313-320

 

***********************************************************
313. 
Ol. 273, 1

624 SE
560 AE
neznámý
a. u. c. 1166
Imp. Constantinus III a Imp. Licinius III
v Římě: Maximinus III 

***********************************************************

Setkání Constantina s Liciniem v únoru (?) v Mediolanu přineslo rozdělení říše mezi sebe bez ohledu na Maximina Daiu. Licinius si v Mediolanu vzal Constantinovu sestru Flavii Iulii Constantii, srov. o ní roku 325, s níž měl stejnojmenného syna Valeria Liciniana Licinia. Kromě toho měl Licinius syna s jistou otrokyní, jehož jméno neznáme; žil v Africe a Constantinus ho krátce před svou smrtí dal zavřít do kartháginské císařské tkalcovské manufaktury, tedy d. f. zotročit, a při pokusu o útěk zavraždit. 

Zároveň zveřejnili v Mediolanu dohodu o svobodě vyznání, jímž se dostalo "i křesťanům i všem" práva vyznávat víru podle vlastního výběru: "... in primis ordinanda esse credidimus, quibus divinitatis reverentia continebatur, ut daremus et Christianis et omnibus liberam potestatem sequendi religionem quam quisque voluisset, quod quicquid <est> divinitatis in sede caelesti nobis atque omnibus qui sub potestate nostra sunt constituti, placatum ac propitium possit existere," tedy "především jsme usoudili, že je nezbytné uspořádat záležitosti, jimiž se udržuje úcta k božské existenci, abychom dali křesťanům i všem (ostatním) volnost následovat náboženství, jaké kdo chce, aby cokoli je božského ve vesmírném sídle nám a všem, kteří náležejí pod naši moc, mohlo žít dál v míru a smířlivosti. 

Údajně byl "edikt" spojen s navrácením majetků církevním organisacím a později s odškodněním. S Liciniem se údajně dohodli i na tom, aby církevní činovníci byli placeni z císařské pokladny. Je pravděpodobné, že je k úmluvě vedly krvavé události v Římě roku asi 311. Text mediolánské dohody známe pouze od autorů křesťanských Lactantia a v Eusebiově řeckém překladu. Není proto podivné, že jmenovaní jsou pouze "Christiani" a další kulty pouze úhrnným "omnes", což ovšem velmi snižuje věrohodnost autenticity textu. 

Ať je to, jak chce, toleranční patent nerespektoval brzy Licinius a rovněž Constantinus si nedělal s jeho dodržováním starosti, neboť přihlížel likvidaci dónátistů a ariánů, vlastně hnutí křesťanských, nicméně "protiestablishmentových". Ze státoprávního hlediska tím ovšem skončily snahy polytheistických vladařů o likvidaci nepřátelského kultu a křesťanství se dostalo státního uznání. Mediólánskou dohodu už nikdo nikdy neodvolal a ani Iulianus o půl století později na ni nesáhl. 

Constantinus původně vzýval Marta a Apollóna, respektive Sol invictus/Nepřemožitelné Slunce. Ovšem Berber L. Caecilius Firmianus zvaný Lactantius (zemřel před níkajskou synodou), učitel latinského řečnictví, apologeta monotheismu a vychovatel Crispův v Treverech od roku 315, tvrdil, že v noci před bitvou na Mulvijském mostě dostal Constantinus shůry příkaz umístit na štíty Kristovo znamení. 

O čtvrt století později křesťanský historik Eusebios z Kaisareie ve své Constantinově hagiografii napsal, že během pochodu na Řím Constantinus se svými vojáky v Itálii spatřili v poledne přes slunce světelný "vítězný" kříž/caelestum signum dei s nápisem "tútó níká/zvítěz tímto (sc. znamením; podle pozdějšího kronikáře Salaminia Hermeia Sózomena: ó Kónstantíne, en tútó níká, což císaři sdělovali andělé/theoi angeloi)", v pozdější latinské podobě "in hóc signó victor eris, popř. in hóc signó vincés/v tomto znamení se staneš vítězem/zvítězíš".

Noc před bitvou navštívil císaře ve snu Kristus osobně, připomněl mu svůj pokyn a august přikázal řemeslníkům znamení XP ze zlata a drahokamů umístit na tyč standarty zvané od nyní labaron, lat. labarum, což byl tedy Ježíšův/Constantinův nápad; srov. k tomu v indexu s. v. křesťané. Shodou okolností též Gallové n. Gallorománi, a to nejen v jeho oddílech, užívali křížového symbolu jako znamení slunce. Constantinus vyčlenil ze své gardy padesát mužů, aby kříž nesli a neustále ho střežili. 

Z polytheistických pramenů o podobném zjevení nevíme nic a záhubu Maxentiovu prý věštilo velké množství sov, které se usadilo na římských hradbách...

Senát rozhodl hned po bitvě u Mulvijského mostu vyznamenat Constantina triumfálním obloukem, ačkoli není jasné, zda se triumf vůbec nějaký konal. Oblouk byl zasvěcen 25. července 315, srov. tam, a jeho hlavní nápis říká, že ho věnoval Constantinovi senát a lid římský za to, že z "podnětu božstva a velikostí mysli se svým vojskem" porazil tyranna, tj. Maxentia, a s ním jeho přívržence spravedlými zbraněmi a pomstil tak stát/"quod instinctu divinitatis mentis magnitudine cum exercitu suo...".

Odvěká debata byla v novověku vedena o tom, jaké že to božstvo/divinitas senátoři měli na mysli. Zjevně to Ježíš ani jiný monotheistický kult nebyl. Za to jsou na oblouku symboly slunce.  

Na konání třídenních stoletních her/ludi saeculares v počítání Augustově resignováno, srov. rok 247 a 203, a už nikdy na ně nebylo Římany myšleno. V podání historika Zósima ze začátku 5. století opominutí her, obětin Plutonovi/Dis a Proserpině na Martově poli na podzemním oltáři na místě zvaném Tarentum a s nimi spojenými hrami tarentskými/ludi tarentini a dalších zvyklostí, přivedlo říši do chaosu a zkázy.

O mediolanském paktu se Maximinus Daia dozvěděl v Antiochii a byla z toho válka: vypravil se s armádou do Bíthýnie. V dubnu překročil Helléspontos a oblehl Býzantion obsazené Liciniovými vojáky. Po jedenácti dnech města dobyl a po krátkém obléhání odsadil Hérákleiu, starý Perinthos. Sám přitom vydal vlastní toleranční edikt, neboť Východ měl hodně tehdy již křesťanů, třebaže dlouho ještě ne většinu, zahrnující restituce majetku zabaveného jejich obcím.

Během obléhání Hérákleie dorazil Licinius s malým počtem vojáků do Adriánopole. 30. dubna/1. května se obě vojska srazila v lokalitě zvané campus Ergenus/u Tziralla-Caenophrurium, dn. Çorlu v TR a Licinius Maximina Daiu porazil na hlavu (srov. blízkost bojiště s bitvami Constantinovými s Liciniem roku 317sqq.). 

Daia odhodil purpur, převlékl se do otrockého a prchl do Níkomédeie a pokračoval dále na Východ. V kilických soutěskách postavil opevnění proti Liciniově armádě, která je však zdolala. Maximinus Daia (42) unikl do Tarsu, kde v obležení v červenci n. srpnu zemřel přirozenou smrtí; podle křesťanských autorů v šílenství bil hlavou o stěny až mu vypadly oči z důlků/exsilierunt oculi de caveis, liboval si Lactantius). Maximinus se prý také pokusil zabít jistého Agapéta, biskupa v Synnadách, velkého to divotvůrce, který přemišťoval hory a řeky, oživoval mrtvé a tak podobně. 

O augustovství se po jeho smrti pokusil Flavius Severianus, syn Valeria Severa, viz rok 307, Liciniem dopaden a popraven. Tím skončila devátá občanská válka císařské éry, viz rok předešlý. • Daia byl posledním z římských panovníků, jehož jméno bylo v Egyptě napsáno ještě hieroglyfy. Ani on však zemi nikdy nenavštívil, viz rok 302+.  

Licinius dal popravit též vdovu po Galeriovi, která žila u Maximina. Galeria Valeria Augusta (42. v pořadí august), dcera Diocletianova s Priskou, po smrti Galeriově odmítla žít na dvoře Liciniově a prchla k Maximinovi, dědici Galeriova majetku. Její manželství s Galeriem bylo bezdětné, byla prý neplodná, adoptovala však Galeriova nemanželského syna Candidiana, který si měl brát Maximinovu dceru, jejíž jméno neznáme (7). Uprchli spolu, Maximinus jí chtěl pojmout za ženu, což odmítla. Dal ji zavřít kdesi v Syrii a vítězný Licinius vydal rozkaz Valerii Augustu a Candidiana zavraždit. 

Patnáct měsíců se ukrývala, až byla s matkou Priskou prozrazena někde u Thessaloníky, obě ženy byly sťaty a jejich těla hozena do moře. Důvod jejich smrti a Candidiana znám není, snad souvisel s obrovským majetkem po Galeriovi. Licinius dal zavraždit spolu s Daiovou dcerou též jeho syna Maxima (8) a před smrtí dětí dal Daiovu manželku, jejíž jméno rovněž neznáme, vhodit do Orontu, kde prý "sama dávala topit zbožné ženy/ibi saepe illa castás féminás mergí iússerat", jak se zadostiučiněním napsal Lactantius. 

13. června, o červnových ídách, garantoval Licinius náboženskou svobodu podle mediolánské dohody ve své části říše ediktem daným v Níkomédeji. Pak se vypravil na Peršana, Constantinus táhl z Mediolana proti Frankům.

Vztahy s Constantinem prudce ochladly, až po incidentu s Bassianem přešly následujícího roku v otevřené nepřátelství - příbuzní nepříbuzní. Význam tohoto senátora, jehož celé jméno neznáme, spočívalo v tom, že jeho bratr Senecio byl vysokým důstojníkem u Licinia, pravděpodobně velitelem hraničních oddílů na Dunaji. Constantina napadlo oženit Bassiana se svou nevlastní sestrou Anastasií (dcera Constantia Chlora s Flavií Maximianou Theodorou). Když asi začátkem roku 314 Constantinus navrhl, aby Bassiana jmenovali caesarem s kompetencí pro Itálii, Licinius nesouhlasil a nakázal Senecionovi, aby bratrovi namluvil povstat proti Constantinovi. 

Spiknutí se provalilo, popřípadě ke vzpouře v Itálii i došlo, Bassianus však byl jat a popraven. Constantinus žádal vydání Seneciona, což Licinius odmítl a v Emoně/Colonia Iulia Aemonis, dn. Ljubljana/Laibach, obci na pomezí obou říšských údělů, dal povalit Constantinovy sochy (rok 314).  

Římská synoda křesťanských předáků vedených papežem Miltiadem v Lateránu odsoudila dónátisty pojménované později podle biskupa Donata, stěžující si na biskupa Caeciliana z Karthaga. Jeho hříchem bylo to, že mezi jeho voliči t. r. byl jeden, který v době Diocletianovy persekuce křesťanů zapřel své vyznání (jeho souvěrci ho tudíž zařadili mezi "padlé"/lapsi, a traditores/"předavače-zrádce, tykteří vydali úřadům křesťanské spisy"). 

Biskupem kartháginským za Diocletianových persekucí byl Mensurius, který rovněž vydal úřadům spisy, ale jen apokryfní a kupodivu nebyl za to viněn ze zrady. Když v Římě roku 308 úspěšně hájil jednoho z "padlých", jistého Félíka z Aptungy/Apthugen, nemohl se do Afriky vrátit, neboť Maxentiova armáda blokovala cesty a přístavy. Zemřel v Itálii a jeho nástupcem byl roku 311 zvolen v Karthágu Caecilianus. Proti němu však část afrických biskupů s Donatem a Secundem, biskupem v Tigisi, upřednostnila Maiorina, rovněž "dónátistu" (ovšem s lepším kádrovým profilem; zemřel přirozenou smrtí roku 315). 

Tehdy poprvé došlo k zamotání světské moci do ryze církevních sporů. Donatus se svými lidmi Caecilianovu volbu neuznával ("byl volen zrádci"), v Římě se však Constantinus postavil za Caeciliana a bylo z toho africké schisma a povstala vlivná sekta, viz rok následující, a to právě v době, kdy byla oběma augusty proklamována náboženská tolerance. 

Jednání synody v Římě navštívil i Constantinus, k němuž se pak dónátisté odvolali. Císař svolal další sněm křesťanských předáků, viz rok následující a sporem se zabýval i v Treverách roku 315: je to první případ zásahu panovníka do sektářských sporů jesusovských monotheistů. 

Constantinus sice klérus hospodářsky podporoval, ale nikdy si ho nenechal přerůst přes hlavu. Bez ohledu na nesmiřitelné sektářství mezi církevními pohlaváry a přes níkajské usnesení sympatisoval august spíše s ariány. Císař zbavil klérus t. r. povinnosti dostát občanským závazků, leitúrgiím/munera; o dalších významných daňových a právních úlevách pro kněží monostheistů viz v indexu s. v. křesťanství.

V Alexandreji v roce vydání tolerančního náboženského ediktu na Východě nastoupil do čela křesťanů po Achillovi, viz rok 300, Alexandros (do 328), bojovník za orthodoxii a jeden z tvůrců ideologického usnesení prvního všekřesťanského koncilu níkajského roku 325. Jako jeho předchůdce po celou dobu řešil hluboký rozpor s táborem kněze Areia/lat. Aria (čti: Aríus, příznivci aríání) o základní věroučnou poučku křesťanství o stejnobytnosti Ježíšově s otcem/homoúsion tó patri

Zatímco orthodoxie poklamovala trojjedinost boží (u křesťanů je bůh bezejmenný/incertum númen, srov. rok 217+) a bytostní identitu boha, jeho syna Ježíše a "svatého ducha božího"/hagion pneuma, lat. spiritus sanctus, ariáni vložili do dogmatu logiku: Zrodil-li otec syna, má zrozenec začátek svého bytí a je proto jasné, že kdysi synem nebyl. Totéž platí o božím slovu, které existovalo až když bylo proneseno, ne dříve a nemá nic společného s boží podstatou. Syn by neexistoval, kdyby se bůh nebyl rozhodl nás vytvořit: syn je tu pouze křesťanům k vůli.

Bůh v Areiově podání existuje sám o sobě, bez syna, je neměnný, nelze se s ním spojit, je zcela jedinečný. Kdežto syn je stvořencem z ničeho, nemá přímé vědomí o otci, je konečný a jiné konstelace. Podle Athanasia, úhlavního nepřítele Areia, se tak křesťané vracejí k polytheismu, neboť syn je v Areiově podání jen jakýmsi polobohem. Zároveň se tak popírá princip vykoupení.  

Radikálnější než Areios byl Eunomios z Kappadokie, v letech 360-383 biskup v Kýziku, podle něhož má syn jiné bytí než jeho otec, neboť je zcela jedinečná bytost ("eunomiáni"). Stoupenci Makedoniovi, patriarchy kónstantínopolského v letech 342-346 a 351-360, měli za to, že duch svatý je služebníkem otce a syna a že nemá božskou podstatu ("makedoniáni"). Viz dále rok 320.

 

***********************************************************
314. 
Ol. 273, 2

625 SE
561 AE
neznámý
a. u. c. 1167
C. Ceionius Rufius Volusianus II a Petronius Annianus 

***********************************************************

V první válce s Liciniem (bellum cibalense do 317, o příčinách nepřátelství viz rok předešlý; byla to desátá občanská válka imperiální éry, která s přestávkou let 317-321 skončila roku 324) se Constantinovi znamenitě vedlo. Podle hagiografa Eusebia z Kaisareie se totiž Constantinus modlil, kdežto Licinius obětoval bohům a hledal budoucnost ve věštbách a letu ptáků a k tomu čaroval. Výsledek války si dal Licinius věštit u Apollóna Didymského, pravděpodobně poslední počin staroslavné mílétské svatyně (zmiňována ještě za imperatora Iuliana). V bitvě u Cibalae/dn. Vinkovci na východě HR u bažin jménem Hiulca v Pannonii 8. října dosáhl vítězství po nočním přepadu ležení, podle jiných po celodenní bitvě, ale se značnými ztrátami. Obě strany se rozešly do svých domén, aby čerpaly sil pro další válku: v této bitvě proti sobě stálo 35 tisíc liciniovců a dvacet tisíc constantinovců. Constantinus sídlící v Augustě Treverorum/Trevíru pokračoval ve válkách s Germány porýnskými, Licinius zřejmě ze Sirmia, kam po bitvě a ztrátě trénu ustoupil, řídil boje s Goty.

1. srpna synodos předáků křesťanských organisací v Arelatě/dn. Arles svolaný Constatinem, viz rok předešlý, projednávala mimo jiné otázku doby slavení velikonoc, uznala sice odvolání dónátistů, ale znovu je odsoudila; srov. rok předešlý. Mezi biskupy byli již zástupci organisací z Británie a Germánie. Dónátisté se domohli osobního slyšení u císaře v listopadu 316 v Mediolanu, ale opět neuspěli. Dónátisté se nevzdali, radikálové sáhli k brutální guerrille (circumcelliones), Constantinus je však toleroval, viz rok 321. Na zhruba dvě staletí zůstali v Africe silnou sektou. Zmizela po roce 534, po znovudobytí Afriky Belisariem na Vandalech a připojení k říši.

Donatus, biskup z Casae nigrae v Numidii/dn. Nigrín v DZ při hranicích s TN, byl po zrovnoprávnění křesťanů s polytheisty roku 313 hlavou své církve do roku 355, kdy byl deportován z Afriky a zemřel. O souvislosti dónátistů s agónisty vulgo circumcellióny viz rok 344. Byl vysloven názor, že žili ve stejné době dva Donatové. Jeden byl tímto biskupem, druhý, jemuž se dostalo pro výřečnost od svých lidí přízvisko Magnus. Ať to byl, kdo chce, oba nebyli níkajskými katholíky. 

Na jednání v Iliberris, viz rok 300, nijak tato synodos nenavazovala.

V Antiocheji Syrské se narodil krasořečník Libanios, jehož děd a prastrýc, antiošští městští úředníci či radní, byli popraveni Diocletianem po vzpouře či usurpaci jistého Eugenia, viz rok 303. Studoval v Antiocheji u rhétora Ulpiana z Askalónu (zemřel ke konci vlády Constantina I., viz o něm roku 320). Jeho spolužáky byli Proairesios a Héfaistión, Proairesiův druh v chudobě, viz rok 320. V Athénách se chtěl roku 334 stát posluchačem Epifania Syrského, cestou z přístavu byl však přemluven žáky Diofanta z Arábie n. Alexandreie a přidal se k nim. O šest let později otevřel vlastní a úspěšnou rhétorskou školu v Kónstanínopoli

Po dvou letech se přestěhoval do Níkaie, pak do Níkomédie, kde se posluchači stali též Basileios z Kaisareie kappadocké, křesťany zvaný ještě za života Velký (zemřel na nový rok 379) a budoucí imperátor Iulianus. Po krátkém návratu do Kónstantínopole se roku 354 usadil ve své vlasti, kde vyučoval též křesťanského kazatele Ióanna z Antiocheie zvaného Chrýsostomos/Zlatoústý (zemřel roku 407), Amfilochia, biskupa v Ikoniu (zemřel roku 395) a Theodóra, biskupa v Mopsúestii (zemřel roku 428). Zachovalo se 64 Libaniových oslavných řečí a sbírka 1600 dopisů, největší ze zachovaných ze starého věku. Jiným křesťanským psavcem dopisů byl "filosofos" a rhétór Ísidóros z Pélúsia, žák či obdivovatel Ióanna Chrýsostoma. Rozposílal lidem na tři tisíce dopisů s náměty z "písma svatého/theiá grafé". 

Vrstevníkem Libaniovým byl Akakios z Kaisareie v Palaistíně, výřečný sofista s velkou pověstí (jiný od biskupa řečeného Jednooký, viz rok 340). Zénón z Kypru vynikl jako medik a zároveň též jako sofista. Jeho žák Mágnos z Antiocheie v Mygdonii/Nisibis měl řečnickou školu v Alexandreji. Mágnovým spolužákem u Zénóna byl Oreibasios z Pergamu (podle jiných ze Sard), přítel císaře Iuliana. Oreibasios obdivoval Iónika ze Sard, který byl po otci lékařem a žákem Zénónovým. Oreibasios sepsal práci o čtyřech knihách všem, kteří nedůvěřují lékařům/pros tús aporúntás tón iátrón, rady synovi Eustathiovi, spis o vladařství/peri basileiás a o bolestech/peri pathónHlavním dílem byla rozsáhlá lékařské encyklopedie věnovaná Iulianovi o 72 svazcích Synagógiké iatriké, Iatrikai synagógai/"Lékařské sbírky". Epitomé z díla mělo devět svazků. 

Současníkem Libaniovým byl grammatik Eudaimón z Pélúsia, autor učebnice grammatiky/techné grammatiké a dalších jazykozpytných knih. V Galliích v té době požíval stejně dobré oborové pověsti lékař Theón. Jejich vrstevníkem byl sofista Theón ze Sídónu, rovněž autor učebnice řečnictví.

   

***********************************************************
315. 
Ol. 273, 3

626 SE
562 AE
neznámý
a. u. c. 1168
Imp. Constantinus IV a Imp. Licinius IV 

***********************************************************

V Římě byl poblíž Colossea dostavěn Constantinův vítězný oblouk, viz o něm u roku 313. Císař slavil svá decennia/deset let vlády, bohům však odmítl obětovat; na oblouku je však vyobrazen při obětech s Liciniem. Opustil pak Řím směrem do Germánií, viz rok následující, a do Města se vrátil až na oslavy druhého decennia, tedy na vicennalia v červenci 326. 

Římu věnoval několik staveb, dokončil Maxentiovu basiliku, na Quirinalu otevřel lázně, křesťanské církvi věnoval řadu objektů z císařského majetku, hlavně basiliku sv. Ióanna/Jana Lateránského, sídlo římského biskupa, t. č. Silvestra I. 

Podle monotheistických autorů Constantinus během své vlády uzákonil, aby majetky církevních hodnostářů, pokud zemřeli bez dědiců, připadly církvi a nikoli císařské pokladně, jak platilo dosud pro všechny občany. Restituoval, pravděpodobně pod dojmem Maximinova ediktu z roku 313 konfiskované majetky všech exulantů a těch, kteří byly za persekucí křesťanů za Diocletiana popraveni. Noví majitelé museli majetky vrátit, ale zisk z nich, jehož dosáhli, si směli ponechat. 

Ve státní byrokracii upřednostňoval císař křesťany, stejně jako v armádě, kde museli vojáci držet nedělní modlitby, i ti polytheističtí. Dával během své éry stavět kostely s podporou císařské pokladny a peněz provinčních, naopak prý zakázal konat bohoslužby ostatním bohům a držet polytheistické svátky. Barevné kultovní sochy dával vynášet z chrámů a zbavit je všech ozdob, bronzové roztavit, stejně tak z drahých kovů (z důvodů náboženských n. pro získání jejich kovů?); rozsah této ničivé činnosti neznáme, vlekl se za jeho nástupců. 

V Eleutheropoli v Palaistíně se narodil Epifanios, od roku 367 biskup v kyperské Salamíně. Ve spisu Panaria či Artoforia/Chlebové košíky o třech knihách popsal pestrý svět monotheistických haeretiků a za původce zla označil Órigena: bylo jich podle jeho počtů tehdy osmdesát (!). Zemřel roku 403.

 

***********************************************************
316. 
Ol. 273, 4

627 SE
563 AE
neznámý
a. u. c. 1169

Antonius Caecinius Sabinus a Vettius Cossinius Rufinus

***********************************************************

Constantinus vytáhl z Trever na východ na Licinia a v prosinci dorazil s armádou do Serdiky/dn. Sofije.

Předtím rozhodl v církevních sporech proti africkým dónátistům, viz rok 314, ale své rozhodnutí nijak přísně neprosazoval.

V Salonách podle jedné chronografické tradice zemřel v prosinci Diocletianus, viz však rok 311.   

***********************************************************
317. 
Ol. 274, 1

628 SE
564 AE
neznámý
a. u. c. 1170

Ovinius Gallicanus a Caesonius Bassus

***********************************************************

Buď koncem roku 316 nebo začátkem 317 vybojovali oba císaři dvoudenní bitvu v lokalitě zvané campus Ardiensis/Ardské pole kdesi mezi Filippúpolí a Adriánopolí, kde Constantinova armáda opět měla navrch, ale nedokázala se prosadit (buď se bojovalo v údolí řeky Ardy/starým jménem asi Harpéssos, přítoku Hebru/dn. Maricy, nebo podle jiného pramene, nejde-li o písařův omyl, na poli Mardském/in campo Mardiense, lokality rovněž neznámé a ztotožňované obvykle s dn. městem Charmanli v BG; v obou případech blízko Adriánopole, srov. bojiště s rokem 313). 

1. března na zprostředkování Flavie Iulie Constantie dohodli mezi sebou mír, jímž sice Licinius uchoval sobě císařství, ale musel za to zaplatit: odstoupil tchánovi všechna evropská území s výjimkou Thrákie a musel dát popravit svého caesara a velitele dáckého pohraničí/dux limitis Aurelia Valeria Valentu, kterého jmenoval caesarem krátce před bitvou; podle jiné verse se Valens opět stal soukromou osobou a jmenován byl už po bitvě u Cibalae roku 314. 

Tím skončila jejich první válka vedená od roku 314, druhá vypukla roku 321. Válečné operace obou augustů je možné zredukovat do jediného roku 314 s tím, že na konci toho roku přišel smír vykázaný společným konsulátem na rok 315, pokud ovšem nebyl mír nebo příměří uzavřeny už po bitvě u Cibal.

Constantinovi synové C. Flavius Iulius Valerius Crispus (asi dvanácti- až patnáctiletý), nejstarší ze všech sourozenců, syn Minervinin, Constantinovy přítelkyně (nebo manželky?), a Flavius Claudius Constantinus (II., asi sedmiměsíční, narozen v Arelatě), první ze synů legitimní manželky augusty Fausty (od roku 307), obdrželi caesarovské tituly, stejně jako Liciniův syn (dvacetiměsíční) Valerius Licinianus Licinius. Je též možné, že povyšování dětí se událo už po mediolánské svatbě roku 313. Další syn Constantinův Constantius (II.) následoval roku 324. 

V Číně začátek vlády dynastie Východních Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420, viz rok 311). S'-ma Žuej/Sima Rui (32) byl původně údělným vládcem v Lang-je/Langye a tradovalo se, že nebyl synem S'-ma Ťina s manželkou Siao-chou/Xiaohou, ale Siao-chou s generálem Niou Ťin/Niu Jin, takže nepatřil pokrevně do klanu S'-maovců. Původně bojoval po boku generála Západních Ťin S'-ma Jüea, vítěze "válek osmi králů", viz rok 290. 

Po obsazení Luo-jangu Huny ze státu Chan Čao roku 311 do jeho domény jižně od Jang-c' prchaly ťinovské oddíly, pokud se neusadily v Čchang-anu (zničeny roku 316). 

Na jaře 317 přijal S'-ma Žuej v Ťien-kchangu/Jiankang, dnešní Nan-ťing, titul krále z Ťin a když Liou Cchung/Liu Cong, císař hunského státu Chan Čao na severu zkraje roku 318 popravil posledního z ťinovských císařů Mina, proklamoval se S'-ma Žuej císařem Jüanem/Yuandi (vládl do roku 323). Kontroloval území jižně od Jang-c' a východně od Tří soutěsek, san-sia/sanxia. Formálně byla nadvláda Ťinů uznána nomády Sien-pej/Xianbei, jedněmi z Pěti barbarů/Chu Wu, ovládajícími kraj kolem pozdějšího Pekingu, a státem klanu Čang Dřívějších Liang/Čchien Liang, Qian Liang, jednoho ze Šestnácti království (do 376). Se státy Pěti barbarů žili Ťinové dlouho v relativním klidu.

Jüanova cesta k moci spočívala z velké části na podpoře generála Wanga Tuna/Wang Dun ovládajícího západní provincie. Roku 321 se mu Jüan s řadou generálů postavil, ale ofensiva Wangova na jaře 322 skončila dobytím a vyloupením sídelního císařského města Ťien-kchangu. Wang Tun zmasakroval protivníky, a císaře nechal být, když mu rozšířil pravomoci nad jeho doménou na západě státu. Viz dále rok 323.    

***********************************************************
318. 
Ol. 274, 2

629 SE
565 AE
neznámý
a. u. c. 1171
Imp. Licinius V a Flavius Iulius Valerius Crispus Nobilissimus Caesar I 

***********************************************************

Východní augustus Licinius byl na tažení proti Sarmatům (= Herulům n. Gotům?). Léto strávil v Býzantiu. 

Areios z Alexandrie, lat. Aríus, kněz učící, že Kristus není věčný, ale že byl stvořen božským otcem a že s duchem svatým jsou tři oddělené samostatné existence, viz rok 313+, byl ve sporu se svými alexandrijskými představenými zastávajícími věroučný dobový "mainstream": byli "katholiky". Hrozilo mu vyloučení z církve/excommúnicátió, řec. anathéma, viz rok 320. Areiovo theologické pojetí mělo řadu příznivců, následovatelů a reformistů. Držel se ho, opatrně, též Constantinus. Jeho pokus zprostředkovat jednáním svého duchovního rádce, biskupa Ossia/Hosia z Corduby, ztroskotal. Schisma kléru níkajského vyznání s ariány bylo prvním velkým církevním rozkolem mezi křesťanskými představiteli. Viz rok 300 a dále rok 325, 343 a 351.

***********************************************************
319. 
Ol. 274, 3

630 SE
566 AE
neznámý
a. u. c. 1172
Imp. Constantinus V a Valerius Licinianus Licinius Nobilissimus Caesar I 

***********************************************************

V Ibérii, kavkazském království na pozdějším gruzínském území, prohlášeno podle jedné tradice křesťanství za státní kult. Jistá zajatkyně prý jménem Kristovým čarovala nad nemocnými v rodině krále Meribana III., Mirvan, Mirian, a všichni se uzdravili, viz rok 301. Kníže Bakúrios, králův syn (?) zvěst o tom přinesl do římské říše jako fakt. V armádě se účastnil roku 350 tažení Constantiova proti Magnu Magnentiovi. Druhá tradice hovoří o tom, že Meribanés, viz rok 284, se dal s rodinou pokřtít roku 334 a o dva roky později bylo prohlášeno za povinné v celém království. 

***********************************************************
320. 
Ol. 274, 4

631 SE
567 AE
neznámý
a. u. c. 1173
Imp. Constantinus VI a Flavius Claudius Constantinus Nobilissimus Caesar I 

***********************************************************

Polytheista Licinius, třebaže ediktem z roku 313 uznal svobodu vyznání, se pustil na Východu říše do křesťanů. Zakázal biskupům vzdělávat dívky, bohoslužby směli konat muži a ženy pouze odděleně a mimo hradby. Křesťané-důstojníci v armádě museli obětovat bohům, jinak přišli o místo, což byla pravděpodobně reakce na opatření Constantinova na Západě. Psalo se o Liciniovi, že byl hamižný a smyslný, že nesnášel vzdělání a hlavně právnické a nazýval advokáty "veřejným jedem s morem". Přísný k vojákům a nesnášel kleštěnce a dvořany vůbec.

V Alexandreji svolal biskup Alexandros (v úřadu od roku 313) synodu stovky biskupů-hlav místních obcí v Egyptě a Libyi, kteří vypudili z Alexandreie Areia, srov. rok 318. Vyhnanec získal podporu u dvora vlivného níkomédského biskupa Eusebia, jehož osobně Alexandros urazil, a jeho jmenovce, církevního historika a biskupa v Kaisareji palaistínské. Usmířit oba tábory se psaním dopisů pokoušel marně Constantinus I. Rozhádal se celý monotheistický římský Východ církevních hodnostářů, prostí věřící sporům o Ježíše a trojjedinost nerozuměli. Viz dále rok 325.

Kolem roku 320 se narodil, snad kdesi v Africe, Sex. Aurelius Victor, autor zachovaného historického breviaria římských dějin O císařích//Liber) de caesaribus, končící rokem 361. Přičítáno mu též autorství spisků Původ římského národa/Origo gentis Romanae, O slavných mužích/De viris illustribus a Excerpta z císařských životopisů/Epitome de caesaribus, končící Theodosiem I. První tři dílka byla později shrnuta pod název Corpus Aurelianum, Epitome volně připojeno a nejnověji autorství Aurelia Victora s výjimkou De caesaribus zpochybněna až odmítnuta.   

Nebyl křesťanem, za Iuliana spravoval provincii Pannonia secunda. O dvacet let později byl roku 388 n. 389 jmenován praefectem Urbi (Říma), ale úřad vykonával jen rok. Brzy na to, snad v úřadu, zemřel. 

Někdy kolem t. r. nebo roku 325 zemřel syrský neoplatónik Iamalik/Iamblichos z Chalkidy Syrské ("ad Belum"), žák Porfyriův a mimo jiné autor chaldajských věšteb, které povstaly z jeho okultistických sezení při navazování spojení s bohy/theúrgie, srov. rok 171. Zřejmě pocházel k dynastie emeských vládců a kněží kultu Ela-gabalova. Jeho biografii složil Eunapios ze Sard. 

Žákem Iamblichovým byl Eustathios z Kappadokie (zemřel za vlády Iulianovy 361-363), manžel bohaté neoplatónské filosofky Sósipatry z Efesu, za něhož se kolem t. r. provdala (zemřela někdy po manželovi), viz dále rok 358. Sósipatrá žila zprvu s manželem kdesi v Kappadokii, ale pravděpodobně se rozešli a sofistka odešla do Pergama, kde řídil neoplatónskou školu Eustathiův příbuzný Aidesios, žák a nástupce Iamblichův. Aidesios se zjevně o ni s dětmi postaral. Měla své posluchače a jeden z nich, jistý Filométór, se do ní zamiloval. Sósipatrá požádala Máxima, žáka Aidesiova, aby z obou lásku odčaroval, což také se zdarem provedl.  

Sósipatrá měla tři syny, z nichž jménem známe pouze Antónína. Žil ke konci života zbožně v Kanóbu a s velkou pravděpodobností byl mimo jiné učitelem filosofie Hypatie (narozena asi 355, viz zde níže). O Antónínovi se zachovalo, že předpověděl zničení Sarápeia i chrámů kanóbských roku 391, viz tam, ale to již nežil. Všichni praktikovali theúrgii, viz rok 171 a 178, okultní propojení s bohy a dušemi. Poukazováním na magické praxe bylo v říši zahubeno množství lidí a za monotheistů se neoplatónská theúrgie stala snadnou záminkou k likvidaci nepohodlných odpůrců.

Aidesiovým žákem byl Chrýsanthios ze Sard, jehož si oblíbil Iulianus, vedle Proairesia učitel Eunapiův. Kappadočan Aidesios byl otcem poslán do Athén, aby vzděláním rozšířil rodinný majetek, ale syn se vrátil s tím, že ho zajímá filosofie. Otec ho zprvu vyhnal, pak si to však rozmyslel. Aidesios měl školu v Pergamu a v Constantinově době, kdy se zavíraly a ničily chrámy, se držel stranou veřejného života. Chrýsanthios záhy osiřel, ale jeho děd Inokentios/Innocentius nadělal velikého majetku. Jako právník shromáždil latinské a řecké zákony do sbírky.

Chrýsanthios byl k monotheistům shovívavý a dožil se osmdesáti let. Masa jedl málo a vepřové žádné, jak o něm zaznamenal jeho žák Eunapios. Vrstevníkem Chrýsanthiovým byl Helléspontios z Galatie, stejně zdatný řečník a jeho společník v Sardech. Synem Chrýsanthiovým byl Aidesios vedený k sofistice, který se však nedožil dvaceti let. Nástupcem v čele školy se tak stal filosof Epigonos z Lakedaimonu a zřejmě poslední v řadě místních polytheistů Beronikiános ze Sard. 

Současníkem Iamblichovým byl Alýpios z Alexandreie, který své přednášky a rozpravy s žáky nepublikoval a ani posluchači je nevydali. Byl prý až trpasličí postavy, školu měl v Římě, ale zemřel ve vysokém věku ve své vlasti, někdy krátce před smrtí Iamblichovou; tomu vytýkal jeho velký majetek. Alýpios bývá ztotožňovýn s autorem músikologického spisku známého z fragmentů Eisagógé músiké.

K posluchačům/akroátés Iamblichovým náleželi rovněž z Hellénů jistý Eufrasios a Theodóros z Asiny, který byl ke svému mistrovi kritický; předtím v Římě patřil ke škole Porfyriově. Výřečný neoplatónik Sópatros z Apamaie na Orontu byl pravděpodobně otcem stejnojmenného sofisty, přítele Iulianova. Žák Iamblichův měl v Constantinovi I. obdivovatele a panovník ho vyznamenával pozorností, když po mistrově smrti odešel ze Syrie do Kónstantínopole. Složil spis O prozřetelnosti/peri pronoiás a řadu dalších titulů včetně sbírky kuriosit z různých autorů o dvanácti knihách. Vzdal se hellénismu a dal se na křesťanství. O jeho osudu viz rok 329. • Zmiňovaný mladší Sópatros z Apameie (n. z Alexandreie) pořídil výňatky z řady dějepisců a zřejmě byl autorem nedochovaného Výběru z historií/eklogé tón historión; bývá ovšem též datován o c. dvě staletí později. 

V Aidesiově době přednášel v Athénách sofista Iúliános z Kappadokie. Jeho vrstevníkem byl Apsinés z Athén zvaný z Lakedaimonu, viz rok 200, a Epagathos, Iúliános je však překonával rhétorským umem i popularitou u Athéňanů. Apsinovým žákem byl jistý Themistoklés (srov. jeho případné předky roku 232+), Iúliánovým Proairesios z Armenie, Héfaistión ze Syrie, literárně plodný Syřan Epifanios, rodem z Petry, který zemřel v mladém věku na jakousi krevní chorobu (osudnou nemoc sdílela jeho manželka), Diofantos z Arábie a Túskiános z Lýdie, vše vážení řečníci se svým žactvem, též Sópolis, jehož syn se rovněž stal sofistou, a Parnásios, který přednášel v Athénách. 

Jak sofista Apsinés souvisel s Onásimem z Kypru n. Sparty, známo není (srov. o jeho jmenovci roku 200+). Tento Onásimos, historik a sofista, žil v Kónstantínově době a vydal spisy obírající se řečnictvím, speciálně právnickému/rhétoriké dikánikos. Psal též deklamace, enkómia a řečnická cvičení/progymnasmata.

Iúliánův prostý athénský dům i žáky zdědil Proairesios, jediný mezi jeho žáky vyznání křesťanského; třebaže ho obdivoval, zbavil ho (státem placeného) učitelskému místa roku 361 nakrátko Iulianus, než se mu od něho dostalo satisfakce. Proairesios byl synem Pankratia z Kaisareie Kappadocké, známo o něm není nic.

V Antiocheji byl žákem sofisty Ulpiána, než odešel v doprovodu Héfaistiónově do Athén. Zde se účastnili mimo jiné v rámci nesnášenlivosti jednotlivých rhétorských škol potyček s Apsinem a jeho žáky. Oba byli zprvu tak chudí, že si dělily ob den oděvy a plášť: ten druhý musel zůstat doma. Proairesios byl ženat s Amfiklejí z Trall a měl s ní dvě dcery. Na pokyn Constantův cestoval na Západ do Gallií a Říma, kde se mu dostalo velkých poct, mimo jiné sochy a čestného titulu praefectus praetorio. Obdivován byl Proairesios též císařem Iulianem. Viz dále o sofistech a neoplatónicích roku 347.           

Ulpianos z Askalónu, jindy zvaný z Antiocheie, byl syrský sofista vyučující za Kónstantína zprvu v Emese, pak v Antiocheji a do Athén se nikdy nepodíval. Sestavil sbírku řečnických cvičení. Zachováno je též jméno sofisty Ulpiana z Emesy, autora ethnografické práce Otcovské zvyky/ta patria Emesénů, Héliopolítů a Bospořanů (kterých?), též řečnických cvičení a učebnice řečnictví. Bývá ztotožňován s Ulpianem Askalónským/Antiošským. Kam zařadit Ulpiana z Gazy, též jistě sofisty, nevíme, známo je pouze jméno. 

Otcem Hypatie byl neoplatónik, matematik a astronom Theón z Alexandreie (zemřel c. 405), autor kommentáře ke Klaudiovi Ptolemaiovi a editor Eukleida, několika mathématických spisů, o Psí hvězdě (Sirius)/Peri tés tú kynos epistolés, o Nilu, o astrolábu atd. Slovníkářský záznam v "Súdovi" o něm praví, že byl "mužem z Múseia", což by znamenalo, že tato instituce stále ještě nějakým způsobem fungovala a Theón je posledním z hellénských polytheistických vědeckých pracovníků, jehož známe jménem. O pokračování novoplatónské školy viz rok 350 a Plútarcha z Athén. 

Jeho dcera Hypatiá (narozena asi 355) byla otcovou žákyní v mathematických oborech, theúrgii a filosofii ji pravděpodobně přiblížil Antónínos, viz zde výše. Vydala komentář k Diofantovi a Apollóniovi z Tyan, sestavila astronomický kanón. Nikdy neprovdána vedla v Alexandreji vlastní školu a přednášela na požádání na veřejnosti (tradovalo se, že byla provdána za neoplatónika Ísidóra z Alexandreie, ten se však narodil o c. století později). Žáka, který se do ní zamiloval, zapudila, když před něj hodila několik svých čmýrových pásků/gynaikeia rhaka se slovy: "Tohle, chlapče, miluješ, není to nic hezkého/tútú mentoi erás, ó neániske, kalú de údenos." 

Byla vítanou návštěvnicí u praefecta Egypta Oresta, zato ležela v žaludku biskupa alexandrijského a vůdce mnišských teroristů Kyrilla, jehož episkopát v letech 412-444 definitivně vyvrátil polytheismus v zemi. Petros, jistý kostelní činovník, sjednal v březnu 415 tlupu mnichů z klášterů ve Skétské poušti/hora Nitris, eg. Sechet-hemat/"Solné pole", dn. Wádí an-natrún, kteří přepadli vůz s vracející se Hypatií domů. Filosofku (asi 60) vyvlekli do kostela zvaného tehdy stále ještě původním jménem Kaisareion, strhli z ní šaty a střepy ji rozdrásali, až zemřela. Pak jí usekli údy a spálili, tak to píše monotheistický kronikář Sókratés zvaný Scholastikos, v alexandrijské lokalitě Kinaron.

Kolem t. r. podnikl služební cestu ve věci státní administrativy z Velké Hermopole v Thébaidě do Antiocheie na Orontu scholastikos Theofanés a jeho popis cesty trvající od začátku dubna do začátku května se zachoval.

Zatmění slunce v Alexandreji t. r. 18. října pozoroval mathématik Pappos z Alexandreie, autor všeobecného zeměpisu Chórografiá oikúmené, komentáře o čtyřech knihách k Ptolemaiově Velké syntaxi, dobové znalosti svého oboru shrnul v osmi knihách/Synagógé, sepsal řeky v Libyi/Africe a vydal snář/Oneirokritikos.   

V Indii v Dóábu v dynastii vládnoucí z Prajagu, dn. Prajágradž/dř. Iláhábád, angl. Allahabad, dosedl na trůn Čandragupta a vládl do 335. Byl synem Ghatotkači a vnukem Śrí Gupty (vládl snad od roku kolem 250). Stal se zakladatelem moci dynastie Guptů, první velké po třech staletích, která vládla větší části Indie, srov. rok 22 př. n. l., a zanikla c. 550. Jeho klan nepatřil k bráhmanským. Oženil se s Kumaradévi, princeznou z vidždžijského království Liččháví a přijal titul mahárádžaadhirádža/pán nad všemi rádži. Dobyl starou Magadhu a celé povodí Gangy, Pátaliputra se opět stala imperiální metropolí.

Na západě Indie existovala kušánská říše, viz v indexu s. v. Kušán, a indosakské státy, viz tamtéž s. v. Sakové a rok 55-. Viz dále rok 335. Guptovská datovací éra, Gupta kála, začíná rokem 319; viz více roku 55-.

Část Liččhávíů někdy po roce 200+ migrovala ze svých klanových sídel v dn. indickém státu Bihár a usadila v údolí Káthmándú a o století později n. až c. 400+ se ho zmocnila. Liččhávíjské královstí nepálské existovalo v plné síle do c. 750, jako závislé do c. 1200. Jazykem jejich administrativy a zachovaných nápisů byl sanskrt.