Strašlivý nejdražší předseda Mao

Životem kráčel po mrtvolách a dědictví zanechal po sobě hrůzné. Největší masový vrah dějin a ničitel Číny Mao Ce-tung by se 26. prosince (2013) dožil 120. let. 

Nikdo netuší, čím byl ten chlapík zajímavý. V Číně dodnes kolem jeho jména chodí po špičkách, má své příznivce. Jeho partajní následovníci se však proměnili z ideologů vesnických a dělnických výrobních komun v praktiky brutálního státního kapitalismu, ze střídmých a mizerně oděných proletářských tajemníků ve zdivočelé milionářské konsumenty. 

    Zní to jako zlý sen nebo špatný příběh. Ale když vůdce čínských komunistů 9. září 1976 zemřel, zanechal pětinu planety živořící na úrovni velmi zaostalé agrární země, ale s vodíkovou bombou. Maovy šílené hospodářské a společenské experimenty připravily za jeho dvacetipětileté vlády o život miliony lidí. 

    Odhady historiků mluví o sedmdesáti až devadesáti milionech Číňanů, kteří zahynuli v důsledku politiky předsedy komunistické strany (KSČ). Tolik členů měla zhruba partaj v roce 2010 (větší počet členů na světě mají pouze indičtí lidovci/BJP, c. 140 milionů). Bilance zrůd jako Hitler a Stalin leží za Maovou daleko zpět. O tom, jak to za jeho vlády v čínské říši vypadalo, není mnoho autentických zpráv. Cizinců bylo v zemi nepatrně a když, tak žili isolovaně v Pekingu. 

Svět plný socialismu

Mao nepatřil mezi lidi, které ovlivnila až dobytá moc. Násilnostmi byl fascinován od dvacátých let. O deset let později již sám vládl tvrdě revolucionářskému státečku na jihu Číny. Osudy jednotlivců se nikdy nezabýval, dokonce ani své rodiny. Vůdci sovětských bolševiků Nikitovi Chruščovovi začátkem šedesátých let doporučoval nukleární útok na Západ: „V nejhorším případě by byl velký kus planety zničen, ale imperialismus by byl zlikvidován a celý svět by byl socialistický.“

    Příběhy z éry muže, jehož obraz nadále visí na Bráně Nebeského klidu a je na bankovkách měny druhé nejsilnější ekonomiky světa, jsou stále tabu. Ostatně u moci v maoistické říši jsou lidé, jejichž otcové a dědové po boku Maa bojovali (a prakticky každý trpěl jeho manýrami). 

    Na oslavách někoho, který Čínu téměř zničil, komunisté nešetří. Jen v Maově rodné vsi Šao-šan v jihočínské provincii Chu-nan, kde jeho otec sedlačil, pěstoval rýži a obchodoval prasaty, bude vynaloženo na tucet projektů přes 6,5 miliardy korun. Celkově však Maovo výročí bude Číňany stát přes padesát miliard korun.

    Možná do této sumy patří výdaje za sedícího, štíhlého, pozlaceného a drahokamy zdobeného Maa za 330 milionů korun. Neznámí dárci třpytivou obětinu vystavili v prosinci v Šen-čenu na hranicích s Hongkongem, kde roku 1980 komunisté spustili svou první „speciální podnikatelskou zónu“, tedy něco, z čeho by předseda Mao vyletěl z kůže. 

    President Si Ťin-pching (60) ovšem ve stranickém tisku vyzdvihl, že oslavy budou „jednoduché a věcné“. Sám se rád presentuje jako Maův fanoušek, aby podchytil i nejrustikálnější vrstvy své partaje, ale zároveň tuší, že by se z případného oživení Maova kultu mohl zrodit trend, který by mu byl nebezpečný (viz TÝDEN 36 a 48/13). 

Myslet marxisticky

V Pekingu se měla 26. prosince konat vzpomínková akce s názvem Nejrudější je slunce a nejdražší je předseda Mao, ale jak upřesnil list Global Times (láká mottem: „Objev Čínu, objev svět“), bude z toho novoroční gala show Zpíváme své zemi. Máte-li lístek, soudruzi, nezoufejte, platí i pro show. Státní televise měla odvysílat stodílný seriál o Maovi, ale to by se mezi lidi a hlavně konservativní maoisty opět dostaly do popředí názory, které by současné proreformní vedení ohrožovaly. 

    Totalitární režimy a kulty vycházející z pověr o existenci jediného z bohů vždy vynikaly přemírou pošetilostí. Maoismus však s Maem nezemřel. Dostávalo se mu čínské finanční a vojenské pomoci. Indická vláda se půl století potýká s maoistickými partyzány (naxalité), v Nepálu vyhráli maoisté občanskou válku (ale parlamentní demokracie jim nejde), maoisté stále řádí v Peru a na Filipínách. 

    Také v Evropě. Důkazem aktuálnosti Maových myšlenek je listopadový skandál z Londýna, kde byla odhalena buňka maoistů doby kamenné. Původně si policisté mysleli, že šetří další případ sexuálního zotročování („Brixtonští otroci“), ale ukázalo se, že tři ženy držené tři desetiletí v domě, z nichž jedna se v něm narodila a nikdy nechodila do školy, patří ke svérázné společnosti zatvrzelých maoistů. 

Knírkatý maoistický guru Aravindan Balakrishnan alias Soudruh Bala popřípadě Předseda Ara (73) sliboval členům komunity vítězství čínských zbraní nad imperialisty, osvobození z pod jařma kapitalismu. Přišel ze Singapuru a se svou indickotanzanskou manželkou Chandou (67) byl původně členem Komunistické strany Anglie (marx-leninisté). Odtamtud ho vyhodili „pro frakční činnost“. 

    Založil tedy vlastní Dělnický institut myšlení marxismu, leninismu a maocetungismu a nad svými příznivci vládl pevnou rukou. Zbytky jeho bojovníků boj s imperialismem vzdaly teprve nyní. Na počtu žen v jeho londýnské sektě není nic podivného. Předseda Mao, z rodičovského domu mezi jihočínskými rýžovišti vybaven taoistickými poučkami, nepochyboval o tom, že sex s několikami ženami současně prodlužuje život. 

    Ani to však tomu mocichtivému babralovi nevyšlo, ačkoli se neustále obklopoval děvčaty, která musela snášet odér jeho propoceného oděvu a dech z úst, která nepoznala kartáček na zuby. 

Výnosné utrpení

V Jin-čchuanu, v hlavním městě Ning-sia, autonomní oblasti pro muslimské Chueje, je ke shlédnutí výstava Maovy kaligrafie a poesie. Návštěva musea je součástí dvoudenní turistické trasy po stopách předsedy Maa, který se na severu Číny od října 1935 držel s decimovanými zbytky komunistické armády prchající rok z jihu Číny před Kuomintangem: „Dlouhý pochod“ napříč Čínou je mystický začátek Maova kultu a komunistické strany, bez něj by maoismus ztratil lesk mučednictví jako křesťanství ztrátou mythu o Ježíšově ukřižování. 

Svatá místa bývají hojně navštěvována a hlavně potomky účastníků pochodu, kteří nepatří mezi současné partajní vládce a od nichž se distancují. Cchao Jün-šan, vnuk Maa Ce-mina, mladšího bratra Maa Ce-tungova, novinám přímo řekl: „Naši otcové vybojovali bitvy a založili stát. Máme v sobě rudého ducha Rudé rmády, umíme od dětství tvrdě pracovat a udržet si holý život. Jsme úplně jiní než generace současných úředníků, kteří zneužívají moci a obohacují se.“ 

Třebaže většina ze spolubojovníků Maových tvrdě doplatila na šílenství „velké proletářské kulturní revoluce“ a jejich děti mají zlé vzpomínky na bití, mučení, ponižování, pracovní lágry a nucené vystěhování z měst, Dlouhý pochod s tím vším nespojují. Čchen Siao-lu (67), podnikatel, plukovník v. v. a syn armádního maršála Čchena I, pozdějšího ministra zahraničí, pro to měl v listu Global Times to nejjednodušší vysvětlení: „Maovy zásluhy převažují jeho nedostatky.“

To přesto, že otec zemřel v Maově prokletí. Čchen se do politiky nemíchá, jezdí po golfových lekcích do Skotska a Francie, živí se exklusivním poradenstvím. 

    Pozornost kolem Maova svátku budí i jistá Čchen Jan (57), kterou příroda nadala neuvěřitelnou podobou s velkým ničitelem Číny; s plukovníkem Čchenem není příbuzná. Novinám však přiznala, že podoba jí maří manželství: „Muž mi říkal, že spí s předsedou (za Maova života by ho takový výrok stál život).“ S živností začala před sedmi roky. Musela změnit zvyklosti, zato se uchytila v reklamním businessu, chodí po společenských událostech, je zvána na svatby. Zakázek má hodně; Čchenová však chce zpět manžela, který je ale z jejího Maa hodně znechucen. 

Revolucionářem

Originální Mao se poprvé do světa podíval v sedmnácti, když přišel do provinční metropole Čchang-ša. Měly tu totiž své zastoupení západní firmy, ale kluka Maa zaujala více atmosféra republikánské revoluce a zúčtování s cizáckými vykořisťovateli. 

    Na rozdíl od svého o devět let mladšího spolubojovníka a pozdějšího zachránce Číny Teng Siao-pchinga (+ 1997), který v mládí pracoval ve Francii, se Mao nikdy mimo Čínu nepodíval. Budoucí autor oslnivě destruktivních Myšlenek předsedy Maa se dal odvést, ale vystřízliv na „buzerplace“ vrátil se do civilu. Ukončil učitelskou školu a živil se psaním článků do novin, výukou dějepisu a vlastnil obchod knihami. 

    V Pekingu se nadchl pro ruskou bolševiskou revoluci a studenti ho seznámili s marxismem. Sbohem otcovská rýžová pole a školní tabule, Mao se stal profirevolucionářem. Roku 1921 se v Šanghaji podílel na zakládání komunistické strany (i to financovali z Moskvy). 

    V dubnu 1927 vydal vůdce Národní strany (Kuomintang) a nástupce zesnulého zakladatele Čínské republiky Sun Jat-sena Čankajšek rozkaz zlikvidovat KSČ, která měla na jihu země několik autonomních státečků. O tři roky později dostal Mao první ze svých šílených nápadů. Zaútočil na metropoli provincie Čchang-ša, kde žila jeho manželka se třemi dětmi: komunisté neuspěli a čankajškovci Maovu ženu zastřelili.

    Mao už tehdy likvidoval jakýkoli odpor proti sobě a vynikal megalomanstvím. Když však bylo obklíčení neúnosné, „vydal“ se v říjnu 1934 s 86 tisíci muži na „dlouhý pochod“, přesněji na útěk před vládními vojsky. Za rok urazili deset tisíc kilometrů a na sever Číny v říjnu 1935 dorazila pouhá desetina Maovy armády: koho nezastřelili čankajškovci, ten zemřel hlady nebo na nemoc. 

    V Jen-anu v provincii Šen-si pak více než deset let vládl ve svém ráji, neboť Čankajšek zastavil pronásledování. Získal si oblibu u rolníků a zlomil odpor všech soudruhů, kteří si komunismus vykládali jinak než po jeho způsobu. Dostával sice po dobu druhé světové války podporu ze Sovětského svazu, ale své finance vylepšoval i obchodováním s mákovou drogou. Později tvrdil, že by bez opiového businessu jeho stát nepřežil.

Strhující finále

V roce 1945 měl kolem sebe milion vojáků a po likvidaci Japonců v Číně se mohl pustit do Čankajška. Všude, kde se zmocnil vlády, vyhlašoval pozemkovou reformu (skončena až roku 1952) a vraždil majitele třeba i sebemenšího kusu půdy. Odhaduje se, že „reforma“ stála život pět milionů Číňanů. 

    Na jaře 1949 dorazil Mao do Pekingu a 1. října vyhlásil lidovou republiku (ČLR). Zatímco Čankajšek na Tchaj-wanu udržoval tradice sunjatsenovské Čínské republiky (stav je setrvalý), Mao uskutečňoval své vidiny. 

    Některé byly velmi positivní. Tak třeba po celou svou vládu v letech 1949-1976 zdokonaloval klasickou levnou plavbu po veletocích až z toho je zřejmě nejdokonalejší dopravní systém světa. Tím se však neproslavil. 

    Jeho tragikomická sláva spočívá v projektech jako „Velký skok“ (1958-1961), rozumí se ve zprůmyslnění říše. Vesnice odevzdávaly kovové nádobí a stavěly pece na tavbu železa. Doma Číňané nevařili, ale dvakrát denně jedli ve vesnické komuně. Aby chránili úrodu před špačky, hodiny bubnovali, až ptáčkové únavou padali k zemi... Komunistickým tajemníkům museli předkládat hlavičky ptáků a hlodavců. Vědci tvrdili, že křížením rajčat s bavlnou vypěstovali rudou bavlnu. 

    Ženy spaly odděleně od mužů a děti šly na partajní výchovu (srov. podobný dávný nápad Platónův). Mao zvýšil export obilovin a doma vypukl hlad. Odhaduje se, že zahynulo až na čtyřicet milionů lidí. Maův vliv pak na několik let zeslábl, ale roku 1966 slavil velký návrat. Věrný ministr obrany Lin Piao navelel do Pekingu dvě další spolehlivé divise a ve spolupráci se svou manželkou, exherečkou Ťiang Čching (+ 1991) spustil předseda Velkou proletářskou kulturní revoluci. 

    Žáci a studenti Rudých gard nadšeně likvidovali všechno staré, nejen historicky, ale také své učitele a často své rodiče a rodiny. Po letech excesů museli zdivočelé gardisty likvidovat vojáci. 

Maa poslední jeho fiasko nezastihlo při zdraví Roku 1971 onemocněl zápalem plic a už se nevzpamatoval. Změkl v jednání s „imperialisty“ a ve spolupráci s Američany se ČLR stala členem Spojených národů namísto Tchaj-wanu. Teprve jeho smrt uvolnila čínským komunistům cestu k vysněnému socialismu kapitalistickým směrem, kterou jim za Nixonovy vlády otevřel jeho bezpečnostní poradce Henry Kissinger (90).

exkurs: Příběh velkého ničitele 

Mao Ce-tung byl čtyřikrát ženat a měl deset dětí, z nichž pouze tři ho přežily a dvě dcery žijí dodnes: Li Min a Li Na jsou vysokými partajními funkcionářkami.

1893, 26. prosince se narodil Mao Ce-tung 

1. ledna 1912 Čínská republika, presidentem Sun Čung-šan všeobecně znám jako Sun Jat-sen (+ 1925)

1921, 31. červenec v Šanghaji založena KSČ

1925 Sunovým nástupcem generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´) a jeho Národní strana (Kuomintang); chaos občanské války

1928 Čína pod vládou Kuomintangu, válka s komunisty

1931 Japonci obsadili Mandžusko

1934-1935 „dlouhý pochod“

1937-1945 čínská válka s Japonci

1943 Mao předsedou ÚV KSČ, autorita se mění v kult osobnosti

1945 Čankajšek se s Maem nedohodl, další občanská válka 

1949 Čankajšek unikl na Tchaj-wan, kde dodnes existuje Čínská republika

1949, 1. října Mao Ce-tung vyhlásil v Pekingu prosovětskou Čínskou lidovou republiku (ČLR)

1949-1952 během brutální zemědělské reformy zemřelo odhadem pět milionů lidí

1950 obsazen Tibet a Východní Turkestán (= Sin-ťiang)

1957-1958 hnutí sta květin, Maův experiment se svobodou slova; když byl kritisován i on, nastaly represe

1958-1961 „velký skok“, pokus o průmyslovou revoluci zavedením venkovských výrobních komun; odhaduje se, že během hladomoru zemřelo na 20 až 40 milionů lidí

1959 povstání v Tibetu, dalajlama v indickém exilu; začátek nepřátelství se Sovětským svazem

1962 válka s Indií přinesla liduprázdné území, dříve součást Kašmíru

1964 první čínský pokus jadernou bombou

1966-1976 kulturní revoluce, během níž zahynulo na deset milionů lidí; export maoismu do světa

1969 válka se Sovětským svazem (ussurijský konflikt)

1971 tajná („ping-pongová“) diplomacie Nixonova bezpečnostního poradce Henryho Kissingera, která vyvrcholila presidentovou návštěvou Číny (1972)

1976, 9. září zemřel Mao Ce-tung

Vyšlo v časopisu TÝDEN 52/13

• 

Tengovo rudé veledílo

Komunista, který otevřel Čínu světu

„Je jedno, je-li kočka žlutá nebo bílá. Hlavně když chytá myši.“ Tengova jinotajná zásada, v níž se pragmaticky snoubí čínské konfuciánství s komunismem. Otočila kolem světových dějin.

Ve zkrácené podobě vycházelo formou seriálu v časopisu TÝDEN od čísla 07/07

Západ byl Čínou fascinován odjakživa. Její obludnou ohromností, myriádami lidí, chaosem na pohled. Za tím ale fungovala přísná hierarchie patriarchálních rodinných vazeb a bezmezná úcta k moci. Ve dvacátém století neměla Čína mnoho štěstí. Konec císařství, občanská válka, válka s Japonci a po tom všem zničující experiment s rudými „ismy“. 

      Teprve po smrti Maa Ce-tunga dostala chudičká říše středu příležitost. Tehdy už dvaasedmdesátiletý věřící komunista Teng začal s reformami v zemi, která po třiceti letech opět ohromuje svět. Obludnou ohromností, chaosem na pohled, ale s přísnou hierarchií rodinných vazeb a s bezmeznou úctou k partajní moci. Zrodila se velmoc, o níž před dvěma roky president George Bush prohlásil, že se stala americkým „strategickým soupeřem“. Rozhodnutí malého velkého muže Tenga postihly více či méně šestinu lidstva. 

Evropská zkušenost

Než se však z Číny stal postrach planety, působila po dlouhá desetiletí dojmem zcela opačným. Čínští komunisté sice ochotně svou visi proletářské revoluce vyváželi pod označením maoismus, úspěchů s ním ale měli minimálně. Doma si „výhod“ proletářského internacionalismu neužili vůbec. 

      Již po prvním desetiletí samostatné lidové Číny (od 1949) se předseda Mao před světem uzavřel, vymyslel řadu „velkých myšlenek“, které založily rudou Čínu. Čínu velkých selhání a rekordního hladu, který přinesl plán velkého skoku (1958), navrch nápadu s velkou kulturní revolucí (1966) a zřejmě největšího vraždění, jakého se nějaký režim kdy dopustil na svých lidech dopustil.

Když šílenec Mao Ce-tung v září 1976 zemřel, nebylo jasné, kterou cestou se pustí jeho dědici. Mezi intrikány ústředního výboru partaje a armádního velení byl nejúspěšnější Teng Siao-pching (Deng Xiaoping), vesničan z provincie S´-čchuan. Jeho předek z osmnáctého století byl vysokým císařským úředníkem a vysloužil si pomník, který zničila až kulturní revoluce.

      Otec, praktikující buddhista, dal prvorozeného syna na školu, kde se učila i francouzština. Synův životopis je podobný řadě asijských revolucionářů (Ho Či Min, Pol Pot, Ieng Sary). Roku 1920 šestnáctiletý Teng se spolužáky odplul do Francie, ale po roce nadace, která školu a projekt financovala, zkrachovala a Číňané byli na ulici. Ve Francii potkal marxismus a Čoua En-laje, později druhého muže rudé Číny. Členem komunistické strany (KSČ) se Teng stal, dá-li se věřit oficiálním životopisům, roku 1924, když mu bylo dvacet.

Cesta nahoru 

Jeho mladiství boj s imperialismem sledovala francouzská policie a roku 1926 musel uprchnout ze země. V Moskvě nepobyl ani rok a zpátky ve vlasti bojoval v občanské válce. Ve Wu-chanu se roku 1927 opět setkal s Čouem a poprvé také s Maem. Jako politický komisař prodělal v armádě celou válku komunistů proti čankajškovcům, která skončila roku jejich útěkem na Tchaj-wan (= Čínská republika) a 1. října 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky (ČLR). 

Předseda Mao mu svěřil vybudování komunisté moci nad celým čínským jihozápadem včetně Tibetu, na jehož obsazení se roku 1951 podílel. Vládl z Čchung-čchingu (Chongqingu), kde se před třiceti roky učil francouzsky. Dnes je s dvanácti miliony obyvatel třetím největším městem Číny a po Tengově smrti se stalo samosprávným městským okresem s třiceti miliony lidí.

      Roku 1952 ho předseda Mao povolal do Pekingu, kde pokračoval, jak se na aparátčíka sluší. Stal se prvním tajemníkem sekretariátu ústředního výboru partaje a zdrženlivým podporovatelem svého šéfa. Mlčel k hnutí sta květin, Maově reakci na Chruščovovo zúčtování se stalinismem a na povstání v komunistických zemích sovětské východní Evropy (Polsko, Maďarsko). Mao chtěl, aby Číňané kritisovali, co se jim nelíbí. Byl to jeho poslední záchvat liberalismu a v podstatě také konec kamarádství s moskevskými soudruhy.

Experimentátor Mao

Když nebezpečný experiment z let 1956-1957 skončil a přišel pravý opak v podobě „kampaně proti pravici“, Teng také nahlas nevystupoval, ale „pravici“ zepsul. Tehdy prý na milion lidí, kteří přišli s kritikou a návrhy na změny, zmizelo v pracovních táborech nebo přišlo o místo. 

      Pak přišel velký skok, Maův smutně proslulý program hospodářského osamostatnění z let 1958-1961, který skončil katastrofálně. Mao chtěl dohnat ve výrobě železa západ a nakázal stavět po celé zemi šest set tisíc tavicích minipecí, v nichž se rozpustilo všechno z kovu, včetně strojů a kastrolů. Fantaskní industrialisace Číny zničila zemědělství a odhady počtu lidí, kteří tehdy zemřeli hlady, jdou do třiceti milionů. Země přišla prý o deset procent svých lesů. Venkov byl zničen násilným spojením lidí po 25 tisících do 26 tisíců centrálně řízených komun, které zrušil až Teng po roce 1982. Mao se stáhl a přenechal řízení státu presidentovi Liu Šao-čchimu a strany Tengovi. 

Při rušení plánu velkého skoku roku 1961 nebo 1962 pronesl Teng o zemědělských reformách památná slova. Nejlepším výrobním systémem je ten, který masy přijmou a ten, který rychle obnoví výrobu. „Jestli to nebude legální, tak se to musí zlegalisovat. Žlutá nebo bílá; kočka, která chytá myši, je dobrá kočka. Zápaďané později pozměnili barvu jedné z koček na černou. 

Mao však chtěl zpět na výsluní a vymyslel další ostudu. Velká kulturní revoluce a mládežnické revoluční gardy byly dílo, jaké dějiny dlouho neviděly. Od roku 1966 deset let tyranisovalo Číňany „nové myšlení“, které zavrhlo všechno staré, tradiční a ozkoušené. Nastoupil šílený diletantismus a diktatura studentského zápalu pro změnu za jakoukoli cenu. Na západě okouzlila maocetungovská pitomost mládežníky generace ´68. 

Seshora dolů 

Partajní kádry, učitelé, lidé z vědy a kultury omílali gardistům své životopisné omyly, omluvy za buržoasní rodiče. Mučení, výslechy podezřelých ze spiknutí s „papírovými tygry imperialismu“, masové odsuny na venkov, převýchova městských lidí. Podle nejvyšších odhadů Maova krutovláda celkově vzala život devadesáti milionům lidí. 

Teng a jeho manželka Čuo Lin (Zhuo Lin) sice nebyli mučeni, ale dlouho žili v domácím vězení. Roku 1968 byli zbaveni partajních funkcí a vypovězeni na maloměsto do provincie Ťiang-si (Jiangxi), kde Teng pracoval jako opravář traktorů a jeho žena ve fabrice uklízela. 

      Jejich syn Teng Pchu-fang studující techniku (ročník 1944) to štěstí neměl. Byl dokonce rudými gardisty donucen vyskočit ze čtvrtého patra a od té doby je chromý. Od roku 1988 je předsedou svazu invalidů a roku 2003 dostal od OSN cenu za lidská práva. 

      Z vyhnanství psal Teng dopisy Maovi s omluvami za své chyby a roku 1973 ho zbožněný předseda vyslyšel. Udělal z něj prvního vicepremiéra, dal na starost kontakty se světem a podporu zase našel u nemocného Čou En-laje, který hledal nástupce (zemřel v lednu 1976). Roku 1974 seznámil Teng v proslovu Valné shromáždění OSN s Maovou theorií tří světů tvořené ruským a americkým imperialismem, jejich bohatými spojenci a světem těch, kteří s nimi spojeni nejsou. Mao byl s návratem zatracovaného spolubojovníka spokojen a udělal z něj místopředsedu ústředního výboru partaje.

Pekingské jaro

Teprve po smrti Maa přišla Tengova chvíle. Roku 1976 byl Tengovi dvaasedmdesát. Stal se v podstatě jeho nástupcem, třebaže nikoli ve funkci. Na sjezdu KSČ v prosinci 1978 odsoudil kulturní revoluci („socialismus neznamená chudobu“), udělal místo pro hospodářské reformy, ale neodsoudil Maa ani jeho kult. Předseda a jeho idealisovaný obraz vydržel Číňanům dodneška. 

      Nikdy nebyl presidentem ani předsedou vlády, ale prosadil se v předsednictvu ústředního výboru proti vyhlédnutému nástupci velkého vůdce Chuovi Kua-fengovi, předsedovi vlády a partaje. Roku 1981 ho Teng úplně zbavil vlivu. Svou moc v letech 1981-1989 Teng opíral o předsednictví všemocné ústřední vojenské komise strany, byl členem stálé komise ústředního výboru a místopředseda partaje. 

Období 1977-1978 bývá po pražském vzoru označováno za jaro pekingské. Aniž by ohrozil vládu partaje (což si ostatně čeští komunisté přáli deset let předtím také) přišel Teng s politikou otevírání Číny světu a postupných hospodářských reforem. Zároveň vytvořil ilusi určité liberální společnosti. Začal s něčím, co Čína po staletí neznala a když nějaké změny nastaly, byly to ve dvacátém století zničující občanská válka a válka proti japonské invasi. 

Kissingerova dobrá rada

Čínský vůdce využil uvolňování napětí mezi velmocemi, rusko-americké soupeřivosti ve studené válce a přilákal kapitál a technologie. 

Soudí se, že Tengovy reformy zbavily na tři sta milionů Číňanů akutní bídy, třetinu všech. Přesto většina z nich dodnes v nouzi žije. Na dvě stě milionů vesničanů cestuje každoročně za prací z chudého čínského západu a středu na východ země za mizerně placenou prací ve fabrikách, dolech a na stavbách. 

Podle odhadů OSN klesl podíl venkovského obyvatelstva z 81 procenta v roce 1980 na šedesát procent roku 2005 (viz mapu v TÝDNU 7/07). Pro Číňany přitom není jednoduché se přestěhovat, protože stále platí systém povolenek (chu-kchou) vázající člověka k rodišti a bránící mimo jiné dětem migrantů navštěvovat školy jinde. 

      Výrazně lépe se Tengovy reformy vyplatily komunistické elitě. Koncentrace majetku v miliardové populaci je vzorově plutokratická. 320 tisíc Číňanů má průměrný majetek pět milionů eur. Podle počtů čínské akademie žije 3220 Číňanů s majetkem vyšším než deset milionů eur a z nich je 2932 z rodin vysokých partajních kádrů. Zájem těchto lidí o lidská práva a západní demokracii je nepatrný a aby se o ně zajímali jiní, nebezpečné. Otevřená nekomunistická oposice v Číně neexistuje a jakýkoli vzdor znamená vězení, odsun na venkov nebo do lágru. 

Drahé zámořské objevy

Srovnávat liberálnost čínských komunistů s politickou otevřeností Evropy je zavádějící nejen z toho důvodu, že teď právě Číňanům vládnou komunisté s ďábelsky uzpůsobeným kapitalismem. Čínská pravidla nikdy nebyla a sotva kdy budou evropská. Změnit to mohou jen Číňané, protože ani Evropané ani Američané na to už nemají...

      Od druhé poloviny patnáctého století byla Čína, odjakživa nejlidnatější říše planety, před světem zavřena. Zahraniční obchod však přes všechna omezení fungoval dál. Soudí se, že kromě jiného stříbro dobyté Španěly v Americe skončilo z velké části právě v Číně, aby zaplatilo evropské nákupy luxusního zboží. V šestnáctém století do té kategorie patřil porcelán, látky, papír, lakované zboží a nábytek, koření, perly. Tehdy bylo čínské zboží drahé, pravý opak dneška, kdy Čína dobývá svět lácí.

Panovník, dvůr a přísnými pravidly řízená byrokracie se tradičně pokládaly za pupek světa. Pocit to byl zřejmě silnější než později u Evropanů, kteří dokázali většinu myšlenkových „dovozů“ přizpůsobit a využít. Dvorní konfuciánští ideologové dynastie Ming (1368-1644) se zřekli námořních objevů, zničili loďstvo, mapy a paměť cest do Afriky a Ameriky (viz TÝDEN 25/05). Jedním z důvodů nepochybně bylo i to, že obří devítistožárové koráby a doprovodné loďstvo, největší dřevěné lodi, které se plavily po světových mořích, hospodářsky Čínu vyčerpaly a náklady na cestování za divochy na západ a přes Pacifik byly mnohem vyšší, než kolik přinesly užitku. 

      Proto od devatenáctého století Evropané, především Britové, otevírali Čínu násilím a obchody nebyly obvykle partnerské. Císaři, za něž obvykle vládli eunuši, prohráli války s Evropany a Japonci, prohráli i císařství. Roku 1644 skončila vláda poslední domácí, chanské dynastie. 

      Její mandžuští nástupci skončili s vyhlášením republiky roku 1912, kdy odstoupil poslední z nich Pchu I. Měl to v životě těžké: maoisté ho převychovali, byl zahradníkem, byl uznán za převychovaného a zemřel ve druhém roce kulturní revoluce.

Po špičkách do světa

Po Maově smrti roku 1976 Teng začal pozvolně „otevírat“ zemi, aby překonala zaostalost všeho druhu a proměnila se v pravou velmoc. Nebyl vždy jen úspěšný. 

      Vztahy čínských komunistů s Amerikou odpovídaly vzájemným ideologickým propastem. S „realpolitikou“ Henryho Kissingera, bezpečnostního poradce presidenta Nixona a později za Forda ministra zahraničí, přišlo oteplení. Jak ukázal vývoj, pro Ameriku pěkně drahé a dosti pravděpodobně i zbytečné. Kissinger (dnes 83) má svou politikou uvolňování napětí (détente) zřejmě větší zásluhy o obnovu čínské moci než sám Teng. Nastartoval proces, který v devadesátých letech za presidenta Billa Clintona vedl k přenosu technologií, k využívání velmi levné pracovní síly a tak se stal otcem moderní hospodářské globalisace.

      Roku 1971 ukončily Spojené státy embargo komunistické Číny. Donutily Čínskou republiku na Tchaj-wanu vzdát se stálého místa v Radě bezpečnosti OSN za Čínu a přenechat ho Pekingu (resoluce č. 2758). O dva roky později byl Richard Nixon jako první americký president v Číně.

      V lednu 1979 byl Teng na oplátku ve Spojených státech u presidenta Jimmiho Cartera. Navštívil Fordovy závody, Boeing, ale také NASA. Všechno ho uchvátilo. Čínský vesmírný výzkum pak významně pokročil. Roku 2003 vyletěl první Číňan na oběžnou dráhu kolem země v čínské raketě (taikonaut) a v lednu 2007 si Číňané sestřelili vlastní komunikační satelit, aby ukázali svou raketostřeleckou vyspělost. 

      Teng stanovil, aby Čína dohnala USA, což zůstává státní ideologií dodnes. Čína dnes dává do výzkumu dvě procenta HDP a se srovnatelným vzděláním v něm dnes pracuje více lidí než v Americe. Kromě toho prosluli Číňané universálními kopírovacími schopnostmi, které u západní firem narážejí na nepochopení a obvykle marné právní reakce.

Krocení imperialistů

Po Tengově návratu z USA eskalovalo napětí s Vietnamem, který se stával regionální velmocí v Indočíně. V několikatýdenní pohraniční válce odrazili roku 1979 Vietnamci čínský postup a na třicet tisíc jich zabili. Byla z toho velká ostuda a vztahy Pekingu s Hanojí nejsou v pořádku dodneška. Podobně dopadl deset let předtím Mao s Rusy na řece Ussuri. Naopak úspěšní byli Číňané při okupaci Tibetu roku 1950 a ve válce s Indií roku 1962. 

      Postupně však Teng, jehož obrazy tehdy většinou doprovázel cigaretový kouř, protože kouřil jednu za druhou, uklidnil vztahy s Japonskem, které dával soudruhům za vzor, jak se buduje kapitalismus. Na rozdíl od elit říše vycházejícího slunce doporučoval plnou hospodářskou otevřenost. Řevnivost obou zemí se však neumenšila a spory o válečnou minulost z 30. a 40. let rozpoutávají i lokální protijaponské nepokoje, jak se ukázalo například v dubnu 2005. 

Čína všude kolem

Roku 1979 oprášil reformista Teng Maovu myšlenku o kontrole porodnosti. Vyhlásil politiku jednoho dítěte: „Jedno je dobré, dvě v pořádku, tři je moc.“ 

Tengovi Siao-Pchingovi se podařilo nejen zmírnit napětí se Spojenými státy a nalákat jejich čínskou diasporu, aby investovala v Číně. Velký reformátor malé postavy ukončil půltisíciletou evropskou koloniální éru v Království středu, Čung-kuo, pro rudé i nerudé nacionalisty vždy čínské ponížení. 

Mohly ostatně tak vzdálené Británie a Portugalsko vůbec uvažovat o obraně svých území na Perlové řece? Británií roku 1984 donutil podepsat navrácení Hongkongu k 1. červenci 1997, jehož se už nedožil. Roku 1987 se podobně dohodl o navrácení Makaa s Portugalci (stalo se v prosinci 1999). Theorie „jedné země a dvou systémů“ zůstala také čínskou politikou vůči Čínské republice na Tchaj-wanu, kterou Peking nikdy nepřestal pokládat za odtrženeckou provincii (viz mapu v prvním dílu). 

Zlá a hodná Čína

Dohodnout se dokázal s kdekým, ale on ani jeho nástupci nikdy nepřipustili debatu na thema skutečné autonomie Tibeťanů nebo muslimských Ujgurů. V čínské části Turkestánu zvané Sin-ťiang, „Nové území“ Ujgurové poprvé demonstrovali před deseti roky a od té doby bylo podle odbojových zdrojů za prosazování nezávislosti popraveno Číňany na 280 lidí (viz TÝDEN 39/05). 

      Po špičkách chodí asijské diplomacie kolem spících nároků Číňanů na rozsáhlá území východní Sibiře, Mongolska, ostrůvků v Jiho- a Východočínském moři a čas od času se vynoří nějaká historická mapa zahrnující státy Indočíny a Filipíny mezi závislé země. 

      Nejcitlivější jsou však pekingští mocipáni na „druhou“ Čínu. Na tu, která navazuje na tradice Čínské republiky vyhlášené roku 1912. O rozličných systémech a jedné zemi v podstatě ještě donedávna mluvili rovněž ostrovní čankajškovci. Jenom to viděli úplně opačně: nepřátelé jsou ti na pevnině. Generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´), který stejně jako komunisté nepřipustil parlamentní demokracii a vládl pomocí válečného práva, zemřel roku 1975. Jeho nástupci z Kuomintangu diktaturu liberalisovali a roku 1986 připustili vznik oposiční Demokratické pokrokové strany (DPP). Teprve od začátku devadesátých let funguje na Tchaj-wanu systém více stran. 

      DPP, která je od roku 2000 u moci, však uvažuje o přejmenování státu. To je pro pekingské pány nepřijatelné. Čína soustavně vyhrožuje, že vojensky zabrání tomu, aby se dvacet tři miliony Číňanů sdružovaly ve státě, který se nebude jmenovat „čínský“. 

      Obě Číny vedou ve světě kuriosní boj o to, kdo je uzná. Čína na Tchaj-wanu prohrává, zůstaly jí už jen dva tucty diplomatických zastoupení v převážně malých zemích. Kdo dá více hospodářské pomoci, tu Čínu zemičky uznají. Začátkem února si utrhli ostudu na karibské Grenadě, která roku 2005 opustila náruč Tchaj-nanu a je přítelem Pekingu. Omylem totiž zahráli hymnu tchajwanskou, nikoli „Pochod dobrovolníků“ (který jako hymna ČLR byl poprvé přehrán roku 1949 v Praze). Bylo z toho na ostrově hřebíčku policejní vyšetřování.

Dceru nechcete? Koupíme...

Díky politice jednoho dítěte se od té doby narodilo o čtyři sta milionů Číňanů méně. To je téměř jedna Evropská unie a o třetinu více než Američanů v dnešních Spojených státech. Jak se ukázalo, nápad s tak brutálním zásahem do populace nebude zřejmě patřit k dobrým krokům Tenga Siao-pchinga. Číňané už teď naříkají nad stárnoucí populací, která „užírá“ velkou část národních důchodů.

Bez tohoto rozhodnutí by po třiceti letech podle propočtů akademiků z národní komise pro plánování obyvatelstva a rodin dnes v Číně žilo 1,5 miliardy lidí. Takhle dosáhne tohoto počtu pilných mravenečků země až roku 2033 a pak bude populace stagnovat a snižovat se. Tehdy ji podle Číňanů předstihnou Indové (budou-li ovšem ještě v jedné federaci). 

Politika překroutila přirozený vývoj. Protože se rodiny musely rozhodnout pro jednoho dědice, rozhodovaly se většinou pro chlapce. Děvčátka byla při narození často zabíjena, což se ostatně mezi chudáky děje soustavně také v Indii, a není to „vynález“ vůbec novověký. Statistici uvádějí, že roku 2005 byl v Číně poměr chlapců k děvčatům 118:100, místy na venkově i 130:100. 

      Proto se mimo jiné množí případy obchodování s děvčaty, s jejich dovozem například z vietnamského venkova. Známy jsou také případy krádeží žen a děvčat. Čínští muži mají obavu, že klasická rodina nebude fungovat, že nebudou mít nikoho, kdo by se o ně ve stáří postaral (čti: posluhoval), protože stále častěji zůstávají sami. 

      Jedenáct procent Číňanů neboli 143 miliony lidí (tolik je obyvatel Ruské federace), je starších šedesáti let. Roku 1990 byl podle statistik jeden pensista na deset pracujících Číňanů, roku 2020 odhadují poměr 2,5 ku jedné. I v této oblasti čínského „velkého skoku“, odlišného ale od originální katastrofy z let 1958-1961 (viz první díl seriálu) trvalo zestárnutí populace z blahobytu v komunistické Číně třicet let, zatímco Evropě století.

Soudruzi na studiích

Dědictví kulturní revoluce bylo strašlivé. Vysoké školství zničené, mezi učiteli více politruci než pedagogové. Podobně na úřadech všech úrovní. Velký reformátor se však nemstil a s výjimkou „gangu čtyř“ nepořádal procesy (viz graf). Přikryl minulost mlčenlivostí a tichou oddaností k obrazu předsedy Maa. Na úřadech a školách vedle sebe pracovali a pracují udavači, mučitelé z rudých gard a jejich rehabilitované oběti, postižení a zhovadilí revolucionáři. 

      Kdo sám sebe vzdělává, vzdělává i ostatní. Ohromen Konfuciovým starým konstatováním posílal Teng soudruhy studovat poměry v Evropě, Americe a Singapuru, státečku s čínskou většinou. Jeho autoritativní režim a propletenec hospodářství s politikou kolem několika rodin zřejmě významně ovlivnily obrozovanou Čínu. Čínští studenti se začali objevovat na universitách v Austrálii a Americe, nadšením bez sebe byly universitní kruhy v Evropě. Nejvíce, jak se zdá, čínští komunisté kopírovali a kopírují na západě vzory německé. 

      Všem lichotilo, že mohou zaplatit a poskytnout vzdělání lidem ze vzdálené Číny, země s takovou kulturou. S evropskou sebestředností si představovali, jak Tengovu rudou říši změní obrazu svému, jak ti lidé zmoudří a nebudou zlými diktátory. 

      Teng Siao-pching dokázal západu lichotit a neopomněl pracovat na positivním obrazu Číny. K tomu patřilo, že zdůraznil roli vrcholového sportu, jednoho z nejúčinnější státních propagandistických prostředků a páky na posílení „národní“ soutěživosti. Vzory ze sovětské východní Evropy sedmdesátých a osmdesátých let byly inspirující, hlavně z Německé demokratické republiky. 

      Tengovi nástupci nakupují po světě trenérské kapacity a jejich mládež dře na sportovní medaile. Bylo to vidět na posledních olympijských hrách v Athénách roku 2004, kde pořadí států podle olympijského zlata vypadalo takto: Spojené státy 35, ČLR 32 a Rusko 27.

exkurs 1: Teng, velký marxista, proletář a architekt

1904, 22. srpna narozen v provincii S´-čchuan

1920 ve Francii

1924 členem komunistické strany (KSČ)

1926 v Moskvě

1927 zpět v Číně, bojuje v občanské válce jako politruk

1928 první manželství: Čang Si-jang (Zhang Xiyang) poznal v Moskvě, zemřela roku 1930 po porodu

1932 druhou ženou Ťin Wej-jing (Jin Weiying), která ho po roce opustila, protože si vyhlédla perspektivnějšího soudruha

1934-1935 účastník velkého pochodu, útěku z obklíčení Kuomintangu

1939 třetí svatba. S Čuo Lin (Zhuo Lin) měl pět dětí: dcery Lin, Nan a Žung (Rong) a syny Pchu-fanga a Či-fanga

1949, 1. října založena lidová republika (ČLR), Teng velitelem jihozápadních oblastí, obsazení Tibetu 1950-1951

1952 vicepremiérem

1954 generálním tajemníkem KSČ

1957 s Maem vede kampaň proti „pravičákům“

1958-1961 velký skok, na třicet milionů obětí

1961 poprvé ospravedlnil návrat k tradičnímu zemědělství podobenstvím o kočce s myšmi

1966 začátek kulturní revoluce (do 1976), Teng s rodinou obětí revolucionářů, až 60 milionů mrtvých

1973 rehabilitován, opět vicepremiérem

1976 zemřel Čou En-laj, Tengův ochránce. Znovu vyhnán z funkcí skupinou orthodoxních maoistů „gangem čtyř“ vedeným Maovou manželkou; v září zemřel předseda Mao

1977 Teng zpět u moci, gang čtyř poslal za mříže

1978 začátek reforem, normalisace vztahů s USA

1979 návštěva USA, prohraná válka s Vietnamem

1981 kritika kulturní revoluce, nikoli však Maa

1984 dohodnuto vrácení Hongkongu (stalo se 1. července 1997), roku 1987 Makaa (20. prosince 1999)

1987 Teng odchází z ÚV

1989 4. června nařídil zásah na Náměstí Brány nebeského klidu (Tchien-an-men), vyhnal z funkce gentajemníka KSČ Čaa C´-janga (Zhao Ziyang) a nahradil ho Ťiangem Ce-minem (Jiang Zemin), který byl president Číny od roku 1993; Teng odešel z ústřední vojenské komise

1990 odešel ze státní vojenské komise; na pensi

1992 požaduje urychlení reforem

1994 v Šanghaji naposledy na veřejnosti, vážně nemocen

1997, 19. února zemřel v Pekingu

2001 Čína ve Světové obchodní organisaci (WTO)

2002 Chu Ťin-tchao (Hu Jintao) gentajemníkem KSČ, od roku 2003 i presidentem, do funkcí byl předurčen spolu s Ťiangem už Tengem 

exkurs 2: Neplést

Vůdce čínské lidu Tenga s Teng Jing-čchao (Deng Yingchao), manželkou premiéra Čou En-laje, jednou z nejvýznamnější čínských revolucionářek (zemřela roku 1992). 

 

(pokr.)