404-400

************************************************************

404.

Ol. 94, 1

Krokínás z Lárisy

(Pýthodóros) anarchie

a. u. c. 350

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách se Pýthodóros neuvádí jako epónymní archón, protože byl zvolen za vlády oligarchie: udává se rok anarchie.

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Endios a jím končí jejich známá souvislá řada (začíná rokem 433, viz).

V Athénách 16. múnichiónu/na začátku května, údajně v den bitvy u Salamíny (pravděpodobně kyperské, viz rok 451), vplula spartská flotila do Peiraiea a Athéňané přijali mírové podmínky z předešlého roku. Lýsandros nařídil změnit athénské zákony: říkal své visi "patrios politeiá/otcovská ústava", viz zde níže. 

Tím skončila vleklá peloponnéská válka, která trvala od roku 431 a zároveň její druhá fáze, válka dekelejská, trvající od roku 413. Byl to též faktický konec prvního délského spolku, který vznikl roku 478 jako původně protiperská symmachie bez účasti Peloponnésanů, později se přeměnil ve skutečnou říši Athéňanů/arché tón Athénaión (druhý délský spolek viz rok 378)

Lakedaimonští prokázali v okamžiku svého naprostého vítězství panhellénské smýšlení, velkorysost a přirozenou moudrost tím, že athénský stát nezlikvidovali („nelze přeci vytrhnout jedno oko Hellady“, říkali). • Obdobným příkladem z novověku může být rozhodnutí politiků Spojených států Ameriky a jejich spojenců po roce 1945 uchovat Německo a neproměňovat ho v několik zemí pastvin, jak si přál ministr financí Henry Morgenthau, přítel Rooseveltův. • O dalších evropských třicetiletých válkách viz v indexu s. v. válka.

Nastávající bůh Lýsandros (srov. níže) pak odplul s flotilou z Athén k Samu, král Ágis II. vyklidil attickou pevnost Dekeleiu, kterou drželi Sparťané obsazenou nepřetržitě od roku 413. Lýsandros oblehl Samos, ale athénští kolonisté se vzdali: směli svobodně odejít, avšak veškerý majetek kromě toho, co měli na sobě (sic), museli nechat na ostrově. Vrátili se do Athén, kde posílili v převratových dobách démokratickou stranu, viz rok předešlý (athénští kolonisté byli na Samu od roku 440, démokratický režim zde vládl od roku 412)Na Samos se vrátili původní obyvatelé a vládla pak opět oligarchie, v čele státu stála dekarchiá, rada deseti. Vojenským guvernérem ostrova/harmostés se stal Sparťan Thórax; o jeho osudu viz rok následující. Systému dekadarchií n. dekarchií a harmostů však nedůvěřovali spartští efoři a už roku 403 jejich vlády rušili: Lýsandrova moc ve Spartě se jim vymykala z kontroly, vždyť podle všeho do rad jmenoval všude jen lidi, s nimiž měl pohostinné přátelství a lidi, kteří se zaručili osobní přísahou.

V Athénách se mezitím démokraté hádali s oligarchy a oligarchické frakce mezi sebou. Z aristokratických hetairií povstala rada pěti "eforů", v níž vynikali Kritiás se Eratosthenem, který stál už u puče Čtyř set roku 411, viz zde níže a rok následující. Poslali proto na Samos, aby se Lýsandros k podobě ústavy vyjádřil. Koncem léta se Lýsandros vrátil s flotilou stovky triér do Athén, pokáral Athéňany shromážděné na sněmu, že odmítají Thérámenovy návrhy, vytkl jim a varoval, že bourají své "dlouhé zdi" nějak pomalu a nařídil vybrat třicet mužů na sepsání oligarchické ústavy, jak Thérámenés navrhoval a k tomu přijmout ústavu sepsanou Drakontidem, srov. zde níže. Na athénské Akropoli zanechali Sparťané posádku sedmi set mužů pod harmostou Kallibiem, který se rychle stal spojencem Kritiovy kliky uvnitř Třicítky (o Kallibiově incidentu se zápasníkem Autolykem, milencem Kalliovým, vítězem soutěže pankratistů o panathénajích roku 423, viz v indexu s. v. sochaři). 

Pak Sparťan odplul do Sparty s kořistí včetně 470 talentů stříbra (přes dvanáct tun kovu), zbytku peněz od Peršana Kýra. Podle jiné tradicie to bylo talentů 1500/téměř čtyřicet tun a s penězi poslal Gylippa, viz roky 414sq., od Samu do Sparty. Ten ovšem trpěl stejnou slabostí na šedý kov jako jeho otec, viz rok 446, a z pytlů s raženým stříbrem "odsypal" na tři sta talentů, téměř osm tun. Ve Spartě na to okamžitě přišli, neboť Lýsandros opatřil pytle skytalami s údaji o obsahu. Gylippos, muž takových zásluh, utekl a byl odsouzen na smrt; o jeho osudu není dále nic známo. 

Pučisté se již od návratu Thérámenova ze Sparty, viz rok předešlý, zbavovali oponentů z lidové, protilakónské strany. Mezi udavači vynikali Agoratos a Theokritos: dostali do vězení řadu lidí, kteří po volbě Třicítky skončili v rukou kata. Náladu té doby přibližuje soudní spor s Agoratem, jehož žaloval pro vraždu taxiarcha Dionýsodóra jeho švagr někdy po roce 403; autorem projevu před porotním soudem byl Lýsiás/Kata Agoratú

Athéňané zvolili třicet mužů (po třech z každé fýly?), kteří měli sepsat novou ústavu státu. Byli to: Aischinés, Anaitios, Aresiás, Aristotelés, Dioklés, Drakontidés, Erasistratos, Eratosthenés, Eukleidés, Eumathés, Faidriás, Feidón, Hippolochos, Hippomachos, Hierón, Chaireleós, Chariklés, Chremón, Kritiás, Kleomédés, Mélobios, Mnésilochos, Mnésitheidés, Onomasthés, Peisón, Polycharés, Sofoklés, Thérámenés, Theogenés a Theognis. Vůdčími osobnostmi mezi nimi byli Kritiás, Chariklés a Thérámenés a jejich klubu se v historii říká třicet tyrannů, Třicítka(vládli necelý rok, viz 403).

Choirilos, epik ze Samu, byl v této době již velmi starý a tak nemohl ke své lítosti věnovat osvoboditeli Lýsandrovi žádnou oslavnou báseň. O něco později Choirilos zemřel v Makedonii u Archeláa. V zimě roku 404/403 se Lýsandros stal prvním ze smrtelných Hellénů, který byl uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu (?, srov. rok 422 a osud dalšího Sparťana Brasidy)V samském Héráiu se po válce každoročně konala slavnost zvaná lýsandreia, což snad vydrželo až do roku 365, kdy se ostrov vrátil pod athénskou kontrolu. 

V deklasovaných Athénách to šlo za vlády třiceti tyrannů od desíti k pěti. Kritiás sestavil seznam tří tisíc spolehlivých občanů a všem ostatním s pomocí Kallibiovou odňal zbraně, které uložil na Akropoli. Sestavili sněmovní radu pěti set, přibrali deset vojenských velitelů z Peiraiea, jedenáct bachařů státní věznice a tři sta státních zaměstnanců opatřených karabáči a touto silou ovládli deklasované Athény. Aby mohl kolaborantský režim platit Sparťany, posílal na smrt i metoiky a zabavoval jejich majetky, mezi nimi filosofa Polemarcha, syna Syrákúsana Kefala, rhétora usazeného v Peiraieu, srov. rok 459; Polemarchův slovutný bratr, autor soudních řečí Lýsiás, režimu unikl do megarského exilu; otec s Polemarchem patří k postavám Platónova dialogu Ústava/Políteiá. Mezi vyhlédnutými oběťmi byl též León ze Salamíny, osvědčený stratégos, viz roky 412 a 411. Junta nařídila Sókratovi, pro Leonta došel a přivedl k exekuci. Filosof se nechtěl s režimem namočit a odešel jednoduše domů: León popraven byl, Sókrata, který měl mezi "třicítkou" své posluchače, zachránil před popravou sled událostí; viz rok 399, o vztahu Kritia k Sókratovi viz v indexu s. v. školy (2).

Mezi udavači vynikl jistý Menestratos, jemuž milost vyjednal Kritiás. Menestratova zločinnost přivodila smrt mnoha Athéňanů. Po pádu Třicítky byl odsouzen na smrt a ubit kyjem. Soustavné rozpory mezi Kritiou („všechny démokraty likvidovat“) a umírněným Thérámenem, jemuž se pro snahu vypadat na obou stranách pěkně přezdívalo Kothornos (lat. Cothurnus)/(divadelní) Holínka, neboť obě boty jsou stejné, vedly k hrdelnímu procesu s Thérámenem. Rada ho však nechtěla odsoudit, Kritiás ho tedy s pomocí ozbrojenců isoloval, Athéňany zastrašil, vyškrtl ho ze seznamu "tří tisíc", "odsoudil" a kázal agentovi junty Satyrovi urychleně jedovatým nápojem popravit. Thérámenés, který stál u dvou oligarších pučů, zemřel s přípitkem: "Na zdraví milému Kritiovi/Kritiá tút' estó tó kaló."

Tím se v létě začala Kritiova tyrannida, nyní již s významem krutovláda. Na tisíc pět set občanů bylo popraveno (mezi nimi např. Níkiův syn Níkératos, jeho strýc Eukratés, srov. rok 413, Lykúrgos, děd stejnojemnného rhétora a úspěšného finančního politika narozeného roku 390) a mnoho zastánců démokracie prchlo do emigrace. Oligarchický režim (kaloi kagathoi/"krásní a dobří" n. beltistoi/"nejlepší") byl nepřátelský i k bohatším venkovanům, aby se členům junty dostalo majetků. Kritiás měl ovšem na dálku Lýsandrovu podporu.

V zimě na rok 403 se sedmdesátka athénských emigrantů, vedených Thrasybúlem a Anytem, vypravila z Théb a dobyla hraniční pevnost Fýlu v Attice. Thrasybúlos odrazil ve sněhové vánici protiútok třiceti tyrannů a podnikal úspěšné výpady. Kritiás dal obsadit Eleusis, sepsat majetky a všechny obyvatele zatknout s tím, že je dá v Athénách popravit. Vypukla několikaměsíční občanská válka, první od dob vyhnání Peisistratovců v letech 513-510.

Dne 3. září nastalo v Helladě částečné zatmění slunce. Někdy kolem tohoto data zvítězil v bitvě u Lárissy tetrarcha Lykofrón z Fer nad lamijskými aristokraty Aleuady a ostatními protivníky z řad Thessalů. Lykofrón, spartský spojenec, usiloval o vládu nad celou Thessalií a do jisté míry v zemi velmi silné postavení udržel, viz dále rok 394: Aleuadové se nevzdávali a Lykofrón se naplnění svého snu nedožil. To se podařilo na několik let až jeho synovi a nástupci Iásonovi, viz rok c. 390. 

Na Lykofronově straně bojoval Thessal Aristippos, který za Kýrovy peníze sestavil žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích. Roku 401 se jeho muži podíleli na Kýrově anabasi, ale vedl je Menón, jehož dal proradný Tissafernés po zajetí skupiny kondottiérů umučit.  

V průběhu roku opustil Alkibiadés Thrácký Chersonésos, neboť na jeho likvidaci měl zájem Lýsandros a v Athénách Kritiás, a odešel na protilehlý břeh do Bíthýnie. Podle jednoho údaje zradil otce jeho stejnojmenný syn, který vydal pevnost Bisalthu, viz rok 407, jistému Theotímovi. Ten ho za "odměnu" zavřel a vykoupil ho až blíže rovněž neznámý Archibiadés, oba snad Athéňané, který se do něj zamiloval. Když byl Alkibiadés junior roku 394 nebo roku následujícího obžalován z deserce/diké leipotaxiú (zde nikoli z boje, ale že namísto předepsaného narukování jako hoplíta sloužil jako jezdec), žalobu psal logograf Lýsiás. Vylíčil oba Alkibiady jako krajně nesympatické bytosti, které přinesly Athénám jen samé starosti; srov. odlišný přístup Ísokratův, rok 510. Podle argumentů snesených před porotní soud prohrál Alkibiadés mladší rozsáhlý otcovský majetek v Thrákii v kostkách/katakybeusás. Lýsiova jsou též slova pozdější žaloby na Alkibiada, a to za vyhýbání se vojenské povinnosti/diké astrateiás; oba procesy souvisely s korinthskou válkou a jejich výsledek neznáme. 

Místními Thráky byl však oloupen a uchýlil se do helléspontské Frygie k satrapovi Farnabázovi, od něhož dostal na obživu staré aiolské Gryneion s důchody z jeho okolí, prý padesát talentů ročně. Na přání Lýsandrovo ho dal vzápětí Farnabázos zavraždit: poslal za ním svého bratra Bagaia a strýce Súsamithru. Podle jiné verse byl zabit domorodci ve sporu o jakousi ženu, jejich sestru. S Alkibiadem žila mimo jiné i ve Frygii hetairá Tímandrá (bývá též jmenována jako Dámasandrá), matka Láidy Korinthské (srov. rok 415), o Theodotě z Athén, která vedle Tímandry s ním putovala na válečná tažení, zpráv není. Tímandrá Athéňana pohřbila v Melisse a o půl tisíciletí později na jeho hrobě na cestě mezi Synnadami a Métropolí dal vztyčit pomník se sochou císař Hadrianus, viz rok 129+, a ročně tu byl obětován býk. 

Nebylo Alkibiadovi padesát, viz rok 451, a Cornelius Nepos, autor stručných biografií slavných Hellénů, o něm trefně uvedl: "Zdá se, že na něm příroda vyzkoušela, čeho je schopna. Všichni, kteří o něm psali, se totiž shodují v tom, že nad něho nikdo nebyl znamenitější ani chybami, ani ctnostmi/... nihil illo fuisse excellentius vel in vitiis vel in virtutibus." Do hellénských dějin se též zapsal svými botami zvanými nadále alkibiades/alkibiadovky (jejich tvar neznáme).  

V Molossii zemřel král Tharyps (vládl od roku 410). Jméno jeho nástupce neznáme, viz až rok 385.

Na Sicílii vypuklo povstání Syrákúsanů proti archontovi Dionýsiovi I., který právě obléhal sikulský Herbéssos. Revolta se šířila vojskem, když Dórikos, jeden z jeho velitelů, udeřil vojáka rekrutovaného z propuštěnců, jimž se od Dionýsia dostalo občanských práv/neopolítai, a ten ho zabil. Vraha, jehož jméno neznáme, povýšili vzbouřenci na svého velitele a spojili se s jezdci v Aitně, viz rok předešlý. Dionýsios prchl do Syrákús do pevnosti Epipol, kde ho povstalci, posílení nespokojenci všeho druhu, oblehli. Vypsali odměnu na jeho hlavu a po poradě se svým důvěrníkem či dokonce adoptivním otcem Helóridem a švagrem Polyxenem Dionýsios vyjednával (z této rozpravy pochází údajně výrok Helóridův, že "samovláda je krásným rubášem/kalon epitafion estin hé tyrannis" a pravděpodobně z něho brzy učinil exulanta, viz rok 394). 

Směl s pěti loděmi opustit město a jeho plán byl ďábelský: odplul do púnské epikrateie a dohodl se s Kampány, které tu loni Himilkón zanechal (viz jejich karieru uvedenou u roku 410sqq.). Bylo jich dvanáct set jízdních mužů a s nimi se nenadále Dionýsios objevil ve městě. K obnově jeho vlády přispěl Aristón, jehož ze Sparty poslal Lýsandros. Pučisté opět prchli do Aitny a obdarovaní Kampáni se na sicilském středozápadu zmocnili elymského města Entelly: od občanů získali povolení k pobytu, pak vyvraždili muže a s vdovami se oženili. S pomocí Kampánů a později Sparťanů Dionýsios povstání potlačil a svou neomezenou moc nad syrákúským státem utvrdil. 

V perské říši zemřel v Babylónu po nemoci král Dáreios II. Nothos (vládl od roku 424), syn Artaxerxa I. Makrocheira. Nástupcem byl Dáreiův nejstarší syn Arsakés pod trůnním jménem Artaxerxés II. Mnémón/„Rozvážný, Pamětlivý“ (vládl do roku 359). Jeho nejstarším známým datem je 3. červen 404, posledním 25. listopadu 359. Tissafernés hned u nového Krále obvinil jeho mladšího bratra Kýra ze spiknutí, ale na příhovor matky Parysatidy (s Dáreiem II. měla třináct dětí) byl Kýros zproštěn obvinění a poslán zpět do svého úřadu do Anatolie, kam ho určil otec roku 407. Namísto tradičního zarathuštrianismu s Ahúrou Mazdou zaváděl kult Anaíty a Mithry, mimo jiné do lýdských Sard, západního střediska perské říše. Podle hellénských zdrojů, nebo klepů, miloval Artaxerxés svou dceru Atossu, až se s ní oženil; po její smrti se oženil s její sestrou Amástridou. Rád pil a Artaxerxés II. měl prý s několika sty harémových žen 115 synů, ale jen tři legitimní, zřejmě se Stateirou, srov. o ní rok 401, o dětech rok 359. Od Artaxerxa II. odvozují původ parthští Arsakovci.

Nástupcem trůnu se měl stát Dáreios, který se však ve svých padesáti zahleděl do Aspásie, hetairy Kýrovy, která připadla Artaxerxovi II. jako kořist roku 401, srov. o ní rok 407. Otec mu ji skutečně na čas přenechal, pak z ní však udělal kněžku Anaíty, tudíž nedotknutelnou. Dáreios se rozhodl proto otce zavraždit, ale spiknutí se provalilo a všichni jeho účastní i s rodinami povražděni, Dáreios popraven podříznutí hrdla. S ním pravděpodobně zahynul též další ze sourozenců Ariaspés. Nejmladší Óchos (řec. podoba jména, význam neznáme) se roku 359 vypořádal ještě se svým nevlastním bratrem Arsamem, než se mohl uchopit vlády, viz dále tam. 

V Egyptě vypuklo povstání Amenarda II. ze Saje, řec. Amyrtaios nebo Amonortais, zakladatele a jediného panovníka Manethónovy XXVIII. dynastie. Vládl do roku 399 (nezaměňovat s Amenardem I., viz rok 453, jehož mohl být tento vnuk; nelze vyloučit, že trůnním jménem byl Psammetichos V., viz rok 400)Tím skončila v Egyptě vláda první perské dynastie, podle Manethóna XXVII., která byla na Nilu u moci od roku 525. Druhá perská dynastie byla v manethónovských počtech XXXI., u vlády od roku 343 (srov. povstání roku 411). Je s podivem, že se perské říši s vojenskou a materiální převahou nedařilo po dlouhá desetiletí Egypťany opět porobit, ačkoli po tom velkokrálové tolik toužili. Příklady pozdějších rebelů z Delty však potvrzují, že rozsáhlý nepřehledný bažinatý terén byl i pro velké armádní nasazení v krátké době k nepřekonání, útočníci byli snadným terčem guerrilly a přitom z likvidace povstalců až takový užitek ani neplynul; srov. ještě rebelie kanibalských búkolů, srov. rok 150+, v éře M. Aurelia Antonina roku 172+. Srov. o Hyksech a poimenech roku 1567. 

Amyrtaios zprvu nevládl celé zemi, ještě roku 401 datovali židovští kolonisté v Elefentíně podle Artaxerxa II. Nevíme o něm téměř nic až na to, že tzv. démotická kronika (religiosní text snad z rané doby ptolemaiovské) o něm uvedla, že se nedržel božských zákonů a že nenechal vládnout svého syna (jehož jméno neznáme). Země na Nilu žila v chaosu, srov. rok 400. Mocensky převládaly zájmy soupeřících rodin z Delty opřené o domácí ozbrojence/řec. machimoi a hellénské žoldnéře. Domácí armády při tom podle všeho dosahovaly úctyhodných velikostí: osmdesáti až jednoho sta tisíce mužů.  

Římané dobyli další město Volsků, Artenu. Otrok-zrádce byl Římany odměněn statkem se dvěma rodinami sloužících a jménem Servius Romanus (další nositele toho jména neznáme). 

************************************************************

403.

Ol. 94, 2

Eukleidés

a. u. c. 351

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V zimě na přelomu roku se vydali athénští démokraté pod Thrasybúlem z pevnosti Fýly do Peiraiea. Na pahorku v athénském přístavu Múnichii přemohli v bitvě oligarchy. Mezi padlými byli i jejich vůdcové Hippomachos a Kritiás, jehož v souboji zabil Thrasybúlos. Druhého dne rada zbavila juntu "Třiceti" moci a nahradila je "deseti", po jednom z každé fýly; vynikali mezi nimi Rhínón a Fayllos, zřejmě umírnění oligarchové (Rhínón byl po Pausániově usmíření dokonce zvolen stratégem). Skupina třiceti tyrannů bez Eratosthena a Feidóna, kteří zůstali ve Městě, odešla do Eleusíny a poslala do Sparty s žádostí o pomoc. Mezitím obsadil Thrasybúlos, syn Lykův, Peiraieus. Zde pak pokračovaly potyčky s oligarchy.

Na jaře přišel do Attiky Lýsandros, který měl s sebou jako nauarcha svého bratra Libya, který uzavřel přístav. Jako vrchní velitel celého vojska však dorazil král Pausaniás, údajně z řevnivosti k Lýsandrovi, a podporoval proto Thrasybúlův tábor. Athénští démokraté ztratili bitvu před městem s ním, ale Pausaniás je podpořil, aby se obě strany athénské občanské války usmířily. Následovala v létě jednání mezi oligarchy a démokraty (Pausaniás byl později za tento čin ve Spartě souzen, ale osvobozen, nicméně viz opakovaný soud roku 395 po smrti Lýsandrově).

V září došlo v athénské občanské válce k dohodě o usmíření. Členové vlády třicet mužů či tyrannů odešli do vyhnanství (vládli krátce, viz předešlý rok). V Eleusíně se na základě dohody usadili pak ti z oligarchů a jejich příznivců, kteří měli strach zůstat ve městě, směli se tam vystěhovat a žili zcela nezávisle na Athénách s výjimkou času eleusínií: občanská válka, resp. ozbrojené půtky, trvala ještě dva roky, viz rok 401. 

Byla vyhlášena všeobecná amnéstie (srov. rok 401) a opět začala fungovat rada pěti set. Thrasybúlos byl dne 12. boedromiónu/21. září slavnostně uvítán v Athénách jako osvoboditel a ze všech nabízených darů přijal pouze jakési pozemky, aby nebudil u svých Pappenheimských závist. Ve státě byla obnovena démokratiá a v ten den se po staletí každoročně slavily charistérie. Je to první případ rozsáhlé amnéstie v evropských dějinách a dohody, že na zločiny obě strany občanské války zapomenou ještě za svého života. Že se to nebralo doslova, ukazují mimo jiné procesy zmiňované roku 404 a zde níže. Metoikům, kteří se postavili na stranu démokratů a mnozí je finančně a materiálově podporovali (Lýsiás), se slíbeného občanství nedostalo a žili dále jako metoikové-ísotelové/platící daně jako občané, ale bez občanských práv. 

Po vyhnání třiceti z Athén se hladem dobrovolně připravil o život i Kallixeinos, jeden z velkých podílníků na soudní manipulaci kolem poprav vítězných stratégů od Arginús (srov. rok 406).

Lýsiás v době, kdy zřejmě nakrátko občanem byl, žaloval Eratosthena za vraždu svého bratra Polemarcha, viz rok předešlý. Řeč Kata Eratosthenús je zároveň Lýsiovou biografií a reportáží z puče Třicítky. Vylíčil, jak nabídl Peisónovi, jednomu z junty, talent ve stříbře, ale pučista si vzal veškerý jeho majetek z domácí pokladnice, více než tři talenty, jak zabavil majetek, manufakturu se 120 otroky; za jakých okolností Eratosthenés zatkl bratra a odvedl do vězení, kde musel vypít jed, jak se jemu podařilo z vězení utéci do přístavu a v noci odplout do Megar. Svou řeč k porotnímu soudu Lýsiás uzavřel efektním: "Končím se žalobou. Slyšeli jste, viděli jste, vytrpěli jste, máte ho. Suďte!/Pausomai katégorón. Akékoate, heórakate, peponthate, echete. Dikadzete!" Jak proces dopadl, nevíme. • Možná Lýsiovo finále inspirovalo o 350 roků později Božského Iulia k jeho slavnému "veni, vidi, vici", viz rok 47.   

V Athénách byla oficiálně přijata iónská alfabéta za státní písmo.

Na podzim působil v Helléspontu Lýsandros. Lze předpokládat, že se snažil vyplnit mocenskou mezeru po Athéňanech na severu a v hellénských státech na thráckém pobřeží. • O datu jeho odvolání z velitelské funkce a o datu popravy Thóraka srov. rok 400, i když se to mohlo stát již v tomto roce; rovněž údajný pokus Lýsandrův o puč ve Spartě a o odstranění královlády v lakedaimonském státě viz rok 400 nebo spíše později rok 396 (dále viz rok 370).

V této době žilo Býzantion ve vnitřních (stasis) i vnějších starostech (Thrákové). Sparťané poslali do Býzantia podruhé Klearcha, viz rok 411sq. Nicméně býzantským oligarchům se nezamlouval a tvrdili, že se za svého prvního harmostování ve městě pokoušel u nich o tyrannidu, že byl tvrdý vůči Býzantincům. Když se to eforové dozvěděli, Klearcha odvolali, ale ten již byl na Isthmu a domů se již nevrátil. Kromě toho o Klearchovi kolovaly Spartou řeči jako o Lýsandrovi, že se chce zmocnit královlády (pokud zde snad zachovaná historická tradice nezaměnila údaje se starším příběhem spartského vojevůdce Pausania, viz rok 476?). Klearchos za Kýrovy peníze najal žoldnéřský oddíl, s nímž válčil na Chersonésu s Thráky, chránil hellénská města a ta se ráda podílela na Klearchových nákladech na válku: ze spartského generála se stal kondottiér, doma ho čekal trest smrti.

Jeho válečné způsoby byly svérázné. Thrákové před jeho oddílem skryli zásoby potravin v horách, takže ohrozili Sparťanovo zásobování. Dal jednoho ze zajatců zavraždit, rozčtvrtit a porce veřejně rozdělil vojákům. Thrákové vyděšeni tím, co spatřili a ve víře, že Klearchos dokáže ještě strašnější věci, kapitulovali. Že podobné obrazy pravděpodobně v souvislosti s některým z thráckých kultů znali od svých dynastů, srov. roky 383 a 149.    

Na Sicílii dobyl Dionýsios I. město rebelů Aitné a vymýtil pučistické zárodky proti sobě. U Leontín neuspěl, poplenil jejich území a opět se vypravil proti Sikulům. V Henně nejprve přemluvil předáka  Aeimnésta, aby se chopil moci, když mu však pak odmítl otevřít brány, umluvil občany, aby samovládce svrhli. V nastálém chaosu vpadl do města, Aeimnésta zajal a předal ho občanům k popravě. Město Herbité, kde vládl Sikul Archónidés (jiný od roku 414 a 446), se ke spojenectví se Syrákúsami připojilo samo od sebe. Přepadl Katanu, jejíž stratégos Arkesiláos slíbil Dionýsiovi zradu vlasti, a Naxos, který mu vydal stratégos Proklés. Dionýsios zotročil obyvatelstvo obou měst a vydal je vojákům v plen. Území Naxu věnoval Sikulům, vlastní město předal k obývání Kampáncům ze svého vojska! Leontínští, nyní obležení, nakonec ze strachu přesídlili dobrovolně do Syrákús. • Kampánové žili v Aitné až do roku 339. Archónidés, nejvyšší úředník Herbity s titulem epistatés, založil po míru s Dionýsiem ze žoldnéřů a uprchlíků před Dionýsiovými válkami prosperující osadu Halaisa či Alaisa (srov. výše; tradovalo se kdysi, že zakladatelem mohl být roku 405 Pún Himilkón), opatřenou přízviskem Archónidova.

Římané uzavřeli po přerušovaných bojích od roku 423 příměří s Volsky a Aequy (viz ale již příští rok). Pokračovali v obléhání Véjí (od 405): Římané poprvé přezimovali v zimním táboře v poli (hiberna, hibernacula). Téhož roku začal být vyplácen i žold pro jezdce/stipendium. Jezdci jeli poprvé do války na vlastních koních (srov. s rokem 406; obě tradiční data zřejmě příliš vysoká).

V Číně uznal se zpožděním půl století čouský císař Wej-lej-wang oficiálně rozpad státu Ťin z roku 453 na tzv. válčící státy Chan/Han, Čao/Zhao a Wej/Wei, čín. san ťin, "tři Ťiny". Období "válčících států", čan-kuo/zhanguo, jedna z historiografických čínských epoch, trvalo do roku 221.

************************************************************

402.

Ol. 94, 3

Mikón

a. u. c. 352

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Obnovená démokratiá v Athénách vedla neustálé spory se zvláštním státem oligarchů v Eleusíně (srov. předešlý rok)Domácí rozbroje/stasis v attickém Órópu uklidněny Thébany (Órópos byl thébský od roku 411 do roku 338, srov. rok 366). 

Kulminovalo dlouhé napětí mezi Lakedaimonskými a Élidskými, kteří odmítli na výzvu ze Sparty udělit autonomii městům v Élidě (viz následující rok; válka mohla vypuknout již t. r. a skončit roku 401, kdy mohl zemřít Ágis II.). O kořenech starého nepřátelství s Élidskými, kteří byli ve třicetileté válce spojenci Argívských a Mantinejských a leželi Lakedaimonským dlouho v žaludku, viz rok 420 a v indexu s. v. hry olympijské.

Dionýsios I. začal velkolepě stavět a opevňovat Syrákúsy. Nově byly vybudovány Ortygiá, Euryalos a Epipolai. Syrákúsy se za jeho vlády staly největším městem hellénského světa po celou první polovinu čtvrtého století. Předstihly Athény a syrákúskou velikost překonala až ptolemajovská Alexandrie. Při opevňování Epipol shromáždil na stavbu hradeb o délce tří set stadií/téměř šest set metrů šedesát tisíc vesničanů a šest tisíc volů na dovoz kvádrů z lomů: zeď prý s věžemi byla hotova za dvacet dnů. Dále viz o něm rok 399.

V Athénách se narodil Fókión (popraven roku 318). V soutěži zvítězil v Athénách básník sborové (chorické) lyriky Telestés ze Selínúntu (další životní data nejsou známa).

Do války s Římany vstoupila etruská Capena a poetruštělí Faliskové, Římané byli pod obléhanými Véjemi v bitvě poraženi, obležení uvolněno. Volskům se podařilo dobýt zpět své město Anxur, od roku 406 římské (viz dále), Římané v defensivě.

V Číně zemřel císař Wej-lej-wang/Weilei (vládl od roku 426). Nástupcem se stal jeho syn An-wang (panoval do roku 376). Nový císař uznal usurpaci ve státu Čchi/Qi, která se udála roku 410, kdy vyhnal klan Tchien/Tian formálně vládnoucího knížete. Tchienové ovládali stát od roku 481 do konce státu Čchi roku 221, resp. 205.  • Za vlády An-wanga byla v Číně zavedena kuše.

************************************************************

401.

Ol. 94, 4

Xenainétos

a. u. c. 353

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Démokraté z Athén se vypravili proti oligarchům usazeným v Eleusíně: oligarchové si totiž začínali najímat žoldnéře a mimo jiné hrozilo nebezpečí, že se na území Attiky vytvoří dva státní útvary. Démokraté oligarchy porazili, jejich vůdce zabili, s ostatními se usmířili a vyhlásili všeobecnou amnéstie. Skončila občanská válka z roku 404 a „eleusínské Athény“ z roku 403.

Vypukla válka Sparťanů s Élidskými pod záminkou, že Élejští odmítají udělit autonomii některým svým obcím (srov. rok předešlý). Na straně Lakedaimonských, vítězů peloponnéské války, stáli všichni jejich spojenci včetně poražených Athéňanů, kromě však Boiótů a Korinthských. Do Élidy se s armádou na jaře vypravil král Ágis II., ale při vstupu do země z Acháie vypuklo zemětřesení, neblahé znamení, a tak se celé spojenecké vojsko rozešlo domů.  

V létě se Ágis II. vypravil do války podruhé a bez odporu dorazil do Olympie, kde obětoval Diovi. Élejské opustila všechna držená města a Sparťané se spojenci a posílení přeběhlíky z élidských měst a lidmi sbíhajícími se z celého Peloponnésu za kořistí dokonale zemi vyplenili. Zplundroval předměstí Élidy s cvičišti a poněvadž město bylo v této době ještě bez hradeb, nedobýval ho. Ležel táborem u Kyllény, když se v Élidě pokusili oligarchové vedeni bohatcem Xeniem o státní převrat a převést stát mezi lakedaimonské spojence. 

Pučisté zavraždili jakéhosi muže, kterého pokládali za vůdce démokratů Thrasydaia. Převrat by se podařil, kdyby se neprobudil skutečný Thrasydaios, který kdesi vyspával opici ze svého nořního hýření. Objevil se svým lidem a po bitvě uvnitř města museli pučisté uprchnout k lakedaimonskému vojsku, které do krátké letní občanské války nezasáhlo. Vůdcem Élejských zůstal Thrasydaios, ale spartské převaze nebylo možné postavit se, viz rok následující. Ágis II. v létě rozpustil vojsko a vrátil se do Sparty. V Epitaliu zanechal podvelitele Lýsippa, který plenil Élidu i v zimě.

O válce Sparťanů s Messéňany, kteří se drželi v Naupáktu a na Kefallénii, viz rok 405.

Na jaře poskytli Sparťané Kýrovi Mladšímu vojenskou pomoc v jeho touze po trůnu: zkušený Klearchos, exulant doma pro zběhnutí odsouzený na smrt, viz rok 403, byl jmenován Kýrem, s nímž se znal od roku 408, velitelem žoldnéřů na souši, Samios sparťanským nauarchem po boku Egypťana Tamóa, srov. o něm rok následující: vypukla válka Kýra s jeho starším bratrem a králem Peršanů Artaxerxem II. o říši. Kýros, který byl mimo jiné velitelem všech perských vojsk v západní Anatolii, se snadno dostal do Kilikie, kde údělný vládce zvaný Hellény Syennesis stál na stranách obou bratrů, jeho manželka Epiaxa ovšem Kýry osobně vyhledala, dala mu peníze na válku a prý s ním měla aféru. Bez problémů překročili Eufrátés a dorazili až do Mesopotamie, zde však v září v bitvě u Kúnax u Babylónu Kýros padl, i když Hellénové na svém úseku jasně a dokonce beze ztrát zvítězili. Velitel perských oddílů Kýrových Ariaios po bitvě vyčkával, když mu však Klearchos nabídl perský trůn (!), odmítl (viz o něm dále roku 395). Naopak se dal umluvit Tissafernem ke zradě Hellénů, které chtěli Peršané všechny zahubit. 

Po bitvě byli při jednáních o zpáteční cestě pro hellénské žoldnéře záludností Tissafernovou pobiti jejich velitelé, Sparťan Klearchos, (c. 50) ambiciosní Thessal Menón (c. 30) a další tři kondottiéři. Proto si zvolili za nového velitele Cheirisofa ze Sparty, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón (c. přes 25), žák Sókratův a autor slavného popisu celé výpravy a návratu z ní; k účasti ho přemluvil jeden z popravených, kondottiér Proxenos z Boiótie. Královna-matka Parysatis, která měla více v oblibě Kýra než Artaxerxa, dala Kleandrův hrob osázet palmami. V palácových intrikách, v nichž byla nepřekonatelná, otrávila Stateiru, Artaxerxovu choť, a poněvadž byla nedotknutelná, dal její syn umučit Parysatidinu důvěrnici Gingu. 

Původně na Kýrově přehlídce v Kelainách, sídelním a garnisonním městě Velké Frygie, stálo jedenáct tisíc těžkooděnců a dva tisíce lehkooděnců. Když jejich mise úmrtím pretendenta perského trůnu ztratila smysl, hellénští žoldnéři se rozhodli pro vlastní cestu z centra cizí říše. Probojovali se Mesopotamií a zimními armenskými horami k Pontu a událost je známa jako anabasis, tj. "cesta nahoru, od moře do vnitrozemí, ke Králi". Do Trapezúntu dorazili na jaře 400, v Iónii byli roku 399. Při sčítání mužstva v Kerasúntu jich zůstalo po všech bojích a útrapách z hladu a mrazu naživu 8600; o jejich dalším osudu viz rok následující a 399. 

Vojáky ovšem doprovázelo vedle služebnictva též hodně žen, které s nimi rovněž divokou cestu prodělaly, ale kromě údaje, že jich bylo "hodně/pollai gar ésan hetairai en tó strateumati" a že se v Trapezúntu směly dívat na athlétické soutěže radujících se vojáků, o nich nevíme nic (mezi nimi byla jedna z milenek Kýrových, viz rok 407). Xenofón, autor jedinečného strhujícího popisu výpravy, knihu nazval Kyrú anabasis/"Kýrova cesta do vnitrozemí". Vzhledem k tomu, že se Kýrova pokusu o převrat týká pouze první ze sedmi oddílů knihy, z pohledu Hellénů to byla spíše "katabasis/cesta z vnitrozemí od Krále k moři".

V Athénách posmrtná premiéra Sofokleovy tragedie Oidipús Kolóneios.

Římané opět oblehli Véje a Anxur a vyplenili území Falisků a Capeny.

************************************************************

400.

Ol. 95, 1

Minón z Athén

Lachés

a. u. c. 354

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na této olympiádě bylo zavedeno devět rozhodčích, hellánodíků. Srov. rok 577, kdy byla v tomto směru provedena poslední změna v Olympii.

Po celou zimu a jaro plenil Sparťan Lýsippos Élidu (viz předešlý rok). V létě poslal Thrasydaios z Élidy vyjednavače do Sparty a uzavřel kapitulační mír s Lakedaimonskými, jímž skončila válka vedená od roku 402 resp. 401: Élejští zbořili hradby měst Feia či Feiai a Kylléné a udělili samostatnost trifýlským obcím Frixé, Epitalion, Letrínoi, Amfidolai, Margana a Épeion, asi osadě původních obyvatel Élidy, kromě toho obcím Akróreion a Lasión, které ale vlastně patřily do svazku obcí arkadských. Obec Skillús připadla přímo Lakedaimóňanům. Élejští přišli o velkou část Élidy, jejichž moc byla tímto zlomena, zůstali však správci Diova svatého okrsku v Olympii, srov. rok 420. O revisi tohoto míru viz rok 365.

Po uzavření míru s Élidou se vydal král Ágis II. obětovat do Delf. Na zpáteční cestě onemocněl a doma zemřel. Vládl od roku 427. Jeho syn Leótychidás byl na popud Lýsandrův odsunut z nástupnictví, a to pro údajnou nevěru Ágidovy manželky Tímaie s Alkibiadem, který se sám takovým skutkem chlubil (narozen roku 413, viz tam). Matka ovšem trvala na otcovství Ágidově. Králem byl přesto zvolen nejstarší Eurypóntovec, bratr Ágida II., syn Archidáma II., Agésiláos II. (vládl do roku 360). • Události se mohly udát už roku 401 nebo až v letech 399 - 397, nelze vyloučit, že Leótychidás nějaký čas králem byl, pak by Agésiláos nastoupil vládu roku c. 398. Podle jednoho údaje vládl Agésiláos II. 41 rok, byl by tedy vybrán roku 401. 

Ve Spartě vstoupily někdy v této době v platnost nové zákony o půdě, které poprvé umožnily volný prodej a koupi klérů. Navrhovatelem zákonů byl eforos Epitádeás, též Epitádás či Epitádeus, proto bývají nazývány Epitádeova rhétra. Zarputilý bohatec se prý rozhádal se svým synem, nevíme proč, a nechtěl ho pustit k dědictví. Prosadil tedy, aby každý roduvěrný Sparťan směl se svým domem a klérem/pozemky nakládat, jak se mu zlíbí: prodat, nebo odkázat komukoli, nikoli automaticky nejstaršímu synovi. Na vývoj spartského státu měla reforma zásadní vliv. Přispěla mimo jiné k tomu, že pozvolna ubývalo plnoprávných Sparťanů, část jich nesmírně bohatla a po staletích se Epitádeův nápad, nejrevolučnější ústavní změna od doby Lykúrgovy, přispěl k zániku spartské moci zevnitř, viz reformy Área IV. a Kleomena III. roky 243sqq. a 227sqq.

Iónská města zavolala na pomoc proti Farnabázovi Sparťany. Satrapa, jistě s Královou vůlí, se po Kúnaxách mstil těm z Hellénů, kteří podporovali Kýra. Po Farnabázově stížnosti do Sparty, že plenil jeho území, odvolali eforové Lýsandra z Helléspontu domů; v iónské oblasti působil nepřetržitě od roku 403. Ve Spartě byl obžalován, ale osvobozen a vymluvil se na potřebu obětovat v Libyi Ammónovi, takže mu dovolili též odplout. Jeho přítel Thórax, který byl příliš chtivý peněz, však byl odsouzen a popraven (tato událost se mohla stát již roku 403; o převratových plánech Lýsandrových srov. rovněž tam, ale hlavně roku 396).

Do úřadu satrapy Iónie se vrátil Tissafernés, sok Kýrův, zbavený funkce roku 408 (viz tam). V této době stáli Sparťané již na straně iónských měst a na protiperském kursu (srov. spojenecké úmluvy persko-spartské z roku 412 a 407 a rok následující). Příběh Kýrových žoldnéřů přispěl k aktualisaci protiperských nálad. Událost zvěčnělá účastníkem výpravy Xenofóntem  Athénským se stala inspirací intelektuálních panhellénistů a generace Alexandra Velikého. Hellénští žoldnéři na jaře ukončili anabasi z Mesopotamie k Pontu/Černému moři, viz rok předešlý. Oddíl "deseti tisíc" se po souši a z části po moři přemístil severní Anatolií do Chrýsopole v Bíthýnii, viz rok 399, kde se krátce pokoušel o převzetí velení nad nimi kondottiér Koiratadás z Théb, viz o něm rok 408. Cestou uzavřeli dohodu o neútočení s paflagonským dynastou Korylou, v tom čase protiperským rebelem. U Kalpy zemřel churavějící Cheirisofos a v Bíthýnii se dostala část vojska do bojů s Farnabázovými vojáky; nakrátko vojáci zvolili jeho nástupcem Neóna z Asiny. Spartský nauarchos Anaxibios, viz jeho osud rok 389, přeplavil Hellény k Býzantiu a po neshodách s novým nauarchem Aristarchem vstoupili vojáci pod Xenofóntem v zimě do služeb thráckého dynasty Seutha II., viz rok následující.   

Kolem roku 400 vznikla spojením s Parthíny říše illyrských Taulantiů (kmeny Chelidóniů a Sesarethiů). Říše trvala až do asi první poloviny třetího století.

Na Kypru v Kitiu skončila vláda krále Ba'al-meleka II. (vládl od roku 425). Po něm kraloval Ba'al-ram (vládl do roku 392)V letech 400 až 360 vládli v kyperském Amathúntu Lýsandros a Epipaló(n). Někdy v letech 400 až 390 bylo město Amathús na určitou dobu v moci Euagory I. Salamínského. Jeho mladšími vrstevníky snad byli vládci v Pafu blíže neznámí Echetímos a Tímocharés, srov. rok 385. 

Od roku zhruba 400 vládl v Sídónu král Ešmun'azar II. (snad do roku 384? zde o jeho rodině).

Na přelomu pátého a čtvrtého století žili epický a elegický autor Antimachos z Kolofónu, historik Kratippos z Athén, který navázal na Xenofónta (nebo byl mladším současníkem Thúkýdidovým?), komický básník Níkocharés z Athén, který svým dílem vyplnil dobu mezi starou a novou attickou komédií, a Meidiás z Athén, poslední z velkých hrnčířů.

Na konci pátého a začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédonu, společenský reformátor a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na majetek, chtěl prosadit sociální mír rovnostářstvím: Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin (viz rok 444 a srov. rok 133).

Kolem roku 400 tvořil Chairemón z Athén, autor prvních tragédií, které nebyly určeny pro scénická provedení, ale pravděpodobně jen k předčítání.

Na konci pátého století působil Antiochos ze Syrákús, nejstarší ze sicilských historiků, který svým dílem navázal na Hérodota. Jeho současníkem v Athénách byl řečník a sofista Thrasymachos z Chalkédonu, přesvědčený démokrat (srov. výše údaj o Faleovi a rok 404, vystupoval v Platónově dialogu Ústava) a Athéňan Kratylos, Sókratův současník, první učitel Platónův, skeptický přírodní filosof, stoupenec Hérákleitův.

Kolem roku 400 se v Sinópé narodil proslulý a mýthy opředený kynik Diogénés (nebo již roku 412?, zemřel roku 323). V anatolské Kýmé se narodil historik Eforos (zemřel kolem roku 330).

Kolem téhož roku zemřel v Perperéně historik a genealog Hellaníkos z Mytilény (narozen kolem roku 480). V Pelle v makedonské Émathii u krále Archeláa, jímž byl pozván i se svým životním přítelem Pausaniou, vychvalovatelem paiderastie, zemřel Agathón z Athén, autor tragédií (viz o něm roku 447), a někdy po roce 400 zemřel sofista Pródikos z Iúlidy na Keu (narozen mezi lety 480 až 470).

Tamós, Egypťan s vysokým postavením u Peršanů, ale sympatisant Kýrův, uprchl s celou rodinou až na syna jménem Glós do Egypta, srov. o něm rok předešlý. Zde však byli podle hellénské tradice všichni povražděni jedním z místních dynastů v Deltě jménem Psammetichos (V.?; identický s Amyrtaiem II.?, srov. rok 404). Kolem roku 400 dobyl nástupce jistého Irike-amanoteho Har-si-jotef/Harsijotef, král Meroé, na Egyptu zemi jižně od druhého nilského kataraktu (dn. severní SDN), válčil s Mededy (asi nikoli staří Medžaové (?), pozdější Blémmyové). Vládu nad Dolní Nubií však nedokázal udržet (viz dále rok 343 a 300).

V Arábii obsadili koncem pátého století původně jemenští Mínajové (arab. Ma'ín) severní Hidžáz, kde žili v blíže neznámém státním útvaru poplatném jemenskému Qatabánu (srov. rok 600).

Začátek královlády v Saba’ spadá do let asi 450 až 425 (?), v Ma'ínu kolem roku 400 a v Qatabánu o něco později. Vznik theokratického státu na území Jemenu je ovšem staršího data, někdy po roce 1000, snad kolem roku 950. 

Lze se domnívat, že prvně začal přechod z theokratických mukarribů na světské panovníky právě v Qatabánu. Prvním králem zde byl Jada‘‘ab Dubján ben Šahr. Poslední mukarrib Sabajů a první jejich král Kariba‘il Watar (jiný srov. rok 715 a 600) v téže době válčil s koalicí Qatabánu, Hadramautu a ‘Ausánu.

Mukarribové vládli v afrických sabajských koloniích ještě po celé čtvrté století. Je zachováno 26 jmen mínájských králů s nejasnou výslovností (v písmu byly vyjadřovány jen konsonanty). Prvním králem Mínájů byl Jada‘samh, který byl zbožněn v tradici jeho nástupců, následoval Hawtar‘att, Ma‘dikarib Raidán a Jadmur-malik, současník Kariba‘il Watara ze Saba’, dále pak Bi-‘Attar a Watar‘íl, ti všichni vládli v Haram, další vládli pak v Kaminá: Nabat‘alí, Ílsami‘Nabít, Ílsami’, Nabat‘alí Amír, Mas‘údum a Wahbum.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen, obývali čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, čes. křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v ritech všech starých kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Nejvíce pryskyřice se rodilo a dodnes urodí v Dhofáru (Zufár), historickém kraji na jihu dn. Ománu/arab. Umán na jemenských hranicích. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně v červenci začíná sklizeň: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Maribu a odtud pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazili 3700 km a náklad prodali u Středozemního moře. V hellénismu to bylo v Alexandrii (o snaze Ptolemajovců kontrolovat arabský obchod viz roku 260, o sabajském monopolu kadidlem viz rok 600). 

Ve čtvrtém až třetím století se všechny kmeny Skythů, které kočovaly mezi Donem a Karpaty, v tomto prostoru usadily.

V době mezi lety asi 400 až 250 existovala keltská kultura marneská, Marne, zvaná též podle hrobů kulturou vozových hrobů.

Téhož roku dobyli Římané podruhé ztracený Anxur (srov. rok 406). Zima byla nezvykle velká a sněhu bylo tolik, že tarasil cesty v Latiu. Následujícího roku se z neznámých příčin, možná po tání, naplnilo Albánské jezero po okraj. Viz dále rok 398. 

V Číně se narodil legalista Šen Pu-chaj (zemřel roku 337).