397-395
***************************************************************
397.
0l. 95, 4
Súniadés
a. u. c. 357
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
Jistý Lakón bez občanských práv/tzv. hypomeión jménem Kinadón se pokusil zvrátit stávající poměry ve Spartě (podle jednoho pramene se tak stalo již v prvním roce vlády Agesiláově, viz ovšem roky 401 a 400). Nevíme, zda chtěl měnit poměry sociální či ethnické, revolucionář to však byl, a to v době, kdy Lakedaimón stál na vrcholu své moci. Na nebezpečí byl Agésiláos upozorněn při oběti, která nebyla přijata a udání přišlo už pět dnů na to.
Kinadón chtěl vyvraždit všechny Lakedaimonské, jich bylo tehdy na čtyři tisíce (mužů). Jatý Kinadón vyzradil své druhy a všichni včetně jistého věštce Tísamena byl všem na očích zbičováni a popraveni. Na otázku, čeho chtěl spiknutím dosáhnout, odpověděl: "Abych nebyl v Lakedaimonu ničím horším/médenos hettón einai en Lakedaimoni".
Ve spartském státu bylo pro lidi bez občanských práv nebo pro takové, kteří měli práva jen omezená, několik označení. Jejich právní náplň však zůstává dnes mnohdy nejasná.
Neprivilegované skupiny "Lakedaimonů":
• heilótes/heilóti, porobení (viz původ slova u roku 775 a viz v indexu s. v.),
• neodámódeis ("noví z lidu", bývalí heilóti, zmínky o nich v pramenech v letech 424 - 370, kdy již zřejmě nebyli "noví"),
• hypomeiones (bývalí Sparťané, tj. „o něco menší“, bez občanských práv, důvody neznáme, ale ve zbroji),
• perioikoi/perioikové ("žijící kolem nás", původní populace svobodná, ale bez účasti na spartském státu, zato vedle Sparťanů rovnocená součást armády, viz rok 195 a 31 a v indexu s. v.),
• mothakes či mothónes a dámódes, nesvobodní poddaní Sparťanům, nerozlišitelní co do postavení,
• nothoi, synové Sparťanů s heilótkami,
● parthenioi, nemanželští synové Sparťanek se Sparťany, když jejich muži dleli roky ve válce, viz v indexu s. v. Tarás,
● trofimoi, cizinci ve Spartě vychovaní a vzdělaní,
● tresantes, ti kteří prchli z boje (od treó).
O lidech označovaných jako afetai, adespotoi, eryktéres, desposionantai nevíme nic. Nelze vyloučit, že ve výčtu po perioicích jsou společenské "kategorie" hovorové, nikoli státoprávní právní.
V druhé helléno-perské válce vyslala iónská města do Sparty nová poselstva s žádostmi o pomoc proti perským satrapům. Ve Spartě rozhodli, aby se Derkylidás vypravil do Kárie a co nejvíce škodil. Satrapové Farnabázos a Tissafernés se po letech vzájemné nevraživosti totiž dohodli na smíru. Tissafernés byl právě jmenován Králem regionálním vojenským velitelem a Farnabázos by rád získal zpět Aiolidu. Není zpráv o tom, že by do jejich d. f. válečného sporu zasahoval dvůr.
Derkylidás se vypravil do Kárie, kterou plenil a podél pobřeží plula spartská flotila pod nauarchem Farakem. Na rovině u řeky Maiandru se obě vojska setkala, ale spojení Peršané přes početní převahu bitvu odmítli: Tissafernés jednal pod dojmem Kýrova tažení a dal na vyjednávání. Strany dohodly příměří: mír může nastat, pokud budou hellénská města svobodná, Peršané požadovali odchod Sparťanů z iónských měst a vojska z celé Anatolie. Přes zimu čekáno na ratifikaci, Peršané se stáhli do Trallů, Sparťané do Leukofrye.
Na Sicílii dal Dionýsios I. sněmem odsouhlasit a vyhlásit válku Karthágincům propagovanou jako osvobození Hellénů z područí Púnů, pokud ovšem nechtějí dát Hellénům svobodu hned: třetí válka o hégemonii nad ostrovem, kterou spolu svedli Hellénové s Kartháginci (trvala do roku 392).
Syrákúsané rabovali púnské majetky ve městě a zboží v přístavu, následovali je Helléni v púnské části ostrova, kde ovšem Karthágince též týrali. Státní rada kartháginská přes tíži "morové" rány (o jakou epidémii šlo, nevíme, srov. ale totéž v Latiu) válku přijala a dala najímat pro ni žoldnéře.
Dionýsiova armáda o osmdesáti tisících pěších a třech tisících jízdních vojáků doprovázená dvěma sty válečných lodí a pěti sty nákladních s obléhací technikou a zásobami se spojenci plenila západní část Sicílie, zmocnil se Menaina, Morgantiny, Kefaloidia, Soluntu, Henny a oblehl Panormos a sikansko-kampánskou Entellu. Uzavřel spojenectví s vládcem sikelského Agyria Agyrem a s Dámónem, vládcem v Kentoripě, a s městy Assóros, Herbéssos a Herbité.
Cestou na západ ostrova se k Syrákúsanům přidávala města Kamaríné, Gela, Akragás, Hímerá a nakonec též Selínús, jimž byla púnská okupace proti srsti, a posilovali Dionýsiovu armádu svými muži. Koaliční protikartháginské vojsko bylo zjevně silnější než protiperská symmachie u Platají, viz rok 479.
Púnská pevnost Eryx přešla k Hellénům, ostrovní pevnost Motyé oblehl nauarchos Leptinés, Dionýsiův bratr, s flotilou. Při silném odporu s obtížemi byla Motyé dobyta, když prvním na hradbách byl z útočníků velitel elitní jednotky Archýtos z Thúrií, za což obdržel od Dionýsia sto min stříbra/asi čtyřicet kilogramů raženého kovu. Masakr z Púnů přežil málokdo a Dionýsios dal ukřižovat Daimena a další Hellény bojující na straně Kartháginců. Velitelem posádky/frúrarchem (a tedy též hlavním okupačním důstojníkem) jmenoval Bitóna ze Syrákús, Leptina nechal jako nauarcha se 120 loďmi chránit okolní vody a řídit obléhání Aigesty a Entelly a sám se na konci léta vrátil do Syrákús (již následujícího roku byla Motyé opět ztracena). Hellénům se v poli příliš nedařilo, třebaže měli převahu a tolik na válku vynaložili příprav.
Himilkón s několika loděmi plul z Karthága přímo na Syrákúsy a zničil nočním útokem triéry, na které v přístavu narazil. Při druhém útoku na Syrákúsy již disponoval stovkou triér, ale změnil směr útoku a v noci se překvapivě objevil u Motye, kde spálil řadu hellénských lodí kotvících nebo vytažených na souš. Púnskou flotilu zahnala silná lukostřelba, palba z katapult a praků, v níž měli Helléni velkou převahu. Moderní dobývací stroje pak prorazily hradby Motyé, viz zde výše. Himilkón se vrátil s flotilou do Karthága, viz rok následující.
Pokračovalo římské obléhání Véjí. Volskové oblehli římský Anxur, Aequové město Labici. Pokračovala válka s Falisky a Capenou, tentokrát Faliskové s Capenskými v bitvě porazili Římany, vojenský tribun Cn. Genucius padl. Věštbu véjského Etruska, že jeho vlast padne, bude-li vypuštěno Albánské jezero/lacus Albanus, potvrdil výrok delfské Pýthie, viz rok předešlý. Římané začali kopat tunel, jímž by jezerní vodu svedli do roviny do polností; následujícího roku dílo dokonali.
Ostatní Etruskové znovu na sněmu u chrámu Voltumnova odmítli pomoci Véjanům, tentokrát pro vpád Keltů ze severu: začátek keltské invase do Itálie. Nejsilnějšími jejich kmenovými svazy či národy byli Insubrové, Senonové, Lingonové, kteří se též z velké části v Popádí a v zemi mezi Pádem a Alpami usadili. Keltská moc v různých částech severní a střední Itálie trvala až do roku 222. O hrůze z Keltů viz v indexu s. v. Gallie.
************************************************************
396.
Ol. 96, 1
Eupolemos z Élidy
Formión
a. u. c. 358
L. Valerius (Potitus) interrex, Q. Servilius Fidenas interrex a M. Furius Camillus interrex
Tribuni militum consulari potestate
M. Furius Camillus dict. I.
************************************************************
Na olympijských hrách byly k soutěžím přidány další disciplíny: salpinktés, sc. agón, tj. troubení na polní trubku, jehož prvním olympioníkem se stal Tímaios z Élidy, a kéryx, tj. soutěž heroldů, v níž jako první uspěl Krátés z Élidy.
Lýsandros, inspirován tažením deseti tisíc, naplánoval výpravu proti Králi. Využil zprávy jistého obchodníka Héródy ze Syrákús, který ve Foiníkii viděl loďstvo tří set lodí chystající se pod Tissafernem na výpravu na západ. Lýsandros s příznivci to vzali jako informaci o začátku tažení proti Spartě a cestou chtěl ve městech obnovovat dekarchie.
Agésiláos II. jako velitel vyslaný se třiceti Sparťany a dvěma tisíci osvobozenými heilóty a třiceti Sparťany odešel ze Sparty do Aulidy, kde se shromáždilo spojenecké vojsko Hellénů o šesti tisících mužích (shromážďování v Aulidě bylo symbolické: bylo to Agamemnónovo shromaždiště před výpravou proti Íliu, nyní ale se konalo proti vůli Boiótů, kteří nedovolili obětovat). Z Aulidy se Agésiláos přeplavil do Geraistu a pak do Efesu.
Ve spartském garnisonním městě se pohádal o velitelské kompetence s Lýsandrem, jemuž během diplomatických jednání s Tissafernem dával Peršan najevo vyšší úctu než králi Agésiláovi; bylo dojednáno slabé příměří. Lýsandros ustoupil a jako podřízený velitel se vypravil k Helléspontu. Zde k němu do Kýziku přeběhl s celou rodinou a dvěma sty jezdci Peršan Spithridátés (viz o něm roku 423), který měl jakési nepřekonatelné spory se satrapou Farnabázem, kterého nesnášel též Lýsandros; o něm jako spartském spojenci viz dále roku 395.
Druhá válka s Persií, resp. se satrapy Tissafernem a Farnabázem, se opět rozhořela (viz rok 399). Spojenci Lakedaimonských v druhé fázi války byli všichni Peloponnésané mimo států Argos a Korinthos, jehož oddíly se nesměly bojů účastnit, protože právě vyhořel chrám Dia Olympského ve městě. Athény a Théby spoluúčast na protiperském tažení odmítly.
Agésiláos II. se vypravil z Efesu s vojskem bez jízdy naoko do Kárie, ve skutečnosti do Frygie, kde svedl nerozhodný boj s jízdními oddíly Farnabázovými u Daskyleia v Mýsii. Pak se vrátil do Efesu k přezimování. Pro utužení morálky pořádal pro vojáky soutěže, rozdával odměny, Efesos se proměnil ve zbrojnici s výrobou válečného materiálu. Peršany zajaté piráty dával na tržišti ukazovat nahé, aby se vojáci nebáli jejich bílých, ochablých těl. O lsti, jak snížit v očích svých lidí perskou bojovnost, viz v indexu s. v. rasismus.
V zimě se do Sparty vrátil z Helléspontu Lýsandros a začal spřádat převratové plány: chtěl zpřístupnit královský titul, vyhrazený tradičně dvěma rodům, všem plnoprávným Sparťanům. Na obnovu dekarchií v Iónii nedošlo, v městských státech po zrušení démokratických ústav panoval neklid.
Pokusil se uplatit věštírny v Delfách, Dódóně a Ammónovu v Libyi, ale Afričané ho dokonce ve Spartě udali. Lýsandrovy cíle vyšly najevo až po jeho smrti následujícího roku, kdy je odhalil Agésiláos po nálezu řeči o státních reformách údajně složené jinak neznámým Kleónem z Halikarnássu. • Lýsandrovo spiknutí, resp. jeho plán, lze datovat též do roku 403 či 400.
Podle jedné tradice byl v Makedonii odstraněn chlapec Orestés z vladařského trůnu (na kterém byl od roku 399) a jeho nástupcem se stal Aeropos II., syn Arrhabaia z Lynkéstidy. Aeropos by podle této tradice vládl do roku 393 (viz ale tam).
Na Sicílii se z jara pustil Dionýsios opět na kartháginské území. Halikyajští s ním uzavřeli spojenectví, obléhání Aigesty se vleklo a obležení uspěli při jednom z výpadů. Pak padla na Hellény hrůza: Himilkón se plavil k ostrovu se sto tisíci muži, aby posílil třicet tisíc Púnů již na Sicílii (vyšší údaj praví, že měl tři sta tisíc pěších vojáků, čtyři tisíce jízdních, čtyři sta bojových spřežení, čtyři sta válečných lodí a šest set proviantních). Leptinés zachytil pouze část konvoje a potopil padesát lodí s pěti tisíci vojáky na palubě a s dvěma sty spřeženími.
Kartháginci, kteří domα tajili místo vylodění, aby se ho špioni nedozvěděli a pro případ nouze vybavili pouze kapitány lodí písemnými zapečetěnými pokyny o cíly plavby, se vylodili v Panormu, zradou se zmocnili Eryku a po obléhání se zmocnil Motye. Dionýsios obléhající tehdy Aigestu vyzval k vyklizení západní části ostrova, Síkanové s ním neodešli do Syrákús a Halikyje se hbitě vrátili do spojenectví s Karthágem: hellénské síly na Púny nestačily.
Himilkón z Panormu vytáhl na Messánu, loďstvo obsadilo Liparu, kde si vynutil na Hellénech třicet talentů výpalného. Messány, z níž prchly ženy s dětmi, se snadno zmocnil, strhl její hradby a město dal srovnat se zemí, aby nebylo znát, že místo bylo někdy vůbec osídleno (srov. osudovou inspiraci roku 146 pro Římany). Dionýsios dal svobodu otrokům, jimiž obsadil posádky šedesáti triér, ze Sparty obdržel oddíl tisíce žoldnéřů, opevnil hrad Leontín, kam uložil zásoby potravin a přemluvil Kampány žijící v darované Kataně, aby přesídlili do Aitny.
Armáda Dionýsiova oproti loňsku zeštíhlela: síla pěchoty činila třicet tisíc mužů, tři tisíce jízdy a k tomu 180 válečných lodí, z nichž jen menšinu tvořily triéry.
Z vyvrácené Messány se Himilkón vydal s armádou po souši k jihu, jeho nauarchos Magón plul ke Kataně. Poněvadž právě soptila Aitna, museli Púnové horu obcházet, neboť pobřežní cesta byla zavalena lávou. V námořní bitvě před Katanou byli Syrákúsané pod Leptinem Kartháginci v přesile snadno poraženi: Helléni ztratili sto lodí a na nich dvacet tisíc mužů, to vše na dohled Dionýsiovy pozemní armády.
Na souši odmítl Dionýsios riskovat pozemní bitvu a opuštěn spojenci stáhl se za zdi Syrákús. Svého zetě Polyxena a další poslal do Itálie, Korinthu a Sparty, kam plul Leptinés, žádat o pomoc a najímat žoldnéře. Cestou zpět Leptina plujícího na spartské lodi div že nezajali v tarentském přístavu, musel prchnout zpět na loď převlečen za přístavního dělníka, tedy asi nahý, a posádka za lodí doplavala.
Polyxenos po čase dorazil s třiceti triérami, jimž pak velel Farakýdás ze Sparty (snad totožný s Farakem?, viz rok předešlý). Věrní Syrákúsám zůstali Kampáni v Aitně, třebaže jim Himilkón dával za příklad jejich soukmenovce v Entelle, kteří Hellénům úspěšně vzdorovali (ještě o století později obyvatelé udrželi oskický charakter, ale stát měl hellénské uspořádání a jeho úřední řečí byla dórská řečtina).
Himilkón s obrovským loďstvem a nesmírnou pozemní armádou oblehl Syrákúsy. Vyraboval Achradínu, chrámy Démétry a Kory, srov. zde níže, a usadil se v Diově chrámu. Púnové zničili hrobky před městem, též Gelónovu a Dámáretinu. Podél pobřeží postavil tři pevnosti, aby chránily zásoby potravin, které svážely proviantní flotily ze Sardinie a Afriky. Jeden takový konvoj napadli v několika triérách Syrákúsané a když se boj o zásoby posilami přiostřil, potopili čtyřicet kartháginských lodí.
Sebevědomí vítězové se doma domáhali sesazení Dionýsiova, který podle nich prohrál, co mohl. Na sněmu pak mu vyčetl mluvčí oposice Theodóros neúspěchy a utrpení lidu za jeho vlády, Sparťan Farakýdás ho naopak podržel slovy, že nebyl poslán někoho v Syrákúsách sesazovat, ale aby válčil s Púny. Při Dionýsiovi stála většina armády a nespokojence mezi civilisty posléze ukonejšil hostinami, dary a liberálnější vládou.
Město se znamenitě bránilo a k tomu propukl v kartháginském vojsku mor: panovalo to léto nezvyklé horko, hlavní ležení Púnů bylo v místech, jako před osmnácti roky Athéňanů a na průjmové a horečnaté onemocnění vedoucí ke smrti do šesti dnů zahynulo tehdy údajně 150 tisíc púnských vojáků.
Jedné noci sužované Karthágince zaskočil hellénský výpad. Leptinés s Farakýdou a 180 loďmi přepadli púnské lodi kotvící nebo vytažené na břeh a padesát jich zapálili. Od nich chytly zásobovací lodi a velká část flotily ve velkém chaosu zanikla.
Himilkón tajně (Syrákúsané by mu to nedovolili) s Dionýsiem dojednal, že za tři sta talentů bude moci odplout. Když peníze doručil na sjednané místo (bylo to bezmála osm tun kovu), čtyři dny na to směl opustit přístav se čtyřiceti triérami, zbytek armády zůstal bez velitele. Většina Púnů se vzdala, kdo prchnul, byl ve vnitrozemí ubit, Ibérové vyjednali s Dionýsiem žoldnéřskou smlouvu.
• Himilkón dožil po návratu do Karthága v bídě a život si vzal hladovkou, srov. jeho slávu v letech 407 - 405. Mezi dary Apollónovi na Délu se ještě roku 179 nacházel zlatý myrtový věnec o váze 21 drachem a tří obolů, který bohu věnoval jistý Iomilkos, jiná hellénisovaná podoba foiníckého Achí-milkat - řec. Himilkón, jména v Karthágu běžného. Nelze vyloučit, že dárcem byl právě tento Himilkón.
Dionýsios I. po porážce Púnů zatkl a dal eskortova do Sparty vůdce nespokojenců mezi žoldnéři Aristotela. Neměl totiž na výplatu žoldu, tak navrhl deseti tisícům námezdným vojákům město a úrodnou půdu Leontín a najal si vojáky nové. Do Messány poslal jako kolonisty tisíc Lokřanů, čtyři tisíce Medméjských a šest set Messéňanů vyhnaných z Peloponnésu, Zakynthu a Naupáktu, kteří u něho bojovali (viz rok 405 nebo 401).
Když se to nelíbilo Sparťanům, dal Messéňanům půdu o padesát kilometrů na západ a založili na části území Abakaina na vysokém ostrohu nad mořem město Tyndaris, která měla brzy pět tisíc občanů a budila v regionu respekt, viz rok 393. Jméno mělo protispartský achajský osten, Tyndareos byl otcem Klytaimnéstry a s Diem (nevlastním) otcem Heleny a Dioskúrů.
• Rozdávání dobyté půdy se stalo velkým lákadlem Dionýsiovy politiky při najímání žoldnéřů. Pro tisíce z nich se stal darovaný pozemek startem do nového života.
Kolem roku 396 zemřel historik, po matce thrácké kníže a majitel zlatých dolů Athéňan Thúkýdidés, syn Olorův (narodil se kolem roku 460). Dle jiné tradice byl zavražděn na svém statku v thrácké Skapté Hylé a jeho ostatky převezeny do Athén.
V Chalkédonu na Bosporu se narodil Xenokratés, který se po smrti Speusippově roku 339 stal jeho nástupcem v Akadémii. Zemřel roku 314.
V Athénách vyhořelo Erechtheion (srov. rok 407). Později bylo restaurováno.
Po fiasku na Sicílii vypuklo v okolí Karthága povstání Afričanů, obsadili Tynés/Tunis a obklíčili Karthágo, ale bylo brzy potlačeno vojevůdcem Maharbalem (možná i díky lsti s vínem s mandragorou, srov. pod hostiny v indexu). Vůdce rebelie neznáme. Afričany jsou zřejmě myšleni tzv. Libyové, jimž se později říkalo Numidové čili předkové dn. Berberů (o jejich prvních panovnících viz rok 220). Pak byl v kartháginském státu slavnostně zaveden kult Démétry a Koré, a to jako výkupné bohyním za vyloupení chrámu na syrákúském předměstí, viz zde výše. Uvítán byl jistě především hellénskými obchodníky ze Sicílie, pro něž byly bohyně "národním" kultem ostrova a kteří v této době měli v Karthágu již kolonii (v Římě byl kult Démétry-Cerery, Persefony, Libery a Dionýsa-Libera přijat již roku 496).
Římané pod velením diktátora M. Furia Camilla konečně dobyli etruské Véje, které s mezerami obléhali desátým rokem od roku 405; konec čtvrté války véjské, srov. rok 483, 437 a 426. Nejprve porazil v bitvě koalici Falisků a Capenských. Poslední útok byl veden z tunelu prokopaného pod hradbami. Přeživší byli prodáni do otroctví, stát zanikl, jeho půda byla rozdělena mezi římské osadníky; Augustus zde po staletích usadil veterány a obec měla statut municipia.
Kultovní socha véjské Iunony byla přenesena do Říma, kde se konaly čtyřdenní děkovné slavnosti, zatím po všech římských válkách nejdelší. O čtyři roky později byla socha umístěna do chrámu Iunony Reginy, který M. Furius zaslíbil a pak zasvětil.
Camillus vjel do Města na voze taženém bílým čtyřspřežím, což mu konservativci vyčetli, neboť to pokládali za znak nadutosti, že prý to okoukal od Dionýsia Syrákúského. Srov. o bílých koních rok 46. Plebejové zase M. Furiovi vytýkali, že desetinu z kořisti zasvětil Apollónovi, a to nejen z majetku movitého (namísto aby ji rozdal vojsku).
Pád Véjí byl rozhodným zvratem v dlouhých římsko-etruských válkách a Římané začali snáze pronikat na sever do centra Etrúrie (viz rok 310). Jestliže podle moderních odhadů se římský stát na začátku republiky rozkládal na c. 882 kilometrech čtverčních, nyní to bylo kilometrů 1582 (Beloch). Tribunové lidu prý tehdy navrhovali rozdělit římské občany na dvě poloviny a losovat o to, která z obou částí opustí Řím a usadí se v dobytém městě a na půdě zlikvidovaného státu.
Římané rovněž uzavřeli mír/příměří s Volsky a Aequy. Válka s Volsky trvala nepřetržitě od roku 423 a první příměří bylo uzavřeno až roku 403. Válka s Aequy byla obnovena roku 394.
Téhož dne, kdy padly Véje, dobyli Keltové etruské město Melpum v Transpadáně. Tím byli Etruskové definitivně vyhnáni zpoza Apennin (srov. rok 775).
************************************************************
395.
Ol. 96, 2
Diofanés nebo Diofantos
a. u. c. 359
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
Na jaře se vypravil král Agésiláos II. proti Sardám. Namísto Lýsandra připlul ze Sparty Hérippidás s třiceti muži, z nichž král stanovil velitele jednotlivých zbraní. Před tažením rozhlásil, že potáhne do nejúrodnějšího kraje, což si Tissafernés vyložil, že do jeho Kárie, takže perské oddíly směřovaly tam. Sparťané však směřovali na Sardy. V bitvě na Paktólu byli Peršané, jimž nedorazilo ještě jádro pěchoty z Kárie, poraženi. Přišli též o ležení, v němž se Sparťané zmocnili vedle jiné kořisti též sedmdesáti talentů. Sardy, kde se v době bitvy zdržoval satrapa Tissafernés, Helléni nedobyli a ani se o to nepokoušeli.
Mezi Peršany se šířilo, že za neúspěch může Tissafernés. Král Peršanů Artaxerxés II. poslal Tithrausta, aby potrestal údajnou Tissafernovu zradu, že ho zatáhl do války s Lakedaimoňany. Tithraustés zbavil Tissaferna úřadu a hlavy a sám zaujal jeho posici. Hned poslal peníze a nabídky na smír Agésiláovi, odejde-li válčit proti Farnabázovi s tím, že hellénská města zůstanou nezávislá, ale platit Králi že budou tribut podle starých zvyklostí. Agésiláos odkázal na diplomatická jednání ve Spartě, ale proti Farnábazovi vytáhl.
• Tissafernés byl dominantní postavou perské strany posledních let peloponnéské války, satrapou Lýdie a Iónie byl od roku někdy po 420, viz rok 414, vedl válku s Kýrem, Artaxerxovým bratrem, viz rok 407, až do jeho konce.
Sparťan odešel s podzimem/hama metopóró s vojskem do Frygie, za což dostal od Tithrausta na výživu armády třicet talentů zlata ve stříbře (do té doby rekordní finanční částka, vynaložená na státní „korupci“). Z války proti Peršanům však Agésiláos odstoupit nehodlal. V létě učinili Sparťané Agésiláa i vrchním velitelem nad loďstvem, do té doby rozhodnutí nebývalé, neboť cítili, že autorita perského krále v Anatolii není velká. Za nauarcha Agésiláos určil Peisandra, bratra své ženy, a po ostrovech a dalších obcích se začala budovat flotila: nových triér bylo nakonec sto dvacet.
Aby minimalisoval spartské nebezpečí v Anatolii, poslal satrapa Tithraustés do Hellady Rhoďana Tímokrata se zlatem za padesát talentů ve stříbře proti Lakedaimonským. V Thébách přijali úplatek Androkleidás, Isméniás (viz o obou roku 383) a Galaxidóros, v Korinthu Tímoláos a Polyanthés a v Argu Kylón, aby doma štvali proti spojenectví s Lakedaimonem. V Athénách se Tímokratovi nepodařilo uplatit nikoho, třebaže nálada mezi Athéňany, deset let po aigospotamské katastrofě, byla pro válku se Spartou.
Z Athén se někdy před jarem podařilo proniknout s jednou ze dvanácti povolených triér Démainetovi ke Konónovi, ačkoli se mu spartský harmosta Aigíny Milón informovaný vůdčími athénskými politiky Thrasybúlem, Aisimem a Anytem snažil v tom zabránit (a sám při tom přišel o loď).
Válku opúntských Lokrů, boiótských spojenců, s jejich věčnými nepřáteli Fóky, která zřejmě probíhala víceméně permanentně od roku 421 (srov. tam), si Lakedaimonští vzali za záminku pro válku proti Thébám, které se na popud Peršany zpracovaných mužů, viz výše, postavily na stranu Lokrů a Thébané vpadli do Fókidy: Tímokratův perský finanční jed se v Helladě náramně ujal, poněvadž Thébané vymysleli, že zatáhnou Lokry do války s Fóky tím, že je navedou vybírat daně ve sporném kraji s Fóky a ti pak vpadnou do Lokridy. Stalo se.
Vyslanci Fóků přišli do Sparty a ihned byl vyslán oddíl, jemuž velel Lýsandros, aby vpadl do Boiótie: Thébané jim dlouho leželi v žaludku. Hlavní voj Peloponnésanů (bez Korinthských) pak vedl král Pausaniás, který následoval za spojeneckými oddíly z Ainiánie, Oity, Málie, Hérákleie a Orchomenu, jimž velel Lýsandros. Na stranu Thébanů proti Sparťanům se postavili Athéňané, k čemuž je nejvíce přemlouval Thrasybúlos. Spojenectví uzavřeli "na věčné časy/es ton aei chronon", jak stojí na zachováno na fragmentu smlouvy: obrat ve vztazích obou států, které až do této doby stály proti sobě nepřátelsky; Thébané se do symmachie s Lakóny vrátili roku 386, ale již roku 378 měli pakt s Athéňany. Thébany následovali pak roku 395 Lokrové a rovněž uzavřeli pakt s Athéňany.
Vypukla první válka boiótská. V bitvě přímo pod hradbami Haliartu v Boiótii padl na řadě míst hellénského světa uctívaný hérós Lýsandros, ale Thébané, kteří pronásledovali prchající protivníky, byli hoplíty zatlačeni zpět do města a na dvě stě jich padlo. Jak ke zjevně bleskové události došlo, bylo nejasné již ve starém věku.
Druhého dne po bitvě dorazili oddíly Athéňanů pod Thrasybúlem a postavili se po bok Thébanů, a zároveň hlavní síly Sparťanů, jimž velel a které také záměrně zdržel král Pausaniás. Do bojů nezasáhl a uzavřel s Thébany a Boióťany mír, sebral těla padlých a zemi vyklidil; o vlastním konci spartsko-athénské symmachie z roku 403 viz rok následující.
• Lýsandrova smrt do Sparty více než smutek přinesla úlevu. Byl rozhádaný s kdekým, nesnášenlivý, pyšný na svou roli konečného vítěze nad Athéňany, jímž se však stal spíše štěstím a mizerným velením nepřátel než vlastním přičiněním. Jsou též svědectví o tom, že byl umírněný a v soukromém životě zdrženlivý. O jeho pučistických plánech viz rok předešlý.
Pausaniás byl za svůj podraz odsouzen k trestu smrti (jako další příklad jeho řevnivosti k Lýsandrovi srov. např. událost z roku 403, kdy dal propustit v Peiraieu athénské démokraty, což bylo nyní zahrnuto do zdůvodnění rozsudku). Vyhnul se mu tím, že se do Sparty nevrátil a zůstal v exilu v Tegeji, kde roku 393 zemřel přirozenou smrtí. Vládl od roku 408. Novým králem byl zvolen jeho nedospělý syn Agésipolis I. (vládl do roku 380). Poručníkem byl určen Aristodémos, rovněž z rodu Ágidovců.
Agésiláos se mezitím spojil ve Frygii s přeběhlým perským šlechticem Spithridátem (srov. rok předešlý), který pak Sparťana s vojskem přivedl do Paflagonie. Zde bylo uzavřeno spojenectví s místním dynastou či „králem“ Otyem, který se již předtím vzbouřil proti Králi. Otys se oženil se Spithridátovou dcerou a Sparťanům přenechal tisíc jezdců a dva tisíce peltastů. Agésiláos zafungoval jako dohazovač a dokonce zařídil, aby dceru, jejíž jméno neznáme, urychleně Paflagonovi dopravili triérou. Sparťané přezimovali kolem Daskyleia.
Hérippidás, jeden ze třiceti pověřených Sparťanů provázejících Agésiláa, si vyžádal od Agésiláa dva tisíce hoplítů a stejně tolik peltastů a ve spojení s Paflagony a Spithridátem porazili ve Frygii jeden z Farnabázových oddílů. Zmocnili se značné kořisti ze satrapova majetku. Hérippidás, viz jeho osud roku 379, ji však spojencům sebral, aby ji mohl sám prodat. Na to Paflagonci, Spithridátés a jeho syn Megabatés přeběhli k Ariaiovi do Sard, který se právě znovu vzbouřil proti Králi. Diplomatické dílo Agésiláovo se tak v okamžiku zhroutilo. Není zpráv o tom, že by se na něho Agésiláos hněval, i když to hatilo jeho plány, viz rok následující.
Ariaios býval pravá ruka Kýra Mladšího, ale po bitvě u Kúnax zradil Hellény, ačkoli mu nabízeli perský trůn, viz rok 401. Král Artaxerxés II. ho pak poslal na západ snad jako fryžského satrapu. Aktivně se podílel na likvidaci satrapy Tissaferna, rovněž muže podlého, kterého zrádně vylákal k sobě do Koloss, tehdejší fryžské métropole, zajal v lázni a předal Tithraustovi, viz zde výše. Nový satrapa Tithraustés odcestoval ke dvoru a Ariaios ho v Sardech zastupoval - a spustil rebelii; proč vlastně, nevíme. Jak dopadla Ariaiova druhá revolta, nevíme.
Agesiláos II., který byl tehdy zamilovaný do Megabata, viz zde výše, se na podzim vrátil do Frygie, kde se zřejmě už na začátku roku 394 po zprostředkování jistým Apollofanem z Kýziku osobně sešel s Farbanázem. Uzavřeli osobní přátelství a dohodu o příměří a pokud by nebyl Farnabázos potvrzen Králem jako satrapa, ale přišel by někdo jiný, pak i o spojenectví proti Králi. Též se Sparťan zahleděl do Farnabázova syna, jméno neznáme, s Parapitou, a zůstali přáteli i v době, kdy mladík musel do exilu vyhnán svým strýcem; podrobnosti neznáme.
V téže době byl Athéňan Konón, který velel části perského loďstva, blokován Farakem v Kaunu. Konón vstoupil do kypersko-perských služeb po tragickém roku 405 (viz tam). Farnabázovým povelitelem byl v této době Konón a ten Peršanovi radil, jak se Agésiláa zbavit v Asii nadobro: měl by rozeslat po Helladě démagógům peníze a ti takto zkorumpovaní aby mluvili ve svých státech ve prospěch války se Spartou. Plán stoprocentně vyšel, viz rok následující, vypukla válka zvaná korinthská. Sparťany potkal osud Athéňanů: válka na dvou frontách, domácí a "zahraniční".
Římané pokračují ve válce proti Faliskům, srov. roky 398sq. Po zpustošení jejich venkova se Římanům vzdala Capena. Do Vitellie, města Aequů, poslali osadníky, srov. rok předešlý. Tribunové lidu se domáhali přídělů půdy z véjského území, mluvčím požadavku byl T. Sicinius.