Kuch (3)

Ke stolu
Z moučných jídel byl základem stravy chléb. Helléni a Římané ho znali mnoho druhů stejně jako jiného pečiva. V Athénách se denně pekly 24 druhy chleba, ale např. preclík se poprvé objevil teprve u křesťanů roku 610 n. l.; mniši je dávali žákům za odměnu při odříkávání modliteb, cenůstka, lat. pretiola. O chlebu a jeho pečení se psaly knihy. Věhlasným autorem byl svého času, snad už v éře imperiální, jistý Chrýsippos z Tyan, autor spisu Artopoiikon/O pečení chleba. V jeho době patřil mezi vyhlášené druhy "chléb kappadocký/artos kappadokios" pečený s olejem, mlékem a hodně solený. Jeho syrská podoba se jmenovala lachmé
Chléb se sýrem, vejci a zeleninou a ovocem zapíjený vodou, zřídka vínem, v germánských provinciích mlékem, sloužil za základ římských snídaní, ientáculum/iantáculumHelléni snídali v podstatě totéž, přidávali si olivu. Bohatší vrstvy snídaly mezi osmou a devátou, obědvaly mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou též střídměji, prandium. Zcela jinak dávná homérská šlechta. Podle Odysseje snídali urození čerstvě poražené vepřové a skopové maso, chléb a ředěné víno (a vyjídali majetek ithackého krále, jak se dovídáme od Homéra).

Homérští hrdinové a dynastové se vůbec živili pouze pečeným masem na rožni. Jakoby jim nic jiného nechutnalo. Dokonce šéf pasáků vepřů Eumaios, který nepoznal Odysséa Athénou proměněného v chudého potulného starce, mu na uvítanou a sobě k jídlu zařízl dvě podsvinčata. Ostatně obliba vepřového vydržela po celý starý věk. Pečené vepřové s vínem konsumovaly Homérovy postavy od malička. Tak vzpomínal v šestnáctém zpěvu lstivý Eurymachos, přední z nápadníků v domě Pénelopeie, že "si ho Odysseus často posadil na svá kolena, opečené maso mi dal do rukou a přidržel k červenému vínu/O. pollaki gúnasin hoisin efessamenos kreas opton en cheiressin ethéken epesche te oinon erythron". 

Původně jedli Římané snídani, ientáculum n. iantáculum, oběd, céna, a večeři, vesperna. Druhá snídaně či oběd, prandium, byl doplněn o další druhy zeleniny, ovoce, ořechy, houby, méně častěji o maso. V případě imperátora Hadriána historie zdůrazňuje, že ke snídani nepil víno, které pravděpodobně patřilo ve vyšších vrstvách ve druhém století n. l. na ranní stoly. Hellénský sled jídel se jmenoval akrátisma/snídaně - ariston/pův. též označení pro snídani, později luncheon - hesperisma/večeře - dorpon n. deipnon, epidorpis/večerní jídlo.

Římské hlavní jídlo, céna, po čtrnácté, v létě po hodině šestnácté, nebylo původně nijak pompesní, naopak velmi rustikální: jedla se obilná kaše puls se zeleninou a ovocem, a morétum, pasta z česneku, routy, ořechů popř. sýra, oleje a octa, zapíjelo se v lepším případě vínem (název morétum n. morétárium souvisí s moždířem/mortárium, "jídlo připravované v moždíři"). Maso bylo na stole jen vzácně, čerstvé ještě méně častěji; laridum či lardum bylo sušené nebo nasolené vepřové, succídia uzené vepřové, respektive šunka či špek (?). Morétum připravované ráno zůstalo snídaní i celodenním jídlem venkova po celou římskou éru, srov. jeho přípravu podanou v idyle Morétum zachované pod jménem Vergíliovým. 

Oblíbené byly luštěniny všeho druhu (jejich velkým fandou byl císař Didius Iúliánus). Hrách a fazole se pěstovaly v egyptské střední říši ve Fajjúmu, stejně jako okurky a ředkvičky. Teprve pozdněrepublikové období a principát udělal z cény hodokvas. V polovině druhého století př. n. l. bývala ve vyšších společenských vrstvách z teplých jídel a hlavní jídlo dne už také nebylo jen o dvou chodech.

Jestliže tradiční hellénská a římská domácnost pořizovala chléb a velkou část jídel v okolí od specialistů, pro slavnostní příležitosti kuchaře pronajímala obvykle na tržišti, kde čekali na práci. Nachystáni byli s veškerým mobilním zařízením pro chod kuchyně, hrnce a nože byly jejich, velký kuthan na smažení tagémon/tégamon a na dušení lopas.

Šancí smluvních kuchařů byly narozeniny, svatba majetnějšího měšťana vyžadovala dva dobré kuchaře s otroky, naopak pohřební hostina konaná devátého dne po smrti příbuzného byla výrazně chudší a latinští komici žertují o kvalitě jídla na takové hostině a kuchařů, kteří je připravovali. Mzda kuchaře beze jména v době Menandrově byla jedna drachma, lepšího dvě, s pomocníky na přípravu hostiny tři drachmy, pomocný „číšník“ drachmu jednu. Tak funguje kuchařský pracant v Plautově komedii Pseudolus, najatého na přípravu hostiny o svých narozeninách majitelem bordellu Balliónem. Mistr kuchařský se umí vychválit, když kuplíř o jeho umu a hlavně ceně pochybuje, a navazuje na svá speciální koření: "... s tou vůní denně Iuppiter stoluje. - Není-li někdy navaříno, co jí Iuppiter pak? - Jde do postele bez večeře."

S koncem republiky u bohatých Římanů patřil kuchař po hellénském vzoru do domu. Zahraniční recepty a suroviny se staly módou. Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů, tedy cenu čtyř venkovských statků. Rekordmanem v nákladnosti byl neuspokojitelný chaotický syrský mladík na císařském trůnu přezdívaný Sardanapallos n. Héliogabalos, který prý nevečeřel nikdy za méně než sto tisíc séstertiů (s dary na rozdávání a provozními náklady však za tři miliony, viz rok 218+). 

Přese všecko sympatického v komédiích nedělal kuchař se svým teamem dobrý obraz. Někdy se dokonce spustil s "velkou" politikou. Vyhlášený sofista Skopeliános z Klázomen, viz o něm rok 85+ a v indexu s. v. sofisté, se rozhádal s otcem, který se po smrti manželky vzal do domu výrazně mladší družku. Žena mladíka u jeho otce obvinila, že o ni usiluje a v tom ji podpořil též domácí kuchař Kythéros. Ten dokonce otci namluvil, že ho syn hodlá otrávit. Otec Skopeliána vyhnal, a ten se věnoval řečnictví ve Smyrně, a dědicem domů a pozemků učinil kuchaře. Vyděděnec u soudu neuspěl (o ženě-maceše už řeč nebyla). Když Kythéros zestárl a hospodaření mu nešlo, prosil tehdy již slavného sofistu o prominutí. Dostalo se mu a s ním též malé části z majetku, kde dožil svých dnů. 

Bez kuchaře, nicméně kuchyňským nožem, byl v jakési hádce probodnut spartský král Eunomios, viz rok 886. Cn. Mánlius Vulsó, který triumfoval 5. března 186 (předjul. kal.) nad Galaty, byl se svými vojáky obviňován z toho, že s ním jako s prvním přišla do Říma rozmařilost. Vojáci si přivezli drahé oděvy, módní východní nábytek (lehátka s měděným zdobným kováním, stolky o jedné noze), k hostinám pravidelně zvali hudebnice, rostly náklady na jídlo a cena kuchařů, dříve prostých nevýznamných otroků; jejich práce začala být pokládána za umění. Zajímavý byl zákaz vydaný Q. Caeciliem Metellem Numidským ve válce s Iugurthou na zlepšení discipliny vojáků: konsumovat směli pouze maso pečené nebo vařené/insuper prohibuisset aliá carne quam ássá élixáve mílités útí", viz rok 109. 

Pro srovnání i.: Nájemné v římském domu v době Sullova mládí stálo v přízemí ročně tři tisíce sésterciů, v patrech dva tisíce. Zákony proti luxusu z let 161, 115, 89 a 82 stanovovaly dokonce maximální ceny občanských hostin slavnostních a obyčejných. Hostina dle nařízení z roku 161 nesměla překročit nákladem deset séstertiů, slavnostní sto. O osmdesát let později už směli Římané vyhodit za pohoštění přátel třicet séstertiů či dokonce jen assů, za slavnostní desetkrát tolik. Stoséstertiová večeře byla prostě pokládána za luxus (viz pod hostiny a ceny): to už Římané kontgrolovali celé Středomoří.

Pro srovnání ii.: Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Umělecky opracovaný bronzový kotlík do kuchyně stál více než malý statek. Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstercie stál chlapec pro potěšení pánova oka a přirození, což bylo rovněž více než kdejaký statek.

Vařilo se především na olivovém oleji. Starověk byl přímo mastný olejem, kapal z většiny jídel, z těl athlétů čili dnešních atletů, Egypťanů, Hellénů, Římanů v lázních, byly jím pomazávány hlavy předněvýchodních vašnostů: odtud slůvko "pomazaný", mášiachchristos, messiás/č. mesiáš, srov. k tomu první pomazání/"korunovaci" pod rokem 1020 a 1015 a s. v. křesťanství. 

Vše tohle dohromady bylo konáno olivovým olejem a zpočátku hlavně domácím (oliva byla "domestifikována" pravděpodobně v Levantě c. 2500 a odtud se pěstování rozšířilo zprvu do severní Afriky). Na začátku principátu však převládl v Římě dovoz oleje z africké Numidie, Tripolitánie a z Hispánií. Tedy přesněji řečeno, africký olej dominoval v římských lázních. Podle hustoty zachovaných kamenných lisů v římské Africe jednoho na vzdálenost jednoho až dvou kilometrů vedlo archeology k odhadu roční produkce třiceti milionů litrů oleje od pobřeží a šedesát milionů z vnitrozemí. 

Na jihu starého Říma leží největší známá skládka starého věku Monte Testaccio, "hora střepů", kam se vyvážely amfory o obsahu c. sedmdesáti litrů, v nichž byl do nedalekých státních skladišť horrea Galbae (Sulpicianae) dovážen olej převážně z Baetiky (c. čtyři pětiny) a Afriky. Archeologické odhady hovoří o dvaceti až padesáti milionech amforách rozbitých a uložených od Augustovy éry do poloviny třetího století. 

Olivy se sklízely od poloviny října a oleje ročně Římané druhého století n. l. spotřebovali na tři miliony liber, tj. asi 1500 tun. V germánských provinciích se namísto olivového oleje z dovozu užívalo zhusta k vaření tuku zvířecího, makového nebo lněného. 

Olivu kultivovali jako první zřejmě na území Syrie a Palaistíny ve 4. tisíciletí (sumersky a akkadsky: serdu), na Krétě po 2500. Do Itálie se pěstění oliv nedostalo před 6. stoletím a přinesli ho s sebou Helléni. V prvním století n. l. se v Itálii pěstovaly dvacet dva druhy oliv. • V Horta de Sant Joan v katalánské provincii Tarragona stojí oliva, o níž se tvrdí, že nese olivy dva tisíce let.

Encyklopedie uvádějí, že dnes se ve Středomoří pěstuje na tisíc druhů oliv. Světová produkce se pohybuje pod dvaceti miliony tun oleje (roku 2003), z toho nejvíce produkuje Španělsko (sedm milionů), Itálie (tři miliony), Řecko (2,5 milionů) a Sýrie (jeden milion). V roce 2011 činil podíl španělské produkce 46 procent, Itálie osmnáct a Řecka dvanáct.

Roku 328 n. l. omezil Konstantínus I. počet krámků s olejem v Římě, mensae oleáriae, které se staly dědičnými. Podobně masny spadly pod „prasečkáře“, suárií, a prodej masa se tak monopolisoval. Teprve novověk přišel s průmyslovou náhražkou mastnoty, s oleji sesamovými, slunečnicovými, arašidovými etc. Slunečnice je rostlina původem z Mexika. Úplná moderna, margarin, je vynálezem z roku 1869. Ovšem sésamový, palmový nebo kokosový olej byly v císařském období Říma dováženy z Indie a pro Evropu je později znovuobjevili arabští obchodníci.

Roku 259/8 zavedl Ptolemaios Filadelfos v Egyptě královský monopol na výrobu všech druhů oleje. Své právo pronajímal na určitou dobu podnikatelům a na ochranu regálu zakázal dovážet do země oleje ze zahraničí, včetně sésamového, ricinového a šafránového (nejstarší doklad o pěstování šafránu je z mínójské Chanie/Kydónie z doby c. 1900 a již tehdy bylo intensivní žluté barvivo luxusním zbožím vážené stejně jako zlato). Podobně se Ptolemaiovci zavedli u papyru (srov. pod knihy, knihovnictví). Podobně udělovali monopolní obchodní licence Seleukovci, Athéňané zakazovali dovoz fíků do Attiky, obchod se slanečky měl strategický význam: obchodními zákazy starý věk hýřil.

Na hostinách a v hospodách se nijak pečlivě neuklízelo. Spíše naopak, takže se pod stoly válely ohlodané kosti, ohryzky a zbytky, s nimiž stolovací výbava nepočítala. Zachované mosaikové podlahy dokazují, že lstivě ztvárněné rybí a jiné kosti, ozobané hrozny apod. snadno v kombinaci s aktuálním nepořádkem vzbudily zdání, že je vše v pořádku. V restauračních kuchyních, tj. obvykle zároveň v jediné místnosti pro hosty, se zbytky z vaření nezřídka jednoduše zašlapaly do hliněné podlahy.

Obdobně to vypadalo s močením. Lepší domy byly vybaveny toaletami, „dělnické“ hospody nikoli. Obytné domy ve velkých měsxtech měly záchody v přízemí, takže s pater se noční moč vylévala z nočníků na ulici…). A tak se chodilo za roh, popř. do postraní uličky, vymočit se do amfor koželuhů používajících močovinu ke zpracovávání kůží. Podobně to vypadalo s nevodnatými exkrementy. Proto se permanentně uklízelo a na starosti to měl úřad aedilů. Císař Gáius se rozzlobil na Vespasiána, tehdy aedila, že nebylo zameteno a císař asi šlápnul do lejna: dal pouliční špínu seškrábat a naházet to Vespasiánovi do záhybů bělostné togy.

Hospody
Nejlépe obraz římského provinčního života získáme v Pompéjích (srov. tam). Pravda, městečko patřilo ještě do oblasti, kam jezdila římská společnost na prázdniny (také římský senát držel „parlamentní prázdniny“!), ale i tak zřejmě uchovalo svůj ráz. Kampánské ruiny jsou dnes restaurovány do podoby, aby si návštěvník mohl udělat obraz o tom, jak se žilo v 1. st. n. l. Domy provinční honorace a římských výletníků střídají obrazy z klasického pouličního života. Vedle sebe hlučely výčepy vína, hotely a bufety s více druhy teplých jídel (thermopolia, srov. s. v. Pompéie). Vše doplněno nevěstinci, lázněmi, divadlem a arénou na zápasy. Ulice byly dlážděné s chodníky, obce měly vodovody, fontány, kanalisaci, veřejné záchodky a k tomu všemu čilý hospodářský život.

Hospody byly vedle circu základem společenského života italských proletářů a vůbec celé říše. Rozlišovaly se stejně jako dnes nápisy na průčelích a vývěsních štítech: U slona, U velkého lva, U meče, U jestřába. Výčep vína různé kvality a vaření jídel patřilo mezi hlavní nabídky již klasických hellénských hospod zvaných kapéleion, výčepní, původně kramáři či podomní obchodníci, kapéloi
Kapéleion, viz pod Lýdové, od nichž podniky Hellénové okoukali, byl kombinací koloniálu, výčepu a místa, kde bylo možné potkat prostitutku. Od začátku dějin neměly hospody a jejich provozovatelé dobrou pověst. Ze sumerských ekonomických textů o jejich provozování nevíme nic, víme však, že některé osobnosti spojené s hospodou významně zasáhli do dějin. V Kiši byla hospodskou jistá Kubaba, která to dotáhla na královnu. Akkadský král Šarru-kén (hebr. Sargon) byl původně číšníkem u kišského krále Ur-Zababy (pokud to nebyla palácová žoldnéřská funkce, viz rok 2340).

Několik paragrafů o ochranu před podvodnými hospodskými věnuje ve svém hypothetickém zákoníku babylónský král Chammurapi, světový zákonodárný primát v oboru. Claudius ochránil hospodské výnosem zakazujícím nájemcům jeho statků prodávat vařená jídla; zároveň odňal aedilům nad hospodami dozor. Tiberius předtím naopak zakázal v hospodách prodávat pečivo a Nero zákaz v hospodách, popínae, rozšířil, když povolil podávání pouze luštěnin a zeleniny.

Byly to také první „kamenné“ obchody a hospody Evropy. Co se v hospodách uvařilo, muselo téhož dne být snězeno. Teplé klima nedávalo šanci odkladu a mrazáky jaksi nebyly. Antika konservovala maso uzením nebo solením, tedy technologiemi výrazně staršími. Kolem roku 700 se uchovala věštebná zpráva babylónská, podle níž věštec báru svou věštbu podle porozeného znetvořeného plodu (tokomantie) selete o osmi nohách a dvou ocasech uložil jako důkaz do soli.

Víno, sypké potraviny, ryby vydržely delší transport v uzavřených hliněných přepravních nádobách, amforách; srov. obří sklepy a skladiště, která vlastnil Telliás z Akragantu (zahynul při dobývání města roku 406, viz). Potřebu konservovat jídlo zná až novověk. Francouzský nápad ze začátku 19. století se zahřátím masa před naložením do láhve byl využíván za napoleonských válek také Angličany, kteří později nápad zdokonalili náhradou pocínovaného plechu za sklo. Anglický politik a filosof Francis Bacon ve snaze přijít na kloub tomu, co zastaví hnilobu masa, nacpal roku 1626 do kuřete sníh, nastydl a zemřel. Roku 1877 připlul první náklad zmraženého masa z Argentiny do evropy, do Francie. Hotová zmražená jídla se poprvé dostala do prodeje roku 1924 ve Spojených státech Ameriky.

Instituce krčmy přišla do Evropy z Mesopotamie, Levanty a z pobřežních částí Egypta. K výčepům patřila děvčata a jejich „úroveň“ se lišila podle zaměření celého podniku: někde tvořili klientelu námořníci a místní dělnictvo, svobodné i nesvobodné, jinde střední stav a obchodníci. O běžné hospodě říkal pouliční filosof, kynik Diogenés Sinópský, že kapéleie jsou attickými fiditiemi, tedy spartskými společnými mužskými jídelnami bez přístupu žen, v podstatě kultovní záležitostí, kam musel každý ze Sparťanů. Kapéleion byl kromě toho krám, koloniál, kde se dalo opatřit vše potřebné k dennímu životu. Jako moderní non-stopy měly otevřeny přes noc. 

Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka. Když bylo levno, tak v polovině druhého století př. n. l. stál na severu Itálie v Popádí medimnos (52,5 litrů) pšenice čtyři oboly, ječmene dva a stejně tolik i metrétés vína, což bylo 39,4 litrů! V hospodách se platila úhrnná útrata za osobu polovina assu (čtvrtina obolu); tedy nikoli za jednotlivá jídla a služby.

Zájezdní hostince, karavanseráje západu, kde lze pod střechou složit náklad, ošetřit koně, sebe a dostat plný hotelový servis, ležely všude na hlavních dopravních trasách. Pocestní měli k disposici děvčata, lázně. Hotelová klientela byla široká a mnohdy i císařská. Podle nálezů byly hostince vybaveny nádobím nadstandardní úrovně, nezřídka luxusní. Licinius Gallienus (císařem 253 – 268) miloval hospody, kam, což bylo originální ve své době, chodil se svou manželkou Salónínou. Ovšem kromě toho propadl lásce k jisté Pipě či Pipaře, dceři jednoho z markomannských dynastů-králů jménem Attalos. Germán na to šel od lesa: chceš holku, dej kus Horní Pannonie. Za pomoc proti Gotům se tak skutečně stalo, ale asi ne za ono děvče. Císař se zase vrátil do hospod. Jednou v noci byl při návratu z nálevny v ležení ve tmě omylem proboden kopím, ale dotáhl to ještě na boha, předposledního z rozhodnutí senátu. Láska k Pipě je asi první římsko-germánský, italsko-německý, nebo pro ekologisty jiho-severní románek dějin.

P. Ampelius z Antiocheie, praef. urb. 371 – 372 n. l., bývalý magister officiorum, se tvrdě obul do proletářské zvlčilosti Římanů. Dosáhl u lidu obliby přes to, že zakázal otevírat vinné hospody/taberna vínária před čtvrtou hodinou denní, tedy asi v deset dopoledne, aby do té doby nikdo na veřejnosti neohříval vodu a do jisté doby (kterou neznáme) aby markytáni/líxae nevystavovali (vojákům) vařené maso a aby nikdo ze ctihodných Římanů na veřejnosti nejedl. 

Pokoušel se alespoň nějakým způsobem krotit poměry mezi většinou Římanů, kteří odedávna nepracovali, nebyli sami schopní se uživit a byli závislí na státních přídělech potravin. Trávili čas v cirku nebo divadlech, hráli v kostky, hlučeli a soustavně něco hodnotili. Když se jim někdo ze zápasníků, herců a závodníků líbil, pokřikovali: "Od tebe ať se učí," per té illí discant. Obraz života římských elit a ulice ve druhé polovině 4. století n. l. podal historik Ammianus Marcellinus ve 28. knize svých Dějin: od dob republiky a raného principátu se toho mnoho nezměnilo. Později za již ryze křesťanské vlády nakazovala kniha městského prefekta konstantínopolského, Eparchikon biblion, v 9. století, že hospodský smí v neděli a o svátcích otevřít a prodávat víno a jídlo až od druhé hodiny denní, tedy od osmi ráno, a o druhé hodině noční (= osm večer) musí zavřít a uhasit oheň, aby v hospodě lidé nevysedávali do noci, nepili a neprali se.

Jeden kuriosní případ týkající se zájezdní hospody. Roku 427 se po dvou letech obléhání Sparťanům a jejich boiótským spojencům vzdaly vyhladovělé Plataje. Postup vítězů byl krutý: posádka byla popravena, ženy zotročeny, po dobu jednoho roku bylo území města osídleno proaristokratickými Megařany a Platajany, kteří odešli z města před obléháním. Po roce bylo město, kromě chrámu Héřina, srovnáno se zemí a na jeho místě postavili vítězové zájezdní hostinec či ubytovnu, katagógion. Půda Platají byla prohlášena za státní lakedaimonskou, a na deset let ji Sparťané propachtovali Thébanům.

Proletářům gratis

Moudrý panovník, to je pro poddané v dalekých provinciích něco podobného jako pro Římany v divadle (platí stále, k radosti provinciálů). Typickou literární charakteristikou se silným imperiálním nábojem, řekli bychom novodobě britským nebo americkým, je charakteristika vlády Antónína Pia, jak ji podává dobový historik: „Poddaným národům vládl tak svědomitě, že se o všechno a o všechny staral jako o své.“ Římský mír… Byl-li mír v říši, museli se ještě nakrmit Římané, resp. jejich většina. Kteří se nikdy neživili rukama, nic neměli a nikdy neměli šanci cokoli na tom změnit.

Římská aristokratická republika a principové kopírovali v rozdávání potravin obyvatelstvu klasické Athény a hellénistické métropole. Proletariát měl svůj chrám v Circu maximu. Dění v něm, dostihy, jejich hvězdy, koně a vozatajové, patřily k ústředním thematům rozhovorů. Do circu lidé chodili za úsvitu. Proletáři byli plně odkázáni na rozdělovanou stravu: zaměstnanecká politika státu v antice spočívala na vydávání nejnutnější stravy, nikoli na politice opatření pracovních míst či rekvalifikace.

Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl velkou podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů. Denní dávku oleje na věčné časy věnoval jako první L. Septimius Sevérus. Jako první rozdával lidu gratis řídkou rybí polévku pošuk Héliogabalos-Sardanapallos.

Auréliánus (270 – 275 n. l.) chtěl rozdávat lidu vedle obilí, oleje a zčásti i vepřového masa/suílla, porcína zdarma také víno, viz 270+. Auréliánus se k tomu už nedostal. Jeho nástupci ano a dopadlo to tak, jak to bývá, když se lidem dává chlast zdarma a přidává guláš: jako v novověku.

Constantiův praefectus urbis, správce Říma, Memmius Vitrasius Orfitus Honórius (v letech 353 – 356 a 357 – 359), ostatně jeden ze staromilců, kteří nepropadli monotheismu, zažil prudké vzpoury proletariátu, které odstartoval nedostatek vína na rozdávání. Roku 356 vypukla v Římu nespokojenost s nedostatkem vína. Oblíbený vozataj Philorómus byl na rozkaz praefecta urbis Leontia zatčen a několik proletářských vůdců včetně sportovní hvězdy bylo zmrskáno a deportováno.

Ještě Tertullus, praefectus urbi v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města. Doma totiž měl revoluci proleteriátu.

Zpět ke kořenům 
Starý věk jedl hodně zeleninu, vlastně převážně. O olympioníkovi roku 668 Charmidovi ze Sparty se traduje, že se živil pouze sušenými fíky! Masinissa Numidský měl posledního potomka z dohromady 54 Methymnata v 86 letech. Ještě od av roky později vedl svou poslední, vítěznou válku. Jedl prý výhradně chléb bez masa. • Jakousi záhadou se od roku 1820 (n. l.) traduje v angličtině a francouzštině název macédoine/macedoine, označení pro zeleninový nebo ovocný salát, někdy u Francouzů v mayonnaise či aspiku, velmi často luštěninový. Prý se tomu říkalo a říká tak pro národnostní pestrost osmanské "Makedonie", popř. Alexandrovy říše (?). V angličtině se macedoine přeneslo na jakékoli směsy, a to i nepoživatelné...

Typů jako ryze masožravý Máximinus Thráx (235 až 238 n. l.), první římský císař, který nikdy nespatřil Věčné město, a pravděpodobně také první z Germánů vládnoucích Římanům, bylo vzácně. Také jeho syn a spoluvládce či caesar C. Iúlius Vérus Máximus byl masožravý, ale jen zvěřiny a všeho, co bylo uloveno, ničeho chovaného.

Máximus byl vůbec podivín, jehož krásou byli všichni nad to uneseni: nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy. Byl též vysoký, ne jak však jako jeho otec, který daleko přesahoval dva metry. Kromě toho měl Máximinus měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Máximiní, Máximinova bota! Ruku k políbení podával později císař Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary.

Naopak císař Gordiánus II. z dobré římské rodiny usazené v Africe ("vládl" několik dnů na jaře roku 238 a také se do Říma nepodíval) byl znám svým vegetariánství a velkou spotřebou jablek; tím jediným ostatně stačil vstoupit do dějin (z pozdějších tvůrčích myslitelů byl zřejmě nejznámějším vegetariánem Leonardo da Vinci). Kromě požírání jablek vypil hodně chlazených nápojů (viz zde níže). Jinak byl střídmý. Měl rád kořeněná vína růžemi, pistáciovou pryskyřicí a pelyňkem. 
O vitaminech neměli staří ani tušení. Ostatně uměle isolován byl vitamin C až 4. dubna 1932.

Před Gordiánem byl velkým milovníkem nemasitých jídel Clódius Albínus, císař roku 195 n. l. Nalačno prý dokázal zhltnout pět set fíků, nebo sto kampánských broskví či deset ostijských melounů či dvacet liber hroznů, tj. asi deset kilogramů. Ale také sto kvíčal nebo čtyři sta ústřic. Jeho žroutství ale nebylo příčinou tak krátké vlády. Jeho předchůdce Didius Iúliánus měl velmi často luštěniny a zeleninu, ačkoli ho k tomu právě nenutily náboženského důvody. Sele nebo zajíce prý měl i natřikrát. Když se stal na krátko císařem, rád se prý přecpával a hrál v kostky.

Těstoviny znal celý předněvýchodní i antický svět a jistě není pravda, že by pastu přinesl až Marco Polo z Číny. Slovo pásta (lat. sg.) však znamenalo buď vykrmené kuře (poularde, nadívané kuře, pullus farsilis), nebo řec. paston/pl. ta pasta, popř. hé pasté, od "pastos/posolený", byla původně ječmená kaše se sýrem a masem, vlastně směs s najemno nakrájenými kousky čehokoli (z toho franc. pâte); srov. novořec. řec. pasta/koláč (nezaměňovat s hé pasté, skříňka, místností pro nevěstu a obecně pokoj). Na hellénskou "pastu" navazuje gyros a turecký döner kebab. Proti starému věku je pozdější novinkou těsto sušené, vynález Arabů ze sicilského Palerma, odkud se vedle jižní Itálie v 9. století oklikou vracela stará kuchyně z Orientu do Evropy. Arabská těstovina/pasta se jmenuje šawarma a za Oceán ji exportovali libanonští křesťané ve třicátých letech 20. století: v mexickém Puebla se její podoba, ovšem s masem vepřovým, začala jmenovat tacos al pastor. 

Těstovinu smaženou na oleji Římané znali (laganon, lat. laganum, z toho it. lasagna), ale dávat na těsto sýr, rajčata a oregano je nápad až 19. století (pita, pizza). Nudle, vařenou těstovinu, jak dokladují archeologické nálezy z La-ťia (Lajia) v provincii Čching-chaj (Qinghai), jedli už neolitičtí Číňané kolem roku 2000 př. n. l.

Bez česneku, to skorodon, álium, v kuchyni ani ránu. Průvodním znakem Římana byl prý zápach česneku, prý to byl tělesný odér republikánských staromilců. Za císařství byla vůně česneku projevem rustikálnosti a ze známých lidí k němu měl sklony císař Vespasiánus. Ostatně za Claudia žil Vespasiánus v ústraní a živil se obchodováním s dopravními prostředky, přesněji mezky. K vojenské slávě ho vrátil teprve Neró, když Vespasiána poslal udělat pořádek do Iúdeje. • V moderním světě ultramoderních Italů to je někdy trochu jinak. Mediální magnát a významný politik Silvio Berlusconi například svým kuchařům zakazoval vařit s česnekem a cibulí, neboť prý měl hrůzu z toho, že bude cítit z úst...

Konsumace hovězího podléhala na italském venkově rozšířenému tabu na porážení zvířat. Je pozoruhodné, že výroční oběti především Iovovi a ostatním z římského pantheonu zcela pod jinými jmény převzatého od Hellénů se konaly téměř výhradně v Římě, centru říše (o chianinském býku viz pod Cortóna).

Zato velkochovy prasat jsou doloženy v Etrúrii, tzn. v dnešní Toskáně, u belgických Menapiů, v Germániích se v oborách ve velkém chovali zající a jeleni, z Belgické Gallie známe velkochovy drůbeže (Belgové nemají s dnešním vlámsko-valonským slepencem nic společného: jen se roku 1830 hledalo jméno státu pro jednu německou královskou famílii).

Mezi zámožnými obyvateli říše byly oblíbeny různé směsice masitých jídel. Jako Helléni jedli také Římané párky, buřty a jelita, známé již z dob homérských (tehdy žaludek plněný tukem a krví). Císař P. Aelius Hadrianus (vládl 117 až 138) proslavený ozbrojenou imperiální mírumilovností a tím, že po tvrdé válce zrušil Jerusalém a zakázal v něm Židům bydlet, miloval svůj kulinářský vynález tetrafarmakon či pentafarmakon, tj. „čtyř-, nebo pětilék“ z bažantího a pávího masa, vepřové dělohy, šunky s těstem a zvěřiny (jiní ve starověku soudili, že pentafarmakon dal poprvé uvařit neduživý L. Ceiónius Commodus alias adoptovaný L. Aelius Vérus Caesar; svého adoptivního otce nepřežil).

Obecně lze z dochované zhruba tisícovky receptů ze starověku soudit, že římská kuchyně by dnešnímu konsumentovi nechutnala. Dnes má italská kuchyně lepší pověst než novověká řecká, ale dost možná, že je to výsledek desetiletí systematických public relations. Hellénský a římský kuchař skládal sladké se slaným a kořeněným dohromady. A to ještě neznali všechna asijská koření (a kdyby, náš odpor ke starým mňamunkám by byl ještě větší).

Hřebíček se poprvé dostal do Středomoří z Indie až roku 335 n. l. do Konstantínopole. V Číně bylo toto jihoasijské koření po několik staletí dokonce symbolem dvorské etikety: dvořané drželi hřebíček v ústech, aby měli vonný dech, když promlouvali s císařem.

U Římanů mnohdy zřejmě nerozhodovala chuť, ale nezvyklost stravy. Dokázali sníst sovy, orly, plameňáky, pávy, labutě, papoušky apod., hlavně když to bylo originální, posypané horou všelijakého a co nejdražšího koření a udělalo dojem. Mezi dlouho oblíbené pochoutky Římanů patřil plch, glís/glírés, pečený v medovém obalu nebo s nádivkou (Hellénům byl tento pokrm znám, ale nepropadli mu). Plši patřili na velkých hostinách k předkrmům, až je jako odpornost zakázal na hostinách podávat Ti. Claudius a dávno předtím za republiky, srov. pod hostiny (3). V jihobabylónských Borsippách znali jinou kulinářskou bombu, která se však na západ nerozšířila: měli tam, pravděpodobně uhnízděné v chrámových ruinách, nezvykle velké netopýry/nykterides, které požívali a nasolovali, zřejmě pro export... 

(pokr.)