301-300

 

************************************************************

301.

Ol. 119, 4

11 SE

Klearchos

a. u. c. 453

M. Valerius Maximus Corvus dict. II.

Q. Fabius Maximus Rullianus a M. Aemilius Paullus, mag. equit.

rok bez konsulů, poslední ve výjimečné řadě, viz roky 333, 324 a 309

************************************************************

Na jaře (viz ale poznámku zde dole) se Lýsimachos a Seleukos vypravili ze svých zimovišť a postupovali proti Antigonovi do Frygie. Zde byla v létě (v září?) u jinak nevýznamné obce Ipsu poblíž Synnad/dn. Șuhut v TR, srov. rok předešlý, vybojována jedna z největších bitev starého věku, v níž byl Antigonos I. Monofthalmos a jeho syn Démétrios I. Poliorkétés zcela poraženi koalicí Lýsimacha, Seleuka a Kassandra, který poslal jen vojsko, ale sám zůstal v Makedonii. 

Prvního dne oddělila bojující noc a zatímco Antigonos nechal armádu odpočívat beze zbroje, Seleukos držel své muže ve zbrani a odpočívat v šiku, aby ráno mohli okamžitě do boje. V bitvě Antigonos (81) padl (proklamovaným králem od roku 306, na nejpřednějším místě mezi diadochy již od roku 321). Démétrios I. (35) prchl do Efesu, asi spolu s Pyrrhem I., který žil po sesazení v Épeiru (viz předešlý rok) v jeho doprovodu. 

Bitva u Ipsu byla zřejmě největší jízdní bitvou celého starého věku. S Antigonem šlo do boje sedmdesát tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jezdců a 75 slonů. Spojenci přitáhli se 64 tisíci pěšáků, 10.500 jezdci, 120 spřeženími bojových vozů a se čtyřmi sty slony (!) čili ve zbrani proti sobě stálo přes 150 tisíc lidí a nejméně stejné množství i více v trénu: tolik lidnaté město tehdy ještě ve Středomoří neexistovalo. • Seleukos s sebou na přelomu roku měl podle jiného zdroje na dvacet tisíc pěšáků, dvanáct tisíc jezdců včetně jízdních střelců/hippotoxotai a se 480 slony přes stovku srpových vozů.  

O ztrátách není zachováno nic: srov. s podobně silnými armádami a jejich padlými v bitvě u Rafie roku 217, takže život na bojišti asi zanechalo relativně málo bojovníků, ze značné části zřejmě žoldnéřů. Skončila jí čtvrtá válka diadochů (trvala od roku 315, její druhá fáze od roku 309 pokračovala po přechodném míru roku 311).

Síla antigonovců rozhodně u Ipsu nevyvanula. Démétriovi, který po bitvě unikl do Efesu s pěti tisíci muži pěchoty a čtyřmi tisíci jezdci, zůstala nedotčena silná flotila, nejsilnější ze všech diadochů, ovládal ostrovy v Égeidě a Kypr, na pevnině držely jeho jednotky řadu pevných míst v Helladě, pobřežní Anatolii a ve Foiníkii (srov. jeho situaci s postavením Sex. Pompeia o dvě a půl století později). Kromě toho mu zůstal velký diplomatický potenciál, poněvadž vítězní magnáti si ani trochu nedůvěřovali a hybnou silou jejich řevnivosti bylo stále ještě vědomí, že oni jsou právě ti jediní nástupci Alexandrova dědictví; viz dále rok 299.

Přímo na bojišti provedli vítězové nové rozdělení formálně stále ještě existující říše Makedonů:

• Seleukos, jemuž pravděpodobně (?) již roku 308 přiznal Antigonos všechny horní satrapie, dostal navíc Velkou Frygii, původní satrapii Antigonovu, a jižní Kappadokii,

• Lýsimachos, získal ke své Thrákii Kárii, Lýdii (Lykie byla již tehdy pod ptolemaiovsko-rhodským vlivem), Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu, Paflagonii a severní část Kappadokie, kde však vládl až do své smrti jen nominálně: skutečným vládcem musel být tehdy již místní dynasta Ariaráthés II., syn roku 322 ukřižovaného stejnojmenného otce, který se roky pokoušel o návrat z armenského exilu a někdy právě po bitvě u Ipsu se napevno v zemi uchytil (vládl do roku asi 280, srov. začátek dynastie roku 330 a rok 333);

• Kassandros dostal přiznánu celou Helladu a

• Pleistarchos, jeho bratr, obdržel Kilikii a jeho říše zasahovala až do Kárie, kde Hérákleia na Latmu u Mílétu jím byla přejmenována na Pleistarcheia a stala se zřejmě jeho sídelním městem (?): říše trvala do roku 295 (viz tam).

Ve stejné době dobýval Ptolemaios antigonovskou Syrii a obsadil celou Koilé Syrii/"Údolní či Úvozní Syrii". Třebaže si na ni činil nárok Seleukos, právem vítěze od Ipsu, kde Ptolemaios chyběl, ale v tomto okamžiku se ještě neozval: otázka Koilé se stane hlavním sporným bodem mezi Seleukovci a Ptolemaiovci - syrské války (srov. rok následující a rok 219).

Stratoníké I. (c. 16, srov. rok 321), jediná dcera Démétriova s Filou, byla v okamžiku bitvy v Kilikii; po bitvě uprchla na antigonovský Kypr do Salamíny. Démétrios I. pokračoval z Efesu, který rychle od jádra zbylé armády vyklidil, aby vojáci nevyloupili Artemísion, přes Kyklady na Isthmos (kolovala kdysi verse, zjevně mylná, že král se svou dcerou prchl rovněž via Kilikie na Kypr). 

Zřejmě do této doby patří příběh zrady Démétriova stratéga Diodóra, srov. rok 302, kdy byl na čas lýsimachovský. Král ho po tomto roce zanechal v Efesu jako velitele města a garnisonu. Diodórovi po Ipsu nabídl Lýsimachos padesát talentů, když mu město vydá. Kausa se provalila a Démétrios se vrátil do přístavu. Ukryt na lodi vyslechl rozmluvu svého nauarcha Níkánora s Diodórem, který dorazil k lodi na člunu s představou, že získá spojence. Když získal král důkaz o zradě, vyskočil z úkrytu, člun dal svou lodí zničit a plovoucí ve vodách přístavu pochytat (a pravděpodobně popravit). O další a definitivní zradě Efesu Lýsimachovi viz rok 295. 

Do Athén Démétrios vpuštěn nebyl, neboť se měšťané usnesli nevpouštět do města žádného krále, jak se dozvěděl od jejich vyslanců během plavby v Kykladách. Ještě nedávno tolik podlézaví Athéňané vypravili jeho manželku Déidameiu, která od roku 303 ve městě žila, do Megar; viz dále rok 299. Démétriův oddaný Stratoklés na čas zmizel z viditelné historie a objevil se opět na scéně s Démétriovým návratem do Athén roku 294: roku 293 byl navrhovatelem poct pro Filippida z Paiánie za jeho zásluhy o Athény (a krále), srov. o něm roku 299.

T. r. 21. skiroforiónu, posledního měsíce archonátu Níkokleova, tzn. červen/červenec 301 poctili Athéňané, nyní na čas zbaveni Makedonů, za celoživotní podporu Athén metoiky Níkandra z Ília a Polyzéla z Efesu. Začali se svou činností za archonátu Themistokleova roku 347, kdy věnovali deset talentů na stavbu doků a zbrojnice za Kéfísodóra roku 323, podpořili flotilu za hellénské/lamijské války, za Koroiba roku 306 se podíleli na obnově a rozšíření hradeb, jak je vyzval stratégos Hégésiás, a všech athénských tažení se učastnili osobně a na své náklady. Za to všechno získali olivové věnce, daňové zrovnoprávnění s Athéňany a právo vlastnit v Attice nemovitosti, nikoli však občanství (!), jak se dozvídáme ze zachovaného textu sněmovního usnesení. 

Démétrios zanechal v Helladě Déidamejina o čtyři roky mladšího bratra Pyrrha, jako správce své říše a sám se vypravil do Thrákie k Chersonésu s loďstvem proti Lýsimachovi. Zde se původní antigonovské síly decimované desercemi daly v bojích s lýsimachovci opět do kupy. Blížšího z této doby není známo nic, jen tolik, že Démétrios zůstal ve hře, viz dále rok 299. 

Lýsimachos hned po bitvě prohlásil Smyrnu za svobodný stát/polis, když jednotlivé vesnické občiny spojil ve státní celek již Antigonos I. (srov. k tomu rok 617). • Smyrenský stát se až do roku 281 jmenoval po Lýsimachově dceři Eurydikeia (srov. rok 294). Smyrně o něco později připojila pozemky Arsinoé II. (?) a ještě později Attalos I. celou záležitost potvrdil. Namísto názvu státu Arsinoé (jak jen v jednom prameni) by ovšem bylo logičtější označení Apollónie po manželce Attala I. Dekrety Arsinoé a Attala I. byla Smyrna přijata zpět do spolku Iónů. Pozemky, o něž byla Smyrna rozšířena, byly kdysi územím dávno vyvráceného města Melité/Meliá. Melité v Iónii bývala původním členem paniónské amfiktyonie, ale pro zpupnost občanů ji spoluamfiktyoni válkou vyvrátili a její místo ve spolku získala Smyrna, pozemky Priéné a Samos, viz více rok 650. Staletý spor mezi Samem a Priénou urovnával smírčí soud Rhodu někdy v seleukovské éře před rokem 190, jak o tom svědčí rozsáhlý nápis nalezený v Priéně, viz rok 295. 

Seleukos se po bitvě u Ipsu obrátil zpět do severní Syrie, které se okamžitě zmocnil, do oblasti Seleukidy, jádra imperia. Města po léta budovaná Antigonem I. přejmenoval:

• 23. xanthiku neboli bab. addaru/asi 24. března 300 (jul.) založil po oběti u Diova oltáře na hoře Kasiu Seleukeiu Píerijskou pojmenovanou po sobě, kde byl též pochován (jako v případě Antiocheie sehrál při výběru jména rozhodující roli orel), 

• Antigoneia na Orontu, sídelní město Antigonovy říše, založena roku 318, byla vítězem zrušena, její materiál použit ke stavbě nového města opodál v lokalitě Bóttiá, kam usazeni též obyvatelé. K lokalisaci nových sídel Seleukovi ukazoval prý cestu jakýsi velký orel/aetos megas, symbol Diův, který za obětování Diovi na hoře Silpion uzmul z oltáře kus masa: kam si sedl, tam se stavělo. Seleukos s knězem Amfiónem totiž u oltáře spekulovali, zda Antigoneiu přejmenovat, nebo zda založit město nové. 22. artemísia neboli bab. nisannu/asi 22. dubna 300 (jul.) při východu slunce byla založena Antiocheia na Orontu (buď podle Seleukova otce nebo jeho syna); stala se sídelním městem vznikající Seleukovy říše a rychle z ní vyrostlo jedno z největších měst starého věku vůbec. 

Podle křesťanských autorů byla při zakládání města obětována panna Aimathé a Seleukos dal její podobu zvěčnit v soše městské Tyché (takový rituál připisovali bodří monotheističtí autoři též mnoha dalším zakladatelským aktům i doby římské, pamatovali si rovněž jména nešťastnic; například Traianus obětoval jistou Kalliopu). Hradby města rozvržené méchanikem Xenaiem rozšířil Seleukos II. Kalliníkos, Seleukos III. Sótér a Antiochos IV. Epifanés; roku 526 n. l. byla zničena zemětřesením, viz v indexu s. v., roku 540 vylidněna Peršany a dále existovala ve mnohem menším rozsahu jako Theúpolis;

• původní antigonovská jména dalších měst většinou neznáme: u starého Ugaritu se objevila Láodikeia na Moři pojmenovaná podle Seleukovy matky n. dcery (původní syrské jméno lokality bylo Mazabda), kde prý Seleukos na lovu skolil kance, dále Apameia na Orontu, starším jménem snad Pella a předtím Farnaké, Seleukem přebudována v říšské garnisonní město, u něhož mimo jiné drženi bojoví sloni (další příklady proměn viz rok 308);

• jména některých makedonských měst zřejmě měněna nebyla, jako např. Edessa za původní Urhai (teprve mnohem později Antiocheia), nebo Beroia za starý Chalab/Chalpu, Jamchad (pro novodobé Evropany Aleppo). Přejmenování Hamatu/Chamatu na Epifanii (dn. Hamá v SYR) je rovněž dílem mnohem pozdějším, zřejmě Antiocha IV.

V následujících letech zakládal Seleukos I. mnoho měst v Mesopotamii: např. Kallipolis, zřejmě z roku 311 je Seleukeia na Tigridu, dále Níkátoris na Eufrátu, Európos (= Órópos) na Eufrátu (původní Dúra, kterou posílil kolonisty) a jiný Európos v Médii (Rhagai, pozd. Arsakeia), Hérákleiu u Rhag, Seleukeia na Eufrátu (= Zeugma), Apameia v Rhagiáně atd. • Podle jednoho zdroje založil nebo přejmenoval Seleukos na počest svého otce šestnáct Antiochejí, pět Láodikejí k poctě své matky, devět Seleukejí, tři Apameie a jednu Stratoníkeiu k poctě svých manželek a řadu dalších měst podle makedonských měst, svých a Alexandrových činů, dohromady 75 měst. O antigonovské a seleukovské kolonisaci viz roky 316, 308, 291 a 282.

[Podle údajů ze stále v plném textu nezveřejňovaných astronomických diářů pozdněbabylónského období, které ale byly publikovány F. X. Kuglerem před sto letybyl král Seleukos I. údajně ještě 6. srpna roku 302 nebo dokonce 7. března roku 301 kdesi v horních satrapiích. Bitvu u Ipsu by pak podle těchto údajů bylo možné přeložit na duben roku 300, založení Seleukeie Píerijské (resp. její přejmenování) na den 23. dubna 300 a přejmenování Antiocheie na Orontu na den 22. artemísia/22. dubna roku 300 (srov. rok 302). Platí ovšem, že astronomické údaje, které počítají s rokem 0, je třeba zvýšit o jeden rok, abychom se dostali na datum kalendářní éry, která rok 0 nezná.].

Na Samu, který i po Ipsu zůstal zřejmě stále pod kontrolou Démétria I., se snad t. r. dostal k moci Dúris, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, Makedonika, Samská kronika/Samión hóroi (žil někdy mezi roky 340 až 270). Jak vypadalo jeho soužití s Démétriem a Lýsimachem, jemuž se ostrov dostal pod kontrolu roku 295, a po jeho smrti roku 281, nevíme. Nevíme, ani kdy Dúris zemřel, zda se tak stalo během tyrannidy nad spoluobčany, zda byl odstraněn n. odstaven a kde pak žil. Po roce 281 náležel Samos asi až do roku 201 do ptolemaiovské sféry vlivu, alexandrijští králové na něm udržovali námořní základnu (ale nikdy zřejmě guvernéra, ostrované zůstávali autonomní).

Samovládcem nad ostrovem byl od bitvy u Ipsu (?) již Dúridův otec Kaios/Skaios, olympioníkos v disciplině dorosteneckého boxu/pygmé tón paidón z doby samské nesvobody (fygé/exil v letech 365 - 322). Pravděpodobně brzy zemřel a vládu převzal syn Dúris. Oba zřejmě vládli v souladu se svými protektory jako jakási údělná knížata. Dúridův bratr Lynkeus psal komédie, prý i několikrát uspěl, a ani jeho osud neznáme.  

Římané pod diktátorem M. Valeriem porazili Marsy, kteří napadli římskou osadu Carseoli se čtyřmi tisíci kolonisty (viz o ní roku 298, kdy byla pravděpodobně posilněna novými osadníky; popř. jde o reduplikaci chronografického záznamu). Dobyl několik marských měst, zmenšil jejich území a obnovil spojeneckou smlouvu s nimi. V Arretiu v domácích rozbrojích mezi Etrusky byli "plebeji" vyháněni Cilniové, klan bohatý a vlivný; příčiny neznáme ("divitiarum invidia/ze závisti z bohatství"). Proč se do etruských záležitostí zapletli Římané, nevíme, ani s kým z Etrusků bojovali, nicméně diktátor je v poli u Rusell porazil, viz o nich dále roku 294, nad Marsy a Etrusky triumfoval 21. listopadu. V Římě Tuskům senát povolil pouze dvouleté příměří, žádný mír. 

************************************************************

300.

Ol. 120, 1

Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (poprvé; jako první Hellén z Asie)

12 SE

Hégémachos

a. u. c. 454

M. Valerius Maximus Corvus V. a Q. Appuleius Pansa

************************************************************

Na 120. olympiádě zvítězil v dorosteneckém boxu/pygmé tón paidón Hippomachos z Élidy, který porazil soupeře, aniž by sám od nich dostal ránu. 

Athéňané uzavřeli spojenectví s Aitóly proti Kassandrovi. Athénský stratégos Olympiodóros osvobodil fóckou Elateiu od Kassandrova obléhání, pravděpodobně po námořním výsadku; viz k tomu rok 304. Vzápětí vypomohli Aitólové Athéňanům proti Kassandrovi, jehož vojáci vpadli do Attiky a ohrozili Eleusínu. Nicméně v nové situaci (bez Démétria) brzy svůj dlouhodobě negativní vztah ke Kassandrovi zcela přehodnotili, viz rok následující. 

Pravděpodobně t. r. zemřel ve Spartě eurypóntovský král Eudámidás I., mladší syn Archidáma III. (kraloval od roku 331). Novým králem se stal jeho syn Archidámos IV. (vládl do asi roku 275). Kralování obou leželo ve stínu Area I., srov. rok 309. 

Amástris, která se rozešla s králem Lýsimachem (byli spolu jen rok, viz tam a zde níže), se vrátila ze Sard do Hérákleie. Zřejmě t. r. založila po sobě pojmenované město Amástris, když kolonisovala a přejmenovala starý Sésamos ležící v Paflagonii na hranicích s Bíthýnií. Později předala přímou vládu nad Héráklejí v Pontu svému nejstaršímu synovi Klearchovi II., jemuž byla poručnicí (vládl do roku 298; srov. rok 305). Uctívána byla v Amástridě jako Afrodíté. 

Ptolemaios I. se spojil s Lýsimachem proti Seleukovi. Byla to hektická doba, dělení Alexandrova dědictví pokračovalo. Důvodem rozpadu koalice byly rozepře o jižní, větší část Syrie, o Koilé (viz předešlý rok) - severní, menší část země se brzy začala nazývat Seleukis, protože se stala jádrem říše Seleukovců. Ujednání byla potvrzena dynastickými svatbami: Agathoklés, nejstarší syn Lýsimachův s Níkaiou (o jejích dětech viz rok 302), se oženil s Lýsandrou (I.), dcerou Ptolemaia I. s Eurydikou (o ní viz rok 316). • Ptolemaios I. měl buď dvě dcery jménem Lýsandrá, nebo byla tato Lýsandrá vydána za Agathoklea jen do roku 294 (viz tam), kdy si vzala makedonského krále Alexandra V. a rok na to ovdověla. Agathokleův otec, král Lýsimachos (c. 60), čerstvě rozvedený s Amástridou, se oženil s dcerou Ptolemaia I. a Bereníky I. Arsinoé II. (16). Dívka se stala matkou Ptolemaia (asi III. Makedonského a I. Telmésského), Lýsimacha a Filippa, viz o nich rok 281. Arsinoé usilovala o nástupnictví svých dětí v říši a brojila proti Agathokleovi mladšímu, viz rok 283. 

Na západě pravděpodobně t. r. vedl král Agathoklés v Itálii válku s Bruttiy a Lúkány, jak se uvázal symmachií s Tarentskými, viz rok 303. Byl to jeho návrat na jih Itálie, kde zahajoval svou válečnou karieru, po dvaceti letech, viz rok 319. O průběhu tažení a době informováni nejsme. Viz dále rok 299.

Zhruba v letech 300 až 230 byla opět přeložena residence říše Kúš z Meroé do Napat, event. zde sídlila vedlejší linie panovnického rodu. Srov. rok 340. Králové Kúš nebyli nyní pohřbíváni v Napatách. V Meroé se stavějí pyramidy. Pro Kúš se v této době objevilo staronové nebezpečí, a to z Egypta v podobě silných Ptolemaiovců. Posledním panovníkem, který byl pohřben v Napatách, byl král Kanacht Merpesdžet Chaemnepej Anchkare

Nistasen/Nastasen, viz roky 340 a 338.

Kolem roku 300 připluli z východu na Madagaskar předkové dnešních Malajců a Indonésanů. • Původními obyvateli ostrova byli Sanové (tzv. Bušmeni-Křováci). Mezi 1600 - 1100 migrovali na Madagaskar alpičtí lovci z kmene Vazimba, kteří se s původním negroidním obyvatelstvem smísili, viz rok 1600. Vazimbové přišli ze západní Sumatry a jejich tamními přímými potomky jsou Sihanakové na severu ostrova (příchod protomalajských Vazimbů bývá kladen i do 10. - 6. st., vrchol další protomalajské migrační vlny, tentokrát z jižní Sumatry a ze západní Jávy, bývá kladen do 2. st.). V letech 900 n. l. - 1300 n. l. přicházeli Arabové a později Evropané. Původ madagaskarského obyvatelstva není zcela objasněný.

Kolem roku 300 působil babylónský astronom Kidinnu ze Sippar/řec. Kidénás, který zdokonalil matematické metody určování polohy nebeských těles po Nabû-rimannim, prvním babylónském astronomovi, jehož známe jménem, ale jinak nic bližšího (zač. 5. st., řec. Nabúrianos). 

V téže době byl v Číně sepsán Tao-te ťing/Daode Jing.

Kolem roku 300 zemřel vyhnán z Athén Stilpón z Megar, scholarchos megariků po Eubúlovi (narozen kolem roku 380, tam též o jeho smrti). V téže době zemřel peripatétik Fainiás z Eresu (narozen kolem roku 370), historik a autor první známé systematické Botaniky.

V téže době se narodil Theokritos ze Syrákús, básník na dvoře Hieróna II. a Ptolemaia II. a na Kóu (zemřel kolem roku 260).

Kolem roku 300 působili:

Eufranór ze Seleukeie, žák Tímóna Skeptika, učitel Eubúla z Alexandreie,

Asklépiadés ze Samu alias Síkeliadés, alexandrijský lyrik a epigrammatik milostných themat; po něm nazvána asklépiadovská strofa, starší kolega Theokritův,

Nossis z Loker, epigrammatička,

Anyté z Tegeje, básnířka,

Alexínos z Élidy, žák Eubúlida z Mílétu; žil osaměle v Olympii,

Eufrátos z Olynthu, další žák Eubúlida Mílétského, učitel krále Antigona II.,

Marsyás z Pelly, syn Periandrův, nevlastní bratr krále Antigona I. po matce a syntrofos Alexandrův, původně grammatodidaskalos, pak účastník Alexandrovy anabase, nauarchos (viz rok 306), historik, autor ztracených deseti knih Makedonik/dějin Makedonie od začátků státu po vpád Alexandra Velikého do Syrie po založení Alexandreie, ve dvanácti knihách popsal dějiny Attiky a spisek o Alexandrově výchově (o dalších Marsyech viz s. v. dějepisci 1), 

Praxagorás z Kóu, jeden z nejslavnějších lékařů a theoretiků, učitel Hérofilův; jako vůbec první psal o nádorech a

Simmiás z Rhodu, básník různých žánrů a grammatik, autor spisu o řečtině/Glóssai o třech knihách, 

Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým ztvárňováním obrazů.

Na přelomu čtvrtého a třetího století žili a působili:

• Aristobúlos z Kassandreie, historický spisovatel, účastník Alexandrova tažení,

• Krantór ze Sol, filosof staré Akadémie, žák Xenokratův a Polemónův (zemřel ale ještě před Polemónem a Kratétem),

• Érinná z Télu, podle jiných z Teu, Lesbu n. Rhodu, básnířka, autorka sbírky Ta Élakata, dór. Álakata/Přeslice a epigrammů. Zemřela jako panna v devatenácti, když se dozvěděla o smrti své přítelkyně Baukidy, kterou rodiče provdali na jiný ostrov; proč bývala vydávána za družku Sapfy, známo není, srov. též v indexu s. v. lyrika a epigrammy,  

• Kratés z Thríe v Athénách, žák a nástupce Polemónův, scholarchos Akadémie,

• Stratón, básník nové komédie,

• Fanoklés, básník,

• Hermésianax z Kolofónu, elegik a učenec,

• Kleitarchos z Athén, alexandrijský historik, vzor pro Diodóra,

• Eudámos z Rhodu, žák Aristotelův, po jehož smrti a volbě Theofrasta scholarchem peripatu odešel zpět na Rhodos,

• Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia,

• Manethón zvaný podle místa narození Sebennytés, egyptský historik u Ptolemaia II., kněz kozlího kultu v Mendétě, který též působil při zavádění kultu Sarápida,

• Mnásalkés ze Sikyónu, elegik a epigrammatik,

• Menedémos z Eretrie, žák Platónův, Faidónův a Stilpónův, filosof a politik, přítel Démétria I. a Antigona II., vyslanec Órópu a své vlasti u mocných tehdejšího světa, za Démétria Falérského žil v Athénách, více o něm roku 399, 278 a v indexu s. v. školy (2), 

• Neoptolemos z Paria, učenec a básník zvaný Glossografos,

• Sópatros z Pafu, autor komédií.

V první polovině třetího století žili:

• Menippos z Gadar, kynik a básník, původem foinícký otrok, který se lichvou dostal k majetku: když ale o něj přišel, vzal si život. Mimo lichvářství byl žákem Métrokleovým, srov. v indexu s. v. školy (2), 

• Hégésiás z Magnésie, historik a řečník, zakladatel tzv. asijského stylu v řečnictví,

• Leónidás z Tarentu, epigrammatik,

• Eukleidás n. Eukleidés z Kýrény (?), možná z Athén, o životě není nic známo slavný matematik a zeměměřič, který působil v Alexandrii (Stoicheia, Elementa, Principy; vedle křesťanské bible jsou prý jeho základy mathematiky a geometrie druhým nejvydávanějším titulem všech dob).

Kolem roku 300 začalo jihozápadní stěhování Germánů a Keltové byli zatlačováni zhruba na linii pozdějšího „limes Romanus“. Belgové se v této době objevují v gallském prostoru (srov. rok 250).

Římské boje proti Umbrům, kde konsul Q. Appuleius neúspěšně obléhal nepřístupné město Nequinum, viz rok následující, a Aequům. S těmito to byly vůbec poslední, které nám historie zachovala, zřejmě to byla spíše akce policejní: Aequové byli jako národ Římany vyhlazeni (srov. rok 304 a 302)

V Římě byl zvýšen počet augurů ze čtyř na devět a počet pontifiků ze čtyř na osm. I tyto náboženské úřady se nyní staly přístupné pro plebeje, a to podle zákona tribunů lidu Q. a Cn. Ogulniů Gallů, lex Ogulnia (srov. rok 255)Z téhož roku pochází novelisace zákona o možnosti občana odvolat se k lidovému sněmu/lex Valeria de provocatione (navrhovatelem M. Valerius; srov. rok 509 a 449). Zákon nyní zakazoval bičovat a popravovat kohokoli, kdo se odvolal k lidu. Ochranu plebejů před zvůlí úředníků později završila trojice zákonů porciovských/P. Porcius Laeca, viz rok 199 a 122. • Prvního holiče-bradýře/tonsor, řec. kúreus, přivezl do Říma ze Sicílie P. Titinius Menas (denně se ale prý začal z Římanů holit až o mnoho desetiletí později P. Cornelius Scipio Africanus ale veličina jako Augustus užíval jen nože, resp. nůžek na vousy/culter).

V Indii snad někdy po tomto roce vznikala hojně překládaná sbírka sanskrtem psaných pěti knih bajek a poučných příběhů Paňčatantra. Autorství se tradičně připisuje Višnušarmanovi původem snad z Kašmíru. 

V Mesoamerice kolem roku 300 začátky kultury Diquís na jihu tichomořského pobřeží Kostariky. Vrcholila v letech 700 až po 1500 n. l., zahubena byla španělskou invasí.