Zla (1)

 

zlacení, soch§ 181

Zlatá horda§ viz Hunové

Zlaté hory§ viz Móns aureus

Zlatý dům§ viz domus aurea

zlato, první zpracování§ 5300

zlato, perských králů míří na západ§ 331, 324 - 323, 317 – 316
zlato korunovační, na věnec§ viz pod aurum corónárium

Zlatá ražba od hellénismu privilegiem monarchů, v císařském Římě císařů. Edikt se zlatou pečetí, chrýsobúllos logos, byl také jejich výhradním právem a zvyk vydržel do nejvyššího středověku, srov. „zlatá bulla“. Viz rozsáhle pod ražba, ceny, cenové relace, platy, mzdy, výdělky, majetky, boháči atd. Zlatokopectví, zlaté horečky, starověk neznal: nejslavnější Velká aljašská zlatá horečka/Great Alaska gold rush vypukla 16. června 1897 zprávou o prvním nálezu zlata v Bonanza Creek. 
zlatý standard§ viz pod měna/ražba
Samo o sobě je zlato málo se vyskytujícím kovem, který byl pro většinu dějin lidstva technicky dosti nepraktický, zato ceněný. Od doby bronzové je znakem luxusu a platidlem. Touha po něm byla jedním z hybných momentů dějin, velkých změn na mapě světa, růstu a pádu říší, šíření evropské civilisace, osidlování vzdálených zemí.

Všechno zlato světa/Zamotané příběhy dávných pokladů
Dnešní miliardáři by se mezi dávnými neztratili

Říká se, že velké lumpárny generují ještě větší majetek. Děje-li se tak několik generací v jedné famílii, odpouští se to takovým lidem a za vinu se jim třeba klade, že nečetli dopisy poddaných, nebo že se často bavili s astrology. 

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století n. l., jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augustovy a Tiberiovy Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky. Apícius dosáhl svou gastronomickou marnivostí až zhovadilostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a krmení fíky) mezi Římany takové proslulosti, že ještě megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři (Pseud)Antónínus znám jako Sardanapallos n. Héliogabalos n. Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem.

Apícius chtěl prý trumfnout dávno mrtvou alexandrijskou Kleopatrou a denně za hostiny rozhazoval mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit. Jednou z historických kuriosit je to, že kulinářskou marnotratností proslul nenápadně žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, a nikoli o „apíciovských“. 
Každá legrace má svůj konec, v tomto případu hodně laskominek v jednom břichu zabolí. Apícius projedl majetek a když spočetl, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou stoických filosofů: ze strachu z chudobného zbytku života si ho zkrátil jedem.

Cesty zlata
Deset milionů byla v jeho době slušná suma. Převedeno do ražby by to bylo osm set kilogranů raženého zlata s dnešní tržní cenou přes deset milionů dolarů při ceně 400 USD z roku 2003 za trojskou unci. V přepočtu na odhadovanou směnou sílu by to bylo zhruba sto milionů eur (vyšší odhady jsou až dvojnásobné).

Na začátku 21. století se však hodnota žlutého kovu významně měnila. V květnu 2006 byla cena zlata přes 700 dolarů (USD) za unci, koncem listopadu 630, na jaře 2007 na 730, začátkem listopadu 2007 836,75 USD, 11. ledna 2008 stála na 900,10 USD, ale na konci února už na 973 USD a 13. března 2008 se v Londýně prodávala unce za 1000,45 USD. Ve stejné době stál barel ropy 110 dolarů – ale v červenci téhož roku stál rekordních 146 dolarů.

Cena zlata mezi roky 1920 až 1970, kdy byl zrušen zlatý měnový standard, se v podstatě nepohybovala. A to včetně světové války, po níž unce stála 35 USD. Pozvolna rostla a od devadesátých let rychleji. 13. října 2009 v Evropě na 1065 USD/unci (barel ropy tehdy stál 74 dolary), pak 4. listopadu téhož roku na 1090,90 USD. Cena tehdy poskočila po zprávě, že indická vláda nakoupila dvě stě tun zlata za 6,7 miliard dolarů, což je osm procent roční těžby kovu na světě. • Je pozoruhodné, jak během půl století zcela zapadla paměť na kdysi v západním světě tradované pohádkové bohatství indických nizámů, mahárádžů, rádžů, sultánů etc...

2. prosince 2009 překročila unce cenu 1200 dolarů, 12. května 2010 stála 1248,95 dolarů (a téhož dne byla cena za unci poprvé s 1006,76 € přes tisícovku; ovšem euro bylo za 1,25 USD, kdežto před půl rokem za 1,45); unce zlata byla 25. června 2010 za 1274 dolarů, 22. září 1293,35 USD/unce a 8. listopadu téhož roku přeskočila 1400 USD.

Trend se udržel: 14. července 2011 byla cena za unci zlata 1589,56 dolarů, 23. srpna 2011 na 1911 dolarech a nejvýše 6. září 1923,70 USD. Koncem roku se však pohybovala cena kolem 1670 USD/unce a kilogram zlata přišel na asi 54 tisíc dolarů. O devět let později v červenci, v době čínské coronavirové pandemie, vyšplhala hodnota na novou výši, na 1944,171 dolarů/unce. 10. srpna 2020 byla na 2059 dolarech, o tři roky později kolísavě na 2072 USD. 

Na druhém pólu byla cena zlata na konci roku 1975 s 161,04 dolary a v srpnu 1999, kdy unce stála 251,70 USD.
Nejvíce zatím stálo na newyorské burse zlato v lednu 1982: 875,80 dolarů, což při přepočtu na kupní sílu roku 2007 ale bylo 1836 USD a roku 2010 dolarů 2329,57! V té době dopadla na západ íránská šíitská revoluce a okupace Afghánistánu Sovětským svazem. 
Unce platiny byla koncem roku 2005 asi tisíc dolarů. • Pozoruhodné je, že nejcennější mincí mezi sběrateli není zlatá, ale stříbrná. Americký stříbrný dolar, pravděpodobně první, který byl s 299 dalšími ražen 15. října 1794 ve Philadelphii (Flowing Hair"), byl roku 2013 vydražen za 10 milionů dolarů. Jeho majitel Bruce Morelan, sběratel z Las Vegas, tak zkompletoval sbírku raných dolarových mincí: sada patnácti mincí z let 1794-1804.   

Kolik je zlata
Počítat podle zlata bylo vždy ošidné. Zlata nebylo nikdy moc. Proto je tolik ceněno, ačkoli nemá žádnou hodnotu, pouze cenu. Kdosi odhadl, že v Egyptě a Núbii bylo před Římany za cca. tři tisíce let vytěženo 3200 tun zlata. Z Hispánií získávali Římané od dob Augustových (a asi jen po dobu prvního století n. l., než těžba klesla) ročně dvacet tisíc liber zlata, to je asi 6,5 tuny. Většina kovu připadla pokladnici principově.

Pro hellénský svět byly nejblíže naleziště v Thrákii a Karpatech na území pozdějších Dáků (lokalita Rosia Montana uprostřed dn. RO). Kupy zlata se přelily v dějinách na západ a jaksi zmizely. Možná, že dnes leží někde v tresorech některé z cedulových bank, nebo jsou ve snubním prstenu kdekoli na planetě, nejčastěji asi v Číně.

Babylónští mocnáři u 18. egyptské dynastie pod pyramidami žebrali o dárek v podobě zlatého prachu, kterého je prý v Egyptě více než prachu na ulicích (Egypťané ovšem často prach pančovali mědí, na což byly od královských žebráků z Mesopotamie stížnosti, jak je písmně doloženo).

World Gold Council odhaduje množství vytěženého zlata na 171 300 tun. Podle odhadů Deutsche Bank by se veškeré vytěžené zlato na planetě vešlo do kostky o hraně dvacet metrů; mohlo by to být 150 tisíc až 166 tisíc tun; takový nižší paneláček...

Z lidožravého aztéckého území v Mesoamerice konkvistadoři do Španělska odvezli pět tisíc tun zlata (za prvních osm roků 181 tunu) a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra (tj. 2,830 miliardy dolarů). V kursu unce zlata po 400 dolarech to je 64 miliard 308 milionů 700 tisíc amerických dolarů. Na dně mořském například v Magellanově úžině leží další tisíce tun ze ztroskotaných nákladů.

Nic moc: americký časopis Forbes, odborník na podobné odhady, vyčíslil majetek „úředního“ boháče planety za rok 2003 částkou 40 miliard 700 milionů dolarů. Nejde ovšem o hotovost, ale kombinaci bursovních hodnot akciových podílů ve firmách a ceny vlastněných nemovitostí a dalších „drobností“. Rekordní částky bohatců rok od roku rostou stejně jeko počty lidí, jejichž odhadovaný majetek se počítá nad jednu miliardu dolarů/USD.  

Roku 1933 odhadl National Geographic Magazine, že od roku 1492 se na světě vytěžilo zlata za 22 413 757 117 dolarů, z toho osmdesát procent po roce 1860. Svět měl tehdy v bankách uloženo zlata za 11 940 000 000 dolarů zlatého standardu. Jeden zlatý dolar vážil 25,8 zrna, tedy asi 1,5 gramu (raženy mince s nominální hodnotou 5, 10 a dvacet USD).

Kolem roku 1500 n. l. se na světě odhadem vytěžilo šest tun zlata (v cenách roku 2003 za pouhých 77,170.440 USD), o tři sta let později osmnáct tun, roku 1930 šest set tun, roku 1965 na 1450 tun, roku 1970 to bylo 1738 t, roku 1987 kolem tří tisíc tun a roku 2000 na čtyři tisíce tun zlata.

Roku 2007 se celosvětově vytěžilo 2047 tun zlata, k tomu 937 tun bylo recyklováno a 485 tun prodaly cedulové banky. Nejvíce bylo vytěženo v Číně (276 tun), pak v Jižní Africe (272), Austrálii (248), Spojených státech (238), Rusku (169), Peru (167), Indonésii (137), Kanadě (101), Ghaně (78), Uzbekistánu (75), Papuy-Nové Guineji (59), Brazílii (57), Mali (52), Mexiku (44) a Tanzanii (43).

Z tohoto množství se roku 2007 použilo 2426 tun zlata ve šperkařství, průmysl spolykal pouze 465 tun, mincovnictví 405 a zlaté fondy 251 tun Midova prokletí. Rok na to vypadala čísla poněkud jinak: Čína 295 tun, Jižní Afrika 250, Spojené státy 230, Austrálie 225, Peru 175, Rusko 165, Kanada 100 a Indonésie 90.

Dlouhodobý roční průměr těžby se pohybuje kolem 2500 tun zlata. Jeho nejvyšší cena byla 21. ledna 1980 na 850 amerických dolarech, což očištěno o inflaci by koncem roku 2006 znamenalo dolarů 2149. Čím vyšší cena zlata, tím nižší kupní hodnota dolaru. Většina zlata neustále cirkuluje... 

Pozoruhodné a první svého druhu na světě rozhodnutí učinili v březnu 2017 zákonodárci mesoamerického Salvadoru. Již deset let tam platilo moratorium těžby zlata a dalších kovových rud, teď ho s ohledem na ohrožení vod proměnili v zákon. Zákaz se netýká těžby uhlí a solí. 

Všeho méně, i zlata
Jeho těžba v posledních letech klesá. V Jižní Africe se roku 1970 vytěžilo tisíc tun zlata, roku 2005 jen 297 tun, což bylo čtrnáct procent světové produkce (USA procent 11, Austrálie deset, Čína devět, Rusko sedm, Peru sedm).

Protože však padá hodnota amerického dolaru, o padesát procent posílil jihoafrický rand a po roce 2002 i přes vysokou cenu zlata zisky těžařských firem padají. Cena zlata podle odborníků pozvolna poroste. Švýcarský investor Marc Faber vulgo Mr. Doom v mnichovském časopisu Focus předpověděl kurs 6000 USD za unci. S rostoucí cenou zlata se zvyšuje atraktivita jeho těžby i na lokalitách s nižším obsahem kovu v zemi.

Těžební podmínky byly kolem roku 1970 lepší. Tehdy bylo v tuně jihoafrické zlatonosné zeminy třináct gramů kovu, roku 2005 jen pět. V některých jihoafrických dolech se už těží v hloubce tří kilometrů. U Johannesburgu 3040 metrů pod povrchem a důl Moab Khotsong vlastněný AngloGoldem je hluboký 3,5 kilometru.

Cedulové banky po celém světě mají v tresorech na třicet tisíc tun zlata (listopad 2014: 31 887 tun Au dle IMF), soudí se, zřejmě s velkou nadsázkou (?), tedy v roce 2003 za asi 385, 86 miliard dolarů (to není ani jeden roční rozpočet Spojených států).

Americké federální reservy (Fed) skladují ve Fort Knox 8134 tun zlata (2007-2013), v přepočtu údajně útvar 20 x 20 x 1 metr. Německá spolková banka měla roku 2004 v reservě 3450 tun zlata, roku 2007: 3424 tun. Roku 2011 bylo tun 3396 (109 milionů uncí), které měly v dubnu 2012 cenu 137 miliard eur. Většina kovu byla do té doby uložena v New Yorku, menší v Londýně, Frankfurtu a Paříži). Roku 2013 však začali Němci své zlato stahovat z ciziny domů a do konce roku byl zcela zrušen pařížský deposit německého zlata, rušen londýnský a zmenšován americký. V listopadu 2013 vlastnila Spolková republika 3387 tun zlata (dle IMF), po America druhé největší množství.

Mezinárodní měnový fond (IMF) uskladňuje 3217 tun (z něhož roku 2008 prodal 403,3 tuny za 11 miliard USD/7,01 mld. a roku 2011 měl 2814 tun), Banque de France 3025 tun (ale roku 2011-2013 udávala 2435 tun), Banca d´Italia 2452 tun (2007-2013), Čína 1054 (2013), Švýcarsko 1040, Japonsko 765, Holandsko 612 (vše v listopadu 2013) a Rusko 537 tun zlata (ale 2011 837 tun a 2013 už 1015 a v červenci 2015 tun 1275: při cenách od roku 2010 klesajících ale v hodnotě z podzimu 2011), Indie 558 (2013), Evropská ústřední banka (ECB) 502 tuny, Tchaj-wan 424, Portugalsko 383 a Venezuela 366 tun (vše 2011 a podle World Gold Council). 

Kupodivu Spojené království vykazovalo roku 2013 zlata 310,3 tun (v řadě států patnácté místo), Filipíny 193 tuny (dvacáté), těžbou bohatá Jižní Afrika 125 tun (dvacátá pátá).

Aby co nejvíce snížila závislost na dolaru a zahraničních peněžních ústavech, převedla od roku 2005 vláda íránského presidenta Mahmúda Ahmadínežáda sedmdesát procent svých reserv z dosahu dolaru a velkou část uložila doma ve zlatu.

Ovšem až devadesát procent roční těžební produkce zlata mizí ve šperkařství, hlavně v Indii. Ročně to na přelomu století dělalo 880 tun, hlavně ve svatebním období v únoru a ze dvou třetin na chudém venkově: nejméně pětina světové spotřeby obvykle z 22karátového zlata, zatímco Západ většinou pracuje s osmnáctikarátovým kovem. Roku 2013 dovezla Indie 987 tun zlata (srov. zde výše: je to více, než kolik drží státní banka).

Podobně se ke zlatu přistupuje v Číně a vůbec v Orientu. Komunisté povolili Číňanům soukromý nákup zlata až roku 2003, a o deset let později činil čínský dovoz vzácného kovu 1190 tun (údaj z agenturních zpráv). V roce 2006 se například ve Vietnamu prodalo 86 tun zlata.

Mění se v poklady a pokládky a zlatem ověšená žena je mužova trofejní visitka a dýchající bankovní depositář. Pro všechny má kov jistotu universální směny prakticky vždy a všude. O šperkařství srov. pod móda.

Indické odhady tvrdí, že v indických domácnostech se za generace nashromáždilo na dvacet tisíc tun zlata v ceně 1100 miliard USD (2013). Pro srovnání: V centrálních bankách leželo podle IMF (The Economist) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2003 na 2,9 trilionu valutových reserv (v dolarovém vyjádření). Z toho japonské reservy dělaly 590 bilionů dolarů.

Druhou nejvyšší spotřebu zlata má dnes Čína. Roku 2004 to byly 234 tuny, sama vytěžila jen tun 212. Přitom má Čína 1200 zlatých dolů, ale kromě stovky z nich vytěží v průměru méně než 500 kg. Číňané na hlavu „zkonsumují“ 0,16 g, což je méně než čtvrtina světového průměru.

V roce 2008 se nejvíce zlata z celkových 3804 tun získalo recyklací 1212 tun, 2064 tun bylo vytěženo, zbytek připadá na prodeje. 2185 tun zlata zmizelo roku 2008 ve šperkařství, 862 mezi šetřílky, 436 v průmyslu a 321 tuny ve zlatých fondech.

Nicméně obchodníci nabízejí zlato horem dolem. Teď už i jako limonády nebo cukrovinky. Roku 2009 byl v Německu ozkoušen automat prodávající zlaté cihličky do váhy deseti gramů a zlaté mince rozličné ražby. Poprvé byl stroj, sám vyvedený ve zlatě, instalován v květnu 2010 v Emirate Palace v Abú Zabí. Cenu zlata stroj upravuje podle světových kursů vždy po deseti minutách a bere místní dirhamy i bankovní karty.

Žlutý kov nabírá na ceně

Cena zlata na světových trzích v novém století rostla. Roku 1999 stála unce žlutého kovu 250 dolarů, dnes kolem 1100. Souběžně klesala jeho těžba. Kov se nachází v čím dále více nepřístupných místech, jeho těžba se prodražuje. Patnáct procent roční těžby se přitom recykluje. 
Kanaďan Peter Munk (82) patří přes svůj (vysoký) věk mezi esa v těžebním průmyslu. Elektrotechnik původem z Budapešti podnikal v hudební a televisní elektronice, později také v hoteliérství a restauratérství. Roku 1983 však založil firmu Barrick Gold, jejíž doly po celém světě od roku 2006 vyprodukují nejvíce zlata vůbec a její obrat i zisk byly větší než De Beers.

státy s největší těžbou (v tunách; rok 2008/2007)
Čína               295/276
Jižní Afriky      250/272
Spojené státy  230/238
Austrálie         225/248
Peru               175/167
Rusko            165/169
Kanada          100/101
Indonésie         90/137

centrální banky se zlatými reservami (v tunách/USD; 2009)
Spojené státy     8133    
Německo           3413
IMF                   3217
Itálie                 2452
Francie              2451
ČLR                  1054
Švýcarsko         1040
Japonsko            765
Nizozemí            612
Rusko                537

zdroj: World Gold Council, Deutsche Bank, září 2009
Pozn.: skutečné zásoby zůstávají ve většině zemí utajeny. V červnu 2010 se provalilo, že Saúdská Arábie nemá v tresorech 143 tuny zlata, ale 323 a podle IMF držela libyjská centrální banka před občanskou válkou nejméně 143,8 tun zlata, což v březnu 2011 znamenalo 6,5 miliardy USD a 25. místo mezi zlatými reservami.

Drahé počty
Jedna trojská unce je 31,1 g zlata. Do jednoho kilogramu zlata se vejde 32,15 uncí. Při průměrné ceně jedné unce zlata 400 dolarů (koncem roku 2003; v polovině roku 2006 byla unce za 536,50 USD, 6. října 2009 na rekordních 1042,55 USD) přijde kilogram měkkého kovu na 12 862 USD (2006: 17 248,50 USD), tzn. že jedna tuna žlutého elektrovodiče stojí 12,862.000 USD (2006: 17,248.475 USD).

Z toho svým způsobem plyne, že čtyřicetimiliardový majetek nejbohatšího muže planety začátku 21. století Billa Gatese převeden na množství zlata by bylo 3110 tun (o tři roky později 2006: 2360 tun). Jako proletář ve světle těchto čísel stojí bankéř, investor a podnikatel Jakob Fugger z Augšpurka (zemřel roku 1525), jehož přebytek v hotovosti před smrtí vypočetli na 2,1 milionů rýnských zlatých. Říkávalo se tehdy, že byl nejbohatším mužem planety. Rozumí se: Evropy, ovšem osobně se přesvědčil o tehdejším indickém potenciálu, na který spolu s čínskými trhy Evropané ještě dlouho neměli. O Fuggerově nadaci viz s. v.

Koncem roku 2007 bylo na světě podle specialisovaného časopisu Forbes 1125 dolarových miliardářů, mezi nimiž vynikali Warren Buffet s odhadovaným majetkem ve výši 62 miliard, Carlos Slim Helú (60) a Bill Gates (58). V listopadu 2009 finanční krise provětrala i počty boháčů a Forbes napočetl jen 793 miliardáře s celkovým majetkem o čtvrtinu nižším. Ovšem začátkem února 2018 poprvé přesáhlo hodnocení Forbesu majetkové ocenění hranici jednoho sta miliard dolarů u Jeffa Bezose (52; Amazon, Washington Post) odhadní částkou 112 miliard; následoval Billy Gates (62) s devadesáti a Warren Buffett (87) s 84 miliardami.  

Roku 2019 bylo naopak napočteno 2 153 miliardářových podnikavců a jejich majetky se odhadovaly na 8,7 bilionů dolarů. Zatímco roku 2009 stačilo pět miliard dolarů k tomu, aby vás ve Forbesu zahrnuli do stovky nejbohatších osob planety, o deset let později musely odhady vašeho majetku činit nejméně 14,4 miliard dolarů. Statistici Světové banky též dokázali, že od začátku třetího tisíciletí značně klesla ve světě chudoba (v jejich měřítcích příjem nižší než 1,90 USD/den): v subsaharské Africe ze šedesáti procent populace na cca. čtyřicet, v jižní Asii (tedy mj. v Indii) ze čtyřiceti na šestnáct, v maoistické Číně ze čtyřiceti na 0,2 procenta.   

Za nejbohatšího muže novověku je pokládán americký podnikatel John D. Rockefeller s Andrewem Carnegiem a Corneliem Vanderbildem. Rockefeller bývá označován za prvního z dolarových miliardářů (1916) a při započítání inflace bývá jeho majetek odhadován na 200-330 miliard dolarů, nejvyšší odhady srovnávající současné ceny majetků šly až na 660 miliard dolarů (2012). Roku 1905 se dobově hovořilo o jednom tisíci milionů dolarů a převedeno do zlata by ho bylo 1750 tun. Na jejich odvezení by bylo zapotřebí 250 železničních vagonů. Jeho Standard Oil Co. (založena 1870) ovládala svého času z devadesáti procent olejářskou branži a velkopodnikatel a také pravděpodobně největší mecenáš dějin Rockefeller proslul též děsivě stručným: "Competition is a sin."

Za nejbohatší rodinu dějin bývají vydáváni Rothschildové, jejichž nepřehledné majetky byly roku 2012 odhadnuty se započtením inflace na 400 miliard dolarů. Kuriosní je odhad provozovatele webové adresy celebritynetworth.com, který za nejbohatšího muže všech dob považuje císaře/mansu Musu, vládce západoafrické muslimské říše Mali v letech 1312-1337...

Začátkem prosince 2008 se ve Státech provalil skandál kolem rozsáhlé a dlouholeté finanční malversace newyorského investičního bankéře Bernarda L. Madoffa (70). Své podnikání měl postaveno na principu "letadla" ("sněhové koule", "pyramidy") spočívající v tom, že nově příchozí financují stávající klienty a podnikání nespočívá na skutečných investičních výnosech.

Ztráty Madoffa a jeho klientů byly odhadnuty na padesát až šedesát miliard dolarů (sic!), zřejmě rekordní částku v historii finančních podvodů. Kuriosní na skandálu bylo i to, že se Madoffa "specialisoval" na židovskou klientelu. Texasan Allen Stanford (62), jehož banka sídlila na Antiguy, sice takovou specialisaci neměl, zato byl v červnu 2012 v Houstonu odsouzen na 110 let do vězení za podobnou zpronevěru více než sedmi miliard dolarů svých investorů.

Několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko 20 $ (USD) = 1 séstertius (HS), ale také 7 až 10 eurů = 1 HS; v korunách českých na konci roku 2003 počítejme 1 HS za 320 až 520 Kč. Jiný přepočet má 25 HS do jednoho dolaru a zřejmě nejvyšší počítá 600 USD za jednu drachmu (= séstertius). Před americkou krisí byl další přepočet jedné drachmy na osmnáct centů (1922). 

Ze vztahu zlatého aureu o asi 8 gramech a stříbrného séstertia jedna ku stu vyplývá (100 HS = 1 aureus), že jedno sto milionů séstertiů bylo za Caesara 8,18 tuny zlata, za Augusta 7,96 tuny. Aureus, zlatý, byl roku 313 n. l. solidem s výrazně nižším obsahem zlata, nicméně „solidní“. Odtud se přes němčinu dostalo do Čech slůvko žold, žoldnéř.

V Hérodotově době se cena zlata počítala jako třináctinásobek ceny stříbra. Poměr stříbra ke zlatu byl v klasických dobách dvanáct či třináct ku jedné, před peloponnéskou válkou čtrnáct ku jedné, od peloponnéské války deset ku jedné. Bronz byl v poměru ku stříbru od 50 do 125 ku jedné. Filippos II. Makedonský zavedl zlatý statér v hodnotě 20 attických drachem.

Po Alexandrově výpravě cena drahých kovů klesla, za císařství stoupala. Od 3. století n. l. se opět znehodnocené mince počítaly na váhu. Relace vydržela po celý hellénismus. Obsah stříbra v minci byl poprvé klesl za Neróna, za Tráiána ho bylo 85 procent, za L. Septimia Sevéra pouze polovina, zbytek byla měď. Caracalla přišel s antóníniánem, v němž bylo již jen několik procent stříbra („bílá měď“).

Diocletiánus zavedl zlatý solidus, „pevný peníz“, 1/72 libry, asi 4,6 gramů zlata. Od solidus je pozdější soldus, německý výraz pro vojáka Soldat a české žold, vojenský plat. Solidus a dénárius vydržely až do éry stěhování národů. Římané razili ještě „medailóny“, příležitostné zlaté, stříbrné a bronzové mince bez vyznačení nominální hodnoty, které nebyly určeny pro směnný oběh.

Základním mincovním kovem antiky však bylo vedle bronzu stříbro. Unce stříbra byla v únoru 1931 za 26 amerických centů, na konci roku 2003 za 5,50 USD (osmiletý vrchol), v létě 2010 ale dvacet dolarů (zlato tehdy za 1265 USD), kilogram za 176,85 USD, tuna za 176 850 USD. V dubnu 2011 byla unce stříbra za téměř padesát dolarů, v květnu 2012 za USD 35.

Zatímco zlata je v oběhu nebo kdesi "na skladu" na odhadem 166 tisíc tun (kostka o hranách asi dvaceti metrů), stříbra je pouze 62 tisíc tun.

Dnešní poměr je mnohonásobně větší, obvykle padesátinásobek. Roku 1980 byla unce stříbra za téměř padesát USD, koncem roku 2001 ale jen za 4,15 USD, v srpnu 2006 za dvanáct USD. Starší archeologické a historické odhady se v německé literatuře uváděly ve zlatých markách. Jeden z přepočtů praví, že by se do takové marky vešla 3,6krát. 
Denní cenový kurs zlata stanovuje od 12. září 1919 mezinárodně uznávaný institut London Gold Fixing. O zlatém standardu viz pod ražba zlatá.

Perské poklady a klíče k nim
Prvním známým „miliardářem“ ve Středomoří nebyl Hellén ani Foiníčan, ale Lýd. Nejbohatším člověkem nekrálovského rodu byl v „perské“ době, jak tvrdí Hérodotos, Pýthios z Lýdie, syn Atyův. Při tažení Xerxa na západ nabídl roku 481 králi dar dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dáreiků; tolik měl v drahých kovech a uživí ho prý pozemky a jeho otroci. Král to odmítl a daroval mu oněch sedm tisíc dáreiků (Pýthiova pozdější prosba, aby propustil z vojska jeho nejstaršího syna však Xerxa rozčílila natolik, že kázal nešťastníka rozetnout a mezi půlkami těla pak promenovala jakoby při lustraci armáda; srov. onen makedonský zvyk, nikoli však s lidským tělem). 

Při váze dáreiku asi osmi gramů měl tehdy Pýthios téměř 32 tuny zlata a 52 tuny stříbra, to bylo množství nesmírné. Lýdští miliardáři to ale neměli jednoduché. Srov. osud krále Kroisa, nebo mnohem později jistého Larkia (A. Larcius Lýdus), který lezl do zadku Nerónovi a doplatil na to: principovi a vševládcí Středomoří nabídl jeden milion sésterciů, když mu, a Římanům, zahraje na lyru. Neró peníze dotčeně odmítl - copak vznešený Říman pracuje za mzdu, a viděl Larkia rudě. Peníze si vzal velitel Nerónových praetoriánů Tigellinus a prostoduchého Larkia zachránil od popravy.

Sitalkova říše thráckých Odrysů byla co do financí bohatší než říše athénská; z Thrákie jsou i nejstarší doklady o zpracovávání zlata v Evropě (c. 4500). Sitalkův nástupce Seuthés na konci pátého století vybral ročně na území větším než dnešní Bulharsko čtyři sta talentů ve stříbře a zlatě a k tomu mnoho dalších "naturálií", například látky.

Roční čistý výtěžek slavných attických stříbrných dolů v Lauriu, které udělaly z Athén námořní velmoc Hellady, byl jedno sto talentů kovu. Při lehčí váze eubojsko-attického talentu (nominativ talás) 26,2 kg, to bylo 2620 kg (nejvýše podle talentu aigínského 37,2 až 37,8 kg). To je v dnešních cenách 463 347 USD. V polovině 2. st. př. n. l. na druhé straně Středomoří vynášely denně stříbrné doly u Nového Karthága v Hispánii 25 tisíc drachem (do talentu jich bylo šest tisíc), tedy ročně 1521 talentů stříbra neboli c. čtyřicet tun kovu; a poněvadž tehdy bylo do talentu 24 tisíc séstertiů, znamenalo to ročně 36,5 milionů HS. Římanům tam ovšem otročilo na čtyřicet tisíc lidí (!), viz rok 181 (údaj asi autentický, neboť je pravděpodobné, že podívanou osobně shlédl historik Polybios doprovázející Scipiona Africana do numantinské války, viz roky 134sq.). 

Pravděpodobně začátkem vlády Tiberia se stříbrné doly všude v Hispániích dostaly do nájmů soukromníků, zlaté zůstaly státu. Kořist, s níž se vracely armády za republiky z hispánských válek, na římské aristokraty, kteří v té době tvořili velitelský sbor občanských armád, působila jako ona droga ženoucí do zámořských dobrodružství o mnoho staletí později právě hispánské dobyvatele do zámoří a po nich další evropské zlatokopy: hispánské stříbro a zlato byly stejným lákadlem jako v novověku americké Mexiko, Peru a Kalifornie.    

V pohledu na athénské finance takto dnes malé sumy dokázaly financovat hellénský svět proti agresi Asijců do Evropy. Směnná hodnota stříbra byla ovšem nesrovnatelně vyšší. Např. za peloponnéské války státy platily veslařům válečných lodí tři až čtyři oboly denně (bylo šest obolů do drachmy, kterých bylo šest tisíc do talentu!), a nebylo to špatné zaměstnání…

Za třetí svaté války brali Fókové na financování svých armád zlato a stříbro z delfských votivních darů Apollónovi. Prý toho bylo za deset tisíc talentů ve stříbře, viz rok 354. Nepochybně tam předmětů/anathémat z drahých kovů zůstalo po pokoření Fóků ještě hodně. Makedonský král Filippos II. vyzískával z pohoří Pangaion přes 260 metráků zlata ročně/jeden tisíc talentů, jimiž uhradil svou agresivní politiku vůči hellénským státům. Peršané, hellénští protivníci, měli daleko jiné možnosti. Na začátku 5. století př. n. l. vybral král Dáreios I. ročně na poddanských poplatcích, chcete-li na daních, minimálně 14.560 talentů eubojských ve kursu stříbra, z toho 9540 talentů stříbra a 4680 talentů zlata.

K tomu přistupovala celá řada naturálních daní odváděných po dvou nebo pěti letech, od koní, obilí po otroky. Kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě.

Finanční prostředky v ražené i neražené podobě ukládali velkokrálové po celé říši na strategicky důležitých místech spolu s rozsáhlými skladišti vojenského materiálu a potravin (gázofylakia). Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně hellénské Iónie, získával ročně 1260 talentů. Král králů tehdy ročně vybral za 381,472 tuny stříbra, ze západu říše 33,012 tuny.

Zajímavé je pak srovnání se majetkem celého jednoho státu, a to z hellénských dějin nejslavnějšího. Podle censu veškerého majetku v Athénách a Attice provedeného roku 378 pro účely válečných daní při zakládání druhé námořního spolku vlastnili občané tohoto roku hodnotu 5750 talentů. Roku 354 to bylo šest tisíc talentů. Počítáno ve stříbru, čili 150,65 tun kovu (resp. 157,2 tun).

Na jaře roku 431 v okamžiku, kdy vypukla třicetiletá válka se Sparťany a Peloponnésany, dostávali Athéňané ročně na šest set talentů stříbra od spojenců svého paktu ("délský spolek"). Na Akropoli bylo uloženo na šest tisíc talentů raženého stříbra; ještě několik let předtím tam toho bylo 9700, ale použito bylo z části na stavbu propylají, chrámy a také na výpravu proti Poteidaji. K raženému stříbru přistupovalo podle Thúkýdida za pět set talentů neraženého zlata a stříbra v kultovních nádobách a předmětech a na soše Athény bylo snímatelných čtyřicet talentů zlata.

Takto kultovně zálohovaného zlata drželi více Púnové, třebaže podle všeho nebylo snímatelné. V Karthágu v chrámu Apollónově, tak to přiblížil hellénský autor, stávala zlacená socha boha s přístřeškem o váze jednoho tisíce talentů/agalma katachrýson kai dóma autú chrýsélaton apo chílión talantón. Při dobývání města Římany roku 146 byl objekt vojáky rozsekán na kusy. Dobyvatel P. Cornélius Scípió Aemiliánus potrestal znesvěcovače chrámu tím, že po pádu púnské métropole nedostali podíl na kořisti - asi poněvadž si ho vzali sami. Kolik zlata čisté váhy to bylo, nevíme, ale uvedený údaj odpovídá 26, 2 tunám kovu. 

Mír v první válce púnské roku 241 přišel Karthágiňany na tři tisíce eubojských talentů stříbra splatných do deseti let od roku 241, což bylo 78,6 tun kovu. Ovšem výrazně chudší stát, jakým byla pisidská Selgé, zaplatila roku 217 Acháiovi II. na výpalném ve dvou splátkách osmnáct tun stříbra...

O půl tisíciletí pozdější římský přepočet počítal jeden milion sésterciů jako téměř 42 talenty stříbra, tj. 1100 kg. Při ceně 536,50 USD/unci v polovině roku 2006 to je 5,42 miliardy dolarů, při ceně 400 USD/trojskou unci roku 2003 to je 4,043 miliardy USD. 
Stomilionové majetky měla řada Římanů, což by znamenalo v přepočtu 4200 talentů ve stříbru, tedy 110 040 kg kovu.

Ve zlatu v době kolem začátku datovací éry „našeho letopočtu“ by roční perský daňový výnos jenom v kovu činil minimálně 27,733 tuny zlata, 346,67 milionů HS, tedy bohatství, které nedal dohromady Seneca za celý život. Artaxerxés II. Mnémón nosíval na sobě ve 4. století šat a šperky v hodnotě dvanácti tisíc hellénských talentů: to je 31,4 tuny zlata, 10 107 960 trojských uncí.

Pokud by se daňová a tributární zátěž poddaných perských vládců nezhoršovala, mezi roky 520–330 př. n. l. by pánové na Persepoli vybrali 2 766 400 talentů ve stříbře, tj. 65 585,714 milionů HS, tj. 656,85714 milionů aureů čili 5354,857 tun zlata neboli 68 874 170 734 amerických dolarů – peníze srovnatelné s majetky amerických hyperboháčů.

V moderním světě bohatství tolik neváží; a dost možná proto si ho lidé ani tolik neváží. Tak například na jaře 2010 podle zjištění londýnského listu The Independent zdůvodňujícího, proč vláda stáhla z oběhu pětiseteurové bankovky, které byly z devadesáti procent používány při praní peněz na ostrovech, neboť jsou skladné. Že by opatření k něčemu vedlo, se nepotvrdilo. 

Z podobných důvodů stáhly Spojené státy roku 1969 za vlády Richarda Nixona z oběhu desetitisícové dolarové bankovky. Milion britských liber ve dvacetilibrových bankovkách vážilo asi padesát koligramů. V padesátilibrovkách jenom 22 kilogramy, ovšem v pětiseteurovkách pouze 2,2 kilogramy. Policisté zjistili, že dospělý pašerák dokáže spolknout v pětiseteurovskách asi 150 tisíc liber. Summy kolem dvaceti tisíc se vešly do krabičky na cigarety.

Milion amerických dolarů ve stodolarovkách vážil asi deset kilogramů, ale v pětiseteurových bankovkách 1,413 kilogramy. Koncem dubna 2010 bylo v EU v oběhu za 776 miliard eur, z toho 280 miliard v pětiseteureových bankovkách. Přesto by nahoře uvedená hypothetická summa převodu perského zlata na dolary (rok 2003) ve stodalorovkách vážila 688,74 tun papíru!

(pokr.)