Sed (2)

 

6. Kolossos rhodský. Bohatý Rhodos se rozhodl zvěčnit svou úspěšnou obranu města proti Démétriovi Poliorkétovi roku 305 až 304 vztyčením monumentální bronzové sochy patrona ostrova Hélia. Z prodeje zbraní a vojenské techniky, která na ostrově zbyla po obléhateli, nakoupili Rhodští za pět set talentů mědi a za tři sta talentů železa.

Na ostrově měli umělce-řemeslníka zkušeného ve výrobě obřích soch: Charés z Lindu, žák Lýsippův, vytvořil pro Tarás a jeho agoru bronzovou sochu Dia, druhou nejvyšší sochu po Kolossovi, a pro Korinthos desetimetrového Poseidóna (čtyři bronzoví koně nad portálem Markova chrámu v Benátkách pocházejí z Byzance/Kónstantínopole a jsou zřejmě také jeho dílem). Charés se dokončení rhodského zázraku nedočkal, v práci pokračoval jeho žák Lachés z Lindu. 

Lýsippovým dílem byl jiný tarentský kolos, dvanáctimetrový bronzový Héráklés, kterého roku 209 po dobytí města odvlekl Q. Fabius Maximus a postavil ho na Capitóliu. Jiným odvlečeným bronzovým kolossálním objektem byla sakrální socha Apollónova v jeho chrámu v Apollónii Pontské zvané od císařské doby Sózopolis. Kořistníkem byl roku 72 makedonský prokonsul M. Terentius Varró Lúcullus, bratr známějšího L. Licinia Lúculla, a po triumfu následujícího postavil Apollóna vysokého třicet loktů, tedy nad patnáct metrů, na Capitóliu. Roku 405 odvekli Púnové ze Sicílie kolossální sochu Apollónovu stojící před Gelou. Poslali ji jako votivní dar do Tyru, kde jí po dobytí města obětoval Alexandros Veliký.

Hélios v rhodském přístavu měl výšku 45 metrů a byl ze zhruba třiceti tun kovu. Byl stavěn dvanáct let, zřejmě v letech 303 - 291, a stál 66 let, snad do roku 226, viz tam. Poslední zpráva o Kolossu je z roku 653 (resp. 672) n. l., kdy Arabové pod Mu´awíjou/Muawíjou dobyli Rhodos a zbytky Kolossu prodaly „jakémusi Židovi z Edessy“ (Urfa), který šrot odvezl na 900 velbloudech.

Když se Kolossos zřítil a s ním v důsledku zemětřesení domy a hradby, daly všechny mocnosti v hellénském Středomoří najevo, jak si obchodní republiky váží. Hierón a Gelón poslali zčásti okamžitě, zčásti po splátkách 75 talentů stříbra, deset talentů na obětiny a s občanskými dary dohromady na sto talentů, 75 katapult a osvobodili Rhoďany od cel; na rhodské agoře postavili sochy "rhodského lidu dostávajícího věnec od lidu syrákúského".

Velké množství stavebního materiálu, dřeva, sto zedníků s pomocníky, peníze a obětiny poslal Ptolemaios III., železo, dřevo, olovo, smůlu, peníze poslal Antigonos III., obilí jeho manželka Chrýseis, podobně Seleukos II., Prúsiás I. a Mithridátés IV. Pomoc poskytly městské státy, byť mnohdy jen symbolickou. 
Byla to první rozsáhlá a úspěšná humanitární a hospodářská akce dějin po přírodní pohromě (srov. situaci Sparty po zemětřesení roku 464 a pomoc Athénských). Rhodští se velmi rychle postavili opět na nohy. Kolossa zlomeného v kolenou však nechali ležet, neboť jeho vztyčení a obnovu jim zakázala jakási věštba. O té zřejmě nevěděl nic monotheistický chronograf Ióannés Malalas (zemřel po roce c. 570+), neboť zaznamenal, že Kolossa dal na jeho původní místo znovu vztyčit Hadriánus a že jinak nebyl vůbec poškozený; rok počinu neuvedl. 

Starý věk měl další obří, kolossální sochy, o tarentských viz zde výše. Architekt Deinokratés z Rhodu (jinde pokládaný za rodilého Makedonce) roku 332 nabídl Alexandrovi Velikému, že z hory Athós vytesá kolosální královu sochu, že v jedné ruce bude město, ve druhé obětní miska s vodopádem. Alexandros tehdy odmítl, protože Deinokratés, viz o něm též pod Artemísiem, neměl vymyšleno, jak zásobovat měšťany králova pomníku, když nikde v okolí nebyly žádné polnosti, které by tolik lidí uživily. Lidé na soše by byli odkázani na dovoz. Namísto megalomanské stavby dal Deinokratovi jinou zakázku: roku 331 naplánovat a řídit zakládání Alexandreie Egyptské.

Jistý Stásikratés roku 324 skalnatý nápad oprášil (Deinokratés už nežil?) a Alexandrovi sliboval, že za deset tisíc talentů přemění horu Athós v královu velesochu, v jejíž levici bude město pro deset tisíc obyvatel, pravá ruka bude držet oběťní misku, z níž jako úlitba poteče řeka do moře. 

Tentokrát král neodmítl, ale v plánech ho zaskočila smrt. Podobný plán jako Deinokratés a Stásikratés měl architekt Dioklés, ale o něm není nic bližšího známo. Byl vysloven názor, že tři jména patří jen jednomu staviteli, a to Stásikratovi, kdežto Deinokratés je přezdívka a Dioklés pozdější zkomolenina. • O kamenných obrech viz níže.

Etruskové dokázali ulít bronzové sochy o výšce 50 stop, tj. přes šestnáct metrů (viz pod Etruskové). Roku 293 dal ze samnitské kořisti ulít sochu Iova konsul Sp. Carvilius. Byla prý vidět široko daleko, ale její výšku neznáme. V Athénách stály velké sochy králů Eumena II. a Attala II., které spadly za občanské války roku 41, Attalos I. měl kolossální, třímetrovou sochu v Sikyónu, viz rok 198.

Později v duchu rhodského Hélia si dal od sochaře a stavitele Zénodóra v Římě postavit čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu Neró (120 stop), u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol) s paprsky/radiáta Colossí mólés (Mártiális); za ním, stával jako součást Neronova Zlatého domu, viz architektúra a rok 64+, opodál vyrostlo Colosseum, theátrum Flávií, a od Colossu má divadlo jméno. O Zénodórovi není více známo nic než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Nerónem u něho za čtyři n. čtyřicet milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji deset let a udělal si tím velké jméno. 

Ještě za Domitiána stávala jízdní kolosální socha Augustova; kam a kdy zmizela, nevíme. Hadriánus dal obří sochu Slunce přemístit ve svislé poloze architektem Decriánem a pomocí 24 slonů a architekt Apollodóros začal stavět dvojníka, kolosální sochu Selény/Lúny, Měsíce (viz rok 133; další informace nemáme, zřejmě nedostavěna). Situace se opakovala za Commoda: z Hélia byl na čas syn Marca Aurélia jako Herculés s osobními císařovy rysy, po jeho smrti opět Hélios. Zbytky Hadriánovy sochy, která měla na výšku čtyři pět metrů, byly nalezeny v létě 2007 v pisidském Sagalassu, stejně jako M. Aurélia a dalších císařů této "dynastie", viz tam.

L. Septimius Sevérus postavil na Palátínu Septízódium či Septízónium, chrám Slunce se třemi sloupovými síněmi nad sebou. Ve „výškovém“ chrámu byla socha syrského Hélia/Sol mezi sedmi planetami. Stavba byla zbořena až roku 1588 a více o ní není známo. První výškovou sakrální stavbu v Římě ovšem postavil Titus, ale nevíme o ní vůbec nic, ani čemu sloužila.

Také Galliénus (císařem 253 - 268) si prý dal stavět kolosální sochu v podobě Slunce s kopím, prý dvakrát větší než neronovská, ale nedostavěl ji. K jeho kolossu měl již hotové sousoší koňského spřežení, ale ani o něm není nic známo, viz rok 268+. Jiným „kolossem“ v Římě byla obří socha Iova na Martově poli. Kartháginský masožravý Herculés-Melkart skončil v Římě před vchodem do Sloupořadí národů, galerie Augustem poražených čtrnácti národů (dílo sochaře Kopónia) u Pompéiova divadla, které Augustus restauroval a stou rozšířil.

Apollónova svatyně v Dafně u Antiocheie, kdysi sídlu státního kultu Seleukovců, vyhořela 22. října 362 včetně obří Apollónovy sochy, velké jako v Olympii. Prameny spekulují o žhářství křesťanů, ale také o jistém kynikovi Asklépiadovi, který k Apollónovým nohám položil stříbrnou sošku Nebeské bohyně-Tanit/Dea caelestis a zapálil jí svíčky. Od nich prý v noci chytly látky a celý chrám vystavěný Seleukem Níkátorem a zkrášlený Antiochem Epifanem.

Když Vérus dobyl Seleukeiu Tigridskou, dal do Říma převést sochu Apollóna Komaia a umístit do chrámu Apollóna Palátínského. Zde o dvě staletí později, 19. března 363, chrám vyhořel a socha byla zničena. Jak praví pověst, z místa, odkud byl Apollón vytržen, se rozšířila po celé říši jeho msta, mor.

Kolossální Nerónova socha stála v předsíni jeho Zlatého domu, domus aurea, po úchylově smrti zbořeného. Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Dům, o němž císař při vernisáži prohlásil, „se quasi hominem tandem habitáre coepisse“, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle. Budovy oddělovala vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří.

Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět (srov. pod architektúra).

Historické poznámky o tom, že například císař M. Aurélius Claudius (II.) dostal od senátu stříbrnou sochu o váze 1500 liber, která stála na sloupu na řečništi, a že jinou zlatou o výšce deseti stop, která stála před Iovem Kapitólským, jsou v jejich stínu trpaslíky. Kdyby se dochovaly, zůstala by třímetrová zlatá socha pokladem planety. Za Konstantína I. byly v Římě jeho dva kolossové, stojící bronzový dovezený z Frygie a čtrnáctimetrový sedící: z jednoho z nich zbyla hlava, ruka a obří nárt s prsty; srov. rok 326+.

Rachef/Chafre si dal u Gízy vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Nejnovější spektakulární přesun velkého sochařského díla proběhl koncem srpna 2006 v Káhiře: „Obraz, který už nikdy nebude po 25. srpnu 2006 spatřen. Socha bývala ústředním objektem Ramsesova náměstí (Mídán Ramsís) před Ramsesovým nádražím.

Původně patřila s mnoha dalšími k výbavě Ptahova chrámu ve staré královské rezidenci v Memfidě (dn. Mít Rahína). Podle nápisu na prsou si ji roku 1165 (dle jiné datace 1152) přivlastnil Ramesse IV.

Od roku 1954 stálo jedenáct metrů vysoké strnulé zjevení z červené žuly v Káhiře. Poslední dobou trpěla stotunová socha pod náporem smogu sedmnáctimilionové nilské metropole.

Roku 2006 byla přepravena k pyramidám v Gíze, kde bude restaurována a stane se součástí plánovaného „velkého egyptského muzea“. Ramses/Ramesse II., jak se mu v novověku říká, byl jedním z posledních egyptských králů, kteří vedli agresivní zahraniční politiku. Jeho vláda v letech 1304-1237 př. n. l. byla druhou nejdelší v egyptských dějinách.

Definitivně uzavřela éru „nové“ říše. S ženami svého harému měl nejméně 85 dětí. Dvanáct synů zemřelo dříve než on. Třináctý Merneptah I. se stal králem v padesáti, když jeho otec zemřel jako devadesátiletý a zůstal jedním z nejznámějších panovníků lidských dějin.“

Z egyptských kolossů jsou však nejznámější ti, jimž se říká Memnonovy, původně c. osmnáctimetrové sochy Amenhotepa III. před jeho zádušním chrámem v Thébách. Hellénský a římský svět již dávno netušil, proč tam stojí, neboť chrám zmizel, hína z nepálených cihel se rozpustila a kamenný materiál prostavěli mladší z králů, viz o nich roku 1418- a 130+ a 199+. 
Největší starou zachovanou bronzovou sochou litou v celku je čínský lev z Cchang-čou (pinyin Cangzhou) z 9. st. n. l. Váží padesát tun.

Kombinací rhodského Kolossu a Eifelovy věže v Paříži je socha Svobody, dar francouzské vlády ke stému výročí vyhlášení nezávislosti Spojených států Ameriky roku 1886, viz zde níže.

O restaruračních nápadech viz zde níže v "obludných kamenech".

7. Maják na ostrově Faru před Alexandrií. Maják na stejnojmenném ostrůvku před Alexandrií postavil podle pokynů krále Ptolemaia Sótéra stavitel Sóstratés z Knidu, syn Dexifanův. Dokončen byl až asi c. 284 n. za Sótérova nástupce Filadelfa někdy po roce 280. Stavba mohla být cca. 180 až 190 m vysoká a stála prý 800 talentů. Maják měl čtvercový půdorys o stranách zdéli 180 - 190 metrů.

Měl několik věží, jak vyplývá z údaje, že na nejvyšší z nich umístil stavitel nápis s díky "spásným bohům za plavce/Sóstratos Dexifanús Knidios sótersi theois hyper tón plóidzomenón". Na vrcholu stavby byla umístěna Poseidónova socha. K osvětlování sloužil buď otevřený plamen, nebo žhavé uhlí. Světlo prý bylo vidět na 300 stadií, tj. zhruba na 55 km. Žádný z novodobých majáků nedosáhl ani poloviční výšky Faru, ani podobného účinku.

Faros byl zle poničen a nefunkční od Caesarovy války, neboť se v něm tehdy bránili alexandrijští „patrioté“ a protivníci Kleopatry VIII. Obnoven byl v době Claudiově a Nerónově, později Antóninem Piem. Ve čtvrtém století n. l. ho vážně narušilo zemětřesení, takže oheň na plošině už nebyl udržován.

Byl ničen i dalšími záchvěvy země, naposledy roku 1326. Mezitím se ale již ostrov spojil s pevninou a původní ptolemaiovský přístav se zanesl pískem. Maják byl rozebírán jako stavební materiál. Koncem 15. století dal mamelucký sultán Qájtbáj (zemřel 1496) na jeho místě postavit pobřežní pevnůstku, která tu je dodnes.

Sóstratos Knidský vynikl i prvenstvím ve stavbě visutého chodníku či promenády v Knidu/pénsilis ambulátió, řec. stoai Sóstratú. Kromě stavitelství proslul Sóstratos i jako diplomat. Mír mezi Athéňany a Démétriem Poliorkétem (Olympiodóros roku 287) zprostředkoval právě stavitel Sóstratos z Knidu, diplomat Ptolemaia I. a též asi II. Dostalo se mu ve státech v dosahu ptolemaiovské politiky vysokých poct, jak ukazuje např. dekret z Délu o občanství uděleném Nésióty. 

Méně známější je skutečnost, že Sóstratos stavěl i vojenská plavidla, a to obřích rozměrů. Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky.

Majáky stávaly po celém Středomoří. Několik dnů před Tiberiovou smrtí roku 37 n. l. postihlo zemětřesení jeho Capri a zbořilo tam maják. Císař Claudius dal v římském přístavu, v Ostii, postavit „převysoký“ maják na pilířích v moři. Nic bližšího není známo.
Stavební zázraky měl také Řím. Jejich staviteli ovšem byli tak jako tak většinou Helléni. Peníze Řím měl: Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny.

Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství. Náklady na výstavbu šly z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální.

Nejstarším majákem dosud v provozu je Torre de Hércules v La Coruni/Brigantium z Trajánovy vlády asi z roku 110 n. l. Byl dvakrát přestavovaný a je 68 metrů vysoký se základnou 112 metrů nad mořem. Nahorů vede 242 schodů.

Římané podnikli mnoho velkých a náročných staveb, ale sami se mezi předchůdce nijak necpali (Colosseum, akvadukty, Zlatý dům). Nepovšimnuta zůstává obří stúpa postavená kušánským panovníkem Kaniškou (I.) v Péšávaru s výškou nad dvě stě metrů; viz o ní rok 55.

Oživlé kamenné obludy

Řecko-americká skupina oprášila nápad vytesat do hory ve východní Makedonii obří podobu Alexandra Velikého. Archeologové a ekologisté se mohou zbláznit.

Bude to velký pomník velkého muže a vůbec nezáleží na tom, že archeologové říkají, že z toho bude kýč, zdůvodňoval obchodní přitažlivost megaprojektu starosta přímořského letoviska Asprovalty Angelos Frantzis. Jeho obec na břehu Strýmónského zálivu je dobře známa mezi českými a slovenskými autobusovými dovolenkáři. Ve velký pomník či kýč, o němž se pochvalně zmínil do londýnských Timesů, by se měl změnit jeden z okolních vrcholků horského řetězu Kerdylion.

Dluh králi
Nápad s vytesáním hlavy Alexandra Velikého do skály ovšem vzrušuje archeology a ekologisty ze zcela opačných důvodů. Kamenný portrét nejslavnějšího z vojenských stratégů a nikdy neporaženého bojovného snílka šest set metrů nad hladinou Egejského moře je přímo odpuzuje. Ochránci životního prostředí straší ohrožením jedinečného rázu krajiny, v níž se lidé plně orientují na turistický průmysl letního grilování těl. Památník navíc počítá s  amfiteátrem s výhledem na horu a s přiměřeným parkovištěm, tedy s horami betonu.

Námitky archeologů jsou zřejmě závažnějšího rázu. Podle Dimitrise Grammenose, ředitele soluňského archeologického musea, monstrosní projekt o výsledné výšce osmdesát a šířce 57 metrů může ohrozit nedaleký křesťanský kostel z byzantských dob a antické divadlo. V kraji stávala starověká města Arethúsa a při ústí řeky Strýmónu Amfipolis. Přes obří krajinnou dominantu by je totiž nebylo vidět.

Práce na kamenné veletváři mají začít v listopadu, ale řecké ministerstvo kultury ústy státního archeologického ústavu varovalo, že projekt za třicet milionů eurů s dokončením před začátkem athénské olympiády roku 2004 nepovolí. Peníze dala dohromady z prostředků řecké diaspory americko-řecká Nadace Alexandra Velikého se sídlem v Chicagu, jejímž iniciátorem a předsedou je sochař Anastasios „Tassos“ Papadopoulos.

Na svých webových stránkách nadace říká, že Řekové kdysi vztyčovali velké sochy, ale žádná z nich dnes už nestojí, že se o nich můžeme pouze dočíst. Alexandrovi prý Řekové takovou poctu dluží, tak proč mu pomník nepostavit. Jména dárců spolek novodobých alexandrovců neuvádí (k uskutečnění nedošlo stejně jako ke znovupostavení Kolossu rhodského, ani na přípravné práce nedošlo, srov. zde níže).

Americké vzory
Zájem o velké kamenné sochy roste. Obnovit na hoře Nemrud zádušní chrám s obřími skulpturami Antiocha IV., který vládl v království Kommágéné v dnešním středním Turecku v letech 69 až 38 př. n. l., chce holandský architekt Maurice Crijn. Projekt je o to šílenější, že nikdo ani neví, zda byl chrám vůbec někdy dokončen.

Král Rachef/Chafre si u Gízy dal vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Papadopoulos se však inspiroval dvěma vzory z Jižní Dakoty. V indiánské reservaci Pine Ridge u městečka Custer pracoval od roku 1948 sochař Korczak Ziółkowski dynamitem na skalním masivu, aby z něho vystřílel a vytesal obrovskou jezdeckou sochu slavného náčelníka indiánských Siouxů-Ogalala Tašunkewitka, jemuž Američané říkali Crazy Horse.

Když Ziółkowski v roce 1982 zemřel, ve výtvarné posedlosti pokračovala jeho žena Ruth se sedmi dětmi. Po padesáti letech prací a přemístění 7,8 milionu tun kamene byla z největšího sochařského díla všech dob roku 1998 zasvěcena jen tvář. Pomník jednoho z vítězů bitvy na Little Big Hornu roku 1876 má být 172 metry vysoký a 196 metrů dlouhý. Práce pokračují a inspirují: v nadaci na oživení památky na makedonského krále je rodina Ziolkowski zastoupena dcerou Monique.

Menší ale mnohem známější je skupina dvacetimetrových tváří amerických presidentů Washingtona, Jeffersona, Lincolna a Th. Roosevelta ve skále Rushmore v Černých horách v Jižní Dakotě, kterou v roce 1970 tolik proslavil obal desky rockové skupiny Deep Purple In Rock. V letech 1927 do své smrti roku 1941 vznešené obličeje dynamitoval Gutzon Borglum. Sochař s dánskými předky oživil umění tesání obřích soch do skály pocházející z mesopotamských kultur a Egypta.

Ovšem devadesát procent práce za amerického umělce a jeho čtyřsetčlenný dělnický team udělala výbušnina a sbíječky. Výsledkem je nejznámější skalní sousoší západního světa. Nejznámější nekamennou kolosální sochou a největší v západním světě je ve Francii vytvořená a jako dar Spojeným státům ke stému výročí nezávislosti USA roku 1886 na ostrůvku před New Yorkem zasvěcená padesátimetrová socha Svobody. Stylově připomíná motiv héliovský než Níké/Victorii a má s podstavcem 93 metry, bez 46. Nejvyšší sochou Spojených států a také západní polokoule je od června 2016 kolumbovský kolos nazvaný Zrození Nového světa/Birth of the New World se 126 metry. Stojí ve stotisícovém městě Arecibo na severu Portorika a původně ji její tvůrce, gruzínsko-ruský výtvarník a architekt Zurab Cereteli, zamýšlel vztyčit k 500. výročí objevení Ameriky roku 1992. Po mnoha peripetiích skončila stavba z téměř tří tisíc bronzových a ocelových dílů v Karibiku.  

[Z úplně jiného soudku: nejvyšším sousoším v Čechách byla v letech 1955 až 1962 v Praze na Letné obludnost lidově nazývaná Fronta na maso, jinak přes patnáct metrů vysoký bolševický vůdce J. V. Stalin sochaře Otakara Švece a architektů Jiřího a Vlasty Štursových.]

V jihovýchodní a východní Asii proslavili skalní sochařství různými polohami svého osvíceného idolu buddhisté. Vůbec největší sochou světa je od roku 2002 (dostavěn 2008) celkovou výškou s podstavcem 153 metry stojící Buddha Jarního chrámu v Lu-šanu v provincii Che-nanu (socha sama o sobě měří 128 metrů). Je pokusem o náhradu bámjánských Buddhů. 31. října 2018 čínské megalomany trumfli indičtí, když premiér Naréndra Módí "odhalil" 182 metry vysokou sochu sardara Vallabhbhaje Patela (zemřel 1950), advokáta, vůdčí osobnosti Indického národního kongresu, d. f. velitele Indů za války s Pákistánci roku 1947 a muže, který výhrůžkami armádní intervence donutil stovky knížat připojit svá území po odchodu Britů k nové republice. Dílo zvané Socha jednoty stojí nad přehradním jezerem na řece Narmadá ve východním Gudžarátu, odkud Patel i Módí pocházeli, a přišlo Indy na 430 milionů USD. 

Největší ze starých soch je sedící Buddha z osmého století v Lešanu v čínské provincii S´-čchuan vysoký 71 metr. Nejznámější byly talibskými mohamedány zničené dvě podoby stojícího Buddhy 53 a 38 metrů vysoké v afghánském Bámjánu v březnu 2001 (viz časopis TÝDEN 11/01). Menší, původně červeně nabarvený, byl z roku 507 n. l., větší vícebarevný z roku 554. Předpokládá se, že mezi stojícími Buddhy ležel původně třetí, největší; měl prý tisíc stop, tedy 330 metrů. Roku 632 ho viděl čínský mnich Süan Cang (Xuan Zang). Roku 2018 dokončili Číňané stavbu kolossu domácího myslitele Konfucia v jeho rodišti Čchü-fu/Qufu v provincii Šan-tung/Shandong o výšce 72 metrů, tehdy šestnáctá nejvyšší na světě.  

V podobném protibuddhistickém ničivém díle pokračovali sunnitští radikálové v únoru 2012 v národním museu v Male na Maledivách, kde ničemové zničili na třicet Buddhových soch z asi šestého století (souostroví bylo islamisováno až o šest staletí později).

Sochy křesťanského věrozvěsta jsou poněkud nižší. S 51 metrem výšky vyniká Ježíšova socha v západopolském Swiebodzinu postavená roku 2010; s pahorkem na místo podstavce to je o šestnáct metrů výše. V bolivijské Cochabambě stojící Kristus má 40,4 metrů a nejznámější nad Rio de Janeirem 39,6 metrů. Nelsonův sloup v Londýně, poněkud jiný druh atrakce, má 51,6 metrů.

Zpět ke kořenům
Jako třetí inspirační zdroj Papadopoulosovi posloužily pravzory antické. Roku 332 př. n. l. měli tři architekti Deinokratés, Stásikratés a Dioklés stejný nápad: přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský oživený Alexandrův pomník. Nepochybně by Američany a Číňany trumfli. Alexandrova socha totiž měla v otevřené dlani levé ruky hostit ohrazené město o deseti tisících obyvatelích, pravá měla držet obětní misku, z níž by vodopádem do moře padala říčka.

K naplnění starých projektových návrhů nedošlo, protože král měl velmi praktickou výhradu: v okolí nebyly polnosti, které by měšťany z pomníku uživily a lidé by byli závislí na dovozu. Místo kamenné fantasie svěřil o rok později Alexandros Deinokratovi jiný úkol, který přetrval věky: naplánovat a založit egyptskou Alexandrii. Roku 324 př. n. l. se však velký Makedonec rozpomněl a megalomanský skalnatý projekt svěřil Stásikratovi, neboť Deinokratés již zřejmě nebyl mezi živými.

Práce prý za deset tisíc talentů, tj. přes 260 tun raženého zlata. Ovšem rok po králově smrti už nebyly prostředky na oživení nápadu, protože se rozhořela čtyřicetiletá válka o politické dědictví po muži, který se stal v předněvýchodním a evropském světě ideálem životního úspěchu a ušlechtilosti; v mohamedánských knihách je hodným démonem zvaným Dvojrohý, u křesťanů idolem rytířství.

Dějiny šly jinými cestami a na hoře Athós sídlí mnišská obec, která svou první klášterní ústavu přijala roku 969. Od roku 1950 má vůči Řecké republice plnou autonomii. Na území státu, který není členem OSN, nesmí vstoupit žádná žena ani nesmí být nic ženského chováno, a to včetně slepic.

Řekové se mohutně připravují na své novověké olympijské hry. Investovali do sportovců, do dopravní infrastruktury Athén a první letní hry nového millennia budou asi velkolepé. Nadšenci staré slávy Hellady se na Rhodu pokoušejí obnovit obří Héliovu bronzovou sochu, jeden ze sedmi divů starého světa zvaný Kolossos rhodský. Alexandrova skála v Makedonii má s rhodským nápadem něco společného.

Vedle řady historických drobností jako to, že nikdo neví, jak kolos vlastně vypadal, překvapuje, že právě orthodoxní křesťané se skládají na pomníky časů polytheistických, světa, který jejich souvěrci sami brutálně zlikvidovali.

dovětek z prosince 2015: jak se tušilo, ke vztyčení Hélia na Rhodu s athénskou olympiádou v létě 2004 nedošlo. Koncem roku 2015 za hluboké hospodářské a finanční krise až státního krachu ohlásila návrat k projektu nového Kolossu za 250 milionů eur Nadace Stavrose Niarchose. Hélios bude tentokrát vysoký 135 metrů, v dutém těle budou knihovny apod., povrch pokryjí solární panely generující energii pro maják v jakési míse nad hlavou monstra...

ve zkrácené versi vyšlo v časopisu Týden 36/02 dne 2. 9. 2002, později doplňováno

Sedm proti Thébám, Hepta epi Thébás, mýthologický okruh z éry mykénských Achajů§ 1450, 1400, 1235, 1193, 460    

Sedmihrady, Sedmihradsko, historická země středo- a novověká, též Transylvánie§ viz Dácia Ápúlensis
Sedochezové, kavkazský lid asi v dn. Gruzii§ 69+ 

Sédulius, Clódiova pravá ruka§ 58

Sedúnové, lat. Sedúní, kelt. nárůdek v Alpách, stejnojmenná sídel. osada se dnes nazývá Sitten, kanton Valais/Wallis§ 57

Sedžes, nezn. k. Třetí eg. dyn.§ 2642