2999-2500

2990 v Egyptě skončila vláda krále Semercheta (od 3008). Nástupcem jeho bratr n. syn (?) s Horovým jménem Qa'a/Qa-a alias Qebeh/Qebehu, Qebh ("muž ze severu"), Nisut-biti Qa'a (vlastní jméno: "Král Horního a Dolního Egypta"), řec. Biénechés či Ubienthés. Vládl do 2983 a nic bližšího není o něm známo. Byl devátým, jak i podle Manethóna, a posledním panovníkem I. dynastie (panovala od 3236). Z jeho doby je první doklad o užití egyptské modři, rozšířené později též v Mesopotamii, a poprvé zmiňován čati/tjati, králův wezír. Z dvořanů známe z Qaaovy éry a jeho nástupce: Mer-ka a Henu-ka. • K první dynastii nebo ještě do předdynastického období bývá řazen jinak neznámý panovník Sneferka, Snefer-ka/Nefersieka, Neferseka, Nefer-se-ka (Horovo jméno), panovník označovaný jako "král Pták", jehož jméno bývá egyptology čteno jako Hor Ba, Sa nebo Geb, a po něm Hor Sechet, všichni známí pouze vzácně nápisně.

2983 začátek II. dynastie (do 2686). Proč Manethón v řadě králů I. dynastie udělal přeryv, není známo. Jednota říše se možná zhroutila po nám neznámých převratech popř. dynastických válkách. Panovníci archaického/thínského království tvoří jednu řadu (k jinému možnému řazení viz též rok 2703). Podle Manethóna patří do Druhé dynastie devět, podle nálezů osm panovníků, srov. výčet řeckých jmen roku 3500.

2983 Hor Hetep-sechemuj (do 2945), vlastním jménem Bedžatau, v královských seznamech veden též jako bae-nečer, Bau-hetepiu, Bedžau, od čehož je asi řecká podoba Manéthónova Boéthos/Bóchos. Vládl prý 38 let a opět spojil obě egyptské země pod jednu vládu. O velkém zemětřesení za jeho vlády viz rok 3500. 

2945 po Bedžatauovi vládl Hor Nebre/Neb-Re n. Nebra, též Re-neb, Ra-neb, „Re je mým pánem/Pán Slunce (sc. Hor)“, řec. Kaiechós. V královských seznamech Turínského papyru a z Abýdu a Saqqáry se jmenuje Kakau a pravděpodobně je identický s panovnickým jménem Nubnefer a Weneg/Uneg s trůnním jménem Nisut-biti-nebti Weneg. Je též možné, že šlo o tři panovníky: Nebre - Weneg - Nubnefer/Nebunefer. Nebre/Raneb bylo prvním královským theoforním jménem s bohem Re/Ra: snad znamení, že jeho kult byl právě u dvora zaveden, resp. doznal váženosti. Z královy éry pocházejí též první zpodobnění Reovy dcery, kočičí bohyně Bastet; o dalších kultech z jeho vlády viz rok 3500. 

Podle Manethóna vládl 39 let, do 2906). Do této doby je zjevně nutné také započíst vládu jeho nástupce Ni-nečera (Horovo jméno), v královských seznamech jmenovaného jako Baennečer/Ba-en-nečer, popř. [x-]nečer-ren, řec. Binóthris (Man.) n. Biofos (Eusebios). Za jeho dlouhé vlády (Man.: 47 let) se konalo druhé sčítání lidu Egypta a jsou doloženy náboženské svátky. Staří chronografové poznamenali, že za Ninečera získaly ženy právo vládnout; mnoho jich však v dlouhých egyptských dějinách na trůnu nesedělo. Jeho podzemní hrob se 157 galeriemi a komorami kopíroval pozemský panovnický dům a v pozdějších dobách posloužil za pohřebiště desítek dalších Egypťanů, ale méně urozených.

2906 Ninečer zemřel, následuje Weneg/Uneg, viz zde výše; býval též ztotožňován se jménem Wadžnes/Wadženes, pokud to není jiný panovník, řec. Tlás. Vládl do 2889, podle Manethóna panoval sedmnáct let. Wadžnes bývá kromě toho spojován se jmény Sened a Peribsen. 

 

2985 podle vyšší datace v židovské tradici potopa světa; kalendářová éra odvozená křesťanskými chronografy z hebrejských dějin "anno mundi"/AM počítá s rokem 5751 jako s rokem 1990 naší éry (srov. 3761, 3512 a 3200). Z datačního chaosu mystické události vyčnívá údaj zprostředkovaný perským polyhistórem al-Bírúním, že na dvou egyptských pyramidách jsou v polovině patrné stopy toho, až kam sahaly tehdy vlny. Křesťanští chronografové měli za to, že stavitelem pyramid byl Josef a že to byly jeho skladiště obilí pro dobu sucha-neúrody.  

z prahebrejských dějin (tradiční data):

2543 zemřel Metúšálach, syn Chanochův (arab. Idrís, č. Henoch/Enoch), otec Lámechův, děd Nóachův (ve vysoké dataci narozen roku 3512); traduje se, že pil velké množství vína, v biblickém podání tedy první opilec. Roku 2543 nastala podle jedné ze starověkých chronografických spekulací potopa světa, 27. února vše uschlo; Noach/Nóe byl 601 rok stár. Novodobé židovské výpočty operují s dalšími přesnými daty: Noach/Nóach (řec. Nóé/Nóe n. Nóchos, arab. Núch) nasedl do archy v neděli 7. prosince 2349 a byl v ní do středy 6. května 2348. Viz též rok 3761, 3512 a 3200.

2540 narodil se Šém, řec. Sém (arab. Sám; v této chronologii zemřel 1940), syn Noachův, otec Elama, Aššura, Arpachšada/Arpaxada, Luda a Arama, předků předněvýchodních národů. Šémovými bratry byli Cham (tak i řec.) a Jafet (hell. Títán Iápetos?; arab. Jáfat bin Núch). Chamovým syny byli Kúš, Mizraim, Kanaán a Fut, Jafetovými Gomer (řec. Gamer), Magóg, Tiras (řec. Theirás), Javan (řec. Ióuán), Mešech (řec. Mosoch), Tubal (řec. Thobel) a Madai (srov. s národy Muški/Frygy, Tabaly a Médy).

  

kleio_pasek

 

2889 v Egyptě skončila vláda Wenegova (od 2906, srov. o jeho identitě s Ranebem rok 2945). Králem Sened, Send (bez Horova jména), řec. Sethenés. Vládl do 2848, podle Manethóna 41 let. Jeho současníkem byl kněz záhrobních kultů Senedova a Peribsenova Šeri honosící se titulem "králův známý/rech nesu" (jeho manželka Chentitek byla "známou krále/rechet nesu"). Šeriho proslavila zdobená mastaba s falešnými dveřmi. Soudívá se rovněž, že Weneg a Sened jsou jiná jména Set-Peribsena.

2848 Senedovým nástupcem se stal Peribsen/Per-ib-sen (což není Horovo jméno, ale Setovo/Sethovo, Sutechovo). Vládl do 2766, u Manethóna délka vlády ztracena. Nesídlil v Memfidě, pochován v Abýdu. Je možné, že mu náleží také Horovo jméno Sechemib, resp. Sechemib Perenmaat/Sechem-ib-per-en-maat, pak by kraloval nad celým Egyptem. Pokud by šlo o dva panovníky, viz pod 2732, resp. 2703, byl by Peribsen králem ze Setova nomu Ombos (Nubt, moderní Naqáda), čili by vůbec nepocházel z hebenolské, thínské dynastie. V moderních dobách se spekuluje o tom, že za jeho vlády panoval na Nilu rozvrat, že došlo k rozpadu říše. Jméno Setovo, boha z lidského hlediska zlého, též však válečnického, protiklad Horův, bylo ve více theoforních jménech panovníků: srov. Sutech ve 13. dynastii, dva Setiové v 19., Setnacht ve Dvacáté dynastii.  

Po Setovi Peribsenovi kraloval jistý Aaka/Aa-ka alias Neferkare I./Nefer-ka-Re (obě osobní jména; koresponduje s Manethónovým Chairés, resp. Nefercherés, viz o nich roku 3500). Archeologové mu dosud nepřipsali žádný nález. Jeho nástupcem snad byl Nefer-ka-Sokar; podle Manethóna po Peribsenovi následovali tři králové a jejich královlády trvaly prý 116 (?) let. Viz dále roky 2766 a 2732.

 

c. 2800 V Mesopotamii historický začátek I. dynastie urucké (do c. 2600, kronikářské pořadí panovníků viz rok 3200, srov. 2700), rozmach sumerských městských států. Zakladatelem moci urucké panovnické dynastie byl Mes-ki-ag-ga-ser/Meš-ki-ag-ga-šer, Meškianggašer, „Syn Slunce“, velekněz v chrámu Eanna, později uctíván jako hérós. Poetický obrat „zmizel na moři a v horách“ lze vykládat jako nezavršenou expansi za jeho vlády (do Elamu?), fiasko tažení n. celé jeho vlády (?).

Jeho syn a nástupce En-mer-kar, Enmerkar, řec. (S)enechoros/Euedóreschos (?), praděd Gilgamešův, byl vlastním zakladatelem Uruku. Po něm vládli v Uruku a Kullabu u Uruku „Pastýř“ Lugal-banda, důstojník Enmerkarův, a „Rybář“ Dumuzi, dva zbožnění. Dumuzi odrazil invasi Elamitů. Po něm vládl nejznámější ze Sumerů, hrdina Gilgameš, Lugalbandův syn se zbožněnou Nin-sunou, dcerou Enmerkarovou, viz 2700.

Nižší datace pro I. dynastii Uruku bývá rozpětí 2480 až 2270. • Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer. • Epos o Gilgamešovi zapsal či editoval na dvanácti tabulkách mašmaššu/zaklínací kněz zřejmě z Uruku Sîn-leqe-unníní (bývá též pokládán za autor epu). Podle prvního verše babylónské verse se epos nazývá Ša nagba ímuru/Spatřiv propastné hlubiny... 

 

c. 2800 v Anatolii byla zničena první vrstva, tedy město Troiá I. (od c. 3500, konvenčně c. 2750 - 2500/vyšší údaje 3000 - 2600). Podle jedné z mnoha úvah první Troju zničila první migrační vlna Luwijů, kteří se při zničení města Troje II. a celého západoanatolského regionu definitivně usadili v nových sídlech na jihozápadě a jihu Anatolie. Přišli buď z Balkánu nebo zpoza Kavkazu a severu Anatolie, popř. patřili k migrační vlně chetitské a oddělili se teprve v Anatolii.  

Začátek druhé vrstvy Troiá II. (do c. 2300, konvenčně c. 2500 - 2300 či 2550 - 2250, vyšší údaje 2600 - 2300). Doba raně bronzová 2.

c. 2800 v Helladě začíná raně helladské období. Její keramika paralelně v Troji I.

 

kleio_pasek

 

2766 V Egyptě zemřel Peribsen (od 2848??). Jeho nástupcem byl Aaka, řec. Chairés (do 2732), po něm Neferka-Sokar, řec. u Manethóna Nefercherés, který měl vládnout osm let do roku 2724. Pro nás pouze jméno, ale Manethón o něm uvedl, že za něho v Nilu tekl jedenáct dnů med, viz rok 3500. 

Po něm Egyptu vládl jistý Hu-džefa (I.), řec. podle Manethóna se neznámý jmenoval Sesóchris, 21 let (?), do 2703. Byl válečník: na taženích proti Libyjcům do oblasti Fajjúmu, války s nomády na severu a byl vysoké postavy, viz rok 3500. Srov. 2848: je možné, že válčil s Peribsenem a pak by se musela chronologie řadit jinak, též s Peribsenem bývá ztotožňován. Hudžef ovšem v královských seznamech znamená "zničen, zrušen", tedy asi ve významu "ztracené jméno". Viz Hudžefu II., rok 2642.

2703 se králem stal Cha-sechemuj/Cha-sechemwej (Horovo jméno), Cha-sechemuj-hetep-nečeruj-imef (Horovo i Setovo jméno, což je jediný známý případ užití u egyptských královských jmen), též Chaj-sechem, v královských seznamech veden jako Bebi, Bebeti n. Džadžaj; řec. Chenerés. Vládl sedmnáct let do 2686 a byl posledním králem II. dynastie. Jeho dolnoegyptská manželka se jmenovala Ni-maat-Hapi/Ni-maat-Hap, která užívala titulů mut nesut/matka krále a mut mesu nesut/matka královských dětí: byla matkou Džoserovou, druhého krále III. dynastie.

Od druhé dynastie měl Egypt námořní spojení s oblastí dnešního Libanonu: král byl asi prvním panovníkem nilské říše, který byl osobně ve Foiníkii, v Byblu (srov. o Foiníčanech roku 3200 a ibid. o Byblu). Válčil úspěšně s Libyjci a jeho armáda prý pobila téměř padesát tisíc nepřátel, na svou dobu velké číslo. Ve staré říši nedisponoval ještě král stálým vojskem, ani profesionálními veliteli. Vojáci byli odvedenci a "generálem" se stával někdo z nejvyšších úředníků palácových, zřejmě čati/wezír. Armáda většinou sloužila k doprovodu dělníků do vzdálených kamenolomů a dolů a k ochraně dopravy získaných surovin.  

Jiné možné řazení králů II. dynastie (2930 - 2700?): Hetepsechemwej, Nebra/Raneb, Ninečer, Wadžnes, Peribsen, ("Hudžefa I."), Sechemib a Chasechemwej.

 

c. 2750 na východu Evropy skončila první fáze indoevropské expanse (od 4000, viz tam). V západní části migrace obsadily indoevropské skupiny rozsáhlá území na východě a jv. Evropy (viz dále 2500).

 

c. 2700 v jižní Mesopotamii v Kiši vládne předposlední král I. dynastie kišské/"Etanovy" En-me-barag-ge-si/Emmebaragesi, Mebaragesi. Vedl úspěšně války s Elamem. Se svým synem a nástupcem Aggou, posledním z I. dynastie kišské (viz začátky roku 3200, srov. 2800) stavěli první svatyně Enlila a jeho manželky Ninlily E-kur v Tummalu při Nippuru. • Zlomek se jménem Emmebaragesiho je nejstarší známou písemnou památkou lidských dějin, srov. rok 3200.

Jejich současníkem byl v Uruku král Gilgameš, syn ve III. dynastii urské (srov. pod Sîn-kášidem) zbožněných Lugal-bandy ("Malého či mladého krále") a Nin-suny, "Božské krávy" (viz 2800). S Aggou vedl úspěšnou válku o hegemonii nad sumerskými státy. Agga přistoupil na mír a uznal hegemonii Uruku nad Kišem, jak též vyplývá ze seznamu sumerských dynastií, viz rok 3200. Nevyplývá to však ze zachované básně Gilgameš a Agga, v níž Kišští oblehli Uruk, když Gilgameš, "král Kullabu", odmítl se Aggovi poddat. Gilgamešovi vyjednavači Aggu před městem uchlácholili a byl z toho mír: usmířený Agga se vrátil do Kiše a Gilgameš byl silný jako předtím.

Gilgameš byl pátým králem I. dynastie urucké. Vystavěl městské hradby a údajně vládl 126 let a je nejznámější postavou sumerských dějin. Antickým autorům bylo jeho jméno známo ještě ve třetím století n. l. (ve zcela zmatené souvislosti u Klaudia Ailiána jako král „Babylónu“ Gilgamos).   

Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Ur-Nungal či Ur-lugal a vládl třicet roků. Jeho syn Utul-kalamma vládl 15 let a po něm Urukem devět let vládl jistý Lá-bâšum či Lá-bašer, panovník se semitským jménem. Jeho nástupcem byl En-nun-dara-anna (osm let na trůnu). Dále viz rok 2600.

Před rokem 2700 vládli ještě panovníci s titulem krále Kiše Lugal-egal (z Uruku?) a Ur-zagid (král Ki-dingiru, Kengiru, tj. Šumeru-Sumeru), viz dále 2600. Jejich jména nejsou v tradičních královských seznamech, ale jsou známa historicky z uchovaných nápisů.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

2737 v Číně skončila vláda mýthického panovníka Fu-siho/Fuxi (od 2852, podle jedné tradice první císař). Naučil prý lidi lovit a rybařit, uzlové písmo prý nahradil hieroglyfyckým. Jeho nástupce Jan/Yan neboli Šen-nung (Shennong; vládl v letech 2737-2705?, viz dynastické seznamy xvi.) poučil lidi o prospěchu z rostlin a vynalezl pití čaje. Císař je Číňany pokládán též za objevitele tradiční medicíny a akupunktury, viz rok 3000 a dále 2637. Janovým nástupcem byl Chuang-ti (podle jedné tradice 2705-2595).

Rostlina pochází od řeky Irawadí v Barmě. Od roku 851 n. l. je čaj znám Arabům, od 1191 pěstován v Japonsku knězem zenového buddhismu jménem Eisai. Roku 1610 dovezla holandská Východoasijská společnost čaj do západní Evropy. • Nejstarší uchovaný čajový servis pochází z areálu Lun-tung z doby vlády Čchina Š’chuang-tiho.

kleio_pasek

 

2686 v Egyptě zemřel Chasechemwej (od 2703), poslední král manethónovské II. dynastie (její začátek viz 2983) a současně událost znamená konec tzv. archaické říše/thínského království, od 3236. Podle Manethóna čítala dynastie pouze králů devět, nicméně viditelně tvořily děje obou prvních dynastií jistý organický celek, zda též v klanovém panovnickém smyslu, zjistit nelze. V archaické říši fungoval systém guvernérů v jednotlivých oblastech obou zemí, dvorské funkce byly strukturovány, lokální kulty užívaly pozornosti králů.

Zjevně intensivní byly kontakty Ponilí s Meziříčím snad pozorovatelné ve výtvarném umění kultovních objektů, sotva však se styky se Sumery projevily při vývoji písem. Jedna z moderních theorií praví, že část Sumerů migrovala k Nilu, důkazy pro to chybějí. Pohřební stavby egyptských elit, mastaby, se vyvíjely od předdynastické doby a v archaické byly stavěny jako domy pro zemřelé s vybavením pro život na onom světě (s jejich stavbami se přestalo až v nové říši).   

Následující III. dynastie trvala 2686 až 2613; podle Manethóna devět králů vládlo z Memfidy 214 let, tj. do roku 2472. III. dynastií začíná zároveň počítání staré říše (do 2181).

Výpisky excerptorů z Manethónových dějin o Třetí dynastii zachovaly: "Necherófés/Necheróchis vládl 28 roků; za něho revoltovali Libyové a když měsíc narostl do nezvyklé velikosti, ze strachu se vzdali. Tosorthos/Sesorthos vládl 29 roků, za něho žil Imúthés, který pro své léčitelství užíval mezi Egypťany pověsti jako Asklépios. Vymyslel stavbu domů s opracovanými kameny a též se věnoval písmu. Tyreis/Tyris vládl 7 roků, Mesóchris sedmnáct, Sóyfis šestnáct, Tosertasis devatenáct, Achés 42, Séfúris třicet a Kerferés 26. Celkem 214 (Euseb.: 198) roků a dohromady první tři dynastie podle Afrikana vládly 769 let (Euseb.: 747)."

 

Po Chasechemwejovi vládl jako první král nové dynastie jeho syn (??) Sanacht (Horovo jméno) Nebka (osobní jméno), řec. Necheróchis/Neferófés, Tyreis, Mesóchris nebo Sóyfis (?; do 2667). Možná byl starším bratrem Džoserovým (srov. 2703). Obvykleji se však uvádějí obě jména odděleně: po Cha-sechemwejovi vládl Neb-ka a někdy po Hunim ke konci dynastie následoval Sa-nacht/Nacht-Sa; řada znalců pokládá jméno Nebka spíše za písařský omyl než jméno autentického panovníka. Nicméně z doby Třinácté dynastie je na Pap. Westcar zachován text zvaný Nebka a krokodýl.  

Za Nebky-Necherófa (?) došlo k vzpouře Libyjů zkrocené jejich vlastním strachem z nezvyklé velikosti Měsíce na obloze, viz zde výše. Z dob jeho vlády nebo později je znám dvořan s mnoha tituly Achetaa/Achtiaa n. Aa-Achti, manžel "důvěrnice krále/rechet nesu" jménem Meritenes, hodnostář Nedžemanch/Nedžem-Anch, známý z éry Džoserovy, rech nesu Chabau-Sokar/Cha-bau-Sokar a jeho žena Hat-hor-Nefer-hetepes, rovněž rechet nesu, tedy z nejbližšího králova okolí, srov. též rok 2613.  

 

Literatura III. - VIII. dynastie:

Ipuwerovy lamentace nad chaotickými poměry a zániku právnosti po zániku staré říše, povýšení služebnictva a ponížení panstva: všude v zemi beduíni, velké zátopy Nilu, chudina náhle zbohatla, všude mor a krev, mrtví pochováváni do řeky, šlechta v úzkých a chudina se raduje, města zničena a Horní země se stala pustinou, kdekdo krade, otrokyně smějí promlouvat, kdy je napadne, "hle, otroci se stali pány". Uchován je text na jednom z leidenských papyrů. Pochází z Devatenácté dynastie, nicméně se námět nemusí týkat prvního přechodného období, ale až pádu střední říše. Katastrofické texty byly mezi předněvýchodními kazateli a visionáři všeobecně oblíbeny, pevně se uchytily v monotheismech a fungují dodnes (srov. ekosocialistická hnutí),  

napomentí/ponaučení čatimu/wezírovi Kagemniovi z časů Huniových o dobrých mravech a chování, snad z Devaté dynastie,

pokyny 110letého Ptahhotpeho, údajně wezíra krále Isesiho z Páté dynastie, svému synovi Achethotpeovi (rovněž wezírovi) o správných mravech (autorství se však předpokládá pozdější, snad ze střední říše), srov. podobné texty roku 2589, 2414 a 2160; obě moralie zachovány na hieratickém Pap. Prisse (Paříž), z ponaučení pro Kagemniho zachován jen závěr, 

rodinné archivy nomarchů VI. dynastie z Elefantíny,

nápisy z pyramid/"texty z pyramid" na ochranu zesnulých,

životopis Ptahova velekněze v Memfidě a významného dvořana jménem Ptahšepses z hrobky v Saqqáře, manžela Šepseskafovy dcery Chamaaty; jeho jmenovec, čatí a zeť krále Niuserrea, manžela Chamerernebteje, se v novověku proslavil abúsírskou hrobkou, z největších nekrálovských, objevené v roce 1960 n. l.,

životopis Weniho/Uniho ze Šesté dynastie z jeho hrobky v Abýdu, za Merenrea vysokého hodnostáře, správce Horního Egypta, což byl už za Pepiho I.; nejstarší a nejdelší známý literární text z dob staré říše; viz o něm rok 2333. Chlubí se, že od krále dostal sarkofág a další kamenné části hrobky a že měl nejvyšší panovníkovu důvěru. Dokonce vedl vyšetřování harémového spiknutí proti králi a osobně vyslýchal královnu (ačkoli byl tehdy pouze správcem královských zádušních statků). Velel pěti výpravám proti Aamu/Asiatům, kočujícím "obyvatelům pouště" a jinam a chlubil se válečnickým barbarismem, že jeho lidé vykopali v kanaánské Palestině fíkovníky, vinnou révu a vyvrátili pevnosti, pobili mnoho desítek tisíc lidí a množství jich zajali, jak se praví v písni vítězství "tahle armáda se vrací v míru". Na jedné z výprav proti povstalcům (že by region byl v této době tributární egyptským králům, není odjinud známo) rozdělil armádu, polovina pokračovala na sever po souši, druhá se nalodila a obeplula "Gazelí/Antilopí nos" (n. Šeret-tep-wendžu/Nos kozlí hlavy), pravděpodobně mys Karmel, aby "obyvatelům pouště" Egypťané vpadli do zad. 

• Hornoegyptský guvernér Harchuf za Merenrea v autobiografii v asuánské hrobce vychválil své sociální cítění (obvyklé v takových textech: "dával jsem chléb hladovým a oblékal nahé"), zdatnost při výkonu funkce "dozorce nad cizinci" a na výpravách do Núbie. Součástí záhrobní chlouby je královský dopis slibující hory doly za to, když přiveze asi devítiletému Pepimu II. z Núbie ze země Jam trpaslíka, zřejmě súdánského pygmeje či jihoethiopského Křováka. Poprvé se do Memfidy dostali afričtí trpaslíci/dink za krále Isesiho a dopravil je tam „strážce boží pečeti“ Bawerdžed/Wer-džed-ba, viz 2414, což citovaný faraonův list dvakrát připomíná a chlapecký král se těší, až mu bude trpaslík pro potěchu tancovat. Slavný králův dopis guvernérovi z hrobky v lokalitě Qubbet el-Hawa naproti dn. Asuánu o trpaslíkovi viz index pod trpaslíci. O Harchufovi viz též rok 2283. 

• Současník Weniho Qar, který to dotáhl až na čatiho/wezíra, ve své hrobce v Abúsíru budoucím pokolením sdělil, že dvorskou karieru začal za Tetiho II., za Pepiho I. dozoroval hospodářství jihu, vyzdvihl svou všestrannou péči o poddané, vojensky však nevynikl. 

 

2667 "Sanacht Nebka" zemřel (od 2686), králem jeho mladší bratr (?) Hor Nečeri-chet, vlastním jménem Nub-Hor alias Džoser/Džoserit event. [x-]džeser-sa, "Vznešený vládce" (tak veden v královských seznamech), řec. Tosorthros (do 2648), jeden z nejznámějších panovníků Egypta. Byl synem Chasechemweje s Ni-maat-Hapi (viz 2703), o možném starším bratrovi viz zde výše. Ženat byl s (hlavní královnou) Hetep-her-nebti, možná svou sestrou. Džoser byl otcem princezny Inetkaes/Ini-net-ka-es, zda její matkou byla Hetephernebti, lze jen tušit. O jejím dalším osudu nevíme nic. Nepochybně měl král mnohem větší rodinu (cf. možnou další dceru Ni-anch-Hat-hor). 

Mezi jeho úředníky vynikal: Hesi-Re alias Hesi, pravděpodobně první jménem známý lékař resp. zubař s titulem "wer ibeh sunu, představený zubařů/ale možné též řezbářů slonoviny"; kromě toho šéfoval královským písařům a u dvora měl titul "známého/důvěrníka krále/rech nesu". Z dalších známe Chaj-neferua, Nedžem-ancha a Anch-en-itiho, guvernéra pouštních oblastí na Sínaji. Čati/wezír Men-ka je znám jménem, možná však náleží do časů předešlé dynastie; jistý Bedžmes byl královským lodním stavitelem.

Za Džosera se začaly utvářet první územní župy/nomy s královskými správci. Do konce staré říše jich bylo 38 a jejich počet se v hellénismu uzavřel na 42, viz seznam v indexu s. v. Egypt (srov. shodu s počtem bohů podílejících se na souzení ba/duše při cestě do podsvětí). Král byl oddán kultu Reově a sluneční bůh se rozšířil po celém Ponilí. 

Džoser si dal postavit proslulou šestistupňovitou pyramidu u Saqqáry, první kamennou monumentální stavbu dějin a první egyptskou stavbu svého druhu vůbec (řecké slovo pýramis/pýramidos je nejasného egyptského původu, arab. haram, pl. ahrám), srov. mesopotamské zikkurraty, které ovšem byly chrámy. Měří 140 krát 118 metrů, vysoká je šedesát metrů a celý chrámový komplex obklopený deset metrů vysokou zdí s mnoha falešnými branami se rozkládal na pozemku 545 x 277 metrů, tedy o více než 15 hektarech, větší než tehdejší obytná Hierákónpolis. Králova hrobka se nacházela pod zemí.

Džoserovým wezírem a největší chloubou dvora byl architekt, literát, astronom a lékař Imhotep, řec. Imúthés, "Přicházející v míru". Králem byl stavitel jeho pyramidy a mimo jiné vynálezce sloupu vyznamenán mnoha dvorskými tituly, byl veleknězem héliopolského boha Re či Re-Atum, patronem písařů a lékařů, prý syn Ptahův (Héliopolis/Héliúpolis, eg. Junu, hebr. On). Stal se prvním zbožtělým (asi) neurozeným smrtelníkem, ochránce lékařů a stavitelů, bůh moudrosti. Helléni ho připodobňovali k Asklépiovi. Imhotep sloužil zřejmě též třem Džoserovým nástupcům a bývá pokládán za autora lékařského spisku o zraněních, chorobách a jejich léčbě zachovaných ze 16. století pod jménem Edwin Smith Papyrus, viz v indexu pod rakovina.

Na Sínaji otevřeli Egypťané za Džosera své první doly na měděnou rudu, resp. král tam vypravil jako první armádou chráněnou expedici. První měděná soška se v Egyptě objevila za Snofrua. Do osmnáctého roku Džoserovy vlády umístil neznámý autor/padělatel z ptolemaiovské éry příběh o sedmi letech neúrody a bídy pocházející z nedostatečných nilských záplav. "Hladová stéla" z ostrova Sehel/eg. Sečet, řec. Satis (podle bohyně Sečet, manželky Chnuma), u první nilské peřeje vypráví o králově řešení stavu nouze, o obětech Chnumovi na Elefantíně, neboť tam záplavy prý vznikají, jak mu sdělil Imhotep. Celý kraj Dódekaschoinu věnoval podle podvrženého textu král Chnumově chrámu v Elefantíně, rozumí se výnosy z něho. Dokladu o tom, že by Hladová stéla posloužila křesťanům za vzor podvodné listiny Constantina I. z roku údajně 315 n. l., ale zhotovené roku 752 n. l., odkazující církvi celou západní část římské říše/patrimonium Petri, není; srov. v indexu s. v. křesťanství (4)...  

2648 po smrti Džoserově (vládl od c. 2667) králem jeho syn/bratr (?) Hor Sechemchet Hetepren alias Džoserti, Džoserteti n. Teti (II.) (tak v královských seznamech), řec. Tosertasis n. Tyreis (do 2642). Jeho královnou asi byla Džeseret-anch-Nebti. Zůstala po něm nedokončená stupňovitá pyramida u Saqqáry jihozápadně od Džoserovy. O králi ani jeho rodině známo není nic, avšak ještě v ptolemaiovské éře existoval kněz Džosertetiho kultu. 

2642 po něm snad nastoupil na trůn Chaba (pouze Horovo jméno), řec. Achés (do c. 2636). Dal si stavět cihlovou pyramidu („layer pyramide“) o původní výšce přes čtyřicet metrů ve Záwijat al-Arján severně od Saqqáry v dnes uzavřeném armádním prostoru u Gízy, pohřben byl ve střední Deltě u novodobého města Quwajsná (Qoweisna, Quesna) v mastabě z hliněných cihel (vykopáváno od roku 2010). Jeho jméno bývá spojováno s "vyškrtnutým" králem z Turínského papyru Hudžefou (II.), srov. s rokem 2766, resp. se Sedžesem, což má podobný význam "vynechaný". Buď tedy jsou Chaba - Hudžefa II. - Sedžes jeden a ten samý mocnář, nebo tři, z nichž pouze u Hora Chaby známe jeho jméno. Možné též je, že Chaba bylo Horovo jméno krále Huniho, viz zde níže. 

Dobu vlády jeho nástupce jménem Nebkare/Neb-ka-Re (což není Horovo jméno, ale rodné) neznáme, řec. Sefúris n. Mesóchris (?); také on svou cihlovou pyramidu poblíž Chabovy nedokončil. Tituloval se tehdy jako vládce Obou zemí. Pak už přišli ke slovu jen „pravé“ pyramidy a orientace severojižní se změnila na východo-západní. Jediná pyramida na východním břehu Nilu stojí u al-Minje u vsi Záwijat al-majjitín alias Záwijat al-amwát/"Kout zemřelého" v lokalitě Kóm al-ahmar/"Červená hromada", kdysi Hebenu (asi hellénisované Hippónos, resp. komé Hippónón, pozdně řec. Theodosiúpolis); kdo si ji pořídil, není známo. Nebkareovým nástupcem byl snad Neferkare/Nefer-ka-Re (také není horovské jméno), pokud vůbec patří do Třetí dynastie, řec. Mesóchris (?), srov. zde výše. 

Posledním králem III. dynastie byl Huni/Hu, Nisut-Hu, Huennisut, Huj (vše rodná jména; řec. Kerferés n. Sefúris, popř. Achés?), který s Nebkarem (a asi též Neferkarem) dohromady vládl 24 let, tj. do roku 2613. O jeho činech nevíme téměř nic, o možném jeho Horovu jménu Chaba viz zde výše, pokud mu nepříslušelo Qa-hedžet. Jeho první choť či jedna z manželek (?) se jmenovala Mer-es-anch (I.) s titulem "matka krále/mut nesu", jinou z královen mohla být Džefat-Nebti. Jedním z vysokých úředníků byl Peher-nefer (mimo jiné správce majetků královny Meresanchy), známí jsou velmoži Mečen, snad též ještě Chabau-Sokar a Achti-Aa, srov. 2686. III. dynastie vládla od roku 2686.

Do Třetí dynastie mohlo ještě patřit Horovo jméno Qa-hedžet, ale muž "s vysokou bílou korunou" mohl vládnout též v prvním mezidobí nebo také v Osmnácté dynastii. Jednou z častých úvah je, že Qahedžet bylo horovské jméno Huniho. Stejně záhadným zůstává mocnář skrývající se za horovským jménem Sa, popř. Za.   

2613 po smrti Huniho se počítá manethónovská IV. dynastie (do 2498). Začíná králem Sneferu, Seneferu/Snofru, Horovým jménem Neb-maat, řec. asi Sóris (vládl do 2589, podle Turínského papyru vládl 24 roky, podle Manethóna 29). Jeho otcem byl Huni, matkou Meresanch (I., srov. pod 2642). Sneferu se oženil s Hetepheresou/Hetep-heres (I.), svou nevlastní sestrou; neužívala však královského titulu. Byla matkou Chufua, následníka trůnu, a zřejmě též předčasně zemřelého Kawaba/Kauab, Ka-wab, jehož manželkou byla Chufuova dcera s Merit-ites I. Hetepheres (II.); po jeho smrti se provdala za svého bratra Radžedefa, viz rok 2566 (nelze vyloučit, že Hetepheres II. a III., viz zde níže, jsou identické dámy, pak by Hetepheres II. byla manželkou dvou svých bratrů a královnou svého synovce?). • Podle jiné úvahy byl Kawab synem Chufuovým a manželem své vlastní sestry Hetepheresy II. 

S dalšími ženami, jejichž jména neznáme, měl syny: Rahotepa, který za života nosíval mezi Egypťany nezvyklý knír, ženatého s Nofretou, jejíž původ znám není, zato její socha, s níž měl tři dcery a tři syny, Nefermaata/Nefer-maat (I.), který byl též otcovým wezírem a manželem Itety, s níž měl patnáct dětí a z nich vynikl wezír Hem-Junu, Anch-hafa, rovněž wezíra, manžela Hetepheresy (III.), své sestry, Nečeraperefa/Nečer-aper-ef, kněze Sneferovy pyramidy a hlavního dozorce v 5. až 7. nomu v Horním Egyptě, Ranefera, Kanefera a Ijnefera. Kromě Hetepheresy (II.) byl Sneferu otcem dcer Neferetkau, Neferetnesu a asi též Meritites/Merit-ites (I.), sesterské manželky Chufuovy (bývá pokládána též za harémovou manželku Sneferuovu, s níž se po otcově smrti Chufu oženil, tedy nikoli příbuzná). Syn Neferetkauy Nefer-maat (II.) se stal wezírem Chafrea.     

Sneferu dostavěl Huniho pyramidu v Majdúmu (bývá často celá považována rovněž za dílo Sneferuovo) a sobě dal vystavět u Dahšúru (řec. Tachyris) dvě: rhombickou-kosočtverečnou/lomenou ("zalomena" během stavby, když se objevovaly trhliny a tedy zmenšena) a první „pravou“ pyramidu (zvaná Červená; 109 a 105 metrů vysoké). Král bývá označován za zakladatele architektonického „gigantismu“. Kde se však dal král pohřbít, nevíme. Pravděpodobně za něho byla postavena první větší známá přehradní nádrž zvaná dnes egyptskými Araby Sadd al-kafara/Hráz nevěřících; viz o ní více v indexu pod heslem přehrady.

Sneferu podnikl dvě polní tažení, první do Dolní Núbie. Výpravy se zřejmě osobně neúčastnil: zprvu jí velel Chajbaubata, s nímž pochodovalo na dvacet tisíc vojáků, vystřídal ho Sauibi; důvod změny neznáme. Přivedl odtud na sedm tisíc zajatců a dvě stě tisíc kusů dobytka; země se zřejmě na dlouho vylidnila. U druhých peřejí založil opevněnou usedlost Buhen, naproti přes řeku dn. Wádí Halfá na severu Súdánu (zatopeno hladinou Asuánské přehrady). Vypravil se tam "rok po šestém sčítání (majetku)", konaného jednou za dva roky, tedy asi roku 2600. Téhož roku dovezl král z libanonských hor na čtyřiceti lodích cedrové dřevo na stavbu flotily a co z dřeva zbylo dal o tři roky později použít na výrobu palácových dveří.

Druhé tažení za Sneferuovy vlády směřovalo proti libyjským nomádům: 1100 jich Egypťané jali a k tomu přes třináct tisíc dobytků. Přepravili se též na Sínaj do měděných a tyrkysových dolů, pravděpodobně z Wádí al-džarf na Rudém moři (jak se jmenoval přístav v této době n. v hellénismu, nevíme, ale zjevně to byl první známý umělý námořní přístav s první námořní flotilou; srov. s přístavem v Ajn as-suchna roku 2375). Během své vlády urychlil Sneferu říšskou reorganisaci započatou jeho otcem, vzrostl počet nomarchů na asi dvacet dva.

Do Sneferuovy doby je kladen příběh věštby (positivní) kněze Bastety Nefertiho o invasi Asiatů složený asi ve střední říši zachovaný na papyru uloženém v sanktpetěrburské Eremitáži, viz o literatuře střední říše u roku 1379.   

Podle Manethóna čítala Čtvrtá dynastie osm králů panujících z Memfidy a náležejících jinému rodu: "Sóris vládl 29 roků, Súfis 63. Vztyčil největší z pyramid, o níž Hérodotos řekl, že se tak stalo Cheopem. Súfis [I.] opovrhoval též bohy a sepsal svatou knihu, kterou jsou jako velkou cennost při pobytu v Egyptě získal (říká to o sobě Manethónův excerptor S. Iulius Africanus pocházející z Palaistíny, rodem asi z Jerúsaléma). Súfis [II.] vládl 66 roků, Mencherés 63, Rhatoisés 25, Bicheris 22, Sebercherés sedm, Thamfthis devět roků. Dohromady 277/448 let, celkem první čtyři dynastie (po povodni) 1046 podle Afrikana (1195 podle Eusebia)." Eusebios si vypsal údaj, že "Čtvrtá dynastie zahrnuje sedmnáct králů, z nichž třetí byl Súfis, stavitel největší pyramidy..., ostatní nezasluhují zaznamenání."   

Čatejové/wezírové IV. dynastie: Kagemni (? n. spíše až v Šesté dynastii), Nefermaat (i.), Anchkaf, Hemjunu, Kawab, Chaefmin/Minchaef, Nefermaat (ii.), Chaefchufu/Chufuchaef, Nikaure, Junmin, Nebemachet, Anchmare, Duaenre, (jeho syn) Babaef (II.), Sešathotep alias Heti a Sechemkare (dle Strudwick 1985: 301sqq.)

 

c. 2600 v Palaistíně v době IV. až VI. egyptské dynastie trvala třetí fáze raně bronzové doby, viz 3200. Doba rozkvětu, nad zemí drží zjevně suverenitu Egypt, třebaže o nějaké "administrativě" území informací nemáme.

 

c. 2600 v Mesopotamii v Uruku po En-nun-dara-annovi (viz 2700) vládne 36 let Mešede či Mešche, „Kovář“, šest let Melam-anna a poslední král I. urucké dynastie Lugal-ki-dul/tun (36 let do c. 2500?, viz dále 2490). Poražen přešlo „království“ do Uru (formulace ze Seznamu sumerských králů, viz zde výše). I. dynastie Uruku vládla od c. 2800.

Jako současník Mešeda Uruckého vládl v Uru panovník I. dynastie urské (trvala do c. 2550 či spíše 2460, srov. tam) Akalamdug/A-kalam-dug, jehož manželka se jmenovala Ašusikildingir, nástupce vlastního zakladatele Meskalamduga/Mes-kalam-dug, manžele Ninbandy. Oba nebyli dávnými chronografy zahrnuti do panovnických kanónů. Otcem Meskalamduga byl Ur-Pa-bil-sag, syn A-Imduguda. S Ur-Pabilsagově hrobem souvisí nález slavné "standarty z Uru", sloužící neznáme účelu, zřejmě však místo o "monstraci" šlo o vykládané stěny truhlice. Její obrazy válečné s odváděním kořisti a pak mírové scény nelze na rozdíl od pravděpodobně soudobé Supí stély, cf. rok 2490, nijak historicky zařadit.  

Prvním dynasticky uznávaným panovníkem v babylónské tradici (a tím pádem zřejmě s titulem „král Kiše“) byl až Mesannipada/Mes-an-ni-pad-da, současník Melam-anny Uruckého, a jeho syn A-an-ni-pada/Aannipada, současník Lugal-ki-tuna Uruckého. Mesannipada se podle zachovaného nápisu tituloval "král Kiše, manžel čisté kněžky (tedy Inanny)/Mes-an-né-pà-da lugal Kiš, dam nu-gig (nugig, akkad. qadištum, byla chrámovou sakrálně prostitující kněžkou, ale překlad n. připodobnění "manžel kurvy" by byl v každém ohledu zavádějící). Byl synem Mes-kalam-duga, který není zahrnut do kanonických královských seznamů, a manželem Nin-TUR/asi totožná s Nin-bandá (známá z pečetidla, možná byla královskou chotí i Mesannipaddova otce (?).  

Podle starověkých kronik tvořili I. dynastii Uru čtyři, resp. pět králů, kteří vládli 177 let (viz 2550):

I. dynastie Uru:

1. Mes-an-ni-pad-da/Meš- a jeho syn

2. A-an-ni-pad-da       oba dohromady 80 let,

3. Mes-ki-ag-nun-na                          36 let,

4. Elulu                                             25 let,

5. Balulu                                           36 let.

Celkem podle starých chronografů: čtyři králové (č. 1 + 2 počítáni mylně dohromady) vládlo 177 let. Po nich přešlo „království“ do elamského Awanu, nebo-li jakýsi elamský panovník na čas přemohl Sumery stojící pod hegemonií Uru, viz rok 2550 a 2490. 

 

A-anni-pada postavil v al-'Ubajdu chrámek Nin-chursagy/Ninchursanga a přistavěl k Tummalu v Nippuru, srov. c. 2700. Ze starobabylónských přísloví známý král Na-an-ni/Na-an-né, snad smyšlená postava smolaře (nicméně viz rok 2460, kde veden jako panovník druhé dyn. urské), měl dobýt Simurrum, první zmínka o něm, ale nepodmanil si ho (také postavil chrám Enlilovi, ale nedokončil, chrám Eanna upadl do zapomnění). A-anni-pada, o němž toho mnoho nevíme, byl podle jedné theorie dávnou Nanniho předlohou. Sám se však zasloužil u zahrady Enlilova chrámu v Tummalu a jeho bratr Meskiag-Nunna Tummal renovoval. Z Nippuru je známo jméno jeho ensiho Nam-mach/Nammach, jehož manželka Pakalam/Pab.kalam, Pa4.nu dedikovala kamennou nádobu bohu RU.kalamovi (nezn. čtení); zda dynastové patří do této doby, nevíme. 

Z doby I. dynastie urské pochází veleznámý hrob paní/nin Šubad/psáno šúb.ad (podle semitského čtení Pî-abi n. Pû-abi, Pû-abí/akkadské čtení znaků pù.ad, "Otcova ústa"), druhá manželka Meskalamdugy (po Nin-bandě). Žena, jejíž titul lze interpretovat jako kněžku, kněžnu n. královnu, dostala bohatou výbavu a na cestě do smrti ji doprovázelo vedle volského spřežení pět mužů/ozbrojenců a 23 ženy, hudebnice a služebnice, její pozemští společníci, všichni vyzdobeni dobovou šperkařskou nádherou. Doprovod asi 150 cm vysoké a asi čtyřicetileté královny-velekněžky byl v pohřebišti pro službu veličenstvu v říši bez návratu povražděn (zřejmě museli vypít jed na místě nebo byli zavražděni předtím a hráli na své nástroje až do konce?; o osudu pokladu viz index pod Mesopotamie). Šubadin hrob leží na urském "předdynastickém královském" pohřebišti v Tell al-mukajar/Ur v provincii Zí Qár/Dhi Qar z let c. 2600-2500 s více než dvěma tisíci pochovanými z éry první dynastie, velkou většinou neznámých. Jejího manžela, jehož jméno neznáme, doprovodilo do smrti 63 nešťastníků, nejvíce jiného neznámého velmože: 74. Z hrobu neznámého mocnáře pochází slavná "královská standarta Uru". Většina hrobů byla vykradena již v dávných dobách, mezi nedotčenými byl též hrob Meskalamduga a Akalamduga, jehož pohřeb doprovázelo čtyřicet vražd.  

Podle jedné dobové zprávy byl Mesannipada vrstevník zakladatele mariské dynastie (v tradičním babylónském počítání desáté po potopě) jménem Ilšu či Ilum-pú (jiné/starší sum. čtení An-bu/Anu-bu). Po Ilum-púově řadě viz rok c. 2500, kde jména panovníků známá odjinud, která se však nekryjí s babylónskými kronikami.

Nejstarší dynastie Mari/Mári (dn. Tell Harírí v SYR):

1. Ilšu/Ilum-pú n. An-bu/Anubu   30 let,

2. An-ba, syn Ilšův                     17,

3. Ba-zi, jirchář                          30,

4. Zi-zi, valchář                          20,

5. Limer, kněz gudu/očistný (?)   30,

6. Šarrum-íter                             9 let.

Úhrnem šest králů, kteří vládli 136 let. Konec dynastie vždy v Mesopotamii znamená, že byla ukončena násilně, porážkou ve válce, zde válkou s Kišem. O panovnících nevíme nic. 

Mari leželo c. pět kilometrů od toku Eufrátu, s nímž ho spojoval splavný kanál protékající městem. V úrodném okolí prokopány neznámým ethnikem další kanály a opevněné město profitovalo jako obchodní centrum na cestě z Babylónie do dolů na měď a cín v Tauru. Město mělo slavný chrám Ištařin. Původu zprvu asi sumerského bylo město záhy pohlceno elementem semitským, srov. jména panovnická.  

V Kiši po roce 2600 vládl titulární král (?) Mesilim n. Mesalim, stavitel chrámu Nin-chursagy v Kiši (chybí v královském seznamu, doložen votivním nápisem) byl jistě váženým panovníkem sumerského světa, neboť zprostředkoval po poradě s bohem Ištaranem v Déru hraniční spor Lagaše s Ummou o guedenskou rovinu u Girsu: území náležející bohu Ningirsuovi vymezil podle pokynů Enlilových. Mezi kým v Lagaši a Ummě zprostředkovával, známo není (příběh je znám ze stély Entemennovy, viz rok 2450). Rozhodnutí o rozdělení půdy a důchodů z ní vyjadřovala Mesilimova kamenná stéla, kterou však ummský panovník Uš/Giš (?) odstranil. Byla to pravděpodobně první doložená válka o vodu: "... tuto stélu (Uš) odstranil a vešel do roviny Lagaše. Ningirsu, Enlilův hrdinný bojovník, ve svém spravedlivém slovu s Ummou válku spustil. Na Enlilův rozkaz rozprostřel velkou síť (na chytání nepřátel) a vztyčil v rovině na tom místě pohřební mohyly."

Ummské kanály braly z Tigridu více vody pro zavodňování, Lagaš se domáhala kontroly nad Gu-edennou. Viz dále c. 2490; dataci válek znesnadňuje mimo jiné to, že v Lagaši nepoužívali jmen pro roky vlád ensiů. 

Mesilim byl současník Lugal-šag-engura/Lugalša'engura Lagašského, druhého krále Lagaše, jehož nástupcem se stal Ur-Nanše, viz rok 2540: jména obou vládců, Mesilima krále a stavitele Ningirsuova chrámu v Girsu a ensiho Lugalšagengura se nacházejí vedle sebe na votivním nápisu. Prvním králem v lagašské řadě byl zřejmě En-chegal/En-chengal (srov. rok 2540), známý z odchodního kontraktu: Enchegal jako první ze známých vládců planety kupoval půdu a pozemky. Což dělali později také další příslušníci panovnické dynastie Eannatum a Lummatur. Mesilim bývá ztotožňován s Mesannipaddou Urským, který se rovněž tituloval jako král kišský, ale pramenného zdroje pro dávné sumerské "alias" není. 

O II. dynastii kišské viz rok 2550. • Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

2648 zemřel podle hebrejské mýthologie Lámech, otec Noachův/Nóe (řec.). Narozen v této dataci prý roku 3325; viz též 3200.

 

2637 v Číně zavedl první z mýthické pětice císařů Chuang-ti alias Žlutý císař kalendář, podle jedné z domácích chronografických tradic začátek čínské datovací éry „anno Sinarum“ (AS). O jeho předchůdci Jan-ti čili Šen-nungovi, třetímu ze "tří vznešených", viz rok 2737. Podle jedněch tradičních údajů se Chuang-ti narodil roku 2704, když jeho matka počala bleskem a těhotna byla dvacet roků. Už jako batole mluvil, a panoval sto let od roku 2697, srov. ale 2737. Dal prý lidem dřevěné domy, vozy, lodě, luk se šípy, naučil je psát, astronomii. Zavedl prý vládní instituce, zákony a ražbu peněz; stal se patronem taoistů. Jeho manželka Lej-cu/Leizu přišla na pěstování bource morušového a výrobu hedvábí. Pro Číňany je doba Chuang-tiho zlatým věkem jako pro Hellény Kronova a Římany Saturnova.

Jeho třetím nástupcem byl podle historiografů císař Kchu/Ku, který nebyl potomkem Žlutého císaře, ale byl údajně díky svým schopnostem zvolen; kým, nevíme (vládl 2432-2363). Jeho syn a nástupce Č'/Zhi byl naopak zoufale neschopný, takže ho po asi šesti letech vlády sesadili (nevíme, kdo). Na jeho místo se dostal jeho bratr (nevlastní) Jao/Yao (vládl 2357-2258), jedna z nejoblíbenějších postav čínských dějin. Za nástupce si vybral Šuna/Shun (2258-2206), který reorganisoval království. Jeho nástupcem byl vévoda ze Sia jménem Jü/Yu rodem ze S'-čchuanu, tradovaný jako Velký Jü/Ta Yu (do 2198). Založil první dynastii čínských dějin Sia/Xia, o jejíž autentičnosti panují rovněž veskrze pochybnosti.

Třetí nástupce Velkého Jüa jménem Čung Kchang/Zhong Kang (2159-2147) zažil 9. měsíce pátého roku své vlády (2155) zatmění slunce. Jeho astronomové Si/Xi a Che/He událost zaspali, neboť namísto pozorovatelny užívali si zcela pozemských povyražení. Císař byl zaskočen a oběma dal stít hlavu. • Astronomické přepočty starého data se značně rozcházejí: od 7. května 2165 do 24. října 2006; dle uvedené královlády Čchunga Kchanga připadají v úvahu data 28. října 2155 nebo 11. října 2154. Viz dále rok 1766.      

 

kleio_pasek

 

2589 v Egyptě zemřel král Sneferu (od 2613). Králem jeho syn s Hetepheresou I. Hor Medžedu Chufu, Chnumchufu, řec. Cheops n. Cheóps (Hérodotos jméno použil jen v nepřímých pádech), Kefrén (Diodóros), Súfis (II.; Manethón) a Sofé (Iósépos Flávios). Vládl do 2566; 23 let podle Turínského papyru (jméno od Museo Egizio Torino založeného roku 1824), 63 let podle Manethóna. Královo theoforní jméno „Chnum mne chrání“ souvisí s beraním kultem plodnosti a zrození z Elefantíny u prvních peřejí, Chnumovou/Chenemuovou manželkou je Heqet, popř. Sečet. 

Při nástupu na trůn mu bylo c. 35 let a byl ženatý se svou sestrou (vdovou?) Meritites (I.) a po ní s Henutsenou, "dcerou krále/sat nesu", možná tedy rovněž blízkou příbuznou. Meritites byla matkou Hetepheresy II. a  Hordžedefa/Džedefhora, s jehož jménem je spojeno autorství mouder určených synovi Auibreovi pocházející asi z ramesseovské éry. Zachovaný fragment doporučuje postavit si pěknou hrobku v nekropoli: "Dům smrti je pro život", o ponaučeních srov. roky 2686, 2414 a 2160. Pap. Westcar uchoval povídku o vyprávění Hordžedefově svému otci o kouzelníkovi Dedim z Džed-Snofru, který je pak předveden a králi svá kouzla předvede. O počtech královen jménem Hetep-heres viz rok 2613. 

Henutsen/Henut-sen byla matkou Chafreovou/Chefrén (jméno matky u tohoto krále neznáme, mohla to být též Meritites či jiná žena), Chaefchufuovou/Chufuchaefovou (I.) a Minchaefovou/Chaefmin. Dalšími Chufuovými syny byli Babaef (I.), Bauefre (pokud není totožný s předchozím princem), možná Horbaef/Baefhor; Mindžedef a Duaenhor, pokládáni často za Chufuovy, byli spíše syny Kawabovými s Hetepheresou II. (jejichž třetím synem byl Kaemsechem). Chufuovými dcerami byly kromě Hetepheresy II. Meresanch II., provdaná za Horbaefa, svého asi bratra, asi Neferetiabet a Chamerernebti (I.), manželka Chefrénova a matka syna Menkaurea/Mykerinos a dcery Chamerernebteje (II.). 

Jako čatejové/wezírové Chufuovi sloužili: Nefermaat (II.), syn Nefertkauy, dcery Sneferuovy (asi s otcem), Hemjunu, Nefermaatův (I.) syn (a tedy vnukem krále Snofrua), který řídil stavbu královy pyramidy, Kanefer, Sneferův syn, Kawab, nejstarší Sneferův syn, vlastně původně korunní princ, ženatý s Hetepheres/Hetep-heres II., svou sestrou (bývá pokládán též za syna Cheopova), a Anchhaf, Sneferův syn, velkowezír asi až za Chefréna (viz rok 2613). Hetepheres II. se po Kawabově smrti provdala za krále Radžedefa/Džedefrea; pokud to nebyla Hetep-heres III., viz rok 2613. V hrobce Hetepheresy se uchoval nábytek se zlatým lůžkem s podhlavníkem na opření krku, zřejmě nejstarší postel.

Veleknězem králova kultu byl Ijmeri/Emeri (s Persenet měl šest synů), který byl nějakým způsobem blízký panovníkův příbuzný. Jeho výpravnou mastabu u pyramid zpřístupnili archeologové roku 2015 a s ní jeho nejstaršího syna Nefer-bau-Ptaha, správce královských majetků za pozdějších faraonů. 

Ačkoli vládl dlouho, o Chufuových činech víme málo. Doložena výprava do Západní pouště, a to "rok po dvanáctém censu/šemsu Hor", tedy asi 25. roku vlády. Rok po třináctém censu, tedy asi 27. roku vlády se konala výprava na Sínaj. Chufuovo jméno bylo nalezeno na předmětech v Byblu. 

Chufu vešel do dějin jiným způsobem: byl stavitelem největší egyptské pyramidy, jednoho ze starých sedmi divů starého světa. Velká pyramida v Gíze měla základnu o 230 m2, vysoká je 146,5 metru, obsahuje 2,3 milionu kvádrů po 2,5 tunách a pohřební komora byla v jádru stavby, nikoli pod zemí.

Jmenovala se Achet Chufu/Chufův obzor, královo tělo se nikdy nenalezlo a pohřební komory byly pravděpodobně vykradeny ještě ve starém věku.

Kromě pyramidy u Gízy na okraji Káhiry dal restaurovat a obnovit starší stavby a jeho vláda byla ve znamení hospodářského rozmachu Egypta. V hellénské tradici, jak ji podal Hérodotos, tomu ovšem bylo opačně: stavba pyramidy prý zemi ruinovala, král byl nenáviděn a toto podání kupodivu přečkalo věky, třebaže zjevně nebylo autentické. Vzhledem k tomu, že se stavbám zádušních obludností v nekrofilně orientované společnosti trvale věnovalo město o minimálně dvaceti tisících dělníků a řemeslníků, vesměs osobně svobodných, není státní bankrot pravděpodobný. Panovníkův kult je doložen ještě ve střední říši. 

Restaurovaná cedrová pohřební bárka pro plavbu světovým nebeským oceánem je dlouhá 43,3 metry. O tisíc let později, za XVIII. dynastie („nová říše“) se pyramidová pole u Gízy stala poutním místem.

[Ve změti datačních kalkulů je zajímavý nedávný výpočet podle postavení hvězd při určování severní orientace pyramid. Nástupním rokem Chufua by tak mohl být až rok 2480, Chafrea 2448 a Menkaurea 2415] 

2566 Chufu, který vládl od roku 2589, zemřel. Nástupcem se stal jeho syn Hor Cheper Radžedef (čteno též jako Džedefre, Džedefra), řec. Ratoisés n. Rhampsinit (tak Hérodotos; vládl do 2558, podle Turínského papyru osm let). Jeho sourozenci byli Babaef, Minchaef, Hordžedef a Chafre/Chaefre, viz rok 2589. Radžedefovou hlavní manželkou byla Chentetenka, později Hetepheres II., vdova po Kawabovi, královu strýci (po Radžedefově smrti se podle všeho provdala za Snofruova syna Anchhafa, pokud to nebyla jiná žena, srov. Hetep-heres III. roku 2613?). Džedefre měl několik dětí, s kým, nevíme: synové Baka (král Bicheris?), Setka (srov. rok 2533), Hornit, Nikauradžedef a dcery Hetepheres (IV.) a Neferhetepes (I.); táž n. jiná Nefer-hetep-es, tedy "Druhá", byla buď manželkou Userkafa a m. Sahureho, nebo matkou některého z nich. 

Z jeho vlády víme pouze o jedné výpravě do Západní pouště do oas ad-Dáchla. Svou pyramidu postavil Džedefre v Abú Rawáš u Gízy a již v římské éře sloužila za zdroj stavebnin. Původně o ní panovala představa, že šlo o stavbu nedokončenou. Za něho byl sluneční bůh Ra z Héliopole povýšen na ústřední panovnický kult, první se tituloval "syn Reův/sa Ra": namísto podoby Horovy se stali králové syny božími.  

Zřejmě za něho žil liliput Seneb, dvorský úředník, dozorce nad královými oděvy a jejich výrobou, kněz královského zádušního kultu Chufuova a Džedefreova a hodnostář mnoha dalších funkcí. V jeho cihlovém hrobě-mastabě s klenbou nalezena socha s manželkou Senetites (asi princeznou, rodiče neznáme) a dětmi, všechny normálního vzrůstu. V sousedství se nacházel hrob jistého Perniancha, rovněž trpaslíka. Oba jsou nejstaršími doklady pro trpaslíky, lidi velmi malého vzrůstu, zjevně nikterak společensky nepostihované, ba naopak. 

2558 podle spekulace postavené na tom, že Radžedefreův nástupcem se nestal jeho syn (jména viz rok 2566), ale bratr, je možné, že se s pomocí komplotu strýce (?), wezíra Anchhafa, srov. výše, Minchaefa, Nefermaata (II.), oba byli pak jeho wezíry, a nevlastní matky (?) Meritites pučem dostal k moci Hor Userib Chafre/Rachef, řec. Chefrén, mladší bratr Radžedefreův. Nějaký doklad pro puč chybí, důvod nástupnické změny neznáme: dosud přecházela vláda z otce na syna. O jeho panování rovněž nevíme téměř nic. Podle Manethóna vládl 63 roky, ve skutečnosti do roku 2533 (?). Byl dalším „synem boha Re/sa Ra“ v egyptských dějinách, srov. rok 2566 a 2498.

Dal si u Gízy vystavět druhou největší pyramidu „Wer Chaefre/Ch. je velký" o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch/„Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha. V Osmnácté dynastii byla uctívána jako "Hor na obzoru/Heru-em-achet", řec. Harmachis, srov. jméno vůdce protiptolemaiovského odboje roku 207. Amenhotep II. (1450-1425) a jeho syn Thutmose IV. (1425-1417) pod ní prý usnuli a zdálo se jim o tom, jak jednou budou vládnout, když tehdy částečně zavátou sochu zbaví písku. Roku 1410 dal Thutmose mezi nohy sfingy umístit stélu.

V klasických dobách ji například Hérodotos a celý hellénsko-hellénistický svět neviděl, protože byla pod pískem. Dvorní astrolog Claudiův a Neronův Ti. Claudius Balbillus, kterého roku 56 n. l. udělal Neró správcem Egypta, dal písek odnosit (jeho otcem byl neméně slavný astrolog Thrasyllos, původem z Egypta, důvěrník Tiberiův). Do roku 1817-1818 jí však opět byla vidět jen hlava a tehdy okolí od písku zbavil italský námořní kapitán Giovanni Battista Caviglia.

Chafre byl ženatý se svou neteří Meresanchou III., dcerou Kawabovou s Hetepheresou II., s níž měl syna Duaenre, Nebemachet, Cheneterka, Niuserre a dcery Šepsetkau a jména dalších dvou neznáme. S Chamerernebtejou I. měl Chafre dceru Chamerernebteju II., která se později stala hlavní královnou Menkaureho; ženat byl ještě s Hekenuhedžet a Persenet, podle další úvahy též s Neferetiabetou, rovněž asi svou sestrou. Z dalších dětí Chafreho známe hodnostáře Sechemkareho, syna Hekenuhedžety, který se k vládě nedostal, wezíra Nikaureho, Anchmarea, Achrea, Junmina a princezny Rechetre (která se stala královnou, ale manželovo jméno neznáme; svého otce?) a Hemetre. Chafreho synové se stali čateji jeho nástupců, panovníků asi z příbuzenstva. 

2533 Chafre zemřel (vládl od 2558) a jeho nástupcem se stal jistý Baka resp. Bakare, řec. Bicheris. Asi byl synem Džedeferovým, možná identický se Setkaou/Set-Ka, srov. rok 2566. Kraloval podle všeho krátce, zřejmě jen několik měsíců a známo o něm není nic. Bývá mu přisuzována nedokončená pyramida v lokalitě Záwijat al-'Arján u Gízy. Manethón připsal Bicheriovi 22 roků.

Po Chafreho smrti se pravděpodobně královský klan na čas zmítal v palácových tahanicích o moc, srov. události roku 2558. Bakareovým nástupcem se stal Chafreův syn asi s Chamerernebtejí I. Hor Kachet Menkaure, řec. Mencherés (Man.) n. Mykerinos (Hér.). Vládl do 2505 (?, podle Manethóna 63 let, podle Turínského papyru roků osmnáct, resp. 28). V Gíze dal vystavět třetí pyramidu, chrámový komplex dokončil až Šepšeskaf, jeho druhorozený syn (?). Jinak o vlastní královládě Menkaureho rovněž nevíme nic, což při monstrosnosti památek na krále Čtvrté dynastie je podivné. Oženil se se svou starší sestrou Chamerernebtejí II. (srov. výše, nejstarší dcera Chafreho). Jejich prvorozený syn Chuenre zemřel ještě během otcova života. O Menkaureho rodině viz rok 2498.

Menkaurův sarkofág skončil na dně moře s lodí Beatrice, která ho roku 1838 převážela do Anglie a zmizela kdesi ve vodách Malty.

Menkaurovým wezírem byli jeho nevlastní bratři Nikaure, manžel kněžky Hathory a Neithy Nikanebteje, Junmin/Minjun, manžel jisté Chamerernebteje (zjevně nikoli z královského klanu), Anchmare, manžel Hathořiny kněžky Nubhotepy a Duaenre/Dua-en-re. Stejnou funkci za Šepseskafa zastával Babaef (II.), pravděpodobně Duaenreův syn. 

2505 (?) Menkaure zemřel (od c. 2533) a nástupcem jeho mladší syn (?) Šepseskaf s Horovým jménem Šepsechet, řec. Sebercherés či -kerés (vládl do 2498?, podle Turínského kanónu jen čtyři roky). Jeho královna a nevlastní sestra se asi jmenovala Bunefer, Hathořina kněžka (mohla být též královou dcerou). Totéž platí pro ženu jménem Chentkaus I., která mohla být manželkou Šepseskafovou, ale též jeho dcerou n. dcerou Menkaureho, též panující královnou, viz rok 2498. Šepseskaf dokončil chrámový komplex s pyramidou svého otce a mezi Saqqárou a Dahšúrem si dal postavit hrobku v podobě sarkofagu o rozměrech 100 x 72 metry, arab. „Mastabat fára'ún“. Ani o jeho vládě nevíme nic. 

 

c. 2550 v Mesopotamii v Uru po Aannipadovi (viz rok 2600) v I. dynastii vládne jeho bratr Mes-ki-ág-nun-na (srov. s mocnářem Druhé dyn. urské jménem Mes-ki-ag-Nanna, synem Nanniho roku 2460). Po něm do dynastie ještě patří vládci Elulu a Balulu, dohromady pět králů, kteří vládli 177 let. O konci vlády Balula viz rok 2460, seznam dynastie viz 2600. O jejich velikosti nevíme nic. 

Meskiagnunnův současník v Kiši byl král Su8-[...], první král II. dynastie kišské:

1. Su8-sù-da, Zuzuda                          201 let, valchář/pradlák (lú azalag, akk. ašláku; su8 = lach4 neboli du.du)

2. Da-da-sig                                         81 let,

3. Má-má-gal-la                                  360 let, lodník (lú má-lach4-e, akk. maláchu) 

4. Ka-al-bu-um                                   195 let, syn lodníkův    

5. Túg-e (dř. čteno KU.E)                    360 let, možné snad též Azalage, tedy "pradlák" (?), 

6. Me-num-ma/Men-nun-na n. Ur-nunna 180 let,

7. Lugal-mu/-mu-nun                          360 let,

8. Ibi-[Erra (?)] či Enbi-Ištar/Ea?          290 let.

Králové č. 7 a 8 mohli panovat v opačném pořadí. Ve II. kišské dynastii podle babylónských kronikářů mělo vládnout osm panovníků po dobu 3195 let (!).

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

V době kolem začátku I. dynastie urské a II. dynastie kišské vzniklo království v Elamu, tzv. I. dynastie Awanu, viz rok 2600 a nejstarším osídlení viz roky 4400 a 3500. Tři neznámí králové prý vládli 356 let (jména ztracena: 1. ?, 2. xx-lu, 3. Ku-xx), posledním však mohl být jistý Kuriššak, který měl vládnout 36 let. O válkách awanských Elamitů se Sumery viz rok 2490sqq. Awan nebyl dosud identifikován, snad je to dnešní Dizfúl či spíše Šištar/Šuštar na sv. okraji Súsiány.

Elamité, srov. rok 3000, nazývali svou zemi Chaltamti či Chatamti (tak staroelam. výslovnost), čili „Boží země“. Sumeřané a Akkaďané říkali Elam a psali to znakem NIM, „Vysočina“, akkadsky Elamattu, elamština elamatti. Elamité zůstávají ethnograficky záhadní, snad to byli Protolurové, kteří byli jazykově íránisováni až ve středověku. Elamský stát byl od začátku do konce organisován na federativních základech. Státní útvar Elam zanikl až roku 639, kdy byl definitivně zlomen Assyřany. Země se pak částečně nazývala Parsumaš (starší název pro severní část bývalého královstí, v hellénismu pak Súsiáné), její jižní část Elymáis (o Elamitech viz ještě rok 521 a srov. rok 626 a srov. krále Elymáidy v hellénismu, kteří ale měli semitská jména).

Po roce 2500 jsou známa jména králů Elamu Peli, Tata, Ukkutachaš a Chišur, nejsou však v žádné ze starověkých kronik, ačkoli patří vlastně do éry I. dynastie awanské.

Viz dále rok 2450 a 2400, o federální struktuře 2340.

V době po 2550 vládl v Chamazi jediný král zdejší popovodňové dynastie jménem Chadániš či Chatániš. Vládl prý 360 let než bylo Chamazi vyvráceno, a jako historická osoba mohl se chlubit titulem „krále Kiše“. Před ním se Chamazi zmocnil jistý Puzuzu (?), známe však jen jméno z nádoby nalezené v Nippuru. O hegemonii nad sumerskými státečky a o kišský titul připravil Chamazi urucký dynasta Enšakušanna, viz rok 2490. 

Chadánišovým současníkem byl jediný král dynastie Adabu jménem Lugalanne-mundu/Lugal-an-né-mu-un-dù, titulárně „král Kiše“. Měl vládnout 90 let, dokud nebyl Adab vyvrácen (?). Král porazil hnutí/revoltu třinácti nesumerských knížat včetně Elamitů a Gutejců, a pokračoval v Adabu ve stavbě chrámu E-nam-zu bohyně Nintu. Jedním z jeho nástupců (?) byl jistý Lugal-da-lu, jehož starověké kroniky rovněž neuvádějí, ale nalezena byla jeho soška.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

c. 2540 v Lagaši začíná vláda krále Ur-Nanšeho/Ur-Nina (do c. 2510, o předchůdcích viz rok 2600), začátek panovnické dynastie lagašské, též Ur-Nanšeho (trvala do 2371). Jeho otec Gunitum/Gunidu a děd Gurmu/Gursar nebyli vladaři, Ur-Nanše/"Nanšin sluha" byl také králem Uru, kde postavil městské hradby a chrám. Srov. přitom výše, kde jeho jméno není v dobových seznamech urských vládců. Ur-Nanše měl podle zachovaných pramenů obchodní vztahy prostřednictvím svých agentů/damkar, akk. tamkárum, s Nippurem, Urem, Urukem, Ummou (k níž zřejmě již v této době patřilo Zabalam), Adabem, Dérem, Elamem (stříbro), Dilmunem/Tilmunem, snad dnešní Bahrajn (měď), Uruaz-em (neznámé polohy, otroci). Oblast Perského/Arabského zálivu byla trvale osídlena od neolitu, a to nejen pobřeží, ale též ostrovy. Na Marawahu c. třicet kilometrů od abúzabského pobřežního města Mirfa nalezena osada existující několik staletí s nejstarší neolitickou vrstvou z c. 6000, kdy byl Záliv ještě jezerem. Mimo jiné odtud pochází nález nejstarší perly, c. 5800-5600, o půltisíciletí starší než předcházející "rekordmanky" z nalezišť v emirátech Umm al-Qajwajn a Šardža. 

Na zachované stéle se Ur-Nanše chlubí svou čilou stavební činností sakrální (sochy, chrám Nanše, Ningirsua, svatyni v Girsu a další), hospodářskou (zavodňovací kanály) a vojenskou (hradby Lagaše). Pochopitelně neopomněl vychválit svá vítězství ve válkách s Urem a Ummou a nezvykle na svou dobu jmenoval též jaté (a popravené?) nepřátelské pohlaváry: zajal jistého velitele loďstva (? kterého, nevíme), vojevůdce Amabaragesiho/Amabarasiho, Dubgala/Kišibgala a Papursaga, syna Bubua/U'ua, vše snad z urské armády "a navršil jsem mohylu" pro padlé nepřátele (nebo myšleni pouze tito tři?). Ve válce s Ummou zajal velitele Lupada a Bilalu s dalšími a samotného knížete Ummy Pabilgaltuka, též armádního velitele Urpusaga/Urgigirsag (?) a ummského velkoobchodníka Chursagšemacha. Také jim (těmto, nebo všem padlým nepřátelům) nasypal pohřební mohylu. Nástupcem Pabilgaltuka na ummském trůnu mohl být Uš/Giš, viz rok 2490.  

První dynastie lagašská, která je historicky doložena, nebyla starými chronografickými písaři zahrnuta do Seznamu sumerských králů. Přitom asi Ur-Nanše spojil s Lagaší, dn. Tall al-Hibá, Girsu, dn. Tello, a Ninu/Nina-Siraran, dn. Surghul, s řadou vesnických lokalit v lagašský stát svázané přepravně společným kanálem a girským kultem boha Ningirsua. Unie vydržela půl tisíciletí, viz c. 2109. 

Současníkem Ur-Nanšeho v Kiši byl druhý král II. místní dynastie jménem Dadasig, srov. výše, v Uru pak jistý Ananne (= Aannipada?).

2510 po Ur-Nanšem, který nosil titul královský/lugal, vládl jeho syn A-kur-gal (do asi 2490), titulující se jako ensi/kníže. Jeho matkou byla pravděpodobně královna Men-bará-Abzu/Menbara'abzu, jejíž socha je nejstarším známým zobrazením kněžny-manželky panovníka. O Akurgalově sestře Ninusu známe jen jméno a obě dlouhovlasé ženy s otcem jsou vyobrazeny na dochované Urnašeho stéle. Akurgal v pramenech nijak nevyniká, znám je z dedikačního nápisu chrámu Ningirsuovi v Lagaši, ale stal se otcem Eannatuma, viz 2499 až 2480. Jeho současníkem v Uru byl Mes-ki-ág-nun-na/Meskiagnunna. O Uru dále 2490.

 

c. 2500 probíhaly zřejmě mezi indoevropskými skupinami ve stepích jižního Ruska, západní Sibiře a Střední Asie migrační/sociální změny (srov. předtím 4000 a 2750). Začíná druhá fáze ie. migrace či expanse, která trvala do roku c. 2000, resp. 1800. Viz dále 2400 a 2300. Na lid jámové kultury, viz rok c. 3600, navazovaly povolžské kultury Abaševo (lokalita v Čuvašii) a Poltavka (do c. 2100 n. 1900). Z ní vzešla kultura sintaštská (podle řeky Sintašta za Uralem) c. 2100-1800 a srubová/"srubna" c. 1900-1100. Sintaštská kultura (Sintašta-Petrovka-Arkaim) a o něco mladší lid bronzové kultury Andronovo c. 2000 až 1600 pochovávala své potentáty ve skrčenecké poloze (Hockergrab, crouched burial) do kurganů s koňskými oběťmi a s válečnými loukoťovými vozy: c. 1800 jsou to první známé takové vozy dějin. Andronovští sídlili v kolových domech mezi pohořím a řekou Uralem a Kaspikem po Jenisej a podle jedné z theorií jich část migrovala k jihu do Íránu, sz. Indie a též se o nich uvažuje jako o předcích panovnické kasty říše Mitanni.

Na Andronovo na východě navazovala příbuzná bronzová kultura Karasuk (podle přítoku Jeniseje) s centrem v Chakasii, pravděpodobně rovněž "indoevropská". Bývá dávána do souvislosti s dnešními Buruši, žijícími na hornatém severu Pákistánu, jejichž jazyk se podle všeho nepodobá žádnému ze známých na planetě. Srubové hroby daly jméno kulturnímu okruhu populace, z níž, resp. z andronovského regionu, pravděpodobně vzešli Kimmeriové, Skythové a SakovéSarmaté. Ze středoasijských stepí se vozy rozšířily do Mesopotamie a c. 1200 do Číny. 

 

2500? na Krétě začíná raně mínójská doba II. s nálezy kamenných vas IV. až VI. egyptské dynastie, srov. pod 3200. Éra trvala do c. 2200.

Ve stejné době v Helladě v Lerně (srov. roku 3200) a na dalších místech provází zkáza konec EH II. Viz dále rok 2200. Na Maltě končí isolovaná kultura „doby chrámů“ (od 4100). Neznámé megalitické obyvatelstvo zmizelo a dlouho, zřejmě až do 8. století, nebyl ostrov obydlen. O foinícké kolonisaci viz index sub Melité.

 

nejpozději kolem 2500 v Syrii již byli usazeni Semité či semitským jazykem hovořící ethnika. Někdy v této době převrstvili nesemitskou populaci. Země západně od toku Eufrátu nazývali Sumeřané Martu (psáno MAR.TU), srov. pozdější Amurru, od čehož pochází jméno pro nomádské Amority, Amorejce, kteří se později usídlili mezi rozličnými populacemi Syrie a Mesopotamie a jistě tvořili část Hyksů infiltrujících deltu Nilu. Ke kmenovému území západně od Eufrátu patřilo pohoří Bašar, zřejmě dn. Džabal Bišrí v SYR, srov. rok 2292. S krajem Tidnum tvořily "Amorejské hory/sum. chursag Martua" zřejmě území východně od pozdější Palmýry po Eufrát.

Z této doby pochází nejstarší zmínka o Amoritech v Mesopotamii: v Šuruppaku dostal jistý Amorita ječmen, 45 Amorejců a 28 Amoritek po bochníku chleba. V Lagaši se podle Amoritů jmenoval kraj n. pozemek, z éry Ur-Nanšeho, viz rok 2540, kanál. Lze předpokládat, že hlavní směr amorejské expanse nevedl podél Eufrátu k jihu, ale z Bašaru za Eufrátés do Pochábúří, severní Mesopotamií přes budoucí Assyrii za Tigrid do předhůří Zágrosu a z Podijálí (sum. označení asi kur mar.tu/"Amurrie") zpět přes Tigris do Sumeru a Babylónie (sum.: gal mar.tu/rabi amurrim).

 

V Mari/Mári po dynastii Ilšuově/Ilum-púově (viz rok 2600) a porážce od Kiše kralovalo dvanáct panovníků, známe většinou pouze jejich jména: Ikún-Šamaš, Ikún-Šamagan, Ansud (Anubu, Janúpu), Sa'úmu/Ša'úmu, který vedl dobyvatelské války, Ištup-išar, Ikún-Mari, Iblul-Il/Iblul-El, Iplul-Il, manžel královny Paba, známé z votivní sochy Inanně, který porazil Igriš-Chalama, krále/"en" Ebly a získal jeho tribut. Po Iblul-Ilovi vládl krátce Nizi, jeho nástupce Enna-Dagán si vynucoval poslušnost na Irkab-Damuovi z Ebly, následoval Ikún-išar, Chidar, za něhož byly vypálena Ebla, a Isqi-Mari (Lamgi-Mari). Z Iblul-Ilovy vlády se zachovala soška zpěváka Ištařina chrámu Ur-Nanšeho. O konci dynastie viz rok 2490.

 

V syrské Eble (dn. Tell Mardích v SYR) se někdy kolem roku 2500 nebo později objevuje v archivech jméno prvního doloženého panovníka užívajícího v sumersky psaných textech titulu en/pán, tedy kníže, král/malikum. Igriš-Chalam (k významu jména viz v indexu s. v.) byl v dlouhé válce s Mari a jeho panovník Iblul-Il ebelské vojsko porazil v bitvě u Sachiri: Ebla musela pak platit do Mari tribut. Jeho syn s královnou Kašdut/Kešdut Irkab-Damu/Irgab-Damu ("D. obskočil") sice také platil vasalský poplatek, alespoň zpočátku své vlády, expandoval však po celé severní Syrii.

Korespondoval s mariským vládcem Enna-Dagánem. Měl smlouvu o přátelství se Zizim, králem ve vzdálené Chamazi ("Irkab-Damu, král Ebly, je bratrem Ziziho, krále Chamazi, Zizi, král Chamazi, je bratrem Irkab-Damua, krále Ebly/Ìr-kab-Da-mu, en Eb-la, šeš Zi-zi, en Cha-ma-zi-im,...") . Ženat byl s jinak neznámou dnes Dusigou, s níž měl syna Išar-Damua, dcery Iti-Mút, Tište-Damuu a Tinib-Dulum a asi též Tarib-Damuu a Amagu (lze poslední dvě pokládat za dcery Išar-Damuovy?). Za Irkab-Damua byl jmenován jistý Arrukum prvním z ministrů/wezírů Ebly, jejichž jména bývají dnes zaměňována za panovnická.

Irkab-Damuův nástupce Išar-Damu válčil ve spojenectví s Nagarem/dn. Tell Brák v SYR jižně od Urkeše v Pochábúří a Kišem úspěšně s Mari. V bitvě u Terqy koalice porazila Mari; Ebelské do boje vedl wezír Ibbi-Sipiš, syn wezíra Ebria/Ibria (oba pokládáni dříve za panovníky). Išar-Damu byl ženat s Tabur-Damuou, dcerou Irib-Damua s Netibuduou (?), ale korunní princ Ira'ak-Damu, manžel Ibbi-Sipišovy dcery Za'aše, nebyl jejím synem. Išar-Damuova dcera Tagriš-Damu byla provdána za jistého Ultum-chuchua, syna vládce Nagaru, jehož jméno neznáme. 

Na trůn Ira'ak-Damu pravděpodobně nedosedl, neboť jeho jméno již není v dochovaném seznamu ebelských panovníků a ani v archivu Akkady zničeného města. Ebelský kanón obsahuje 33 jmen. Prvním z nich je Sa-kum-e/Sakume a zde jmenovaný Igriš-Chalam je třicátým. Kromě jmen o nich nevíme nic: jméno 24. v pořadí Ibi-Damua/Ibbi-Damu se nachází na pečeti nalezené v assyrské anatolské osadě Kaneši.

Do Ebly jezdívala návštěvami královna Charránu Zugalum, manželka panovníka Iraz-Ela/Iraz-ila a vždy tu byla bohatě podarovávána (patřila do eblejské dynastie?). V které to bylo době, nevíme, spíše ke konci dynastie.       

 

c. 2500 v mexickém Tehuacánu nalezena nejstarší známá keramika amerického světadílu.