Hian z Čchin, k.§ 643

Hiarbás, k. Maxitů§ 654

Hiarbás z Numidie, k., promariovský§ 105, 81

Hibasu-hime, císařovna Suininova§ 2

 

Hiberia, řec. Ibéri᧠viz Hispánie

Hibérus, řec. Ibéros, dn. Ebro, ř. na severu Španělska a od ní jméno poloostrova§ 226, 218, 217, 215, 195, 193, 179, 141, 77

híberna, híbernácula, přezimovací ubikace římských vojáků, zimní vojenské tábory§ 403

Hibernia, řec. Ierné§ viz Irsko

Hidrieus z Kárie, k., gen. Hidriea§ 391, 351, 345, 344

Hidžáz, mohamedánská historická země v dn. Saúdské Arábii§ 715, 549, 400, 160

Hiempsal, jméno králů v Numidii:

Hiempsal I., s. Micipsův§ 120, 118

Hiempsal II., s. Gaudův a nevlastní b. Iugurthův§ 105, 81, 60, 56 

Hierá, ost. u Théry; je dokladem pokračující vulkanické činnosti, další ostrůvek se vynořil ve 2. st. n. l., viz Thér᧠199

Hierá Sýkamínos, Hierásýkamínos, sídelní m. eg. Dódekaschoinu, dn. al-Macharraqa; srov. Sýkamínos/Chajfa§ 186, 24

Hierai, mí. na Sicílii§ 339

Hierápolis na Amanu, též Hierápolis Kastabala n. Hierápolis ad Pyramum, nedaleko Ceyhanu§ viz Kastabala alias Kastabala v Kilikii§ 41

Hierápolis, m. v Syrii, též Bambyké event. Edessa§ viz Bambyké
Hierápolis ve Frygii, u dn. Pamukkale§ 190

Hierápytna, m. na jižním pobřeží východní Kréty, dn. Ierapetra§ 67

Hierás z Galatie§ 46

Hierásykaminos, viz Hierá Sykaminos

hieratické písmo§ viz hieroglyfy

 

Hieráx§ 1. 146, 140, seleuk. a ptolem. stratégos; 2. 88, ptolem. stratégos; 3. přízvisko Antiocha, syna Antiocha II.; 4. ze Sparty, nauarchos, 389

Hierikús, Hierichús či Hierichó, lat. Hiericús§ viz Jeríchó, Jericho

hieroglyfy, řec. "ryté svaté (znaky)", znakové písmo egyptské psané vertikálně i horizontálně, zprava i zleva. Význam na 750 znaků byl ideogramový (s významen celého slova) a fonetický (s významem hlásky). Poslední hieroglyfický nápis pochází z 24. srpna 394 n. l. z graffita ve Fílách v Ísidině chrámu; nápis pořídil písař chrámového archivu Esmet-achom 110. roku Diokleciánovy éry.

Hieroglyfické písmo má nejstarší doklad z první manethónovské dynastie. Starším egyptským písmem, pravděpodobně s paralelním vývojem, bylo hieratické/řec. hierátikos, "kněžský", malované na papyrus a ostraka štětcem zprava doleva. Zaniklo ve třetím století n. l. a prodělalo pestrý vývoj: starohieratické písmo přišlo ve 4. dynastii s ligaturami, v novohieratickém se tvarově rozlišoval původ (memfidský n. thébský).

Kolem 650 nastupovalo na místo hieratického písma užívání demotického/řec. démosios, démotikos, "lidový", psané rovněž zprava doleva. Poslední zápis démotickým písmem, zjednodušenou kursivní podobou hieroglyfů, je rovněž z Fíl z roku 452 n. l. Posledním stupněm egyptského jazyka je koptština, užívající od 2. století n. l. písma odvozeného z alfabéty doplněné několika písmeny z demotického písma; psáno je zleva doprava.

Vlastní hieroglyfické písmo užívali před lineárním písmem A Kréťané a Chetité. Hierogl. písmo bylo zcela zapomenuto a teprve v novověku postupně luštěno. Definitivně vrátil znakům život studiem tzv. rosettské dvojjazyčné desky se třemi druhy písma mladý polyglot Jean-François Champollion (1790 – 1832). Za den rozluštění písma staré egyptštiny se považuje 14. září 1822.

Seznam znaků viz např. na hieroglyphen.de, nebo altägypten.de.

Hieroklés z Akragantu, velitel Filippa V. na Zakynthu§ 191
Hieroklés ze Syrákús, o. Hieróna II.§ 274,
Hieroklés z Kárie, kondottiér§ 386

Hieroklés, žoldnéř, makedonský frúrarchos v Athénách§ 229

Hierofantés z Athén§ arch. 86

Hieromnémón z Athén§ arch. 310

hieromnémón/hieromnámón u Seleukovců, viz pod polis
hieromnámón, epónymní úředník v Býzantiu§ 220
hieromnémones, delfští; členů amfiktyonie s právem hlasovacím§ 188

Hierón z Athén§ 1. keramik, 500; 2. oikistés Thúrií, 444; 3. jeden   z Třiceti, 404; 4. arch. 248
Hierón z Kibyry v Pamfýlii, b. Tlépolemův, malíř§ 70

Hierón z Láodikeie na Lyku§ 88, 40, 35

Hierón z Priény, tyr.§ 295
Hierón ze Sol, Alexandrův nauarchos§ 323

Hierón, jméno králů v Syrákúsách:§
Hierón I.§ 500, 477, 476, 474, 485, 472, 470, 466, 461, 440
Hierón II.§ 306, 300, 274, 270, 269, 265, 263, 258, 253, 249, 241, 239, 237, 218 - 215

Hieron, svatyně Dia Úria, „Dia Příznivého větru“§ 250
Hieron, mys v Lykii, viz Chelídonské ostrovy

Hieron oros, "Svaté pohoří", dn. Tekirdağ (?) na sever od Thrác. Chersonésu v TR, pohoří se stejnojmennou odryskou pevností§ 362, 361, 313 

Hierónymos z Arkadie, promakedonský politik§ 344

Hierónymos z Kardie, historik a diplomat Démétria I. a Antigona II.§ 360, 319, 316, 311, 291
Hierónymos ze Syrákús, vládce§ 215, 214

hieros gamos, svatý sňatek§ viz pod hry, ženy, Svátky
hieros lochos§ viz svatá četa

Hierosolyma (pl.), Ierúsalém, Hierúsalém§ viz Jerúsalém

hierosýli᧠svatokrádež

 

hierothesion, kultovní místo s panovnickou rodinnou hrobkou v Kommagéně§ 69

 

Highlands, ve Skotsku§ viz Kalédonia

Hikarios z Hypéresidy§ viz Hypéresieus z Íkaru

Hiketás, Hiketés ze Syrákús§ 1. 354, 346 - 343, 339, 338, tyr. v Leontínách; 2. 289, 288, 279, item
Hiketás z Trapezúntu, o. k. Arkadů Aristokrata§ 683

Hilernus, jeden z keltibér. králů§ 193

Hílmand, angl. Hilmend/Helmand§ viz Erymanthos

Himálaj, nejvyšší pohoří planety oddělující indický subkontinent od Střední Asie, řec. Émódos n. Imaios§ 170

Hímerá, m. na sev. Sicílie, dn. lokalita Buonfornello v Termini Imerese§ 648, 600, 575, 516, 494, 480, 476, 472, 448, 444, 440, 415, 414, 410, 409, 407, 405, 397, 339, 313, 252

Hímerás či Himerás, ř. na Sicílii, gen. Hímery§ 1. „severní“, dn. Fiume Grande či S. Leonardo, 383, 214, 211 (?); 2. ř. u Eknomu a Fintie, s delším tokem, „jižní“, dn. Fiume Salso, 310, 214

Hímeraios z Athén, b. Démétria Falérského, protimakedonský aktivista§ 322

Hímeros§ viz Euémeros z Parthie

Himilkón z Karthága, foin. Achímilkat, lat. Himilcó§ 1. s. Hamilkarův, 540, 480; 2. s. Hannónův, velitel na Sicílii, 407 - 405, 403, 397, 396; 3. vojevůdce na Sicílii, 307; 4. vojevůdce v první válce púnské, 250, 249; 5. vojevůdce ve druhé válce púnské, 217, 213, 212, 207; 6. Hannibalův generál v Itálii, 216; 7. Himilkón alias Fameás, viz tam

Himmerland, mí. u Aalborgu v Dánsku§ 113

Hínajána, jedna z buddhistických škol§ 483

hinduismus, indický polytheistický systém§ 115, 55

Hindové, Hindustánci, hindština, nejpočetnější ethnický konglomerát dn. IND vyznávající hinduistické kulty§ 600, 326 - 325 a passim
Hindustán je staré perské označení pro zemi (H)Indů v sever. části subkontinentu, kterou nezasáhl monotheistický islám, hindština nejrozšířenější jazyk dn. IND. Ve spojení s velmi blízkou urdštinou, urdú, tvoří po čínštině druhý nejrozšířenějšší jazyk na světě: hindí-urdú (od horda, ordú, tábor, viz pod Hunové).

Hindukuš, Hindúkuš, ang. Hindu Kush (z per. "Indické pohoří", zřejmě lidová etymologie)§ viz Kaukasos

Hippagretés ze Sparty, velitel na Sfaktérii§ 425

 

Hippakos z Athén§ arch. 176

Hippakra, mí. na Sicílii§ 211

Hippalos, proslulý námořník§ 117

Hippareté, d. Hipponíka (III.), manž. Alkibiadova§ 510

 

Hipparchiá z Maróneie, kynička§ 399, 323, 280,

hipparchiá, hipparchos, původně vojenská hodnost a oddíl, pozd. V hellénistických říších správní jednotky, v hellénských koinech velitel jízdy byl zástupcem voleného stratéga§ 323, 321 (jízdy hetairů), 182, 170, 169

Hipparchos z Athén§ 1. 566, 528, 522, 514, syn Peisistratův, na jenom místě jmenována oběť atentátu jako Dioklés (pokud to není další P. syn?); 2. arch. 496, 487, 417, z Cholargy, syn Charmův; 3. strat., 286; 4. arch. 119
Hipparchos z Eretrie, tyr. promakedonský§ 344, 341

Hipparchos z Níkaie, astronom§ 150
Hipparchos, přítel Mithridáta Eupatora§ 63

Hipparínos ze Syrákús§ 1. 398, 366, 353, o. Diónův a Aristomašin; 2. 353, 351, syn Dionýsia I. s Aristomachou, tyr.

Hippasos z Fleiúntu, tyr. nebo k.§ 610, 565
Hippasos z Metapontia, malíř§ 470

hippeus, hippeis, jezdec, jezdci, censovní vrstva v Athénách, viz tam§ 594, 458

Hippiás, voj. velitel v per. službách§ 427

Hippiás z Athén§ 1. 541, 528, arch. 526 (?), 522, 514, 511,  505, 504, 490, 487, syn a nástupce Peisistratův; 2. arch. 636; 3. arch. 193
Hippiás z Élidy, sofista, manž. Pláthany, o. Afareův§ 480, 436, 399
Hippiás z Makedonie, Perseův stratégos§ 169

Hippiás z Théb§ 1. boiótarchos, 222; 2. boiótarchos, 187; 3. 172 (ident. s čís. 2?)
Hippiás z Thessalie, spojenecký vojevůdce v 1. válce svaté§ 595

Hippó regius§ viz Hippón basilikos

hippobotai z Chalkidy, "rytíři", vládnoucí vrstva v tomto státu n. na Euboji, srov. pod hippotés§ 700, 507, 446 

Hippodamás z Athén či Hippodámos§ arch. 375

Hippodámos z Mílétu, architekt a urbanista§ 444, 408

Hippodámos ze Sikyónu, strat.§ 367 

hippodromos, viz hry§ dostihy, circus

Hippoklás, Hippoklés n. Hippoklos z Théb§ viz Pelopidás

Hippokleidés z Athén§ 1. syn Teisandrův, 556; 2. arch. 566, zvaný Kypselos, syn Miltiada (III.), o. Miltiada (IV.), 560 

Hippoklés z Kýmé, oikistés italské Kýmy a Parthenopy§ 754

Hippoklos z Lampsaku, tyr., o. Aiantidův§ 514, 512
Hippoklos z Chiu, k.§ 650

Hippokratés z Athén § 1. z Alópeky, o. Megakleův, b. reformátora Kleisthena, 486, 484; 2. strat. 424; 3. z Braurónu, o. Peisistratův, 600, 585
Hippokratés z Herbessu, Hannibalův agent§ 214 - 212
Hippokratés z Chiu, matematik a astronom§ 460
Hippokratés z Gely, tyr.§ 498, 494, 493, 491
Hippokratés z Akragantu, vnuk předešlého (?)§ 476

Hippokratés ze Sparty, velitel§ 408

Hippokratés z Thessalie, olympioníkos§ 256
Hippokratés z Théb, o. Pelopidův, viz tam
Hippokratés z Kóu, lékař§ 460, 364, 350

Hippokratova přísaha/horkos tú Hippokratú; hippokratovská přísaha/hippokrateios horkos (pravděpodobně není autentická, nejdříve asi hellénistická):
Přísahám Apollónovi lékaři a Asklépiovi a Hygeji a Panakeji a všem bohům a bohyním, že budu tuto přísahu a smlouvu podle svých schopností a podle svého vědomí dodržovat.
• Toho, kdo mne naučil tomuto umění, si budu vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně tak i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud zatouží po znalosti tohoto umění, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny smluvní žáky, kteří přísahali na lékařský řád, s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
• Pravidel budu užívat v zájmu a ku prospěchu nemocného podle svých schopností a úsudku, zdržím se všeho, co by (jim) škodilo a nebylo správné.
• Nepodám nikomu smrtelný jed, i kdyby mne o to požádal a nikomu také (ke smrti) nebudu radit. Podobně žádné ženě nedám zhoubný pesar, pessos fthorios.
• Život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své umění.
• Nebudu řezat ani ty, kteří trpí kameny, a přenechám to mužům, kteří takové řemeslo provádějí.
• Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ku prospěchu nemocného prost každého vědomého bezpráví a zločinu, z dalších též sexuálních počinů na tělech ženských a mužských, svobodných i otroků.
• Cokoli při léčbě spatřím či uslyším, též mimo léčbu o životě lidí, co není nutné vyžvanit, o tom pomlčím a uchovám v tajnosti.
• Dodržím-li tedy přísahu a neporuším, kéž užívám v životě a umění uznání u všech lidí na věčné časy. Překročím-li přísahu a poruším-li ji, nechť mne potká opak toho všeho.

Srov. tento text s představovou Platónovou o správné lékařské péči, jak ji podal Sókratovými ústy ve třetí knize převyprávěného dialogu Ústava/Politeiá: "Lékařství se bude starat o občany, kteří jsou tělesně a psychicky zdrávi, eufyseis ta sómata kai tás psýchás, o ty druhé však ne. Ty, kteří nejsou zdraví tělesně, nechají zemřít, ty, kteří jsou zle psychicky rostlí a jsou nevyléčitelní, zabijí sami, kata tén psýchén kakofyseis kai aniátús apokteinúsin."  

Hippokratidás ze Sparty, k.§ 739

hippologie, viz zvířata a rok 1370 a jízda bojová

Hippolochos z Athén, jeden z Třiceti§ 404
Hippolochos z Thessalie§ kondottiér a seleukovský stratégos§ 217
Hippolochos z Lárissy, tágos Thessalů§ 181

Hippolytá ze Sparty, dc. Agésiláa II. a Kleory, ses. Archidáma III. a Eupólie§ 444, 360
Hippolytos, s. Théseův§ 73

 

Hippomachos z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Hippomedón ze Sparty, gen.: -donta, s. Agésiláův, v. Eudámidův, ptolemaiovský strat.§ 241, 219

Hippomédón z Kýmy v Kampánii, hipparchos§ 492 

Hippomenés z Athén§ arch. 723

Hippón basilikos, lat. Hippó regius, m. v Býzáku, dn. Annaba, fr. Bône v DZ§ 729, 241, 205

Hippón diarrhos/lat. Hippó diarrhytus („zavodňovaný, protékaný“) či Zarrhytos, dn. Banzart, fr. Bizerta v TN; údajně nejstarší foinícká osada na kartháginském území§ 248  

Hippón z Messány, tyr.§ 338

Hippón ze Syrákús, démagógos§ 356  

Hippónax z Efesu, básník§ 546

Hipponíkos z Athén§ 1. (I.), strýc Kalliy (I.), 510; 2. (II.) zvaný Ammón, s. Kalliy (I.), o. Kalliy (II.), 510, 449; 3. (III.) o. Kalliy (III.), 510, 426, 391; 

Hipponíkos z Athén§ 388, o. Démoníkův
Hipponíkos, Filippův generál§ 341

Hippónion, sídel. m. Bruttiů, lat. Vibó§ 390, 388, 379, 357, 293, 194, 36

Pův. kolonie Epizefýrských Lokrů založená kolem roku 650, jeho přístav vybudoval Agathoklés Syrákúský, od roku 194 latinská kolonie Vibó Valentia, později Monte Leone, dn. opět Vibo.

Hippos, lat. Hippus, m. v Dekapoli§ viz pod Antiocheia tú Hippú

Hipposthenés ze Sparty, slavný athlétés§ 632

Hippostratos z Krotónu§ 564 (Ol.), 560 (Ol.)
Hippostratos z Makedonie, b. Kleopatry II., manž. Filippa II.§ 337

Hippostratos ze Seleukeie Píerijské§ 184 (Ol.)
Hippostratos, stratégos Médie§ 316
Hippostratos, strat. koina Iónů§ 302
Hippostratos Sótér, k. v Indobaktrii§ 85, 75, 70

Hippotás z Eryther, k.§ 650

hippotés, hippotai, šlechtic-jízdný bojovník; na Euboji hippobotai§ 700

Hippúakrá, Hippú akrá tj. Koňský mys, v dn. Tunisku§ 307

Hippys z Rhégia, historik§ 450

Hirpínové, Hirpíní, samnitský národ při hranicích s Kampánií, Lúkánií a Ápúlií§ 89, 48

 

A. Hirtius§ 85, 61, 44, cos. 43
Sepsal osmou knihu Caesarových Poznámek o gallské válce, snad spisek o válce alexandrijské (pokud to nebyl C. Oppius) a asi se redakčně podílel na sepsání dějů válek občanské, africké a hispánské, srov. rok 61.

L. Hirtuleius, Sertoriův legát§ 78, 75

 

Hisméniás z Boiótie§ viz Isméniás

Hispala Fecenia, propuštěnka§ viz pod bakchánália, travičství (rok 186)

Hispal n. Hispalis, Colónia Iúlia Rómula, m. v Turdetánii-Baetice, z foin. Sefela/roviny, nížina, arab. Ichbilíja/Išbilíja, dn. Sevilla§ 49, 45 viz též Hispánia Baetica

Hispánia, Hispánové, řec. Ibériá, Ibérové, jejichž jazyk není znám, nápisně ale doložen; dnešní Iberský poloostrov, o Keltibérech viz tam§ 700, 635, 539, 530, 501, 480, 396, 369, 368, 311, 241, 236, 228, 226, 220, 218 - 209, 207 - 205, 197, 195, 193, 190, 189, 186, 185, 182, 181, 179, 175-174, 170, 168, 154, 153, 151, 143 - 141, 138, 134, 133, 118, 105, 104, 97, 93, 83, 81 - 80, 79 - 77, 75, 72, 71, 68, 62, 61, 55, 50, 49 - 44, 42, 34, 30, 26 - 24, 20 - 19, 9+ 

Původní ibérské obyvatelstvo na jihu poloostrova a podél celého pobřeží se mísilo s obyvatelstvem přicházejícím ze severní Afriky. Jméno snad souvisí s etymologií Hispaly-Sevilly, popřípadě s foiníckým označením pro damana, který mořeplavcům připomínal v Ibérii častého králíka; púnský šephan, králík, z toho "išephan/išapan, "ostrov králíků" (motiv je častý na mincích), nebo sphan, sever (pozd. lat. Spánia). Ibérie je z řec. Hesperiá, podle Hellénů země na západu (cf. arab. maghrib), jak ovšem se říkávalo také literárně Ítalii, srov. tam. Hispánia bylo latinské označení pro celý poloostrov. Na začátku 3. století n. l. se o Hispánii hovoří již jako o Spánii (Athénaios z Naukrátidy řec. Spániá). 

Hispánia Baetica/Hispánia Ulterior Baetica, do roku 138 součást Hispania Ulterior, dnes Andalusie§ 236, 206, 201, 197-195, 154, 153, 151, 141, 138, 105, 98, 80, 75, 69, 49 - 44, 40, 25, 16

Původně země národa obývajícího království Tartéssos, viz tam. Římská doba jeho potomkům říkala Turdetánia, země ibérských Turdetánů, jejichž sídelním městem byla Hispal či Hispalis, dn. Sevilla; jméno podle řeky a města Baetis, viz tam, srov. také kraj na severozápadu provincie Baetúria/Baitúria. Jednou z obcí v Turd. byla Turda, pokud to nebylo označení pro sídelní město Turdetání = Turda (?). Turd. byli z Ibérů nejvzdělanější, měli vlastní literaturu a psané zákony, z jejich země se vyvážely obilí, med, sůl, smůla, dřevo, kovy a nasolené ryby. Jejich sousedy a asi příbuznými byli Turdulové. 

Hispánia Cartháginensis§ viz H. Citerior

Hispánia Citerior, pozd. roku 25 rozdělená na H. Tarracónensis (srov. Tarracó) a Cartháginensis (srov. Carthágó Nova)§ 228, 197, 154, 80, 56, 49 - 44, 25, 16

Hispánia Lúsítánia§ viz Lúsítánia

Hispánia Ulterior§ viz H. Baetica

Hispaniola, o. Velkých Antil§ 500

 

Histiaié§ viz Hestiaia-Óreos

Histiaios z Mílétu, tyr.§ 512, 501, 500, 498 - 494
Histiaios z Termer, tyr.§ 499

historici§ viz dějepisci

Histriánové, tj. Obyvatelé Podunají, snad starší řec. označení pro Gety§ 340, 339 

Hister, údajně etr. herec, od něhož prý lat. označení pro herce, histrió/histriónés§ 364

 

Histros§ viz Istros

Histrové, Histrí§ viz Istriá

 

Hizkija z Júdy, viz Chizkija

 

Hjo, kor. Hyo, k. státu Ko-Čoson§ 677

 

hlad, hladomor, srov. pod mor§ 722 (v Koreji), 663, 645, 492, 469, 453, 451, 411, 406 - 405, 383, 380-379, 373, 330, 308, 286, 273, 165, 126, 107, 57, 39, 6+ 

Klasický starověk rozsáhlejších hladů nepoznal (srov. mesopotamské dějiny). Řádění nouze o potravu jako při hladomoru roku 1321 v Anglii, kdy zemřela hlady pětina obyvatelstva, Helléni ani Římané nepoznali (roku 1563 byl z hladu dokonce v Anglii kanibalismus a historici evidují do roku 1620 v Anglii 151 hladomor). Řím a Latium pátého století př. n. l. zažívaly časté neúrody a z toho hlad, srov. rok 453.
Hlad bohatých v pověstech. Diův syn Tantalos kraloval v části Lýdie, země na západu dnešního Turecka. Byl otcovým oblíbencem a vládce Olympanů mu ulehčoval smrtelný úděl jak jen mohl.

Král se účastnil hostin a porad na Olympu, dokonce směl jíst jídla bohů. Zpychl však a svých privilegií zneužíval. Zeus mu to toleroval, prostě měl na svého syna slabost. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne (přísloví české, chmelové pivo starověké civilisace neznaly).

Tantalos se rozhodl vyzkoušet vševědoucnost bohů krutým testem. Zabil svého syna Pelopa (jmenuje se po něm dodnes Peloponnésos, ostrov Pelopův), rozporcoval a formou barbecue masem Olympany pohostil. Pouze nepozorná Démétér ujedla kus chlapcova ramene, Zeus s ostatními hrůzné jídlo rozpoznali.
Kouzly Pelopa oživli, rameno nahradili slonovinou a zpupného Tantala odsoudil Zeus k věčnému hladu a žízni v podsvětí: dodnes prý Tantalos stojí po kolena ve vodě, ale jakmile se předkloní, hladina ustoupí. Nad hlavou odsouzencovou visí větve s ovocem, ale když natáhne ruku, nedosáhne. Má nad sebou balvan hrozící, že každou chvíli spadne.

O pocitech člověka, který nemůže dosáhnout svého a má hrůzu z budoucnosti, se říká, že prožívá Tantalova muka. Pelops později v Élidě založil závody koňských spřežení, zárodek olympijských her, jak se traduje. Tantalovo jméno a jeho království Tantalis bývá dáváno do souvislosti se slovem Atlantis.

Jiný boháč, který se utopil z přemíry bohatství v hladu, byl fryžský král Midás. Jeho příběh je zosobněním chtivosti. Postaral o Dionýsova hodně opilého přítele Seiléna a po několika dnech ho Bakchovi vrátil. Bůh extatických alkoholiků měl radost a Midás si směl přát, co ho napadne. Král požádal Dionýsa, aby přeměnil cokoli, na co sáhne, ve zlato. Stalo se, ale ve zlato se měnilo úplně všechno, včetně jídla a pití.

Midás, jehož jméno je doloženo v assyrských textech z 8. století př. n. l. jako Mita, vydržel týden a už prosil boha vína o slitování. Musel se vykoupat v řece Paktólu, dn. tureckém Gedizu, a všechno zlato ze sebe smyl. Rýžování zlata založilo bohatství Frygů a jejich dobyvatelů Lýdů: v sedmém století př. n. l. vynalezli mince.

Midás ovšem nedopadl moc slavně. Bohové Pán s Apollónem si ho vybrali za soudce ve sporu o to, kdo z nich je lepší hudebník. Král rozhodl ve prospěch Pána a rozčílil Apollóna: protektor Mús ho ve vzteku vytahal za slechy tak mocně, že se jim říkalo oslí.
Protože to králových uších holič vykukal do díry, kterou si za tím účelem vykopal, aby se zbavil svědivého drbu, a protože země pak zarostla rákosím, šumícím do větru zprávu o králově tajemství, víme o tom dodnes.

Midás by i jinak vykutálený. Jednou opil Seiléna, aby se od něj dozvěděl, co je pro člověka nejlepší. Boží poselství, byť nasáklé vínem, bylo stručné: nejlepší je vůbec se nenarodit a když už, tak se snažit co nejrychleji zemřít.

Třetím z hladových bohatců byl král v Thrákii Fíneus. Rodem Foiníčan zneužil věšteckého daru Apollónova a bůh ho potrestal slepotou. Pak zabředl do jiného neštěstí. Když se podruhé oženil, mladá manželka se krutě vozila po synech královy první manželky Kleopatry, dcery pána severního větru. Boreás se rozzlobil a seslal dvě harpyje, dravé ptáky s ženskou hlavou, aby Fíneovi pokaždé pomočily jídlo a pití.

Nakolik Foiníčan zhubl nevíme, ale zavčas ho osvobodili účastníci výpravy Argonautů za kolchidským rounem Kalais a Zétés, Kleopatřiny bratři. Ještě ve starověku byl s žurnalistickou jednoduchostí mýthus rozklíčen: manželka s vidinou dědictví starce buzerovala a protože byl slepý, namluvila mu, že ho trápí harpyje, ve skutečnosti práci vykonávali sluhové.

Helléni dali obřímu hladu i jméno, které je dnes značně "populární" v jiné souvislosti: búlímiá, "volský hlad, a nemoc z toho byla búlímiásis.
V Číně velký hlad, který povstal z přírodních katastrof (povodně, neúrody) dvakrát vedl ke svržení panovnické dynastie. Roku 1351 povstání Rudých turbanů skončilo svržením mongolské dynastie Jüan (Yuan) a nastolením dynastie Mingů. Roku 1644 jejich dynastii svrhlo „hladové“ povstání Li C´-čchenga (Li Zichenga).

hlasování, hlasovací kuličky/destičky, hlasování rozestupováním, v Římě; hlasování zdvižením ruky, cheirotoniá, v ekklésii§ 139
Nelze stanovit, zda losování úřadů v Athénách bylo praktikováno už před Solónem. Lakedaimonští a další Dórové hlasovali voláním/křikem, když nebyl rozdíl zřejmý, rozestoupením hlasujících, jak bývalo zvykem též v římském senátu. Když Augustus rozdělil Řím na čtvrti/regiónés a bloky/vicí zkombinoval každoroční obměnu jejich úředníků tak, že ve čtvrtích se losovali, v blocích byli vybíráni. 

hlava lidská, vystavovaná na Foru§ 87

hluchý, hluchota, první známá v Evropě, viz pod Pedius

 

Hodejda§ viz Jemen

hodiny, sluneční, hórologion, lat. hórologium (jakékoli hodiny, z toho středověké horloge, č. orloj), časomíra a kategorie času§ 263
hodiny, vodní§ 250, 159

Nejstarší doklad pro časomíru z Evropy je z doby kolem 28 000 kostěná tabulka se zářezy z údolí Dordogne, vykládaná jako nejstarší lunární kalendář. Z doby kolem roku 11 000 z Le Placard pochází orlí kost s měsíčními značkami. 4800 začali zemědělské populace v Evropě vztyčovat monumentální kruhové stavby, prý podle nejrozšířenějšího výkladu chrámy související se solárním kultem a s měřením doby slunovratů („kalendářní stavby“).

Sluneční hodiny používali Egypťané, stejně jako vodní, totéž v Mesopotamii. Sumerové kolem 3000 měřili čas pomocí tekoucí vody, kolem roku 2750 byl v Egyptě zaveden sluneční rok o 365 dnech. Z vlády krále Thutmose III. (1504 - 1450) doloženy nejstarší dochované sluneční hodiny, další nález je z Údolí králů ze 13. století (nalezeno 2013): fragment o velikosti talíře s ryskami a otvorem pro dnes ztracený ukazatel.

V Evropě kolem 1400 dostaveno Stonehenge v jižní Anglii, které snad sloužilo k předvídání měsíčních zatmění. Kolem roku 500 byl řečníkův čas u soudu měřen klepsydrou, vodními hodinami (doslova „zlodějka vody“). Roku 380 dal v Akadémově háji v Athénách Platón postavit vodní hodiny, které tlakem vzduchu vydávaly každou hodinu přes flétnu zvuk.

Nastavitelné vodní poplašné zařízení nebo budík se zvukem gongu či trumpety znal hellénismus. 

Neznámého účelu je nález z okolí obce Nebra v Sasku-Anhalt (viz pod mathéma, matematici). V hrobu z roku kolem 1600 z doby kultury zvoncových pohárů vedle bronzového meče zdobeného zlatým plechem, sekyry, majzlíku a dvou ozdobných pažních spirál byla roku 2002 nalezena dvoukilogramová bronzová deska o dvou milimetrech tloušťky a 32 cm v průměru se zlatým slunečním srpkem, bárkou, a měsíčním kotoučem v úplňku doprovázeno zlatým souhvězdím Pléjad a dalších hvězd.

Posice nebeských těles ukazují na konstelaci na obloze ve středním Německu kolem podzimního slunovratu, doby sklizně. O míře závislosti na Středomoří a Egyptu nebo autarkii regionu s cínovými doly v Cornwallu, Bretagne a Krušnohoří pro dané období lze jen spekulovat.
Král Achas Júdský dal roku 730 v Jerúsalému postavit obelisk, který posloužil jako základ slunečních hodin.

Roku 550 to měl udělat jako první u Hellénů Anaximandros Mílétský, a to ve Spartě (gnómón, gnómonion). Anaximandros byl též prvním evropským konstruktérem hvězdného globu, sfairá, a první z Evropanů nakreslil mapu, k níž legendu napsal Hekataios a na níž Evropa byla na severu, Asie na jihu („astrolabium“ od Hellénů k určení rovnodennosti zdokonalili Arabové v Baghdádu a v nové Evropě ho „objevil“ až 1267 františkánský mnich Roger Bacon). Anaximandrovu mapu světa zdokonalil kolem roku 320 Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény a po něm Eratosthenés, jehož práce byla vrcholem hellénistické kartografie.

U Římanů byla základním kartografickým dílem práce neznámého zeměpisce, která byla přiložena k nedochovaným Kommentářům M. Vipsania Agrippy. Mapu světa dal Augustus pak vystavit ve Vipsaniově sloupořadí na Martově poli. V 5. st. n. l. se stala základem pro další nedochovanou mapu světa, na niž navazuje tzv. Peutingerova mapa (podle vlastníka Peutingera z Augsburgu). Mapa a dílo Klaudia Ptolemaia s ní nesouvisí.

Podle jiné tradice byl nejstarším stavitelem slunečních hodin Ferekýdés, který bývá někdy počítán do skupiny tzv. Sedmi mudrců. Jeho sluneční hodiny stáli v mudrcově vlasti, na ostrově Sýros, ještě ve třetím století n. l.
Písečné přesýpací hodiny jsou vynálezem středověkým.

•

Sluneční a vodní hodiny: Astronomii/hvězdářství se Helléni naučili zprostředkovaně od Babylónců. Prvními astronomy byli Thalés Mílétský, Anaxagorás z Klázomén, Pýthagorás ze Samu, Xenofanés z Kolofónu, Démokritos z Abdér. Hellénističtí vědci se učili ze spisů Babylónců jménem Súdinés (bab. Šú-iddin) a Kidenás (bab. Kidin-Anu).

Pokračovali Eudoxos z Knidu, Eudémos z Rhodu, Aristotelův žák, Kallipos z Kýziku, který vylepšil Eudoxovu theorii sfér, Athéňan Metón, který dal městu úřední sluneční hodiny (od roku 433 na pnykské zdi) a kalendář, mathematik a astronom, Platónův žák Filippos z Ópu, Hipparchos z bíthýnské Níkaie (2. stol.), který byl hodnocen jako jeden z nejpřesnějších astronomů starého věku a autor katalogu hvězd s více než 850 hvězdami, Arátos ze Sol, autor veršované astronomické učebnice Fainomena atd.

Sluneční hodiny (gnómón podle jména jejich tyčky) ve formě polokruhu, vyhloubeného v kvádru a seříznutého ve shodě s výškovým úhlem světového pólu, měl podle Vitruvia vynalézt babylónský kněz Béróssos. Hellénská tradice hovoří o filosofu Anaximandrovi Mílétském. Hodiny ve tvaru misky nebo duté polokoule vynalezl Aristarchos ze Samu. Pavoukovité vynalezl Eudoxos z Knidu nebo Apollónios.

 

Hodiny ve tvaru plinthu či stropní kasety vyrobil jinak neznámý Skopinás ze Syrákús. Parmenión přišel s hodinami pros ta historúmena (pro známá místa), Theodosios a Andriás pros pán klíma (pro každou zeměpisnou polohu), Patroklés hodiny tvaru dvojsečné sekery, Dionýsodóros kuželovité a Apollónios toulcovité apod., srov. zde níž antikythérský stroj. Vynálezci své objevy popsali a vydali knižně.

Ktésibios z Alexandrie vynalezl a popsal precisní vodní hodiny (klepsydra), když přišel na tlak vzduchu a na jeho technické využití; jeho mladší jmenovec, původním povoláním holič/kúreus, vynalezl o století později vodní varhany, viz rok 250 a v indexu s. v. móda. Vodními hodinami měřili v Alexandrii lékaři puls.

•

Hodiny v Římě: Roku 263 dovezli do Říma vojáci kořist ze sicilské Katany a mezi ní sluneční hodiny. Ty ale nebyly k ničemu, neboť byly konstruovány pro jinou zeměpisnou šířku. První sluneční hodiny ale podle domácí tradice měl v Římě postavit Papirius Cursor už roku 293. První domácí sluneční hodiny byly v Římě instalovány až roku 164.

Jako první dělil den na hodiny pomocí vody pod střechou, to když nesvítilo slunce (klepsydra), v Římě roku 159 censor Scipio Nasica, kolega Laenatův (hórologium). Rozdělil také den na stejný počet hodin denních a nočních. Největší sluneční hodiny starého věku dal postavit v Římě Augustus na Martově poli a odhalit roku 10: hóroligium Augústí.

Stín vrhal egyptský obelisk vysekaný v 6. století a jako první z egyptských jehlancovitých trofejí dovezený do Říma, vysoký 21 metrů. Konstruktérem hodin byl mathematik Novius Facundus. Ukazovaly čas, roční dobu a směr větrů a byly kalendářem.

Hórologium, jakýsi říšský Greewich Říma, se stavělo čtyři roky od narozenin Augústových 23. září roku 7 do 30. ledna roku 30, narozenin jeho manželky Lívie Drúsilly. V době excerptora Plinia hodiny už třicet let nefungovaly, zřejmě od Caliguly mimo provoz. Hodiny totiž stály v oblasti zaplavované Tiberem a neustále vodou poškozovány.

Hodiny opravil Vespasián, ale znovu byly zaplaveny a do půdy se o kus propadl obelisk. Ve třetím století n. l. se povalil a zlomil na pět částí. Roku 1792 byl Italy postaven o dvě stě metrů jižněji před palác Montecitorio.
Populární byly později mj. i závěsné sluneční hodiny cestovní. Přesýpací, sluneční a vodní hodiny zůstaly na dlouhá staletí jediným způsobem přesnějšího měření času. Ovšem u římských boháčů dávali pánům otroci úderem do gongu znamení, že uplynula hodina.

•

Vynález mechanických hodin bývá připisován jistému Veroňanovi jménem Pacificus z 9. st. Teprve z doby kolem roku 1280 n. l. pochází první zmínka o strojkových hodinách natahovaných pomocí závaží, zřejmě mnichů v severní Itálii. Roku 1284 dostala jako první „veřejná“ budova katedrální kostel v anglickém Exeteru věžní hodiny.

Přenosné hodiny jsou z roku 1430 a první „kapesní“ hodinky postavil kolem roku 1510 norimberský zámečník Peter Henlein. Slavné „norimberské vejce“ zřejmě není jeho, ale bylo postaveno až po jeho smrti kolem roku 1550 (zemřel roku 1542).

První veřejné hodiny, které bily každou hodinu, jsou z roku 1335. První náramkové hodinky nosila roku 1575 anglická královna Elizabeth I. Vteřinová ručička se u hodin objevila až 1777 u hodináře Jeana Moiseho Pouzaita. Kolem roku 1800 byly v Anglii poprvé dostihy měřeny stopkami. O několik desetiletí později se objevily v továrnách první „píchačky“. Roku 1884 byl svět závazně rozdělen do časových pásem. První hodiny systému Quarz jsou z roku 1928, roku 1967 byla vteřina neboli sekunda mezinárodně definována světlem atomů cesia (1 s = 9 192 631 770 kmitů).

•

Ve všech blízkovýchodních státních útvarech a v celém egyptském, mesopotamském, foiníckém či anatolském kulturním okruhu se po celý starý věk kronikářsky počítaly roky podle počtu let panujícího vladaře. Tato tradice zůstala např. v Egyptě zachována i římských dobách, kdy se datovalo podle římského císaře.
Kolem roku 330 byl v Athénách vylepšen a upřesněn Kallippem z Athén tzv. metónský cyklus (srov. rok 432).

Při dobytí Katany 263 se Římanům mj. dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist instalovali v Římě. Vůbec první sluneční hodiny instaloval prý konsul L. Papirius Cursor roku 293. Katanské hodiny na římskou polohu nastavili až o 11 let později censoři Q. Marcius Phillipus a L. Pauker.

U Antikythéry byl z vraku lodi, která se potopila kolem roku 80 až 65 (éra válek s Mithridátem, popř. římské války s Kréťany), vynesl roku 1900 potápěč-lovec mořských hub kapitána Dimitriose Kontose Elias Stadiatos mimo jiné zbytek mechanického chronografu a astrolábu, kterým se pro navigační účely určovala úhlová výška planet nad obzorem a poooha podle souhvězdí. Datum potopení lodě se podařilo odhadnout po rekonstrukci přístroje na základě jeho posledního nastavení. Rozměrná loď o délce třiceti metrů s výtlakem tří set tun plula s nákladem bronzových a mramorových soch, z nichž se uchovaly fragmenty. Vzhledem k zachovanému stolovacímu keramickému nádobí se jménem Pamfilos lze předpokládat, že to je jméno kapitána-majitele. Roku 2016 byly v zaneseném vraku nalezeny i lidské ostatky, neobvyklý objev v podmořsdké archeologii, a nálezci jim dali jméno po majiteli.

Astrolábium mělo dvacet až třicet ozubených bronzových koleček a z technického hlediska byl přístroj překonán až nejdříve v 15. a 16. století. Roku 2006 byly pomocí tomografu přečteny některé nápisy na kolečkách ve stroji. Znalci předpokládají, že strojek je nápadem a konstrukcí Poseidónia Rhodského ze syrské Apameie. Jiný předpoklad hovoří o Archimédovi Syrákúském, neboť na stroji jsou měsíce zvány podle korinthského kalendáře (métropolis mimo jiné Syrákús).

Dlužno dodat, že horologické vědomosti převzali Hellénové od mesopotamských kultur. Např. znalost Pýthagorovy věty pouze znovuobjevili, protože její princip je znám z hliněné babylónské tabulky z doby kolem roku 1600. Ze 7. století z Assyrie pochází popis hvězdného nebe na témže materiálu.

•

Čas jako kategorie a hodnota. Čas, lidská kategorie změny, je vlastně měřitelné stárnutí. Kategorie rychlosti, využití času, šetření s ním, zásada „čas jsou peníze“ nepatřily mezi antické ani středověké-křesťanské ctnosti. Ani ve sportovním klání nepokládal hellénský svět za důležité zjištění odpovědi na otázku „jak rychle, jak daleko, jak vysoko“, ale kdo vyhrál.

Čas je hodnotou zcela novodobou a éra jeho váženosti začala v době před francouzskou revolucí, kdy se Evropané začínali ve válečnictví zajímat o rychlejší signalisaci, rychlejší posly, poštu, lepší silnice, dopravní prostředky. Přišly první parostroje a lokomotivy, automobily. Průmyslová revoluce přinesla všeobecnou společenskou liberalisaci, konec křeťanské bigotnosti.

Z rychlostí komunikace přišla demokratisace a ve 20. století se čas/spěch/rychlost jednou z nejdůležitějších hodnot. Architektura se „narovnala“, přišla éra rekordmanů všeho druhu, rychlého vyniknutí v co nejnižším věku. S kultem rychlého pohybu sice souvisí povrchnost, nižší stupeň vzdělání, související masovost a kult osobní a společenské spotřeby, nezodpovědnost při vyhledávání krátkodobých cílů bez ohledu na kontext, risk na efekt.
Naopak „zrychlila“ hudba a výtvarné umění, mluva, mozek si navykl větší zátěže.

Hogong z Wa, ministr státu Silla§ 57

 

Hochdorf, součást obce Eberdingen u Stuttgartu, archeologická lokalita z laténské doby, viz pod kuchyně

holič, bradýř (první v Římě), srov. pod móda§ 300

holičky, vládcovy dcery v Syrákúsách§ 386 

Holkiás, maked. vojenský velitel§ 320

 

Holmoi (pl.), m. v Drsné Kilikii§ 295

Holofernés§ viz Orofernés z Kappadokie

holokauston, holokaustósis§ viz pod Svátky

Holstein, Holštýn, historická země na severu Německa§ 113

holub, holubník, holubí pošta§ viz kuchyně

Homéros, básník Íliady, snad z Chiu§ 750, 700, 639, 566, 532, 528, 504, 450, 217, 138, 50, 7
Sedm států se přelo o jeho původ, mezi nimi Athéňané, Ithaka, Kolofón, Argos. Ve Smyrně jako v jediné obci stál jeho chrám Homéreion obklopený čtverhraným sloupořadím a básníkovou sochou. Staří kladli dobu jeho narození v rozpětí od asi 950 až 676 či 670; ale už z let 730-700 je první písemný odkaz na Íliadu, viz pod alfabéta a epy. Za nejstarší měl H. výpočet zprostředkovaný al-Bírúním, který zaznamenal "postřeh" křesťanských chronografů, že se bard narodil 42. roku vlády assyrského panovníka Ofratana (koho tím mysleli, nevíme) a jeho 167 dne (!), jehož vláda začala 1243 roky po narození Abraháma, tedy podle jeho počtů roku 1164. Básníkovo jméno bylo vykládáno s významem homéros, "zajatec, rukojmí", ale v aiolštině znamená totéž co tyflos, tedy slepý.

homéridai, homérovci, homérité§ 532, 522, 504

Nejde o označení básníkových potomků, ani těch, kteří napodobovali jeho styl, jak si staří mysleli, ale pravděpodobně o literární cech pěstující Homérův odkaz a tvořící nové epy s náměty z trojského okruhu. Jejich kultovním sídlem byl Chios. Srov. pozdější cech herců-dionýsovců.

 

Homérité§ viz Chimjarové

homó stultus, tj. blbec, o hlavě korunované§ 114

Homonadové, Homonadeis, Homonadae, pisidsko-isaurský horský loupeživý nárůdek§ 25, 19, 12, 2

homosexualita§ viz šířeji pod sex

Pronásledování homosexuality přišlo do Evropy až s křesťanstvím. Císařští spoluvládci Constantius II. a Constans I. dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

V nejstarších mesopotamských zákonících ani v Chammurapiho kodiku není o homosexualitě zmínky. Nejstarším dokladem kruté kriminalisace homosexuálů jsou středoassyrské zákony. Fragment zákoníku zřejmě z doby vlády Tukulti-apal-Ešarry i. (hebr. Tiglat-pilesar; 1116-1077) v jednom paragrafu například praví (§20): "Jestli někdo měl pohlavní styk se svým druhem, byly podány důkazy a usvědčili ho, vykoná se s ním soulož a bude vykleštěn (překlad: Josef Klíma)." Pokud podle židovské tradice rozmlouval bůh Jahwe s Mojžíšem někdy roku 1447 (literární zpracování je však o mnoho staletí mladší, možná až hellénistické), jsou postihy předepsané jahwismem starší assyrských: ve třetí biblické knize Mojžíšově mu bůh nakázal homosexuály popravovat. • Právo veřejného znásilnění měl v Římě i muž, který dopadl na svém pozemku zloděje...

Homs§ viz Emesa v Syrii

honestiórés, sociál. status§ viz patriciové

 

Honórius, císař na západě říše v l. 395 – 423 n. l. (Flávius H.)§ 262, 105

hony§ viz pod lovy; hony na čarodějnice viz pod bakchánália

Honšú, největší z japonských ostrovů§ 660, 33

Hopej§ viz neilos

Hophra, hebr.§ viz Apriés, Wahjebré

Hopletes, attická fýla§ 700

hoplítés§ 1. 520, athlétická disciplina; 2. těžkooděnec, viz

Horátií, Horátiové, latinský klan§ 672

Horátius Coclés (gen. -ity; „Jednooký“)§ 508

M. Horátius Barbátus§ cos. 449

Q. Horátius Flaccus, básník§ 65, 55, 43, 40, 23, 17, 8

M. Horátius Pulvillus§ cos. 509 a 507

C. (M.?) Horátius Pulvillus§ cos. v letech 477 a 457, pokud nejde o dvě různé osoby

horda, ordú, viz pod Hunové

Hordos, viz Héródés

Horemachet/Haremachet, s. Šabakův, velekněz Ammónův, o. Horchebiho§ 720, 716

Horchebi/Harchebi, s. Horemachetův, velekněz Ammónův§ 716 

 

Horní satrapie, stratégie, ‘anó satrapeiai’, úhrnné označení pro seleukovské země východně od Eufrátu; jejich správním střediskem byla Seleukeia na Tigridu, kde sídlil také ústřední seleuk. garnison pro Horní satrapie. Celý seleukovský Východ také počítal podle jiného kalendáře (o rok vyšší než ve vlastní Seleukidě, Syrii a Palaistíně a na v Anatolii), státní administrativa měla svá specifika odlišná od západní části Říše atd.§ 323, 321, 319, 316, 312, 311, 293, 237, 235, 223, 143, 100, 96

Horní Egypt§ viz Thébais

Hor, též Har, Her, Heru (eg.), Hór (kopt.), Hóros (řec.), Hórus (lat.), "sokol", bůh se sokolí hlavou, královský titul§ 237, 207, 142, 57 a viz seznamy panovníků

Téhož jména byli dva křesťanští "mučedníci", jeden z Egypta, druhý z Thrákie.

hóroskopos, č. horoskop, první v Římě od domácího astrologa§ 769

 

horolezectví, alpinismus, turistická i sportovní disciplina veskrze novověká. Starý svět měl vysoká pohoří na svém okraji a jejich nehostinnost odpuzovala. Vysoké hory kromě toho příslušeli z pohledu Hellénů bohům. Nejvyšší horu Evropy, ale to si nikdo ve starověku neuvědomoval, Mont Blanc na francouzsko-italské hranici poprvé slezl 2. srpna 1787 Horace Saussure.

Hortensia, d. Q. Hortensia Hortala, jako jediná žena starého věku pronesla veřejnou politickou řeč§ 42

L. Hortensius, řec. Hortésios§ praet. 170

L. (Q.?) Hortensius§ cos. 108

Q. Hortensius§ dict. 287

Q. Hortensius Hortalus, politik a ceněný řečník z aristokratického tábora, Cicerónem ctěný soupeř, o. výřečné Hortensie§ 114, 109, cos. 69, 82, 78, 66, 63, 59, 58, 56, 50, 42

Jeho stejnojmenný syn, přítel neóterika Catulla, byl opakem ctihodného otce, rozhazoval majetek. Caesar mu svěřil roku 44 do správy provincii Makedonii, pak se přidal k Brutovi a padl u Filipp, viz rok 50 a 42. Vnuk řečníkův M. Hortensius Hortalus už dřel bídu (v aristokratických dimensích) a marně žádal Tiberia o peníze pro sebe a své čtyři děti, neboť na popud Augustův podpořený darem jednoho milionu séstertiů se oženil a plodil potomky. 

hortí Sallustiání§ viz zahrady

L. Hortuleius, Sertoriův legát§ 80

 

Hosea či Hošéa z Israéle, k., řec. Ósée/Óséos, ass. Ausí'; jméno asi z Jehošua§ 730, 724, 722

hospoda, restaurace, hotel§ viz hostiny, kuchyně/kulinářství, pošta, cestování

hospodářská politika státní, první v Evropě§ 594, 532
hospodářská pomoc, první v historii, viz pod Sedm divů§ 226

Hostília§ viz Quarta Hostília

Tullus Hostílius, k.§ vide Tullus H.

 

A. Hostílius Mancínus§ cos. 170, 169

C. Hostílius Mancínus§ cos. 137, 136

L. Hostílius Mancínus§ cos. 145

Hostius§ 1. s. sardského dynasty Hampsicory, 215; 2. literát 129

Hostius Hostílius, řím. velitel za k. Rómula, podle některých manž. Hersílie, pak děd k. Tulla Hostília§ 746, 672

 

hostiny, hellénské a římské, alkohol a pitky, zábava u stolu, kult vína, entertainment, viz také pod sex, bakchánália; hospody viz pod kulinářství; o vínu rozsáhle viz též pod kuchyně:

Dionýsos a jeho kult

Evropský svět cítí spojení s náboženskými kulty nebo s »krví« mnohem slaběji, než tomu bylo před průmyslovou revolucí. Evropan je dnes spíše pověrčivý než věřící. Do podobného stavu se kdysi dostali Hellénové v období, jemuž říkáme hellénismus. Společné jídlo, náboženské slavnosti spojené s jídlem, zpěvem a pitím měly starou kultovní tradici.

Nesrovnával bych proto naše posedávání po hospodách s hellénským a římským poleháváním (srov. zde níže). U Hellénů platilo, že na symposiu, tedy na pitce s přáteli, se toho nemělo vypít víc, než kolik dovolilo jít domů nepodpírán přítelem nebo sluhou. Megahvězda evropského konservativního idealismu a šiřitel přísně třídního pojetí společnosti Platón považoval pití až do opilosti za neslušné, leda o slavnostech boha, jenž nám víno dal.

Ztřeštěný bůh
Hellénská mýthologie tvořila kdysi dávno systematický náboženský výklad původu jevů možných i nemožných. Starověk ale nebyl civilisací s jedním kulturním či náboženským centrem, jak bychom se mohli domnívat po přetrpění výuky ze školních učebnic a jejich deklamátorů.

Mezi jednotlivými oblastmi hellénského světa a státy ležely hluboké náboženské, kmenové/tribální a historické rozdíly, které se nikdy nepodařilo ve starověku mírově překlenout. Proto u žádného mýthografického okruhu nevznikla jen jedna verse, ale několik, v různých časech a pod různými jmény.

Mýthy jsou původně ústním podáním ethnických změn na jihu Balkánského poloostrova od začátku druhého tisíciletí, kdy začaly v několika vlnách přicházet hellénské kmeny do dnešního Řecka a kdy přemohly nebo se smísily s původním obyvatelstvem oddanému matriarchálním praktikám Velké bohyně.

Spojením obou náboženských systémů vzniklo olympské náboženství, kde ti nejmocnější z bohů, šest mužů a šest žen, »sedí« na Olympu hranicích Thessalie s Makedonií, ostatní tam mají neomezený přístup, ale bydlí prý, tvrdí znalci, jinde.

Později, úpadkem politické moci, náboženského zápalu, také soustavným erosivním působením vzdělanců-intelektuálů a technického pokroku, se většina hellénského mýthologického světa transformovala na objekty literátů, malířů a sochařů. Prostý lid ovšem byl natolik prosáklý upřímným polytheismem, že místně v západní Evropě staré kulty vydržely mnohdy hluboko do středověku; monotheisté museli oběti své expanse vyvražďovat.

Podobný osud potkal Dionýsa, ochránce vinařů a sadařů. Jeho druhým jménem bylo Bakchos, tedy »třeštící«, a tím se proslavil. Pověsti z něho udělaly syna Diova s thébskou Semelou, dcerou zakladatele Théb Kadma s Harmonií. Kadmos byl Foiníčan ze Sídónu a Harmonie byla dcerou Areovou a Afrodíty.

Kromě toho, že byla Semelé vynikajícího původu (všichni to tvrdí, ale udávat do matriky otcovství bohů zavánělo vždy nějakým podvodem, třeba nevěrou a z toho nalezenectvím, srov. pod ženy), pověst sděluje něco o kontaktech nebo dokonce kolonisaci střední Hellady z východního Středomoří.

Héra, Diova sestra a choť, bohyně střežící manželství, o těhotenství Semely věděla a v převlečení za starou chůvu jí poradila říci si Diovi o důkaz jeho otcovství: ať se jí ukáže ve své božské podobě. Všichni přeci víme, že smrtelník nemůže spatřit bohy, pokud nejsou v převleku: od jasu bychom oslepli, možná zešíleli (je ovšem také pravda, že Olympané to od té doby nikomu neprovedli).

Stalo se a od blesků chytil thébský palác, v němž Semelé uhořela, nikoli však předčasně narozený Dionýsos. Zeus si jej zašil do stehna či boku, aby ho donosil jako kdysi Athénu, jeden z nejoblíbenějších kultů hellénských. Posel Olympanů Hermés pak malého Dionýsa ukryl v ženské části paláce manželky orchomenského vládce Athamanta jménem Ínó, která byla Semelinou sestrou. Héra na krále seslala šílenství a Athamás povraždil rodinu. Dionýsa teď zachránil Hermés a ukryl ho u nymf na helikónské hoře Nýse, stále v Boiótii ve střední Helladě. Odehrál se příběh někdy v době mykénské, která znala napsat boží jméno, jak potvrzují dva fragmenty z Pylu.

S Ínoou to bylo rovněž těžké. Jako druhá manželka Athamantova nesnášela děti s předcházejího manželství boiótského krále s bohyní Nefelou (podle jiných to byla smrtelná žena). Ínó dělala vše pro to, aby se Frixa a Helly zbavila a uplatila věštkyni, aby požadovala oběť Frixovu na odvrácení neúrody. Dětem na zachranu poslala bohyně oblak berana, na kterého nasedly a uletěly. Hellé spadla do moře, které po ní dostalo jméno Helléspontos/pozd. Dardanely, Frixos dorazil do Kolchidy, z berano zůstalo "zlaté rouno(chrysomallon derás". Stejně jako Semelé/Thyóné i její sestra Ínó se však dostala mezi nesmrtelné pod jménem Leukothea, viz s. v. Melkart.     

Budoucí bůh alkoholiků se v Lýdii na lovu seznámil se satyrem Ampelem, ale nový přítel mu spadl se skály. Zeus na Dionýsovo přání dal na místě zřícení vyrůst keři s plody, z nichž tekla opojná šťáva (ampelos je řecky réva). Jméno Dionýsos ukazuje na lesní původ nositele: Dionýsos lze přeložit jako z Božího lesa; lesní nymfy byly nýsaiai, Nýsa posvátné lesnaté pohoří. Éra alkoholického opojení vypukla.

Kde chyběl k rozmachu vína bůh, tam zaskočil voják. Kartháginec Hannibal šel na zahálku vojska od lesa a moderně, prací: nebojující armáda sázela v Hispániích olivovníky. Mazaným Púnem se inspiroval o půl tisíciletí později římský císař M. Aurélius Probus (276 – 282), který takto po Galliích, Pannoniích a Moesiích vysazoval vinnou révu.

Ale s prací to Říman přehnal. Když nařídil vykopat vodní příkop kolem svého rodného Sirmia (pocházel odtud poslední z bohů na zemi Auréliánus, dn. Sremska Mitrovica) a přidal k tomu na udržení morálky odvodňovací práce, zabili ho. Probova aktivita je pozoruhodná, poněvadž prolomil staré ochranářské nařízení senátu z dob republikánských omezující pěstování vinné révy v provinciích a nutící naopak všechny obyvatele žijící mimo Itálii pít italské dovozy.

Milý, ale krvavý
Vymyslel prý Bakchos hned výrobu vína a od té doby je bohem všech, kteří v alkoholu plavou od rána do noci. Dionýsovým učitelem a druhem byl Sílénos, božstvo ne příliš průhledného původu a minulosti: nezbeda o to více pil a vyváděl. V lumpárnách a pití jim asistovali ocasatí, rohatí a kopytnatí satyrové, lesní a polní bůžkové, kteří se stali křesťanům vzorem pro jejich čerty.

Monotheističtí úporní ideologové však zbavili satyry toho hlavního: bezstarostného, rozpustilého veselí a sklenice a z venkovských a horských stvoření udělali bubáky. Veledůležitou součástí Dionýsových tažení světem (dodnes říkáme tahů) byly nymfy všech tří rodů, tedy najády, dryády a oready, božská děvčata sídlící ve vodách, stromech a horách.

Jméno satyrů je dnes zakleto do názvu satyriásis, hypersexuální mužské aktivity (protějšek ženské nymfomanie).

Smrtelným ženám oddaným extatické části dionýsovského kultu, tedy té původně krvavé, masožravé, kde se k alkoholovému a drogovému opojení před příchodem Hellénů pojily kultovní lidské oběti, se říkalo bakchanatky či mainady. V klasických dobách jejich krvelačnost byla dávno pacifikována, ale zdrogované ženy patřily do folkloru Thrákie, částí Makedonie, Épeiru a Illyrie až do konce hellénismu. Řádění omámených ženských zástupů popsal ve své poslední tragédii Bakchai, Bakchantky, Eurípidés, který zemřel na dvoře makedonského krále Archeláa (406).

Nejslavnější z bakchantek je Épeiróťanka Olympias, matka Alexandra Velikého. Když to na ní přišlo a šla za orfickými mystériemi a bakchickými orgiemi, odpuzovala svého chotě Filippa hady, které s sebou vlekla. Mužům vůbec byl kult odporný, ale Helléni ho ženám nikdy nezakázali.

Odpor alkoholickému božstvu Dionýsos trestal. Lykúrgos, král thráckých Édónů, příznivce Dionýsova kultu vykázal ze své země: dával přednost pivu před vínem. Bůh ho za neúctu k nesmrtelným potrestal šílenstvím, thébského krále Penthea, který si dovolil neuznat Dionýsovo božství a opovrhoval jeho kultem, dal roztrhat jeho vlastní matkou Agauou, Kadmovou dcerou.

Ačkoli Dionýsův kult je doložen ze 13. století (v lineárním písmu B z mykénské éry Di-wo-no-so-jo), v homérských zpěvech se neobjevuje; zřejmě ještě nebyl Achaji „znovuobjeven“ (?). Přitom Homér o Frygii říká, že je bohatá na révu a svět té doby přepravoval víno v kozích měších. V hrobu slavného egyptského královského nýmanda Tutanchamuna z 14. století z xviii. dynastie byly v předkomoře uchovány nádoby s červeným vínem.

Dionýsovo jméno patřilo do skupiny kultů plodnosti a stejně jako řada jiných bohů či polobohů vstával každý rok z mrtvých nebo se tak ukládal. Jeho »matriarchální« původ byl Hellény potlačen, což theologicky bylo zvýrazněno donošením Dionýsa Diem, stejně jako v případě Athény, této kdysi kruté podoby Trojmocné velké bohyně, vyžadující mužské oběti, kterou indoevropští Hellénové po přemožení původních obyvatel velkých oblastí Středomoří, tzv. Pelasgů, tj. lidí od moře, zpacifikovali v panenskou, moudrou bohyni.

V extatických momentech splývá Dionýsův kult opojných radovánek se starším kultem boha Zagrea, původně krétského přírodního božstva. Zagreus má s Dionýsem společné mládí (ale v této podobě byl synem Dia s Démétrou či její dcerou Persefonou) a podle jedné verse dionýsovského mýtu měl být Dionýsos jako rohatý chlapec roztrhán Títány na Héřin příkaz a vařen v kotli.

Jeho babička Rheia ho však měla dát zase dohromady, podle jiné verse měla jeho srdce zachránit Athéna a předat ho Diovi. Jako Zagreus měl Dionýsos působit v podsvětí, jako Dionýsos mezi lidmi: narozený jako chlapec o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti mladík, v čas letní rovnodennosti vousatý zralý muž, do zimy stařec, prostě personifikovaný přírodní vegetativní koloběh.

Snad je to pozůstatek eneolitických každoročních obětí malých chlapců, kteří v kultu plodnosti Velké bohyně vládli symbolicky den a pak byli obětováni namísto vlastního krále-bojového náčelníka, jemuž taková »role« v matriarchálních kultech byla určena; obětováno bylo o slunovratech a rohy na hlavě mohou symbolisovat sílu měsíční bohyně.

Je to ostatně symbol, který byl všelidský a s atributem hollywoodských nájezdníků z nordických zemí nemusí mít vůbec nic společného.

Je rovněž možné, že jinde byl Dionýsos původně jedním z tzv. posvátných králů, který vládl určité období, aby nakonec byl po sakrální souloži s kněžkou obětován uříznutím pohlaví kamenným srpem, podobně jak byl obětován kultu polní plodnosti a obilí Sabazios: jako král ječmene.

Není důležité, že Dionýsovi připadlo víno. I jeho starší podoba a jména (např. thrácký a anatolský Sabazios, Bassareus) souvisela s extatickými kulty, při nichž se však pilo pivo, nikoli však chmelové, které hellénský svět neznal.

Anatolská Sabaziova mystéria byla v pozdním hellénismu ovlivněna, jak se soudí, určitými prvky z júdaismu (v řadě míst Anatolie se usidlovali židovští kolonisté) a v císařské době splynul kult s Diem.

Lokálně byl D. ztotožňován se sluncem a oba často s Apollónem. Býval Hellény ztvárňován jako chlapecký, nezbedný typ. Římané ho spojili se staroitalským stařeckým vegetativním kultem Líberem, jemuž západní Helléni říkali Bassarés či Brisés, Kampánci kolem Neápole Hébón.

Velká jízda
Dionýsos šířil svou moc po celém světě a v jeho příbězích můžeme sledovat šíření vinné révy. Připomeňme, že starověk neznal přepalovaný alkohol, tedy kořalku. Předpokládá se, že vinná réva z hellénského hlediska pochází z Lýdie na západu Anatolie, nebo z okolí Ankýry/Ankary či ze severní Anatolie, z tzv. pontského pobřeží Černého moře čili ze severu dnešního Turecka.

Keramické nálezy z let 1995 a 1996 ukazují, že zatím nejstarší známý nález vinného moku je z gruzínského Šulaveri (na jih od Tbilisi; pozdně neolitická či raně chalkolitická/eneolitická kultura Šulaveri-Šomu ve východní části Gruzie a západním Ázerbájdžánu) z doby kolem roku 6000.

V severní části íránského Zagru v Hadždži/Hajji Firuz Tepe bylo nalezeno šest širokých hliněných nádob, které měly uvnitř zbytky po červené barvě, kyselině vinné a vinném kameni. „Džbány“ po devíti litrech jsou z doby 5400-5000. Z hor na severu kupovali dobré víno sumerští a další mesopotamští kupci.

Z Anatolie či z východních anatiolských hor a Kavkazu byla člověkem rozšířena po celém Předním východu a odtud po severní Africe, Íránu a podhimálajskou Indii. Z Afriky se víno dostalo na Krétu a teprve odtud do dnešního Řecka. Z Thrákie se réva dostala přes Balkán do Popádí a na Jadran.

Rozšíření vína a Dionýsova kultu mj. dokazuje to, že byl postupně potlačován vliv jiných extatických kultů a nápojů, hlavně nechmelového piva. Hellénský svět se vždy opíral o autoritu Homérovu. Podle něj první dobré víno pocházelo z Ismaru čili Maróneje v Thrákii (dodnes se městečko tak jmenuje) a Odysseus ho dostal od Apollónova thráckého kněze Maróna.

Dionýsova opilá družina si nejprve získala Egypt, kde bylo víno pěstováno po oasách (nejstarší nálezy vinných džbánů z předynastického období: v hrobu krále „Škorpiona i.“ z dynastie 0 z doby nejpozději kolem roku 3150 nalezena zásobní kapacita pro 4500 litrů vína). Dosud nejstarší nález "vinného sklepa" je z kanaánského paláce v dnešní lokalitě Tel Kabri u Naharije na severu Israele (2013) z doby kolem 1700. Ve zbytcích bílého a červeného vína ze čtyřiceti džbánů nalezen med, máta, skořice, pryskyřice, plody jalovce, recepturapodobná egyptské, a pravděpodobně mok chutnal asi jako dnešní recina. 

Druh z egyptského Fajjúmu se dostal za Alpy a dnes má ve Švýcarsku a jižním Německu jméno Gutedel, ve Francii Chasselas (pěstuje se ovšem posléze i v Kalifornii, Austrálii a na Novém Zélandu). Zřejmě příbuzné je mu odrůda Viognier ze severních oblastí Rhôny. V Egyptě patřilo víno vždy na lepší stoly.

Odtud pokračovali dionýsovci přes Eufrátés do Indie, kterou prý celou dobyla a založila tu mnoho velkých měst. Všude povstával kult vína. Dionýsova cesta byla hluboko v povědomí Hellénů, protože Alexandros Veliký se při svém indickém tažení snažil pochodovat právě po jeho stopách a překonat ho. Z východu se Dionýsos vrátil přes Anatolii do Evropy a odtud získal Thrákii.

V rodné Boiótii byl po krvavých předehrách uznán bohem a na ostrově Naxu potkal Ariadnu, právě opuštěnou Athéňanem Théseem. Jak říká tradice, okamžitě se s ní oženil. Nakonec svou mocí dosáhl i toho, že Héra ustoupila a malý výpitko směl chodit za svým otcem na Olympos.

Pro srovnání a době šíření vína: staré kroniky datují královládu Théseovu do let 1234 – 1204, tedy časově souhlasně. Že má Bakchos něco společného s vojenstvím ukazuje např. odznak moci římských plukovníků, centuriónů: drželi v ruce révovou hůlku (symbol vydržel dodnes v anglosaských armádách).

Zakladatel umění, dionýsovci, Nonnos
Dionýsos-Bakchos zůstal v historických dobách jedním z nejoblíbenějších bohů a byl považován za určitý protiklad aristokratickému kultu světla Apollónovi. Řekněme, že dionýsovský kult byl »lidovější«. Nejoblíbenější byl u Iónů. V Iónii, pobřežním kusu země v západní Anatolii, vytvořili v hellénismu herci a umělci přímo dionýsovský spolek s vlastní strukturou polostátního uskupení. Měl vlastní pokladnu, rozpočet, představitele.

Prvním a nejsilnějším hereckým spolkem dionýsovců, dionýsiastai, bylo koinon nebo synodos v Athénách, druhé, koinon isthmicko-nemejské sdružovalo další menší spolky. Voleným předsedou byl kněz Dionýsova kultu, hiereus, se sekretářem, pokladníkem, pozemkem s Dionýsovým chrámem a spolkovým domem – vzor pro všechny nestátní a nevládní spolky dodnes.

Spolek zastupoval herce, sjednával termíny a zájezdová turné po slavnostech hellénského světa, vyjednával ceny, dosáhl pro herce osvobození od základní vojenské služby, herci na základě mezinárodních smluv nesměli být bráni do zajetí apod. V koinu byli vedle herců i literáti, hudebníci, tanečníci, výrobci kostýmů a masek, kulisáci, prostě všichni kolem divadla.

Hercům se dostávalo v hellénském světu pozorností od ctitelů, bývali oceňováni na státní úrovni. Císař Tráiánus spojil všechny spolky v jeden všeřímský – a nemusel mít strach z nekontrolovatelnosti spontánního uměleckého živlu.

V Athénách byl Dionýsos nejoslavovanějším bohem vedle Athény a ročně mu patřilo pět svátků (óschoforie, venkovské dionýsie, lénaje, anthestérie a městské či velké dionýsie).V Athénách bylo původně Dionýsově kultu věnováno i divadlo, později kamenné, které je v podstatě dochováno dodnes.

Neodmyslitelnou součástí Dionýsova kultu totiž byly tragédie a komédie. Tragédie původně předváděly události z Dionýsova pozemského života a komédie předváděly témata rozverná. Slovo tragódiá se tradičně vykládá jako »kozlí zpěv«, tedy mužů oblečených do kozích kůží (kozel je jedním z kultovních zvířat Dionýsových); nověji se spojuje s významem slova tragos jako obilniny špaldy, z níž se mimo jiné vařilo pivo. Žertem staří říkali, že původně nemělo drama s kozly nic společného, ale se sklizní (obilí) respektive s vinobraním, trygé, a hra se jmenovala trygódiá, "zpěv o sklizni hroznů".

Slovo kómódiá naproti tomu znamená původně zpěv ke slavnostnímu průvodu, kómos (mnohem později každé opilé chození po městě se zpěvem po okny oblíbenců i neoblíbenců). Z těchto kdysi kultovních her se v historické době vyvinuly literární žánry a jejich autoři jsou nesmrtelní (srov. jména jako Aischylos, Eurípidés, Sofoklés, Aristofanés, Menandros etc.). Můžeme tedy s jistou publicistickou nadsázkou směle prohlásit, že u vzniku pražského Národního divadla, La Scaly nebo Bayreuthu stál alkoholismus, přinejmenším kultovní alkoholismus, ryzí.

Opilé chuligánství ovšem s kultem společného nemá ani nemělo nic. Démosthenés napsal řeč jistému Aristónovi, do něhož se za bílého dne v Athénách na agoře pustil Konón se svým synem Ktésiou (přízeň neznáme) a se svými neméně opilými kumpány. Z Aristóna strhli šat a velmi ho ztloukli, až z toho byl proces. Konón se hájil tvrzením, že patří k íthyfallům/"vztyčeným údům" Bakchových slavností a že mohou dělat, co je napadne. Zda jim to u poroty prošlo, nevíme. 

Dionýsovi byl věnován bezpočet oslavných děl ze všech uměleckých žánrů a dodnes se kolem pití točí snad každé druhé literární dílko. Nejrozsáhlejším psaným dílem o něm ale také v evropské literatuře je epos Dionýsiaka, který sepsal někdy v 5. století n. l. (!) Nonnos z Pánopole v Egyptě (srov. pod Praxitelés v heslu sochařství). Má 22 tisíc řeckých hexametrů ve 48 zpěvech a možná byl pokusem postavit se vládnoucímu křesťanství. Pro srovnání: Ílias má na 16 tisíc veršů, Odysseia 12 tisíc.

Ovšem na rozdíl od Homérových epů provázející Hellény od školy celým životem Nonnův rekord je spíše literární kuriositou nadšence ze zlé doby. Nonnova postava ovšem zůstává záhadou, protože pod jeho jménem kursíruje také parafráze Janova euangelia, Metabolé tú kata Ióannú euangeliú, o 21 zpěvech v hexamentrech (díla Gigantomachie a Bassarika s dionýsovskou thematikou nejsou zachována).

Soudí se, že ke stáru přestoupil na monotheismus, proto ono euangelion v novozákonním duchu, nebo že v tehdy již za jediného povoleného kultu nemohl ani jinak nebýt oficiálně než křesťan a starými kulty byl staromilecky unesen.

Sami bohové na svých hostinách pili blíže nespecifikovanou tekutinu zvanou nektar a jedli ambrosii. Podle střízlivých odhadů, vycházejících z rozboru klimatických poměrů a stravy eneolithického či chalkolithického člověka, který si s sebou do Hellady přivedl olympské bohy ze severu, byl nektar zřejmě medovinou, tedy zkvašeným medem, a ambrosiá, tzn. nesmrtelná, byla ječmenná kaše s olejem a kusy ovoce.

Podle jiných interpretací by mohly být halucinogenními houbami a omamnými lektvary či mastmi z nich. Teprve básníci povznesli stravu a nápoj Olympanů na výšiny smrtelníkům nepředstavitelné. Ostatně z gramotných lidí je nikdo nikdy neochutnal a jak lze soudit podle údělu smrtelníků, ani nikdy neokusí.

•

Jedním z nejstarších nápisů v řecké alfabétě je poškozená dedikace na „Nestorově poháru“ z let 730-700 z chlapeckého hrobu na Pithekússách (ital. Ischii), import z Rhodu vyvedený eubojským písmem, nalezený roku 1953 (viz pod alfabéta). Je to zároveň nejstarší odkaz na Homéra a podle některých novodobých historiků snad i z doby, kdy byly Homérovy epy zachyceny písmem.

Tři řádky upomínají na pasáž z xi. zpěvu Íliady: „Nestora jsem pohár, z něhož je požitek se napít./ Kdokoli se z něho však napije, hned se / ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem.“ Podle jiného doplnění chybějícího textu: „Z Nestorova poháru se jistě dobře pije. Kdo se ale napije z tohoto, hned ať se ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem“, tzn. dívce. Patří tedy nápis do skupiny textů inkantačních, zaklínacích.

•

Nikomu se zřejmě již nepodaří vypátrat, kdo se ve starověku vyznamenal latinským výrokem, že ve víně je pravda. Rčení In vínó véritás zřejmě inspiroval lyrický básník Alkaios z Mytilény. Jeden ze zachovaných zlomků, u něhož ale neznáme souvislosti, praví: „Víno, milý chlapče, a pravda“, Oinos, ó file pai, kai alátheá“. Opakoval to po něm Theokritos ze Syrákús (Idyll. 29). Jiný citovaný Alkaiův verš, ten chlapík neustále nabádal k pijatikám, zní: „Oinos gar anthrópois dioptron, Víno je totiž lidem zrcadlo“. Encyklopedik Plínius Starší ve 14. knize svého díla, která je celá věnovaná révě, dává příklady účinků vína/alkoholu na lidi a shrnuje: "Všeobecně již byla vínu přiřknuta pravdivost; vulgóque véritás iam attribúta vínó est."

Víno bylo stvořeno pro hru, lež, pro ilusi. Pravdivé je rčení tím, že uvolní všechno v člověku ukryté démonem pokrytectví a strachu. Alkohol je od toho, aby rozptyloval. Někteří z nás jsou ovšem natolik vytížení, že potřebují rozptýlení každodenního. Nejsou-li přitom na obtíž svému okolí, je to roztomilý způsob, jak obejít triviální účast na společenském životě. Hrozí však samota; ale i ta se dá přepít.

Bílé myšky staří neznali. Ve víně se ve starém věku nikdo neutopil. George, bratr anglického krále Edwarda iv., byl odsouzen na smrt a směl si vybrat, jak zemře: dal se utopit v sudu vína, viz pod poprava. O opilcích se vyprávěly podobně heroické příběhy, jako o počinech soudobých alkoholiků. Historik Tímaios z Tauromenia, jak to zachytil Athénaios z Naukrátidy, psal o domě v Akragantu, možná z doby před jeho prvním vyvrácením roku 406, jemuž říkali triérés/"trojřadka". Skupina mladíků/neániskoi v něm jednou tak mocně pila, že se jim všem zdálo, že jsou v bouři, loď že je v ohrožení a že musejí veškerý náklad a zařízení hodit přes palubu, aby se zachránili. Tudíž všechen mobiliář prostě vyhodili z okna. Druhý den zasáhly úřady a soudcům nejmladší z nich vysvětloval: "Trítóni, bál jsem se tolik, že jsem zalezl hluboko do skladiště a tam zůstal ležet." Soudci jim odpustili s tím, že už nesmějí tolik pít a intoxikovaní dorostenci slíbili, že jim zasvětí vedle všech mořských bohů oltář jako svým zachráncům.

•

Ve víru zábavy, svět hostin

 

Hellénský a románský svět přežívá v evropské tradici jako kolotoč lehkomyslných zábav, velkolepých slavností, uličnických bohů, svérázných skutků a slov mudrujících filosofů a věčně pijících literátů. Řeklo by se, že to není tradice nijak originální a oslnivá. Vždyť velkolepé a lehkomyslné oslavy pořádá kdekdo a u literátů nebo intelektuálů se dodnes snad přímo vyžaduje, aby měli co nejnižší vzdělání a co nejčastěji dopito.

 

Co však bude všude jinde scházet, jsou bohové a upovídaní filosofové; něco takového se nedostávalo ani velkolepým slavnostem francouzského Ludvíka xv. Jedni si lidský svět nijak nepřipouštěli k tělu a jen tu a tam se na zemi zapletli. Zato druzí se kromě aristokratických jídelen vladařských paláců povalovali i na tržištích a po přístavních hospodách, které pravděpodobně bývaly z velké části součástí obytných domů.

Nejslavnějšími v tomto ohledu byli nepochybně kynikové, „psi“, hipící starověku, jejichž systémově okázalá společenská otrlost a touha demonstrovat osobní nezávislost nakonec způsobila, že se z nich stali dnešní cynici (magické slůvko pro příměji uvažujícího člověka).

Helléni skutečně milovali slavnosti všeho druhu a když k tomu zrovna nebyla vhodná příležitost v kalendáři, nahrazovali slavnosti soukromými setkáními u vína a slova. Hostit více lidí a bavit je nebyla pochopitelně záležitost pro kohokoli. Naprostá většina obyvatel dávné Hellady si něco podobného s výjimkou kalendářních slavností dovolit nemohla, ale jak už to tak v historii bývá, slávu i ostudu dělá všude především společenská vrstva nejvyšší.

Jeden z nejstarších evropských literátů, zapšklý boiótský venkovan Hésiodos, svému bratrovi Persovi v Erga kai hémerai, Práce a dni, v sedmém století nařizuje: „Hostmi se neobklopuj a nehostinným se nezdej, trhanům přítelem nebuď a nehubuj na urozené.

Zatímco např. u Sparťanů byly hostiny prosté a spočívaly na státní ideologii společné jídelny, nákladností a nezřízeností prosluly v klasických dobách hellénských dějin především hostiny u maloasijských Iónů, u Athéňanů, u dórských Syrákúsanů či Korinťanů.

Vedle literárního vzoru „intelektuální“ hostiny, mužské symposion do rána, v podání fašistoidního athénského aristokrata a za mlada zápasníka Aristoklea alias Platóna a jeho zidealisovaného Sókrata je pravděpodobně pozoruhodným kompromisem pojetí Alexandra Velikého. Makedonský král vyučený v lásce k vědám a literatuře propadl vojenským disciplinám a s nimi souvisejícímu stolování. Vínu zprvu neholdoval, ale opilých historek, v nichž vystupuje, známe řadu a jedna z theorií, proč zemřel, byla, že se s Héfaistiónem upili, srov. jeho smrtící soutěž v pití nezředěného vína/akrátoposiá roku 324 v Súsách.

Rozptýlen prý lovem lišek nebo ptáků, jak praví historik, pobyl v lázni a večeřel až po soumraku (věru královský způsob, jak zahnat nudu). Jeho hlavním masérem mastí a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén, první evropský a nesocialistický kulturní referent. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 jako první předvedl moc nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha, prý s překrásným hlasem, Stefana dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.

Makedonský lev rád „poleh“ u stolu prodlužoval řečmi dlouho do noci, nezřídka prý ve společnosti filosofů a vědátorů. A pak spal, a to velmi dlouho. Až do poledne, mnohdy celý den. Alexandros Veliký byl veliký spáč: dokonce ho museli budit do bitvy. po jedné pijatice spal v kusu dva dny a dvě noci. Po návratu z Indie dosahovaly náklady na jeho večeře s přáteli částky prý deset tisíc drachem (srov. pod ceny, náklady).

V Athénách se Alexandros stal po své smrti mírou opilosti: „Jsi opilý jako Alexandros,“ píše v jedné komédii Menandros. S Héfaistiónem prý nezřízeně pili už před začátkem hostin, takže už byli opilí při podávání prvních chodů. Nejbližším z jeho přátel v pití byl nauarchos Próteás, syn Laniky, Alexandrovy kojné, sestry hipparcha Kleita zvaného Melás/Černý. Alexandros prý jídával s šedesáti sedmdesáti přáteli a stálo ho to (denně?) sto min. O perských králích a jejich hostinách psali Helléni působící na dvorech králů králů, že byli i pro patnáct tisíc mužů a že stály čtyři sta talentů. Přepočteno do římských peněz bylo to 2,4 milionů dénáriů, což si nikdo z caesarů nemohl dovolit, není-li samozřejmě to celé smyšlenka, kterou publikoval Athénaios z Naukrátidy.

Od něho též víme, že žáci peripatetika Theofrasta z Eressu Lynkeus, bratr Dúrida, historika a samovládce na rodném Samu, se dohodl se svým makedonských kolegou-posluchačem v Athénách Hippolochem, že si budou psát dopisy o hostinách, jichž se účastní. Byly to zjevně prominentní záležitosti, neboť pojedli a popili na uvítacím banketu dávaném Lamií na počest svého milence Démétria I. Poliorketa v Athénách, na hostině Démétriova syna Antigona II. Gonaty, Ptolemaia Filadelfa; z Makedonie přišlo psaní o svatební hostině Karána, snad syna stejnojmenného Alexandrova hetaira. Lynkeus Samský sepsal též příručku s velmi moderním názvem Jak nakupovat na trhu, Peri tés technés opsónétikés, kde laskavému čtenáři vysvětluje, jaké pasti na něho líčí například obchodníci rybami, ichthyopólai,  na rybím trhu, agorá ichthyopólis.

V hellénismu prosluly nákladností a výstředností především dvorní hostiny ptolemajovských panovníků a panovnic, při nichž se hellénská marnivost snoubila s orientální pompou. Na druhou stranu byli mezi monarchy na Nilu snobové, kteří si pro vystřídání chutí ve Spartě objednali kuchaře, aby jim vařil proslulou vodovou lakónskou polévku.

Vedle vyhlášené spartské málomluvnosti a velmi prostého životního stylu i mužů nejmocnějších přispěla spartská strava k náplni dnešního slůvka lakonický. Stojí však za zamyšlení, jestli ona prostota peloponnéských Dórů nesouvisela s kulturní zaostalostí a trémou z okolního vyspělejšího světa: jev také moderní a nepochybně v Čechách a evropském východu srozumitelný.

Zvyky klasických Sparťanů byly vůbec svérázné. Jako negativní vzor pro spartskou mládež sloužili heilóti, zotročené původní obyvatelstvo předdórské Lakóniky. Sparťanským nadějím čas od času museli na jakýchsi antihostinách živě demonstrovat důsledky špatného životní styly: byli nuceni se opíjet, zpívat a tančit na oplzlé písně, aby ctnostný mladý Sparťan viděl, co nemá, a také aby získal k heilótům ještě větší odpor než pouze stavovský. Podobné praktiky ožily v Americe za otrokářů hlásících se ku křesťanství.

Myjte si ruce, je to drahé
Hostiny byly prapůvodně náboženskou »konsumací« podílů z obětin, o čemž svědčí i původní řecké slovo pro hostinu, dais či daité, tj. něco, co bylo rozděleno a přiděleno. Každá společenská a přátelská hostina měla svůj řád a byla pečlivě organisována. Filosof Aristotelés ze Stageiru, vychovatel Alexandra Velikého, o tom sepsal spisek Zákony společného stolování, dnes již ztracený.

Odjinud také víme, že šišlavý a fintivý myslitel myslel více na sebe než je u lidí dávajících rady druhým zdrávo a důvěryhodno. Kromě drahých a pestrých oděvů dbal na potěšení z jídla. Při dražbě Aristotelových dědiců bylo z jeho pozůstalosti vydraženo šedesát jídelních mís. Na dobu končícího čtvrtého století u soukromníka, jehož vlast zanikla a žil v cizině, údaj velepozoruhodný.

Průběh hostiny se stal předmětem literatury, zachována je slavná část Petróniova Satyriconu Hostina u Trimalchióna z 1. století n. l. Lamiá, jedna z věhlasných přítelkyň krále Démétria, uspořádala za jeho pobytu v Athénách roku 307 „prestižní“ hostinu, na niž vybrala od občanů (vděčných pochopitelně za to, že je král „osvobodil“). Hodování proslulo nádherou na tolik, že o něm sepsal jistý Lynkeus ze Samu spisek a korespondoval si o hostinách (nedochováno, srov. zde níže).

V jiné podobě ale bylo víno pro hellénský dávnověk nápojem afrodisiakálním a jeho pití mělo sexuální kontext. Po „egyptském“ vzoru přidávali homérští hrdinové do vína někdy opium (třebaže pravlastí drogy z makovic je Anatolie). V Odysseji na utišení hořkých vzpomínek vsypala Helena Spartská do vína „prostředek na uklidnění, zbavující starostí“, farmakon népenthes. Srov. pod narkomani.

Přiměřené užití vína vystihl autor komédií Eubúlos: „Pouze tři číše namíchám umírněnému, jednu na zdraví, kterou vyprázdní první, druhou na eróta/lásku a pobavení a třetí na spaní, o níž si lidé myslí, že je moudré ji vypít a jít domů“. • Průpovídka „prósit“ není starověká, ale ze začátku 18. století ze studentského prostředí: „ať prospívá“, lat. na zdraví, prost.

Vlastní hostina začínala a končila sakrální úlitbou čistého vína některému z ochranných bohů (řím. Ceréře se neulévalo víno). Hosté polehávali na lehátkách, před nimiž byly stolky s jídlem a pitím. Antika u jídla a rozprávění od sedmého století většinou ležela; sezením se trůnilo, soudilo, vládlo. Homérovští hrdinové u jídla a pití seděli na židlích nebo v křeslech, často s podnožkou (srov. dar Héry Hypnovi ve xiv. zpěvu Íliady). Zvyk se udržel na dvorech makedonských králů a Alexandros jednou potřeboval šest tisíc židlí pro své muže, když je hostil. Ještě Kassandros, Antipatrův nejstarší syn, při jídle u stolu seděl a byl z těch šlechticů, kteří se Alexandrovy anabase nezúčastnil (do Babylónu dorazil z Makedonie až asi roku 324 n. 323).

Stolky mnohdy nebyly jen tak nějaké. Římané z konce republiky a začátků principátu si dávali vyrábět stolky z voňavého dřeva afrického citronovníku za rovný milion sésterciů. V čele lehátek »seděl« hostitel, pán domu, a po jeho boku nejvýznačnější z hostů. V hérójských dobách homérských měl ještě každý hodující svůj stolek (srov. jak Kalypsó hostí Herma), v historických se uléhalo ke stolkům skupinovitě.

Kromě lžíce, porcovacích nožů a vidlic se k jídlu příborů nepoužívalo (nápad, aby ruce během jídla zůstaly neumaštěné, byl až arabský). Agorastés, otrok-nákupčí, obstaral na trzích potraviny podle pokynů zásobovače, obsónátor a z toho řec. opsónátór, kuchař, mageiros, lat. magírus n. coquus, a služebnictvo naporcovali jídlo na stůl, epitrapezómata, do velikostí, které další „příborové operace“ nepotřebovaly (není jediného literárního záznamu o použití vidličky u stolu). Pevnou stravu jedli hodovníci rukama a užité způsoby, jak se co nejméně na prstech umastit, prokazovaly dobré manýry strávníkovy. Homérští hodovníci to měli jednoduché, neboť na hostině se podávalo převážně pečené maso.

Po ruce bylo služebnictvo s vodou k umytí rukou. Jinak se ruce otíraly do chleba nebo do zvlášť připraveného těsta. S lněnými ubrousky přišli až Římané: prostírání, mantíle, mantéle, mantélium, si nosili Quirítové na návštěvu sami s sebou. Vlastní ubrousek, do něhož si host utíral ruce, dostával od hostitele (mappa je slovo púnské a dnes ho používáme v administrativě a kartografii ke zcela jiným účelům).

Hodovalo se na nádobí representujícím finanční možnosti hostitelovy. Nejjednodušší bylo hliněné nádobí s dřevěnou lžící, ale i zde byly velké rozdíly. V Helladě například proslulo v 5. století hliněné a dřevěné nádobí z dílny Korinťana Thériklea, a proto bylo dokonce drahé (rovněž moderní přístup: čím ošoupanější kalhoty, tím dražší). Římští republikánští hrdinové a zapsané ctnosti školní četby jedli z hliněného etruského nádobí z Arretia, po celém římském Západu italská terra sigilláta.

Oblíbené bylo stolní nádobí ze Samu, hliněné poháry ze Surrenta, hasty, Pollentie, z anatolského Pergamu a ibérského Sagunta, anatolských Trall a hispánské Mutiny (hlína byla místně a v některých dobách šlágrem - hliněné byly sudy a v užívání byly i hliněné rakve: do ní byl pohřben např. Pýthagorás). Slavné byly hliněné lampy z Karthága. Jejich slabé keramické stěny byly průsvitné.

Cn. Manlius Vulso, který triumfoval nad anatolskými Galaty 5. března 186 (předjul. kal.), získal špatnou pověst toho zlého, který do Říma přitáhl luxus. S ním a jeho vojáky přišla do Říma rozmařilost. Vojáci si přivezli drahé oděvy, módní východní nábytek (lehátka s uměleckým měděným kováním, stolky o jedné noze), k hostinám se pravidelně zvaly hudebnice, rostly náklady na jídlo a cena kuchařů, dříve prostých nevýznamných otroků; jejich práce začala být pokládána za umění.

Římané ještě dlouho později pokládali víno za luxus. Čtyři druhy vín na jedné hostině (falernské, chíjské, lesbické a mámertínské) poprvé nabízel roku 46 C. Iúlius Caesar. Teprve za Augusta se začali množit snobové jako znalci vín. Plínius tvrdí, že "nobilia vína" jsou tak na osmdesát druhů (z toho dvě třetiny z Itálie) a s odrůdami zhruba dvě stě.

Porcelán (ital. porcellana, něm. Pozcellan, angl. porcelain) se v Číně vyráběl od 12. století. Formuli kvalitního porcelánu jako první z Evropanů objevil alchymista Johann Böttger roku 1707, ačkoli se pro saského kurfiřta Augusta II. Silného (d. Starke; 1670 - 1733) snažil vyrobit zlato.

První manufaktura v Míšni/Meissen zahájila výrobu roku 1710. O čtyřicet let později začala výroba francouzského porcelánu v Sèvres, roku 1743 v Chelsea. Podřadnější porcelánocé napodobeniny čínských originálů se v 16. století vyráběli ve Florencii pro vévodu Franceska de Medici.

Keramika byla hlavním materiálem nejen stolovacím v době, kdy bylo z hlíny všechno od přepravních nádob, po stolování, lampičky a lampy i rakve. Hellénové 8. století byli ve srovnání s pozdějším rozmachem tak chudí, že užívali hlínu i v době, kdy celý východ už pracoval s „drahými“ kovy (třebaže techniku lití železa znali z Anatolie a Kypru od 12. nebo 11. století).

Ostatně jejich pole v té době dokázala jen tak tak vyprodukovat pšenici a ječmen, aby bylo na kaše a chléb. Olivové háje dávaly olej pro rituální očistu, pro vaření, „sport“, kosmetiku, svícení a vaření. K tomu ryby čerstvé nebo solené, med, fíky a víno, ale jen importované. Pěstováno je v Helladě od 7. století, doloženy jsou první vinohrady v 6. století.

Římané tradičně drželi hostiny o jídlech ve třech hliněných mísách, tripatinium: v jedné byli murény, ve druhé mořští okouni a ve třetí rybí směs. Latinské rčení o počtu hodovníků, že v sedmi se večeří, v devíti hašteří, rozšířil L. Vérus, spoluvládce M. Aurélia Antónína, protože zavedl poprvé dvanáct hostů u jednoho stolu.

Hostiny u císaře byly povinně v toze, nikdy ne nalehko, např. v palliu. Od poloviny 3. století n. l. se v císařských kruzích zahnízdil zvyk uléhat k hostině s vojenským opaskem. To prý proto, že vojáci snídali vojenskou snídani prandium (nikoli „civilní“) již ustrojeni.

Zvyk vydržel dodnes, alespoň tedy v čs. armádě: po rozcvičce umýt, oholit, obléci a ke kuchyni nastoupit řádně ustrojen. Návyk na stravovací kázeň už rozhodl i bitvu. Ífikratés Athénský někdy po roku 392 využil toho, že jeho protivník jí pravidelně ve stejnou dobu. Vyvedl vojsko do bojového šiku a držel ho s plným žaludkem tak dlouho, až zaskočený nepřítel vyhladověl. Ífikratés se z bojiště stáhl a tudíž nepřátelé mohli totéž. Vrhli se na vaření a tehdy Athéňan vyvedl vojáky do bitvy znovu a zmateného protivníka porazil v jeho táboře.

Roku 405 přineslo špatné rozhodnutí velitelů athénského loďstva v Helléspontu konec peloponnéské války: vojáci a mužstvo se potloukali po okolí, aby koupili něco k snědku a jejich rozptýlenost po pobřeží využil Sparťan Lýsandros.

Na rozdíl od hellénských žen (s výjimkou žen v Sybaře, srov. tam) Etruskyně a ženy za principátu vystupovaly na římských hostinách stejně suverénně jako muži. Rozhodně nebyly domácími pipkami, jak by se na první pohled zdálo. Odpuzovaly, jako dnes, rychlou opilostí a zvracením.

Muže strašily ženy, předvádějící na hostinách svou vzdělanost, sečtělost a znalosti filosofické. Matróny si mohly dokonce u „stolu“ dělat legraci ze záletů svých mužů, jak ukazuje episoda Hostiny u Trimalchióna.

O nákladnosti stolní výbavy hostin hellénistických a římských mocnářů je dosti těžké si udělat konkrétnější představu, neboť v dnešních cenách jsou mimo naše chápání. Smysl pro marnotratnost širokých vrstev je jedním z rysů doby. Žádný z novodobých zbohatlíků z transformovaného slovanského a čínského světa to nedokáže tak dokonale, jako hellénistické dynastie a římská smetánka. Např. zlaté poháry, tedy nikoli všechno nádobí na stole, z jednoho jediného chodu na jedné z hostin Antóniova syna Antylla na dvoře Kleopatřině v zimě roku 41/40 založilo rodinné štěstí literáta Filóty z Amfissy, který v Egyptě studoval medicínu a právě hýřil ostrovtipem a republikánského magnáta pobavil.

I když: při zahajování provozu hotelu Atlantis a obytného komplexu The Palm/Jumeirah (Džumajra) na umělém ostrůvku před Dubají 20. listopadu 2008 bylo pro hosty připraveno vedle ohromného rekordního ohňostroje (viz pod architektura) 1,7 tun humrů, čtyři tisíce ústřic, padesát kilogramů husích jater, tisíc křepelčích vajec a pět tisíc porcí suši, vše v úhrnné summě dvacet milionů dolarů (v době nastupující recese a přes snižování cen však zel prázdnotou).

U Římanů orientální nemíru co do nádobí v kuchyni zavedl velekněz kultu v syrské Emese a pro dějiny Evropy první arabský císař Héliogabalos/Elagabalus: byl první, kdo dal kuchařům k vaření stoliberní hrnce, tedy více než třicetikilogramové. Tolik míval hostů a celkové výdaje na večeře s hosty prý nebyly nižší než tři miliony séstertiů… Před ním filosofující císař M. Aurélius dal do aukce císařská roucha, nádobí, číše a drahokamy, protože potřeboval peníze na válku s Germány a Sarmaty.

Aukce trvala dva měsíce a na válku vydělal. Později část vydražených cenností vykoupil zpět. Císař Vitellius si dal roku 68 n. l. vyrobit mísu za milion sesterciů. Jiná stolovací mísa tragického herce Aesopa z prvního století n. l. stála neuvěřitelných deset milionů sesterciů (srov. s dluhem Ptolemaia XII.). Kolik stály rytecké a zlatnické práce vyhlášených řemeslníků vyrábějících poháry na vyhlášené stoly, nevíme. Známe pouze některá jména mistrů oboru/toreutés: Athénoklés, Kratés, Stratoníkos, Myrmékidés z Míléta, Kallikratés z Lakedaimonu a Mýs, který podle návrhu Parrhasiova vyril na číši pád Troie. 

V Athénách konce 4. století stál kuchař s pomocníky na přípravu měšťanské hostiny tři drachmy, pomocný „číšník“ drachmu jednu. V Římě již výrazně podražilo. Ne všichni významní lidé hodovali. Théban Epameinóndás měl ve své domácnosti pouze rohož na spaní a jeden rožeň. Hannibal jedl až se soumrakem a spával na zemi. P. Cornelius Scipio Aemilianus, který vyvrátil Karthágo, jídával na procházce s přáteli chléb, což prý praktikoval (ale asi jenom někdy) Veliký Alexandros. Numid Masinissa ještě ve svých devadesáti jedl ve stoje a chodě sem tam. 

Přemíra míry
Po dobu hostiny se hostitel s hosty starali o hudební produkci, taneční vložky, ale také o přednes literárních děl. Na hostině pořádané athénským krézem Kalliou roku 421, jak ji popsal Xenofón, vedle hudebníků a hudebnic vystupovala děvčata a chlapci žonglující a tančící ve výstupech, která dodnes patří mezi základní ze žonglérského umu.

Akrobaté, tanečníci, hudebníci, tanečnice (tanec kordax označován za frivolní), akrobatky a hudebnice byli z našeho hlediska většinou nezletilí a nezletilé, navíc pracující hluboko do noci. V klasických dobách brát umělkyně do pole žádoucí nebylo. Když táhl Filippos do války s Thébany (pravděpodobně myšlen Filippos II. roku 338) si do ležení zaplatili jeho vojevůdci Aeropos a Dámasippos kitharistku/psaltria. Když se král dozvěděl, oba vykázal z tábora a z království. Sám přitom miloval opilecké zábavy a měl svou doprovodnou "mokrou" skupinu přátel, viz rok 357, ale do války táhl bez žen.   

Měli svého impresária, který podobné podniky vymetal, aby byl v obraze a dokázal ihned nabídnout služby svého souboru. Co dělali chlapci a děvčata, když mládí pominulo a dospěli? V zábavním průmyslu zřejmě zůstali, ale spíše v branži sexuální. Za to ceny nebývaly, ale například v žonglování už ano. Jistý Theodóros byla v Hestiaji a Óreu poctěn občany sochou s kaménky v ruce. Podobně dostal sochu v Mílétu hráč na lyru Archeláos a v Thébách pěvec Kleón (na Pindara, nejslavnějšího ze svých literátů, však Thébští nemysleli...). 

Někteří podnikatelé v lidském cateringu měli klientelu hodně náročnou, tu nejnáročnější. Nade dvůr alexandrijských Ptolemaiovců nebylo. Kdo tam udělal kariéru, byl slavný po celém hellénském světě. Kleinó, číšnice Ptolemaia Filadelfa, měla několik soch po Alexandreji vyvedených v nedbalkách, v jejím pracovním úboru, s číší v ruce. Po flétnistkách Ptolemaia Filopatora Mnésis, Potheiné a herečce obscénních kousků Myrtion se jmenovaly v Alexandreji výstavné domy.

Athénští astynomové, ročně losovaní úředníci dohlížející na pořádek ve městě, byli něco jako „šedý mor“, a také dohlíželi na to, aby pištkyně na aulos, tanečnice a hudebnice nebraly větší odměnu za akci než dvě drachmy: Když byla po nich vyšší poptávka, museli zájemci losovat. Jinou kategorií byl recitátor mímů Hérodotos a tanečník Archeláos na dvoře Seleukovce Antiocha II., u jehož stejnojmenného otce patřili synové flétnisty Sóstrata do královské ochranky. To ovšem na chanském dvoru bylo možné s tanečnickou kvalifikací dosáhnout i císařské hodnosti: první tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7. První zpěvačkou, která se stala císařovnou, byla Wej C'-fu/Wei Zifu, manželka chanského císaře Wua, viz rok 141 a 91. 

Umělci žonglérského kumštu nebyli vždy pouze monooboroví. Potulný žonglér a kouzelník, planos thaumatopoios, Matreás z Alexandreie podivoval Hellény i Římany svou zručností a kromě toho sepsal parodii na Aristotela respektive peripatetiky. Athéňané byli nadšení z kousků jistého Xenofónta a jeho žáka Kratisthena z Fleiúntu, který dokázal kouzlo, jímž se sám od sebe zapaloval oheň. Jistý Potheinos vystupoval s loutkami, neurospastés, a jakýsi šašek Eudikos bavil napodobováním zápasníků a boxerů. Většinu těchto umělců nelze datovat. Zato o Alexandrovi víme, že na jeho výpravě dvůr bavili kouzelníci, thaumatopoioi, Skymnos z Tarenta, Filistidés ze Syrákús a Hérákleitos z Mytilény, i jeho otce to byli šaškové, gelótopoioi, Kéfísodóros, Pantaleón a Xenofón, snad týž výše jmenovaný. Věhlasný byl šašek Stratón z Athén, jehož syn Mandrogenés bavil hosty na svatební hostině Karánově někdy po roce c. 300, kde též tančil se svou osmdesátiletou manželkou. Vedle nich z Athém či Attiky pocházeli baviči Kallimedón Karabos/"Krab", Menaichmos, Deiniás, Mnásigeitón; Filippos II. jim poslal talent a pozval k sobě ke dvoru. Athénětí šaškové tvořili šedesátičlenný cech a výročně se shromažďovali v attické vsi Diomea před chrámem Hérákleovým o svátku hérákleovských diomejí/hérákleia ta diomeia, datum oslav s jistě hlubokými kořeny neznáme. 

Hostiny raně císařských Římanů mezi chody osvěžovaly krouživé bederní tance děvčat z jihohispánských Gád, srov. dodnes v orientu praktikované „břišní“ tance. Texty písní z Alexandrie a Gád/Gádeir byly vyhlášené silným erotickým obsahem.

Takovými věcmi se Kalliás zabývat nemusel, ačkoli mu lidé z entertainmentu později hodně provětrali majetek. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír a padl na začátku peloponnéské války roku 432 u Olynthu. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra.

Ovšem po několika letech, a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany, mu zbyly pouhé dva talenty. Umělečkové, děvenky, milenci: uvedenou hostinu dával na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion sésterciů. Tak drahou "malou" večeři už později nikdo nikdy nejedl. Když soutěžila v nákladnosti se svým milencem Antóniem, dala si přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla, pití za jeden milion sésterciů. Ostatně soutěž v megamarnotratnosti tehdy rozsuzoval L. Minutius Plancus a vyhrála Kleopatrá. Pro srovnání: roční plat legionáře v té době činil šest set séstertiů. Když se oba seznámili v Tarsu v Kilikii, zvala Antónia s jeho důstojníky k sobě na loď, dávala předkládat a nalévat pouze ve zlatě a Římanům veškeré nádobí pak věnovala. To se dělo po tři dny, ale kolik to stálo, nikdo tehdy nevyčíslil. Za povšimnutí stojí, že Kleopatrá byla ve srovnání se svými předky již velmi, velmi chudá...

Propíjely a prohýřily se majetky. Ktésippos, syn athénského vojevůdce Chabria (padl roku 356) žil „rozhazovačným“ životem; mimo jiné se třikrát denně holil. Aby svůj styl ufinancoval, prodal dokonce kámen pro otcův náhrobek hrazený ze státních peněz. Naproti tomu jednou za měsíc měla šanci hodovat chudina v tzv. Hekatiných hostinách. Poslední den každého měsíce totiž Helléni kladli k soškám a sloupkům Hekaty jídlo a pití (apotropaion, „odvracející“). U Hekaty se také přiživovali potulní kynikové.

Po dobytí Tyru propustil Alexandros jednoho z kyperských vládců Pnytagoru a darem mu dal pevnost kdysi jistého marnotratného Pásikypra, kterou předtím tento král prodal Pygmalionovi z Kitia za padesát talentů. Pásikypros vzal peníze, s nimiž zaniklo též jeho království, a odešel do Amathúntu, kde si dokonce života užíval jako soukromník, viz o tom roku 361.

Na nákladných hellénistických a římských hostinách o dvě staletí později veřejně i privátně vystupovali baviči/šaškové (řec. gelótopoios, lat. dérísor), břichomluvci (engastrimýthos), provazolezci (kálobatés), lezci po stěnách (teichobatés), akrobaté pracující s holí (kontopaiktés), artisté (skandalistés), ekvilibristé (petauristés, -ista).

Předváděna byla hostům všelijaká zvířata a jejich krocení. Na divadlu, v cirku a na večírcích za Domitiána „svítil“ dérísor Latínus. Šaškové, scurra nebo mórió, řec. móros, museli u Římanů dobře znát na hostinách svou míru. Již od hellénismu a u Římanů od raného principátu si magnátské rodiny takové lidi vydržovaly.

Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z císaře Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, po ztracené bitvě už dva roky (doživotně) v Sapórově perském zajetí, dal je Gallienus upálit. Obecně na římských hostinách císařské doby platilo, co je aktuální dodnes: o politice, fízlech a císařových milenkách se nemluví.

Stojí za povšimnutí, že v „dobré společnosti“ vystupovali herci, zpěváci, lidé „od kumštu“ pouze jako zaměstnanci pro pobavení hodujících. V hellénském světu byli herci oblíbenou skupinou, dokonce měli své autonomní spolky s vlastními rozpočty, právy na vystupování, ochrany před provozovateli. Zvyk zvát je ke stolu, pokládat je za vážené hosty, není, s výjimkou provinciálů a propuštěnců, antický.

Nepatřili do ušlechtilé společnosti stejně jako zápasníci, žokejové, atleti apod., protože u Římanů nebyli pokládáni za lidi „na úrovni“. Přitom řada herců a žokejů bylo ve své době velmi bohatými lidmi (srov. pod dostihy). Módu přijetí herců do lepší společnosti s sebou přineslo až divadlo v posledních dvou staletích z časů, kdy tón dávala Paříž, a v posledních letech kultu sportovců a filmových hvězd.

Byli ovšem magnáti, kteří vyhledávali pravý opak, obyčejné lidi. Antiochos Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty a zřejmě z žertu oblékal togu, on Hellén, a potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí v sedě na slonovinovém sedátku. Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen.

Mezi nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky patřila stejná jako v dobách hollywoodských a bollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Aesópus. Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc sésterciů. Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc sésterciů. V době slávy odmítal honorář za vystoupení.

Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc denárů plus výdaje na celý team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šest set oslů.

Zpěv a povídání hostů od poloviny druhého století př. n. l. začaly vytlačovat od římských stolů harfenistky z Orientu. Expanse Říma na východ se projevila ve stolovacích zvycích. Římané začali holdovat vínu a alkoholové ponocování, dosud neobvyklé, přišlo do módy.

Říkalo se tomu dobově graecó móre bibere, pergraecárí nebo congraecáre, pít po řecku, ale také žít nákladně, výstředně. Staří Římané v podání moralistů totiž žili skromně, za otroka neutratili více než 1500 sésterciů, dům bez tepichů, holé stěny, jedli se služebnictvem a jídlo je nestálo více než třicet assů. Pili vodu a spíše než víno, kromě slavností, kyselé vinné střiky.

Při přípitcích se do poháru vlilo tolik cyathů, půldeci, vína, kolik písmen oslavencovo jméno mělo. Při hře kottabos u stolu se cákalo víno z misky do plovoucí nádoby a při tom vyvolala jménem milenka.

Po jídle o nejméně třech chodech pokročili hellénští hodující směrem k pití a tato část hostiny a vlastní účel setkání se nazývalo symposion, tedy společné pití. Také toto slovo přetrvalo věky, jenomže se používá pro setkání činovníků vědeckého světa. Náplň zůstala: slovo, jídlo, večer pití se slovem. Symposion má svůj původ v kultovním stolování, protože navazovalo na snězení obětního zvířete.

Následovala úlitba bohům z vinných pohárů rituálně očištěných, modlitby, zpěv hymnů a tanec, „aby z toho měli bohové radost“. Účastníci byli ověnčeni, obřadná zábava byla bez ženské společnosti.

Homérští pijani ještě u symposia seděli, od sedmého století se u hostiny leželo. Od začátku šestého století chodívali na symposia hetairy, nikdy ne manželky, k nimž se hluk radostné události linul do ženské části domu/gynaikónítis (s výjimkou žen dórských Sybařanů, kteří uléhaly k hostinám se svými muži; Iónky se účastnili pouze tehdy, byl-li na hostině některý z jejich příbužných). Zřejmě do aristokratické androkracie zasáhl móres z vrstev obchodních a přístavních dovezený z Levanty jako ostatně celá instituce komerčního sexu: od Apollóna a kultů světla přešli vznešní z Hellénů k přízemnějšímu Erótovi až zemitému/chthonickému Dionýsovi.

Hellénská pijácká společnost, sympotés, soupijan, si hodem kostky určila svého krále symposia, Římané rozhodčího pití/arbiter bibendí, který rozhodoval o druzích zábav, o tom, co se bude pít a také o poměru zředění vína. Anacharsis, syn skythského krále s Hellénkou, přišel roku 592 z dnešní Ukrajiny do Athén a pochopitelně se divil úplně všemu, protože to doma v týdeníku neviděl. Však ho také Helléni řadili mezi svých sedm mudrců.

Mimo jiné se podivoval nad tím, že Helléni pijí na hostinách zpočátku z malých pohárů, ale když jsou již plni, z velkých. Skyth s postřehy, které by se dnes hodily do státních znaků, proslul např. výrokem »Ovládej jazyk, břicho a pohlavní úd!«. Nemusím podotýkat, že chytrolín doma zle skončil: byl údajně zavražděn za zavádění hellénských zvyků. Skythské pití nesmíšeného vína ve velkém se stalo osudným Kleomenovi I. Spartskému, viz rok 488. 

Popěvky zpívané při hellénských symposiích se jmenovaly skolia. Jako jejich autorka se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula svým dithyrambickými hymny. Situační vtípky, moudrosti. Jak vypadaly? Anonymní attická skolie praví: „Mají zcela týž zvyk v řemesle svém holka a lazebník: ve stejné době vždy dobrý i zlý myje se u obou.“

Helléni se drželi všech dnešních pijáckých pravidel. Nejenže pili v závěru z velkých pohárů, ale především víno nezředěné. Nic neobvyklého, dnes začínáme pivem a nezřídka skončíme u rumu. K vínu, i zředěnému, se podávala studená i teplá až horká voda pravděpodobně kořeněná bylinami.  

Co však bylo považováno za ryze barbarské, pít hned zpočátku víno nezředěné, viz zde výše o Kleomenovi. Tímto zvykem vynikali vedle Skythů Keltové, jimž ostatně nikdy Helléni ani Římané neporozuměli, a nemuselo jít o pití. Keltové či po římsku Gallové měli v klasickém starověku pověst hašteřivých a opileckých násilníků. • Ani o Keltech však není tradován takový způsob pití, jako u amazonských indiánů, kteří v několikadenních skupinových trachtacích do sebe lijí litry zkvašeného nápoje z kasavy kaširi a vzápětí ho zvracejí a na lačno pijí nanovo. Jak muselo vypadat pití jistého Athéňan Diotíma, jemuž pro jeho zvyk dávat si lít víno přímo do krku říkali Trychtýř/Chóné, Choané? Nebo jinak neznámého Xenarcha z Rhodu, jemuž se přezdívalo podle jedné míry objemu amfory Metrétés/c. "Soudek" (přes 39 litrů)? Asi stejně jako to zaoceánské amazonské...

Nezbytným doprovodem zábavy byla hudba, hry všeho druhu a rozpravy na jakékoli thema. Nezřídka byli k hostinám boháčů zváni filosofové a v jejichž přítomnosti se pak rozebíraly problémy politické, etické, vědecké a státnické. Především na panovnických hostinách nesměli filosofové chybět, ať už jako okrasy pro vyslance cizích mocností. Jak asi takové nabubřelé hostiny vypadaly, ukazuje rozsáhlý fragment z latinského románu Satyrikon Petrónia Arbitra z první poloviny prvního století n. l.

Část se dnes označuje jako Hostina u Trimalchióna a ironicky popisuje hodokvas u smyšleného zbohatlého římského propuštěnce s orientálním jménem Tříkrálový (celým megajménem jakoby příbuzný n. propuštěnec Pompéjův n. Maecenátův C. Pompéius Trimalchió Maecenátiánus).

Vykládat lidem kolem dokola o střídmosti je stejně pošetilé jako kárat jejich hamižnost. Životní styl latinských bonvivánů a floutků byl shodný z dnešními kapacitami chlapců a děvčat velkého světa např. francouzské a italské Riviery: Balnea, vína, venus: tribus hís sum factus egénus, neboli „Lázně, víno a láska, tyto tři věci ze mne udělaly chudáka.“ Model středomořského příživnictví, svět přítelkyň a gigolů přežil dodnes.

Kdo se chtěl při pití udržet střízliv, měl šanci, když do nápoje přimíchal trychnos neboli kulčibu dávivou; pak pil do střízliva. Jiný vynález patřil jistému lékaři, historie jméno nezachovala, Tiberiova syna Drúsa. Medicus před zápolením v pití na symposiích snědl pět šest hořkých mandlí a pak byl k nepřekonání.

Od prvního století př. n. l. se hellénistický a římský svět držel jediného religiosního kriteria, jak ho jakýsi anonymní autor formuloval o Alexandrii, New Yorku starověku, základu pravého a nefalšovaného monotheismu: jediným jejich bohem jsou prachy, únus illís deus nummus est. Ve shodě s naprosto moderními tendencemi dokázali dávní měšťané prodávat neštěstí i štěstí, utrpení i rozkoš. Historik Cassius Dio uvedl jednu ze svých kapitol slovy: "Zatímco smrtelníci takto jednali po vlivem peněz...".

Spojené státy Ameriky mají od 22. dubna 1864 na svých mincích/platidlech motto In God We Trust, „věříme v boha“, pozoruhodné spojení věroučné proklamace s nominální směnnou hodnotou platidla. Jako první dal obraz Ježíše na mince východořímský (byzantský) císař Iústiniános II. (685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

K jídlu i hostinám římský svět uléhal odpoledne kolem čtvrté, v zimě již kolem druhé. Po předkrmech, gustus, gustatio, a aperitivu, obvykle medové víno mulsum, přišlo hlavní jídlo o třech chodech, fercula, k nimž se pilo víno. Společnost, v níž se na rozdíl od hellénského světa občas objevily ženy některého z účastníků hostiny, jedla, bavila se a rozmlouvala po celou dobu vleže nebo někdy ve stoje v tricliniu, místnosti s původně „třemi lůžky“.

Vznešené domy proměnily triclinia v luxusní hostitelské místnosti pro bankety a přijímání hostů, kterým se říkalo podle řecké slova pro dům oecus. Podobně bývaly zařízeny venkovské statky, villae rusticae.

Vedle „hellénských“ zábav výše popsaných se objevovali transvestité, tu a tam dokonce gladiátoři. Nikoli však ke smrtelnému boji. Nelze tvrdit, že by Římany fascinoval především pohled na krev. Šlo jim o podívanou, ale ne každý sdílel tuto slabost. Tak např. pod provazolezce dal jako první umístit polštáře císař M. Aurélius Antónínus, z čehož se vyvinula později záchranná síť používaná ještě nejméně na přelomu třetího a čtvrtého století.

Římané si zpočátku hodně zakazovali (srov. pod ceny). Zákony proti luxusu z let 182, 161 (nebo již 162), 143, 115, 81 stanovovaly dokonce maximální ceny občanských hostin slavnostních a obyčejných. Za censury moralisty M. Porcia Catóna (od roku 184) prošel zákon tribúna lida C. Orchia, lex Orchia dé cénís/sumptuária, omezující počet hodujících (182). Hostina dle nařízení zákona konsula C. Fannia Strabóna, lex Fannia, z roku 161 nesměla překročit nákladem deset sésterciů, slavnostní sto (v jiném podání assů!).

Zakazoval mimo jiné upřednostnit při hostině jiné ptáky před vykmenou slepicí (podle starých jako první vykrmovali slepice lidé z Délu). Fanniův zákon byl roku 143 Didiovým zákonem rozšířen na celou Itálii, nikoli jen Řím. Trest patřil nejen pořadateli nákladných snídaní a obědů, také pozvaným, pokud se účastnili.

O padesát let později už směli Římané vyhodit za pohoštění přátel o kalendách nonách a v tržní dny třicet sésterciů (nebo assů!), za slavnostní desetkrát tolik. Stosésterciová večeře byla prostě pokládána za luxus. Zvláštní, že pod novelu zákona o životních nákladech, lex sumptuária, se roku 115 podepsal M. Licinius Crassus Díves, triuvirův děd.

V ostatní dny se smělo během banketu zkonsumovat tři libry masa, ryb za libru a stejný obje polných a dalších plodin. Lex sumptuária Cornélia diktátora Sully snižovala roku 81 ceny málo běžných potravin, po jeho smrti upravil potravinový zákon, lex sumptuária/cibária, máriovský cos. M. Aemilius Lepidus. O několik let později novelisoval zákon proti hodovní rozmařilosti jistý tribún lidu C. Antius Réstió. Chudák přestal chodit na návštěvy, aby se nestal svědkem toho, jak všichni zákonem pohrdají.

Dvacet let po smrti se razil stříbrný dénárius s jeho hlavou s diadématem (c. 47). Kromě toho ho proslavila věrnost sluhy za proskripcí, jehož lstí přežil. Édictum dé sumptibus ještě vydal M. Antónius, pozdější triumvir.

Rekordmanem z časů principátu byl zřejmě deviantní syrský mladík na císařském trůnu Héliogabalos, který prý nevečeřel nikdy za méně než sto tisíc sésterciů (celkově ale výdaje s dary pro hosty etc. vyskočily na tři miliony; více o zákonech pod hostiny), Kleopatru tudíž ani zdaleka nepřekonal.

Výrazně levněji, zato objemově více konsumoval D. Clodius Albinus, jeden z účastníků druhé imperiální občanské války v letech 193-197. Miloval pití a stejně veliký byl jedlík, hlavně ovoce. Dokázal sníst na posezení pět set fíků zvaných vrabčí, passerariae/kallistrúthai, stovku kampánských broskví, deset ostijských melounů, dvacet liber labických hroznů, sto kvíčal, popřípadě čtyři sta ústřic, vše rozumí se nikoli najednou. Byl přitom štíhlé postavy.

Hostiny, které změnily svět
Aby měly klid od obrovské perské přesily, hostily hellénské státy, přes něž roku 480 táhl Xerxés Thrákií na jih do Hellady. Stát Thasos, bohatý svými stříbrnými doly, uspořádal pro velkokrále jednodenní hostinu za čtyři sta talentů stříbra. Obyvatelé vykrmovali dobytek, sháněli to nejlepší a mleli obilí po několik měsíců.

V zimě roku 379 provedli thébští exulanti ve své vlasti převrat a odstranili prospartský kolaborantský režim. Stalo se tak na hostině, kde byla většina hostů již značně opilá. Z pijatiky je proslulý výrok jednoho z kolaborantů, státního písaře, tj. sekretáře, Archia, který na upozornění, že by měl vyslechnout důležitou zprávu, odpověděl: »Důležité věci až zítra«.

Rána se nedožil a Théby se zbavily s athénskou pomocí spartského protektorátu. Hostina byla zajímavá i jinak, z čistě „technického hlediska“. Byli na ní také ženy provdané, tedy něco, co v hellénském prostředí nebylo běžné, spíše vzácné. Vdané ženy navštěvovaly volněji cizí hostiny až v římské době.

Šílenou hostinu přímo na bitevním poli u Chairóneie uspořádal 2. srpna 338 vítězný makedonský král Filippos II. Vystřízlivěl a zanechal křepčení, jakmile přišel k místu, kde šik hellénských spojenců držel oddíl tří set Thébanů. Všichni padli, aniž by ustoupili o krok. Filippos nechal pití, neboť si uvědomil, že v bitvě mohlo vše dopadnout jinak. Zabrzdit o sto let později neuměl jiný panovník: někdy v zimě roku 231/230 zemřel na následky nezřízených oslav vítězství u Média král Illyrů Agrón.

Poněkud jinou „hostinu“ uspořádal roku 396 Kartháginec Maharbal povstalcům z pomocných oddílů numidských či libyjských, tedy "Afričanů". Ustoupil v noci z ležení, aby to vypadalo jako ústup či útěk, v němž zanechal víno s uklidňující až uspávající mandragorou. Afričané se tábora zmocnili a všechno vyjedli a vypili a stali se snadnou kořistí Kartháginců: kdo nebyl zabit, padl do zajetí.

Filippův syn Alexandros byl znám svou víceméně zdrženlivostí na hostinách. Přesto se v opilosti dopustil mimo jiné vraždy člověka, který mu roky předtím zachránil život v bitvě. A v únoru roku 324 uspořádal v perských Súsách hromadnou svatbu Makedonců s Peršankami všech stavů: údajně to bylo devět tisíc párů u stolů. Chtěl tím symbolicky odstranit rozdíl mezi vítězi a poraženými, skloubit dva tehdejší imperiální národy, myšlenka dosti „americká“.

Vzhledem k tomu, že již napřesrok zemřel, fiasko své akce nezažil. Všichni z makedonských předáků se totiž rozvedli a jediný Seleukos do smrti žil s Peršankou Apamou, prabábou seleukovského panovnického rodu. V Súsách každý obdržel stříbrnou číši na úlitbu a Alexandros jako svatební dar zaplatil všechny dluhy svých vojáků u armádních zásobovatelů, které za jedenáct roků tažení nadělali, prý dvacet tisíc talentů. To jsou v přepočtu 524 tuny stříbra nebo dokonce zlata.

O hostině v Súsách lze neohroženě soudit, že to byla největší a nejdražší svatební hostina lidských dějin; největší megaparty evropských dějin uspořádal římský boháč M. Licinius Crassus roku 70 v Římě, viz zde o něco níže. Pro srovnání: Z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra – to byl výtěžek z dobytí Mexika, který madridští panovníci pak utratili ve válkách o vládu nad Evropou.

Před hostinou se konala ještě jiná zábavná podívaná. Jednak se na smrt nemocný indický filosof-gymnosofista Kalános rozhodl zemřít. Bráhman si dal navršit velkou pohřební hranici, lehl si na ni a dal se upálit.

Po letech totéž překvapeným Hellénům předvedl jistý Ind z Caesarovy družiny v Athénách a o další dvě staletí později vstoupil do plamenů dobrovolně Peregrínos zv. Próteus, a to přímo na olympijských hrách, Ol. 236, rok 169 n. l., viz pod Peregrínos. Podobně před ním Tímantheos z Kleón, olympijský vítěz v pankratiu na 81. hrách roku 456, zkoušel denně sílu na velkém luku, zda ho ještě natáhne. Trénink přerušil a když se k luku vrátil, už ho nenapnul. Zapálil hranici a skočil do plamenů.

S trénováním je spojena i jedna slavná bitva. Přesněji řečeno s velkou tréninkovou zátěží. Dionýsios z Fókaje byl za iónského protiperského povstání vrchním velitele loďstva a sedm dnů po sobě nutil veslaře posilovat za vesly a dával jim i jiné těžké úkoly, takže je unavil. Když pak u mysu Ladé přišlo k bitvě, neuspěli. Dionýsios se svou lodí se už domů nevrátil, otočil plavidlo do Foiníkie, přepadl nějakou kupeckou nákladní loď a s tímto kapitálem odplul kamsi na Sicílii, kde se živil piraterií na Karthágincích a Etruscích.

Po této šokující podívané uspořádal Alexandros závody v pití, další nekrofilní zábavu. Vítěz Promachos vypil čtyři choy vína, za což obdržel věnec ze zlata v ceně jednoho talentu. Třetího dne zemřel. Na disciplinu "závod v pití" v Súsách tehdy zemřel ještě další 41 účastník.

Pro upřesnění: talent je váha kovu o dnešních 26,2 kilogramech a objem čtyř konví (chús, mn. č. choes) je dnešních minimálně třináct, maximálně asi šestnáct litrů. Vína tehdy obsahovala asi šestnáct procent alkoholu. Zřejmě proto přežívalo v Athénách rčení zachycené autorem komédií Menandrem: „Pil jsi více než král Alexandros.“

Co do počtu pohoštěných lidí je zřejmě rekordem hostina assyrského velkokrále Aššur-násir-apli II. (vládl v letech 884 – 859): roku 879 dal prý šestnáct tisíc ovcí a deset tisíc „koží“ vína naservírovat 69 tisícům hostů, údaj pravděpodobně nadsazený dle syntaxe předněvýchodní chlubivosti v dimensích XXL.

Podobné údaje lze srovnat s dnešními rekordy. Největší lidovou zábavu, čtrnáctidenní mnichovské svátky piva Oktoberfest, roku 2003 navštívilo 6,3 miliony návštěvníků, rok předtím 5,9 milionů. Lidé vypili 61 tisíc hl piva (57 tisíc roku 2002) a snědli 91 volů (87). Úplně mimo rozměr je jedno z center amerického zábavního průmyslu nevadské Las Vegas. Roku 2002 zažilo 35 milionů návštěvníků, což je dvacetkrát více než má stálých obyvatel: je to nejnavštěvovanější místo planety.

Roku 80 uspořádal několikadenní pohoštění pro Římany diktátor Sulla. Obětoval desetinu své nesmírného majetku Herculovi a po odečtění všech odměn a pozorností přátelům zůstalo z proskripcí pro státní pokladnu ještě 350 milionů sésterciů. Hostina byla první oslavou vítězství v občanské válce, kdy i kořistí byl majetek poražených občanů a děkováno bohům bylo za vítězství nad spoluobčany-populáry.

Další kuriosity
O fungování proslulých spartských syssítií viz pod Sparta.
Proslulé hostiny pořádal jeden z nejslavnějších bojovníků čtyřicetiletých diadošských válek po smrti Alexandra Velikého Démétrios I., když v roce 307 obsadil Athény. Usídlil se přímo v Athénině Parthenónu na Akropoli a názorně Athéňanům předváděl, jak hodují Olympané. Za peníze athénského státu, to dá rozum. Zpočátku se divadlo líbilo, pak to však Démétrios přehnal, když sumu 250 talentů stříbra, tj. přes šest a půl tuny, kterou Athéňané horko těžko vybrali na daních, dal své přítelkyni hetéře Lamii a jejím družkám na mýdlo a parfémy (srov. zde výše).

Proslula ignorance Seleukovce Antiocha III., jemuž hellénské dějiny říkají Veliký, římští historici s ironií. V roce 192 se pustil do války s Římany, ale v době, kdy římská diplomacie pracovala na plné obrátky a italští imperialisté dávali dohromady vojsko, král seděl po celou zimu v Chalkidě na Euboji a slavil svatbu s dcerou jistého Kleoptolema, jíž dal jméno Euboia. Nepochopitelná lehkomyslnost, jako již mnohokrát, ničila seleukovskou moc až ji zničila, srov. rok 129.

Životní osud Antiocha III. je příkladem propité říše, ačkoli to byl poslední ze středomořských panovníků, chcete-li Evropanů, který úspěšně válčil na území dnešního Afghánistánu a Pákistánu a posiloval tu hellénský element osadníky z mateřských hellénských oblastí. Jejich potomci ovládli na čas severní Indii, ve 2. století př. n. l. přejali buddhismus a zřejmě jsou předky dnešních Kušánců v Afghánistánu.

Ve stylu záhrobních obřadů pořádal hostiny podivín Domitiánus. Hosty pozval do černě vymalované místnosti včetně podlahy, personál byl celý natřen na černo, doprovodný tanec se podobal pohřebním obřadům loučení s duší zemřelého. Lidé bývaly zcela vystrašeni, nepromluvili ani slova. Jejich služebnictvo dal princeps ukrýt a domů dal hosty tajuplně dopravit svými lidmi. Tperve zde se jim dostalo za noční děs odměny a velkých darů a vzácných jídel...

Spoluvládce filosofujícího vojáka M. Aurélia Antónína L. Vérus (161 – 169) uspořádal prý jako první hostinu za šest milionů sesterciů. Drahokamy osázené zlaté nádobí sloužilo k jednotlivým chodům jednorázově, pro další bylo vyměněno, resp. rozdáno darem. Vérus během hostiny někdy roku 166 n. l. rozdával jako vylosované dárečky dokonce chlapce, kteří hosty doprovázeli domů (o losech a loteriích viz kuchyně a strava). Kdo neodešel, hrál do rána kostky o šílené summy. Neboť Vérus hru miloval.

Bláznivé závody v přepychu v jídle a bydlení odstartoval Neró. Císařova kolossální socha stála v předsíni jeho Zlatého domu, domus aurea, ostatně po úchylově smrti zbořeného. Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Dům, o němž císař při vernisáži prohlásil, se quasi hominem tandem habitáre coepisse, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle.

Budovy oddělovala vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří. Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět.

S pozemky se v Římu spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár Nerónův z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány. Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce (= zřejmě největší megaparty evropských dějin; srov. výše největší svatební hostinu), zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Pro srovnání: nejslavnější z novodobých karnevalů v brasilském Riu de Janeiru v roce 2005, trvající tři dny, navštívilo na 770 tisíc turistů z celého světa. Třebaže měl starý svět velmi bohatou síť hospod/restaurací (srov. pod Pompéjí) několika typů, systému novodobých fast foodů konkurovat nemohly. Největší z nich, americká firma McDonald´s, o sobě tvrdí, že její buffety roku 2003 navštívilo ve 31.100 provozovnách po světě denně padesát milionů lidí, kde je obsloužilo 1,5 milionu zaměstnanců (roku 1968 měla buffetů jen tisíc). Každý čtvrtý Američan chodí do jejich firmy denně a roku 2003 ve fast foodech utratili 140 miliard dolarů (roku 1970 jen šest).
O sexu, sexuální zabavě při hostinách a mimo ně, o hetero- a homosexualitě, hetairách-hetérách atd. viz pod sex

hotely, viz pod pošta, cestování, hostiny, hry

houby, jedovaté, otrava, viz pod Gautama (hřibem krájeným nožem, jehož ostří bylo otráveno jen po jedné straně, byl travičkou Locustou sjednanou Nerónem zahuben císař Claudius)