. vyznamenali za vzorný výkon svého úřadu hieromnémona Eugeitona z Tánagry, roku 269 si udělilo odměnou proxenii a další související pocty za vzorný výkon úřadu všech čtrnáct hieromnémonů.

Z roku 272 z jarního zasedání amfyktyonie/pylaiá ériné pochází z Delf stéla s usnesením hieromnémonů o udělení plných občanských práv/epitimiá a dalších přednostních práv pro Satyra z akarnánského Tyrbeia, Teisandra z aitólského Bútu a Fainiona z Megar za to, že přišli na krádež peněz Apollónových z obětních darů Fóků a že svatokrádežníky odhalili/exélenchan tús hierosýlékostás.

O něco později, snad roku 270, získali na podzimním sněmu amfiktyonie stejné pocty Sókratés z Knidu a Alexeinidés z Élidem, bytem v Aitólii, že oznámil ztrátu svatých peněz/hiera chrémata a že před hieromnémony usvědčili zloděje, jistého Zénóna ze Sol (nevíme, kterých). Malversátor dostal pokutu deset tisíc statérů. 

Boje Hellénů bez Peloponnésanů proti Keltům u Thermopyl a Delf byly druhým největším společným válečným podnikem na území Hellady po událostech roku 480. Velká událost vedla k díkůmvzdání za vyhnání Keltů, jak ukazuje dochované usnesení Kójských o darech do Delf a obětech v domácím Asklépieiu. 

Mezitím plenil Kerethrios a pak Leónnórios a Lútarios se svými Kelty celou Thrákii, mimo jiné dobyli Lýsimacheiu a celý Thrácký Chersonésos.

 

Král Antiochos I. uzavřel mír s Antigonem II. ve válce v Anatolii (viz předešlý rok). Do smlouvy nebyl zahrnut nikdo ze spojenců bíthýnské války, viz rok předešlý. Hranicemi jejich zájmů se zřejmě stal Helléspontos a část thráckého pobřeží (srov. roky 255 a 240). Jinými slovy: Seleukovci se zřekli nároků na trůn v Makedonii a Antigonos zapomněl na to, že jeho otec a děd dosáhli větších úspěchů v Asii než Evropě: viz rok následující. Antigonos II. se zasnoubil s Filou II., dcerou Seleuka I. a Stratoníky I., tedy s Antiochovou nevlastní sestrou a zároveň dcerou (!). Svatba byla slavena až roku 277 a jejich synem byl Démétrios II., nástupce trůnu. • Sama Stratoníké I. byla dcerou Démétria I., Antigonova otce, s Filou I. 

Ze dne 24. kislímu roku 32 SE/ze 4. ledna 279 pochází první zmínka o spoluvládě Antiocha I. s jeho prvorozeným synem Seleukem: snad doklad toho, že tomu tak bylo od samého začátku Antiochovy vlády roku 281; o princově konci viz rok 268.

 

V Egyptě potlačil král Ptolemaios II. v Deltě vzpouru čtyř tisíců keltských žoldnéřů, které najal pro válku s Magou, viz zde níže: nechal je vyhladovět na jakémsi pustém nilském ostrově, kam je lstivě vylákal, pokud se dříve sami mezi sebou nepobili. Měli prý nápad, zmocnit se vlády na celou zemí (k události mohlo dojít až roku 275). • Je to první zmínka o vzpouře Keltů v cizích službách; kde a jak byli najati, známo není. Od vpádu keltských kmenových svazů na Balkán se stalo žoldnéřství vyhledávaným zaměstnáním keltských mužů. Oddíly Keltů sloužily od začátku třetího století v každé hellénistické armádě.

Zemřela Ptolemaiova matka, královna Bereníké I. Sóteirá (c. 60), manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela její dcera, mladší sestra Ptolemaia II. Filóterá (c. 30-35). Obě ženy byly zbožněny, tzn. že byl zaveden státní kult jejich božstev.

Téhož roku se v Alexandreji poprvé slavily slavnosti a hry ptolemají/ptolemaieia n. ptolemaia. Držely se jednou za čtyři roky, organisovány byly jako olympiády a slaveny byly na začátku roku. Filadelfovy ptolemaie na počest jeho otce přišly panovníka na obrovských 2239 talentů a padesát min, není-li údaj historika Kallixeina z Rhodu smyšlenkou. Průvody se sochami bohů i lidí, hlavně Dionýsa vracejícího se z Indie s 24 slony s vozy, v hellénském světě vzácnými zvířaty včetně žiraf a nosorožců, k tomu průvody na osmdesát tisíc vojáků (!).

Přihlížely delegace tří set významných osobností a vyslanců států, kteří k nádheře přispěli svými zlatými věnci v hodnotě jednoho tisíce statérů, jak potvrzuje usnesení synedrů spolku Ostrovanů/koinon tón Nésiótón přijaté na "doporučení" ptolemaiovského nauarcha Filoklea ze Sídónu a hlavy spolku/nésiarcha Bakchóna.

V usnesení se několikrát zdůrazňuje, že ptolemaie jsou ve všech ohledech hry na úrovni olympijských, tedy alespoň všude tam, kam sahala ptolemaiovská moc a diplomacie. Pravděpodobně v této souvislosti po zvací návštěvě vyslanců udělili Delfští právo promanteie/přednostní věštby "Alexandrijským z Egypta", jak zaznamenal jeden z dekretů zachovaných na kameni; srov. o vztahu amfiktyonie k ptolemajím roku 263. • Pořádání pompésních zábav se nelíbilo královně, hlavně nechápala lagýnoforie, slavnost flašek, kdy se lidé scházeli a snědli a vypili, co pro sebe s sebou přinesli (Arsinoé II. zapomněla, že to dělali Helléni též o druhém dnu Dionýsových anthestérií, o svátku džbánů, viz Bohové & svátky xii.).   

 

Magás, král v Kýréně, syn zesnulé Bereníky z prvního manželství s Filippem, se stal spojencem Antiocha I. a oženil se (již t. r.?) s Apamou II., jeho dcerou. Protože byl Antiochos I. ve válce s Ptolemaiem II. (tzv. válka kárská či o Seleukovo dědictví, která vypukla roku 281), vypravil se Magás na Seleukovcovu podporu proti Egyptu svého nevlastního bratra. V zádech mu ale vypuklo povstání libyjských Marmaridů, které bylo zřejmě zinscenované Ptolemaiovou diplomacií. Magás proto musel obrátit s vojskem domů, srov. rok 275; doma si Filadelfos poradil s rebelií keltských žoldnéřů, kteří zjevně zamýšleli získat nad zemí vládu.

 

V Syrákúsách byl svržen samovládce Hiketás (u moci od roku 288). Ten, kdo ho odstranil, se podle letitého sicilského zvyku stal novým tyrannem: jmenoval se Thoinón či Thoinión (vládl do roku 276). Titulován je v pramenech jako frúrarchos, tedy velitel hradní posádky. Spojil se se Sósistratem, který se loni zmocnil Akragantu a disponoval jistou údernou silou, viz rok 277, a rozdělili si moc nad sicilskou métropolí Hellénů. Sóstratos přesvědčil Syrákúsany, aby vyvlastnili všechny, kteří měli nějaký vztah k Agathokleovi, muže dal vyvést z města a povraždit oddílem vojáků, rodiny lid exuloval. Z rozprodaného majetku financoval pak usurpátor své žoldnéře. Propustil též z kamenolomů odsouzence, z nichž sestavil oddíl své ochranky. 

 

V Itálii se na jaře Pyrrhos vypravil ze zimovišť do pole. Prošel se čtyřicetitisícovou armádou Ápúlií a ve dvoudenní bitvě u Ascula v Pícénu/řec. Asklon porazil stejně silné obě konsulské armády Římanů pod P. Sulpiciem Saserrionem a P. Deciem Murem, který podle jedné historické tradice padl, podle jiné mohl žít ještě roku 265, viz tam (pokud padl, pak stejně jako jeho děd a otec byl třetím z Deciů, kteří se zasvětili před bitvou, viz roky 340 a 295; srov. o půl tisíciletí později smrt císaře Decia i se synem v bitvě s Goty roku 251 n. l. - tito Deciové však byli rodem romanisovaní Illyrové). Podle všeho přišli královi vojáci v bitvě o trén, jehož se Římané zmocnili. 

Výsledek bitvy byl co do počtu padlých těsný, na obou stranách padlo patnáct tisíc mužů (střízlivější starý údaj praví, že zahynulo šest tisíc Římanů a 3500 Pyrrhových vojáků), ale královo vojsko na rozdíl od protivníků mělo nepatrné možnosti k doplnění stavů. "Porazíme-li Římany ještě v jedné bitvě, úplně se zničíme/an eti mian machén Rhómáiús níkésómen, apolúmetha pantelós," zněl králův komentář k výsledku bitvy a z něho povstalo dnešní rčení Pyrrhovo vítězství; srov. k tomu v indexu rčení kadmejské vítězství s. v. Kadmos.

Vyšší počty obou armád odhadly sílu pěchoty na obou stranách po sedmdesáti tisících mužích, z toho z Hellady s Pyrrhem přišlo šestnáct tisíc, z Říma dvacet tisíc; jizdních stálo na obou stranách po asi osmi tisících, Pyrrhos disponoval devatenácti slony. Po bitvě se dostavili poslové koaličních samovládců Sósistrata z Akragantu (viz rok 280sq.), Thoinóna ze Syrákús a Tyndarióna z Leontín, lákající Pyrrha na Sicílii do války proti Púnům, popřípadě na ochranu svých režimů.

Zřejmě v této době sjednali s Pyrrhem spojenectví Hennští s tím, že vyhnali púnskou posádku, kterou si před roky vyžádali na ochranu před agresivním Fintiou. Pyrrhos usazený v Tarentu vyjednával také s Římany, opět prostřednictvím Kiney Thessalského.

S Římany však jednali rovněž Kartháginci a jejich vyjednávač Mágón dával k disposici púnskou válečnou flotilu o 120 lodích, s níž pravděpodobně celou připlul až do Ostie (?). Senát v nepochybně kuriosní situaci s díky pomoc odmítl (Římané v té době nikdy nespatřili tak velikou flotilu a kdyby se Púnové vylodili, bylo by asi zle). Kartháginci kromě toho jednali o spojenectví též s Tarentskými (opět Mágón). 

V zimě Pyrrhos odvolal Kineu z Říma a naopak došlo k uzavření čtvrté (podle jiné tradice teprve třetí, srov. rok 306) a poslední spojenecké smlouvy mezi Římany a Karthágem, a to proti Pyrrhovi (k první smlouvě viz rok 508, druhou viz roku 348). Pyrrhos trávil celý čas v Tarentu, viz rok následující.

 

Podle tradičního data vznikla v této době tzv. Septuaginta/řec. Para hebdomékonta, tj. Podle sedmdesáti, což byl řecký překlad tory/pentateuchu, pěti knih Mojžíšových, části židovského Starého zákona, souhrnu kronikářských záznamů a monotheistických náboženských předpisů. Později se označení Septuagunty vztáhlo na celý řecký překlad Starého zákona. Text pořídili údajně sedmdesát dva židovští učenci vyslaní na žádost Ptolemaia Filadelfa veleknězem jerúsalémským El'ázárem/Eleazarem v Alexandreji nezávisle na sobě ve stejném znění za sedmdesát dva dny, viz více v indexu s. v. Septuaginta.

Vše se mělo odehrát z podnětu Démétria z Faléru, který však v této době pravděpodobně již nežil a pokud, pak v exilu (viz rok 283). O dalších překladech starozákonních textů do řečtiny viz v indexu s. v. Septuáginta.

 

V Římě bylo censem napočítáno 287 222 občanů (rozumí se jen mužů, tedy celkem asi bylo Římanů s rodinami a bez služebnictva k milionu). To samo ukazovalo na sílu Říma již v této době a na slabost hellénského světa vyčerpaného čtyřmi desetiletími diadošských válek. Jako další plebejský censor po delší době fungoval Cn. Domitius Calvinus Maximus (srov. rok 351 a 339, loňský diktátor na provedení voleb), jeho kolegou byl L. Cornelius Scipio Barbatus. 

 

************************************************************

278.

Ol. 125, 3

34 SE

 

Démoklés

a. u. c. 476

C. Fabricius Luscinus II. a Q. Aemilius Pappus II.

************************************************************

V Makedonii zemřel stratégos autokratór Sósthenés (v úřadu od roku 280). V celé zemi panovala po keltském rabování anarchie. Králi se prohlásilo několik pretendentů:

Antipatros II. Etésiás přijal titul podruhé, Kassandrův synovec (srov. rok 280),

Ptolemaios III., nejstarší syn diadocha Lýsimacha I. s Arsinoé II., viz o něm roky 300, 281, 276, 270 a 240,

Arrhidaios, jinak neznámý, a

Alexandros VI., který se dále v dějinách již neobjevil.

Někdy v této době se od království odtrhlo město Kassandreia (je možné, že v souvislosti s odchodem Arsinoé II. a smrti Ptolemaia Kerauna až nyní?; srov. rok 281). Démagógos Apollodóros se stal jejím samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin (že by sociální revolucionář nebo obyčejný falaridovký kruťas?; vládl do roku 276, srov. rok 149). Podle jiné verse Apollodóra nejprve obžalovali, že usiluje o tyrannidu, ale dokázal se před soudem obhájit.

Byl prý původně protivníkem samovlád, dal vykázat z Kassandreie uprchlého Lachara Athénského, poněvadž chtěl město vydat Antiochovi I. (srov. rok 294), Eurydice III., vnučce Filippa II., která darovala Kassandreji autonomii (s ediktem svého manžela Filippa III. roku 319?), dal odhlasovat výroční hry eurydikeie a odcházejícím vojáků z makedonského garnisonu občanské právo a pozemky na Palléně.

Když se dostal k moci s pomocí dělníků a otroků, zasvětil své přátele hrůzným pojítkem sakrálního kanibalismu: zavraždil mladíka jménem Kallimelés a dal jeho tělo uvařit kuchaři Leontomenovi. Maso s vnitřnostmi zapíjeli krví smíšenou s vínem, tvrdí dávní autoři.

 

Keltové v Thrákii porazili Tribally a Gety/Dáky. Zbytky Keltů z delfské výpravy pod Bathanattem se usadily na území illyrských Autariátů, které zčásti vyvraždily (srov. předešlý rok a rok 280) a z nových poměrů vznikli Skordiskové, s nimiž se často potýkali Římané, až je kolem roku 86, viz, vyhladili nebo zapudili za Dunaj, kde se stali poddanými Burebistových Dáků. Část autariátského území obsadili Dardanové. Keltové k přemožení Autáriů/Autáriátai použili lsti: opustili ležení, v němž zanechali nádoby s vínem a potraviny otrávené projímavými rostlinami, takže pak Illyry snadno přemohli. 

 

Král Antigonos II. Gonatás se z Anatolie přeplavil do Evropy (viz předešlý rok) a v bitvě u vypleněné Lýsimacheie porazil Kelty tak, že se museli stáhnout do Thrákie. Odtud Antigonos pokračoval do Makedonie, kde se pustil do bojů proti jednotlivým pretendentům (srov. zde výše). S pomocí keltských žoldnéřů, jimž velel Bidérios (rukopis. též: Kidérios a Bidorios), nejprve porazil Antipatra II. a Ptolemaios III. prchl do Asie k Antiochovi (viz pak rok 240). • Antipatros byl posledním z královského rodu makedonských Antipatrovců, z nichž první si tak dal titulovat Kassandros. O osudu Antipatra Etésia nevíme nic. 

Antigonos se s Kelty dohodl, že jim "každému" vyplatí třicet talentů v makedonské ražbě. Po bitvě tedy Bidérios chtěl peníze i za "každého", tedy ženy a děti, což by dělalo sto talentů. Antigonos Keltům jako záruku smlouvy dal řadu rukojmí, souhlasil s tím, že pro peníze pošlou k němu do ležení. Keltové dorazili, král je dal zajmout a došlo k dohodě: rukojmí byla vyměněna a Antigonos vyplatil dohodnutých třicet talentů.

Gonatův triumf nad Kelty se stal osudovým pro sókratovského filosofa Menedéma, za jehož žáka se král pokládal, srov. rok 399, 300 a v indexu s. v. školy (2). V Eretrii, ve své vlasti, navrhl Menedémos usnesení s blahopřáním k vítězství nad barbary, ale to jeho političtí protimakedonští nepřátelé pokládali za zradu a jistý Aristodémos ho obžaloval. Menedémos s rodinou unikl přes Órópos, o který se kdysi zasloužil jako vyslanec u Démétria I. k Antigonovi do Makedonie, kde též zřejmě brzy zemřel. Jeho Eretriu dobyl Gonatás roku 244.   

Spolek Aitólů se rozrostl o Ozolské Lokry. S Hérákleiou na Oitě (viz rok 280) tak Aitólové získali další dva hlasy v delfské amfiktyonii. V Delfách t. r. hieromnémoni amfiktyonie rozhodli, resp. potvrdili práva nedotknutelnosti pro herecký spolek dionýsovců/en Athénais peri ton Dionýson technítai, potvrzena znovu roku 130, viz v indexu s. v. herci. 

 

V Babylónu v 34. roce SE v měsíci arachsamna/22. října až 20. listopadu kdosi vyloupil chrámový komplex Bélův/Mardukův a založil velký požár. Vyplývá to z fragmentu jedné kroniky a z viditelného textu lze usuzovat, že odsouzenci byli popraveni upálením. K podobné svatokrádeži došlo v 17. ulúlu 90 SE/19. září 222 a lupiči dopadeni, usvědčeni a upáleni. Jiný klínopisný fragment o loupeži chrámových pokladů z ajjáru 90 SE/8. května až 6. června t. r. "protokolárně" popsal obvinění trojice zloduchů ve složení zlatník - klenotník a dveřník. Nejprve se je nepodařilo usvědčit, tak je chrámoví soudci strčili do vězení. Zlatník Bél-zéra-líšir ve vězení (brzy na to) zemřel a jeho tělo bylo spáleno. V obnoveném líčení byl klenotník, jméno neznáme, se dvěma svými syny a strážce Bél-šara se syny (počet neznáme) usvědčeni a všichni upáleni. Dveřníkova manželka, jméno neznáme, byla dopadena později a usvědčena (?) až v nisannu 91 SE/28. března až 26. dubna 221.      

Ptolemaios II. zřejmě slavil v Anatolii vojenské úspěchy. Mílétos se stal jeho spojencem a byl jím až do roku 255. Poté se pravděpodobně mírem také ukončila tzv. válka kárská či válka o Seleukovo dědictví (byla vedena Antiochem I. a Ptolemaiem II. od roku 281, viz pokračování v první válce syrské roku 275). Seleukovec stále vedl zároveň válku s Bíthýny a jejich spojenci, viz rok 280 a 277. 

 

Na Sicílii na jaře uzavřeli Kartháginci spojenectví s Mámertíny a vypravili se proti Syrákúsám, které z moře Magónovou flotilou oblehli, a zároveň proti hellénským městům v Itálii. Vypukla devátá a poslední válka hellénsko-kartháginská o hégemonii nad ostrovem (trvala do roku 275).

V srpnu opustil těkavý Pyrrhos I. Tarás, ačkoli válka s Římany v Itálii nebyla ani zdaleka rozhodnuta. V Tarentu zanechal s posádkou hradu Milóna, plul do Loker Epizefýrských, kde zanechal s oddílem syna Alexandra (II.) a odtud se přeplavil s osmi tisíci muži pěchoty, několika jezdci a slony (počet neznáme) do Tauromenia na Sicílii. Než odplul, pokusil se znovu marně o smír s Římany.

Fabriciovi nabídl jistý Níkiás, do té doby pokládaný za loyálního Tarenťana, že Pyrrha zavraždí. Byl odmítnut, konsulové písemně a jmenovitě informovali o zradě krále a při odchodu krále z Tarentu roku 275 zanechal za sebou Pyrrhos dar: sedačku vypletenou kůží staženou z Níkiy. Naopak o Fabriciovi Épeiróťan prohlásil, že "spíše odvrátí slunce z jeho dráhy než Fabricia od poctivosti/... difficilius ab honestate, quam sol a cursu suo averti potest".

Podle jiné verse byl zrádcem nabízejícím konsulům Pyrrhovu vraždu jedem Tímocharés z Ambrakie, jeden z jeho přátel, jehož syn byl královým číšníkem. Senát po dotazu konsulů upozornil Pyrrha na nebezpečí spiknutí mezi jeho přáteli, ale zrádce nejmenoval.

Samnité, ti z nich, kteří byli Fabriciovi klienti, takže pod jeho ochranou, mu do Říma poslali darem deset tisíc branzových mincí, pět libet zlata a pět otroků. Konsul byl ovšem té skromnosti, že dary poslal zpět; srov. stejný příběh roku 275. 

Spolu se sicilskými samovládci (srov. rok 279) vstoupil Pyrrhos do Syrákús. Kartháginci odpluli od města bez bitvy: Magón se dostal mezi tarentskou flotilu a silnou syrákúskou, čítala tehdy dvě stě válečných plavidel, uzavřenou v přístavu. V Akragantu mu Sósistratos předal město a velení nad osmi tisíci pěšáky a osmi sty jezdci a k tomu kontrolu nad třiceti "městy".

Spojenci posílený Pyrrhos pak vytáhl na Púny s třiceti tisíci pěšáky, 1500/2500 jezdci a několika slony. Kdo mohl, postavil se na Sicílii za Pyrrha, kromě Messány; viz tažení následujícího roku. Byla to všechna ta města, která kdysi tvořila s Agathokleem spolek Sikeliótů. Spolek Pyrrhos v Syrákúsách obnovil a on sám se prohlásil ve válce proti Karthágincům za krále a stratéga autokratora/vrchního velitele (viz rok 313).

20. června byl v Římě zasvěcen chrám Iova Summana, kultu nočního blesku, srov. o summanaliích v oddílu Bohové a svátky v. Do chrámu blesk opravdu udeřil a asi zapálil roku 197.  

 

V Číně dobyl vojevůdce státu Čchin/Qin Po Čchi/Bo Qi hlavní město státu Čchu/Chu jménem Ťing/Jing, dnešní Ťing-čou-fu v provincii Chu-pej. Definitivního vítězství ale nedosáhl. Následovaly další boje a expanse vůči východním státům.

 

************************************************************

277.

Ol. 125, 4

35 SE

 

(Sósistratos II.) | Aristónymos 

a. u. c. 477

C. Iunius Bubulcus Brutus II. a P. Cornelius Rufinus II.

************************************************************

V Makedonii vypukla válka Antigona II. s Apollodórem, vládcem Kassandreie. Současně pokračoval Antigonos v obsazování země. Velitelem jeho žoldnéřů se stal dobrodružný Kleónymos ze Sparty, královského rodu. Dobyli Edessu a pak přikročili k důkladnému obléhání Kassandreie, které trvalo deset měsíců. Zřejmě v této době slavil Antigonos II. svatbu s Filou II., sestrou Antiocha I. a svou neteří (zasnoubeni od roku 279, viz; svatbu lze datovat i do roku 276).

Spolek Aitólů založil na památku zahnání Keltů od Delf slavnosti sótérií/spásných her. Zřejmě po čase zájem Hellénů o ně opadl, viz jejich renesanci roku 249. 

V Athénách zemřel Epikúrův přítel a designovaný nástupce Métrodóros z Lampsaku (narozen roku 330).

 

V Thrákii se Keltové rozdělili. Jedna část pod Komontoriem si podmanila Thráky v nedávno ještě kmenovém území Odrysů (srov. roky 358 a 346) a založila si na jejich území říši se sídelním městem Tylis/Tylé. (říše trvala do roku 212, srov. roky 255, 220). Komontorios byl otcem Kanara (?).

V keltské tylské říši vládli Thrákové jako údělní dynastové, např. Kotys II., syn Rhaizdův, Rhaiskúporis, Skostokés, Orsoaltios nebo Kersibaulés. Jména Mostis a Dixatelmeus (známá jen z mincí) jsou zřejmě o století mladší. Kotya, syna Rhaizdova, "krále Thráků", který byl proxenem v Delfách, měšťané roku 266 poctili za jeho setrvalou dobrou vůli vůči sobě i další jeho projevy, jak je uvedl jeho posel Tyrillos z Neápole (které?), proxenií i pro potomky, promantejí, asýlií, atelejí a proedrií o všech delfských hrách.  

Druhá část Keltů, kmenové svazy Tolistobogiů, Tektosagů a Trokmů, mezi jejiž vůdci vynikali Lútarios a Leónnorios, navázala spojenectví s protiseleukovským paktem/pontskou symmachií (viz rok 281 a násl.). Keltové se dohodli s Hérákleiou a Níkomédem I. na válce proti Antiochovi I. Keltové byli zřejmě bíthýnským loďstvem přepraveni do Asie, což se mohlo stát již koncem minulého roku. Původně válčili Komontoriovi Keltové s Býzantinci, jejichž území plenili. Přáli si totiž dostat se do Asie, ale býzantská flotila jim v tom bránila.

Měšťané raději platili agresorům výpalné, tři, pět i deset tisíc statérů ročně, nakonec dohodli roční tribut osmdesáti talentů, které pak platili až do konce dnů Kanarových, srov. rok 220. Krátce vypomohly při keltských útocích Hérákleóté čtyřmi tisíci statéry, jak žádal býzantský vyslanec.

Pak se však Níkomédés osudově dohodl se sedmnácti keltskými předáky na přepravě. Smlouva bíthýnsko-keltská zavazovala migranty, že se nesmějí s nikým paktovat proti Níkomédovi a jeho dětem, že spojenectví musejí uzavírat s jeho svolením. Výslovně platilo, že se mohou dohodnout s Býzantskými, je-li třeba s Tiem, Hérákleiou, Chalkédonem, Kierem a nejmenovanými (asi paflagonskými) dynasty. 

Pakt se ihned projevil v Bíthýnii. Zde hned s keltskou a hérákleótskou pomocí a za značného utrpení pro obyvatele a jejich majetky porazil Níkomédés I. svého bratra Zipoita II., který zmizel z viditelných dějin a tím skončila první usurpace bíthýnského trůnu (Zipoités II. používal královského titulu od roku 280)Důvody války bratrů neznáme, možná že Zipoités nesouhlasil s filhellénskou politikou Níkomédovou; že to byl bíthýnský "nacionalista", srov. rok 264. 

Všichni uvedení Keltové, kteří se později usadili v Anatolii, pocházeli pravděpodobně z Gallií, z oblasti pozdější římské provincie Narbonské Gallie. Ve svatyni v sídelním městě Tektosagů Tolóse byla uložena část uloupeného delfského pokladu, odkud ho roku 105 odnesl jako kořist Q. Servilius Caepio, viz tam. Z evropských příbuzných těchto Keltů jich část zůstala doma pod Pyrenejemi, část se usadila v Alpách a o nějakých jejich kontaktech s asijskými příbuznými zpráv není.

 

Pyrrhos, který na Sicílii přezimoval v Sósistratově Akragantu, se vypravil dobývat kartháginskou část ostrova. Po boji obsadil Hérákleiu, Selínús, Halikyai, Aigestu a další, po obléhání dokonce Eryx s pevností útokem (uspořádal zde hry k poctě Hérákleově), Iétai a nakonec Panormos, což byla vše místa v epikratii/v kartháginské části ostrova. Obléháno bylo Hellény též Lilybaion, ale ani po dvou měsících nedobyto, když z Afriky dorazila posila. Pyrrhovy oddíly porazily v poli Mámertíny, dobyly několik jejich pevností, když předtím lapily a popravili několik jejich výběrčí daní. Kromě těchto dvou míst byla Sicílie opět na čas v hellénských rukách. 

Římané pod oběma konsuly utrpěli v Samniu další porážku. Vpadli do země, plenili a dobyli několik pevností. Samnité ukryli své rodiny a majetky v pohoří Kranita. V křovinatém horském terénu byli Římané pobíjeni a množství jich padlo do zajetí. Konsulové se pak rozdělili: legie C. Iunia ničily dál Samnium (triumfoval ale nad Lúkány a Bruttiy, a to 5. ledna 276), P. Cornelius válčil v Lúkánii a Bruttiu.

Vypravil se se svou konsulskou armádou proti Lokerským a Krotónským, kteří od Říma odpadli, viz rok předešlý a 282. Nejdříve je Alexandros (II.) s pomocí posily, kterou poslal Milón a jíž velel Níkomachos, odrazil, ale Římané získali Krotón lstí, když spojenecké Épeiróťany obyvatelé propustili z města na základě lži jistého podplaceného zajatce, že konsul P. Rufinus upustil od nápadu Krotón obléhat a odtáhl do Loker.

Když ošálení spojenci odešli, oslabené město Římané dobyli a vyloupili. Cestou do Tarentu Níkomachos se svými muži narazil na Římany a stálo to životy mnoha vojáků. Epizefýrští Lokrové se pak podle literární tradice postavili na římskou stranu (což neodpovídá skutečnostem známých z archivu chrámu Dia Olympského, viz v indexu s. v. zlato a rok 280), Níkomachos se vrátil do Tarentu. Kaulónii vyplenili Kampánové, spojenci Kartháginců (srov. rok 389). Od této doby město definitivně zpustlo, protože zbytek obyvatel odešel na Sicílii. • Kaulóniá byla založena roku 708.

 

V Římě konsul P. Cornelius Rufinus později ve spánku přišel o zrak, když se mu o tom současně i zdálo; o jeho "politické slepotě" viz rok 274.