379-387

***********************************************************
379. 
Ol. 289, 3

690 SE
626 AE
neznámý
a. u. c. 1132
D. Magnus Ausonius a Q. Clodius Hermogenianus Olybrius

***********************************************************

Valentovým nástupcem na Východě jmenoval pět měsíců po adrianopolské katastrofě 19. ledna v Sirmiu Gratianus Flavia Theodosia I. (32, augustem do 395). Pocházel z Cauky na území Vakkajů v Hispánii Tarrakónské, dn. Coca v Kastilii, kde se narodil 11. ledna 347 z rodičů vojevůdce Západu Flavia Theodosia a Thermantie. Podle dobových nomenklaturních počtů byl 41. římským imperatorem.  

Mezi jeho předky byl prý Traianus, jemuž byl podobný postavou, vzezřením, prý i vystupováním. Byl společenský, štědrý ke svým lidem. Na rozdíl od Traiana se však neopíjel a zakázal na hostinách tanečnice a lascivní zábavu vůbec. Sňatky se sestřenicemi rovněž zakázal, srov. povolení ke sňatku s neteřemi roku 49 Ti. Claudia. Vzdělaností nevynikal, zajímal se však o historii. Ač augustem "Východu", nikdy se nedostal do (zeměpisné) Asie, a to ani na protilehlý břeh Kónstanínopole. Události a zdravotní stav ho nutily působit hlavně na Balkáně a v Itálii.

Sloužil v otcově tažení do Británie a roku 374 se stal "vůdcem"-generálem/dux Moesiae Primae. Když byl následujícího roku n. na začátku roku 376 popraven v Karthágu jeho otec, Theodosius se vrátil nakrátko do svého rodiště jako soukromník. Po smrti Valentiniana I. se vrátil do služby u armády na Dunaji a od roku 376 byl magister militum per Illyricum/velitelem všech jednotek na území Illyrika čili v této době od Nórika a Pannonií celého Balkánu včetně Achaie po Krétu. 

Gratianus ho vybral do role východního augusta pravděpodobně jenom pro to, že byl nejschopnějším z velitelů římského rodu po ruce. Svěřil mu ochranu před Goty diecese Dákie, Makedonie a Thrákie, které od Constantina patřívaly pod kontrolu západních augustů. Sám se vrátil do Trever. Theodosius ze Sirmia odešel do Thessaloníky, kde v následujících letech residoval. Gratianus posílil Theodosiův dvůr Richomerem, comitem domesticorum, který se v Thessaloníce stal magister peditum praesentalis (zemřel chorobou roku 392). Frank Flavius Richomeres byl strýcem Arbogastovým a z jeho potyčky s Fritigernovými Goty povstala roku 378 bitva u Adrianopole, viz rok předchozí.

 

Po Adrianopoli plenili gotské voje illyrské provincie. Jednomu velel Fritigernus, druhému Alatheus/Allotheus a Safrax/Safrac. Germáni využili chaosu v římské obraně a naplánovali si tažení po lodích na Dunaji, z Pannonií se chtěli dostat do Épeiru a udeřit na Helladu. Aby měli krytá záda, nejprve se na dáckém břehu Dunaje pustili do Athanaricha a jeho Gotů, viz rok následující.

Theodosiův vojevůdce Modarés/Modarios z královského gotského rodu, příbuzný Athanarichův, který krátce předtím přešel na římskou stranu, porazil kdesi v Thrákii 6. listopadu krvavě Goty, Alány a Hunny plenící zemi po adrianopolské bitvě a zmocnil se údajně čtyř tisíc germánských vozů a velkého množství zajatců: energie Germánům však neupustil.

Nový císař rekrutoval masově Goty, ale poslal je z logických důvodů sloužit do Egypta a odtamtud převelel k sobě do Makedonie a Thrákie římské vojáky. Germáni na pochodu obírali obchodníky a neplatili za proviant. Když se ve lýdské Filadelfii setkali s vojáky pochodujícími z Egypta, došlo k násilnostem, poněvadž legionáři se zastali okrádaných trhovců: na dvě stě germánských žoldnéřů bylo povražděno. Velitelem gotských jednotek začleněných do armády byl Peršan Hormisdés mladší, viz o něm rok 366.

Theodosius rozšířil počet nejvyšších armádních důstojníků, zmenšil územní pravomoci magistrů/c. "maršálů" a měl jich nejméně pět. Rovněž u legií zvýšil počty centurionů a tribunů, čímž sice získal oblibu mezi důstojnictvem, ale vyskočily náklady na armádu. Na velekorupčním systému nutícímu mužstvo vyplácet se u svých velitelů ze služebních povinností pozornostmi a podíly na proviantu nezměnil nic: kdyby se postavil nižším šaržím, rozklížilo by to armádu.

Germáni houfně zařazovaní po adrianopolském debaklu do legií se směli vracet ke svým rodinám a na své místo poslat náhradu. Chaos se pravděpodobně projevil na bojeschopnosti jednotek, armáda bez Germánů by nebyla již nyní schopna udržet celistvost říše a na velících místech se čím dál více objevovali Germáni: Theodosius byl pokládán za gotofila. Kromě toho opět vzrostly výdaje dvora a došlo na regulérní aukce míst ve správě provincií (srov. ovšem s aukcí augustovskou roku 193). Daňová zátěž provinciálů se proto ještě zvýšila. 

 

Že bude vládnout se vyjevilo rodičům ve snu, aby dali dítěti jméno znamenající "bohem daný"/lat. á deó datum, řec. mj. theodosios. A když se rozkřiklo, že po Valentovi povládne někdo s řeckými písmeny na začátku jména "Theod", vyložil si to tehdy Valentův dvořan Theodóros (řec. stejného významu jako Theodosios) ve svůj prospěch a v rámci antiošského procesu s údajnými protivalentovskými spiklenci byl odsouzen na smrt, viz antiošské procesy roku 371.

Theodosius I. byl dvakrát ženat. S Aelii Flavií Flacillou/řec. Flakilla, Plakilla, která rovněž pocházela z Hispánií, měl c. 377 syna Arcadia, 9. září 384 Honoria a asi 385 Pulcherii. Zbožná Flacilla zemřela roku 386 (bylo jí 30) jako augusta/řec. dolož. Augústa Ailia Flakkilla (48. v řadě, poslední před rokem 393) a rok na to se oženil s Flavií Gallou, dcerou Valentiniana I. a sestrou Valentiniana II. Asi roku 388 porodila Gratiana (zemřel před rokem 390), Aelii Gallu Placidii (narozena 392) a roku 394 Galla zemřela (zhruba 25) po porodu i s dítětem, synem Ióannem. Jeho dynastie skončila vládou vnuka Theodosia II. roku 450.

Roku 387 provdal Theodosios svou neteř a adoptivní sestru Serenu, též rodem z Hispánií, magistrovi militum per Orientem Stilichonovi pocházejícímu z vandalo-římské rodiny. Její starší sestru Thermantii provdal za dalšího z vojevůdců, jehož jméno neznáme. Gildonova dcera Salvina se provdala za Nebridia, synovce Flaccilly. 

Comes Africae Gildo byl Berber/Maur, syn domorodého krále Nubela, a jeho bratrem byl usurpátor Firmus, proti němuž bojoval Gildo na straně Theodosia staršího, viz rok 373. Proto mu císařský syn dal v Africe volnou ruku. S Theodosiem se postavil na stranu Magna Maxima, viz rok 387, nicméně Gildo odmítl Theodosiovi poskytnout podporu, resp. byl příliš laxní, ve válce s Eugeniem (394). Roku 396 se vzbouřil proti Theodosiovu synovi Honoriovi a rok na to byl poražen v poli vlastním bratrem Mascezelem/Maskeldélem a na útěku se v situaci bez šance oběsil, viz rok 375.

Stilichona jmenoval krátce před smrtí Theodosius magistrem peditum na Západě, kde vládl Honorius a zároveň ho určil za ochránce obou svých nezletilých synů (395).

 

Praefecti Urbi za Theodosia I. (předešlé viz rok 361): [někdy v letech 379-383 L. Valerius Septimius Bassus] 379 Flavius Hypatius, 380 Magnus Arborius, 380 Anicius Paulinus, 381 Valerianus, 381 Flavius Afranius Syagrius, 382 Valerius Severus, 382 Anicius Auchenius Bassus, 383 Aventius, 384 Q. Aurelius Symmachus, 385 Pinianus, 387 Sallustius, 387-388 Sex. Rusticus Iulianus, snad 389 Sex. Aurelius Victor (historik), 389 Ceionius Rufius Albinus, 391 Faltonius Probus Alypius, 391 Flavius Philippus a v letech 395-397 Florentinus, v roce 398 Lampadius a Felix, 399-400 Nicomachus Flavianus (poprvé).

 

V Armenii dal zavraždit král Varasdátés (panoval s římskou vůlí od roku 374) sparapeta/velitele armády Mušela Mamikoniana. Jeho místo zaujal bratr zavražděného Manuél a král musel před povstáním prchnout na římské území. Manuél pak porazil perské invasory. Jiná verse podání jeho osudu praví, že přijal za manželku Šápúrovu dceru (?) a to bylo augustovi podezřelé, zda to není příprava na odpadnutí k Peršanům. Theodosius dal posledního jménem známého olympioníka, viz rok 373, zatknout a vypověděl ho do Thúlé, kde pravděpodobně zemřel. Spekuluje se o tom, že Varasdátovým synem byl král Bahrám-šápúr/Vramšápúh a vnukem Artaxiás IV., poslední ze starých armenských králů, viz rok 387. 

Varasdátovým nástupcem jmenoval císař Arsaka III., prvorozeného syna Papy se Zarmanduchtou; jeho regentem byl Mamikonian. Za Arsaka sparapet provdal svou dceru jménem Vardanducht. Vládl do roku 389 n. 390, to již Mamakonian nežil, kdy se uzavřely dějiny římské části Armenie, viz rok 383. Podle jiné verse stanovil Theodosios spoluvládu obou synů Papových Arsaka/Aršak III. a Vologaisa/Vagharšak III. (do 387).

 

V Persii zemřel po dlouhé vládě Šápúr II., který vládl ještě nenarozen od roku 309, viz tam o kuriositě a viz rok 325. Za jeho vlády podle křesťanské tradice pátrali magové a archimagové, zarathuštriánští kněží, po křesťanech na perském území a údajně jich nejméně šestnáct tisíc dopadli a zavraždili. Nástupcem Šápúrovým se stal jeho bratr Ardašír II./řec. Artaxerxés a vládl čtyři roky do roku 383. 


***********************************************************
380. 
Ol. 289, 4

691 SE
627 AE
neznámý
a. u. c. 1133
D. N. Gratianus Augustus V a D. N. Flavius Theodosius Augustus I 

***********************************************************

Na Východě na podzim Theodosius I. vážně onemocněl a oslaben na duchu dal se thessaloníckým biskupem Ascholiem pokřtít. Před útočícími Goty vyrazil do pole kamsi do Makedonie, ale po nočním útoku a porážce svých oddílů unikl a vzápětí opustil s dvorem Thessaloníku. Gotové-Tervingové pod Fritigernem soustavně plenili římské území až do Thessalie, Épeiru a Acháje, Greutungové Alatheus/Allotheus se Safrakem plenili v Pannoniích; opevněná města provincií se udržela.

13. listopadu Theodosius okázalým průvodem poprvé vstoupil do Kónstantínopole. Druhého dne vyhnal z métropole ariány s biskupem Démofilem Kónstantínopolským, který se odmítl vzdát svého vyznání, a s ním odešel z města i Lucius, vyhnaný biskup alexandrijský: v Kónstantínopoli skončila čtyřicetiletá vláda ariánů vypuknuvší za Constantia II. Novým biskupem východní říšské metropole se stal krátce Grégorios z Nazianzu. Za povšimnutí stojí, že Theodosiova druhá manželka Galla byla ariánkou. Démofilos s příznivci se shromažďovali v kostele před hradbami u jakéhosi popsaného sloupku/kíonion a odtud vzešlo východořímské označení pro ariány exokíonítés n. exakíonítés

Theodosius setrval v Novém Římě do roku 387. 

Požádal Gratiana o pomoc proti Gotům a Taifalům, kteří využívali zmatků v římské armádě v Thrákii a Makedonii a sváděli s nimi boje, o jejichž rozsahu nevíme nic. Vedle výběrčích daní poslal Gratianus germánské vojevůdce Baudóna/Bautóna a Arbogasta (pokládaného někdy za jeho syna), Franky věrné Římu. Během následujícího roku se jim podařilo vytlačit Goty s jejich spojenci z Illyrika, kde římským vojskům velel Vitalianus, do Thrákie.

Je pravděpodobné, že Gratianus dal s Goty, Taifaly, Alány a Hunny rabujícím po Illyriku, uzavřít nyní mír a spojeneckou smlouvu, podle níž se skupiny bojovníků s rodinami/svými družinami směly usadit na římském území v Pannoniích popř. Moesiích; srov. rok 382.

 

Na Západě Macrianus, král alamannských Bukinobantů, který zůstal Římanům po míru s Valentinianem I. roku 374 věren, viz, padl při vpádu na území Franků v bitvě s jejich králem Mallobaudem, taktéž římským spojencem. Důvody neshod obou germánských mocnářů neznáme.

 

Z římské říše se 27. února stal definitivně křesťanský stát s jedním výlučným náboženstvím a se zákazem jeho sekt, jak nařídil edikt augustů Gratiana (21), Valentiniana II. (9) a Theodosia I. (33; srov. mediolánské dohody z roku 313; zde uveden v podobě, jak byl vyhlášen v Kónstantínopoli): Imppp. Gratianus, Valentinianus et Theodosius aaa. edictum ad populum urbis Constantinopolitanae. Cunctos populos, quos clementiae nostrae regit temperamentum, in tali volumus religione versari, quam divinum Petrum apostolum tradidisse Romanis religio usque ad nunc ab ipso insinuata declarat quamque pontificem Damasum sequi claret et Petrum Alexandriae episcopum virum apostolicae sanctitatis, hoc est, ut secundum apostolicam disciplinam evangelicamque doctrinam patris et filii et spiritus sancti unam deitatem sub parili maiestate et sub pia trinitate credamus. Hanc legem sequentes christianorum catholicorum nomen iubemus amplecti, reliquos vero dementes vesanosque iudicantes haeretici dogmatis infamiam sustinere nec conciliabula eorum ecclesiarum nomen accipere, divina primum vindicta, post etiam motus nostri, quem ex caelesti arbitrio sumpserimus, ultione plectendos. Dat. III kal. mar. Thessalonicae Gratiano a. V et Theodosio a. I conss.

Neboli:

"Imperátoři a augustové Gratianus, Valentinianus a Theodosius dekretovali lidu Města konstantinopolského. Chceme, aby všichni, jimž vládne pravá míra naší dobromyslnosti, setrvali v takovém náboženství, jaké božský apoštol Petr předal Římanům - náboženství jím kázané trvá do dneška - které k následování hlásá pontifex Damasus a biskup Alexandrie Petr, muž apoštolské svatosti. To jest, že podle apoštolského učení a evangelického řádu věříme, že otec, syn a duch svatý jsou jedním božstvem ve stejném majestátu a ve zbožné trojjedinosti. Nařizujeme, aby ti, kteří tento zákon následují, byli označováni za pravověrné křesťany, ostatní však aby byli pokládáni za pošetilce a šílence nesoucí ostudu kacířského učení. A jejich shromaždiště nesmějí dostat označení kostel. Stihne je nejprve boží trest, pak též budou biti mstou našeho konání, kterou jsme nebeským rozhodnutím oprávněni použít. 

Dáno v Thessaloníce 27. února roku 380/3. dne před březnovými kalendami (v roce) pátého konsulátu augusta Gratiana a prvního Theodosiova."

Viz též roky 341, 346sqq., rok 381 s připomenutím výnosu z 21. února 380 a rok 382. Řím se stal čtvrtým státem historie, v němž bylo křesťanství uzákoněno za jediné státní náboženství. Předcházela království Orrhoéné (216), Armenie (301) a Ibérie (326). • Srov. ovšem pozdější výsadu významného Germána Fravitty, jemuž Arkadius povolil vyznávat staré kulty, neboť na křesťanství nepřestoupil, viz rok 382.

 

Někdy kolem t. r. se narodil v Kónstantínopoli církevní historik Sókratés zvaný Scholastikos (zemřel kolem roku 440). Jeho Ekklésiastiké historiá navazuje na Eusebia z Kaisareie. Není známo, zda patřil ke kléru, vyznání byl níkajského a o podle toho velmi ošklivě hovoří o všech, kteří byli theologických názorů odlišných. Na Eusebia později navazoval v církevních dějích Theodórétos z Antiocheie, biskup v Kirrhu (narozen 393, zemřel kolem roku 460). Jeho dílo používal po jeho smrti jistý Gelasios z Kýziku, pokud se tak jmenoval (jiný Gelasios byl biskupem v Kaisareji Palaistínské, autor pojednání o níkajské synodě, další také složil spis o anomoiovcích/heteroúsiové, ariánských sektářích kázajících, že božský syn byl jiné podstaty než otec; původci hnutí byli Aetios z Antiocheie a jeho žák Eunomios z Dakor, biskup v Kýziku, současníci Theodosia I., srov. v indexu s. v. křesťanství).

Salamanés Hermeiás Sózomenos (též Salamínios Herm. Sóz.) původem ze vsi u Gazy a studovaný právník v Bérýtu věnoval Theodosiovi II. další zachované řecky psané církevní dějiny pojímající roky 323-439; srov. rok 313+. 

Kolem t. r. se kdesi v Hispániích, asi v Gallaecii, narodil historik a apologetik křesťanství Orosius (zemřel c. 420 asi rovněž tam, nyní však už pod vládou Suébů), kněžským jménem asi Paulus. Složil Dějiny proti pohanům/Historiae adversus paganos o sedmi knihách dovedené do roku 414, excerpta starých autorů s důrazem na katastrofy s ústřední myšlenkou, že bylo dříve hůře a nyní pod vládou monotheistů bude lépe. Jeho dobový náboženský universalismus postrádající národní náboj zůstal mezi levicovými křesťany aktuální dodnes:

"Inter Romanos, ut dixi, Romanus, inter Christianos Christianus, inter homines homo; legibus imploro rem publicam, religione conscientiam, communione naturam. Utor temporarie omni terra quasi patria: quia, quae vera est, et illa, quam amo, patria in terra penitus non est. Nihil perdidi, ubi nihil amavi: totumque habeo, quando quem diligo, mecum est, maxime quia et apud omnes idem est, qui me non modo notum omnibus, verum et proximum facit: nec egentem deserit, quia ipsius est terra et plenitudo eius, ex qua omnibus omnia iussit esse communia/Mezi Římany, jak jsem řekl, jsem Říman, mezi křesťany křesťan, mezi lidmi člověk; vzývám státnost zákony, náboženstvím sebevědomí, společenstvím přírodu. Podle okolností užívám celé země(koule) jako vlasti: poněvadž ta skutečná vlast i ta, kterou miluji, na zemi neexistuje. O nic jsem nepřišel tam, kde nic nemiluji. Mám (boha) vždy celého, vždyť ho mám rád, je (stále) se mnou, obzvláště poněvadž je pro všechny (jeden a) týž, seznamuje mne se všemi a přibližuje všem a budu-li v nouzi, neopustí mne, poněvadž jeho je země a plnost jeho, z níž přikázal, aby vše bylo všem společné."

 

K Theodosiovým dvořanům patřil Marcellus Empiricus n. Burdigalensis, autor sbírky farmaceutických receptů a magických praktik De medicamentis/O léčivech.     

 

***********************************************************
381. 
Ol. 290, 1

692 SE
628 AE
neznámý
a. u. c. 1134
Flavius Syagrius a Flavius Eucherius

***********************************************************

Na Západě Gratianus (22) přesídlil s dvorem z nejistých Trever na jih za Alpy do bezpečnějšího Mediolana. Jeho vladařským koníčkem byly zápasy v aréně; od dětství za něj vládli jiní, nesourodá palácová klika eunúchů, oblíbenců, vojáků, mezi nimiž upřednostňoval Alány. Aby se zalíbil zpohodlnělé armádní pěchotě, odlehčil na jejich žádost z jejich výstroje pancíře a přilby. Nicméně jinak to byl zažraný monotheista. S Valentinianem a Theodosiem vydal edikt daný v lednu t. r. v Kónstanínopoli praefectovi praetorio Eutropiovi zakazující haeretiků/kacířům, tedy těm z křesťanů, kteří nevyznávali níkajskou víru, zastávat duchovní úřad, chodit do kostelů a že se nesmějí organisovat, viz více zde dole. 


Na Východě byli Gotové kolem Tervinga Athanaricha vyhnáni ze svých sídel kdesi v bývalé římské Dákii Tervingy vedenými Fritigernem a Greutungy pod Alatheem/Allotheem a Safrakem, vítězi od Adrianopole, viz rok 375 a 378. Starý král musel se svými věrnými, pravděpodobně pouze vlastní družinou, porušit svou přísahu, že nikdy nevkročí na římské území a uchýlil se do asylu k Theodosiovi. Císař uzdravený z neznámé nám nemoci, viz rok předešlý, mu vyšel vstříc před Kónstantínopoli, kde se mu Athanarich 11. ledna vzdal. Zemřel dvě neděle na to a Theodosius mu vystrojil nákladný pohřeb, viz dále rok následující. O Fritigernovi ani dalších dvou Gotech už nebude slyšet; ve Walhalle má vítěz nad Římany od Adrianopole pamětní desku pod jménem Friediger.

Posléze donutil Theodosius po vítězné bitvě loupící Skiry, Karpy s hunnskými oddíly ustoupit za Dunaj. V zemi za řekou se v této době objevili noví migranti z ukrajinských oblastí, proti nimž chystal velitel pěchoty dislokované v Thrákii Promotus obranu. Vůdcem Gotů-Greutungů a neznámých do té doby nárůdků byl Greutung Oidotheos; viz dále rok 385sq.

Skirové původně žili u Baltu v sousedství Bastarnů a Aestů a část jich c. 200 př. n. l. s Bastarny trekovala na jih k Pontu a s nimi vpadli i do Makedonie. Po expansi Hunnů žili v karpatské oblasti, než v pátém století migrovali na Západ a s králem Odoakerem v čele se zapsali do historie významnou asistencí u konce západořímského státu; viz v indexu pod Germáni. 

 

V Orrhoéně dal Theodosius opevnit a osadit město Rhesainu, lat. Rhesaenu n. Rhaesina/dn. Rá'as al-ajn v SYR.

 

V Kónstanínopoli v květnu pořádána celokřesťanská synoda 150 biskupů všech sekt, z toho 36 makedoniánů, svolaná Theodosiem. Homoúsii opět odmítli, ale přihlásil se k ní Meletios, který vzápětí onemocněl a zemřel ještě v Kónstantínopoli. Grégorius z Nazianzu odstoupil z biskupství Nového Říma, asi po neshodách s augustem, a jeho nástupcem se stal senátor a důvěrník Theodosiův Nektarios; vydržel ve funkci až do své smrti v listopadu 397, kdy začal úřadovat Ióannés z Antiocheie zvaný Chrýsostomos (do roku 404, zemřel 407; srov. rok 314).

Měl prý Nektarios město zbavit všech sekt, ale asi se mu to zcela nepodařilo, neboť roku 388 se po plané zvěsti, že Magnus Maximus porazil Theodosia, rozšířily kvapem nepokoje, jimž dali katolíci nálepku "ariánské". Roku 382 konána další synoda v Kónstantínopoli a na naléhání Theodosiovo přijala jako jedinou možnou křesťanskou doktrinu zásadu trojjedinosti/homoúsii, srov. rok 380. Moc ariánství v říši ochabovala, silné posice mělo nadále mezi Germány. 

 

T. r. dal v Delfách Theodosius I. definitivně zrušit zjevně již desetiletí nefungující Apollónovu věštírnu. Edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův z 21. prosince totiž znovu zakazoval provádět zakázané oběti denní i noční, konat obřady nebo o nich uvažovat, a to pod trestem vyhnanství. O posledních stopách polytheistického života v Delfách viz rok 362.

  

***********************************************************
382. 
Ol. 290, 2

693 SE
629 AE
neznámý
a. u. c. 1135
Flavius Claudius Antonius a Flavius Afranius Syagrius

***********************************************************

Flavius Gratianus vzal všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, rozumí se: z jeho kapsy. Zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky takto získané. Gratianus (23) tak ukončil polytheismus a jeho formy státního kultu, neboť mu odebral zdroje. Zřejmě se zákaz stoprocentně neprosadil, poněvadž o dvanáct let později ho zopakuje Theodosius I., viz.

Polytheistické svátky, průvody a oběti tím pádem neměl kdo financovat. Z nemovitostí hradily chrámové občiny údržbu svatyní, ale pravděpodobně v případě velké části z nich kněží "privatisovali" majetky bohů nebo byly státem vyvlastněny. Gratianus zabavil v Římě majetek vestálek a jejich příbytek přeměnil v ubikace armádních důstojníků (později dům připadl papežskému dvoru, v 11. století byl zchátralý opuštěn). Jako poslední hlavní vestálkavestalis maxima, byla zmiňována Coelia Concordia. Roku 391 byl Vestin kult křesťany zrušen zcela.

Současně dal Gratianus z budovy senátu na popud Ambrosiův znovu a definitivně odstranit oltář bohyně Vítězství; viz rok 361, kdy sochu bohyně na místo vrátil Iulianus (poprvé oltář zrušen roku 357+, viz tam). Socha Victorie pocházela z Tarentu, viz rok 29-, a byla posledním symbolem dávné velikosti Říma. Nicméně ještě roku 404 ji veřejně vzýval básník Claudius Claudianus, viz rok 370, a to drze na shromáždění vládních křesťanských elit.

Když nyní někteří senátoři protestovali, odhodil Gratianus t. r. též čestný titul pontifex maximus, třebaže veleknězy byli všichni imperátoři od Augusta, a též monotheisté, viz rok 12- a srov. rok 238+. O dalším osudu oltáře a sochy není v pramenech zmínek. 

Konsul t. r. Afranius Syagrius z lugdunské senátorské gallorománské rodiny byl pravděpodobně dědem n. pradědem Aegidia (celé jméno neznáme), roku 458 magistrem militum per Gallias, vrchním velitelem římské armády v Galliích. Do funkce ho jmenoval Flavius Iulius Valerius Maiorianus (císařem v letech 457-461), jeho armádní druh z doby, kdy sloužili pod Aetiem, vítězem z Katalaunských plání roku 451. Aegidius zemřel roku asi 464 a po něm zvolilo vojsko velitelem jeho syna Syagria (Flavius Afranius Syagrius Aegidius?). Formálně uznával vládu Říma, naposledy Iulia Nepota.

Na severu Gallií držel Syagrius při životě samostatné gallorománské království ("rex Romanorum") se sídlem v Noviodunu/Augusta Suessionum, metropoli Suessionů, dn. Soissons. Ve válce s Franky podlehl roku 486 v bitvě u svého sídelního města, byl jat a na rozkaz krále Chlodevecha/Chlodwiga I. popraven. Tím skončila na Západě definitivně římská moc a Gallie si rozdělili znesváření Germáni.

 

Na Východě 3. října uzavřeli tervinžští Gotové z voje Athanarichova a s nimi pravděpodobně též nástupci vítězů od Adrianopole, viz rok 380, mír s Theodosiem sjednaný magistrem militum pro Thrákii Flaviem Saturninem, srov. o něm rok 377, cos. roku 383. Získali v Thrákii a Moesii, pravděpodobně při Dunaji, mnoho půdy a usídlili se na římském území jako foederati s velkou autonomií; dosud s nimi Římané jednali jako s těmi, kteří se vzdali, déditícií, viz rok předcházející. Střežili dunajskou hranici Říma, dodávali armádě muže financované z římských peněz. Smlouva byla obnovením poměrů za Constantina I., viz rok 332.

Theodosiovi až tolik oddáni nebyli, srov. rok 387 a 392. Saturninův mír, pokud se opravdu týkal tak širokého smluvního rozsahu, byl dalším zlomem v dějinách římské říše a její "barbarisace". Mezi gotskými předáky panovala dávná řevnivost, kterou nedokázali skrývat ani před augustem. Na jakési hostině dávané Theodosiem se gotští aristokraté opili a Eriulf/Eriulfos, jeden z nich obzvláště prý brutální a "pološílený", začal řádit. Theodosius hostinu ukončil a na odchodu se do sebe pustili Eriulf s Fravittou, oba z tervinžských foederatů usazených právě augustem. Fravitta, tehdy ještě mladý muž, tasil meč a soka probodl; prošlo mu to beztrestně, neboť osobní garda císařova družiny obou gotských magnátů od sebe oddělila (kdy a kde k incidentu došlo, známo není).

Tervinžského Gota Flavia Fravittu čekala nezvyklá kariera a ještě nezvyklejší pocty. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés). Vyhnal tehdy piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia (23) právo vyznávat otcovské kulty, to bylo jeho osobní přání, které mu august splnil, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem, to byly dary vladaře a senátu. Později, možná c. 403, buď sešel Got smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Z doby vlády Theodosia I. je zaznamenán případ jistého Balbína, rodem Isaura, který vyraboval kilická města Anazarbu, Eirénúpolis a Kastabalu. Zřejmě na čas ovládl celý kraj, dokud ho nelapil a nepopravil magister militum/stratélatés Rúfos; ani Balbínos ani Rúfos/Balbinus, Rufus nejsou jinak známi. Isaurský comes Matronianus v této době vylepšoval opevnění Anemúria.   

 

Tanúchové-Sarakéni obnovili ze svých syrských domén nájezdy na syrofoinícké přímoří (srov. mír z roku 377). Vojevůdce Flavius Richomeres, strýc Arbogastův, magister militum per Orientem, kočovné Araby porazil a mír byl obnoven. O tanúšské královně Mavii zmínka již není. Následujícího roku byl Theodosiem jmenován consulem na Východě a vrchním velitelem východní armády se stal Hellebichus, jiný z Germánů; viz dále rok 387.

 

***********************************************************
383. 
Ol. 290, 3

694 SE
630 AE
neznámý
a. u. c. 1136

Flavius Merobaudes II ( do března s D. N. Theodosiem Augustem II) a Flavius Saturninus

***********************************************************

Na Západě Flavius Gratianus (24) vytáhl z Itálie znovu za Alpy proti Alamannům, které pošťuchoval nespokojený comes Britanniae Maximus. Když Gratianus Germány porazil, prohlásil se na ostrovech Flavius Magnus Maximus (c. 50) augustem a přeplavil se do Gallií. Po několika potyčkách v okolí Lutetie Parisiorum přešla po pěti dnech většina vojska k Maximovi, bývalému spolubojovníku Theodosiova otce z Británií, a Gratianus se svou alanskou gardou o třech stech mužích musel prchnout.

Na cestě k Alpám byl dostižen u Lugduna a zavražděn 25. srpna Maximovým velitelem jízdy/magister equitum Andragathiem/Andragathem gotského rodu během banketu a s ním jeho hlavní dvořané (o dávném vrahově hellénském jmenovci s rovněž tragickým koncem viz rok 287-). Podle jiné verse pronikl Gratianus Raetií, Norikem a Pannonií a zavražděn byl u Singiduna/dn. Bělehradu při přechodu jakéhosi mostu. Byla to čtrnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350 a 365. Po Gratianově likvidaci se Maximus s dvorem usadil v Treverech a začal vyjednávat s Theodosiem o uznání. Theodosiovi však rázný kolega na Západě nevyhovoval a hledal cesty, jak se ho zbavit, viz rok následující. 

Jako jeho sourozenci i Gratianus narozený 18. dubna 359 v Sirmiu byl vzdělaný, vyznal se v rhétórice i literatuře, choval se ke svým lidem přívětivě. Měl však slabost pro Alány, které najímal za velké peníze a dával jim přednost před legionáři, jichž si téměř nevšímal (ostatně od toho měl své germánské generály). Jezdíval i na tažení v alánském oblečení a dráždil tím římské vojáky i Germány. Nařídil ve své říši držet se níkajského vyznání a ostře postupoval proti polytheistům. Byl mimo jiné prvním z augustů, který odmítl odít roucho pontifika maxima, viz roky 380sqq.

Maximus pocházel z Hispánií jako jeho blízký spolubojovník Theodosius starší, sloužili spolu v Galliích, Británii, ve válce s Macrianem Alamannským (370-372) a v válce s Firmem v Africe (373). Roku 376 byl armádním velitele-"vůdcem" druhé Moesie/dux secundae Moesiae a fungoval při usazování Gotů v římském Podunají. Roku 380 byl povýšen na comita Britanniae, následujícího roku porazil loupící Pikty a Skoty; vlastně byl ve své době jedním z nejvýkonnějších armádních velitelů. Vládl do roku 388.

Valentinianus II. (12) vyslal z Mediolana k Maximovi jako vyjednavače biskupa Ambrosia, který odmítl vzdorocísařův požadavek, aby se chlapecký augustus vzdal vlády a také to, aby se k němu dostavil do Trever poukazem na zimní počasí v Alpách. Během jednání Valentinianův magister militum Baudo/Bauto opevnil alpské průsmyky proti Maximově vojsku. 

Magnus Maximus, níkajský katolík, dal na nátlak kléru odsoudit a popravit priscilliany (385): byla to první poprava monotheistických "kacířů", viz rok 375 a v indexu s. v. křesťanství. 

 

Skotové původně z Irska, po nich se posléze nazývá britské Skotsko, kelt. Gaelové, od začátku 4. století podnikali loupeživé nájezdy na římskou Británii. Podél západního pobřeží rabovali Británii až po ostrov Vectis/Wight, podél východního až po oblast dnešního Norfolku. Loupili ve spojení s Pikty, asi nejvýznamnější části Caledonů, římský limes, viz rok 360 a 367. Římané ztráceli kontrolu nad východními pobřežními oblastmi a vyklizovali severozápad dn. Anglie, též Wales a Cornwall. Roku 401 n. 402 opustila armáda obranu Hadrianova valu a roku 407 odešlo na pevninu jádro legií: římská vláda se omezila na jihovýchod Británie.

Roku 410 vyzval august Honorius Britoromány, aby se sami postarali o svou obranu. Roku 443 poslali ostrované do Říma se žádostí o pomoc, ale byli odmítnuti, neboť trosky západní říše čelily Attilovým Hunnům. Dva roky na to se proto obrátil jistý Vortigern/Guarthigirn, "Velký šéf" (pouze titul, nikoli jméno keltského vůdce , možná usurpátor vlády?), na Angly a Sasy, aby Britorománům pomohli proti Skotům a Piktům, svým obtížným sousedům. Pomoc získali, ale zároveň na ostrov dovezli své budoucí pány, neboť Sasové se tu s Angly usadili a po zahnání nepřátel ze severu upevňovali své posice na jihu ostrova. Zánik římské moci v zemi a římské civilisace nebyl náhlý, ale vleklý a pro nedostatek pramenů zůstává záhadný. O Vortigernovi a jeho manželce Seveře, asi dceři Magna Maxima, viz rok 388. 

Jakkoli ponuré se zdají poslední roky římské Británie, z doby kolem roku 380 pochází mosaika na podlaze villy nalezené u vsi Boxfordu ve West Berkshire roku 2017. Nemá křesťanské motivy, ani nevykazuje znaky úpadku: je na ní Bellorofón s Pégasem, nejzachovalejší takto antická mosaika z Britských ostrovů.

 

Na Východě 16. ledna Theodosius I. jmenoval svého prvorozeného syna Arcadia (asi 6) augustem (a o deset let později 23. ledna též Honoria, narozeného 9. září roku 384). Tím zmařil naděje Maximovy na legální dosažení titulu augustovského. Nicméně Theodosius nikdy Maximovo nároky veřejně neodmítl a formálně ho za spoluvládce uznal, jak dokazují zachované nápisy se jmény Theodosia, Valentiniana a Maxima společně uvedenými, ačkoli byl Maximus senátem postižen výmazem z paměti/damnatio memoriae.

V Sidě konalo dvacet pět oblastních biskupů synodu, svolanou Amfilochiem, sidským biskupem, na níž odsoudili hnutí messaliánů či euchitů, eufemitů nebo-li adelfiovců, kteří si soustavným modlením a askesí přivozovali inspiraci "svatým duchem". Zakladatel Adelfios nebyl klerik, podle všeho ani jeho nástupce Lampetios, autor spisu "Závěť". Monotheistická "sekta" měla základnu pouze v Anatolii. Universálního zákazu se hnutí dočkalo na třetí ekumenické synodě/koncilu v Efesu roku 431. 

 

V Persii zemřel král králů Ardašír/Artaxerxés II. (vládl od roku 379). Nástupcem se stal jeho synovec Šápúr III., syn Šápúra II. Většinu vlády trvající do roku 388 prožil pod širým nebem ve stanu; podle chronografů vládl pět let a čtyři měsíce. Theodosius poslal na perský dvůr do Ktésifóntu jako vyslance senátora Sporakia a v jeho doprovodu mladého tribuna své gardy Stilichona.

Sporakios s vyjednavači nového panovníka ujednal mírové dělení Armenie měnící poměry z míru Diocletianova z roku 287: v západní části kraloval nadále prořímský Arsakés III., syn Papův (na trůnu od roku 379, o jeho bratru-spoluvládci Vologaisovi III. není již zmínek), ve východní properský, nicméně pokřtěný Chosroés IV. (s přestávkou do c. 415 n. 417), viz rok 387. 

Po návratu do Kónstanínopole se dostalo Stilichonovi (c. 25) od spokojeného Theodosia, který měl nyní kryté východní hranice, velkých pochval a povýšení na velitele všech palácových gardových jednotek/comes domesticorum východního Říma, po sňatku se Serenou, viz rok následující, byl povýšen na magistra equitum per Orientem. 
• Je ovšem též možné, že Stilicho odešel na diplomatickou misi t. r., že se vrátil až roku 387 zřejmě společně s vyslanci velkokrálovými a pak došlo na jeho povýšení a přiženění do císařské rodiny; moment velmi zajímavý v jinak napjatých vztazích římského a barbarského světa. 


***********************************************************
384. 
Ol. 290, 4

695 SE
631 AE
neznámý
a. u. c. 1137
Západ: D. N. Magnus Maximus Augustus

Východ: Flavius Ricomer a Flavius Clearchus

***********************************************************

Na Východě do Egypta poslal Theodosius svého praefecta praetorio Orientis a rovněž Hispánce Materna Cynegia/řec. Kynégios, aby s okamžitou platností zavřel v celé zemi a Alexandreji chrámy bohů, zakázal oběti a veškeré polytheistické obřady. Zároveň v Egyptě Cynegius rozhlásil, že Maximus je Theodosiovým spoluvládcem a dal postavit jeho obrazy/sochy.

Náboženský zákaz pravděpodobně platil pro území celého východu říše. Prosadit likvidaci kultů se augustovu emisarovi zcela nepodařilo a zákazy se opakovaly, viz rok 393, ačkoli se Cynegius hodně snažil, viz rok 388. Cynegus zničil chrámy v Edesse, roku 386 Dia-Béla v Apameji Syrské.

V Kónstantínopoli provdal pravděpodobně t. r.  Theodosius dceru svého bratra Honoria Serenu (c. 20) za vycházející hvězdu svého dvora Stilichona (nejvýše asi 25); k datu viz rok předešlý. Ona byla rodem Hispánka, on z vandalo-římské rodiny (o jeho otci se také říkalo, že je původem "Skyth", tedy možná Got), oba zapálení křesťané níkajského vyznání.

Měli spolu tři děti: syn Eucherius, jehož zasnoubení s Gallou Placidií se chystalo roku 405, byl zavražděn s otcem při palácovém puči roku 408. Starší dcera Maria (c. 14, možné též pouze 10), provorozený potomek rodiny, byla roku 398 provdána za augusta Západu Honoria (14). Matka se sňatkem souhlasila pouze s podmínkou, že mohou vedle sebe spát v posteli, ale že nesmějí mít sex.

Maria zemřela bezdětná jako c. 23letá (resp. 19letá) roku 407. Honorius se vzápětí oženil s mladší Stilichonovou dcerou Aelií Maternou Thermantií  (tehdy c. 18, ale možné i 14, srov. k tomu rok předešlý). I ona zemřela jako panna. Augustou byla jen několik měsíců, když po likvidaci otce roku 408 se s ní Honorius rozešel a po popravě matky asi roku následujícího odešla Thermantie do kláštera; zemřela roku 415 (c. 25?).

Stilichona (c. 34) zanechal Theodosius po vítězné válce o římský Západ s Eugeniem a Arbogastem roku 394, viz rok 393, jako magistra utriusque militiae, nejvyšším velitelem západořímských armád svého syna Honoria. Stilicho byla jeho pojistka, že se na Západě neudá nic proti Theodosiovým zájmům a že se jím, mužem po otci Vandalem či Gotem, neutralisují Frankové, kteří tehdy měli v důstojnickém sboru armády obzvláště silnou posici.

Když roku 395 Theodosius umíral, učinil Stilichona Honoriovým poručníkem a podle některých pramenů též Arkadia na Východě. Třebaže to pravděpodobně neodpovídá skutečnosti, Stilicho se o to nepochybně pokoušel, jak ukazují jeho neshody s Flaviem Rufinem, jemuž se vlastní dceru provdat za Arcadia nepodařilo, a eunúchem Eutropiem, magnáty Východu. 

Naopak Eutropius prosadil u Arkadia sňatek s Bautónovou dcerou Aelií Eudoxií (oběma bylo asi 18), která po smrti magistra militum žila v rodině Promotově. Mladý augustus se oženil 27. dubna 395, tedy tři měsíc po otcově smrti a dlouho předtím, než byl otec pohřben. Eudoxie zemřela už roku 404, její manžel o čtyři roky později. Měli spolu kopu dětí, mezi nimi následníka Theodosia II. a panenskou Aelii Pulcherii; o všech viz rok 392 a v indexu pod hesly Gotové, Germáni a křesťanství. • Pro éru vlády valentiniansko-theodosiovské dynastie v pozdním dominátu je zajímavé, že životní délka římských elit se radikálně snížila. Žádný z historických pramenů tuto okolnost nekomentuje, stejně tak nechávají nepovšimnutu záplavu dětských sňatků mezi křesťany.   

 

Na Západě Valentinianus II. (13) dal na rady svého dvora a Theodosia a uznal Magna Maxima za augusta s vládou nad Galliemi, Hispániemi, Britániemi a Afrikou (kterou kontroloval jeho společník Gildo, viz rok 379 a 373). Valentinianovi II. zůstala Itálie a Theodosiovi I. v Evropě Illyricum a k tomu celý Orient. Ujednání platila do roku 387. Nicméně ještě t. r. jmenoval Maximus augustem i svého nezletilého syna Flavia VictoraReorganisoval Gallie zřízením nové provincie Lugdunensis III a Lugdunensis Senonia a Sequanii přejmenoval na Maxima Sequania. 

 

T. r. zemřel Valentinianův praefectus praetorio pro Itálii a obránce polytheismu Vettius Agorius Praetextatus, viz roky 364 a 367. Biskup Ambrosius se rozhádal se senátorem a římským praefectem Q. Aureliem Symmachem žádajícím o obnovení oltáře bohyně Vítězství/Victorie zrušeného v curii Gratianem roku 382, srov. rok 357 a 361. Dětský císař Valentinianus II. (13), sám ovšem fanda ariánů, dal za pravdu níkajskému biskupovi. Při Symmachovi stáli Frankové Baudo s Arbogastem, oba polytheisté.

 

Do Koreje do státu Pekče/Baekje dorazil v nástupním roce krále Čchim-rju/Chimnyu z Číny ze státu Ťin/Jin indický mnich Marananda/Maranantha z dnešní obce Čota Láhauru/Chota Lahor v kraji Swábí v pákistánské provincii Chajbar-Pachtunchwa a datum se stalo začátkem buddhismu na poloostrově. V Kogurjo namísto šamanismu zavedl buddhismus mnich Šun-tao/Shundao, kor. Sundo, v Sille Ado. Roku 372 byla v Kogurjo králem založena státní konfuciánská akademie Tehak/Taehak existující v podstatě dodnes. 

Čchim-rju vládl pouze rok, když zemřel. Na pekčeském trůnu ho následoval jeho bratr Činsa/Jinsa, neboť Čchimrjuův syn Asin byl ještě v chlapeckém věku; podle jiného pramene šlo o usurpaci. Činsa, vládl do roku 392, vedl další válku se severním sousedem, státem Kogurjo, ale neúspěšnou. Zemřel buď na lovu, nebo zavražděn Asinovými příznivci (synovec pak kraloval v Pekče do roku 405). Ani Asinovi ani jeho nástupcům se ve válkách s Korgurjo nedařilo.

Žádnému z nich se nepodařilo navázat na zdar svého předka, krále Kunkusua/Geungusu, na trůnu v letech 375-384. V bitvě před Pchjogjangem roku 371 porazil kogurjskou armádu a v boji zabil krále Kokukwona/Gogugwon panujícího čtyřicet let; byl jediným z kogurjských králů, který padl v bitvě. 

 

***********************************************************
385. 
Ol. 291, 1 

696 SE
632 AE
neznámý
a. u. c. 1138
D. N. Flavius Arcadius Augustus I a Flavius Bauto

***********************************************************

Na dunajských březích se objevil silný voj Gotů-Greutingů, jiní od vojů z roku 376sqq., s nimiž ve velkém ještě neměli Římané co do činění. Viz rok 381 a následující.

 

V únoru dekretovali augustové Gratianus (?! měl by tam být uveden Maximus, viz rok 388), Valentinianus a Theodosius nařízení, zakazující věznit odsouzence o velikonocích s výjimkou těžkých zločinců, penězokazců, nevěrných manželů a těch, které porušily slib cudnosti.

25. května augustové zakázali věštění z vnitřností obětních zvířat a zkoumání budoucnosti "po pohrůžkou přísných trestů", srov. zákaz z roku 346, 356 etc. Zákaz asi nefungoval všude v říši stejně, viz dále rok 391.

 

V jemenském království Chimjárů vládl bojovný Abú Karíb As'ad (c. 385 až c. 430). Vytáhl na sever proti Jathribu/dn. al-Madína, kterou bez boje obsadil. Dosadil jednoho ze svých synů za guvernéra a vrátil se zpět na jih. Tehdy jathribští Arabové povstali a guvernéra zabil. As'ad se s armádou vrátil, město oblehl a v celém okolí dal vykácet datlové palmy, bohatství měšťanů.

Pak onemocněl, ale dva židovští učenci, Židé tehdy ovšem bojovali na straně Jathribských, ho vyzdravili a podařilo se jim krále přesvědčit, aby od svého jihoarabského polytheismu konvertoval k judaismu. Krále zavraždili jeho vojáci, poněvadž měli jeho válečných tažení už plné zuby. Datace událostí není známa.

Je-li událost s konversí autentická, stal se prvním dynastou a s ním asi též populace z jemenského regionu, který se dal na monotheismus. Podle jiných zdrojů se prvním židovským konvertitou a králem Chimjárů stal až Júsuf As'ar Jath'ar alias Zú Nuwás/Dhu Nuwas, který vládl c. 515 až 525. Ke konci vlády se pustil do pronásledování křesťanů.  


***********************************************************
386. 
Ol. 291, 2

697 SE
633 AE
neznámý
a. u. c. 1139
Flavius Honorius I a Flavius Euodius

***********************************************************

Konsulovi Honoriovi, Theodosiovu druhorozenému synovi, byly 9. září dva roky, což je vedle Varroniana roku 364 zjevně rekordně mladý konsulát římských dějin. 

 

Promotus/Promótos, velitel vojsk v Thrákii po Tervingovi Modarovi, viz rok 379, vydobyl pro Theodosia v zimě na začátku roku vítězství nad Greutungy a jejich migračními spojenci vedenými Gotem Oidotheem při pokusu o přeplavbu Dunaje s použitím tří tisíců plavidel (prchali před další hunnskou vlnou? viz rok 381). Použil k tomu lstivých jednání s gotskými zrádci ochotnými za velké peníze prodat vlastní lidi a vlákat je do pasti za nočního útoku na neznámém místě přes Istros na lodích: nic netušící Gotové narazili ve tmě na připravené Římany a jejich flotilu, z velké části byli pobiti a jejich rodiny zajaty. Oidotheos padl v boji, těla zabitých naplnila tok řeky, též padlých na souši bylo prý bezpočet. Všechny zajatce pak Theodosius podaroval a propustil... Zbylé muže po masakru zařadil do armády, ostatní posléze putovali jako kolonisté do Frygie, viz rok 392.

Zle dopadl velitel posádky v Tomech Gerontius, před jejichž hradbami Theodosius usadil spojenecké Germány a vyznamenával je dary. Když se provalily jejich plány na přepadení města, Gerontius je předešel a s mnohem slabšími silami je pobil, někteří se uchýlil do domu jakéhosi křesťana pokládaného v kraji za asylové útočiště. Gotofil Theodosius každého z Germánů, který přežil, zařadil do armády, a namísto vyznamenání Gerontia obvinil z pokusu o obohacení a byl by skončil na popravišti, kdyby nerozdal svůj majetek mezi kliky palácových eunúchů. Triumfální návrat Theodosiův a Arcadiův z gotské války do Kónstantínopole se konal 12. října.

 

V Číně založil vládce zčásti stále ještě kočovných Tabgačů, čín. Tchuo-pa/Tuoba, řec. Taugast, jménem Tchuo-pa Kuej/Gui v dnešní provincii Šan-si/Shanxi své pevné sídelní město u dnešního Ta-tchungu/Datong. Prohlásil se císařem a stal se prvním panovníkem z dynastie Severní Wej. Jeho předci se zmocnili kraje zhruba před sto dvaceti roky a roku 315 předchůdce Tchuo-pa I-lu založil tabgačský stát Taj-kuo/Daiguo se sídlem v Šeng-le ležícím u dnešního Hohhotu/čín. Chu-che-chao-te.

Tabgačové byli částí Sien-pejů, srov. o nich např. roku 200-, a počínštěná dynastie Severních Wejů existovala až do roku 535, kdy se v domácí válce rozpadla na Východní a Západní Wej, které o půl století později zanikly ve státu Suej/Sui. Tchuo-pa Kuej vládl v letech 386-409, poslední císař Severních Wejů Jüan Siu/Yuan Xiu v letech 532-535.

Za tabgačského vládce Ilua se udělal pro sebe Jü-čchiu-lü Še-lun/Yujiulu Shelun, zajatý při nájezdu Sienpejů, od nichž dostal jméno Mu-ku-lü/"Oholená hlava". Propuštěn na svobodu dal se na zbojnictví a z lidí, jimiž se obklopil, povstali Žou-žanové/Rouran; jejich jazyk byl snad mongolský. Rozrostli se o některé ze Sienpejů a zbytky Hunů splynutých s Vary a tak podle všeho povstali Avarové a Hefthalité/Bílí Hunové, Śvéta Húnas v Indii. 


***********************************************************
387. 
Ol. 291, 3

698 SE
634 AE
Hermogenés
a. u. c. 1140
D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus III a Eutropius (jiný od eunúcha, cos. 399)

***********************************************************

Na Západě zamýšlel Maximus zbavit se Valentiniana. Naopak mladý augustus se snažil udržet mír a klid. Vyslal do Trever Domnina, rodem Syřana, aby zjistil nálady v Záalpí. Maximus ho zahrnoval pozorností a dary, takže se Domninus mohl vracet s dobrými zprávami. Dokonce mu dal na cestu nějaké své jednotky na pomoc proti barbarům řádícím v Pannoniích, tehdy pod správou Valentinianovou.

Jenže Magnus Maximus už zrušil ujednání z roku 384 a tajně následoval za Domninovým poselstvem alpskými průsmyky, že si toho Valentinianovi lidé nevšimli. Tak znenadání vpadl do Itálie a směřoval na Aquileiu, kde Valentinianus sídlil. Byla z toho patnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350, 365 a 383; skončila roku následujícího. 

Syna Victora, viz rok 384, zanechal v Treverech pod dohledem vojevůdců/magistri militum Quintina a Nanniena. Když zarýnští Frankové viděli, že hranice je slaběji střežena, vpadli na římské území v Dolní Germánii a v okolí CCAA a rabovali. Když se proti nim Římané vypravili a zahnali je z provincie, Quintinus se rozhodl táhnout na oplátku za Rýn a zničit franckou krajinu, Nannienus pochodoval na Mogontiacum. Frankové vylákali Quintina do léčky a celé jeho vojsko zničili. Dobový historik to označil za další varskou katastrofu/clades variana, rozsah této však neznáme, srov. rok 9+. 

Valentinianus II. s matkou Iustinou a sestrou Gallou prchli před Magnem Maximem z Aquileie po moři na východ do Thessaloníky. Žadali Theodosia o pomoc, ale ten se svými rádci navrhovali jednání s Maximem. Iustina předvedla augustovi Východu (40) v Thessaloníce Gallu (asi 17) a se zručností dohazovačky mohla klást svou podmínku: za pomoc proti agresorovi směl vdovec Theodosius I. požádat o ruku její dcery Gally. Jejich jediným dítětem byla pak dcera Aelia Galla Placidia, matka Valentiniana III. a regentka západní říše (zemřela v Římě 27. listopadu 450).

Gotové sloužící ve východní armádě se kupodivu po spojení Valentiniana II. s Theodosiem přidali k Maximovi, od něhož byli za tím účelem obdarováni. Loupili v okolí Thessaloníky, vedli guerrillovou válku a jen malá část jich byla nyní východními jednotkami zničena. Zbytek až po Theodosiově návratu ze Západu roku 391.

 

Na Východě v Antiocheji přišlo během třínedělních nepokojů na ničení císařových podobizen a jeho manželky 25. n. 26. února. Dav protestoval proti vysokým daním a režimu. Represe Theodosiova byla tvrdá. Jeho vyšetřovatelé posílali obžalované z pobuřování popravčím pod meč, na hranice k upálení a do arény šelmám k roztrhání.

Vyšetřování vedl magister officiorum Caesarius, tedy hlava císařova kabinetu, a Hellebichus, do té doby východní comes et magister utriusque militiae, roku 383 nástupce Richomerův ve funkci (Germán se do vrchního armádního velení vrátil roku následujícího a setrval v ní do své smrti roku 393). Caesarius, rodem asi z Kilikie, byl bratrem Alypia, který za Iuliana správcoval jako vicarius Británie. 

Městská rada syrské metropole pověřila svého člena Hilaria, aby v doprovodu sofisty a vyhlášeného řečníka Libania v Kónstantínopoli orodovali za uvážlivé Theodosiovo rozhodnutí a aby metropoli říšského východu netrestal kolektivně: odebral jí totiž navrh za trest autonomii (opět, srov. za Septimia Severa rom 194). Libanios uspěl, k čemuž pomohl dětský sbor zpívající před Theodosiem křesťanské hymny, a to ho dojalo až k pláči. Hilaria poslal augustus za odměnu do Palaistíny jako provinčního spráce. 

Jiný Hilarios a také člen rady v Antiocheji se někdy v této době proměnil z člověka užívajícího požitků bezstarostného života v neoplatónského filosofa. Manželka, jejíž jméno neznáme, se spustila s Hilariovým přítelem, rhétorem Moschem. Hilarios mu přenechal majetek i s manželkou a odešel do Kárie a Lýdie poslouchat filosofy. V Athénách se chtěl stát žákem Proklovým, ten ho ale pro Syřanův lehký životní styl odmítl. Hilariovy spisy nebyly známy již v destém století.

Do Kónstantínopole dorazili vyslanci perského krále Šápúra III., aby potvrdili uzavření míru (moderně zvaný: "akilisénský") mezi oběma velmocemi dojednaný roku 383, viz. Mír Římanů s Peršany z roku 387 v této podobě vydržel do roku 420. Římané jím přišli též o kontrolu na Ibérií, Lazikou a celým Kavkazem a v Mesopotamii v podstatě nad územím dnešního IRQ, získali Sófénu a polovinu Armenie. Hraniční linie probíhala od Černého moře po Chábúr k Eufrátu.

Armenské království pod římským protektorátem zaniklo roku 389 n. 390 a dostalo přímou římskou správu. Arsakés III. tehdy podlehl ve válce s Chosroem IV. v bitvě na rovině Erevel; jeho vojevůdce Dara zůstal na bojišti, Chosroův vojevůdce Sahak Aršaka pronásledoval a král brzy na to zemřel na nemoc.

Theodosius ani jeho syn Arcadius už žádného armenského krále nejmenovali a římská část země, asi pětina bývalého království, zůstala pod přímou římskou správou. Prvním guvernérem byl Gasavon, ale ten se s dalšími šlechtici přidal k Chosroovi, takže král ovládl téměř celou Armenii. Chosroés/Chosrov IV., který byl ženat s dcerou Sásánovce Ardašíra II. jménem Zruanducht (manželství křesťana se zóroastriánkou, přitom obě vyznání zakazují brát si jinověrce), se znelíbil Bahrámovi IV., podezříval ho ze spolupráce s Římany a roku 392 (?) ho dal spolu s Gasavonem internovat.

Východní část Armenie, sásánovská zvaná Persarmenie, která zaujímala velkou většinu armenského území, dostala pak z Persie za vládce Bahrám-šápúra/Vramšápúh, Bahrámova bratra, který vládl perským Armenům do své smrti roku c. 414. Jeho žádost o postoupení římské Armenie odmítl august Theodosius II.

Bahrámův nástupce Jazdgard I., (arm. Haskert, vládl do roku 420), syn Šápúra III., pustil Chosroa IV. na svobodu, ale ten po krátké vládě v Armenii zemřel c. 415. Do roku c. 420 vládl Armenům Jazdgardův syn Šápúr IV., vyhnán po otcově smrti pak po regentské správě dosedl na armenský trůn Chosroův syn Artaxiás/Artašír, Artašes IV. c. 422 (v roce otcovy smrti desetiletý; o jeho případné příbuznosti viz rok 379). Roku 428 po žádosti armenské šlechty nespokojené s jeho vládou, ho Sásánovec Bahrám V. sesadil a proměnil i perskou část Armenie v satrapii. Tím se uzavřely souvislé dějiny staré Armenie.

Athénský epónymní archón Hermogenés je posledním z úředníků, jehož jméno lze takto datovat, srov. rok 274. Mezi jeho předchůdce patřil před rokem 350 Hégeiás a před Hermogenem jistý Faidros, který opravil scénu Dionýsova divadla. Z první poloviny pátého století se zachovalo jméno Theágena a posledním přesně datovaným a vůbec též známým athénským epónymním archontem byl roku 484/485 Níkagorás, snad potomek rodiny řečníků a sofistů, viz rok 200.