219-216

219.

Ol. 140, 2

93 SE

29 AE

(Chairefón)

a. u. c. 535

L. Aemilius Paullus I. a M. Livius Salinator I.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Chariláos.

V lednu či únoru upadl v Alexandreji Kleomenés III. v nemilost u krále Ptolemaia IV. Filopatora I. pro protiptolemaiovské žertíky. Jistý Níkagorás z Messénie ho udal ministrovi Sósibiovi, který řídil veškerou zahraniční politiku ptolemajovské velmoci. Kleomenés Níkagoru znal. Právě přijel do Alexandreie s nákladem koní a spartský král mu v přístavu řekl, že by měl spíše dovést nějaké "chlapce a hudebnice", že o to je teď u dvora zájem.

Sósibios přemluvil Níkagoru, aby zanechal před odplutím očerňující dopis, obviňující spartského krále z povstání, pokud nedostane pomoc pro návrat na Peloponnésos. Filopatór I. ho dal internovat, ale když opustil Alexandreiu, Kleomenés se snažil vyprovokovat násilně občanstvo města k odpadnutí od krále, nikdo z nich ho však nenásledoval.

Po krátkých bojích s královskými oddíly v Alexandreji si vzal život a s ním celá jeho družina, pokud následně nebyli povražděni Sósibiovými vojáky (včetně žen a dětí). Popravena byla dokonce Kleomenova matka, (srov. rok 224) a jeho dvě děti. Kleomenés III. vládl ve Spartě v letech 235 až 222.

Po zprávě o Kleomenově smrti byl ve Spartě proveden nekrvavý ústavní převrat. Bylo skončeno s vládou pěti eforů, kteří byli nejvyššími představiteli státu od roku 222 a opět zavedena tradiční královláda, ovšem v jiných intencích. Zkraje byla zachována dyarchie: z rodu Ágidovců, k němuž patřil Kleomenés III., byl vybrán králem Agésipolis III., syn Agésipolidův a vnuk krále Kleombrota II. (srov. rok 241), a pro jeho nezletilost mu byl určen poručníkem jeho strýc Kleomenés, Agésipolidův bratr. Jistý Leónidás, který měl rodově lepší nároky na vládu, byl příbuznými vynechán. Rod Eurypóntovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos. Z Eurypóntovců s lepším nárokem žil kromě dalších ještě Hippomedón, Agésiláův syn a vnuk Eudámidův. • Dyarchie v této podobě trvala ve Spartě do roku 217, samostatným vládcem byl Lykúrgos do roku 211.

Nyní přišel do Sparty opět vyslanec Aitólů Machatás (srov. předešlý rok) a snadno přemluvil protimakedonského Lykúrga k odpadnutí od spolku Achájů; v této době ve Spartě již pravděpodobně nebyla makedonská posádka (srov. rok 222). Úvodem vpadl do Argolidy a přepadl několik osad.

Sparta se stala spojencem spolku Aitólů a rovněž tak Élejští, kam ze Sparty pokračoval Aitól Machatás. Sparta zůstala aitólským spojencem až do roku 195.

Tak se na Peloponnésu naplno rozhořela druhá válka achájsko-lakedaimonská, která byla skutečností již od loňska, v níž se střetly makedonsko-achájská koalice s koalicí aitólsko-lakedaimonsko-élejskou (trvala do roku 217, zároveň byla součástí spojenecké války; předtím srov. roky 229 až 222). Začátek měla v aitólském plenění Messénie, která však nyní zůstála mimo válku, viz předešlý rok.

 

V květnu se stal stratégem spolku Achájů Arátos, syn známého Aráta ze Sikyónu (od podzimu 220 aitólským stratégem Skopás). Začátkem léta oblehli Sparťané pod králem Lykúrgem pevnost Athénaion u Megalopole a dobyli ji. V téže době porazili Achájové pod Filopoimenem Élejské a Aitóly v bitvě na řece Lárissu. Filopoimén ve střetnutí zabil vůdce élejské jízdy Dámofanta.

V létě se vypravil král Filippos V. (19) z Makedonie přes Thessalii a Épeiros s vojskem šestnácti tisíc Makedonů před Ambrakii, kde oblehl pevnost a po čtyřiceti dnech ji dobyl (Ambrakiá byla aitólská od roku 232). Současně však Aitólové pod Skopou vpadli přes Thessalii do Makedonie a vyplenili Píerii a kultovní středisko pod Olympem Díon. Filippos se z Ambrakie vypravil přímo do Aitólie, cestou dobyl lokalitu Foitiai/starší Fytiá s zásobami proviantu, zničil řadu aitólských pevností v kraji a tábor rozbil poblíž bývalého sídelního města Akarnánů Stratu.

V době, kdy byl Filippos před Stratem, vyplenili Aitólové pod stratégy Alexandrem a Dorimachem achájskou Aigeiru. Byli ale zahnáni ze zradou téměř dobytého města a Alexandros padl, řada Aitólů byla ušlapána, když byli vytlačováni branou ven. Současně plenil Aitól Eurípidás v Élidě a v bitvě přemohl Acháje.

Filippos Stratos nedobýval, ale plenil v Aitólii. Obsadil Aitóly vyklizené Oiniady a opevnil je včetně přístavu stavebním materiálem, který dopravil z pevnosti nedalekého Paiánia, kterého právě dobyl.

Po zprávě, že do Makedonie opět vpadli Dardanové, se vrátil přes Thessalii s jádrem vojska zpět na sever, doprovázen Démétriem Farským, kterého právě vyhnali z jeho domény Římané (viz níže). Dardanové už stáli na hranicích Makedonie, ale po návratu krále s vojskem ztratili kuráž a rozešli se domů. Filippos poslal vojáky také domů na sklizeň a zbytek léta strávil v Lárisse.

Aitólové se na podzim vypravili pod novým stratégem spolku Dorimachem do Épeiru. Při tomto tažení Aitólové důkladně vyplenili Dódónu s věštírnou a zničili i chrám; jejich běsnění proti hellénským sakrálním stavbám se stalo pověstným a vysvětlení se nezachovalo.

V zimě se Filippos překvapivě vypravil přes Euboju do Korinthu, kam dorazil kolem zimního slunovratu (21. prosince), aniž by o tom aitólští nepřátelé s élejskými spojenci věděli. U Stymfálu Makedonci porazili Élejské, když Aitólové s velitelem Eurípidou se bitvě vyhnuli. Makedonci s Acháji dobyli na přelomu roku zasněženou Psófidu v Arkadii.

Obyvatelé s Eurípidem se dokázali uchýlit na akropoli a po vyjednávání jim všem Filippos, který byl s vojskem ve městě několik dnů, na přelomu let 219 a 218 povolil. Eurípidás přes Korinthos opustil Peloponnésos a Filippos v lednu navštívil Olympii, vyloupil Élidu, dobyl Alifeiru a celou Trifýlii (srov. rok 199)Élis byla jenom tohoto roku pleněna dvakrát; v té době byla hustěji osídlena než jiné oblasti Peloponnésu a byla bohatší na dobytek i otroky.

 

V létě vrcholila také druhá válka illyrská. Římané pod konsuly L. Aemiliem Paullem a M. Liviem Salinatorem se vylodili v Illyrii, po sedmi dnech obléhání dobyli Illyry nedávno okupované Dimallon/Dimalé a krátce na to mimo jiné Faros, který konsul L. Aemilius Paullus srovnal se zemí (myšlena pravděpodobně jen pevnost). Jeho nejslavnější rodák Démétrios Farský unikl ke svému spojenci, makedonskému králi Filippovi, v jehož službách dožil konce svých dnů (viz výše a roky 217 a 214).

Faros a Dimallon se staly majetkem „římského lidu“ přímo; ostatní illyrská území při moři, kde vládli jednotliví dynastové, tedy hlavy jednotlivých klanů, obdržela status římského spojence. Z klanových náčelníků známe jménem pouze Skerdiláidu, Agrónova bratra, jemuž Římané omezili vládu na kmen Labeatů. Pinnés zůstal nominálně vládcem jižních Illyrů (viz rok 230).

Tak skončila druhá válka illyrská, která trvala rovněž pouze jeden rok (srov. roky 229 až 228). Proč v době, kdy na Západě byla na spadnutí válka s Kartháginci, poslal senát proti illyrským pirátům dvě konsulské armády, zůstane asi nevysvětleno. Triumf nad Illyry slavil L. Aemilius Paullus; M. Livius byl odsouzen lidem za to, že nespravedlivě rozdělil kořist. Odešel na venkov a žil mimo politiku do roku 208. Byl pak konsulem ještě jednou (207) a o tři roky později censorem, viz dále tam.  

 

Válka na Krétě se vyvíjela zcela ve prospěch krále Filippa V. a jeho spojenců (srov. předešlý rok). Ostrov se brzy stal téměř celý spojencem Makedonie, ačkoli část krétských států byla zároveň ve spojenectví s Ptolemaiovci.

 

Antiochos III., který se po uklidnění poměrů v horních satrapiích vrátil z Mesopotamie do války proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. (pokračuje čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221). Oblehl v Syrii Seleukeji Píerijskou na Orontu, která byla od roku 245 ptolemaiovská a měla jejich velký garnison. Pod tlakem uplacených podvelitelů mu město ptolemaiovský velitel Leontios vydal, ušetřil svobodné (kterých bylo šest tisíc) a povolil návrat exulantům.

Na začátku léta přešel na seleukovskou stranu ptolemaiovský stratégos Koilé Syrie Theodotos z Aitólie. Jeho zásluhy o korunu nebyly uznány a naopak byl v Alexandreji u krále nebezpečně očerňován. Napsal Antiochovi, že mu předá celou svou satrapii (resp. stratégii) a k tomu mimo jiné města s loďstvem Tyros a Aké, která se od roku 261 jmenovala Ptolemáis.

Ptolemaiovi věrný jiný Aitólan Níkoláos oblehl Theodota v Tyru, ale rychlý příchod Antiochův znovu přes údolí Marsyás/dn. Biká a Bérýtos stratéga Níkoláa donutil stáhnout se. Antiochos III. potvrdil Theodota Aitólského ve funkci stratéga Koilé Syrie a Foiníkie, nyní seleukovské (byl jím do roku 217)V průběhu léta se Koilé dostala do rukou Antiocha a poprvé od vzniku říše připadla celá Seleukovcům (srov. rok 301).

Do zimy pak následovala diplomatická zprostředkování spřátelených států a přímá jednání, která za Filopatora vedl jeho ministr Sósibios a regent Agathoklés. Současně rozeslali do hellénského světa a po celém Středomoří verbíře, aby dali dohromady oddíly žoldnéřů (viz rok 217). Při jednáních se argumentovalo historickými nároky na Koilé Syrii od časů zakladatelů obou dynastií, ptolemaiovská strana chtěla do míru zahrnout i Acháia II.

Antiochos III. přezimoval v Seleukeji Píerijské, kde přijímal vyslance, a válečné přípravy na rozdíl od ptolemaiovských zanedbával: byl totiž přesvědčen, že dojde k dohodě a Koilé Syrie mu připadne bez války.

 

Na jaře zahájili Kartháginci pod Hannibalem obléhání původně hellénského města Saguntum/Zakynthos. Město leželo na jih od řeky Hibéru a přesto bylo od roku 226 (n. 231) římským spojencem (srov. tam podmínky římsko-kartháginské mocenské smlouvy a rok 220, kdy Římané zprostředkovávali v interních sporech města).

V říjnu až listopadu bylo po osmi měsících dobyto a tím se uvolnila cesta k druhé válce púnské, válce hannibalovské. Zatímco Hannibal rozeslal po keltských národech mezi Pyrenejemi a Alpami posly s dary, aby mu povolili s armádou projít do Itálie, v Římě senát debatoval, jak na pád Sagunta reagovat. Křídlo jestřábů vedené L. Corneliem Lentulem Caudinem, cos. 237, chtělo okamžité vyhlášení války, umírnění senátoři (Saguntum leželo na jih od Hibéru, tedy v kartháginské sféře vlivu, a proto asi senát nevyslyšel prosby o pomoc, třebaže s městem měl spojeneckou smlouvu), jejichž mluvčím byl budoucí "Cunctátor/Váhavec" Q. Fabius Maximus Verrucosus, doporučovali jednání.

Římané vyslali (až) na jaře roku 218 formálně senátorské vyslance do Karthága a poněvadž se žádná ze stran nechtěla dohodnout, vyhlásili si Římané s Kartháginci válku. Stalo se tak snad nejdříve až pod novými konsuly, kteří v této době nastupovali úřad 15. března, viz rok následující. • Jistý jinak neznámý Hannibal zvaný Monomachos ve válečné radě Hannibalově radil řešit zásobovací problémy katháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie velmi svérázně: doporučil navykat vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala stál tento Monomach.

 

************************************************************

218.

Ol. 140, 3

94 SE

30 AE

(Kalli[...])

a. u. c. 536

P. Cornelius Scipio a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

Boiótarchem byl Mnásón.

Ve třetím roce spojenecké války se v lednu král Filippos V., který právě operoval v Arkadii (viz předešlý rok), dostal přes Megalopoli a Tegeu do Argu, kde dal vojsku odpočinout. Předtím se obyvatelé Leprea dokázali ubránit přesile rabujících Aitólů, jimž velel Fillidás, posílených piráty, Élejci a Sparťany, kteří všichni ustoupili, když se dozvěděli, že přichází Filippos s vojskem. Filippos tak ovládl celou Trifýlii. Z Argu se král vypravil do Acháje, ale ještě téhož měsíce se do Argu vrátil. Přezimoval zde a odtud zřejmě až v únoru propustil své makedonské vojáky domů do Makedonie k rodinám.

Někdy začátkem roku/v lednu se pokusil ve Spartě o převrat jistý Cheilón z rodu Eurypóntovců. Se dvěma stovkami spiklenců chtěl po vzoru Kleomenově obnovit pozemkovou reformu, již potřetí v posledních třiceti letech. Povraždil všechny efory, ale králi Lykúrgovi se podařilo z domova uniknout na území heilótské obce Pellány. Cheilón zavraždil několik dalších opor Lykúrgova režimu, nenašel však podporu. Spartu opustil a uchýlil se k Achájům. Král Lykúrgos se vrátil do města.

V květnu se stal novým stratégem Achájů Epératos z Fár a proarátovský Tímoxenos neprošel (viz zde níže). Filippos na Élejských získal jistou pevnůstku a vrátil ji Achájům z Dýmy. Pak znovu plenil Élidu.

V červnu se král Filippos s flotilou vypravil do Pater a odtud na Kefallénii: před Palou dal vojsku sklidit úrodu obilí, útok na Palé se však nezdařil, na Kafellénii si netroufal. Kefallénie byla spojencem Aitólů. Palu přitom Makedonci jižjiž dobyli, ale velitel Leontios patřil ke spiknutí Apellově, viz zde níže, a vojáky brzdil. V téže době bylo vojsko Aitólů pod Dorimachem v Thessalii, odkud je Thessalové pod Chrýsogonem vypudili. Lakedaimonští vedeni králem Lykúrgem plenili v Messénii.

Z ostrova Kefallénie odplul Filippos do Aitólie a jako pomstu za loni vyrabovaný a zpustošený Díon a Dódónu důkladně vyplenil aitólské kultovní a sněmovištní místo Thermon. Jeho druhé aitólské tažení trvalo tentokrát sotva týden.

Sparťané s Lykúrgem obsadili Tegeu, ale pak odtáhli. Filippos V. opustil Aitólii a odplul k Leukadě, kde poprvé řešil Apellovo spiknutí, a odtud po dvou dnech plul do Lechaia. Ve dvanácti dnech po vyplutí z Leukady se vylodil v Lakónice, vyplenil velkou část země s okolím Amykel a přes Sellasiu a Tegeu dorazil do Korinthu. Do Korinthu také přišli vyslanci Rhodských a Chíjských ve snaze zprostředkovat mírová jednání ve spojenecké válce. Pravděpodobně tehdy se hellénský svět dozvěděl o vypuknutí nové války Říma s Kartháginci, viz zde níže.

V této době v důsledku starší názorové neshody mezi pro a protiarátovskými stranami se provalilo v makedonském táboře v Korinthu a Lechaiu spiknutí, které vedli příznivci protiarátovských tendencí u dvora. Napadali královy přátele a ničili královský majetek. Filippos zasáhl tvrdě: Apellés, jeden z jeho poručníků a makedonský vyslanec u spolku Achájů, byl předán katovi i se svým synem a milencem, stejně jako jeden z armádních velitelů Ptolemaios, jistý (dvořan?) Krínón a rádce Leontios. Archigrammateus Megaleás unikl přes Athény, kde ho odmítli přijmout, do Théb, kde si před příchodem králova likvidačního komanda vzal život. Byl to konec protiarátovské strany u Filippova dvora (srov. roky 221 a 213).

Apellův program byl prostý: chtěl dostat Acháje do stejného závislého postavení vůči makedonskému králi, v jakém byli Thessalové, jejichž autonomie byla v personální unii s Makedonií víceméně formální. Oslaboval tedy posice otce a syna Arátových, kteří střežili svou svobodu, třebaže byli v tak úzkém spojení s Makedonci, a kul pikle s jejich oposičníky ve spolku.

Na podzim přerušil makedonský král mírová jednání v Korinthu a odešel do Démétriady (zde souzen a popraven Ptolemaios). Aitólové pod Pyrrhiou vyplenili achájská města Dýmé, Fárai a Patrai a přivedli Acháje do zoufalé situace.

V téže době, tj. koncem září, se stal stratégem spolku Aitólů Agétás. Zároveň si jej zvolili stratégem spojenečtí Élejští.

V zimě byl za blíže neznámých okolností efory vypuzen ze Sparty král Lykúrgos, neboť se prý pokoušel o tyrannidu. Utekl do Aitólie, avšak na začátku léta roku 217 už byl zase zpět a v úřadu.

 

Ve čtvrtém roce čtvrté války syrské zahájil na jaře Antiochos III. znovu ofensivu proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. Po souši pronikl pobřežními průsmyky mezi městy Bérýtem (za něj do roku 187 se jmenoval Láodikeia) a Sídónem k jihu. Jeho protivníkem byl ptolemaiovský stratégos Níkoláos z Aitólie, nyní vrchní velitel války se Seleukovci. Před pobřežím bylo nerozhodně bojováno v námořní bitvě, velitelem ptolemaiovské flotily o třiceti válečných lodích a čtyřech tisících zásobovacích byl Perigenés, seleukovské Diognétos. Na souši byl Antiochos s Theodotem úspěšnější a v bitvě na řece Damúrás či Tamyrás zvítězil, na útěku padlo dva tisíce ptolemaiovských vojáků a stejné množství bylo zajato, ostatní prchli do Sídónu. Nauarch Perigenés se pak bitvě na moři vyhnul a odplul s flotilou rovněž do Sídónu, na jehož obléhání Antiochos resignoval. 

Přes Filotéreiu (= Tiberias?) a Skythopolis byla obsazena celá Galilaia. Na Antiochovu stranu přecházeli místní hellénští velitelé. Z města Tabor se Antiochos pokračoval do Galaátidy, získal Pellu, Abily, Gadary a Rabbatammany či Rabbath Ammonu-Filadelfie, kterou dobyl. Se Seleukovcem se spojili zdejší nabatajští Arabové: první helléno-arabské spojenectví v historii.

Po tomto Antiochově tažení zůstaly v regionu ptolemaiovskými stále ještě Iúdaia, Samareia, Idúmaia a hlavně Damaskos (srov. rok 242, kdy byl ještě krátce seleukovský). Antiochos přezimoval v Ptolemáidě.

 

V Anatolii vypukla v hornatém a lesnatém terénu válka mezi pisidskými městy Pednelissem a Selgou. Garsyéris, kappadocký vojevůdce vzdorokrále Acháia, porazil Selgejské, kteří Pednélissos obléhali a zahnal je. Selgu pak oblehl sám. Občané vybrali místního předáka Logbasia, který byl hostinným přítelem Antiocha Hieráka a byl opatrovníkem Acháiovy manželky Láodiké Pontské, aby s Garsyéridem sjednal mír. Logbasis však rodnou Selgu zradil, protahoval jednání, dokud nepřišel Acháios II. osobně.

Zrada se však provalila a Logbasis byl s rodinou ubit. Selgé, v jakémsi starém formálním vztahu ke Spartě, tvrdili, že odtamtud přišli noví osadníci, když zakladatel města byl prý argívský věštec před Troiou Kalchás, si oproti velké pokutě ubránila samostatnost (= ve dvou platbách na osmnáct tun stříbra!). Selgé, která v nejlepších časech mívala na dvacet tisíc obyvatel, nebyla v hellénismu nikdy nikým obsazena a autonomii si uchovala i v římské éře.

Mezitím obsadil král Attalos I. Sótér (srov. rok 223) celou Acháiovu Aiolii a Iónii. Úspěšný byl díky pomoci keltských Aigoságů, které za tímto účelem přepravil do Anatolie z Thrákie.

Od další expanse zastavila na řece Magistu či Makestu Attalovo vojsko pověrčivost Keltů, neboť dne 1. září nastalo v oblasti úplné zatmění Měsíce (předtím bylo úplné 9. března a ještě předtím 20. března 219 a lze předpokládat, že po těchto událostech, tedy na jaře 218, přeplavil král Kelty do Anatolie). Attalos tedy usadil Aigoságy na Helléspontu, poněvadž nechtěli dál pokračovat ve válce a král chtěl dostát slibům, kterými je nalákal do Anatolie. Keltové však brzy začali loupit po celém okolí, mj. vyplenili Ílion, a Attalos je musel vypudit severněji (srov. rok 216). • Je pozoruhodné, že Attala I., který dlouho proti Keltům bojoval, ctižádostivost donutila opět použít Keltů; sice jiných, ale stejně chtivých. Použití Keltů v celých klanech či kmenů bylo vždy pro místní obyvatelstvo záhubou a na konec i pro toho, kdo si je na práci zjednal.

 

Vypukla druhá válka púnská (viz poselství Římanů zahrnuté do roku 219) a začalo také druhé tažení Kartháginců do Itálie (srov. rok 379). Válka měla tři fronty, italskou, sicilskou a hispánskou, po diplomatické linii zprostředkovaně ještě čtvrtou, hellénskou. • Pro Římany také začala padesátiletá éra neustálého růstu v dominantní středomořskou velmoc, srov. athénskou pentékontaetidu a křesťanskou "padesátiletku" v letech asi 330 - 380 n. l. 

Římané poslali konsula Ti. Sempronia s armádou na Sicílii, jeho kolegu P. Cornelia Scipiona proti Púnům do Hispánie, to již Hannibal měl Pyreneje v zádechV Popádí založili Římané na prahu války kolonie Placentia a Cremona. Celý kraj s osadami byl od počátku napadán Boji a dalšími severoitalskými Kelty, kteří oblehli římskou legii v Mutině, těšili se na příchod Púnů a na novou válku s Římany.

Na jaře obětoval Hannibal v Gádách Hérákleovi, který kdysi překročil Alpy. Jeho armáda t. r. se spojenci a týlem sestávala z devadesáti tisíc mužů pěšího vojska, dvanácti tisíc jezdců a 37 slonů (21 nechal v Hispániích k disposici bratrovi Hasdrubalovi); s ní přešel Hibéros, když výchozím shromaždištěm vojska bylo Nové Karthágo. Na moři disponoval flotilou padesáti pětiveslic. Pozdější historik púnské války L. Cincius Alimentus, srov. o něm rok 210 a 208, byl v té době Hannibalovým zajatcem, podrobnosti neznáme, ani jak byl propuštěn, a sílu púnské armády vyčíslil dvacet tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci. Je pravděpodobné, že měl na mysli pouze Karthágince, resp. vojáky z Afriky, nikoli celkový počet se spojenci hispánskými a posléze keltskými a ligurskými. Po většinu času púnské války v Itálii provázeli Hannibala jistí Sílénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který učil vojevůdce řecky. Oba zanechali spisy o hannibalské válce, Sósylos v sedmi knihách (dochovány pouze citace), Sílénos sepsal též děje sicilské ve čtyřech asi knihách. 

Na výsledky diplomatických jednání, srov. římské vyslance v Karthágu (o nich roku předešlého) Hannibal nečekal: válku otevřel pád Sugunta a jakmile přes zimu a na jaře t. r. dorazili od keltských národů jižní Gallie uspokojivé zprávy, srov. rok předešlý. Porazil hispánské národy mezi Hibérem a Pyrenejemi, které překročil s vojskem padesáti tisíc pěších a deseti tisíc jízdních bez zavazadel a hispánských spojenců, prošel jižní Gallií přes řeku Rhodanos/dn. Rhône. Přes něj se přes problémy s Kelty přepravilo již jen 38 tisíc pěších a osm tisíc jízdy a s problémy též sloni.

Konsul P. Cornelius Scipio, jehož loďstvo kotvilo v ústí řeky, byl překvapen púnskou rychlostí a nedokázal s vojskem Hannibalovo tažení zastavit: většinu konsulské armády poslal do Hispánie pod velením svého bratra Cn. Cornelia Scipiona s přívlastkem Calvus, cos. 222, sám se vrátil do Říma. Cílem Hannibalova tažení s velkou pravděpodobností nebylo zničení Říma, ale jeho porážka v poli a revanš za výsledky předešlé púnské války, který byl opět omezil Řím na velmoc pouze italskou, viz rok 241.

Na řadě míst musel Hannibal přes předchozí ujednání s místními Kelty bojovat a začátkem září zahájil patnáctidenní přechod přes Alpy; o jeho trase viz v indexu s. v. Hannibal. Do Itálie však dorazil již jen se dvaceti tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci, to znamená, že téměř polovina vojáků v horách zahynula. Hannibalovo italské tažení a válka proti obrovskému lidskému a materiálnímu potenciálu trvalo do roku 203, válka skončila roku 201.

Kartháginskými spojenci se rychle staly všechny italské keltské kmeny nebo jejich části; povstaly ještě před púnským příchodem a daly se do války s Římany. Na tom zjevně musela kartháginská diplomacie jistě usilovně pracovat, a to asi hned po roce 222 (srov. tam). • Válečná přesila Římanů byla před Hannibalovým tažením obrovská: se svými spojenci byli schopni postavit do pole sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců!

Na konci září po čtrnáctidenním odpočinku po přechodu Alp a asi šest měsíců od začátku cesty v Novém Karthágu asi v listopadu porazil Hannibal Tauriny a dobyl jejich největší osadu Taurasii. Pak přemohl Římany s konsulem P. Corneliem Scipionem u řeky Ticina, Římanům se podařilo odříznout od spojení s Púny popádské Kelty. 

Kolem 21. prosince porazil Hannibal Římany pod konsulem Ti. Semproniem Longinem, který byl povolán narychlo ze Sicílie, u Placentie na řece Trebii, pravobřežním přítoku Pádu. Sněžilo, po bitvě nastala vánice. Zde ještě v boji sloni, a to úspěšně, počet neznáme; všichni ale pomřeli přes zimu a na posledním na jaře jel Hannibal.

V létě rovněž vypukly boje na Sicílii, kde Hierón II. setrval na římské straně. Na jižní frontě Ti. Sempronius obsadil Melitu, dnešní Maltu, která byla od osmého století zřejmě do této doby neustále kartháginská (srov. roky 257 a 241). Ostrov a posádku Římanům vydal její velitel Hamilkar, syn Geskónův. Kromě kartháginských šlechticů byli všichni prodáni v Lilybaiu do otroctví. 

Ti. Sempronius pak chystal v Lilybaiu expedici do Afriky, když ale Hannibal překročil Alpy, vyslal konsulské vojsko po moři do Ariminia a odtud s ním vytáhl do Popádí, viz zde výše.

 

V Římě došlo ke změně v datu úředního začátku roku. Nyní se jím stal 15. březen (srov. změny roku 463, 450, 423, 391 a 153).

 

************************************************************

217.

Ol. 140, 4

85 SE

31 AE

(neznámý)

a. u. c. 537

Cn. Servilius Geminus a C. Flaminius II.

Q. Fabius Maximus dict. II.

M. Atilius Regulus cos. suff., pak interregnum

************************************************************

Boiótarchem pro tento rok byl Aristoklés.

Na jaře nebo začátkem léta vpadli Sparťané vedeni efory omilostněným králem Lykúrgem (srov. předešlý rok) a Aitólové pod Pyrrhiou do Messénie; nebyli ale úspěšní.

Zřejmě krátce na to zemřel ve Spartě královský poručník Kleomenés. Lykúrgos vyhnal svého ágidovského spolukrále Agésipolida III. a vládl až do své smrti roku 211 samostatně: to byl definitivní konec dyarchie v lakedaimonském státu, která podle tradice měla trvat od roku 1103.

V květnu nastoupil již počtrnácté úřad stratéga spolku Achájů Arátos ze Sikyónu. Obnovil vojenskou disciplínu a údernost Achájů v poli důrazem na žoldnéře (viz předešlý rok), a to vše ve spolupráci s Filippovým stratégem pro Peloponnésos Tauriónem. Stratégos Arátos též odstranil rozepře a ukončil řevnivost a rozpory mezi občany Megalopole nad ústavou, kterou jim někdy před čtyřmi desítkami let (?) napsal peripatetik Prytanis; nyní ji pozměnili.

Téhož měsíce vystřídal ve velení Aitólů na Peloponnésu Eurípidás Pyrrhiu. Při vpádu do Acháje byl však u Leontia Acháji pod Lykem z Fár poražen. Eurípidás se však do Acháje vrátil, Achájové byli s válkou v Élidě a ve stejnou dobu v létě Arátos v Argu.

Na začátku léta se na severní frontě vypravili Aitólové s jádrem svého spolkového vojska pod stratégem Agétou z Aitólie do Akarnánie a do Épeiru.

 

Král Filippos V., který přezimoval v Démétriadě, se na jaře vypravil nanovo proti Dardanům, porazil je a dobyl zpět největší město Paionů Bylazóry poblíž dnešní Skopje (lat. Scupi), srov. rok 221. Porážka byla pro Dardany zničující a vedla ke konci jejich říše v  oblasti dnešní severní části slovanské skopské Makedonie (FYROM) a jižní části dn. Srbska (trvala od roku 286 či 284)Část Dardanů Filippos usídlil ve střední Makedonii a přesto zůstali do konce makedonské samostatnosti pro Makedonce nebezpečím.

Ještě na jaře se Filippos vrátil z Dardanie obléhal a dobyl fthíótské Théby, které pak přejmenoval na Filippúpolis v Thessalii. Obyvatele, kteří se po zhroucení hradeb vzdali, prodal do otroctví a město kolonisoval Makedonci. Ve Fókidě porazil Filippův místodržitel Alexandros Aitóly. 22. června, době obléhání Théb, porazil Hannibal Římany u Trasimenského jezera, o čemž Filippos ještě nevěděl, viz zde níže.

Po dobytí Théb na začátku léta se opakovaly mírové pokusy o ukončení spojenecké války vyslanců Rhoďanů a Chíjských, k nimž se přidali vyslanci Býzantských a krále Ptolemaia IV. Filopatóra I.

Illyrský dynasta Skerdiláidás, předtím aitólský spojenec a od roku 220 makedonský, tvrdil, že mu Filippos nesplatil část ze slíbených peněz, a tak poslal na Leukadu lodi, aby se "obsloužili" na makedonském majetku. Se svými pirátskými lodicemi, lemby, se zmocnili nic netuších čtyř makedonských lodí, jejichž posádka je pokládala za spojence, a plenili peloponnéské pobřeží; zda byl Skerdiláidás i pod římským tlakem, že neplatil tribut a proto změnil koalici, nevíme, viz dále zde níže. 

V této době slavil král Filippos v Argu nemejské hry, jichž se účastnil také Arátos starší. Zde ho též došla zpráva o bitvě u Trasimenského jezera, která byla vybojována 22. června v Itálii (viz níže). Spojencem kdysi Skerdiáidovým Démétriem z Faru, nyní svému poradci, jemuž jedinému zprávu sdělil, se dal jednadvacetiletý panovník přemluvit k uzavření míru s Aitóly s výhledem na vpád do Itálie. Ještě stačil "uspořádat poměry" na Zakynthu, který patřil mezi achájské spojence.

Koncem léta (v srpnu?) uzavřely obě válčící strany v Naupáktu mír, jímž se skončila spojenecká válka (trvala do roku 220). Smluvně v podstatě platila zásada, že každý podrží to, co právě má:

1. Filippos, který byl zrovna pod Tauriónovým vlivem, podržel Zakynthos, Trifýlii, Oiniady a Fthíótské Théby neboli Filippúpolis,

2. Spolek Achájů dostal Psófidu a Lásión,

3. Spolek Aitólů nedoznal územních změn a

4. zároveň byla ukončena druhá válka achájsko-lakedaimonská, která trvala od roku 219, a Sparta zůstala aitólským spojencem (srov. dále rok 211).

Aitólům byl mír rovněž vhod. Agésiláos z Naupáktu, nastupující stratégos Aitólů, podněcoval údajně Filippa V. k válce proti Římanům v podstatě stejným způsobem jako Démétrios Farský. Operoval varováním, že Helléni by mezi sebou neměli válčit, poněvadž z války Římanů s Kartháginci vyjde vítěz, který se nespokojí s vládou nad západem Středomoří, Itálií a Sicílií, ale půjde na východ. Mluvil o mracích ze západu, které dolehnou na Helladu. Spory mezi Hellény by se měly odložit na příhodnější dobu...; srov. zde níže a následující roky, hlavně rok 215, další protiřímská varování viz rok 211 a 207. Podobně ovšem uvažovali i Římané a začali hellénský svět škatulkovat podle svých zájmů: z Filippovy Makedonie měli jisté obavy.

Koncem září se Filippos V. vypravil proti dynastovi Skerdiláidovi na makedonsko-illyrské pomezí a s úspěchem obsadil celou oblast jezera Lychnis/dn. Ochridské. Proti Filippovi požádal Illyr o pomoc Římany, kteří mu poslali deset triér; viz následující rok.

Podle jistého výkladu by někdy v této době snad mohl Skerdiláidás (I.) zemřít a nástupcem se stal jeho syn Pleuratos II., popřípadě zemřel c. 212 Pinnés/Píneus. Viz však rok 212, kdy se snad stal ve skoderské říši nástupcem Pinnovým a za spoluvládce si přibral Pleurata. O Píneovi viz zde níže.

Na podzim, koncem září, v době podzimní rovnodennosti, se stal novým stratégem spolku Achájů již potřetí či počtvrté Tímoxenos (srov. rok 223). Byl zvolen na úřední rok 216/215, zároveň ale na zbytek tohoto roku úředního. • Tím se Achájové a Aitólové sjednotili v době nástupu úředníků do funkce. Předtím Achájové volili úředníky na archairesiích v březnu a svůj úřad nastupovali v květnu (viz původní volby roku 224).

 

Bitvou u Rafie/dn. arab. Rafah jižně od Gázy vyvrcholila čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221 a tohle byl její pátý rok trvání. Před bitvou se stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie (srov. rok 219) a velitel elitních seleukovských jednotek vplížil do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatora I. Král se však zdržoval právě jinde a zabil jen jeho lékaře. V pořádku se dostal zpět.

Antiochos se příliš spoléhal na zkušenosti svých vojáků. Armádu soustřeďoval v Láodikeji, která měla přízvisko Tráchys, lat. Scabiosa, na pramenech Orontu.

Sósibios, Filopatorův ministr, shromažďoval (již od roku 219, srov. tam) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady. U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, jenž působil již u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, slavný kondottiér Andromachos z Aspendu, velitel ptolemaiovské falangy (později přešel na seleukovskou stranu), vyhlášený Polykratés z Argu, který sehrál významnou roli v dvorské politice, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Rozhodnutí mělo zakrátko i později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj, jak se soudívá.

Na Antiochově straně tolik věhlasných jmen angažováno nebylo, převládali "domácí" lidé. Byttakos z Makedonie velel lehkooděncům z východu říše, mimo jiné Dáaům, Aspasiános z Médie svým lidem, Zabdibélos deseti tisícům Arabů, Theodotos z Aitólie elitním jednotkám, Níkarchos a Theodotos Hémiolios falanze, Menedémos z Alaband Thrákům, Hippolos z Thessalie hellénským žoldnéřům, krétským Eurylochos a Zelys, jízdě Antiochův synovec Antipatros a Themisón.

Bitva u Rafie byla vybojována dne 22. června a byla největší, jakou spolu kdy Hellénové vybojovali; srov. ovšem s Ipsem roku 301. Ptolemaiovské vojsko čítalo 70 tisíc mužů pěchoty, 5700 jízdy a 73 slonů, seleukovské 62 tisíc pěchoty, šest tisíc jízdy a 102 slonů. Na obou stranách se musely povely překládat do mnoha jazyků. Bitvy se osobně účastnili králové Antiochos III. na jedné straně, a král Ptolemaios IV. Filopatór I. se svou sestrou Arsinoé III.

Ptolemaiovci sice na jednom křídlu zvítězili a obsadili Rafii, ale nebylo to vítězství přesvědčivé a strategicky významné. Přišli o většinu slonů, 1500 mužů pěchoty a sedm set jezdců, na seleukovské straně padlo na deset tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy a pouze pět slonů. Bitvu otevřel gigantický souboj slonů, v němž afričtí zcela jasně podlehli indickým, šestnáct jich bylo zabito v poli a ostatní z bitvy uprchli.

Antiochos porážku uznal a Ptolemaios se radoval z překvapivého vítězství, srov. rok 221. Filopatór I. podržel oblast Koilé Syrie čili Syrie s Foiníkií, stratégem znovu nabyté oblasti jmenoval Andromacha z Aspendu. Ptolemaiovská říše z této války však vyšla oslabena (viz pak rok 201). Seleukeia v Píerii zůstala po jednáních, která vedl Antiochův synovac Antipatros a Theodotos Hémilolios se Sósibiem, Seleukovcům až do konce dynastie.

Kněží v Memfidě blahopřáli králi k vítězství svým výnosem z 15. listopadu 217. Nicméně po bitvě u Rafie vypukly vzpoury v Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, přejmenovaném tak Hellény podle sídelního města, egyptsky No Amon, později Diospolis Megalé resp. lat. Magna. Nepokoje podněcovali domů se vracející egyptští vojáci, jimž vítězství u Rafie pozvedlo "národní" sebevědomí a kteří nebyli finančně uspokojeni. Byli po hellénsku ozbrojeni a revolta v Thébaidě byla ptolemaiovskou armádou potlačena až roku 211 (srov. i rok 207). • Kolem roku 210 zůstala na egyptském venkově jediným oběživem měděná mince. Počítalo se 240 měděných drachem do jedné stříbrné. O generaci později (roku 183) bylo měděných drachem do stříbrné již dvakrát tolik. 

 

Ve druhém roce druhé války púnské vypukly boje Římanů pod Cn. Corneliem Scipionem Calvem, viz rok předešlý, s Kartháginci pod Hannibalovým bratrem Hasdrubalem v Hispániích. V ústí řeky Hibéru porazili Římané ve spojenectví s Massilskými kartháginskou flotilu vedenou Himilkónem, která přišla o 25 lodí ze čtyřiceti. Stálým zimovištěm Římanů po celou doby války v Hispániích byla Tarracona severně od Hibéru, kterou nechal Hannibal předešlého roku při tažení do Pyrenejí nepovšimnutu.

Dále Cn. Cornelius s loďstvem neprorazil: plenil pobřeží a dva dny marně obléhal Ebusus na stejnojmenném ostrově (d. Ibiza). Pozemní válku dovedl překvapivě až ke Castulónu na úpatí dn. Sierry Moreny/saltus castulonensis, odkud pocházela Hannibalova manželka Imilce/Imilké, orétánská princezna (o jejím velkém věnu viz rok 228). Hasdrubal před ním ustoupil do Lúsítánie; ještě nikdy nebylo římské vojsko tak hluboko v Hispániích. Pro vzpouru mezi keltibérskými spojenci podnícenou bratry Indibilem (též Andobalés) a mladším Mandoniem, prokartháginskými vůdci Ilergetů. se musel ale stáhnout.

Koncem léta připlul s novou flotilou a se zásobovacími loděmi Gnaeův bratr proconsul P. Cornelius Scipio, který pak válku na hispánské frontě řídil. Tábořil před pevností Sagunta, kde drželi Kartháginci rukojmí z celé země jako záruku spojeneckého míru. Keltibérskému předákovi Abelukovi se podařilo přemluvit púnského velitele Bóstara, aby je v zájmu míru pustil domů; Abelux je pak v noci odvedl do římského tábora a získal stejnou vyděračskou výhodu, jakou předtím měli Kartháginci. Viz dále rok 214.

Kartháginci vyslali nové loďstvo o sedmdesáti lodích směrem na Sardinii a odtud k Pise, kde si mysleli, že je to právě Hannibalovo vojsko. Když proti nim vyrazila římská flotila pod konsulem Cn. Serviliem o 120 lodích, vrátili se přes Sardinii domů. Cn. Servilius přes Lilybaion pokračoval do Afriky, vzal výpalné od obyvatel ostrova Kerkiny, posádku vložil na Kossýru (viz rok 255) a pak se vrátil do Lilybaia (Cn. Servilius Geminus padl u Cann, kde velel středu).

V Itálii vytáhl Hannibal s Púny z Popádí bažinatým terénem do Etrúrie k Arretiu. Cestou přišel o posledního slona a sám oslepl na jedno oko.

22. června, ve stejný den jako na druhé straně Středomoří bitva u Rafie, vybojoval Hannibal v severní Itálii bitvu u Trasimenského jezera, v níž vlákal do léčky Římany a mimo jiné padl konsul C. Flaminius zabit jakýmisi Kelty a s ním patnáct tisíc vojáků (ale jenom 1500 padlých na kartháginské straně, většinou Keltů) a stejné množství Římanů a jejich spojenců bylo Púny zajato. Šest tisíc zajatců pocházejících ze spojeneckých italských států/socii Latini nominis, srov. rok 338, propustil s tím, že přišel bojovat za jejich svobodu na Římanech. 

Po Hannibalově boku bojovali dva jeho bratři Mágón a Maharbal, velitel Ibérů. Kartháginci pak porazili jízdu vedenou C. Centeniem, kterého vyslal konsul Cn. Servilius z Arimina. Hannibal nerušeně prošel Umbrií a Picenem a dorazil na Jadran. Vojsko si odpočalo a odtud poslal po moři prvního posla do Karthága.

Púnové na to táhli přes území Marrucinů a Frentanů do Iapygie. Sledován Římany pod Q. Fabiem obrátil do Samnia do okolí Capuy, ale z falernského kraje na severu Kampánie se obrátil a s velkou kořistí odtáhl do zimovišť v ápulské Lucerii a okolí; sem spadá známá noční lest s dobytkem s upevněnými loučemi na rozích, kteří upoutali pozornost Římanů a Kartháginci mohli v klidu projít soutěskou.

Po ztracené bitvě byl zvolen prodiktátorem, pak diktátorem (podruhé) Q. Fabius Maximus Verrucosus. Poněvadž viděl, že Římané nejsou s to Hannibala porazit v otevřené bitvě, prosazoval taktiku "containmentu", sledování púnské armády, omezování jejích zásobovacích možností a přístupu ke spojencům. Politika to byla psychologicky náročná a velmi nákladná: Římané byli odkázáni na dovoz obilí ze Sardinie, a nákupy na Sicílii a asi též v Egyptě. Římané slíbili na odvrácení nebezpečí vykonat mimořádné státní obětiny/ver sacrum, svaté jaro: k jejich uskutečnění ale došlo až po 22 letech, po 15. březnu roku 195.

Poněvadž byl stát v nebezpečí, vysadil senát platnost Genuciova zákona z roku 342, viz tam, zakazující vykonávat jakýkoli vysoký úřad dvakrát v deseti letech po sobě. Opatření zřejmě nebylo po válce obnoveno. Římané vyslali t. r. ke králi Filippovi V. vyslance s žádostí o vydání Démétria z Faru. To bylo v Makedonii odmítnuto, viz rok 219, vždyť to byl králův poradce. Druhé poselství směřovalo (asi do Skodry) za králem Píneem, synem Agrónovým, viz rok 230, aby žádalo o vyplacení sjednaného tributu, nebo any smlouvu o přátelství prodloužilo, pak by ale měli Římané vybrat od Illyrů rukojmí. Jak to dopadlo, nevíme: o Píneovi to byla poslední zmínka v chronografiích, viz zde výše a rok 212.

Koncem roku bylo v Římě ukřižováno dvacet pět otroků za protistátní spiknutí, co bylo cílem nevíme, a jejich udavač obdržel svobodu a 25 tisíc assů k tomu. Po dvou letech pátrání byl dopaden kartháginský špión: Římané mu usekli ruce a propustili.

Král Hierón II. Syrákúský poslal Římanům po trasimenské bitvě darem obilí, 240 liber zlata a pomocné jednotky pro válku s Púny, odvěkými nepřáteli sicilských Hellénů.

 

************************************************************

216.

Ol. 141, 1

Dorotheos z Rhodu

96 SE

32 AE

(Hagniás)

a. u. c. 538

L. Aemilius Paullus II. a C. Terentius Varro

M. Iunius Pera dict. a M. Fabius Buteo dict.

************************************************************

Boiótarchem byl Theotímos.

Král Filippos V. se záčátkem roku vypravil s čerstvě vybudovanou flotilou stovky lodí stavěných podle illyrských lembů kolem Peloponnésu, přes Leukas na Kefallénii. Nezamýšlel udělat z Makedonie námořní velmoc, ale snažil se vycvičit své lidi v plavbě, aby snadněji přepravoval své pozemní síly. Snad též uvažoval o nabytí kontroly nad illyrským pobřežím, viz rok 213sqq. O flotile informoval Skerdiláidás své římské spojence, takže se mladý král setkal někdy před cannenskou bitvou s deseti římskými válečnými loděmi, které připlouvaly z Rhégia. Byla to první římská flotila v hellénských vodách. Ke střetnutí nedošlo, Filippos se vyděsil, uhnul a plul domů. V hannibalské válce střežilo italské jaderské pobřeží a vody mezi Brundisiem a Tarentem 25 válečných lodí, s vypuknutím války s Filippem následujícího roku čítala flotila lodí 55. 

Filippos poslal jako vyslance k Hannibalovi do Itálie Xenofana z Athén. Římané ho zajali, ale později propustili, když tvrdil, že je na cestě do Říma, kde měl dojednat spojenectví (srov. roky 215 a 212). Touto lstí dorazil k Hannibalovi do Kampánie: Makedonec po římských porážkách vsadil na spojenectví s Púny a Canny ho v rozhodnutí utvrdili. Zamýšlel dokonce invasi do Itálie, viz však jeho operace roku 215sqq. a římskou politiku během první války makedonské.   

 

V létě se vypravil Seleukovec Antiochos III. ze Syrie přes Tauros do Anatolie proti usurpátorovi Acháiovi. Antiochovými spojenci se stali král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos a Attalos I. Sótér, jemuž Antiochos zřejmě uznal dědičnou královládu (srov. rok 225) • Attalovci byli v tomto případě poprvé a naposledy spojenci Seleukovců v positivním smyslu. Říše Acháia II., který byl nyní již bez pomoci Ptolemaia IV. Filopatora I., zůstala omezena na okolí Sard.

Prúsiás po bitvě u Arisbé u Abýdu zcela zničil a vyhladil keltské Aigoságy, kteří volně plenili v oblasti Helléspontu a oblehli Ílion (srov. rok 218).

 

V Itálii byla ve třetím roce druhé púnské války po několikaměsíčních posičních manévrech obou armád vybojována jedna z nejproslulejších bitev dějin, bitva u Cann v Ápúlii/řec. Kannai, lat. Cannae. Konsul Terentius Varro ve shodě s většinou senátu tlačil na vybojování polní bitvy, jeho kolega Aemilius Paullus zastával stanovisko Fabia Maxima takových akcí se zdržovat. Kartháginci pod Hannibalem, necelých padesát tisíc mužů, rozdrtili obě římské konsulské armády. 2. sextilia (= později augusta, tj. 2. srpna, podle předjuliánského kalendáře v červenci), zůstalo na bojišti z osmdesátitisícového vojska na padesát až šedesát tisíc Římanů a spojenců, mezi nimi jeden z konsulů L. Aemilius Paullus; velká část zbytku padla do zajetí.

Kartháginci přišli o šest tisíc mužů, z toho čtyři tisíce bylo keltských spojenců a 1500 Ibérů. Část Římanů byla oblehnuta v menším ze dvou ležení a P. Sempronius Tuditanus, cos. 204, s vojenským tribunem Cn. Octaviem přemluvili pouze padesát pěšáků a dvanáct jezdců, aby se pokusili probít se z obklíčení: nedotčeni se dostali do Canusia, ostatní, kteří zůstali, se nakonec podle všeho vzdali. 

V Římě hysterie, jíž dokonce propadla část senátu. M. Caecilius Metellus dokonce navrhoval vystěhovat se z Itálie (!). Roku 209 byl s jinými při censu za to ze senátu vyloučen. Canny byla největší porážka Římanů v jejich předkřesťanských dějinách, přesto senát odmítl púnskou nabídku o vykoupení zajatců; z velké části byli prodáni do otroctví do Hellady, nebo skončili v Karthágu. Přeživší vojáci byli podle všeho dislokováni na Sicílii, tedy mimo hlavní fronty této války, a po dobu sedmi let dostávali namísto pšenice ječmen.

Částečně omilostněni byli roku 212, kdy je přibral mezi své jednotky M. Claudius Marcellus s tím, že nesmějí ze služby, dostávat odměny a nesmějí se vrátit do Itálie do té doby, dokud tam budou Púnové, jak rozhodl senát. Konsul C. Terentius Varro, který štval do bitva a přežil, si po katastrofě nechal narůst vous a vlasy a už nikdy prý nejedl vleže.  

Již nikdo nevysvětlí, proč Hannibal nevyužil svého velkolepého vítězství k pochodu na Řím ("Hannibal ante portas"; srov. rok 211). Důvodem mohla být jeho obava z dlouhého obléhání, kromě toho likvidace Města nebyla zřejmě cílem války, srov. rok 218.

Zámožná Ápulka Bussa z Canusia se po bitvě starala o menáž pro až deset tisíc vojáků s konsulem C. Terentiem, za což byla po válce senátem vyznamenána (a kupodivu Hannibalem předtím netrestána, ačkoli ve městě tábořil). K Hannibalovi se připojily Capua a celá Kampánie (do roku 211; srov. rok 338), kromě toho stáli při Púnech Ápúlové, Lúkánové, většina hellénských měst a Keltové. Bojováno o Neápolis a celou jižní Itálii; kampánská Nola setrvala na římské straně díky předákovi L. Bantiovi, hrdinovi od Cann. • Capujské ke spojenectví s Púny přemluvil magnát Pacuvius Calavius a bratři Pacuvius a Stheneus Ninniové Celerové. Římanům věrnost uchoval Decius Magius, který odmítal vpustit Hannibala do města: za to byl od něho jat a poslán do Karthága. Bouře ale loď odchýlila do Kýrény a Decius požádal o asyl, které mu pak osobně v Alexandreji potvrdil Ptolemaios IV. Filopatór. Naopak jiný z Magiů, meddix tuticus roku 214 v Capuy, Cn. Magius Atellanus držel při Púnech (o míře příbuzenství nevíme nic). 

Hannibalův generál Himilkón obsadil v zemi Bruttiů Petélii, která vydržela jedenáctiměsíční obléhání a obyvatelé kapitulovali s římským svolením (Petélským později Římané vlast vrátili a udělili jim plnou svobodu s právem mincovní ražby). Bruttiové stojící na kartháginské straně dobyli s výjimkou hradu Krotón; srov. rok následující. Lokridští aristokraté se dali na bruttijskou stranu, Rhégion zůstalo prořímské. Od Římanů zběhl i syn a spoluvládce Hieróna II. Syrákúského Gelón II., ale záhy po své zradě zemřel; není známo jak. Hierón stál věrně při Římanech a zásoboval je obilím.

 

V předalpské Gallii krutě podlehli Římané púnským spojencům Bojům. Praetor L. Postumius Albinus, dvojnásobný konsul, viz rok 229, a designovaný konsul na rok 215, padl se dvěma legiemi do léčky kdesi na jih od Pádu ("silva litana") a většina Římanů a jejich spojenců byla Kelty pobita. Keltové vymysleli ďábelskou past, když na sebe navazující stromy z velké části podkopali, na povel v dominovém efektu povalili a drtivě zasáhli legie. Postumiovu hlavu zasadili Bojové do zlata a používali ji údajně k úlitbám během kultovních úkonů. Je to první případ "pití" z lebky v Evropě v historické době; o dovozu zvyklosti z hunského prostředí viz rok 177 a dalších souvislostech viz v indexu s. v. oběti lidské.  

Pokračovaly boje v HispániíchHasdrubal na jihu válčil s Tartésy, jejichž jeden vůdce Chalbus se dal na římskou stranu, byl však Kartháginci poražen. Z Karthága dostal Hasdrubal rozkaz, aby se vydal do Itálie. Jakmile se zpráva o tom roznesla, Keltibérové přeběhli masově k Římanům. Hasdrubal táhl s armádou na sever k Hibéru, kde ve druhé bitvě byla Římany rozprášena a od výpravy do Itálie sešlo.

 

Římský stát byl po bitvě u Cann v nejhlubší mocenské krisi od dob keltské okupace před více než 170 roky. Stát byl bez peněz, neboť vyzbrojil do pole i otroky (zvané volones/dobrovolníci) a neměl na placení žoldu a menáže pro sicilské loďstvo. K tomu byly usvědčeny ze zneuctění vestálky Opimia a Floronia. První byla zaživa zahrabána do země u Collinské brány, druhá si vzala život sama. Pontifikův písař L. Cantilius byl pro poměr s Floronií ubit pruty k smrti.

Po všech těchto neblahých událostech poslali Římané do Delf s dotazem na boha senátorskou komisi. Jejím členem byl mj. Q. Fabius Pictor, který po hannibalské válce řecky sepsal její a starší dějiny a stal se tak prvním římským historikem-annalistou (srov. rok 753).

Dictatorem pro řízení státu/rei gerendae causa byl zvolen M. Iunius Pera, který dal svobodu otrokům i odsouzeným zločincům a sestavil vojsko 25 tisíc ozbrojenců vybavených zbraněmi z keltské kořisti. Později dostal „kolegu“ pro doplnění senátu v osobě censora M. Fabia Buteona: poprvé a naposledy měl Řím současně dva diktátory.

V Římě byli do podzemní kobky zaživa zazděni jako smírná oběť podzemním bohům Řek s Řekyní a Kelt s Keltkou. • Byl to poslední známý případ lidské oběti v Římě, přinášené v okamžicích nejvyššího ohrožení státu (nepřítel, mor; viz rok 97). Koncem roku 216 byl při volbách konsulů zvolen L. Postumius Albinus III., který však právě v téže době padl v bitvě proti Bojům (viz zde výše). Volbu M. Claudia Marcella odmítli bohové, když zahřmělo, tak se stal definitivní volbou konsulem na rok 215 potřetí Q. Fabius Cunctator.