149-148

149.

Ol. 157, 4

163 SE

99 AE

(Mikión či Faidriás, srov. předešlý rok) | (Lýsiadés II.)

a. u. c. 605

L. Marcius Censorinus a M’. nebo M. Manilius (?)

************************************************************

Ve Spartě tísněné achajským ultimatem, viz rok předešlý, navrhl Agasisthenés, aby oněch požadovaných 24 předních občanů, mezi nimi Menalkidás, opustilo zemi a putovali do Říma; tam se jich jistě zastanou a přivedou je zpět, viz k tomu roky 148sqq. Když byli žádaní muži pryč, povolali je úředníci před soud a v nepřítomnosti odsoudili na smrt (srov. předešlý rok). Celý spor se původně točil kolem vztahů Sparty k Megalopolským (srov. rok 164).

Koncem září se stal stratégem spolku Achajů Dámokritos, viz o jeho činnosti roku následujícího. Do Říma odešli ve spartské věci jako vyslanci spolku Diaios (t. r. zemřel jeho stejnojmenný děd, viz rok 148) a s ním hanebnostmi proslulý Kallikratés (srov. např. rok 167). Ten však do Města nedorazil, neboť onemocněl a cestou kdesi v Itálii zemřel.

Jeho obrazy prý byly hned v Acháji nahrazovány Lykortovými, stratéga z federální éry před rokem 168 a otce Polybiova, který se mezitím v italském zajetí vypracoval mezi římskou elitou k významné posici. Když se římská armáda shromážďovala na Sicílii, viz zde níže, obdržel spolek na začátku léta dopis od konsula Manilia, aby se do Lilybaia dostavil Polybios. Na Korkýře ho však stihla zpráva, že Púnové ve všem Římanům vyhověli, že ho již nepotřebují a že tedy cestovat nemusí; k čemu by byl Megalopolíťan dobrý, nevíme...  

Spor spolku se Spartou sice v Římě senát nerozhodl, že pošle komisi na urovnání sporu, ale jeho sympatie ležely na straně Lakedaimonských. Před senátory se pohádali Diaios s Menalkidou, který hovořil za lakedaimonskou věc, a tak také dopadly referáty, které s sebou z Říma do vlasti vzaly: Diaios nakukal Achajům, že je musejí Sparťané poslouchat, Menalkidás naopak, že je Římané zbavili spolkových pout. Válce tedy nestálo nic v cestě, viz rok následující. 

 

Andriskos, vydávající se za Perseova syna Filippa (viz rok 165), odešel z Mílétu do Býzantia, viz rok 151. Měšťané ho přijali s poctami, za což byli pak Římany potrestáni, a od nich putoval k thráckému dynastovi Téréovi V. Térés ho rovněž přijal na úrovni, dal mu stovku vojáků a doporučil dalším dynastům, aby Pseudofilippa podpořili (srov. rok 177). Térés byl ženat s jedinou dcerou Filippa V. a mohl tedy být i Andriskovým otcem (?).

Od nich dostal dalších sto vojáků a dynasta Barsabás se svými Andriska doprovodil do Makedonie. Andriskos pak porazil milici I. makedonské meris v Odomantice a brzy na to II. meridy. Lžifilippos Andriskos se rychle stal pánem celé Makedonie. V Pelle se dal provolat králem Filippem VI. (vládl jen jeden rok).

[Dnes již nelze stanovit, nakolik byla hnutí Andriskova, později Aristoníkova roku 133nnásl. nebo Saumakova roku 108n. národní či sociální, který z komponentů převažoval, srov. rok 166]

Andriskovi Makedonci porazili praetora P. Iuventia Thalnu s jednou legií a Filippos VI. se vypravil do Thessalie; Thessalové volali o pomoc Achaie. Kartháginci mu údajně měli ve své kritické situaci slíbit loďstvo: snad poslední zoufalá snaha o protiřímskou koalici, je-li zpráva autentická. Jejich boj s Římany skončil už roku následujícího a dává se mu označení čtvrtá válka makedonská. Situace v Makedonii zaskočila a působila fantaskně. Usurpátor však nebyl dobrým vládcem, spíše sociálním snílkem: zabavoval majetky bohatých Makedonů, vymýšlel obvinění a hubil prý i své přátele. Čím to, že si snadno získával náklonnost v době, než přišel k moci, a proč jeho život a dílo byly hodnoceny negativně, známo není. 

 

V Bíthýnii Níkomédés, prvorozený syn Prúsiův, otcem poslaný někdy před rokem 150 do Říma, měl být z Prúsiova rozhodnutí odstraněn. Níkomédés měl vyjednat u senátu odpuštění výplaty kontribucí pro Attalovce z roku 154. Římané to odmítli, poněvadž attalovský diplomat prokázal, že kontribuce jsou nižší než škody, které Prúsiás napáchal. Pro případ římského "ne" měl vyslanec Ménás, který Níkoméda doprovázel, korunního prince zavraždit. Za tím účelem za ním král poslal též několik plavidel a oddíl dvou tisíc vojáků. 

Ménás si však Níkoméda oblíbil a spřátelili se. V Římě se vyslanec domluvil s Androníkem, vyslancem krále Attala Filadelfa, svým diplomatickým oponentem, a ukuli jedné noci spiknutí: s Níkomédem a s attalovskou pomocí odjeli z Itálie. V épeirské Bereníce přijal Níkomédés II. Epifanés (c. 50?) královský titul a diadéma (vládl do roku 95). Při vylodění zřejmě na pergamském území dostal k disposici oddíl pěti set vojáků poskytnutých Androníkem, naoko překvapený Ménás připojil oněch dva tisíce mužů, jimž předtím vysvětlil, jak je výhodné stát při mladém králi a ne starém, neoblíbeném. 

Attalos Filadelfos se na Androníkovu přímluvu Níkoméda ujal a jeho jménem požadoval na Prúsiovi Kynégovi několik měst a polností pro jeho vlastního syna. Když Prúsiás odmítl a hrozil, že dá synovi naopak celé attalovské království, vypukla válka. Prúsiás poslal do Říma se stížností na syna a Attala, ale v poli se nedokázal udržet.

Praetor v Římě, jméno neznáme, oddaloval audienci vyslanců v senátu: Prúsiás již tu váhu jako před dvaceti roky neměl a senát vyřízení záležitosti ponechal na praetorovi nakloněnému Attalovcům. Podle toho vypadalo řešení: tříčlenná ledabyle sestavená arbitrážní mise smír mezi otcem a synem nevyjednala. Diplomatickou trojici tvořil jinak neznámý M. Licinius (celé jméno neznáme), který trpěl pakostnicí a nechodil/anthrópos podagrikos, L. Publicius Malleolus (podle jiného zdroje to byl L. Manlius Vulso), který v Římě proslul pitomostí/anaisthétotatos, a A. Hostilius Mancinus se zjizveným obličejem, což prý měl od střešní tašky, která mu spadla na hlavu; jak to bylo pravděpodobněji, viz v indexu s. v. sex (1). 

Prúsiovi pomohl pouze jeho zeť Diégylis, srov. zde níže, oddílem pěti set Thráků a s nimi se král uzavřel na akropoli Níkaie. Když jmenovaní Římané odešli s nepořízenou, přestěhoval se Prúsiás z Níkaie do Níkomédeie, ale mešťané, jimž Prúsiás dlouho ležel v žaludku, otevřeli brány jeho synovi, a na jeho pokyn byl starý král ubodán v Diově chrámu, kam se za revolty uchýlil.

Prúsiás II. Kynégos (c. 70?) vládl od roku 182. Jeho první ženou byla sestra krále Persea Apamé (IV.), druhou Ditizélé II., sestra Thráka Diégylia, jenž nakonec zůstal jediným Prúsiovým spojencem. Prúsiás byl všeobecně neoblíben, označován za nevzdělance, nevychovance, změkčilce, člověka k tomu nepohledného. Jmenoval se po něm druh zřejmě luxusního stolovacího poháru/prúsiás.  

Zároveň s králem Kynégem byl zabit jeho mladší syn Prúsiás Monodús, který byl otcem určen k nástupnictví (Monodús značí, že měl zuby jako Pyrrhos nebo zcela vypadané, tzn. proto asi Jednozubý; srostlé v jednu kost měl horní zuby též jeho otec. Zuby ve dvou řadách měla pontská princezna Drypetiné, viz rok 66).

O reakci Diégylia viz rok 144. Diégylis proslul zhovadilou krutostí na zajatcích i poddaných. Jeho pověst dosáhla úrovně Falarida Akragantského a Apollodóra Kassandrejského, srov. rok 569 a 278. O své svatbě dal v oběť roztít náhodně lapené dva hellénské bratry cestující z Attalova království. Byl to rovněž rituální čin jistého thráckého kultu jako v případě Kotya I., srov. rok 383, popř. Klearchův příběh z roku 403?  

Podle jiné chronologie bíthýnských králů vládl Níkomédés II. Epifanés jen do roku 128 n. 127, Níkomédés III. Euergetés po něm do roku asi 94 a po něm Níkomédés IV. Filopatór do roku 74.

V reakci na úspěšnou pučistickou činnost Androníkovu dostalo se mu za jeho věrnost Attalovi II., jehož byl syntrofos, poct od občanů Pergamu. Fragment usnesení postrádá dataci a konec textu s výčtem vyznamenání.  

 

V Syrii po prvotním nadšení z nového krále přišlo zklamání. Alexandros I. se správě říše nevěnoval, zanedbával zcela horní satrapie permanentně ohrožované sílícími Parthy a iredentou lokálních dynastů. Za Alexandra též přešla řevnivost foiníckých států na moři Aradu/dn. Arwád a Marathu/dn. Amrít v SYR v otevřené nepřátelství. Dlouho pod personální unií v královládě se oba městské státy za Antiocha III. oddělily. Marathos začal prosperovat, Aradští žárlit. Uplatili Alexandrova ministra Ammónia třemi sty talenty, aby Marathos dal obsadit královskými jednotkami a vrátil jeho území Aradu.

Ammónios poslal s vojáky jistého Ísidóra, ale Marathští ho do svých zdí nevpustili. Sami poslali do Aradu deset vyslanců s nejstaršími sochami svých bohů, aby vyjednali mír mezi městy. Sochy před Aradem dav rozbil, posly zavřel a později zavraždil. Pokoušeli se pak jménem zavražděných dopisy přesvědčit, že oddíl vojáků, který do Marathu dorazí, jde jeho obyvatelům na pomoc. Lest prozradil jakýsi námořník a jak to celé dopadlo, nevíme. Válka obou měst svědčí o neschopnosti Alexandra I. nastolit v jádru své říše zemský mír. O osudu obou měst viz rok 144sq.

Z behistúnské skály v Médii známe jméno Alexandrova vojenského přidělence pro seleukovský Východ, pro Horní provincie. Nápis z panému roku 164 SE/červen-červenec 148 se sochou Héráklea Kalliníka pořídil jistý Hyakinthos, syn Pantauchův, "za spásu Kleomena, který je přes záležitosti Horních satrapií/hyper tés Kleomenú tú epi tón anó satrapeión sótériás". Možná, že stratégos Kleomenés právě úspěšně čelil nové vlně pronikajících Parthů, viz o jejich západní expansi u roku 155.   

 

Na začátku roku vypukla třetí, celkově ale čtvrtá a poslední válka púnská (trvala do roku 146; viz roky 264 nn., 238 n. a 218 nn.). Senát vyslal oba konsuly do pole s utajovaným pokynem vyvrátit Karthágo. Na Afriku směřovalo osmdesát tisíc vojáků pěchoty, čtyři tisíce jezdců, padesát válečných pentér a nesčetně plavidel dopravních.

Púnské vyslance Giskóna zvaného Strytanos, Hamilkara, Misda, Gillimu a Magóna snažící se válku odvrátit senát balamutil podmínkou, že musejí konsulům, tou dobou ještě na Sicílii, dodat do Lilybaia do třiceti dnů tři sta dětí z předních kartháginských senátorských rodin jako rukojmí: dostali je na začátku léta přes varování jistého Magóna s přízviskem Brettios/Bruttijský a cenou za to bylo zachování púnské autonomie a soukromých majetků, nicméně za poslušnost rozhodnutím konsulů, za bezpodmínečné poddání se pod ochranu Říma/eis tén Rhómaión epitropén didoási.

Rukojmí pak putovala v doprovodu Q. Fabia Maxima Aemiliana ze Sicílie do Říma, kde byli uvězněni, možná v Ostii, na zakotvené hekkaidekéře, zřejmě letité součásti makedonské kořisti (patřila asi k lodím, které si směl roku 196 ponechat Filippos V. a do Říma se dostala po likvidaci Perseově).   

Púnové napodobili svou Utiku, která odpadla od Kartháginců ještě roku předešlého a vydala se Římanům pod ochranu; garantovat poddanství mělo dalších sto rukojmí. Římané asi v lednu konali u Tarenta čtvrté hry/ludi saeculares na počest podsvětního Díta jako přesně před sto lety za první války púnské, srov. zde níže. Pak se pod konsulem Maniliem Římané vylodili v Africe na místě jako roku 204, jeho kolega Marcius velel námořním operacím. 

Zoufalí Kartháginci se pokoušeli dále vyjednávat s Římany, jejich mluvčím byl jistý Bannón zvaný Tigillás, kteří se mezitím již vylodili u Utiky. Když jim jako podmínku míru dal konsul Marcius Censorinus příkaz vydat všechny válečné stroje a údajně i výzbroj, udělali to a sami to dovezli do římského ležení; bylo to prý dvě stě tisíc výzbrojí/panopliá a dva tisíce katapult s municí. Vlastně podle všech obvyklostí už válka skončila, aniž by vypukla.

Římané ale chtěli válku stůj co stůj a když Kartháginci odmítli neuvěřitelnou podmínku přestěhovat své město o osmdesát stadií/asi patnáct kilometrů do vnitrozemí, dostali latinští imperialisté definitivní zelenou. 

Karthágincům velel v poli mimo město Hasdrubal s přezdívkou Boétharchos/"Kapitán", který zničil před dvěma roky vlastní púnskou armádu ve válce s Masinissou, za což měl na krku rozsudek smrti, nyní odvolaný, viz tam. Dal dohromady armádu o dvaceti tisících mužích, s nimiž tábořil před městem, a ovládal velkou část púnského zázemí. Vojenským velitelem města byl určen jiný Hasdrubal, syn Masinissovy dcery (otce neznáme, ale jistě významný Pún). Řídil obnovu výzbroje: Kartháginci údajně denně vyrobili sto štítů, tři sta mečů, tisícovku šípů do katapult, pět set oštěpů a kopí. 

Válka byla vedena ve znamení jasné převahy Římanů, třebaže měli zkraje problémy se zásobováním, a v obléhání důmyslných hradeb byli bezdradní, srov. o nich v indexu s. v. Karthágo. Konsulové se též rozkmotřili se starým Masinissou, který Římanům naservíroval Púny k poslední ráně, nedůvěřovali si navzájem a ani po něm nechtěli posily. Kartháginci neměli v podstatě spojenců. Byla to válka totální a Púnové propustili i otroky na svobodu a dali jim zbraně.

V horoucím létě povstaly ze stojacích vod jezera kolem města mezi obléhateli nemoci a L. Marcius přesunul jedno ze dvou ležení k moři. Pak odplul do Říma, aby organisoval volby. Po jeho odchodu bylo vybojováno několik bitek pod hradbami města i v okolí, kde Římané sháněli proviant. V bojích se vyznamenal P. Cornelius Scipio Aemilianus sloužící, stejně jako v Hispánii, jako vojenský tribun. 

Hasdrubal zarazil v bitvě Římany pod konsulem Maniliem táhnoucím riskantně na město či pevnost Neferis poblíž Karthága. Na ústupu při přechodu přes jakousi řeku je napadli Púnové a když už se blížili k vlastnímu ležení před Karthágem, zaútočil na Maniliovy vojáky bojovný Himilkón (jiný zdroj ho jmenuje Hamilkar) řečený Fameás v čele spojeneckých libyjských jezdců; z města současně podnikli výpad, v němž zahubili římský trén.

I za tohoto neúspěšného tažení se vyznamenal Scipio Aemilianus. Měl už mezi vojáky slovo, konsul a tribunové ho dokonce doporučili senátní delegaci u vojska, a na Scipionovo doporučení konečně konsul vyzval Masinissu, aby Římany podpořil svými oddíly. Delegace, v níž byl i Scipio, ho však již nezastihla mezi živými. 

Po smrti Masinissově, viz zde níže, se však Fameás na začátku roku 148 po rozmluvě se P. Corneliem Scipionem (s pozdějšími přívlastky Africanus Numantinus), který v armádě sloužil jako vojenský tribun, rozhodl přidat se svými jezdci k Římanům. Scipionův původ a vojevůdcovská zdatnost zastiňovaly na bojišti oba konsuly. Senát Fameu v Římě, kam odplul se Scipionem (36) a kořistí z Tynétu, obdaroval purpurovým pláštěm, fešnou výstrojí a výzbrojí, deseti tisíci drachmami, stříbrným stolovacím nádobím/argyróma za jedno sto min a plně vybaveným stanem k tomu. Pak se Pún vrátil do války (148).  

Koncem roku zemřeli římský velkostatkář a ultrakonservativec M. Porcius Cato Censorius (ročník 234) a urostlý, silný a celý život zdravý numidský král Masinissa/Massanissa (ročník snad 240 n. už 243), vlastní původcové poslední púnské války (Masinissa vládl od roku 205, od roku 202 sám, viz). Podle fragmentů Liviových perioch z Oxyrhynchu zemřel Masinissa až roku 148.  

Cato byl téměř padesátkrát hnán před soud, ale nikdy odsouzen; sám byl rovněž žalobmilovný, nesnášenlivý (srov. osudy Corneliů Scipionů), pronásledoval obohacování vojenských velitelů ve válkách, třeba i nespravedlivě osočené, nespravedlnosti vůči spojencům a soudil se zcela svěží ještě v posledním roku svého života. Možným důsledkem jeho činnosti byl zákon, velmi liberální, o vydírání provinciálů, viz zde níže.

Masinissa odkázal synům, prý jich měl 54, společnou královládu, ale otcovi smrti se jich dožilo jen deset. O jejím vykonávání měl rozhodovat P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, jak jim stačil oznámit. Nařídil jim, aby se drželi spojenectví s Římany a z nich rodu Corneliů Scipionů (Scipio Aemilianus musel být významně mladší, než Masinissovi dědici). Krále Africanus Posterior nezastihl naživu, viz zde výše, a z množství synů vybral Říman tři, a to které uznal za vlastní. Stalo se tak asi až roku 148.

Nedělil však království územně, nýbrž podle vládních kompetencí (soudy, armáda etc.). Masinissu pochovali v jeho královské residenci v městě Thugga/řec. Tókai, d. Duqa v TN, do roku 46 v království, pak v provincii, a Micipsa zde zasvětil otci chrám.

Numidie byla tedy opět rozdělena, a to mezi Masinissovy syny Micipsu (dostal Cirtu s palácem), Gulussu (armádní velitel Numidů) a Mastanabala (soudnictví nad klany). Brzy však vládl Micipsa/Mikipsés v celé Numidii sám. Způsob, jakým toho dosáhl, neznáme, bratři údajně onemocněli a zesnuli (vládl do roku 118). • Masinissa, který ještě krátce před smrtí porazil Karthágince v poli, viz zde výše, měl posledního potomka jménem Methymnatos, podle jiných Sthembás/Sthembanos n. Mathumannus, ve svých 86 letech (pokud zemřel v devadesáti).

Kluka adoptoval Micipsa a s ním čtyři další sourozence, jména neznáme. Micipsovým dílem bylo pozdvižení Cirty. Vedle domorodého města ji rozšířil o hellénskou kolonii (odkud vzal osadníky, nevíme) a vybudoval z ní velkoměsto. Byla totiž schopna postavit do pole deset tisíc jezdců a dvacet tisíc mužů pěchoty. Populace svobodných obyvatel tedy musela přesahovat sto tisíc. 

Cato Censorský měl posledního syna ve svých osmdesáti letech ze Salonie, dcery svého klienta Salona: rod Porciů se tak rozdělil na Liciniany a na Saloniany, k nimž patřil i děd Catona Utického.

Současníkem Catonovým byl L. Acilius, vykladač práva Dvanácti desek/xii tabulae, prý první z Římanů, jimž lid přisoudil přízvisko Moudrý/Sapiens. Bližšího o něm však známo není nic, snad praetor roku 197; podle jiného zdroje se jmenoval Publius.  

 

V Římě byl z iniciativy tribuna lidu L. Calpurnia Pisona Frugi, bez vztahu k praetorovi s přízviskem Caesoninus roku 154 v Zadní Hispánii (viz rok 153), vydán zákon proti vydírání v provinciích a pro jeho dodržování byl vytvořen stálý soudní orgán (lex Calpurnia de repetundis): začal působit první ze stálých trestních soudů (quaestiones perpetuae), a to při žalobách z vyděračství při správě provincií (quaestiones de repetundis). Trestem pro usvědčené byla pravděpodobně pouze peněživá pokuta, srov. rok 100. Přesto byl básníkem Luciliem nazván "krutým/Calpurni saevam legem Pisonis reprendi".

Roku 123 byl zákon návrhem praetora M'. Acilia Glabriona utužen protiaristokraticky, když lex Acilia repetundarum/Aciliův zákon o náhradě vydíraných peněz nově stanovil, že soudci ve věci přehmatů a vydírání provinčních úředníků i nad senátory budou rytíři.

Na konci republiky fungovalo osm stálých soudů: pro úkladné vraždy, travičství, malversační podvody, pro uplácení ve volbách, zpronevěru, velezradu a pro násilí. Stálým předsedou soudů byl zpravidla praetor.

Snad t. r. nebo až 146 konány druhé stoletní hry, ludi saeculares, viz rok 249 a zde výše. Pravděpodobně se měly konat roku 49, ale přišla do toho další občanská válka a uspořádal je s novou choreografií až Augustus roku 17, viz.

 

************************************************************

148.

Ol. 158, 1

Orthón ze Syrákús

164 SE

100 AE

(Lýsiadés II. či Mikión, srov. předešlý rok) | (Archón) 

a. u. c. 606

Sp. Postumius Albinus Magnus a L. Calpurnius Piso Frugi Caesoninus

Rok 1 makedonské provinční éry

************************************************************

Král Attalos II. Filadelfos se jako římský spojenec vypravil s loďstvem proti Andriskovým Makedonům, viz rok předešlý. V součinnosti s ním postupoval se dvěma legiemi praetor Q. Caecilius Metellus zvaný od nyní Macedonicus (a viz rok 143 a ještě později se stal protivníkem bratří Gracchů a roku 131 ho proslavila řeč za závaznost římských manželství).

V Makedonii byl v bitvě u Pydny (kde před dvaceti roky zanikla makedonská nezávislost, srov. rok 168) zradou stratéga Telesta, kterého umluvili Římané, král Filippos VI. alias Andriskos poražen a prchnul do Thrákie. Dynasta Byzés ho odtud vydal praetorovi Q. Caeciliovi Metellovi. Po Římanově triumfu byl v Římě popraven, viz rok 146, o Metellově loupení uměleckých děl viz v indexu s. v. sochaři (2). 

Na východě Makedonie, v I. meridě kolem řeky Nestos, se návazně prohlásil králem Makedonců další údajný syn Perseův Alexandros VIII. Byl zahnán praetorem Q. Caeciliem a utekl se k Dardanům, kde zmizel z dějin (srov. rok 165).

Římané uspořádali Makedonii nově: jednotlivé republiky/merides a jejich vlády/synedrové byly zrušeny (viz rok 168) a zavedli přímou správu provinční. Tento rok je začátkem makedonské provinční éry (začala 1. diem; makedonští králové žádnou vlastní éru nepoužívali, ale počítali podle roků svých individuálních vlád). 

K provincii Macedonia připojili Římané část Illyrie (srov. rok 167) a z Épeiru Molossii (srov. rok 157). V čele provincie stál praetor s prokonsulskou pravomocí. Merides zůstaly správními útvary se zachováním lokálních sněmů/synedria. Od dob Augustových a jeho vladařského kultu měla celá provincie spolek/koinon, v jehož čele stál velekněz/archiereus tú koinú tón Makedonón. Později jeho členové/démos vybírali radu/búlé a vedle velekněze/archierea fungoval archierarchés tón Sebastón, archiereus kai agónothetés a makedoniarchés kai agónothetés.

Pravděpodobně z území spolku Épeirótů z roku 167 (srov. rok 232) zřídili Římané svou další provincii Epirus.

 

Na jaře vystoupila Sparta opět ze spolku Achajů. O smír se v Acháji pokusila senátní delegace mířící na misi do Asie. Měla vyzvat Achaje, aby vyčkali římské arbitráže, ale spolkové vojsko již bylo na cestě k Lakedaimonu. Achajský stratégos Dámokritos Lakedaimonské přesvědčivě porazil kdesi poblíž před městem v bitvě, v níž prý na sparťanské straně padlo přes tisíc mužů! Ostatní se ukryly za hradbami. Až do podzimu pak Achajové plenili celou Lakóniku, Dámokritos se k obléhání Sparty neměl. 

Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, a to již podruhé, byl Dámokritos pokutován vysokou částkou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu. Diaios souhlasil s tím, že vyčká římského zprostředkování. Zato však vložil do osad kolem Sparty achajské posádky a vyňal městečka ze správy Lakedaimonských. 

Na podzim se vrátil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus a Achajové domluvili se Sparťany příměří. Protože však byli Sparťané zcela vyčerpáni válkou, to ostatně Achajové také, chtěli si prostředky na ní opatřit loupeží: Menalkidás, jejich vůdce a nedávno stratégos spolku Achajů, přepadl město bývalých perioiků (srov. rok 188) Iasos, který byl v létě rovněž obsazen Achaji, a vyloupil ho. Spartský sněm akci neschválil a Menalkidás se zbavil života jedem. • Lze předpokládat, že ve Spartě právě převládl trend protioligarchický.

V této šesté a poslední válce achajsko-lakedaimonské, která trvala vlastně až do roku 146, byli vojensky slabší Sparťané od začátku v defensivě a odkázáni na pozornost Římany. Čtyřicet let byl ve Spartě klid (pátá válka skončila roku 188).

 

V Syrii postihlo 21. peritia/února silné zemětřesení říšské sídelní město Antiocheiu; rozsah škod neznáme. Stalo se tak 152 roků od založení města a 122 roky od dokončení hradeb, viz rok 300. Škody byly napraveny a město prý pak krásnější než předtím. 

V Armenii skončila vláda jistého dynasty Morfiliga, který byl u moci od roku asi 162 a známe ho jen z mincí. Následoval (?) jeho syn Artavasdés I. Armenský (vládl do roku 97).

 

V Karthágu byl ve druhém roce poslední války púnské pro údajnou zradu zabit Masinissův vnuk Hasdrubal, vrchní velitel Púnů ve městě: podivný Hasdrubal Boétharchos, velitel polních jednotek, ho totiž křivě obvinil, že město zradil Gulussovi, svému strýci, takže ho několik radních ubilo přímo v jednací místnosti nohami od židliček (Hasdrubal s Numidem dvakrát vyjednával o přímluvě u Římanů).

Římané ještě pod procos. M'. Maniliem po návratu Scipiona z Numidie na začátku roku dobyli blíže neznámé město Tezaga, v bitvě pobili dvanáct tisíc "Afričanů" a šest tisíc jich zajali. Podruhé se vypravil proti Neferidě, kterou neúspěšně oblehl. Pak dobyli Římané Neápoli jižně od Clupea (buď je prameny myšlena tato, nebo ta, která později na břehu Syrty dostala lat. jméno Leptis Magna). Římané byli před příchodem nového konsula na jaře posilněni Fameovou jízdou, viz rok předešlý, a Gulussovými. 

Konsulovi Pisonovi Caesoninovi se však nedařilo, stejně jako předtím v Hispánii. Masinissovi synové do pole nevytáhli, vyčkávali, a od Gulussy přešel ke Karthágincům velmož Bithyás s osmi sty jezdci. Púnové vyslali posly k Micipsovi, Mastanabalovi i Maurům, kteří si udrželi nezávislost na Numidech, a dokonce do Makedonie k Andriskovi, aby získali spojence proti Římu.

L. Calpurnius Piso se především pokoušel dobývat pobřežní města. Neúspěšně, pohořel u Aspidy, celé léto se pokoušel o Hippón diarrhos (někdy: Hippagreta, pl.), ale před jeho hradbami, dílo kdysi Agathokleovo, byli zde se ztrátou obléhacích strojů odraženi Hasdrubalem Boétharchem, který loni dvakrát v poli porazil konsulské vojsko Maniliovo, dříve než podlehl Masininissovi. Po neúspěšné sezoně se Piso Caesoninus na zimu vrátil s armádou do Utiky. 

Velitel loďstva byl praetor L. Hostilius Mancinus, cos. 145, který řídil obléhací práce kolem Karthága. Na začátku následujícího roku se při pokusu o vpád do města dostal se svými vojáky do svízelné situace a Římany zachránilo připlutí Scipionovy flotily, které je vzalo na palubu, viz rok následující.  

 

V Itálii byla stavěna silnice Postumiova/via Postumia z Aquileie přes Veronu a Cremonu do Genuy, tj. do Janova; srov. rok 41.  Dílo patřilo druhému z konsulů Sp. Postumiovi Albinovi, který si vylosoval za provincii Itálii, dokončeno bylo až po jeho konsulátu. Býval označován za dobrého řečníka.

Po špatných zprávách z Afriky o bojích Postumiova kolegy Calpurnia Pisona konsulem na příští rok zvolili Římané v prosinci po nátlaku "lidu" P. Cornelia Scipiona Aemiliana (37) ucházejícího se o aedilitu; konsulský věk po praetuře byl 43 roky. Ani nebylo o provincie losováno, lid přiřkl Afriku Scipionovi Aemilianovi.

T. r. na Foru vyhořela Regia, dávné kdysi sídlo králů, pak residence pontifika maxima, jeho kollegia a krále obřadního/régis sacrórum. Ze dvou vavřínů v chrámu jeden plamenům odolal.