Ves-Věž

 

Vesálí§ viz Vajsálí/Vajšálí 

Vescellínum, m. n. mí. Hirpínů§ 215 

Vescia, m. Ausonů v Latiu, pozdější kolonie Sinuessa, viz tam§ 314

Vesculárius Flaccus, důvěrník Tiberiův§ 16+ 

Veseris, kampánské m. pod Vesuvem§ 340

Véset§ vide Wéset

vesmír, universum, velký třesk§ pravěk 

vesnice, venkov, druhy osídlení§ viz pod půda

Vesontió, gen. Vesontiónu, též Besantió, m. Séquanů, dn. Besançon v Burgundii§ 58-, 68+, 90+, 360+ a viz Séquanové

Vespasia Polla, m. principa Vespasiána, manž. T. Flávia Sabína§ 69+

vespasiáneia (pl.), hry§ 124+

Vespasiánus§ = T. Flávius Vespasiánus

Vesta, řec. Hestiá, ochranná bohyně rodiny a celého státu, její chrám v Římě§ 796, 640, 390, 389, 251, 241, 235, 206, 178, 89, 84-, 69+, 191+, 218+, 382+  

vestálky, řec. hestias, p. hestiades§ 796, 769, 754, 715, 483, 473, 420, 390, 389, 337, 295, 274, 235, 216, 206, 204, 178, 143, 114, 102, 55, 32, 13, 12-, 4+, 14+, 19+, 37+, 41+, 66+, 85+, 191+, 213+, 218+, 382+ a viz v oddílu Bohové & svátky vi. (1. března)         

Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, virgó Vestális, "Vestina panna", vybírány mezi šestým a desátým rokem, museli být naživu oba její rodiče svobodného rodu, dívka nesměla mít žádnou tělesnou vadu ani vadu řeči. Službu v panenství u chrámu konaly třicet let: deset let se zaučovaly, deset konaly službu a deset let zkušenosti předávaly. Hlavní jejich starostí byla péče o věčný oheň, symbol státnosti, přípravu některých obětin a účast na některých rituálech. Pravidla stanovená v zásadě králem Numou zakazovala Vestiným ženám užívat voňavek, květin a jiného oděvu než bílého. 

Na veřejnosti byly doprovázeny dvěma liktory a jejich dotyk mohl vést k propuštění otroka na svobodu. Když 12. dubna 204 byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, Mater Deum, tj. Matka Bohů či Velká Matka Bohů, Magna Mater Deum, Kybelé, zadrhla se loď v Tiberu a nehnula se z místa. Vestálka Claudia Quinta vyzvala bohyni, aby loď uvolnila a zapřísáhla se svým panenstvím. Uchopila vlečné lano a loď ji následovala. Za to byla uctívána ve vestibulu chrámu Velké Matky jako Návisalvia, „uvolňovačka lodi“.

Chrám Vesty na foru Rómánu ukrýval sacra/posvátké předměty chránící existenci státu. Nejdůležitější z nich bylo palladion/palladium, kultovní sošku ozbrojené Athény Pallady donesené z Troie. Uložena byla sacra v nepřístupném vnitřku chrámu, penus Vestae, dosl. "Vestina spižírna" (č. gen. penu i penora). Vestálky spojovaly v kultu živly ohně a vody tím, že udržovaly věčný plamen, symbol trvající státnosti, a kultovní předměty omývaly vodou. 9. června se konala výroční očista chrámu, o vestáliích 7. - 15. června byl chrám otevřen Římankám. Oheň podle zachovaných pramenů zhasl za republiky dvakrát, a to roku 206 a 178, viz tam.

Ještě v prvním století n. l. bylo mezi aristokracií o kněžství vestálky bojováno jako o poctu. Když se roku 19 n. l. uvolnilo (smrtí) místo Occie, která sloužila Vestě 57 roků, soupeřily dvě rodiny o to, aby nabídly jednu ze svých dcer. Tiberius rozhodl pro dceru Domitia Polliona a soupeřku, dceru Fonteia Agrippy odškodnil jedním milionem HS na věno.

Vestálkám svěřovali významní Římané své poslední vůle do úschovy. Roku 45 tak učinil Caesar, roku 3. dubna 13+ jeho adoptivní syn. Roku 32 u vestálek uložil závěť M. Antónius, ale Octaviánus si ji přečetl a hned svolal senát, aby ji prozradil všem. Vestálky "střežily" v hroutící se republice též důležité smluvní dokumenty: roku 41 dohodu octaviánovců s antóniovci, o dva roky později mísénský pakt caesarovců s mladým Pompéiem. 

Násilný sex dělal v Římu dějiny. Matka Rómula a Réma Rhéa Silvia/Ília byla znásilněna válečnickým Mártem, jak si Římané vyprávěli, viz rok 769. Královská dcera z Alby Longy byla vestálkou, tedy kněžkou rodinné bohyně Vesty uvázané třicetiletým slibem panenství. Dobře to dopadlo, asi jako v italském filmu Romulus a Remus, a z toho všeho povstal Řím. Sama se stala manželkou říčního boha, do jehož vod ji Amulius II. hodil s kamenem na krku. Tak se to vyprávělo, ale jiní zase říkali, že na přímluvu královy dcery Anthó ji Amulius jen zavřel a že dočkala osvobození svými syny a otcem Numitorem. Ať je to, jak chce, historie o ní už dále nehovoří. 

Trestem za znesvěcení své rituální čistoty byla smrt. Původně byly padlé vestálky kamenovány, Tarquinius Priscus poprvé potrestal kněžku za sex s mužem umořením v podzemní kobce, kam jím bylo dáno lůžko a stůl s jídlem, pitím a světlem. Její milenec byl nahý na foru uvázán a umrskán, viz rok 616.

Chlípnost a vilnost v podání smrtelníků v Římě svrhla roku 510 krále a spustila roku 449 plebejskou revoluci, tzv. druhou secessi. Roku 421 byla vestálka Postumia varována, že nosí příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný, nikoli vkusný.

Roli pontifika máxima jako soudce nad životy vestálek ukončil roku 114 zákon Sex. Péducaea/léx Péducaea dé incestú, který soud nad spustlými vestálkami a jejich svůdci převedl na zvláštní tribunál, viz rok 114.  
Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty odsouzena nikoli k zešílení a udušení v pozemní kobce, ale k věčnému nošení vody v sítu. Nicméně svou nevinnu prokázala, když vodu z Tiberu donesla až na forum, viz rok 235.

Nepotrestán jako božský násilník zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal oproti tradici volbu smrti. Již jednou soudně osvobozenou představenou vestálku Cornélii dal v tarquiniovské tradici zakopat do země a jejího milence umrskat, viz rok 85+. Caracalla dal zavraždit čtyři vestálky, viz rok 213+, snad že zjistily, že je impotentní. 

Donucena ke svatbě se svolením senátu byla roku 221 n. l. vestálka Iúlia Aquila Sevéra, musela se provdat za šíleného Elagabala/Héliogabala, který se s ní brzy rozešel. Úchylný císař dal dokonce zhasit věčný oheň, ojedinělý čin v římských dějinách.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna (zřejmě koncem roku 392 n. l.). Horlivá křesťanka Seréna s manželem horlivě ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických střetech popraveni. Poslední jménem známá vestális maxima byla Coelia Concordia kolem roku 382, kdy císař Flavius Gratianus zabavil příbytek vestálek a přidělil ho armádním důstojníkům...

Křesťanská ideologie hříchů a posmrtných běsů udělala v raném středověku z panenství společenský šlágr. Už po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si jeho panenská sestra a sokyně císařovy manželky Eudocie Aelia Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka nejvyššího výkonného velitele armády Alana Aspara: s podmínkou, že zachová její panenství. 
Fakticky vládla Východu do své smrti roku 453 n. l. a dominovala chalkédónskému koncilu, největšímu sjezdu křesťanů v dobách římské říše (451). Je pozoruhodné, že Artemidóros ve svém snáři vykládá sen nemocného muže o svatbě s pannou jako předzvěst své smrti.

Vestálky, které za republiky zaplatily přečin na panenství životem: (746 Tarpeia?), po 616 Pínária, 483 Oppia (Opímia, Opilia, Popília?), 473 Urbínia, 337 Minucia, 274 Sextília, 266/5 Capparónia, 216 Opímia a Flórónia, 114 a 113 Aemilia, Márcia a Licinia.

Vestálky obžalované, ale osvobozené: 421 Postumia, 235 Tuccia, 204 Claudia Quinta (?), 178 Aemilia, 73 Fabia, 55 Licinia.  

Vestínové, sabelský národ na Adrii ve střední Itálii, slavný svými sýry§ 326, 324, 302, 225, 91, 89

Vestínos§ viz L. Iúlius Vestínus 

Vesuvius (móns), Vesévus, sopka Vesuv v Kampánii§ 340, 73, 40-, 23+, 35+, 41+, 62+, 79+    

Její výbuchy v l. 63, 64 a 24. srpna 79 n. l. zničily pův. oskická, pak etr. a samnitská městečka s hellénskými začátky, prvky i obyvateli Herculáneum (pův. hellénské Hérklánon), Stabiae a Pompéií; další výbuchy ve starém věku r. 203 n. l., 222 a 472 n. l., pak několikrát za století podnes; viz podrobněji pod Pompéií.

Vestralpus, jeden z k. Alamannů§ 357+, 359+ 

T. Vestricius Spurinna§ legát 97+, cos. suff. 98+ (někdy za Fláviovců byl cos. suff. poprvé, kdy potřetí, není jasné), 117+  

věštírny, chréstérion, manteion, manteia, lat. óráculum, věštění, věštby, proroctví, dívínátió, váticinátió, věštci, vátés§ 16, 8-, 14+, 69+, 70+, 371+, viz též sny

Věštby nebyly jen směrodatnou záležitostí pro soukromníky a jejich spolky, ale především pro státy, jejich armády a panovníky. Státy živily úřední věštce, obvykle povolání u Hellénů dědičné, jinde součást volených orgánů. V pozdním hellénismu a začátkem principátu jejich role upadala: zatímco v Líviových Annálech je věštbám věnován velký prostor, o století později píšící Tacitus ve svých Annálech slovo dívínátió v římských souvislostech už nemá (pouze zmínka u Germánů a Kiliků). Věštění v chrámech zakázal ariánský křesťan Cónstantius II. 

Proslulé věštírny hellénského světa: Nejstarší Diovou věštírnou hellénského světa byla Dódóna v Épeiru. Tamní kněží (sellové, srov. příbuznost s Hellénes) vykládali vůli boha, který tu měl přízvisko Naios n. Fégonaios, ze šumu dubu, stromu Diovi zasvěcenému, nebo z cinkání kovových nádob/kotlíků, které na něm byly zavěšeny. Kněží si nesměli nikdy mýt nohy a museli spát na zemi.

Místní kult je ale zřejmě ještě předhellénského, pelasgického, původu a k němu věštírna sem byla přenesena z Thessalie. Podle permanentního zvuku nádob/lebétes povstalo rčení o upovídaných lidech: dódónaion chalkeion/aes dódónaeum, "dódónský peníz". 

Kněžky věštily ze štěbetání ptáků (holubic). Podle jiného podání ze šumění dubu věštily ženy a také tam stávala dřevěná socha, která tloukla do kotlíku/lebés a podle jeho resonance se podávala věštba. Popř. tam viselo dokola mnoho kotlíků a jak do sebe narážely, podle zvuku se věštilo. Byla i další verse, že na dvou dřevěných sloupech/stylos proti sobě, na jednom s kotlíkem, stál jakýsi bronzový chlapec a bičem za větru rozezvučel bronzovou nádobu (tak Aristotelés). Podle tolik odlišných podání lze usuzovat, že dódónská Diova věštírna poskytovala služby metodologicky pestré, možná na přání zákazníka (?). 

Dódónský dub prý poprvé promluvil, když se boha zeptal pastýř, kdo mu ukradl ovce. Našel je u sousedního ovčáka, který se jmenoval Mardylás. Ze vzteku chtěl zloděj dub porazit, ale od toho ho odradil holub, který z kmene vyletěl.

Diova věštírna v Olympii podávala věštby z vnitřností obětních zvířat. Z vody, hydromanteia, se věštilo např. v achájských Patrách, kde se odpověď na zdraví měla objevovat i v zrcátku, katoptronmanteia. Z mužských věštců/šamanů prosluli tři, všichni jménem Bakis: jeden z Eleónu v Boiótii (nezn. mykénské lokality u Tánagry), z Athén a z Kafyí, jemuž se říkávalo též Kýdás n. Alétés, který prý zbavil Lakedaimoňanky jakéhosi šílenství. Proč se athénskému tyrannu Peisitratovi přezdívalo Bakis, známo není. 

V podstatě se věštilo podle všeho, vnitřností obětin (extispicium), letu ptáků, pohybu na vodě, šumění stromů ve větru, snů, ale také např. podle veršů Íliady a Odysseie. Verše byly očíslovány do trojčíslí a číslo se získalo hodem tří kostek. Podle obsahu vybraného verše se dohadovala budoucí skutečnost. Kultovní vykladač a vykladačka byli profétés/profétai, lat. vátés.

Žvýkání vavřínového listí a konsumace určitých halucinogenních hub apod. vedly věštkyně do transu. V Delfách vdechovala věštkyně páry, zřejmě vycházející ze země. Věštírna fungovala na tisíc let, ovšem váženost se zavedením Apollónova kultu v Římě za císařství ztratila. Vyplundrována sullovci ještě Neró si odtud do Říma odnesl na 500 bronzových soch.

V první dynastii babylónské začala vznikat sbírka asi šest tisíc věšteb z konstelací hvězd a planet Enúma Anu Enlil, „Když Anu a Ellil...“. Babylóňané, Hellénové, Etruskové a Římané měli instituci státních věštců, kteří se vyjadřovali ke všem zásadním krokům obce v míru a válce. Vůli bohů před bitvou obvykle zjišťovali z vnitřností obětovaných zvířat, v míru se vykládali sny. Srov. pod astrologové a zatmění (zde také o šar púchi/púch šarri, náhradním králi).

Babylónští odborníci na věštění byli ummánu, tedy „lid, vojsko“ (souvisí se západosemitským ‘Ammon). Byla to elita z předních rodin, nejvzdělanější z Babylónců. Banú věštili z vnitřností, kalú uklidňovali bohy hudebně, ášipú byli magici a tupšarru astrology (srov. pod klínopis).

Od 4. století n. l. bylo věštění pokládáno za čarodějnictví a jako záležitost nebezpečná panovníkově kultu (dotazy na budoucnost) potlačována. Roku 362 n. l. byl v Delfách z příkazu císaře Iúliána jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oribasios ze Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje. Dostalo se mu prý odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly. Věštírnu zřejmě zlikvidoval Konstantínos I., který dal delfské trojnožky umístit do konstantínopolského hippodromu. Roku 381 věštírnu vyvrátil Theodosius I. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku. Posledním jménem známým Apollónovým knězem byl pravděpodobně comes Orientis a cos. 337 Flávius Félíciánus.

Apollón měl více věštíren. V Lykeiu a na argívské akropoli jeho věštecký kult spravovaly ženy, v Isméniu v Boiótii věštili z vnitřností muži. V maloasijském Klaru u Kolofónu pil kněz-věštec vodu z rituální studně a pak věštil ve verších. V Telméssu se vykládalo ze snů, získaných v chrámu. V lakónských Thalamai obdobně věštila Pásifaé, Mínóova choť.

Démétřiny kněžky věštily v Patrách budoucnost nemocných ze zrcadla, které spuoštěly do Démétřiny studny. Muže obdobně obsluhoval Hermés v achájských Farách, kde nemocní zaplatili Hermovi měďák a odpovědi se jim dostalo v prvních slovech, která uslyšeli po odchodu z tržiště.
Hérá měla věštírnu u Pagai, Gé - Země, v achajských Aigeirách, kde prý kněžky pily dokonce býčí jed.

Héráklés měl věštírnu v achájské Búře, kde se házelo kostkami. Řadu věštíren měl Asklépios (Epidauros, Kós). V nich se nemocní dozvěděli způsob léčení a lék ve snu. Podobně fungovaly i věštírny héróů Amfiaráa Thébského, Amfilocha Málijského a Mopsa Kilického.

V Trofóniově věštírně v boiótské Lebadeji se před věštbou musel kněz několik dní rituálně očišťovat a tazatel musel vlézt do jakési díry v zemi, kde mu někdo podrazí nohy a vezme po hlavě: tajemný hlas mu vše vyjeví a omdlený tazatel byl vytažen z díry. Božstvem, které věštilo, byl Dobrý génius, prý existence z dob světovlády Kronovy a prý přišel z Měsíce.

V Egyptě se věštírny rozšířily za xviii. dynastie, ovšem existovaly již za staré říše. Tehdy byl jejich klientem většinou panovník (před výpravami, nástupnictvím apod.). Za Ramessovců se na ně obraceli další Egypťané. Kněží nosili bárku boha a věřící před ně položil dotaz na střepu n. papyru. Kněží pohnuli bárkou dopředu nebo dozadu a podobně se rozhodnutím orákula-kněží řídily úřady a soudy.

Pokud nechceme připustit, že za věštbami stojí bohové, zůstane asi záhadou, jak se věštírny dokázaly rychle a kvalitně informovat na tazatele, dotazované a ekonomickopolitické zázemí a jak vůbec fungovala síť jejich informátorů. 

věštci a věštkyně: 
Hérofilé, narozená před trojskou válkou, slavně věštila na Samu, Kláru, Délu a v Delfách, dožila v Tróadě. Byla první Sibyllou/sibyllou v Delfách. Po ní prý žila jiná sibylla, extaticky věštící žena, u Židů jménem Sabbé (jak praví hellénská tradice). Tradovala se též Sibylla z Delf přezdívaná Artemis. Žial před trojskou válku a věštby psávala ve verších. 

Z dalších hellénských Sibyll/sibyll pocházela z Thessalie a říkalo se jí Mantó. Jejím předkem byl prý Teiresiás. Sibylla z Kolofónu alias Lampúsa pocházela z rodu Kalchantova, jiné Sibylly působily v Kýmách a v Thesprótii. Chronografové znali Sibyllu Babylónskou, Fryžskou alias Sarysis n. Kasandrá, popř. Tarachandrá. Sibylla Helissa vydávala rovněž věštby ve verších a o Sibylle, dceři Apollónově a Lamie se tvrdilo, že žila 483 let po pádu Tróie, tzn. roku 701. Složila prý spis O vybracích (pulsu)/peri palmón, vydala sbírku písní/melé a veršovaných věšteb/chrésmoi. Vynalezla údajně trojúhelníkovou lyru, tedy harfu. 

Někdy po roce 285 se narodila věštkyně Faennis, prý dcera épeirského (cháonského) dynasty, která působila v Dodoně (ale nepoužívala označení sibylla). Jiným věštkyním se říkalo peleie, holubice, ale ty prý žily ještě před delfskou mluvčí orákula Fémonoou.

Věštcům-extatikům se prý říkalo bakiové, a to podle slavného visionáře jménem Bakis z Boiótie. Podobně slavně posedlí byli Euklús z Kypru a Athéňané Músaios a Lykos.

Autorem hexametru prý byl Orfeus či Ólén z Lykie, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá). Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce-vykladačce jménem Fémonoé.

Lásos z Hermiony, básník a Pindarův učitel, žil na dvoře athénského tyranna Hippokrata, který ho měl v oblibě. Přistihl jednou athénského orfika a věštce Onomakrita, že podváděl při editaci věšteb mýthického autora Músaia: měl prý do sbírky vpašovat věštbu o zničení nějakých ostrůvků u Lémnu. Onomakritos pak žil v exilu u perského krále v Súsách.

Delfské věštkyně-pýthie, srov. s. v. Delfoi, mívaly i velmi podivná stanoviska/věštby, ale moderně viděno velmi dobrou "práci s veřejností", tedy PR. Před perskou invasí pýthie jménem Aristoníké zvěstovala Hellénům zhruba "uteč, nebo se podrob". Roku 480 totiž vzkázala Athéňanům: "Na co čekáte, bídní, uprchněte v nejzazší končiny světa, opusťte domy a skalnatý hrad svého města... Všechno obrátí vniveč, žhavým vás plamenem stihne Árés nemilosrdný na vozu válečném v Syrii vyrobeném." Hrůznou věštbu zkázy podle Hérodota ulehčila druhá, kterou dala nevěřícným Athéňanům, a ta udělala dějiny. Když se zeptali jako prosebníci, dostali věštbu o tom, že přijdou o Attiku, Akropole zůstane Palladě a hlavně - nemají se bránit na souši.

Bez pomoci věštců a věštkyň vycházeli zvídaví lidé s pomocí klasiků. Verše z Homérových, Hésiodových n. Vergiliových epů na útržcích papyru, tzv. sortés, použily jako orákula velkých básníků, srov. rok 70.   

Z germánských věštkyň proslula Brukterka Veleda či Veléda (Velaeda), Tacitova starší současnice, která předpověděla počáteční úspěch povstání Batavů. Urostlá panna sídlila nepřístupně v jakémsi objektu označovaném za "věž" kdesi v povodí řeky Lippie/Lippe a věštby předávala prostřednictvím svých příbuzných. Římané ji roku 77 internovali v Ardeji, kde též zemřela, i když svá vidění budoucnosti nadále sdělovala a pravděpodobně měla spojení se "starou vlastí" (vděční Němci umístili její pamětní desku do Walhally).

Jiné germánské věštkyně Aurinie (novověká rukopisná konjektura: Albruna), která vynikala před Velédou, známe však jen jméno (srov. Albruna s kouzelnicemi/magae jménem Haliurunnae, které ve Skythii vyhnal od kmene Filimer Gotský). Velédinou nástupkyní byla snad Semnonka Ganna, která v doprovodu krále Semnonů navštívila Domitiánův Řím, byla skvěle přijata, obdarována a vrátila se do své germánské vlasti kdesi mezi Labem a Odrou.

Domitiánus však měl jinak na věštce, astrology, filosofy spadeno stehně mocně jako jeho otec Vespasiánus: Flaviové výkladům o skrytých životních energiích nepřáli. Jistý Mettius Pompusiánus dostal jednou věštbu, že bude vládnout. Vespasiánus mu nic neudělal a odbyl ho slovy: "Určitě si to bude pamatovat a jednou mi to s díky vrátí!" Domitiánus už tak velkorysý nebyl. Mettia poslal do exilu na Korsiku a později dal popravit, když se dozvěděl, že má v ložnici viset nebo na zdi namalovanou mapu světa a že si z Livia pořídil výtahy s proslovy králů a vojevůdců.

Zřejmě nejplodnějším autorem spisů o věštění byl Pollés z Aig v Aiolidě: kromě řady jiných děl sepsal dvě knihy o symbolech seřazených alfabéticky, o věštění z ptáků/Oiónoskopika o osmi knihách a Oiónopoliá/Oiónomanteiá čili knihu o věštění, Iámata/Iémata neboli dvě knihy o léčivech, Arithmétika (dvě knihy), o věštění u Etrusků, Iátrosymbolika, Svaté slovo o datlovi/hieros logos peri dryokolaptú, O blescích a jak se jim vyhnout/peri keraunón kai tés autón paratéréseós, srov. o něm roku 150. 

O věštění z mrknutí ptáků psal jistý Poseidónios, srov. o něm roku 135. Tyrannión z Messénie vydal spis o ptakověštění/oiónoskopika o třech knihách, dobu neznáme, a prý řadu dalších praktických titulů. O činnosti sýropravce/týromantis zřejmě speciální spis nevznikl.  

Nejrozsáhlejší věštebné texty jsou dochovány v An-jangu/Anyang v provincii Che-nan z doby pozdní dynastie Šang (c. 1220-1050). Na padesát tisíc popsaných želvích krunýřů, volských kostí a bronzových nádob se s pokračujícími vykopávkami obohacuje o nové nálezy.

Pro Římany zamenalo věštění/dívínátió předtuchu a znalost věcí nastávajících/praesensió et scientia rérum futúrárum (Cicero). Věštci/státní haruspicés, lidoví hariolí (deminut. související s řec. hiereus), coniectórés, sortilegí, somnórum interpretés, astrologí, mathematicí, Chaldaeí sledovali nadpřirozené jevy z auspicií, vnitřností/exta, snů/somnia, varovných znamení/ómina a z věštebných předmětů (kostek, destiček, tyčinek)/sortés sacrae. 

Věštby římského státu vydávaly a vykládaly tři instituce sestavované občanskými volbami: pontificés, augurés a quíndecimvirí sacrís faciundís/"patnáct mužů na provádění svátostí" (byly též sbory o deseti n. dvou). Pontifikové sledovali blesky a další nebeská znamení, augurové s haruspiky sledovali a vykládali znamení zjištěná stálou observací/auspicia imperátíva a náhodně/ausp. oblátíva, a to nejen ze vnitřností obětovaných zvířat. Patnáctka pečovala o Sibylliny knihy/librí fátálés a nahlížela do nich. Věštění z blesků a vnitřností převzali Římané od Etrusků/etrusca disciplína a ke konci republiky haruspikové tvořili sbor šedesáti mužů, který reformoval, nevíme však jak, roku 47+ princeps Ti. Claudius, viz. 

Vetera castra n. jen Vetera, "Starý tábor" u Xanten§ viz tam.     

Vetiána, d. Araxiova, manž. Agilóna Alamannského§ 365+

C. Vetílius, praet. jatý a zabitý Viriathem§ 147, 146 

Q. Vetina Vérus§ cos. suff. 125+ 

Vetranió, mag. militum a usurpátor§ 350+ 

C. Vettennius Sevérus§ cos. suff. 107+ 

Vettius, celé jméno neznáme, přítel C. Semprinia Graccha§ 126 

L. Vettius z Pícéna, udavač§ 62, 59

Vettius Agorius Basilius Mávortius, s. Praetextátův§ 364+  

Vettius Agorius Praetextátus, procos. Achaeae, praef. Urbí, praef. praet., manž. Fabie Aconie Paulíny, o. Vettia Agoria Basilia Mávortia§ 361+, 364+, 365+, 367+, 384+    

Vettius Aquilínus§ cos. ord. 286+ 

M. Vettius Bólánus§ 1. cos. suf. 66+, 69+, 71+; 2. cos. ord. 111+  

Vettius Cossinius Rufínus, praef. Urbí§ 306+, cos. 316+ 

C. Vettius Grátus Sabíniánus§ cos. ord. 221+ 

C. Vettius Grátus Atticus Sabíniánus, asi s. předešlého§ cos. ord. 242+ 

Vettius Grátus§ cos. ord. 250+ 

Vettius Iústus§ cos. 328+ 

M. Vettius Márcellínus, manž. Helvidie Priscilly, prócúrátor Augustí§ 61+ 

Vettius Rufínus§ cos. 323+ 

C. Vettius Sabíniánus Iúlius Hospés, legát/corréctor§ 70+

T./P./C. Vettius Scató, vůdce Marsů, rodem snad Paeligňan§ 90, 89 

Vettius Valéns§ 1. lékař a milenec Messalínin, 48+; 2. astrolog, 664-, 120+ 

Sex. Vettulénus Ceriális, legát, prócúr. Iúdaeae§ 69+, 71+ 

M. Vettulénus Cívica Barbátus§ cos. ord. 157+  

C. Vettulénus Cívica Ceriális, legát§ 89+ 

Sex. Vettulénus Cívica Ceriális§ cos. ord. 106+

Sex. Vettulénus Cívica Pompéiánus§ cos. ord. 136+   

Vettónové, ibér. či keltibér. národ ve středu Hispánie v dn. západních Španělích při hranicích s Portugalskem, jižní sousedé Vakkajů§ 193, 154, 153, 139, 137  

Vetúlínus, celé jméno neznáme, udatně se bránící proskribenec§ 43 

Vetulónia, m. ve střední Etrúrii, etr. Vatluna, Vetluna, dn. Poggio Colonna§ 539

Veturia, m. Cn. Marcia Coriolána (podle jednoho pramene se jmenovala Volumnia, cf. tam)§ 487

Veturia§ viz Victória (Vitrúvia) 

Veturius, praetorián, protigalbovský pučista§ 69+ 

T. Veturius Calvínus; řec. Betúrios, st. Vetusius§ 1. cos. 334 a 321; 2. jeho syn, 321 

C. (P.?) Veturius Geminus Cicurínus§ cos. 499

C. Veturius Cicurínus§ cos. 455

T. Veturius Geminus Cicurínus§ 1. cos. 494; 2. cos. 462

D. Veturius Macrínus, praef. praet.§ 193+ 

L. Veturius Philó/Filó§ 1. cos. 220, dict. 217, cens. 210; 2. cos. 206

M. Veturius Veturiánus, legát v Numidii§ 255+ 

P. Veturius, viz quaestórés, identický s C. (P.?) Veturiem Geminem Cicurínem (?), viz výše

Vetus latína§ viz pod Septuáginta

Vezinas, dácký velmož§ 88+ 

vezír§ viz wezír

větrná bouře, vítr, vichr, cyklon, bouře§ viz pod bouře

větry, větrná růžice (řec./lat.):
severní vítr          Borrás, Aparktiás                 Septemtrió                    H
severozápadní    Argestés, Olympias, Skirón  Córus/Caurus, Dapyx        E
severovýchodní   Kaikiás                                 Aquiló                           Z
jižní vítr               Notos                                   Auster                         Q
jihozápadní         Lips                                      Africus                         G
jihovýchodní        Euros                                   Vulturnus                     D
západní vítr         Zefyros                                Favónius                       A
východní vítr        Apéliótés                             Subsólánus                   B

Věž Větrů§ viz zde níže

vexillologie, nauka o vlajkách, vlajka§ viz znaky

vexillum, v boji§ 212 

vězení, domácí, viz vyhnanství a srov. pod Tulliánum. Věznice dnešního typu starý věk nepoužíval a cely, v nichž člověk „odsedí“ zákonný trest, neexistovaly. Těžké tresty vedly odsouzence do kamenolomů a jinou formu nucených prací. Mezi hrdelními tresty v císařském Římě bylo odsouzení do arény, ale s dlouhými pobyty v celách staří soudci nikdy nepočítali: vždy jen od lapení do rozsudku a od rozsudku do vykonání trestu. Ve výjimečných případech čekali na smrt nešťastníci několik měsíců či let, trápeni v temných děrách bez jakýchkoli zařízení a mnohdy přikováni. Vězeňství nepatřilo mezi themata, velké věznice nikde nestála. Dnes je největší věznicí v Evropě „zařízení“ ve Fleury-Mérogis jižně od Paříže s místem pro čtyři tisíce odsouzenců. Světovou stavbou tohoto druhu je státní věznice v El Salvadoru pro čtyřicet tisíc trestanců. 

věž, věže§ viz též sedm divů

Věž větrů, v Athénách§ 50

Nemá ničeho společného s Palácem větrů v Džajpuru/Jaipur, metropoli Rádžasthánu. 
věže, skok z nich§ viz pod sebevražda

Antický svět věžovitými stavbami nevynikal. Pokud nebyly součástí hradebního nebo strážního systému, hellénský i románský svět je jako útočiště před nepřáteli nepoužíval. Významnou výjimkou byly majáky, srov. Faros pod sedmi divy světa. Nízké věžovité pevnůstky/burgí stavěli Římané jako součást hraničních obranných a strážních systémů, viz s. v. límes. V Itálii se začaly od druhé poloviny čtvrtého století množit věže se zvonem jako symbol vítězství a pýchy křesťanství kombinované se strážním účelem.

Z monotheistických kultů nepoužívá u sakrálních svateb věžové symboliky pouze judaismus. Muslimové se údajně inspirovali ke stavbám minaretů v Damašku z věže křesťanského chrámu sv. Jana Křtitele po dobytí země roku 636, popř. farským majákem alexandrijským. Jméno manár(a)/minár souvisí právě s majákem (núr, světlo). Původní mešity v Arábii byly bez věží. 

Nejvyšší cihlový minaret stojí v Dillí. Kutb/Qutb Minár má c. 72,5 metru a pochází ze začátku 13. století. O deset metrů nižší cihlový minaret v Džámu v západoafghánské provincii Ghor je o století starší. Vůbec nejvyšší minaret patří k mešitě krále Hasana ii. v Casablance a je vysoký 210 metrů. Stavbu kupodivu projektovali a provedli Francouzi. Stavbu nejvyššího minaretu, součást rozsáhlé "Masdžíd al-Džazáir, Alžírské mešity", o 265 metrech projektovali rovněž nevěřící: Němci; dokončena má být roku 2015. 

Nejnakloněnější věže Evropy jsou v Německu. Zvonice užívaného kostela v Suurhusenu v Dolním Sasku se odchyluje od osy stavby o 5,19 stupňů: podle Guinnessovy knihy rekordů je 27,32 metrů vysoká stavba s odklonem 2,47 metrů nejšikmější stavba na světě. V Dausenau v zemi Porýní-Falc stojí obranná věž s výchylkou 5,24 stupně, ale není dávno v užívání, takže se rekord nekoná.

V durynském Bad Frankenhausenu se 53 metrů vysoká kostelní věž vychyluje o 4,45 metrů od osy, o 4,8 stupňů; do konce roku 2011 rekord uznán nebyl. •  Pisánská atrakce má při výšce 56 metrů odklon od své osy „pouhé“ čtyři stupně a obytná stavba Capital Gate v Abú Zabí dostavěná roku 2011, má při výšce 160 metrů odklon 18 stupňů. 

Nejšikmější stavba měla stát v Durynsku v pohoří Rhön nedaleko Meiningenu na vrchu Geba (751 m). Šikmá nádhera za 14 milionů plánovala podle záměru vyhlášeného začátkem roku 2014 sedmdesát metrů vysokou vyhlídkovou věž s nakloněním odpovídajícímu odchylce zemské osy o 23,5 stupně. Atrakci měla doplnit ocelová lávka ve tvaru půlkruhu sahajícího do výše třiceti metrů nad zemi, kde si turisté mohli polehtat žaludek výkyvy způsobenými větrem. Dalším chystaným pobavením byla suchá skluzavka o 120 metrech vysoká 52 metry. Ještě téhož roku všechny obce v okolí stavbu odmítly a projekt byl uložen k ledu.