217

 

************************************************************

217.

Ol. 140, 4

85 SE

31 AE

(neznámý) | (Kallimachos) 

a. u. c. 537

Cn. Servilius Geminus a C. Flaminius II.

M. Atilius Regulus cos. suff., pak interregnum

Q. Fabius Maximus dict. II., pro konání voleb dict. L. Veturius Philo

************************************************************

Boiótarchem pro tento rok byl Aristoklés.

Na jaře nebo začátkem léta vpadli Sparťané vedeni efory omilostněným králem Lykúrgem (srov. předešlý rok) a Aitólové pod Pyrrhiou do Messénie; nebyli ale úspěšní, Pyrrhiás měl příliš slabý oddíl, nemohl Sparťany účinně podpořit a vrátil se s ním do Élidy, Lykúrgos do Sparty.

Zřejmě krátce na to zemřel ve Spartě královský poručník Kleomenés. Lykúrgos vyhnal svého ágidovského spolukrále Agésipolida III. a vládl až do své smrti roku 211 samostatněto byl definitivní konec dyarchie v lakedaimonském státu, která podle tradice měla trvat od roku 1103.

V květnu nastoupil již počtrnácté úřad stratéga spolku Achajů Arátos ze Sikyónu. Obnovil vojenskou disciplínu a údernost Achajů v poli důrazem na žoldnéře (viz předešlý rok), a to vše ve spolupráci s Filippovým stratégem pro Peloponnésos Tauriónem. Achajská armáda nyní čítala tři tisíce pěší vojáků a tři sta jezdců z řad občanů spolkových států, k tomu osm tisíc pěších žoldnéřů s pěti sty jezdci.

Stratégos Arátos starší též ukončil rozepře mezi občany Megalopole, kteří se po návratu bohatých majitelů půdy neshodli o rozsahu hradeb a velikosti pozemků, poněvadž odmítali věnovat novým občanům třetinu své půdy. Arátos utnul debaty nad ústavou, kterou jim na pokyn Antigonův (myšlen II. Gonatás n. III. Dósón?) napsal peripatétik Prytanis z Karystu, srov. o něm roku 229; nyní ji schválili a vytesali do stély. Jak kompromis vypadal, nevíme. 

Téhož měsíce vystřídal ve velení Aitólů na Peloponnésu Eurípidás Pyrrhiu, neboť si tak přáli nespokojení Élejové, aitólští spojenci od roku 219. Achajové pod Arátem dohlíželi na sklizeň v Argolidě, viz zde níže. Při aitólském vpádu do Achaje byl však u Leontia Eurípidás Achaji pod hypostratégem Lykem z Fár poražen. Eurípidás se na to s Aitóly vypravil z Élidy plenit v Tritaji, Achajové tehdy vpadli do Élidy a u lokality neznámé polohy Fyxion Éleje zaskočili a pod Lykem s achajským hipparchem Démodokem potřeli, dvě stě mužů pobili, osmdesát jali včetně naloupené kořisti; tu už nevraceli, ale nechali si ji, ačkoli byla původu achajského. 

Achajská flotila plenila aitólské území kolem Kalydónu a Naupáktu, dvakrát v kraji porazil achajský výsadek aitólské oddíly a zajali Kleoníka z Naupáktu: poněvadž to byl jejich proxenos, pustili ho brzy bez výkupného, viz o něm zde níže. Na začátku léta se na severní frontě vypravili Aitólové s jádrem svého spolkového vojska pod stratégem Agétou z Aitólie do Akarnánie a do Épeiru za lupem, nikdo se jim nepostavil a nerušeně se vrátili domů. Akarnánové se naopak pokoušeli páchat to samé v okolí Stratu, ale pak čímsi vystrašeni toho nechali a beze škod se vrátili domů. 

Král Filippos V., který přezimoval v Démétriadě, se na jaře vypravil nanovo proti Dardanůmporazil je a dobyl zpět největší město Paionů Bylazóry poblíž dnešní Skopje (lat. Scupi), srov. rok 221. Porážka byla pro Dardany zničující a vedla ke konci jejich říše v oblasti dnešní severní části slovanské skopské Makedonie (Severní Makedonie, dříve FYROM) a jižní části dn. Srbska (trvala od roku 286 či 284)Část Dardanů Filippos usídlil ve střední Makedonii a přesto zůstali do konce makedonské samostatnosti pro Makedonce nebezpečím.

Ještě na jaře se Filippos vrátil se svým stratégem Chrýsogonem z Dardanie do Thessalie, a pokusil se za svítání o dobytí Melíteie, ovšem nachystané žebříky byly krátké... Pak se pustil s veškerou svou obléhací technikou do fthíótských Théb, po dvanácti dnech, kdy se již hradby místy sesunuly, se obyvatelé vzdali. Všechny je král prodal do otroctví, město přejmenoval na Filippúpolis v Thessalii a kolonisoval ho Makedonci. Ve Fókidě přelstil Filippův místodržitel Alexandros Aitóly, když frúrarchos Panopea Iásón nalákal stratéga Agétu na slib, že mu město vydá. To se sice stalo, ale ve městě na Aitóly čekal s vojáky Alexandros a všechny útočníky zajal. 

Z Démétriady pochází nedatovaný veršovaný epitaf Antigena z Démétriady, který padl v bojích s Aitóly u Théb. Z druhé strany fronty pochází z roku, kdy byl stratégem Aitólů Agétás z Kallipole (218/217), usnesení Lamie, udělující básnířce/poiétriá epeón Aristodámě ze Smyrny, dceři Amyntově, za vystoupení ve městě s četbou svých prací vyzdvihujících aitólský původ obce proxenii, politeji/občanství s právem vlastnit půdu a domy, asýlii, asfaleji pro ni i její potomky a totéž pro jejího bratra Dionýsia, který ji na cestách doprovázel.

Aristodámá byla zjevně na uměleckém turné, neboť v Chalaiu/Chaleiu na pobřeží Ozolských Loker obdržela proxenii, vavřínový věnec a sto drachem k tomu. Lokrové jí občanství/politeia nedali, to obdržel její bratr a k tomu ateleji a epinomii, právo pastvy dobytka. • Občanská práva pro ženu-cizinku, jak je podává nápis z Lamie, jsou událost ojedinělá (chalajský edikt zachovaný v kopii na stéle z Delf již tak revolučně štědrý není). 

22. června, v době obléhání Théb, porazil Hannibal Římany u Trasimenského jezera, o čemž Filippos ještě nevěděl, viz zde níže. Po dobytí Théb na začátku léta se opakovaly mírové pokusy o ukončení spojenecké války vyslanců Rhoďanů a Chíjských, k nimž se přidali vyslanci Býzantských a krále Ptolemaia IV. Filopatóra I. 

Illyrský dynasta Skerdiláidás, předtím aitólský spojenec a od roku 220 makedonský, tvrdil, že mu Filippos nesplatil část ze slíbených peněz, a tak poslal na Leukadu patnáct lodí, aby se "obsloužil" na makedonském majetku. Se svými pirátskými lodicemi, lemby, se Illyrové zmocnili nic netušících čtyř makedonských lodí, jejichž posádka pod velením Korinťanů Agathína a Kassandra je pokládala za spojence, plenili z vod kolem Maleje jihopeloponnéské pobřeží a popirátsku přepadali obchodní lodi; zda byl Skerdiláidás i pod římským tlakem, že neplatil tribut a proto změnil koalici, nevíme, viz dále zde níže. 

Když proti nim poslal Filippos několik svých lodí, stačili se Illyrové vytratit. V této době slavil král Filippos v Argu nemejské hry, jichž se účastnil také Arátos starší. Zde ho též došla zpráva o bitvě u Trasimenského jezera, která byla vybojována 22. června v Itálii (viz níže). Spojencem kdysi Skerdiláidovým Démétriem z Faru, nyní svému poradci, jemuž jedinému zprávu sdělil, se dal jednadvacetiletý panovník přemluvit k uzavření míru s Aitóly s výhledem na vpád do Itálie; Arátos už také měl války dost. Ještě stačil král "uspořádat poměry" na Zakynthu, který patřil mezi achajské spojence.

Filippos se s vojskem usadil u Panormu, při finalisaci jednání se Makedoni přeplavili k Naupáktu, kam dorazila též armáda aitólská. Mír při několika cestách sem a tam vyjednával Kleoníkos z Naupáktu, kterého někdy v květnu n. červnu zajali Achajové při plenění pobřeží kolem jeho vlasti a nyní Filippovi a Arátovi posloužil jako diplomatický posel. 

Koncem léta (v srpnu?) uzavřely obě válčící strany v Naupáktu mír, jímž se skončila spojenecká válka (trvala do roku 220). Smluvně v podstatě platila zásada, že každý podrží to, co právě má:

1. Filippos, který byl zrovna pod Tauriónovým vlivem, podržel Zakynthos, Trifýlii, Oiniady a Fthíótské Théby neboli Filippúpolis,

2. Spolek Achajů dostal Psófidu a Lasión,

3. Spolek Aitólů nedoznal územních změn a

4. zároveň byla ukončena druhá válka achajsko-lakedaimonská, která trvala od roku 219, a Sparta zůstala aitólským spojencem (srov. dále rok 211).

Athény, požívající od roku 229 éru míru pod vládou bratrů Eurykleida a Mikióna, se jednání neúčastnily. Jediným směrodatným spojencem té éry byli pro Athéňany Ptolemaiovci.  

Aitólům přišel mír rovněž vhod. Ageláos z Naupáktu, nastupující stratégos Aitólů, podněcoval údajně Filippa V. k válce proti Římanům v podstatě stejným způsobem jako Démétrios Farský (a to ještě nevěděl o Trasimenském jezeru). Operoval varováním, že Helléni by mezi sebou neměli válčit, poněvadž z války Římanů s Kartháginci vyjde vítěz, buď Říman nebo Pún, který se nespokojí s vládou nad západem Středomoří, Itálií a Sicílií, ale půjde na východ. Mluvil o mracích ze západu, které dolehnou na Helladu/apo tés hesperás nefé prosdexétai tois kata tén Hellada topois episténai. Války s Hellény by měl král odložit na příhodnější dobu...; srov. zde níže a následující roky, hlavně rok 215, další protiřímská varování viz rok 211 a 207. Podobně ovšem uvažovali i Římané a začali hellénský svět škatulkovat podle svých zájmů: Makedonie a její mladý, resolutní král vzbuzoval obavy a k tomu ta řevnivost na úctyhodné vojenské dějiny Makedonů.

Koncem září se po aitólském míru Filippos V. vypravil proti dynastovi Skerdiláidovi plenícímu kraj na makedonsko-illyrském pomezí a obsadil z měst Antipatreiu a další města na území Dassarétů a oblast jezera Lychnis/dn. Ochridské. Makedoni lupiče vyhnali a obnovili kontrolu nad krajem. Proti Filippovi požádal Illyr o pomoc Římany, kteří mu poslali deset triér; viz následující rok.

Podle jistého výkladu by někdy v této době snad mohl Skerdiláidás (I.) zemřít a nástupcem se stal jeho syn Pleuratos II., popřípadě zemřel c. 212 Pinnés/Píneus. Viz však rok 212, kdy se snad stal ve skoderské říši nástupcem Pinnovým a za spoluvládce si přibral Pleurata. O Píneovi viz zde níže.

Na podzim, koncem září, v době podzimní rovnodennosti, se stal novým stratégem spolku Achajů již potřetí či počtvrté Tímoxenos (srov. rok 223). Byl zvolen na úřední rok 216/215, zároveň ale na zbytek tohoto roku úředního. • Tím se Achajové a Aitólové sjednotili v době nástupu úředníků do funkce. Předtím Achajové volili úředníky na archairesiích v březnu a svůj úřad nastupovali v květnu (viz původní volby roku 224).

Někdy po skončení spojenecké války, viz zde výše, uzavřel spolek Akarnánů dohodu s Anaktoriem, jedním ze svých členů, o vykonávání kmenových sakrálních povinností. Anaktorion bylo za války s Aitóly zle poničeno a nemělo prostředky na uspořádání slavností Apollóna Aktijského/Apollón tú Aktiú.

Stéla nalezená v Olympii s epónymními úředníky, které nelze chronograficky zařadit, vypočítá podmínky akarnánské pomoci: Akarnánové opraví Apollónův chrám na své náklady, uhradí výdaje za výroční hry/aktiadai, obětiny a slavnosti v dřívějším rozsahu, příjmy ze slavností včetně dvouprocentní daně/pentékosté (sc. meris/padesátá část) z podnikání na hrách, o co se zvětší chrámový poklad po těchto slavnostech, to budou spravovat Akarnánští, hry zůstávají v pořádání Anaktorských a kdyby něco z dohody Akarnánští porušili, vše připadne Anaktoriu. 

Někdy po bitvě u Rafie poctil Sifnos zlatým věncem za dva tisíce drachem, proxenií a asýlií flétnistu Perigena z Alexandreie (srov. ke jménu v indexu s. v.) za to, že na ostrově vystupoval dva dny/hóste aulís[astha]i [par' hémín]| [en hé]m[e]rais dysi[n] a demonstroval oddanost svému králi a královně. Kolik v aktu bylo politiky, nevíme. Usnesení na poškozené stéle není datovatelné a pro shodu jmen monarchů Ptolemaios II. n. IV.) a Arsinoé (II. n. III.) nelze vyloučit, že pochází už z roku 271, kdy skončila první válka syrská, viz tam.

Poválečné démégrafické problémy jsou doloženy i v případě thessalské Lárissy. Filippos zde přezimoval roku 219 a jistě měl ve městě dobré přátele. Zachovaná stéla se dvěma královými dopisy a usneseními městské rady dokladuje mimo jiné, jak neradi Helléni přijímali mezi sebe cizince, byť Hellény. První dopis Filippův z 21. hyperberetaia pátého roku jeho vlády/c. září 217 reagoval na žádost Lárisských v nouzi ohledně nedostatku občanů po spojenecké válce. Král jim doporučil dát občanství všem metoikům ve městě, Thessalům i Hellénům ostatním. Úhrnné počty neznáme, zachována jsou jména lidí ze Samothráky, 142 z Krannónu a přes šedesát z Gyrtóny.

Druhý dopis z 31. gorpiaia sedmého roku/srpen 214 je odpovědí na vývoj v Lárisse: ti, co se stali občany, ho byli opět zbaveni, důvod neznáme. Král slíbil, že až se vrátí z tažení, viz první makedono-římskou válku, vyslechne jednotlivé případy. Argumentoval mimo jiné římskými zkušenostmi, že prý zařadili do svého státu i osvobozené otroky, že jim Římané umožnili přístup k úřadům a že Římané kolonisovali sedmdesát osad. Nic takového se v Římě nedělo, tolik kolonií Římané nezaložili a nápis je pěkný příklad rané evropské fake news.     

Bitvou u Rafie/dn. arab. Rafah jižně od Gazy vyvrcholila čtvrtá válka syrskákterá vypukla roku 221 a tohle byl její pátý rok trvání. Před bitvou se stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie (srov. rok 219) a velitel elitních seleukovských jednotek vplížil se dvěma muži před úsvitem do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatora I. Král se však zdržoval právě jinde a zabil jen jeho lékaře Andreu, který se v královském stanu právě zdržoval. Atentátník se v pořádku dostal zpět do seleukovského ležení.

Antiochos se příliš spoléhal na zkušenosti svých vojáků. Armádu soustřeďoval v Láodikeji, která měla přízvisko Tráchys, lat. Scabiosa, na pramenech Orontu. Ptolemaios vyrazil s armádou z Pélúsia 13. června a po několika dnech si stály obě vojska nadohled. 

Sósibios, Filopatorův ministr, shromažďoval (již od roku 219, srov. tam) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady. U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, jenž působil již u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, slavný kondottiér Andromachos z Aspendu, velitel ptolemaiovské falangy (později přešel na seleukovskou stranu), vyhlášený Polykratés z Argu, který sehrál významnou roli v dvorské politice a v likvidaci domorodého povstání, viz rok 186, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Rozhodnutí mělo zakrátko i později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj, jak se soudívá.

Na Antiochově straně tolik věhlasných jmen angažováno nebylo, převládali "domácí" lidé. Byttakos z Makedonie velel lehkooděncům z východu říše, mimo jiné Dáaům, Aspasiános z Médie svým lidem, Zabdibélos deseti tisícům Arabů, Theodotos z Aitólie, přeběhlík od Ptolemaia, elitním jednotkám, Níkarchos a Theodotos Hémiolios falanze, Menedémos z Alaband Thrákům, Hippolos z Thessalie, další z přeběhlíků, hellénským žoldnéřům, krétským Eurylochos a Zelys z Gortyny, jízdě Antiochův synovec Antipatros a Themisón, Lýdům a Kardakům/asi Kardúchům Lýsimachos z Galatie. 

Bitva u Rafie byla vybojována dne 22. června a byla největší, jakou spolu kdy Hellénové vybojovali; srov. ovšem s Ipsem roku 301. Ptolemaiovské vojsko čítalo sedmdesát tisíc mužů pěchoty, 5700 jízdy a 73 slonů, seleukovské 62 tisíc pěchoty, šest tisíc jízdy a 102 slonů. Na obou stranách se musely povely překládat do mnoha jazyků. Bitvy se osobně účastnili králové Antiochos III. (podle všeho též) s manželkou Láodikou III. na jedné straně, a král Ptolemaios IV. Filopatór I. se svou sestrou Arsinoé III., nezvyklý úkaz, aby hellénistické královny doprovázely chotě do pole (Arsinoé se za bratra provdala až roku 211, viz).

Ptolemaiovci zvítězili na jednom křídlu a obsadili Rafii. Přišli o většinu slonů, 1500 mužů pěchoty a sedm set jezdců, na seleukovské straně ovšem padlo na deset tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy, čtyři tisíce mužů bylo zajato, zahynulo pouze pět slonů. Bitvu otevřel gigantický souboj chobotnatců, v němž afričtí zcela jasně podlehli indickým, šestnáct jich bylo zabito v poli a ostatní z bitvy uprchli; seleukovským elefantarchem byl Filippos, Antiochův schovanec.

Podle egyptských zdrojů ovšem Ptolemaiovci ukořistili všechny seleukovské slony (?) a vůbec byli Seleukovci drtivě poraženi. Ptolemaios z vděku Héliovi/Reovi obětoval po bitvě čtyři slony, ojedinělá to událost v hellénských dějinách. Měl pak král hrůzné sny, byl za děsivý čin bohem sužován a snažil se nesmrtelné udobřit všelikými rituály a tak čtyřmi slony bronzovými.  

Antiochos, který na svém pravém křídle zvítězil, se po bitvě utekl do Rafie a druhého dne do Gazy. Porážku uznal, požádal o možnost pohřbít své padlé a vrátil se do Antiocheie. Ptolemaios, jehož falanga zvítězila nad seleukovskou, se radoval z vítězství, které bylo pro řadu jeho poddaných překvapením, srov. rok 221.

Filopatór I. podržel oblast Koilé Syrie čili Syrie s Foiníkií, zůstal tu tři měsíce, aby vrátil vše do původního stavu před Antiochovou invasí, a stratégem znovu nabyté oblasti jmenoval Andromacha z Aspendu. Do Egypta se vrátil po čtyřech měsících o narozeninách Horových 12. října. Nutila ho k tomu vzpoura, viz zde níže. Z Filopatorova syrského pobytu pocházejí zřejmě dedikační sochy panovníkovy zasvěcené v Ioppě Anaxikleem, královým knězem/hiereus tú basileós, a v Tyru hipparchem Dorymenem z Aitólie (srov. rok 219) z vojska Níkoláova, viz o něm roku 219sq.; zachovány podstavce soch s nápisy, sochy nikoli.

Do téže doby patří též zjevně smyšlený příběh apokryfní Třetí knihy Makkabejských. Filopatór se prý v Jerúsalému domáhal vstupu do Jahweho chrámu a bylo z toho mezi Židy velké pozdvižení a také královo rozčilení. Velekněz Simón II. ho sice umluvil, ale Ptolemaiovec se prý chtěl obyvatelům pomstít. Elefantarchés Hermón dával po tři dny pít pěti stům (!) slonům neředěné víno s kadidlem, aby se rozzuřili a mohli se vrhnout na Židy. Modlitby katastrofu odvrátily, král politoval, pochopil velikost Jahweho a dovolil Židům potrestat odpadlíky od monotheismu, kteří vyznávali Dionýsa, a ti jich hned tři sta povraždili a drželi sedmidenní slavnosti.

Odtáhl do Ptolemáidy a odtud pokračoval domů. Jiná úsečná informace praví, že Filopatór pobil v Palaistíně šedesát tisíc Židů, další údaj uvedl čtyřicet tisíc; vše evidentně vzešlo z pramenů nikoli historických. • O podobném příběhu o Židech a slonech viz roku 145 v Alexandreji.  

Seleukeia v Píerii zůstala po jednáních, která vedl Antiochův synovec Antipatros a Theodotos Hémiolios se Sósibiem, Seleukovcům až do konce dynastie. Ujednáno prozatím roční příměří (egyptský pramen, rafijský dekret, uvádí dva roky a dva měsíce). Filopatora už válčení nebavilo a těšil se zpět do Alexandreie na nádherný život u dvora (srov. podobnou nechuť u imperatora Commoda). Poněvadž se dál opět zahraniční politice nevěnoval, jeho říše z této války nakonec vyšla oslabena (viz pak rok 201). Antiochos, který měl obavy z nespokojenosti mezi vojáky, se nyní mohl věnovat válce s Achaiem, viz rok následující. 

Kněží v Memfidě blahopřáli králi k vítězství svým výnosem z 1. artemísia/15. listopadu 217: trilingvní dekret rafijský zavedl pětidenní chrámové slavnosti pro Theoi Filopatores na paměť vítězství; srov. sněmování kléru v Memfidě po dvaceti letech 26. března 196.

Nicméně po bitvě u Rafie vypukly vzpoury v Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, přejmenovaném tak Hellény podle sídelního města, egyptsky No Amon, později Diospolis Megalé resp. lat. Magna. Nepokoje podněcovali domů se vracející egyptští vojáci, jimž vítězství u Rafie pozvedlo "národní" sebevědomí a kteří nebyli finančně uspokojeni. Byli po hellénsku ozbrojeni a revolta v Thébaidě byla ptolemaiovskou armádou potlačena až roku 211 (srov. i rok 207). • Kolem roku 210 zůstala na egyptském venkově jediným oběživem měděná mince. Počítalo se 240 měděných drachem do jedné stříbrné. O generaci později (roku 183) bylo měděných drachem do stříbrné již dvakrát tolik. 

Ve druhém roce druhé války púnské vypukly v Hispániích boje Římanů pod Cn. Corneliem Scipionem Calvem, viz rok předešlý, s Kartháginci pod Hannibalovým mladším bratrem Hasdrubalem. V ústí řeky Hibéru porazili Římané ve spojenectví s Massilskými kartháginskou flotilu řízenou Himilkónem, která přišla o 25 lodí ze čtyřiceti. Pozemní oddíly do bojů nezasáhly.

Massilští použili taktiky vynalezené kárským emigrantem Hérákleidem z Mylas, kterou měl použít proti Púnům již někdy po roce 496, viz tam; podle jiného zdroje byly na bojišti jen dvě massilské lodi. Cn. Cornelius dával metat na púnské lodi nádoby se smolou a tak zvyšoval šance na jejich zapálení; zda to fungovalo, nevíme.  

Stálým zimovištěm Římanů po celou doby války v Hispániích byla Tarracona/řec. Tarrakón severně od Hibéru, kterou nechal Hannibal předešlého roku při tažení do Pyrenejí nepovšimnutu. Později se tradovalo, že Tarraco byla kolonie založená Cornelii Scipiony. 

Dále Cn. Cornelius s loďstvem neprorazil: plenil pobřeží a dva dny marně obléhal Ebusus na stejnojmenném ostrově/dn. Ibiza. Pozemní válku dovedl překvapivě až ke Castulónu na úpatí dn. Sierry Moreny/saltus castulonensis, odkud pocházela Hannibalova manželka Imilce/Imilké, orétánská princezna (o jejím velkém věnu viz rok 228). Hasdrubal před ním ustoupil do Lúsítánie; ještě nikdy nebylo římské vojsko tak hluboko v Hispániích. Pro vzpouru mezi keltibérskými spojenci podnícenou bratry Indibilem/řec. Andobalés a mladším Mandoniem, prokartháginskými vůdci Ilergetů, se musel ale stáhnout.

Koncem léta připlul s novou flotilou o dvaceti plavidlech (jinde: třiceti) a se zásobovacími loděmi Gnaeův bratr proconsul P. Cornelius Scipio, který pak válku na hispánské frontě řídil. Tehdy poprvé Římané s armádou táhli na jih od Hibéru. Tábořili před pevností Sagunta, kde drželi Kartháginci rukojmí z celé země jako záruku spojeneckého míru. Keltibérskému předákovi Abelukovi se podařilo přemluvit púnského velitele Bóstora, aby je v zájmu míru pustil domů; Abelux/řec. Abilyx je pak v noci odvedl do římského tábora a získal stejnou vyděračskou výhodu, jakou předtím měli Kartháginci. Viz dále rok 214.

Kartháginci vyslali z Afriky nové loďstvo o sedmdesáti lodích směrem na Sardinii a odtud k Pise/Písám, kde si mysleli, že je právě Hannibalovo vojsko. Když proti nim vyrazila římská flotila pod konsulem Cn. Serviliem o 120 lodích, vrátili se přes Sardinii domů. Cn. Servilius přes Lilybaion pokračoval do Afriky, vzal výpalné od obyvatel ostrova Kerkíny, posádku vložil na Kossýru, které se zmocnil (viz rok 255), a pak se vrátil do Lilybaia, kde flotila přečkala zimu (Cn. Servilius Geminus padl u Cann, kde velel středu). Po odchodu konsula flotile velel sicilský propraetor T. Otacilius Crassus, který dostal v létě posilu 25 lodí, viz o něm rok následující.  

V Itálii se po prvním jarním oteplení vypravil Hannibal s Púny ze zimoviště v Popádí, aby překročil na nestřeženém místě Apenniny a dostal se do Etrúrie. V horách však armádu zaskočilo velmi zlé počasí, krupobití s blesky, zima a dvoudenní nepřetržitý déšť. Zde také zahynulo sedm slonů zbývajících po bitvě u Trebie. Hannibal se musel vrátit do nížiny k Placentii, kde opět narazil na Římany, jimž velel konsul Ti. Sempronius, který se vrátil z Říma, kde organisoval konsulské volby. Po celodenní bitvě, v níž obě strany přišly po šesti tisících mužích, stáhl se Říman k jihu.

Hannibalova armáda pokračovala na jaře do Ligurie, kde doplnila stavy a bažinatým terénem pokračovala do Etrúrie k Arretiu, kde se rozložil táborem nový konsul C. Flaminius. Cestou přišel o posledního slona a sám po neléčeném zánětu oslepl na jedno oko. Cestou dával loupit a ničit usedlosti, aby Římany provokoval, minul jejich posice u Arretia, prošel kolem Cortony a nachystal posice v údolí u jezera před ním.  

Konsul Flaminius ho s legiemi následoval a v mlhavém dni vpochodoval do pasti. 22. června, ve stejný den jako na druhé straně Středomoří bitva u Rafie, vybojoval Hannibal v severní Itálii bitvu u Trasimenského jezera/Trasumenského, v níž vlákal do léčky Římany a mimo jiné padl konsul C. Flaminius zabit jakýmisi Kelty a s ním patnáct tisíc vojáků (ale jenom 1500 padlých na kartháginské straně, většinou rovněž Keltů) a stejné množství Římanů a jejich spojenců bylo Púny zajato. Šest tisíc z celkově patnácti tisíc zajatců pocházejících ze spojeneckých italských států/socii Latini nominis, srov. rok 338, propustil Kartháginec bez výkupného s tím, že přišel bojovat za jejich svobodu na Římanech. Během bitvy nastalo prý v kraji zemětřesení, ale bojující strany si toho nevšimly. T. r. bylo prý v Římě a okolí zaznamenáno 57 otřesů půdy. Nástupce Flaminiova v konsulátu viz výše v dataci. 

Po Hannibalově boku bojoval jeho bratr Mágón a velitel úderné jízdy Maharbal. Kartháginci pod Maharbalem, většina jízdních vojáků byla numidská, rozprášili v Umbrii jízdu o čtyřech tisících mužích vedenou propraetorem C. Centeniem, kterého vyslal konsul Cn. Servilius pochodující se svou armádou na pomoc Flamininovi od Arimina, kde měl střežit případnou cestu Púnů. Maharbalova jízda prvního dne v boji polovinu Římanů pobila, zbytek zajala druhého dne.

Hannibal nerušeně prošel Umbrií a Picenem a dorazil k Jadranu. Cestou získal nesmírnou kořist a vojáci pobíjeli kdekoho, především muže; statistikou v této věci staří autoři čtenářům neposloužili. Vojsko si odpočalo a odtud poslal po moři svého prvního posla do Karthága. O zdraví koní se staral tak, že je dával umývat starým vínem, tolik ho měl k disposici, a zbavil je tak chorob. 

Púnové na to táhli přes území Marrucinů a Frentanů do Iapygie. Zmocnil se Venusie a sledován Římany pod diktátorem Q. Fabiem obrátil do Samnia a Kampánie do okolí Capuy a Maharbalova jízda plenila zemi až po Sinuessu. Z falernského kraje na severu Kampánie, který nebyl vhodný pro přezimování armády, se znovu obrátil. Aby jeho záměry nebyly vyzrazeny, dal povraždit všechny zajatce, počty neznáme. Oklamal číhající Římany a s velkou kořistí odtáhl do vyhlédnutých zimovišť v kraji bohatém na obilí kolem ápulské Lucerie a Gerúnia, jehož obyvatele při dobývání pozabíjel (podle jiné verse před Púny lidé utekli).

Sem do tohoto tažení z Kampánie spadá známá noční lest s dobytkem s upevněnými loučemi na rozích, kteří upoutali pozornost Římanů a Kartháginci mohli v klidu projít soutěskou a ještě část Římanů pobít. 

Po ztracené trasimenské bitvě a Centeniově konci byl zvolen prodiktátorem (lid neměl právo diktátorské volby), pak diktátorem (podruhé) Q. Fabius Maximus Verrucosus. Za úkol měl zdokonalit opevnění Města a v okolí strhnout mosty. Mimo jiné vzal pod přísahu propuštěnce a zařadil je do armády; do války vytáhl se čtyřmi legiemi. Poněvadž viděl, že Římané nejsou s to Hannibala porazit v otevřené bitvě, prosazoval taktiku containmentu, sledování púnské armády, omezování jejích zásobovacích možností a přístupu ke spojencům.

Politika to byla psychologicky náročná a velmi nákladná: Římané byli odkázáni na dovoz obilí ze Sardinie, na nákupy na Sicílii a asi též v Egyptě. Římané slíbili na odvrácení nebezpečí vykonat mimořádné státní obětiny/ver sacrum, svaté jaro a velké hry za 333 333 a jednu třetinu assů: k jejich uskutečnění ale došlo až po 22 letech, po 15. březnu roku 195, oběti bohům byly okamžité a hostina trvala tři dny. 

Fabiovým zástupcem, velitelem jízdy/magister equitum byl M. Minucius Rufus, chlapík bojovný, jemuž se podařilo zaskočit Hannibalovi jednotky při sklizni obilí v okolí Gerúnia, mnoho nepřátel pobít a donutil Hannibala dbát na opatrnost. Pod dojmem zveličené zprávy o vítězství určil senát Minuciovi stejné pravomoci jako diktátorovi Fabiovi, který mu přepustil též polovinu legií (podle jednoho dedikačního nápisu na oltáři zasvěceném Hérákleovi v Římě se M. Minucius, syn Gaiův, tituloval jako diktátor). Ale v novém střetnutí s Púny M. Minucius div že neztratil vše, nebýt nedalekých legií Fabiových. Pak již mohl Hannibal se svými lidmi v klidu přezimovat v Gerúniu.  

Odtud žádal o posily a peníze z Karthága. Púnové mu ale nic neposlali, poněvadž to bylo v rozporu s jeho hlášeními, kde psal o samých svých vítězstvích: podle logiky kartháginské vlády by měli vítězové posílat peníze domů a ne aby to bylo naopak.

Poněvadž byl stát v nebezpečí, vysadil senát platnost Genuciova zákona z roku 342, viz tam, zakazující vykonávat jakýkoli vysoký úřad dvakrát v deseti letech po sobě. Opatření zřejmě nebylo po válce obnoveno.

Římané vyslali t. r. ke králi Filippovi V. vyslance s žádostí o vydání Démétria z Faru. To bylo v Makedonii odmítnuto, viz rok 219, vždyť to byl králův poradce. Druhé poselstvo směřovalo (asi do Skodry) za králem Píneem/Pinnem, synem Agrónovým, viz rok 230, aby žádalo o vyplacení sjednaného tributu, nebo aby smlouvu o přátelství s Illyry prodloužilo, pak by ale měli Římané vybrat od Illyrů rukojmí. Jak to dopadlo, nevíme: o Píneovi to byla poslední zmínka v chronografiích, viz zde výše a roku 212. 

Koncem roku bylo v Římě ukřižováno dvacet pět otroků za protistátní spiknutí, co bylo cílem nevíme, a jejich udavač obdržel svobodu a 25 tisíc assů k tomu. Po dvou letech pátrání byl dopaden kartháginský špión: Římané mu usekli ruce a propustili, aby byl výstrahou.

Plébejský sněm t. r. schválil senátorský návrh, aby po dobu války bylo možné volit konsuly, a to kolikrát bude libo. Pravidlo bylo zpochybněno roku 210 tribuny lidu bratry C. a L. Arreniovými, ale neuspěli. Za Fabiovy diktatury byly v Římě poprvé raženy zlaté mince/statéry a počet assů do dénáriů zvýšen z deseti na šestnáct; vojáci však vypláceni dále postaru.  

Král Hierón II. Syrákúský poslal Římanům do Ostie po trasimenské bitvě flotilu s třemi sty tisíci medimny pšenice, dvěma sty tisíci ječmene a tisíc lučištníků a prakovníků pro válku s Púny, odvěkými nepřáteli sicilských Hellénů. K tomu poslal zlatou sošku Níky/Victorie o 220 librách/c. 72 kilogramy. Římané ji umístili na Capitolium do chrámu Iuppitera Optima Maxima.