Hi-Hor

Hian z Čchin, k.§ 643
Hiarbás, k. Maxitů§ 654

Hiarbás z Numidie, k., promariovský§ 105, 81

Hibasu-hime, císařovna Suininova, m. Keikóova§ 2-, 70+ 

 

Hibéria, řec. Ibéri᧠viz Hispánie

Hibérus, řec. Ibéros, dn. Ebro, ř. na severu Španělska a od ní jméno poloostrova§ 226, 218, 217, 215, 195, 193, 179, 141, 77

Hibérus (Sevérus), praef. Aegyptí§ 33+  

híberna, híbernácula, přezimovací ubikace římských vojáků, zimní vojenské tábory§ 403

Hibernia, řec. Ierné§ viz Irsko

Hidrieus z Kárie, k., gen. Hidriea§ 391, 351, 345, 344

Hidžáz, mohamedánská historická země v dn. Saúdské Arábii§ 715, 549, 400, 160, 325+ 

Hiempsal, jméno králů v Numidii:

Hiempsal I., s. Micipsův§ 120, 118

Hiempsal II., s. Gaudův a nevlastní b. Iugurthův§ 105, 81, 60, 56 


Hierá, ost. u Théry; je dokladem pokračující vulkanické činnosti, další ostrůvek se vynořil ve 2. st. n. l., viz Thér᧠199
Hierá Sýkaminos, Hierásýkaminos, sídelní m. eg. Dódekaschoinu, dn. al-Macharraqa; srov. Sýkaminos/Chajfa§ 186, 24, 288+ 
Hierai, mí. na Sicílii§ 339
Hierakás n. Hieráx, egypt. fanatický asketa, první komentoval bibli koptsky§ 360+

Hierákónpolis, "Jestřábí/Sokolí město, Falknov/Sokolov", eg. Nechen, m. v Horním Egyptě na západním břehu Nilu, dn. součást archeolog. prostoru al-Káb, lokalita Kóm al-ahmar, Kaum al-ahm./"Červená halda" (jiná od Hebenu na východ. břehu Nilu)§ 3500, 3236, 2848, 2667, 2345, 2333    

Hierápolis na Amanu, též Hierápolis Kastabala n. Hierápolis ad Pyramum, nedaleko Ceyhanu§ viz Kastabala alias Kastabala v Kilikii§ 41

Hierápolis, m. v Syrii, též Bambyké event. Edessa§ viz Bambyké
Hierápolis ve Frygii, u dn. Pamukkale§ 190, 62+, 68+, 89+, 117+, 200+    

Hierápytna, m. na jižním pobřeží východní Kréty, dn. Ierapetra§ 67

Hierás z Galatie§ 46
Hierásýkaminos§ viz Hierá Sýkaminos
hieratické písmo§ viz hieroglyfy

 

Hieráx§ 1. 146, 140, seleuk. a ptolem. stratégos; 2. 88, ptolem. stratégos; 3. přízvisko Antiocha, syna Antiocha II.; 4. ze Sparty, nauarchos, 389; 5. viz Hierakás 

Hierikús, Hierichús či Hierichó, lat. Hiericús§ viz Jeríchó, Jericho

Hierios z Athén, neoplatónik, s. Plútarcha, b. Asklépigeneie§ 350+

 

Hierofantés z Athén§ arch. 86 

 

hieroglyfy, řec. "ryté svaté (znaky)", znakové písmo egyptské psané vertikálně i horizontálně, zprava i zleva. Význam na 750 znaků byl ideogramový (s významen celého slova) a fonetický (s významem hlásky). Poslední hieroglyfický nápis pochází z 24. srpna 394 n. l. z graffita ve Fílách v Ísidině chrámu; nápis pořídil písař chrámového archivu Esmet-achom 110. roku Diokleciánovy éry. Posledním z augustů, jehož jméno bylo napsáno v hieroglyfech, byl Máviminus Daia, viz rok 313+.

Hieroglyfické písmo má nejstarší doklad z první manethónovské dynastie. Starším egyptským písmem, pravděpodobně s paralelním vývojem, bylo hieratické/řec. hierátikos, "kněžský", malované na papyrus a ostraka štětcem zprava doleva. Zaniklo ve třetím století n. l. a prodělalo pestrý vývoj: starohieratické písmo přišlo ve 4. dynastii s ligaturami, v novohieratickém se tvarově rozlišoval původ (memfidský n. thébský).

Kolem 650 nastupovalo na místo hieratického písma užívání demotického/řec. démosios, démotikos, "lidový", psané rovněž zprava doleva. Poslední zápis démotickým písmem, zjednodušenou kursivní podobou hieroglyfů, je rovněž z Fíl z roku 452 n. l. Posledním stupněm egyptského jazyka je koptština, užívající od 2. století n. l. písma odvozeného z alfabéty doplněné několika písmeny z demotického písma; psáno je zleva doprava.

Vlastní hieroglyfické písmo užívali před lineárním písmem A Kréťané a Chetité. Hierogl. písmo bylo zcela zapomenuto a teprve v novověku postupně luštěno. Definitivně vrátil znakům život studiem tzv. rosettské dvojjazyčné desky se třemi druhy písma mladý polyglot Jean-François Champollion (1790 – 1832). Za den rozluštění písma staré egyptštiny se považuje 14. září 1822.

Seznam znaků s výslovností viz např. na www.altägypten.de.

L. Nummius Hierokéryx z Faléru§ arch. 148+ 

Hieroklés z Akragantu, velitel Filippa V. na Zakynthu§ 191
Hieroklés ze Syrákús, o. Hieróna II.§ 274,
Hieroklés z Kárie§ 1. kondottiér, 386; 2. otrok a milenec jistého Gordia, žokej a manž. Héliogabalův, 218+, 221+, 222+   

Hieroklés, žoldnéř, makedonský frúrarchos v Athénách§ 229

Hieromnémón z Athén§ arch. 310

hieromnémón/hieromnámón u Seleukovců, viz pod polis
hieromnámón, epónymní úředník v Býzantiu§ 220
hieromnémones, delfští; členů amfiktyonie s právem hlasovacím§ 188

Hieromykés, ř. v Syrii/Palaistíně, arab. Jarmúk§ 393+ 

Hierón z Athén§ 1. keramik, 500; 2. oikistés Thúrií, 444; 3. jeden   z Třiceti, 404; 4. arch. 248
Hierón z Kibyry v Pamfýlii, b. Tlépolemův, malíř§ 70

Hierón z Láodikeie na Lyku§ 88, 40, 35

Hierón z Priény, tyr.§ 295
Hierón ze Sol, Alexandrův nauarchos§ 323

Hierón z Parthie, satrapa§ 35+

Hierón, jméno králů v Syrákúsách:§
Hierón I.§ 500, 477, 476, 474, 485, 472, 470, 466, 461, 440
Hierón II.§ 306, 300, 274, 270, 269, 265, 263, 258, 253, 249, 241, 239, 237, 218 - 215

Hieron, svatyně Dia Úria, „Dia Příznivého větru“§ 250
Hieron, mys v Lykii, viz Chelídonské ostrovy

Hieron akron, "Svatá hora", mí u Lampsaku§ 324+

Hieron oros, "Svaté pohoří", dn. Tekirdağ (?) na sever od Thrác. Chersonésu v TR, pohoří se stejnojmennou odryskou pevností§ 362, 361, 313 

Hierónymos z Arkadie, promakedonský politik§ 344

Hierónymos z Kardie, historik a diplomat Démétria I. a Antigona II.§ 360, 319, 316, 311, 291
Hierónymos ze Syrákús, vládce§ 215, 214

Hierónymos ze Stridónu (Dalmatie), vlastně Eusebius Sóphronius Hierónymus/Sóphronius Eusebius H., č. Jeroným, křesť. ideolog, chronograf a překladatel z řečtiny ("Vulgáta")§ předmluva, 245, 347+, 350+, 373+, 393+       

hieros gamos, svatý sňatek§ viz pod hry, ženy, Svátky
hieros lochos§ viz svatá četa


Hierosolyma (pl.), Ierúsalém, Hierúsalém§ viz Jerúsalém

hierosýli᧠svatokrádež

 

hierothesion, kultovní místo s panovnickou rodinnou hrobkou v Kommagéně§ 69

 

Highlands, ve Skotsku§ viz Kalédonia

Hikarios z Hypéresidy§ viz Hypéresieus z Íkaru

Hiketás, Hiketés ze Syrákús§ 1. 354, 346 - 343, 339, 338, tyr. v Leontínách; 2. 289, 288, 279, item
Hiketás z Trapezúntu, o. k. Arkadů Aristokrata§ 683

 

hilaria, "radostné" kultovní slavnosti Kybeliny v březnu§ 186+

Hilarínus, závodní vozka v Římě§ 363+

Hilarios z Antiocheie, člen měst. rady§ 387+

Hilarios z Bíthýnie, malíř v Athénách§ 392+

Hilarius, Vitelliův propuštěnec§ 69+

Hilarius z Frygie, persekvovaný (neoplatónský) filosof§ 371+

Hilarius, první jménem známý biskup v Pictaviu§ 374+

Hilderith z Geutungů, Hildericus, s. Ovidy, vn. Nidady, o. Geberichův§ 336+

Hilernus, jeden z keltibér. králů§ 193

Hillel z Babylónu, farisejský theolog§ 27+, 70+ 

Hílmand, angl. Hilmend/Helmand§ viz Erymanthos

Himálaj, nejvyšší pohoří planety oddělující indický subkontinent od Střední Asie, řec. Émódos n. Imaios§ 170

Hímerá, m. na sev. Sicílie, dn. lokalita Buonfornello v Termini Imerese§ 648, 600, 575, 516, 494, 480, 476, 472, 448, 444, 440, 415, 414, 410, 409, 407, 405, 397, 339, 313, 252

Hímerás či Himerás, ř. na Sicílii, gen. Hímery§ 1. „severní“, dn. Fiume Grande či S. Leonardo, 383, 214, 211 (?); 2. ř. u Eknomu a Fintie, s delším tokem, „jižní“, dn. Fiume Salso, 310, 214

Hímeraios z Athén, b. Démétria Falérského, protimakedonský aktivista§ 322

Hímerios z Prúsy, sofista v Athénách, uč. mj. Iúliánův§ 329+, 347+, 364+  

 

Hímeros§ viz Euémeros z Parthie

 

C. Quíntus Hímeros z Marathónu§ ath. arch. 199+  


Himiko n. Pimiko, ka japonského státu Jamatai§ 173+, 238+ 

 

Himilkón z Karthága, foin. Achímilkat, lat. Himilcó§ 1. s. Hamilkarův, 540, 480; 2. s. Hannónův, velitel na Sicílii, 407 - 405, 403, 397, 396; 3. vojevůdce na Sicílii, 307; 4. vojevůdce v první válce púnské, 250, 249; 5. vojevůdce ve druhé válce púnské, 217, 213, 212, 207; 6. Hannibalův generál v Itálii, 216; 7. Himilkón alias Fameás, viz tam

Himmerland, mí. u Aalborgu v Dánsku§ 113

Hínajána, jedna z buddhistických škol§ 483

Hind z Azdů, manž. Imrú'a al-Qajse z Lachmů§ 325+

 

hinduismus, árjský indický polytheistický systém§ 2300, 2000, 115, 55, 224+ 

Hindové, Hindustánci, hindština, nejpočetnější ethnický konglomerát dn. IND vyznávající hinduistické kulty§ 600, 326 - 325 a passim
Hindustán je staré perské označení pro zemi (H)Indů v sever. části subkontinentu, kterou nezasáhl monotheistický islám, hindština nejrozšířenější jazyk dn. IND. Ve spojení s velmi blízkou urdštinou, urdú, tvoří po čínštině druhý nejrozšířenějšší jazyk na světě: hindí-urdú (od horda, ordú, tábor, viz pod Hunové).

Hindukuš, Hindúkuš, ang. Hindu Kush (z per. "Indické pohoří", zřejmě lidová etymologie)§ viz Kaukasos

Hippagretés ze Sparty, velitel na Sfaktérii§ 425

 

Hippakos z Athén§ arch. 176

Hippakra, mí. na Sicílii§ 211

Hippalos, proslulý námořník§ 117

Hippareté, d. Hipponíka (III.), manž. Alkibiadova§ 510

 

Hipparchiá z Maróneie, kynička§ 399, 323, 280,

hipparchiá, hipparchos, původně vojenská hodnost a oddíl, pozd. V hellénistických říších správní jednotky, v hellénských koinech velitel jízdy byl zástupcem voleného stratéga§ 323, 321 (jízdy hetairů), 182, 170, 169

Hipparchos z Athén§ 1. 566, 528, 522, 514, syn Peisistratův, na jenom místě jmenována oběť atentátu jako Dioklés (pokud to není další P. syn?); 2. arch. 496, 487, 417, z Cholargy, syn Charmův; 3. strat., 286; 4. arch. 119
Hipparchos z Eretrie, tyr. promakedonský§ 344, 341

Hipparchos z Níkaie, astronom§ 150
Hipparchos, přítel Mithridáta Eupatora§ 63

Hipparínos ze Syrákús§ 1. 398, 366, 353, o. Diónův a Aristomašin; 2. 353, 351, syn Dionýsia I. s Aristomachou, tyr.

Hippasos z Fleiúntu, tyr. nebo k.§ 610, 565
Hippasos z Metapontia, malíř§ 470

hippeus, hippeis, jezdec, jezdci, censovní vrstva v Athénách, viz tam§ 594, 458

Hippiá, manž. Príska z Épeiru§ 371+

Hippiás, voj. velitel v per. službách§ 427

Hippiás z Athén§ 1. 541, 528, arch. 526 (?), 522, 514, 511,  505, 504, 490, 487, syn a nástupce Peisistratův; 2. arch. 636; 3. arch. 193
Hippiás z Élidy, sofista, manž. Pláthany, o. Afareův§ 480, 436, 399
Hippiás z Makedonie, Perseův stratégos§ 169

Hippiás z Théb§ 1. boiótarchos, 222; 2. boiótarchos, 187; 3. 172 (ident. s čís. 2?)
Hippiás z Thessalie, spojenecký vojevůdce v 1. válce svaté§ 595

Hippó régius§ viz Hippón basilikos

hippobotai z Chalkidy, "rytíři", vládnoucí vrstva v tomto státu n. na Euboji, srov. pod hippotés§ 700, 507, 446 

Hippodamás z Athén či Hippodámos§ arch. 375

Hippodámos z Mílétu, architekt a urbanista§ 444, 408

Hippodámos ze Sikyónu, strat.§ 367 

hippodromos, viz hry§ dostihy, circus

Hippodromos z Thessalie, sofista, s. magnáta Olympiodóra§ 133+, 176+, 200+   

Hippoklás, Hippoklés n. Hippoklos z Théb§ viz Pelopidás

Hippokleidés z Athén§ 1. syn Teisandrův, 556; 2. arch. 566, zvaný Kypselos, syn Miltiada (III.), o. Miltiada (IV.), 560 

Hippoklés z Kýmé, oikistés italské Kýmy a Parthenopy§ 754

Hippoklos z Lampsaku, tyr., o. Aiantidův§ 514, 512
Hippoklos z Chiu, k.§ 650

Hippokratés z Athén § 1. z Alópeky, o. Megakleův, b. reformátora Kleisthena, 486, 484; 2. strat. 424, synovec Perikleův; 3. z Braurónu, o. Peisistratův, 600, 585
Hippokratés z Herbessu, Hannibalův agent§ 214 - 212
Hippokratés z Chiu, matematik a astronom§ 460
Hippokratés z Gely, tyr.§ 498, 494, 493, 491
Hippokratés z Akragantu, vnuk předešlého (?)§ 476

Hippokratés ze Sparty, velitel§ 408

Hippokratés z Thessalie, olympioníkos§ 256
Hippokratés z Théb, o. Pelopidův, viz tam
Hippokratés z Kóu, lékař§ 460, 364, 350

Hippokratova přísaha/horkos tú Hippokratú; hippokratovská přísaha/hippokrateios horkos (pravděpodobně není autentická, nejdříve asi hellénistická):
Přísahám Apollónovi lékaři a Asklépiovi a Hygeji a Panakeji a všem bohům a bohyním, že budu tuto přísahu a smlouvu podle svých schopností a podle svého vědomí dodržovat.
• Toho, kdo mne naučil tomuto umění, si budu vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně tak i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud zatouží po znalosti tohoto umění, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny smluvní žáky, kteří přísahali na lékařský řád, s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
• Pravidel budu užívat v zájmu a ku prospěchu nemocného podle svých schopností a úsudku, zdržím se všeho, co by (jim) škodilo a nebylo správné.
• Nepodám nikomu smrtelný jed, i kdyby mne o to požádal a nikomu také (ke smrti) nebudu radit. Podobně žádné ženě nedám zhoubný pesar, pessos fthorios.
• Život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své umění.
• Nebudu řezat ani ty, kteří trpí kameny, a přenechám to mužům, kteří takové řemeslo provádějí.
• Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ku prospěchu nemocného prost každého vědomého bezpráví a zločinu, z dalších též sexuálních počinů na tělech ženských a mužských, svobodných i otroků.
• Cokoli při léčbě spatřím či uslyším, též mimo léčbu o životě lidí, co není nutné vyžvanit, o tom pomlčím a uchovám v tajnosti.
• Dodržím-li tedy přísahu a neporuším, kéž užívám v životě a umění uznání u všech lidí na věčné časy. Překročím-li přísahu a poruším-li ji, nechť mne potká opak toho všeho.

Srov. tento text s představovou Platónovou o správné lékařské péči, jak ji podal Sókratovými ústy ve třetí knize převyprávěného dialogu Ústava/Politeiá: "Lékařství se bude starat o občany, kteří jsou tělesně a psychicky zdrávi, eufyseis ta sómata kai tás psýchás, o ty druhé však ne. Ty, kteří nejsou zdraví tělesně, nechají zemřít, ty, kteří jsou zle psychicky rostlí a jsou nevyléčitelní, zabijí sami, kata tén psýchén kakofyseis kai aniátús apokteinúsin."  


Hippokratidás ze Sparty, k.§ 739

hippologie§ viz zvířata a rok 1370 a jízda bojová

Hippolochos z Athén, jeden z Třiceti§ 404
Hippolochos z Thessalie§ kondottiér a seleukovský stratégos§ 217
Hippolochos z Lárissy, tágos Thessalů§ 181

Hippolytá ze Sparty, dc. Agésiláa II. a Kleory, ses. Archidáma III. a Eupólie§ 444, 360
Hippolytos, s. Théseův§ 73

Hippolytos, snad rodem z východu říše, křesť. autor a biskup římský, první ze vzdoropapežů§ 170+, 217+, 224+    

 

Hippomachos z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Hippomedón ze Sparty, gen.: -donta, s. Agésiláův, v. Eudámidův, ptolemaiovský strat.§ 241, 219

Hippomédón z Kýmy v Kampánii, hipparchos§ 492 

Hippomenés z Athén§ arch. 723

Hippón basilikos, lat. Hippó régius, m. v Býzáku, dn. Annába, fr. Bône v DZ§ 729, 241, 205, 122+, 354+  

Hippón diarrhos/lat. Hippó diarrhytus („zavodňovaný, protékaný“) či Zarrhytos, dn. Banzart, fr. Bizerta v TN; údajně nejstarší foinícká osada na kartháginském území§ 248  

Hippón z Messány, tyr.§ 338

Hippón ze Syrákús, démagógos§ 356  

Hippónax z Efesu, básník§ 546

Hipponíkos z Athén§ 1. (I.), strýc Kalliy (I.), 510; 2. (II.) zvaný Ammón, s. Kalliy (I.), o. Kalliy (II.), 510, 449; 3. (III.) o. Kalliy (III.), 510, 426, 391; 

Hipponíkos z Athén§ 388, o. Démoníkův
Hipponíkos, Filippův generál§ 341

Hippónion, sídel. m. Bruttiů, lat. Vibó§ 390, 388, 379, 357, 293, 194, 36

Pův. kolonie Epizefýrských Lokrů založená kolem roku 650, jeho přístav vybudoval Agathoklés Syrákúský, od roku 194 latinská kolonie Vibó Valentia, později Monte Leone, dn. opět Vibo.
Hippónos, komé Hippónón§ viz Hebenu v ET

 

Hippos, lat. Hippus, m. v Dekapoli§ viz pod Antiocheia tú Hippú

Hipposthenés ze Sparty, slavný athlétés§ 632

Hippostratos z Krotónu§ 564 (Ol.), 560 (Ol.)
Hippostratos z Makedonie, b. Kleopatry II., manž. Filippa II.§ 337

Hippostratos ze Seleukeie Píerijské§ 184 (Ol.)
Hippostratos, stratégos Médie§ 316
Hippostratos, strat. koina Iónů§ 302
Hippostratos Sótér, k. v Indobaktrii§ 85, 75, 70

Hippotás z Eryther, k.§ 650

hippotés, hippotai, šlechtic-jízdný bojovník; na Euboji hippobotai§ 700

Hippúakrá, Hippú akrá tj. Koňský mys, v dn. Tunisku§ 307

Hippys z Rhégia, historik§ 450

Híra, al-Híra, sídel. m. Lachmů, u Nadžafu v IRQ§ 250+, 325+ 

 

Hirpínové, Hirpíní, samnitský národ při hranicích s Kampánií, Lúkánií a Ápúlií§ 89, 48

 

M. Hirrius Frontó Neratius Pansa, legát§ 75+

 

A. Hirtius§ 85, 61, 44, cos. 43
Sepsal osmou knihu Caesarových Poznámek o gallské válce, snad spisek o válce alexandrijské (pokud to nebyl C. Oppius) a asi se redakčně podílel na sepsání dějů válek občanské, africké a hispánské, srov. rok 61.


L. Hirtuleius, Sertoriův legát§ 78, 75

 

Hisarlık, H. Tepe§ viz Ílion, Troiá 

 

Hisméniás z Boiótie§ viz Isméniás

Hispala Fecenia, propuštěnka§ viz pod bakchánália, travičství (rok 186)

Hispal n. Hispalis, Colónia Iúlia Rómula, m. v Turdetánii-Baetice, z foin. Sefela/roviny, nížina, arab. Ichbilíja/Išbilíja, dn. Sevilla§ 49, 45-, 76+ viz též Hispánia Baetica
Hispánia, Hispánové, řec. Ibériá, Ibérové, jejichž jazyk není znám, nápisně ale doložen; dnešní Iberský poloostrov, o Keltibérech viz tam§ před 6000, 5999, 5200, 5000, 700, 635, 539, 530, 501, 480, 396, 369, 368, 311, 241, 236, 228, 226, 220, 218 - 209, 207 - 205, 197, 195, 193, 190, 189, 186, 185, 182, 181, 179, 175-174, 170, 168, 154, 153, 151, 143 - 141, 138, 134, 133, 118, 105, 104, 97, 93, 83, 81 - 80, 79 - 77, 75, 72, 71, 68, 62, 61, 55, 50, 49 - 44, 42, 34, 30, 26 - 24, 20 - 19, 9+, 48+, 69+, 73+, 75+, 82+, 89+, 101+, 110+, 117+, 123+, 142+, 144+, 161+, 171+, 177, 186+, 197+, 213+, 255+, 259+, 260+, 269+, 271+, 280+, 281+, 286+, 296+, 325+, 326+, 337+, 361+, 375+, 378 až 380+, 383+, 384+, 388+, 391+      

Původní ibérské obyvatelstvo na jihu poloostrova a podél celého pobřeží se mísilo s obyvatelstvem přicházejícím ze severní Afriky. Jméno snad souvisí s etymologií Hispaly-Sevilly, popřípadě s foiníckým označením pro damana, který mořeplavcům připomínal v Ibérii častého králíka; púnský šephan, králík, z toho "išephan/išapan, "ostrov králíků" (motiv je častý na mincích), nebo sphan, sever (pozd. lat. Spánia). Ibérie je z řec. Hesperiá, podle Hellénů země na západu (cf. arab. maghrib), jak ovšem se říkávalo také literárně Ítalii, srov. tam. Hispánia bylo latinské označení pro celý poloostrov. Na začátku 3. století n. l. se o Hispánii hovoří již jako o Spánii (Athénaios z Naukrátidy řec. Spániá). 

Hispánia Baetica/Hispánia Ulterior Baetica, do roku 138 součást Hispania Ulterior, dnes Andalusie§ 236, 206, 201, 197-195, 154, 153, 151, 141, 138, 105, 98, 80, 75, 69, 49 - 44, 40, 25, 16-, 39+, 44+, 68+, 69+, 76+, 85+, 93+, 98+, 125+, 142+, 171+, 177+, 194+, 214+     

Původně země národa obývajícího království Tartéssos, viz tam. Římská doba jeho potomkům říkala Turdetánia, země ibérských Turdetánů, jejichž sídelním městem byla Hispal či Hispalis, dn. Sevilla; jméno podle řeky a města Baetis, viz tam, srov. také kraj na severozápadu provincie Baetúria/Baitúria. Jednou z obcí v Turd. byla Turda, pokud to nebylo označení pro sídelní město Turdetání = Turda (?). Turd. byli z Ibérů nejvzdělanější, měli vlastní literaturu a psané zákony, z jejich země se vyvážely obilí, med, sůl, smůla, dřevo, kovy a nasolené ryby. Jejich sousedy a asi příbuznými byli Turdulové. 
Hispánia Cartháginénsis§ viz H. Citerior
Hispánia Citerior, pozd. roku 25 rozdělená na H. Tarracónénsis (srov. Tarracó) a Cartháginénsis (srov. Carthágó Nova)§ 228, 197, 154, 80, 56, 49 - 44, 25, 16
Hispánia Lúsítánia§ viz Lúsítánia
Hispánia Tarracónénsis§ 40+, 68+, 75+, 85+, 86+, 98+, 171+, 286+, 348+, 379+   

Hispánia Ulterior§ viz H. Baetica

Hispaniola, o. Velkých Antil§ 500

 

Histiaié§ viz Hestiaia-Óreos
Histiaios z Mílétu, tyr.§ 512, 501, 500, 498 - 494
Histiaios z Termer, tyr.§ 499

historici§ viz dějepisci

Histriánové, tj. Obyvatelé Podunají, snad starší řec. označení pro Gety§ 340, 339 
Hister, údajně etr. herec, od něhož prý lat. označení pro herce, histrió/histriónés§ 364

Histrié§ viz Istros

Histros§ viz Istros

Histrové, Histrí§ viz Istriá

 

Hiulca, bažiny u Cibal§ 314+

Hizkija z Júdy§ viz Chizkija

Hjo, kor. Hyo, k. státu Ko-Čoson§ 677

 

hlad, hladomor, srov. pod mor§ 3096, 2160, 2069 (vše v ET), 722 (v Koreji), 663, 645, 492, 469, 453, 451, 411, 406 - 405, 383, 380-379, 373, 330, 308, 286, 273, 165, 126, 107, 57, 39, 6+, 19+, 51+, 61+, 68+, 140+, 165+, 290+ (Čína), 370+         

Klasický starověk rozsáhlejších hladů nepoznal (srov. mesopotamské dějiny). Řádění nouze o potravu jako při hladomoru roku 1321 v Anglii, kdy zemřela hlady pětina obyvatelstva, Helléni ani Římané nepoznali (roku 1563 byl z hladu dokonce v Anglii kanibalismus a historici evidují do roku 1620 v Anglii 151 hladomor). Řím a Latium pátého století př. n. l. zažívaly časté neúrody a z toho hlad, srov. rok 453.
Hlad bohatých v pověstech. Diův syn Tantalos kraloval v části Lýdie, země na západu dnešního Turecka. Byl otcovým oblíbencem a vládce Olympanů mu ulehčoval smrtelný úděl jak jen mohl.

Král se účastnil hostin a porad na Olympu, dokonce směl jíst jídla bohů. Zpychl však a svých privilegií zneužíval. Zeus mu to toleroval, prostě měl na svého syna slabost. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne (přísloví české, chmelové pivo starověké civilisace neznaly).

Tantalos se rozhodl vyzkoušet vševědoucnost bohů krutým testem. Zabil svého syna Pelopa (jmenuje se po něm dodnes Peloponnésos, ostrov Pelopův), rozporcoval a formou barbecue masem Olympany pohostil. Pouze nepozorná Démétér ujedla kus chlapcova ramene, Zeus s ostatními hrůzné jídlo rozpoznali.
Kouzly Pelopa oživli, rameno nahradili slonovinou a zpupného Tantala odsoudil Zeus k věčnému hladu a žízni v podsvětí: dodnes prý Tantalos stojí po kolena ve vodě, ale jakmile se předkloní, hladina ustoupí. Nad hlavou odsouzencovou visí větve s ovocem, ale když natáhne ruku, nedosáhne. Má nad sebou balvan hrozící, že každou chvíli spadne.

O pocitech člověka, který nemůže dosáhnout svého a má hrůzu z budoucnosti, se říká, že prožívá Tantalova muka. Pelops později v Élidě založil závody koňských spřežení, zárodek olympijských her, jak se traduje. Tantalovo jméno a jeho království Tantalis bývá dáváno do souvislosti se slovem Atlantis.

Jiný boháč, který se utopil z přemíry bohatství v hladu, byl fryžský král Midás. Jeho příběh je zosobněním chtivosti. Postaral o Dionýsova hodně opilého přítele Seiléna a po několika dnech ho Bakchovi vrátil. Bůh extatických alkoholiků měl radost a Midás si směl přát, co ho napadne. Král požádal Dionýsa, aby přeměnil cokoli, na co sáhne, ve zlato. Stalo se, ale ve zlato se měnilo úplně všechno, včetně jídla a pití.

Midás, jehož jméno je doloženo v assyrských textech z 8. století př. n. l. jako Mita, vydržel týden a už prosil boha vína o slitování. Musel se vykoupat v řece Paktólu, dn. tureckém Gedizu, a všechno zlato ze sebe smyl. Rýžování zlata založilo bohatství Frygů a jejich dobyvatelů Lýdů: v sedmém století př. n. l. vynalezli mince.

Midás ovšem nedopadl moc slavně. Bohové Pán s Apollónem si ho vybrali za soudce ve sporu o to, kdo z nich je lepší hudebník. Král rozhodl ve prospěch Pána a rozčílil Apollóna: protektor Mús ho ve vzteku vytahal za slechy tak mocně, že se jim říkalo oslí.
Protože to králových uších holič vykukal do díry, kterou si za tím účelem vykopal, aby se zbavil svědivého drbu, a protože země pak zarostla rákosím, šumícím do větru zprávu o králově tajemství, víme o tom dodnes.

Midás by i jinak vykutálený. Jednou opil Seiléna, aby se od něj dozvěděl, co je pro člověka nejlepší. Boží poselství, byť nasáklé vínem, bylo stručné: nejlepší je vůbec se nenarodit a když už, tak se snažit co nejrychleji zemřít.

Třetím z hladových bohatců byl král v Thrákii Fíneus. Rodem Foiníčan zneužil věšteckého daru Apollónova a bůh ho potrestal slepotou. Pak zabředl do jiného neštěstí. Když se podruhé oženil, mladá manželka se krutě vozila po synech královy první manželky Kleopatry, dcery pána severního větru. Boreás se rozzlobil a seslal dvě harpyje, dravé ptáky s ženskou hlavou, aby Fíneovi pokaždé pomočily jídlo a pití.

Nakolik Foiníčan zhubl nevíme, ale zavčas ho osvobodili účastníci výpravy Argonautů za kolchidským rounem Kalais a Zétés, Kleopatřiny bratři. Ještě ve starověku byl s žurnalistickou jednoduchostí mýthus rozklíčen: manželka s vidinou dědictví starce buzerovala a protože byl slepý, namluvila mu, že ho trápí harpyje, ve skutečnosti práci vykonávali sluhové.

Helléni dali obřímu hladu i jméno, které je dnes značně "populární" v jiné souvislosti: búlímiá, "volský hlad, a nemoc z toho byla búlímiásis.
V Číně velký hlad, který povstal z přírodních katastrof (povodně, neúrody) dvakrát vedl ke svržení panovnické dynastie. Roku 1351 povstání Rudých turbanů skončilo svržením mongolské dynastie Jüan (Yuan) a nastolením dynastie Mingů. Roku 1644 jejich dynastii svrhlo „hladové“ povstání Li C´-čchenga (Li Zichenga).

"Hladová stéla", epigrafický falsifikát z ptolemaiovské éry§ 2667 


hlasování, hlasovací kuličky/destičky, hlasování rozestupováním, v Římě; hlasování zdvižením ruky, cheirotoniá, v ekklésii§ 139
Nelze stanovit, zda losování úřadů v Athénách bylo praktikováno už před Solónem. Lakedaimonští a další Dórové hlasovali voláním/křikem, když nebyl rozdíl zřejmý, rozestoupením hlasujících, jak bývalo zvykem též v římském senátu, viz však roky 139- a 100+ (hlasování tajné). Když Augustus rozdělil Řím na čtvrti/regiónés a bloky/vicí zkombinoval každoroční obměnu jejich úředníků tak, že ve čtvrtích se losovali, v blocích byli vybíráni. 

hlava lidská, vystavovaná na Foru§ 87

Hludana, Holda, germ. bohyně§ 200+

 

hluchý, hluchota, první známá v Evropě§ viz pod Pedius

 

hnutí Velkého míru, tchaj-pching tchao/taiping tao, taoistická sekta§ 184+ 

 

Hodda z Orrhoény, ka, manž. Abgara XI.§ 242+

Hodejda/al-Hudajda§ viz Jemen
hodiny, sluneční, hórologion, lat. hórologium (jakékoli hodiny, z toho středověké horloge, č. orloj), časomíra a kategorie času§ 263
hodiny, vodní§ 250, 159

Nejstarší doklad pro časomíru z Evropy je z doby kolem 28 000 kostěná tabulka se zářezy z údolí Dordogne, vykládaná jako nejstarší lunární kalendář. Z doby kolem roku 11 000 z Le Placard pochází orlí kost s měsíčními značkami. 4800 začali zemědělské populace v Evropě vztyčovat monumentální kruhové stavby, prý podle nejrozšířenějšího výkladu chrámy související se solárním kultem a s měřením doby slunovratů („kalendářní stavby“).

Sluneční hodiny používali Egypťané, stejně jako vodní, totéž v Mesopotamii. Sumerové kolem 3000 měřili čas pomocí tekoucí vody, kolem roku 2750 byl v Egyptě zaveden sluneční rok o 365 dnech. Z vlády krále Thutmose III. (1504 - 1450) doloženy nejstarší dochované sluneční hodiny, další nález je z Údolí králů ze 13. století (nalezeno 2013): fragment o velikosti talíře s ryskami a otvorem pro dnes ztracený ukazatel.

V Evropě kolem 1400 dostaveno Stonehenge v jižní Anglii, které snad sloužilo k předvídání měsíčních zatmění. Kolem roku 500 byl řečníkův čas u soudu měřen klepsydrou, vodními hodinami (doslova „zlodějka vody“). Roku 380 dal v Akadémově háji v Athénách Platón postavit vodní hodiny, které tlakem vzduchu vydávaly každou hodinu přes flétnu zvuk.

Nastavitelné vodní poplašné zařízení nebo budík se zvukem gongu či trumpety znal hellénismus. 

Neznámého účelu je nález z okolí obce Nebra v Sasku-Anhalt (viz pod mathéma, matematici). V hrobu z roku kolem 1600 z doby kultury zvoncových pohárů vedle bronzového meče zdobeného zlatým plechem, sekyry, majzlíku a dvou ozdobných pažních spirál byla roku 2002 nalezena dvoukilogramová bronzová deska o dvou milimetrech tloušťky a 32 cm v průměru se zlatým slunečním srpkem, bárkou, a měsíčním kotoučem v úplňku doprovázeno zlatým souhvězdím Pléjad a dalších hvězd.

Posice nebeských těles ukazují na konstelaci na obloze ve středním Německu kolem podzimního slunovratu, doby sklizně. O míře závislosti na Středomoří a Egyptu nebo autarkii regionu s cínovými doly v Cornwallu, Bretagne a Krušnohoří pro dané období lze jen spekulovat.
Král Achas Júdský dal roku 730 v Jerúsalému postavit obelisk, který posloužil jako základ slunečních hodin.

Roku 550 to měl udělat jako první u Hellénů Anaximandros Mílétský, a to ve Spartě (gnómón, gnómonion). Anaximandros byl též prvním evropským konstruktérem hvězdného globu, sfairá, a první z Evropanů nakreslil mapu, k níž legendu napsal Hekataios a na níž Evropa byla na severu, Asie na jihu („astrolabium“ od Hellénů k určení rovnodennosti zdokonalili Arabové v Baghdádu a v nové Evropě ho „objevil“ až 1267 františkánský mnich Roger Bacon). Anaximandrovu mapu světa zdokonalil kolem roku 320 Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény a po něm Eratosthenés, jehož práce byla vrcholem hellénistické kartografie.

U Římanů byla základním kartografickým dílem práce neznámého zeměpisce, která byla přiložena k nedochovaným Kommentářům M. Vipsania Agrippy. Mapu světa dal Augustus pak vystavit ve Vipsaniově sloupořadí na Martově poli. V 5. st. n. l. se stala základem pro další nedochovanou mapu světa, na niž navazuje tzv. Peutingerova mapa (podle vlastníka Peutingera z Augsburgu). Mapa a dílo Klaudia Ptolemaia s ní nesouvisí.

Podle jiné tradice byl nejstarším stavitelem slunečních hodin Ferekýdés, který bývá někdy počítán do skupiny tzv. Sedmi mudrců. Jeho sluneční hodiny stáli v mudrcově vlasti, na ostrově Sýros, ještě ve třetím století n. l.
Písečné přesýpací hodiny jsou vynálezem středověkým.

Sluneční a vodní hodiny: Astronomii/hvězdářství se Helléni naučili zprostředkovaně od Babylónců. Prvními astronomy byli Thalés Mílétský, Anaxagorás z Klázomén, Pýthagorás ze Samu, Xenofanés z Kolofónu, Démokritos z Abdér. Hellénističtí vědci se učili ze spisů Babylónců jménem Súdinés (bab. Šú-iddin) a Kidenás (bab. Kidin-Anu).

Pokračovali Eudoxos z Knidu, Eudémos z Rhodu, Aristotelův žák, Kallipos z Kýziku, který vylepšil Eudoxovu theorii sfér, Athéňan Metón, který dal městu úřední sluneční hodiny (od roku 433 na pnykské zdi) a kalendář, mathematik a astronom, Platónův žák Filippos z Ópu, Hipparchos z bíthýnské Níkaie (2. stol.), který byl hodnocen jako jeden z nejpřesnějších astronomů starého věku a autor katalogu hvězd s více než 850 hvězdami, Arátos ze Sol, autor veršované astronomické učebnice Fainomena atd.

Sluneční hodiny (gnómón podle jména jejich tyčky) ve formě polokruhu, vyhloubeného v kvádru a seříznutého ve shodě s výškovým úhlem světového pólu, měl podle Vitruvia vynalézt babylónský kněz Béróssos. Hellénská tradice hovoří o filosofu Anaximandrovi Mílétském. Hodiny ve tvaru misky nebo duté polokoule vynalezl Aristarchos ze Samu. Pavoukovité vynalezl Eudoxos z Knidu nebo Apollónios.

 

Hodiny ve tvaru plinthu či stropní kasety vyrobil jinak neznámý Skopinás ze Syrákús. Parmenión přišel s hodinami pros ta historúmena (pro známá místa), Theodosios a Andriás pros pán klíma (pro každou zeměpisnou polohu), Patroklés hodiny tvaru dvojsečné sekery, Dionýsodóros kuželovité a Apollónios toulcovité apod., srov. zde níž antikythérský stroj. Vynálezci své objevy popsali a vydali knižně.

Ktésibios z Alexandrie vynalezl a popsal precisní vodní hodiny (klepsydra), když přišel na tlak vzduchu a na jeho technické využití; jeho mladší jmenovec, původním povoláním holič/kúreus, vynalezl o století později vodní varhany, viz rok 250 a v indexu s. v. móda. Vodními hodinami měřili v Alexandrii lékaři puls.

Hodiny v Římě: Roku 263 dovezli do Říma vojáci kořist ze sicilské Katany a mezi ní sluneční hodiny. Ty ale nebyly k ničemu, neboť byly konstruovány pro jinou zeměpisnou šířku. První sluneční hodiny ale podle domácí tradice měl v Římě postavit Papirius Cursor už roku 293. První domácí sluneční hodiny byly v Římě instalovány až roku 164.

Jako první dělil den na hodiny pomocí vody pod střechou, to když nesvítilo slunce (klepsydra), v Římě roku 159 censor Scipio Nasica, kolega Laenatův (hórologium). Rozdělil také den na stejný počet hodin denních a nočních. Největší sluneční hodiny starého věku dal postavit v Římě Augustus na Martově poli a odhalit roku 10: hóroligium Augústí.

Stín vrhal egyptský obelisk vysekaný v 6. století a jako první z egyptských jehlancovitých trofejí dovezený do Říma, vysoký 21 metrů. Konstruktérem hodin byl mathematik Novius Facundus. Ukazovaly čas, roční dobu a směr větrů a byly kalendářem.

Hórologium, jakýsi říšský Greewich Říma, se stavělo čtyři roky od narozenin Augústových 23. září roku 7 do 30. ledna roku 30, narozenin jeho manželky Lívie Drúsilly. V době excerptora Plinia hodiny už třicet let nefungovaly, zřejmě od Caliguly mimo provoz. Hodiny totiž stály v oblasti zaplavované Tiberem a neustále vodou poškozovány.

Hodiny opravil Vespasián, ale znovu byly zaplaveny a do půdy se o kus propadl obelisk. Ve třetím století n. l. se povalil a zlomil na pět částí. Roku 1792 byl Italy postaven o dvě stě metrů jižněji před palác Montecitorio.
Populární byly později mj. i závěsné sluneční hodiny cestovní. Přesýpací, sluneční a vodní hodiny zůstaly na dlouhá staletí jediným způsobem přesnějšího měření času. Ovšem u římských boháčů dávali pánům otroci úderem do gongu znamení, že uplynula hodina.

Vynález mechanických hodin bývá připisován jistému Veroňanovi jménem Pacificus z 9. st. Teprve z doby kolem roku 1280 n. l. pochází první zmínka o strojkových hodinách natahovaných pomocí závaží, zřejmě mnichů v severní Itálii. Roku 1284 dostala jako první „veřejná“ budova katedrální kostel v anglickém Exeteru věžní hodiny.

Přenosné hodiny jsou z roku 1430 a první „kapesní“ hodinky postavil kolem roku 1510 norimberský zámečník Peter Henlein. Slavné „norimberské vejce“ zřejmě není jeho, ale bylo postaveno až po jeho smrti kolem roku 1550 (zemřel roku 1542).

První veřejné hodiny, které bily každou hodinu, jsou z roku 1335. První náramkové hodinky nosila roku 1575 anglická královna Elizabeth I. Vteřinová ručička se u hodin objevila až 1777 u hodináře Jeana Moiseho Pouzaita. Kolem roku 1800 byly v Anglii poprvé dostihy měřeny stopkami. O několik desetiletí později se objevily v továrnách první „píchačky“. Roku 1884 byl svět závazně rozdělen do časových pásem. První hodiny systému Quarz jsou z roku 1928, roku 1967 byla vteřina neboli sekunda mezinárodně definována světlem atomů cesia (1 s = 9 192 631 770 kmitů).

Ve všech blízkovýchodních státních útvarech a v celém egyptském, mesopotamském, foiníckém či anatolském kulturním okruhu se po celý starý věk kronikářsky počítaly roky podle počtu let panujícího vladaře. Tato tradice zůstala např. v Egyptě zachována i římských dobách, kdy se datovalo podle římského císaře.
Kolem roku 330 byl v Athénách vylepšen a upřesněn Kallippem z Athén tzv. metónský cyklus (srov. rok 432).

Při dobytí Katany 263 se Římanům mj. dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist instalovali v Římě. Vůbec první sluneční hodiny instaloval prý konsul L. Papirius Cursor roku 293. Katanské hodiny na římskou polohu nastavili až o 11 let později censoři Q. Marcius Phillipus a L. Pauker.

U Antikythéry byl z vraku lodi, která se potopila kolem roku 80 až 65 (éra válek s Mithridátem, popř. římské války s Kréťany), vynesl roku 1900 potápěč-lovec mořských hub kapitána Dimitriose Kontose Elias Stadiatos mimo jiné zbytek mechanického chronografu a astrolábu, kterým se pro navigační účely určovala úhlová výška planet nad obzorem a poooha podle souhvězdí. Datum potopení lodě se podařilo odhadnout po rekonstrukci přístroje na základě jeho posledního nastavení. Rozměrná loď o délce třiceti metrů s výtlakem tří set tun plula s nákladem bronzových a mramorových soch, z nichž se uchovaly fragmenty. Vzhledem k zachovanému stolovacímu keramickému nádobí se jménem Pamfilos lze předpokládat, že to je jméno kapitána-majitele. Roku 2016 byly v zaneseném vraku nalezeny i lidské ostatky, neobvyklý objev v podmořsdké archeologii, a nálezci jim dali jméno po majiteli.

Astrolábium mělo dvacet až třicet ozubených bronzových koleček a z technického hlediska byl přístroj překonán až nejdříve v 15. a 16. století. Roku 2006 byly pomocí tomografu přečteny některé nápisy na kolečkách ve stroji. Znalci předpokládají, že strojek je nápadem a konstrukcí Poseidónia Rhodského ze syrské Apameie. Jiný předpoklad hovoří o Archimédovi Syrákúském, neboť na stroji jsou měsíce zvány podle korinthského kalendáře (métropolis mimo jiné Syrákús).

Dlužno dodat, že horologické vědomosti převzali Hellénové od mesopotamských kultur. Např. znalost Pýthagorovy věty pouze znovuobjevili, protože její princip je znám z hliněné babylónské tabulky z doby kolem roku 1600. Ze 7. století z Assyrie pochází popis hvězdného nebe na témže materiálu.

Čas jako kategorie a hodnota. Čas, lidská kategorie změny, je vlastně měřitelné stárnutí. Kategorie rychlosti, využití času, šetření s ním, zásada „čas jsou peníze“ nepatřily mezi antické ani středověké-křesťanské ctnosti. Ani ve sportovním klání nepokládal hellénský svět za důležité zjištění odpovědi na otázku „jak rychle, jak daleko, jak vysoko“, ale kdo vyhrál.

Čas je hodnotou zcela novodobou a éra jeho váženosti začala v době před francouzskou revolucí, kdy se Evropané začínali ve válečnictví zajímat o rychlejší signalisaci, rychlejší posly, poštu, lepší silnice, dopravní prostředky. Přišly první parostroje a lokomotivy, automobily. Průmyslová revoluce přinesla všeobecnou společenskou liberalisaci, konec křeťanské bigotnosti.

Z rychlostí komunikace přišla demokratisace a ve 20. století se čas/spěch/rychlost jednou z nejdůležitějších hodnot. Architektura se „narovnala“, přišla éra rekordmanů všeho druhu, rychlého vyniknutí v co nejnižším věku. S kultem rychlého pohybu sice souvisí povrchnost, nižší stupeň vzdělání, související masovost a kult osobní a společenské spotřeby, nezodpovědnost při vyhledávání krátkodobých cílů bez ohledu na kontext, risk na efekt.
Naopak „zrychlila“ hudba a výtvarné umění, mluva, mozek si navykl větší zátěže.

T. Hoenius Sevérus§ 1. cos. ord. 141+; 2. cos. suff. 170+  

 

Hogong z Wa, ministr státu Silla§ 57

 

Hochdorf, součást obce Eberdingen u Stuttgartu, archeologická lokalita z laténské doby§ viz pod kuchyně

 

Holandsko, Nizozemí, novodobý stát na dolním Rýnu§ 5200, 4000, 2737, 280+

 

Holda, milenka Odinova§ 200+

 

holič, bradýř (první v Římě), srov. pod móda§ 300, 190+ (strach z něj)

holičky, vládcovy dcery v Syrákúsách§ 386 

Holkiás, maked. vojenský velitel§ 320

 

Holmoi (pl.), m. v Drsné Kilikii§ 295

Holofernés§ viz Orofernés z Kappadokie

holohlavost§ viz plešatost

holokauston, holokaustósis§ viz pod Svátky

Holstein, Holštýn, historická země na severu Německa§ 113

holub, holubník, holubí pošta§ viz kuchyně

Homéros, básník Íliady, snad z Chiu§ 5300, 750, 700, 639, 566, 532, 528, 504, 450, 413, 217, 138, 50, 7, 117+, 351+  
Sedm států se přelo o jeho původ, mezi nimi Athéňané, Ithaka, Kolofón, Argos. Ve Smyrně jako v jediné obci stál jeho chrám Homéreion obklopený čtverhraným sloupořadím a básníkovou sochou. Staří kladli dobu jeho narození v rozpětí od asi 950 až 676 či 670; ale už z let 730-700 je první písemný odkaz na Íliadu, viz pod alfabéta a epy. Za nejstarší měl H. výpočet zprostředkovaný al-Bírúním, který zaznamenal "postřeh" křesťanských chronografů, že se bard narodil 42. roku vlády assyrského panovníka Ofratana (koho tím mysleli, nevíme) a jeho 167 dne (!), jehož vláda začala 1243 roky po narození Abraháma, tedy podle jeho počtů roku 1164. Básníkovo jméno bylo vykládáno s významem homéros, "zajatec, rukojmí", ale v aiolštině znamená totéž co tyflos, tedy slepý.

homéridai, homérovci, homérité§ 532, 522, 504

Nejde o označení básníkových potomků, ani těch, kteří napodobovali jeho styl, jak si staří mysleli, ale pravděpodobně o literární cech pěstující Homérův odkaz a tvořící nové epy s náměty z trojského okruhu. Jejich kultovním sídlem byl Chios. Srov. pozdější cech herců-dionýsovců.

Homérité§ viz Chimjarové

hominidé, opičí vývojová větev§ pravěk

homininé, lidská vývojová větev§ pravěk

homó stultus, tj. blbec, o hlavě korunované§ 114

Homo, vývojová větev homininů, výčet, pl.: hominés§ pravěk, před 6000 

Homonadové, Homonadeis, Homonadae, pisidsko-isaurský horský loupeživý nárůdek§ 25, 19, 12, 2

homosexualita§ viz šířeji pod sex

Pronásledování homosexuality přišlo do Evropy až s křesťanstvím. Císařští spoluvládci Constantius II. a Constans I. dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

V nejstarších mesopotamských zákonících ani v Chammurapiho kodiku není o homosexualitě zmínky. Nejstarším dokladem kruté kriminalisace homosexuálů jsou středoassyrské zákony. Fragment zákoníku zřejmě z doby vlády Tukulti-apal-Ešarry i. (hebr. Tiglat-pilesar; 1116-1077) v jednom paragrafu například praví (§20): "Jestli někdo měl pohlavní styk se svým druhem, byly podány důkazy a usvědčili ho, vykoná se s ním soulož a bude vykleštěn (překlad: Josef Klíma)." Pokud podle židovské tradice rozmlouval bůh Jahwe s Mojžíšem někdy roku 1447 (literární zpracování je však o mnoho staletí mladší, možná až hellénistické), jsou postihy předepsané jahwismem starší assyrských: ve třetí biblické knize Mojžíšově mu bůh nakázal homosexuály popravovat. • Právo veřejného znásilnění měl v Římě i muž, který dopadl na svém pozemku zloděje...

homoúsiá, dogma "téže podstaty", křesť. pojem týkající se trojjedinosti jejich boha, protiklad k homoiúsiá, "podobné podstaty" (tak např. ariáni)§ 98+, 325+, 340+, 343+, 381+ a viz pod křesťanství 

Homs§ viz Emesa v Syrii

Homuda, tennó, posmrtným jménem Ódžin§ 200+, 269+, 278+, 310+  

Honagur, hunský dyn.§ 356+

honestiórés, sociál. status§ viz patriciové

Honórátiánus, cos. ord. v Galliích§ 260+

Honórátus§ 1. viz Maurus Servius H.; 2. první praef. urbí v Kónstantínopoli, 359+; 3. z Belgiky, poustevník, pozd. biskup v Arelatě, 360+  

Flávius Honórius, b. Theodosia I., o. Fl. Serény, manž. Stilichónovy, a Thermantie§ 379+, 384+ 

Flávius Honórius, císař na západě říše v l. 395 – 423§ 262, 105, 118+, 217+, 293+, 336+, 348+, 364+, 370+, 375+, 379+, 383 až 385+, 389 až 393+  

hony§ viz pod lovy; hony na čarodějnice viz pod bakchánália

Honšú, největší z japonských ostrovů§ 660, 33

Hopej§ viz neilos

Hophra, hebr.§ viz Apriés, Wahibré

Hopletes, attická fýla§ 700

hoplítés§ 1. 520, athlétická disciplina; 2. těžkooděnec, viz

 

Hor, též Har, Her, Heru (eg.), Hór (kopt.), Hóros (řec.), Hórus (lat.), "sokol", bůh se sokolí hlavou, královský titul§ 3236, 237, 207, 142, 57 a viz seznamy panovníků

Téhož jména byli dva křesťanští "mučedníci", jeden z Egypta, druhý z Thrákie. 

Horátií, Horátiové, latinský klan§ 672

Horátius Coclés (gen. -ity; „Jednooký“)§ 508

M. Horátius Barbátus§ cos. 449

Q. Horátius Flaccus, básník§ 65, 55, 43, 40, 23, 17, 8-, 32+, 122+, 364+   

M. Horátius Pulvillus§ cos. 509 a 507

C. (M.?) Horátius Pulvillus§ cos. v letech 477 a 457, pokud nejde o dvě různé osoby

horda, ordú§ viz pod Hunové

M. Hordeónius Flaccus, legát§ cos. suf. 47+, 68 až 70+  

Hordos§ viz Héródés

Hordžedef, Hor-džed-ef, též Džed-ef-Hor, s. Chufua s Merit-itesou§ 2589, 2566 

Horemachet/Haremachet, s. Šabakův, velekněz Ammónův, o. Horchebiho§ 720, 716

Horchebi/Harchebi, s. Horemachetův, velekněz Ammónův§ 716 

Hormisdás, řec. a lat. též Odomastés, Oromasdés, Hormizdás, per. Hormozd, Hormuzd, Hormizd, jméno perských velmožů:

Hormisdás I., Hormizd, Hormozd etc., sásánovský vládce v Armenii a perské říši, s. Sápóra I.§ 224+, 252+, 257+, 270+   

Hormisdás II., s. Narsův, šáh§ 302+, 309+, 324+  

Hormisdás§ 1. s. Hormisdy II., pretendent pers. trůnu, řím. mag. equitum, o. Hormisdy, 309+, 324+, 361+, 366+; 2. s. předešlého, spolubojovník Procopiův, 366+; 3. praef. praet., 366+, 379+; 4. řím. biskup, 366+  

Hormozdagán, Hormirzad, m. v Persii n. Karmánii, dn. Bandar Abbás/Abbásův přístav" v provincii Hormozgán v IR§ 224+ 

Hormozd, Hormuzd§ viz Hormisdás   

Hornečerichet, Hor-nečeri-chet, s. Pepiho I. s Haaheruou§ 2333

Horní satrapie, stratégie, ‘anó satrapeiai’, úhrnné označení pro seleukovské země východně od Eufrátu; jejich správním střediskem byla Seleukeia na Tigridu, kde sídlil také ústřední seleuk. garnison pro Horní satrapie. Celý seleukovský Východ také počítal podle jiného kalendáře (o rok vyšší než ve vlastní Seleukidě, Syrii a Palaistíně a na v Anatolii), státní administrativa měla svá specifika odlišná od západní části Říše atd.§ 323, 321, 319, 316, 312, 311, 293, 237, 235, 223, 143, 100, 96

Horní Egypt§ viz Thébais 

Hornit, Hor-nit, s. Radžedefův§ 2566

hóroskopos, č. horoskop, první v Římě od domácího astrologa§ 769

horolezectví, alpinismus, turistická i sportovní disciplina veskrze novověká. Starý svět měl vysoká pohoří na svém okraji a jejich nehostinnost odpuzovala. Vysoké hory kromě toho příslušeli z pohledu Hellénů bohům. Nejvyšší horu Evropy, ale to si nikdo ve starověku neuvědomoval, Mont Blanc na francouzsko-italské hranici poprvé slezl 2. srpna 1787 Horace Saussure. 

Horova cesta, wat Hor, opevněná dopravní trasa z Delty do Palaistíny a Syrie/Rečenu vedoucí přes území dn. Gazy§ 1962

Hortárius, jeden z k. Alamannů§ 357+, 358+, 372+  

Horténsia, d. Q. Horténsia Hortala, jako jediná žena starého věku pronesla veřejnou politickou řeč§ 42

L. Horténsius, řec. Hortésios§ praet. 170

L. (Q.?) Horténsius§ cos. 108

Q. Horténsius§ dict. 287

Q. Horténsius Hortalus, politik a ceněný řečník z aristokratického tábora, Cicerónem ctěný soupeř, o. výřečné Hortensie§ 114, 109, cos. 69, 82, 78, 66, 63, 59, 58, 56, 50, 42 

Jeho stejnojmenný syn, přítel neóterika Catulla, byl opakem ctihodného otce, rozhazoval majetek. Caesar mu svěřil roku 44 do správy provincii Makedonii, pak se přidal k Brutovi a padl u Filipp, viz rok 50 a 42. Vnuk řečníkův M. Horténsius Hortalus už dřel bídu (v aristokratických dimensích) a marně žádal Tiberia o peníze pro sebe a své čtyři děti, neboť na popud Augustův podpořený darem jednoho milionu séstertiů se oženil a plodil potomky. 

hortí Sallustiání§ viz zahrady

L. Hortuléius, Sertoriův legát§ 80