279-275

279.

Ol. 125, 2

33 SE

 

Anaxikratés

a. u. c. 475

P. Sulpicius Saserrio a P. Decius Mus

************************************************************

Na jaře přišel nový vpád Keltů do Makedonie a Thrákie. Část Keltů, které vedl Brennos z klanu/národa Prausiů (s nímž se již dále nesetkáme a již ve starém věku nikdo nevěděl, odkud pocházeli), a Akichórios, vpadla do Makedonie, část do Dardanie a část pod Leónnóriem a Lútariem do Thrákie. Keltů prý bylo dohromady 150 tisíc pěších a patnáct tisíc jízdních. Mnohem slaběí Makedonci pod Sósthenem byli Brennem v poli poraženi a Sósthenés se musel stáhnout do opevněných sídel a měst, kde vydržel až do následujícího roku. Na podzim prošel Brennos nikým nerušen Thessalií k Thermopylám.

V Thermopylách se v této době již shromáždili Aitólové, Hellénové ze střední Hellady, z Achájů jen Patrajští, Makedonci a Thessalové. Oddíly po pěti stech žoldnéřích vyslali Antigonos II. (velitelem byl Makedonec Aristodémos) a Antiochos I. (velitelem byl Syřan od Orontu Telesarchos, jehož oddíl v bitvě s Kelty na Oitě zvítězil, on sám padl).

Keltové se rozdělili, Brennos poslal zpět přes Thessalii do Aitólie část mužstva pod Orestoriem a Kombertem. Oba zde ale byli se ztrátami odraženi. V téže době se podařilo Brennovi prorazit Thermopylami, které se Athéňanům pod Kallippem s dobrovolníky nepodařilo udržet; srov. o něm roku 265. Brennos se pustil se 65 tisíci Keltů k Delfám. 

Další oddíl Keltů pod Akichóriem se nemohl spojit s hlavním vojem Brennovým, protože byl neustále tísněn Aitóly, kterým velel Pleistainos, syn Eurydámův. Keltové bestiálně vyvraždili na východě Aitólie sídlo Kallion. V zimě plenil Brennos okolí Delf. Při přímém útoku na ně však byl odražen čtyřmi tisíci obránci, podle hellénské tradice podpořených samotným Apollónem. Brennos byl v boji zraněn a v bolestech si vzal život dýkou.

Decimované zbytky jeho voje se probojovaly v nastálém zimním počasí na sever k Akichóriovi, cestou přicházeli o kořist. Spolu se pak dostali Keltové do Makedonie. Keltské ztráty musely být příšerné. • Později dal Bathanattos, Brennův přítel, ze zbytků snad „Brennova“ klanu smíšením s Illyry vzniknout národu Skordisků (viz následující rok). Na území vlastní Makedonie se řada Keltů usadila, počty neznáme, ale srov. podmínky amfipolského diktátu z roku 167, viz v oddílu Obrazy, text Makedonie, merides.  

Aitólskými zásluhami o Delfy se potvrdila jejich kontrola nad nimi (viz rok 290). Účast Fóků na boji proti barbarům jim zajistila obnovení členství v amfiktyonii, z níž byli vyloučeni roku 346. • Boje Hellénů bez Peloponnésanů proti Keltům u Thermopyl a Delf byly druhým největším společným válečným podnikem na území Hellady po událostech roku 480.

Mezitím plenil Kerethrios a pak Leónnórios a Lútarios se svými Kelty celou Thrákii, mimo jiné dobyli Lýsimacheiu a celý Thrácký Chersonésos.

 

Král Antiochos I. uzavřel mír s Antigonem II. ve válce v Anatolii (viz předešlý rok). Hranicemi jejich zájmů se zřejmě stal Helléspontos a část thráckého pobřeží (srov. roky 255 a 240). Jinými slovy: Seleukovci se zřekli nároků na trůn v Makedonii a Antigonos zapomněl na to, že jeho otec a děd dosáhli větších úspěchů v Asii než Evropě: viz rok následující. Antigonos II. se zasnoubil s Filou II., dcerou Seleuka I. a Stratoníky I., tedy s Antiochovou nevlastní sestrou a zároveň dcerou (!). Svatba byla slavena až roku 277 a jejich synem byl Démétrios II., nástupce trůnu. • Sama Stratoníké I. byla dcerou Démétria I., Antigonova otce, s Filou I. 

Ze dne 24. kislímu roku 32 SE/ze 4. ledna 279 pochází první zmínka o spoluvládě Antiocha I. s jeho prvorozeným synem Seleukem: snad doklad toho, že tomu tak bylo od samého začátku Antiochovy vlády roku 281.

 

V Egyptě potlačil král Ptolemaios II. v Deltě vzpouru čtyř tisíců keltských žoldnéřů, které najal pro válku s Magou, viz zde níže: nechal je vyhladovět na jakémsi pustém nilském ostrově, kam je lstivě vylákal, pokud se sami mezi sebou nepobili. • Je to první zmínka o vzpouře Keltů v cizích službách; kde a jak byli najati, známo není. Od vpádu keltských kmenových svazů na Balkán se stalo žoldnéřství vyhledávaným zaměstnáním keltských mužů. Oddíly Keltů sloužily od začátku třetího století v každé hellénistické armádě.

Zemřela Ptolemaiova matka, královna Bereníké I. Sóteirá (c. 60), manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela její dcera, mladší sestra Ptolemaia II. Filóterá (c. 30-35). Obě ženy byly zbožněny, tzn. že byl zaveden státní kult jejich božstev. Téhož roku se v Alexandreji poprvé slavily slavnosti a hry ptolemají/ptolemaieia n. ptolemaia. Držely se jednou za čtyři roky, organisovány byly jako olympiády a slaveny byly na začátku roku. Filadelfovy ptolemaie přišly panovníka na obrovských 2239 talentů a padesát min, není-li údaj historika Kallixeina z Rhodu smyšlenkou.

 

Magás, král v Kýréně, syn zesnulé Bereníky z prvního manželství s Filippem, se stal spojencem Antiocha I. a oženil se (již t. r.?) s Apamou II., jeho dcerou. Protože byl Antiochos I. ve válce s Ptolemaiem II. (tzv. válka kárská či o Seleukovo dědictví, která vypukla roku 281), vypravil se Magás na Seleukovcovu podporu proti Egyptu svého nevlastního bratra. V zádech mu ale vypuklo povstání libyjských Marmaridů, které bylo zřejmě zinscenované Ptolemaiovou diplomacií. Magás proto musel obrátit s vojskem domů, srov. rok 275; doma si Filadelfos poradil s rebelií keltských žoldnéřů, kteří zjevně zamýšleli získat nad zemí vládu.

 

V Syrákúsách byl svržen samovládce Hiketás (u moci od roku 288). Ten, kdo ho odstranil, se podle letitého sicilského zvyku stal novým tyrannem: jmenoval se Thoinón či Thoinión (vládl do roku 276). Titulován je v pramenech jako frúrarchos, tedy velitel hradní posádky. Spojil se se Sósistratem, který se loni zmocnil Akragantu a rozdělili si moc nad sicilskou métropolí Hellénů. 

 

V Itálii se na jaře Pyrrhos vypravil ze zimovišť do pole. Prošel se čtyřicetitisícovou armádou Ápúlií a ve dvoudenní bitvě u Ascula v Pícénu/řec. Asklon porazil stejně silné obě konsulské armády Římanů pod P. Sulpiciem Saserrionem a P. Deciem Murem, který podle jedné historické tradice padl, podle jiné mohl žít ještě roku 265, viz tam (pokud padl, pak stejně jako jeho děd a otec byl třetím z Deciů, kteří se zasvětili před bitvou, viz roky 340 a 295; srov. o půl tisíciletí později smrt císaře Decia i se synem v bitvě s Goty roku 251 n. l. - tito Deciové však byli rodem Illyrové). Podle všeho přišli královi vojáci v bitvě o trén, jehož se Římané zmocnili. 

Výsledek bitvy byl co do počtu padlých těsný, na obou stranách padlo patnáct tisíc mužů (střízlivější starý údaj praví, že zahynulo šest tisíc Římanů a 3500 Pyrrhových vojáků), ale královo vojsko na rozdíl od protivníků mělo nepatrné možnosti k doplnění stavů. "Porazíme-li Římany ještě v jedné bitvě, úplně se zničíme/an eti mian machén Rhómáiús níkésómen, apolúmetha pantelós," zněl králův komentář k výsledku bitvy a z něho povstalo dnešní rčení Pyrrhovo vítězství; srov. k tomu v indexu rčení kadmejské vítězství s. v. Kadmos.

Vyšší počty obou armád odhadly sílu pěchoty na obou stranách po sedmdesáti tisících mužích, z toho z Hellady s Pyrrhem přišlo šestnáct tisíc, z Říma dvacet tisíc; jizdních stálo na obou stranách po asi osmi tisících, Pyrrhos disponoval devatenásti slony. Po bitvě se dostavili poslové koaličních samovládců Sósistrata z Akragantu (viz rok 280), Thoinóna ze Syrákús a Tyndarióna z Leontín, lákající Pyrrha na Sicílii do války proti Púnům, popřípadě na ochranu svých režimů. Pyrrhos usazený v Tarentu vyjednával také s Římany, opět prostřednictvím Kiney Thessalského.

S Římany však jednali rovněž Kartháginci a jejich vyjednávač Mágón dával k disposici púnskou válečnou flotilu o 120 lodích, s níž pravděpodobně celou připlul až do Ostie (?). Senát v nepochybně kuriosní situaci s díky pomoc odmítl (Římané v té době nikdy nespatřili tak velikou flotilu a kdyby se Púnové vylodili, bylo by asi zle). Kartháginci kromě toho jednali o spojenectví též s Tarentskými (opět Mágón). 

V zimě Pyrrhos odvolal Kinea z Říma a naopak došlo k uzavření čtvrté (podle jiné tradice teprve třetí, srov. rok 306) a poslední spojenecké smlouvy mezi Římany a Karthágem, a to proti Pyrrhovi (k první smlouvě viz rok 508, druhou viz roku 348). Pyrrhos trávil celý čas v Tarentu, viz rok následující.

 

Podle tradičního data vznikla v této době tzv. Septuaginta/řec. Para hebdomékonta, tj. Podle sedmdesáti, což byl řecký překlad části židovského Starého zákona, souhrnu kronikářských záznamů a monotheistických náboženských předpisů, pořízený údajně sedmdesáti dvěma židovskými učenci v Alexandreji nezávisle na sobě ve stejném znění za sedmdesát dva dny. Vše se mělo odehrát z podnětu Démétria z Faléru, který však v této době pravděpodobně již nežil a pokud, pak v exilu (viz rok 283). O dalších překladech starozákonních textů do řečtiny viz v indexu, s. v. Septuáginta.

 

V Římě bylo censem napočítáno 287 222 občanů (rozumí se jen mužů, tedy celkem asi bylo Římanů s rodinami a bez služebnictva k milionu). To samo ukazovalo na sílu Říma již v této době a na slabost hellénského světa vyčerpaného čtyřmi desetiletími diadošských válek. Jako další plebejský censor po delší době fungoval Cn. Domitius Calvinus Maximus (srov. rok 351 a 339).

 

************************************************************

278.

Ol. 125, 3

34 SE

 

Démoklés

a. u. c. 476

C. Fabricius Luscinus II. a Q. Aemilius Pappus II.

************************************************************

V Makedonii zemřel stratégos autokratór Sósthenés (v úřadu od roku 280). V celé zemi panovala po keltském rabování anarchie. Králi se prohlásilo několik pretendentů:

Antipatros II. Etésiás přijal titul podruhé, Kassandrův synovec (srov. rok 280),

Ptolemaios III., nejstarší syn diadocha Lýsimacha I. s Arsinoé II., viz o něm roky 300, 281, 276, 270 a 240,

Arrhidaios, jinak neznámý, a

Alexandros VI., který se dále v dějinách již neobjevil.

Někdy v této době se od království odtrhlo město Kassandreia (je možné, že v souvislosti s odchodem Arsinoé II. a smrti Ptolemaia Kerauna až nyní?; srov. rok 281). Démagógos Apollodóros se stal jejím samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin (že by sociální revolucionář nebo obyčejný falaridovký kruťas?; vládl do roku 276, srov. rok 149). Podle jiné verse Apollodóra nejprve obžalovali, že usiluje o tyrannidu, ale dokázal se před soudem obhájit.

Byl prý původně protivníkem samovlád, dal vykázat z Kassandreie uprchlého Lachara Athénského, poněvadž chtěl město vydat Antiochovi I. (srov. rok 294), Eurydice III., vnučce Filippa II., která darovala Kassandreji autonomii (s ediktem svého manžela Filippa III. roku 319?), dal odhlasovat výroční hry eurydikeie a odcházejícím vojáků z makedonského garnisonu občanské právo a pozemky na Palléně. Když se dostal k moci s pomocí dělníků a otroků, zasvětil své přátele hrůzným pojítkem sakrálního kanibalismu: zavraždil mladíka jménem Kallimelés a dal jeho tělo uvařit kuchaři Leontomenovi. Maso s vnitřnostmi zapíjeli krví smíšenou s vínem, tvrdí dávní autoři. 

 

Keltové v Thrákii porazili Tribally a Gety/Dáky. Zbytky Keltů z delfské výpravy pod Bathanattem se usadily na území illyrských Autariátů, které zčásti vyvraždily (srov. předešlý rok a rok 280) a z nových poměrů vznikli Skordiskové, s nimiž se často potýkali Římané, až je kolem roku 86, viz, vyhladili nebo zapudili za Dunaj, kde se stali poddanými Burebistových Dáků. Část autariátského území obsadili Dardanové. Keltové k přemožení Autáriů/Autáriátai použili lsti: opustili ležení, v němž zanechali nádoby s vínem a potraviny otrávené projímavými rostlinami, takže pak Illyry snadno přemohli. 

 

Král Antigonos II. Gonatás se z Anatolie přeplavil do Evropy (viz předešlý rok) a v bitvě u vypleněné Lýsimacheie porazil Kelty tak, že se museli stáhnout do Thrákie. Odtud Antigonos pokračoval do Makedonie, kde se pustil do bojů proti jednotlivým pretendentům (srov. zde výše). S pomocí keltských žoldnéřů, jimž velel Bidérios (rukopis.: též Kidérios a Bidorios), nejprve porazil Antipatra II. a Ptolemaios III. prchl do Asie k Antiochovi (viz pak rok 240).

Antigonos se s Kelty dohodl, že jim "každému" vyplatí třicet talentů v makedonské ražbě. Po bitvě tedy Bidérios chtěl peníze i za "každého", tedy ženy a děti, což by dělalo sto talentů. Antigonos Keltům jako záruku smlouvy dal řadu rukojmí, souhlasil s tím, že pro peníze pošlou k němu do ležení. Keltové dorazili, král je dal zajmout a došlo k dohodě: rukojmí byla vyměněna a Antigonos vyplatil dohodnutých třicet talentů.

Gonatův triumf nad Kelty se stal osudovým pro sókratovského filosofa Menedéma, za jehož žáka se král pokládal, srov. rok 399, 300 a v indexu s. v. školy (2). V Eretrii, ve své vlasti, navrhl Menedémos usnesení s blahopřáním k vítězství nad barbary, ale to jeho političtí protimakedonští nepřátelé pokládali za zradu a jistý Aristodémos ho obžaloval. Menedémos s rodinou unikl přes Órópos, o který se kdysi zasloužil jako vyslanec u Démétria I. k Antigonovi do Makedonie, kde též zřejmě brzy zemřel. Jeho Eretriu dobyl Gonatás roku 244.   

Spolek Aitólů se rozrostl o Ozolské Lokry. S Hérákleiou na Oitě (viz rok 280) tak Aitólové získali další dva hlasy v delfské amfiktyonii.

 

Ptolemaios II. zřejmě slavil v Anatolii vojenské úspěchy. Mílétos se stal jeho spojencem a byl jím až do roku 255. Poté se pravděpodobně mírem také ukončila tzv. válka kárská či válka o Seleukovo dědictví (byla vedena Antiochem I. a Ptolemaiem II. od roku 281, viz pokračování v první válce syrské roku 275).

 

Na Sicílii na jaře uzavřeli Kartháginci spojenectví s Mámertíny a vypravili se proti Syrákúsám, které z moře Magónovou flotilou oblehli, a zároveň proti hellénským městům v Itálii. Vypukla devátá a poslední válka hellénsko-kartháginská o hégemonii nad ostrovem (trvala do roku 275).

V srpnu opustil těkavý Pyrrhos I. Tarás, ačkoli válka s Římany v Itálii nebyla ani zdaleka rozhodnuta. V Tarentu zanechal s posádkou hradu Milóna, plul do Loker Epizefýrských, kde zanechal s oddílem syna Alexandra (II.) a odtud se přeplavil s osmi tisíci muži pěchoty, několika jezdci a slony (počet neznáme) do Tauromenia na Sicílii. Než odplul, pokusil se znovu marně o smír s Římany.

Fabriciovi nabídl jistý Níkiás, do té doby pokládaný za loyálního Tarenťana, že Pyrrha zavraždí. Byl odmítnut, konsulové písemně a jmenovitě informovali o zradě krále a při odchodu krále z Tarentu roku 275 zanechal za sebou Pyrrhos dar: sedačku vypletenou kůží staženou z Níkiy. Naopak o Fabriciovi Épeiróťan prohlásil, že "spíše odvrátí slunce z jeho dráhy než Fabricia od poctivosti/... difficilius ab honestate, quam sol a cursu suo averti potest". Podle jiné verse byl zrádcem nabízejícím konsulům Pyrrhovu vraždu jedem Tímocharés z Ambrakie, jeden z jeho přátel, jehož syn byl královým číšníkem. Senát po dotazu konsulů upozornil Pyrrha na nebezpečí spiknutí mezi jeho přáteli, ale zrádce nejmenoval. 

Spolu se sicilskými samovládci (srov. rok 279) vstoupil do Syrákús. Kartháginci odpluli od města bez bitvy: Magón se dostal mezi tarentskou flotilu a silnou syrákúskou, čítala tehdy dvě stě válečných plavidel, uzavřenou v přístavu. Na Sicílii se všechna města mimo Messánu postavila za Pyrrha, poskytla svá vojska a král měl k disposici na třicet tisíc mužů pěchoty a 2500 jízdy. Byla to všechna ta města, která kdysi tvořila s Agathokleem spolek Sikeliótů. Spolek Pyrrhos v Syrákúsách obnovil a on sám se prohlásil ve válce proti Karthágincům za krále a stratéga autokratora/vrchního velitele (viz rok 313).

 

V Číně dobyl vojevůdce státu Čchin/Qin Po Čchi/Bo Qi hlavní město státu Čchu/Chu jménem Ťing/Jing, dnešní Ťing-čou-fu v provincii Chu-pej. Definitivního vítězství ale nedosáhl. Následovaly další boje a expanse vůči východním státům.

 

************************************************************

277.

Ol. 125, 4

35 SE

 

(Sósistratos II.) | Aristónymos 

a. u. c. 477

C. Iunius Bubulcus Brutus II. a P. Cornelius Rufinus II.

************************************************************

V Makedonii vypukla válka Antigona II. s Apollodórem, vládcem Kassandreie. Současně pokračoval Antigonos v obsazování země. Velitelem jeho žoldnéřů se stal dobrodružný Kleónymos ze Sparty, královského rodu. Dobyli Edessu a pak přikročili k důkladnému obléhání Kassandreie, které trvalo deset měsíců. Zřejmě v této době slavil Antigonos II. svatbu s Filou II., sestrou Antiocha I. a svou neteří (zasnoubeni od roku 279, viz; svatbu lze datovat i do roku 276).

Spolek Aitólů založil na památku zahnání Keltů od Delf slavnosti sótérií/spásných her.

 

V Thrákii se Keltové rozdělili. Jedna část pod Komontoriem si podmanila Thráky v bývalém kmenovém území Odrysů (srov. roky 358 a 346) a založila si na jejich území říši se sídelním městem Tylis/Tylé. (říše trvala do roku 212, srov. roky 255, 220). Komontorios byl otcem Kanara (?).

V keltské tylské říši vládli Thrákové jako údělní dynastové, např. Kotys II., Rhaiskúporis, Rhaizdos (tyto známe jen z mincí), Skostokés, Orsoaltios nebo Kersibaulés. Jména Mostis a Dixatelmeus (také známá jen z mincí) jsou zřejmě o století mladší.

Druhá část Keltů, kmenové svazy Tolistobogiů, Tektoságů a Trokmů, jimž veleli Lútarios a Leónnorios, navázala spojenectví s protiseleukovským paktem/pontskou symmachií (viz rok 281 a násl.) a dohodla se s Býzantiem, Hérákleiou a Níkomédem I. na válce proti Antiochovi I. Keltové byli přepraveni do Asie, což se mohlo stát již koncem minulého roku. 

Zde hned s jejich pomocí porazil Níkomédés I. svého bratra Zipoita II., který zmizel z viditelných dějin a tím skončila první usurpace bíthýnského trůnu (Zipoités II. používal královského titulu od roku 280). Důvody války bratrů neznáme, možná že Zipoités nesouhlasil s filhellénskou politikou Níkomédovou, srov. rok 264. 

Všichni uvedení Keltové, kteří se později usadili v Anatolii, pocházeli pravděpodobně z Gallií, z oblasti pozdější římské provincie Narbonské Gallie. Ve svatyni v sídelním městě Tektoságů Tolóse byla uložena část delfského pokladu, odkud ho roku 105 odnesl jako kořist Q. Servilius Caepio, viz tam. Z evropských příbuzných těchto Keltů jich část zůstala doma pod Pyrenejemi, část se usadila v Alpách a o nějakých jejich kontaktech s asijskými příbuznými zpráv není.

 

Pyrrhos, který na Sicílii přezimoval v Sósistratově Akragantu, se vypravil dobývat ostrov. Obsadil Hérákleiu, Selínús, Halikyai, Aigestu, po obléhání dokonce Eryx s pevností (uspořádal zde hry k poctě Hérákleově), Iétai a Panormos, což byla vše místa v epikratii/v kartháginské části ostrova. Obléháno bylo Hellény též Lilybaion, ale nedobyto, porazili v poli Mámertíny. 

Římané pod C. Iuniem utrpěli další porážku, tentokrát v Samniu, P. Cornelius válčil v Lúkánii a Bruttiu. Vypravil se se svou konsulskou armádou proti Lokerským a Krotónským, kteří od Říma odpadli, viz rok předešlý a 282. Nejdříve je Alexandros (II.) s pomocí posily, kterou poslal Milón a jíž velel Níkomachos, odrazil, ale Římané získali Krotón lstí, když spojenecké Épeiróťany obyvatelé propustil z města na základě lži jistého podplaceného zajatce, že konsul P. Rufinus upustil od nápadu Krotón obléhat.

Když spojenci odešli, oslabené město Římané dobyli a vyloupili. Epizefýrští Lokrové se pak podle literární tradice postavili na římskou stranu (což neodpovídá skutečnostem známých z archivu chrámu Dia Olympského, viz v indexu s. v. zlato a rok 280) a Níkomachos se vrátil do Tarentu. Kaulónii vyplenili Kampánové, spojenci Kartháginců (srov. rok 389). Od této doby město definitivně zpustlo, protože zbytek obyvatel odešel na Sicílii. • Kaulóniá byla založena roku 708.

 

V Římě konsul P. Cornelius Rufinus později ve spánku přišel o zrak, když se mu o tom současně i zdálo; o jeho "politické slepotě" viz rok 274.

 

************************************************************

276.

Ol. 126, 1

Ídaios zvaný též Níkátór, z Kýrény (či je to někdo jiný)

36 SE

 

(Filokratés II.)

a. u. c. 478

Q. Fabius Maximus Gurges II. a C. Genucius Clepsina I.

************************************************************

V Makedonii byl král Antiognos II. Gonatás všeobecně uznán za krále (což se mohlo stát už předešlého roku). Král uzavřel přátelství se šikovným Ameiniou z Fókidy (srov. o něm rok 272), jemuž se dostalo v historiích přívlastku archipeirátés/arcipirát, a vymysleli na obleženého Apollodóra lest. Král opustil ležení před Kassandrejí a Ameiniás, jemuž naoko předal velení, se samovládci vnutil za přítele.

Pravděpodobně na začátku roku byla  pomocí deseti Ameiniových mužů vedených jiným pirátem jménem Melatás z Aitólie dobyta při nepozornosti hlídek pevná Kassandreia a despota Apollodóros asi popraven: zachovaná formulace praví, že král "zrušil Apollodórovu tyrannidu/tén Apollodórú tyrannida katelýsen"  (vládl zde, možná jako utopický socialista, vyvlastňoval majetky, od roku 278). Antigonos obsadil též Thessalii a mimo jiné se opět zmocnil dvanácti hlasů Thessalů v amfiktyonii.

Členy spolku Aitólů se stali Dolopové a Aitólům přibyl v amfiktyonii další hlas.

Achájské Aigion vyhnalo makedonskou posádku Antigona II. a připojilo se ke spolku Achájů (nebo se tak stalo až následujícího roku?). Později se připojila ještě Búrá, kde lidé vedení exulantem Margem z Karýneie, zavraždili svého dnes už neznámého tyranna, a posléze Karýneia, kterou z obavy o stejný osud připojil ke spolku její tyrannos Iseás; více o něm není známo. Do roku 273 se přidaly obce Leontion, Aigeirá, Pelléné a Ólenos (který ale ve druhém století neexistoval, resp. zanikl jako městské sídliště a území připadlo Dýmě).

 

Keltové, kteří se minulého roku přeplavili z Evropy do Anatolie, dobyli, obsadili a rozdělili si anatolské vnitrozemí, zemi na rozmezí Frygie a Kappadokie, která se pak po Keltech začala jmenovat Galatiá. Před řekou Halys se usídlili Tolistobogiové (v okolí Pessinúntu) a Tektoságové (v okolí Ánkýry), za Halyem Trokmové (jejich sídelním táborem bylo Tauion).

Král Antiochos I. zavedl v seleukovské Anatolii berni/daň pro boj proti Keltům, galatikon (srov. ale rok 250, kdy by vypsání této daně bylo pravděpodobnější, ovšem pak již za jeho syna Antiocha II). • Podle jiné úvahy by mohl být v této době Antiochos I. již poplatný Keltům, tj. vyplácel tribut, aby nenapadali seleukovské území.

 

V Egyptě vyhnala ode dvora Arsinoé II. (viz rok 302 a 281), vdova po Lýsimachovi I. a Ptolemaiovi II. Keraunovi a vlastní sestra Ptolemaia II. Filadelfa jeho první ženu, královnu Arsinoé I., dceru diadocha Lýsimacha, matku tří Filadelfových dětí. Arsinoé I. byla vypovězena do Koptu v Horním Egyptě. Pak byla slavena svatba obou sourozenců, tehdy čtyřicetilé Arsinoé II. (její třetí sňatek) se sedmadvacetiletým Ptolemaiem II. (jeho druhý). 

Arsinoé II. adoptovala všechny děti z prvního manželství svého bratra, sama s ním již žádné děti neměla (srov. o Ptolemaiově přítelkyni roku 264). Arsinoé II. byla již vlastně sama, protože její poslední, nejstarší syn s Lýsimachem, přechodně makedonský král Ptolemaios III., pobýval u Seleukovců (srov. rok 278), nicméně pravděpodobně v nové válce syrské, viz rok 275, se postavil na stranu své ptolemaiovské matky a strýce, viz rok 240.

Básník Sótadés z Maróneie, tvůrce palindromu a obscénní a homoerótické poesie/řec. kinaidografos, kinaidologein, si dovolil na tuto svatbu napsat posměšné pornografické verše. Za což v Alexandreji propadl hrdlem, prchl a když byl později ptolemaiovskými vojáky stratéga Patrokla n. Patroklea dopaden, byl v moři před Kaunem utopen v olověném sudu. Marónejec míval podivný zvyk psát posměšně vždy o těch velmožích a monarších, u nichž právě nepobýval: tak za alexandrijského pobytu ironisoval poměry na dvoře Lýsimachově, který osobně natolik miloval žerty, až bylo jeho prostředí pokládáno za jednu velkou komédii/kómiké skéné. Stejně psával Sótadův syn Apollónios, ale o jeho osudu nevíme nic. O kinaidech viz v indexu s. v. hudba. 

Arsinoé Filadelfos se stala první Evropankou, jíž se dostalo plného zbožnění. S výjimkou kultovních účelů se Ptolemaios Filadelfos sesterskou láskou příliš neobklopoval. Zato krásnými ženami z celého Středomoří. Flétnistka a tanečnice Oinanthé ze Samu mezi ně patřila a na dvoře udělala karieru celá její rodina, viz dále o nich rok 221. Dcera Agathokleia (měla ještě nejméně dvě další, jejichž jména neznáme) byla milenkou Ptolemaia Filopatora (možná i matkou jeho dítěte, jehož jméno neznáme) a se svým bratrem Agathokleem dokonce poručníky za Ptolemaia Epifana, viz rok 204-203. Prameny ovšem označují Oinantheu rovněž za kuplířku, bordelmámu/pornoboskos.

Z milenek/erómenai Filadelfových je známa ještě hudebnice Aristoníká, asi také ze Samu, herečka mímů Myrtion, Stratoníké, která leží pochována v Eleusíně, a jisté dámy jménem Mnésis a Potheiné, po nichž se prý jmenovaly v Alexandreji výstavné domy, zřejmě bordelly; músickou profesí byly flétnistky. Vícenástrojová hudebnice, komponistka, zpěvačka a básnířka Glauké z Chiu sice převyšovala okolí nadáním, ale prý se zamilovala do berana. 

Z domácích žen si prý Filadelfos oblíbil jistou Didymu (Hellénka n. Egypťanka?) a Makedoňanka či žena argívská Bilistiché vyhrála se čtyřspřežím i olympiádu; po její smrti ji král dal zbožnit pod kultovním jménem Afrodíté Bilistiché. Srov. v indexu pod hry. Zřejmě jiná Myrtion než ona herečka patřila k nejvyhlášenějším veřejným hetairám métropole na Nilu, nebyla tedy pouze milenkou krále. 

 

Pyrrhos ovládl téměř celou Sicílii. Kartháginců zůstalo několik pevností (Lilybaion) a Messána, král uvažoval o invasi do Afriky, jak to udělal roku 310 jeho tchán Agathoklés, s jehož dcerou Lánassou měl syna Alexandra. Pokoušel se vládnout Hellénům po způsobu diadochů, tj. osvícenecko-absolutisticky, a tak se proti němu rychle začaly zdvíhat hlasy nespokojených spojenců.

Dal odstranit samovládce či frúrarcha Syrákús Thoinia podezřívaného s dalšími z přípravy spiknutí (vládl nad svou částí města od roku 279), vládce Akragantských Sósistratos, podílník na moci ve městě a asi také sok, uprchl ze Syrákús domů; už o něm nebude slyšet. Pyrrhos se viděl jako vládce nad ostrovem, rozhazoval syrákússké majetky, dědictví po Agathokleovi rozdával svým přátelům, dokonce dopustil, aby se sáhlo na chrámový poklad Persefonin. Byl to nápad zlotřilých rádců Euégory, Balakra a Deinarcha, nicméně při přeplavbě do Tarentu se lodi se zlatem v bouři před břehy Loker i s posádkami. Neopomněli historiografové připomenout, že Pyrrhův italský debakl bylo dílo rozlobené bohyně, že si ji marně pokoušel udobřit a že ty, co ho navedli, dal popravit...

Odpadlá města z epikrateie opět povolala Karthágince a Mámertíny. Kartháginci se vylodili na ostrově a znovu se vypravili proti Syrákúsám. Lúkánové a Samnité byli zle tlačeni Římany, a proto volali Pyrrha zpět do Itálie.

 

Z roku 276/275 pochází usnesení Délských na počest literáta Poseidippa z Pelly (srov. rok 264/263)V této době pobývá na dvoře Antigona Gonaty didaktický básník Arátos ze Sol (odky, nevíme, snad až do roku 274?). Po roce 276 zemřel elegický básník a dramatik Alexandros Aitólos z Pleurónu (narodil se roku 315), když právě t. r. přijal pozvání na Antigonův dvůr.

 

************************************************************

275.

Ol. 126, 2

37 SE

 

(Olbios)

a. u. c. 479

M’. Curius Dentatus II. a L. Cornelius Lentulus Caudinus

************************************************************

Kolem roku 275 zemřel ve Spartě eurypóntovský král Archidámos IV. (vládl od roku asi 300). Nástupcem se stal jeho syn Eudámidás II. (vládl do roku 245).

 

Vypukla první válka syrská o území Koilé Syrie (srov. rok 301; trvala do roku 271): spor o toto rozsáhlé a hospodářsky rozvinuté území se povleče až do konce seleukovského státu. Válečnými stranami v konfliktu, který se rychle stal celostředomořským, byly:

Ptolemaios II. Filadelfos se spojenci

spolek Ostrovanů/Nésiótů,

Lakedaimonští,

Římané, s nimiž Filadelfos při upadající Pyrrhově hvězdě uzavřel spojenectví t. r. nebo až roku 272 (prodlouženo roku 210),

pravděpodobně Filetairos, vládce v Pergamu a

později i Pyrrhos;

blok Antiocha I. Sótéra

Antigonos II. Gonatás,

Magás, král v Kýréně, nevlastní bratr Filadelfův,

někteří domorodí vládci v Anatolii a

anatolští Keltové.

 

Antiochos I. daroval určité množství půdy v Malé Frygii jistému hodnostáři Aristodikidovi z Assu, jehož majetek velmi utrpěl keltským řáděním. Tímto rozhodnutím pravděpodobně Antiochos ohrozil nebo nějak omezil svrchovanost Filetaira. Pergamský vládce zřejmě t. r. odstoupil od Seleukovu domu a začal vystupovat jako autonomní vládce - s vlastní ražbou mincí, nikoli však ještě s královským titulem.

Ještě před vypuknutím syrské války se Antiochovi I., který byl v početní nevýhodě, podařilo rozhodným způsobem porazit anatolské Kelty v tzv. sloní bitvě, v níž díky nápadu svého stratéga Theodoty z Rhodu postavil proti keltské jízdě šestnáct slonů: takové nepřítele ještě Keltové an jejich koně nespatřili. Tolistobogiové/Tolistoagiové, Tektoságové a Trokmové (srov. předešlý rok) se pak definitivně usadili na území, které si vyhlédli a které jim Antiochos I. uznal v držení, Galatiá.

Hned na to následovala mírová jednání s těmi, kteří do Anatolie vlastně Kelty přivedli, totiž s členy protiseleukovské ligy Býzantiem a Héráklejí, viz roky 281 a 280. Král Níkomédés I. byl Antiochem uznán králem Bíthýnů a město Níkaia připojeno k jeho království. Sinópé uznána za samostatný a autonomní stát, v němž vládl samovládce Chrýsothemis či Kyprothemis (o jeho případném předchůdci jménem Skydrothemis viz v indexu, s. v. Sarápis).

Tak skončila válka s pontskou symmachií, regionálním protiseleukovským paktem (trvala od roku 281). Rovněž k těmto dohodám došlo před začátkem války s Ptolemaiem II., který vyslal do Iónie a Kárie svého nauarcha rodu královského Filokla ze Sídónu (srov. rok 286). Bližší data z průběhu války nemáme (o předcházející válce kárské viz rok 278). Kaunu s Foiníčan zmocnil lstí, když uplatil protivníkovy úředníky odpovědné za zásobování/sítofylakes: rozhlásili v obklíčeném městě, že budou rozdávat vojsku obilí, vojáci, zřejmě seleukovští, opustili na hradbách strážní posice a ptolemajovské oddíly se Kaunu zmocnily. 

Magás Kýrénský se opět vypravil do Egypta proti Filadelfovi a opět se mu nedařilo, srov. první pokus roku c. 279.

 

V zimě roku 276/275 nebo na jaře t. r. odešel Pyrrhos I. zvaný Orel/Aetos opět od nedokončené práce, viz rok předešlý. Na Sicílii ponechal část épeirského vojska pro boj s Kartháginci. Údajně se měl z moře ohlédnout a věštit: "Hoián apoleipomen, ó filoi, Karchédoniois kai Rhómáiois palaistrán/Jaké to, přátelé, zanecháváme zápasiště Karthágincům a Římanům."

Při přeplavbě ze Syrákús do Itálie ještě k tomu utrpěl před Rhégiem se svou flotilou 110 válečných lodí od Kartháginců porážku v námořní bitvě; sedmdesát z jeho lodí Púnové potopili, ale přepravní lodi s armádou se dostaly na pevninu bez úhony. Pyrrhos dal oddíly dohromady v Lokrech, do Rhégia nebyl kampánskou posádkou s Mámertíny pod římským velením vpuštěn, viz k tomu rok 282 a 270). Cestou od Rhégia armádu přepadli Mámertínové a zle jeho voje poničili. Vrátil se do Loker a pokračoval do Tarentu (srov. rok 282).

Mezi spojenci se šířila nespokojenost, Pyrrhos musel do rozhodující bitvy. Vypravil se z Tarenta na sever proti Římanům. U Maluenta či Malventa (zřejmě roku 270 přejmenovaného po založení kolonie s latinským právem na Beneventum) se mu však Římany pod konsulem Maniem Curiem Dentatem porazit nepodařilo, Římané se naopak zmocnili osmi jeho slonů, když se jejich indičtí vůdci vzdali, dva slony zabili, a trénu, viz k ležení rok následující, a král vrátil se do Tarenta.

V Tarentu nechuť krále nadále podporovat převládla. Zanechal zde posádku a svého syna Helena se stratégem Milónem a s jádrem vojska o osmi tisících pěších a pěti sty jezdci se vrátil do Épeiru. To byl nepodařený konec války Římanů s Pyrrhem (vypukla roku 280, zatím ale ještě ne války tarentsko-římské, viz rok 272). Pro Pyrrha to byl definitivní konec italského a sicilského tažení a probuzení ze snu o říši na středomořském západu, snu, který si z části rozbil sám. Žádal prý ještě svého spojence Antiocha I. o podporu, když byl odmítnut, velel k okamžitému odchodu; reakci ptolemaivskou srov. roku 272. 

Po králově odchodu ze Sicílie se Kartháginci opět zmocnili celé své původní epikratie a spolek Sikeliótů se pozvolna rozpadal. Tvořily ho ještě státy Syrákúsy, Tauromenion, Katané, Leontínoi, Akrai, Helóros, Néton etc. Byl to zároveň konec poslední helléno-kartháginské války o hégemonii nad Sicílií. Tato devátá trvala od roku 278 a znovu skončila na statu quo. Namísto Hellénů jsou však nyní na dohled Římané (viz rok 264), příští soupeři Kartháginců v boji o ostrov.

Syrákúští žoldnéři se pokusili dobýt Akragás. Jejich velitel Alexión z Acháje však vše vyzradil měšťanům a záměr se nezdařil. Pak vypukla válka Syrákúsanů s Mámertíny a do samotných Syrákús se opět vrátily občanské rozbroje.

 

Mezi lety 275 až 270 zemřel v Élidě rodák, spoluobčany velmi vážený skeptik Pyrrhón (narodil se kolem roku 365, více o něm viz v indexu s. v. školy 2). Patřil k indické výpravě Alexandra Velikého a setkal se s gymnosofisty; dal by se označit za prvního "hellénského buddhistu". Po návratu domů prý napodoboval jejich asketický životní styl, ale zda opravdu chodil nahý jako indičtí džinisté, známo není.

Kolem t. r. se v Chalkidě narodil všestranný básník, epopoios, paradoxograf a bibliothekář v Antiocheji, athénský občan Euforión. Žákem byl akadémika Lákýda a peripatétika Prytanida, poesii ho učil blíže neznámý Archebúlos z Théry; toho byl prý i milencem. V jeho rodišti ho podporovala Níkaia, manželka usurpátora Alexandra VII. Zemřel v Antiocheji nad Orontem nebo v Apameji, datum smrti není známo, kam ke stáru odešel na pozvání mladého Antiocha III. • Po vzoru ptolemajovského Múseia v Alexandreji založili neznámo kdy Seleukovci v Antiocheji nad Orontem literární a vědeckou instituci, jejíž jméno neznáme, ale pravděpodobně se stejným názvem, Múseion. Nikdy nedosáhla významu alexandrijské a pergamské knihovny či vědeckého pracoviště.

V téže době se narodil Hérákleidés Kritikos, autor spisu o hellénských městech (zemřel kolem roku 200).

 

V Římě byl vedle Q. Aemilia Pappa druhým z censorů C. Fabricius Luscinus, cos. let 282 a 278, který vedl válečná tažení v jižní Itálii a poselství k Pyrrhovi (první z Římanů spatřil na vlastní oči slona). Vyloučili ze senátu dvojnásobného konsula a jednou diktátora P. Cornelia Rufina jenom za to, že vlastnil desetiliberní stříbrný tác, což byl přestupek proti zákonům o přepychu; podle jiného podání to byly poháry o celkové váze deseti liber/řec. líter. V šesté generaci byl jeho potomkem diktátor L. Cornelius Sulla.