137-134

 

************************************************************

137.

Ol. 160, 4

175 SE

111 AE

(Hérákleitos II.)

a. u. c. 617

M. Aemilius Lepidus Porcina a C. Hostilius Mancinus

************************************************************

V Syrii byl usurpátor Tryfón Autokratór oblehnut Antiochem VII. Euergetem v Apameji Syrské, posledním Tryfónově útočišti. V bezvýchodné situaci si Tryfón Autokratór vzal život: samostatně vládl od roku 142, u moci byl od roku 145. Jeho smrt lze datovat již do roku 138. Antiochos neproslul pouze svou válkou s Parthy, viz roky 130sq., ale též velmi nákladným dvorním životem. Pořádal pro "lid" údajně denně hostiny, jejich hosty obdarovával zvířaty a ptáky, celými i upravenými na stůl, sladkostmi, myrrhovými věnci a kadidlem; srov. rok 113 a jako inspiraci pro Římany rok 33. Rozmařile si počínal rovněž na parthské frontě roku 129, viz tam. 

V Hyrkánii se poprvé pokusil o útěk na západ internovaný Seleukovec Démétrios II. Níkátór (srov. rok 141). Démétrios v zajetí užíval veškerých královských výhod. V útěku mu byl nápomocen jeho přítel Kallimandros, který se za nimi vypravil pustinami převlečen za Partha. Oba však byli dopadeni a přivedeni zpět; Kallimandros byl za věrnost dokonce parthským králem odměněn (srov. následující rok a rok 110).

Podle jedné tradice se dostal tohoto roku (neboli roku 1880 Abrahámovy éry) v Edesse v Osroéně či Orroéně k moci jistý Orháj bar Chewjá (vládl do roku 132). Viz však rok 132, kde o začátcích této arabské dynastie.

Karneadés z Kýrény předal scholarchii v Akadémii jedenáctému scholarchovi Polemarchovi z Níkomédeie. Roku 131 ji převzal na dva roky Kratés z Tarsu a po něm Pún Kleitomachos z Karchédonu, který tuto funkci vykonával do roku 110, viz tam a srov. rok 129. 

Před rokem 137 se v Athénách pro své stáří otrávil scholarchos stoické školy Antipatros z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie a autor mnoha spisů; jiné biografické údaje neznáme. Jméno jeho nástupce neznáme. Po roce 129 se scholarchem stóické obce stal Panaitios z Rhodu (srov. tam).

Římané pod konsulem C. Hostiliem Mancinem byli v Přední Hispánii několikrát Arevaky poraženi a znovu u Numantie na témže místě, kde roku 153 Q. Fulvius Nobilior. Konsulovi nepřály od začátku věštebná znamení, dokonce se mu rozutekla o auspiciích ptáci. Když se naloďoval v lokalitě Herculis portus/asi přístav Cosy, jakýsi hlas mu říkal "Zůstaň/mane, Mancine". Římané byli obklíčeni Keltibéry ve vlastním táboře. 

Konsul v hrůze ze zprávy, že Arevakům táhnou na pomoc Kantabrové a Vakkajové zakázal dokonce v noci rozdělávat v ležení oheň a vojáky odvedl do starého ležení Q. Fulvia. Zde byl oblehnut a aby se vyhnul osudovému útoku na tábor vzdal odpor. Mír s rovnocennými podmínkami pro obě strany, který C. Hostilius v této situaci uzavřel a na který přísahal, senát po novém soudním rozhodnutí sporu Mancina s posly Keltibérů opět odmítl a do války poslal Mancinova kolegu M. Aemilia Lepida (viz následující rok a 139)

Podmínky vyjednával Ti. Sempronius Gracchus, který v Mancinově armádě sloužil t. r. jako quaestor. Když Římané vyklidili ležení, zbytky si rozebrali Arevakové. Gracchus si vzpomněl, že v táboře zapomněl své úřední výkazy vedené na tabulkách. Vrátil se s několika přáteli, byl Numantiny přijat ve městě, pohoštěn a přátelsky propuštěn. V Římě se ze spoluviny na ponižujícím míru dokázal vyvléci, o osud Mancinův se nijak nezajímal a odtud pramenil konec přátelství se Scipionem Aemilianem. 

Římská vojenská ostuda byla v tom okamžiku rekordní: čtyři tisíce (celkově osm tisíc i s těmi ve městě) Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů (nižší údaj: třicet tisíc); tento poměr se v římských dějinách již nikdy neopakoval (srov. opačný poměr ve prospěch Římanů roku 69 a srov. v indexu pod legie). K debaklu prý došlo v den, kdy v Numantii zasnubovali otcové dcery. O jednu dívku se ucházeli dva a otec "ji slíbil tomu, který přinese uťatou římskou pravici/ut ei illa nuberet, qui hostis dexteram attulisset". Vypravili se tedy na Římany, přidali se další: jak to po bitvě dopadlo se svatbou, nevíme. 

D. Iunius Brutus, nyní jako prokonsul v čele nové provincie Hispánie-Lúsítánie (viz předešlý rok), táhl až k ústí Tagu a obsadil zbývající Lúsítánii až k Oceánu. Opevnil městečko či osadu Olysipo, pozdější Lisboa/Lisabon, a používal ji spolu s Morónem/dn. Almeira v P jako základny pro svá tažení. Římané se pod ním poprvé objevili v Gallaecii/Gallaikové v Zadní Hispánii. Překročil řeky Durius a Limii/jmenovanou v pramenech též jako Léthé a lat. Oblivio jako první z Římanů, neboť jeho vojáci váhali a sám šel do vody v čele armády, a v řadě bitev porážel Gallaiky. 

Došel až k řece Minius (řec. Nimios; dn. Miño, Minho) a 9. června na neznámém místě rozprášil gallaické Brakary se spojenci: traduje se, že v bitvě padlo na padesát tisíc Keltibérů, šest tisíc bylo jato. Vettónská Talabriga/lat. jménem Caesarobriga v údolí Tagu s Římany uzavřela pakt, ale vzbouřila se a pacifikována se spolehla na milost Brutovu. Pozoruhodností pro Římany byl velký počet žen, které bojovaly a umíraly po boku svých mužů, zajatkyně si samy braly život než dožít v otroctví. Viz dále rok následující.

Konsul M. Aemilius Lepidus Porcina byl jako politik znám též jako dobrý řečník a bojovník za tradiční práva patricijů. Proslul též obesní nemotorností/dia tén barytéta kai dyskínésián tú sómatos, s níž byl naprosto neschopen vést válku/achréstos én en tais kata polemon energeiás, jak se tradovalo.problému s weekendovým domem viz rok 124. O jeho  ● Od jeho konsulátu rozhodoval o působišti quaestorů senát.

 

************************************************************

136.

Ol. 161, 1

Antipatros z Épeiru (první z Épeirótů)

176 SE

112 AE

(Tímarchidés II.)

a. u. c. 618

L. Furius Philus a S. Atilius Serranus

************************************************************

V Parthii druhý pokus o útěk z Hyrkánie internovaného Seleukovce Démétria II. Níkátora se rovněž nezdařil (srov. předešlý rok). Někdy v té době v Babylónii a východním Středomoří pozorováno částečné zatmění Slunce (15. dubna).

Na Sicílii přijal vůdce bojujících otroků po té, co se jednotlivé skupiny spojily, královský titul a diadéma (srov. rok 138). Eunús si dal trůnní jméno Antiochos. Stát bojujících otroků byl vnitřně organisován po vzoru říše Seleukovců a s utopickými prvky. Když se praetorským oddílům nedařilo revoltu zkrotit, dostal Sicílii za provincii konsul roku 134 C. Fulvius Flaccus. Také neuspěl. O bojích nevíme nic ani to, zda vůbec do provincie dorazil. 

Povstalci ovládali na ostrově podle všeho mnoho měst. Aitné soptila následujícího roku více plamenů než obvykle a valily se z ní proudy lávy, ale o válce s otroky na ostrově z let 135 a 134 nevíme nic. Roku 133 bojoval na ostrově konsul L. Calpurnius Piso Frugi, který dokázal dobýt Messánu, srov. o jeho tvrdosti vůči vlastním vojákům roku 133. Otroci, kteří se zde zmocnili vlády, ovšem předtím nijak svobodným občanům neškodili. Říman zde pobil na osm tisíc otroků. Kdo z otroků pád města přežil, toho dal upevnit k rozsoše, tedy ukřižovat/quos capere potuit, patibulo suffixit.

Bylo zaznamenáno, že vzbouřenci pocházející ze Syrie utínali zajatcům ruce nikoli v zápěstí, ale celé paže. Z doby války s otroky pochází dojemný příběh otce a syna Gorgů z Morgantíny, místních boháčů. Syn zvaný Kambalos byl na lovu a narazil na bandity. Na pěším úprku před nimi se s ním srazil otec, který byl na vyjíždce s koněm. Otec sesedl, aby dal koně synovi, syn odmítal otcovu nabídku a zatímco se v slzách dohadovali o tom, kdo může přežít, dorazili lotři a zabili oba.  

V Přední Hispánii prokonsul M. Aemilius Lepidus, viz rok předešlý, byl na tažení proti Vakkajům, které křivě obviňoval z podpory Numantinským menáží. Vydal se na výpravu přes varování poslů vyslanými z Říma senátem. Při obléhání vakkajského města Pallantia neuspěl, armáda měla zásobovací potíže a při hysterickém nočním úprku odtamtud utrpěl se svými lidmi těžkou porážku přirovnávanou k předchozí Hostiliově před Numantií; výši ztrát neznáme. 

Odvolán vrátil se domů jako prostý občan, na kterého čekala pokuta: v Římě Aemiliovi Lepidovi vytkli, že v době tak zlé pro říši (tedy v Hispániích) spustil další válku; kromě ostudy piokutovaného optimáta (výši neznáme) nepostihlo nic. Konsul roku 135 Q. Calpurnius Piso, nový velitel pro numantinskou válku, se přímému okolí města raději vyhnul, plenil kraj kolem Pallantie a přezimoval na území Karpétánů. Viz dále rok 134.

Senátoři předtím vydali keltibérským Numantincům bývalého konsula C. Hostilia Mancina (viz předešlý rok), protože nepřijali podmínky míru, který s Keltibéry předešlého roku uzavřel v nouzi, byv s armádou oblehnut. Pod hradby Numantie ho nahého doručil konsul L. Furius: arevačtí Numantinci konsulův život nepřijali a propustili ho. V Římě ho vyhodili ze senátu, o což se zasloužil tribun lidu P. Rutilius roku následujícího s tím, že ho nepokládá za římského občana. Zda to bylo konečné rozhodnutí, nevíme, a o jeho dalším osudu není známosti; žádný ze vznešených Hostiliů, klanu původně plébéjského, se prý už v kurii neobjevil. • Je to další případ zacházení s bývalým konsulem, ale zároveň jediný "elegantní" způsob, jak se ostudné smlouvy zbavit (viz rok 321, ale také 236).

Konsul L. Furius si hispánskou provincii vylosoval a aby měl dokonalé svědky svých velkých armádních činů, angažoval jako legáty s sebou konsuláry Q. Pompeia (141) a Q. Caecilia Metella Macedonika (143), muže, kteří se navzájem osobně nesnášeli, ale ještě se setkali jako kolegové roku 130 v úřadu censorském. Moc mu toho dosvědčovat posléze ani nemuseli...  

V Zadní Hispánii-Lúsítánii vypuklo v římských zádech povstání Gallaiků, ale prokonsul D. Iunius Brutus se vrátil a povstalce pacifikoval. Pak, asi v letech 135-134, táhl na pomoc M. Aemiliovi Lepidovi, svému příbuznému, tísněnému Vakkaji, viz zde výše, a slavně se vrátil do Říma ke svému triumfu asi roku 133. Z kořisti dal Iunius Brutus Callaicus postavit na Martově poli chrám Martovi, jak bohu slíbil v Hispániích, se sochou sedícího boha, dílo asi Skopovo; vedle Marta/Area stála Skopova nahá Afrodíta/Venus. Do chrámového vestibulu dal Brutus vypsat verše svého přítele, tragika Accia.  

Do Říma se vrátil ze své okružní cesty po „Orientu“ P. Cornelius Scipio Aemilianus. V Pergamu byl v roce 138 ještě před smrtí Attala Filadelfa (srov. rok 139). Hned se o něm začalo spekulovat jako o spáse pro numantskou ostudu, viz rok 134. • Podle censu Ap. Claudia Pulchra a Q. Fulvia Nobiliora měl římský stát 317 933 občanů; 58. lustrum.

Za praetury P. Mucia Scaevoly, cos. 133, žaloval začínající, nicméně uznávaný tragický básník L. Accius jistého míma, že ho za svého představení z podia urazil; o co šlo, nevíme. Soudní výrok Muciův dal literátovi za pravdu. Acciovou poslední známou tragédií byl Téreus, poprvé hrána roku 104 (nedochována). Ve podobné soudní při později C. Caelius Caldus, tribun lidu 107, cos. 94, naopak osvobodil muže, kterého pro urážku žaloval autor C. Lucilius.  

Kolem roku 136 se narodil L. Marcius Philippus, cos. 91, řečník a nevyhraněný politik, nakonec sullovec. Zemřel kolem roku 75. Jeho stejnojmenný syn byl cos. 56.

 

************************************************************

135.

Ol. 161, 2

177 SE

113 AE

(Dionýsios III.)

a. u. c. 619

Ser. Fulvius Flaccus a Q. Calpurnius Piso

************************************************************

V illyrské Delmatii podmanili Římané pod konsulem Ser. Fulviem Verdaje/Vardiaiové, Ardiaiové a Palarie ohrožujícími přes varování loupeživými vpády provincii. Senát útočníkům nakázal nahradit škody, což neudělali, takže se proti nim vypravil konsul s deseti tisíci pěšími vojáky a šesti sty jezdci; tažení tedy silnější, Illyry brali Římané vážně. O konci Flakkova tažení a bojů zpráv není, snad uzavřena výprava jedinou bitvou (?). V jiné části Illyrie, v Rhízonu, skončila vláda lokálního dynasty Ballaia, známého pouze z mincí (vládl od roku 167)

V Thrákii se dostali Římané pod praetorem M. Cosconiem do bojů se Skordiskykteří čas od času ohrožovali ze svých sídel v kraji kolem soutoku Sávy/Savus s Dunajem/Istrem v dnešním Srbsku provincii Macedonia. Cosconius je podle všeho zahnal. Srov. o nich roku 155 a z roku 114 je holá zmínka o vítězství Skordisků nad Římany, souvislosti ani rozsah neznáme/in Scordiscis cladis accepta.

V Pergamu seznámil 4. dia 4. roku své vlády/říjen t. r. král Attalos III. dopisem zachovaným na stéle se svým rozhodnutím o zavedení fryžského kultu Dia Sabazia do města, srov. k tomu rok 139 v Římě. Je to třetí text následující jmenování Athénaia knězem Dia Kathégemona roku 142, viz tam, královým strýcem Attalem II. 

Athénaios se tímto stal dědičným knězem/hiereus dia genús Sabaziovým, jehož kult přinesla ze své rodné Kappadokie Stratoníké, Attalova matka, která "zbožně odešla ke všem bohům, hlavně k Sabaziovi, kterého přinesla jako boha svých předků do naší vlasti/pros hapantás men tús theús eusebós prosénechthé, malista de pros to Dia ton Sabazion, patroparadoton auton komisása eis tém patrida hémón". Za sídlo fryžského kultu a jeho slavností určil mladý král chrám Athény Níkéforos.    

V Iúdaji Velekněz a vládce/řec. stratégos kai archiereus Židů Simón, který byl u vlády od roku 143, byl v měsíci šabátu/asi v únoru u Jericha zavražděn během hodování zetěm Ptolemaiem, synem Abúbovým (jméno Simónovy dcery neznáme), vojenským velitelem kraje kolem Jericha/řec. Hierichó. Pučista se zmocnil Simónovy vdovy a dvou jejích synů. Třetí byl v té době v Gazaře a vrahy vyslané Ptolemaiem zlikvidoval. 

Ptolemaios se pak spojil s králem Antiochem Euergetem a sám chtěl vládnout Židů. Předešel ho však poslední a nejstarší Simónův syn Ióannés Hyrkános I. (aram./hebr. Jehóchánán/Jochánán ha-Hurkanus), který byl Židy v Jerúsalému uznán veleknězem a králem. Jako první židovský dynasta od roku 587 (srov. tam) vládl s titulem král do roku 104. 

Následovaly boje v Palaistíně mezi jednotlivými židovskými skupinami. Ptolemaios byl oblehnut v pevnosti Dagón u Jericha, kde držel Ióannovu matku a oba Hyrkánovy sourozence. Dával zajatce na očích obléhatelům mučit na hradbách. Po mnohaměsíčním obléhání Ptolemaios Hyrkánovu matku a bratry Iúdu a Mattathiu zavraždil a unikl k arabskému dynastovi Zénónovi Kotylovi, vládci ve Filadelfii, dnešním jordánském Ammánu (kraj již byl zřejmě arabisován). O osudu Ptolemaiově není známo dále nic. 

Podle jiné verse zavraždil Ptolemaios oba Hyrkánovy sourozence již za atentátu na otce. Viz dále rok 101 a srov. rok 84, o nastávající válce s Antiochem VII. viz roku 132sq.

Ióannés Hyrkanos I. během své vlády mimo jiné podrobil Idúmaje/Edomity, Edom, kmen příbuzný Israelcům, původně sídlící jihovýchodně od Mrtvého moře, viz rok 129. Po roce 587 se stěhovali do tehdejší jižní části Iúdaje kolem Chebronu/Hebronu a jejich stará sídla zabírali arabští Nabatajové. Aby směli Idúmajové nadále žít ve svých nových krajích, museli se dát obřezat a žít podle židovských zákonů (srov. osud Itúrajů roku 103, ale odpor obyvatel hellénisované Pelly roku 84).

Za Hyrkánovy vlády se poprvé ostřeji projevilo další nábožensko-sociální schisma Židů. Rozdělili se na farisaje (řec. farisaioi), hebr. perúším/"oddělené", a na saddukaje (řec. saddúkaioi), henr. seddúkím/na ty, kteří žijí podle Sádoka (srov. rok 455). Původně spočívaly rozdíly ve výkladech svatých textů. Farisajové, nejrozšířenější směr mezi Židy, zahrnovali do výkladů židovské ethiky vedle psaného Mojžíšova odkazu též orálně tradované právo a věřili v posmrtný život (k tomuto směru měl později blíže Ježíš, ústřední postava křesťanského mythu). Saddukajové náležející k aristokracii a chrámovým kněžím obojí odmítali, věřili pouze písemnému odkazu tóry, nepřipouštěli existenci andělů apod. 

Třetí větší skupinou byli essejci, kteří kladli veškerá konání do rukou osudu (srov. v indexu s. v. chasidové). Saddúkajové naopak ponechávali lidské vůli rozhodující roli, kdežto farisejové připouštěli, že se kromě osudového určení dějí věci spontánně a zčásti že jsou v naší moci. Ióannés Hyrkános byl odchovancem farisejů, viz pak jeho otočení roku 110. Časem přibyly rozpory politické a sociální, které zanikly až roku 70 n. l. zničením druhého Jahweho chrámu Římany. Srov. rok 110.

Z Egypta z 22. dubna t. r./29. gorpiaia 35. roku vlády pochází odpověď alexandrijského krále Ptolemaia VII. a jeho královen Kleopater II. a III. na petici/enteuxis občanů hornoegyptských Omb v blíže neznámé věci týkající se jejich gymnasia, možná kolem zakladatele gymnasia, dvořana (?), jehož jméno se nedochovalo. Fragment textu ze stély s královským rozhodnutím, dopisem králů členům gymnasia a dopis králů stratégovi Boéthovi zachoval jména vyslanců Ombských Alkimacha a Themistoklea, tedy lidí z hellénského prostředí, snad ptolemaiovských armádních kolonistů. 

Kolem roku 135 se narodil Poseidónios z Apameie zvaný Áthlétés/Borec, filosof střední stoy, žák a nástupce Panaitia z Lindu v jeho rhodské škole/scholé, polyhistór a guru římských elit. O jeho zázemí a životě nevíme nic. Na Rhodu se mu dostalo občanství a vysokých funkcí. Roku 87 byl poprvé v Římě jako vyslanec, čili někdy předtím zastával úřad prytanův. Zemřel roku 51, srov. tam. O jeho díle viz v indexu s. v. dějepisci (1). 

Jménem je znám ještě Poseidónios z Alexandreie, žák Zénónův, srov. v indexu s. v. školy (4), Poseidónios z Olbie, sofista a historik doby neznámé, autor komentářů k Démosthenovi, řečnických cvičení, dějin Attiky o čtyřech knihách, Libye/Libyka o 11 knihách, o kraji kolem Tyru/peri tés Tyrikés chórás, tedy zřejmě o dn. Podněstří. Lékař Poseidónios z doby raně hellénistické psal o duševních chorobách, které nezpůsobují daimoni, ale původu že jsou tělesného. Jiný Poseidónios složil spis o věštbách na základě mrkání ptáků (není-li shodný s Apamejanem) a pravděpodobně dalším Poseidóniem byl autor historické monografie O Perseovi/Peri Perseós

Podle části novověkých historiků vypukla první válka otroků na Sicílii až tohoto roku (srov. ale rok 138).

 

************************************************************

134.

Ol. 161, 3

178 SE

114 AE

(Níkomachos II.)

a. u. c. 620

P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus II. a C. Fulvius Flaccus

Rok 1 éry provincie Asia

************************************************************

V Attice vypuklo povstání otroků, které bylo potlačeno hned následujícího roku, anebo patří do jara roku následujícího (pokud by mělo korespondovat s událostmi v Pergamu), srov. rok 138.

O sicilském tažení konsula C. Fulvia viz u roku 136. 

Válečnými vavříny ověnčený konsul P. Cornelius Scipio Aemilianus (51) z vůle senátu i lidu válčil v Přední Hispánii. Nekonal nové odvody, ale spolehl se na dobrovolníky a na v poli zkušené starší vojáky a žoldnéře římských spojenců. Doprovázelo ho do provincie pět set jeho přátel z řad klanových klientů a osobních přátel. Do Hispánie oddíl čtyř tisíc mužů odvedl Q. Fabius Buteo, sám s několika důvěrníky cestoval rychle do hispánského ležení svých předchůdců, aby se seznámil s místem války a aby obnovil bojovou morálku zvlčilých jednotek. 

Scipio Aemilianus zakázal mužstvu vlastnit vozy se soumary, vojáci museli prodat své majetky, které neměly nic společného s válkou, vykázal z ležení na dva tisíce prostitutek, také ovšem různé obchodní podnikatele, věštce a lidi toho typu. Pro svou obživu si směli z kuchyňského náčiní vojáci podržet jen kotlík, rožeň a jeden pohár, k tomu jídlo na třicet dnů. Opustil stálá ležení, cestou k Numantii dával budovat nová, kopat příkopy a stavět kolové hradby a znovu je zahrabávat a strhávat, od rána do večera. Vojáci museli s sebou na pochodu tahat po sedmi kůlech (?). Srov. podobná opatření Q. Caecilia Metella, cos. 109, za jeho numidského tažení proti Iugurthovi. 

Teprve takto pacifikovanou armádu použil pro válku. Dal sklízet pole v celém kraji a v rovině před Pallantií jmenovanou v historiografiích jako Koplanion/Complanium Římané jen se štěstím unikli nastraženým zálohám, ale ztrát doznal jejich trén.  

Vakkajové, kteří dodávali Numantinským potraviny, se skryli za hradby měst, než na podzim Scipio Aemilianus dorazil pod Numantii, aby zahájil její obléhání. 

Otevřené bitvě s Arevaky se vyhnul a dal vybudovat dvě velká ležení, jednomu velel sám, druhému jeho bratr Q. Fabius Maximus Aemilianus. Římany jejich letitá hispánská ostudě velmi mrzela, chtěli ji sprovodit ze světa za každou cenu, takže se pod hradbami či valy Numantie před zimou na rok 133 sešly také pomocné sbory všech římských spojenců: byla to učiněná výkladní skříň středomořské supervelmoci.

Micipsovým jednotkám z Numidie se dvanácti slony velel mladý Iugurtha, viz o jeho původu roku 120, o Micipsovi rok 149: Scipio Aemilianus si ho oblíbil, takže ho po válce Micipsovi doporučil. Iugurtha, který nebyl vychováván v luxusu, se tu kromě římského válčení seznámil se snadnou zkorumpovatelností Římanů: "V Římě je na prodej vše/Rómae omnia vénália esse." Pod Numantií začal svou karieru též Iugurthův budoucí nepřítel a postrach optimátů C. Marius; prý zaujal Scipiona Aemiliana svou zmužilostí. 

Pomocné sbory poslal Attalos Filométór, byl to jeho asi první a též poslední zahračně politický skutek (srov. k tomu nápis u roku 138), a dokonce Seleukovec Antiochos Euergetés, jehož osobní dary dal Říman rozdělit mezi vyznamenané vojáky: obléhání obklíčených Keltibérů se stalo společenskou a politickou příležitostí prokázat oddanost velké Rhómě (Euergeta zřejmě Scipio Aemilianus potkal za své cesty Orientem roku 139sq.). 

Pod městem-oppidem Arevaků, které hájilo asi osm tisíc ozbrojenců, viz roky předešlé, se sešlo na šedesát tisíc vojáků. Vlastních Římanů sloužilo v této armádě jen odhadem nejvýše čtvrtina. 

V Římě zemřel konsul roku 144 Ser. Sulpicius Galba (narozený kolem roku 194), neúspěšný vojevůdce, srov. roky 153 a 151, a politik proslulý řečnickou zdatností.