163-160

 

************************************************************

163.

Ol. 154, 2

149 SE

85 AE

(Erastos)

a. u. c. 591

Ti. Sempronius Gracchus II. a M’. Iuventius Thalna

************************************************************

V Makedonii na pellské akropoli Fakos, nedávno ještě královském hradu na ostrohu obklopeném mokřinami a jezerem spojeným tehdy ještě s mořem, povraždil jistý Damasippos synedry Třetí meridy (tj. 3. makedonské republiky, jejímž sídelním městem byla Pella; srov. rok 168). Kolik obětí atentát měl a kolik mužů měl k disposici, nevíme, stejně jako neznáme jeho cíle. Skutek to asi nebyl protiřímský, spíše naopak, viz rok následující, kde se pohyboval ve společnosti římských vyslanců. Damasippos mohl patřit k aristokratům, jimž se vyhnula deportace do Itálie, a možná odmítal "démokratisaci" autonomní makedonské politiky. 

Přes Helladu, rhodskou Peraiu a Kypr uprchl s rodinou do Kýrény, kde již tehdy vládl král Euergetés II. (viz níže a rok následující). Vnitřní nepokoje v Makedonii ale pokračovaly dál, o jejich rázu a rozsahu můžeme jen spekulovat (srov. rok 152 a 151). O osudu Damasippově viz rok 162. 

V Albě Fucentě zemřel ani ne osmnáctiletý adoptivní syn Perseův Filippos, zřejmě jeho vlastní bratr a tudíž syn Filippa V. (srov. roky 212, 179 a 165).

Roku 163/162 přišel do Athén kartháginský filosof Asdrúbás alias Kleitomachos (srov. rok 137). Třebaže Athéňané zůstávali zcela suverénním státem, jemuž patřil mimo jiné též Délos, dávali Římané brutálně najevo, kdo drží otěže vlády. Podle stély zachované na ostrově se jistý Démétrios z Rhéneie domáhal práva postavit na Délu svatyni Sarápidovi. Athénská správa mu to však nedovolila. Muž zřejmě vlivný se obrátil se stížností do Říma, praetor Q. Minucius ji přednesl v senátu a bylo z toho usnesení/senatus consultum o intercalárních ídách t. r. stavbu sarápeia povolující.   

V Mesopotamii vybojovali v měsíci tašrítu/sedmý babylónský; 10. října - 8. listopadu v Babylónu bitvu občané hellénské části města/polítai-pulité, kteří se tu usadili za Antiocha IV., se satrapou n. epistatem krále/šaknu ša šarri jménem Ardaja, a s domorodci. V Babylóni a v Borsippách propukly nepokoje, které snad skončily návratem civilistů do měst 17. října; bližšího o událostech a jak souvisely se změnou na trůnu v Syrii roku předešlého nevíme nic. 

V Palaistíně Iúdás Makkabi nanovo loupil (podle jiné, méně liberální terminologie: obnovil národně osvobozenecký boj) a velekněz Meneláos musel znovu uprchnout z Jerúsaléma. Následovalo velké tažení Makkabajských celou Iúdaiou a Idúmaiou. V Iúdaji u vesnice Marisa znovu porazili seleukovského stratéga Gorgiu. Z židovské armády Gorgiu v boji chytil jistý Dositheos za plášť a byl se ho zmocnil, kdyby jeden thrácký jezdec ze seleukovské armády mu neusekl ruku. Iúdás se obrátil proti Jerúsalému, který zase obsadil (srov. rok 165) a znovu oblehl seleukovskou posádku na Akře.

Proti Jerúsalému se vypravil s jádrem syrského vojska podruhé regent Lýsiás, tentokrát i s králem Antiochem Eupatorem, srov. rok předešlý. Seleukovská armáda prý čítala padesát tisíc mužů pěchoty, pět tisíc jízdy a osmdesát slonů (vedl sto tisíc pěšáků, dvacet tisíc jezdců, ale "jen" 32 slony). Královští oblehli a obsadili Baithsúru (též Béthsúron/Bejt Zur n. Bejt Cur), která se jim vydala, a nedaleko od města narazili na Makkabajské. 

Eleazar, jeden z Iúdových bratrů, zkraje bitvy zahynul, zalehnut údajně slonem, kterého poranil propíchnutím břicha, protože se mylně domníval, že na něm sedí král Eupatór. Židé byli poraženi a rozprchli se, Iúdás se ukryl v kraji kolem města Gofné. • Bylo to z posledních bojových nasazení slonů v hellénském světě, i když jistě ne tak rozsáhlé, srov. rok 190 a zde níže, ale též občanskou válku syrskou za ptolemaiovské intervence roku 145. 

Antiochos V. Eupatór pokračovali s Lýsiou do Jerúsaléma, kde po řadu dnů dobývali opevněný Jahweho chrám. Židům došel proviant a řady obležených slábly desercí, takže Iúdás přistoupil na příměří obsahující vedle vyklizení židovských posic též respektování domácích rítů Seleukovci. Ti posílili svou posádku a před odchodem z města dal Lýsiás rozvalit zeď kolem chrámu.

Král s Lýsiou a armádou odtáhli do Ptolemáidy a odtud se na zimu vrátili do Syrie. Stratégem kraje mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi král jmenoval Hágémonidu/Hégémonidu z Dýmy, zjevně jednoho z významných seleukovských dvořanů.

Z doby před touto událostí se zachovala v achajské Dýmě dubleta dedikačních nápisů na podstavcích soch. První věnoval Hágémonidás králi Antiochovi IV., královně Láodice IV. a jejich synovi Antiochovi (V.) za náklonnost vůči sobě, druhý nápis byl pod sochou-darem obce Láodíčanů Syrských Hágémonidovi za náklonnost projevenou vůči nim. Lze předpokládat, že tento Hágémonidás je totožný s apokryfním stratégem Hégémonidou.

Velekněze Meneláa (ve funkci od roku 170), který se k nim do Syrie uchýlil, dal Lýsiás internovat v Beroji, kde byl napřesrok popraven ve věži vysoké padesát loktů/c. 23 metry plné popela, do něhož byl shůry vhozen: obě válčící strany se shodly, že on je hlavní brzdou míru (viz další případy takové popravy v indexu s. v. poprava). Lýsiás určil za Meneláova nástupce Alkima či Iakeima/hebr. Eljaqum z kněžského klanu Aarónovců (Aharón, starší bratr proroka Mošého). Alkimos, který nepatřil do velekněžského klanu, vydržel zastávat úřad do roku 159, viz dále rok 161.

V Syrii při návratu seleukovské armády zjara, která se s králem Antiochem IV. účastnila jeho anabase, odmítl její velitel Filippos, důvěrník krále Epifana (viz rok 164) uznat usurpaci Lýsiovu. Lýsiás proto musel rychle obnovit s Makkabajskými mír, potvrzující dohody z roku 164, srov. zde výše. Velekněz a filhellén Alkimos zůstal v úřadě, ale Iúdás byl nadále nejsilnější v zemi.

Filippos se však v Antiocheji nedokázal proti Lýsiově armádě přicházející z Iúdaie udržet, a tak uprchl do Egypta (nebo byl dopaden a popraven?; o jeho osudu není nic známo). Zároveň zmenšil Lýsiás velkou plochu satrapie Koilé Syrie a Foiníkie (stále v rozsahu, jak ji Seleukovci přejali v roce 200 od Ptolemaiovců) o území mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi (dávný kraj Filistínů). Stratégem nového administrativního celku byl jmenován Hégémonidés, viz zde výše. 

Makkabajská revoluce nyní získala tu nejvyšší podporu, jaké se jí mohlo dostat. Na podzim totiž dorazil do Antiocheie nad Orontem konsulár Cn. Octavius v čele senátní komise (v triu se Sp. Lucretiem a L. Aureliem Orestem), cestující od předešlého roku po Makedonii a Anatolii. Římané nabriefovaní již z domova zjistili povážlivý vzrůst vojenské moci Seleukovců a pod záminkou, že se jedná o porušení podmínek apamejského diktátu z roku 188, dali zapálit válečné lodi v přístavu a podřezat šlachy bojovým slonům. • Sloni sloužili Seleukovcům nepřetržitě od roku 304 a tito zchromlí indičtí byli zároveň jedni z posledních válečných slonů hellénistického starověku vůbec (srov. rok 303, rok 190 u Eumena Sótéra a rok 144).

Hellénskou populaci Syrie akce roztrpčila a došlo k pozdvižení. Jistý Leptinés zavraždil v gymnasiu Láodikeje na Moři hlavu senátorské komise Cn. Octavia, cos. 165, když se právě naolejoval (roku 168 se mu vzdal král Perseus, viz tam, o jeho soše na Foru viz rok 438). Řečník a grammatik Ísokratés se k atentátu přihlásil a inicioval lidové povstání (kuriosní osudy obou insurgentů viz rok 160). Podle jiného zdroje stál za nepokoji říšský správce Lýsiás, který ovšem dal se všemi poctami Octavia pochovat; senát konsulárovi nadekretoval sochu na Foru. O strašlivém důsledku atentátu pro říši a jeho schvalování viz rok následující a rok 153, kdy se rozvrat v seleukovské dynastii jasně odhalil. 

Během nepokojů byla v Antiocheji mimo jiné zavražděna dcera Antiocha Velikého Antiochis II., vdova po Ariaráthovi IV., jež se po manželově smrti vrátila do vlasti: s jednou ze svých dvou dcer, jméno neznáme, byla zabita na rozkaz Lýsiův, který v ní viděl spojence Démétriova (srov. o královně a jejích dětech roku 172). Ariaráthés V. získal na Lýsiovi matčiny ostatky a pochoval je v Mazakách vedle otcových. • Víme pouze o jedné dceři královny Antiochidy II., o Stratoníké IV. Ta však byla roku 188 zasnoubena (n. už provdána) za Eumena Sótéra a později za jeho bratra Attala Filadelfa; snad měla Antiochis II. ještě jednu stejnojmennou dceru, Stratoníku V.?

V téže době si vzal život jedem Ptolemaios Makrón, stratégos Koilé Syrie, kdysi ptolemaiovský stratégos Kypru (srov. rok 168). Podlehl jakýmsi dvorským půtkám o moc. Nástupcem ve zmenšené stratégii (viz výše) se stal Prótarchos, podle jiného zdroje Gorgiás.

Ptolemaios, bývalý seleukovský stratégos Kommágény (viz předešlý rok), vpadl do Kappadokie, do jejího kraje Meliténé. Odtud byl králem Kappadoků Ariaráthem V. vyhnán. Ve své Kommágéně se však udržel a ke konci vlády si dokonce přivlastnil královský titul (vládl do roku asi 130)Pravděpodobně v téže době skončily poslední mocenské vazby Armenie a jejích dynastů na Seleukovce.

Ptolemaios VI. Filométór I., který se s římskou podporou dostal na Kypros (viz předcházející rok, mechanismy však neznáme), se v květnu (před 29.) vrátil do Alexandreie, kde již mezitím vypuklo povstání měšťanů proti jeho bratrovi Euergetovi II. Na římskou přímluvu ušetřil Filométór I. bratrův život a uvolnil mu jako samostatné království Kýrénu s Libyí. 

Snad někdy po t. r., nejpozději asi roku 145, se usnesla skupina ptolemaiovských "dělostřelců" v Pafu poctít svého velitele rodem z Patar, jméno ztraceno, který sloužil podle všeho Filométorovi. Patřil zřejmě v královském vojsku mezi hodnostáře vysokého ranku "arcibodyguardů/archisómatofylakes", byl zřejmě též velitelem ptolemaiovských sapérů na ostrově/architektón a šéf dvou střeleckých oddílů/afetai obsluh katapult/petrobolikoi. Zachovaná stéla z Pafu má ulomený začátek dekretu věnující vyznamenanému zlatý věnec a obraz/anatheinai eikona graptén vystavený pak v pafském chrámu Afrodíty.

Ptolemaios VII. Euergetés II. odešel do Kýrény, kde vládl do Filométorovy smrti roku 145. K rozdělení říše došlo někdy mezi červencem a 13. srpnem, zda u toho byli v Alexandreji římští emisaře, známo není. Kudy do Kýrény dorazil, nevíme. Podle jedné citace z jeho poznámek, které publikoval, prošel na Peloponnésu horskou zkratkovou trasu z Argu do Korintha/Kontoporeia s pramenem studené vody kdesi pod vrcholem. Kdy se tak stalo, nevíme, možná, že právě v této době.  

V Alexandreji pak až do roku 145 spoluvládli podruhé Theoi Filométores I., Bohové milující matku I. (první vláda v letech 176 až 170), čili sourozenci a manželé Filométór I. s Kleopatrou II. 19. dne měsíce epeif či epifi, tj. 13./17. srpna, vydali Filométores I. dekret o amnéstii. Nějaký čas drželi dvůr v memfidském Sarápeiu. 

Na konci tohoto nebo na začátku následujícího roku se Filométorům I. v Memfidě narodil syn Ptolemaios Eupatór. Novodobá historiografie mu nepřidělila dynastické číslo, třebaže s rodiči nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru v letech asi 153 až 150, viz o jeho dataci u roku 153. • Na rozdíl od číslování Kleopatry VIII., obecně vedené jako Kleopatrá VII., jsme se v CSD neodvážili přidělit kralevici jméno Ptolemaios VII. Eupatór, neboť bychom museli "přečíslovat" všichny ostatní Ptolemaiovce, což by byl zásah do obecných zvyklostí velký (u Kleopatry to tolik nebolí, poněvadž byla poslední).   

Na Théře, který držela ptolemaiovská posádka, se domohli nejméně 64 vojáci garnisonu, aby jim královská správa přidělila pozemky s průměrným ročním výnosem 111 drachem. Schvalující dopis Ptolemaia VI. z 15. audnaia jeho osmnáctého roku/c. 13. srpna 163 stratégovi Apollóniovi má na zachovaném nápisu z Théry přiložen jmenný seznam žadatelů a další seznam 168 vojáků, kteří v letech 163 až 159 přispěli šestnácti drachmami na zvelebení gymnasia.

Z rozpětí let 164 až 162 pocházejí suplikace egyptských dvojčat, Sarápidových kněžek jménem Thaués a Taús/didymai kai leitúrgúsai en tó pros Memfei megaló Sarápieió. Dvakrát prosily vedení chrámu, správce jménem Achomarrés/epistatés tú hierú, aby jim vydal potraviny, na které mají nárok. Potřetí se obrátily s žádostí o pomoc přímo na krále Filométora a královnu Kleopatru, když pobývali v Memfidě, a podle všeho pochodily.  

Konsul Iuventius Thalna, vlivný římský politik, srov. rok 168, pacifikoval na Korsice po dlouhé válce, viz rok předešlý, vzbouřence, za což se mu dostalo senátní pocty. Během obětování nastala prý na ostrově tma, konsul rozradostněn po přečtení zprávy z Říma, že mu byly odhlasovány děkovné suplikace, před obětní pánví zkolaboval a zemřel.

Narodil se M. Aemilius Scaurus, politik a řečník, cos. roku 115 a cens. roku 109, zemřel roku 89. Počítán byl celý život k vůdcům ultrakonservativní senátorské frakce. Jeho stejnojmenný šlechtický otec byl zcela na mizině a na senátora se živil prapodivně: prodával a možná i vyráběl dřevěné uhlí, uhlíř, lat. carbónárius, řec. anthrakeus n. anthrakopólés; obchodování přitom senátorům bylo zakázáno.

Syn po otci zdědil šest otroků a 35 tisíc séstertiů; bída, z níž se vypracoval. M. Aemilius vynikal dovedností zakrývat své poklesky, takže mu prošlo mimo jiné i to, že vzal peníze od Iugurthy. Presentoval se jako sloup morálnosti a právnosti, srov. rok 161, kde o jeho dozoru nad skromnou životosprávou lidu římského. Když zastával konsulský úřad a na sněmovišti před ním nepovstal praetor P. Decius, potrhal mu šat, rozbil úřední sedačku a zakázal Římanům k praetorovi chodit pro rozsudky, třebaže to byla jeho funkce, viz rok 115 a 112sqq. Sloužil v mládí v Hispániích a pod konsulem L. Aureliem Orestem roku 126 na Sardinii. 

Konsul Ti. Sempronius Gracchus operoval t. r. na Sardinii, kterou pacifikoval a zřejmě z velké částu vylidnil; srov. jeho působení na ostrově roku 177sq. Přivezl totiž s sebou do Říma tolik zajatců, že se jejich prodeje protáhly na tak dlouho, až se z toho stalo pro podobné situace přísloví "Sardové na prodej/Sardí vénálés"; událost se mohla vztahovat už k prvnímu Gracchovu konsulátu, viz rok 176. 

Gracchus organisující pak v Římě volby svých nástupců, se dopustil procedurální chyby, o níž se dozvěděl až po přečtení jakéhosi spisu: že totiž ten, který připravuje volby, nesmí mít pronajatý stejný dům či nesmí obývat stejný stan, kterého užíval pro věštebné účely za svého úřadu. Napsal o prohřešku augurům a konaly se pak proto volby konsulů nových, viz jména roku následujícího.

O megalésiích t. r. presentoval P. Terentius Afer svou třetí komédii Heauton timórúmenos/Sebetrapič, převod zřejmě díla Menandrova.

  

************************************************************

162.

Ol. 154, 3

150 SE

86 AE

(Poseidónios)

a. u. c. 592

P. Cornelius Scipio Nasica (Corculum) a C. Marcius Figulus I. (odvoláni asi již v březnu z provincií pro procedurální chybu během obětin za voleb v Římě a nahrazeni, viz rok předešlý)

P. Cornelius Lentulus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Třebaže seleukovský regent Lýsiás ihned poslal do Říma s omluvou za vraždu Cn. Octavia (viz předešlý rok), senát využil události bez zaváhání: s pomocí svého přítele a Filométorova vyslance Menylla z Alaband a dalších oddaných Hellénů, mimo jiné Polybia Megalopolského, se Démétriovi (I.), synovi Seleuka IV. Filopatora, „podařilo“ uprchnout z římské internace, kde byl od dětských dnů jako rukojmí svého otce (od roku 187, viz)

O vyslání do Syrie, aby mohl uplatňovat svůj nárok na trůn, žádal senát už před rokem, ale oficiální stanovisko senátorů bylo tehdy i nyní záporné: lépe se jim manipulovalo dětským vládcem s regentem než s králem dospělým a rovněž odmítli Démétriův požadavek, aby už po splnění všech mírových podmínek konečně přestal být rukojmím.

Polybios, podle historikových slov (stále žil jako rukojmí v Římě), mu nedoporučil obracet se podruhé na senát s prosbou o propuštění, aby "nezakopl podruhé o stejný kámen/mé dis pros ton auton lithon ptaiein". Místo toho, aby "podnikl něco hodného královské důstojnosti/tolmán ti basileiás axion". Démétrios, který už tehdy hodně pil, přesto znovu žádal o propuštění, neboť senát přeci uznal chlapeckého Antiocha V. a toho rukojmí nebyl, a znovu byl odmítnut (i když byl do jisté míry v právu).  

Na základě rad se svým důvěrníkem Apollóniem a Diodórem, svým pěstounem/trofeus, který se právě vrátil ze Syrie a ujišťoval prince o labilní posici Lýsiovy vlády a chaosu tam po Octaviově vraždě, rozhodl se pro útěk z Říma. Z celé princovy suity o akci věděli pouze Apollóniovi bratři Menestheus a Meleagros, synové seleukovského dvořana Apollónia v éře Seleuka IV., ale za Antiocha IV. se usadil v Mílétu (týž jako stratégos Koilé a Foiníkie?). Aby do spiknutí byl zasvěcen rozhodujícím způsobem též Menyllos, byla rada Polybiova, tehdy právě chorého (nemocí diplomatickou?).

Pod záminkou lovu unikl unikl nenápadně z hostiny, kterou pořádal, s několika přáteli k moři: byla to skupina osmi mužů s pěti otroky dospělými a třemi ještě chlapci. Přes Ostii pokračoval karthaginskou lodí sloužící obvykle k dopravě státních obětin do Tyru najatou Menyllem, do Lykie; kapitán lodi žil v představě, že Menyllos posílá do Alexandreie nějaké vojáky. Z Lykie poslal senátu vysvětlující dopis, že nemá nic proti chlapci Antiochovi Eupatorovi, ale proti Lýsiovi. 

Sám od sebe se senát o útěku dozvěděl až pátého dne a poslal za ním Ti. Sempronia Graccha, L. Cornelia Lentula a Servilia Glauciu, aby se ho pokusili zadržet a když ne, pak aby z Anatolie, kde měli zkontrolovat průběh kappadocké války, viz rok následující, aby sledovali, co se bude dít. Z Lykie plul princ do Tripole ve Foiníkii, kde najal žoldnéře, z jakých zdrojů, nevíme (attalovských?), a s nimi postupoval na Apameiu Syrskou, kterou obsadil.

Podle jedné pramenné verse se mu Lýsiás s mladým Antiochem vzdali a Démétrios je dal žoldnéři zavraždit. Podle jiné na podzim došlo v královském seleukovském vojsku k puči, v němž byl regent Lýsiás s králem Antiochem V. Eupatorem (asi 10) vojáky jat a nabídnut Démétriovi, ale ten je nechtěl vidět, a tak oba zavražděni; vůdce rebelie neznáme. Poslední známé datum vlády nezletilého Antiocha Eupatora je z Babylónie ze 17. tašrítu/16. října.

Hérákleidés, který byl u dvora v Antiocheji, unikl s rodinou Antiocha IV. Epifana, z níž známe vdovu a Epifanovu sestru, královnu Láodiku IV., která již byla vdovou ale i sestrou králů Antiocha a Seleuka Filopatora, dvou starších synů Antiocha Velikého, a její a Epifanovu dceru Láodiku VI., která se později, někdy po roce 150, stala manželkou krále Mithridáta Euergeta jako královna Láodiké II. Pontská a stala se matkou pověstného Mithridáta Eupatora. O osudu Hérákleida viz rok následující a 153. 

Někdy v této době, po smrti Antiocha Eupatora, byl Démétrios I. Sótér (c. 25) všeobecně v Syrii uznán za krále a provolán rovněž vojskem (vládl do roku 150; přízviskem Sótér/Spasitel, ho oslovili „Babylónci“, tj. obyvatelé Seleukeje na Tigridu, viz rok následující). Démétriův vyslanec Ménocharés ujistil Ti. Sempronia Graccha, s nímž se setkal kdesi v Kappadokii, srov. zde výše a roku 160, o králově oddanosti Římu. Démétrios později Ti. Semproniovi ještě psal do Pamfýlie a na Rhodos, kde právě Říman pobýval, že udělá pro své uznání cokoli si Řím bude přát. Gracchus měl pak prý v Římě hlavní zásluhu na Démétriovu uznání, viz rok 160. 

• Král Ariaráthés V. Kappadocký se zasnoubil a později oženil s druhou Démétriovou sestrou Láodikou Nýsou. Se starší Láodiké V., vdovou po králi Perseovi, byl Démétrios I. ženat již asi od roku 164 z Říma (viz tam)

Známá fakta však lze vykládat i tak, že se jedná o jednu a tutéž Láodiku V., která v kappadockém prostředí přijala trůnní jméno Nýsa.

V Sóféně, tj. v Západní Armenii, vypukly po smrti místního dynasty Mithridáta (vládl zde od roku 181 a mohl by být identický s jedním ze synů Antiocha Velikého, srov. rok 197) spory o nástupnictví mezi dvěma uchazeči: Mithrobúzánés se utekl k Ariaráthovi V., druhý, nám neznámý, k Artaxiovi. Artaxiás nejprve Kappadokovi nabídl, aby oba pretendenty zavraždili, kyždý svého, a zemi si rozdělili, to se ale Ariaráthovi nelíbilo. Artaxiás a Ariaráthés se pak dohodli na Mithrobúzánovi, kterého v Sóféně inthronisoval Ariaráthés. Doba Mithrobúzánovy vlády není známa, stejně jako osud odstaveného soka. 

Poté mizí ze známých dějin arménský dynasta Artaxiás, který byl od roku 205 seleukovským stratégem a od roku 189 vládcem nad velkou částí budoucí Armenie, k níž připojil okrajové kraje Médie, Ibérie a Kátaonie. Jeho nástupce známe jen numismaticky, tzn. z mincovní ražby: Morfilig vládl do roku asi 148 (?). • Všichni tito dynastové rozšiřovali své domény a položili základ moci pozdější tigránovské Armenie.

• 

Likvidací syna Antiocha IV. jeho strýcem Démétriem I. vypukla mezi Seleukovci dynastická válka vlekoucí se do konce jejich říše. Její tři fáze spočívaly v hlavní dějové linii na dědictví konfliktu sourozenců Seleuka IV. a Antiocha IV., synů Římany deklasovaného Antiocha III., viz roky 187 a 175, averse přecházely z otců na syny až k pravnukům. 

• V první fázi stáli synové a vnuci Seleuka IV. (Antiochos), Démétrios I., Démétrios II. a Antiochos VII. proti synům (a asi též samozvancům) Antiochovi V., Alexandrovi I. a Antiochovi VI.; tato část války o seleukovské nástupnictví skončila roku 125 smrtí Démétria II., viz tam. 

• Pokračovaly boje druhé sebezničující fáze, války mezi potomky Démétria II. Seleukem V. a Antiochem VIII. se stranou Antiocha VII., s (usurpátorem) Alexandrem II. a s Antiochem IX., synem Antiocha VIII. Tato fáze skončila roku 96 smrtí Antiocha VIII.

• Závěrečný chaos navazoval na předešlé vztahy, z níž vzešly války mezi dětmi Antiocha VIII. Seleukem VI., Antiochem XI., Filippem I., Démétriem III., Antiochem XII. a Filippem II. s dětmi Antiocha IX. Antiochem X a Antiochem XIII. Viz seleukovské finále roku 64sq.  

• 

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. nebyl se svým podílem z dělení říše (viz předešlý rok) spokojen a požadoval na Filométorech I. ještě Kypros; i tak byl prý jeho díl menší. Odebral se tedy do Říma, kde mimo jiné uzavřel tajný testament, jímž po jeho smrti připadne Kýréné římskému lidu. Závěť byla zveřejněna až roku 156 (viz tam).

Před senátem dokládal Menyllos z Alaband, vyslanec Filométorův, že Euergetés lže, neboť loni byl rád, že na přímluvu Římanů obdržel Kýrénu a k tomu dokonce život, ale o Kypru řeč že nebyla, viz tam. Menyllova slova dosvědčili oba Římané, kteří tehdy v Alexandreji pobývali, L. Canuleius Dives a Q. Marcius Philippus, syn stejnojmenného konsula (nijak o něm nevíme nic, než to, že se vyhnul odsouzení v jakémsi procesu a že dožil své dny v exilu v Nucerii).

Senát využil situace a vyslal komisi T. Manlia Torquata a Cn. Cornelia Merulu, která měla přiřknout Kypr Euergetovi II., řečí diplomatickou, aby "usmířila bratry" (a tím vlastně nilskou říši ještě více oslabit). O dalších hellénistických královských závětech viz rok 133.

Aby toho však dosáhl i prakticky, dával Euergetés II. v Helladě dohromady vojsko, jehož velitelem se stal rebel Damasippos z makedonské Pelly (srov. o něm roku 163). V Peraji Rhodští Euergeta přátelsky přijali, T. Manlius s kolegou však varoval Ptolemaiovce, že na Kypr nesmí podle senátu vstupovat ve válce a tak Euergetés své žoldnéře zprostil služby v Sídě s tím, že se s Římany zase setkají v Kýréně. Odplul s Damasippem a Cn. Corneliem na Krétu, kde sestavili nový oddíl o tisíci mužích a vypluli k Egyptu. Vylodili se u Ápidy, zatímco T. Manlius, cos. 165, plul přímo do Alexandreie, aby přemluvil Filométora k vydání Kypru bratrovi.  

Výprava na Kypr se uskutečnila až roku 158 (viz tam). • Že Římané nežádali Damasippovo vydání a nechali ho v Euergetových rukách potvrzuje, že jeho loňský atentát v Pelle jim nebyl proti srsti; o dalším jeho osudu není nic známo.

Ptolemaios Euergetés vyčkával v Ápidě, ale žádná zpráva z Alexandreie nepřicházela. Ani když se tam vypravil druhý z Římanů: vyslanci senátu byli na Nilu opulentně hoštěni Ptolemaiem Filométorem, vlastně zdržováni; viz dále rok následující.

  

************************************************************

161.

Ol. 154, 4

151 SE

87 AE

(Aristolás)

a. u. c. 593

M. Valerius Messalla a C. Fannius Strabo

************************************************************

V Athénách poctili svého spoluobčana Níkogena zlatým věncem za precisní vypravení thésejí 8. pyanepsiónu/říjen 161 a včetně úhrady finančních nákladů v celkové výši 1690 drachem. Usnesení o vzorném agónothétovi na zachované stéle doprovází kompletní jmenný seznam vítězů jednotlivých dospělých i dorosteneckých disciplin.   

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, vypověděl na přání Římanů přátelství s králem Démétriem I. (srov. příbuzenské vztahy z předcházejícího roku) a ukončil svou válku s galatskými Trokmy (vedena od roku 165). Následujícího roku v zimě poslal do Říma darem věnec zhotovený z deseti tisíců zlaťáků, za což mu senát věnoval žezlo a slonovinovou sesli/difros, sella currulis.

Pravděpodobně na konci minulého roku/na začátku t. r. se satrapa Médie Tímarchos, srov. o něm roku 175, k němuž po Lýsiově a Eupatorově smrti přišel i jeho bratr Hérákleidés, oba rodem z Mílétu, postavil proti králi Démétriovi. Tímarchos si v sídelním městě horních satrapií, v Seleukeji nad Tigridem, položil na hlavu diadéma (provolal se králem Hellénů, Médů nebo Babylónců? Datace v jeho jménu zachována není žádná)

Jeho vláda byla velmi krátká a skončila střetnutím u Zeugmatu, kde byl Tímarchos poražen, zajat a popraven. Jeho bratr, který se hned po usurpaci vydal do Říma žádat o uznání Tímarcha králem, byl právě v Římě a dosáhl svého. Vrátit se již nestačil a jeho zpráva o uznání dorazila na bojiště až po bitvě; o jeho činnosti viz dále rok 153.

Tímarchos vládl onu krátkou dobu v seleukovských horních satrapiích podle všeho krutě. Občané Seleukeie nad Tigridem udělili králi Démétriovi I. jako dík za osvobození přízvisko Sótér (srov. obdobu s Antiochem Sótérem za osvobození Mílétu). Nejstarším dochovaným datem Démétriovy vlády na Východě je z 9. září 161/22. ulúlu 151 SE. • Tímarchos a Hérákleidés byli pravděpodobně potomci onoho mílétského tyranna Tímarcha z Aitólie (srov. roky 261 a 255).

Začátkem roku jmenoval Démétrios I. novým stratégem v Iúdaji Níkánóra, svého přítele, s nímž prchal z Říma, původně v seleukovské armádě za Epifana velitele oddílu slonů/elefantarchés. Velitelem vojska v Peraji/dnešní Transjordánii byl jmenován frúrarchos Bakchidés. Alkimos si s dary vzatými z Jahweho chrámu se dal v Antiocheji Démétriem potvrdit ve velekněžské funkci a stěžoval si na své soky, na Iúdu a Makkabajské. Bakchidés, za Antiocha Epifana stratégos Mesopotamie, byl poslán do Iúdaie na ochranu Alkimovu.

Iúdás odmítl s Bakchidem jednat, někteří z jeho straníků ale na dohodu přistoupili (spočívající zřejmě v uznání Alkimově). Bakchidés však porušil přísahu, důvody neznáme, a šedesát Židů dal povraždit. Když opustil Jerúsalém, dal cestou do Antiocheie pochytat desertéry a podle všeho také lapky. Alkimovi zanechal vyzbrojené mužstvo, s nímž se pak potýkal s Makkabajskými, ale ani k míru ani k vítězství oboustranná guerrilla nevedla. 

Alkimos se tedy znovu vydal do Antiocheie stěžovat na Iúdu a tentokrát Démétrios poslal do Iúdaie Níkánora. Níkánór uzavřel příměří s Iúdou (vlastně proti zájmům Alkimovým) a oba židovští předáci i se seleukovským garnisonem pak žili v Jerúsalému (podle jiného podání chystal Níkánór při jednání s Iúdou past, ale židovský vůdce se svými lidmi stačil včas prchnout). 

Když se Níkánór se svými oddíly vypravil z Jerúsaléma proti Iúdovi, neuspěl. V bitvě u Kafar salama/Kafarsalama Iúdás Seleukovce porazil a Níkánór prchl na Akru, do jerúsalémské pevnosti. Obětoval po hellénském způsobu na kopci Sión a vrátil se do války. Položil se ležením u vsi Baithórón, Béth/Bejt Choron v Iúdaji, kam takjé dorazily ze Syrie posily, Makkabajští u Adasy. Dne 13. addaru, maked. dystros/toho roku 27. března byli Seleukovci v bitvě u Adasy/Chadaša u poraženi, stratégos Níkánór v boji padl (srov. rok 166), na útěku prý bylo pobito devět tisíc mužů, celé jeho vojsko. Makkabajským prý bylo naproti tomu jen dva tisíce. 

Iúdás se vrátil do Jerúsaléma s hlavou Níkánorovou, jíž vyřízl jazyk, a s jeho pravou rukou; den vítězství u Adasy pak každoročně Židé slavili. • Rok bitvy u Adasy závisí od toho, kdy jmenoval Démétrios Sótér Níkánora stratégem pro Iúdaiu. Jestliže to bylo v roce 162, pak by bitva patřila sem, jestliže to však bylo až roku 161, jak zde podáváno, pak se bitva odehrála až na jaře následujícího roku, tj. roku 160, viz tam.

Iúdás poslal do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu snadno dosáhli uznání statutu spřáteleného národa. • Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů o židovské minulosti v řečtině, též díla O králích Iúdaie, Peri tón en té Iúdaiá basileón.

V Kýréně vypuklo povstání Kýrénských a Berberů proti králi Euergetovi II., k němuž se připojil i stratégos Ptolemaios alias Sympetésis, kterého tu mladší z panujících a rozhádaných Ptolemaiovců nechal jako místokrále v době, kdy byl v Římě. Euergetovi II., který na Krétě najal oddíl tisícovky žoldnéřů, viz rok předešlý, a v okamžiku revolty stále ještě v Ápidě čekal na zprávy z Alexandreie, se přes počáteční porážku v poli povstaleckou armádou o osmi tisících pěšácích a pěti stech jezdců podařilo povstalce přemoci; k disposici měl i menší flotilu, jíž velel Mochyrínos. Jak a kdy Kýrénští podlehli nebo zda došlo na dohodu, nevíme. 

Z Alexandreie za Euergetem II. dorazil nyní Cn. Cornelius Merula, viz rok předešlý, aby sdělil, že bratr se nechce na ničem dohodnout. Filométorův dvůr také konečně opustil T. Manlius Torquatus. Na to poslal Euergetés do Říma jako své vyslance Komana, stratéga kdysi alexandrijského (viz roky 186 a 169), a jeho bratra Ptolemaia, aby se ujistil o setrvávající římské podpoře. 

Na naléhání Euergetových poslů zrušil senát přátelskou smlouvu s jeho starším bratrem Filométorem, vládcem v Alexandreji, a jeho vyslance Menylla z Alaband z Města vypověděli. Radostnou novinu do Kýrény nezbednému Euergetovi zvěstovali, asi až roku následujícího, za senát P. Apustius a Cn. Cornelius Lentulus. Viz dále rok 158, o dění v mezidobí nevíme nic.

O sílícím nacionalismu Egypťanů na venkově, tedy mimo Alexandrii, svědčí zachovaná stížnost jistého Makedona Ptolemaia stratégovi Dionýsiovi. V listopadu 161 byl v útulku/katoché Sarápieia v Memfidě napaden skupinou jmenovitě uvedených agresivních Egypťanů s kameny v ruce, ale dokázal se před útočníky zabarikádovat. Jeden jeho hellénský spolupracovník to štěstí neměl a byl zle zřízen. Chtěli Ptolemaia zabít, poněvadž byl Hellén, jak napsal.

Ptolemaiova pestrá korespondence s vrchností včetně panovníků Ptolemaia Filométora s Kleopatrou obsahuje stovku listin, nejrozsáhlejší ptolemaiovský archiv. Katoché a jeho obyvatelé katochoi byli zřejmě věřící zaúkolovaní snem v Sarápieiu k pobytu, dokud povinnosti nebyli zbaveni, zřejmě stejnou cestou. Dotyčný Ptolemaios strávil v útulku více než dvacet roků a byl jedním ze čtyř sourozenců, jejichž otec Glaukiás zemřel/zahynul roku 164.  

V Římě byl po rozčilení kmeta M. Porcia Catona nad rozmařilostí mládeže přijat další zákon o výši životních nákladů a proti luxusu (lex Fannia sumptuaria), navržený cos. t. r., srov. rok 182 a v indexu s. v. hostiny. Stařec si všiml, že kdosi z mladých mužů si pořídil milence za jeden talent a jiný že si koupil amforu žádaných nakládaných rybiček z Pontu za tři sta drachem. To bylo v jeho očích nepřiměřené: cena milence byla vyšší než statku s ornou půdou/agros a rybiček/taríchos než kočího/zeugélatés.

Jedním z jeho opatření byl zákaz dovozu zahraničních vín, tedy nejenom hellénských. Roční výdaje za uzené maso a zeleninu nesmějí překročit patnáct talentů a nákup potravin na trhu nesmí překročit denně 2,5 drachmy (tj. dénáriů). Na hostinu o megalésiích se nesmělo vynaložit více než 120 assů, stolovací stříbro nesmělo vážit více než sto liber.

O římských, plébéjských hrách a o sáturnáliích byl nejvyšší povolený výdaj jedno sto assů, třicet assů o vybraných deseti dnech v měsíci, jinak jen assů deset. Hlava rodiny nesmí živit více než tři lidi mimo své služebnictvo, o svátcích pět. Ve zdůvodnění zákona se kromě moralisujících momentů vyzdvihovalo ohrožení mládeže a lidu římského, "z něhož mnozí nasáklí vínem/vínó madidí docházejí na sněm a rozhodují o blahu státu opilí". 

Roku 143 lex Didia rozšiřovala platnost Fanniova zákona na celou Itálii. Didiův zákon zavedl, že trestům od nyní podléhali nejenom ti, kteří hostiny pořádali, ale též ti, kdo se jich na pozvání účastnili. Obdobná nařízení proti marnotratnosti, luxusu, hasardu apod. následovaly. Roku 126 popř. roku 115 lex Aemilia sumptuaria vel cibaria určoval kvalitu potravin a druh, jaký směl být dáván na stoly hodujících.

Navrhovatelem byl buď M. Aemilius Lepidus cos., nebo cos. roku 115 M. Aemilius Scaurus za svých úřadů, popř. M. Scaurus zákon o další zákazy obohacoval. Výslovně se uvádí, že Scaurův zákon zakazoval na hostinách konsulovat šeble n. ústřice/conchýlia a ptáky dovážené ze světa. Stejně tak Římanům zakázal požitek z jistého druhu sov/sauricés n. sóricés (nebo šlo o nějaké myšáky?) a plchů/glírés (sg. glís)

Pravděpodobně cos. 97 P. Licinius Crassus Dives, otec triumvirův a jeho lex Licinia občanům povoloval o kalendách, nonách, ídách a o tržních dnech hodovat za nejvýše třicet assů a nakoupit nejvýše tři libry sušeného masa nebo slanečnů a jednu libru plodin vzešlých z půdy a stromů, ale o svatbách bylo nákladové maximum zdviženo na dvě stě assů.

Někdy po této době lex Antia sumptuaria navrhovatele C.(?) Antia Restiona nakazoval voleným úředníkům, že nesmějí jíst/hodovat návštěvou kdekoli, ale jen u určitých osob (nebo se tak stalo až po Sullovi?). Viz dále rok 81 a více o nákladech v indexu s. v. hostiny. 

Z Říma byli z nařízení senátu vypovězeni praetorem M. Pomponiem všichni filosofové a učitelé filosofie, "uti Romae ne essent philosophi et rhetores".  V pronásledování liberálních názorů římští konservativisté nikdy neuspěli, až jim to nakonec zatrhli vlastními zákazy monotheisté, srov. např. roky 92- a 89+.

O megalésiích byla 4. dubna poprvé provozována Terentiova komédie Eunuchus postavená na Menandrově předloze a dávala se toho dne dvakrát. Vynesla básníkovi rekordní summu osmi tisíc séstertiů, kterou dostal vyplacenu od pořádajících kurulských aedilů L. Postumia Albina a L. Cornelia Meruly. Hudbu pro flétnu složil Flaccus, propuštěnec jistého Claudia. Za stejných aedilů dával Terentius o římských hrách/ludi romani 13. září hru Phormio. Hrána byla čtyřikrát (asi t. r.) a za předlohu sloužila komédie Apollodóra z Karystu Epidikadzomenos/Žalobce (v soudním sporu).  

Hunský vládce/šan-jü Lao-šan, u moci od roku 174, zemřel. O jeho válkách s Chany viz rok 177. Novým šan-jüem Hunů se stal jeho syn Gunčen, čín. Ťün-čchen/Jun Chen (do roku 127). Po většinu vlády se Číňané drželi politiky che-čchin/heqin čili míru s nomády za tribut a princezny, viz rok 200. Gunčen profitoval z dědictví po otci, jehož poučil o správě říše, o vybírání tributu, psaní a vedení knih poučil čínský eunuch Jüe/Yue.

Roku 158 vpadlo šedesát tisíc Hunů do dvou čínských provincií, loupili a stáhli se dříve, než se proti nim do pole postavila po několika měsících čínská hotovost.

 

************************************************************

160.

Ol. 155, 1

Leónidás z Rhodu (podruhé)

152 SE

88 AE

(Tychandros)

a. u. c. 594

L. Anicius Gallus a M. Cornelius Cethegus

************************************************************

Kolem tohoto roku n. roku následujícího požádali Achajové ústy vyslanců Xenóna z Aigea a Téleklea z Aigeiry o propuštění několika předních rukojmí, např. Polybia z Megalopole a Stratia z Tritaie: nebyli senátory oslyšeni, viz první pokus roku 164, propuštění až roku 150. Ani Galatové pošťuchovaní Prúsiou II. neuspěli se stížnostmi na Eumena, jehož zájmy přijel hájit do Říma na jaře v době po nástupu konsulů/březen bratr Attalos.

Snad někdy z této doby, ještě za života Eumenova, nebo již ve válkách s Galaty po apamejském míru, pochází fragment dopisu Attala místním úředníkům v Pessinúntu, kteří ho dali zvěčnit do kamene. Jistý Aribázos, velitel/hégemón Galatů z Kleonnaeia a osadníků od Amoria, si stěžoval, že se mu nedostalo žádných obvyklých výhod a chtěl, aby se mu dostalo postavení stratéga se všemi pozemky a co k posici patří. Attalovo usnesení chybí, kámen je ulomen. Aribázos zřejmě patřil ke keltským velmožům bojujícím proti svým soukmenovcům na straně Attalovců. 

Kytinion v Dóridě získalo ve druhé polovině roku 161/160 arbitráží plný hlas v amfiktyonii. Spor vedl dórský státeček s Lakedaimonskými, kteří si nárokovali polovinu dórského hlasu, jejich pravlasti, ale s tím neuspěli, jak je patrné z fragmentu levé části stély s usnesením Kytinijských.

V Delfách snad ve stejné době (nebo podle archontova jména Androníka již roku 181?) poctili občané proxenií kitharódy Thrasóna a Sókrata z Aigeiry za jejich vystoupení ve městě, profesní výkon a verše "starých básníků, které byly velmi vhodné bohu a našemu městu/tón archaión poiétán, ha én preponta poti te ton theon kai tán polin hámón".

Za archonátu Amfistrata začal dekretem Delfanů fungovat nadační fond zřízený pro ně Eumenem II. a jeho bratrem Attalem II., viz rok následující, pro financování škol delfských dětí. Attalos daroval osmnáct tisíc alexandrijských drachem ve stříbře na platy učitelů a tři tisíce dalších na kultovní záležitosti. Peníze zasvětili bohu, aby se jich nemohl zmocnit žádný úředník ani soukromník. Z fondu poskytovali půjčky o nejméně pěti minách na 6,66 procenta úroku. Fond spravovali mastroi/mastros n. mastéres/mastér, úředníci pečující o veřejné majetky a závazky dlužníků vůči státu.

Podobně znělo usnesení z března-dubna 159 o zřízení eumenejí za téhož archonta z vděku za obilí a krytí kultovních výdajů v ceně 3,5 alexandrijských talentů ve stříbře, s dalším talentem poslaným dodatečně a otroky/sómata na opravu divadla a chrámových dedikací. Aby zbožnost Delfanů vůči Eumenovi neutrpěla, usnesení dekretuje odpovědným osobám organisujícím procesí a běhy s pochodněmi po fýlách pokuty deseti stříbrných statérů, nedodají-li v pořádku správný počet běžců/hoi lampadistai.     

V Mílétu někdy kolem t. r. nebo dříve poctili zlatou sochou svého krajana Eiréniu za to, že jako v yslanec přemluvil Eumena II., aby na stavbu gymnasia věnoval 160 tisíc medimnů pšenice (jejichž prodejem se dostanou k financím) a dřevo. Nápis tvořený třemi poškozenými bloky (třetí nečitelný) obsahuje ve druhé části poděkování Eiréniovi za to, že navedl Láodiku (?), aby přemluvila bratra (a manžela) Antiocha IV. zbavit ve své říši mílétské zboží veškeré celní zátěže. Poctěn byl také za to, že takto zvýšil export své vlasti, ojedinělá okolnost k vyznamenání v hellénských státech.

Eiréniás figuruje též jako vyjednávač v usnesení Myúntských zavádějících božské pocty pro Eumena. Datum z fragmentární stély z Mílétu známo není, ale cf. rok 201, kdy město připadlo Magnétům. V usnesení se hovoří též o prodeji kněžského úřadu a o uvedení tohoto nápisu na podstavci královy sochy. Proč za Myús jedná Míléťan, známo není. K sympolíteji s Mílétem zřejmě došlo až v době římské, jak uvádí Strabón, pro nedostatek mužů/Miús hé nýn di' oligandrián Mílésiois sympepolistai.       

Kolem roku 160 zemřel v Bosporské říši král Pairisadés IV. Filométór (vládl přibližně od roku po 175). Následovala krátká společná vláda jeho synů Spartoka V. a Leukóna II. Spartokos však byl bratrem zavražděn, protože udržoval nemanželský styk s Leukónovou ženou Alkathoé. Leukón II. vládl do asi roku 150. Během své vlády provedl v říši mincovní reformu (známe jen měděnou ražbu).

V kavkazské Ibérii zemřel po dlouhé vládě Sauromakés I. (od roku 235). Neměl mužského potomka, ale dceru, kterou provdal za Meribana. Zetě adoptoval a učinil svým nástupcem: Meribanés I., Mirvan I./Mirian I. vládl do 110.  Oženil se pravděpodobně s dcerou armenského krále Artavasda I.

Ze Syrie s vyslanci Démétriovými v čele s Ménocharem, kteří měli v Římě uchlácholit hněv senátu za události roku 163 (viz tam a roku 162), dorazilo do Města deset tisíc seleukovských zlatých statérů "bolestného" v podobě věnce. Misi dobrovolně doprovázel atentátník Leptinés, vrah Cn. Octavia, viz rok 163 (vydal se předtím králi, aby netrestal obyvatele Láodikeie a kázal, že vraždil z příkazu bohů a že to klidně v Římě vysvětlí).

Nedobrovolně a v poutech dorazil do Města Ísokratés Kritikos, hlasatel agresivní protiřímské politiky a kdysi v Helladě chvástavý řečník pohrdající svými posluchači, nyní pomatený a tělesně sešlý, s přerostlými vlasy a nehty, rok nemytý, až budil v Římě soucit. Sebevědomý Leptinés, který senátorům předestřel svou nevinu a věštil, že nebude potrestán.

A měl pravdu: byl Římany osvobozen, vzácný to úkaz, a král Démétrios I. Sótér po válce s Tímarchem byl senátem nyní tolerován S. P. Q. R., třebaže nové smlouvy o přátelství se mu nedostalo. Démétrios se během své vlády vypracoval k zásluze o místo na seznamu opileckých hellénských monarchů. 

V Palaistíně snad do března/dubna t. r. patří bitva u Adasy a smrt Níkánorova, viz rok předešlý. V měsíci nisannu, toho roku mezi 13. dubnem až 12. květnem 160, vtáhl do Iúdaie v čele seleukovského vojska podruhé stratégos Bakchidés (srov. rok 165 a rok předešlý). Vedl s sebou na dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních. Dobyl galilajské Arbély a zmocnil se lidí, kteří se ukryli před armádou v jeskyních.

Táhl na Jerúsalém, Iúdás měl ve svém ležení u Béth Zacharía či Bézethy u Laisy/Elasy na tři tisíce mužů. Když však viděli, jaká moc na ně pochoduje, většina Židů desertovala. Zbylá hrstka osmi set mužů byla rozprášena Seleukovci v lokalitě jménem Berea a Iúdás Makkabi, vůdce hnutí od roku 166, padl; pohřben byl bratry po dojednání příměří v Módeim po otcově boku. O mírových podmínkách Bakchidových s Hasmónaji viz rok následující. 

Po Iúdově smrti se iúdském venkově vrátili s hellénskou pomocí k moci sokové Makkabajských. Pátrali po jejich příznivcích a předávali je Bakchidovi; jak byli Seleukovci postihováni, nevíme. Současně se šířil Iúdou náhle velký hladomor/límos megas sfodra. Tehdy Iónathan Apfús v rodině Hasmónajů převzal velení (do roku 143). Po poradě se Simónem po bitvě, ukryli se v městě Tekóe/Tuqú', vyslali svého bratra Ióanna Gaddiho k nabatajským Arabům vyjednávat o pomoci. Mise nebyla úspěšná: cestou k Nabatajům byl Ióannés zajat klanem arabských beduinů Ja'amrú/Iambri, Amaraioi z Médab, oloupen a s průvodci zavražděn. Za to ve vendettě o něco později Makkabajští povraždili ja'amrúskou svatbu se čtyřmi sty účastníky včetně žen a dětí.

V Jerúsalému zůstal nejsilnějším mužem velekněz Alkimos; formálně, neboť raněn mrtvicí přišel o řeč, viz rok následující. Bakchidés sice Iónathanův oddíl obklíčil kdesi při Jordánu, ale nový vůdce povstalců s věrnými unikl přes řeku; za tohoto tažení prý zahynulo z Bakchidova vojska tisíc mužů, podle dalšího podání dva tisíce, než sew vrátil do Jerúsaléma. Nicméně dal opevnit řadu iúdských měst a Makkabajští se mu polem již nepostavili.   

Část schismatických Židů vedených Oniou IV., synem Oniy III. (srov. rok 173) odešla, zřejmě za tažení Antiocha V. a před Alkimem, z Palaistíny do Egypta do Alexandreie, kde byl přátelsky přijat vládnoucími Ptolemaiovci.

V Leontopoli vybudovali s královským svolením osadu a Jahwemu další chrám, údajně na místě opuštěného svatostánku bohyně Hathór, nebo jeho přestavbou. Chrám si získal mezi Židy věhlas a byl za římského císaře Vespasiana roku 71 n. l., rok po zničení jerúsalémského chrámu, viz tam, úředně uzavřen. Oniás, který měl též druhé jméno Meneláos, stál v Egyptě pod ochranou Ptolemaia VI. a Kleopatry II. 

Někdy kolem t. r. zemřel Polemón z Ília zvaný Periégétés, který sbíral a zpracovával údaje z nápisů a uměleckých děl a popisoval hellénské země (narozen kolem roku 220).

Kolem roku 160 byli Tocharové, čín. Jüe-č', zahnáni od jezera Issyk-kul a obsadili Sogdiánu, srov. rok 177. Sakaraukové se zmocnili země na jih od Kašmíru, která byla až dosud v moci Eukratida I. (srov. rok 171, 170 a 165).

Kolem roku 160 se stali po válce s Qatabánem hegemony v oblasti dnešního Jemenu arabští Sabajové. Sabajové obsadili a kontrolovali území Ausániů a Mínajů. Období let 160 až asi 130 je obdobím vrcholu moci Sabajů (srov. rok 109, event. 225). Kolonie jihoarabských Mínajů v Dédánu (Daidán), dnešní Cheraibé v severním Hidžázu (severně od Dédánu ležela druhá obchodní kolonie al-Hidžr), přišla o svou moc a v Dédánu se etablovala domácí královská dynastie (mj. přejala nové písmo ze sousední oásy Taima).

Někdy kolem téhož roku rozhodl římský senát o třicetiletém sporu mezi Masinissou a Kartháginci ve prospěch numidského krále: od roku 182 (srov. 174 a 172) šlo o jakousi část úrodné přímořské oblasti zvané Emporia/"Trhy, Obchodní střediska". Navrh museli Púnové zaplatit Numidovi pět set talentů náhrady uniklého zisku z území po dobu soudu.

V Karthágu se partaje dělily podle vztahu k Masinissovi. Ty, kteří byli pro spolupráci s ním, vedl Hannibal zvaný Špaček/Psár, prořímskou stranu Hannón zvaný Veliký/ho Megas a "démokraty", tedy asi protiestablishmentovou lidovou stranu Karthalón s Hamilkarem zvaným Samnita. Karthalón, velitel žoldnéřů a spojenců, na sporném území napadl nomády poddané Masinissovi, což vedlo k nové stížnosti do Říma a k rozhodnutí Římanů. 

Stárnoucí Masinissa však nedal pokoj. Stupňoval své nároky a vzápětí vypukl nový spor o Velká pole/Megala pedia, tedy asi o kraj kolem řeky Bagradu, a o oblast s padesáti obcemi kolem města poblíž Velkých polí jménem Tusca/řec. Tyska, asi Thugga, na západních hranicích púnských hranic. Viz dále roky 156 a 153. 

V Itálii konsul M. Cornelius Cethegus dal vysušit Pomptinské bažiny, paludes Pomptinae, aby se tak získala obdělávatelná půda pro kolonisty. Pro italské vinaře byl t. r. vynikající a srovnáván byl s úrodou roku 121, vyhlášeného na konci republiky mezi římskými elitami, srov. v indexu s. v. hostiny.