163-162
************************************************************
163.
Ol. 154, 2
149 SE
85 AE
(Erastos)
a. u. c. 591
Ti. Sempronius Gracchus II. a M’. Iuventius Thalna
************************************************************
V Makedonii na pellské akropoli Fakos, nedávno ještě královském hradu na ostrohu obklopeném mokřinami a jezerem spojeným tehdy ještě s mořem, povraždil jistý Damasippos synedry Třetí meridy (tj. 3. makedonské republiky, jejímž sídelním městem byla Pella; srov. k tomu rok 168). Kolik obětí atentát měl a kolik mužů měl k disposici, nevíme, stejně jako neznáme jeho cíle. Skutek to podle všeho nebyl protiřímský, spíše naopak, viz rok následující, kde se pohyboval ve společnosti římských vyslanců.
Damasippos mohl patřit k aristokratům, jimž se vyhnula deportace do Itálie, a možná odmítal "republikanisaci" autonomní makedonské politiky. Přes Helladu, rhodskou Peraiu a Kypr uprchl s rodinou do Kýrény, kde již tehdy vládl král Euergetés II. (viz níže a rok následující).
Vnitřní nepokoje v Makedonii ale pokračovaly dál, o jejich rázu a rozsahu můžeme jen spekulovat (srov. rok 152 a 151). O osudu Damasippově viz rok 162.
V Albě Fucentě zemřel ani ne osmnáctiletý adoptivní syn Perseův Filippos, zřejmě jeho vlastní bratr a tudíž syn Filippa V. (srov. roky 212, 179 a 165).
Roku 163/162 přišel do Athén kartháginský filosof Asdrúbás alias Kleitomachos (srov. rok 137). Třebaže Athéňané zůstávali zcela suverénním státem, jemuž patřil mimo jiné též Délos, dávali Římané brutálně najevo, kdo drží otěže vlády. Podle stély zachované na ostrově se jistý Démétrios z Rhéneie domáhal práva postavit na Délu svatyni Sarápidovi. Athénská správa mu to však nedovolila. Muž zřejmě vlivný se obrátil se stížností do Říma, praetor Q. Minucius ji přednesl v senátu a bylo z toho usnesení/senatus consultum o intercalárních ídách t. r. stavbu sarápeia povolující.
V Mesopotamii vybojovali v měsíci tašrítu/sedmý babylónský; 10. října - 8. listopadu v Babylónu bitvu občané hellénské části města/polítai-pulité, kteří se tu usadili za Antiocha IV., se satrapou n. epistatem krále/šaknu ša šarri jménem Ardaja, a s domorodci. V Babylóni a v Borsippách propukly nepokoje, které snad skončily návratem civilistů do měst 17. října; bližšího o událostech a jak souvisely se změnou na trůnu v Syrii roku předešlého nevíme nic.
V Palaistíně Iúdás Makkabi nanovo loupil (podle jiné, méně liberální terminologie: obnovil národně osvobozenecký boj) a velekněz Meneláos musel znovu uprchnout z Jerúsaléma. Následovalo velké tažení Makkabských celou Iúdaiou a Idúmaiou. V Iúdaji u vesnice Marisa znovu porazili seleukovského stratéga Gorgiu. Z židovské armády Gorgiu v boji chytil jistý Dositheos za plášť a byl se ho zmocnil, kdyby jeden thrácký jezdec ze seleukovské armády mu neusekl ruku. Iúdás se obrátil proti Jerúsalému, který zase obsadil (srov. rok 165) a znovu oblehl seleukovskou posádku na Akře.
Proti Jerúsalému se vypravil s jádrem syrského vojska podruhé regent Lýsiás, tentokrát i s králem Antiochem Eupatorem, srov. rok předešlý. Seleukovská armáda prý čítala padesát tisíc mužů pěchoty, pět tisíc jízdy a osmdesát slonů (vedl sto tisíc pěšáků, dvacet tisíc jezdců, ale "jen" 32 slony). Královští oblehli a obsadili Baithsúru (též Béthsúron/Bejt Zur n. Bejt Cur), která se jim vydala, a nedaleko od města narazili na Makkabské.
Eleazar, jeden z Iúdových bratrů, zkraje bitvy zahynul, zalehnut údajně slonem, kterého poranil propíchnutím břicha, protože se mylně domníval, že na něm sedí král Eupatór. Židé byli poraženi a rozprchli se, Iúdás se ukryl v kraji kolem města Gofné. • Bylo to z posledních bojových nasazení slonů v hellénském světě, i když jistě ne tak rozsáhlé, srov. rok 190 a zde níže, ale též viz občanskou válku syrskou za ptolemaiovské intervence roku 145.
Antiochos V. Eupatór pokračovali s Lýsiou do Jerúsaléma, kde po několik dnů dobývali opevněný Jahweho chrám. Židům došel proviant a řady obležených slábly desercí, takže Iúdás přistoupil na příměří obsahující vedle vyklizení židovských posic též respektování domácích rítů Seleukovci. Ti posílili svou posádku na hradě a před odchodem z města dal Lýsiás rozvalit zeď kolem chrámu.
Král s Lýsiou a armádou odtáhli do Ptolemáidy a odtud se na zimu vrátili do Syrie. Stratégem kraje mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi král jmenoval Hágémonidu/Hégémonidu z Dýmy, zjevně jednoho z významných seleukovských dvořanů.
Z doby před touto událostí se zachovala v achajské Dýmě dubleta dedikačních nápisů na podstavcích soch. První věnoval Hágémonidás králi Antiochovi IV., královně Láodice IV. a jejich synovi Antiochovi (V.) za náklonnost vůči sobě, druhý nápis byl pod sochou-darem obce Láodičanů Syrských Hágémonidovi za náklonnost projevenou vůči nim. Lze předpokládat, že tento Hágémonidás je totožný s apokryfním stratégem Hégémonidou.
Velekněze Meneláa (ve funkci od roku 170), který se k nim do Syrie uchýlil, dal Lýsiás internovat v Beroji, kde byl napřesrok popraven ve věži vysoké padesát loktů/c. 23 metry plné popela, do něhož byl shůry vhozen: obě válčící strany se shodly, že on je hlavní brzdou míru (viz další případy takového způsobu popravy v indexu s. v. poprava).
Lýsiás určil za Meneláova nástupce Alkima či Iakeima/hebr. Eljaqum z kněžského klanu Aarónovců (podle Aaróna/Aharóna, staršího bratra proroka Mošého). Alkimos, který nepatřil do velekněžského klanu, vydržel zastávat úřad do roku 159, viz dále rok 161. Byl synovcem chasidského rabbiho Josi ben Jó'ezera ze Saredy u Gofny, žáka Antigona ze Soka u Hebronu; Josi zřejmě patřil mezi šedesát nešťastníků popravených roku 161 Bakchidem, viz.
V Syrii při návratu seleukovské armády zjara, která se s králem Antiochem IV. účastnila jeho anabase, odmítl její velitel Filippos, důvěrník krále Epifana (viz rok 164) uznat usurpaci Lýsiovu. Lýsiás proto musel rychle obnovit s Makkabskými mír, potvrzující dohody z roku 164, srov. zde výše. Velekněz a filhellén Alkimos zůstal v úřadě, ale Iúdás byl nadále nejsilnější v zemi.
Filippos se však v Antiocheji nedokázal proti Lýsiově armádě přicházející z Iúdaie udržet, a tak uprchl do Egypta (nebo byl dopaden a popraven?; o jeho osudu dále není nic známo). Zároveň zmenšil Lýsiás velkou plochu satrapie Koilé Syrie a Foiníkie (stále v rozsahu, jak ji Seleukovci přejali v roce 200 od Ptolemaiovců) o území mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi (dávný kraj Filistínů). Stratégem nového administrativního celku byl jmenován Hégémonidés, viz zde výše.
Makkabská revoluce nyní získala tu nejvyšší podporu, jaké se jí mohlo dostat. Na podzim totiž dorazil do Antiocheie nad Orontem konsulár Cn. Octavius v čele senátní komise (v triu se Sp. Lucretiem a L. Aureliem Orestem), cestující od předešlého roku po Makedonii a Anatolii. Římané nabriefovaní již z domova zjistili povážlivý vzrůst vojenské moci Seleukovců a pod záminkou, že se jedná o porušení podmínek apamejského diktátu z roku 188, dali zapálit válečné lodi v přístavu a podřezat šlachy bojovým slonům.
• Sloni sloužili Seleukovcům nepřetržitě od roku 304 a tito zchromlí indičtí byli zároveň jedni z posledních válečných slonů hellénistického starověku vůbec (srov. rok 303, rok 190 u Eumena Sótéra a rok 144).
Hellénskou populaci Syrie akce roztrpčila a došlo k pozdvižení. Jistý Leptinés zavraždil v gymnasiu Láodikeje na Moři hlavu senátorské komise Cn. Octavia, cos. 165, když se právě naolejoval (roku 168 se mu vzdal král Perseus, viz tam, o jeho soše na Foru viz rok 438). Řečník a grammatik Isokratés se přihlásil k atentátu a inicioval lidové povstání (kuriosní osudy obou insurgentů viz rok 160).
Podle jiného zdroje stál za nepokoji říšský správce Lýsiás, který ovšem dal se všemi poctami Octavia pochovat/spálit; senát konsulárovi nadekretoval sochu na Foru. O strašlivém důsledku atentátu pro říši a jeho schvalování viz rok následující a rok 153, kdy se rozvrat v seleukovské dynastii jasně odhalil.
● Octavius, první konsul ve svém klanu, měl dům na Palatínu. O století později ho dal strhnout M. Aemilius Scaurus, praeror 56, aby prostor zahrnul do svého domu; roku 53 dům Scaurus prodal P. Clodiovi Pulchrovi.
Během nepokojů byla v Antiocheji mimo jiné zavražděna dcera Antiocha Velikého Antiochis II., vdova po Ariaráthovi IV., jež se po manželově smrti vrátila do vlasti: s jednou ze svých dvou dcer, jméno neznáme, byla zabita na rozkaz Lýsiův, který v ní viděl spojence Démétriova (srov. o královně a jejích dětech roku 172). Ariaráthés V. získal na Lýsiovi matčiny ostatky a pochoval je v Mazakách vedle otcových.
• Víme pouze o jedné dceři královny Antiochidy II., o Stratoníce IV. Ta však byla roku 188 zasnoubena (n. už provdána) za Eumena Sótéra a později za jeho bratra Attala Filadelfa; snad měla Antiochis II. ještě jednu stejnojmennou dceru, Stratoníku V.?
V téže době si vzal život jedem Ptolemaios Makrón, stratégos Koilé Syrie, kdysi ptolemaiovský stratégos Kypru (srov. rok 168). Podlehl jakýmsi dvorským půtkám o moc, bližšího není známo nic. Nástupcem ve zmenšené stratégii (viz výše) se stal Prótarchos, podle jiného zdroje Gorgiás.
Ptolemaios, bývalý seleukovský stratégos Kommágény (viz předešlý rok), vpadl do Kappadokie, do jejího kraje Melitény. Odtud byl králem Kappadoků Ariaráthem V. vyhnán. Ve své Kommágéně se však udržel a ke konci vlády si dokonce přivlastnil královský titul (vládl do roku asi 130). Pravděpodobně v téže době skončily poslední mocenské vazby Armenie a jejích dynastů na Seleukovce.
Ptolemaios VI. Filométór I., který se s římskou podporou dostal na Kypros (viz předcházející rok, mechanismy však neznáme), se v květnu (před 29.) vrátil do Alexandreie, kde již mezitím vypuklo povstání měšťanů proti jeho bratrovi Euergetovi II. Na římskou přímluvu ušetřil Filométór I. bratrův život a uvolnil mu jako samostatné království Kýrénu s Libyí.
Snad někdy po t. r., nejpozději asi roku 145, se usnesla skupina ptolemaiovských "dělostřelců" v Pafu poctít svého velitele rodem z Patar, jméno ztraceno, který sloužil podle všeho Filométorovi. Patřil zřejmě v královském vojsku mezi hodnostáře vysokého ranku "arcibodyguardů/archisómatofylakes", byl zřejmě též velitelem ptolemaiovských sapérů na ostrově/architektón a šéf dvou střeleckých oddílů/afetai obsluh katapult/petrobolikoi. Zachovaná stéla z Pafu má ulomený začátek dekretu věnující vyznamenanému zlatý věnec a obraz/anatheinai eikona graptén vystavený pak v pafském chrámu Afrodíty.
Vyhnanec Ptolemaios VII. Euergetés II. odešel do Kýrény, kde vládl do Filométorovy smrti roku 145. K rozdělení říše došlo někdy mezi červencem a 13. srpnem a zda u toho byli v Alexandreji římští emisaře, známo není. Kudy do Kýrény dorazil, nevíme. Podle jedné citace z jeho jinak ztracených poznámek, které publikoval, prošel na Peloponnésu horskou zkratkovou trasu z Argu do Korintha/Kontoporeia s pramenem studené vody kdesi pod vrcholem. Kdy se tak stalo, nevíme, možná, že právě v této době.
V Alexandreji pak až do roku 145 spoluvládli podruhé Theoi Filométores I., Bohové milující matku I. (první vláda v letech 176 až 170), čili sourozenci a manželé Filométór I. s Kleopatrou II. 19. dne měsíce epeif či epifi, tj. 13./17. srpna, vydali Filométores I. dekret o amnéstii. Nějaký čas drželi dvůr v memfidském Sarápeiu. Dioikétem Ptolemaia VI., doloženým od t. r. do roku 142, byl Dioskúridés, po jednom z rodičů Egypťan, zřejmě druhý v této posici, srov. rok 186.
Na konci tohoto nebo na začátku následujícího roku se Filométorům I. v Memfidě narodil syn Ptolemaios Eupatór. Novodobá historiografie mu nepřidělila dynastické číslo, třebaže s rodiči nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru v letech asi 153 až 150, viz o jeho dataci u roku 153.
• Na rozdíl od číslování Kleopatry VIII., všeobecně vedené jako Kleopatrá VII., jsme se v CSD neodvážili přidělit kralevici jméno Ptolemaios VII. Eupatór, neboť bychom museli "přečíslovat" všichny ostatní Ptolemaiovce, což by byl zásah do zaběhlých zvyklostí velký (u Kleopatry to tolik nebolí, poněvadž byla panovnicí poslední).
Na Théře, který držela ptolemaiovská posádka, se domohli nejméně 64 vojáci garnisonu, aby jim královská správa přidělila pozemky s průměrným ročním výnosem 111 drachem. Schvalující dopis Ptolemaia VI. z 15. audnaia jeho osmnáctého roku/c. 13. srpna 163 stratégovi Apollóniovi má na zachovaném nápisu z Théry přiložen jmenný seznam žadatelů a další seznam 168 vojáků, kteří v letech 163 až 159 přispěli šestnácti drachmami na zvelebení gymnasia.
Z rozpětí let 164 až 162 pocházejí suplikace egyptských dvojčat, Sarápidových kněžek jménem Thaués a Taús/didymai kai leitúrgúsai en tó pros Memfei megaló Sarápieió. Dvakrát prosily vedení memfidského chrámu, správce jménem Achomarrés/epistatés tú hierú, aby jim vydal potraviny, na které mají nárok. Potřetí se obrátily s žádostí o pomoc přímo na krále Filométora a královnu Kleopatru, když pobývali v Memfidě, a podle všeho pochodily.
Konsul Iuventius Thalna, vlivný římský politik, srov. rok 168, pacifikoval na Korsice po dlouhé válce, viz rok předešlý, vzbouřence, za což se mu dostalo senátní pocty. Během obětování nastala prý na ostrově tma, konsul rozradostněn po přečtení zprávy z Říma, že mu byly senátory odhlasovány děkovné suplikace, před obětní pánví zkolaboval a zemřel.
Narodil se M. Aemilius Scaurus, politik a řečník, cos. roku 115 a cens. roku 109, zemřel roku 89. Počítán byl celý život k vůdcům ultrakonservativní senátorské frakce. Jeho stejnojmenný šlechtický otec byl ovšem zcela na mizině a na člověka svého stavu, ba dokonce senátora, se živil prapodivně: prodával a možná i vyráběl dřevěné uhlí, byl uhlířem, lat. carbónárius, řec. anthrakeus n. anthrakopólés; obchodování přitom senátorům bylo zakázáno, takže business musel někdo za něho provozovat.
Syn po otci zdědil šest otroků a 35 tisíc séstertiů; bída, z níž se vypracoval. M. Aemilius vynikal dovedností zakrývat vlastní poklesky, takže mu prošlo mimo jiné i to, že mnohem později vzal peníze od Numiďana Iugurthy. Presentoval se přitom jako sloup morálnosti a právnosti, srov. rok 161, kde o jeho dozoru nad skromnou životosprávou lidu římského.
Když zastával konsulský úřad a na sněmovišti před ním nepovstal praetor P. Decius, potrhal mu šat, rozbil úřední sedačku a zakázal Římanům k praetorovi chodit pro rozsudky, třebaže to byla jeho funkce, viz rok 115 a 112sqq. Sloužil v mládí v Hispániích a pod konsulem L. Aureliem Orestem roku 126 na Sardinii.
Konsul Ti. Sempronius Gracchus operoval t. r. na Sardinii, kterou pacifikoval a zřejmě z velké části vylidnil; srov. jeho působení na ostrově roku 177sq. Přivezl totiž s sebou do Říma tolik zajatců, že se jejich prodeje protáhly na tak dlouho, až se z toho stalo pro podobné situace přísloví "Sardové na prodej/Sardí vénálés"; událost se mohla vztahovat už k prvnímu Gracchovu konsulátu, viz rok 176.
Gracchus organisující pak v Římě volby svých nástupců, se dopustil procedurální chyby, o níž se dozvěděl až po přečtení jakéhosi spisu: že totiž ten, který připravuje volby, nesmí mít pronajatý stejný dům či nesmí obývat stejný stan, kterého užíval pro věštebné účely za svého úřadu. Napsal o prohřešku augurům a konaly se pak proto volby konsulů nových, viz jména roku následujícího.
O megalésiích t. r. presentoval P. Terentius Afer svou třetí komédii Heauton timórúmenos/Sebetrapič, převod zřejmě díla Menandrova (latinský text podržel řecký název).
************************************************************
162.
Ol. 154, 3
150 SE
86 AE
(Poseidónios)
a. u. c. 592
P. Cornelius Scipio Nasica (Corculum) a C. Marcius Figulus I. (odvoláni asi již v březnu z provincií pro procedurální chybu během obětin za voleb v Římě a nahrazeni, viz rok předešlý)
P. Cornelius Lentulus a Cn. Domitius Ahenobarbus
************************************************************
Třebaže seleukovský regent Lýsiás ihned poslal do Říma s omluvou za vraždu Cn. Octavia (viz předešlý rok), senát nereagoval vypovězením války, byla to jedinečná causa belli, nicméně využil události bez zaváhání lstivěji: s pomocí svého přítele a Filométorova vyslance Menylla z Alaband a dalších oddaných Hellénů, mimo jiné Polybia Megalopolského, se Démétriovi (I.), synovi Seleuka IV. Filopatora, „podařilo“ uprchnout z římské internace, kde byl od dětských dnů jako rukojmí svého otce (od roku 187, viz).
O vyslání do Syrie, aby mohl uplatňovat svůj nárok na trůn, žádal senát už před rokem, ale oficiální stanovisko senátorů bylo tehdy i nyní záporné: lépe se jim manipulovalo dětským vládcem jako s regentem než s králem dospělým a rovněž odmítli Démétriův požadavek, aby už po splnění všech mírových podmínek konečně přestal být rukojmím.
Polybios, podle historikových slov (stále žil jako rukojmí v Římě), mu nedoporučil obracet se podruhé na senát s prosbou o propuštění, aby "nezakopl podruhé o stejný kámen/mé dis pros ton auton lithon ptaiein". Místo toho, aby "podnikl něco hodného královské důstojnosti/tolmán ti basileiás axion". Démétrios, který už tehdy hodně pil, přesto znovu žádal o propuštění, neboť senát přeci uznal chlapeckého Antiocha V. a toho rukojmí nebyl, a znovu byl odmítnut (i když byl do jisté míry v právu).
Na základě rad se svým důvěrníkem Apollóniem a Diodórem, svým pěstounem/trofeus, který se právě vrátil ze Syrie a ujišťoval prince o labilní posici Lýsiovy vlády a chaosu tam po Octaviově vraždě, rozhodl se pro útěk z Říma. Z celé princovy suity o akci věděli pouze Apollóniovi bratři Menestheus a Meleagros, synové seleukovského dvořana Apollónia v éře Seleuka IV., ale za Antiocha IV. usazeného v Mílétu (týž jako stratégos Koilé a Foiníkie?). Aby do spiknutí byl zasvěcen rozhodujícím způsobem též Menyllos, byla rada Polybiova, tehdy právě chorého (nemocí diplomatickou?).
Pod záminkou lovu unikl nenápadně z hostiny, kterou pořádal, s několika přáteli k moři: byla to skupina osmi mužů s pěti otroky dospělými a třemi ještě chlapci. Přes Ostii pokračoval karthaginskou lodí sloužící obvykle k dopravě státních obětin do Tyru najatou Menyllem, do Lykie; kapitán lodi žil v představě, že Menyllos posílá do Alexandreie nějaké vojáky. Z Lykie poslal senátu vysvětlující dopis, že nemá nic proti chlapci Antiochovi Eupatorovi, ale proti Lýsiovi.
Sám od sebe se senát o útěku dozvěděl až pátého dne a poslal za ním Ti. Sempronia Graccha, L. Cornelia Lentula a Servilia Glauciu, aby se ho pokusili zadržet a když ne, pak aby z Anatolie, kde měli zkontrolovat průběh kappadocké války, viz rok následující, aby sledovali, co se bude dít. Z Lykie plul princ do Tripole ve Foiníkii, kde najal žoldnéře, z jakých zdrojů, nevíme (opět attalovských?), a s nimi postupoval na Apameiu Syrskou, kterou obsadil.
Podle jedné pramenné verse se mu Lýsiás s mladým Antiochem vzdali a Démétrios je dal žoldnéři zavraždit. Podle jiné došlo na podzim v královském seleukovském vojsku k puči, v němž byl regent Lýsiás s králem Antiochem V. Eupatorem (asi 10) vojáky jat a nabídnut Démétriovi, ale ten je nechtěl vidět, a tak je oba zavraždili; vůdce rebelie neznáme. Poslední dochované datum vlády nezletilého Antiocha Eupatora je z Babylónie ze 17. tašrítu/16. října.
Hérákleidés, který byl u dvora v Antiocheji, unikl s rodinou Antiocha IV. Epifana, z níž známe vdovu a Epifanovu sestru, královnu Láodiku IV., která již byla vdovou (ale i sestrou) králů Antiocha a Seleuka Filopatora, dvou starších synů Antiocha Velikého, a její a Epifanovu dceru Láodiku VI., která se později, někdy po roce 150, stala manželkou krále Mithridáta Euergeta jako královna Láodiké II. Pontská a byla matkou pověstného Mithridáta Eupatora. O osudu Hérákleida viz rok následující a 153.
Někdy v této době, po smrti Antiocha Eupatora, byl Démétrios I. Sótér (c. 25) všeobecně v Syrii uznán za krále a provolán rovněž vojskem (vládl do roku 150; přízviskem Sótér/Spasitel, ho oslovili „Babylónci“, tj. obyvatelé Seleukeie na Tigridu, viz rok následující). Démétriův vyslanec Ménocharés ujistil Ti. Sempronia Graccha, s nímž se setkal kdesi v Kappadokii, srov. zde výše a roku 160, o králově oddanosti Římu.
Démétrios později Ti. Semproniovi ještě psal do Pamfýlie a na Rhodos, kde právě Říman pobýval, že udělá pro své uznání cokoli si Řím bude přát. Gracchus měl pak prý v Římě hlavní zásluhu na Démétriovu uznání, viz rok 160.
• Král Ariaráthés V. Kappadocký se zasnoubil a později oženil s druhou Démétriovou sestrou Láodikou Nýsou. Se starší Láodiké V., vdovou po králi Perseovi, byl Démétrios I. ženat již asi od roku 164 z Říma (viz tam).
Známá fakta však lze vykládat i tak, že se jedná o jednu a tutéž Láodiku V., která v kappadockém prostředí přijala trůnní jméno Nýsa.
V Sóféně, tj. v Západní Armenii, vypukly po smrti místního dynasty Mithridáta (vládl zde od roku 181 a mohl by být identický s jedním ze synů Antiocha Velikého, srov. rok 197) spory o nástupnictví mezi dvěma uchazeči: Mithrobúzánés se utekl k Ariaráthovi V., druhý, nám neznámý, k Artaxiovi. Artaxiás nejprve Kappadokovi nabídl, aby oba pretendenty zavraždili, každý svého, a zemi si rozdělili, to se ale Ariaráthovi nelíbilo. Artaxiás a Ariaráthés se pak dohodli na Mithrobúzánovi, kterého v Sóféně inthronisoval Ariaráthés. Doba Mithrobúzánovy vlády není známa, stejně jako osud odstaveného soka.
Poté mizí ze známých dějin armenský dynasta Artaxiás, který byl od roku 205 seleukovským stratégem a od roku 189 vládcem nad velkou částí budoucí Armenie, k níž připojil okrajové kraje Médie, Ibérie a Kátaonie. Jeho nástupce známe jen numismaticky, tzn. z mincovní ražby: Morfilig vládl do roku asi 148 (?). • Všichni tito dynastové rozšiřovali své domény a položili základ moci pozdější tigránovské Armenie.
•
Likvidací syna Antiocha IV. jeho strýcem Démétriem I. vypukla mezi Seleukovci dynastická válka vlekoucí se do konce jejich říše. Její tři fáze spočívaly v hlavní dějové linii na dědictví konfliktu sourozenců Seleuka IV. a Antiocha IV., synů Římany deklasovaného Antiocha III., viz roky 187 a 175: averse přecházely z otců na syny až k pravnukům.
• V první fázi stáli synové a vnuci Seleuka IV. (Antiochos bez kultovního přívlastku), Démétrios I., Démétrios II. a Antiochos VII. proti synům (a asi též samozvancům) Antiochovi V., Alexandrovi I. a Antiochovi VI.; tato část války o seleukovské nástupnictví skončila roku 125 smrtí Démétria II., viz tam.
• Pokračovaly boje druhé sebezničující fáze, války mezi potomky Démétria II. Seleukem V. a Antiochem VIII. se stranou Antiocha VII., s (usurpátorem) Alexandrem II. a s Antiochem IX., synem Antiocha VIII. Tato fáze skončila roku 96 smrtí Antiocha VIII.
• Závěrečný chaos navazoval na předešlé vztahy, z níž vzešly války mezi dětmi Antiocha VIII. Seleukem VI., Antiochem XI., Filippem I., Démétriem III., Antiochem XII. a Filippem II. s dětmi Antiocha IX., totiž Antiochem X. a Antiochem XIII. Viz seleukovské finále roku 64sq.
•
Král Ptolemaios VII. Euergetés II. nebyl se svým podílem na dělení říše (viz předešlý rok) spokojen a požadoval na Filométorech I. ještě Kypros; i tak byl prý jeho díl menší. Odebral se tedy do Říma, kde mimo jiné uzavřel tajný testament, jímž po jeho smrti připadne Kýréné římskému lidu. Závěť byla zveřejněna až roku 156 (viz tam).
Před senátem dokládal Menyllos z Alaband, vyslanec Filométorův, že Euergetés lže, neboť loni byl rád, že na přímluvu Římanů obdržel Kýrénu a k tomu dokonce život, ale o Kypru řeč že nebyla, viz tam. Menyllova slova dosvědčili oba Římané, kteří tehdy v Alexandreji pobývali, L. Canuleius Dives a Q. Marcius Philippus, syn stejnojmenného konsula (nijak o něm nevíme nic, než to, že se vyhnul odsouzení v jakémsi procesu a že dožil své dny v exilu v Nucerii).
Senát využil situace a vyslal komisi složenou z T. Manlia Torquata a Cn. Cornelia Meruly, která měla přiřknout Kypr Euergetovi II., řečí diplomatickou, aby "usmířila bratry" (a tím vlastně nilskou říši ještě více oslabit). O dalších hellénistických královských závětech viz u roku 133.
Aby toho však dosáhl i prakticky, dával Euergetés II. v Helladě dohromady vojsko, jehož velitelem se stal rebel Damasippos z makedonské Pelly (srov. o něm roku 163). V Peraji Rhodští Euergeta přátelsky přijali, T. Manlius s kolegou však varoval Ptolemaiovce, že na Kypr nesmí podle senátu vstupovat ve válce a tak Euergetés své žoldnéře propustil ze služby v Sídě s tím, že se s Římany zase setkají v Kýréně.
Odplul s Damasippem a Cn. Corneliem na Krétu, kde sestavili nový oddíl o tisíci mužích (obnovil smlouvy s předešlými muži?) a vypluli k Egyptu. Vylodili se u Ápidy, zatímco T. Manlius, cos. 165, plul přímo do Alexandreie, aby přemluvil Filométora k vydání Kypru bratrovi.
• Že Římané nežádali Damasippovo vydání a nechali ho v Euergetových rukách potvrzuje, že jeho loňský atentát v Pelle jim nebyl proti srsti; o dalším jeho osudu není nic známo.
Euergetova výprava na Kypr se uskutečnila až roku 158 (viz tam). Ptolemaios Euergetés vyčkával v Ápidě, ale žádná zpráva z Alexandreie nepřicházela. Ani když se tam vypravil druhý z Římanů. Vyslanci senátu byli totiž na Nilu opulentně hoštěni Ptolemaiem Filométorem, vlastně zdržováni; viz dále rok následující.