219.

Ol. 140, 2

93 SE

29 AE

(Chairefón) | (Menekratés) 

a. u. c. 535

L. Aemilius Paullus I. a M. Livius Salinator I.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Archontem Boiótského koina tohoto roku byl Chariláos, podle jiných odhadů Níkón (viz o něm u roku 208).

V lednu či únoru pro své protiptolemaiovské žertíky upadl v Alexandreji Kleomenés III. definitivně v nemilost u krále Ptolemaia IV. Filopatora I. 

Velmož Níkagorás z Messénie ho udal ministrovi Sósibiovi, který řídil veškerou zahraniční politiku velmoci a sám o sobě to byl potměšilec a intrikán s velkými ambicemi. Na rozdíl od otce mladého krále dění mimo alexandrijský dvůr nezajímalo, takže odmítl Kleomenovu žádost, aby ho pustil zpět do Hellady, neboť viděl po smrti Dósónově v Lakedaimonu šanci vrátit se k moci.

Sósibios ovšem ve Sparťanovi viděl značný potenciál nebezpečí, zvláště když se mu Kleomenés s lehkým srdcem svěřil, že na jeho slovo dá tři tisíce žoldnéřů v prolemaiovských službách, poněvadž pocházejí z Peloponnésu, a k tomu tisícovka Kréťanů, takže stačí říci...

Proto se Sósibios rozhodl Kleomena zlikvidovat. Králi snadno vysvětlil, že by se Sparťan snadno domohl moci nad celou Helladou, dávat mu peníze je dílem riskantní, dílem zbytečné, neboť ptolemaiovské posice v regionu jsou silné (flotila na Samu, pozemní jednotky v Efesu).  

Kleomenés Níkagoru znal ze Sparty: byl to přítel Archidáma V., bratra Ágida IV., viz o něm roku 227, kdy se s ním usmířil a povolil mu návrat z exilu, a to zprostředkoval právě Níkagorás. Když pak Archidáma kdosi zavraždil, Níkagorás měl za to, že se tak stalo s Kleomenovým souhlasem. Obchodník Níkagorás přijel nyní do Alexandreie s nákladem vyhlášených messénských koní a spartský král, který nevěděl o businessmanově hněvu, mu v přístavu, kde se náhodně setkali, řekl, že by měl spíše dovážet nějaké ty "prodejné chlapce a hudebnice/anti tón hippón kinaidús agein kai sambykás/sambykistriás", že o to je teď právě u dvora velký zájem.

Sósibios Níkagoru, který ministrovi vtípek přepověděl, lehce přemluvil k lumpárně, aby zanechal před odplutím dopis, obviňující spartského krále z revolty, pokud nedostane pomoc pro návrat na Peloponnésos. Filopatór I. ho dal internovat, ale když Ptolemaiovec opustil Alexandreiu a cestoval do Kanóbu, Kleomenés se se svými lidmi snažil vyprovokovat násilně občanstvo nilské métropole k odpadnutí od krále, zatkli též městského guvernéra Ptolemaia (žádná přízeň s dynastií), na kterého narazili, nikdo ho však nenásledoval. 

Po krátkém boji s královskými oddíly v Alexandreji si vzal život a s ním celá jeho družina, pokud přeživší nebyli povražděni Sósibiovými vojáky (včetně žen a dětí). Popravena byla dokonce Kleomenova matka, (srov. rok 224) a jeho dvě děti. Kleomenés III. vládl ve Spartě v letech 235 až 222.

Nejpozději po zprávě o Kleomenově smrti proběhl ve Spartě ústavní převrat. Vůdce puče neznáme, jeho lidé jsou v pramenech označováni za "mladé muže/neoi", kteří na kultovním shromáždění u chrámu Athény Chalkioikos zavraždili během obětí u oltáře všech pět eforů, též Gyrida, jednoho z gerontů, ačkoli byla svatyně místem asýlu.

Exulováni byli odpůrci spojenectví s Aitóly, zvoleni byli noví efoři, proaitólští, ale již nebyli nejvyššími představiteli státu, jak tomu bylo od roku 222, poněvadž revolucionáři obnovili tradiční královládu, ovšem v jiných intencích. 

Zkraje byla zachována dyarchie: z rodu Ágidovců, k němuž patřil Kleomenés III., byl vybrán králem Agésipolis III., syn Agésipolidův a vnuk krále Kleombrota II. (srov. rok 241), a pro jeho nezletilost mu byl určen poručníkem jeho strýc Kleomenés, Agésipolidův bratr. Jistý Leónidás, který měl rodově lepší nároky na vládu, byl příbuznými vynechán. Rod Eurypóntovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos.

Z Eurypóntovců s lepším nárokem žil kromě dalších, viz rok následující, ještě Hippomedón, Agésiláův syn a vnuk Eudámidův, viz o něm roku 241 (zřejmě od té doby ve své vlasti již nežil). • Dyarchie v této podobě trvala ve Spartě do roku 217, samostatným vládcem byl Lykúrgos do roku 211.

Nyní se vrátil do Sparty vyslanec Aitólů Machátás (srov. předešlý rok) a snadno přemluvil protimakedonského Lykúrga k odpadnutí od spolku Achajů; v této době ve Spartě již pravděpodobně nebyla žádná makedonská posádka (srov. rok 222). Úvodem vpadl Lykúrgos do Argolidy a přepadl několik nic netušících osad.

Sparta se stala spojencem spolku Aitólů a rovněž tak Élejští, kam ze Sparty pokračoval vyjednávat Machátás (Élejští byli v paktu s Achaji od roku 235, do té doby od roku 271 patřili k aitólskému spolku). Sparta zůstala aitólským spojencem až do roku 195.

Tak se na Peloponnésu naplno rozhořela druhá válka achajsko-lakedaimonská, která byla skutečností již od loňska, v níž se střetly makedonsko-achajská koalice s koalicí aitólsko-lakedaimonsko-élejskou (trvala do roku 217, zároveň byla součástí spojenecké války; předtím srov. roky 229 až 222). Začátek měla v aitólském plenění Messénie, která však nyní zůstávala mimo válku, viz předešlý rok.

V květnu se stal stratégem spolku Achajů mladý Arátos, syn známého Aráta ze Sikyónu (od podzimu 220 byl aitólským stratégem Skopás). Začátkem léta oblehli Sparťané pod králem Lykúrgem pevnost Athénaion u Megalopole a dobyli ji. V téže době porazili Achajové pod Filopoimenem Élejské a Aitóly v bitvě na řece Lárissu.

Filopoimén v osobním střetnutí zabil vůdce élejské jízdy Dámofanta. Po těchto událostech se zřejmě dal Filopoimén najmout na Krétu a válčil tam, asi ve službách Gortynských, do roku 210, srov. rok 221 a viz rok 209 a 200.  

V létě se vypravil král Filippos V. (19) z Makedonie přes Thessalii a Épeiros s vojskem šestnácti tisíc Makedonů před Ambrakii, kde na přání Épeirótů oblehl pevnost Ambrakos a po čtyřiceti dnech ji dobyl, pět set aitólských obránců poslal pryč a město vrátil Épeirótům (Ambrakiá byla aitólská od roku 232). Současně však Aitólové pod Skopou vpadli přes Thessalii do Makedonie a vyplenili Píerii a kultovní středisko pod Olympem Díon, kde zničili hradby, stavby civilní i kultovní, výzdobu Diova chrámu. 

Filippos se z Ambrakie vypravil přímo do Aitólie, cestou dobyl lokalitu Foitiai/starší Fytiá se zásobami proviantu, zničil řadu aitólských pevností v kraji a tábor rozbil poblíž bývalého sídelního města Akarnánů Stratu.

V době, kdy byl Filippos před Stratem, přepadli Aitólové pod stratégy Alexandrem a Dórimachem achajskou Aigeiru. Byli ale zahnáni ze zradou téměř dobytého města a Alexandros padl, řada Aitólů byla ušlapána, když byli vytlačováni branou ven, mezi nimi Pantaleontův syn Archidámos.

Současně Aitól Eurípidás vyslaný do Élidy jako posila pro nové aitólské spojence, viz zde výše, plenil kraj kolem Dýmy, Fár a Tritaie. Když se vypravili Achajové s hypostratégem Mikkem z Dýmy stíhat Eurípidu s voji obtíženými kořistí, překvapeni v léčce byli poraženi: čtyřicet Achajů padlo, dvě stě jich bylo zajato. Eurípidás se vrátil, dobyl dýmskou pevnost Teichos u mysu Araxos a u Telfússy obec Gortynu.

Stratégos Achajů Arátos mladší na prosby postižených tří spolkových měst nereagoval, sám neměl právě na zaplacení žoldnéřů, což byl a je vždy nebezpečný moment při vedení bojových akcí, takže se Lykúrgos Spartský mohl zmocnit pevnosti Athénaia, srov. zde výše. Dýmé, Fárai a Tritaiá se proto dohodly, že přestávají platit spolkové příspěvky a za to si najali na svou obranu tři sta pěších žoldnéřů a padesát jezdců.

Z této doby pochází dekret Dýmy (stéla dnes ztracena) o udělení občanství padesátce jmenovitě uvedených žoldnéřů (?), ale bez uvedení vlasti, podílejících se na bojích a záchraně města. Epónymním úředníkem v Dýmě byl kněz/theokolos Aristoláidás, teprve po něm uvedeni v usnesení búlarchos (předseda rady sněmu) Tímokratés, prostatés Kyllis a nakonec grammatistás dámosiofylakón (tajemník sněmu?), zde Menandros. 

Filippos Stratos nedobýval, ale neohroženě plenil v Aitólii. Obsadil Aitóly vyklizené Oiniady a opevnil je včetně přístavu stavebním materiálem, který dopravil z pevnosti nedalekého Paiánia, kterého právě dobyl a dal rozebrat.

Po zprávě, že do Makedonie opět vpadli Dardanové, vrátil se král přes Thessalii s jádrem vojska zpět na sever, doprovázen Démétriem Farským, kterého právě vyhnali z jeho domény Římané (viz níže). Dardanové už stáli na hranicích Makedonie, ale po rychlém návratu krále s vojskem ztratili kuráž a rozešli se domů. Filippos poslal vojáky také domů na sklizeň a osobně zbytek léta strávil v Lárisse.

Aitólové se na podzim vypravili pod novým stratégem spolku Dórimachem do Épeiru. Při tomto tažení Aitólové důkladně vyplenili Dódónu s věštírnou a zničili i chrám s okolním sloupořadím; jejich běsnění proti hellénským sakrálním stavbám se stalo pověstným a žádné dobové vysvětlení se nezachovalo. Pak se lupiči vrátili na zimu domů a předpokládali, že Makedonec již nic nepodnikne.  

V zimě se však Filippos překvapivě vypravil z Lárissy s 5300 pěšáky a čtyřmi sty jezdci přes Euboiu, Boiótii a Megaridu do Korinthu, kam dorazil kolem zimního slunovratu (21. prosince), aniž by o tom jeho aitólští nepřátelé s élejskými spojenci věděli. Konsultoval s Arátem starším a s jeho souhlasem svolal achajskou hotovost do Kafyjí. Tábor pak rozbil u Dioskúria ve Flíasii. 

Ve stejný čas táhl Aitól Eurípidás s élejskými spojenci, dohromady dva tisíce mužů, z Psófidy za lupem na Sikyón. Aniž by to tušil, prošel kolem makedonského ležení, což se dozvěděl až od zajatců. Vrátil se a u Stymfálu, když spatřil Makedony, neznámo proč, se svými jezdci ujel do Psófidy. Zmatení Élejci, opuštěni spojenci a velením dílem prchli, dílem byli pobiti, někteří spadli na útěku se skal, dvanáct set Élejců padlo do makedonského zajetí.

Makedonci odtáhli ve sněhové vánici do Kafyjí, kde je čekali Achajové pod Arátem mladším, dohromady vojsko o deseti tisících mužích. Odpočívali zde dva dny, než pokračovali Arkadií na dobře opevněnou a osazenou Psófidu. Makedoni vzali útokem na přelomu roku přímo z pochodu městské hradby zasněžené Psófidy a usadili se v prázdných domech. 

Obyvatelé s Eurípidou a jeho Aitóly se totiž dokázali včas uchýlit na akropoli a po krátkém vyjednávání jim všem Filippos, který pobyl pro množství sněhu s vojskem ve městě několik dnů, na přelomu let 219 a 218 povolil volný odchod z hradu, obyvatelům města do svých domovů. Město předal Achajům, kteří tu zanechali jako velitele hradní posádky Prosláa ze Sikyónu (Proláos?) a guvernérem města Pýthia z Pellény. 

Eurípidás přes Korinthos opustil Peloponnésos a Filippos v lednu 218 obsadil élejskými vojáky opuštěné Lasión, které též věnoval Achajům, lokalitu Stratos Telfúsanům. Navštívil Olympii, obětoval a tábořil tu s armádou tři dny. Pak vyloupil část Élidy, člena aitólského spolku, dobyl Alifeiru a celou Trifýlii (viz více roku násl.).

Stratégos Élejských Amfidámos po pádu Psófidy střežil s oddílem dvou set žoldnéřů v lokalitě jménem Thalamai množství élejských otroků a dobytka. Filippos místo obklíčil lehkooděnci a Amfidámos se vzdal bez boje: Makedonci mimo jiné získali pět tisíc lidí, zřejmě jimi vzápětí zotročených.

Amfidámos slíbil Filippovi, že se pokusí přemluvit své rodáky, aby opustili spojenectví s Aitóly, ale to se mu nepodařilo a mohl být rád, že unikl do achajské Dýmy a pak přišel zpět ke králi, který ho přijal přátelsky (jeho další osud neznáme). 

Élis byla jenom tohoto roku pleněna dvakrát; v té době byla hustěji osídlena než jiné oblasti Peloponnésu a byla bohatší na dobytek i otroky.

 

Válka na Krétě se vyvíjela zcela ve prospěch krále Filippa V. a jeho spojenců (srov. předešlý rok). Ostrov se brzy stal téměř celý spojencem Makedonie, ačkoli část krétských států stála zároveň ve spojenectví s Ptolemaiovci.

 

V létě vrcholila také druhá válka illyrská. Římané se pod konsuly L. Aemiliem Paullem a M. Liviem Salinatorem vylodili v Illyrii, po sedmi dnech obléhání dobyli Illyry nedávno okupované a opevněné Dimallon/též Dimalé. Odtud vyrazili k Faru na stejnojmenném ostrově, který konsul L. Aemilius Paullus po urputných bojích srovnal se zemí (myšlena pravděpodobně jen pevnost). Jeho nejslavnější rodák Démétrios Farský unikl ke svému spojenci, k makedonskému králi Filippovi, v jehož službách dožil konce svých dnů (srov. o něm roky 229sq. a 221, viz výše a roky 217 a 214).

Faros a Dimallon se staly majetkem „římského lidu“ přímo. Nicméně z fragmentárně zachované stély s žádostí Farských na Paros a s usnesením Parských vyplývá, že farská státnost zůstala zachována. Farští totiž vyslali do své métropole s výzvou, aby se podílela na obnově města, pokud jim to možnosti dovolí. Parští souhlasili, podrobnosti jsou ztraceny a není zřejmé, zda se jednalo o žádost o vyslání nových osadníků nebo o pomoc materiální. 

Ostatní illyrská území při moři, kde vládli jednotliví illyrští dynastové, tedy hlavy jednotlivých klanů, obdržela status římského spojence. Z klanových náčelníků známe jménem pouze Skerdiláidu, Agrónova bratra, jemuž Římané omezili, resp. potvrdili vládu na kmen Labeátů, viz rok 228. Pinnés zůstal nominálně vládcem Ardiaiů, jedněch z jižních Illyrů (viz rok 230 a 228).

Tak skončila druhá válka illyrská, která trvala rovněž pouze jeden rok (srov. roky 229 až 228). 

Proč v době, kdy na Západě byla na spadnutí válka s Kartháginci, poslal senát proti illyrským pirátům dvě konsulské armády, zůstane asi provždy nevysvětleno, srov. roky 228 a 220. Triumf nad Illyry slavili L. Aemilius s M. Liviem v pozdním létě, v době, kdy se Filippos usadil v Lárisse.

M. Livius se ještě účastnil mise do Karthága, Hispánie a Gallie, viz zde níže, a po návratu do Říma byl odsouzen lidem za to, že nespravedlivě rozdělil illyrskou kořist. Odešel na venkov a žil mimo politiku a válku do roku 210, kdy ho do Říma přivedli konsulové onoho roku celého ošuntělého, s dlouhými vlasy a vousy. Upravit se a ostříhat mu nařídili censoři onoho roku, viz o nich tam. Byl pak konsulem ještě jednou (207) a o tři roky později censorem, viz dále tam.  

 

Antiochos III. se po uklidnění poměrů v Horních satrapiích vrátil z Mesopotamie do války proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. (pokračuje čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221). Na pošťuchování dvorního lékaře Apollofana, který loni zlikvidoval ministra Hermeiu, že je ostudné, aby jeho vlast, Seleukeia v Píerii při ústí Orontu, "krb dynastie/hestiá tés dynasteiás", ovládal Ptolemaios. Město bylo od roku 246 ptolemaiovské a v jeho zdech sídlil silný garnison.

Antiochos vyslal nauarcha Diognéta, aby Selekeiu blokoval z moře, Theodota Hémiolia/"Jednaapůltého" s pozemními oddíly, aby kryl přístupové cesty k městu z jihu, sám se v čele armády utábořil u hippodromu Seleukeie. Útok na město vedli Zeuxis, Hermogenés, Ardys a Diognétos. Poslední dva jmenovaní se zmocnili loděnic a předměstí a tehdy řada důstojníků ptolemaiovské posádky naléhala na velitele garnisonu Leontia, aby město vydal. 

Pod tlakem uplacených podvelitelů město ptolemaiovský velitel Leontios Antiochovi vydal; král ušetřil svobodné (kterých bylo šest tisíc) a povolil návrat exulantům. Do Seleukeie a jejího přístavu se pak po čtvrt století vrátila seleukovská posádka. 

Na začátku léta přešel na seleukovskou stranu ptolemaiovský stratégos Koilé Syrie Theodotos z Aitólie. Jeho zásluhy o korunu nebyly uznány a naopak byl v Alexandreji u krále nebezpečně očerňován. Napsal Antiochovi, že mu předá celou svou satrapii (resp. stratégii) a k tomu mimo jiné města s loďstvem o čtyřiceti plavidlech v přístavech Tyros a Aku, která se od roku 261 jmenovala Ptolemáis a pro Theodota je obě obsadil Panaitólos. Přeběhlík po Antiochovi žádal, aby ihned přišel a země se zmocnil. Král tedy odložil tažení proti Achaiovi a vypravil se údolím Marsyás k jihu. 

Ptolemaiovi věrný jiný Aitólan Níkoláos oblehl Theodota v Tyru, ale rychlý příchod Antiochův znovu přes údolí Marsyás/dn. Biqá kolem pevnosti Gerrhy a Bérýtos stratéga Níkoláa donutil stáhnout se, stejně jako jeho důstojníky Lagora z Kréty a Dorymena z Aitólie (viz o něm roku 217). Antiochos III. potvrdil Theodota Aitólského ve funkci stratéga Koilé Syrie a Foiníkie, nyní seleukovské (byl jím do roku 217). 

V průběhu léta se Koilé dostala do rukou Antiocha a poprvé od vzniku říše připadla celá Seleukovcům (srov. rok 301). Plánovaný pochod na Pélúsion zrušil, poněvadž se v něm již scházela ptolemaiovská hotovost. O smyšlence o Theodotovi a Apellovi viz v indexu s. v. malíři (1). 

Do zimy pak následovala diplomatická zprostředkování spřátelených států a přímá jednání, která za Filopatora vedl jeho ministr Sósibios a regent Agathoklés. Současně rozeslali do hellénského světa a po celém Středomoří verbíře, aby dali dohromady oddíly žoldnéřů (viz rok 217). Při jednáních se argumentovalo historickými nároky na Koilé Syrii od časů zakladatelů obou dynastií a ptolemaiovská strana chtěla do případného míru zahrnout i usurpátora Achaia II.

Antiochos III. neúspěšně obléhal na pobřeží Foiníkie Dóry, pak přijal nabídku na čtyřměsíční příměří, přenechal správu Koilé Syrie Theodotovi Aitólskému a odtáhl s armádou přezimovat v Seleukeji Píerijské, kde přijímal vyslance, a válečné přípravy na rozdíl od ptolemaiovských zanedbával: byl totiž přesvědčen, že dojde k dohodě a Koilé Syrie mu připadne bez války. Argumentoval historickými nároky na Koilé, které z Antigona  I. přešly právem vítěze na Seleuka I. Alexandrijští diplomaté ukazovali na zradu Thodotovu a práva Ptolemaia I., podporovatele Seleukova.

Zásadním problémem bylo i to, zda má být do mírové smlouvy zahrnut též Achaios II., jak si přáli v Egyptě, nebo ne, jak logicky si nepřál Antiochos. Ptolemaiovi lidé, resp. pouze Sósibios, udělovali slyšení diplomatům v Memfidě a jednání protahovali, aby získali co nejvíce času. O válce už totiž byli přesvědčeni, že ji povedou, a nákup materiálu a organisaci a výcvik mužstva vedli bojovníci s dlouholetými zkušenostmi z válek v Helladě z časů Démétria II. a Antigona III., viz jejich výčet roku 217.  

 

Na jaře zahájili Kartháginci pod Hannibalem obléhání původně hellénského města Saguntum/řec. Zakynthos; o příčinách války viz rok 221sq. Město leželo na jih od řeky Hibéru a přesto bylo od roku 226 (n. 231) římským spojencem (srov. tam podmínky římsko-kartháginské mocenské smlouvy a rok 220, kdy Římané zprostředkovávali v interních sporech města). 

Během obléhání byl Hannibal raněn oštěpem do stehna, až to jeho vojáky vyděsilo. Uzdraven vypravil se s částí armády proti Órétánům a Karpetanům, kteří sbírali síly na válku s Púny, poněvadž se jim nelíbilo, že se na jejich území odvádí do pomocných púnských oddílů jejich mládež. Hannibalovy oddíly jim na revoltu však vzaly chuť, aniž by došlo na boj.

V době Hannibalovy nepřítomnosti řídil obléhací práce zdárně Maharbal. V říjnu až listopadu bylo po osmi měsících město dobyto a tím se uvolnila cesta k druhé válce púnské, válce hannibalovské. Obyvatelé si údajně brali hromadně životy včetně žen a dětí, přeživší prý dal Hannibal umučit. Dříve než se tak stalo, roztavili obyvatelé všechno své zlato dohromady s olovem a mědí, aby ho znehodnotili. Pún dal nicméně město znovu osídlit, srov. dále roky 217 a 214. ● Děje hannibalské války známe pouze v podání historiografií římských nebo prořímských. 

Zatímco Hannibal rozeslal po keltských národech mezi Pyrenejemi a Alpami posly s dary, aby mu povolili s armádou projít do Itálie, v Římě senát debatoval, jak na pád Sagunta reagovat. Křídlo jestřábů vedené L. Corneliem Lentulem Caudinem, cos. 237, chtělo okamžité vyhlášení války. Umírnění senátoři, jejichž mluvčím byl budoucí "Cunctátor/Váhavec" Q. Fabius Maximus Verrucosus, doporučovali jednání, srov. rok předešlý s prvním pokusem. Argumentovali, že Saguntum leželo na jih od Hibéru, tedy v kartháginské sféře vlivu, a proto že asi senát nevyslyšel prosby o pomoc, třebaže s městem měl spojeneckou smlouvu.

Římané vyslali (zřejmě až) na jaře roku 218 formálně jako senátorské vyslance do Karthága P. Valeria Flakka a Q. Baebia Tamphilu, ty samé, které předtím odmítl pod Saguntem přijmout Hannibal, viz rok 220. Žádná ze stran se nechtěla dohodnout a jako jediný pro mír v púnském senátu horoval Hannó/Annón. Pak dorazila do Karthága ještě jedna mise a Římané si tehdy s Kartháginci válku ujednali; viz smlouvy o míru roku 241 a o rozdělení Hispánie roku 226.

Mluvčí pětice legátů Q. Fabius (jiný od Cunctátora; podle jednoho pramene se jmenoval M. Fabius n. Fabius Maximus?) jednání v Karthágu ukončil slovy, když togu shrnul do záhybu, který jakoby něco skrýval: "Zde vám přinášíme válku a mír: berte, co libo/híc vóbís bellum et pácem portámus: utrum placet, sumite." Když od Púnů slyšel, aby dal, co chce, nechal togu opět splynout a odpověděl, že dává válku/iterum sinú effúsó bellum dáre díxisset.

Z Karthága se římská legace plavila do Hispánie ke spřáteleným kmenům, kde nepochodili a odmítnuti byli též Kelty shromážděnými v Narboně. Do Říma se vrátili krátce poté, co konsulové odešli do svých provincií, tedy asi v květnu. Ti v této době nastupovali úřad 15. března (218), viz rok následující.

Jistý jinak neznámý Hannibal zvaný Monomachos/"Gladiátor" ve válečné radě Hannibalově radil řešit zásobovací problémy kartháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie velmi svérázně: doporučil navykat vojáky na lidské maso... Tvrdilo se v římském světě, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala stál právě tento Monomach.

Do Říma dorazil jako první hellénský lékař resp. ranhojič Archagathos, rodem odkudsi z Peloponnésu, syn Lýsaniův. Na státní útraty dostal ve Městě chýši/boudu na provozování řemesla/taberna a získal po čase občanství (zda-li vládl latinou nebo zda něci napsal, známo není); viz více v indexu s. v. lékaři (2).