389-386

389.

Ol. 97, 4

 

Antipatros I.

a. u. c.365

P. Cornelius Scipio interrex II., M. Furius Camillus interrex III.

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Akarnánové se v šestém roce korinthské války (394 – 386) vypravili s Athéňany a Boióty proti Kalydónu, který byl kdysi akarnánský, nyní achájský. Achájové si zavolali na pomoc Lakedaimonské. Agésiláos důkladně vyplenil Akarnánii, vojensky nebyl proti nepříteli, který neustále unikal do kopců, nijak úspěšný. Na podzim odtáhl do Aitólie, slíbil, že se napřesrok vrátí a že zničí zbytek, a přes Rhion se vrátil do Sparty.

Thrasybúlos, syn Lykův, se na jaře vypravil s loďstvem z Lesbu na Rhodos, kam původně loni směřoval a který byl formálně athénským spojencem již od roku 395 či 394 (viz tam), kde však v občanské válce převládli oligarchové. V okolí Aspendu jeho vojáci plenili u řeky Eurymedontu. Při nočním výpadu Aspendských, kteří se odedávna považovali za osadu Argívských, byl Athéňan Thrasybúlos ubit ve svém stanu. Athéňané zvolili jeho nástupcem Agyrrhia z Kollytu, který se kdysi zasloužil o theórikon (viz v indexu s. v.).

Sparťané poslali k Helléspontu Anaxibia, který se usídlil v Abýdu, kde nahradil v roli harmosty Derkyllidu (ve funkci zde od roku 411 a už o něm nebude slyšet). Proti Anaxibiovi, viz o něm roku 400, poslali Athéňané Ífikrata, kterého stáhli z bojů v Korinthiadě na žádost Korinthských (zabil několik Korinťanů příliš proargívských). Ífikratés se vylodil na Chersonésu s osmi loďmi a dvěma tisíci peltasty a ze zálohy u Kremasty, kde měli Abýdští zlatý důl, nic netušící Sparťany porazil: překonal v nečekaně chladném počasí místo pod strmým břehem zaplavovaném mořem, když předtím vojáky zahřál "olejem a vínem", a vpadl Sparťanům do týla.

Anaxibios odmítl utéci a padl i se svým mladistvým milencem, který ho nechtěl opustit. Abýdos zůstal však spartským spojencem a Ífikratés ho oblehl. Ífikratés snad cestou k Helléspontu t. r. oklamal Chíjské, kteří se opět pokoušeli vymanit ze spojenectví s Athéňany, srov. rok 393, že své lodi uzpůsobil podle spartských zvyklostí. Zkoušel totiž jejich věrnost. Poněvadž flotilu vítali, poznal, že jsou na vlně zrady, vylodil se a město vyloupil; při Athéňanech drželo dále, viz dále rok 378. 

V námořních operacích korinthské války pokračovaly boje o Aigínu. Velitelem spartského oddílu na ostrově byl Eteoníkos, který povolil Aigíňanům piraterii na protilehlém attickém pobřeží. Athéňané proto vylodili poblíž stejnojmenného sídelního města ostrova oddíl těžkooděnců pod Pamfilem a postavili tu pevnůstku. Lakedaimonský nauarchos Teleutiás, bratr Agésiláův, mezi Sparťany v poli velmi oblíbený velitel, který se vracel z Egeidy do Sparty z vybírání spojeneckých tributů, Athéňany zahnal do pevnosti. 

Po Teleutiovi převzal velení nad flotilou Hieráx, který cestou na Rhodos nechal na Aigíně dvanáct triér pod Gorgópou, svým epistoleem/viceadmirálem. Athéňané snad v říjnu stáhli posádku aigínské pevnosti a odpuli i jejich lodi. Když však Aigínští se Sparťany obnovili loupeživé výpravy, poslali z Athén proti ostrovu dvanáct lodí pod Eunomem. V nočním přepadu athénské flotily před pobřežím Attiky u lokality Zóstér za svitu měsíce Gorgópás zajal čtyři athénské lodi, ostatní uniky do Athén. • V této době byli někteří potomci původních Aigíňanů již nakloněni Athéňanům, mezi nimiž museli ještě žít někteří z těch, kteří přijali usnesení o likvidaci aigínského státu (srov. roky 431, 424 a 405).

Nato se Athéňan Chabriás, syn Ktésippův, který vyrazil na Kypr s deseti triérami a osmi sty peltasty pomoci Euagorovi s válkou proti Králi, v noci vylodil poblíž města Aigíny. Z druhé strany vzali město do kleští athénští hoplíté pod Démainetem. V bitvě byli Aigíňané s Lakóny poraženi, námořní velitel Gorgópás padl. Eteoníkos se neodvážil pokračovat v boji, neboť veslaři nedostali delší dobu zaplaceno, viz příští rok. Chabriás pak odplul s loďstvem na Kypros.

Téhož roku totiž uzavřeli Athéňané trojspolek proti Peršanům s Euagorou ze Salamíny a Akórem Egyptským (do roku 386). Tím aktivně zasáhli do kyperské války (viz rok 392sq.), třebaže stále byli spokenci Krále, srov. osud Konónových přátel Níkoféma a Aristofana roku 392.  Ve sledu, který přesně neznáme, obsadil Euagorás se svým synem Pnytagorou téměř celý ostrov, všude sesazoval lokální vládce, zmocnil se dokonce za mořem Tyru a dalších míst ve Foiníkii (rozsah neznáme) a k jeho válce s Králem se připojili též Kilikové (kdo tím myšlen, nevíme). S Akóriovým jménem se dochoval nápis ze Sídónu. Viz k válce dále rok následující. Euagorás byl v perské doméně vyhlášeným filhellénem a v Athénách obdržel občanská práva: vyrostl v nejsilnějšího kyperského Helléna dějin. 

 

V Kimmerském Bosporu při obléhání Theodosie, staré osady Mílétských, zemřel pantikapajský vládce Satyros I. (od roku 393). Usoužil se prý ztrátou svého syna Métrodóra, který jako rukojmí míru s Maiótkou Tirgataó přišel po otcově zradě o život, viz rok 393. Titul archonta zdědili jeho nejstarší syn Leukón I. (vládl do roku 349), a jeho bratr Gorgippos, který však spoluvládl jen nominálně a zřejmě i krátce. Theodosiá si pro tentokrát udržela autonomii, neboť z Hérákleie Pontské dorazila pomoc, jíž velel stratégos Tynnichos.

Použil na zahnání obléhatelů lsti: dal v noci na několika lodích z moře troubit, aby hluk budil zdání, že se blíží velká flotila. Proto Bospořané zanechali obléhání, dataci neznáme. Héráklejští bránili Leukónovi zmocnit se Chersonésu, kolonie Hérákleótských, ale se zánikem démokracie v pontské métropoli, viz rok 364, se poměry změnily: Theodosiá padla a Leukón I. se stal archontem Bosporu a Theodosie. O chodu událostí nevíme nic, srov. další jeho válku s Héráklejí u roku 353. 

Zřejmě hned po nástupu do čela bosporské říše došlo na definitivní usmíření s Tirgataó a maiótskými Ixomaty, což stálo Hellény velké peníze (viz rok 393). Sindové, nyní zřejmě již bez Hekataia, opět uznali bosporskou nadvládu a Gorgippos se oženil se sindskou princeznou. V další válce s částí Maiótů, podrobnosti neznáme, padl Gorgippos. Jeho jménem bylo pojmenováno město na kontinentu Gorgippia, dnešní Anapa. Během vlády Leukóna I. byla k říši přivtělena také téjská (resp. mílétská) kolonie Fanagoreia (srov. roky 550, 545 a 541)

Zda do této doby patří příběh královny Amagy, nevíme; není datovatelný. Byla manželkou sarmatského krále Médosakka, velkého opilce. Řídila prý proto chod jeho panství sama a na obranu proti Skythům útočícím na Tauridu uzavřela spojenectví s chersonéskými Hellény, bližšího není známo nic. Dosáhla věhlasu bleskovým přepadem sídla skythského krále se sto dvaceti muži, každý se třemi koňmi, aby přes noc ujeli 1200 stadií, tedy c. 220 kilometrů. Amagé se svými lidmi zavraždila krále a pobila všechny v jeho okolí, na trůn posadila jeho syna (jména Skythů neznáme) a Chersonéským vrátila půdu, o kterou je Skythové připravili.

Říše na Kimmerském Bosporu velmi zbohatla dálkovým obchodem, hlavně obchodem s obilím do Středomoří. Události Leukónovy vlády nelze přesněji datovat. O Leukónovi historie uchovala, kromě toho, že se o jeho říši nebo vládu pokoušeli  Hérákleótští/Héráklejští, viz rok 353, že dokázal elegantně zařídit devalvaci měny: dal vybrat od všech lidí mince, přerazil je a vrátil s dvojnásobným nominálem (ale stejným obsahem stříbra). Prý byli všichni spokojeni, nejen on. 

Leukón byl též velmi ostražitý: měl údajně propustit za svých služeb ty vojáky ze strážního oddílu, kteří se zadlužili hrou v kostky a další hazardní hry. Jeho říše byla populačně, na rozsah i ekonomicky největším hellénským státním útvarem doby předhellénistické. Razil zlatou minci a byl několikrát dekretovaným přítelem Athén.

 

Dionýsios I. obnovil boje v Itálii (viz předcházející rok). Armádu o dvaceti tisících pěších a třech tisících jízdních soustředil do Messány, v přístavu kotvali flotila čtyřiceti válečných lodí, z nichž třicet poslal s Theáridou  do Lipary. Když Syrákúští narazili na deset lodí rhégijských, zajali je a hned se s nimi vrátil do Messány. Pak se Dionýsios přeplavil ke Kaulónii a oblehl ji. Z Krotónu proti němu k jihu obleženým vyrazila na pomoc armáda o 25 tisících mužích pěších a dvěma tisíci jezdci, jimž velel Helóris, nyní stratégos krotónský. Na vysychající říčce Elleporu byli však Krotónští zaskočeni dionýsiovci a rozprášeni. V boji padl Helóris, deset tisíc mužů uniklo na bezvodý poharok, kde druhého kapitulovali a státy, odkud pocházeli, se Syrákúsany uzavřeli mír.

Dionýsios nechal poražené odtáhnout, za což se mu dostalo mnoha zlatých věnců a staří historici usoudili, že to byl nejhezší jeho skutek. Zřejmě však v této době zabavil v Héřině chrámu na mysu Lakíniu drahocenný Héřin plášť/himation, který dal vyrobit jistý velmož Alkisthenés ze Sybary (dobu neznáme, město zaniklo roku 510, viz). Dionýsios ho prý prodal Púnům za 120 talentů. 

Vrátil se před Rhégion, které se pro tentokrát před kapitulací zachránilo za cenu tří set talentů a za vydání flotily sedmdesáti lodí a stovky rukojmí. K tomu museli uzavřít s Dionýsiem spojeneckou smlouvu. Pak se zmocnil Kaulónie, jejíž obyvatelstvo přesídlil do Syrákús, udělil jim pětiletou daňovou úlevu, město srovnal se zemí a území předal Lokrům Epizefýrským. Kaulóniá byla později znovu osídlena a zřejmě byla i suverénním státem (srov. rok 357). Přesídlovací politika Dionýsiova neprospěla hellénismu na Sicílii: namísto řady silných opěrných bodů v nezávislých městech hellénskou část ostrova centralisoval pod kontrolou jediného z nich, Syrákús. 

Platónův první pobyt na Sicílii u Dionýsia I. trvající do roku následujícího. Platón se předtím v Itálii mimo jiné seznámil s tehdy vůdčím pýthagorikem Archýtou z Tarentu (zemřel někdy po roce 360; srov. rok 431), který byl ve své vlasti sedmkrát stratégem a který prý v této funkci nebyl nikdy v poli poražen! Kromě toho tento vzácný muž usuzující, že vesmír je nekonečný, zkonstruoval létacího dřevěného ptáka a řehtačku, viz v indexu s. v. architektúra.

Po Sókratově popravě roku 399 odešel Platón se skupinou Sókratových přátel do Megar k sókratikovi Eukleidovi. Po nějakém čase cestoval z Megar do Kýrény k matematikovi Theodórovi, pak pravděpodobně navštívil Egypt, prý i Foiníkii; jak dlouho jeho cesty trvaly a kam ho zavedly, nevíme, ani jak navazoval jeho jihoitalský "studijní" pobyt. Není ani zřejmé, zda do Syrákús byl pozván Dionýsiem: ti muži se nemohli snést, nerozuměli si a asi ani vůbec nechtěli. Podle jedné theorie lákala Platóna na Sicílii Aitna/č. Etna, která naposledy za Platóna soptila roku 396, viz tam. 

Platón byl člověk podle všeho nesnášenlivý a ve svých dialozích dává fiktivnímu Sókratovi zesměšňovat filosofické a literární vrstevníky. Dělal si legraci z sókratika-hédonika Aristippa z Kýrény, že se ponížil k návštěvě syrákúského despoty, teď to udělal Platón sám a dvakrát byl pak na Sicílii za Dionýsiovým stejnojmenným synem. Řada slavných současníků kromě toho zpochybňovala autorskou poctivost Platónovu. Sofista Gorgiás popíral, že by někdy říkal věci, které Platón napsal do dialogu nazvaného po slavném Leontínci, a že ani nic takového od Platóna samotného říci neslyšel. Totéž prohlašoval Faidón z Élidy, po němž Platón nazval jiný svůj spis. O pokusech Platónových žáků vládnout despoticky podle mistrových preceptů srov. rok 331.   

 

Pokus Keltů dobýt římské Capitolium se nezdařil díky údajně M. Manliovi Capitolinovi (srov. proslulou pověst o Iunoniných husách a jejich varovném kejhání). V keltském táboře v Římě vypukl mor. Keltové byli ve dvou šarvátkách poraženi M. Furiem Camillem. Římané se z keltského obležení vykoupili za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg) a přísahou na mír (až roku 386?). Na Furiovu domluvu znovu odmítli návrh na přestěhování do Véjí (viz předtím rok 393).

Zlato a stříbro údajně vybrali mezi sebou později Massalijští a věnovali Římanům. Dozvěděli se o římské katastrofě po míru s Kelty, s nimiž válčili. Jejich vůdce Catumandus měl sen, v němž mu Athéna zakázala město dobývat; uzavřel tedy mír a massalští vyslanci při návratu z děkovné cesty do Delf zaslechli o pádu Říma.

Z vděčnosti obdrželi právo bezcelního vplouvání do římských přístavů a jejich spojenecká smlouva byla zřejmě nejstarší, jakou Římané uzavřeli s mimoitalským státem; to pokud nevěříme údaji o smlouvě s Kartháginci z roku 508. Massaliá zůstala římským spojencem/foedus aequo iure percussum po celou dobu a její nezávislost byla omezena až roku 49 Caesarem za občanské války, viz tam.

Camillova role v římských pramenech je podivná a pravděpodobně mnohem později vykonstruovaná. Z hellénských zdrojů vyplývá, že mezi zachránci Města vynikl jistý L. Albinius, který též vyprovodil Vestiny kněžky do spřáteleného etruského Caere, když dal vystoupit z vozu své rodině, aby uvolnila místo vestálkám a jejich kultovním předmětům. Kelti po vyrabování Říma pokračovali na jih Itáliie, ale v Iápygii/Ápúlii otočili a vraceli se na sever. Přes Sabíny dorazil před Caere, avšak Etruskové je v noci přepadli a zmasakrovali v dnes neznámé lokalitě Trausínské pole/Trausion pedion. Ukořistili na Keltech dokonce ono výpalné vybrané na Římanech. Ostatní Keltové nebyli z Latia vyhnáni Camillem, ale odtáhli sami od sebe po zprávě, že se do nich na severu pustili Venetové. O Caere srov. rok 384. 

 

************************************************************

388.

Ol. 98,1

Sósippos z Delf

 

Pyrgión

a. u. c. 366

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. IV.

************************************************************

Na 98. olympiádě do soutěže ve volném stylu/palé nikdo nenastoupil proti Aristodémovi z Élidy a tak se stal olympioníkem bez boje: nikdo ho nedokázal ani uchopit kolem pasu. Událost se už nikdy neopakovala a zůstala ojedinělou dodnes. Na hrách si utrhl ostudu Dionýsios starší Syrákúský. Chtěl se presentovat jako osvícený kulturymilovný vládce a do Olympie poslal nákladnou výpravu v čele s bratrem Theáridou, několika závodními čtyřspřežími a skupinou umělců a recitátorů přednášejících Dionýsiovy básně. Verše se hrubě nelíbily, proti němu promluvil rhétór Lýsiás, rodem Syrákúsan, narozený a žijící v Athénách (Olympiakos (logos)/Olympijská řeč brojil proti němu a Artaxerxovi jako utiskovatelům Hellénů, vyzýval k Dionýsiově sesazení a k obnově hérákleovské jednoty; srov. k tomu roky 459, 408 a 380). Samovládcova čtyřspřežení všechna na hippodromu vyhořela.

Podobnou akci už nikdy samovládce nepodnikl a měl prý z neúspěchu deprese, hlavně z toho literárního, viz zde níže. Loď s umělci při návratu k tomu všemu ztroskotala kdesi u Tarentu a když se pak olympijská delegace dostala domů, roztrubovala, že fiasko výpravy přivodila hlavně špatná vládcova poesie... Psát však Dionýsios nikdy nepřestal, vlastně mu to přineslo i smrt, viz rok 367, a svému okolí ztrpčoval život, pokud mu veršování kritisovalo, jak na svou kůži poznal Filoxenos, věhlasný tehdy autor díthyrambů, jehož dokonce samovládce poslal do lomů. Druhého dne ho dal přivést zpět a při pití se ho znovu zeptal, jak se mu líbí jeho verše. Filoxenos neodpověděl, ale řekl sluhům, aby ho odvedli zpět do kamenolomů. Dionýsia to pobavilo a dal Filoxenovi pokoj. • Theáridás, bratr Dionýsiův a manžel jeho dcery Arety, bratra nepřežil, o žádných sporech s ním, srov. rok 386, nevíme. Po jeho smrti se vdova provdala za Dióna, bratra Dionýsiovy manželky Aristomachy. Aretina sestra Sófrosyné byla provdána za Dionýsia mladšího (II.), svého nevlastního bratra, syna Dóridy Lokerské.

 

Na jaře požádali vystrašení Akarnánové Sparťany a Acháje o mír a dostali ho, neboť ustoupili od svého požadavku (viz předešlý rok). Následovalo uzavření symmachie Akarnánů s Lakóny, která vydržela do roku 375, viz tam. • Achájové byli „od nepaměti“ organisováni v jisté symmachii, nikoli v konfederaci či federaci, koinu: to se stalo až roku 280 (srov. rok 314). Kultovní a sněmovní centrum Achájů bylo původně do zániku města v Heliké (viz rok 373 a srov. rok 280).

Lakedaimonští se vypravili proti Argu, nejsilnějšímu z okolních států Peloponnésu. Král Agésipolis I. převzal vojsko ve Fleiúntu a odtáhl do Argolidy. Následovaly boje před Argem, ale bez rozhodného výsledku. Při příchodu do Argolidy se otřásla zem, ale král odešel teprve když do ležení udeřil blesk a zabil několik vojáků.

Za padlého Gorgópu a Eteoníku (viz předešlý rok) poslali Sparťané oblíbeného nauarcha Teleutiu, který podnikal z Aigíny výpady proti Attice a Peiraieu. Ani on však nedisponoval žádnými penězi, zato vysokou důvěrou mužstva. Měli pravdu. S dvanácti triérami vyplul jedné noci Teleutiás přímo proti Peiraieu, v jeho přístavu poškozoval a zajímal obchodní lodi, vojáci se vylodili a vpadli do obchodnické ulice zvané Deigma/"Ukázky zboží", kde zajali několik businessmanů a majitelů lodí a než se Athéňané vzchopili, byli Sparťané s kořistí zpět na Aigíně. Teleutiás pokračoval v piraterii zajímáním rybářů a obilních lodí u Súnia a vydělával tak na žold posádkám svých lodí.

 

V perské říši se Tíribázos vrátil do Sard opět jako satrapa Lýdie (srov. rok 391). Strúthás byl odvolán do Sús, kam odešel v doprovodu vyslance Lakedaimonských Antalkida (viz následující rok). Zřejmě téhož roku Farnabázos opustil Frýgii, jejímž novým satrapou se stal Ariobarzánés. • Farnabázos se v u dvora oženil s Apamou, dcerou krále Artaxerxa II. Jejich synem byl Artabázos, přítel Aristotelův a Alexandrův, otec dobyvatelovy milenky Barsiny a krátce satrapa makedonské Baktrie, viz roky 355 a 329. 

Athénská expedice operovala na Kypru (viz předešlý rok i rok 386)V Kitiu sesadil Athéňan Démoníkos, syn Hipponíkův, domácího vladaře Melekiathóna (vládl od roku 392), zřejmě jako properského, a sám vládl, asi z Euagorovy vůle, státu do příštího roku. Tíribázos byl někdy v této době jmenován Králem velitelem flotily určené pro válku s Euagorou na Kypru, pozemnímu výsadku velel Orontés, viz rok následující.

 

V Itálii dobyl Dionýsios I. Hippónion a stejně jako v případě Kaulónie roku předešlého jeho obyvatelstvo přesídlil do Syrákús a půdu přidělil Lokrům Epizefýrským, původním zakladatelům Hippónia (viz rok 379). Rhégion, jemuž se pokoušel dostat na kobylku už roky, na základě loňské spojenecké smlouvy žádal při přípravě svého tažení o velké množství potravin. Pak chtěl ještě více a dobře zásobení Rhégijští prohlédli, že je chce touto cestou vyhladovět, a odmítli. Následovala nová válka Dionýsia s Rhégijskými, jejichž stratégem byl nyní Fytón. Dionýsios jim vrátil rukojmí a k městu umístil obří obléhací stroje. Fytón však vedl obranu velmi zdatně a Syrákúsané doznali mnoho škod. Dionýsios byl dokonce těžce raněn kopím do slabin a to vše v době, kdy v Olympii zakoušel ostudu své representace, viz zde výše. Viz dále rok následující.

Na přání Dionýsia I. byl při svém návratu ze Syrákús do Athén na Aigíně, kterou měli tehdy v držení Sparťané, prodán do otroctví Platón. Tak moc se ti dva nesnášeli, srov. rok předešlý, že to pro filosofa zle skončilo. Prodejcem byl na Syrákúsanovu žádost Pollis ze Sparty, který na Sicílii pobýval v diplomatickém poslání (srov. rok 393 a 376). Platón byl ale koupen svým příznivcem Annikeridem z Kýrény za dvacet n. třicet min, který ho poslal do Athén. Podle jiné verse byl prodán ještě v Syrákúsách na tržišti za dvacet min. Zde byl vykoupen filosofy a poslán domů do Athén. Po svém návratu koupil vedle gymnasia v Akadémově háji ležícím za městem pozemek, kde se scházelo souručenství příznivců jeho učení, základ Akadémie, nejvytrvalejší athénské filosofické školy; srov. rok 399.  

 

Krátce po roce 388 zemřel v Athénách Aristofanés (narozený kolem roku 446). Jeho poslední premiérou byl přepracovaný Plútos z jara roku 388, viz též v indexu s. v. socialismus. Jeho syn Níkostratos byl též úspěšným autorem her tzv. střední attické komédie: komédie psali dokonce další dva Aristofanovi synové Aráros a Filippos.

 

Římané pod M. Furiem Camillem porazili část Volsků, kteří se po sedmdesáti letech téměř nepřetržitých bojů na chvíli vzdali (srov. rok 459). Boje s Volsky přesto pokračovaly (viz již rok 386). Poslední známý válečný konflikt Římanů s nimi je z roku 341 (viz, srov. ale i rok 125)Odpadli od Římanů též někteří z Latinů a s nimi Hernikové, spojenci v Cassiově paktu, viz rok 493 a 487; válka s nimi ukončena snad roku 370 obnovením Cassiova paktu, viz tam.

Aequové byli Římany t. r. poraženi, Bola, která odpadla někdy po roce 414, viz tam, opět Římany dobyta. Před Sutriem porazil M. Furius Etrusky a vojevůdce se v triumfálním průvodu vrátil do Říma jako vítěz ve třech válkách (do města poslali Římané kolonisty roku 383). Mír s Aequy, který byl uzavřen, byl zřejmě prvním od roku 471 (srov. tam), mezitím byla uzavírána jen příměří. O Aequích není příštích osm desetiletí slyšet, viz roky 304 a 300.

Část Véjanů, Kapénských a Falisků obdržela římské občanství, pravděpodobně neetruští osadníci (srov. rok 396). • Římský stát se v universalistickém smyslu otevřel obyvatelstvu svého nejbližšího okolí (sousedské městské státy ovšem zpočátku nedostávaly občanské právo v plném rozsahu a neměly právo uzavírat plnoprávné občanské sňatky s Římankami a naopak, viz ovšem Cassiův pakt z roku 493).

 

************************************************************

387.

Ol. 98, 2

 

Theodotos I.

a. u. c. 367

M. Manlius Capitolinus interrex, Ser. Sulpicius Rufus interrex a L. Valerius Potitus III. interrex

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Súsách dohodl Antalkidás ze Sparty mír s králem Peršanů Artaxerxem II.:

• všechny ostrovy budou svobodné, to jest nikoli pod perskou ani jinou kontrolou,

• kromě Lémnu, Imbru a Skýru, které budou patřit Athénským,

• a kromě Klázomen a celého Kypru, které budou patřit Králi, stejně jako všechna hellénská města, malá i velká", na asijské pevnině.

• kdo by mír nepřijal, proti tomu povede Peršan "válku se svými spojenci na zemi, na moři, loďmi i penězi".

Antalkidás se po návratu z Persie angažoval znovu ve válce s Athéňany, když byl před svou diplomatickou misí auarchem; za jeho nepřítomnosti ho zastupoval epistoleus Níkolochos. V Helléspontu, kde ještě Ífikratés s Diotímem obléhaly Sparťana Níkolocha  v Abýdu, porazil Antalkidás jako nauarchos loďstva athénské lodi a s flotilou osmdesáti lodí úspěšně blokoval dopravu z Pontu do Athén. Nápomocen mu byl Polyxenos, nauarchos dvaceti triér poslaných Dionýsiem starším ze Syrákús. 

Tzv. králův mír byl pak Tíribázem vyhlášen v Sardech před vyslanci hellénských obcí, srov. rok následující. Helléni měli opět jednou války plné zuby a Tíribázovu výzvu, aby přijeli, vzali vážně. Přečetl jim Králův dopis s podmínkami, viz zde výše, začínající slovy: "Král Artaxerxés pokládá za správné, aby mu patřila města v Asii.../A. basileus nomidzei dikaion tás men en té Asiá poleis heautú einai..." Byl to Artaxerxův triumf a Spartě zachránil v Helladě posici. Vyslanci se pak na zimu rozjeli domů, aby proběhla ratifikační jednání v jednotlivých hellénských státech.

 

Kolem roku 387 zemřel v Thrákii král části Odrysů Amádokos I. (Médokos; vládl od roku 410). Byl spojencem Athéňanů, což s ním dojednal Thrasybúlos, viz rok 390. Nástupcem se stal Hebryzelmis, zřejmě Amádokův syn, který vládl do roku 383. Ještě před Amádokovou smrtí zrušil vládce jiné části Odrysů Seuthés II. spojenectví s Amádokem a s Athéňany a vypukla nová válka. Hebryzelmis, který byl za přátelství k athénskému lidu poctěn roku 386, Seutha z jeho knížectví vypudil, Seutha však Ífikratés, takto Athéňan, s žoldnéři přivedl zpět do země a vládl až do roku 383.

 

V Kitiu na Kypru se k vládě vrátil Melekiathón, když usurpátor Démoníkos z Athén byl zavražděn (viz předešlý rok). Melekiathón vládl pak do roku 361 (k situaci na Kypru viz následující rok). Souvislosti s kyperskou válkou nejsou zřejmé. Euagorás disponoval devadesáti triérami, silnými žoldnéřskými oddíly dokonce s vojáky od jakéhosi arabského krále (?); což by byla první zmínka o Arabech ve válce ve Středomoří. Peršané pod Tíribázem a Orontem se na Kypru dostali do nesnází, neboť Euagorovi se dařilo dlouho blokovat zásobování armády piráty z Kilikie. Sám dostával obilí z Egypta od Achóra. Hlad v perské armádě vedl ke vzpouře, kterou zkrotil jeden z námořních velitelů Glós, manžel Tíribázovy dcery a zajistil dovoz potravin z Kilikie. Viz dále rok následující. 

 

V Itálii se vyhladovělí Rhégijští po jedenácti měsících obléhání bezpodmínečně vzdali Dionýsiovi I. Ke konci spásali trávu kolem hradeb. Šest tisíc zajatců poslal do Syrákús, kde buď zaplatili příbuzní jednu minu výkupného, nebo byli prodáni do otroctví. Válka byla s přerušeními vedena od roku 394. Rhégijský stratégos Fytón byl mučen, jeho syn utopen v moři a druhého dne po dalším mučení utopili Syrákúsané v moři Fytóna s celým příbuzenstvem. Dionýsios dal město vylidnit, podle jedné verse dokonce srovnat se zemí. Dionýsios II. ho později obnovil jako syrákúskou kolonii, resp. jen část původního Rhégia, pod jménem Foibiá. Takto město existovalo do roku 351 (viz tam).

Dionýsios I. založil poté na ostrově Issa v Jaderském moři kolonii (lze uvažovat též o jiném čtení: Lissos), další se jménem Hatriá, Atriá (Hadria, Adria ve Venetii) na místě původně etruské obchodní osady u ústí Pádu, a přístaviště na jihu Korsiky. Issa/dn. Vis se později proslavila jedním z nejlepších vín v hellénské oblasti. Zamýšlel kontrolovat přepravní cesty na Jadranu a získat vliv v Épeiru (pomluvně jeho odpůrci psali, že si otvíral cestu do Delf, aby se tam mohl zmocnit pokladů...). O spojenectví s Illyry viz rok 385 a Dionýsiově jadranské politice viz též tam.

 

V letech 387 až 346 vznikly hellénské dějiny, tzv. Hellénika z Oxyrhynchu, dílo neznámého historika, který navázal na Thúkýdida.

 

Boje Římanů s Etrusky. Římané dobyli města Cortuosa a Contenebra. K Římu přibyly čtyři nové tribue: Stellatina, Tromentina, Sabatina a Arniensis (takže dosáhly počtu 25). Je pozoruhodné, že Římané vykazovali tak krátce po vyrabování Města tolik válečnické a kolonisační vitality a nejen v Latiu. Roku 383 poslali pět set osadníků na Sardinii, lokalitu ani jejich osud neznáme, pokusili se kolonisovat Korsiku (datum neznáme), ostrovy kontrolované kartháginskými Foiníčany. Někdy v letech 380-350 vybudovali a opevnili svůj námořní přístav Ostii. Srov. s druhou mírovou smlouvu Římanů s Kartháginci roku 348. 

Podle jedné tradice byla 18. července 387 vybojována bitva u Allie, viz ale rok 390.

 

************************************************************

386.

Ol. 98, 3

 

Mystichidés

a. u. c. 368

Tribuni militum consulari potestate

interreges: M. Manlius Capitolinus II., Ser. Sulpicius Camerinus II. a L. Valerius Potitus IV.

************************************************************

Ve Spartě se konala všeobecná konference Hellénů o tzv. Antalkidově či králově míru/hé basileós eiréné. Jeho podmínky (viz předešlý rok) byly přijaty všemi a vyhlášen všeobecný mír/koiné eiréné. Skončila druhá válka Hellénů s Peršany, která trvala od roku 399 (srov. roky 490 a 336). Tím skončila též válka korinthská vedená protispartskou koalicí od roku 394. Snad někdy v této době vznikla fiktivní pohřební řeč Lýsiova za padlé, v níž zmiňuje "zotročení hellénských měst", tedy Antalkidův mír.  

Pro odpor Agésiláův nebylo Thébanům dopřáno přísahat jménem všech Boióťanů, ale každý jejich státeček složil přísahu na mír svým jménem.

Korinthští také zprvu dělali problémy, Argívští však stáhli svou posádku z města a soustátí s Argem zaniklo (viz rok 392): znovu se stali samostatným státním útvarem, polis. Korinťané pak vyhnali démokraty, kteří získali asyl v Athénách, a nový režim uzavřel spojenectví s Lakedaimonskými. Antalkidův mír a konference ve Spartě znamenaly vrchol lakedaimonské hégemonie v Helladě let 405 až 370.

Byly opět osídleny Plataje (viz rok 427). Rodiny původních Platajanů žily celou dobu v Athénách. Sparťanům začala doba, kdy si vyřizovali staré účty. Propukla nepřátelství mezi Lakedaimoňany a Mantinejskými, kteří odmítli na spartský pokyn strhnout své hradby. Krátce předtím vypršel třicetiletý mír mezi Spartou a Mantineiou, uzavřený po roku 418: začátek krátké války mantinejské, která trvala do příštího roku, a konec efémerního všeobecného míru mezi Hellény, viz výše. Mezi spojenci Sparťanů proti Arkadům bojovali též Thébané, kteří měli s Lakóny pakt, když se právě rozešli se spojenectvím s Athéňany, a v řadách jejich oddílu pozdější hvězdy thébské hégemonie Pelopidás s Epameinóndou, kteří byli v bitvě oba těžce zraněni a zachráněni protiútokem Agésipolidových mužů, viz rok následující. O jiné podobě thébské symmachie se Sparťany viz rok 383. 

T. r. uzavřeli/obnovili symmachii Athéňané s Chíjskými (stéla s nápisem zachována), hlavním vyjednavačem smlouvy byl radikální démokrat Kefalos, vyhlášený řečník, aktivní při obnově athénské arché roku 378sqq. Zřejmě stejné smlouvy z téhož roku uzavřeli Athéňané s Mytilénskými a Býzantskými, srov. ovšem roky 390 a 378, kdy mohlo jít o obnovu smluv. Na fragmentu nápisu se smlouvou s Býzantiem mezi vyslanci Býzantských figuruje Kydón, proathénský politik, viz rok 408 a 405, a mezi athénskými Orthobúlos, který bojoval u Haliartu jako hipparchos, viz rok 395, a Pyrrhandros, který se rovněž podílel na diplomacii obnovy délského spolku. 

 

Na Kypru Peršané před Kitiem na moři ve velké bitvě porazili Euagorovu flotilu posílenou Egypťany na dvě stě lodí. Zmocnili se ostrova a krále oblehli v jeho Salamíně. Orontovi se nedařilo města dobýt a Euagorás odplul do Egypta žádat o pomoc; doma velel obraně města jeho syn a korunní princ Pnytagorás. Jako důsledek Antalkidova míru evidentně skončila rozsáhlá athénská vojenská pomoc Euagorovi (srov. rok 391 a 389sqq.); nastal zvrat v tzv. kyperské válce a konec trojspolku z roku 389 (viz následující rok).

 

Dionýsios I. trpící ve stáru depresemi údajně z toho, že mu nejde veršování, a podezřívající kdekoho ze spiknutí proti své osobě, poslal do vyhnanství oddaného Filista a svého bratra Leptina za to, že ho neinformovali o provdání Leptinovy dcery za Filista. Leptinés se usadil v Thúriích a brzy se s bratrem usmířil (a sám dostal za ženu Dionýsiovu dceru s Dóridou Dikaiosynu), ale Filistos, dlouholetý velitel syrákúské posádky hradu/frúrarchos, byl nejprve poslán do Thúrií a pak do Hatrie: Dionýsios ho nikdy neomilostnil (viz až rok 366). V téže době ze Syrákús utekl Dionýsiův švagr Polyxenos, srov. rok 404, a vládce se hněval na svou sestru Thestu, že mu o útěku manžela neřekla. Obhájila se tím, že o tom nevěděla a kdyby to tušila, určitě by šla s manželem, neboť by byla slavnější jako žena Polyxenova než sestra Dionýsiova. Polyxenos zemřel v exilu, Thesté, kterou měli Syrákúsané s jejím bratrem Leptinem v oblibě, bratra přežila a byla pohřbena státní útraty. • Samovládce přestal důvěřovat svému okolí, dcery dal vyučit holičkami a spával v ložnici důmyslně oddělené od světa, viz o tom v indexu s. v. křesťanství. 

 

Římané pod M. Furiem Camillem porazili další skupinu Volsků (srov. rok 388), dále Latiny a Herniky, bylo dobyto Satricum a následujícího roku kolonisováno, Etruskové poraženi a jejich město Nepete dobyto a opatřeno římskými n. latinskými kolonisty roku 383.