Phaedrus, Faidros, bajkář§ 15

Phames§ vide Fameás

Phaó§ viz Faón

Phazánie§ viz pod Garamanté

Philippus Arabs§ viz M. Iúlius Philippus

Phoebé§ viz Foibé

Phoebus§ viz Foibos

phthiriasis§ viz vši

Pcheng-čcheng/Pengcheng, sídel. m. státu Čchu/Chu, dn. Sü-čou/Xuzhou v provincii Ťiang-su/Jiangsu§ 206

Pcheng Jüe/Peng Yue, k.  Liangu§ 196

Pching/Ping, Pching-ti/Pingdi, čín. císař, s. Jüanův, b. Čchengův§ 1-, 6+ 

Pching-jüan-ťün z Čao, následník trůnu§ 247

Pching-wang, Ping, čín. císař, narozen jako I-ťin/Yijin§ 771, 720

pchin-jin, romanisace čínského písma§ viz pinyin

Pchjongjang, m. v Koreji, viz též Wanggomsong§ 677, 426, 196, 105, 37

Pchjung/P'yung, k. Ko-Čosonu§ 722

Pchu-nu/Punu, šan-jü Hunů, s. Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-tiho, b Wu-ta Ti-tchoua§ 13+, 46+ 

Pi/Bi Hunský, s. Wu-ču-lioua, trůnním jménem Chaj-luo-š' Čou-ti/Hailuoshi Zhoudi, obecně znám jako Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ 46+, 55+ 

Pi/Bi, lokalita na Žluté řece v provincii Che-nan§ 606

Pi-Ramesse, Per-Ramesse, m. v Deltě, dř. Avaris, bibl. Raamses, dn. arab. Tell ed-Daba´a (ale také Qantír či Chatá´na), hl. m. XV., XIX. a XX. dynastie; m. s egyptskými a syrskými kulty§ 770

Pi-Sopd, Per-Sopd, ass. Pišaptu, dn. Saft al-hinna u Zaqázíqu, m. ve vých. Deltě§ 730

Pianchi, Pe-anchy z Kúš, k. Egypťanů, upřednostňována neegypt. forma Peji/Pej§ 751, 730, 720, 716, syn Kašty z Kúše s Pebatmou, o. Šabaka, Taharky a Amenirdie (I.)

Pícénum, Pícénové, země a italický národ ve stř. Itálii na břehu Jaderského moře, řec. Píkentiové§ 310, 279, 271, 270, 268, 217, 125, 91, 89, 84, 83, 72, 71, 49, 38, 16, 7

Jméno země snad pochází od datla, lat. pícus, tedy "země datlů". Sídelním městem městské konfederace býval Asculum/Ascoli Piceno. Nejstarším známým předákem, „králem“, byl jistý Nevius Pompuledius, jehož dochovaná socha bývá nazývána podle místa nálezu „Válečník z Capestrana“

Pictí, Piktové§ viz pod Britannia

Picunda, dn. mys a město v Abcházii§ viz Pityús

Piemonte, Piemont, viz Tauriskové

Píeriá, krajina v již. Makedonii pod Olympem, srov. pod Músa§ 219, 194
Píeriá, h. a kraj sev. Syrie§ 235

Pietás, bohyně zosobňující ctnosti rodinných a vlasteneckých vztahů, „Láska, Zbožnost, Vděk“§ 181, 138

Pigrés z Paionie, dyn.§ 512

píchátu§ viz páchátu 

Pije, Pej§ viz Pianchi

Pilak(u)§ viz Filai

píleus libertátis, čepise propuštěnců§ 42

Pilinussu, řec. Filínos (?), parth. stratégos, resp. v parth. službách§ 138, 124

Pimaj z Búsíridy, dyn.§ 730

Pimeas, Pimait, Pimaj, Usermare-setepenre II., eg. k.§ 764, 758

Pimpla§ viz Músa

Pinara (pl.), m. v Lykii, dn. Minare v TR§ 167

L. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 472

L. Pínárius, posádkový velitel§ 213

L. Pínárius, s. Iúlie Minor, sestry Božského Iúlia, nevlast. b. Q. Pedia, bratranec Octaviánův, jemuž přenechal svůj osminový podíl na Caesarově dědictví; vide s. v. Iúlius Caesar, Aurélia Cotta a Q. Pedius
M. Pinárius, praet.§ 181

P. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 489

Pínárius Scarpus, Antóniův legát§ 31

Cn. Pínárius Cornélius Cléméns§ cos. suff. 61+

Pindaros, jméno efeských tyrannů:§
Pindaros I.§ 610, syn Mely I.
Pindaros II.§ 610, 560, syn Mely II.
Pindaros z Kynoskefal u Théb, literát§ 522, 476, 472, 462, 446, 335 a srov. pod hudba
Pindaros, Cassiův štítonoš§ 42

Pindenissos, sídel. m. či pevnost Eleutherokiliků ve vých. Kilikii, dobyto Římany pod Cicerónem o sáturnáliích roku 51, pozd. Nerónias (snad založena Antiochem IV. Kommágénským) a za Vespasiána Eirénúpolis, d. Düziçi při m. Osmaniye v TR§ 51

Pindos, pohoří mezi Thessalií a Épeirem§ 600

Pinnés nebo Píneos/Píneus z Illyrie, k., syn Agrónův§ 230, 222, 219, 217, 212

Pinnés n. Pinnetés, illyr. vůdce§ 6+ 

pinyin, č. pchin-jin, "hláskování", oficiální romanisace čínského znakového písma, v Kleió passim v textu, indexu v přepisech a v panovnických seznamech. Po tříleté práci na systému fonetického přepisu teamu vedeného ekonomem (!) Čou Jou-kuangem/Zhou Youguang byl pinyin schválen oficiálně maoisty v únoru 1958. Čou zemřel v lednu 2017 ve věku 111 let a komunisté mu pozornost nevěnovali: jejich vládu totiž kritisoval.

Piodassés, Pijadassi§ viz Ašoka

piráti, piraterie, mořští lupiči, korsáři, pirát, řec. léstés/léstarchos, peirátés, lat. píráta či praedó maritimus, flibustýři, bandité, banditismus, lupičství, loupežníci, briganti, otrokářství§ 541, 532, 524, 494, 453, 436, 431, 430, 404, 389 - 387, 369, 355, 349, 349, 332, 307 - 305, 303, 295, 286, 276, 247, 204, 181, 151, 150, 141, 105 - 103, 101, 100, 98 (jap.), 84, 83, 81, 78, 74 - 72, 69 - 67, 62, 47, 44, 40 – 38, 30, 25-, 6+, 19+, 46+   

Po velkou část hellénských i římských dějin byla piraterie pokládána za jednu z forem námořního „obchodu“. Hellénistický a později římský svět se řídil rhodským námořním právem, které mimo jiné také vyměřovalo podílnictví majitelů dopravovaného zboží na případné ztrátě při katastrofě či při přepadení lodi.

Piraterie byla po celý starý věk specifický a závažný problém. V podstatě ji lze pokládat za jednu z forem „námořního obchodu“. Homérští hrdinové a vůbec celý mykénský svět bral piraterii jako čestný způsob nabývání kořisti/majetku, zárodek budoucích flibustýrů loupících s panovníkovým patentem v nepřátelských loďstvech a zemích. Nájezdy na civilisační střediska východního Středomoří v Levantě a Egyptě piráty tzv. mořských národů vedly k rozsáhlým změnám v napadených oblastech.

Peirátérion, "nebezpečí, pokušení, pokus"pochází od peiró, "zkoušet, odvažovat se, svést"Číhání na pocestné, jejich olupování a naopak likvidace héróy patří do okruhů hellénských pověstí o Hérákleovi, Théseovi atd. Přitom pirátské základny kdysi ležely často blízko velkých měst. Tak někdy po roce 640 se megarský samovládce Theágenés zmocnil dávného pirátského hnízda, ostrova Salamis, která zůstala megarskou do roku 604.

Nejznámějším „státoprávním“ pirátem byl samský vládce Polykratés. Vládl od roku 532 a nepochybně ostrov velmi povznesl. V definitivní podobě zde byly uspořádány verše Homérovy, na Polykratově dvoře žili jako hosté literátu Íbykos z Rhégia a Anakreón z Tea. Eupolis z Megar prorazil na jeho pokyn tunel napříč horou nad městem pro přívod vody.

Architekti Rhoikos a Theodóros, samští rodáci, vystavěli na ostrově chrám Héraion a vyzdobili ho sochami: oni byli zřejmě první, kteří z Egypta přinesli techniku odlévání bronzových soch do Hellady. Polykratés dal spojit ze sakrálních důvodů ostrov Rhyneia s Délem pomocí řetězu.

Základem Polykratova hospodářského zázraku a celkového rozmachu byla však zřejmě piraterie/flibustýrství na foiníckých kupcích a tak trochu také jeho spojenectví s Peršany, které se mu však stalo osudné. Roku 524 se část samských exulantů, která se do této doby živila výnosnou piraterií v Égeidě, usadila na Krétě v Kydónii.

Po Polykratově smrti roku 522 se ze Samu vytratil Anakreón a přesídlil k Hipparchovi do Athén. ĺbykos se chtěl podívat do Korinthu, byl ale cestou zavražděn piráty.

Dionýsios z Fókaje byl za iónského protiperského povstání vrchním velitele loďstva a sedm dnů po sobě nutil veslaře posilovat za vesly a dával jim i jiné těžké úkoly, takže je unavil. Když pak u Ladé přišlo roku 494 k bitvě, neuspěli. Dionýsios se svou lodí se už domů nevrátil, otočil plavidlo do Foiníkie, přepadl nějakou kupeckou nákladní loď a s tímto kapitálem odplul kamsi na Sicílii, kde se živil piraterií na Karthágincích a Etruscích. Italským pirátům se říkávalo peridínoi/"točící se dokola"; nacionalitu neznáme. V éře Dionýsia I. jim život znepříjemňovala syrákúská flotila, po jeho smrti už málokdo. 

V klasickém období se především chudé přímořské oblasti piraterii věnovaly vždy v takové míře, v jaké jim to dovolovaly námořní velmoci, tzn. athénská arché, perské loďstvo, Rhodos, ptolemaiovská flotila apod., později Římané, kteří již roku 306 uzavřeli námořní smlouvu s Rhoďany, pravděpodobně ve věci potírání piraterie.

Římané naopak používali soukromých flotil k napadání zásobovacích konvojů a měst za první púnské války války, viz rok 247. Přesně to samé po mnoha staletích později praktikovali angličtí, francouzští panovníci a holandské stavy, když rozdávali flibustýrské patenty.

Námořní piraterii se v hellénismu věnovali především Kréťané (srov. krétské války), od pádu athénské námořní říše roku 355 obyvatelé malých egejských ostrovů Mélu, Kythnu, Halonnésu a Myonéssu, Aitólové, Illyrové, obyvatelé Pamfýlie a Kilikie, v nilské deltě se loupežníkům říkalo řecky pastýři, búkoloi (o nich a jejich rituálním kanibalismu ve 2. st. n. l. viz pod lidské oběti), po pádu seleukovské moci fungovaly i židovské a arabské pirátské bandy.

Hellénské státy, a to i ty nejbohatší a nejsilnější, čas od času uzavíraly se státními útvary provozujícími námořní piraterii dohody o neútočení, resp. o „výpalném“ či odškodném pro piráty za ušlý zisk. Piráty používaly válčící strany jako spojence, jako například Antigonos II. Gonatás, který byl s jedním "archipeirátem" osobně spřátelen a brigant posléze velel Gonatovým žoldnéřům, viz zde níže, srov. později přístup Mithridáta Eupatora ve válkách s Římany, nebo Sex. Pompéia v občanské válce po vraždě C. Iúlia Caesara.

Roku 339 porazil Tímoleón řadu sicilských samovládců a také flotilu myoparónů/plavidel piráta Postumia z Etrúrie (Tyrrhén to však asi nebyl). Zřejmě roku 305 (?) přijal královský titul archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos: v této době vedl válku s piráty na východním pobřeží Pontu.

Když roku 303 vypukla válka Římanů proti Lúkánům a Tarentským, přijel na pozvání Tarentských válčit proti Lúkánům Kleónymos ze Sparty z královského rodu, bratr králův. Věci vyřídil ke spokojenosti najímatelů do roku 299 držel Korkýru, odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři. Později jaderské piráty a lupiče z oblasti kolem Sicílie proti Římanům použil Hannibal, stejně jako Makedonec Filippos V. (srov. Démétria Farského, Illyry a římské války s nimi, Amýnandra a Akarnány, Aitóly).

Jiný vznešený Sparťan na setkání s piráty o století později doplatil: bývalý spartský král Agésipolis III. byl roku 183 zajat na moři na cestě do Říma piráty a zavražděn. Někdy v této době řádil v Messénii pirát Níkón z Fár/Fárai, dn. Kalamata. Byv dopaden zachránil si život tím, že zradil své lidi: dovedl v noci Messénské k hradbám pirátského hnízda a s ním vpadli do města převlečení vojáci; případ celkem ojedinělý v pirátských dějinách, srov. rok 183.   
Hellénistické velmoci zajišťovaly do jisté míry bezpečnost plavby. S koncem seleukovské moci v Égeidě vzrostla úderná síla pirátů: již roku 188 byl piráty např. vyloupen Knidos. Neodmyslitelně patří ke vzrůstu kilické piraterie války v seleukovské dynastii, především usurpátora Diodota Tryfóna, otravujícího svět východního Středomoří v letech 145 až 137.

S odchodem ptolemaiovské flotily z regionu převládla na mořích nejistota, neboť pergamonské a rhodské loďstvo bylo slabé. Někdy v první části roku 315 vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů. Sloužil jednak jako nástroj antigonovské politiky a jednak byla vytvořena účinná síla proti rozrůstající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého.

Již na začátku toho roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládal ostrov Kythnos. Pirát byl vyhnán. V téže době 295 obsadil Lýsimachos Iónii. Efesos, který Démétriovi sloužil za hlavní základnu, získal díky zradě jistého Mandróna, náčelníka pirátů, který zde předtím pravidelně prodával své „zboží“.

Pravděpodobně zároveň byl 253 uzavřen konečný mír Filadelfa s Antigonem Gonatou, který potvrdil vytlačení ptolemaiovské moci z části Égeidy, i když určité egyptské posice přetrvaly až do roku 146. S omezením ptolemaiovské námořní moci v Égeidě se uvolnil mj. prostor pro aitólské piráty, jejichž moc se v oblasti postupně etablovala. Gonatás byl s piráty ruka. Roku 276 s pomocí "archipeiráta" Ameiniy z Fókidy a jeho aitólských pirátů dobyl Kassandreiu a Ameiniás se stal stratégem v králově armádě, srov. rok 272.

Bylo to období aitólského rozmachu. Jistý Aitól Níkoláos založil dokonce na Délu slavnosti níkoláeia stejně tak jako mocní králové, srov. slavnosti, které se zde slavily od roku 249 jako ptolemaieia nebo antigoneia či stratoníkeia.

V Athamánii se osamostatnil „král“, spíše náčelník pirátů, Amýnandros (vládl ve své oblasti do roku 188). Filippos V. Makedonský měl ve válce s Rhodskými piráty za spojence stejně jako Gonatás. Podobná spojenectví banditům dodávala síly. O kilické piráty se nesmírně „zasloužil“ Diodotos Tryfón, usurpátor seleukovského diadématu. Od roku 141 vedl válku se Seleukovci zprvu z pevnosti na nepřístupné kilické skále Korakésiu. Organisoval kilické piráty do band, které se živily obchodem s lidmi, viz níže.

V rhodsko-krétské válce vedena od roku 155 nabyli roku 151 převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda. Někdy kolem roku 140 musel odstartovat horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na relativně blízký Délos, největší hellénistické tržiště Středomoří, k překupníkům zprostředkující zboží na Západ. V tomto případě se pod zbožím myslí otroci.

Zde někde vzala základ ekonomická síla pirátů, kteří se uhnízdili hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě. Pirátské státečky byly organisovány po vzoru hellénistických monarchií s dynastou, králem, v čele a územně členěny podle jednotlivých klanů: ethnicky přesněji vymezit Anatolii není možné, ale v podstatě lze říci, že maloasijský střed a jih obývala chudá populace odvozující původ v dávných Luwijcích, Chetitech, Frygech a dalších skupin, které se kdy do Anatolie před Hellény nahrnuly. 

Délos, po roku 168 se statutem svobodného přístavu, byl největším obchodním střediskem a překladištěm na trase východní Středomoří – západní. Jeho přístav prý měl denní kapacitu „přeloženého“ počtu otroků, tedy přivezený a odvezených, na deset tisíc osob. To by znamenalo, že ročně tudy mohlo projít více než jeden milion zotročených lidí z Anatolie a Předního východu na plantáže římskoitalských latifundistů a do manufaktur podnikatelů všeho druhu. Měl nejdelší zachované přístavní molo hellénského světa sahající devadesát metrů do moře.

Obávaným pirátem z druhé poloviny 2. století byl jistý Rhondés. Piráti se neohlíželi na nic, ani na asylové postavení chrámových komplexů (ostatně byli jiného vyznání). V 90. až 70. letech posledního století př. n. l. vyplenili např. Asklépiův chrám v Epidauru, Poseidónovy chrámy na Isthmu, Tainaru a na Krétě, Héřiny na Samu, dokonce v Argu a na jihoitalském Lakíniu. Po celém Středomoří roznesli Mithrův kult a řadu dalších dnes už nespecifikovatelných. Moc pirátů na moři poprvé nalomila teprve strategicky naplánovaná akce Pompéia Magna.

Piráti se dávali najímat i k jinému druhu obživy, k žoldnéřství. Roku 93 nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl ale poražen arabským králem Obodou I. V této době používali Židé žoldnéřské oddíly najaté z pirátů z celé Anatolie.

Piraterie v západním Středomoří nikdy nedosáhla takové úrovně jako na východě, kde např. kiličtí piráti od poloviny druhého století v podstatě ovládali obchod s otroky (viz pod otrokářství; změna přišla s muslimskými Araby). Teprve v prvním století, po potlačení druhého sicilského povstání otroků roku 101 a v dobách římských občanských válek, narostla pirátská aktivita také na Západě do té míry, že bylo ohrožováno i zásobování Říma, roku 68 byla přepadena Ostie a řada míst na jihoitalském pobřeží a v Mísénu dokonce unesena sestra velitele loďstva. Teprve pak se rozhodli Římané do případu piraterie vnést rozvahu konečného řešení.

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleáry, které byly předtím útočištěm a základnami pro námořní piráty (po roce 202 zde vlastně po Karthágincích existovalo mocenské vakuum). Roku 100 měl ukončit řádění pirátů zákon podaný Saturninem/lex Appuliea de piratis persequendis. Všem spojeneckým dynastům a římským konsulárům a praetorům, kteří budou na východě a hlavně v provinciích Asie a Makedonie působit, text nalezený na stéle v Delfách předepisuje zajistit bezpečnost a kdo by něco zanedbal, bude pokutován částkou dvou set tisíc séstertiů. Spojencům zákon zakazoval jakýmkoli způsobem s piráty spolupracovat a poskytovat jim útočiště, viz rok 100. 

Pirátů proti Římanům použil Mithridátés VI. Eupatór. Doba pontských válek byla také zlatou érou piraterie, která se rozšířila až do Itálie a na Sicílii. Sullův vojevůdce L. Licinius Murena roku 83 v Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie. C. Iulius Caesar, který odešel z Říma do vyhnanství, byl roku 81 v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Na cestách byl zajat mořskými piráty, ale manželkou Cornelií vyplacen - pak piráty osobně potrestal ukřižováním (z římských veličin padl do zajetí ještě P. Clodius Pulcher).

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés se upálil ve vlastním sídle jménem Olympos na stejnojmenné hoře.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, byl od roku 74 jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena Římany v letech 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří, ale bez větších úspěchů.

M. Antonius se roku 71 přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům - ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis. Na Krétě byl poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to Antonius na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

Když L. Licinius Lucullus oblehl roku 72 Lampsakos ovládaný mithridátovci, evakuaci města řídil králův spojenec, pirát Ísidóros. Jeho loďstvo ale bylo poraženo a on popraven. Senát vyhlásil roku 69 válku Křeťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus. Operace byly součástí války s piráty. Jeden z Lucullových legátů Triarius honil égejské piráty po celý rok: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos.

Na Krétě dobyl roku 68 Caecilius Metellus v čele tří legií Knóssos, Lyktos a Kydónii a napřesrok konečně krétskou válku Římanů ukončil. Veliteli Krétských, prý o síle 24 tisíc mužů, byli Kydóňané Lasthenés, asi potomek slavného kondottiéra, a Panarés. Římané zničili mimo jiné i tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních pirátů (Syrta po pádu římské moci v severní Africe oplývala muslimskými pirátskými a otrokářskými hnízdy až do novověku).

V lednu roku 67 byl na základě návrhu A. Gabinia přijat zákon, o jmenování velitele loďstva, které by zlikvidovalo piraterii ve Středomoří definitivně. Jmenován byl Cn. Pompeius Magnus, kterému se podařilo během tří měsíců moře vyčistit a tím ukončit i válku s piráty, která trvala od roku 74. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií, tj. necelých 80 km. K disposici měl téměř tři sta triér a na vodě i na souši na sto dvacet tisíc vojáků. Rozdělil moře na třináct obvodů, kde pak bylo pronásledování pirátů prováděno téměř současně.

V námořní bitvě u Korakésia byli piráti definitivně poraženi a Pompeius dobyl a vyvrátil jejich sídla v Kilikii. Nedával piráty a jejich rodiny vyvražďovat, ale např. asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných městech. Např. jimi byly znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které obě se staly později římskými koloniemi, znovuosídleny byly Soloi v Kilikii pod jménem Pompeiopolis. Ve vodách Sicílie a jižní Itálie však akce asi tolik úspěšná nebyla, neboť se tu piráti stali významnou složkou občanské války po smrti Caesarově, srov. Sex. Pompeia na Sicílii po roce 41.

Když správce Syrie A. Gabinius opustil provincii, aby začátkem roku 55 instaloval Ptolemaia Auléta, otce slavné Kleopatry, hned se v oblasti spustila piraterie a banditismus: alespoň tak v Římě křičeli velevlivní publikáni (a také mu to později hodně přitížilo).
Během Caesarovy války africké roku 47 se na jeho stranu připojil jistý P. Sittius z Nucerie, brigant a kdysi účastník Catilinova spiknutí, který si v Cirtě utvořil vlastní knížectví (vydrželo do roku 44).

Během parthského vpádu do Anatolie roku 40 se na jejich stranu nepřipojil ani vůdce mýsských brigantů Kleón z Gordia; M. Antonius jej roku 36 jmenoval vládcem mýsského Olympu a na začátku roku 29 byl Octavianem v odměnu za zradu na Antoniovi potvrzen jako kněz Dia Abrettenia v Aiolidě. V imperiální době snad v éře Hadrianově a Antoninově ve stejném kraji loupil jistý Tilliboros, o němž víme pouze to, že to byl člověk významný a že mu Arriános z Níkomédie známý monografií o Alexandrově tažení a vydáním Epikétových přednášek věnoval biografii, která se nezachovala: žádnému z brigantů se takové pocty nedostalo. 

Sex. Pompeius byl muž diktátorských sklonů a v Římě neoblíbený. Na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva byl např. pirát Menás či Ménodóros. Jeho loďstvo roku 38 i nadále provádělo piraterii. Zradou Pompeiova nauarcha se Octavianus opět zmocnil Sardinie: za to pirát dostal od Octaviana svobodu. Později padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, po něm se nauarchy stali Papiás Démocharés a Apollofanés.

V Kilikii roku 30 Octavianus odstranil krále Filopatora a jmenoval Tarkondimota III. Jeho území ale bylo zmenšeno: Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, drsná, připadla králi Amyntovi Galatskému. Amyntovi pak vznikly války s piráty z Isaurie a Pisidie, kterým vládl Antipatros z Derbé. Jeho sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a ten byl zabit. Amyntás pak vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město těchto lupičů, dal ho obnovit, ale před jeho dokončením padl.

Vedle středomořských pirátů existovali mořští lupiči za pozdního císařství v oblasti kanálu La Manche. Římané zde a na Rýnu drželi flotilu proti různým germánským lupičům, Frankům a Sasům. Velitel loďstva v Gesoriaku (též Gessoriacus portus na území Morinů = Boulogne) M. Aurélius Mausaeus Carausius rodem gallský Menap bral od lupičů peníze a integroval je do římského loďstva.

Když se to dozvěděl Maximiánus, Diocletiánův spoluvládce, poslal za Carausiem popravčí, ale Menap uprchl do Británie a prohlásil se roku 286 n. 287 n. l. císařem. Britského „císaře“ zavraždil roku 293 jeho ministr financí Allectus, který byl přemožen roku 296 a Británie vrácena do říše invasí Asklépiodota, praefecta praetorió Constantia I. Na Allectově straně bojovali v Anglii franští žoldnéři.

Piraterie zůstala problémem až do konce starého věku. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta a za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Banditismus a lupičství, latrócinium, v dobách silných států v regionu nebyly závažným problémem. V římské říši se o lokálních lupičských bandách hovoří až od dob občanských válek a od 2. století n. l. Typickými zeměmi s banditskou ekonomikou byla Sardinie, Alpy, Apenniny, Makedonie, nitro Anatolie, Amanos, západní část severní Afriky a nitro Hispánií (zde domy stojící mimo městské hradby opevněny a opatřeny věžičkami). Jménem známe z římských dějin pouze několik brigantů, ale zřejmě jich byly desítka a stovky: Římané cestování až tolik nemilovali a bohatce doprovázel oddíl ozbrojených otroků. 

Podobně se museli zařizovat podnikatelé věnující se dálkovému obchodu, že jejich karavany doprovázeli ozbrojenci. V Egyptě se v posledním století před n. l. rozšířil banditismus i podél Nilu a sdružení lodních dopravců/naukléroi se sdružovali do spolků a pořizovali si ozbrojené doprovody, neboť královská moc ochabla a armáda se z egyptského venkova vytrácela. 

Po občanských válkách byl italský venkov plný lupičů a lapků, kteří kromě běžného banditismu na zakázku obstarávali pro majitele manufaktur/ergastul pracovní sílu. Ne všichni veteráni dychtili vzdělávat své statky, které jim za věrnost přidělovali triumvirové z vyvlastňovaných majetků. Banditismu propadal tehdy asi kdekdo. Vergiliovou básnickou prvotinou prý byl dvouveršový epigram věnovaný někdy kolem roku 60 ukamenováním popravenému lupiči Ballistovi, který byl místním učitelem, viz rok 70. Plínius Secundus mladší ve své korespondenci o téměř dvě století později uvádí dva příklady ze svého okolí. Jistý jezdec Robustus (celé jméno neznáme) cestoval s Atliem Scaurem z Říma na sever a u Ocricula v horách se rozdělili: o Robustovi už nikdo nikdy neslyšel. Plíniův rodák z Coma Metilius Crispus, jemuž Plínius dopomohl k posici armádního centurióna a na cestu mu dal čtyři sta tisíc séstertiů na výstroj, zmizel i se svými lidmi. Dlužno podotknout, že částka byla minimální summou požadovanou při censu pro právo stát se rytířem/jezdcem. 

Občané se na venkově sdružovali do různých spolků a chodili ozbrojeni, což je nebezpečná situiace pro jakýkoli režim. Chtěl tomu udělat přítrž Augústus, když zhustil síť vojenských stanic a garnisonů po Itálii a prováděl revise v manufakturních dílnách, ergastulum. Pro ně opatřovali bandité, často lidé ozbrojovaní latifundisty, nevinné pocestné, často svobodné lidi. Majitelé pozemků se sdružovali do tajných spolků, pravděpodobně italských pramafií. Augustus také sdružování zakázal, ale asi příliš neuspěl, neboť jeho nástupce Tiberius se silničním brigantismem musel zabývat znovu.

V Hispániích byl za něho roky honěn úspěšný lupič Corocotta. Augustus, zřejmě v době, kdy zde válčil, na něho vypsal odměnu jednoho milionu sésterciů. Corocotta však za ním osobně přišel, tak zní historický záznam, Augusta to pobavilo, ten milion mu dal vyplatit a bandita svobodně odešel (příběh už pokračování nemá).

Zřejmě se to zcela nedařilo, protože před stejným úkolem stál ještě nástupce Tiberius. Již za Augusta jsou kromě toho doložena sběhnutí před odvody v Itálii. Tiberius pak provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné!

Jistý Cléméns, sluha M. Vipsania Agrippy, vystoupil jako mstitel Augustova vnuka, syna jeho Iulie s M. Vipsaniem Agrippou, adoptovaným Augustem jako Agrippa Iulius Caesar; prý z rozkazu Livie byl ve vyhnanství v Surrentu zavražděn roku 14 n. l. (nebo to byl jeden z posledních příkazů Augustových), neboť mohl ohrožovat Tiberiovo nástupnictví. Bylo-li to tak, nebo to byl obyčejný praktikant banditismu, nevíme, Cléméns byl dopaden a zabit bez soudu v Tiberiově paláci.

S pouličním banditismem si často lepší Římané jen hráli. Císař Neró měl jedno období, kdy po nocích loupil a tloukl lidi vracející se z hostin, vylupoval obchody apod. Jednou však, když obtěžoval nějakou ženu, byl jejím senátorským manželem tak seřezán, že z toho měl téměř smrt. V románové literatuře 2. století n. l. a později se to piráty, loupežníky apod. jen hemží a většína příběhů je na přepadeních, loupeživosti apod. založena. Obraz banditů a jejich horské sluje podává Ápuléiův román Zlatý osel/Metamorfosy.

Za M. Aurelia řádili v Dardanii, Delmatii a Horní Moesii brigantové. Dosáhli takové pověsti, že je císař požádal o pomoc ve válkách se suébskými Germány, viz rok 169+. S bandity z odlehlého Illyrika a Makedonie se potýkal též o dvě staletí později Theodosius. Atentát na Commoda chystal za maškarního reje o hilariích Velké matky bohů vyhlášený provinční bandita Máternus. V letech 206-207 n. l. (?) řádila v Itálii tlupa šesti set lidí v čele s banditou jménem Bulla, Fanfan Tulipan starověku: bral císařským úředníkům. Ve třetím století n. l. ovládali velké části gallského venkova bagaudové, lupiči, zaměření rovněž na císařskou správu.

Ojedinělým vstupem Isaurů do dějin byla několikaměsíční usurpace jistého Trebelliána Augusta, který se za Galliena dal svými lidmi provolat císařem, všichni ho však měli nadále za náčelníka pirátů.

Ještě v devadesátých letech 4. století n. l. vyplácela místy města chudákům a starým lidem „sociální podporu“ v mincích, nicméně v této době se stříbrná a měděná měna hroutila. Města se dávala pod ochranu senátorům a boháčům, patrócinium, nedokázala se bránit vlastními silami. Rozšířena všeobecná chudoba, chaos v dopravě, banditismus. Roku 391 musel dokonce císař Theodosius I. přiznat jedinci právo bránit svůj majetek i před vojáky.

Dlouhou minulost má piraterie v čínských mořích, loupení domácími či japonskými bandity. Notoricky nejznámější oblastí piraterie na planetě je dodnes velmi aktivní oblast Jihočínského moře. V egejské oblasti se piraterie lokálně udržela jako forma protimohamedánského odporu s hlubokou sociální potřebou. Např. vsi pod thessalským Péliem provozovaly pirátství ještě ve 30. letech 20. století.

Nejslavnější érou piraterie je nepochybně doba arabské expanse a turecké vlády nad velkou částí západního Středomoří v 16. až 18. století (viz pod otrokářství) a anglicko a francouzsko-španělského soupeření z 16. a 17. století o vládu nad zdroji americkými a indickými. Cpt. William Kidd dělal karieru olupováním francouzských lodí pro anglickou korunu, pak se udělal pro sebe a přepadal všechno, co plulo ve vodách madagaskarských (za což byl v Anglii pověšen).

Edward Teach zvaný Blackbeard/Černovous loupil v oděvu anglického guvernéra kolonie Severní Karoliny, ale pak se pustil také do lodí kolonie Virginie a byl královskými vojáky zastřelen. Francois L'Olonnais patřil mezi „klenoty“ francouzské piraterie. Proslul tím, že zajatci vyřízl srdce a snědl (sám skončil celý v žaludcích kanibalských indiánů).

Nejvyhlášenějším z „úředních“ anglických pirátů-filibustrů, těch, kteří loupili se svolení koruny a jí většinu kořisti odváděli, byl Francis Drake, povýšený dokonce královnou Elizabeth I. do šlechtického stavu: kromě zásluh o královskou pokladnu proslul jako první velicí důstojník, který obeplul svět (1577 až 1580) a svou pirátskou taktikou roku 1588 porazil španělské loďstvo, které se odhodlalo napadnout britské ostrovy.

Ve službách krále Karla II. loupil a vraždil Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), mimo jiné tvůrce první větší organisované pirátské skupiny ve společenství v Karibiku. Také zřejmě jako první v dějinách praktikoval pojištění zdraví: se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“.

Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři). Ke stáru se uchýlil na Jamaiku, byl ctihodným statkářem a podnikatelem v cukru v Port Royal, kde se roku 1688 konečně propil do smrti. Hřbitov, na němž byl prý pochován, byl potápěči nalezen: městečko se propadlo do moře při zemětřesení roku 1692.

Málo známou kapitolkou je působení židovských pirátů v Karibiku. První Židé, kteří byli vyhnáni z Portugalska a Španělska (1492), se například usadili na Jamaice kolem roku 1530. U Kingstonu byl objeven starý hřbitov s hebrejsky psanými náhrobními kameny a také přizdobenými lebkami s hnáty. Mstili se na katolickém španělském loďstvu a nejznámějším z židovských kapitánů byl asi Moses Cohen Henriques pocházející z Portugal. Věhlasu dosáhli další sefardští kapitáni Yaakov Koriel, David Abrabanel a Jean Lafitte narození na Dánských Panenských ostrovech (dnes v majetku USA).

Korsárské státy v prostoru mezi dnešním Marokem a Egyptem v 16. až 19. století spadaly pod turecké sultány, ale jejich poddanství byla velmi formální. Státečky jako Salé, Rabat, Alžír, Tunis, Tripolis, Barka byly postrachem Středomoří. Jejich v podstatě jediným příjmem byl obchod s otroky a z výkupného za zajatce. Mezi vůdci pirátských republik vynikl islamisovaný Holanďan Jan Janszoon van Haarlem alias Murat Reis, který roku 1627 dokonce přepadl Island a zavlekl odtamtud do Alžíru několik set lidí a ne všichni měli to štěstí, že byli vykoupeni a dostali se zpět na svůj rodný ostrov (srov. příběh unesené mladé matky Guđríđury Símonardóttir sloužící v Alžíru jako hetéra, vykoupena dánským králem Christianem iv. v Kodani poznala mnohem mladšího studenta theologie a s ním se vrátila domů; tam jí pak nadávali do kurev...). 

Evropané pobřeží severozápadní Afriky říkali Côte des Barbaresques, barbarská pobřeží (podle arabského označení pro Berbery, kteří mezi piráty převládali, viz pod barbaři). První válka, kterou Spojené státy vedly mimo Ameriku, měly v letech 1801-1805 a roku 1815 právě s alžírskými a tripolskými korsáry (od lat. cursus, tažení, kořistnický útok).

V Evropě byli korsáři zprvu ve službách francouzského krále. Nemuseli se ve francouzských přístavech obávat trestu královské justice a měli zcela volnou ruku v útocích na anglický, španělský a portugalský majetek. V podstatě plnili roli válečného námořnictva, k němuž se panovník nehlásil, ale měl z něho velký prospěch. Kdo byl druhou stranou dopaden, nezacházelo se s ním jako s vojákem-válečným zajatcem, ale byl bez soudu oběšen.

Nápad okoukali Angličané ve své dlouhé válce se Španěly a jejich námořní násilníci se nejvíce proslavili (ke škodě Holanďanů, Italů, Řeků). Korsárství bylo oficiálně mezinárodně zrušeno až vídeňským kongresem roku 1815.

Dlouho bylo zváno dnešní pobřeží Spojených arabských emirátů Pirátským. Hvězdou mezi lupiči v Perském zálivu byl Rahmá bin Džábir al-Džálahimá/Rahmah ibn Jabir al-Jalahimah. Byl asi prvním v branži, který nosil přes vystřelené oko pásku. Pocházel z klanu Ál Džálahmá na dn. kuvajtském pobřeží a dlouho měl základnu v dnešním Kataru. Válčil většinu života s rodem Chalífa, dn. královským rodem bahrajnským, dlouho byl spojencem Saúdů a vybudoval pevnost ad-Dammám, základny měl též v Búšehru. S Angličany měl dohodu o neútočení, kterou obě strany dodržovaly. Rod Chalífů/Ál Chalífa byl jeho osudem. V námořní bitvě před Bahrajnem roku 1826 než aby padl se svým osmiletým synem do zajetí, zapálil sudy s prachem na své lodi. Rahmá požívá dnes mezi zálivovými Araby velmi dobré pověsti.    

Antický banditismus co do rozsahu nemůže konkurovat zločinnosti moderní doby. Italské skupiny organisovaného zločinu, např. sicilská maffie, ruský a ukrajinský banditismus z koncem bolševické vlády a po její transformaci, americké pašerácké a pouliční gangy, piráti jihovýchodní Asie, jihoameričtí cocaleros, pěstitelé kokainu, jsou mnohem silnější ve svých regionech než jejich dávní předchůdci. Masové pašování kokainu z andského regionu propuklo koncem padesátých let 20. století, kdy se z něho stalo odvětví letecké přepravy.

Mafie jsou vždy orientovány výhradně na profit a skupiny bývají ethnicky a nábožensky homogenní. Italský mafiánský banditismus tvoří čtyři základní pevně organisované skupiny. Nejproslulejší je sicilská Cosa nostra, která se rozšířila i do Spojených států. V Neapoli a Kampánii působí Camorra a od osmdesátých let v Puglii Sacra corona unita. Kalabrijská 'Ndrangheta měla začátkem 21. století odhadovaný obrat v obchodu s kokainem 22 miliard dolarů a síť, která sahala až do Německa a Skandinávie. V čele mafií stojívá člověk zvolený představiteli propojených klanů (o původu slova 'Ndr. viz pod Kalabriá).

Nejvlivnější a nejtvrdší jsou zločinecké státečky v Japonsku a Číně. Na souostroví vycházejícího slunce policejní odborníci evidují dvacet pět velkých syndikátů, tzv. jakuzy/yakuza, údajně s cca. osmdesáti tisíci členy (v Japonsku roku 2003 žilo 127 milionů lidí). V komunistické Číně bylo ve stejný okamžik obyvatel desetkrát tolik, ale mafiánských uskupení, tzv. triad pracujících od 18. století, bylo odhadováno na 22 tisíc s třiceti miliony členů!

Symbiosa triad s komunisty v Číně šla tak daleko, že premier Ču Žung-ťi/Zhu Rongji měl roku 2003 připustit, že v lidové republice není sféry ani žádná část vedení státu, kde by nebyly kriminální elementy. Ročně prý dostanou ze země na patnáct miliard dolarů.

Japonská jakuza má ročně odhadovaného zisku nejméně deset miliard USD, čtvrtinu ze sexu a polovinu z drog. Nejznámějším ze šéfů jakuzy je Jošinori/Yoshinori Watanabe (62 mu bylo roku 2004), vůdce největší japonské skupiny Jamaguči/Yamaguchi s osmnácti tisíci členy. Poměry v Japonsku charakterisoval v mediích výrok jednoho insidera ve vládní Liberálně demokratické straně: „Není poslance, který by neznal svého lokálního šéfa jakuzy.“

Největší bankovní loupež, zločin ve starém věku neznámý (pomineme-li chrámové poklady, mezi něž mohly patřit hotovosti uložené bankéři), spáchali 12. července 2007 v Baghdádu uprostřed chaotické války mezi Američany, šíitskými milicemi a šíitskou vládou. Z investiční banky Dar as-Salám (Dar es Salaam bank) v obchodní čtvrti Karrada ukradli prý její strážci odhadem na tři sta milionů (sic!) dolarů. Loupeže v Evropě dosáhovaly nejvýše ekvivalentu třiceti milionů eur. Zpráva byla úřady dementována, ale peníze nikde.

Koncem devadesátých let 20. století se rozmohla piraterie v indonéských, singapurských, malajských vodách a v Jihočínském moři. Napadány a unášeny byly i ty největší lodi. Po několikaleté soustředěné akci vlád bylo pirátství omezeno, ale od roku 2008 významně narostlo kolem somálských břehů v Arabském moři, kde je neměl kdo pronásledovat.

Koncem roku 2008, když skupinka pirátů z Puntlandu unesla obří saúdskoarabský tanker o výtlaku 320 tisíc tun nastala změna: řada států NATO, Indie, Číny, Ruska i Japonska vyslala do války proti pirátům bojové lodi (operace Atalanta). Zaštítěny usnesením OSN to byla první válka s piráty od dob španělských loďstev ploucích z Ameriky.

Roku 2009 a 2010 byli v Evropě  procesy se zajatými Somálci, první po několika staletích. Somálský banditismus se stal fenomenem, s nímž si nedokázaly velmoci vybavené nejmodernější technikou poradit. Poprvé v moderní době byla 19. října 2012 odsouzena skupinka mořských banditů ve středoevropské zemi. V Hamburku dostali sedm let Somálci dopadení v dubnu 2010 holandským komandem při únosu německé nákladní lodi a vydáni do Německa. K invasi na somálské pobřeží a obsazení pirátských doupat se nikdo z politiků neodhodlal, neboť strašili případnými "nedozírnými následky invase".

17. února 2009 poprvé v novověkých dějinách napadli námořní piráti hlavní město suverénního státu. Několik člunů nigerijských pirátů z delty Nigeru, kteří už předtím několikrát napadli lokality v Kamerunu, se pokusilo vylodit v Malabu v Rovníkové Guineji, ale armáda diktátora Teodora Obianga Nguemy, který byl právě na pevnině v Batě, piráty zahnala. O ztrátách na životech nebyly zprávy. 

Pirindu, Piriddu, bab., ass. Chilaku, viz Kilikiá Trácheia§ 557

Pirustané, manž. Fraáta III., k. Parthů§ 70

Písa, m. v Élidě, země Písátis§ 776, 748, 668, 660, 657, 644, 588, 580, 577, 460, 365, 364, 225, 217, 44+ 

Písae, pl., m. v Etrurii, dn. Pisa§ 193, 176, 109

Od roku 180 řím. kolonie, od Augusta nazývána Colónia Iúlia Písána.

písař, grammateus, označení pro tajemníka, sekretáře hellénských státních a chrámových institucí, ručil za protokol a správnost dokumentů; v hellénistických státech v posici dn. ministrů, viz archigrammateus a v indexu s. v. král. Písaři klínového písma v hellénismu viz klínopis, klínové písmo, autorství. Z písařů, lat. scríba, scríptor, se v Římě vyvinul soukromý i veřejný úřad archivářský a notářský, instituce osobních i úředních tajemníků/sekretářů. V případě principů se postavení tajemníků, převážně císařských propuštěnců, za principátu měnilo v posice ministrů v absolutní monarchii. Srov. začátky systému dvorských úřadů roku 41+. 

Pisaurum, m. v Umbrii, dn. Pesaro§ 183, 170

písemnictví§ viz kniha, knihovny

Pisidiá, Pisidie, Pisidové, země a anatolský národ na jihozáp. Anatolie§ 393, 378, 334, 333, 322, 321, 319, 218, 192, 189, 165, 102, 101, 30, 25, 12

Horské národy kamenité P., Pamfýlie a Lykáonie se živili po celý starý věk po kilickém vzoru banditismem. Žádný z hellénistických ani římských mocnářů jim v tom nedokázal zcela zabránit. Jejich dynastové zvaní tyrannové byli v lepším případě vládci vícero band, k ustavení "národního" státu nebo silnější monarchie nikdy nedošlo. 

Pisindélis, (-lia), k. v Halikarnássu, s. Artemísie I., vnuk Lygdamida I., o. Lygdamida II.§ 480, 460

Piširiš z Karchemiše, k.§ 765, 740, 738, 719, 717,

Písis z Thespií, polemarchos§ 292

pískání, pískot, hvizd, dorozumívání stráží na dálku domluvenou melodií u Hellénů v usu odjakživa. Autor nejstaršího zachovaného spisu o vojenství Aineiás Taktikos ovšem varuje: pozor na psy, aby je to nezmátlo, viz rok 379 při obsazování nočních Théb. Srov. o pískání u Berberů, kteří vytvořili z pískotu řeč.
písmo, alfabéta, abeceda§ viz též pod alfabéta a v přílohách o výslovnosti. 
Před převzetím a upravou foinícké „alfabéty“ v poslední čtvrtině osmého století kdesi v hellénských emporiích v Syrii a a na „mokré“ trase jižní Anatolie – Kypr – Kyklady – Iónie - střední Hellas v době „temna“ zřejmě Helléni užívali jakýchsi zbytků slabičného písma lineárního B, nebo značek/piktogramů.

Srov. v šestém zpěvu Íliady, kde korinthský král Proitos napsal na destičky „neblahé značky“, sémata lýgra, králi Lyků, svému tchánovi, aby zabil Bellerofonta: grapsás en pinaki ptyktó thýmofthora polla, „napsal na vícevrstevnou destičku hodně život beroucích/vražedných značek“. Srov. pod alfabéta.

Archeologická lokalita Göbekli v tureckém Kurdistánu z doby kolem 11.600 (viz oddíl CSD „před 6000") byl, zdá se, nejstarším známým chrámem-kultovní jídelnou prvních zemědělců/prazemědělců. V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrna a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa (platí-li theorie šíření z jednoho místa). Podle jedné z interpretací, jsou skupiny malých zvířecích hlav a abstraktních symbolů „neolitickými hieroglyfy“, snad nejstarším známým „písmem“.

Druhým nejstarším „písmem“, v nejlepším případu pravděpodobně symboly, nikoli piktogramy ani logografickým písmem, jsou nálezy z kultury Vinča v Srbsku z doby kolem roku 5300-3500, viz tam. Záhadné nálezy co do stáří předcházejí první piktogramy sumerské z doby kolem 3250 z Uruku, z nichž se vyvinulo první známé regulérní písmo vyjadřující mluvený jazyk. Vzaly začátek z účetních záznamů. O něco mladší, kolem roku 3200, jsou nejstarší nálezy egyptských „hieroglyfických“ záznamů (éra dynastie 0 a 00, srov. v indexu s. v. hieroglyfy). • Modernější datace hovoří o c. 3300 v Uruku IV a c. 3300 v hornoegyptském Abýdu. Některé odhady v Egyptě sahají až do doby c. 3500, stejně tak theorie o fonetském použití znaků z mesopotamské vrstvy Uruk III.

Třebaže v té době existovaly intensivní styky mezi lidmi z nilského údolí a obyvateli Meziříčí, je pozoruhodné, že obě písemné kultury se nijak nepodobají a ani systémově ne: Egypťané psali jen konsonanty, Sumerové a Akkadové měli písmo slabičné. Kolem roku 2700 v jižní Mesopotamii vládl předposlední král I. dynastie kišské En-me-barag-ge-si (Emme-barag-esi, Mebaragesi), který vedl úspěšně války s Elamem. Se svým synem a nástupcem Aggou, posledním z I. dynastie kišské stavěli svatyně v Nippuru („Tummal“). Zlomek hliněné tabulky se jménem Emme-baragesiho je nejstarší zachovanou vpravdě písemnou památkou lidských dějin.

Všechna písma hlásková, fonografická, se vyvinula ze zjednodušení původních obrazových symbolů, písma ideografická. Různé cesty písem spočívaly v psacím materiálu (hlína, kámen, papyrus, kůra, hedvábí). Zatímco egyptské písmo ovlivnilo jen malé okolí (Núbie, Sínaj, Kréta), sumersko-akkadský klínopis převzaly a uzpůsobily všechny íránské a anatolské civilisace.

Čínské znakové písmo (první doklady z doby kolem 1600 z dynastie Šang) převzal celý Dálný východ. Například dnešní korejské hláskové je poprvé zmiňováno až v prosinci 1443 n. l., systém dokončen na podzim 1446 za krále Sedžonga, který vládl v letech 1418-1450. O stejně starém protoindickém písmu harappské kultury 2300-1600 není naopak nic známo, neboť nemá nástupce a jeho asi tři tisíce textíků odolává pokusům o rozluštění (pradrávidština?).

Indický sanskrt, nejstarší ze stále užívaných jazyků beze změny, viz tam, nikdy neměl vlastní písmo a podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí).

Stejně jako klínopisná a hieroglycká písma i čínské prodělalo během tísiciletí změny. Jeho pikrogramy na věštebných kostech (tímto učelem se liší čínské začátky od všech ostatních) z doby c. 1600-1000 nazývané ťia-ku-wen/jiaguwen přešly v ta-čuan/dazhuan, "velké pečetní písmu", ryté do bronzu a asi i dřeva (do c. 700), a z něho vzešlo "malé pečetní písmo", siao-čuan/xiaozhuan, existující dodnes. Po c. 500 užívala dvorská kancelář a byrokracie "úřednické úpísmo", li-šu/lishu (do dynastie Chan, do 220 n. l.). Vedle něho existují kaligrafické kursivy kchaj-šu/kaishu, "standardní písmo", sing-šu/xingshu, "písmo kursivní" a "konceptní", cchao-ču/caoshu, všechny z éry Chan. Již na začátku historie čínského písma užívalo tří tisíc znaků (a nejméně tolik jich je třeba pro denní potřebu) a za celou dobu jich je téměř devadesát tisíc! 

Na Sínaji někdy kolem roku 1600 vzniklo písmo hláskové/protosínajské s 27, později 22 znaky. Ze stejné doby jsou hláskové nápisy z několika lokalit v libanonském údolí Biqá' (Tall al-Džizr, Kámid al-Lauz/staré Kumidi), z Palestiny jsou protokanaánské nápisy (Gezer, Šechem, Lachiš; c. 1600-c. 1450). Protosínajské písmo zřejmě ovlivnilo vývoj písem kanaánského a jihosemitských. Kolem roku 1000 byla v užívání plně rozvinutá písma foinícká, která se šířila do hebrejské části Palestiny a v Syrii a Džazíře mezi Aramaje. Na syrském pobřeží vzala pak začátek alfabéta, viz tam. O vývoji psané arabštiny z aramejštiny viz pod Arabové. Na aramejské písmo zřejmě navazovala písma indická (charošthí, bráhmí). Nejmladším hieroglyfickým písmem byly znaky Olmeků a po nich Mayů z doby kolem roku 500 n. až 300 př. n. l.

Starý věk kupodivu neznal grafologii ani disciplinu příbuznou. Hellénský svět byl totiž velmi gramotný a v císařské době bylo obvyklé nediskutovat, ale hodně psát a okrasně hovořit; dnes bychom řekli: podlézavě tlachat. První grafologický spis vydal lékař a profesor Bologneské university Camillo Baldi roku 1622 Come da una lettera missiva si conoscano la natura e qualitã dello scrittore.

Podobně jako Athénští roku 403 rozhodli o tom, jak bude vypadat alfabéta na nápisech, viz tam v CSD, se rozhodlo v korejských dějinách. Tak ale rozhodl o písmu jediný člověk, který ho sám vymyslel a byl neomezeným panovníkem v království Čoson. Král Se-džong Veliký, narozený roku 1397, panovníkem od 22 v letech 1418-1450, na místo čínských znaků 9. října 1446 uvedl úředně v život abecední písmo hangul/hangeul o čtrnácti znacích pro konsonanty a deseti pro vokály. Korejci jím píší dodnes.

Počátky písma
Od okamžiků rozluštění se pokládá za nejstarší známé písmo klínové Sumerů z doby kolem 3250 př. n. l. Objevily se však nové značky, které sice nikdo neumí přečíst, ale mohou být pokládány za písmo, záznam mluveného jazyka. Kultura Vinča v Podunají používala takových záhadných značek o dva tisíce let dříve než Sumerové piktogramy, předchůdce klínopisu.

Na severu Mesopotamie, na Göbekli Tepe v kurdské části jihovýchodního Turecka (viz CSD c. 8000), byly roku 1994 nalezeny značky odhadované, že je někdo vytesal kolem roku 11.600 př. n. l. Mohlo to v době kamenné také už být písmo? Neolitické „hieroglyfy“ Praanatolců se spíše vejdou do kategorie sakrálních symbolů, než aby zastupovaly slabiku či hlásku.

K jejich „rozluštění“ zřejmě nikdy nedojde a nebudou mít slávu, s jakou se lidstvu vrátila znalost jazyků píšících klínovým písmem (mesopotamské civilisace, Chetitové, Elamité), hieroglyfickým egyptským nebo chetitským, hláskovým foiníckým, aramajským či arabským. Nejstarší klínové písmo z Uruku se datovává do roku 3250 př. n. l.

Göbekli Tepe nebude mít svého Napoleona, který s flotilou doprovázenou mimo jiné vědci roku 1799 připlul do Egypta, kde jeho důstojník Pierre Bouchard našel „rosettský kámen“ s nápisem ve třech písmech: hieroglyfickým, řeckým a démotickým. Démotickou egyptštinu a řečtinu Evropané znali, dostali tudíž klíč k rozluštění obrázkového písma stavitelů pyramid, které za záhadné pokládal už římský starověk. Rozluštitelem egyptštiny se stal učenec Jean François Champollion, když přečetl jméno královny Kleopatry (nikoli ale té dnes slavné).

Nejstarší papyrus, ale nepopsaný, byl zatím nalezen v hrobu jistého činovníka první dynastie (po 3200). Nejdelším papyrovým svitkem je „Velký Harrisův papyrus“ z doby Ramessa III. (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském mjuseu). Má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) viz pod kniha.

Hieroglyfů používala stará říše na sedm set, v hellénismu jich bylo známo na šest tisíc (čínština užívá na pět tisíc znaků). Chufuova pyramida je téměř nepopsána, o dvě staletí později Unasova je uvnitř popsána výroky o onom světě.

Za nejstarší písemný systém lze ovšem pokládat písmo kultury z Vinče, jímž se „psalo“ na Balkánu asi 1500 let od šestého do čtvrtého tisíciletí př. n. l. Na rozíl od Mesopotamie nebo Egypta nejsou dosud žádné nálezy o tom, že by „Vinčané“ žili v nějakém centralisovaném státním útvaru (jako Egypt), nebo v městských centrech zemědělského kraje (Mesopotamie).

Mezi záhadná písma patří mnohem mladší nápisy z harappské kultury z doby kolem 2300-1600 v povodí Indu. Zachováno je na čtyři tisíce kratších textů s více než čtyřmi sty znaky, o jejich příbuznosti jsou vedeny spory: jsou drávidské, indogermánské či jiné?

Mesoameričtí Mayové užívali velmi složitého obrázkového-hieroglyfického písma asi od nejpozději 500 př. n. l. Třicet mayských jazyků užívalo na tisíc znaků s významem jako u všech slabičným i ideogramovým. Jihoameričtí Inkové písmo znakové neměli, zato pletli barevné uzlíky, quipu.

Hláskové písmo konsonantické/souhláskové vzniklo někdy po roce 1800 na Sínaji. Mělo 27 znaků, později dvacet dva. Každá hláska dostala svůj obrázek, který se časem zjednodušoval. Protosínajské písmo semitských skupin se stalo předchůdcem foiníckých písem, alfabéty a tím pádem dnešní latinky.

Foiníckým vynálezem byla též psací destička potažená voskem/deltos (z dlt, srov. hebr. delet). Svázáním dvou delt vzniklo deltion diptychon, do něhož se rydlem ryly znaky. Jako psací potřeba vydržel vynález po dobře tisíc let hluboko do římské imperiální doby.  

Pissúthnés z Persie, satrapa v Sardech, předchůdce Tíssafernův§ 441, 427, 423, 413 - 412

Pistiros, m. v Thrákii§ viz Thrákie

Pistórium, Pistória, m. v Etrúrii, dn. Pistoia§ 62

Pišanchuru z Natchú, dyn. v Deltě§ 671

Pišlumé, Pislumé z Chudimeru, k.§ 645

pištci, v Římě, lat. tíbícinés§ 311

pištci, v Helladě§ 391, 371 

pištkyně, v Helladě§ 405

Pitané, m. v Aiolidě§ 650, 350, 315, 85

Pitánu, Pittanu§ viz Til-Ašurri

Pithekússa nebo Pithekússai, Pithekúsai, ostrov před Neápolí v Kampánii§ 754, 730, 39, 29

Lat. Aenária, u Vergilia Inarime, později Arima, dnešní Ischia, což je z Iscla („insula“) poprvé užitého roku 813 v listině Karla Velikého (hovoří-li se o dvou ostrovech, pak je řeč o Ischii a Prochyté; ostrov či ostrovy mají jméno spíše od hliněných džbánů, sudů, pithoi, které se tu vyráběly, než od opic, pithékoi. Překladiště kdysi pro obchodníky s Etrusky. Pův. hellénské obyvatelstvo pocházelo z Eretrie a Chalkidy na Euboji, posílené po roku syrákúským vládcem Hierónem, roku 474 vypuzeno sopečnou činností (Epomaios, dnes vyhaslý Epomeo). Další erupce kolem roku 300, roku 92, pak za Tita, Antónína Pia a Diokletiána, poslední roku 1301. Zřejmě nejhorší otřesy země zažila Ischia v červenci 1883, kdy byla srovnána se zemí obec Casamicciola a s okolními lokalitami tehdy zahynulo 2313 lidí (sama obec měla před zemětřesením 4300 obyvatel). 

Pithekússa byla v majetku Neápolských a roku 29 je za Capreae/Kaprai, dn. Capri, vyměnil Augustus, aby si tu vybudoval sídlo proslavené jeho adoptivním synem Tiberiem. Viz též pod Capreae.  • O Nestorově poháru s jedním z nejstarších nápisů v alfabétě viz pod alfabéta a rok 730.


pití, pitky a nápoje§ viz kuchyně a hostiny

Pittakos z Mytilény, mudrc, politik a zákonodárce, s. Hyrradiův§ 668, 645, 620, 612, 607, 581, 570
Pittakos z Édónie, k.§ 496

Pittakos z Indie, synovec Pórův§ 326
 

Pittalakos, majitel herny v Peiraieu§ 343

Pittit z Elamu, vojevůdce§ 124

L. Pituánius, popravený okultista§ 16+ 

Pitusu (bab.), ost., snad Pityússa§ 557
Častý název malých ostrovů, „Smrkový, píniový ostrov“. Nezaměňovat s hellénskou obcí Pityuntem (Pityús) na území sarmatských (?) Abasgů a Héniochů severně od Kolchidy, dn. Picunda v Abcházii. Severně od Pityuntu na pobřeží, stále ještě v Kolchidě, ležela hellénská osada Triglité, v římské éře zvaná Nitika, dn. Gagra.

Pityás z Lakedaimonu§ 1. efor epón. 423; 2. 406 ef. ep.

Pityús§ viz Pitusu

Pityússai, západní část Baleár, šp. Las Pitiusas, ostrovy Ebúsus (a město; dn. Ibiza), Ofiúsa atd.; význam viz Pitusu§ 654, 206, 81

Pixódaros z Halikarnássu, kárský dynasta§ 1. s. Mausóla z Kindyé, 460, 391; 2. s. Hekatomnóův, 391, 341, 336, 334; 3. poslední známý příslušník kárského rodu, 334

Pixús, lat. Buxentum, dn. Policastro, m. v Lúkánii/Bruttiu, srov. pod Consentia; roku 186 už nebyla osídlena a dostala římské osadníky§ 467

Pjanovsk, kultura pjanoborsk᧠600

Pjonhan, kor. Byeonhan, jeden ze států konfederace Tři Hanové/Samhan§ 196

Pju, angl. Pyu, tibeto-barmánský lid a městské státy ve střední Barmě§ 175