369-365

369.

Ol. 102, 4

 

Lýsistratos II.

a. u. c. 385

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Thébané v desátém roce druhé války boiótské bojovali proti spartské koalici posílené Athéňany na severu Peloponnésu. Zřejmě jim velel Pammenés: Epameinóndás s Pelopidou byli v Thébách souzeni za to, že loni přetáhli o čtyři měsíce své boiótarchie (tedy do roku 369?). Žalobcem byl jejich souspiklenec Menekleidás, zdatný řečník, ale závistivý, který oběma leaderům znepříjemňoval život; nešlo mu to, sám byl odsouzen za prosazování nezákonných poct pro Charóna, u něhož se před deseti roky protispartští pučisté skrývali, k finanční pokutě a později rozladěn poměry se neúspěšně pokusil sám o puč; dobu neznáme. 

U Kenchrejí pod hřbetem Oneion Thébané porazili Sparťany, jméno polemarcha neznáme, a oddíl Athéňanů pod Chabriou v bitvě, v níž vedle sebe stáli Athéňané a Sparťané jako spojenci poprvé po stu letech v jednom šiku. Thébané si vynutili cestu na Peloponnésos (podle jiné verse se touto událostí domohli cesty domů z Peloponnésu po loňském tažení). Athéňané t. r. schválili totiž žádost o symmachii s Lakedaimonskými a Fleiúntskými a na návrh Kéfísodotův prosadili, aby se velení společných akcí mezi nimi a Sparťany v poli střídalo po pěti dnech, a to na souši i na moři.

Thébané pak plenili kraj kolem prospartského Sikyónu a Pellény, ohrozili Epidauros, ale útok na Korinthos byl s pomocí Dionýsiových žoldnéřů, viz rok předešlý, odražen. Pammenés se lstí zmocnil Sikyónu, když do nitra velké obchodní lodi kotvící v blízkosti městských bran ukryl pod náklad vojáky. Poněvadž celníci loď prohlédli jen zběžně, jejich vlast se načas stala součástí thébského bloku, viz rok 367sq. 

Arkadové na straně Thébanů pod svým hégemonem Lykomédem z Mantineie plenili okolí Asiny v Lakónii, když předtím porazili oddíl polemarcha Geránora n. Geradu a jeho v boji se čtyřiceti vojáky zabili. Lykomédés pocházel ze starého bohatého rodu. Vyzdvihoval starobylost Arkadů, praobyvatel Peloponnésu, a varoval před Thébany: "Nebudete-li po nich žádat spoluúčast na velení, brzy shledáte, že jsou druhými Lakedaimoňany." Pod jeho vládou brzy ochladly arkadské vztahy s thébskými špičkami a také s Élidou. Nicméně Arkadové zachránili u Epidauru, srov. zde výše, z obklíčení Chabriových žoldnéřů a Korinťanů vojsko argívské. Fleiúntští démokratičtí exulanti se marně pokusili o návrat do města: Fleiús zůstal oligarchický a při Spartě.

Zřejmě t. r. se občané obce Trapezús v Arkadii, kteří nehodlali přesídlit do Megalopole (viz předešlý rok), vystěhovali do stejnojmenného Trapezúntu v Pontu (jejich prapotomci byli po turecko-řecké výměně obyvatelstva roku 1923 n. l. po maloasijské katastrofě usazeni v Makedonii).

 

V Thessalii otrávil mstitel svého otce Alexandros z Fer tága Polyfrona, svého krvelačného strýce, který stačil během krátké vlády (viz předešlý rok) zahubit mnoho thessalských předáků, mezi nimi ve Farsálu Polydamanta, předešlého tága (viz rok 374). Vražedné kopí povýšil Alexandros na kultovní objekt a dal mu jméno Tychón, jinak přízvisko Hermovo ("někdo, kdo šťastně zasáhne ve správném okamžiku"). Iasonovým dětem adresoval dopis s kázáním, čeho všeho se mají držet a čeho vyvarovat sofista Ísokratés, hostinný přítel jejich otce.

Byl by jim to řekl osobně, ale zdraví mu pro cestování tehdy již nesloužilo; bylo mu 77 let (z dopisu zachován jen úvod, vlastní doporučení jsou ztracena). 

Alexandros, syn Polydórův, se stal novým tágem Thessalů a jeho vláda do roku 358 je jednou z "vyhlášených" samovlád hellénského světa a také finále thessalského pokusu o hégemonii na všemi Hellény. 

Byl nepřítelem Thébanů a též Athéňanů, viz však rok následující. Thébané pod Pelopidou se vypravili na pozvání Alexandrových oponentů do Thessalie a obsadili Lárissu. Odtud pokračovali do Makedonie, kde válčil král Alexandros II. s Ptolemaiem z Alóru (viz předešlý rok). Pelopidás zprostředkoval mezi Makedony smír (nevíme kde, kam až s vojskem došel a zda Alórský obdržel nějaké údělné území). S králem uzavřel symmachii a s třiceti dalšími šlechtickými syny byl Alexandrův mladší bratr Filippos (II.) vzat do Théb jako rukojmí míru a symmachie. V Thébách Filippa svěřili Pammenovi, srov. rok 370, oddanému lásce k chlapcům.

Méně pravděpodobná verse o thébském pobytu Filippově praví, že po tři roky žil v domě Epameinóndova otce Polymnida, zchudlého aristokrata, a že oba byli vychováváni pýthagorikem Lýseem z Tarenta: Filippovi bylo tehdy čtrnáct, Epameinóndás měl asi padesát a Lýsis, exulant žijící v Thébách, snad až dvakrát tolik.

Lárisští Aleuadové (hlavou klanu v této době byl snad již Símos, viz rok 344) povolali proti Alexandrovi Ferskému makedonského krále Alexandra II. Tágos Alexandros se stáhl do svých Fer, Makedoni s exulanty byli vpuštěni do Lárissy, po obléhání se zmocnili jejího hrad a obsadili Krannón. Král Alexandros II. se zakrátko vrátil do Makedonie (srov. roky 357 a 353 - 352).

V Krannónu tímto pravděpodobně skončila tyrannida jistého Deiniy z Fer, syna Telesippova, muže pozoruhodného. Živil se lovem ptactva na okolních jezerech a řekách. Krannónští hledali nočního strážního a Deiniás práci vzal. Občané byli spokojeni, přibral k sobě kolegy a když se rozhodli vybírat desátek z obilné úrody, doporučil jim za výběrčího svého mladšího bratra. Získali si oblibu a při jedné velké náboženské opilé slavnosti provedl státní převrat, při němž zavraždil na tisíc Krannóňanů. Bližšího o něm není známo nic.  

Athéňané vyslali během roku do Thrákie vojsko, jemuž velel Ífikratés (blíže viz následující rok).

  

V Číně zemřel císař Lej-wang/Lei (vládl od roku 376). Na trůnu ho následuje jeho mladší bratr Sien-wang/Xian, který vládl do roku 321 jen jako pouhý divák bojů „válčících států“.

 

************************************************************

368.

Ol. 103, 1

Pýthostratos z Efesu

 

Nausigenés

a. u. c. 386

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. IV., P. Manlius Capitolinus dict.

************************************************************

V Olympii byl zvýšen počet hellánodiků z původních devíti (viz rok 400) na dvanáct, protože Élis byla právě rozdělena na dvanáct fýl (srov. roky 364 a 348). Prapůvodně bylo fýl deset (viz rok 471)Pýthostratos z Efesu byl prvním epónymním olympioníkem pocházejícím z Iónie.

 

Filiskos, vládce v Abýdu, přinesl do Delf z pověření Krále peníze od Ariobarzána, satrapy helléspontské Frygie, syna a nástupce Farnabázova. Následovala už potřetí (srov. roky 374 a 371) na perskou výzvu diplomatická jednání mezi Thébany a Sparťany. Jednání ztroskotala na otázce Messénie, kterou Lakedaimonští tradičně odmítali uznat za samostatnou. Filiskos pak začal verbovat pro Sparťany, a vlastně i pro Ariobarzána, vojáky: Sparťanům předal při odchodu z Hellady dva tisíce mužů se zaplaceným žoldem dopředu.

Do Théb poslal Artaxerxés Diomedonta z Kýziku s kupou peněz, aby uplatil Epameinóndu. Diomedón dal pět talentů Epameinóndovu mladému tehdejšímu příteli Mikythovi, aby svého milence přesvědčil, ten však resolutně odmítl a donutil Mikytha peníze vrátit. Diomedonta neudal, ale aby věc nerozviřoval, dostal ho tajně do Athén a odtud s Chabriovou pomocí odplul domů (k události mohlo dojít již roku 374).    

Proti Ariobarzánovi, který se teď ocitl, nevíme jak, na straně povstalce Datamy, viz rok 378, poslal Artaxerxés Mausóla a Autofradáta.

Někdy v této době oblehl Autofradátés, který porazil v poli Efesany, Ariobarzána v Adramyttiu, zjevně neúspěšně. Na Ariobarzánovu podporu vytáhl roku 366 ze Sparty Agesiláos a jako hostinný přítel Mausólův spory mezi perskými magnáty srovnal (a vzal od nich peníze). Kdy se tak stalo a kdy se Peršané přiklonili k Datamovi, nevíme, roku 363 n. 362 už stáli v táboře rebelů. Od Athéňanů, spartských spojenců, získal Ariobarzánés podporu ve flotile vedenou t. r. Tímotheem, viz rok 365.  

Dionýsios I. Syrákúský poslal Sparťanům druhou pomocnou výpravu, jíž opět velel Kissidás (viz rok 370 a předešlý). Vylodila se přímo v Lakónice a válčila pod vrchním velením Archidámovým na Peloponnésu proti thébsko-élejsko-arkadsko-argívsko-messénské koalici (srov. rok 373). Dobyli zpět Karye, kde Sparťané popravili všechny občany, a plenili území arkadských Parrhasiů, než jim přišli na pomoc ostatní Arkadové s Argívskými. 

Když uplynulo pět měsíců, doba syrákúské mise, vracel se Kissidás s oddílem domů přes Spartu, byl však se svými dvěma tisíci Kelty a Ibéry s padesáti jezdci zaskočen cestou v průsmyku Messéňany. Sparťané pod Archidámem, s nimiž Syrákúsané vypravili do Messénie a Arkadie, přišli spojencům na pomoc. Arkaďané s Argívskými byli jimi poraženi v bitvě u Eutrésioi u posvátného háje s Hérákleovou sochou v "bitvě beze slz/adakrys maché" (Arkadů údajně zahynulo v boji deset tisíc, zato prý nepadl jediný Sparťan a ve Spartě plakali radostí). O koaliční změně Dionýsia I. viz níže. Arkaďané s Argívskými plenili Fliúntii, která stála nadále na lakedaimonské straně.

Théban Pelopidás, Epameinóndův spolubojovník a jeden z osvoboditelů Théb ze spartského područí, putoval s Isméniou po stížnostech řady Thessalů na brutální chování Alexandra Ferského znovu do Thessalie a Makedonie, kde nastala nová situace. Alexandros dával údajně muže z oposice zakopávat zaživa nebo zašívat do koží divé zvěře a roztrhávat loveckými psy, masakroval muže v magnétské Meliboji a thessalské Skotússe. 

Z Théb neměli žádný vojenský doprovod a až v Thessalii si najali žoldnéře. Byli to chlapi nespolehliví a v Makedonii se dali uplatit Ptolemaiem, takže s nimi nemohl Pelopidás počítat a musel přijmout Ptolemaiovy podmínky schvalující jeho královraždu, viz zde níže. Aby se jim za ponížení pomstil, rozhodl se Pelopidás, že se zmocní jejich rodin a majetků, které nechali ve Farsálu. U města se srazil s vojskem Alexandrovým a šel do jeho tábora vyjednávat neozbrojem. Alexandros tak "zabil dvě mouchy jednou ranou": když za ním přišli do tábora Thébané přijmout vysvětlení o tágových agresivních činech, byli Alexandrem zatčeni a poslání do Fer k uvěznění a současně se Alexandros zmocnil Farsálu. Ve Ferách poznal Pelopidás Alexandrovu manželku Thébu a údajně na ni svými démokratickými postoji zapůsobil, praví literární pramen, viz rok 358. 

Thébané vyslali armádu, aby Pelopidu s Isméniou osvobodila, ale expedice neuspěla; její velitelé dostali doma od státní rady pokuty po deseti tisících drachmách. Alexandros uzavřel v té době symmachii s Athéňany, kteří do Thessalie vyslali třicet triér s tisícovskou hoplítů pod velením Autokleovou; že by do bojů zasáhli, nevíme. Teprve větší vojsko Thébanů, které do Thessalie přivedl Epameinóndás (první výpravu neřídil), Pelopidu mohlo osvobodit: donutilo Alexandra, aby uzavřel třicetidenní příměří (mír a spojenectví Thébané odmítli) a vydal zajatce (viz následující rok). Epameinóndás nevyužil válečné výhody a zanechal za sebou neoslabeného Alexandra. 

 

V Makedonii se obnovily nebo pokračovaly dynastické půtky, viz rok předešlý. Ptolemaios I. Alórités zavraždil krále Alexandra II. (asi 20) během rituálního válečného tance jménem „telesiás“, a to na popud jeho vlastní matky Eurydiké I. Pelopidás (srov. výše a rok 370) se s žoldnéři vypravil do Makedonie proti Ptolemaiovi, který byl uznán za regenta výměnou za symmachii s Thébany: jako rukojmí poslal Pelopidás do Théb Ptolemaiova syna Filoxena s padesáti dalšími dětmi makedonských předáků a v Thébách ponechal i nadále mladého Filippa. Podle jiné verse byl Filippos (II.) rukojmím krále Amynty III., poslaným Illyrům a tito ho prý předali do Théb (?, srov. předešlý rok).

Mezi královrahy byl též jistý Apollofanés z Pydny, který se později sám stal obětí úkladné vraždy, důvody neznáme, a jeho dvě dcery vyrůstaly v Olynthu. Když zde padly do makedonského otroctví, viz rok 348, na přímluvu herce komediálních rolí Satyra z Athén, učitele Démosthenova, je Filippos II., třebaže byly dcerami vraha jeho bratra, propustil na svobodu. 

Poté se Ptolemaios I. Alórités oženil s vdovou po Amyntovi III. Eurydikou I., matkou své první ženy Eurynoé/Euryoné a svou milenkou, viz rok 370, a stal se poručníkem nového krále po smrti Alexandra II., jeho mladšího bratra Perdikky III. Tento stav trval do roku 365. Královna Eurydiké I., matka tří králů a bába Alexandra Velikého, pozdě prohlédla Ptolemaiovu zrádnost a uprchla k Ífikratovi, který tehdy s athénským vojskem působil v rámci zjevně války satrapů v Thrákii (srov. předešlý rok). Proti Ptolemaiovi vystoupil s nároky na východu Makedonie jistý Pausaniás, ale toho vyhnali ze země Ífikratovi Athéňané (viz o něm dále rok 359). 

V Thrákii, kam se Athénští loni vypravili, byla vedena válka s Kotyem I. Zřejmě bojovali jako spojenci makedonského krále Alexandra II., po jehož smrti se však situace změnila. Athéňané s Kotyem uzavřeli mír a stratégos Ífikratés se oženil s Kotyovou dcerou, jejíž jméno neznáme: krvelačnému Thrákovi, viz rok 383, bylo dokonce v Athénách uděleno občanské právo. Viz ovšem brzké odcizení roku 365 a hlavně rok 359. Thrákyně se stal matkou Ífikratova syna Menesthea, viz rok 357.  

 

Dionýsios I. uzavřel spojenectví s Athéňany, skončilo dlouhé nepřátelství Syrákús a Athén z dob peloponnéské války od roku 427 (viz tam). Krok byl zcela ve shodě s tehdejším spartsko-athénským spojenectvím (viz rok 370); Athéňané poctili usnesením Dionýsia s bratry Leptinem a Theáridou a se švagrem Polyxenem již roku 393, nikoli však syrákúský stát. 

Na Sicílii pak vypukla pátá válka o hégemonii nad ostrovem mezi Hellény a Kartháginci a již třetí, kterou vedl Dionýsios, nyní již přes šedesát. Příčiny nejsou zcela zřejmé, snad řádila v Karthágu opět vzpoura domorodců, snad opět nějaká epidémie. Vypravil se na západ se třiceti tisíci pěšími vojáky, se třemi tisíci jezdci a flotilou tří set triér. Dobyl Selinús, Entellu, Eryx, oblehl Lilybaion. Část loďstva pak poslal domů, ale před Erykem se znenadání objevila púnská flotila dvou set triér pod velení Hannónovým a Dionýsiovo lodi zničila. Před zimou uzavřely strany příměří a válka byla vedena nerozhodně do roku 366.

Hannó, jemuž se rovněž dostalo doma přízviska Veliký, byl mezi Púny nejbohatším a po dvě desetiletí nejvlivnějším politikem. Súniata (? asi Ešmuniaton?), svého oponenta, odstranil, když se mu dostal do rukou řecky psaný dopis do Syrákús upozorňující na nastávající tažení. Prosadil pak zákaz výuky řečtiny v Karthágu a styk s Hellény pouze přes tlumočníka. Viz dále rok 344.

 

M. Furius Camillus rasantně vystoupil v Římě proti ambicím plebejů zmírnit situaci dlužníků, viz roky 377-376: plebejové stále volili tribuny lidu C. Licinia Stolona a L. Sextia Laterana (podesáté). Vypukla nová válka s Praeneste, která trvala do roku 354 (srov. roky 382 až 380).

 

************************************************************

367.

Ol. 103, 2

 

Polyzélos

a. u. c. 387

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. V.

************************************************************

Vyslanci Thébanů a jejich spojenců i nepřátel odešli ke Králi do Persie škemrat o spojenectví: Pelopidás z Théb, z Arkadie zápasník-pankratista a olympioníkos Antiochos z Leprea (tedy vlastně z Élidy), Archidámos z Élidy, Euthyklés ze Sparty a z Athén Tímagorás a León. Pelopidás získal svým oddaným médismem přízeň Artaxerxa II. (mimo jiné odkazoval na skutečnost, že u Platají stáli Thébané na perské straně a že nikdy proti Peršanům do pole nevytáhli!) a tak bylo obnoveno tradiční persko-thébské přátelství (srov. začátek persko-hellénských válek; o třicet let později bylo jedním z důvodů zániku Théb). K velké nelibosti Spartanů dosáhl Pelopidás rovněž perského uznání nezávislosti Messénie a poněvadž Král fandil Élejským, podpořil Thébany proti Arkadům/"Pelopidův mír".

Nový královský mír znamenal těžkou diplomatickou porážkou Sparty a konec jejich přátelských vztahů k Artaxerxovi (srov. rok 386, 374, 371 a 368), ale i dalším hanebným krokem Hellénů ve faktickém uznávání moci Krále na domácí politické scéně. Hellénské státy nebyly schopné uspořádat své vztahy bez garance cizí velmoce. Athéňané po návratu vyslanců domů popravili Tímagoru, který Králi pochleboval a neprotestoval proti podmínce, že Athéňané zanechají války na moři: obvinil ho ze zrady ve prospěch Krále diplomatický kolega León, který též udal, že se Tímagorás celou dobu dobu radil s Pelopidou a že mezi dary, které od Peršana přijal, bylo též vzácné lehátko se služebnictvem a osmdesát krav s pasáky, neboť pití mléka přispívalo k Tímagorově zdravotnímu stavu. Od Peršanů odmítl přijmout dary naopak zápasník Antiochos, vyslanec arkadský, který se i pohrdlivě vyjádřil o perském chvastouství a o vojenských schopnostech perské říše. 

Poněvadž podmínky míru z Persie následujícího roku během jednání přes vyslance nebyly všeobecně Hellény přijaty a Thébané je neprosadili ani mezi spojenci (Lykomédés Mantinejský zpochybnil i případné místo mírové konference, Théby; jako první tam odmítli cestovat zástupci Korinthu), pokračovaly operace druhé boiótské války (vedena od 378).

Někdy během těchto událostí si byl u Krále stěžovat jménem kárského spolku/hoi Káres, koinon tón Kárón, na svého "krále" Mausóla Arlissis, syn Ússollův. Mausólos ovšem byl především králův satrapa, viz rok 378, který za jeho zájmy v Anatolii válčil s odpadlíky. Peršan dal Arlissia popravit, jeho majetek v Mylasách konfiskovat a předat Mausólovi. Pravděpodobně v této době provedl Mausólos synoikismos Halikarnássu s okolními leležskými obcemi, viz rok 357. O odporu vůči Mausólovi viz dále rok 361. 

 

Během třetího tažení Thébanů na Peloponnésos pod Epameinóndou se pokoušeli vymýtit prospartské režimy. Před Korinthem stálo pod velením Chabriovým deset tisíc mužů z Athén, resp. v athénských službách, k tomu oddíly z Megar, Pellény a Korinthu. Když dorazili Sparťané, obnovila armáda v rekordním čase kolovou hradbu s příkopem mezi mezi přístavy Kenchrejemi na východu a Lechaiem na západu od Korinthu chránící Peloponnésos před útoky ze severu a kterou postavili Peloponnésané roku 480 (viz tam). Epameinóndovo vojsko čítalo pouze sedm tisíc pěších a šest set jízdních vojáků, přesto zaútočil na opevnění v místech, která drželi Sparťané. Překvapivě tudy prorazil a plenil Troizénu a Epidauros. 

Thébští spojenci z Argu se přidali a společně vytáhli proti Fleiúntu, Pelléně a Sikyónu a státy se pod nátlakem staly jejich spojenci, viz rok 369 a zde následující. Cestou zpět porazili a zahnali za hradby Korinthské, když město s thébskými vojáky již ve zdech zachránil od dobytí Chabriás se svými muži. V průběhu zimy Athéňané pod Chabriou (k tomu viz rok 376) přispěli k udržení Korinthu, Troizénu a Epidauru, měst, která setrvávala ve spojenectví se Sparťany.

Fleiúntští se drželi ve spojenectví se Spartou, ačkoli byli každoročně atakováni Arkady a thébskými spojenci. Podporou jim byl Athéňan Charés v čele žoldnéřského oddílu, tehdy ještě mladý: viz jeho téměř padesátiletou vojenskou karieru, během níž kromě kondottiéra byl v Athénách stratégem (rovněž osudového roku 338), pak velitelem v perských službách, dokonce nakrátko samovládce mytilénským, viz rok 333sq.  

Asi t. r. obsadili a včlenili Arkadové k Megalopoli spartské kraje Skírítis a Aigýtis. Arkadský stát byl právě na vrcholu své moci a na Peloponnésu byl silnější než Thébané. Zneklidnění Élidští ochlazovali v dobrých vztazích s Arkady, kteří se koncem roku dostali pod tlak z obou stran (srov. následující rok a rok 365). Možná do této doby spadá Epameinóndova lest při dobývání nějakého arkadského města, když dal několik vojáků převléci do ženského, aby se vmísili mezi měšťanky slavící před hradbami jakési svátky. S nimi pak vnikli do města a otevřeli Thébanům bránu. 

Téhož roku, zřejmě po změně zahraniční orientace, byl v Sikyónu se stavovskou dórskou ústavou ("kata tús archaiús nomús hé politeiá én/ústava byla podle starých zákonů") proveden démokratický převrat a prospartští oligarchové vyhnáni (srov. následující rok). Sněm zvolil stratégy Eufrona, Hippodáma, Kleandra, Akrisia a Lýsandra a namísto Lýsimena postavili pučisté do čela oddílu žoldnéřů Eufronova syna Adeu. Po čase povraždil Eufrón své kolegy stratégy, hleděl si žoldnéřů a vládl jako "tyrannos". Čtyřicet „nejbohatších“ bylo prý za jeho vlády vybito, mírnější tradice praví, že bylo exulováno, jejich majetky vyvlastněny a za to financováni žoldnéři. Sikyón uzavřel spojenectví s Argem a Arkaďany. • Eufrón se mohl dostat k moci již roku předešlého.

V téže době, asi po odražení thébsko-argívského útoku na město, se dostal k moci v Korinthu démokrat Tímofanés (u vesla do roku 365). I jeho vydává zachovaná historiografie za „tyranna“. Tímofana v uvedené bitvě zachránil jeho slavný bratr Tímoleón, podporoval ho, avšak když Korinthští najali oddíl čtyř set žoldnéřů na vlastní ochranu města a do jeho čela postavili Tímofana, jejich vztah se změnil. Tímofanés se chopil moc a dal zavraždit řadu "předních občanů". Viz dále rok 365.

Poprvé zmiňován spolek Aitólů/koinon tón Aitólón, který existoval do roku 167. Přesnou dobu jeho založení neznáme, ale může souviset s první fóckou-thébsko válkou (viz 375 – 371 a rok 370). Sněmoval dvakrát do roka/panaitólika, panaitólia, na jaře putovně po členských obcích, na podzim se volební sněm konal ve vesnickém Thermu u starobylého Apollónova chrámu. Mezi sněmy řídili spolkové záležitosti "vyvolení"/apoklétoi.   

 

V Syrákúsách zemřel začátkem roku archón Sicílie Dionýsios I. (c. 63), prý na záchvat smíchu za velkých oslav, když se dozvěděl, že v Athénách zvítězil o lénajích v soutěži se svou tragédií Výkupné za Hektora/Hektoros lytra (vládl od roku 406, o jeho literárních neúspěších viz rok 388). Jeho nástupcem a podle jiné verse i travičem se stal archontův syn Dionýsios II. (asi 30), který vládl do roku 357 a pak ještě krátce v letech 347 až 344. Dionýsios II. byl synem Dóridy z Epizefýrských Loker.

Podle jiné verse ležel nemocen a Dión, jeho švagr, viz rok 398, po lékařích chtěl, aby mu řekli, bude-li archontův stav vážný, neboť by s ním rád hovořil o nástupnictví pro syny své sestry Aristomachy. Lékaři to však sdělili Dionýsiovi mladšímu pocházejícímu z jiné matky a ten je přinutil, aby otci dali něco na spaní, takže se Dión k rozhovoru nedostal a Dionýsos starší zemřel ve spánku. A to prý byla příčina jejich nevraživosti. 

Na smích ještě zemřeli Chílón ze Sparty a athénský literát Sofoklés. Stoik Chrýsippos ze Sol zemřel smíchy, když se dozvěděl, že mu osel snědl fíky a poté, co služebné nařídil, aby oslovi ještě dala napít vína (podle jiné verse prý ale zemřel jednoduše na následek přemíry pití; stejný příběh se vyprávěl o komickém básníku Filémonovi Syrákúském). Koncem Augustovy vlády přišel do Říma z Malé Asie Filistión, jehož mimické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky. Rovněž o Filistiónovi se traduje, že zemřel smíchem. O hypermoderních pocitech jako je gelotofobie, obava z toho, že se člověk stane středem posměchu, nebo naopak gelotofilie, chuť se smát/bavit na vlastní účet, antickým lidem v chronické podobě známa není: pokud se mocný člověk stal předmětem posměchu, buď to přešel bez povšimnutí nebo reagoval podobně vtipně, při jiné nátuře vysmívaného či kritisovaného byl smíšek zlikvidován, v samovládách doslova. Moderní "choroba" katagelastiků (od katagelastés), tedy chronických posměváčků, patřívala, a snad stále ještě patří, k literárním projevům (komédie, zesměšňovací řeči).  

 

M. Furius Camillus porazil Kelty na Anionu; bylo by to jeho poslední vítězství v polní bitvě, viz rok 364 (viz ale rok 361; zřejmě jedna a ta samá událost).

V Římě došlo na ústavní reformu: po deseti letech patricijského odporu byly přijaty Liciniovy a Sextiovy zákony/leges Liciniae Sextiae (tradiční datum), jimiž:

byl obnoven zákon Sp. Cassia (údajně z roku 486, viz tam), dle něhož nesmějí občané vlastnit více než pět set jiter půdy (Romulus přiděloval údajně dvě jitra/iúgerum, tj. půl hektaru, po dobytí Véjí dostávali osadníci čtyři resp. sedm jiter);

byl obnoven konsulát zvaný do této doby pravděpodobně praetura, a to se zásadní změnou: jeden z konsulů musí být plebejského původu. L. Sextius Lateranus byl zvolen konsulem jako první plebej. Zato byli konsulové zbaveni soudní a soudcovské moci, která přešla na ročně volené praetory;

byl zaveden úřad praetora a kurulského aedila (srov. rok 445). Počet praetorů (jeden) se změnil až v roce 242, viz.

Od t. r. již nebyli do čela státu voleni vojenští tribunové. Skončilo dlouhé období, éra vojenských tribunů, která začala v roce 444 (srov. jejich jmenný seznam). O chrámu Concordie viz v přílohách o Bozích a jejich svátcích. 

Konsulové z plebejských rodů ovšem úřadovali od začátku republiky, srov. L. Iunia Bruta, cos. 509, Sp. Cassia Vicellina, cos. 502. Zastoupeni byli v úřadu též Genuciové, Minuciové, Siciniové, vše klany plebejské. Moderní historiografové soudívají, že konsulský úřad byl Římany ustaven teprve t. r. a že dlouhé seznamy konsulů po roce 509 jsou fikcí n. podvodem starých chronografů.

 

************************************************************

366.

Ol. 103, 3

 

Kéfísodóros I.

a. u. c. 388

L. Aemilius Mamercinus a L. Sextius Lateranus, primus e plebe consul

************************************************************

V Sikyónu opět vypukly občanské nepokoje (viz předcházející rok). Město přechodně obsadili Arkaďané, kterým velel stratégos spolku a vyhlášený vojenský theoretik Aineiás ze Stymfálu. Vládce Eufrón musel uprchnout, ale brzy se vrátil se spartskou pomocí (sic!), když Lakedaimonským předtím přislíbil spojenectví Sikyónu a dal k disposici jeho přístav. Pak musel uprchnout do Athén, odkud se pro změnu vrátil s pomocí najatých žoldnéřů. Podrobnosti o občanské válce v Sikyónu a víceméně ani o dalších zmatcích šedesátých let čtvrtého století na Peloponnésu neznáme; jaký režim vládl v Sikyónu v mezičase, nevíme. 

Eufrón si s politickou orientací nedělal starosti. Na hradě města však seděla thébská posádka a té se potřeboval zbavit více než oligarchů. Podle jedné verse byl vyrazil do Théb přemluvit tam, aby mu vrátili město do moci. Když thébští aristokraté, nedávní exulanti, viděli, že by se mu to i podařilo, zavraždili Eufrona přímo na jednání s thébskými archonty a radou na Kadmeji. A jeho smrt prý Thébané zasedající na sněmu uznali za spravedlivou, neboť atentátníci se hájili tím, že zbavili Théby zrádce. Démokraty byl v Sikyónu oslavován jako ktistés/zakladatel města a pohřben na agoře (srov. předešlý rok).

Novou expedici na Peloponnésos uchystal Epameinóndás ve spojení se stratégem Argívských Peisiem. Laxnost polemarcha spartských žoldnéřů Nauklea a athénského oddílu Tímochara ve strážní službě na Oneiu umožnila Arkadům hřbet se dvěma tisíci hoplítů obsadit, aby thébské šiky se spojenci neohroženě mohly projít do Acháie. Aristokratické vlády/kratistoi achajských měst se dokázaly s Epameinóndou dohodnout, že vstoupí do symmachie s Thébany, kteří nebudou však nic měnit na ústavách jednotlivých státečků ani nebudou nikoho exulovat.

Po stížnosti radikálně démokratických Arkadů na Epameinóndu vyslali Thébané do měst své harmosty a ti ve spolupráci s démokraty svrhli oligarší vlády. Nicméně běženci se brzy vzchopili, dali dohromady, detaily ani data neznáme, a ve svých obcích se vrátili k vládě; ujednání s Thébany padlo a setrvali ve spojenectví s Lakedaimonem. 

Byla uzavřena symmachie Athéňanů s Arkaďany (viz předešlý rok), čímž se Arkaďané stali i spojenci Sparťanů. Smlouvu dojednal v Athénách vůdčí Arkaďan Lykomédés z Mantineie., který sympatiemi k Thébanům rozhodně neoplýval. Když se vracel domů, padl do rukou arkadským exulantům, kteří ho zabili: v Athénách totiž vsedl na loď, kterou si sám vybral a vylodil se podle vlastního výběru přímo na pobřeží, kde žili usazeni arkadští exulanti...

V Athénách pak démagógos Démotión vyzýval k vydání rozkazu velitelům athénských oddílů umístěných v Korinthu na základě paktu obou států, aby zajistili náklonnost Korinťanů k Athénám; Arkadové nepatřili mezi přátele Korinthu. Korinthští obsadili všechna strážní místa držená Athéňany, vypověděli je z města a flotilu, s níž připlul Charés, nevpustili do přístavu: bylo po spojenectví. Uzavřen naopak na žádost Korinthu mír mezi ním, Thébami, Fleiúntem a Argem (srov. změny v těchto státech, které nastaly předešlého roku); strany stály jako součást protithébské koalice ve válce od roku 371.

Spojenectví Arkadů s Thébami nicméně nezaniklo. Někdy v této době vydal sofista Ísokratés v Athénách pamflet Archidámos, v němž spartský král radí svým lidem nepouštět ze zřetele Messénii a bojovat o ni; Ísokratés podporoval mír Athén se Spartou, srov. jeho Panégyrikos roku 380, a stavěl se proti míru Lakónů s Thébany. Naopak rhétór Alkidamás z Elaie v pamfletu (nedochovaném) Messéniakos (sc. logos) doporučoval Lakónům s Messéňany uzavřít mír; Alkidamás byl dědicem Gorgiovy školy a zastáncem školeného sofistického umění improvisovat a také tím byl opakem Ísokratovým představ, proti němuž sepsal řeč Peri sofistón/O sofistech. 

Syrákúsští na dvanácti triérách s výsadkem, jemuž velel Tímokratés (viz o něm dále roku 358), pomohli z vůle Dionýsia II. Sparťanům se znovudobytím Sellasie, která byla od roku 371 thébským spojencem a autonomním městským státem.

Athéňané znovu obsadili Órópos (srov. rok 411, od kdy byl v boiótských rukách). Órópos krátce předtím dobyli místní exulanti, podporovaní Themisónem, prothébským tyrannem v Eretrii. Byli však brzy Athéňané vyhnáni těmi, které sami poslali do vyhnanství: stratégos Kallistratos za to byl v Athénách souzen, ale osvobozen. Órópos setrval pod thébskou kontrolou a spory o něj zmrazily athénsko-thébské vztahy až do koalice proti Filippovi II. Makedonskému. 

Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (pokud událost nespadá do klasické doby protiaristokratických převratů, kolem roku 550). • Órópos zůstal thébský až do roku 338 (srov. roky 411 a 402).

Athéňané obnovili zemětřesením zničené město Kós, nikoli však na původním místě (srov. rok 373 a dále kolonisaci rok 362). Město dostalo nové hradby a přístav a zařadilo se mezi nejvíce prosperující hellénské státy.

 

Druhý pobyt Platónův (61) na Sicílii trval do roku 365. Zprvu na mladého Dionýsia zapůsobil, hostitel se věnoval vědám a filosofii, jak se traduje, též lidé u jeho dvora; alespoň tohle platónici později tradovali. Významnou roli zaujímal tehdy v Syrákúsách Dión (44), syn Hipparínův (srov. rok 410), který stál za druhou Platónovou pozvánkou na ostrov, viz rok 389, a u Dionýsiova otce byl rovněž ve váženosti. Dionýsios II. se v ovšem tomto čase rozkmotřil s Diónem, jehož autoritu soustavně podrýval Filistos, který se někdy krátce před Platónovým pobytem směl vrátit z exilu, kam ho roku 386 vyhnal Dionýsios starší, ačkoli byl jeho režimu tolik oddán. Když byl zachycen Diónův dopis púnským diplomatům, aby mír, viz zde níže, neuzavírali bez něho, neboť jim je schopen zařídit lepší podmínky, rozkol byl neodvratný. Dionýsios se vůči Diónovi zachoval velkoryse, vždyť šlo o vlastizradu, a po rozhovoru mezi čtyřma očima ho posadil na loď a dal dopravit do Itálie; stalo se tak čtvrtého měsíce Platónova pobytu v Syrákúsách.

Dión odešel do Korinthu a pak do Athén, kde pobýval do roku 357 (viz tam). Dionýsios se dal rodinou umluvit, aby nebyl k Diónovi tolik tvrdý, tak za ním do exilu poslal dvě lodi naložené majetkem a otroky, kolik si jen přál. Štědří byli též jeho přátelé: sám byl vedle Dionýsia nejbohatším pravděpodobně Syrákúsanem a žil v Helladě jako magnát. Aby opravdu nestrádal, posílal Dionýsios za ním rovněž roční výnosy z Diónova majetku. Příznivci akadémie na exulanta pěli chválu tehdy i později a tato tradice se uchovala do dob moderních; příčiny Diónových neúspěchu ovšem nikdy nevysvětlili, respektive žádná řeč o nich zachována není.

Dionýsios II. se ostře postavil proti utopicko-reformistickým radám Platónovým a Diónovým, viz rok následující. Aby měl Platóna pod dohledem, přestěhoval ho k sobě na hrad. Když pak filosofa pouštěl domů, slíbil mu, že se do roka s Diónem usmíří; což se nestalo. 

Zřejmě téhož roku byla Dionýsiem mladším ukončena pátá válka Hellénů s Kartháginci o Sicílii, která začala roku 368 z popudu Dionýsia staršího: mírová smlouva musela potvrdit stav z roku 383 (srov. tam). Aniž bychom znali data, válčil posléze Dionýsios II. s Lúkány a po několika vítězstvích s nimi uzavřel mír. Pak se pravděpodobně věnoval likvidaci piraterie v jihoitalských vodách. Viz dále o syrákúských dějích rok 361. 

 

Po roce 366 zemřel hédonický filosof Aristippos z Kýrény; narodil se kolem roku 435.

 

V Římě byly poprvé ve dnech 4. až 19. září provozovány na Iovovu počest patricijské římské hry, ludi Romani, též magni či maximi zvané společně s plebeji. Od roku 240 k nim byly přidány hry scénické (viz tam, srov. rok 221). • Původně trvaly jen den, druhý den slavností byl přidán roku 509 po vyhnání králů, třetí po secesi lidu roku 494.

Na začátku roku nový keltský vpád k Římu, tentokrát skupin potloukajících se Apúlií; o bojích s nimi není nic známo.   

 

************************************************************

365.

Ol. 103, 4

 

Chión

a. u. c. 389

L. Genucius Aventinensis I. a Q. Servilius Ahala I.

************************************************************

Vypukla válka Élejských s Arkaďany o Trifýlii (viz ovšem rok 370). Élejští ve snaze revidovat stav z roku 397, viz tam, obsadili Lasión, historicky jejich město na jihu Élidy, dlouho však náleželo do arkadské konfederace (viz rok 397). Arkaďané s podporou Athéňanů přitáhli do Élidy, Élejští je nedokázali v poli zastavit, v bitvě přišli o dvě stě mužů. Argívští se zmocnili řady trifýlských obcí. V Olympii obehnali dokonce kolovou hradbou Kronův pahorek a ve městu Élidě byli odraženi až na agoře. I za války se mezi sebou v Élidě potíraly strany démokratů a oligarchů.

Na élejské straně bojovali Achájové chránící jejich města proti arkadským spojencům z Písy, viz rok následující. Obec Skillús, v níž tehdy žil Athéňan Xenofón, se vrátila do svazku federalisované Élidy (o jejím uspořádání viz rok 471)Xenofón, který tak definitivně přišel o majetek darovaný kdysi Sparťany, žil v té době s rodinou v Korinthu (srov. roky 397 a 394). V Athénách byl pardonován, pravděpodobně mu byl vrácen i majetek, ale ve městě se usadili pouze jeho synové Gryllos a Diodóros; starší Gryllos padl v řadách athénského jezdectva u Manteneie. 

Když Arkadové s pomocí démokratických exulantů Élejských zle tísnili Élidu, požádali Élejští o pomoc Lakedaimoňany, s nimiž po dlouhá desetiletí nežili ve shodě (srov. předešlý rok, kdy se Arkadové stali faktickými spojenci Sparťanů; nyní došlo na élidsko-spartskou symmachii). Sparťané vpadli do Arkadie, byli však v bitvě u Krómna, který Sparťané obsadili, se ztrátami odraženi. Velitelem Sparťanů byl Archidámos (III.), který byl v bitvě zraněn; katastrofě zabránil tím, že požádal přes posla o možnost pochování padlých (a tím také přiznal porážku). Později byli spartským protiútokem obležení zčásti osvobozeni, druhá část neunikla a byla jata. Arkadové obsadili Pylos, opět Margany, jichž se mezitím zmocnili Élejští (srov. roky 397 a 371). 

V Korinthu dal Tímoleón za bílého dne na agoře zavraždit s pomocí Aischyla, bratra Tímofanovy manželky, svého bratra Tímofana, který od roku 367 vládl údajně tyransky. Byla obnovena démokratiá. Tímoleón, politickými oponenty pokládán za bratrovraha a vlastní matka se mu vyhýbala, se pak dvacet let politicky nijak neangažoval, viz rok 345, kdy osudově zasáhl do dějů sicilských.

Tímotheos v čele athénské flotily odtrhl po deseti měsících obléhání Králi Samos, který byl perský od roku 390 a pod spartskou kontrolou od 404. Usadil tu dva tisíce attických klérúchů. O krátké obnově samské státnosti za Alexandra Velikého viz rok 324 a 322. Pak se Athéňané opět od konce peloponnéské války uchytili na Thráckém Chersonésu dobytím Séstu, obsadili města Býzantion, na makedonském pobřeží Pydnu a Méthónu (možná až roku následujícího či roku 363; Poteidaiu a Pydnu dobyl Filippos roku 356, Methónu o dva roky později, viz tam). 

Obce Toróné a Poteidaia vystoupily z chalkidického spolku, obležení (Thráky) byl zbaven Kýzikos (většina těchto událostí se stala asi až následujícího roku, viz tam). Rovněž athénskými se staly na Chersonésu osady Elaiús a Krithóté (dnešní turecké Gelipolu, Gallipoli).

 

V Makedonii zavraždil král Perdikkás III. (c. 20) asi t. r. svého poručníka Ptolemaia I. Alórského, který v zemi zaujímal postavení faktického vládce od roku 368. Perdikkás III. se pak dal volbou potvrdit králem Makedonců a vládl do roku 359. Perdikkův mladší bratr Filippos se směl nyní vrátit z Théb domů (srov. rok 383 a 369).

Do Perdikkovy královlády zasahoval Platón Athénský, viz o něm  zde níže, a jeho akadémici. Platón neměl v lásce krále Archeláa pro jeho "nízký" původ (monarchova matka byla ženou zotročenou, viz rok 413), za to k Perdikkovi poslal svého žáka Eufraia z Órea, aby mladému panovníkovi sloužil jako poradce, resp. našeptávač Platónových podivných státoprávních theorií. Jeho péčí například nesměl ulehnout k hostině s králem nikdo, kdo se nevyznal v geómetrii a filosofii; a takových lidí bylo v Makedonii té doby jistě velmi málo. 

Platónovský poraděnko ovšem umluvil Perdikku, aby svému bratrovi Filippovi přenechal část království, takže v okamžiku Perdikkovy smrti roku 359 měl nástupce trůnu k disposici vojenský oddíl a tím pádem jednodušší nástup k moci. Později vykládal tuto skutečnost Platónův synovec, žák a nástupce v čele Akadémie Speusippos, že se Mistr zasloužil o Filippa II. a že je král nevděčníkem. Filippos totiž pověřil Parmenióna, aby Eufraia odstranil: Makedonec chytrolína dopadl v rodném Óreu a zabil.   

Kotys I. napadl (viz zde výše) Séstos, který držel jako perský vasal dynasta Filiskos z Abýdu (viz rok 368), chráněnec satrapy Ariobarzána a velitel jeho žoldnéřů. Thrákové neměli úspěch a zásahem spojenců Agésiláa Spartského a Tímothea Athénského se stal Séstos athénským, viz zde výše. Jak dlouho se u moci udržel Filiskos, nevíme. Někdy před rokem 352 ho zavraždili Abýďané Thersagorás s Exékestem. K čemu atentát vedl, nevíme, možná, že po něm následovala vláda jistého Agaua; oba tyrannobijci pak žili v exilu na Lesbu. 

V Abýdu zřejmě vládli od konce peloponnéské války s perskou vůlí hellénští vojenští dynastové až do doby makedonské expanse. Rovněž časově nezařaditelným samovládcem v Abýdu byl jistý Ífiadés, který proslul vojenskou lstí při dobývání Paria pomocí vozů s roštím zapálených v uzavřené městské bráně, která od nich chytla. Zatímco Parijští hasili, Ífiadovi muži na jiném místě slezli hradby (o podobné lsti viz v indexu s. v. Pýthón z Klázomen).

Jako jiná hellénská města v regionu v perské moci vládli v této době zřejmě dynastové/despotové také v Lampsaku, odkud známe jedno lépe nezařaditelné jméno: Astyanax. Byl si jist svou mocí, že dopadl stejně jako polemarchos v Thébách Archiás, viz rok 379: neotevřel dopis, jímž mu kdosi prozradil chystané spiknutí, věnoval se jiným věcem a když ho pučisté zavraždili, držel ještě dopis v ruce. 

Na Chersonésu se zkřížily zájmy Odrysů s athénskými a pro Kotya to znamenalo konec vzájemného spojenectví (srov. rok 368 a následující rok).

 

Platón se vrátil ze Sicílie do Athén, kde byl od roku 366 na svém druhém pobytu, a Dión zřejmě při této příležitosti přesídlil z Korinthu do Athén. Platón, který se nikdy neoženil, nevíme o žádném jeho vztahu ani neměl žádného potomka, byl s mladším Syrákúsanem již od svého prvního sicilského pobytu velmi spřátelený. Dión se stal jeho posluchačem v Akadémii a jistě byl škole silnou podporou. Speusippovi, scholarchovi po Platónovi, věnoval při odchodu do vlasti statek, který si u Athén koupil. Dionýsios ho prý na dálku prosil, aby ho Dión v Helladě nepomlouval a nic proti němu nepodnikal, viz rok předešlý. Podle všeho se však syrákúských vládce rozešel s Platónem v dobrém, filosof ho podle všeho nadále pokládal za svého žáka a korespondovali spolu. Kromě toho mu Dionýsios dovolil používat úvěr ve výši šestnácti min, který samovládce měl u athénských bankéřů. 

Kolem roku 365 zemřel v Athénách Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy Athéňan Antisthenés (narozen někdy v letech 450 až 445). Antisthenés přednášel v gymnasiu Kynosargés; odtud i jméno celé školy, kynikové, tj. psi (okrsek byl jinak odedávna zasvěcen Hérákleovi). V rozpětí let 365 až 360 se v Syrákúsách nebo v Solech narodil Filémón, básník nové attické komédie. Prvního scénického vítězství dosáhl v roce 327, pak zřejmě žil u Ptolemaia I. Egyptského a asi roku 264/264 zemřel v Athénách. Někdy v téže době se v Élidě narodil zakladatel skeptické školy Pyrrhón. Zúčastnil se Alexandrovy výpravy do Asie a dostal se až do "Indie", kde se setkal s buddhismem. Třebaže to není výslovně nikde uvedeno, je téměř jisté, že se do Hellady vrátil se znalostí buddhismu a že jím byl ovlivněn. Byl učitelem Tímóna z Fliúntu a zemřel asi v letech 275 až 270.

 

V Římě vypukl mor; jeho rozsah neznáme.

 

V Číně se narodil filosof a největší z taoistických myslitelů Čuang-c’, autor Čuang-cu, souhrnného výkladu taoismu (zemřel kolem roku 290).