389-380

389.

Ol. 97, 4

 

Antipatros I.

a. u. c.365

P. Cornelius Scipio interrex II., M. Furius Camillus interrex III.

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Akarnánové se v šestém roce korinthské války (394 – 386) vypravili s Athéňany a Boióty proti Kalydónu, který byl kdysi akarnánský, nyní achájský. Achájové si zavolali na pomoc Lakedaimonské. Agésiláos důkladně vyplenil Akarnánii, vojensky nebyl proti nepříteli, který neustále unikal do kopců, nijak úspěšný. Na podzim odtáhl do Aitólie, slíbil, že se napřesrok vrátí a že zničí zbytek, a přes Rhion se vrátil do Sparty.

Thrasybúlos, syn Lykův, se na jaře vypravil s loďstvem z Lesbu na Rhodos, kam původně loni směřoval a který byl formálně athénským spojencem již od roku 395 či 394 (viz tam), kde však v občanské válce převládli oligarchové. V okolí Aspendu jeho vojáci plenili u řeky Eurymedontu. Při nočním výpadu Aspendských, kteří se odedávna považovali za osadu Argívských, byl Athéňan Thrasybúlos ubit ve svém stanu. Athéňané zvolili jeho nástupcem Agyrrhia z Kollytu, který se kdysi zasloužil o theórikon (viz v indexu s. v.).

Sparťané poslali k Helléspontu Anaxibia, který se usídlil v Abýdu, kde nahradil v roli harmosty Derkyllidu (ve funkci zde od roku 411 a už o něm nebude slyšet). Proti Anaxibiovi, viz o něm roku 400, poslali Athéňané Ífikrata, kterého stáhli z bojů v Korinthiadě na žádost Korinthských (zabil několik Korinťanů příliš proargívských). Ífikratés se vylodil na Chersonésu s osmi loďmi a dvěma tisíci peltasty a ze zálohy u Kremasty, kde měli Abýdští zlatý důl, nic netušící Sparťany porazil: překonal v nečekaně chladném počasí místo pod strmým břehem zaplavovaném mořem, když předtím vojáky zahřál "olejem a vínem", a vpadl Sparťanům do týla. Anaxibios odmítl utéci a padl i se svým mladistvým milencem, který ho nechtěl opustit. Abýdos zůstal však spartským spojencem a Ífikratés ho oblehl. Ífikratés snad cestou k Helléspontu t. r. oklamal Chíjské, kteří se opět pokoušeli vymanit ze spojenectví s Athéňany, srov. rok 393, že své lodi uzpůsobil podle spartských zvyklostí. Zkoušel totiž jejich věrnost. Poněvadž flotilu vítali, poznal, že jsou na vlně zrady, vylodil se a město vyloupil; při Athéňanech drželo dále, viz dále rok 378. 

V námořních operacích korinthské války pokračovaly boje o Aigínu. Velitelem spartského oddílu na ostrově byl Eteoníkos, který povolil Aigíňanům piraterii na protilehlém attickém pobřeží. Athéňané proto vylodili poblíž stejnojmenného sídelního města ostrova oddíl těžkooděnců pod Pamfilem a postavili tu pevnůstku. Lakedaimonský nauarchos Teleutiás, mezi Sparťany v poli velmi oblíbený velitel, který se vracel z Egeidy do Sparty z vybírání spojeneckých tributů, Athéňany zahnal do pevnosti. 

Po Teleutiovi převzal velení nad flotilou Hieráx, který cestou na Rhodos nechal na Aigíně dvanáct triér pod Gorgópou, svým epistoleem/viceadmirálem. Athéňané snad v říjnu stáhli posádku aigínské pevnosti a odpuli i jejich lodi. Když však Aigínští se Sparťany obnovili loupeživé výpravy, poslali z Athén proti ostrovu dvanáct lodí pod Eunomem. V nočním přepadu athénské flotily před pobřežím Attiky u lokality Zóstér za svitu měsíce Gorgópás zajal čtyři athénské lodi, ostatní uniky do Athén. • V této době byli někteří potomci původních Aigíňanů již nakloněni Athéňanům, mezi nimiž museli ještě žít někteří z těch, kteří přijali usnesení o likvidaci aigínského státu (srov. roky 431, 424 a 405).

Nato se Athéňan Chabriás, syn Ktésippův, který vyrazil na Kypr s deseti triérami a osmi sty peltasty pomoci Euagorovi s válkou proti Králi, v noci vylodil poblíž města Aigíny. Z druhé strany vzali město do kleští athénští hoplíté pod Démainetem. V bitvě byli Aigíňané s Lakóny poraženi, námořní velitel Gorgópás padl. Eteoníkos se neodvážil pokračovat v boji, neboť veslaři nedostali delší dobu zaplaceno, viz příští rok. Chabriás pak odplul s loďstvem na Kypros.

Téhož roku totiž uzavřeli Athéňané trojspolek proti Peršanům s Euagorou ze Salamíny a Akórem Egyptským (do roku 386). Tím aktivně zasáhli do kyperské války (viz rok 391). Ve sledu, který přesně neznáme, obsadil Euagorás se svým synem Pnytagorou téměř celý ostrov, všude sesazoval lokální vládce, zmocnil se dokonce za mořem Tyru a dalších míst ve Foiníkii (rozsah neznáme) a k jeho válce s Králem se připojili též Kilikové (kdo tím myšlen, nevíme). S Akóriovým jménem se dochoval nápis ze Sídónu. Viz k válce dále rok následující. Euagorás byl v perské doméně vyhlášeným filhellénem a v Athénách obdržel občanská práva: stal se nejsilnějším kyperským Hellénem dějin. 

 

V Kimmerském Bosporu při obléhání Theodosie, staré osady Mílétských, zemřel pantikapajský vládce Satyros I. (od roku 393). Usoužil se prý ztrátou svého syna Métrodóra, který jako rukojmí míru s Maiótkou Tirgataó přišel po otcově zradě o život, viz rok 393. Titul archonta zdědili jeho nejstarší syn Leukón I. (vládl do roku 349), a jeho bratr Gorgippos, který však spoluvládl jen nominálně a zřejmě i krátce. Theodosiá si pro tentokrát udržela autonomii, neboť z Hérákleie Pontské dorazila pomoc, jíž velel stratégos Tynnichos. Použil na zahnání obléhatelů lsti: dal v noci na několika lodích z moře troubit, aby hluk budil zdání, že se blíží velká flotila. Proto Bospořané zanechali obléhání, dataci neznáme. Héráklejští bránili Leukónovi zmocnit se Chersonésu, kolonie Hérákleótských, ale se zánikem démokracie v pontské métropoli, viz rok 364, se poměry změnily: Theodosiá padla a Leukón I. se stal archontem Bosporu a Theodosie. O chodu událostí nevíme nic, srov. další jeho válku s Héráklejí u roku 353. 

Zřejmě hned po nástupu do čela bosporské říše došlo na definitivní usmíření s Tirgataó a maiótskými Ixomaty, což stálo Hellény velké peníze (viz rok 393). Sindové, nyní zřejmě již bez Hekataia, opět uznali bosporskou nadvládu a Gorgippos se oženil se sindskou princeznou. V další válce s částí Maiótů, podrobnosti neznáme, padl Gorgippos. Jeho jménem bylo pojmenováno město na kontinentu Gorgippia, dnešní Anapa. Během vlády Leukóna I. byla k říši přivtělena také téjská (resp. mílétská) kolonie Fanagoreia (srov. roky 550, 545 a 541)

Zda do této doby patří příběh královny Amagy, nevíme; není datovatelný. Byla manželkou sarmatského krále Médosakka, velkého opilce. Řídila prý proto chod jeho panství sama a na obranu proti Skythům útočícím na Tauridu uzavřela spojenectví s chersonéskými Hellény, bližšího není známo nic. Dosáhla věhlasu bleskovým přepadem sídla skythského krále se sto dvaceti muži, každý se třemi koňmi, aby přes noc ujeli 1200 stadií, tedy c. 220 kilometrů. Amagé se svými lidmi zavraždila krále a pobila všechny v jeho okolí, na trůn posadila jeho syna (jména Skythů neznáme) a Chersonéským vrátila půdu, o kterou je Skythové připravili.

Říše na Kimmerském Bosporu velmi zbohatla dálkovým obchodem, hlavně obchodem s obilím do Středomoří. Události Leukónovy vlády nelze přesněji datovat. O Leukónovi historie uchovala, kromě toho, že se o jeho říši nebo vládu pokoušeli  Hérákleótští/Héráklejští, viz rok 353, že dokázal elegantně zařídit devalvaci měny: dal vybrat od všech lidí mince, přerazil je a vrátil s dvojnásobným nominálem (ale stejným obsahem stříbra). Prý byli všichni spokojeni, nejen on. 

Leukón byl též velmi ostražitý: měl údajně propustit za svých služeb ty vojáky ze strážního oddílu, kteří se zadlužili hrou v kostky a další hazardní hry. Jeho říše byla populačně, na rozsah i ekonomicky největším hellénským státním útvarem doby předhellénistické. Razil zlatou minci a byl několikrát dekretovaným přítelem Athén.

 

Dionýsios I. obnovil boje v Itálii (viz předcházející rok). Armádu o dvaceti tisících pěších a třech tisících jízdních soustředil do Messány, v přístavu kotvali flotila čtyřiceti válečných lodí, z nichž třicet poslal s Theáridou  do Lipary. Když Syrákúští narazili na deset lodí rhégijských, zajali je a hned se s nimi vrátil do Messány. Pak se Dionýsios přeplavil ke Kaulónii a oblehl ji. Z Krotónu proti němu k jihu obleženým vyrazila na pomoc armáda o 25 tisících mužích pěších a dvěma tisíci jezdci, jimž velel Helóris, nyní stratégos krotónský. Na vysychající říčce Elleporu byli však Krotónští zaskočeni dionýsiovci a rozprášeni. V boji padl Helóris, deset tisíc mužů uniklo na bezvodý poharok, kde druhého kapitulovali a státy, odkud pocházeli, se Syrákúsany uzavřeli mír. Dionýsios nechal poražené odtáhnout, za což se mu dostalo mnoha zlatých věnců a staří historici usoudili, že to byl nejhezší jeho skutek. Zřejmě však v této době zabavil v Héřině chrámu na mysu Lakíniu drahocenný Héřin plášť/himation, který dal vyrobit jistý velmož Alkisthenés ze Sybary (dobu neznáme, město zaniklo roku 510, viz). Dionýsios ho prý prodal Púnům za 120 talentů. 

Vrátil se před Rhégion, které se pro tentokrát zachránilo za cenu tří set talentů a za vydání flotily sedmdesáti lodí a stovky rukojmí. K tomu museli uzavřít s Dionýsiem spojeneckou smlouvu. Pak se zmocnil Kaulónie, jejíž obyvatelstvo přesídlil do Syrákús, udělil jim pětiletou daňovou úlevu, město srovnal se zemí a území předal Lokrům Epizefýrským. Kaulóniá byla později znovu osídlena a zřejmě byla i suverénním státem (srov. rok 357).

Platónův první pobyt na Sicílii u Dionýsia I. trvající do roku následujícího. Platón se mimo jiné seznámil s tehdy vůdčím pýthagorikem Archýtou z Tarentu (zemřel někdy po roce 360; srov. rok 431), který byl ve své vlasti sedmkrát stratégem a který prý v této funkci nebyl nikdy v poli poražen! Kromě toho tento vzácný muž usuzující, že vesmír je nekonečný, zkonstruoval létacího dřevěného ptáka a řehtačku, viz v indexu s. v. architektúra.

Platón byl člověk podle všeho nesnášenlivý a ve svých dialozích dává fiktivnímu Sókratovi zesměšňovat filosofické a literární vrstevníky. Dělal si legraci z sókratika-hédonika Aristippa z Kýrény, že se ponížil k návštěvě syrákúského despoty, teď to udělal Platón sám a dvakrát byl pak na Sicílii za Dionýsiovým stejnojmenným synem. Řada slavných současníků kromě toho zpochybňovala autorskou poctivost Platónovu. Sofista Gorgiás popíral, že by někdy říkal věci, které Platón napsal do dialogu nazvaného po slavném Leontínci, a že ani nic takového od Platóna samotného říci neslyšel. Totéž prohlašoval Faidón z Élidy, po němž Platón nazval jiný svůj spis. O pokusech Platónových žáků vládnout despoticky podle mistrových preceptů srov. rok 331.   

 

Pokus Keltů dobýt římské Capitolium se nezdařil díky údajně M. Manliovi Capitolinovi (srov. proslulou pověst o Iunoniných husách a jejich varovném kejhání). V keltském táboře v Římě vypukl mor. Keltové byli ve dvou šarvátkách poraženi M. Furiem Camillem. Římané se z keltského obležení vykoupili za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg) a zahájili obnovu Města. Na Furiovu domluvu znovu odmítli návrh na přestěhování do Véjí (viz předtím rok 393). Zlato a stříbro údajně vybrali mezi sebou později Massalijští a věnovali Římanům. Z vděčnosti obdrželi právo bezcelního vplouvání do římských přístavů a jejich spojenecká smlouva byla zřejmě nejstarší, jakou Římané uzavřeli s mimoitalským státem; pokud nevěříme údaji o smlouvě s Kartháginci z roku 508. Massaliá zůstala spojencem po celou dobu a její nezávislost byla omezena až roku 49 za občanské války, viz tam.

Camillova role v římských pramenech je podivná a pravděpodobně mnohem později vykontruovaná. Z hellénských zdrojů vyplývá, že mezi zachránci Města vynikl jistý L. Albinius, který též vyprovodil Vestiny kněžky do spřáteleného etruského Caere, když dal vystoupit z vozu své rodině, aby uvolnila místo vestálkám a jejich kultovním předmětům. Kelti po vyrabování Říma pokračovali na jih Itáliie, ale v Iápygii/Ápúlii otočili a vraceli se na sever. Přes Sabíny dorazil před Caere, avšak Etruskové je v noci přepadli a zmasakrovali v dnes neznámé lokalitě Trausínské pole/Trausion pedion. Ukořistili na Keltech dokonce ono výpalné vybrané na Římanech. Ostatní Keltové nebyli z Latia vyhnáni Camillem, ale odtáhli sami od sebe po zprávě, že se do nich na severu pustili Venetové. O Caere srov. rok 384. 

 

************************************************************

388.

Ol. 98,1

Sósippos z Delf

 

Pyrgión

a. u. c. 366

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. IV.

************************************************************

Na 98. olympiádě do soutěže ve volném stylu/palé nikdo nenastoupil proti Aristodémovi z Élidy a tak se stal olympioníkem bez boje: nikdo ho nedokázal ani uchopit kolem pasu. Událost se už nikdy neopakovala a zůstala ojedinělou dodnes. Na hrách si utrhl ostudu Dionýsios starší Syrákúský. Chtěl se presentovat jako osvícený kulturymilovný vládce a do Olympie poslal nákladnou výpravu v čele s bratrem Theáridou, několika závodními čtyřspřežími a skupinou umělců a recitátorů přednášejících Dionýsiovy básně. Verše se hrubě nelíbily, proti němu promluvil rhétór Lýsiás, rodem Syrákúsan, žijící ale v Athénách (Olympiakos/Olympijská řeč brojil proti němu a Artaxerxovi jako utiskovatelům Hellénů; srov. k tomu roky 459, 408 a 380) a čtyřspřežení všechna na hippodromu vyhořela.

Podobnou akci už nikdy samovládce nepodnikl a měl prý z neúspěchu deprese, hlavně z toho literárního, viz zde níže. Loď s umělci při návratu k tomu všemu ztroskotala kdesi u Tarentu a když se pak olympijská delegace dostala domů, roztrubovala, že fiasko výpravy přivodila hlavně špatná vládcova poesie... Psát však Dionýsios nikdy nepřestal, vlastně mu to přineslo i smrt, viz rok 367, a svému okolí ztrpčoval život, pokud mu veršování kritisovalo, jak na svou kůži poznal Filoxenos, věhlasný tehdy autor díthyrambů, jehož dokonce samovládce poslal do lomů. Druhého dne ho dal přivést zpět a při pití se ho znovu zeptal, jak se mu líbí jeho verše. Filoxenos neodpověděl, ale řekl sluhům, aby ho odvedli zpět do kamenolomů. Dionýsia to pobavilo a dal Filoxenovi pokoj. • Theáridás, bratr Dionýsiův a manžel jeho dcery Arety, bratra nepřežil, o žádných sporech s ním, srov. rok 386, nevíme. Po jeho smrti se vdova provdala za Dióna, bratra Dionýsiovy manželky Aristomachy. Aretina sestra Sófrosyné byla provdána za Dionýsia mladšího (II.), svého nevlastního bratra, syna Dóridy Lokerské.

 

Na jaře požádali vystrašení Akarnánové Sparťany a Acháje o mír a dostali ho, neboť ustoupili od svého požadavku (viz předešlý rok). • Achájové byli „od nepaměti“ organisováni v jisté symmachii, nikoli v konfederaci či federaci, koinu: to se stalo až roku 280 (srov. rok 314). Kultovní a sněmovní centrum Achájů bylo původně do zániku města v Heliké (viz rok 373 a srov. rok 280).

Lakedaimonští se vypravili proti Argu, nejsilnějšímu z okolních států Peloponnésu. Král Agésipolis I. převzal vojsko ve Fleiúntu a odtáhl do Argolidy. Následovaly boje před Argem, ale bez rozhodného výsledku. Při příchodu do Argolidy se otřásla zem, ale král odešel teprve když do ležení udeřil blesk a zabil několik vojáků.

Za padlého Gorgópu a Eteoníku (viz předešlý rok) poslali Sparťané oblíbeného nauarcha Teleutiu, který podnikal z Aigíny výpady proti Attice a Peiraieu. Ani on však nedisponoval žádnými penězi, zato vysokou důvěrou mužstva. Měli pravdu. S dvanácti triérami vyplul jedné noci Teleutiás přímo proti Peiraieu, v jeho přístavu poškozoval a zajímal obchodní lodi, vojáci se vylodili a vpadli do obchodnické ulice zvané Deigma/"Ukázky zboží", kde zajali několik businessmanů a majitelů lodí a než se Athéňané vzchopili, byli Sparťané s kořistí zpět na Aigíně. Teleutiás pokračoval v piraterii zajímáním rybářů a obilních lodí u Súnia a vydělával tak na žold posádkám svých lodí.

 

V perské říši se Tíribázos vrátil do Sard opět jako satrapa Lýdie (srov. rok 391). Strúthás byl odvolán do Sús, kam odešel v doprovodu vyslance Lakedaimonských Antalkida (viz následující rok). Zřejmě téhož roku Farnabázos opustil Frýgii, jejímž novým satrapou se stal Ariobarzánés. • Farnabázos se v u dvora oženil s Apamou, dcerou krále Artaxerxa II. Jejich synem byl Artabázos, přítel Aristotelův a Alexandrův, otec dobyvatelovy milenky Barsiny a krátce satrapa makedonské Baktrie, viz roky 355 a 329. 

Athénská expedice operovala na Kypru (viz předešlý rok i rok 386)V Kitiu sesadil Athéňan Démoníkos, syn Hipponíkův, domácího vladaře Melekiathóna (vládl od roku 392), zřejmě jako properského, a sám vládl, asi z Euagorovy vůle, státu do příštího roku. Tíribázos byl někdy v této době jmenován Králem velitelem flotily určené pro válku s Euagorou na Kypru, pozemnímu výsadku velel Orontés, viz rok následující.

 

V Itálii dobyl Dionýsios I. Hippónion a stejně jako v případě Kaulónie roku předešlého jeho obyvatelstvo přesídlil do Syrákús a půdu přidělil Lokrům Epizefýrským, původním zakladatelům Hippónia (viz rok 379). Rhégion, jemuž se pokoušel dostat na kobylku už roky, na základě loňské spojenecké smlouvy žádal při přípravě svého tažení o velké množství potravin. Pak chtěl ještě více a dobře zásobení Rhégijští prohlédli, že je chce touto cestou vyhladovět, a odmítli. Následovala nová válka Dionýsia s Rhégijskými, jejichž stratégem byl nyní Fytón. Dionýsios jim vrátil rukojmí a k městu umístil obří obléhací stroje. Fytón však vedl obranu velmi zdatně a Syrákúsané doznali mnoho škod. Dionýsios byl dokonce těžce raněn kopím do slabin a to vše v době, kdy v Olympii zakoušel ostudu své representace, viz zde výše. Viz dále rok následující.

Na přání Dionýsia I. byl při svém návratu ze Syrákús do Athén na Aigíně, kterou měli tehdy v držení Sparťané, prodán do otroctví Platón. Prodejcem byl Pollis ze Sparty (srov. rok 393 a 376). Platón byl ale koupen svým příznivcem Annikeridem z Kýrény za dvacet n. třicet min, který ho poslal do Athén. Podle jiné verse byl prodán ještě v Syrákúsách na tržišti za dvacet min. Zde byl vykoupen filosofy a poslán domů do Athén.

 

Krátce po roce 388 zemřel v Athénách Aristofanés (narozený kolem roku 446). Jeho poslední premiérou byl Plútos z roku 388. Jeho syn Níkostratos byl též úspěšným autorem her tzv. střední attické komédie: komédie psali dokonce další dva Aristofanovi synové Aráros a Filippos.

 

Římané pod M. Furiem Camillem porazili část Volsků, kteří se po sedmdesáti letech téměř nepřetržitých bojů na chvíli vzdali (srov. rok 459). Boje s Volsky přesto pokračovaly (viz již rok 386). Poslední známý válečný konflikt Římanů s nimi je z roku 341 (viz, srov. ale i rok 125)Odpadli od Římanů též někteří z Latinů a s nimi Hernikové, spojenci v Cassiově paktu, viz rok 493 a 487; válka s nimi ukončena snad roku 370 obnovením Cassiova paktu, viz tam.

Aequové byli Římany t. r. poraženi, Bola, která odpadla někdy po roce 414, viz tam, opět Římany dobyta. Před Sutriem porazil M. Furius Etrusky a vojevůdce se v triumfálním průvodu vrátil do Říma jako vítěz ve třech válkách (do města poslali Římané kolonisty roku 383). Mír s Aequy, který byl uzavřen, byl zřejmě prvním od roku 471 (srov. tam), mezitím byla uzavírána jen příměří. O Aequích není příštích osm desetiletí slyšet, viz roky 304 a 300.

Část Véjanů, Kapénských a Falisků obdržela římské občanství, pravděpodobně neetruští osadníci (srov. rok 396). • Římský stát se v universalistickém smyslu otevřel obyvatelstvu svého nejbližšího okolí (sousedské městské státy ovšem zpočátku nedostávaly občanské právo v plném rozsahu a neměly právo uzavírat plnoprávné občanské sňatky s Římankami a naopak, viz ovšem Cassiův pakt z roku 493).

 

************************************************************

387.

Ol. 98, 2

 

Theodotos I.

a. u. c. 367

M. Manlius Capitolinus interrex, Ser. Sulpicius Rufus interrex a L. Valerius Potitus III. interrex

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Súsách dohodl Antalkidás ze Sparty mír s králem Peršanů Artaxerxem II.:

• všechny egejské ostrovy budou svobodné, to jest nikoli pod perskou ani jinou kontrolou,

• kromě Lémnu, Imbru a Skýru, které budou patřit Athénským,

• Klázomeny a celý Kypr, které budou patřit Králi, stejně jako všechna hellénská města na asijské pevnině.

• kdo by mír nepřijal, proti tomu povede Peršan "válku se svými spojenci na zemi, na moři, loďmi i penězi".

Antalkidás se po návratu z Persie angažoval znovu ve válce s Athéňany, když byl před svou diplomatickou misí auarchem; za jeho nepřítomnosti ho zastupoval epistoleus Níkolochos. V Helléspontu, kde ještě Ífikratés s Diotímem obléhaly Sparťana Níkolocha  v Abýdu, porazil Antalkidás jako nauarchos loďstva athénské lodi a s flotilou osmdesáti lodí úspěšně blokoval dopravu z Pontu do Athén. Nápomocen mu byl Polyxenos, nauarchos dvaceti triér poslaných Dionýsiem starším ze Syrákús. 

Tzv. králův mír byl pak Tíribázem, viz rok předešlý, vyhlášen v Sardech před vyslanci hellénských obcí. Helléni měli opět jednou války plné zuby a Tíribázovu výzvu, aby přijeli, vzali vážně. Přečetl jim Králův dopis s podmínkami, viz zde výše: byl to Artaxerxův triumf a Spartě zachránil v Helladě posici. Vyslanci se pak na zimu rozjeli domů, aby proběhla ratifikační jednání v hellénských státech.

 

Kolem roku 387 zemřel v Thrákii král části Odrysů Amádokos I. (vládl od roku 410). Byl spojencem Athéňanů, což s ním dojednal Thrasybúlos, viz rok 390. Nástupcem se stal Hebryzelmis, zřejmě Amádokův syn, který vládl do roku 383. Ještě před Amádokovou smrtí zrušil vládce jiné části Odrysů Seuthés II. spojenectví s Amádokem a s Athéňany a vypukla nová válka. Hebryzelmis, který byl za přátelství k athénskému lidu poctěn roku 386, Seutha z jeho knížectví vypudil, Seutha však Ífikratés, takto Athéňan, s žoldnéři přivedl zpět do země a vládl až do roku 383.

 

V Kitiu na Kypru se k vládě vrátil Melekiathón, když usurpátor Démoníkos z Athén byl zavražděn (viz předešlý rok). Melekiathón vládl pak do roku 361 (k situaci na Kypru viz následující rok). Souvislosti s kyperskou válkou nejsou zřejmé. Euagorás disponoval devadesáti triérami, silnými žoldnéřskými oddíly dokonce s vojáky od jakéhosi arabského krále (?); což by byla první zmínka o Arabech ve válce ve Středomoří. Peršané pod Tíribázem a Orontem se na Kypru dostali do nesnází, neboť Euagorovi se dařilo dlouho blokovat zásobování armády piráty z Kilikie. Sám dostával obilí z Egypta od Achóra. Hlad v perské armádě vedl ke vzpouře, kterou zkrotil jeden z námořních velitelů Glós, manžel Tíribázovy dcery a zajistil dovoz potravin z Kilikie. Viz dále rok následující. 

 

V Itálii se vyhladovělí Rhégijští po jedenácti měsících obléhání bezpodmínečně vzdali Dionýsiovi I. Ke konci spásali trávu kolem hradeb. Šest tisíc zajatců poslal do Syrákús, kde buď zaplatili příbuzní jednu minu výkupného, nebo byli prodáni do otroctví. Válka byla s přerušeními vedena od roku 394. Rhégijský stratégos Fytón byl mučen, jeho syn utopen v moři a druhého dne po dalším mučení utopili Syrákúsané v moři Fytóna s celým příbuzenstvem. Dionýsios dal město vylidnit, podle jedné verse dokonce srovnat se zemí. Dionýsios II. ho později obnovil jako syrákúskou kolonii, resp. jen část původního Rhégia, pod jménem Foibiá. Takto město existovalo do roku 351 (viz tam).

Dionýsios I. založil poté na ostrově Issa v Jaderském moři kolonii (lze uvažovat též o jiném čtení: Lissos), další se jménem Hatriá, Atriá (Hadria, Adria ve Venetii) na místě původně etruské obchodní osady u ústí Pádu, a přístaviště na jihu Korsiky. Issa/dn. Vis se později proslavila jedním z nejlepších vín v hellénské oblasti. Zamýšlel kontrolovat přepravní cesty na Jadranu a získat vliv v Épeiru (pomluvně jeho odpůrci psali, že si otvíral cestu do Delf, aby se tam mohl zmocnit pokladů...). O spojenectví s Illyry viz rok 385 a Dionýsiově jadranské politice viz též tam.

 

V letech 387 až 346 vznikly hellénské dějiny, tzv. Hellénika z Oxyrhynchu, dílo neznámého historika, který navázal na Thúkýdida.

 

Boje Římanů s Etrusky. Římané dobyli města Cortuosa a Contenebra. K Římu přibyly čtyři nové tribue: Stellatina, Tromentina, Sabatina a Arniensis (takže dosáhly počtu 25). Je pozoruhodné, že Římané vykazovali tak krátce po vyrabování Města tolik válečnické a kolonisační vitality a nejen v Latiu. Roku 383 poslali pět set osadníků na Sardinii, lokalitu ani jejich osud neznáme, pokusili se kolonisovat Korsiku (datum neznáme), ostrovy kontrolované kartháginskými Foiníčany. Někdy v letech 380-350 vybudovali a opevnili svůj námořní přístav Ostii. Srov. s druhou mírovou smlouvu Římanů s Kartháginci roku 348. 

Podle jedné tradice byla 18. července 387 vybojována bitva u Allie, viz ale rok 390.

 

************************************************************

386.

Ol. 98, 3

 

Mystichidés

a. u. c. 368

Tribuni militum consulari potestate

interreges: M. Manlius Capitolinus II., Ser. Sulpicius Camerinus II. a L. Valerius Potitus IV.

************************************************************

Ve Spartě se konala všeobecná konference Hellénů o tzv. Antalkidově či králově míru. Jeho podmínky (viz předešlý rok) byly přijaty všemi a vyhlášen všeobecný mír/koiné eiréné. Skončila druhá válka Hellénů s Peršany, která trvala od roku 399 (srov. roky 490 a 336).

Pro odpor Agésiláův nebylo Thébanům dopřáno přísahat jménem všech Boióťanů, ale každý jejich státeček složil přísahu na mír svým jménem.

Korinthští také zprvu dělali problémy, Argívští však stáhli svou posádku z města a soustátí s Argem zaniklo (viz rok 392): znovu se stali samostatným státním útvarem, polis. Korinťané pak vyhnali démokraty, kteří získali asyl v Athénách, a nový režim uzavřel spojenectví s Lakedaimonskými. Antalkidův mír a konference ve Spartě znamenaly vrchol lakedaimonské hégemonie v Helladě let 405 až 370.

Byly opět osídleny Plataje (viz rok 427). Rodiny původních Platajanů žily celou dobu v Athénách. Sparťanům začala doba, kdy si vyřizovali staré účty. Propukla nepřátelství mezi Lakedaimoňany a Mantinejskými, kteří odmítli na spartský pokyn strhnout své hradby. Krátce předtím vypršel třicetiletý mír mezi Spartou a Mantineiou, uzavřený po roku 418: začátek krátké války mantinejské, která trvala do příštího roku, a konec efemerního všeobecného míru mezi Hellény, viz výše. Mezi spojenci Sparťanů proti Arkadům bojovali též Thébané a v řadách jejich oddílu pozdější hvězdy thébské hégemonie Pelopidás s Epameinóndou, kteří byli v bitvě oba těžce zraněni a zachráněni protiútokem Agésipolidových mužů, viz rok následující. 

 

Na Kypru Peršané před Kitiem na moři ve velké bitvě porazili Euagorovu flotilu posílenou Egypťany na dvě stě lodí. Zmocnili se ostrova a krále oblehli v jeho Salamíně. Orontovi se nedařilo města dobýt a Euagorás odplul do Egypta žádat o pomoc; doma velel obraně města jeho syn a korunní princ Pnytagorás. Jako důsledek Antalkidova míru evidentně skončila rozsáhlá athénská vojenská pomoc Euagorovi (srov. rok 391 a 389sqq.); nastal zvrat v tzv. kyperské válce a konec trojspolku z roku 389 (viz následující rok).

 

Dionýsios I. trpící ve stáru depresemi údajně z toho, že mu nejde veršování, a podezřívající kdekoho ze spiknutí proti své osobě, poslal do vyhnanství oddaného Filista a svého bratra Leptina za to, že ho neinformovali o provdání Leptinovy dcery za Filista. Leptinés se usadil v Thúriích a brzy se s bratrem usmířil (a sám dostal za ženu Dionýsiovu dceru s Dóridou Dikaiosynu), ale Filistos byl nejprve poslán do Thúrií a pak do Hatrie: Dionýsios ho nikdy neomilostnil (viz až rok 366). V téže době ze Syrákús utekl Dionýsiův švagr Polyxenos, srov. rok 404, a vládce se hněval na svou sestru Thestu, že mu o útěku manžela neřekla. Obhájila se tím, že o tom nevěděla a kdyby to tušila, určitě by šla s manželem, neboť by byla slavnější jako žena Polyxenova než sestra Dionýsiova. Polyxenos zemřel v exilu, Thesté, kterou měli Syrákúsané s jejím bratrem Leptinem v oblibě, bratra přežila a byla pohřbena státní útraty. • Samovládce přestal důvěřovat svému okolí, dcery dal vyučit holičkami a spával v ložnici důmyslně oddělené od světa, viz o tom v indexu s. v. křesťanství. 

 

Římané pod M. Furiem Camillem porazili další skupinu Volsků (srov. rok 388), dále Latiny a Herniky, bylo dobyto Satricum a následujícího roku kolonisováno, Etruskové poraženi a jejich město Nepete dobyto a opatřeno římskými n. latinskými kolonisty roku 383.

 

************************************************************

385.

Ol. 98, 4

 

Dexitheos

a. u. c. 369

Tribuni militum consulari potestate

A. Cornelius Cossus dict.

************************************************************

Snad roku 385 se narodil v Makedonii Antigonos, syn Filippův, později zvaný Monofthalmos/Jednooký. Padl roku 301.

V zimě se vypravil král Agésipolis I. proti Mantineji a město oblehl, viz rok předešlý. Agésiláos do války nechtěl, neboť prý jeho otec byl s Mantinejskými spřátelen. Aby se k obleženým nedostávaly zprávy od spartských spojenců, kteří nebyli z války nadšeni, vypustil král na odstrašení do okolí množství psů. Na jaře byly hradby města vážně ohroženy vysokou vodou, kterou Lakedaimoňané přivedli do města postavením hráze. Městem a hradbami totiž protékala řeka. Agésipolidův otec Pausaniás, který žil stále v exilu (viz rok 395 a viz zde níže) vyjednal se svým synem a nástupcem smír, který zachránil obleženým holý život. Mantineia kapitulovala: konec války mantinejské, která trvala rok. Argívští a domácí dosud vládnoucí démokraté, šedesát lidí, směli odejít ze města, změnil se režim na oligarchický. Obyvatelstvo bylo rozděleno do čtyř vesnických občin, v nichž arkadští Mantinejové žili „za dávných časů“, čili ztratili svůj stát, ale byli prý spokojeni, neboť měli teď blízko ke svým polnostem... Procesu se říkalo dioikismos/rozdělení obce, opak od obvyklejšího synoikismos/spojení obcí. Tento stav platil do roku 371.

V Tegeji zemřel t. r. podle jiné tradice spartský král Pausaniás, aniž by měl něco s Mantinejou společného (viz rok 393).

 

Illyrové ve spojenectví s Dionýsiem I. Syrákúským porazili Molossy a přivedli do Épeiru jako krále Alketu I., který žil v Syrákúsách v exilu; proč byl ze země a trůnu vyhnán, nevíme. Zda byl spojencem Syrákúsanů král Enchelejů Bardylis, není z pramenů zřejmé, viz rok 393, 383 a 359. Illyrští Taulantiové posíleni dvěma tisíci Dionýsiovými vojáky a darem pěti set zbrojí zůstali v zemi do roku 375, Alketás I. vládl Molossům do roku asi 370. • O tom, kdo vládl v letech 404 až 385 v Épeiru a za jakých poměrů, nemáme žádných zpráv.

Parští založili s pomocí Dionýsia I. na ostrově Faria osadu Paros, pozdější Faros (dnešní Stari Grad na Hvaru). Illyrové žijící ve vnitrozemí ostrova se brzy spojili se soukmenovci na pevnině, aby se dostali k lupu, viz rok následující. 

V delmatském regionu, a to na dnešní Korčule, již předtím existovala kolonie Knidských Melaina Korkýra/Černá Korkýra, jejíž dobu vzniku neznáme. Osady se zřejmě brzy illyrisovaly.

 

Euagorás se vrátil z Egypta na Kypr, když sice dostal finanční pomoc od krále Achóra (srov. rok 386), ne však ve výši, jakou si představoval. Jednáním s Tíribázem (a asi též úplatami) se mu podařilo dosáhnout míru s Peršany: zůstal králem v Salamíně, všeho ostatního se zřekl a platit že  bude Králi králů jako jeho poddaný roční tribut. Druhý z velitelů před Salamínou Orontés však kolegu u dvora očernil, že jednal v situaci, kdy bylo možné města dobýt, a král Artaxerxés II. dal Tíribáza zatknout (byl později soudně z obvinění očištěn). Orontovi se však města nedařilo dobýt, tak přijal Tíribázovu podobu míru a Euagorás se poddal. Tím skončila tzv. válka kyperská (trvala od roku 391)

Kolem roku 385 vládne v Pafu na Kypru Tímocharés (jeho další data neznáme, srov. rok 400 a viz rok 323). Souvislost s kyperskou válkou neznáme, ale je zřejmé, že se k vládě vrátili na ostrově všichni údělní dynastové sesazení předtím Euagorou I. Vládl do roku 374, viz tam.

V téže době byli Peršané ve válce se (skythským?) národem Kadúsiů na jihozápadním pobřeží Kaspického moře. U dvora Krále pak probíhal intrikářský boj mezi Tíribázem a Orontem o přízeň a moc, Tíribázos obvinění ustál a naopak Orontés upadl u Krále v nemilost.

Glós, syn Tamův a zeť Tíribázův, odpadl téhož roku (?) od Artaxerxa II. a vstoupil ve spojenectví s Achórem a Spartou. Až do této doby byl výkonným velitelem perského loďstva v kyperské válce. Brzy poté byl se synem zavražděn, okolnosti neznáme, asi v Egyptě (nebo Iónii?) a bylo po revoltě (k secessi mohlo dojít až c. 380).

 

Římané pod diktátorem A. Corneliem Cossem s M. Furiem Camillem slavili v nových bojích s Volsky a jejich spojenci další úspěchy. Horlivost hrdiny z keltské války M. Manlia Capitolina, který se v Římě angažoval v dlužnických záležitostech plebejů, upoutávala pozornost patricijů. Diktátorem A. Corneliem byl zatčen, ale z rozhodnutí senátu propuštěn. Ve městě opět vypukly sociální rozbroje (viz následující rok).

 

************************************************************

384.

Ol. 99, 1

Dikón ze Syrákús

 

Dieitrefés

a. u. c. 370

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na olympijských hrách byla mezi soutěžní disciplíny připojena další, tethrippon pólikon, tj. závod čtyřspřeží s hříbaty. Prvním jeho olympioníkem se stal Eurybatos z Lakónie, podle druhé verse jiný Sparťan, jistý Sybariadés. Na této olympiadě došlo poprvé ke kuriosnímu jevu, dnes zcela běžnému: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés byl průkopníkem sportovní turistiky těch, kteří vystupují v barvách země, kde to je finančně výhodnější.

Na nátlak Sparťanů a v obavě z války přijali Fleiúntští zpět do vlasti politické exulanty, jimž byl restituován majetek ve státě a těm, kteří vyvlastněný majetek předtím řádně zaplatili, dal stát finanční náhradu.

 

Illyrové napadli na Jadranu ze severu kolonisty Faru (viz předešlý rok). Deset tisíc jich na malých lodí přepadli hellénské kolonisty a řadu jich zavraždili. Faros zachránily triéry vojenského velitele v Lissu/dn. Lezhë, syrákúské osady založené Dionýsiem několik let předtím na pevnině, pět tisíc Illyrů Helléni pobili a dva tisíce zajali. Dionýsiova flotila o šedesáti lodích, pravděpodobně pod jeho osobním velením (?), pak plenila jižní pobřeží Etrurie, Pyrgoi, přístav města Caere (řec. Agyllé). Pozemní útok vedli Dionýsiovi keltští žoldnéři a možná že tu hledali ono římské zlato, srov. rok 389. Zlomyslníci ovšem uvedli, že vykrad chrámový poklad o jednom tisíci talentů (čili přes 26 tun kovu) a v Syrákúsách rozprodejem kořisti získal dalších pět set talentů. Tak prý vydělal peníze na novou válku s Púny, viz rok následující. Dionýsiova flotila byla zjevně posledním hellénským válečným loďstvem, které kdy v oblasti střední Itálie v Tyrrhénském moři působilo (srov. rok 349).

 

V Athénách se v dému Paianiá narodil řečník a protimakedonský politik Démosthenés, syn Démosthenův s Kleobúlou, dcerou Gýlónovou, viz o nich a pozoruhodném rodinném zázemí roku 405. Ve Stageiře se narodil filosof a polyhistór  Aristotelés. Oba zemřeli roku 322 (k Aristotelovi srov. roky 347, 345, 343, 336).

Démosthenés v sedmi letech osiřel a poručnictví/epitropé nad ním, o dva roky mladší sestrou a jejich matkou řídil strýcové Afobos, syn otcovy sestry, Démofón, syn otcova bratra, a otcův přítel od dětství Thérippidés. Podle závěti si Afobos měl vzít vdovu za ženu (to neudělal a oženil se jinam), jejíž věno činilo osmdesát min (to si vzal), a užívat domu. Démofón dostal dva talenty s tím, že si vezme Démosthenovu sestru, až dospěje (to se také nestalo). Thérippidés se měl za sedmdesát min postarat o dohled na chlapce. Svěřený majetek se odhadoval na čtrnáct talentů, Kleobúlino dívčí věno činilo padesát min, a po desetileté poručnické správě se zcvrkl na sedmdesát min tvořených cenou čtrnácti otroků a třiceti minami va stříbře. Když dosáhl Démosthenés osmnácti (roku 366), vymáhal na Afobovi svůj rozkradený majetek, do něhož náležela manufaktura na výrobu mečů s 32 n. 33 otroky, dílna navýrobu lehátek se čtrnácti otroky, zařízený dům, rozpůjčené peníze. Po dvou letech s ním šel k soudu (zachovány tři Démosthenovy řeči proti Afobovi) a malversant byl odsouzen k náhradě deseti talentů (uprchl do Megar, kde se usadil jako metoikos). Později vysoudil stejné částky na obou dalších poručnících a peníze zjevně dostal zpět, neboť se o majetkových věcech dále nezmiňoval. Názor matky-vdovy Kleobúly neznáme. 

Učitelů měl Démosthenés několik, mezi nimi též Ísokrata a Platóna, sám se zbavil ráčkování, nevhodných pohybů při projevu a hlas posiloval deklamováním do příboje v Peiraieu. Zamlada mu říkali Bátalos n. Battalos, snad "Kokta", též "Prdel". Roku 358 už byl zavedeným logografem a jako třicátník roku 355 vystoupil s první politickou řečí, viz tam. Ženat byl s dcerou athénského bohatce Héliodóra, jméno neznáme, s níž měl dva syny, jedna dcera zemřela nezletilá někdy před chairónejskou bitvou. Démosthenova sestra, jejíž jméno neznáme, se provdala za Lachéta a měla s ním Démochara, výřečného protimakedonského politika, strýcova velkého zastánce. 

 

V Sídónu se skončila vláda krále Ešmun’azara II. (od roku asi 400). Byl čtvrtým panovníkem v dynastii, kterou zahájil někdy po roku 450 jeho děd Ešmun’azar I. (vyšší datace: od c. 480). Po něm spoluvládl jeho jeho otec Tabnit I., řec. Tennés I. se svou sestrou a kněžkou Am-Aštoreth/Am-Aštart. Měli dva syny, za staršího nějakou dobu vládla jako regentka a po Ešmun’azarovi II. kraloval jeho bratr Bód’aštart, řec. Stratón I. (vládl někdy do roku 370). Ešmun'azarův rod známe z jeho zachovaného sarkofágu pravděpodobně egyptské provenience. 

 

V Římě byl na začátku roku postaven před soud hrdina z keltské války proslavený obranou Capitolia M. Manlius Capitolinus pro pokus o nastolení samovlády. Byl odsouzen a popraven shozením s Tarpejské skály; klasický příklad odstranění politického protivníka soudním řízením (viz předešlý rok a podobný osud Sp. Maelia roku 439)Ve Městě vypukl mor.

 

************************************************************

383.

Ol. 99, 2

 

Fanostratos

a. u. c. 371

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Olynthští, kteří obdrželi od makedonského krále Amynty III. za pomoc proti Bardyliovým Illyrům (viz rok 393) kus Makedonie, byli v regionu nejsilnějším státem chalkidické federace, jejím hégemonem. Amyntás se domáhal navrácení kraje, ale Olynthští odmítli a když Makedonec mobilisoval, byl v poli poražen a Chalkidičtí ovládli mimo jiné též Pellu. Akanthští a Apollónští požádali z řevnivosti o pomoc proti Olynthským Lakedaimonské. Jejich vyslanec Kleigenés z Akanthu hovořil i za Makedonce a strašil, že Olynthští již poslali posly do Athén a Théb. Sparťané s vidinou získání posic v thrácké oblasti s intervencí souhlasili: rozhodli o vyslání armády o deseti tisících mužích. Předvoji expedičního sboru o dvou tisích propuštěných heilótech, perioicích a Skírítech velel Eudámidás a za ním pochodoval s jádrem vojska jeho bratr Foibidás. Vypukla první válka olynthská (trvala do roku 379)Eudámidás vstoupil do Poteidaje, která, ačkoli patřila do chalkidického spolku, se postavila na sparťanskou stranu. Odtud Sparťané řídili své další operace. 

Foibidás se zdržel v Boiótii, kde se dal zlákat místními prospartskými oligarchy vedenými polemarchem Leontiadem, sokem kolegy v úřadu démokrata Isménia, viz o něm roku 395. V době konání thesmoforií/v polovině nebo druhé polovině října vpustil za bílého dne, kdy ulice města zely prázdnotou, Leontiadés Sparťany s Foibidou na thébskou Kadmeiu (podle jiné verse byl Foibidás instruován již ze Sparty Agésiláem, že by se mohl při vhodné příležitosti zmocnit Théb). Isméniás byl zatčen Leontiadovými lidmi a Androkleidés s třemi sty Thébanů prchlo téhož dne do vyhnanství do Athén. Leontiadés si pak ve Spartě osobně pojistil nové spojenectví obou států.

Isméniás byl z rozhodnutí Sparťanů a jejich peloponnéských spojenců doma postaven před tři spartské a peloponnéské soudce po jednom z každého státu a za spolčování s Králem, za to, že od něho vzal peníze, aby znepřátelil svou vlast s Lakedaimonem, což vedlo ke korinthské válce (srov. rok 395, 394 a mír s ním roku 387sq.) byl odsouzen na smrt a popraven. Théby se staly sparťanským spojencem a nový režim poslal do Athén agenty, aby zavraždili vůdce exulantů: jejich obětí se stal pouze Androkleidás. Sympatie Athéňanů byly na straně běženců. 

Poněvadž jednal bez rozkazu, dostal Foibidás později od eforů za svůj čin enormní peněžitý trest jednoho sta tisíce drachem, tedy soukromníkem nesplatitelných sedmnáct talentů ve stříbře. Ale skutek se líbil a byl schválen a není známo, že by Foibidás něco splácel...

 

V Makedonii se narodil Filippos, syn Amynty III., třetí syn s Eurydikou I., dcerou Sirrhy z Elimeie, viz rok 393. Jeho staršími sourozenci byli králové Alexandros II., Perdikkás III. a sestra Eurynoé, manželka Ptolemaia z Alóru (srov. rok 370sqq.)Se svou první ženou Gýgaiou, dcerou krále Archeláa (413-399), měl Amyntás III. syny Archeláa, Arrhidaia a Meneláa, které však po sňatku s Eurydikou zbavil šance na nástupnictví.

 

V Thrákii zemřel král části Odrysů Seuthés II.(vládl od roku 405). Nástupcem se stal jeho syn Kotys I. (vládl do roku 359). Protože přibližně v téže době zemřel rovněž vládce druhé části Odrysů Hebryzelmis, který kraloval od roku 387 a neměl nástupce, dostali se Odrysové opět pod vládu jednoho dynasty, a to Kotya I. Byl to vyhlášený opilec milující velké hostiny pod širým nebem, a krvelačný. Je zaznamenáno, že v opilosti rozřezal svou manželku odspoda nahoru (bývá v tom hledán kultovní úkon?, srov. rok 149, též 403). Viz dále rok 368. 

 

Na Sicílii Dionýsios starší proti platné mírové smlouvě uzavíral spojenectví s hellénskými státy v epikrateji a Púnové sáhli opět ke zbrani. Uzavřeli spojenectví s Ítalióty a vypukla válka o dvou frontách, čtvrtá válka o hégemonii nad Sicílií, která skončila ještě v průběhu roku. Magón, v úřadu šufeta/sufeta (Helléni ho pokládali za krále/basileus), po několika potyčkách a bitvách těžce podlehl Dionýsiovi v bitvě u Kabaly, kde padlo deset tisíc Púnů, mezi nimi sám vojevůdce. Pět tisíc Kartháginců bylo zajato a Dionýsios propásl rozhodující okamžik, když vyžadoval vyklizení ostrova a zaplacení nákladů na válku. Po příměří na Mágónův pohřeb udělali vrchním veltelem jeho stejnojmenného syna.

Válečné štěstí se otočilo. V bitvě u Kronia (místo neznámé polohy stejně tak jako Kabala) byl Dionýsios těžce Mágónem mladším poražen. V bitvě padl též Leptinés, který velel jednomu křídlu bitevní linie. Kartháginci pak obsadili Selínús, Hérákleiu Mínóu a Thermai než se vrátili do Panormu. Kromě ztráty území musel Dionýsios zaplatit tisíc talentů kontribucí. Řeka Hímera a Halykos zůstaly hranicemi mezi Karthágem a Syrákúsami až do dob římské expanse.

 

Kolem t. r. přišel do Athén slavný astronom, mathematik a geógraf Eudoxos z Knidu.

 

V Římě trval hladomor, odpadli někteří ze spojenců. Do Nepete byla zavedena římská kolonie, srov. rok 386.

 

************************************************************

382.

Ol. 99, 3

 

Euandros I.

a. u. c. 372

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Pokračovalo spartské tažení proti Olynthu, jehož se nyní zúčastnili také Thébané, viz rok předešlý. Vrchní velení nad výpravou deseti tisíc Peloponnésanů a dalších spojenců převzal Teleutiás, bratr Agésiláův. Do války s Olynthem poslal král Makedonů Amyntás III., který válku spustil, viz rok předešlý, žoldnéře a osobně zde válčil bojovný vládce Elimiů Derdás. Boje před Olynthem nevedly k rozhodnutí, Sparťané plenili zemi, ničili po dva roky úrodu a káceli ovocné stromy.

Lakedaimonští nově uspořádali své spojence ve spolku Peloponnésanů. Inspirací byl zaniklý délský spolek Athéňanů: každý z nich byl zařazen do jednoho z deseti obvodů/meros, meré, a dostal povinnost postavit do pole tisíc mužů do spolkového vojska, nebo uhradit náklady spojené s udržováním takového oddílu.

 

Boje Římanů s Praeneste (kdysi hellenisovaná osada Polystefanos), Velitrami, Etrusky, nově s Volsky a Tusculem, do volské Setie zavedena římská kolonie.

 

************************************************************

381.

Ol. 99, 4

 

Démofilos

a. u. c. 373

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V olynthské válce na jaře porazil Derdás z Elimie před Apollónií olynthské jezdce (údajně osobně v boji zabil osmdesát Olynťanů?), pak ale byli před Olynthem spojenci lakedaimonské koalice v poli zaskočeni, poraženi a Sparťan Teleutiás s 1200 muži padl. Spartská fronta se náhle rozpadla. Proti Olynthu se vypravil ze Sparty král Agésipolis I. s posilami, mimo jiné s heilóty, syny heilótů se Sparťankami a se syny cizinců vychovávaných v Lakedaimonu (trofimoi/"chovanci"). 

Mezitím však propukly občanské rozbroje ve Fleiúntu a aristokraté/hoi kratistoi, bývalí exulanti (srov. rok 384) si opět stěžovali ve Spartě, že se jim doma ubližuje, neboť jejich restituční nároky soudí domácí soudci a nikoli nezávislí. Za své udavačství dostali od státu blíže neznámý trest za to, že podstoupili diplomatickou misi, aniž by byli sněmem pověřeni. Efoři pak vyhlásili Fleiúntským válku a do pole vytáhl (přes zvyklost, že jeden z králů musí zůstat doma) druhý král Agésiláos a město oblehl, když předtím provokativně žádal, aby mu umožnili přístup na svou akropoli. Fleiús, který v té době měl všeho všudy pět tisíc občanů, tedy zhruba dvacet tisíc svobodných obyvatel, byl v obležení až do roku 379. 

 

M. Furius Camillus porazil Volsky u Satrika, Tusculum Římané zklidnili bez boje a jako první cizí město dostalo plné římské občanství, aniž by bylo zničeno (srov. částečná občanství roku 388).: stalo se prvním municipiem, plně integrované obce s rovnými občanskými právy a povinnostmi/civitas optimo iure a s vnitřní autonomií. 

 

************************************************************

380.

Ol. 100, 1

Dionýsodóros z Tarentu

 

Pýtheás

a. u. c. 374

Tribuni militum consulari potestate

T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus dict.

************************************************************

 

Na 100. olympiádě přednesl Ísokratés řeč Panégyrikos o společném boji Athén a Sparty proti Peršanům. O allianci/symmachii Hellénů proti barbarům jako první hovořil Gorgiás na 93. olympiádě roku 408 (nebo až na 97. olympiádě roku 392), viz též rok 388.

 

 

Agésipolis I. dorazil do olynthské války a poněvadž se mu v poli nikdo nepostavil, plenil, ničil úrodu a dobyl Torónu, která patřila do spolku Chalkiďanů. Uprostřed léta dostal král náhle vysokou horečku a u Afytie u Olynthu v Dionýsově chrámovém okrsku, kam se dal odnést, po týdnu zemřel. Tělo uložené v medu bylo dopraveno k pohřbu do Sparty. Velení nad vojskem v Makedonii předali efoři Polybiadovi. Agésipolis I. vládl od roku 395. Protože zemřel bezdětný, nástupcem v královském úřadě se stal jeho bratr Kleombrotos I. (vládl do roku 371). Na thrácké frontě zesnulého krále nahradil harmosta Polybiadés.  

Druhý spartský král Agésiláos pokračoval v obléhání Fleiúntu, kde vypukl velký hlad. U moci ve městě byl jistý Delfión, zřejmě vůdce démokratické strany, v čele blíže nespecifikovaného třísetčlenného sboru odmítajícího uzavřít s obléhateli mír, podnikal úspěšné výpady proti obléhatelům a šiřitele poraženeckých nálad pozavíral, viz rok následující.

 

V Efesu zemřel básník díthyrambů Filoxenos z Kythér (narozen roku 435)Kolem roku 380 se v Megarách narodil Stilpón, třetí scholarchos megarské školy (zemřel kolem roku 300). V Lampsaku se narodil historik a rhétór Anaximenés, žák kynika Diogena ze Sinópy a jeden z učitelů Alexandra Velikého (zemřel kolem roku 320, srov. rok 322). V attickém dému Paianiá se narodil řečník a politický protivník Démosthenův Démádés. Po roce 338 přešel na promakedonský kurs, přesto byl roku 319 v Pelle Kassandrem popraven, neboť kul proti němu pikle.

Kolem t. r. zemřel hladovkou snad v Lárisse slavný sofista Gorgiás z Leontín (narozený kolem roku 483)Někdy mezi lety 380 až 370 zemřel filosof a oddaný Sókratův žák Eukleidés z Megar (narozený kolem roku 450).

 

V Egyptě zemřel král Hakór, řec. Akóris/Achóris, který vládl od roku 393 n. 391. Jeho nástupcem (syn n. vnuk?) se stal nám jinak neznámý Nefaarud II., Nafiwert, řec. Neferités II., který byl již po čtyřech měsících vlády zavražděn. Jím skončila Manethónova XXIX. dynastie zvaná mendéská (trvala od roku 399; o ostatních panovnických jménech této dynastie viz rok 393)Novým králem se stal roku 379 pučista Cheperkaré Nechtnebof/Nechetnebef (řec. Nektanebós či Nektanebés I.), syn Džedhorův (řec. Tachóa I.), původem z Čeb-nečeru, řec. Sebennytos. Nektanebós I. vládl do roku 361 n. 360. Byl zakladatelem poslední domácí dynastie, jíž dal Manethón pořadové číslo XXX (trvala do roku 343). V Memfidě držel významné postavení Somtutefnacht, wezíry v této dynastii byli Padineit, Harsiese a Anchefechonsu, poslední ze známých domácích prvních ministrů.

Athéňan Chabriás, který sloužil oběma předchůdcům jako velitel žoldnéřských oddílů, se zřejmě podílel na puči a své postavení na Nilu si udržel. Nektanebós byl po desetiletích úpadku opět stavebně aktivním králem a v dobrých vztazích ke kléru.  

 

Pokračovaly boje Římanů se spojenci. Praenestští byli poraženi T. Quinctiem na řece Allii a město bylo dobyto. Rovněž tak Velitry.

 

V Koreji se stát Ko-Čoson poprvé dostal do války s čínskými sousedy (sám byl založen z Číny, viz rok 1122, a vládla mu původem dynastie čísnká). Do Koreje vpadla armáda sousedního státu Jan a zmocnila se části území Čosonu, tedy části dn. Liao-tungu. Dlouho se tam však Číňané neudrželi. Se státem Jan přitom měli od roku 403 za vlády krále Čila/Jil (413-385) Čosonci mírovou smlouvu. Jeho nástupce Sup/Seup, panující v letech 385-369, měl od Číňanů pokoj, ale jeho nástupce Ha (369-361) se musel roku 365 znovu bránit vpádu janské armády o síle dvaceti tisíc mužů. Čosonský generál Wi Mun-un disponující vojskem o deset tisíc vojáků silnějším dokázal Číňany vlákat do léčky v říčním rákosí o rozprášil je.

Válka s Janem pokračovala roku 346 za čosonského wanga jménem Wa/Wha (361-342), když o pomoc proti Číňanům požádali barbaři při severní hranici. S jejich tisícovkou jezdců vpadlo na janské území deset tisíc čosonských vojáků a po dobytí hraniční pevnosti žádal panovník Janu o mír. Viz dále rok 232.