Sex (1)

sex, sexualita, hetero- a homosexualita, hetéry, prostituce, noční život; viz také rozsáhle pod ženy a hostiny, zneužívání viz s. v. 

Muži a hetéry. Jako celý hellénský svět také jeho hostiny byly, viz tam, světem ryze mužským. Navenek si toho nebylo možné všimnout, ale stejně jako instituce hostiny měla svůj dávný kultovní základ, u něhož neměla mezi indoevropskými Hellény žena u obětišť co pohledávat, podobně fungovaly zákony hellénského rodinného života. Volnost svobodné ženy neměla jednu podobu, větší u Dórů, malou u Iónů.

V homérské době se hetairy ještě nevyskytovaly. Objevily se až v archaické éře, v době předklasické, srov. pod ženy (4), kde o prvních slavných hetairách Rhodópidě a Archidice. V dórské Spartě měly ženy téměř plnou společenskou volnost, ale u Athénských tomu tak už nebylo. Ve všech hellénských demokratických státech, tj. v takových, kde probíhaly volby úřadů všemi občany, neměly ženy volebních práv. Ale jejich role u severních Hellénů (srov. Épeiróťané, Makedonci), kde po celý starověk setrvaly kmeny u královlády, měly ženy přístup i na místa nejvyšší, na trůn. Pravda, volby bojového vůdce, krále, kterou provádělo shromáždění mužů ve zbrani, se neúčastnily. Na rozdíl od Číňanů, kde to bylo běžné, žádná milenka nedala hellénskému království nástupce trůnu. 

Matriarchální zvyky předhellénských Pelasgů, Lelegů a dalších praobyvatel Hellady a egejské oblasti zachovali anatolští Kárové, u nichž se dědilo po linii matky, ale Káry nebrali Hellénové nikdy vážně (kromě Rhodských, jejich nejbližších silných sousedů, kteří s nimi vytrvale válčili). Kraj kolem hellénského Halikarnássu na kárském území byl ovšem atraktivní a Iónové z města měli řadu slavných rodáků. Nejznámějším asi bude otec historiografie Hérodotos.

Slavná královna Artemísie dokonce porazila Rhodské ve válce. Byla sestrou a oddanou manželkou svého bratra Mausóla. Po jeho smrti roku 353 sezvala do Halikarnássu nejrenomovanější hellénské architekty doby a umělce, aby bratrovi postavili hrobku. V krátké době povstalo Mausóleion, jeden z divů světa, pravzor všech dalších mausólejí; jediné, k čemu Artemísii ještě posloužil, že byla pochována po boku svého bratra.

Na běžnou hostinu neměla vdaná žena přístup, a to i tehdy, pořádal-li ji manžel ve svém vlastním domě. Vdaná žena měla s dětmi vyhrazenou svou část domu, kam pro změnu zase nevstupoval žádný muž ani manžel. Nikde jsem se nedopídil, ani nemohl, jak moc byly obě části domu zvukově isolovány. Co všechno musela manželka vyslechnout, je ovšem jasné... Neboť ženy na hellénských hostinách nechyběly v žádném případě.

Profesionální hudebnice a tanečnice se staraly za mzdu o tento druh zábavy, jiné placené profesionálky se postaraly o zábavu »u lůžek«. Svlékání nebylo placené zaměstnání, to je profese teprve novověká, viz zde níže pod Moulin Rouge.

Za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy i deset až patnáct drachem. Za ženu ze svého „salonu“ žijící „na hromádce“ s někým jiným kuplíři-pasáci brali ovšem také tři miny denně, tedy tři sta drachem (!). O tak exklusivní ženě hovoří Menandros v jedné ze svých komédií a postava hry dodává, že ona žena vydá za deset jiných. Byla to nepochybně pozoruhodná forma leasingu, neboť (tak je to alespoň v komédiích) stejně si leasující leasovanou nakonec vzal. Právním postavením byly takové ženy otrokyně. Jedním z velkých pasáků byl koncem čtvrtého století v Athénách Kasios z Élidy, jemuž patřily Lampitó ze Samu, hetairá Démétria Falérského, Níkareté z Megar, narozená ze svobodných rodičů, družka rhétora Stefana a filosofa Stilpóna, Metaneirá, přítelkyně Lýsiova a řada dalších žen. 

Menandrův latinský překladatel T. Maccius Plautus dává v jedné z komédií matkou-kuplířkou (léna, velmi častý způsob obživy starších dam, matek nebo vysluhujících holek; řec. mastropos, on i ona) pronajímat svou dceru (jinde i dcer více) jednomu klientovi na dobu jednoho roku za dvacet min, prodala by ji za dva talenty stříbra, v jiné stála svoboda ve stejné době, ve třetím století, vykoupeného děvčete od kuplíře třicet min (o radách matek dcerám z branže viz zde níže). 

Podobný „zaměstnanecký“ vztah byl koncem 4. století zjevně běžný, neboť se několikrát objevuje v Plautových překladech hellénských autorů Menandra a Dífila, svou dceru a posléze vnučku zaměstnávala Gnáthaina, družka Dífilova. Plautus též zveřejnil první jménem známou západoevropskou bordelmamá: v domě jisté Leucadie Oppie se v Římě scházeli bohatí muži všech stavů, jakoby chodili do klubu (o starší hellénské Níkaretě viz zde níže).

Přítelkyně na telefon (viz také s. v. ženy). Ženám s tímto povoláním říkali Helléni eufemisticky hetairá, hetairis/č. hetéra, totiž přítelkyně, společnice. Její mužský protějšek, hetairos, byl naopak společensky vysoko postavený, až i činovník. U makedonského dvora to byl přímo titul nejbližších mužů krále, poradců a osobních strážců, v hellénismu způsob dvorské titulatury, stupeň „ušlechtilosti“, srov. později latinské amícus.

Nedochované monografie o athénských hetairách sepsali Aristofanés z Býzantia zvaný Paroinos/Opilec, Machón, Apollodóros z Athén/peri tón hetairón (asi jiný od autora komédií), Ammónios, Antifanés z Athén, syn Panaitiův (? jiný od tragika pocházejícího z Karystu), též Gorgiás Athénský. Vypočetli kdysi 135 vyhlášených hetér, tedy žen s významnými milenci.

Hellénský svět byl (a je stále) protkán různými hetairiemi, přátelskými společnostmi, kluby. Na své partajnictví a přátele byl hrdý už Themistoklés, který veřejně prohlásil, co dodnes není slušné v demokraciích říkat, ačkoli se bez toho nedá dělat v politice kariera: „Nestydím se za to, že upřednostňuji své přátele.“

V krétských městských státech se dokonce jedna společenská vrstva ne zcela svobodných lidí (bez volebního práva) nazývala apetairové, „lidé mimo spolky“. Za osmanské okupace se v hetairiích sdružovali novořečtí patrioté. Po vzniku novořeckého státního útvaru roku 1821 se v nich dělala a dělá politika. Po vzoru hellénských hetairií například vznikly podnikatelské kluby rotariánů (první Rotary Club otevřel 23. února 1905 v Chicagu). O římských collégiích, factiónés a sodálitátés viz pod volby.

V klasickém hellénském světě byly nejvyhlášenější nevěstince v Korinthu. Prostituce byla zřejmě importována s kultem Aštarty a Adónida z Foiníkie přes Kypr a Iónii, popřípadě svým způsobem napodobována, jistě velkou roli sehrála Naukrátis v Deltě Nilu, další hellénská brána do Orientu. V Abýdu v Úžinách stával například chrám Afrodíty Porny, v Efesu Afrodíty Hetairy. Pravděpodobně první bordell v Evropě otevřel na Samu za vlády Polykrata v letech 532-522.

Původně ryze sakrální chrámová prostituce (nezaměňovat s kultovním sňatkem/hieros gamos, viz pod ženy) související s kulty plodnosti v převážně semitských státních útvarech a chrámových občinách profanovala v ryze komerční činnost, možná ještě formálně krytou jménem kněžek sexuálně atraktivních bohyň východního Středomoří.

V Babylónii se chrámové prostitutky jmenovaly charimtu/"vyčleněná" a jejich činnost charimútu (sumersky kar.kid), popř. qadištu/"čistá" (sum. nu.gig, srov. hebr. qedéšá). Z jejich činnosti dostával chrám peníze, stejně jako z dcer, které do takové služby poslali otcové pod tlakem svých dluhů. V egyptských Thébách byla praktikována prostituce dívek do první menstruace. Prostituci se údajně ve své vlasti věnovaly Lýdky, aby si vydělaly na věno: muže do manželství si ženy vybíraly samy. 

Helléni a jiní Indoevropané/Indogermáni sakrální prostituci v takové míře neznali, ale moci masa podlehli a z kultovního rituálu přejali to nejatraktivnější: princip volného přístupu k sexu a v městských státech umenšení risika manželských rozvratů občanskými nevěrami. Vedle sakrální prostituce, jak ji vylíčil Hérodotos o vazbě Babylóňanek na sex s cizinci ve jménu bohyně Mylitty (bab. Mullittu, ass. Mullissu, sum. Ninlil), kterou hellénský cestovatel trefně ztotožnil s Afrodítou, je sex pannen před vdáváním s cizinci-mořeplavci zmiňován na Kypru, zřejmě ve foiníckých krajích (Astraté/Afrodíté), v Hierápoli/Bambyké v Syrii (Atargatis, Astarté), v Eryku na Sicílii ve starší době, kde chrámové otrokyně byly k disposici též mužům domácím. V Hierápoli musely se cizincům nabízet ženy celý den za to, že odmítly truchlit za Adónida o mystériích, jak uvádí v dílku O syrské bohyni Lúkiános ze Samosat. V Héliopoli/Baalbeku se oddávaly místní panny cizincům ještě v éře Constantína I., který sakrální prostituci v údolí Bekaá/al-Biqá' zakázal. 

Prostituce byla vázána na chrámy i v Helladě. Když Athéňan Periklés dokončil roku 440 úspěšně dlouhé obléhání Samu, ženy provázející athénské vojsko, a zjevně to byly svobodné řemeslnice-souložnice/pallakis, pallaké, nikoli otrokyně, z vděku za dobrý výdělek obdarovaly samskou Afrodítu. V Korinthu zářil Afrodítin kult a její chrám disponoval tisícovkou otrokyň, hierodúloi, darů vděčných Korinťanů (není známo, které doby se Strabónův údaj týká). Tak významný borec Xenofón Korinthský, mnohonásobný vítěz na různých panhellénských hrách, věnoval Afrodítě sto žen, které zaslíbil bohyni pro případ, že vyhraje roku 464 na olympiádě (vyhrál běh a pentáthlon): "Paní Kypru, zde do tvého háje přivedl Xenofón stočlenné stádo pasoucích se dívek v radosti ze svých splněných přání." Pozornost bohyni to ovšem byla nesmírně ceny. 

Korinthos, město založením dórské, měl v klasických dobách pověst velmi drahého města, luxusu. Za sex s hierodúloi/chrámovými služkami a (svobodnými) hetairami tu utráceli mořeplavci, kapitáni, obchodníci z blízka i daleka. Sex v Athénách byl levnější, pro nákladné sexuální zábavy s Korinťankami existovalo též sloveso, alespoň v Athénách: korinthiadzomai/korinthovat. Viz o příslovečné korinthské drahotě též zde níže. To v Athénách, alespoň podle Aristotelovy Athénské ústavy, dohlíželi astynomové, po pěti ve Městě a v Peiraieu, mimo jiné na to, aby hudebnice do privátu nebyly najímány za více než dvě drachmy. pokud byl o některou na týž termín větší zájem, zájemci o ni pod dohledem úředníků losovali.

Aristofanés si tropil žerty z jistého Theóra, který žil v Korinthu, "neboť tam byly pornai", a Athéňanům ho presentoval v nejhorším obrazu (co na tom bylo pravdy, nevíme): byl to prý křivopřísežník a podvodník/epiorkos kai kolax, též cizoložník/moichos, požírač ryb/ichthyofagos (sic) a padouch/ponéros

Na rozdíl od korinthských Dórů u Římanů postavení souložnic, tedy družek ženatých mužů vedle jejich manželek, bylo v Latiu jiné. Latinové k hellénským hetairám/"družkám" protějšek neměli, leda tak ženy skrývající se pod označením scortum nóbile/dosl. "lepší kůže". Král Numa, který podle pověstí uspořádal Římanům náboženský život, zakazoval takovým ženám-kurtizánám/paelicés, pélicés chodit do Iúnónina chrámu, mimo jiné bohyně-ochránkyně manželství. A když už se tak stalo, musela žena s rozpuštěnými vlasy obětovat bohyni ovečku. Co to dále společensky obnášelo, nevíme.  

Placený sex nebyl pokládán ženami-manželkami za nevěru, ale byl důvodem k žárlivosti a také pragmatickou obavou před rozhazováním majetku, jak dokazují dochované hellénské a římské komédie. Prostitutky, ani ty "lepší"/meretrícés neměly přístup ke kultovním úkonům provdaných žen, to ani později Římanek, ale jejich pracoviště, bordelly, užívaly kupodivu statutu div ne asylového. Odívat se směly jakkoli pestrobarevně, což zakazoval svobodným ženám-měštkám již Zaleukos, jeden z nejstarších hellénských zákonodárců, svým Lokřankám, viz rok 663.

Hovorově se říkávalo prostitutkám v latinském světě od neutrálního puellae/dívky, po jednoznačné scortum (scortum diobolárium, "za dva oboly"), scortillum ("kurvička"), bustuária (jako moecha vlastně "cizoložnice"), lupa ("vlčice"), culliola (nějak souvisí s culleus/"kožený pytel"), próstibulum (řec. prostás, pouliční děvka, též označení pro muže a bordel, vyhledává vestoje), próseda ("čeká kunšofta před bordelem vsedě"), próstitúta "veřejně k mání"), petulca ("doráživá, rozpustilá") etc. Měly svá místa po ulicích, v podloubích divadel/fornicés, za náhrobky. V bordelích/lupánária určoval majitel/lénó, léna podniku a školených děvčat pokojíky/cellae.

Vedle zotročených žen se pokojíky pronajímaly ženy nezávislé, propuštěnkyně/cellae meretríciae, některé pracovaly "z domova". Výjimečnými jevy byly ženy svobodné, obvykle propuštěnkyně, žijící jako konkubíny ve vztazích nenepodobných manželským/contubernium, některé s vlastními nezanedbatelnými majetky, cf. životy Hispaly Fecenie/Faecenie Hispaly (viz o ní v indexu s. v. bakchánália), Cythéridy/Volumnia Cythéris (viz pod komédie a u roku 26), Acty/Claudia Acte (viz u roku 54+), Antónii Caenidy/Caenis (viz u roku 71+ a v indexu s. v. sex 5), Praecie, která se tolik zasloužila o hvězdnou karieru L. Licinia Luculla (viz o tom u roku 74). C. Verres, kterého proslavil svou žalobou Cicero, žil s kurtizánami Chelídón/"Vlaštovka", Pippou a herečkou a tanečnicí Tertií, dcerou Ísidóra ze Sicílie. Ukazoval se s ní na veřejnosti i při úředních záležitostech a provdal ji za svého klienta. Chelídón měla prý na Verra za jeho praetury velký vliv. o ženách jako Sabidia, Prímigenia etc. se dochovalo podstatně méně zpráv. Kurtizána Flóra žila s mladým Cn. Pompeiem Magnem. Když si ji na něm vyprosil jistý Geminius, Pompeius se jí již nikdy nedotkl. Flóra z toho byla prý nemocná, tolik se s ním sblížila. Q. Caecilius Metellus Nepos, cos. 57, když dával zdobit sochami a obrazy chrám Castora a Polluka na Foru, dal mezi ně též umístit Flóřinu podobiznu.  

Ukazovat se na veřejnosti (polo)nahý, (polo)nahá jako herci, zápasníci a prostituky pokládali staří za nedůstojné, nic pro svobodného člověka, byla to ínfámia/ostuda. Na veřejnosti/palam podnikající ženy byly proto děvčata všem přístupná/vulgárés puellae. Ani těm svobodným ženám a mužům živícím se sexem zakazoval zákon svědčit u soudů, ženit se a vdávat, viz k tomu zákony Augustovy u roku 18 (léx Iulia dé adultériís coercendís, léx Iúlia dé ví). Formulace prostituce byla jednoduchá: "kdo (on a ona) veřejně vydělává nebo bude vydělávat peníze (svým) tělem/quí quaeve palam corpore quaestum facit fécerit".  

V bezprávném prostoru hetairy určitě nežily. Když kurulský aedil A. Hostílius Mancínus, syn stejnojmenného otce, cos. 170, c. 151 obžaloval prostitutku Máníliu za to, že v noci přilétl z jejího přístřešku kámen a zranil ho, žena se odvolala k tribunům lidu a spor vyhrála. Řekla totiž, že Hostílius dorazil v povznesené náladě/comessátor, že ho nechtěla přijmout, takže se k ní vloupal a ona ho proto zahnala kameny.

Je zajímavé, že sakrální prostitucí známé Babylóňanky vyváděly na hostinách i s dcerami ještě v době Alexandrově. Když se napily, svlékaly se, jak odkudsi poznamenal Q. Curtius Rufus o měsíční zábavě Alexandrových vojáků v mesopotamské metropoli v říjnu 331. Brzy na to asi středisko Ištařina kultu v Babylónu vyhořelo, protože mesopotamské město za válek diadochů hodně utrpělo, přišel hlad a Seleukovci obyvatele nakonec z velké části vyvedli do nedaleké nově založené Seleukeie na Tigridu, největšího hellénistického města vedle Alexandreie a Antiocheie. O tom, že by se sem také přestěhovala Ištara se svými příznivkyněmi, není zpráv.

Starý věk neznal strach z pohlavních chorob, protože ve Středomoří tehdy nebyly nijak rozšířeny. Kapavka-gonorrhoia byla pojmenována až ve druhém století n. l. Galénem z Pergama. První případ syfilitidy (lat. lues, č. obrozenecky příjice) v Evropě je až z roku 1496 (srov. odhad u smrti Héróda Velikého). Považuje se za doložené, že nemoc s ošklivými hnisavými a páchnoucími boláky způsobovanou mikrobem Treponema pallidum roku 1492 dovezli z Karibiku od indiánů Columbus a jeho kumpáni, „objevitelé“ Ameriky.

V jedné Menandrově komédii se mladý čerstvě ženatý muž odstěhuje od své manželky a žije s jistou půvabnou hudebnicí, za níž musí denně kuplíři-pasákovi zaplatit dvanáct drachem; to byly hodně pěkné peníze. Mužova mladá choť trpí, protože manžela miluje, a její šetřivý otec je namíchnut, že zeťák vyhazuje tolik peněz z věna oknem; prý by za to žil měsíc a šest dnů, tedy s proletářskou skrovností dva oboly na den.

Více na příběhu nebylo skandálního. Leda moralisování jako: „Mládí a víno, to je nebezpečný pár, přidá-li se ochotná a lstivá přítelkyně.“ Hetairy a jejich životní příběhy byly takto častými náměty hellénských autorů komédií a jejich latinských překladů a kontaminací.

Výrazně nalíčené ženy na vysokých podpatcích, v krátkých barevných drahých šatičkách a někdy ověšené šperky pracující po ulicích a přístavech byly k rozeznání okamžitě. Voněly po myrrze, skořici, růžích a ještě v raném císařství patřil k drobnému odlišovacímu znaku prostitutek řetízek na noze. »Nižší« kolegyně hetér, pozdějších renesančních cortegiani a dnešních eskortních, měly označení pornai a jejich pracoviště porneion byl bordel ležící obvykle v konkurenčním prostředí v přístavech nebo v předhradí. Jejich cena byla od jednoho obolu po jednu dvě drachmy: statér/didrachma byl hodně. Prostituce byla po celý starý věk významným podnikatelských odvětvím a zároveň vyhledávaným řemeslem.

Zatímco do bordellu byly většinou majiteli, pornoboskos, sháněny otrokyně, které v životě neměly vůbec na výběr a jako sexuální otrokyně prodány, cesta ke kariéře hetéry byla pestřejší. Byly to ženy propuštěné z otroctví nebo zchudlé či opuštěné dcery svobodných rodičů, samy osobně svobodné s doprovodem otroků a parasítů a tudíž s právem neomezeného pohybu, které dali kuplíři n. kuplířky vychovat a vzdělat a drželi je u sebe v domě pro lepší zákazníky.

Tu a tam je zamilovaný klient vykoupil. Např. syn ctihodného Athéňana Fókióna (popraven roku 318) Fókos vykoupil z bordelu otrokyni a vzal si ji: skandál. Románků z tohoto prostředí je několik dochovaných a snad v každé hellénistické komédii vystupuje postava hrabivého kuplíře a lstivé, oddané, milující atd. hetéry.

Jeden z takových hrabivců-pornobosků se dostal do příloví. Athéňan Krobydzos n. Króbylos vlastnil dvě hetéry a ta dvojice darebně, zřejmě v teamu, obírala kunšovty, až se takové dubletě lidí spřažených ku páchání zla říkalo Krobydzovo spřežení, tandem/Krobydzú dzeugos.

Jednou ze vzácných skupin hetér byly plně svobodné a bohaté ženy, které si takový způsob života prostě vybraly, neboť pouze tato forma jim poskytovala v hellénském světě volnost srovnatelnou s muži: v souladu s  evropským liberálním pojetí o 21. století později si pouze takové ženy mimo jiné směly samy vybírat muže.

Řada hetér dosáhla nejen velikého majetku, ale také značného politického vlivu. Roku 552 se pomocí lsti, v níž sehrála základní úlohu ztepilá hetéra či „květinářka“ Fyé z Kollytu (jiní uváděli, že z Thrákie), představující bohyni Athénu doprovázející muže, jehož chce Athéňanům vřele doporučit, dostal podruhé k moci samovládce Peisistratos. Dojem Athéňanů z oné dámy musel být neskonale silný a o jejím dalším "božském" životě na tomto světě se již ničeho nezvídáme. 

Sochař Praxitelés vytvořil podle slavné hetéry Fryny z Thespií, vlastním jménem Mnésaréty, dcery Epikleovy, sochu Afrodíty Knidské (její starověká kopie, manufakturní práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů!). Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené/"A. vynořené z vln" (srov. zde níže). Osobně se nikdy nekoupala na veřejných místech a chodívala zahalená.

Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat a vlastenec Hypereidés. Rhétór byl vůbec do svobodymilovných žen blázen. Traduje se, že vydědil svého syna Glaukippa ve prospěch hetairy Myrrhiny ze Samu, snad té samé, která později patřila mezi ženy hyperplayboye Démétria Poliorkéta, viz zde níže. Myrrhinu si Hypereidés držel ve městě, v Peiraieu si vydržoval Aristagoru a v Eleusíně Filu rodem z Théb, za kterou zaplatil dvacet min. Všechny ty drahé ženy propustil po jejich vykoupení na svobodu. 

Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to zjevně nesedí, neboť řecké fryné znamená ropucha. Také bylo o Fryně napsáno, že vlastnila jakousi "flaštičku na tváře/lékythos pros tais gnathois", tedy pudr na zakrytí vrásek (?). Do Delf jako první z žen votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Lárissy. Fryné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi, svou podobu ve zlatě či zlacenou, dílo svého milence Praxitela, postavenou na mramorovém sloupu před Apollónovým chrámem. Cestovatel Pausaniás ji tam ještě viděl, jak vyplývá z jeho textu. 

Nejen krásou, někdy i penězi, vynikaly svobodné hetéry. Účastníky spiknutí athénských tyrannobijců Harmodia a Aristogeitóna (kterým mstu zpolitisovala běžná pomsta za uraženou nebo dokonce znásilněnou sestru) ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina/Lvice, Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se tím první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké pocty, a modelem mu stála přítelkyně Sósandrá.

Přítelkyní vůdce athénských demokratů Periklea byla ve druhé polovině pátého století Míléťanka Aspásiá, která patřila do Perikleova štábu poradců a též byla zapletena do procesu se slavným sochařem Feidiou, tvůrcem kultovních soch Athény Parthenos a Dia Olympského. Ačkoli byla lepší, vlastně ta nejlepší, bordellmamá, a přívlastek hetairá dostala podle všeho neoprávněně, měla u Athéňanů zajímavé postavení. Mudrlant Sókratés k ní vodil na filosofické rozpravy své přátele, kteří pak za ní posílali své manželky, aby si poslechly její řeči; tradovalo se později, že jako sofistriá/sofistka přednášela umění řečnické. Periklés byl přitom ženat s ženou z přízně (její jméno zapadlo), předtím provdanou za Hipponíka, který s ní měl syna Kalliu zvaného Boháč (protože prachatý byl). S Perikleem měla dva syny, ale po čase se rozešli; po dohodě, protože je to spolu nebavilo (formálně jí dal právo vzít si někoho jiného).

Athénský vůdce lidu pak vzal k sobě do domu Aspásii a měli nemanželského syna Periklea (zřejmě bez formálního sňatku, nicméně chlapec občanství získal; obrat „vdaná hetéra“ byl pokládán za nesmysl). Věhlasná Míléťanka zřejmě karieru začala ryze podnikatelsky. Dovezla do Athén z celé Hellady množství krásek a její business stál podle jedné tradice u počátku hrozné války s Peloponnésany (a předtím též prý samské).

Jacísi opilí athénští mladíci totiž unesli z Megar pornu Simaithu a na revanš se Megarští zmocnili dvou děvčat zaměstnaných Aspásií (říkávalo se děvčatům z Megar "megarské sfingy/megarikai sfinges", a tak též různým změkčilcům). Simaithiným milencem byl pak v Athénách též Alkibiadés. 

Periklés se postavil za zájmy své Aspásie, přišlo "megarské usnesení/pséfisma megarikon" a byla z toho peloponnéská válka, viz rok 432. U soudu mu pomohly slzy, jimiž snad porotu obměkčil. Periklés svou Aspásii, tak zvláštní byl prý jejich vztah, veřejně líbal dvakrát denně, když k ní přišel a když z jejího domu odcházel... 

Veřejný styk s hetérami, a to i dlouhodobý, se u Hellénů nepovažoval za něco, co by rozvracelo rodinu. V bordellech platilo svým způsobem asylové právo, ale také časový limit, jehož jednotkou bylo jedno naplnění vodních hodin, klepsydry (písečné hodiny jsou vynález až středověký).

Muži nalézali u hetér to, co nebylo doma: hellénští snoubenci se před svatbou v podstatě neznali. Jinak ovšem v očích konservativních Athéňanů a protiperikleovské oposice nebyla Aspásiá nic jiného než kurva (srov. podobnou roli oficiálních milenek francouzských králů).

Když Periklés roku 429 zemřel na mor, vdala se Aspásiá za bohatého dobytkáře Lýsiklea. Podnikatel sňatkem zřejmě politicky získal, nicméně to byl asi onen Lýsiklés, který roku 428 padl na tažení v Kárii, viz. I takové byly kariéry hetér: už o Míléťance nebylo slyšet a jistě dožila v klidu a míru. Tímto údajem mizí ze známé historie osobnost jedné z nejproslulejších žen hellénského světa, přítelkyně filosofů, umělců, první známá žena velkého hellénského světa v démokratických Athénách.

Aspásiá, dcera Axiochova, se prý řídila vzorem jisté Thargélie z Iónie, která byla kdysi velmi proslulá mezi Hellény krásou: stála ale ve službách perského krále Kýra II. a prostřednictvím svých milenců šířila po Iónii náklonnost k Peršanům, když roku 545 králův vojevůdce Harpagos oblast pacifikoval. To by ovšem znamenalo první podobné agentské vystoupení ženy v mezinárodní politice s působností na Evropu, první použití domácí ženy cizí mocností na získání politiků.

Nejproslulejším malířem, činným na dvoře Filippově i Alexandrově, byl Apellés z Kolofónu. Slavné jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval buď podle Fryny nebo podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Mezi další proslulé malíře této doby (posl. čtvrt. 4. st.) patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole.

Pausiás vytvořil mimo jiné obraz Stefanoplokos-Glykerá, Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. působící v Korinthu i Athénách, která byla údajně též přítelkyní Démosthenovou, srov. zde níže. Ale bylo to přátelství podle všeho obtížné a pravděpodobně někdy v pozdějších dobách literárně vykonstruované.

Láis byla prý žena, jak ostatně v její profesi obvyklé, velmi náročná. Když se řečník domáhal jejího přátelství, chtěla po něm astrálních deset tisíc drachem (podle jiné verse půl talentu za jednu noc). To bylo na Démosthena, který sám miloval luxus, moc. Prý tehdy řekl, asi aby zakryl svou uraženou pýchu: Nenakupuji za tolik, abych toho pak litoval/úk agoradzó tosútú metanoésai."

Nejpozději odtud možná povstalo rčení, že "ne každý má na to, vyplout do Korinthu/ú pantos andros es Korinthon esth' ho plús". Přísloví do latiny o několik století později upravil Q. Horatius Flaccus: nón cuivís hominí contigit adíre Corinthum.

Láis se živila sexem až do svého stáří a pochována byla u Korinthu pod náhrobkem s lvicí s beránkem v tlapách. Většina hetair nechalo businessu ještě za svého mládí a porůznu se usadila. Milenka Ísokratova Lagiska se k němu nastěhovala a měli spolu děti. Zřejmě podobně žily Hippafesis, Theokleiá, Psamathé, Antheiá, Aristokleia, Filyrá, všechno dámy z posledních desetiletí čtvrtého století (Lýsiás). 

Nejvyhlášenějšími hetairami působícími v Korinthu, ale pocházející z různých koutů hellénského světa, v éře předhellénistické byly Thalatta/"Moře", Koriannó, Fanion, Opórá, Klepsydrá, Láis, Kýréné, Leaina, Pyrrhiné/Zrzka, Skióné a Sinópé alias Abýdos (že prý byla stará jako ona osada a drzá, takže se nezdvořilému chování kataschémonésai podle ní říkalo sinópésai). Jistá Fanostraté si vysloužila přezdívku Ftheiropylé/"Brána vší", neboť prý obvykle "postávala ve dveřích a vybírala si vši/epeidé epi tés pylés hestósa eftheiridzeto". 

S jinou athénskou Glykerou žil v Tarsu Alexandrův přítel a pokladník Harpalos, když zemřela jeho zbožňovaná hetairá Pýthoníké/Pýthioníké. Glykeru ctil jako královnu a v Rhossu jí dal vztyčit sochu. V Athénách si udělala jméno dáma s pseudonymem Klepsydrá. To proto, že klientům vyměřovala čas vodními hodinami. Hvězdami za druhé poloviny peloponnéské války byla Kynna/"Psice" a Salabakchó/"otřásající se díra, škvíra", obojí u Aristofana zjevně s vulgárním významem "píča". Jejich vrstevnicí byla Náis/"Náiáda", o níž však nic zlého zaznamenaného nebylo, což vzhledem k jejímu jménu by ani nesedělo.

Hetairá Nannion/"Marnotratnice" měla od Athéňanů dvě přezdívky: Aix/"Koza", poněvadž "spucovala" majitele "koloniálu" a hospodského/kapélos Thalla (řec. "výhonek"), a Proskénion, poněvadž upoutávala svým vzhledem pozornost jako jeviště na divadle. Více než klienty vynikla mezi nimi jistá Kýréné svými službami. Během sjednaného času svého "přítele" uspokojila střídáním dvanácti různých poloh, takže se jí říkalo Dódekaméchanos/Dvanáctipolohová, dódekaméchanos porné 12 schémasi chrómené. Charixené neproslula podle všeho ničím, ale říkalo se o ní v Aristofanových časech, že je prostoduchá/euéthés kai mórá

Démagógos Stratoklés, viz o něm roku 307, žil s milenkami Fylakion a Lémou/"Šilhavá (?)". Té druhé se říkávalo též Parorama/"Přehledná (místnost)" nebo Didrachmon, poněvadž chodívala za klienty za dvě drachmy; čím zaujala Stratoklea, který byl zámožný, známo není.

Zřejmě nejlépe známe život ženy z této branže jménem Neairá, srov. u roku 347. Byla koupena jako dívenka majitelkou bordellu v Korinthu Níkaretou, propuštěnkyní jistého Charisia  z Élidy, manželkou kuchaře Hippiy; od ní se Neairá naučila řemeslu. Ve svém proslulém podniku držela Korinťanka ještě šest dalších děvčat a říkala jim dcery. Vyučené, stále v dětském věku, všech sedm Níkareté prodala. O jednu z nich jménem Metaneiru se zajímal mimo jiné řečník Lýsiás usazený v Athénách a stal se jejím trvalým milencem.

Neairá byla v korinthském bordellu milenkou mimo jiné Thessalů Sima a Eurydamanta, Sótada z Kréty, s nímž i cestovala po Iónii, Athéňanů Ktésippa, básníka Xenokleida a herce Hipparcha, kteří si ji pronajali společně/eichon autén memisthómenoi. Po nich si ji pronajali od Níkarety za třicet min Korinťan Tímanoridás a Leukaďan Eukratés, nicméně když se oba měli ženit (rozumí se: se svobodnými ženami ze svobodných rodičů), nabídli Neaiře za dvacet min svobodu a za ujištění, že nebude pracovat v Korinthu/en Korinthó mé ergadzesthai.

Vyděláno něco měla, zbytek zaplatil extravagantně žijící Athéňan Frynión, bratr Démocharův; vyplatil ji od milenců a odvedl si ji do Athén. Frynión s ní však nezacházel, jak by se slušelo, ale vodil ji na všechny své akce s sebou. Na opilých hostinách s ní veřejně souložil a roku 374/373 na oslavě vítězství Chabriova čtyřspřeží o pýthiích usnul a tehdy se s ní, také byla opilá, miloval kdekdo včetně Chabriova služebnictva (na to četla svědectví žaloba v soudní při, v níž protivnou stranu zastupoval Démosthenés (řeč Kata Neairás ale asi náležela Apollodórovi).

Neiará měla jiné představy o životě, vzala šaty, šperky a služky Thráttu a Kokkalínu, nějaké věci z Fryniónova domu, a utekla po roce pobytu v Athénách do Megar. Byla právě doba athénsko-spartské války, viz rok 373sqq., v dórských Megarách nebylo zákazníků. Dal se s ní dohromady Athéňan Stefanos, jemuž dala, co měla, za slib, že ji ochrání. Měla v té době dva kluky a dceru Strybélu alias Fanó. Stefanos ji před Fryniónem a jeho přáteli ochránil, ale Frynión Stefana obvinil, že ho okradl o ženu, která není ani svobodná ani Athéňanka.

Smírčí soud přátel obou stran/diaitétai určil, že Neairá bude svobodnou ženou, vlastní paní (podnikatelsky), ale že musí Fryniónovi vrátit jeho věci s výjimkou šatů, šperků a služek a že musí být oběma mužům střídavě k disposici a že bude jimi střídavě za služby vydržována: jednou jedla a pila s tím, podruhé s oním/syndeipnésai autois kai synpínein.  

Mohl by teď nastat klid pro práci. Naopak: přišla zkáza, v níž asi Neairá velkou roli nehrála. Stefanos dostal nápad, že provdá Fanu, Neaiřinu dceru, jako svou vlastní jistému Frastorovi. Dostala věnem třicet min, ale život s mužem živícím se manuální prací/ergatés dívce napodobující móresy matky nešel. Frastór ji těhotnou vyhnal a odmítl též vrátit věno. Měla pak, to už v roli hetairy, aféru s jistým bohatcem z Andru a pak ji Stefanos vnutil Theogenovi, nebohatému poctivci, který právě zastával kultovně důležitý úřad krále/basileus; i on žil v domnění, že si vzal dceru athénského občana. Fanó se tak s ním účastnila předepsaných obřadů.

Když se provalilo, že je dcerou Neairy, tedy cizinky, Theogenés ji vyhodil z domu. Na to přišlo k procesu o Neaiřino athénství, v němž žaloba žádala výslech na mučidlech služebných-otrokyň Neaiřiných a jejích synů (a také do výkladu zapletla osud Platají, které se postavily Thébanům a ti je vyvrátili a lidé odešli do Athén roku 373, viz). Další osud Neairy a její dcery neznáme, jak to dopadlo, nevíme. Syrákúský vládce Dionýsios starší měl slabost pro hetéru Lastheneiu z Arkadie, vrstevnici Neairy.

Pozdější proslulou hetérou byla Athéňanka Lamiá, svobodného rodu a jejím nejproslulejším milencem byl od roku 306 na Kypru Démétrios I. Poliorkétés, s nímž měla dceru Filu. Do historie nijak nezasáhla, až na to, že její požadavky na luxus stály Athéňany i krále hodně peněz, ale také postavila ze svého v novém Sikyónu vymalovanou kolonádu, viz rok 303.

Když se Démétrios I. vrátil do Antigoneie na Orontu, pozdější seleukovské Antiocheie, ke svému otci Antigonovi I., přijal královský titul (přesněji: dal se armádou králem provolat). Udělil ho také své tehdejší družce Myrrhiné/"Myrta" ze Samu, ale bez práva nosit královské diadéma. Démétrios v Athénách žil na Akropoli v části Athénina chrámu s několika hetérami, zda současně, nevíme: Chrýsis („Zlato“), Lamiá, Démó zv. Mániá, ta prý byla nejnáročnější, Nannarion a Antikyra. Ve stejné době však před ním raději do kotle vařicí vody skočil mladík Démoklés, když po něm král vášnivě zatoužil, jak se tradovalo.

Athéňanka Manie, jméno to fryžské, rodným jménem Melitta, byla dokonce provdána, a to za olympioníka v pankratiu Leontiska. Říkalo se o ní, že šla za peníze s jiným olympioníkem Anténorem a když se to provalilo, doma vysvětlovala: "Chtěla jsem, drahý, zjistit a prožít v jedné noci, jaké to je se dvěma takovými siláky."

Současně žil v Alexandreji Ptolemaios I. s hetérou Tháidou z Athén, přítelkyní předtím asi Alexandrovou, s níž měl diadoch syna Lága, podle jména asi svého prvorozeného, a Leontiska (také se nestali muži dějin) a dceru Eirénu, provdanou roku 293 na Kypr. Slavná Athéňanka, která přišla za Alexandrova hodování v Persepoli s nápadem sídlo perských králů vypálit, se stala nedostižným vzorem hetér starého věku.

Škarohlíd Mártiális, který tolik lezl do zadku Domitiánovi, ale ke svému okolí byl spíše pěkně jedovatý, než kritický, o jedné z Tháid napsal epigram (iii., 8): "Tháida Quinctus amat. Quam Tháida? - Tháida luscam. Únum oculum Tháis nón habet, ille duós/Quinctus miluje Tháidu. Kterou Tháidu? - Tháidu jednookou. Tháis nemá oko jedno, on obě."    

Poslední dny svého života roku 404 strávil Athéňan Alkibiadés ve Frygii s hetérou Tímandrou ze sicilských Hykkar, matkou proslulé Láidy Starší. Tato Láis žila v Korinthu a byla mimo jiné družkou vyhlášeného milovníka okamžité rozkoše, hédonika Aristippa Kýrénského. Předtím v Athénách dělala Alkibiadovi společnost Theodoté  (tedy kromě řady chlapců)

Láis Mladší, ta Athéňanka, bývala přítelkyní slavného malíře Pausiy ze Sikyónu, dříve než začal žít s hetérou Glykerou/"Sladkou". Do okruhu přátel Láidy měl též patřit řečník a athénský politik Démosthenés, viz zde výše. Přítelkyní a žačkou Epikúrovou byla hetéra Leontion, která dokázala přesvědčovat filosofy jiných škol a své názory též sepsala. Vzala si Epikúrova žáka Métrodóra z Lampsaku a měli spolu syna Epikúra.

Syn Ptolemaia Sótéra Filadelfos žil sice formálně ve sňatku se svou sestrou Arsinoou, ale společnost mu dělaly jistá Didyma (Hellénka n. Egypťanka?) a Makedoňanka z přímořského kraje či žena argívská Bilistiché/Belistiché, která vyhrála se čtyřspřežím i dvakrát olympiádu. Král jí dal stavět chrámy a oltáře, na nichž byla zbožňována pod kultovním jménem Afrodíté Bilistiché. Také se oní napsalo, že to byla "barbarská ženuška prodaná na trhu/barbaron ex agorás gynaion". Srov. v indexu pod hry. Lze se domnívat, že Belistiché byla a dosud je jedinou olympioníčkou-hetairou dějin.

Z ptolemaiovského prostředí se dochovala zajímavá suplika jistého Ktésiklea, který v únoru 221 napsal Ptolemaiovi IV. Filopatorovi, právě čerstvě na trůnu, o křivdě, kterou mu přivodila jeho dcera Níké. V dochovaném papyrovém dopisu hořekuje, jak dceru vychoval a když onemocněl a přicházel o zrak, Níké mu nijak nepomáhala. Když si na ni v Alexandreji stěžoval, podpora potomků svých rodičů byla pokládána za povinnost, omluvila se a písemně odpřisáhla, že mu bude dávat měsíčně dvacet drachem, které "sama vydělá svým vlastním tělem/ergadzomené auté tó idió sómati".

Smlouva pravila, že kdyby ji nedodržela, měla otci vyplatit pět set drachem. Ale jistý Dionýsios, v textu kinaidos, tedy mužský prostitut, popř. tanečník n. hudebník, Níku svedl a děvče neplatilo nic: "Prosím tě, králi, nařiď stratégovi Diofanovi aby je vyslechl a naložil se svůdcem tak, jak si myslí, že by bylo nejlepší a aby donutil mou dceru Níku chovat se vůči mně spravedlivě!" Jak to dopadlo, nevíme. Jistě originální dokument, s čím se mohli Helléni v Egyptě obracet na své krále, třeba i ve věci dcery, která nechce živit otce podílem na svých výdělcích. 

(pokr.)