294-290

 

************************************************************

294.

Ol. 121, 3

18 SE

Olympiodóros (poprvé)

a. u. c. 460

L. Postumius Megellus II. a M. Atilius Regulus

************************************************************

Obležené Athény sužovala velká nouze a tyrannos Lácharés neviděl zbytí než na jaře prchnout koňmo z města; o jeho pokusu roztavit Athénin zlatý šat, aby měl na výplatu svých žoldnéřů, viz rok 438. U Aigíny kotvila Ptolemaiova flotila o 150 lodích, ale Démétriovi připlulo na pomoc tři sta bojových plavidel sebraných na Peloponnésu a v Kilikii.

Maskován špinavým šatem rozhazoval na útěku zlaťáky, které pronásledovatelé horlivě sbírali a unikajícímu proto nestačili. Dorazil do Boiótie, kde byl u Koróneie při loupežném přepadení zabit (podle jiné tradice měl Lácharés zemřít v Thrákii u Lýsimacha, srov. jeho případnou cestu přes Kassandreiu u roku 278; v Athénách ovládal politiku od roku c. 299, tyrannem od roku c. 295). 

Král Démétrios Athény začátkem března obsadil a začal se jeho třetí pobyt ve městě (viz roky 307 a 304). Do Peiraiea a do Múnichie/Múnychie umístil svou posádku, pevnosti mu vydali sami Athéňané na základě sněmovního návrhu Dromokleidova, chlapíka pokračujícího v politice Stratokleově. Již z 9. elaféboliónu za archonátu Níkostratova/březen 294 pochází usnesení lidu o vyznamenání Hérodóra (jeho vlast neznáme), diplomata Antigonova a nyní Démétriova za náklonnost vůči sobě: odhlasovali mu zlatý věnec, občanství a bronzovou sochu na agoře (nikoli však v blízkosti tyrannoktonů).  

Z Athén se vypravil na Peloponnésos proti Spartě. Archidáma IV., syna Eudámidova a spojence Ptolemaia I., porazil v bitvách u Mantineie, kde padlo na sedm set Sparťanů, a pak před Spartou. Města však Démétrios nedobyl, třebaže nemohlo být v této době silně hájeno (jeho první dobývání viz roku 317): je možné, že právě nyní dorazily do králova ležení zprávy o Lýsimachově úspěších v Iónii a o Ptolemaiových akcích na Kypru (viz předešlý rok, kde i možnosti v dataci), nebo že zprávy o událostech v Makedonii, do nichž hodlal zasáhnout. • Démétriův vpád do Lakónie byl již čtvrtým v období osmdesáti let. 

V době, kdy byl Démétrios na Peloponnésu, vypukl v Makedonii spor mezi Kassandrovými syny Antipatrem I. a Alexandrem V. o podobě společné vlády. Starší Antipatros (c. 20) se opíral o moc Lýsimachovu, jehož dceru Eurydiku IV. si vzal za ženu (snad již roku 297?). Mladší Alexandros (c. 19) se oženil s Ptolemaiovou dcerou Lýsandrou II. (buď měl král Ptolemaios I. dvě dcery tohoto jména, nebo se Agathoklés, Lýsimachův syn, s Lýsandrou rozešel, viz rok 300: snad nejpravděpodobnější je úvaha, že se Agathoklés Thrácký oženil s Lýsandrou až po smrti Alexandra V.).

Alexandros V. se svou matkou Thessaloníkou povolali na pomoc krále Démétria I. a Pyrrha I. Nato dal druhý král Makedonů Antipatros I. zavraždit svou matku Thessaloníku, dceru krále Filippa II. a Níkésipole z Thessalie. Ničeho však matkovraždou nedosáhl, protože jeho protektor Lýsimachos byl v této době ještě v Anatolii, anebo již na tažení proti Getům v Podunají (viz následující rok). • Thessaloníké byla nevlastní sestrou Alexandra Velikého a poslední ženou z argejské dynastie, srov. roky 310 a 309.

Pyrrhos I. dorazil s vojskem z Épeiru do Makedonie velmi hbitě. Na trůnu potvrdil Alexandra V., když Antipatros I. uprchl k Lýsimachovi. Za to si Épeiřan dal od Makedonie Alexandrem oddělit a k Épeiru připojit kraje Tymfaiu, Parauaiu, Ambrakii, Akarnánii a Amfilochii, tedy země historicky épeirské, které k Makedonii připojil teprve Filippos II. Z města Ambrakie pak Pyrrhos učinil namísto tradičního střediska Molossů Passarónu, viz rok 410, své residenční město a vyšperkoval ho k obrazu hellénistických dynastických sídel. 

Zhruba v této době byl na cestě do Makedonie z Peloponnésu král Démétrios I., který sem ale dorazil až v zimě po té, co se dohodli o poměrech a o novém rozdělení vlády v Makedonii mezi své „klienty“ králové Lýsimachos (za Antipatra I.) a Pyrrhos I. (za Alexandra V.). Na úmluvy však nebylo přísaháno. Pyrrhos pak odešel zpět do Épeiru. Téhož roku se mu narodil druhý syn Alexandros (II.), pozdější král épeirský a manžel své nevlastní sestry Olympiady II. (zemřel roku 239).

Někdy před 18. listopadem t. r./1. arachsamna 18 SE učinil Seleukos I. syna Antiocha svým spoluvládcem pověřeným řízením dějů v Horních satrapiích; residoval v Babylónu, viz dále rok 292. Posledním známým datem samostatné vlády krále Seleuka je 9. ajjaru 17 SE, tedy 13. května 295.  

Někdy zřejmě před Antiochovou spoluvládou děkovali Mílétští Antiochovi i Seleukovi za péči o chrám a věštírnu v Didymách a vyčlenili pozemek, který určí architekt, na stavbu sloupořadí a korunnímu princi přiřkli navrch bronzovou jízdní sochu.

Ve stejné souvislosti, ale samostatně, datum neznáme, vyznamenali Seleukovu choť a Antiochovu matku Apamu. Z roku 288 je na stéle zachován Seleukův dopis Mílétským informující o zlatých a stříbrných darech, které jeho vyslanec Polianthés dopravil do Didym a k tomu kadidlo, tisíc ovcí a dvanáct býků jako obětiny.    

Tvrdé boje Římanů se Samnity a Etrusky pokračovaly, spadli do nich též Faliskové. Samnité se pokusili obsadit Interamnu, ale narazili na armádu konsula M. Atilia, který se vracel po několika vítězstvích ze samnitského tažení od Lucerie. Po těžkém boji byli poraženi a Římané mohli kořist vrátit vlastníkům.

V Etrurii konsul L. Postumius zpustošil kraj kolem Volsinií, jejich oddíly porazil před městem a Etrusků v bitvě zemřelo 2200. Římané na to dobyli Ruselly, kde rovněž zemřelo na dva tisíce Tusků. Volsinie, Perusie a Arretium pak žádaly o příměří a senát souhlasil se čtyřiceti roky míru s nimi a každý etruský státeček dostal pokutu půl milionu assů. Protiřímská koalice se rozpadla (viz dále rok 285).

L. Postumius 1. srpna zaslíbil chrám Victorii, který od roku 204 hostil kámen Matky bohů (Panenské Victorii, Victoria Virgo, zaslíben chrám roku 193, zasvěcen 191), nad Samnity a Etrusky triumfoval 27. března 293, o den později nad Volsiniemi a Etrusky M. Atilius. 

************************************************************

293.

Ol. 121, 4

19 SE

Olympiodóros (podruhé)

a. u. c. 461

L. Papirius Cursos I. a Sp. Carvilius Maximus I.

************************************************************

Na začátku roku dorazil Démétrios s vojskem do Día, kde se sešel s Alexandrem V. Od počátku mezi nimi panovala nedůvěra. Odešli spolu do Lárissy, kde dal Démétrios I. na hostině, kterou pořádal, Alexandra V. s doprovodem zavraždit, čímž jen předešel osud jemu chystaný mladým králem. Pak se vypravil zpět do Makedonie a u Amfipole porazil Lýsimacha: vítězné vojsko ho po bitvě prohlásilo za krále Makedonů (snad v únoru?; Alexandros V. vládl krátce, Démétrios I. zůstal v Makedonii králem do roku 287). Alexandrův bratr a matkovrah Antipatros I. odtáhl s Lýsimachem na výpravu proti Getům, srov. rok předešlý.

Do Démétriových rukou se dostala téměř celá bývalá Kassandrova říše, kmenové království Makedonů s flotilou a s některými ostrovy (srov. ale předešlý rok). V Thessalii založil Démétrios synoikismem obcí Nélie, Pagas, Ormenia, a k tomu Rhizúntu, Sypiady, Olizónu a Boiby na místě historického Iólku (mj. sraziště Argonautů) město Démétrias. Uvedené obce kolem Iólku zůstaly vesnickými částmi Démétriady (zachován fragment nápisu z 12. dne vloženého měsíce roku 16, tedy asi září 292, s textem dopisu krále jistému Ladamantovi, asi svému pověřenci, s vymezením hranic Démétriady a Fer).

Nato se Démétrios I. vypravil do Boiótie, kde po bojích se spolkem Boiótů uzavřel mír (viz dále rok následující). Někdy v této době se udál příběh jednoho z Démétriových bodyguardů/doryforoi, jméno neznáme, který chtěl získat věštbu z Trofóniovy věštírny v jeho chrámu na břehu Herkyny u Lebadeie (héróovu sochu vytvořil Praxitelés). Byl však nalezen záhadně mrtev, neboť se podle všeho více zajímal o chrámový poklad než o věštbu.    

Eubojské obce, nyní součást nového Démétriova imperia, koordinovaly své tradiční dionýsie s novým svátkem démétrií, aby vše úřady a herci/technítai zvládli, jak ukazuje zachovaný nápis z Eretrie. Jak dlouho opatření vydržela, známo není, nejdéle asi do roku 287. • Démétriův pád s sebou asi přinesl i plnou autonomii eubojských států. Eretrie zůstávala bez makedonských garnisonů pravděpodobně až do chremónidské války, nejpozději však do roku 244, viz tam. Samostatnou politiku Eretrijských demonstruje dekret o dedikaci Apollónovi Pýthijskému sochy Neoptolema z Aitólie někdy z doby před vypuknutím chremónidské války.

Týž Neoptolemos získal od Erytherských, jichž již byl spoluobčan, kolem roku 260 zlatý věnec za svou náklonnost vůči nim, za to, že se dobře choval k jejich vyslancům k amfiktyonii do Thermopyl a stélu s usnesením v Delfách v Apollónově chrámu; poctu vyhlásili Iónové o svých dionýsiích a seleukiích. 

Je možné, že z této doby pochází též usnesení Kójských o poctě zlatým věncem v ceně tří set alexandrijských zlaťáků spolku Thessalů. Důvod neznáme (obilní dar?). Věnec byl uložen v Itónu ve Fthíótidě v chrámu Athény (Itóniá n. Itónis).    

Na Kypru dobyl král Ptolemaios Salamínu (v obležení od roku 295, v Démétriově držení od roku 306). Obléhání vedl stratégos Menekratés (shodný s pučistou v Efesu roku 281?), jehož dva útoky na hradby se nezdařily. Napotřetí dal zatroubit k útoku, ale lodi schoval za nedaleký mys, takže je pěší vojáci neviděli. Když shledali, že teď nemají, kam prchnout, hradeb a města se zmocnili. Tím definitivně ukončil období antigonovské vlády nad ostrovem (srov. rok 295; trvalo od roku 306)Ptolemaios galantně propustil dvě ženy Démétria I. Filu (I.), třebaže její syn Antigonos válčil po otcově boku proti Ptolemaiově spojenci, viz rok následující, a Athéňanku Eurydiku, která v Salamíně žila se synem Korrhagem (srov. rok 307) a možná, že ve městě pobývaly i další Démétriovy děti z jiných žen, například Alexandros, syn Déidameie, sestry Pyrrhovy, která zemřela c. 299, viz tam. 

Pravděpodobně nejpozději téhož roku provdal Ptolemaios I. svou dceru s Tháidou Eirénu za krále Eunosta, který vládl v Solech na Kypru od roku c. 331 (srov. tam též o případném příbuzenství). Eunostos byl údělným dynastou na ostrově, zřejmě už posledním, starým přítelem Ptolemaiovým. Datum svatby nelze stanovit. Nevíme ani, od kdy Ptolemaios s Thaidou žil (ještě před obsazením Persepole, oddáni v Súsách roku 324?). • Do t. r. klade ojedinělý chronografický záznam diplomatickou misi z Alexandreie do Říma a uzavření paktu, viz však rok 275 a 272. 

Agathoklés se s velkou armádou vypravil proti Bruttiům, příčiny války neznáme (je možné že se tak stalo již roku předešlého). V čele třiceti tisíc pěších a tří tisíc jízdních se s velkou flotilou přeplavil do Itálie. Zmocnil se Hippónia, jeho nauarchos Stilpón plenil pobřeží Bruttiů v jiné části země. V bouři však ztratili Syrákúsané většinu loďstva. Agathoklés po dobytí Hippónia uzavřel mír s Bruttijci a obdržel šest set rukojmí a vrátil se domů. Bruttiové ovšem brzy osvobodili své rukojmí i Hippónion. O nějakých dalších bojích Agathokleových v této oblasti nemáme zpráv. Sicilský král byl v této době již nemocen, viz dále rok 290sq. 

V neutuchající válce mobilisovaly samnitské klany na čtyřicet tisíc mužů. Konsul Sp. Carvilius převzal legie M. Atilia u Interamny, dobyl sabínské město Amiternum a oblehl Corfinium. Při dobývání města Římané pobili 4800 Samnitů a 11.400 se jich vzdalo. V jižním Samniu u Aquilonie porazili Římané na hlavu jádro samnitských sil o šestnácti tisících mužích, město s blízkým Cominiem spálili (viz ale rok 291). Sp. Carvilius pak dobyl Velii, neznámou osadu Palumbinum a Herculaneum; ve všech těch městech/městečkách Římané zabili na deset tisíc lidí a polovinu toho množství zajali.

Samnité se zmohli již jen na obranné boje. Země byla postupně pacifikována, mír v zemi však nastal až roku 290, viz tam. Konsul L. Papirius nad Samnity triumfoval nad Samnity v zimě 13. ledna 292, kraj byl pod sněhem, a v průvodu neseno 2,533 milionů assů, které pocházely z prodeje otroků, a 1830 liber stříbra, což vše připadlo k nelibosti vojska a plebejů, jak v takových případech obecně bývá, státní pokladně. L. Papirius 17. února o quirináliích zasvětil chrám Quirinovi a před ním postavil první římské sluneční hodiny. 

Po něm 13. února 292 držel triumf nad Samnity též Sp. Carvilius, který ještě v Etrurii dobyl městečko Troilum (?), od jehož 470 bohatých lidí vzal velké peníze za to, že směli město opustit, od kapitulujících Falisků vzal jedno sto tisíc assů a peníze pro vojáky na rok, aby Tuskům za to poskytl jednoroční příměří. Jeho triumf nebyl tolik spektakulární, do aeraria/státní pokladny uložil 380 tisíc assů, z části kořisti postavil chrámek Udatné Štěstěny/Fortis Fortuna, ještě pěkně podělil z kořisti mužstvo a na Capitóliu dal vztyčit sochu Iovovu ulitou ze samnitské kořisti, viz o ní v indexu s. v. sedm divů, no. 6 (sed 2). 

V Římě byl rozhodnutím senátu zaveden kult Asklépia-Aesculapa (viz dále roku 291, kdy zasvěcen chrám): t. r. se opět ve Městě i na venkově objevil mor. Census P. Cornelia Arvina a C. Marcia Rutila napočítal 262 321 občanů (byl to celkově 27. census). • Srov. např. tento údaj s údajem o počtu Athéňanů z roku 317 (21 tisíc) a hned je jasné, v čem spočíval jeden ze základů budoucí římské moci.

V Číně ve velké bitvě u I-čchüe/Yique jižně od dnešního Che-nan-fu porazilo vojsko státu Čchin/Qin pod velitelem Po Čchiem koaliční armádu státu Chan a Wej. Údajně padlo na 240 tisíc koaličních vojáků! Vojevůdce Po-Čchi/Bo Qi n. Bai Qi byl úspěšný i v dalších taženích a spolu s ministrem Wej Jangem rozšířil stát Čchin.

************************************************************

292.

Ol. 122, 1

Antigonos z Makedonie (poprvé)

20 SE

Filippos

a. u. c. 462

Q. Fabius Maximus Gurges I. a D. Iunius Brutus Scaeva

************************************************************

Boiótům, kteří začali nanovo válčit proti králi Démétriovi I. (viz předešlý rok), když jim přišel na pomoc ze Sparty se svým oddílem dobrodruh Kleónymos a k odpadnutí od loňského míru Boióty pošťuchoval velmož a polemarchos spolku Peisis/Písis z Thespií. Sparťan však byl z pole Makedony vytlačen a uzavřen se svými muži do Théb. Odtud se mu podařilo uniknout, Thébané se vzdali a Démétrios prokázal k poraženým velkomyslnost; ani velmož Peisis/Písis nebyl potrestán, ale jmenován polemarchem ve svém rodném městě; už o něm není zmínky (srov. o něm roku 312). Zato museli Thébané zaplatit velké peníze a přijmout do svých zdí makedonský garnison.

Nicméně byli Thébané nenapravitelní. V bojích proti Boiótům stojících v ptolemaiovském bloku se poprvé vyznamenával Démétriův syn Antigonos (II.) Gonatás (27), který řídil později druhé obléhání Théb (byly dobyty roku následujícího). Zřejmě z této doby pochází fragment stély s textem spojenecké smlouvy Boióťanů s Aitóly a jejich spojenci Fóky. • Thespie později drželi při Ptolemaiovcích, kteří podporovali pentérické thespijské hry músaie a erótideie. 

Pyrrhos I. se oženil s Birkennou, dcerou knížete illyrských Encheleiů Bardylia II., který byl pravděpodobně synem knížete Kleita (srov. rok 335). O zjevně další manželce viz rok 295. 

Pokračovala válka Lýsimacha proti Getům vedeným králem Dromichaitem. Lýsimachův syn Agathoklés byl Gety zajat, ale propuštěn. S ním byl zajat též Klearchos II., vládce v Hérákleji Pontské, srov. rok 305 (král se po svém propuštění postaral též o něho, viz ovšem rok 289). Lýsimachos se vypravil osobně přes Istros do oblasti dnešní Bessarabie (?).

Jistý Aithés či Seuthés, naoko přeběhlík, zavedl Lýsimachovu armádu do nehostinného kraje a zde byl Dromichaitem rovněž obklíčen, poražen a donucen se vzdát: Dromichaités ho odvedl do své residence Hélis, jejíž polohu neznáme, odkud ho však rovněž překvapivě propustil, když mu předtím osobně nasadil na hlavu diadéma (!). 

Předpokládané dohody zpečetil Lýsimachos tím, že dal králi Getů svou dceru (historie nedochovala její jméno; srov. tento vynucený "barbarský" sňatek s dobrovolným roku 255). Podle jedné verse zahynulo v bitvě s Gety/Thráky na sto tisíc Lýsimachových vojáků. 

Přesto zůstala část getského území stále v moci Lýsimachově, např. Tirizis Akrá, pozdější Kalé akrá, dnešní Kaliakra v bulharské Dobrudži, kde byla královská pokladnice-středisko na výběr daní/gázofylakion, a Axiopolis na Dunaji, což byla osada či město Lýsimachem založené.

Démétrios se vypravil v době Lýsimachovy nepřítomnosti do Thrákie a jeho syn Antigonos II. zůstal zpět ve válce v Boiótii, kde zrovna začalo druhé obléhání Théb, když v poli byli znovu povstavší Boiótové poraženi (srov. zde výše).

V této době se spojili Aitólové s Pyrrhem I. a vypravili se do Thessalie. Uhnuli však před vracejícím se Démétriem I., jemuž se v Thrákii nedařilo.

Někdy před 14. prosincem 292 předal král Seleukos I. na radu lékaře Erasistrata svou manželku Stratoníké I., dceru Fily s Démétriem, svému prvorozenému synovi Antiochovi I. (tolik ji prý syn miloval, až byl z její nepřítomnosti chorý; názor Stratoníčin zachován není). Antiochos jako spoluvládce, viz rok 294, spravoval Horní satrapie (v Babylónii vystupoval jako král); k úřadu stratéga horních satrapií viz rok 311. • Seleukos I. byl ženat se Stratoníkou I. od roku 299 (zemřela roku 254, viz o ní roku 321).

Antiochovi byli dáni k ruce jako stratégos pro celou Mesopotamii Níkánór, stratégem celého východu byl jmenován Démodamás (k jeho kolonisační činnosti viz rok 282) a nauarchem jmenoval Seleukos Patroklea (srov. jeho expedici po Kaspickém moři v letech 285 až 282). Nástupcem Erasistratovým ve funkci dvorního lékaře se později u Antiocha I. stal Métrodóros, pozdější občan v Íliu, rodem z Amfipole, viz rok 275. O Erasistratovi, rodině a jeho škole viz v indexu s. v. lékaři (1). • Seleukos se zabýval myšlenkou prokopat kanál mezi Kaspikem a Pontem, jak podle Plinia uvedl imperator Claudius. 

Níkánór byl pravděpodobně synem Seleukovy sestry Didymeie a s jeho bratrem Níkomédem je oba strýc pověřil správou "asijských" satrapií hned po vítězství nad Antigonem roku 301. 

Při koupání v moři v Sarónském zálivu utonul proslulý autor komédií Menandros, syn Diopeithův (narozen roku 342)V Athénách zemřel buď t. r. nebo brzy poté logograf Deinarchos z Korinthu (narodil se roku 360, viz tam okolnosti). Nezaměňovat promakedonského Korinťana s politikem Deinarchem, Antipatrovým epimelétem Peloponnésu, viz rok 320 a 318, kdy byl popraven Polyperchontem.

V Itálii mnohonásobný konsulár Q. Fabius Maximus Rullianus, otec konsulův a jeho legát, bojuje nadále v Samniu s Pentry: byl zajat samnitský vůdce C. Pontius/Gavius Pontius, syn vojevůdce Samnitů z roku 321 (?) a následujícího roku v Římě po triumfu 1. srpna popraven.

Římané podle údajů Liviových zotročili v letech 297-293 na sedmdesát tisíc lidí, nepochybně první jejich masový zisk otroků v historii. Peníze z prodejů připadly státní pokladně, ale ani Q. Fabius nepřišel zkrátka: na Rullianově pohřbu rozdal jeho syn dosud nevídané množství mincí lidu, který k tomu pozval k velké hostině a rozdával mezi lid maso/víscerátió

************************************************************

291.

Ol. 122, 2

21 SE

(Charínos)

a. u. c. 463

L. Postumius Megellus III. a C. Iunius Bubulcus Brutus I.

************************************************************

Král Démétrios I. a jeho syn Antigonos II. dobyli podruhé Théby a zmocnili se celé Boiótie. Místodržitelem v Thébách jmenoval Hierónyma z Kardie s titulem epimeléta, a to pravděpodobně celého spolku Boiótů. Démétrios byl během obléhání raněn šípem do krku, ale vyléčil se. 

Zřejmě t. r. se rozešel Pyrrhos I. s Lánassou, jež se usadila na Korkýře, svém věnném městě a ostrově: Lánassa zřejmě odešla o své vůli: nebyl milencem, jakého si představovala a srov. též Pyrrhův nový sňatek předešlého roku a k tomu srov. rok 299 a 295. Možná někdy v této době povstal na Korkýře přístav Kassiopé, spíše než Pyrrhův nápad práce Agathokleova (?). Místo bylo známo chrámem Dia Kasia, kultu šířeného z Levanty a v římské éře patřilo k přístavům, odkud se po návratu z Hellady a z Východu odplouvalo do Brundisia. 

Na Rhodu byla po 12 letech dokončena stavba Kolossu, jednoho ze sedmi divů starého světa (stavěno od 303, viz rok 304). Roku 226 ho srazilo zemětřesení (srov. tam).

Do měst, která až dosud založil Seleukos I., měl král přivést jako nové kolonisty Židy, jimž údajně udělil stejná práva jako Hellénům. Nevíme ovšem, jaký byl v makedonských monarchiích právní rozdíl mezi Hellény a velitelskou či jinou honorací makedonskou, i když nějaký, rozhodně zpočátku, být musel, viz řevnivost po smrti Alexandrově. U Seleukovců však vždy rozhodující funkce do konce monarchie zastávali lidé rodem z helléno-makedonského světa.

Šlo pravděpodobně především o města v Syrii, kde bylo později židovské ethnikum relativně početné (srov. mnohem později rychlé zesílení a rozšíření křesťanství v této oblasti). • Ke kolonisaci antigonovské a seleukovské viz roky 316, 308 a 301.

Římané pokračovali v bojích se Samnity. Senát prodloužil imperium konsulovi loňského roku Q. Fabiovi, ale to se vůbec nelíbilo novému konsulovi L. Postumiovi. Vyhlášený neurvalec ho v Samniu nechtěl a když Fabius obléhal Cominium, srov. rok 293,vypudil ho z ležení; procos. kupodivu poslechl. Postumius Cominia brzy dobyl a vzápětí Venusii a další místa. Povraždil tehdy v Samniu na deset tisíc lidí, do zajetí vzal 6200. Do Apúlie a Venusie pak Římané vyslali dvacet tisíc osadníků (to by odpovídalo počtu občanů Athén, srov. rok 293). 

Senát Postumiovi odepřel triumf a tribuny lidu byl žalován a sněm mu udělil vysokou pokutu padesáti tisíc drachem. Arogance L. Postumia byla známa ještě před samnitským tažením. Odvelel dva tisíce vojáků/občanů na své statky, aby tam pracovali v činnostech vyhrazených otrokům. 

Na ostrově v Tiberu byl v Římě zasvěcen chrám Aesculapův (srov. rok 293). Před rokem poslali Římané delegaci v čele s Q. Ogulniem Gallem, viz o něm roku 300, do Epidauru, aby zjistili kolem Asklépiova kultu co a jak. Když obdivovali chrám, vylezl z něj had, který pak přes celé město putoval na římskou loď. S ním odpluli do Itálie a had pak vystoupil na onom říčním ostrově a zalezl do právě dostavěného chrámu. V této době vládcové Latia ještě v Helladě neměli žádného spojence a ani zdaleka nějaký vliv, srov. rok 204. O významu Q. Ogulnia viz též rok 269. 

V Číně zemřel první z velkých čínských básníků Čchü Jüan (narozen asi roku 339; srov. tam).

************************************************************

290.

Ol. 122, 3

22 SE

(Teloklés) | (Ambrosios)

a. u. c. 464

M’. Curius Dentatus I. a P. Cornelius Rufinus

************************************************************

Král Démétrios I. se z Boiótie nebo Athén, kde též mohl přezimovat, vypravil na Korkýru, kam ho zvala uražená Lánassa (srov. předešlý rok). Zde pak slavil s ní svatbu a uzavřel spojenectví s Agathokleem Syrákúským (71), jejím otcem. Démétriovým vyslancem u Agathoklea byl Démétriův přítel Oxythemis z Lárissy, syn Hippostratův, který odešel do Syrákús: jeho úkolem bylo zjistit poměry na ostrově, viz dále o něm rok 289.

Tímto tahem se poněkud pozměnily síly protidémétriovské koalice, rozhodně ne podstatně. Přes Leukadu se pak Démétrios vrátil do Athén. • Lánassa se stala po File, Eurydice, Déidameji a Ptolemáidě (s tou byl od roku 299 zasnouben, svatba až roku 286) pátou a poslední manželkou Démétriovou. Na rozdíl od ostatních žen, s ní zůstalo soužití bezdětné. S výjimkou Déidameie všechny ostatní manželky stále ještě žily a není známo, že by se s nimi Démétrios rozvedl. 

V Syrákúsách soupeřil po návratu z diplomatické mise u Démétria Agathoklés II., syn krále Agathoklea I., jehož nemocný otec označil za svého nástupce, s Archagathem II., synem Archagatha I. (viz rok 307), tedy vnukem krále.

Pravděpodobně koncem roku se staly Delfy členem spolku Aitólů (až do roku 191; viz následující rok).

Kolem roku 290 získal básník nové komédie Apollodóros z Karystu své první vítězství. Jeho dílo se stalo vzorem římskému Terentiovi. Další životní data Apollodórova neznáme.

V téže době se narodil Aristón z Chiu, stoik, původně žák Zénóna z Kitia. Dožil se vysokého stáří, ale ve filosofii záhy přešel k akadémikům; bližší životní data neznáme. Jeho vrstevníkem byl Kerkidás z Megalopole, politik, básník a filosof - diogenovský kynik. V bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů (zemřel roku 220).

Římané porazili Sabiny a pak počtvrté obnovili mír a spojeneckou smlouvu se Samnity, kteří byli válkou zcela decimováni: skončila třetí válka samnitská (trvala od roku 298; srov. rok 293). Sabínům Římané udělili občanská práva, ale bez možnosti volit/sine suffragio data civitas

Během války obdrželi Římané roku 313 z Delf věštbu, aby poctili nejudatnějšího a nejmoudřejšího z Hellénů. Postavili tedy na sloupy do rohů comitia před curii bronzové sochy Alkibiada a Pýthagory (proč právě jich, známo není, což platí hlavně pro Alkibiada; o vlivu filosofa a mystika na italský život nejen hellénský ovšem pochybovat nelze). Sochy zmizely se Sullovou stavbou nové curie roku 80, srov. v indexu s. v. cúria a o dalších sochách na foru viz roky 616 a 438.  

Téhož roku triumfoval konsul M’. Curius Dentatus dvakrát v jednom úředním roce, nad Sbíny a Samnity, což se stalo poprvé v historii (podle seznamu triumfů se tak stalo, zřejmě až podruhé, roku 275; byl zvaný dentatus/ozubený, protože se, stejně jako později Cn. Papirius Carbo, se zuby již narodil). Pozoruhodný byl jeho komentář k pacifikaci Samnitů až k Jaderskému moři: "Zabral jsem tolik území, že by z toho byla pustina, kdybych zajal takové množství lidí; nicméně jsem zajal tolik lidí, že by zašli hlady, kdybych nezabral tolik území." Přidělováno bylo tehdy z dobytého území Římanům po čtrnácti jitrech půdy, tedy c. 3,5 hektarů. • Curiův kolega P. Cornelius Rufinus přišel ve spánku o zrak, když se mu o tom, že oslepl, právě zdálo.

Kolem téhož roku zemřel v Číně taoistický filosof Čuang-c’ (narodil se kolem roku 365).