129-120

129.

Ol. 162, 4

183 SE

119 AE

Lykiskos II.

a. u. c. 625

C. Sempronius Tuditanus a M’. Aquilius

************************************************************

C. Sempronius Tuditanus porazil illyrské Iapody/Iapydy. Zpočátku si vedl špatně, ale posílen zkušenostmi D. Iunia Bruta Callaika, vítěze nad Lúsítány, který v konsulském vojsku sloužil jako legát, se válečné štěstí otočilo; trium nad nimi v Římě držel 1. října. Jeho vítězství zvěčnil Hostius eposem Bellum Histricum. Konsul sám byl literátem, právníkem a historikem a psal o státoprávních záležitostech. • Iunius Brutus jako optimát stál roku 121 na straně konsula L. Opimia a více se v dějinách neobjevil.

 

Ve Stratoníkeji (viz předešlý rok) byli obležení vyhladověni a Aristoníkos alias král Eumenés III. Filopatór (nosil královské diadéma od roku 133) se vzdal M. Perpernovi; o králově osudu viz rok 126. Konsulár se však velkého návratu do Říma nedočkal, neboť při naloďování attalovských pokladů v Pergamu zemřel přirozenou smrtí. Jeho nástupce M’. Aquillius „pacifikoval“ Asii, potvrdil územní zisky spojenců (viz předešlý rok; Mithridátés si ale musel u něho hodně připlatit) a zavedl římský řád do nové provincie; o jeho synovi a odplatě za působení v Pergamu viz rok 88. Ideolog héliopolítů Blossius z Kum si vzal život. Nad Asií triumfoval prokonsul Aquillius až 11. listopadu 126. • Evropská část bývalé říše Attalovců, jejíž dějiny se nyní po sto padesáti letech uzavřely, tj. Chersonésos Thrácký a Aigína, byla připojena k provincii Macedonia.

Galatové se dostali do sféry pontského vlivu. V thráckých oblastech v Evropě, které se nyní dostaly pod římskou správu, nastaly novým pánům vleklé boje s Thráky.

 

V Orientu koncem zimy, snad v březnu, nabídl král Fraátés II. Antiochovi Euergetovi mír. Seleukovec si však kladl vysoké podmínky, snad ty samé, které uzavřel s Parthy Euergetův praděd Antiochos Veliký.

Zimoviště seleukovské armády byla rozprostřena po celé Médii a severní Mesopotamii. Vojáci žili v rozmařilosti a domorodcům lezli na nervy. Fraátés II. s Parthy udeřil znenadání na místa, kde přezimoval Antiochos. Ačkoli byl varován před parthskou jízdou a jeho vojsko nebylo po zimě celé pohromadě, pustil se král do boje, v němž byl poražen a zabit (poslední nadějný Seleukovec vládl od roku 139). S ním zemřelo na třicet tisíc vojáků a byly to největší ztráty v bitvě, které kdy Hellénové utrpěly (o osudu zajatců viz rok 124). Tradovalo se, že při pohřbu, srov. ovšem rok následující, Euergetova těla měl Arsakovec pronést moudrost, která situaci před bleskovou parthskou ofensivou osvětluje: "Tvá odvaha a opilectví tě zničily: myslel's, že ve svých velkých pohárech budeš moci Arsakovo království vypít." 

Antiochos VII. Euergetés Sótér byl třetím manželem Kleopatry I. They, s níž měl pět dětí (srov. rok 124 a 120): prvorozený syn Antiochos a dvě dcery Láodiky zemřeli záhy, druhorozený syn Seleukos padl se svou sestřenicí Láodikou VII. do parthského zajetí, kde s ním bylo královsky zacházeno a Fraátés II. se měl oženit s Láodikou, nicméně ze zajetí se již nikdy nevrátili. V Syrii zůstal Euergetův nejmladší syn Antiochos (IX.), lidově zvaný Kýzikénos/Kýzický.

Smrtí Antiocha Euergeta přestala být říše Seleukovců definitivně mocenským faktorem i v Asii. V následujících šedesáti letech se kmenové území dynastie zmítalo v neuvěřitelně vášnivých bojích mezi jednotlivými příslušníky Seleukova rodu. Ztracené vojsko bylo poslední seleukovskou armádou s klérúchy z bývalých horních satrapií; vysoké počty žoldnéřů lze vysvětlit např. emigracemi po achájské válce a válce o attalovské dědictví. Euergetova katastrofa byla zhoubou pro hellénismus v horních satrapiích a vlastně v celém Orientu.

Do Syrie se ze své parthské internace (srov. předešlý rok) právě „včas“ vrátil Démétrios II. Níkátór (poprvé vládl v letech 146 – 141, podruhé 130 – 125). Jeho návrat možná hnal Antiocha Euergeta do unáhleného boje s Parthy. Démétrios II. se dal znovu dohromady se svou původní chotí Kleopatrou Theou, ale brzy se navzájem odcizili, prý pro Démétriovu krutost (?). Někdy v létě se Démétrios vypravil do Egypta na pomoc Kleopatře II., která ho volala proti Euergetovi II. a nabízela mu mimo jiné ptolemaiovskou korunu. Od Pélúsia se však musel vrátit pro nespolehlivost svých vojáků (srov. dole).

Ve stejnou dobu propuklo v Syrii povstání proti Démétriovi Níkátorovi, které vedli Antiochejští a Apamejští. Měšťané žádali krále Euergeta II., který byl v této době již jediným vládcem Egypta (viz níže), aby jim poslal jiného vládce ze seleukovského domu (viz rok následující). • V dobách seleukovských dynastických válek města výrazně posílila a měšťané vystupovali zcela autonomně. Čas od času si krále vybírali sami a bez souhlasu seleukovského vojska. Seleukovští měšťané zůstali pro historii většinou anonymní, stejně tak jako alexandrijští.

 

Parthové se tedy opět zmocnili Mesopotamie a Médie, které od nyní na dvě staletí budou patřit do jejich říše (srov. rok 141 a první ohrožení v roce 54 n.). Parthská vláda se krátce potom zřejmě etablovala i v Súsiáně. Seleukovci definitivně přišli o horní satrapie a z celé Mesopotamie jim prokazatelně zůstala zachována jen satrapie Parapotamie, seleukovská ještě v roce 96 (jak lze usuzovat podle nálezů mincí ze sídelního městečka Dúra-Európos; poslední doložené datum v seleukovské éře v jihobabylónském Uruku je až z března-dubna roku 128/nisannu 184 SE). Na hellénskou populaci vítězové nesahali a hellénismus se udržel v hellénských obcích po řadu generací, srov. příklad Sús/Seleukeie na Eulaiu roku 22+.  Ostatně titulovali se Arsakovci neustále jako Filhelléni.

Fraátés II. se ještě t. r. musel vrátit zpět na východ do bojů proti Sakům (nic bližšího není známo; srov. předcházející rok), byv posílen jádrem Antiochova vojska, které donutil sloužit v jeho žoldu. V Seleukeji na Tigridu, která se opět stala sídelním městem Parthů v Mesopotamii, zanechal Fraátés jako místodržitele svého strýce Himera či Euémera, který hellénská města v Mesopotamii za protiparthskou vzpouru těžce trestal (podle jiné verse to byl králův milenec). Mimo jiné tím, že rodiny přesidloval do Médie, zničil několik chrámů a prý vypálil agoru hellénského Babylónu. Himeros byl jistě významný člověk, neboť si ho mesopotamští Helléni nadcházeli: jistý Lýsimachos z "Babylónu" ho pozval ke stolu s třemi sty jeho přátel a každého z nich obdaroval po stříbrném poháru o váze čtyř min, tedy téměř dvou kilogramů. O Himerovi jako králi viz rok 124.  

Hyspaosinés, arabský dynasta v Charakéně (srov. rok 127 a začátek jeho kariery roku 139), za Seleukovců zvané Meséné, se osamostatnil a prohlásil králem (razil mince s obrazem Hérákleovým). Vládl do roku 123 (?). • Hyspaosinés byl pravděpodobně předtím seleukovským i parthským stratégem v "satrapii na Rudém moři", tedy ve starém Přímoří.

Pravděpodobně podobně se etablovali v mesopotamském prostoru po seleukovské katastrofě též další dynastové jako autonomní údělní vládci pod parthským protektorátem. Ve flaviovské éře parthská říše objímala osmnáct takových království, jejich jmenný výčet, jistě údaj pohyblivý, ale neznáme. Neznáme ani mechanismus, jakým autonomní dynastové mizeli a kdy je nahrazovala přímá parthská správa satrapská. 

Z přesněji nedatovatelného mincovního nálezu je nyní nově znám král adiabénský Abdissaros/basileós Abdissarú Adaiabénú (jméno aramejské, viz v indexu s. v.). Náleží-li nález do této doby, byl by Abdissaros prvním známým panovníkem království rozkládajícího se zčásti na kmenovém území dávné Assyrie a které zaniklo až v sásánovské říši. Druhým vládcem Adiabény známého nám jménem byl jistý Artaxarés, který jako řada dalších orientálních dynastů po neúspěchu v domácí politice musel prchnout na římské území za vlády Augustovy/ad me supplices confugerunt; kdy Artaxarés a proč žádal o asyl, nevíme. 

 

V Egyptě na jaře požádala královna Kleopatrá II. Sóteirá o pomoc ve válce se svým bratrem a dcerou svého zetě krále Démétria II. Níkátora (viz výše a rok předešlý). Po jeho neúspěchu však opustila obléhanou Alexandreiu a uchýlila se ke své dceři Kleopatře I. They do Syrie, kde zůstala až do roku 124. • Kleopatrá II. Sóteirá vládla v Egyptě sama od roku 131.

Ptolemaios VII. Euergetés II. už v dubnu t. r. poděloval zasloužilé vojáky své egyptské armády půdou v okolí osady Kerkeosiris u hellénisovaného města Tebtynis ve Fajjúmu (lokalita známá nálezy fragmentů z papyrového archivu): Euergetés II. usídlil egyptské domorodce jako klérúchy do hellénského prostředí. Město Alexandreia se bránilo i nadále neoblíbenému Euergetovi II., a to až do roku 127 (či dokonce 123).

 

Ióannés Hyrkanos I., vládce v Iúdaji, předtím spojenec Antiocha Euergeta a účastník parthského tažení, vpadl krátce do jihosyrských měst a do Samareie. Pravděpodobně z t. r. pocházejí první mincovní ražby Hasmónajů.

 

Zemřel filosof Karneadés z Kýrény, až do roku 137 scholarchos nové Akadémie a zakladatel tohoto směru. Narodil se roku 214.

Po smrti Scipiona Aemiliana (viz níže) odešel jeho přítel Panaitios (srov. rok 139) z Říma do Athén, kde se stal scholarchem stoy po Kratétovi z Tarsu (scholarchem od roku 137). Panaitios řídil stou do roku 110 (viz rok 127).

 

V Římě vyvstaly z průtahů při rozdělování půdy podle Semproniova zákona, lex Sempronia agraria, nové nepokoje, viz rok 133, během nichž byl za neobjasněných okolností zavražděn P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus (56). Den předtím byl plný zdraví a ráno byl nalezen mrtev na lůžku. Podezřelá z otravy svého manžela byla Sempronie, sestra Gracchů, žena prý ošklivá, kterou Scipio nemiloval. Spiknout se měla se svou matkou Cornelií. Žádné vyšetřování senátu se nekonalo, srov. také rok 121, nicméně při výslechu otroků bylo prý zjištěno, že kdosi v noci vpustil do domu nějaké cizí lidi a ti Scipiona uškrtili. Zavražděnému se nedostalo ani státního pohřbu, třebaže jeho zásluhy o stát byly velké. Souhlasil též před čtyřmi roky v senátu s likvidací Ti. Sempronia Graccha, viz rok 133, třebaže sám nepatřil k příznivcům ultrakonservativního křídla senátorů, ale moc senátu oslabovat ve prospěch lidových sněmů odmítal. • Práce triumvirů/tresviri agris dandis (viz rok 133) ve složení M. Fulvius Flaccus, C. Sempronius Gracchus (na čas P. Licinius Crassus Mucianus, jak doloženo nápisně) a C. Papirius Carbo, srov. rok 139 a 120, byla pozastavena a na odvrácení zlých znamení konány devítidenní hry.

 

************************************************************

128.

Ol. 163, 1

Tímotheos z Trallů

184 SE

120 AE

Dionýsios III.

a. u. c. 626

Cn. Octavius a T. Annius Rufus

************************************************************

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. poslal z Egypta do Syrie povstaleckým městům (viz předešlý rok) jako vhodnou výpomoc proti Démétriovi II. pretendenta seleukovského trůnu jistého Alexandra, údajně syna Alexandra I. Baly zvaného Zabinás/aramejsky Koupený. Ve skutečnosti měl být synem jinak neznámého egyptského obchodníka Prótarcha (podle jiné verse se vydával za syna Antiocha VII.). Získal tím u Antiošských sympatie, které Démétrios II. zcela postrádal. • Tímto činem měli Ptolemaiovci navždy od Seleukovců pokoj.

Alexandros se spojil s Kleopatrou Theou, dal slavnostně pohřbít tělo krále Antiocha Euergeta, svého údajného otce, vydané parthským vládcem, a provolal se králem Alexandrem II. Královské atributy užíval do roku 123, ale nepoužíval žádných panovnických přízvisek. Na Alexandrovu stranu se postavil také židovský vládce Ióannés Hyrkanos I. Tato koalice ovládla Koilé Syrii. Na severu a v přístavech Foiníkie Tyru, Sídónu a v Ptolemáidě vládl se svou alexandrijskou tchýní Kleopatrou II. Sóteirou seleukovský král Démétrios II. O průběhu války nevíme nic, viz dále rok 125. 

 

Zřejmě vypukla válka mezi králem Hyspaosinem z Charakény a parthským místodržitelem Mesopotamie Himerem (viz následující rok)Parthský král Fraátés II. byl ve válce proti Sakům (Skythům, srov. rok 170 a 130) na východě své říše. Údajně je měl původně angažovat jako spojence pro válku se Seleukovci, ale nedorazili do bojů včas, nicméně se kočovníci domáhali náhrady cestovného. Z tohoto roku je rovněž doklad prvních čínsko-parthských obchodních a diplomatických styků, když se vyslanci chanského císaře Wu setkali s Parthy. Zároveň podali Číňané svědectví o tocharské pentarchii v Baktrii (srov. rok 130).

Číňané potvrdili přítomnost národa An-cchaj (novověké čtení Jen-cchaj), nebo-li Aornů či Aorsů, tj. Alanů čili Parthů v Sogdiáně. Čínskou misi vedl Čang-čchien/Zhang Qian (srov. rok 139; strávil přitom deset let v hunském zajetí, o nich viz 133 a 119). Navštívil také sídelní město Parthů An-si, zřejmě Arsak. O Hellénech v Sogdiáně žádná zmínka, pouze o jejich městech (srov. rok 130).

Číňané v rámci válek s Huny, viz rok 141 a 133, pod Čao Pchu-nuem/Zhao Ponu roku 108 vpadli do Kroránu/Lou-lan a proti Ku-š'/Gushi a obě tocharská království uznala nadvládu čínského císaře Wu a platily tribut, stejně jako od roku 101 ve Fergáně státní útvar zvaný čínsky Ta-Jüan/Dayuan, "Velcí Iónové", tedy některé z indobakterských hellénských království, srov. rok 130 a 105.

Roku 77 Wuův nástupce Čao/Zhao poslal do Lou-lanu vyslance jménem Fu Ťie-c'/Fu Jiezi, který na hostině v jeho počest vzal stranou krále-hostitele jménem An-kuej/Angui a dva z vyslancových lidí ho ubodali. Diplomat-atentátník dal pak královu hlavu vyvěsit na městskou bránu, varoval Tochary před paktováním s Huny a dosadil pročínského králova bratra Wej-tchu-čchi/Weituqi na trůn. Království Krorán se od této chvíle nazývalo Šan-šan.

Snad kolem roku 120 (viz tam), byla na základě těchto čínských "průzkumů" otevřena státem chráněná tzv. velká hedvábná cesta z Číny na západ (název je až novověký).

 

************************************************************

127.

Ol. 163, 2

185 SE

121 AE

Theodóridés

a. u. c. 627

L. Cassius Longinus Ravilla a L. Cornelius Cinna

************************************************************

Z Babylónie vyhnán parthský místodržitel Himeros; do úřadu jmenován roku 129 králem Fraátem II. Hyspaosinés z Charakény se stal králem Babylónie a snad ovládal i část Médie (?). V den 13. simánu, tj. 19. června, byl chrámovým shromážděním/puchru, čili nejvyšším správním orgánem Esangíly v Babylónu, honorován jistý Itti-Marduk-balátu (což bylo jistě jeho tzv. druhé jméno pro styk s Babylónci, tzv. šumu šanû), který u Hyspaosina, bab. Aspásiné, zastával funkci ministra financí (řec. epi tón prosodón nebo ho epi tés aulés tú basileós). O jeho konci viz rok 123. 

V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Ariaos/Arjaw (vládl od roku 132, resp. 137). Jeho nástupcem, nevíme jak, se stal 'Abdú, syn Maz'úrův (vládl do roku 120). Na rozdíl od zakladatele orrhoénské nezávislosti mají jeho nástupce se svým otcem jména arabská. Ani o nich nevíme nic bližšího než to, že jim do ruky hrála válka Parthů se Skythy na východě, viz rok předešlý a 124.

 

V Egyptě se t. r. nebo následujícího vzdala králi Euergetovi II. obležená Alexandreia, viz rok 129. Euergetův vojevůdce Lochos, syn Kallimédův, se pak po Paovi stal stratégem Thébaidy.

 

V Athénách zemřel Kratés z Tarsu, jedenáctý scholarchos (nové) Akadémie (v úřadu byl od roku 137). Jeho nástupcem se stal Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága (do roku 110).

 

V Tibetu byl korunován první král Ňatri Cenpa a rok 127 je začátkem jednoho z tibetských kalendářů, viz v indexu pod Tibet. Druhý kalendář začíná roku 1917 př. n. l., kdy se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením).

Někdy po této době se narodil v bájné Udijáně (viz v indexu s. v. Kalašové) polomýthický Garab Dordže/Garab Dorje, první z pozemských učitelů atijógy, tibetsky dzogčhenu/dzogchen, učení "velké dokonalosti". Byl inkarnací Buddhy Padmasambhary a v sanskrtu bývá jeho jméno rekonstruováno jako Prahevadžra. S bönem je dzogčhen základem ňingmapy/"staré školy", jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu. Podle jednoho zdroje se narodil 28 roků po Buddhově smrti (viz rok 483), novodobé tibetské odhady pokládají za začátek jeho učení rok c. 55 n. l.

 

************************************************************

126.

Ol. 163, 3

186 SE

122 AE

Diotímos IV.

a. u. c. 628

M. Aemilius Lepidus a L. Aurelius Orestes

************************************************************

V Římě byl po triumfálním průvodu M’. Aquillia 11. listopadu popraven Aristoníkos alias Eumenés III. Filopatór (viz roky 133 až 129).

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. dal v Alexandreji spálit gymnasion a vydal zákaz existence gymnasií v zemi. Byl to další výrazně protihellénský a protihellénistický čin, který v důsledku podpořil Egypťany a Židy hlavně v Alexandreji, viz ovšem královu destrukční činnost už roku 145; Euergetova zvrhlost byla v hellénských dějinách v každém ohledu ojedinělá!

  

Konsul L. Aurelius Orestes potlačil povstání na Sardinii.; triumf nad Sardy držel 8. prosince 122. Jeho quaestorem byl C. Sempronius Gracchus, na ostrově začínal se svou politickou karierou, viz rok 123. Tribun lidu M. Iunius Pennus (Pennio), nepřítel Gracchův, prosadil vykázání všech Neřímanů z Města, poněvadž mezi reformistovými lidmi bylo právě hodně Italiků, lex Iunia de peregrinis. Iunius Pennus žádnou velkou karieru neudělal, neboť zemřel mlád již po několika letech. Srov. z odsunem Neřímanů ze stejného důvodu roku 122 a rok 95.

Třebaže jeho království postihl hlad způsobený invasí kobylek, poslal vládce Numidů Micipsa Římanům potřebné obilí.   

Římanům vypukla válka s keltskými Salluviy, kteří vyplenili okolí Massalie. Massalští se obrátili na Římany s další žádostí o pomoc (srov. 154 a viz rok 124; jeho válka trvala do roku 123). Gallie se staly téměř permanentním římským válčištěm až do první části vlády Augustovy.

 

Zemřel po dlouhé vládě šan-jü Hunů Ťün-čchen (od roku 161) a nástupcem se stal jeho mladší bratr I-č'-sie/Yizhixie, Ičise (do roku 114). Ničivé války s Číňany pokračovaly. Roku 125 vyhnali Hunové Číňany z Ordosu, ale následujícího roku byli čínskou jízdou zaskočeni a patnáct tisíc Hunů padlo do zajetí. Generál císaře Wua Wej Čching/Wei Qing podnikl na podzim protiútok a přes veliké ztráty Číňané roku 122 získali zpět Ordos a hunský dvůr se stáhl za Gobi. Následujícího roku vojevůdce Chuo Čchu-ping/Huo Qubing po velkých ztrátách zničil hunskou sílu v Kan-su. Do roku 119 Číňané zlikvidovali na tři sta tisíc Hunů (padlí, zajatí). Viz dále rok 119.

 

************************************************************

125.

Ol. 163, 4

187 SE

123 AE

Iásón II.

a. u. c. 629

M. Plautius Hypsaeus a M. Fulvius Flaccus

Rok 1 autonomní éry Tyru

************************************************************

Zřejmě v tomto roce vypuklo v Kappadokii lidové povstání proti královně Nýse-Láodiké (vládla od roku 130). Králem byl provolán její poslední přeživší syn Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (v exilu od roku 130, vládl do roku 111). Královna Nýsa-Láodiké byla při povstání zabita, o důvodech rebelie není nic známo.

 

Kleopatrá II. Sóteirá, která žila u své dcery Kleopatry I. They v syrském exilu (srov. rok 129), se usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II. „Zloduch na Nilu“ přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu (viz rok 123).

Král Démétrios Níkátór byl u Damasku poražen Alexandrem II. a uchýlil se do Tyru, kde hledal asyl v chrámu Héráklea. Zde byl při vystupování z lodi s malým již pouze doprovodem zabit, když ho Kleopatrá Theá zcela opustila; a prý také otrávila, jak se jindy říkalo, neboť prý žárlila na udatností známou Parthku Rhodogúnu, kvůli níž si i předtím natruc vzala Démétriova bratra Antiocha VII.; jména a osud Rhodogúniných dětí s Démétriem neznáme (srov. rok 141, 129). • Démétrios II. Níkátór, bratr Antiocha Euergeta, vládl od roku 146 do roku 141, jeho druhá vláda trvala od roku 130. Jeho smrtí skončila první fáze války o seleukovské nástupnictví, viz roky 175 a 162 a srov. rok 96. 

Královláda Seleukova domu přešla nyní na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce (srov. léta 131 až 129) stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě, viz rok 123 a o jejím konci rok 120. Po krátké době přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. • Rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios a vládl krátce jen v roce 188 SE syrského počítání.

Začaly autonomní ražby foiníckých městských států Tyru a Askalónu.

 

V indobakterském státu Euthydémovců zemřel král Zóilos I. Dikaios, zřejmě bratr Agathokleův a Pantaleontův, syn Démétria I. (vládl od roku asi 155). Pravděpodobně bezprostředně následoval v tomto helléno-baktrijském státečku jeho syn Lýsiás Aníkétos (vládl do roku 110)V říši Antimachovců zemřel kolem t. r. král Antimachos II. Níkéforos, bratr Menandrův (vládl od roku 130). Následoval jeho syn Filoxenos Aníkétos (vládl asi do roku 115). Příbuzenské vztahy jsou pouhými spekulacemi. 

 

V Alexandreji vypuklo povstání části ptolemaiovské armády pod stratégem Marsyou. Stratégos Hégelochos, věrný Euergetovi II., vzpouru potlačil. Marsyás byl zřejmě věrný královně Kleopatře II., která byla stále ještě v exilu (srov. následující rok). Euergetés potrestal povstalce mírně.

 

Provincii Afriku postihl hladomor, který s sebou přinesla záplava kobylek. V této míře jde o první případ hladu, způsobeného kobylkami. V Numidii prý hlady zahynulo na osmdesát tisíc lidí, v provincii dvě stě tisíc. Celou oblast Sáhelu a severní část východní Afriky sužují nálety kobylek dodnes. 

 

Návrh konsula M. Fulvia, oddaného spojence Gracchů, srov. rok 133, udělit Italikům, především Latinům, římské právo, byl senátem zamítnut. Přišla první otevřená vzpoura Italiků (srov. rok 133 a 91) v Asculu v Picenu a ve Fregellách. Fregelly byly Římany pod praetorem L. Opimiem zničeny a zbytek obyvatel přesunuli do nově založeného blízkého Fabrateria Nova. • Fabrateria Vetus bývalo kdysi město Volsků.

Zemřel C. Laelius Sapiens (narozen kolem roku 190).

 

************************************************************

124.

Ol. 164, 1

Boiótos ze Sikyónu

188 SE

124 AE

Níkiás IV. a Ísegniés

a. u. c. 630

C. Cassius Longinus a C. Sextius Calvinus

************************************************************

V Syrii dala královna Kleopatrá Theá Euetériá (31) krátce poté, co přijal královský titul, odstranit svého syna Seleuka V. (podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem; těšil se z královlády jen od předešlého roku). Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka (16), který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba; pod tím jménem se zapsal do dějin. Grýpos vládl do roku 96.

 

Ve válce Parthů se Saky, tj. středoasijskými Skythy, padl Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl od roku 138): v rozhodující bitvě přešli hellénští žoldnéři, bývalé jádro seleukovské armády Antiocha Euergeta (viz rok 129), k Sakům/Sakaraukům. O jejich dalším osudu není nic známo, pravděpodobně se usadili kdesi v indohellénských státech. Událost lze datovat již do roku 128. Na východu parthské říše na území Drangiány/dn. íránského Sistánu a Balúčistánu se etablovala konfederace kmenových území Saků, jemuž se později říkalo Sakastán, ind. Pahlavas, známí též jako Skythoparthové.  

Himeros či Euémeros, strýc Fraáta II. a místodržitel v Mesopotamii, který zde dosud vedl neúspěšnou válku s králem Hyspaosinem Charakénským (srov. roky 127 a pak 123 či 121), byl provolán králem Parthů jako Arsakés VIII. Artabános II. (vládl jen krátce; o počtech arsakovských Artabánů viz rok 10+ a 12+, o jeho bratrech viz rok 176). Artabános se musel okamžitě vypravit do války proti Tocharům a Sakům na východ.

Celým jménem vládl Artabános jako král Arsakés VIII. Artabános II. Theopatór Filadelfos Filhellén, nebo též jako Arsakés Epifanés Filhellén Níkéforos, což je první užití později u Parthů oblíbené královské titulatury. • Uctivý vztah Parthů k Hellénům je pozoruhodný a ve světových dějinách ojedinělý. Hellénský živel měl ostatně později u parthské šlechty vždy otevřené dveře a filhellénství nebylo jen součástí panovníkovy titulatury. Říše Parthů byla po staletí jedinou oblastí, kam bylo možné uprchnout před vůlí Rómy…

Král Artabános II. byl mladším synem Friapatiovým, bratr Fraáta II. a Mithridáta I. a je ryze hypothetické, zda Himeros je identický s králem Artabánem II. Podobně záhadná je existence arsakovského panovníka jménem Bakasis/Bagasis, označovaného moderně někdy za Arsaka VIII. Bagasa. K jeho případné několikaměsíční vládě t. r. mezi smrtí Fraáta II. a Artabánem II. viz rok 155 a 138. Bývá ztotožňován též s Bagájášou, viz rok 138, jehož syn []-na-a se v měsíci ajjáru 192 SE/druhý babylónský; 20. května - 17. června 120 stal vrchním velitelem Babylónie nad čtyřmi jinými stratégy (po Theodosiovi?). Souvislosti zřejmě velmi rušné doby neznáme.  

V Mesopotamii pokračovaly boje Parthů s Elymáji/Elamity a s Araby z Charakény. Stratégem Parthů byl jistý Pilinussu, což by mohla být babylónská forma hellénského jména Filínos (?). Stratégem protivníků byl Tí'mútúsu/Tímotheos, syn Hyspaosinův, který se načas zmocnil Babylónu a obětoval v chrámech. Začátkem roku 123 porazil parthský král Elamity, jimž velel jistý Pittit, v bitvě a patnáct tisíc Elamitů i s velitelem zajal, jak vyplývá z fragmentárního textu babylónského astronomického diáře. 

 

Kleopatrá II. Sóteirá se vrátila do Alexandreie. V exilu u své dcery Kleopatry They v Syrii byla od roku 129 (srov. rok 125). Egyptské usmíření obnovilo trojvládí Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III., jejich druhá taková vláda (srov. roky 142 a 133), tzn. vláda Ptolemaia VII. Euergeta II., jeho sestry Kleopatry II. a její dcery Kleopatry III., jíž se říkalo Manželka. Ptolemajovci v sourozeneckém královském triumvirátu vydrželi do roku 116 (srov. ale 118), otevřené nepřátelství mezi nimi vypuklo roku 131. Formálně pro své poddané nepřátelství ukončila společná amnéstie roku 118. 

po smíru král Euergetés II. otočil ve své syrské politice a poslal silné pomocné jednotky Antiochovi Kalliníkovi, synovi Kleopatry They. K tomu mu nabídl ruku své nejstarší dcery Kleopatry Tryfainy (viz následující rok).

 

Římanům vypukla válka s jihogallskými Arverny a Allobrogy (trvala do roku 122). Směr jejich expanse se nyní obrátil i do Gallií a dobytím celé země ji završí po sedmdesáti letech války Caesarovy. Konsulár M. Fulvius Flaccus zasáhl na pomoc Massilským, kteří své římské spojence požádali o pomoc proti Keltům, viz rok 126. Fulvius Flaccus zároveň porazil a podrobil záalpské Ligury a s nimi Salluvie a Vocontie, viz rok 154; triumfoval nad nimi všemi roku 123 a válku převzal Sextius Calvinus cos., který nad týmiž národy triumfoval roku 122. 

V Římě byl založen vodovod aqua Tepula. Censoři let 125-124 Cn. Servilius Caepio, cos. 141, a L. Cassius Longinus Ravilla, cos. 127, napočetli 394 736 římských občanů (rozumí se: mužů; dle jiného čtení 390 736), tedy odhadem určitě přes jeden milion Římanů a Římanek s dětmi. Postavili před soud augura Aemilia Lepida, asi cos. 126, za to, že si pronajal dům za šest tisíc séstertiů, na tu dobu summa vedoucí k podezřejní z marnotratnosti. 

 

************************************************************

123.

Ol. 164, 2

189 SE

125 SE

Démétrios II.

a. u. c. 631

Q. Caecilius Metellus (Balearinus) a T. Quinctius Flamininus

************************************************************

V Syrii egyptský expediční sbor změnil poměr sil. Ve válce Antiocha VIII. s Alexandrem II. opouštěli usurpátora vojáci a dávali se najímat Antiochem. V bitvě poražen ustoupil Alexandros do Antiocheie, ale zůstal bez prostředků. Neměl na výplatu žoldu, sáhl na chrámové poklady Diova chrámu. Nejprve dal z něho uloupit sochu Níky z masivního zlata, po několika dnech samotného Dia. Srocením Antiošských mu v tom bylo zabráněno a usurpátor musel z města. Doprovázen hrstkou věrných dostal se do Seleukeie na Moři, odkud chtěl přes Poseidión uniknout do Hellady. Jeho vlastní lidé ho však v nenadálé nepřízni počasí opustili, padl do rukou jakýchsi banditů a ti ho dovlekli do ležení Antiocha Kalliníka; zde byl Alexandros II. zvaný Zabinás popraven (užíval královského titulu od roku 128).

Pak se král Antiochos VIII. Kalliníkos oženil s dcerou Ptolemajovce Euergeta II. Kleopatrou II. Tryfainou I. (Syrskou) (srov. předešlý rok, její smrt roku 113, srov. rok 102 a společné děti 96). Antiochova matka Kleopatrá Theá zjevně přišla o posici panovnice, k níž se zradou na Démétriovi II. roku 125 dostala. Viz její konec roku 120. 

 

V bojích s Tochary a Saky podlehl následkům rány do ramene král Parthů Arsakés VIII. Artabános II. (vládl od minulého roku, srov. rok 176 a 155). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl do roku 88). Snad hned na začátku vlády uzavřel na východě příměří se Saky a s Tochary a vypravil se do Mesopotamie. V bojích proti němu zřejmě padl jeho zdejší rival z Charakény, král Hyspaosinés (vládl od roku 127?), a to buď ještě t. r. nebo někdy do roku 121, kdy asi bylo parthské západní tažení dokončeno. O osudu jeho státu (a dynastie?) viz rok 121. Někdy později válčil Mithridátés II. s Artavasdem I. Armenským, zjevně však bez velkého úspěchu, srov. rok 88.  

 

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleár, útočiště a základny námořních pirátů (srov. roky 654; po roce 202 zde po Karthágincích mocenské vakuum). Piraterii zlikvidoval povražděním většiny obyvatel a Římané pak na ostrovech založili pro Italiky z Hispánií kolonie Palma a Pollentia s právem latinským, Caecilius Metellus triumfoval nad ostrovany roku 121. Kolonistů mělo být tři tisíce a starý autor o nich říká, že to byli "Římané z Ibérie". Ať již byli ethnicky kdokoli, svědčí údaj o tom, jak populačně silný románský živel začínal být v částech Hispánie již tehdy, kdy o romanisaci ještě ani nelze hovořit. 

Římané, jimž velel konsulár M. Fulvius Flaccus, viz rok 124, podmanili keltské či kelto-ligurské Salluvie/Salye, s nimiž byli Massilští, římští spojenci, ve válce od roku 126. Nedaleko jejich dobytého a vyvráceného sídelního oppida s novodobým jménem Entremont, zřejmě kdysi prvního keltského osídlení městského typu, založil prokonsul C. Sextius Calvinus kolonii Aquae Sextiae, nazvanou jím podle množství léčivých vod, dnešní Aix-en-Provence, a část území Římané věnovali Massilským.

Za války dobyli a vyvrátili Římané keltskou svatyni s novověkým názvem lokality Roquepertuse u Velaux severně od Massalie stojícího od c. 600, kdy zřejmě do oblasti dříve ligurské Keltové pronikli, s chrámem s lebkami skutečnými i kamennými v podobě dvojhlavého boha a soškami, z nichž jedna sedí v buddhistickém stylu. Srov. makabrosní kultovní místo Keltů belgických roku 250 a obdoby germánské po bitvě teutoburské rok 9+. • Podmanění Salluviové byli roku 121 zahrnuti do nové římské provincie (viz tam).

 

Na Sicílii mohutná erupce Aetny/Aitné zničila lávovými proudy kraj kolem Katany a žhavý popílek na střechách zavalil domy. Senát povolil měšťanům desetiletou daňovou úlevu. 

 

V Římě rok prvního tribunátu lidu C. Sempronia Graccha (v úřadu po znovuzvolení do roku 121, srov. rok 126). Pokračoval ve stopách svého staršího bratra Tiberia, viz rok 133. Tvrdilo se, že byl výřečnější než bratr. Prosadil zákony o rozdělování obilí plebejům/lidu, tj. národu, za nízkou cenu státem dotovanou (lex Sempronia frumentaria: 6 1/3 assů za modius/měřici, na občana pět měřic měsíčně s dotovanou cenou) navržené podle hellénistického vzoru, lex frumentaria a lex agraria, o rozšíření daňového systému do nové provincie/lex Sempronia de Provincia Asia, o volbách jezdců do soudních porot pro případy náhrad peněz vydřených na provinciálech, kam již nesměli senátoři, lex iudicaria (ne quis circumveniretur), resp. lex Acilia repetundarum, viz rok 149, a zákaz bičování římských občanů, aniž by měli právo odvolat se k lidu upřesňující porciovské zákony, viz rok 199/lex Sempronia de provocatione. Gracchus navrhoval také zvýšení počtu senátorů ze tří set na devět set, a to přidáním šesti set jezdců/rytířů.

Prošel vojenský zákon/lex militaria zakazující odvádět k vojsku před sedmnáctým rokem věku a podle něhož všechny náklady na výzbroj a výstroj nese stát; zda zároveň snižoval délku služby, známo není. Zákon o rozšíření římského občanství na všechny s právem latinským a o přidělení všem Italům práva latinského neprošel pro odpor plebejů, neboť by museli své výhody sdílet s další velkou skupinou lidí; viz ovšem mnohem revolučnější rozšíření za spojenecké války roku 90.

Z téhož roku je také zákon o výstavbě komunikací lex de viis muniendis, opět inspirovaný hellénistickým vzorem (Pergamon, Alexandreia apod.). Podle něho byly silnice v krajině vedeny rovně a bez velkých výškových výkyvů, s množstvím mostů atd.: komunikace „dálničního“ typu.

Silnice byly důsledně opatřeny milníky a v určitých vzdálenostech byly dokonce po obou stranách umisťovány vystupující kameny, aby se z nich snadněji dalo nasedat na koně.

 

************************************************************

122.

Ol. 164, 3

190 SE

126 AE

Níkodémos II.

a. u. c. 632

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Fannius

************************************************************

V Římě byl opět lidovým tribunem C. Sempronius Gracchus. a s ním též consulár M. Fulvius Flaccus. Gracchovým přičiněním byly přijaty zákony o zakládání nových kolonií a o přídělu půdy v nich, lex de coloniis deducendis; nově osídleny měly být Capua, Tarentum, Scyllacium a Karthágo (pod jménem Iunonia, k čemuž však nyní nedošlo, neboť údajně vlci vyvrátili milníky vymezující novou osadu, věštebné poselství ominosní; viz rok 44). • Triumvirové určení k řízení prací pracovali jen do roku 119 nebo 118. 

C. Sempronius se vydal do Karthága a v létě se vrátil do Říma. Zde již byly občanské rozbroje mezi optimáty a populáry opět v plném běhu (srov. rok 133). Proti němu pracoval konsul Fannius a jeden z kolegů v tribunátu M. Livius Drusus, cos. 112, cens. 109, zemřel však v úřadu roku následujícího. C. Fannius vykázal v napjaté době, viz rok následující, z Říma všechny italské Neřímany, kteří dorazili na podporu Gracchovu, srov. podobnou akci roku 126 a zákon roku 95. 

Gracchus se nesmírně zasloužil o rozšíření základny římského státu doma, v Itálii i cizině, zahájil proces intensivní kolonisace a šíření italského/římského živlu po Středomoří. • Konsul C. Fannius, přítel Scipiona Aemiliana a protivník C. Sempronia Graccha, ač s jeho pomocí byl do konsulátu zvolen, byl žák Panaitiův a autor knihy dějin/annálů, obdivovaný řečník ještě v éře Ciceronově. V případu nedochovaných annálů nelze vyloučit, že byly dílem jiného Fannia.

 

************************************************************

121.

Ol. 164, 4

191 SE

127 AE

(Fókión)

a. u. c. 633

L. Opimius a Q. Fabius Maximus Aemilianus Allobrogicus

************************************************************

V Pontu byl zavražděn král Mithridátés V. Euergetés (vládl od roku 169). Pachatele ani důvod násilného činu neznáme. Nástupci se stali jeho dva synové Mithridátés VI. Eupatór (starší, bylo mu c. jedenáct) a Mithridátés VII. Chréstos. Regentkou jim byla jejich matka Láodiké II. Pontská (předtím viz jako Láodiké VI. Syrská), a to s vrahem svého manžela, jehož jméno ale v historii zapadlo (její regentská vláda trvala do roku 112, Mithridátés VI. později vládl do roku 63). Viz dále rok 118.

Poučen později nutností a možná díky vědeckým sklonům věnoval se Mithridátés VI. výzkumu jedovatých látek a ochraně před nimi, srov. jeho attalovského předchůdce roku 138. Dosáhl ve farmakologii značného věhlasu a byl natolik úspěšný, že jeho denně aplikované antidotum proti případnému otrávení u stolu mu na konci vlády v roce 63 zabránilo úspěšně pozřít jed (viz). Jinak vynikal jako jedlík a pijan, dokonce v konsumaci soutěžil. Vypsal prý jednou soutěž o talent stříbra, ale vyhrál ji. Přenechal však cenu druhému v pořadí, athlétovi Kalomodryovi z Kýziku. Ke stáru již král tak společenský nebyl, neboť lidem nedůvěřoval

Současně pouze o tomto Mithridátovi jako o jediné korunované hlavě starého věku, a dějin vůbec (srov. ještě Kleopatru VIII.), historie zaznamenala, že prý hovořil 22 jazyky a že pro styk se svými poddanými nepotřeboval služeb tlumočníků.

Přítel krále Mithridáta Euergeta a jeho vojevůdce Doryláos starší z Amísu, praprapraděd zeměpisce Strabóna, přišel krátce před těmito událostmi na Krétu verbovat vojáky pro svého krále. Po změně na pontském trůnu se rozhodl zůstat na Krétě a bojovat na straně Knósských, kteří si ho zvolili za stratéga, proti Gortýnským. Gortýnské ve válce porazil a do Pontu se již nevrátil. Oženil se s Makedonkou Steropou, s níž měl dva syny a dceru. Jeho synové Lágetás, jehož vnučka byla Strabónovou matkou, a Stratarchos se později na pozvání vrátili do Pontu k Mithridátovi Eupatorovi. Syn Doryláova bratra Filetaira, Doryláos mladší, s Eupatorem vyrůstal.  

Velká Frygie a Lykáonie s Kilikií, které byly od roku 130 n. 129 součástí království Pontos a Kappadokie (viz tam), dostaly po smrti Mithridáta V. od římského senátu blíže nespecifikovanou svobodu, byly tedy zbaveny královlády: byla to první nehezká zkušenost chlapce Mithridáta VI. s Římany, svých nastávajících úhlavních nepřátel, s nimiž bude válčit 25 let. Frygie byla roku 116 připojena k provincii Asia, Lykáonie snad již nyní, Kilikie se stala provincií roku 103.

 

Charakéné se definitivně dostala pod parthskou kontrolu (srov. rok 123 o smrti Hyspaosina?), rovněž tak celá Mesopotamie. Válka trvala od roku 129 nebo 127, viz rok 123. V Charakéně nadále panovali lokální dynastové uznávající parthský protektorát. Posledními jeho vladaři poddanými parthským panovníkům byli Orabzés/Obadás a Attambélos IV. (VII.), do jehož doby spadá římská okupace za Trajánova mesopotamského tažení. Jména vladařů známe jen z mincí a jednotlivá data jsou jen roky ražby mincí (v závorce); dobu vlád neznáme:

po Hyspaosinovi přišel Apodakos (109), Tiraios I. Euergetés (89, srov. Tiraios ze Sús), Tiraios II. Sótér kai Euergetés (60 až 39), Théonésios I. Sótér Euergetés (39), Attambélos I. (? 29 až rok 5 n. l.); následující dva vládci s pozdně babylónskými jmény (!) Abinérgalos I. Sótér (Abinérglos; 9 n. l., tj. bab. Abí-Nergal) a Adinnérgalos II. Sótér (21 n. l., tj. Adin-Nergal?). Pokračování viz v příloze Dynastové iiii. a viz rok 36+.  

V této době byli hlavním ethnikem Charakény Arabové, kteří se asimilovali s původními sumersko-aramejskými a elamskými substráty a stáli pod vlivem hellénismu. Jejich jazykem byla zjevně aramejština. 

 

Římané ukončili válku proti keltským Allobrogům, kterou od roku 124 vedli kvůli králi Salluviů Tutomotulovi, jemuž poskytli Allobrogové útočiště, a také za to, že pustošili území Haeduů, římských spojenců. Římané pobili dvacet tisíc Allobrogů a tři tisíce jich odvedli do zajetí/otroctví. Král Allobrogů, jehož jméno neznáme, se vzdal konsulovi Q. Fabiovi. Fabius dal z kořisti v Římě postavit vítězný oblouk/fornix fabiana, který obnovil roku 57 jeho stejnojmenný vnuk (dnes polohy neznámé). O konsulově stejnojmenném synovi se tradovalo, že nestydatě nakládal z otcovským jměním, a tím vstoupil do dějin (podrobnosti však historie nezachovala). 

Král Arvernů Bituitus, s nímž byla vedena válka od téhož roku, byl poražen prokonsulem Cn. Domitiem Ahenobarbem na Rhodanu. Údajně keltské vojsko činilo 180 tisíc mužů a z nich na 150 (?) tisíc zahynulo v boji nebo v řece, když se zhroutilo přemostění, po němž Keltové prchali. Krále Domitius zrádně vylákal pod záminkou jednání, zmocnil se ho, poslal do Říma, kde byl ve své stříbrné zbroji veden v triumfu; senát, který měl strach z toho, že poslat ho zpět by znamenalo novou válku, krále internoval v Albě Fucentě/Alba Fucens, jeho syna Congonnetiaka ponechali po Domitiově triumfu roku 120 v Římě. Bituitův otec Lúerios (řecká podoba jména) byl ve své generaci nejbohatším z Gallů a disponoval vlastní armádou postavenou ze své rozsáhlé klientely. • Cn. Domitius vděčí vítězství bojovým slonům, z nichž měli Kelti strach; zřejmě to bylo jediné římské vítězství dosažené s použitím slonů

Cn. Domitius uspořádal nová území v provincii Gallia Ulterior/Transalpina, pozdější Gallia Narbonensis, jejíž východní část je dnešní Provence (srov. rok 118)Do nové provincie bylo mimo jiné zahrnuto čerstvě dobyté území Salluviů a Allobrogů. Rozkládala se od Pyrenejí podél Středomoří na východ až po Alpy, na severu po pohoří Cebenna/Kemenna až po Lemanské jezero.

O konsulovi Q. Fabiovi Maximovi, vnukovi L. Aemilia Paulla, se vyprávělo, že v bitvě s Allobrogy na soutoku řeky Isary s Rhodanem 8. srpna t. r. a Cn. Domitia s Arverny, v nichž údajně padlo na 130 tisíc Keltů (? srov. zde výše), se zbavil horečnatého onemocnění, které ho sužovalo před bitvou (srov. obdobnou situaci roku 374). Podle dalšího podání rozdrtil Q. Fabius se třiceti tisíci Římany armádu dvou set tisíců Keltů. Že Římané vedli s Kelty válku genocidní, dokazuje též příklad z roku 118, viz tam. 

 

V Římě vrcholil latentní konflikt mezi populáry a optimáty. Vůdce optimátů konsul L. Opimius zasáhl v létě proti příznivcům C. Sempronia Graccha, který na tento rok nebyl tribunem zvolen, naplno: dal si senátem odhlasovat, že je stát v nebezpečí, senatus consultum ultimum, a když se gracchovci ozbrojili, byl v pouličních bojích zavražděn M. Fulvius Flaccus se synem, jenž byl po boji popraven, a C. Sempronius Gracchus se dal v zoufalé situaci zabít svým otrokem Filokratem, který si sám pak vzal týmž mečem život (jiní ho jmenují Euporem). Během bojů na Aventinu zemřelo na 250 gracchovců. Opimius se do bitvy ve Městě posílil oddílem krétských lučištníků, kteří byli právě v okolí Říma. Opimius slíbil vyvážit Gracchovu hlavu zlatem a jistý L. Septimuleius mu ji přinesl a podle jedné verse prý vyňal mozek a nalil do ní olovo...

Flakkův dům byl rozvalen; později na jeho místě na Palatinu stával dům M. Tullia Cicerona, viz rok 58sq. a podobné případy v letech 485, 439, 384, 329 a 58. Následovaly na základě poprvé použitého nejvyššího rozhodnutí senátu, consultum ultimum, popravy na tří tisíc protivníků, příznivců agrárních a dalších reforem ve státě (srov. rok 119 a 118). L. Opimius byl sice tribunem lidu Q. Deciem obžalován za to, že dal zatknout a popravit římské občany bez soudu, ale zproštěn viny, neboť se obhajoval usnesením senátu nařizujícím konsulovi zachránit stát/senatus consultum ultimum. • Matka obou Gracchů a jejich sestry Sempronie Cornelia žila po smrti synů v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím (k tomu srov. rok 183).

Další desetiletí v římské politice do eskalace iugurthinské války ovládl aristokratický klan Caeciliů Metellů. Konsuly se stávali synové Q. Caecilia Metella Macedonika, cos. 143 a L. Caecilia Metella Calvy, cos. 143, jejich zeťové P. Cornelius Scipio Nasica a M. Aurelius Scaurus a klanoví přátelé. 

V Římě byla postavena basilica Opimia, veřejné zastřešené tržiště (srov. jméno konsulovo, jednoho z vůdčích postav optimátů).

 

************************************************************

120.

Ol. 165, 1

Akúsiláos z Kýrény

192 SE

128 AE

(Eumachos)

a. u. c. 634

P. Manilius a C. Papirius Carbo

************************************************************

V Syrii se pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochovi vracejícímu se z jakého cvičení nabídla otrávený pohár. Král odmítal, přetahovali se chvíli ve zdvořilostech, až Antiochos předvedl udavače a jeho matka pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá byla dcerou Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské. Známe jména jejích devíti dětí. Z později vládnoucích potomků nezemřel žádný přirozenou smrtí, snad onen Seleukos v parthském zajetí (viz roku 129). Jejími manželi byli vladaři:

1. Alexandros I. Theopatór Euergetés, zv. Balás, s nímž měla syna Antiocha VI. Epifana Dionýsa,

2. Démétrios II. Níkátór, s nímž měla syny Seleuka V. (rozený Démétrios) a Antiocha VIII. Kalliníka; dcera Láodiké VII. se stala Fraátovou ženou,

3. jeho bratr Antiochos VII. Euergetés; jeho prvorozený syn s ní jménem Antiochos a dvě dcery, obě jménem Láodiké, zemřely záhy. Druhý syn Seleukos zůstal v parthském zajetí a králem se pak stal nejmladší z těchto dětí Antiochos IX. Filopatór (viz rok 129).

 

V Orrhoéně zemřel dynasta 'Abdú (vládl od roku 127) a jeho nástupcem se stal Fradašt, syn Gebar'ú, vládnoucí do roku 115. Byl to pravděpodobně dosazený parthský údělný vládce, pokud ne přímo guvernér-satrapa, a se svými edesskými předchůdci neměl nic společného. Zda lze spojit otcovo jméno s íránským jménem Gaubaruva/Gubaru znějící v řecké podobě Góbryás, nebo s arab. Gabbár/Gábir, zůstane za tohoto stavu pramenů nejasné.

 

V Indobaktrii v říši Eukratidů zemřel někdy kolem t. r. král Archebios Dikaios Níkéforos (vládl od roku asi 130). Nástupcem se stal jeho strýc, syn (?) Hélioklea I., Hélioklés II. Dikaios, jenž vládl do asi roku 115.

 

Kolem t. r. zemřel ve svém rodišti po pádu s koně achajský politik a historik Polybios z Megalopole (nar. v Megalopoli kolem roku 200). V Alexandreji zemřel jeho vrstevník, historik a geógraf Agatharchidés z KniduPo roce 120 zemřel v Athénách místní rodák Apollodóros, alexandrijský učenec, historik a grammatik (nar. kolem r. 180).

Někdy kolem tohoto roku se snad otevřela tzv. velká hedvábná cesta z Číny do Středomoří kontinentem přes Střední Asii, kam až byla chráněna pevnůstkami (srov. 128 a rok 6). V lokalitě Süan-čchan-či/Xuanquanzhi, čínské poštovní stanice u garnisonního města Tun-chaung/Dunhuang v provincii Kan-su, nalezeny bambusové "hygienické tyče" z latriny se zbytky látky z oděvů a výkaly s parasity, mimo jiné s vajíčky jaterní motolice potvrzující předpoklad, kudy se na Západ dostávaly epidemie s původem v Kantonu - Kuang-tungu/Guangdong. Stanice fungovala v letech 111 př. n. l. až 109 n. l. a odtud je též nejstarší nález popsaného papíru (c. 8 př. n. l.).

 

V Numidii adoptoval král Micipsa Iugurthu, nemanželského syna svého bratra Mastanabala, viz rok 149. Nový princ si měl po vládcově smrti rozdělit říši Numidů s královými vlastními syny Adherbalem a Hiempsalem (srov. dále rok 118). Král dal na doporučení P. Cornelia Scipiona Africana Aemiliana, velitele před Numantií, kde numidské jízdě k velké římské spokojenosti velel Iugurtha, viz rok 134.

 

Asi v téže době se podstatná část germánských Kimbrů pro velké zátopy pobřeží ve svých původních sídlech v Jutsku vydala na jih. Keltskými Boji byli odraženi snad v místě, kde Labe opouští dnešní Čechy, když se pokoušeli vniknout do země. Kimbrové tedy prošli Slezskem a Moravskou branou se dostali do Pannonie (viz dále rok 118 a 113).Pannonové byli illyro-keltským kmenovým svazem a jeho největšími kmeny byli Breukové, Andizétiové, Ditiónové, Peirústové, Mazaiové a Daisitiátové, jejichž vůdcem byl později Batón, pravděpodobně protivník Burebistův.

 

V Římě prováděli v letech 120-119 censurský úřad Q. Caecilius Metellus Balearicus, cos. 123, a L. Calpurnius Piso Frugi, cos. 133.