149-146

149.

Ol. 157, 4

163 SE

99 AE

(Mikión či Faidriás, srov. předešlý rok) | (Lýsiadés II.)

a. u. c. 605

L. Marcius Censorinus a M’. nebo M. Manilius (?)

************************************************************

Ve Spartě bylo odsouzeno 24 občanů, mezi nimi Menalkidás, za protiachájskou činnost na smrt (srov. předešlý rok). Úředníci umožnili odsouzeným útěk do Říma. Celý spor se točil kolem vztahů Sparty k Megalopolským (srov. rok 164).

Koncem září se stal stratégem spolku Achajů Dámokritos. Zemřeli Diaios, děd posledního stejnojmenného spolkového stratéga (viz rok 148) a hanebnostmi proslulý Kallikratés (srov. např. rok 167); jeho obrazy prý byly hned nahrazovány Lykortovými, stratéga z federální éry před rokem 168 a otce Polybiova, který se mezitím v italském zajetí vypracoval mezi římskou elitou k významné posici. Spor spolku se Spartou sice v Římě senát nerozhodl, ale jeho sympatie ležely na straně Lakedaimonských. Římany Achajové roztrpčili.

 

Andriskos, vydávající se za Perseova syna Filippa (viz rok 165), odešel z Mílétu do Býzantia, viz rok 151. Měšťané ho přijali s poctami, za což byli pak Římany potrestáni, a od nich putoval k thráckému dynastovi Téréovi V. Térés ho rovněž přijal na úrovni, dal mu stovku vojáků a doporučil dalším dynastům, aby Pseudofilippa podpořili (srov. rok 177). Térés byl ženat s jedinou dcerou Filippa V. a mohl tedy být i Andriskovým otcem (?). Od nich dostal dalších sto vojáků a dynasta Barsabás se svými Andriska doprovodil do Makedonie. Andriskos pak porazil milici I. makedonské meris v Odomantice a brzy na to II. meridy. Lžifilippos Andriskos se rychle stal pánem celé Makedonie. V Pelle se dal provolat králem Filippem VI. (vládl jen jeden rok).

[Dnes již nelze stanovit, nakolik byla hnutí Andriskova, později Aristoníkova roku 133nnásl. nebo Saumakova roku 108n. národní či sociální, který z komponentů převažoval, srov. rok 166]

Andriskovi Makedonci porazili praetora P. Iuventia Thalnu s jednou legií a Filippos VI. se vypravil do Thessalie; Thessalové volali o pomoc Achaie. Kartháginci mu údajně měli ve své kritické situaci slíbit loďstvo: snad poslední zoufalá snaha o protiřímskou koalici. Jejich boj s Římany skončil už roku následujícího a dává se mu označení čtvrtá válka makedonská. Usurpátor nebyl dobrým vládcem, spíše sociálním snílkem: zabavoval majetky bohatých Makedonů, vymýšlel obvinění a hubil prý i své přátele. 

 

V Bíthýnii Níkomédés, prvorozený syn Prúsiův, otcem poslaný někdy před rokem 150 do Říma, měl být z Prúsiova rozhodnutí odstraněn. Níkomédés měl vyjednat u senátu odpuštění výplaty kontribucí pro Attalovce z roku 154. Římané to odmítli a pro ten případ měl vyslanec Ménás, který Níkoméda doprovázel, korunního prince zavraždit. Ménás si však Níkoméda oblíbil a spřátelili se. V Římě se vyslanec domluvil s Androníkem, vyslancem krále Attala Filadelfa, svým diplomatickým oponentem, a ukuli spiknutí: s Níkomédem a s attalovskou pomocí odjeli z Itálie. V épeirské Bereníce přijal Níkomédés II. Epifanés (c. 50?) královský titul a diadéma (vládl do roku 95). Při vylodění zřejmě na pergamském území dostal k disposici oddíl pěti set vojáků poskytnutých Androníkem. 

Attalos Filadelfos se na Androníkovu přímluvu Níkoméda ujal a jeho jménem požadoval na Prúsiovi Kynégovi několik měst a polností pro jeho vlastního syna. Když Prúsiás odmítl, vypukla válka. Prúsiás byl v poli poražen a poslal do Říma se stížností. Neměl však u senátu již tu váhu jako před dvaceti roky, tříčlenná ledabyle sestavená zprostředkovací mise smír mezi otcem a synem nevyjednala. • Diplomatickou trojici tvořil jinak neznámý M. Licinius (celé jméno neznáme), který trpěl pakostnicí a nechodil/anthrópos podagrikos, L. Publicius Malleolus (podle jiného zdroje to byl L. Manlius Vulso), který v Římě proslul pitomostí/anaisthétotatos, a A. Hostilius Mancinus se zjizveným obličejem, což prý měl od střešní tašky, která mu spadla na hlavu; jak to bylo pravděpodobněji, viz v indexu s. v. sex (1). 

Prúsiovi pomohl pouze jeho zeť Diégylis, srov. zde níže, oddílem pěti set Thráků a s nimi se král uzavřel na akropoli Níkaie. Když Římané odešli s nepořízenou, přestěhoval se Prúsiás z Níkaie do Níkomédeie, ale mešťané, jimž Prúsiás dlouho ležel v žaludku, otevřeli brány jeho synovi, a na jeho pokyn byl starý král ubodán v Diově chrámu, kam se za revolty uchýlil.

Prúsiás II. Kynégos (c. 70?) vládl od roku 182. • Jeho první ženou byla sestra krále Persea Apamé (IV.), druhou Ditizélé II., sestra Thráka Diégylia, jenž nakonec zůstal jediným Prúsiovým spojencem. Prúsiás byl všeobecně neoblíben, označován za nevzdělance, nevychovance, změkčilce, člověka k tomu nepohledného. 

Zároveň s králem Kynégem byl zabit jeho mladší syn Prúsiás Monodús, který byl otcem určen k nástupnictví (Monodús značí, že měl zuby jako Pyrrhos nebo zcela vypadané, tzn. proto asi Jednozubý; zuby ve dvou řadách měla pontská princezna Drypetiné, viz rok 66).

O reakci Diégylia viz rok 144. Diégylis proslul zhovadilou krutostí na zajatcích i poddaných. Jeho pověst dosáhla úrovně Falarida Akragantského a Apollodóra Kassandrejského, srov. rok 569 a 278. O své svatbě dal v oběť roztít náhodně lapené dva hellénské bratry cestující z Attalova království. Byl to rovněž rituální čin jistého thráckého kultu jako v případě Kotya I., srov. rok 383, popř. Klearchův příběh z roku 403?  

Podle jiné chronologie bíthýnských králů vládl Níkomédés II. Epifanés jen do roku 128 n. 127, Níkomédés III. Euergetés po něm do roku asi 94 a po něm Níkomédés IV. Filopatór do roku 74. 

 

V Syrii po prvotním nadšení z nového krále přišlo zklamání. Alexandros I. se správě říše nevěnoval, zanedbával zcela horní satrapie permanentně ohrožované sílícími Parthy a iredentou lokálních dynastů. Za Alexandra též přešla řevnivost foiníckých států na moři Aradu/dn. Arwád a Marathu/dn. Amrít v SYR v otevřené nepřátelství. Dlouho pod personální unií v královládě se oba městské státy za Antiocha III. oddělily. Marathos začal prosperovat, Aradští žárlit. Uplatili Alexandrova ministra Ammónia třemi sty talenty, aby Marathos dal obsadit královskými jednotkami a vrátil jeho území Aradu.

Ammónios poslal s vojáky jistého Ísidóra, ale Marathští ho do svých zdí nevpustili. Sami poslali do Aradu deset vyslanců s nejstaršími sochami svých bohů, aby vyjednali mír mezi městy. Sochy před Aradem dav rozbil, posly zavřel a později zavraždil. Pokoušeli se pak jménem zavražděných dopisy přesvědčit, že oddíl vojáků, který do Marathu dorazí, jde jeho obyvatelům na pomoc. Lest prozradil jakýsi námořník a jak to celé dopadlo, nevíme. Válka obou měst svědčí o neschopnosti Alexandra I. nastolit v jádru své říše zemský mír. O osudu obou měst viz rok 144sq.

Z behistúnské skály v Médii známe jméno Alexandrova vojenského přidělence pro seleukovský Východ, pro Horní provincie. Nápis z roku 164 SE/148- pořídil jistý Hyakinthos, syn Pantauchův, "za spásu Kleomena, který je přes záležitosti Horních satrapií/hyper tés Kleomenú tú epi tón anó satrapeión sótériás".  

 

Na začátku roku vypukla třetí, celkově ale čtvrtá a poslední válka púnská (trvala do roku 146; viz roky 264 nn., 238 n. a 218 nn.). Senát vyslal oba konsuly do pole s utajovaným pokynem vyvrátit Karthágo. Na Afriku směřovalo osmdesát tisíc vojáků pěchoty, čtyři tisíce jezdců, padesát válečných pentér a nesčetně plavidel dopravních. Púnské vyslance Giskóna zvaného Strytanos, Hamilkara, Misda, Gillimu a Magóna snažící se válku odvrátit senát balamutil  podmínkou, že musejí konsulům, tou dobou ještě na Sicílii, dodat do Lilybaia do třiceti dnů tři sta dětí z předních kartháginských senátorských rodin jako rukojmí: dostali je a cenou za to bylo zachování púnské autonomie a soukromých majetků, nicméně poslušnost rozhodnutím konsulů.

Rukojmí pak putovala v doprovodu Q. Fabia Maxima Aemiliana ze Sicílie do Říma, kde byli uvězněni, možná v Ostii, na zakotvené hekkaidekéře, zřejmě letité součásti makedonské kořisti (patřila asi k lodím, které si směl roku 196 ponechat Filippos V. a do Říma se dostala po likvidaci Perseově).   

Púnové napodobili Utiku, která odpadla od Kartháginců ještě roku předešlého a vydala se Římanům pod ochranu; garantovat poddanství mělo dalších sto rukojmí. Římané asi v lednu konali u Tarenta hry na počest podsvětního Díta jako přesně před sto lety za první války púnské a pak se pod konsulem Maniliem vylodili v Africe, jeho kolega Marcius velel námořním operacím.

Zoufalí Kartháginci se pokoušeli dále vyjednávat s Římany, kteří se mezitím vylodili v Utice. Když jim jako podmínku míru dal konsul Marcius Censorinus příkaz vydat všechny válečné stroje a údajně i výzbroj, udělali to a sami to dovezli do římského ležení; bylo to prý dvě stě tisíc výzbrojí/panopliá a dva tisíce katapult s municí. Římané ale chtěli válku stůj co stůj a když Kartháginci odmítli neuvěřitelnou podmínku přestěhovat své město o osmdesát stadií/asi patnáct kilometrů do vnitrozemí, dostali latinští imperialisté definitivní zelenou. 

Karthágincům velel v poli Hasdrubal s přezdívkou Boétharchos/"Kapitán", který zničil před dvěma roky púnskou armádu ve válce s Masinissou, za což měl na krku rozsudek smrti, nyní odvolaný. Dal dohromady armádu o dvaceti tisících mužích, s nimiž tábořil před městem, a ovládal velkou část púnského zázemí. Vojenským velitelem města byl určen jiný Hasdrubal, syn Masinissovy dcery. Řídil obnovu výzbroje: Kartháginci údajně denně vyrobili sto štítů, tři sta mečů, tisícovku šípů do katapult, pět set oštěpů a kopí. 

Válka byla vedena ve znamení jasné převahy Římanů, třebaže měli zkraje problémy se zásobováním, a v obléhání důmyslných hradeb byli bezdradní. Kartháginci neměli v podstatě spojenců. Byla to válka totální a Púnové propustili i otroky na svobodu a dali jim zbraně. Hasdrubal porazil Římany pod konsulem Maniliem u města či pevnosti Neferis poblíž Karthága, na ústupu je napadl bojovný Himilkón (jiný zdroj ho jmenuje Hamilkar) řečený Fameás v čele spojeneckých libyjských jezdců. 

Po smrti Masinissově, viz zde níže, se však Fameás po rozmluvě se P. Corneliem Scipionem Aemilianem (s pozdějšími přívlastky Africanus Numantinus), který v armádě sloužil jako vojenský tribun, rozhodl přidat se svými jezdci k Římanům. Senát ho v Římě, kam odplul se Scipionem (36), jehož původ a vojevůdcovská zdatnost zastiňoval na bojišti oba konsuly, obdaroval purpurovým pláštěm, fešnou výstrojí a výzbrojí, deseti tisíci drachmami, stříbrným stolovacím nádobím/argyróma za jedno sto min a plně vybaveným stanem k tomu. Pak se vrátil do války.  

 

Koncem roku zemřeli římský velkostatkář a ultrakonservativec M. Porcius Cato Censorius (ročník 234) a numidský král Masinissa (ročník snad 243), vlastní původcové poslední púnské války (Masinissa vládl od roku 205, od roku 202 sám, viz). Cato byl téměř padesátkrát hnán před soud, ale nikdy odsouzen nebyl; sám byl rovněž žalobmilovný, pronásledoval obohacování vojenských velitelů ve válkách, nespravedlnosti vůči spojencům a soudil se ještě v posledním roku svého života. Možným důsledkem jeho činnosti byl zákon, velmi liberální, o vydírání provinciálů, viz zde níže.

Masinissa odkázal synům, prý jich měl 54, společnou královládu, ale o jejím vykonávání měl rozhodovat P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, jak jim stačil oznámit. Nařídil jim, aby se drželi spojenectví s Římany a z nich rodu Corneliů Scipionů (Scipio Aemilianus musel být významně mladší, než Masinissovi dědici). Krále Africanus nezastihl na živu a z množství synů vybral Říman tři, a to jeho vlastní. Nedělil však království územně, nýbrž podle vládních kompetencí (soudy, armáda etc.). Masinissu pochovali v jeho královské residenci v městě Thugga/řec. Tókai, d. Duqa v TN, do roku 46 v království, pak v provincii, a Micipsa zde zasvětil otci chrám.

Numidie byla tedy opět rozdělena, a to mezi Masinissovy syny Micipsu (dostal Cirtu s palácem), Gulussu (armádní velitel Numidů) a Mastanabala (soudnictví nad klany). Brzy však vládl Micipsa v celé Numidii sám. Způsob, jakým toho dosáhl, neznáme, bratři údajně onemocněli a zesnuli (vládl do roku 118). • Masinissa, který ještě krátce před smrtí porazil Karthágince v poli, viz zde výše, měl posledního potomka jménem Methymnatos, podle jiných Sthemban/Sthembanos n. Mathumannus, ve svých 86 letech (pokud zemřel v devadesáti). Cato Censorský měl posledního syna ve svých osmdesáti letech ze Salonie, dcery svého klienta Salona: rod Porciů se tak rozdělil na Liciniany a na Saloniany, k nimž patřil i děd Catona Utického.

 

V Římě byl z iniciativy tribuna lidu L. Calpurnia Pisona Caesonina, neúspěšného praetora roku 154 v Zadní Hispánii (viz rok 153), vydán zákon proti vydírání v provinciích a pro jeho dodržování byl vytvořen stálý soudní orgán (lex Calpurnia de repetundis): začal působit první ze stálých trestních soudů (quaestiones perpetuae), a to při žalobách z vyděračství při správě provincií (quaestiones de repetundis). Trestem pro usvědčené byla pravděpodobně pouze peněživá pokuta, srov. rok 100. Roku 123 byl zákon návrhem praetora M'. Acilia Glabriona utužen protiaristokraticky, když lex Acilia repetundarum/Aciliův zákon o náhradě vydíraných peněz nově stanovil, že soudci ve věci přehmatů a vydírání provinčních úředníků i nad senátory budou rytíři.

Na konci republiky fungovalo osm stálých soudů: pro úkladné vraždy, travičství, malversační podvody, pro uplácení ve volbách, zpronevěru, velezradu a pro násilí. Stálým předsedou soudů byl zpravidla praetor.

 

Snad t. r. nebo až 146 konány druhé stoletní hry, ludi saeculares, viz rok 249. Pravděpodobně se měly konat roku 49, ale přišla do toho další občanská válka a uspořádal je s novou choreografií až Augustus roku 17, viz.

 

************************************************************

148.

Ol. 158, 1

Orthón ze Syrákús

164 SE

100 AE

(Lýsiadés II. či Mikión, srov. předešlý rok) | (Archón) 

a. u. c. 606

Sp. Postumius Albinus Magnus a L. Calpurnius Piso Caesoninus

Rok 1 makedonské provinční éry

************************************************************

Král Attalos II. Filadelfos se jako římský spojenec vypravil s loďstvem proti Andriskovým Makedoncům, viz rok předešlý. V součinnosti s ním postupoval se dvěma legiemi praetor Q. Caecilius Metellus zvaný od nyní Macedonicus (a viz rok 143 a ještě později se stal protivníkem bratří Gracchů a roku 131 ho proslavila řeč za závaznost římských manželství).

V Makedonii byl v bitvě u Pydny (kde před dvaceti roky zanikla makedonská nezávislost, srov. rok 168) zradou stratéga Telesta, kterého umluvili Římané, král Filippos VI. alias Andriskos poražen a prchnul do Thrákie. Dynasta Byzés ho odtud vydal praetorovi Q. Caeciliovi Metellovi. Po Římanově triumfu byl v Římě popraven, viz rok 146. Na východě Makedonie, v I. meridě kolem řeky Nestos, se návazně prohlásil králem Makedonců další údajný syn Perseův Alexandros VIII. Byl zahnán praetorem Q. Caeciliem a utekl se k Dardanům, kde zmizel z dějin (srov. rok 165).

Římané uspořádali Makedonii nově: jednotlivé republiky/merides a jejich vlády/synedrové byly zrušeny (viz rok 168) a zavedli přímou správu provinční. Tento rok je začátkem makedonské provinční éry (začala 1. diem; makedonští králové žádnou vlastní éru nepoužívali, ale počítali podle svých individuálních vlád). K provincii Macedonia připojili Římané část Illyrie (srov. rok 167) a z Épeiru Molossii (srov. rok 157). V čele provincie stál praetor s prokonsulskou pramocí. Merides zůstaly správními útvary se zachováním lokálních sněmů/synedria. Od dob Augustových a jeho vladařského kultu měla celá provincie spolek/koinon, v jehož čele stál velekněz/archiereus tú koinú tón Makedonón. Později jeho členové/démos vybírali radu/búlé a vedle velekněze/archierea fungoval archierarchés tón Sebastón, archiereus kai agónothetés a makedoniarchés kai agónothetés.

Pravděpodobně z území spolku Épeirótů z roku 167 (srov. rok 232) zřídili Římané svou další provincii Epirus.

 

Na jaře vystoupila Sparta opět ze spolku Achajů. Achajský stratégos Dámokritos však Lakedaimonské přesvědčivě porazil v bitvě, v níž prý na sparťanské straně padlo přes tisíc mužů! Až do podzimu pak Achajové plenili celou Lakóniku. Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, a to již podruhé, byl Dámokritos pokutován vysokou částkou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu.

Na podzim se vrátil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus a Achajové domluvili se Sparťany příměří. Protože však byli Sparťané zcela vyčerpáni válkou, chtěli si prostředky na ní opatřit loupeží: Menalkidás, jejich vůdce a nedávno stratégos spolku Achajů, přepadl město bývalých perioiků (srov. rok 188) Iasos, který byl v létě obsazen Achaji, a vyloupil ho. Spartský sněm akci neschválil a Menalkidás se zbavil života jedem. • Lze předpokládat, že ve Spartě právě převládl trend protioligarchický.

V této šesté a poslední válce achajsko-lakedaimonské, která trvala vlastně až do roku 146, byli Sparťané od začátku v defensivě a odkázáni na Římany. Čtyřicet let byl ve Spartě klid (pátá válka skončila roku 188).

 

V Armenii skončila vláda jistého dynasty Morfiliga, který byl u moci od roku asi 162 a známe ho jen z mincí. Následoval (?) jeho syn Artavasdés I. Armenský (vládl do roku 97).

 

V Karthágu byl ve druhém roce poslední války púnské pro údajnou zradu zabit Masinissův vnuk Hasdrubal, vrchní velitel Púnů ve městě: podivný Hasdrubal Boétharchos, velitel polních jednotek, ho totiž křivě obvinil, že město zradil Gulussovi, svému strýci, takže ho několik radních ubilo přímo v jednací místnosti nohami od židliček (Hasrubal s Numidem dvakrát vyjednával o přímluvě u Římanů). Římané dobyli Neápoli jižně od Clupea (buď je prameny myšlena tato, nebo ta, která později na břehu Syrty dostala lat. jméno Leptis Magna).

Konsulovi Pisonovi Caesoninovi se však nedařilo, stejně jako předtím v Hispánii, Masinissovi synové do pole nevytáhli, vyčkávali, a od Gulussy přešel ke Karthágincům velmož Bithyás s osmi sty jezdci. Púnové vyslali posly k Maurům, kteří si udrželi nezávislost na Numidech, a dokonce do Makedonie k Andriskovi, aby získali spojence proti Římu. L. Calpurnius Piso se pokoušel dobývat pobřežní města. Neúspěšně, celé léto se pokoušel o Hippón diarrhos (někdy: Hippagreta, pl.), ale před jeho hradbami byli poraženi Hasdrubalem Boétharchem, který loni dvakrát v poli porazil konsulské vojsko Maniliovo.

Velitel loďstva byl praetor L. Hostilius Mancinus, cos. 145, který řídil obléhací práce kolem Karthága. Na začátku následujícího roku se při pokusu o vpád do města dostal se svými vojáky do svízelné situace a Římany zachránilo připlutí Scipionovy flotily, které je vzalo na palubu.  

 

V Itálii byla dokončena silnice Postumiova/via Postumia z Aquileie přes Veronu a Cremonu do Genuy, tj. do Janova; srov. rok 41. Po špatných zprávách z Afriky konsulem na příští rok zvolili Římané po nátlaku "lidu" P. Cornelia Scipiona Aemiliana (37) ucházejícího se o aedilitu; konsulský věk po praetuře byl 43 roky. Ani nebylo o provincie losováno, lid přiřkl Afriku Scipionovi Aemilianovi. 

 

************************************************************

147.

Ol. 158, 2

165 SE

101 AE

(Archón) | (Epikratés I.) 

a. u. c. 607

P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus a C. Livius Drusus

************************************************************

V létě se v Korinthu konala konference spolku Achajů, Římanů a Sparťanů, kteří byli připuštěni jako jednací strana. Jménem římské senátní delegace vystupoval L. Aurelius Orestes, cos. 157: požadoval na Achajích uvolnit ze spolku státy Korinthos, Argos, Orchomenos, Spartu a Hérákleiu na Oitě. Na sněmu došlo k lidovému vzbouření proti Římanům a Sparťanům a jejich vyslanci byli uraženi nebo dokonce potlučeni, což napřesrok Římané vzali za záminku k vypovězení války.

Spolek ihned poslal do Říma posly s omluvami. V čele vyslanců byl Theáridás, bratr Polybiův. Cestou potkali další legáty senátu, které vedl S. Iulius Caesar, pověřený uklidněním situace v Helladě. Jeho mírnost na jednáních v Aigiu však byla Achaji špatně vykládána a na konci září si zvolili novým stratégem Kritoláa, exponenta radikálně protiřímské strany, do níž dále ze známých politiků ještě patřili Diaios a Dámokritos. Cítili se podle všeho na koni, neboť viděli Římany právě angažované ve válkách v Africe a Hispániích. 

S. Iulius Caesar svolal ještě na podzim konferenci o Spartě do Tegeje, kam se dostavil z Achajů Kritoláos sám a na poslední chvíli, ostatní setkání bojkotoval, a ještě k tomu tvrdil, že nemá zplnomocnění od spolku. Tím také tato konference byla neúspěšná a válka spolku se Spartou nebyla ukončena (třebaže t. r. nebyly vedeny žádné vojenské akce, poněvadž panovalo příměří).

Kritoláos pak cestoval všude možně, radil úředníkům nevymáhat dluhy, dlužníky netrestat vězením, čekat na výsledek války. V zimě se v diplomatických jednáních Achajů, kteří se již rozhodli pro rozchod s Římany, připojily na jejich stranu spolky Eubojů, Fóků, Lokrů a Boiótů, kde byl právě boiótarchem (?) jistý Pýtheás (srov. rok 171), bohatý muž a kdysi přítel krále Eumena a jeho bratra Filetaira. Jednání o případném spojenectví s Achaji v Thessalii však úspěšná nebyla. Pýtheás, syn Kleomnástův, byl bratrem athléta Akastida

 

V Syrii se situace Alexandrovi Balovi vymkla z rukou. O sympatie svých attalovských, kappadockých a ptolemaiovských protektorů již přišel. Na jaře vyplul z Knidu, viz rok 150, nejstarší syn Démétria Sótéra Démétrios (c. 15) a se žoldnéři najatými na Krétě se vylodil v Kilikii. Jejich velitelem byl Lasthenés z Knóssu. Proti tomuto Démétriovi (II.) se s armádou vypravil král Alexandros I. alias Balás. V Palaistíně se na Démétriovu stranu postavil Apollónios, Alexandrův stratégos v Koilé Syrii (viz o něm roku 166), a proti němu zahájil boj Hasmónajec Iónathan/Iónathés, tradiční Alexandrův spojenec. Židům otevřeli na pobřeží obyvatelé Ioppy brány, aby se vyhnuli obléhání. Iónathan pak porazili Apollónia u Azótu/Ašdod a město dobyl, zapálil a odstranil vyhlášenou sochu Dagánovu/Dagón; Askalónští se vykoupili a Židé se vrátili do Jerúsaléma.

Král Ptolemaios VI. Filométrór I. (c. 40) se vypravil s vojskem do Koilé Syrie Alexandrovi na pomoc, ale v Ptolemáidě se na něho pokusil spáchat atentát Ammónios, Alexandrův rádce a hlavní ministr. Důvod nepřátelství znám není a v nastávající válce se zcela změnilo rozležení sil. Alexandros totiž odmítl Ammónia vydat a tak s ním Filométór I. ukončil přátelství a postavil se na stranu Démétriovu. Rovněž Kleopatrá I. Thea Euetériá (c. 18) opustila manžela Alexandra a vrátila se ke svému otci Filométorovi: obratem ji oženil s o něco mladším Démétriem, tehdy již jeho námezdním vojskem provolaným za krále. • Svatba se konala v Alexandreji, kam dal Filométór I. Démétria II. dopravit z Kilikie.

 

Kolem t. r. je doložen v Súsách král Súsiány či Elamu Kamniskírés/Kamnaskírés II. Níkéforos Basileus Megas či bab. Kammaškíri/Qabinaskíri, syn Kamnaskíra I. Sótéra. Doba jejich vlád je neurčitelná, numismatici odhadují Níkéforovu vládu na roky 145-139, srov. zmínku o něm roku 187; viz s. v. Elymáis. Kamnaskírés I. byl kolem roku 147 zřejmě ještě lokálním seleukovským dynastou v Súsiáně nebo v její jižní části Elymáidě, a snad dal základ tzv. novoelamské říši. Mincovně je doložen z roku 163. • Federativní království Elam zaniklo po válce s Assyřany roku 645, viz.

V této době byly však Súsy seleukovské a byly jimi prokazatelně ještě v letech 141 a 130. Panovníci tudíž byli stále jen údělnými dynasty ústřední moci seleukovské, ale velmoc chátrající v dynastických válkách ztrácela u domorodých vládců respekt. V létě 145 za války Démétria II. s Alexandrem o vládu nad říší, vpadl Kamniskírés do jižní Babylónie, následujícího roku válčily v Elamu/Súsiáně oddíly nominálního krále Antiocha VI., viz rok 145sqq., roku 144 asi Seleukovci vstoupili znovu do Sús, ale z fragmentů babylónských astronomických diářů nelze nic konkrétního vyčíst (o dalších vládcích novoelamské dynastie viz rok 78, tj. Kamnaskírés III. a Kamnaskírés IV. a dalších).

 

V obleženém Karthágu byli údajně bestiálně odstraňováni odpůrci sebevražedné války, nebo spíše zhovadilosti vlastního armádního velitele. Hasdrubal Boétharchos, nyní jediný velitel Púnů ve městě (novým velitelem jízdy se stal Numid Bithyás, viz rok předešlý) dal totiž po nedokončeném římském útoku na čtvrť Megary dokonce povraždit nelidským způsobem na hradbách všem na očích římské zajatce. Kartháginští se pokusili o bitvu před svým přístavem, byli však po celodenním boji neporaženi nuceni se stáhnout; římským nauarchem pod Scipionem Aemilianem byl praetor Sex. Atilius Serranus. Noví velitelé pak museli nejprve utužovat disciplinu za minulých velitelů rozvolněnou. 

V nastávající zimě se na stranu Římanů přidaly všechny libyjské klanyKarthágo bylo konsulem P. Corneliem Scipionem zcela obklíčeno; obvod jeho hradeb prý čítal 34 km. Ve městě, které bylo jen nepravidelně zásobováno, nastal hlad. Z potravin dostávalo příděl pouze třicet tisíc bojeschopných mužů.

Římané porazili před Neferou jižně od Karthága s pomocí Gulussových Numidů a jejich slonů púnskou pozemní armádu, jíž velel Numid Bithyás s hellénským přízviskem Diogenés; odtud byly doposud vedeny snahy po zásobování púnské métropole. Po 22 dnech obléhání v obtížném zimním terénu padla vlastní Neferis a Římané s Numidy zmasakrovali sedmdesát tisíc obyvatel města a okolí, deset tisíc zajali, přeběhlých vojáků byly čtyři tisíce.

 

V Lúsítánii se stal Viriathus vůdcem svého národa ve válce proti expandujícím Římanům (srov. rok 154sq., 151 a rok 146sqq.). Když oddíly praetora Zadní Hispánie C. Vetilia obklíčili ty z Lúsítánů, kteří unikli roku 151 n. 150 krvavému úskoku praetora Ser. Sulpicia Galby, viz rok 151, podařilo se pod Viriathovým velením většině uniknout a postavit kolem města Triboly/dn. neznámé polohy nové oddíly pro válku s Římany.

 

V Římě byl zasvěcen chrám Iova Statora a Iunony Reginy.

 

************************************************************

146.

Ol. 158, 3

166 SE

102 AE

(Epikratés I.) | (Aristofantos) 

a. u. c. 608

Cn. Cornelius Lentulus a L. Mummius

************************************************************

Na jaře se opět konal spolkový sněm Achajů v Korinthu. Na něm Achaje vyzvali čtyři poslové Q. Caecilia Metella, který dlel v Makedonii, aby ukončili válku se Sparťany a aby splnili římské podmínky z předešlého roku. Sněmování se divácky účastnilo velké množství řemeslníků a dělného lidu vůbec, kteří žertovně pokřikovali na římské vyslance a nadávali. Lidové protiřímské nálady byly v Korinthu ze všech měst spolku i ostatní Hellady nejsilnější. Stratégos Kritoláos a s ním sněm římské podmínky odmítli, třebaže jeden z kdysi v Itálii internovaných Stratios z Tritaie před mocí Římanů důrazně varoval. Byl to třetí rok šesté války Achajů proti Lakedaimonským, ale Achajové již na další válčení, stejně jako Lakedaimonští, neměli. Ve stejné době se Aitólové rozhodli setrvat na římské straně, Élejci a Messéňané do pole nevytáhli.

V létě vystoupila ze spolku Achajů Hérákleia na Oitě. Kritoláos město se spolkovou hotovostí oblehl. Proti němu se vypravil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus, posílen oddílem poskytnutým králem Attalem Filadelfem: Římanům vypukla snadná válka achajská. V bitvě u Skarfie v Lokridě byli Achajové poraženi a stratégos Kritoláos Megalopolský padl.

Ve střední Helladě byla vzápětí všeobecně likvidována protiřímská strana: následovala vlna sebevražd, lidé se vrhali se skal a do studní, prchali do emigrace a odpůrci vydávali do římských rukou ty z ostatních, kteří se stavěli proti Římu. Pýtheás s rodinou uprchl z Théb na Peloponnésos, ale později byl popraven. Samotné Théby, z nichž všichni před Římany utekli, byly ušetřeny.

Novým stratégem byl hned po smrti Kritoláově zvolen Diaios (a to potřetí). K jeho velkým straníkům patřili Alkamenés, Theodektés a Archikratés, ale o jejich počinech nevíme nic. Vybíral zvláštní daň z majetku na válku, ženy odevzdávaly šperky a sáhl k poslednímu vojenskému prostředku, že totiž ozbrojil na dvanáct tisíc doma narozených otroků a soustředil je s celou achajskou hotovostí do Korinthu. • Zoufalou situaci, do níž se dostali, prožili Achajové transem hérojského zániku, jak to znali od svých prapředků.

Achajové obsadili Megary a proti vůli Diaiově, který úřadoval z Argu, poslali ke Q. Caeciliovi vyjednávače prořímského Andrónidu; pro usmíření s Římem radil též Filón, vyslanec Thessalských. Iniciátorem diplomatické aktivity byl prořímský politik, úřadující spolkový hypostratégos Sósikratés, podporovaný Stratiem. Římské podmínky však opět nebyly přijaty a vyjednávači byli protiřímskými členy spolkové rady zatčeni. Druhého dne byl umučen jako zrádce Sósikratés, Lagios směl odejít, Andrónidás dal Diaiovi talent, Archippos čtyřicet min, aby se ze smrti vykoupili. Diaios byl vůči jinak smýšlejícím velmi krutý: obvinil jistého Filínu z Korintha z kontaktů s Menalkidou, srov. rok 148, a z toho, že fandí Římanům a dal ho i s jeho syny ubičovat k smrti. 

Q. Caecilius s vojskem postoupil proti Megarám, které Achajové sami vyklidili a stáhli se na Isthmos. Zde praetora Q. Caecilia Metella vystřídal konsul L. Mummius se svým vojskem; později si přibral přízvisko Achaicus.

V srpnu nebo v září došlo k poslední polní bitvě starého věku v nezávislé Helladě. V bitvě na Isthmu Římané se spojenci pod L. Mummiem (velitelem pomocných sborů Attalovců byl jistý Filopoimén) na hlavu porazili Achaje, jimž velel stratégos Diaios. Po ztracené bitvě unikl Diaios do rodné Megalopole, kde zabil svou ženu, zapálil dům a otrávil se. Počty obětí známy nejsou. Římané vyvraždili, vyplenili, vypálili a na základě senátního usnesení srovnali se zemí Korinthos. • Město bylo podle jedné tradice založeno roku 1514 a původně se jmenovalo Efyrá. Bylo obnoveno na jiném místě roku 44 jako Laus Iulia Corinthiensis či Neá Korinthos (srov. níže). S předměty vykopanými z ruin města se později obchodovalo v Římě a říkalo se jim nekrokorinthie. Je zajímavé, že Mummius, jemuž prošlo rukama tolik vzácných věcí a majetků, si z kořisti nic nevzal, uměleckými předměty podělil chrámy v Římě a Itálii a sám zemřel chud, takže jeho dceru se senát usnesl živit; alespoň se to tehdy říkalo. Tradovalo se, že z kovů v hořících domech vznikla jedinečná slitina zlata, stříbra a bronzu/corinthium aes, surovina vysoce Římany ceněná pro výrobu nádobí a domácích předmětů "korinthských/vasa corinthia", srov. v indexu s. v. kuchyně. 

Spolek Achajů a jednotlivé obce se bezpodmínečně vzdaly. Následovaly kontribuce, popravy, útěky, pravděpodobně migrace na Východ, srov. rok 129. Do Hellady dorazila nová komise senátu, decemvir), která nyní rozhodla o osudu Achajů:

1. Spolek Achajů/koinon tón Achaión, který v této podobě existoval od roku 280 (viz tam), byl rozpuštěn; později, asi již roku 140, byl obnoven v podobě právního a sakrálního národního sdružení Achajů.

2. Území bývalého spolku zatím nebylo organisováno do samostatné provincie (šlo vlastně o střední Helladu a celý Peloponnésos kromě Lakóniky), ale Achajové se s Megarskými, Lokerskými, Boióty (srov. rok 140), Fóky a Eubojskými (Chalkis) dostali přímo pod dohled římského prokonsula-guvernéra Makedonie (samostatná provincie Achaea vznikla až roku 27, kdy Peloponnésos a střední Helladu Augustus vyčlenil z Makedonie).

3. V jednotlivých státních útvarech rozpuštěných spolků/federací zrušili Římané démokratické ústavy a státy byly nadále řízeny synedry/státními radami (pro římský senát měla řečtina rovněž označení synedrion). Městům byly srovnány se zemí hradby a občané států Spolku odzbrojeni. 

4. Římané potvrdili autonomii těm svým spojencům, kteří se neúčastnili achajské války, to jest Lakedaimonským, Athénským, konfederačním Thessalům a spolkům Magnétů, Ainiánů, Aitólů a Akarnánů; zcela bez výročních poplatků a plně nezávislé zůstaly jen státy Athény, Lakedaimón a Delfy jako civitates liberae/svobodné státy. To zdaleka neznamenalo, že by zůstaly suverénními: makedonský správce se kdykoli zamíchal do jejich rozhodování. Élis, která z Achajského koina (členem od roku 191, viz) vystoupila krátce před katastrofou, zůstala rovně autonomní s vlastní měděnou a bronzovou ražbou.

5. Po celé Helladě byly Římany vybírány těžké kontribuce a popravováni protiřímští aktivisté. Majetek Diaiův byl rozprodán, Polybios si směl vybrat, co by si vzal, ale budoucí historik římský dar odmítl. 

6. Stát Korinthos zaplatil daň nejvyšší: z rozhodnutí senátu bylo město pro urážku římských diplomatů předešlého roku srovnáno se zemí, stát byl zrušen a jeho území zčásti darovali Římané Sikyónským, kteří pak pořádali též isthmie (srov. výše a rok 583), zčásti ho Římané zabavili jako ager publicus/státní půdu rozdělovanou později mezi římské osadníky (římským územím se asi stala též půda vyvrácené Chalkidy na Euboji a části Boiótie). 

Od roku 146 patřila k provincii Macedonia část Hellady, viz bod 2 rozhodnutí senátorské komise, od roku 58 celá Hellada. První místodržitel Acháje je doložen z roku 46, samostatná Provincia Achaea (senátorská; řec. Acháiá) existovala až od roku 27. • Císař Nero ve svém nadšení pro umění daroval Hellénům svobodu a římskému lidu a senátu náhradou věnoval Sardinii, spadající pod císařskou správu. Ale už Vespasianus opět jmenoval správce Acháje a uložil Hellénům daně s tím, že „řecký člověk se odnaučil svobodě“ (s udělením nezávislosti totiž okamžitě vypukly vnitřní spory).

Decemviri strávili prací v Helladě celou zimu a na jaře roku 145 se po půlročním úřadování vrátili do Říma. Na uspořádávání nových poměrů se osobně po celé Helladě podílel roku 145 Polybios, který byl do té doby se Scipionem před Karthágem. Dohlížel na to, aby se po Helladě uchytili a dodržovaly římské pořádky. Na vlastní oči viděl, jak barbarsky se Římané chovali k uměleckým předmětům ve vyrabovaném Korinthu a že spatřil hrát legionáře jakousi hru na obrazu Dionýsa malíře Aristeida Thébského, podle něhož měli Helléni přísloví "není nic nad Dionýsa/úden pros ton Dionýson" (o osudu obrazu viz v indexu s. v. malíři). Sám L. Mummius, jenž si připnul přízvisko Achaicus a hodnotu předmětů si vůbec nebyl vědom, oznámil najatým dopravcům kořisti, že v případě poškození uměleckých děl je budou muset nahradit novými. 

Hellénové přestali být objektem politiky. Nad celou zemí se rozprostřel hřbitovní klid, který trval ve vylidněné zemi několik staletí. Počet vesnických usedlostí klesal a úpadek trval i za principátu. Vybraná města se stala předmětem kultovní náklonnosti římských filhellénských elit (Athény). Nastal proces, v němž se Hellénové díky příchodům jiných ethnik měnili v Řeky. Konečnou přeměnu pak zapříčinilo přijetí křesťanství. Tato publicistická jazyková hříčka o pojmenování historické a ethnické změny je možná ve všech jazycích, které převzaly římské označení pro Hellény - Graiky, Graeci, tj. č. Řekové. Třebaže později "býzantští" Řekové sami sebe z pochopitelných důvodů považovali za Římany, Rómáioi, z čehož vzniklo turecké označení pro jejich zemi Rumélie, řecký jazyk se přes hluboké proměny udržel a stejně tak jsou dodnes vlastním označením ethnické, jazykové a státní příslušnosti jména jako Ellin, Ellinida, Ellinidis, elladikos, ellinikos, ellinisti, Ellas, Ellada n. Elliniki dimokratia - Hellénská/Řecká republika.

Téhož roku byl v Římě po triumfu Q. Caecilia Metella, viz rok 148, popraven Andriskos či Pseudofilippos (I.), krátce se presentující jako král Makedonů Filippos VI.

 

Vypukla sedmá válka syrská (trvala do následujícího roku). Král Ptolemaios VI. Filométór I. se na straně Démétria II. vypravil proti Alexandrovi I. Během léta do Filométorových rukou padla celá Syrie, sblížil se s židovským vůdcem Iónathanem, který ho doprovázel v cestě na sever podél pobřeží až k hraniční řece Eleutheros. Neoblíbený Alexandrův ministr Ammónios, viz rok 150 a 149, se před Filométorem ukrýval, byl však lidmi v Antiocheji zahalen do ženských šatů dopaden a ubit.

Alexandrovi stratégové Antiocheie nad Orontem Hierax, srov. o něm rok 140, a Diodotos se přidali na Filométorovu stranu a otevřeli mu brány říšského sídelního města. Stratégos Diodotos, o němž ještě bude hodně zmínek, se narodil ve vesnici Kasiánoi na území Apameie a vychován byl k vojenství v říšském posádkovém městě tamtéž. • Poslední známé datum Alexandrovy královlády je z Babylónie ze 22. listopadu, tzn. že krátce před tímto dnem odešel Alexandros alias Balás do Kilikie, kde přes zimu sbíral vojsko.

V Antiocheji vložili nadšení obyvatelé králi Filométorovi I. na hlavu seleukovské diadéma a provolali ho králem Asie, takže si kolem hlavy na okamžik ovinul diadémata dvě: "kai perietheto dyo diadémata peri tén kefalén autú, to tés Aigyptú kai Asiás". Démétria neměli Antiochénští v lásce stejně jako jeho stejnojmenného otce; tušili, že se syn bude za chování měšťanů vůči otci mstít. Filométór I., po matce Kleopatře I. sám Seleukovec, se však vlády nad seleukovskou říší zřekl z ohledu na římskou řevnivost; senát by vznik silného státu na východě nepřipustil stejně jako před dvaceti roky za Antiocha IV. Přemluvil proto sněm Antiošských a odstoupil od titulu ve prospěch svého zetě Démétria II. Thea Filadelfa Níkátora, zkráceně Níkátora (vládl do roku 141, podruhé v letech 130 až 125).

Ptolemaios VI. Filométór I. jako cenu za své úsilí ale přijal zpět pod ptolemaiovskou nadvládu území Koilé Syrie (srov. rok 200 atd.). Restituce ptolemaiovské moci v Koilé trvala jen krátce (viz příští rok). Ve své egyptské trůnní titulatuře nicméně zmínku o tom, že patřil do obou královských dynastií, uvedl: "Jua-en-nečeruj-peruj/Dědic dvou božských domů". 

Ptolemaios VIII. Neos Filopatór/Filopatór II., druhorozený syn Bohů milujících matku/Theoi Filométores I., byl rodiči prohlášen královským spoluvládcem na Kypru, od jara následujícího roku v celé říši. Také tato spoluvláda byla krátká.

Ptolemaiovci opustili definitivně Egeidu, když vyklidili svůj garnison na Théře, kde se drželi nepřerušeně od roku nejpozději asi 275 (?, srov. rok 253 a následující rok 145). Zřejmě t. r. zavřela námořní základna v Arsinoé/Methánách v Argolidě, poslední na Peloponnésu, nyní již na římském území.  

 

Na jaře dobyli Římané v závěrečném šestidenním útoku pod P. Corneliem Scipionem Aemilianem Africanem (Numantinem), synem Aemilia Paulla, Karthágo. Po dobytí Byrsy a přístavu Kóthónu se bojovalo o hustě zastavěné části města se šestipatrovými domy až Římané město zapálili. Velitel Púnů, obtloustlý milovník vína Hasdrubal Boétharchos, požádal o zachování života (několik dnů předtím Scipionovu nabídku ke kapitulaci okázale odmítl), bylo mu vyhověno a pravděpodobně se svým válečným kolegou Bithyou, velitelem numidské jízdy, zemřeli v italském zajetí; Púnova manželka s dětmi, jména neznáme, se raději vrhly do ohně chrámu údajně Asklépiova, ačkoli svého manžela a otce předtím žádali, aby se vzdal...

V posledních okamžicích dobývání města se obyvatelé uchylovali k hromadným sebevraždám. Koho Římané před ukočením bojů nezabili nebo nezotročili, tomu dal Scipio Aemilianus milost, prý padesáti tisícům Púnů, město srovnáno se zemí (srov. možnou inspiraci v púnské řádění v Messáně roku 396). Svědkem pádu Karthága byl historik Polybios, ale jeho líčení války je až na několik odstavců ztraceno. Scipio Aemilianus, jak napsal Polybios, při sledování masakru lidí a města prohlásil, že ho děsí představa z toho, že stejný osud potká jednou Řím a že slzel nad osudem Púnů. 

Až tak útlocitný ovšem Říman nebyl. P. Cornelius Scipio dal přeživší přeběhlíky a zběhy v Římě předhodit šelmám po trimfu při hrách na počest svého vítězství. O zlaté kořisti z Apollónova chrámu srov. v indexu s. v. zlato (1). 

Hasdrubalův osud připomíná obdobný konec jediného z německých polních maršálů, který kdy padl do zajetí. Friedrich Paulus, velitel 6. armády na Volze, byl 31. ledna 1943 zajat Rusy ve Stalingradu, když si řada velitelů vzala život nebo se vrhala do nepřátelské palby. Paulus posléze posloužil bolševické propagandě a dožil roku 1957 den po výročí svého zajetí v Drážďanech, ruské části Německa po roce 1945 zvané Německá demokratická republika (DDR).

Stejně jako Korinthos i Karthágo bylo do základů vyvráceno a stát Púnů, který byl podle jednoho tradičního údaje vznikl roku 814 (srov. rok 654 a 1048) přestal existovat jednou provždy. Jako Colonia Iulia Concordia či Carthago Nova bylo městské osídlení obnoveno roku 44 (srov. rok 122). • Na území bývalého kartháginského státu založili Římané svou novou provincii: Provincia Africa (proconsularis), též Africa vetus/Stará Afrika, se sídlem praetorské správy v Utice. Římské hranice s Masinissovou Numidií Scipio Aemilianus vymezil "královským příkopem/hranicí", fossa regia, která se táhla od města Thabraky, dn. Tabarqa na severu při dnešních tunisko-alžírských hranicích obloukem na jih k městu Thyna/Thaenae, dn. Safáqis/Sfax. Provincie tedy zabírala podstatnou, úrodnější část dnešního Tuniska; viz dále její rozšíření roku 46.  

 

V Lúsítánii ovládl pastevec, lovec a nakonec "lupič", tak v římské terminologii, Viriathus/řec. Úriatthos celou zemi a válka proti Římanům dostala ostřejší ráz, srov. rok předešlý. V guerrillové válce decimoval jednotky praetora C. Vetilia, který dokonce sám byl kdesi v dn. Andalusii zajat a jako nepoznaný přetlustý stařec/gerón hyperpachys lúsítánským bojovníkem zabit. Z Vetiliovy desetitisícové armády uniklo do přímořského Karpéssa/Carteie šest tisíc mužů, kteří dostali strach opustit hradby města. Když Římané obdrželi pomoc pěti tisíců spojeneckých Bellů a Tithů, Viriathovi lidé je kdesi v kraji do posledního muže pobili.

Bojovníci ibérského hnutí protiřímského odporu někdy v této době zahubili též oddíly praetora Přední Hispánie Caludia Unimana ("Jednorukého", celé jméno neznáme) tak, že přišel o armádní polní symboly, a C. Nigidia, pravděpodobně jeho nástupce. Lúsítánům neodolalo ani desetitisícové vojsko, s nímž na jaře t. r. dorazil praetor C. Plautius. Chtěl zabránit Lúsům v plenění úrody Karpétánů, na nichž Viriathus žádal výpalné, ale ve dvou bitvách byli Římané znovu ošklivě poraženi, rozprášeni a praetor už v létě zalezl s legiemi za hradby měst do zimního táboření, kde čekal na střídání, viz rok následující. Viriathus si dával v zemi od lidí platit výpalné a ti, kdo odmítli, přišli o úrodu.