369-360

369.

Ol. 102, 4

 

Lýsistratos II.

a. u. c. 385

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Thébané v desátém roce druhé války boiótské bojovali proti spartské koalici posílené Athéňany na severu Peloponnésu. Zřejmě jim velel Pammenés: Epameinóndás s Pelopidou byli v Thébách souzeni za to, že loni přetáhli o čtyři měsíce své boiótarchie (tedy do roku 369?). Žalobcem byl jejich souspiklenec Menekleidás, zdatný řečník, ale závistivý, který oběma leaderům znepříjemňoval život; nešlo mu to, sám byl odsouzen za prosazování nezákonných poct pro Charóna, u něhož se před deseti roky protispartští pučisté skrývali, k finanční pokutě a později rozladěn poměry se neúspěšně pokusil sám o puč; dobu neznáme. 

U Kenchrejí pod hřbetem Oneion Thébané porazili Sparťany, jméno polemarcha neznáme, a oddíl Athéňanů pod Chabriou v bitvě, v níž vedle sebe stáli Athéňané a Sparťané jako spojenci poprvé po stu letech v jednom šiku, a vynutili si cestu na Peloponnésos (podle jiné verse se touto událostí domohli cesty domů z Peloponnésu po loňském tažení). Athéňané t. r. schválili totiž žádost o symmachii s Lakedaimonskými a Fleiúntskými a na návrh Kéfísodotův prosadili, aby se velení společných akcí mezi nimi a Sparťany v poli střídalo po pěti dnech. Thébané pak plenili kraj kolem prospartského Sikyónu a Pellény, ohrozili Epidauros, ale útok na Korinthos byl s pomocí Dionýsiových žoldnéřů, viz rok předešlý, odražen. Pammenés se lstí zmocnil Sikyónu, když do nitra velké obchodní lodi kotvící v blízkosti městských bran ukryl pod náklad vojáky. Poněvadž celníci loď prohlédli jen zběžně, jejich vlast se načas stala součástí thébského bloku, viz rok 367sq. 

Arkadové na straně Thébanů pod svým hégemonem Lykomédem z Mantineie plenili okolí Asiny v Lakónii, když předtím porazili oddíl polemarcha Geránora n. Geradu a jeho v boji se čtyřiceti vojáky zabili. Lykomédés pocházel ze starého bohatého rodu. Vyzdvihoval starobylost Arkadů, praobyvatel Peloponnésu, a varoval před Thébany: "Nebudete-li po nich žádat spoluúčast na velení, brzy shledáte, že jsou druhými Lakedaimoňany." Pod jeho vládou brzy ochladly vztahy s thébskými špičkami a také s Élidou. Nicméně Arkadové zachránili u Epidauru, srov. zde výše, z obklíčení Chabriových žoldnéřů a Korinťanů vojsko argívské. Fleiúntští démokratičtí exulanti se marně pokusili o návrat do města: Fleiús zůstal oligarchický a při Spartě.

Zřejmě t. r. se občané obce Trapezús v Arkadii, kteří nehodlali přesídlit do Megalopole (viz předešlý rok), vystěhovali do stejnojmenného Trapezúntu v Pontu (jejich prapotomci byli po turecko-řecké výměně obyvatelstva roku 1923 po maloasijské katastrofě usazeni v Makedonii).

 

V Thessalii otrávil mstitel svého otce Alexandros z Fer tága Polyfrona, svého krvelačného strýce, který stačil během krátké vlády (viz předešlý rok) zahubit mnoho thessalských předáků, mezi nimi ve Farsálu Polydamanta, předešlého tága (viz rok 374). Vražedné kopí povýšil Alexandros na kultovní objekt a dal mu jméno Tychón, jinak přízvisko Hermovo ("někdo, kdo šťastně zasáhne ve správném okamžiku").

Alexandros, syn Polydórův, se stal novým tágem Thessalů a jeho vláda do roku 358 je jednou z "vyhlášených" samovlád hellénského světa a také finále thessalského pokusu o hégemonii na Hellény. Byl nepřítelem Thébanů a též Athéňanů. Thébané pod Pelopidou se vypravili na pozvání Alexandrových oponentů do Thessalie a obsadili Lárissu. Odtud pokračovali do Makedonie, kde válčil král Alexandros II. s Ptolemaiem z Alóru (viz předešlý rok). Pelopidás zprostředkoval mezi Makedony smír (nevíme, kde a kam až s vojskem došel) a Alexandrův a s třiceti dalšími syny byl králův mladší bratr Filippos (II.) vzat do Théb jako rukojmí míru a svěřen Pammenovi, srov. rok 370, oddanému lásce k chlapcům (méně pravděpodobná verse o thébském pobytu Filippově praví, že žil v domě Epameinóndova otce Polymnida, zchudlého aristokrata, a že oba byli vychováváni pýthagorikem Lýseem z Tarenta: Filippovi bylo tehdy čtrnáct, Epameinóndás měl asi padesát a Lýsis, exulant žijící v Thébách, snad i dvakrát tolik).

Lárisští Aleuadové (hlavou klanu v této době byl snad již Símos, viz rok 344) povolali proti Alexandrovi Ferskému makedonského krále Alexandra II. Tágos Alexandros se stáhl do svých Fer, Makedoni s exulanty byli vpuštěni do Lárissy, po obléhání se zmocnili jejího hrad a obsadili Krannón. Král Alexandros II. se zakrátko vrátil do Makedonie (srov. roky 357 a 353 - 352).

V Krannónu tímto pravděpodobně skončila tyrannida jistého Deiniy z Fer, syna Telesippova, muže pozoruhodného. Živil se lovem ptactva na okolních jezerech a řekách. Krannónští hledali nočního strážního a Deiniás práci vzal. Občané byli spokojeni, přibral k sobě kolegy a když se rozhodli vybírat desátek z obilné úrody, doporučil jim za výběrčího svého mladšího bratra. Získali si oblibu a při jedné velké náboženské opilé slavnosti provedl státní převrat, při němž zavraždil na tisíc Krannóňanů. Bližšího o něm není známo nic.  

Athéňané vyslali během roku do Thrákie vojsko, jemuž velel Ífikratés (blíže viz následující rok).

  

V Číně zemřel císař Lej-wang/Lei (vládl od roku 376). Na trůnu ho následuje jeho mladší bratr Sien-wang/Xian, který vládl do roku 321 jen jako pouhý divák bojů „válčících států“.

 

************************************************************

368.

Ol. 103, 1

Pýthostratos z Efesu

 

Nausigenés

a. u. c. 386

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. IV., P. Manlius Capitolinus dict.

************************************************************

V Olympii byl zvýšen počet hellánodiků z původních devíti (viz rok 400) na dvanáct, protože Élis byla právě rozdělena na dvanáct fýl (srov. roky 364 a 348). Prapůvodně bylo fýl deset (viz rok 471)Pýthostratos z Efesu byl prvním epónymním olympioníkem pocházejícím z Iónie.

 

Filiskos, vládce v Abýdu, přinesl do Delf z pověření Krále peníze od Ariobarzána, satrapy helléspontské Frygie, syna a nástupce Farnabázova. Následovala už potřetí (srov. roky 374 a 371) na perskou výzvu diplomatická jednání mezi Thébany a Sparťany. Jednání ztroskotala na otázce Messénie, kterou Lakedaimonští tradičně odmítali uznat za samostatnou. Filiskos pak začal verbovat pro Sparťany, a vlastně i pro Ariobarzána, vojáky: Sparťanům předal při odchodu z Hellady dva tisíce mužů se zaplaceným žoldem dopředu.

Do Théb poslal Artaxerxés Diomedonta z Kýziku s kupou peněz, aby uplatil Epameinóndu. Diomedón dal pět talentů Epameinóndovu mladému tehdejšímu příteli Mikythovi, aby svého milence přesvědčil, ten však resolutně odmítl a donutil Mikytha peníze vrátit. Diomedonta neudal, ale aby věc nerozviřoval dostal ho tajně do Athén a odtud s Chabriovou pomocí odplul domů (k události mohlo dojít již roku 374).    

Proti Ariobarzánovi, který se teď ocitl, nevíme jak, na straně povstalce Datamy, viz rok 378, poslal Artaxerxés Mausóla a Autofradáta. Někdy v této době oblehl Autofradátés, který porazil v poli Efesany, Ariobarzána v Adramyttiu, zjevně neúspěšně. Na Ariobarzánovu podporu vytáhl roku 366 ze Sparty Agesiláos a jako hostinný přítel Mausólův spory mezi perskými magnáty srovnal (a vzal od nich peníze). Kdy se tak stalo a kdy se Peršané přiklonili k Datamovi, nevíme, roku 363 n. 362 už stáli v táboře rebelů. Od Athéňanů, spartských spojenců, získal Ariobarzánés podporu ve flotile vedenou t. r. Tímotheem, viz rok 365.  

Dionýsios I. Syrákúský poslal Sparťanům druhou pomocnou výpravu, jíž opět velel Kissidás (viz rok 370 a předešlý). Vylodila se přímo v Lakónice a válčila pod vrchním velením Archidámovým na Peloponnésu proti thébsko-élejsko-arkadsko-argívsko-messénské koalici (srov. rok 373). Dobyli zpět Karye, kde Sparťané popravili všechny občany, a plenili území arkadských Parrhasiů, než jim přišli na pomoc ostatní Arkadové s Argívskými. 

Když uplynulo pět měsíců, doba syrákúské mise, vracel se Kissidás s oddílem domů přes Spartu, byl však se svými dvěma tisíci Kelty a Ibéry s padesáti jezdci zaskočen cestou v průsmyku Messéňany. Sparťané pod Archidámem, s nimiž Syrákúsané vypravili do Messénie a Arkadie, přišli spojencům na pomoc. Arkaďané s Argívskými byli jimi poraženi v bitvě u Eutrésioi u posvátného háje s Hérákleovou sochou v "bitvě beze slz/adakrys maché" (Arkadů údajně zahynulo v boji deset tisíc, zato prý nepadl jediný Sparťan a ve Spartě plakali radostí). O koaliční změně Dionýsia I. viz níže. Arkaďané s Argívskými plenili Fliúntii, která stála nadále na lakedaimonské straně.

Théban Pelopidás, Epameinóndův spolubojovník a jeden z osvoboditelů Théb ze spartského područí, putoval s Isméniou po stížnostech řady Thessalů na brutální chování Alexandra Ferského znovu do Thessalie a Makedonie, kde nastala nová situace. Alexandros dával údajně muže z oposice zakopávat zaživa nebo zašívat do koží divé zvěře a roztrhávat loveckými psy, masakroval muže v magnétské Meliboji a thessalské Skotússe. 

Z Théb neměli žádný vojenský doprovod a až v Thessalii si najali žoldnéře. Byli to chlapi nespolehliví a v Makedonii se dali uplatit Ptolemaiem, takže s nimi nemohl Pelopidás počítat a musel přijmout Ptolemaiovy podmínky schvalující jeho královraždu, viz zde níže. Aby se jim za ponížení pomstil, rozhodl se Pelopidás, že se zmocní jejich rodin a majetků, které nechali ve Farsálu. U města se srazil s vojskem Alexandrovým a šel do jeho tábora vyjednávat neozbrojem. Alexandros tak "zabil dvě mouchy jednou ranou": když za ním přišli do tábora Thébané přijmout vysvětlení o tágových agresivních činech, byli Alexandrem zatčeni a poslání do Fer k uvěznění a současně s Alexandros zmocnil Farsálu. Ve Ferách poznal Pelopidás Alexandrovu manželku Thébu a údajně na ni svými démokratickými postoji zapůsobil, viz rok 358. 

Thébané vyslali armádu, aby Pelopidu s Isméniou osvobodila, ale expedice neuspěla; její velitelé dostali doma od státní rady pokuty po deseti tisících drachmách. Alexandros uzavřel v té době symmachii s Athéňany, kterí do Thessalie vyslali třicet triér s tisícovskou hoplítů pod velením Autokleovou; že by do bojů zasáhli, nevíme. Teprve větší vojsko Thébanů, které do Thessalie přivedl Epameinóndás (první výpravu neřídil), Pelopidu mohlo osvobodit: donutilo Alexandra, aby uzavřel třicetidenní příměří (spojenectví Thébané odmítli) a vydal zajatce (viz následující rok). Epameinóndás nevyužil válečné výhody a zanechal za sebou neoslabeného Alexandra. 

 

V Makedonii pokračovaly dynastické půtky. Ptolemaios I. Alórités zavraždil krále Alexandra II. (asi 20) během rituálního válečného tance jménem „telesiás“, a to na popud jeho vlastní matky Eurydiké I. Pelopidás (srov. výše a rok 370) se s žoldnéři vypravil do Makedonie proti Ptolemaiovi, který byl uznán za regenta výměnou za symmachii s Thébany: jako rukojmí poslal Pelopidás do Théb Ptolemaiova syna Filoxena s padesáti dalšími dětmi makedonských předáků a v Thébách ponechal i nadále mladého Filippa. Podle jiné verse byl Filippos (II.) rukojmím krále Amynty III., poslaným Illyrům a tito ho prý předali do Théb (?, srov. předešlý rok).

Mezi královrahy byl též jistý Apollofanés z Pydny, který se později sám stal obětí úkladné vraždy, důvody neznáme, a jeho dvě dcery vyrůstaly v Olynthu. Když zde padly do makedonského otroctví, viz rok 348, na přímluvu herce komediálních rolí Satyra z Athén, učitele Démosthenova, je Filippos II., třebaže byly dcerami vraha jeho bratra, propustil na svobodu. 

Poté se Ptolemaios I. Alórités oženil s vdovou po Amyntovi III. Eurydikou I., matkou své první ženy Eurynoé/Euryoné a svou milenkou, viz rok 370, a stal se poručníkem nového krále po smrti Alexandra II., jeho mladšího bratra Perdikky III. Tento stav trval do roku 365. Královna Eurydiké I., matka tří králů a bába Alexandra Velikého, pozdě prohlédla Ptolemaiovu zrádnost a uprchla k Ífikratovi, který tehdy s athénským vojskem působil v Thrákii (srov. předešlý rok). Proti Ptolemaiovi vystoupil s nároky na východu Makedonie jistý Pausaniás, ale toho vyhnali ze země Ífikratovi Athéňané (viz o něm dále rok 359). 

V Thrákii, kam se Athénští loni vypravili, byla vedena válka s Kotyem I. Zřejmě bojovali jako spojenci makedonského krále Alexandra II., po jehož smrti se však situace změnila. Athéňané s Kotyem uzavřeli mír a stratégos Ífikratés se oženil s Kotyovou dcerou, jejíž jméno neznáme: krvelačnému Thrákovi, viz rok 383, bylo dokonce v Athénách uděleno občanské právo. Viz ovšem brzké odcizení roku 365 a hlavně rok 359. Thrákyně se stal matkou Ífikratova syna Menesthea, viz rok 357.  

 

Dionýsios I. uzavřel spojenectví s Athéňany, skončilo dlouhé nepřátelství Syrákús a Athén z dob peloponnéské války od roku 427 (viz tam). Krok byl zcela ve shodě s tehdejším spartsko-athénským spojenectvím (viz rok 370); Athéňané poctili usnesením Dionýsia s bratry Leptinem a Theáridou a se švagrem Polyxenem již roku 393, nikoli však syrákúský stát. Na Sicílii pak vypukla pátá válka o hégemonii nad ostrovem mezi Hellény a Kartháginci a již třetí, kterou vedl Dionýsios, nyní již přes šedesát. Příčiny nejsou zcela zřejmé, snad řádila v Karthágu opět vzpoura domorodců, snad opět nějaká epidémie. Vypravil se na západ se třiceti tisíci pěšími vojáky, se třemi tisíci jezdci a flotilou tří set triér. Dobyl Selinús, Entellu, Eryx, oblehl Lilybaion. Část loďstva pak poslal domů, ale před Erykem se znenadání objevila púnská flotila dvou set triér pod velení Hannónovým a Dionýsiovo lodi zničila. Před zimou uzavřely strany příměří a válka byla vedena nerozhodně do roku 366. Hannó, jemuž se rovněž dostalo doma přízviska Veliký, byl mezi Púny nejbohatším a po dvě desetiletí nejvlivnějším politikem. Súniata (? asi Ešmuniaton?), svého oponenta, odstranil, když se mu dostal do rukou řecky psaný dopis do Syrákús upozorňující na nastávající tažení. Prosadil pak zákaz výuky řečtiny v Karthágu a styk s Hellény pouze přes tlumočníka. Viz dále rok 344.

 

M. Furius Camillus rasantně vystoupil v Římě proti ambicím plebejů zmírnit situaci dlužníků, viz roky 377-376: plebejové stále volili tribuny lidu C. Licinia Stolona a L. Sextia Laterana (podesáté). Vypukla nová válka s Praeneste, která trvala do roku 354 (srov. roky 382 až 380).

 

************************************************************

367.

Ol. 103, 2

 

Polyzélos

a. u. c. 387

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. V.

************************************************************

Vyslanci Thébanů a jejich spojenců i nepřátel odešli ke Králi do Persie škemrat o spojenectví: Pelopidás z Théb, z Arkadie zápasník-pankratista a olympioníkos Antiochos z Leprea (tedy vlastně z Élidy), Archidámos z Élidy, Euthyklés ze Sparty a z Athén Tímagorás a León. Pelopidás získal svým oddaným médismem přízeň Artaxerxa II. (mimo jiné odkazoval na skutečnost, že u Platají stáli Thébané na perské straně a že nikdy proti Peršanům do pole nevytáhli!) a tak bylo obnoveno tradiční persko-thébské přátelství (srov. začátek persko-hellénských válek; o třicet let později bylo jedním z důvodů zániku Théb). K velké nelibosti Spartanů dosáhl Pelopidás rovněž perského uznání nezávislosti Messénie a poněvadž Král fandil Élejským, podpořil Thébany proti Arkadům.

Nový královský mír znamenal těžkou diplomatickou porážkou Sparty a konec jejich přátelských vztahů k Artaxerxovi (srov. rok 386, 374, 371 a 368), ale i dalším hanebným krokem Hellénů ve faktickém uznávání moci Krále na domácí politické scéně. Hellénské státy nebyly schopné uspořádat své vztahy bez garance cizí velmoce. Athéňané po návratu vyslanců domů popravili Tímagoru, který Králi pochleboval a neprotestoval proti podmínce, že Athéňané zanechají války na moři: obvinil ho ze zrady ve prospěch Krále diplomatický kolega León, který též udal, že se Tímagorás celou dobu dobu radil s Pelopidou a že mezi dary, které od Peršana přijal, bylo též vzácné lehátko se služebnictvem a osmdesát krav s pasáky, neboť pití mléka přispívalo k Tímagorově zdravotnímu stavu. Od Peršanů odmítl přijmout dary naopak zápasník Antiochos, vyslanec arkadský, který se i pohrdlivě vyjádřil o perském chvastouství a o vojenských schopnostech perské říše. Poněvadž výsledky jednání v Persii následujícího roku během jednání přes vyslance nebyly všeobecně Hellény přijaty a Thébané je neprosadili ani mezi spojenci (Lykomédés Mantinejský zpochybnil i případné místo mírové konference, Théby; jako první tam odmítli cestovat zástupci Korinthu), pokračovaly bojové operace druhé boiótské války (vedena od 378).

 

Během třetího tažení Thébanů na Peloponnésos pod Epameinóndou se pokoušeli vymýtit prospartské režimy. Před Korinthem stálo pod velením Chabriovým deset tisíc mužů z Athén, resp. v athénských službách, k tomu oddíly z Megar, Pellény a Korinthu. Když dorazili Sparťané, obnovila armáda v rekordním čase kolovou hradbu s příkopem mezi mezi přístavy Kenchrejemi na východu a Lechaiem na západu od Korinthu chránící Peloponnésos před útoky ze severu a kterou postavili Peloponnésané roku 480 (viz tam). Epameinóndovo vojsko čítalo pouze sedm tisíc pěších a šest set jízdních vojáků, přesto zaútočil na opevnění v místech, která drželi Sparťané. Překvapivě tudy prorazil a plenil Troizénu s Epidauros. 

Thébští spojenci z Argu se přidali a společně vytáhli proti Fleiúntu, Pelléně a Sikyónu a státy se pod nátlakem staly jejich spojenci, viz rok 369 a zde následující. Cestou zpět porazili a zahnali za hradby Korinthské, když město s thébskými vojáky již ve zdech zachránil od dobytí Chabriás se svými muži. V průběhu zimy Athéňané pod Chabriou (k tomu viz rok 376) přispěli k udržení Korinthu, Troizénu a Epidauru, měst, která setrvávala ve spojenectví se Sparťany. Fleiúntští se drželi ve spojenectví se Spartou, ačkoli byli každoročně atakováni Arkady a thébskými spojenci. Podporou jim byl Athéňan Charés v čele žoldnéřského oddílu, tehdy ještě mladý: viz jeho téměř padesátiletou vojenskou karieru, během níž kromě kondottiéra byl v Athénách stratégem (rovněž osudového roku 338), pak velitelem v perských službách, dokonce nakrátko samovládce mytilénským, viz rok 333sq.  

Asi t. r. obsadili a včlenili Arkadové k Megalopoli spartské kraje Skírítis a Aigýtis. Arkadský stát byl právě na vrcholu své moci a na Peloponnésu byl silnější než Thébané. Zneklidnění Élidští ochlazovali v dobrých vztazích s Arkady, kteří se koncem roku dostali pod tlak z obou stran (srov. následující rok a rok 365). Možná do této doby spadá Epameinóndova lest při dobývání nějakého arkadského města, když dal několik vojáků převléci do ženského, aby se vmísili mezi měšťanky slavící před hradbami jakési svátky. S nimi pak vnikli do města a otevřeli Thébanům bránu. 

Téhož roku, zřejmě po změně zahraniční orientace, byl v Sikyónu se stavovskou dórskou ústavou ("kata tús archaiús nomús hé politeiá én/ústava byla podle starých zákonů") proveden démokratický převrat a prospartští oligarchové vyhnáni (srov. následující rok). Sněm zvolil stratégy Eufrona, Hippodáma, Kleandra, Akrisia a Lýsandra a namísto Lýsimena postavili pučisté do čela oddílu žoldnéřů Eufronova syna Adeu. Po čase povraždil Eufrón své kolegy stratégy, hleděl si žoldnéřů a vládl jako "tyrannos". Čtyřicet „nejbohatších“ bylo prý za jeho vlády vybito, mírnější tradice praví, že bylo exulováno, jejich majetky vyvlastněny a za to financováni žoldnéři. Sikyón uzavřel spojenectví s Argem a Arkaďany. • Eufrón se mohl dostat k moci již roku předešlého.

V téže době, asi po odražení thébsko-argívského útoku na město, se dostal k moci v Korinthu démokrat Tímofanés (u vesla do roku 365). I jeho vydává zachovaná historiografie za „tyranna“. Tímofana v uvedené bitvě zachránil jeho slavný bratr Tímoleón, podporoval ho, avšak když Korinthští najali oddíl čtyř set žoldnéřů na vlastní ochranu města a do jeho čela postavili Tímofana, jejich vztah se změnil. Tímofanés se chopil moc a dal zavraždit řadu "předních občanů". Viz dále rok 365.

Poprvé zmiňován spolek Aitólů/koinon tón Aitólón, který existoval do roku 167. Přesnou dobu jeho založení neznáme, ale může souviset s první fóckou-thébsko válkou (viz 375 – 371). Sněmoval dvakrát do roka/panaitólika, panaitólia, na jaře putovně po členských obcích, na podzim se volební sněm konal ve vesnickém Thermu u starobylého Apollónova chrámu. Mezi sněmy řídili spolkové záležitosti "vyvolení"/apoklétoi.   

 

V Syrákúsách zemřel začátkem roku archón Sicílie Dionýsios I. (c. 63), prý na záchvat smíchu za velkých oslav, když se dozvěděl, že v Athénách zvítězil o lénajích v soutěži se svou tragédií Výkupné za Hektora/Hektoros lytra (vládl od roku 406, o jeho literárních neúspěších viz rok 388). Jeho nástupcem a podle jiné verse i travičem se stal archontův syn Dionýsios II. (asi 30), který vládl do roku 357 a pak ještě krátce v letech 347 až 344. Dionýsios II. byl synem Dóridy z Epizefýrských Loker. Podle jiné verse ležel nemocen a Dión, jeho švagr, viz rok 398, po lékařích chtěl, aby mu řekli, bude-li archontův stav vážný, neboť by s ním rád hovořil o nástupnictví pro syny své sestry Aristomachy. Lékaři to však sdělili Dionýsiovi mladšímu pocházejícímu z jiné matky a ten je přinutil, aby otci dali něco na spaní, takže se Dión k rozhovoru nedostal a Dionýsos starší zemřel ve spánku. A to prý byla příčina jejich nevraživosti. 

Na smích ještě zemřeli Chílón ze Sparty a athénský literát Sofoklés. Stoik Chrýsippos ze Sol zemřel smíchy, když se dozvěděl, že mu osel snědl fíky a poté, co služebné nařídil, aby oslovi ještě dala napít vína (podle jiné verse prý ale zemřel jednoduše na následek přemíry pití; stejný příběh se vyprávěl o komickém básníku Filémonovi Syrákúském). Koncem Augustovy vlády přišel do Říma z Malé Asie Filistión, jehož mimické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky. Rovněž o Filistiónovi se traduje, že zemřel smíchem. O hypermoderních pocitech jako je gelotofobie, obava z toho, že se člověk stane středem posměchu, nebo naopak gelotofilie, chuť se smát/bavit na vlastní účet, antickým lidem v chronické podobě známa není: pokud se mocný člověk stal předmětem posměchu, buď to přešel bez povšimnutí nebo reagoval podobně vtipně, při jiné nátuře vysmívaného či kritisovaného byl smíšek zlikvidován, v samovládách doslova. Moderní "choroba" katagelastiků (od katagelastés), tedy chronických posměváčků, patřívala, a snad stále ještě patří, k literárním projevům (komédie, zesměšňovací řeči).  

 

M. Furius Camillus porazil Kelty na Anionu; bylo by to jeho poslední vítězství v polní bitvě, viz rok 364 (viz ale rok 361; zřejmě jedna a ta samá událost).

V Římě došlo na ústavní reformu: po deseti letech patricijského odporu byly přijaty Liciniovy a Sextiovy zákony/leges Liciniae Sextiae (tradiční datum), jimiž:

byl obnoven zákon Sp. Cassia (údajně z roku 486, viz tam), dle něhož nesmějí občané vlastnit více než pět set jiter půdy (Romulus přiděloval údajně dvě jitra/iúgerum, tj. půl hektaru, po dobytí Véjí dostávali osadníci čtyři resp. sedm jiter);

byl obnoven konsulát zvaný do této doby pravděpodobně praetura, a to se zásadní změnou: jeden z konsulů musí být plebejského původu. L. Sextius Lateranus byl zvolen konsulem jako první plebej. Zato byli konsulové zbaveni soudní a soudcovské moci, která přešla na ročně volené praetory;

byl zaveden úřad praetora a kurulského aedila (srov. rok 445). Počet praetorů (jeden) se změnil až v roce 242, viz.

Od t. r. již nebyli do čela státu voleni vojenští tribunové. Skončilo dlouhé období, éra vojenských tribunů, která začala v roce 444 (srov. jejich jmenný seznam). O chrámu Concordie viz v přílohách o Bozích a jejich svátcích. 

Konsulové z plebejských rodů ovšem úřadovali od začátku republiky, srov. L. Iunia Bruta, cos. 509, Sp. Cassia Vicellina, cos. 502. Zastoupeni byli v úřadu též Genuciové, Minuciové, Siciniové, vše klany plebejské. Moderní historiografové soudívají, že konsulský úřad byl Římany ustaven teprve t. r. a že dlouhé seznamy konsulů po roce 509 jsou fikcí n. podvodem starých chronografů.

 

************************************************************

366.

Ol. 103, 3

 

Kéfísodóros I.

a. u. c. 388

L. Aemilius Mamercinus a L. Sextius Lateranus, primus e plebe consul

************************************************************

V Sikyónu opět vypukly občanské nepokoje (viz předcházející rok). Město přechodně obsadili Arkaďané, kterým velel stratégos spolku a vyhlášený vojenský theoretik Aineiás ze Stymfálu. Vládce Eufrón musel uprchnout, ale brzy se vrátil se spartskou pomocí (sic!), když Lakedaimonským předtím přislíbil spojenectví Sikyónu a dal k disposici jeho přístav. Pak musel uprchnout do Athén, odkud se pro změnu vrátil s pomocí najatých žoldnéřů. Podrobnosti o občanské válce v Sikyónu a víceméně ani o dalších zmatcích šedesátých let čtvrtého století na Peloponnésu neznáme; jaký režim vládl v Sikyónu v mezičase, nevíme. 

Eufrón si s politickou orientací nedělal starosti. Na hradě města však seděla thébská posádka a té se potřeboval zbavit více než oligarchů. Podle jedné verse byl vyrazil do Théb přemluvit tam, aby mu vrátili město do moci. Když thébští aristokraté, nedávní exulanti, viděli, že by se mu to i podařilo, zavraždili Eufrona přímo na jednání s thébskými archonty a radou na Kadmeji. A jeho smrt prý Thébané zasedající na sněmu uznali za spravedlivou, neboť atentátníci se hájili tím, že zbavili Théby zrádce. Démokraty byl v Sikyónu oslavován jako ktistés/zakladatel města a pohřben na agoře (srov. předešlý rok).

Novou expedici na Peloponnésos uchystal Epameinóndás ve spojení se stratégem Argívských Peisiem. Laxnost polemarcha spartských žoldnéřů Nauklea a athénského oddílu Tímochara ve strážní službě na Oneiu umožnila Arkadům hřbet se dvěma tisíci hoplítů obsadit, aby thébské šiky se spojenci neohroženě mohly projít do Acháie. Aristokratické vlády/kratistoi achajských měst se dokázaly s Epameinóndou dohodnout, že vstoupí do symmachie s Thébany, kteří nebudou však nic měnit na ústavách jednotlivých státečků ani nebudou nikoho exulovat. Po stížnosti radikálně démokratických Arkadů na Epameinóndu vyslali Thébané do měst své harmosty a ti ve spolupráci s démokraty svrhli oligarší vlády. Nicméně běženci se brzy vzchopili, dali dohromady, detaily ani data neznáme, a ve svých obcích se vrátili k vládě; ujednání s Thébany padlo a setrvali ve spojenectví s Lakedaimonem. 

Byla uzavřena symmachie Athéňanů s Arkaďany (viz předešlý rok), čímž se Arkaďané stali i spojenci Sparťanů. Smlouvu dojednal v Athénách Arkaďan Lykomédés z Mantineie. Když se vracel domů, padl do rukou arkadským exulantům, kteří ho zabili: v Athénách vsedl na loď, kterou si sám vybral a vylodil se podle vlastního výběru přímo na pobřeží, kde žili usazeni arkadští exulanti...

V Athénách pak démagógos Démotión vyzýval k vydání rozkazu velitelům athénských oddílů umístěných v Korinthu na základě paktu obou států, aby zajistili náklonnost Korinťanů k Athénám; Arkadové nepatřili mezi přátele Korinthu. Korinthští obsadili všechna strážní místa držená Athéňany, vypověděli je z města a flotilu, s níž připlul Charés, nevpustili do přístavu: bylo po spojenectví. Uzavřen naopak na žádost Korinthu mír mezi ním, Thébami, Fleiúntem a Argem (srov. změny v těchto státech, které nastaly předešlého roku); strany stály jako součást protithébské koalice ve válce od roku 371. Spojenectví Arkadů s Thébami nicméně nezaniklo. 

Syrákúsští na dvanácti triérách s výsadkem, jemuž velel Tímokratés (viz o něm dále roku 358), pomohli z vůle Dionýsia II. Sparťanům se znovudobytím Sellasie, která byla od roku 371 thébským spojencem a autonomním městským státem.

Athéňané znovu obsadili Órópos (srov. rok 411, od kdy byl v boiótských rukách). Órópos krátce předtím dobyli místní exulanti, podporovaní Themisónem, prothébským tyrannem v Eretrii. Byli však brzy Athéňané vyhnáni těmi, které sami poslali do vyhnanství: stratégos Kallistratos za to byl v Athénách souzen, ale osvobozen. Órópos setrval pod thébskou kontrolou a spory o něj zmrazily athénsko-thébské vztahy až do koalice proti Filippovi II. Makedonskému. 

Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (pokud událost nespadá do klasické doby protiaristokratických převratů, kolem roku 550). • Órópos zůstal thébský až do roku 338 (srov. roky 411 a 402).

Athéňané obnovili zemětřesením zničené město Kós, nikoli však na původním místě (srov. rok 373 a dále kolonisaci rok 362). Město dostalo nové hradby a přístav a zařadilo se mezi nejvíce prosperující hellénské státy.

 

Druhý pobyt Platónův (61) na Sicílii trval do roku 365. Zprvu na mladého vládce zapůsobil, hostitel se věnoval vědám a filosofii, jak se traduje, též lidé u jeho dvora. Významnou roli zaujímal tehdy v Syrákúsách Dión (44), syn Hipparínův (srov. rok 410), který zval Platóna podruhé na ostrov, viz rok 389 a u Dionýsia staršího byl rovněž ve váženosti. Dionýsios II. se v tomto čase rozkmotřil s Diónem, jehož autoritu soustavně podrýval Filistos, který se někdy krátce před Platónovým pobytem směl vrátit z exilu, kam ho roku 386 vyhnal Dionýsios starší, ačkoli byl jeho režimu tolik oddán. Když byl zachycen Diónův dopis púnským diplomatům, aby mír, viz zde níže, neuzavírali bez něho, neboť jim je schopen zařídit lepší podmínky, rozkol byl neodvratný. Dionýsios se vůči Diónovi zachoval velkoryse, vždyť šlo o vlastizradu, a po rozhovoru mezi čtyřma očima ho posadil na loď a dal dopravit do Itálie; stalo se tak čtvrtého měsíce Platónova pobytu v Syrákúsách.

Dión odešel do Korinthu a pak do Athén, kde pobýval do roku 357 (viz tam). Dionýsios se dal rodinou umluvit, aby nebyl k Diónovi tolik tvrdý, tak za ním do exilu poslal dvě lodi naložené majetkem a otroky, kolik si jen přál. Štědří byli též jeho přátelé: sám byl vedle Dionýsia nejbohatším pravděpodobně Syrákúsanem a žil v Helladě jako magnát. Aby opravdu nestrádal, posílal Dionýsios za ním rovněž roční výnosy z Diónova majetku. Příznivci akadémie na něho pěli chválu tehdy i později a tato tradice se uchovala do dob moderních; příčiny jeho neúspěchu ovšem nikdy nevysvětlili, respektive žádná řeč o nich zachována není.

Dionýsios II. se ostře postavil proti utopicko-reformistickým radám Platónovým a Diónovým, viz rok následující. Aby měl Platóna pod dohledem, přestěhoval ho k sobě na hrad. Když pak filosofa pouštěl domů, slíbil mu, že se do roka s Diónem usmíří; což se nestalo. 

Zřejmě téhož roku byla Dionýsiem mladším ukončena pátá válka Hellénů s Kartháginci o Sicílii, která začala roku 368 z popudu Dionýsia staršího: mírová smlouva musela potvrdit stav z roku 383 (srov. tam). Aniž bychom znali data, válčil posléze Dionýsios II. s Lúkány a po několika vítězstvích s nimi uzavřel mír. Pak se pravděpodobně věnoval likvidaci piraterie v jihoitalských vodách. Viz dále o syrákúských dějích rok 361. 

 

Po roce 366 zemřel hédonický filosof Aristippos z Kýrény; narodil se kolem roku 435.

 

V Římě byly poprvé ve dnech 4. - 19. září provozovány na Iovovu počest patricijské římské hry, ludi Romani, též magni či maximi zvané společně s plebeji. Od roku 240 k nim byly přidány hry scénické (viz tam, srov. rok 221). • Původně trvaly jen den, druhý den slavností byl přidán roku 509 po vyhnání králů, třetí po secesi lidu roku 494.

Na začátku roku nový keltský vpád k Římu, tentokrát skupin potloukajících se Apúlií; o bojích s nimi není nic známo.   

 

************************************************************

365.

Ol. 103, 4

 

Chión

a. u. c. 389

L. Genucius Aventinensis I. a Q. Servilius Ahala I.

************************************************************

Vypukla válka Élejských s Arkaďany o Trifýlii (viz rok 370). Élejští ve snaze revidovat stav z roku 397, viz tam, obsadili Lasión, historicky jejich město na jihu Élidy, dlouho však náleželo do arkadské konfederace (viz rok 397). Arkaďané s podporou Athéňanů přitáhli do Élidy, Élejští je nedokázali v poli zastavit, v bitvě přišli o dvě stě mužů. Argívští se zmocnili řady trifýlských obcí. V Olympii obehnali dokonce kolovou hradbou Kronův pahorek a ve městu Élidě byli odraženi až na agoře. I za války se mezi sebou v Élidě potíraly strany démokratů a oligarchů. Na élejské straně bojovali Achájové chránící jejich města proti arkadským spojencům z Písy, viz rok následující. Obec Skillús, v níž tehdy žil Athéňan Xenofón, se vrátila do svazku federalisované Élidy (o jejím uspořádání viz rok 471)Xenofón, který tak přišel o majetek, darovaný kdysi Sparťany, se usadil v Korinthu (srov. roky 397 a 394).

Když Arkadové s pomocí démokratických exulantů Élejských zle tísnili Élidu, požádali Élejští o pomoc Lakedaimoňany (srov. předešlý rok, kdy se Arkadové stali faktickými spojenci Sparťanů). Sparťané vpadli do Arkadie, byli však v bitvě u Krómna, který Sparťané obsadili, se ztrátami odraženi. Velitelem Sparťanů byl Archidámos (III.), který byl v bitvě zraněn; katastrofě zabránil tím, že požádal přes posla o možnost pochování padlých (a tím také přiznal porážku). Později byli spartským protiútokem obležení zčásti osvobozeni, druhá část neunikla a byla jata. Arkadové obsadili Pylos, opět Margany, jichž se mezitím zmocnili Élejští (srov. roky 397 a 371). 

V Korinthu dal Tímoleón za bílého dne na agoře zavraždit s pomocí Aischyla, bratra Tímofanovy manželky, svého bratra Tímofana, který od roku 367 vládl údajně tyransky. Byla obnovena démokratiá. Tímoleón, politickými oponenty pokládán za bratrovraha a vlastní matka se mu vyhýbala, se pak dvacet let politicky nijak neangažoval, viz rok 345, kdy osudově zasáhl do dějů sicilských.

Tímotheos v čele athénské flotily odtrhl po deseti měsících obléhání Králi Samos, který byl perský od roku 390 a pod spartskou kontrolou od 404. Usadil tu dva tisíce attických klérúchů. Pak se Athéňané opět od konce peloponnéské války uchytili na Thráckém Chersonésu dobytím Séstu, obsadili města Býzantion, na makedonském pobřeží Pydnu a Méthónu (možná až roku následujícího či roku 363; Poteidaiu a Pydnu dobyl Filippos roku 356, Methónu o dva roky později, viz tam). Obce Toróné a Poteidaia vystoupily z chalkidického spolku, obležení (Thráky) byl zbaven Kýzikos (většina těchto událostí se stala asi až následujícího roku, viz tam). Rovněž athénskými se staly na Chersonésu osady Elaiús a Krithóté (dnešní turecké Gelipolu, Gallipoli).

 

V Makedonii zavraždil král Perdikkás III. (c. 20) asi t. r. svého poručníka Ptolemaia I. Alórského, který v zemi zaujímal postavení faktického vládce od roku 368. Perdikkás III. se pak dal volbou potvrdit králem Makedonců a vládl do roku 359. Perdikkův mladší bratr Filippos se směl nyní vrátit z Théb domů (srov. rok 383 a 369). Do Perdikkovy královlády zasahoval Platón Athénský, viz o něm  zde níže, a jeho akadémici. Platón neměl v lásce krále Archeláa pro jeho "nízký" původ (monarchova matka byla ženou zotročenou, viz rok 413), za to k Perdikkovi poslal svého žáka Eufraia z Órea, aby mladému panovníkovi sloužil jako poradce, resp. našeptávač Platónových podivných státoprávních theorií. Jeho péčí například nesměl ulehnout k hostině s králem nikdo, kdo se nevyznal v geómetrii a filosofii; a takových lidí bylo v Makedonii té doby jistě velmi málo.

Umluvil Perdikku, aby svému bratrovi Filippovi přenechal část království, takže v okamžiku Perdikkovy smrti roku 359 měl nástupce trůnu k disposici vojenský oddíl a tím pádem jednodušší nástup k moci. Později vykládal tuto skutečnost Platónův synovec, žák a nástupce v čele Akadémie Speusippos, že se Mistr zasloužil o Filippa II. a že je král nevděčníkem. Filippos totiž pověřil Parmenióna, aby Eufraia odstranil: Makedonec chytrolína dopadl v rodném Óreu a zabil.   

Kotys I. napadl (viz zde výše) Séstos, který držel jako perský vasal dynasta Filiskos z Abýdu (viz rok 368), chráněnec satrapy Ariobarzána a velitel jeho žoldnéřů. Thrákové neměli úspěch a zásahem spojenců Agésiláa Spartského a Tímothea Athénského se stal Séstos athénským, viz zde výše. Jak dlouho se u moci udržel Filiskos, nevíme. Někdy před rokem 352 ho zavraždili Abýďané Thersagorás s Exékestem. K čemu atentát vedl, nevíme, možná, že po něm následovala vláda jistého Agaua; oba tyrannobijci pak žili v exilu na Lesbu. • V Abýdu zřejmě vládli od konce peloponnéské války s perskou vůlí hellénští vojenští dynastové až do doby makedonské expanse. Rovněž časově nezařaditelným samovládcem v Abýdu byl jistý Ífiadés, který proslul vojenskou lstí při dobývání Paria pomocí vozů s roštím zapálených v uzavřené městské bráně, která od nich chytla. Zatímco Parijští hasili, Ífiadovi muži na jiném místě slezli hradby (o podobné lsti viz v indexu s. v. Pýthón z Klázomen).

Jako jiná hellénská města v regionu v perské moci vládli v této době zřejmě dynastové/despotové také v Lampsaku, odkud známe jedno lépe nezařaditelné jméno: Astyanax. Byl si jist svou mocí, že dopadl stejně jako polemarchos v Thébách Archiás, viz rok 379: neotevřel dopis, jímž mu kdosi prozradil chystané spiknutí, věnoval se jiným věcem a když ho pučisté zavraždili, držel ještě dopis v ruce. 

Na Chersonésu se zkřížily zájmy Odrysů s athénskými a pro Kotya to znamenalo konec vzájemného spojenectví (srov. rok 368 a následující rok).

 

Platón se vrátil ze Sicílie do Athén, kde byl od roku 366 na svém druhém pobytu, a Dión zřejmě při této příležitosti přesídlil z Korinthu do Athén. Stal se jeho posluchačem v Akadémii a jistě byl škole silnou podporou. Speusippovi, scholarchovi po Platónovi, věnoval při odchodu do vlasti statek, který si u Athén koupil. Dionýsios ho prý na dálku prosil, aby ho v Helladě nepomlouval a nic proti němu nepodnikal, viz rok předešlý. 

Kolem roku 365 zemřel v Athénách Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy Athéňan Antisthenés (narozen někdy v letech 450 až 445). Antisthenés přednášel v gymnasiu Kynosargés; odtud i jméno celé školy, kynikové, tj. psi (okrsek byl jinak odedávna zasvěcen Hérákleovi). V rozpětí let 365 až 360 se v Syrákúsách nebo v Solech narodil Filémón, básník nové attické komédie. Prvního scénického vítězství dosáhl v roce 327, pak zřejmě žil u Ptolemaia I. Egyptského a asi roku 264/264 zemřel v Athénách. Někdy v téže době se v Élidě narodil zakladatel skeptické školy Pyrrhón. Zúčastnil se Alexandrovy výpravy do Asie a dostal se až do Indie. Byl učitelem Tímóna z Fliúntu a zemřel asi v letech 275 až 270.

 

V Římě vypukl mor.

 

V Číně se narodil filosof a největší z taoistických myslitelů Čuang-c’, autor Čuang-cu, souhrnného výkladu taoismu (zemřel kolem roku 290).

 

************************************************************

364.

Ol. 104, 1

Fókidés z Athén

 

Tímokratés

a. u. c. 390

C. Sulpicius Peticus I. a L. Licinius Calvus či Stolo

************************************************************

Arkadové vpadli opět do Olympie, kde drželi Kronův pahorek a posvátný okrsek. S Písany uspořádali olympijské hry, třetí a poslední protiolympiádu, anolympias (viz roky 748, 668 a 644; ale také rok 80). Během her, bylo po jezdeckých disciplinách a běhu, součásti pentathlonu, došlo k bitvě přímo v posvátném okrsku. Arkadové s pomocí dvou tisíc argejských hoplítů a čtyř set athénských jezdců byli odraženi a zatlačeni do defensivy. Shazovali se střech chrámů, též Diova, tašky a tak zahubili též élejského vojevůdce Stratoly. Přes noc se Arkadové se spojenci opevňovali přímo v posvátném okrsku a Élejští druhého dne ustoupili do Élidy. Arkadové prý i vyloupili chrámové poklady Olympie, což by bylo ojedinělé v hellénských dějinách (srov. později Sullu). Peněz použili na výplatu spolkových vojáků/eparitů. Proti tomu se ohradili Mantinejští, že používání Diových peněz je hanebné a výplatu převzali majetní Arkadové. Ve sporu o to se následujícího roku rozdělil arkadský spolek na dva tábory, jeden vedený Mantinejskými držící při Thébách, druhý Tegejskými. S Élejskými Arkadové roku 363 uzavřeli mír a vrátili správu olympských her do jejich rukou, viz rok následující. Učinili tak bez vědomí Thébanů a to vedlo k otevřenému nepřátelství, viz rok následující. 

V Élidě se pro zmenšení území státu snížil i počet fýl ze dvanácti na osm (srov. rok 471 a 368). Tím byl snížen počet helládiků na osm. Další změna následovala roku 348.

 

Epameinóndás se v čele thébské flotily budované od roku 366 o sto triérách, která byla vybudována s pomocí Karthágince Annóbala, syna Hasdrubalova, ale nevíme, za čí peníze (perské?), vypravil do Helléspontu: Býzantion se odklonilo od Athén (viz předcházející rok) a asi se stalo thébským spojencem. Odtud se Thébané plavili na Chios a Rhodos, nevíme však, zda se oba státy staly thébskými spojenci. Athénský velitel Lachés se Thébanům na moři vyhnul otevřené bitvě. K Thébanům odpadla též Iúlis na Keu, byla však přinucena Chabriou k poslušnosti a po novém povstání roku následujícího znovu stratégem Aristofontem a pučisti museli Keané pod athénským nátlakem vypovědět a zbavit majetků. Výsledek námořní demonstrace byl pro Thébany neuspokojivý, flotila již podruhé nevyplula a její osud znám není.  

T. r. mohlo být Thébany dobyto Orchomenu a Thespií (viz ale rok 373). V Orchomenu se spojilo tři sta jezdců s thébskými exulanty a pokusili se o puč v Thébách, aby se stát vrátil ke staré ústavě/aristokratiké katastasis. Nicméně muži, kteří plán vymysleli, změnili názor a spiknutí prozradili boiótarchům (!). Jezdci byli jati, odsouzeni rozhodnutím sněmu na smrt a s nimi vyvraždili Thébané všechny Orchomenské, své odvěké nepřátele, jejich ženy a děti prodali do otroctví.  

Alexandros Ferský okupoval Magnésii a Fthíótskou Achaiu a Thébané proti němu poslali svou armádu. Po částečném zatmění slunce 13. července t. r. ji však její velitel Pelopidás rozpustil a pokračoval v tažení Thessalií sám s třemi sty žoldnéři a thessalskými jízdními spojenci. V bitvě u Kynoskefal sice nad mnohem silnějším Alexandrovým vojskem zvítězili (zahynulo prý tři tisíce vojáků), avšak padl vojevůdce Pelopidás (c. 50?), který třináctkrát zastával úřad boiótacha. V další bitvě, možná až roku následujícího, však byl Alexandros novým vojskem Thébanů o sedmi tisících mužích vedených boiótarchy Malekidou a Diogeitonem poražen a musel přijmout thébské podmínky: Magnéty a fthíótské Acháje musel přenechat thébskému spojenectví, zbytek Thessalů se stal „svobodným“, tzn. byly obnoveny tetrarchie, které na začátku své vlády Alexandros zrušil, a Alexandros se zavázal poskytovat na thébská tažení jednotky. Tágos Alexandros byl od roku 368 vyznamenávaným spojencem Athéňanů. 

 

V Hérákleji Pontské se zmocnil vlády Klearchos I. (srov. rok 370; vládl do roku 353). Velel najatým žoldnéřům a využil situace. Monarchové zřejmě s titulem archón se v Hérákleji udrželi až roku 289. Klearchos vládl despoticky, likvidoval oposici mezi aristokracií, ukazoval se lidu v purpurovém královském plášti na vysokých botách, jak náleželo tragickým hercům na divadle, ověnčen zlatým věncem a před sebou dával nosit zlatého orla. Pokládal se prý za Diova syna a říkával svému synovi, asi Tímotheovi, Blesk/Keraunos

 

Pokračovala válka Kotya I. s Athéňany, kterou král Odrysů vedl až do konce svého života v roce 359. Na jeho straně bojovali mimo jiné žoldnéři kondottiera Charidéma z Órea, kteří byli předtím k disposici Ífikratovi. Zachoval se údaj, že Tímotheos, který velel několika sborům válčícím s Kotyem, vybojoval na Thrákovi pro Athéňany majetky ve výši 1200 talentů. Rovněž Charidémos se o Athénské zasloužil sjednáním spojenectví s Kersobleptem, viz rok 359, neboť mu udělili občanství a pověřili stratégií, viz rok 351. Neproslul však pouze jako kondottier, ale též jako opilec. Během svých pitek sváděl ženy svobodného rodu a z hellénského bulváru šlo vyčíst, že si v Olynthu na radních vyprošoval pro sebe jistého milého mladíka, který padl do zajetí z družiny Derdy Elimejského, viz rok 382sq. 

 

V Lárisse zemřel proslavený lékař Hippokratés z Kóu (narodil se roku 460; jako rok úmrtí se uvádí i rok 356).

 

V Římě zemřel během moru patricij a jeden z nejvýznamnějších představitelů stavovské republiky M. Furius Camillus. Poprvé byl v nejvyšších úřadech roku 396, čtyřikrát triumfoval nad nepřáteli a pětkrát zastával diktátorský úřad: ve jeho funkční délce ho překonal až L. Cornelius Sulla a posléze C. Iulius Caesar. Furiovi Camillovi se za vyhnání Keltů z Říma dostalo přízviska "druhý Romulus, druhý zakladatel Říma", viz roky 390 sqq.

Triumfátorských poct se dalšímu a poslednímu z Furiů dostalo až roku 17 n. l., kdy stejnojmenný cos. roku 8 a proconsul Afriky porazil v poli numidského vzbouřence a briganta Takfarinu, viz. Synem tohoto M. Furia Camilla byl vedle stejnojmenného prvorozeného syna L. Arruntius Camillus Scribonianus, který se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz. Jeho sestrou byla Livia Medullina, s níž byl od roku 8+ zasnouben Claudius a zemřela v den svatby.

Poprvé v historii se v Římě dávaly divadelní hry. Podioví umělci však zemřeli na mor a tak Římané angažovali herce z Etrúrie. Nejlepší z nich se jmenoval údajně Hister a od té doby prý latina označuje herce slovem histriones, tvrdili staří historici. 

 

************************************************************

363.

Ol. 104, 2

 

Charikleidés

a. u. c. 391

L. Aemilius Mamercinus II. a Cn. Genucius Aventinensis

L. Manlius Capitolinus Imperiosus dict. II.

************************************************************

V Arkadii povstala nespokojenost s využíváním svatých peněz z Olympie, a to hlavně ze strany Mantinejských. Proto bylo s Élejskými dohodnuto příměří či spíše mír ve válce arkadsko-élejské, která trvala od roku 365 (podmínky neznáme). Řevnivost mezi Tegeou a Mantineiou v Arkadii se rozšířila na řevnivost aristokratů na démokraty a na koaliční orientaci Arkadů, na spory prospartské nebo prothébské orientace. Zvítězila orientace prospartská (viz následující rok), Tegea a Megalopolis držely při Thébách, s nimi Argos, Sikyón, Messénie a Boiótové. 

 

Mezi lety 363 až 360 vyhnal král Makedonců Perdikkás III. lynkéstského knížete Meneláa z trůnu a jeho zemi začlenil do své domény: zřejmě původně nehellénští Lynkéstové se stali Makedonci. Kotys I. ztratil celý Thrácký Chersonésos, odkud ho vytlačili Athéňané pod Tímotheem (srov. rok 365). Po Tímotheově boku bojoval s vlastním oddílem z Makedonie vyhnaný Meneláos z Lynkéstidy zv. Pelagón. Roku 364 byl u dobytí Poteidaje a nyní obdržel od Athéňanů čestný titul euergetés/dobroděj a později dokonce státní občanství.

 

V Egyptě král Nektanebés I. (vládl od roku 380), přijal svého syna jménem Irmaatenre Džedhor II., řec. Thamos, Teós či Tachós II., za spoluvládce, spoluvláda druhého krále XXX. dynastie do roku 361. • Válka, resp. otevřené nepřátelství s Peršany trvalo neustále, viz rok 378sqq., a Tachós sbíral vojsko, aby se Peršanům postavil na jejich území. Jeho stotisícová armáda, jejíž jádro tvořili machimoi, domácí válečnická kasta, spolykala hodně peněz a zdanění chrámů, což mu doporučil Chabriás Athénský, se setkalo s odporem kněžského stavu, které vyústilo v revoluci, viz rok 359. V poetičtějším podání sběratele vojenských lstí/stratégémata Polyaina vypadal Chabriův nápad líbivěji: majetní lidé odevzdaní své zlato a stříbro, za to dostanou roční daňové prázdniny a pak i peníze zpět. Prý se tak i stalo.   

 

************************************************************

362.

Ol. 104, 3

 

Molón

a. u. c. 392

Q. Servilius Ahala II. a L. Genucius Aventinensis II.

Ap. Claudius Crassus Inregillensis dict.

************************************************************

Protithébská orientace části Arkaďanů (viz předešlý rok) vyprovokovala Thébany k vojenské akci: se spojenci se vypravili počtvrté na Peloponnésos, jejich velitelem byl opět Epameinóndás. Spojenci Thébanů byli ostatní Boiótové, Eubojští a část Thessalů vyslaní Alexandrem Ferským. Část Arkadů v čele s Mantineiou zavolala na pomoc Sparťany a Athéňany a spojili se do koalice s Élejskými, Acháji a Flíúntskými, tedy nepřáteli Thébanů.

Thébané přes Nemeu a Tegeu vpadli podruhé v dějinách do Lakóniky. Zemi vyplenili a málem dobyli sídelního města Sparty, které zachránil z pole se vrátivší král Agésiláos; stačili se na březích Eurótu po celonočním pochodu nasnídat a již Thébané útočili. Obránci se ženami bořili domy, aby jejich sutinami a vykopanou hlínou stavěli v ulicích barikády, které zpevňovali též masivními bronzovými trojnožkami z chrámů. V bojích o město se mezi jinými vyznamenal Ísadás, syn Foibidův, který padl roku 378, srov. o něm roku 370. Od Sparty se odražení Thébané obrátili zpět proti arkadské Mantineji.

Zde byla dne 12. skiroforiónu/asi 3. července vybojována rozhodující bitva celého tažení, v níž thébská koalice porazila spojeneckou armádu Lakedaimonských, jimž velel Archidámos, Athéňanů, kterým velel Hégelochos, mantinejských Arkaďanů, Korinthských atd.

Mantinejská koalice postavila do bitvy dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních, thébská třicet tisíc a tři tisíce mužů jízdy. V boji však padl velitel Thébanů Epameinóndás, když byl zabit Sparťanem Antikratem (ještě v Plútarchově době, tj. za půl tisíciletí, byli Antikratovi potomci oproštěni v autonomní Spartě od placení daní!). Po Epameinóndovi nezůstal žádný majetek, neboť vybavení jeho domácnosti tvořila rohož a jeden rožeň/lat. storea, verú, řec. rhípos/rhips, obelos. • Historický obraz Epameinóndy vypodobňuje zchudlého a k tomu asketicky žijícího muže. S tím nekoresponduje úroveň vzdělání, jehož se mu dostalo. Jeho učiteli totiž byli věhlasní, a tudíž drazí odborníci: umění kitharódskému, tedy hry na strunný nástroj se zpěvem, ho učil rodák Dionýsios, mezi musikanty stejně slavný jako Athéňané Dámón a Lampros, na flétnu hrát ho učil Olympiodóros, tančit Kallifrón, úvod do filosofie, a snad i do mužské lásky, srov. rok 369, mu poskytl pýthagorik Lýsis z Tarentu. Epameinóndás se nikdy neoženil a nezanechal potomků, srov. však rok 340, žil s přítelem Asópichem resp. Káfísodórem, který padl po jeho boku v bitvě. Sám prý říkával, že potomka má: svou dceru, bitvu u Leukter, která dosáhne nesmrtelnosti.  

V bitvě u Mantineie se proti sobě sešla téměř celá Hellada (srov. rok 370)Thébané byli mnohem silnější než před deseti roky, zato vyčerpáni a isolováni. Tradovalo se, že po Leuktrách Thébané změkčila jejich náklonnost k hodování, že prý řada z nich měla více pozvánek ke stolům a ke sklenici než bylo dnů v roce. Krátce po bitvě byl obnoven všeobecný mír/koiné eiréné z roku 386 a 371. Tím skončila druhá válka boiótská, která trvala od roku 378 a je hrou osudu, že vojenským vítězstvím skončila i desetiletá thébská hégemonieNa všeobecný mír tentokrát odmítli přísahat Lakedaimonští, a to opět kvůli Messénii, jejíž samostatnost prostě nikdy neuznávali (neústupný král Agésiláos II.; jeho odpor vůči Thébanům zdědil syn a nástupce Archidámos III., srov. rok 356).

Athéňané poslali klérúchy na Naxos a Kós (srov. rok 366)Někdy před rokem 362 ustavili v Athénách na urychlení výběru majetkové daně eisfory instituci "předvýběru daně"/proeisforá. Tři sta nejbohatších měšťanů složilo v rámci symmorie peníze dopředu a odvedli státu, viz v indexu s. v. daně. 

 

V Thrákii vypověděl Kotyovi I. poslušnost jeho pokladník Miltokythés a s athénskou podporou se s poklady opevnil na Svatých horách/Hieron oros (viz následující rok). Kromě jména nevíme nic o dalším odpadlíkovi v Kotyově říši: jistý Adamás se proti němu vzbouřil, neboť ho v dětství dal vyklestit. Athénským stratégem v regionu byl Ergofilos, následujícího roku Autoklés. Oba v Helléspontu neuspěli, viz rok následující, a Autoklés dokonce musel čelit žalobě, na níž se podílel též Hypereidés. 

 

Po bitvě u Mantineie odešel neúnavný spartský král Agésiláos v čele žoldnéřů do Egypta, kam se dal najmout na pomoc králi Tachóovi II. (eg. Irmaanré Džedho/Džedhor II., viz předcházející rok). Jako velitel Egypťanovy flotily zde již působil Athéňan Chabriás. Agésiláa doprovázel mimo jiné Eudoxos z Knidu, který pro následující rok předpověděl zatmění slunce na 12. května 361.

Ve válce satrapů se jistý Mithridátés, asi syn Ariobarzánův, po dohodě s Artaxerxem tvářil jako Králův nepřítel, plenil jeho území kdesi v Anatolii, aby se sblížil s Datamem. Když získal jeho důvěru, na setkání mezi čtyřma očima satrapu Kappadokie či části Kilikie Datama, syna Kára Kamisara, který patřil k hlavám revolty satrapů proti Artaxerxovi II. z roku 378, zavraždil; dal totiž na místě schůzky porůznu ukrýt několik dýk. Rovněž Orontés, satrapa Mýsie, se vrátil k míru s Králem a povstání satrapů se uklidnilo.

K tomu přispěla i zrada Rheomithrova, kterého satrapové poslali do Egypta na pomoc Tachóovi II., popř. žádat ho o pomoc. Od Egypťana dostal pět set talentů stříbra a padesát triér. Při návratu do Iónie v Leukách zajal vojenské vůdce povstalců a poslal je v železech Artaxerxovi do Persie. Artaxerxés II. pak dvojnásobného zrádce Rheomithru dokonce jmenoval vlastním vojevůdcem ve válce s Egypťany. Rheomithrés, který padl v bitvě u Issu, byl otcem Frasaortovým, rovněž přeběhlíka, jehož Alexandros Veliký jmenoval roku 331 satrapou Persidy, viz tam. • Boje se satrapy trvaly od roku 378 až do roku 359 a události nelze přesněji seřadit.

Téhož roku zemřel Mithridátés I. (délka vlády není známa), dynasta v Kiu v Propontidě, podle jiné verse též perský satrapa Frygie, asi syn Ariobarzánův (a jeho zrádce a vrah Datamův?). Je nejstarším z předků králů v Pontu, kde v této době jeho rod ještě zachycen nebyl/zpráv o tom není, viz rok 302, kde též jiné řazení pontských králů. Kios s okolím podědil jeho syn Ariobarzánés I. (vládl až do roku 337).

Pontos byla původně přímořská část Kappadokie, Kappadokie na Pontu čili Moři/Kappadokiá Pontika na severu dn. TR, vnitrozemní se jmenovala Velká Kappadokie n. Kapp. na Tauru/K. pros tó Tauró. Žádný z pozdějších panovníků pontských nepoužil titulu "král na Pontu n. v Pontu", ale po perském (a parthském) vzoru si říkali "králové králů". Rod pontských dynastů patřil mezi vznešené perské či íránské rody. Později vytvořili mýthos, že jsou Dáreiovi potomci. Mithridátés I. (srov. také rok 370) a jeho syn Ariobarzánés I. byli povstalci proti Králi, s nimi pak i Mausólos z Kárie, Orontés, satrapa v Mýsii (a předtím v Armenii) a Autofradatés, satrapa Lýdie (srov. rok 391 a 378), kteří původně proti povstalci Datamovi válčili na Králově straně, než se rozmysleli, ale většinou se k poslušnosti později zase vrátili a většinou jim bylo odpuštěno. Jediným popraveným byl Ariobarzánés, satrapa helléspontské Frygie a muž vysokého asi věku, zrazen svým synem a Artaxerxem ukřižován.  

 

Vypukla válka Římanů s Herniky (trvala do roku 358). Prvním plebejským konsulem, který kdy vytáhl do války, byl L. Genucius Aventinensis. Vzápětí padl v bitvě. Z t. r. je údajně onen pověstný čin M. Curtia na římském Foru: sebeobětování, dobrovolná votivní smrt skokem do seismické trhliny (srov. rok 340).

 

V Magadě v severní Indii násilně skončila vláda Sisunágovy/Šišunágovy dynastie, která měla trvat od asi roku c. 400, viz rok 461. Podle jedněch milenec královny zavraždil svého suveréna, posledního panovníka ze třetí dynastie magadhské (viz rok 600), krále Mahánádího či Mahánandího, jednoho z deseti synů Kakavarnových (viz rok 461) a sám se prohlásil vládcem. Podle jiné tradice byl Nanda Mahánádího nemanželský syn. Povstala tak dynastie Nanda, čtvrtá královská v Magadě, viz rok 600.

Mahápadma/Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, vládl celou severní Indií a hluboko na jih subkontinentu až do roku 321 (tradiční domácí chronografové mu dávají 88 let a Sumaljovi s bratry 12 let). Porazil Kalingu na východním pobřeží a v puránách se mu dostalo titulu ekačattra, asi "sjednotitel zemí pod jedním deštníkem". Za Alexandrovy invase měli hlavní město v Pátaliputře a jejich stálá armáda byla hrozivá: dvě stě tisíc mužů pěchoty, dvacet tisíc jíždy, dva tisíce bojových čtyřspřeží a pět tisíc slonů, čísla pro středomořskou civilisaci nepředstavitelná. Nicméně k válce Makedonů s Nandy nedošlo. Aby státu vládl pouze otec a jeho synové a nikoli též vnuci a další srov. s osudem novodobé Saúdské Arábie. 

 

************************************************************

361.

Ol. 104, 4

 

Níkofémos

a. u. c. 393

C. Licinius Stolo a C. Sulpicius Peticus II.

T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus dict.

************************************************************

Zatmění slunce 12. května vypočítal a předpověděl Eudoxos z Knidu (viz předešlý rok).

Alexandros Ferský se rozešel se svými athénskými spojenci, viz roky 368 a 364, důvody neznáme. Jeho lodi provozovaly v Severních Kykladách (= Sporadách) piraterii, přepadaly ostrovy a unášely lidi: je pravděpodobné, že isolace thessalského tágy dopadala na jeho ekonomiku.  Vylodil se na Peparéthu, athénském spojenci, jeho sídelní město oblehl a námořní výsadek Athéňanů, jimž velel Leósthenés, u Panormu obelstil a porazil: s sebou odvezl šest set zajatců a pět athénských a jednu peparéthsjkou triéru. Leósthenés, který vzápětí prchl do Makedonie, byl v Athénách odsouzen za nedbalé vedení války k trestu smrti a k propadnutí majetku (později se ho dokonce v Athénách zastal král Filippos); do vězení putovali též triérarchové podílející se na expedici. Alexandros poslal několik svých lodí k bleskovému přepadu Peiraiea a jeho tržní ulice Deigmatu. Athéňané se domnívali, že jde o lodi spřátelené a nevěnovali nájezdníkům pozornost. Thessalští piráti se vylodili a s tasenými meči se vrhli na směnárnické stoly Deigmatu a pak opět zmizeli.  

Novým stratégem u athénského loďstva byl jmenován Charés, který v thessalské oblasti pak ani neoperoval a kromě toho se choval velmi hrubě ke spojencům a Athény diskreditoval, viz rok následující. Čím se odlišoval od ostatních athénských stratégů a co všude prováděl, nevíme.

V téže době poslali Athéňané do vyhnanství předního politika Kallistrata (srov. rok 378). Odebral se do Makedonie ke králi Perdikkovi III. a nově mu uspořádal finance a systém vybírání královských daní: příjem královy pokladny zpřístavních cel zvětšil ze dvaceti talentů ročně na dvojnásobek (o Kallistratově konci viz rok 355). Vůdčím politikem v Athénách se po Kallistratově odchodu stal Aristofón, srov. rok 364.

Athéňané vyslali do Poteidaie klérúchii (ještě za archonátu Molónova; viz rok 365 a 356). V Thrákii dobyl král Kotys I. Hieron oros (viz předešlý rok), ale povstalec Miltokythés unikl; o jeho konci viz rok 359. Kotys pak dobyl i části Thráckého Chersonésu a porazil Athéňany v bitvách na souši i na moři: na moři dokonce s pomocí Ífikratovou, který byl momentálně v Kotyově žoldu (sic!); na souši velel žoldnéřům v králových službách neméně slavný Charidémos z Órea.

 

Platónův třetí pobyt na Sicílii, kde pobýval v Syrákúsách podruhé u Dionýsia II. do následujícího roku spolu se svým synovcem Speusippem. Měl s celou svou akadémií utkvělou představu o tom, že se mu podaří usmířit Dionýsia s Diónem, který v té době žil v Athénách a cestoval po Helladě a svým magnátským vystupováním budil všude pozornost, a že se samovládce dá ovlivnit jeho filosofií. Viz rok následující. Za jeho pobytu v Syrákúsách se vzbouřila část starých Dionýsiových žoldnéřů, jimž chtěl samovládce snížit plat. Došlo na pouliční nepokoje a šly řeči, že je rozdmýchával Hérákleidés, velitel Dionýsiovy jízdy. Vládce v Platónově přítomnosti slíbil, že svého hipparcha trestat nebude, ale druhého dne rozhodnutí změnil. Platón mu to vyčetl a bylo zle i mezi nimi. Hérákleidés se z města vytratil a jen tak tak unikl na území kartháginské epikrateie, odkud odplul za Diónem. Definitivně se Dionýsios rozešel s Platónem po nápadu Speusippově, zkoumat v syrákúských ulicích náladu obyvatelstva, jak by se dívali na případnou Diónovu intervenci. Takový nepřátelský akt jistě rozpálil Dionýsia více než Platónovy filosofické poučky. Přestěhoval tedy Platóna z hradu, kde filosofa hostil, do ubikací žoldnéřů...  

 

Část Arkadů opustila Megalopoli a vrátila se do svých původních sídel (srov. rok 370). Tři tisíce Thébanů, jimž velel Pammenés, je však s mečem v ruce donutili vrátit se zpět do Veleměsta. Podporu měl od Tegejských, kteří důsledně setrvávali na thébské straně. Thébská politika si za nových poměrů přestala všímat dění na severu hellénského světa. Na straně dioikistů stála Mantineia s velkou částí Arkadů. Arkadské schisma zřejmě vydrželo až do rozpuštění spolku roku 338.

Možná do této doby spadá příběh jistého Lakóna Sthenippa, který byv, asi naoko, pokutován za cosi efory, utekl do Tegeje. Uplácel tam lidi z oposice vůči vládnoucímu archontovi Aristokleovi a získal v nich spojence. Jednoho dne během archontovy cesty k obětinám Sthenippos Aristoklea zavraždil. Zda-li se tím pádem ihned prothébská politika Tegeje otočila v prospartskou, nevíme, a osud atentátníka též neznáme.  

   

Na Kypru skončila v Kitiu královláda Melekiathóna (od roku 392; srov. roky 388 až 387, kdy byl vyhnán od vlády). Jeho nástupcem se stal Púmiathón/řec. Pygmalión (vládl do roku 313). Pak již po zániku perské moci následovali Ptolemaiovci. S kitijským Pygmalionem, o němž jinak nevíme vůbec nic, je spojena pozoruhodná událost. Hýřil Pásikypros, král ve vnitrozemním Tamassu, mu prodal za padesát talentů své království. Dostal peníze, poddaní vystřídali vrchnost a Pásikypros se usadil do Amathúntu, kde žil jako soukromník; na jak dlouho mu peníze stačili k jeho náročnému životnímu stylu, nevíme. Púmiathón se pak psal jako král Kitia, Idalia a Tamassu; takže z jedenácti kyperských království, viz v indexu s. v. Kypros, bylo nyní devět. Po pádu Tyru roku 332 věnoval Alexandros Veliký Tamassos salamínskému králi Pnytagorovi. 

V Salamíně skončila vláda krále Níkoklea, který byl u moci od roku 374 a vládcem se stal jeho syn Euagorás II. (vládl do roku 351); podle jedné verse byl Níkoklés Salamínský eunúchem. 

  

V Pelle v Makedonii se narodil pozdější diadochos Lýsimachos. Rodem ale byl Thessal: jeho otec Agathoklés pocházel z Krannónu. Lýsimachos padl roku 281 (podle jiného zdroje zemřel Lýsimachos v 74 letech věku, narodil by se tedy roku 355).

V Thermách na Sicílii se narodil nejslavnější vojevůdce západohellénského světa Agathoklés, syn podnikatele v keramice Karkína z Rhégia, který žil v Thermách v emigraci. Po bitvě u Krímísu roku 341 či 339 se Karkínos se synem stali přičiněním Tímoleontovým shánějícím nové obyvatele do vylidněného města občany Syrákús. Brzy po té otec zemřel (srov. rok 317; Agathoklés zemřel roku 289), Agathoklés údajně zdědil jeho business, viz dále rok 339.

 

V Egyptě zemřel Nektanebós I. (vládl od roku 380, ve spoluvládě od roku 363); rodu byl libyjského usazeného v Deltě. Jeho syn a nástupce Tachós II. byl vojensky velmi ambiciosní a vytáhl s velkou armádou, viz rok 363 na Peršany: po téměř třech staletích výprava egyptského krále do syrského regionu. Viz ovšem překvapivý konec jeho vlády roku následujícího. 

 

Nová válka Římanů s Kelty. V bitvě na mostě přes řeku Anionu slavně zabil T. Manlius keltského předáka a uzmul mu zlatý řetěz, torques; proto dostal přízvisko Torquatus; Kelt před soubojem na znamení pohrdání na Římana vyplazoval jazyk, což je první zmínka tohoto gesta. • Zřejmě se jedná o konfusi s událostmi roku 367 (viz tam; údaj je tradicionalistický)Keltové opustili své ležení před Tiburem a před Římany ustoupili do Kampánie, v Latiu se spojenectví s nimi drželi Tibur. Římané pak válčili s Tiburskými a jejich keltskými spojenci do roku 353, resp. do roku 338.

 

************************************************************

360.

Ol. 105, 1

Póros z Kýrény (poprvé)

 

Kallimédés

a. u. c. 394

M. Fabius Ambustus a C. Poetelius Libo Visolus I.

Q. Servilius Ahala dict.

************************************************************

Od athénské symmachie odpadla Korkýra a unikla z dosahu athénské moci: naposledy měla pakt s Athénami v roce 339 (viz tam). Charés, který se s flotilou proti Korkýrským vypravil, nedosáhl zřejmě ničeho a ani asi nechtěl, srov. rok předešlý. Pučisté z oligarchické partaje obelstili vládnoucí démokraty sebezohavením: řada důstojníků posádky se pořezalo střepinami pohárů a noži, na agoře vykládali o napadení a svolali mužstvo do zbraně. Na shromáždění Korkýrských pak byli naopak vůdcové vládnoucích démokratů obviněni ze spiknutí a zatčeni. To vše pravděpodobně s vědomím Charétovým.  

 

V Thrákii získal král Kotys I. od Abýdských Séstos: Abýďané ho totiž dobyli na athénské posádce, jíž velel Tímotheos. Za to byl jinak velmi úspěšný vojevůdce Tímotheos Athéňany poslán načas do vyhnanství (srov. už rok 358sqq.). Séstos byl athénský od roku 365 (viz tam). Tímotheovi někdy předtím postavili nadšení spoluobčané sochu jako jeho otci Konónovi na agoře. Zda tam vedle otcovy vydržela po Tímotheově exulaci, popř. po událostech roku 355, nevíme. 

 

Ze svého třetího pobytu na Sicílii se vrátil do Athén Platón (viz předešlý rok). Cestou domů na lodi tarentských přátel, opět ze Syrákús prchal než odcházel, se v Olympii v létě při příležitosti her okázale setkal se syrákúskými emigranty Diónem, jeho bratrem Megakleem a s bývalým velitele Dionýsiovy jízdy Hérákleidem, aby celý svět viděl, na čí straně leží jeho sympatie. Stejně jako se starším Dionýsiem, ani s Dionýsiem II. se totiž Platón neshodl. Jeho politické představy byly natolik kuriosní až zvrácené, že se jimi nemohli vážně zabývat ani muži s absolutní mocí ve státě. Viz dále rok 358. 

 

V Egyptě došlo k převratu. Tachós II., který byl s armádou na tažení proti Artaxerxovi v Syrii, viz rok předešlý, zanechal doma jako regenta svého bratra jménem Čajhepimu, Čahepimu/Tjaihepimu, Tjahepimu. Snad s pomocí kléru, viz rok 363, provolal zrádný sourozenec králem svého syna řeckým jménem Nektanebós, Nektanebés n. Nektanebis II., domácím Snedžemibré Nechtharebhe (vládl v letech do roku 343). Na jeho stranu se postavil Sparťan Agésiláos se svým žoldnéřským vojskem angažovaný původně Tachóem (v zemi od předešlého roku). V Mendétě se v téže době objevil ještě jeden protikrál, jehož jméno se nedochovalo, ale s Agésiláovou pomocí byl rychle poražen, za což byl odměněn (viz rok následující), a o usurpátorově osudu rovněž nemáme zpráv. 

 

Tachós II., z perského hlediska vzbouřenec, byl nakonec donucen svou stotisícovou armádu v Syrii opustit a uchýlil se ke svému úhlavnímu nepříteli do Sús. Domů do Athén se vrátil jeho hlavní poradce Chabriás. Artaxerxés Tachóovi údajně odpustil, dělával to často, viz rebelii satrapů, a dokonce ho postavil do čela perské armády pro válku s Egypťany. O Tachóvi se pak už nic nedovídáme. O Nektanebovi II. viz dále rok 358. 

 

V zimě zemřel na zpáteční cestě z egyptské války „kdesi v Libyi“ na místě zvaném Meneláův přístav ve věku 84 let král Lakedaimoňanů Agésiláos II. (vládl od roku 397). Královo tělo dopravili do Sparty zalito do vosku, neboť med, tradiční konservační přípravek pro podobné účely, nebyl po ruce; srov. rok 49. O podobě kulhajícího panovníka malé postavy nevíme nic, neboť odmítal dávat se jakkoli portrétovat. O osudu 230 talentů stříbra, které mu daroval "na válku" vděčný Nektanebos II., nevíme nic, ale tradovaslo se o Agésiláovi, že pro sebe nikdy nic nevzal, ačkoli jako kondottiér krásně vydělával, chodil prostě až ošuntěle oblékán, takže vůči němu barbaři nechovali žádný respekt. Byl prakticky posledním lakedaimonským králem, který byl zvyklý vést velmocenskou politiku. Během jeho vlády se země zcela vyčerpala v hégemonistických válkách a válečnými porážkami byla zlomena i politická moc Sparty. Agésiláovým nástupcem se stal jeho syn Archidámos III., syn královy manželky Kleory, bratr Eupólie a Hippolyty; jeho tetou byla slavná olympioníčka Kyniska, viz rok 470 (vládl do roku 338).

 

V Lykii někdy v této době zemřel v Xanthu dynasta Arbinás. Jeho sochami zdobený náhrobek známý jako pomník/náhrobek Néréid (dnes v Londýně) byl postaven ve zcela hellénském stylu. Arbinás/lyc. Erbina se domohl vlády nad Xanthem a dalšími lyckými městy válkou. Jeho otec Gergis/Cheriga byl asi synem jistého dynasty jménem Kuprili a vnukem bojovníka v perském loďstvu u Salamíny roku 480 známého pod řeckým jménem Kyberniskos Sika/asi Kybernis Kossika, lycky asi "Cheziga, syn Kosikův". Mezi jeho nástupci je jménem znám dynasta v Limyrách Periklés/Perikli, odkud asi vládl celé zemi, zjevně jeden z účastníků "povstání satrapů".

  

Kolem roku 360 se na Krétě narodil Nearchos, přítel Alexandra Velikého, se kterým odešel v roce 337 do exilu; od roku 334 byl satrapou v Lykii, od roku 326 nauarchem v Indii atd., po roce 323 byl satrapou a generálem u Antigona Monofthalma a padl v bitvě u Gazy roku 312.

V Thébách se narodil kynický filosof Krátés, žák Diogena ze Sinópy a učitel mj. Zénóna z Kitia. Krátétova akmé spadá do 113. olympiády, zemřel kolem roku 280.

Kolem roku 360 se v Korinthu narodil řečník či přesněji logograf Deinarchos, syn Sóstratův, který žil od mládí v Athénách. Byl žákem peripatetika Theofrasta a přítelem Kassandrovým a Démétria z Faléru. Jako přítel mocných si mohl dovolit vyžadovat vysoké honoráře a domohl se velkého majetku. S pádem Démétriova režimu roku 307 nemovitosti rozprodal mimo a odešel do Chalkidy, kde žil patnáct let. Roku 292 se spolu s dalšími exulanty na přímluvu Theofrastovu směl do Athén vrátit, ale štěstí mu to nepřineslo. Téměř slepý se ubytoval u svého starého přítele a jednoho dne mu zmizely peníze, které měl s sebou. Přítel to nechtěl dát vyšetřovat, tak s ním šel Deinarchos k soudu, poprvé a naposledy, kdy promluvil ve vlastní věci. Jak to dopadlo, nevíme, a krátce rhétór nato zemřel.

Rovněž kolem t. r. se v Kardii narodil Hierónymos, pozdější historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své Dějiny dovedl až do roku 272. Další jeho životopisná data nejsou známa.

Někdy v letech 360 až 350 se narodil Dífilos ze Sinópy, básník nové komédie (zemřel po roce 263 ve Smyrně).

Po roce 360 zemřel pýthagorický vědec, vynálezce a vojevůdce Archýtás z Tarentu. Datum jeho narození neznáme (srov. rok 431 a 389).

Kolem roku 360 zemřel lyrik Tímotheos z Mílétu (narodil se kolem roku 450).

 

Římané vedli na válčišti v Latiu vítězné boje s Herniky, Kelty a Tiburem. Když se Keltové dostali k Albě, nevytáhli proti nim konsulové do pole a měření sil se vyhnuli.