129-125

129.

Ol. 162, 4

183 SE

119 AE

Lykiskos II.

a. u. c. 625

C. Sempronius Tuditanus a M’. Aquilius/Aquillius

************************************************************

C. Sempronius Tuditanus porazil illyrské Iapody/Iapydy. V Římě měl konsul suplovat nefunkční soudy zabývající se pozemkovými spory, viz zde níže, ale nešlo mu to, resp. asi ani nechtěl, tak se vypravil do války, z níž kynul zisk. Zpočátku si i zde vedl špatně, ale posílen zkušenostmi D. Iunia Bruta Callaika, vítěze nad Lúsítány, který v konsulském vojsku sloužil jako legát, se válečné štěstí otočilo; triumf nad nimi v Římě držel 1. října.

Podle dvou zachovaných fragmentárních nápisů z okolí Aquileie donutil Říman Taurisky, Karny a Liburny sestoupit s hor k moři a zde je během čtrnácti dnů čtyřikrát v bitvě porazil. Pozoruhodná je konsulova "ethnigrafická" zásluha: postavil chrám bohu řeky Timava, zřejmě u pramenů, obnovil staré kultovní zvyklosti a určil k tomu úředníky/dedit Timavo [sacra pat]ria ei restitu[it et magistr]eis tradit. 

Konsulovo vítězství zvěčnil Hostius nedochovaným epem Bellum Histricum. Tuditanus sám byl literátem, právníkem a historikem a psal o státoprávních záležitostech. • Iunius Brutus jako optimát stál roku 121 na straně konsula L. Opimia a více se v dějinách neobjevil. Ve válce s Iapody byl též, asi po Tuditanovi, Ti. Pandusa, nevíme však, v jaké funkci a s jakým úspěchem (praetor makedonský, isterský? legát Tuditanův?). 

 

Ve Stratoníkeji (viz předešlý rok) byli obležení vyhladověni a Aristoníkos alias král Eumenés III. Filopatór (nosil královské diadéma od roku 133) se vzdal M. Perpernovi; o králově osudu viz rok 126. Konsulár se však velkého návratu do Říma nedočkal, neboť při naloďování attalovských pokladů v Pergamu zemřel přirozenou smrtí.

Jeho nástupce M’. Aquillius „pacifikoval“ Asii, potvrdil územní zisky spojenců (viz předešlý rok; Mithridátés si ale musel u něho hodně připlatit) a zavedl římský řád do nové provincie; o jeho synovi a odplatě za působení v Pergamu viz rok 88. Ideolog héliopolítů Blossius z Kum si vzal život. Nad Asií triumfoval prokonsul Aquillius až 11. listopadu 126. Římským zbraním však udělal ostudu, neboť při likvidaci posledního odporu dával trávit studně a prameny. Byl o pět let později v Římě za své činy a zřejmě nejvíce za svou zlodějnu žalován, ale přes svědectví vyslanců asijských obcí osvobozen zásluhou prý řečníka M. Antonia.  

Aquilius budoval, či spíše upravoval původní, první římskou silnici v Asii, která vedla z Atarnea do vnitrozemí via Pergamon. Zachován milník se jménem konsulovým a z Takiny na fryžsko-pisidských hranicích milník se jménem quaestora L. Aquilia Flora, konsulova vnuka, který dědovu silnici opravoval.

Nešťastník M. Perperna měl podle všeho užívat svých armádních zásluh, v tom mu zabránila smrt. Jako sicilský praetor byl za své úspěchy ve válce s otroky roku asi 133 vyznamenán ovacemi, triumfu za vítězství v Asii se nedožil. Po jeho smrti obvinili Sabellové stejnojmenného konsulova otce, že si neoprávněně přivlastnil římské občanství. Soudně ho byl v duchu pozdějšího Papiova zákona zbaven a musel domů. M. Perperna přišel do Říma jako cizinec, ohromil senátory bohatstvím a když se ucházel o konsulát na rok 130, komitie ho prostě zvolily, ačkoli nebyl podle práva občanem/qui consul antequam civis. Takový kuriosní římský osud...

Evropská část bývalé říše Attalovců, jejíž dějiny se nyní po sto padesáti letech uzavřely, tj. Chersonésos Thrácký a Aigína, byla připojena k provincii Macedonia. Galatové se dostali do sféry pontského vlivu. V thráckých oblastech v Evropě, které se nyní dostaly pod římskou správu, nastaly novým pánům vleklé boje s Thráky.

Po válce prokazovaly hellénské státy oddanost Římu, jak dokládají fragmenty usnesení z Pergama n. Elaie, nebo z Méthymny, kde se pro odlehčení válečných nákladů rozhodli věnovat 3100 statérů dokonce mladí/neoi navštěvující gymnasion (podrobnosti ztraceny). Ze stejného zřejmě roku je ovšem také fragment dokumentu ze dvou stél nalezených v Adramyttiu a Smyrně o vymezení hranic Pergama, nyní formálně nezávislého státu: tak rychle se dostali měšťané do sporu s publikány/démosiónai, výběrčími daní, kteří se na nová, bohatá území nepochybně slétli jako supi; detaily ztraceny.

V Priéně někdy po tomto roce poctili zasloužilého svého občana Moschióna zlatým věncem a zlacenou mramorovou sochou, k tomu bezdaňovostí/atelejí, proedrií a stravováním v prytaneu za jeho celoživotní práci pro vlast, za úhradu veřejných výdajů ze svého, za koupi pšenice, za opravu Alexandrova chrámu a za jeho dlouholetou sakrální činnost jako theóros a jako vyslanec. Zastupoval Priénské ve sporech s okolními státy, vyslancoval u Démétria I. a Démétria II., u kteréhosi z Ptolemaiů v Alexandreji a dlouho pobýval v Petře mezi Araby. Poslední mise zmiňovaná rozsáhlým fragmentárním textem usnesení vedla Moschióna do Pergama k M. Perpernovi. Dekret pamatoval i na podobu Moschiónova státního pohřebního průvodu.

Priéné o generaci později poctila jiného svého diplomata, jehož jméno fragment usnesení neobsahuje. Cestoval ve státním zájmu po Iónii, jednal s Římany a se Seleukem VI.  

 

V Orientu koncem zimy, snad v březnu, nabídl král Fraátés II. Antiochovi Euergetovi mír. Seleukovec si však kladl vysoké podmínky, snad ty samé, které uzavřel s Parthy Euergetův praděd Antiochos Veliký.

Zimoviště seleukovské armády byla rozprostřena po celé Médii a severní Mesopotamii. Vojáci žili v rozmařilosti a domorodcům lezli na nervy. Fraátés II. s Parthy udeřil znenadání na místa, kde přezimoval Antiochos. Ačkoli byl varován před parthskou jízdou, odmítl se uchýlit do hornatého terénu, poněvadž jeho vojsko nebylo po zimě celé pohromadě. Pustil se do boje, v němž byl poražen a po ztracené bitvě se vrhl s jakési skály (poslední nadějný Seleukovec vládl od roku 139). S ním zemřelo na třicet tisíc vojáků a byly to největší ztráty v bitvě, které kdy Hellénové utrpěly (o osudu zajatců viz rok 124; Diodóros má údaj: tři sta tisíc padlých, Orosius: sto tisíc, které doprovázelo dvě stě tisíc služebnictva, markytánů, herců a žen, viz však zde níže, že žoldnéři pak sloužili Fraátovi). ● Před bitvou si prý v jeho stanu udělali vlaštovky hnízdo, znamení tehdy prý ominosní. 

Tradovalo se, že při pohřbu, srov. ovšem rok následující, Euergetova těla měl Arsakovec pronést moudrost, která situaci před bleskovou parthskou ofensivou osvětluje: "Tvá odvaha a opilectví tě zničily: myslel's, že ve svých velkých pohárech budeš moci Arsakovo království vypít." Během zimy se seleukovští vojáci dopouštěli v ubikacích hrubostí a za vinu to obyvatelé dávali stratégovi Athénaiovi. V rozhodující bitvě byl první první, který se obrátil na útěk a bloudil po kraji, poněvadž všude před ním zavírali brány. Zemřel tedy hlady a žízní. 

Antiochos VII. Euergetés Sótér byl třetím manželem Kleopatry I. They, s níž měl pět dětí (srov. rok 124 a 120): prvorozený syn Antiochos a dvě dcery Láodiky zemřely záhy, druhorozený syn Seleukos bezprostředně padl se svou sestřenicí Láodikou VII. do parthského zajetí, kde s ním bylo královsky zacházeno (tzn. asi, že nemusel na hostině klečet před stolem krále a čekat, co mu jako psovi hodí). Fraátés II. se měl oženit s Láodikou, nicméně ze zajetí se již nikdy nevrátili.

V Syrii zůstal Euergetův nejmladší syn Antiochos (IX.), lidově později zvaný Kýzikénos/Kýzický. Jeho vychovatelem/poručníkem a rovněž lékařem byl eunúchos a důvěrník Euergetův Krateros z Antiocheie, který s princem a rodinou před Démétriem prchl do Kýziku. Kraterovu sochu, dílo Filotechna ze Samu, zasvětil Apollónovi, Artemidě a Létě na Délu jistý Sósistratos ze Samu, takto rovněž přední z královských dvořanů/filoi. Antiochos VII. je i zde zván "Velikým"/Antiochea ton trofea Antiochú Filopatoros tú eg basileós megalú Antiochú kai basilissés Kleopatrás, viz k titulatuře rok předešlý.

O vazbě Samu a vděku obyvatel vůči Římanům vypovídá dedikace z doby asi krátce pozdější. Samští věnovali sochu Cn. Domitiovi Ahenobarbovi, svému patronu a synovi stejnojmenného otce, který se roku 167 podílel na římském uspořádání Hellady, za jeho zájem o chrám Artemidy Tauropolos. Oslavenec sloužil v Asii pod M'. Aquilliem. I tuto sochu vytvořil Filotechnos. 

Smrtí Antiocha Euergeta přestala být říše Seleukovců definitivně mocenským faktorem i v Asii. V následujících šedesáti letech se kmenové území dynastie zmítalo v neuvěřitelně vášnivých bojích mezi jednotlivými příslušníky Seleukova rodu. Ztracené vojsko bylo poslední seleukovskou armádou s klérúchy z bývalých horních satrapií; vysoké počty žoldnéřů lze vysvětlit např. emigracemi po achájské válce a válce o attalovské dědictví. Euergetova katastrofa byla zhoubou pro hellénismus v horních satrapiích a vlastně v celém Orientu.

Do Syrie se ze své parthské internace (srov. předešlý rok) právě „včas“ vrátil Antiochův bratr Démétrios II. Níkátór (poprvé vládl v letech 146 – 138, podruhé 130 – 125). Jeho návrat možná hnal Antiocha Euergeta do unáhleného boje s Parthy, které podcenil před lety již jeho sok. Démétrios II. se dal znovu dohromady se svou původní chotí Kleopatrou Theou, ale brzy se odcizili, prý pro Démétriovu krutost (?).

Někdy v létě se Démétrios vypravil do Egypta na pomoc Kleopatře II., která svého zetě volala proti Euergetovi II. a nabízela mu mimo jiné ptolemaiovskou korunu. Od Pélúsia se však musel vrátit pro nespolehlivost svých vojáků (srov. dole).

Ve stejnou dobu propuklo v Syrii povstání proti Démétriovi Níkátorovi, které vedli Antiochejští vedení jistým Tryfónem a po nich se přidali Apamejští a další města. Měšťané žádali krále Euergeta II., který byl v této době již jediným vládcem Egypta (viz níže), aby jim poslal jiného vládce ze seleukovského domu (viz rok následující).

• V dobách seleukovských dynastických válek města výrazně posílila a měšťané vystupovali zcela autonomně. Čas od času si krále vybírali sami a bez souhlasu seleukovského vojska a nevole vůči rozhádané dynastii byla zřejmě též příčinou konce hellénské vlády nad Syrií, viz rok 64. Seleukovští měšťané zůstali pro historii většinou anonymní, stejně tak jako alexandrijští, ačkoli jejich vliv byl bezpochyby značný.

Parthové se tedy opět zmocnili Mesopotamie a Médie, které od nyní na dvě staletí budou patřit do jejich říše (srov. rok 141 a první ohrožení v roce 54 n.). Parthská vláda se krátce potom zřejmě etablovala i v Súsiáně. Seleukovci definitivně přišli o horní satrapie a z celé Mesopotamie jim prokazatelně zůstala zachována jen satrapie Parapotamie, seleukovská ještě v roce 96 (jak lze usuzovat podle nálezů mincí ze sídelního městečka Dúra-Európos; poslední doložené datum v seleukovské éře v jihobabylónském Uruku je až z března-dubna roku 128/nisannu 184 SE).

Na hellénskou populaci vítězové nesahali a hellénismus se udržel v hellénských obcích po řadu generací, srov. příklad Sús/Seleukeie na Eulaiu roku 22+. Ostatně titulovali se Arsakovci neustále jako Filhelléni.

Fraátés II. asi zamýšlel vpadnout do Syrie, avšak ještě t. r. se musel vrátit zpět na východ do bojů proti Sakům (nic bližšího není známo; srov. předcházející rok), byv posílen jádrem Antiochova vojska, které donutil sloužit ve svém žoldu. V Seleukeji na Tigridu, která se opět stala sídelním městem Parthů v Mesopotamii, zanechal Fraátés jako místodržitele svého strýce Himera či Euémera, který hellénská města v Mesopotamii za protiparthskou vzpouru těžce trestal (podle jiné verse to býval za mlada králův milenec).

Mimo jiné tím, že rodiny rodilých Babylóňanů přesidloval do Médie, kde je prodával jako válečnou kořist, zničil několik chrámů a prý vypálil agoru hellénského Babylónu. Himeros byl jistě významný člověk, neboť si ho mesopotamští Helléni nadcházeli: jistý Lýsimachos z "Babylónu" ho pozval ke stolu s třemi sty jeho přátel a každého z nich obdaroval po stříbrném poháru o váze čtyř min, tedy téměř dvou kilogramů. O Himerovi jako králi viz rok 124. Někdy po této době začali Parthové budovat nedaleko Seleukeie Tigridské přes řeku na východním břehu svou vlastní residenci známou jako Ktésifón (původ jména, takto hellénského osobního, neznám). 

Hyspaosinés, arabský dynasta v Charakéně (srov. rok 127 a začátek jeho kariery roku 139), za Seleukovců zvané Meséné (srov. dn. Majšán, provincii IRQ), se osamostatnil a prohlásil králem (razil mince s obrazem Hérákleovým). Vládl do roku 124. Snad t. r. nebo následujícího se nakrátko zmocnil vlády nad Babylónem a Seleukejí Tigridskou, viz rok 127. • Hyspaosinés byl pravděpodobně předtím seleukovským i parthským stratégem v "satrapii na Rudém moři", tedy ve starém Přímoří/mát tâmti.

Pravděpodobně podobně se etablovali v mesopotamském prostoru po seleukovské katastrofě též další dynastové jako autonomní údělní vládci pod parthským protektorátem. Ve flaviovské éře parthská říše objímala osmnáct takových království, jejich jmenný výčet, jistě údaj pohyblivý, ale neznáme. Neznáme ani mechanismus, jakým autonomní dynastové mizeli a kdy je nahrazovala přímá parthská správa satrapská. S koncem seleukovské autority a nepevnosti parthské vlády se k nájezdům na Babylónii odhodlávali arabští beduínové, viz roky 125 a 123 s doklady. 

Z přesněji nedatovatelného mincovního nálezu je nyní nově znám král adiabénský Abdissaros/basileós Abdissarú Adaiabénú (jméno aramejské, viz v indexu s. v.). Náleží-li nález do této doby, byl by Abdissaros prvním známým panovníkem království rozkládajícího se zčásti na kmenovém území dávné Assyrie a které zaniklo až v sásánovské říši.

Druhým vládcem Adiabény známým nám jménem byl jistý Artaxarés, který jako řada dalších orientálních dynastů po neúspěchu v domácí politice musel prchnout na římské území za vlády Augustovy/ad me supplices confugerunt; kdy Artaxarés a proč žádal o asyl, nevíme. 

 

V Egyptě na jaře požádala královna Kleopatrá II. Sóteirá o pomoc ve válce se svým bratrem a dcerou svého zetě krále Démétria II. Níkátora (viz výše a rok předešlý). Po jeho neúspěchu před Pélúsiem však opustila obléhanou Alexandreiu a po moři s velkými poklady se uchýlila ke své dceři Kleopatře I. They do Syrie, kde zůstala až do roku asi 124. • Kleopatrá II. Sóteirá vládla v Egyptě sama od roku 131. 

Ptolemaios VII. Euergetés II. už v dubnu t. r. poděloval zasloužilé vojáky své egyptské armády půdou v okolí osady Kerkeosíris u hellénisovaného města Tebtynis ve Fajjúmu (lokalita známá nálezy fragmentů z papyrového archivu): Euergetés II. usídlil egyptské domorodce jako klérúchy do hellénského prostředí.

Město Alexandreia se bránilo i nadále neoblíbenému Euergetovi II., a to až do roku 127 (či dokonce 123). Egyptská chronografie těchto roků je nejasná, hypothetická, viz dále rok 127. Když neresidoval Euergetés II. v Alexandreji, pak kde (Pélúsion, Memfis)?.  

 

Ióannés Hyrkanos I., vládce v Iúdaji, předtím spojenec Antiocha Euergeta a účastník parthského tažení, vpadl krátce do jihosyrských měst a do Samareie: půl roku obléhal Médabu, pak se zmocnil Samogy, v Samareji Sikim (pl.)/Šechem, vrchu Garizein/Garizim s chrámem Jahweho a asi též města Samareie/Kúthaión genos: pro orthodoxní Židy byli obyvatelé Samareie přivandrovalci z Babylónie, z Kuty; chronografii událostí neznáme.

Později dobyl na Idúmajích Adóry a Marisu a celý národ se mu poddal s podmínkou, že mohou ve svých sídlech žít dál, pokud se dají obřezat a budou se řídit židovskými zvyklostmi/ei peritemnointo ta aidoia kai tois Iúdaión nomois chrésasthai theloien. ● Pravděpodobně z t. r. též pocházejí první mincovní ražby Hasmónajů. 

 

Zemřel v Athénách asi 5. listopadu 129 filosof Karneadés z Kýrény, v letech c. 164 - 161 do 137 scholarchos nové Akadémie a zakladatel tohoto směru platónismu. Narodil se roku 214. K datu úmrtí se pojí částečné zatmění měsíce, které v athénském kalendáři roku 129/128 připadlo ještě na 2. května 128. V letech 137 až 129 byl scholarchem v Akadémii Polemarchos z Níkomédeie a po něm na dva roky Kratés z Tarsu. O obou nevíme nic, viz dále rok 127. 

Po smrti Scipiona Aemiliana (viz níže) odešel jeho přítel Panaitios (srov. rok 139) z Říma do Athén, kde se stal scholarchem stoy. Panaitios odtud řídil filosofické společenství do roku 110 (viz rok 127). Jemu a Polybiovi prokazoval Scipio Aemilianus po celý život velké pocty a svou pozornost věnoval jejich rodným státům. Mezi Panaitiovými posluchači v Římě byl Q. Aelius Tubero, vnuk L. Aemilia Paulla a synovec Scipiona Aemiliana, s nímž se krátce před jeho smrtí, když zastával úřad tresvira capitalis, pohádal o kompetencích augurů: uspěl proti slavnému strýci postojem, že auguři mohou zasedat v soudních tribunálech. Q. Aelius byl původně gracchovcem, pak se stavěl proti reformám, C. Sempronia Graccha už byl nepřítel. Proslul mezi advokáty jako znalec práva, viz jeho potomky u roku 50.

Také se o něm vyprávělo, že Fanniův zákon proti marnotratnému životu, viz rok 161, obcházel tak, že ptáky kupoval od lidí ze svých pozemků po jedné drachmě. Podobně P. Rutilius Rufus kupoval ryby, libru za tři oboly, od otroků pracujících jako rybáři. 

 

V Římě vyvstaly z průtahů při rozdělování půdy podle Semproniova zákona, lex Sempronia agraria, nové nepokoje, viz rok 133, během nichž byl za neobjasněných okolností zavražděn P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus (56). Zapletl se do reformní politiky, když podpořil Italiky, kteří si stěžovali na zbrklá rozhodnutí soudů v pozemkových sporech, resp. na to, že triumvirové vlastně vůbec nefungují, že dochází ke spojování pozemků i ze strany malých rolníků.

Tím pobouřil římské kolonisty a zájemce o pozemky, že straní Italikům, podle jiné verse jen Latinům. Stál sice na straně latifundistů, ale likvidátor Karthága se nikdy proti vlastní gracchovské agrární reformě nevyjádřil.

Den předtím byl plný zdraví, chystal si projev, a ráno byl nalezen mrtev na lůžku. Podezřelá z otravy svého manžela byla Sempronie, sestra Gracchů, žena prý ošklivá, kterou Scipio nemiloval, ona jeho také ne; byli bezdětní. Spiknout se měla se svou matkou Cornelií, poněvadž se ženy obávaly, že chce prosadit zrušení reforem. Podle výpovědi otroků (vynucené na mučidlech, jak předepisoval zákon) kdosi vpustil v noci do domu nějaké lidi a ti Scipiona uškrtili; podle jedné verse měl na krku po něm stopy. 

Žádné vyšetřování senátu se nekonalo, srov. také rok 121, latifundisté rozdělování půdy všelijak odkládali. Podezříván byl z vraždy též tribun lidu z roku 131 C. Papirius Carbo; o jejich sporu viz tam. Zavražděnému, který se jako první z Římanů holil denně, srov. rok 300, se nedostalo ani státního pohřbu, třebaže jeho zásluhy o stát byly velké. Souhlasil též před čtyřmi roky v senátu s likvidací Ti. Sempronia Graccha, viz rok 133, což potvrdil veřejně o dva roky později, třebaže sám nepatřil k příznivcům ultrakonservativního křídla senátorů, ale moc senátu oslabovat ve prospěch lidových sněmů odmítal.

• Práce triumvirů/tresviri agris dandis (viz rok 133) ve složení M. Fulvius Flaccus, C. Sempronius Gracchus (na čas P. Licinius Crassus Mucianus, jak doloženo nápisně) a C. Papirius Carbo, srov. rok 139 a 120, byla pozastavena a na odvrácení zlých znamení konány devítidenní hry. Možnost udělení plného římského občanství obyvatelům Itálie se chvíli přetřásala, ale konservativci brzy znemožněna. Srov. rok 126.

Funerální slavnosti vypravili dva Scipionovi synovci Q. Fabius Maximus, později zvaný Allobrogicus, a Q. Aelius Tubero. Pohřební řeč pronesl Q. Fabius, autorem ale byl celoživotní oddaný přítel zemřelého C. Laelius (už o něm není dále v historii slyšet). Lid pořadatelé pozvali k hostině na púnských lehátkách nízkých a potažených kozinou a k tomu dal Q. Aelius servírovat namísto do stříbra na levné samské hliněné nádobí. Vymstilo se mu to: když se ucházel o praeturu, u lidu propadl.    

 

************************************************************

128.

Ol. 163, 1

Tímotheos z Trallů

184 SE

120 AE

Dionýsios III.

a. u. c. 626

Cn. Octavius a T. Annius Rufus

************************************************************

V Athénách se v archonátu Lykiskově rozhodli oživit tradici Apollónova kultu a oslav jarních thargélií s oběťmi prasete, krávy a býka za zdar Athéňanů, jejich rodin a lidu římského, velkým procesím a hrami. Peníze na to padly z armádního fondu/apodotó de ho tamiás tón stratiótikón

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. poslal z Egypta, kde residoval, nevíme, viz rok předešlý, do Syrie povstaleckým městům (viz předešlý rok) jako vhodnou výpomoc proti Démétriovi II. pretendenta seleukovského trůnu jistého Alexandra, údajně syna Alexandra I. Baly, zvaného Zabinás/aramejsky Koupený. Ve skutečnosti měl být synem jinak neznámého egyptského obchodníka Prótarcha (podle jiné verse se vydával za syna Antiocha VII.). Získal tím u Antiošských sympatie, které Démétrios II. zcela postrádal. • Tímto činem měli Ptolemaiovci navždy od Seleukovců pokoj.

Alexandros se spojil s Kleopatrou Theou, dal slavnostně pohřbít tělo krále Antiocha Euergeta, svého údajného otce, vydané parthským vládcem ve stříbrné rakvi, a provolal se králem Alexandrem II. Královské atributy užíval do roku 123, ale nepoužíval žádných panovnických přízvisek. Na Alexandrovu stranu se postavil také židovský vládce Ióannés Hyrkanos I.

Tato koalice ovládla Koilé Syrii. Na severu a v přístavech Foiníkie Tyru, Sídónu a v Ptolemáidě vládl na čas se svou alexandrijskou tchýní Kleopatrou II. Sóteirou a její dcerou Theou seleukovský král Démétrios II. O průběhu války nevíme nic, viz dále rok 125. 

 

Zřejmě vypukla válka mezi králem Hyspaosinem z Charakény a parthským místodržitelem Mesopotamie Himerem (viz následující rok)Parthský král Fraátés II. byl v té době ve válce proti Sakům (Skythům, srov. rok 170 a 130) na východě své říše. Údajně je měl původně angažovat jako spojence pro válku se Seleukovci, ale nedorazili do bojů včas, nicméně se kočovníci domáhali náhrady cestovného. Viz dále rok následující. 

Z tohoto roku je rovněž doklad prvních čínsko-parthských obchodních a diplomatických styků, když se vyslanci chanského císaře Wu setkali s Parthy. Zároveň podali Číňané svědectví o tocharské pentarchii v Baktrii (srov. rok 130).

Číňané potvrdili přítomnost národa An-cchaj (novověké čtení Jen-cchaj), nebo-li Aornů či Aorsů, tj. Alánů čili Parthů v Sogdiáně. Čínskou misi vedl Čang-čchien/Zhang Qian (srov. rok 139). Do t. r. strávil deset let v hunském zajetí, o nomádech viz 133 a 119, kde se oženil a měl dvě děti.

Podařilo se mu zřejmě t. r. prchnout do Fergány, nějaký čas putovat po Střední Asii, při návratu do Číny c. 126 n. 125 byl Huny znovu lapen a po dvou letech internace prchnul i s rodinou konečně k císaři. Navštívil také sídelní město Parthů An-si, zřejmě Arsak. O Hellénech v Sogdiáně žádná zmínka, pouze o jejich městech (srov. rok 130). V letech 119 až 115 se vypravil Čang Čchien na Západ znovu. 

Wuův generál Wej Čching/Wei Qing vedl silnou výpravu proti Hunům do oblasti dnešního Vnitřního Mongolska a zahájil budování správního okresu Šuo-fang/Shuofang ("sever"). Projekt na obranu říše proti hunským vpádům budovaný jedno sto tisícem lidí nahnanými na práci byl nesmírně nákladný, potraviny a materiál se dovážel z velké dálky. Šuo-fang, původně Ťin-jüan/Jinyuan, jako správní jednotka zanikla za dynastie Tchang. Viz dále rok 126. 

Číňané v rámci válek s Huny, viz rok 141 a 133, pod Čao Pchu-nuem/Zhao Ponu roku 108 vpadli do Kroránu/Lou-lan a proti Ku-š'/Gushi a obě tocharská království uznala nadvládu čínského císaře Wu a platily tribut, stejně jako od roku 101 ve Fergáně státní útvar zvaný čínsky Ta-Jüan/Dayuan, "Velcí Iónové", tedy některé z indobakterských hellénských království, srov. rok 130 a 105.

Roku 77 Wuův nástupce Čao/Zhao poslal do Lou-lanu vyslance jménem Fu Ťie-c'/Fu Jiezi, který na hostině v jeho počest vzal stranou krále-hostitele jménem An-kuej/Angui a dva z vyslancových lidí ho ubodali. Diplomat-atentátník dal pak královu hlavu vyvěsit na městskou bránu, varoval Tochary před paktováním s Huny a dosadil pročínského králova bratra Wej-tchu-čchi/Weituqi na trůn. Království Krorán se od této chvíle nazývalo Šan-šan.

Snad kolem roku 120 (viz tam), byla na základě těchto čínských "průzkumů" (vlastně diplomatické mise zjišťující, zda by bylo možné získat Tochary pro otevřené spojenectví proti Hunům) otevřena státem chráněná tzv. velká hedvábná cesta z Číny na západ (název je zavádějící a až novověký).

 

************************************************************

127.

Ol. 163, 2

185 SE

121 AE

Theodóridés

a. u. c. 627

L. Cassius Longinus Ravilla a L. Cornelius Cinna

************************************************************

Z Babylónie vyhnal Hyspaosinés Charakénský/bab. As-pa-si-ne-e neoblíbeného parthského místodržitele Himera/bab. I-me-ru-su; do úřadu jmenován vyhnanec roku 129 králem Fraátem II. (doložen možná již roku 130/182 SE). Hyspaosinés z Charakény se nakrátko stal králem Babylónie a snad ovládal i část Médie (?). 24. ajjaru 185 SE/30. května t. r. se usnesli Bél-lúmur, šatam Esangily, s Babylónci (tj. chrámovou občinou), že přenesou roční apanáž dvou min stříbra z Itti-Marduk-Balátua, Hyspaosinova dvořana, na jeho dva syny. V den 13. simánu, tj. 19. června t. r., byl chrámovým shromážděním/puchru, čili nejvyšším správním orgánem Esangíly v Babylónu, honorován týž Itti-Marduk-balátu (což bylo jistě jeho tzv. druhé jméno pro styk s Babylónci, tzv. šumu šanû), který u Hyspaosina/Aspásiné šarru zastával funkci ministra financí (řec. epi tón prosodón nebo ho epi tés aulés tú basileós). V červenci zaznamenány ve fragmentu jednoho z astronomických diářů jisté boje, nic přesného nelze stanovit. O Hyspaosinově konci viz rok 124.

4. listopadu t. r./4. arachsamna 185 SE obnovil parthskou moc nad Babylónem stratégos Tímarchos/bab. Timarkusu, který přitáhl z Médie. Země obsazena Parthy, oddíly zřejmě žoldnéřskými, též Seleukeia Tigridská a Borsippy, Charakény se však nezmocnil. Válka tím neskončila. V březnu 126/addáru 185 SE bylo v Babylónu obětováno ve jménu arsakovského krále a klínopisné datace jsou nadále již pouze arsakovské. Viz dále rok 124.

V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Ariaos/Arjaw (vládl od roku 132, resp. 137). Jeho nástupcem, nevíme jak, se stal 'Abdú, syn Maz'úrův (vládl do roku 120). Na rozdíl od zakladatele orrhoénské nezávislosti mají jeho nástupce se svým otcem jména arabská. Ani o nich nevíme nic bližšího než to, že jim do ruky hrála válka Parthů se Skythy na východě, viz rok předešlý a 124.

 

V Egyptě se t. r. nebo následujícího vzdala králi Euergetovi II. obležená Alexandreia, viz rok 129. Euergetův vojevůdce Lochos, syn Kallimédův, se pak po Paóvi, nyní dvořanovi, stal stratégem Thébaidy. Snad z této doby pochází dedikace sochy Lochovy římskými rejdaři a obchodníky/naukléroi kai emporoi na Délu za to, že se vůči nim za dobývání Alexandreie zachoval báječně/en té genomené katalépsei Alexandreiás hypo basileós Ptolemaiú, Theú Euergetú, aretés heneken kai euergesiás eis heautús.

Ze stejné doby, nejpozději c. 100, asi také bude socha na Délu, kterou poctili obchodníci/emporoi a zaměstnanci tržiště/hoi tén tetragónon ergadzomenoi za pěkné chování římského bankéře/trapedzítés Maraia Gerillana. Zachoval se pouze sokl a k tomu jméno sochařovo: Agasiás z Efesu. Snad ze stejné doby pochází z Délu pocta Římanů C. a L. Pediů epistratégovi Polemarchovi, dvořanu/syngenés Euergeta a Kleopatry (nápis může pocházet někdy z doby po roce 145).

V téže době Athéňané žijící na Délu spolu s římskými rejdaři a obchodníky a dalšími cizinci věnovali sochu epimelétovi/guvernérovi ostrova, svému krajanu Theofrastovi, za to, že vybudoval tržiště a přístavní mola/tén agorán kai ta chómata peribalonta tó limeni.

Podobně vyznamenali sochou ítaličtí podnikatelé na Délu C. Ofellia Fera za to, že se k nim choval hezky. Jeho ztracenou sochu, dar Apollónovi, vytvořil Athéňané Dionýsios a Tímarchidés. 

Když Lochos dorazil do Théb, už měl na stole udání jistého Osoroéria, choachyta z thébského nomu, že mu vykradli hrobku, odnesli vybavení za deset měděných talentů a hrobku nechali otevřenou, takž vlci ožrali těla. Podezříval bratry Poéria alias Pkala a Flagónia a domáhal se jejich potrestání. Jak to dopadlo, nevíme.   

Na Kypru z Pafu pochází dedikace Lochově dceři, jméno i socha zničeny, na podstavci, pocta spolku Lyků sloužících na ostrově/to koinon tón en té nésó tassomenón Lykión. Její otec byl "dvořanem, obráncem, vedoucím finanční správy a neomezeným velitelem Thébaidy/syngenés kai hypermachos kai hypomnématografos kai stratégos autokratór tés Thébaidos. Jeho vliv na alexandrijský dvůr musel být velký.

 

V Athénách zemřel po dvouletém vedení Kratés z Tarsu, dvanáctý scholarchos (nové) Akadémie (v úřadu byl od roku 129). Jeho nástupcem se stal Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága, rodilý Pún, posluchač Karneadův, proškolený však též v peripatu a učení stoickém (scholarchem do roku 110). Viz též v indexu s. v. školy (3). 

 

V Tibetu byl korunován první král Ňatri Cenpa a rok 127 je začátkem jednoho z tibetských kalendářů, viz v indexu pod Tibet. Druhý kalendář začíná roku 1917 př. n. l., kdy se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením).

Někdy po této době se narodil v bájné Udijáně/Oddijána (viz v indexu s. v. Kalašové) polomýthický Garab Dordže/Garab Dorje, první z pozemských učitelů atijógy, tibetsky dzogčhenu/dzogchen, učení "velké dokonalosti". Byl inkarnací Buddhy Padmasambhary a v sanskrtu bývá jeho jméno rekonstruováno jako Prahévadžra. S bönem je dzogčhen základem ňingmapy/"staré školy", jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu.

Podle jednoho zdroje se Garab narodil 28 roků po Buddhově smrti (viz rok 483), novodobé tibetské odhady pokládají za začátek jeho učení rok c. 55 n. l. O jeho narození se psalo, že se tak stalo osm, dvacet n. 360 roků po Buddhově smrti, tedy zhruba t. r. Žákem Prahévadžry byl Maňdžušrímitra z mahájánské školy jogáčáry. 

 

************************************************************

126.

Ol. 163, 3

186 SE

122 AE

Diotímos IV.

a. u. c. 628

M. Aemilius Lepidus a L. Aurelius Orestes

************************************************************

V Římě byl po triumfálním průvodu M’. Aquillia 11. listopadu popraven Aristoníkos alias Eumenés III. Filopatór (viz roky 133 až 129, o Aquilliovi a synovi viz 129).

 

V Egyptě dal Ptolemaios VII. Euergetés II. dal ve zlosti v Alexandreji spálit gymnasion a vydal zákaz gymnasií v zemi. V plamenech zahynulo tehdy mnoho cvičících efébů. Čin možná přímo navazoval na dobytí města, viz rok předešlý. Byl to další výrazně protihellénský a protihellénistický čin, který v důsledku podpořil Egypťany a Židy hlavně v Alexandreji, viz ovšem královu destrukční činnost už roku 145; Euergetova zvrhlost byla v hellénských dějinách v každém ohledu ojedinělá!

  

Konsul L. Aurelius Orestes zahájil válku proti povstání na Sardinii. Triumf nad nimi držel až 8. prosince 122. Jeho quaestorem byl C. Sempronius Gracchus (c. 27 n. 28), který na ostrově začínal se svou politickou karierou, viz rok 123. Jméno si mezi populáry udělal roku asi 127, kdy obhajoval svého přítele Vettia, ale souvislosti neznáme.

Na Sardinii vykonával svědomitě své funkce a v zimě na rok 125 dokázal přemluvit sardské obce, aby opatřily vojáky vhodnými šaty, třebaže jejich delegace v Římě dosáhla od senátu povolení, aby konsul L. Aurelius sehnal ošacení jinak než od Sardů. Údajně sahal Gracchův vliv už tehdy až za moře. Třebaže jeho království postihl hlad způsobený invasí kobylek, poslal vládce Numidů Micipsa Římanům potřebné obilí; podle jiné verse ho poslal armádě na Sardinii, viz rok následující.

L. Aurelius zůstal z rozhodnutí senátu na ostrově jako prokonsul, aby dokončil pacifikaci rebelů v horách a s ním měl zůstat i jeho quaestor. Gracchus se však přesto vrátil do Říma, lidé ho vítali v přístavu, a žalobu před censory, že opustil provincii, ustál odkazem na svých dvanáct odsloužených let a také na to, že do provincie odcházel s prázdnou a také tak se vrátil.

Tribun lidu M. Iunius Pennus (Pennio), nepřítel Gracchův, prosadil zřejmě ještě před odchodem konsula na Sardinii vykázání všech Neřímanů z Města, poněvadž mezi reformistovými lidmi bylo právě hodně Italiků, lex Iunia de peregrinis. Iunius Pennus, syn Marka Iunia Penna, cos. 167, žádnou velkou karieru neudělal, neboť po vykonání aedility zemřel mlád již po několika letech. Srov. z odsunem Neřímanů ze stejného důvodu roku 122 a rok 95. 

Na Sicílii soptila Aitné a kolem Lipary vřelo moře tak, že spálilo několik plavidel a námořníci se udusili plyny. Hladinu pokrývaly mrtvé ryby a Lipařané po jejich konsumaci trpěli bolestmi břicha. Haruspikové to v Římě vyložili jako předzvěst nějaké rebelie, k níž opravdu roku následujícího došlo. Velký výbuch Aitny viz roku 123.   

Římanům vypukla válka s keltskými Salluviy, kteří vyplenili okolí Massalie. Massalští se obrátili na Římany s další žádostí o pomoc a následujícího roku jim bylo vyhověno (srov. 154 a viz rok 124; jeho válka trvala do roku 123). Gallie se staly téměř permanentním římským válčištěm až do první části vlády Augustovy. O případném příspěvku konsula M. Aemilia Lepida ke kontrole luxusu v Římě viz rok 161. 

 

Zemřel po dlouhé vládě šan-jü Hunů Ťün-čchen (od roku 161) a nástupcem se stal jeho mladší bratr I-č'-sie/Yizhixie, Ičise (do roku 114). Ničivé války s Číňany pokračovaly. Roku 125 vyhnali Hunové Číňany z Ordosu, ale následujícího roku byli čínskou jízdou zaskočeni a patnáct tisíc Hunů padlo do zajetí.

Generál císaře Wua Wej Čching/Wei Qing (Wej zemřel roku 106) podnikl na podzim protiútok a přes veliké ztráty, údajně jedno sto tisíc Chanů a koní, Číňané roku 122 získali zpět Ordos a hunský dvůr se stáhl za Gobi (jako poradce měl při sobě generála-objevitele Čang Čchiena, srov. roky 139 a 128).

Následujícího roku vojevůdce Chuo Čchu-ping/Huo Qubing (zemřel roku 117 ve věku 23 let) znovu po velkých ztrátách zničil hunskou sílu v Kan-su. Do roku 119 Číňané pod Chuem a Wejem zlikvidovali na tři sta tisíc Hunů (padlí, zajatí). Wej Čching za tažení proti nomádům vypsal odměny za zajatého Huna nebo jeho hlavu. Povozů pro armádní účely bylo zapotřebí třicet tisíc (!). Viz dále rok 119.

 

************************************************************

125.

Ol. 163, 4

187 SE

123 AE

Iásón II.

a. u. c. 629

M. Plautius Hypsaeus a M. Fulvius Flaccus

Rok 1 nové autonomní éry Tyru, viz starší roku 275

************************************************************

Zřejmě v tomto roce vypuklo v Kappadokii lidové povstání proti královně Nýse-Láodice (vládla od roku 130). Králem byl provolán její poslední přeživší syn Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (v exilu od roku 130, vládl do roku 111). Královna Nýsa-Láodiké/Láodiké Nýsa byla při povstání zabita, o důvodech rebelie není nic známo. Podle mincí nějaký čas matka se synem spoluvládla (c. 130-127?). Mithridátés V. Pontský provdal za mladého Kappadočana svou dceru Láodiku, matku králů Ariarátha VII. a IX., viz rok 112sq. 

 

Kleopatrá II. Sóteirá, která žila u své dcery Kleopatry I. They v syrském exilu (srov. rok 129sq.), se usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II. „Zloduch na Nilu“ přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu (viz rok 123). Jak k tomu došlo, nevíme. Snad usmíření sourozenců souviselo s potlačením revolty v Alexandreji části ptolemaiovské armády pod stratégem Marsyou. Stratégos Hégelochos, věrný Euergetovi II., vzpouru potlačil a povstalce rozprášil.

Marsyás zůstal zřejmě věrný královně Kleopatře II., která žila stále ještě v době jeho povstání v exilu (srov. následující rok). Euergetés potrestal povstalce mírně a Marsyu pardonoval. Od této chvíle si prý král uvědomoval, co všechno způsobil a začal s ucházet i přízeň Alexandrijců. Nelze vyloučit, že Marsyova rebelie byla součástí událostí z roku 127sq., resp. na ně přímo navazovala.

V Syrii byl král Démétrios Níkátór asi nejpozději t. r. u Damasku poražen Alexandrem II. Utekl do Ptolemáidy, ale Theá ho nechtěla ani vidět, takže odplul do Tyru, aby našel asyl v chrámu Héráklea/Melqart, Ba'al Súr. Zde byl při vystupování z lodi s malým již pouze doprovodem sluhů zabit na příkaz epistata města, jméno neznáme, když předtím byl lidmi, kteří ho nesnášeli, mučen.

Kleopatrá Theá prý nyní také otrávila, jak se jindy říkalo, z žárlivosti udatností známou Parthku Rhodogúnu, kvůli níž si i předtím natruc vzala Démétriova bratra Antiocha VII.; jména a osud Rhodogúniných dětí s Démétriem neznáme (srov. rok 141, 129). • Démétrios II. Níkátór, bratr Antiocha Euergeta, vládl od roku 146 do roku 141, jeho druhá vláda trvala od roku 130. Jeho smrtí skončila první fáze války o seleukovské nástupnictví, viz roky 175 a 162 a srov. rok 96. 

Královláda Seleukova domu přešla nyní na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce Kleopatře II. Sóteiře (srov. léta 131 až 129) stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě, viz rok 123 a o jejím konci rok 120. Po krátké době, asi ještě t. r., přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. Rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios a vládl krátce jen v roce 188 SE syrského počítání, viz rok následují.

Alexandros II. se posílil ve válce se Seleukovci spojenectvím s Ióannem Hyrkánem; co to obnášelo pro Židy a jak se pakt projevil na válce, ale nevíme.  

V Babylónii podle všeho vládly chaotické poměry. Z jara t. r. (nisannu) se uchovala zlomkovitá zpráva, že do země vpadli Arabové/Arbája, loupili a donutili města platit výpalné. O dalším útoku nomádů viz rok 123.

Začaly autonomní ražby foiníckých městských států Tyru a Askalónu.

 

V indobakterském státu Euthydémovců zemřel král Zóilos I. Dikaios, zřejmě bratr Agathokleův a Pantaleontův, syn Démétria I. (vládl od roku asi 155). Pravděpodobně bezprostředně následoval v tomto helléno-baktrijském státečku jeho syn Lýsiás Aníkétos (vládl do roku 110)V říši Antimachovců zemřel kolem t. r. král Antimachos II. Níkéforos, bratr Menandrův (vládl od roku 130, srov. rok 190, kde jiná příbuznost). Následoval jeho syn Filoxenos Aníkétos (vládl asi do roku 115). Příbuzenské vztahy jsou pouhými spekulacemi. 

  

Provincii Afriku postihl hladomor, který s sebou přinesla záplava kobylek. V této míře jde o první případ hladu, způsobeného kobylkami. Větry je zanesly nad moře a masa jejich tlejících tělíček uvalila na celý region nesnesitelný puch, z něhož onemocněli mimo jiné obyvatelé Kýrény a hynul dobytek. V Numidii prý hlady zemřelo na osmdesát tisíc lidí, v provincii dvě stě tisíc, v Utice denně mřelo na 1500 lidí, dohromady na severu Afriky prý osm set tisíc lidí. Celou oblast Sáhelu a severní část východní Afriky sužují nálety kobylek dodnes. 

 

V Římě byl návrh konsula M. Fulvia, oddaného spojence Gracchů, srov. rok 133, udělit Italikům, především Latinům, římské právo, senátem zamítnut; o naplnění Fulviova nápadu viz o generaci později roky spojenecké války 91sqq. Konsul pak vytáhl na sever na pomoc Massalským proti Salluviům; viz dále rok následující.

Přišla nyní první otevřená vzpoura Italiků (srov. rok 133 a 91) v Asculu v Picenu a ve Fregellách. Fregelly byly Římany pod praetorem L. Opimiem snadno přemoženy, zničeny a zbytek obyvatel přesunuli do nově založeného blízkého Fabrateria Nova. ● Fabrateria Vetus bývalo kdysi město Volsků. Za jakých okolností se nezkušení Fregellané a Asculané pustili do války a kdo byli jejich vůdci, nevíme. Podle jedné verse šlo o spiknutí, do něhož byl zapleten údajně též C. Sempronius Gracchus, a celé se provalilo udáním. Opimius žádal o triumf, ale povolen mu nebyl. 

Zemřel přítel klanu Scipionů, filhellén, stoik a konsul roku 140 C. Laelius Sapiens (narozen kolem roku 190)