579.

Ol. 50, 2

 

 

(neznámý n. anarchie)

a. u. c. 175

 

************************************************************

V Kýréně zemřel Arkesiláos I. (vládl od roku c. 590). Královládu po něm převzal jeho syn Battos II. Eudaimón/„Šťastný“ (vládl do roku asi 540). Za jeho vlády dorazilo do Kýrénaiky mnoho nových hellénských osadníků nalákaných příděly půdy a posílili hellénský charakter státu. Do té doby osadu tvořili potomci původních kolonistů z Théry, viz rok 631. 

O jejich počtech nelze ani spekulovat, nicméně se ve svém prostředí chovali agresivně. Zabírali pozemky Libyjů, pravděpodobně neobdělávané, a byla z toho zlá krev. Domorodci nakonec vyslali svého dynastu Adikrana do Egypta ke králi Apriovi s žádostí o pomoc, omkolnost osudová. Helléni však egyptský expediční sbor na svém území rozprášili, viz o tom roky 571sq. O uspořádání autochthonní populace zpráv není. 

 

************************************************************

578.

Ol. 50, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 176

 

************************************************************

V Římě byl ve své residenci zavražděn sekerou dvěma muži najatými syny předešlého krále Anka Marcia Tarquinius I. Priscus (vládl od roku 616). Odmítal totiž jim vládu postoupit, z níž je lstí vypudil, viz rok 616, a místo nich prosazoval svého syna Tullia s jistou Ocrisií, manželkou Sp. Tullia, vládce ve starolatinském Corniculu, která padla do zajetí v jedné z četných válek se Starolatiny a Sabíny vedených Tarquiniem. Jako zajatec měla Ocrisia statut otrokyně a představa, že by jejich král pocházel z otrokyně, se pranic nelíbila římským patricijům.

Ale ani smrt králova nepomohla Marciovým synům na trůn; jejich jména neznáme. Vdova Tanaquil dala přednost Tulliovi před vlastními syny; vysvětlení rovněž neznáme. Utajovala manželovu smrt tak dlouho, dokud nebylo jasné, že se Tullius stane nástupcem a když pak cítil většinovou podporu, teprve pak šel do senátu (srov. stejný postup Agrippiny roku 54 n. l.).

Dopadení vrazi byli vyslechnuti a popraveni, Marciové prchli k Volskům do obce Suessy Pometie a už o nich nebude slyšet.

Šestým králem Římanů byl tedy zvolen Servius Tullius (vládl do roku 534). Rozšířil městský obvod/pomerium tím, že připojil k Římu společnými hradbami k již stávajícím osídleným pahorkům Capitolinu, Palatinu, Aventinu a Caeliu pahorky Quirinal, Aesquilius (Esquilius) a Viminal. Narozeniny měl o nónách, nevíme však, kterého měsíce a ani kterého roku se vlastně narodil.

Za to jsou známa data jeho triumfů nad Etrusky, ale bližšího o bojích nevíme nic, viz zde níže. Zavedl prý do Města kult Diany, kterého roku nevíme, ale o jeho srpnových ídách/13. zasvětil její chrám na Aventinu a byl to nejstarší chrám na pahorku.  

V průběhu své vlády, data neznáme, provedl hlubokou státní reformu. Zavedl census prováděný zprvu králem, pak konsuly, od roku 434 dvěma censory jednou za pět let (census byl zakončován slavnostní očistnou obětí/lustrum a podle toho se jmenovalo sčítání a pětileté období).

Rozdělil občany podle výše majetku do pěti tříd/classis a podle toho je zařadil do vojenské služby, od jezdců po pištce. Nemajetní přitom tvořili vlastní skupinu. 

● Moderní historiografie v objem Tulliova díla nevěří a předpokládá, že větší část reforem se mohla udát mnohem později, naposledy snad až roku 220 (?!). 

Classis se členila do centurií, a to z poloviny centurie/setniny starší, seniores, s občany nad 45 let věku, z poloviny mladší, iuniores.

Výraz classis, pl. classés, souvisel s "povoláním"/srov. řec. klásis, klésis, a původně znamenal vojsko, pozemní armádu občanskou, pěchotu n. oddíl/skupinu někoho, a teprve v průběhu věků "loďstvo/flotilu" (zřejmě podle toho, že na palubě vedle lodníků všeho typu byli vojáci určení pro boj a výsadek).

Majetkové vymezení majetkových skupin vedlo k označení "třídy" v jedné z násilnických destruktivních hospodářských theoriích moderních dějin ("třídní boj/Klassenkampf, class-struggle, lotta di classe, lutte des classes"). 

Hlasovací mašinerie pozdější římské republiky uchovávala od začátku do konce státu podobu oligarchie: většina občanů patřila do třetí až páté majetkové vrstvy a na jejich názor došlo málokdy. 

Serviův census napočetl, jak tvrdí tradice, 84 700 občanů všech majetkových vrstev (občanů = tehdy pouze mužů; Řím Serviovy éry mohl tedy podle tohoto čísla mít, což je nepravděpodobné, nejméně čtvrt milionu obyvatel, a to bez služebnictva).

Je pozoruhodné, že půl tisíciletí po králově censu bylo právoplaných Římanů čtvrt milionu, viz rok 251. První výsledek „sčítání lidu“ za republiky, censu římských občanů, kterým dodnes disponujeme, je hned z kraje režimu a napočetl prý na 130 tisíc Římanů, a viz dále rok 465.

V rámci censu docházelo později k vylučování osob ze senátu, a to z důvodů majetkových, mravních apod. Censoři roku 118 L. Caecilius Metellus a Cn. Domitius Ahenobarbus vyloučili najednou 32 senátorů, censoři roku 70 Cn. Lentulus a L. Gellius vyloučili dokonce 64 osob. Podobně býval kontrolován stav jezdecký, kde jeho příslušníci museli předkládat např. svou zbroj, včetně koně. 

Senátoři zbavení z trestu censory příslušnosti k senátu bývali zahrnuti mezi blíže neznámé aerarii, „náležející státní pokladně“. Srov. případ Q. Fulvia, který za své censury roku 174 poslal mezi aerarie dokonce svého bratra L. Fulvia. V bájné době Servia Tullia snad šlo u aerariů o vrstvu bezzemků, bez příslušnosti k centuriím a tím pádem bez volebního práva, Římany neplatící daně kromě jisté kapitální; možná od roku 304 šlo o jednotlivce stavovsky z trestu degradované.

• I. classis/třída byla tvořena 80 centuriemi, k nimž přistupovalo 18 centurií jezdců (hlasovali vždy jako první),

• II. třída sestávala ze 22 centurií vč. dvou setnin sapérů,

• III. třídu tvořilo 20 centurií,

• IV. třídu 22 centurií a poslední

• V. třídu tvořilo 30 centurií vč. tří setnin trubačů; těmto pěti třídám se úhrnně říkávalo adsidui/assidui, plátci daní.

• nemajetní, proletarii, byli reformátorem shromážděni do jediné centurie.

V této době se nikde v Itálii (a ani v hellénských osadách) ještě nerazily mince, a proto vyjádření majetkového censu v assech, resp. u hellénských autorů v drachmách, nemohlo být dobové:

I. 100 tisíc a výše (nejméně sto min, výzbrojí vybaveni jako hellénští těžkooděnci, hoplítai), II. 75 tisíc a výše (deset tisíc drachem, nejméně 75 min, co do výzbroje jako první třída, jen štít nebyl kovový, ale kožený, a bez kyrysu), III. nad 50 tisíc (nejméně padesát min, výbroj jako u druhé třídy, ale bez ochrany lýtek), IV. více než 25 tisíc (nejméně 25 min, vyzbrojeni pouze kopím a oštěpy) a V. více než 11 tisíc assů (nejméně 12,5 miny, vyzbrojeni pouze praky a a kameny). Někdy mnohem později, datum neznáme, byla hranice snížena na čtyři tisíce assů, ke konci republiky na 1500. 

Vyjádřeno na plochu zemědělské půdy jde v případě I. majetkové třídy o výnos z 20 jiter, tj. asi 5 ha, u II. z 15 jiter, u III. z deseti jiter (asi 2,5 ha), u IV. z pěti a u V. třídy ze dvou jiter půdy.

Proletarii vykazovali se majetkem do 1500 assů a Římanům s majetkem do 375 assů se říkávalo capite censi/"sčítáni po hlavách", srov. o jejich první známé dějinné roli u roku 107. Ti všichni byli branněschopnými občany/to sympán pléthos tón dynamenón hopla bastadzein.  

Do fiskálních kategorií patřili ještě sanates, zřejmě klienti prvních pěti tříd, nikoli však občané (?), vades a subvades, zadlužení ručitelé, viginti quinque asses, "pětadvacetiassoví" lidé pokutovaní. • O odstupňování povinností vůči státu podle majetkového censu srov. roky 594 (Athény) a 548 (Čína).

Hlasování na centuriátních komitiích, tj. sněmech setninových, probíhalo podle pořadí tříd, tzn. že rozhodovalo mínění nejmajetnějších a nejvlivnějších centurií (osmnáct setnin jezdců a osmdesát první třídy), které měly dohromady 98 hlasů, kdežto všichni ostatní dohromady již jen 95 z celkového počtu 193 centurií.

Král rozdělil Řím na čtyři městské územní tribue: Sucusana, Esquilina, Palatina a Collina (roku 495 a 471 byl rozšířen jejich počet na 21, resp. 26). Tribue se scházely na tributních komitiích (viz rok 471). Původní kuriátní komitie spojené rodovými vazbami, jak je zavedl Romulus, pozbyly své důležitosti (viz rok 753). Podle tradičního údaje rozčlenil Tullius Římany též do okrsků/vici a vdechl jim život s vlastními kulty a svátkem compitálií držených po sáturnáliích, viz k tomu rok 7 a v přílohách Bohové & svátky x.  

Podle prvního censu prý tehdy žilo osmdesát tisíc římských občanů; rozumí se pouze mužů čili celkově by to znamenalo nejméně čtvrt milionu obyvatel (bez služebnictva). Tradičnímu antickému údaji novověká historiografie logicky nedůvěřuje, stejně jako příliš časnému tradičnímu datu reforem. Nejstarší kamenné hradby jsou v Římě archeologicky doložitelné až ve 4. století, ale nepochybně již v Tulliově době nějaká opevnění v Římě existovala.

Před územním rozdělením Říma se Římané dělili do tří kmenových tribuí, fýl, viz původní členění roku 753: Ramnes, Tities a Luceres, viz v indexu s. v.

Římané vedli za jeho vlády s přestávkami stálé války s etruskými městy. Dali se do nové koalice se spolkem Latinů, viz jejich původní výčet v indexu s. v. Zaznamenány zůstaly tři jeho triumfy, všechny nad Tusky: 26. listopadu 571, 25. května 567 a pak o nónách neznámého roku. 

Ke jménu Ser. Tullius se vztahuje zkazka, kterou vykládal senátorům princeps Ti. Claudius. Spojencem Romulovým ve válce se Sabíny byl Etrusk Caelius Vibenna z Vulků, etr. Caile Vipina, s bratrem Aulem. Po Caeliovi byl prý nazván vrch, který se dříve jmenoval Querquetulanus (mons). Podle císaře měl Caelius druha jménem Mastarna, který se zbytky etruských bojovníků na Caeliu usadil a vzal si jméno Servius Tullius (srov. ovšem časový rozpor).

Z příběhu lze vyčíst, nikoli však nezbytně, že římští králové a velmoži monarchistické éry disponovali ozbrojenými družinami, klanovými n. námezdními, srov. rok 509. 

 

************************************************************

577.

Ol. 50, 4

 

Archestratidés

a. u.c. 177

 

************************************************************

Ve válce o Olympii dobyli Élidští Olympii zpět, Písané a jejich koalice byli poraženi, Písa vyvrácena a obyvatelé buď vyvražděni nebo zotročeni;  její území se navždy stalo součástí élidského státu (konec války, která trvala od roku 580; boje o hégemonii nad Olympií byly však mnohem starší, srov. např. rok 668).

Élidští hry reorganisovali. Agónothety nebyli napříště již jen příslušníci rodu Oxylovců, nýbrž pro každé hry zvlášť byli losováni dva občané Élidy. Další změna u rozhodčích nastala až roku 400 (srov. rok 776).

 

************************************************************

576.

Ol. 51, 1

Eratosthenés z Krotónu

 

 

(neznámý)

a. u. c. 178

 

************************************************************

Olympioníkem v závodě spřežení/tethrippon se stal Kleisthenés ze Sikyónu. Ještě v Olympii dal rozhlásit, že provdá svou dceru Agaristu. Do Sikyónu se pak sjel celý svět hellénské aristokratické elity, ovšem kromě honorace ze Sparty a z Korinthu, s nimiž vedl tehdy Kleisthenés právě spory (k tomu srov. rok 566).

Mezi nimi vynikal výstředností Smindyridés za Sybary, který dorazil s tisícovkou kuchařů a čihařů, viz o něm v indexu s. v. kuchyně (1). Nebyl sám. 

Do užšího kroužku kandidátů se dostal též Athéňan Hippokleidés, archón roku 566, viz tam, který si zakládal na tom, že je dobrým tanečníkem. Na hostině s tím nedokázal k nelibosti hostitele přestat, až mu Kleisthenés sdělil, že právě protancoval sňatek s jeho dcerou. Athéňanova odpověď se stala příslovečnou: "Žádná starost pro Hippokleida/ú frontis Hippokleidé."

Kleisthenés si po ročním pozorování nápadníků (!) vybral Megaklea (II.) z athénského rodu Alkmeónovců/Alkmaiónovců; ostatních třináct nápadníků odškodnil po talentu stříbra. Syn Megaklea a Agaristy jménem Kleisthenés se pak stal prapředkem řady slavných lidí, jako Periklea a Alkibiada.

Mezi uchazeči o Agaristinu ruku byl i argívský král Lákédás II., syn Feidóna IV. Jeho bratr Meltás byl po jeho smrti posledním monarchou z rodu Témenova, který v Argu vládl od roku 1103, srov. rok 800 a o nejasnostech roku 748 a 680; výčet hérákleovských dynastů viz u roku 1266. Rod byl po převratu, jehož datum ani příčinu neznáme, ze státu vyhnán a usadil se v Kleónách (pokračování měl ovšem v makedonské větvi Témenovců alias Hérákleovců n. Argovců).

Argívští si zvolili za nového krále Dámokratidu a po něm Aigióna, bližšího nevíme nic (vládl snad do roku 544, viz tam; srov. rok 680).

 

************************************************************

575.

Ol. 51, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 179

 

************************************************************

V první polovině 6. století porazili Tegejští Lakedaimonské v bitvě před svým městem a tím zchladili spartskou touhu po nových klérech, alespoň na čas (viz rok 560). V Tegeji tehdy vládl král Perimédés zvaný Svině/Hýs.

Zhruba v téže době působil v Athénách malíř černofigurálních váz Klétiás. Pracoval u hrnčíře Ergotíma.

V letech 575 až 550 vznikla Chijská kronika. ● Mezi lety 581 až 561 působil legendární (?) tvůrce prvních komédií Súsarión (znám jen z tzv. Parského mramoru/marmor Parium). Pocházel z Tripodiska v Megaridě a asi roku 578 uvedl komédiální sbory do attického Ikaria n. Ikarie, pozdějšího dému, kde podle místní tradice naučil Dionýsos héróa Íkaria pěstovat víno, viz rok 1436. Odměnou vítěznému choru byl košík fíků a džbán vína (Íkarios je jiný od Íkara, Daidalova syna). O komédii a dalších jevištních žánrech viz v indexu s. v. 

Kolem roku 575 je doložena první mincovní ražba státu Aigína (původ. pelasgickým jménem Oinóné či Oinópiá). Zároveň to je první ražba v mateřské Helladě. Mince měly vyraženy obraz želvy. Teprve po Aigínských razili stříbrné mince kolem roku 520 Athéňané s obrazem sovy a nápisem ATHÉ, předtím c. 570 typ zvaný moderně Wappenmünzen/mince s (erbovními) znaky, u nichž není možné určit původ ražby (viz rok 720, 680, 640, 600 a 594).

Stříbrné drachmy v Athénách zavedl Peisistratos. Po Athéňanech razili mince, asi ze stříbra těženého v Hispániích, sicilské státy Hímerá a Selinús a kolem roku 500 všechny vůbec významnější poleis. 

 

************************************************************

574.

Ol. 51, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 180

 

************************************************************

Někdy v letech 574 - 570 se vypravil se svou flotilou egyptský král Wahibre/řec. Apriés na Kypr a podle jednoho zdroje ho jako vůbec první z egyptských vládců obsadil. Do Foiníkie pak dorazil na pomoc spojencům podle všeho pozdě, viz následující rok. Nicméně měl obsadit Sídón a kusy Foiníkie a měl ve velké námořní bitvě porazit kypersko-foiníckou koalici.

Domů se pak vrátil s velkou kořistí a na to vytáhl na Kýrénu, viz rok 570. ● Egyptskou flotilu začal budovat Nekó II., viz rok 611.

Ostrov se podle jiného údaje (Hérodotos) dostal pod egyptskou kontrolu asi až za Amásia někdy po roce 570, kdy se dostal k moci. Ostrovní království setrvala pod egyptským protektorátem pravděpodobně až do nástupu perské moci roku 526sq. 

O assyrské vládě nad ostrovem viz rok 709. Někdy po likvidaci lýdského státu uznala protektorát Persie též kyperská království, bližšího není známo nic; Dáreios je zahrnul pod satrapiátní správu a uvalil na ně tribut.

Nejsilnějším panovníkem na Kypru byl zřejmě Euelthón, král v Salamíně, viz jeho nezávislou politiku roku 520. Byl též prvním z ostrovanů, který razil stříbrné mince.  

 

************************************************************

573.

Ol. 51, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 181

 

************************************************************

Občané Kleón založili nemejské hry, které pak pořádali každé dva roky. Podle jiné tradice založil hry již mýthický Héráklés nebo Adrástos z Argu. • Kleóny byly vždy spojenci Argejských, tedy Hérákleovců.

Hlavní cenou za vítězství byl olivový, později miříkový nebo břečťanový věnec (v Olympii olivový, v Delfách vavřínový a na Isthmu borovicový).

 

Foinícký Tyros se znovu objevil v historických záznamech, viz naposledy roku 665 o králi Ba'alovi I. Jeho nynějšímu králi Ittoba‘alovi III. (Itto-Ba'al, hebr. Ethba'al, nebo akk. Tuba'alu, řec. Eithóbalos, Ithóbalos) se nedostalo z Egypta od Wahibreho žádné pomoci, viz rok předešlý, a proto se po dlouhém obležení (od roku 586!) vzdal Nabû-kudurrí-usurovi II. Babylónskému (čímž pro sebe uchoval královládu, viz rok 570).

Chaldajští Babylónci měli nyní Foiníkii navrch. Království Tyros bylo v této době opět spojeno v jeden stát personální unií se Sídónem (k tomu srov. roky 732, 729, 673 a 669, o případné neexistenci konfederace viz rok 990).

O něco později přemohli Babylónci i další syrské autonomní státečky a rovněž Ammón (srov. rok 587), Móab a Edom spadaly pod chaldajskou nadvládu.

 

************************************************************

572.

Ol. 52, 1

Ágis z Élidy

 

 

(neznámý)

a. u. c. 182

 

************************************************************

V letech kolem 52. olympiády byl proslulý Aisópos z Thrákie či Frygie („Esop“) dospělým mužem (akmé). O něco později (viz rok 564) byl v Delfách odsouzen k trestu smrti za údajnou svatokrádež a svržen se skály.

 

V Číně zemřel císař Ťien-wang/Jian (vládl od roku 586). Jeho nástupcem se stal syn Ling-wang (vládl do roku 545). V říši neutuchaly boje mezi státy. V Ťiang-su stát Wu ovládal na jihu čínské pomoří, ale v provincii Če-ťiang vzrostla moc státu Jüe, který kontroloval jihočínské pobřežní kraje (vlastní založení obou států může souvpadat do začátků vlády Čouů). O konci státu Wu viz rok 473.

 

************************************************************

571.

Ol. 52, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 183

 

************************************************************

Podle jednoho tradičního údaje byli někdy kolem t. r. Thessalové pod vedením Lattamyovým v bitvě u Keressu u Thespií v Boiótii poraženi Boióty a Lattamyás padl. Tím skončila thesalská hégemonie ve střední Helladě a začala první thébská (viz rok 600, 591 a 550 či 525).

• Patří mezi kuriosity zachovaných historických pramenů, že sice neznáme rok svedení bitvy, zato víme, že se tak stalo přesně v den, kdy bylo roku 371 bojováno u Leukter (někdy v poslední třetině července). Je ovšem možné, že k bitvě došlo krátce před rokem 480. V každém případě současně s vítězstvím Boiótů zvítězili nad Thessaly též Fókové, jimž velel Telliás a Gelón; Thessalů zahynulo na čtyři tisíce.

 

Král Libyjů/Berberů (?) Adikran poslal vyslance k egyptskému králi Wahibremu/Apriovi s žádostí o pomoc proti Kýrénským (viz následující rok a o Kýréně roku 579).

 

************************************************************

570.

Ol. 52, 3

 

 

Aristomenés

a. u. c. 184

 

************************************************************

Někdy v letech 570 až 565 dobyli v čele s vojevůdcem Peisistratem Athénští Nísaiu, přístav Megar. Dlouhá válka Athéňanů s Megarskými o Salamínu vypukla roku 631. Roku 604 Athéňané ostrov dobyli (viz tam), ale válka pokračovala až do roku 528. V letech c. 570 - 550 stavěli Athéňané svůj první velký chrám Athénin na Akropoli zvaný později Hekatompedon; viz dále roku 550. 

Kolem t. r. zemřel jeden ze sedmi mudrců Pittakos z Mytilény (narodil se o 32. olympiádě, viz roku 652).

Kolem t. r. se narodili:

• aristokratický elegik Theognis z Megar (zemřel asi roku 490, srov. rok 550); podle starých chronografů ležela jeho akmé v 57., 58. nebo až v 59. olympiádě,

• filosofující literát, zakladatel školy eleatské Xenofanés z Kolofónu, který roku 545 musel opustit svou vlast a žil porůznu ve světě, v Messáně, Kataně a od roku 486 v jihoitalské Eleji, kde roku 475 zemřel, srov. o něm v indexu s. v. školy (1);

• Pýthagorás ze Samu, syn řezbáře gem a prstenů Mnésarcha, o jeho fliúntském původu předdórským viz rok c. 1100. Jeho akmé patří do 60. olympiády. Zemřel někdy mezi roky 500 až 490 v Metapontiu. Podle starověké tradice byl považován za prvního „filosofa“, tedy nikoli mudrce, sofos, ale "mudromila" (viz rok 668 a 565). Viz dále rok 532 a o jeho mystickém učení a škole viz v indexu s. v. školy (1). 

• Alkmaión z Krotónu, žák Pýthagorův, který jako první z Hellénů prováděl pitvy lidského těla a který mimo jiné první vyslovil názor, že mozek je centrem duševního života člověka (zemřel asi roku 500).

 

V Tyru skončila někdy v této době vláda krále Itto-Ba'ala III. (délka jeho vlády není známa, srov. rok 573). Jeho nástupcem se stal Ba‘al II., řec. Baal (vládl do roku c. 565, podle "tyrských annálů" však deset let). Tyro-sídónský stát byl i v této době vasalským státem Chaldajů čili novobabylónské říše.

Egypťané pod králem Wahibre/řec. Apriés se vypravili proti Kýrénským (viz rok předcházející). Apriés svým třiceti tisícům hellénským a kárským žoldnéřům ve válce proti jiným Hellénům nedůvěřoval, takže byla expedice přes poušť ryze egyptská.

Sajové však byli kýrénskými Hellény těžce poraženi u pramene Thestis v zemi Irasa (snad jméno pozdější Marmariké). Následovalo povstání egyptských vojáků proti králi a jeho hellénských a kárských žoldnéřů, jimž všem vedl Ahmose/Jach-mese, řec. Amásis z obce Siuf u Saje.

Rebelové ho provolali králem jako Hora Se-men-Maata s trůnním jménem Chnum-ib-Re vulgo Ahmose II. a u Mómemfidy porazili žoldnéřskou armádu Apriovu, neboť byli počtem výrazně silnější.

Wahibre uprchl do Delty. Později se oba králové dohodli a Apriés zůstal spoluvládcem Amásia či Amásida až do roku 568. Oba byli velcí filhelléni, Apriés dokonce používal hellénské zbraně a zbroj. • Amásis se později oženil s Kýréňankou Ládikou či Láodikou. Nástupcem egyptského trůnu ale nebyl její syn (po roku 525 ji Peršan Kambýsés poslal domů do Kýrény).

Ahmosovými wezíry byli Psammtek-Merineit, Pašerientaihet, možná ještě Harsiese. Do pozdější z dynastií patří jistý Neferdžedneferibre. ● O Amásiovi kolovala kdysi satirická povídka zachycená fragmentárně na démotickém papyru z ptolemaiovské éry o králově hodování a kocovině z vína.