2999-2600

2999-2600

2990 v Egyptě skončila vláda krále Semercheta (od 3008). Nástupcem jeho bratr n. syn (?) s Horovým jménem Qa'a/Qa-a alias Qebeh/Qebehu, Qebh ("muž ze severu"), Nisut-biti Qa'a (vlastní jméno: "Král Horního a Dolního Egypta"), řec. Biénechés či Ubienthés. Vládl do 2983 a nic bližšího není o něm známo. Byl devátým, jak i podle Manethóna, a posledním panovníkem I. dynastie (panovala od 3236).

Z jeho doby je první doklad o užití egyptské modři, rozšířené později též v Mesopotamii, a poprvé zmiňován čati/tjati, králův wezír. Z dvořanů známe z Qaaovy éry a jeho nástupce: Mer-ka a Henu-ka. O hrobce Qaově a povraždění služebnictva viz rok 3127. 

• K první dynastii nebo ještě do předdynastického období bývá řazen jinak neznámý panovník Sneferka, Snefer-ka/Nefersieka, Neferseka, Nefer-se-ka (Horovo jméno), panovník označovaný jako "král Pták", jehož jméno bývá egyptology čteno jako Hor Ba, Sa nebo Geb, a po něm Hor Sechet, všichni známí pouze vzácně nápisně.

2983 začátek II. dynastie (do 2686). Proč Manethón v řadě králů I. dynastie udělal přeryv, není známo. Jednota říše se možná zhroutila po nám neznámých převratech popř. dynastických válkách. Panovníci archaického/thínského království tvoří jednu řadu (k jinému možnému řazení viz též rok 2703). Podle Manethóna patří do Druhé dynastie devět, podle nálezů osm panovníků, srov. výčet jejich řeckých jmen roku 3500.

2983 Hor Hetep-sechemuj/Hetepsechemwej, Hotepsechemwej (do 2945), vlastním jménem Bedžatau, v královských seznamech veden též jako Bae-nečer, Bau-hetepiu, Bedžau, od čehož je asi řecká podoba Manéthónova Boéthos/Bóchos. Vládl prý 38 let a opět spojil obě egyptské země pod jednu vládu. Pohřben nebyl v Abýdu, ale Saqqáře (tak i nástupci do Peribsena) a do smrti ho již nikdo ze služebnictva nedoprovázel, srov. k tomu rok 3127. O velkém zemětřesení za jeho vlády viz rok 3500. 

2945 po Bedžatauovi vládl Hor Nebre/Neb-Re n. Nebra, též Re-neb, Ra-neb, „Re je mým pánem/Pán Slunce (sc. Hor)“, řec. Kaiechós. V královských seznamech Turínského papyru a z Abýdu a Saqqáry se jmenuje Kakau a pravděpodobně je identický s panovnickým jménem Nubnefer a Weneg/Uneg s trůnním jménem Nisut-biti-nebti Weneg. Je též možné, že šlo o tři panovníky: Nebre - Weneg - Nubnefer/Nebunefer.

Nebre/Raneb bylo prvním královským theoforním jménem s bohem Re/Ra: snad znamení, že jeho kult byl právě u dvora zaveden, resp. doznal váženosti. Z královy éry pocházejí též první zpodobnění Reovy dcery, kočičí bohyně Bastet; o dalších kultech z jeho vlády viz rok 3500. 

Podle Manethóna vládl 39 let, do 2906). Do této doby je zjevně nutné také započíst vládu jeho nástupce Ni-nečera (Horovo jméno), v královských seznamech jmenovaného jako Baennečer/Ba-en-nečer, popř. [x-]nečer-ren, řec. Binóthris (Man.) n. Biofos (Eusebios). Za jeho dlouhé vlády (Man.: 47 let) se konalo druhé sčítání lidu Egypta a jsou doloženy náboženské svátky.

Staří chronografové poznamenali, že za Ninečera získaly ženy právo vládnout; mnoho jich však v dlouhých egyptských dějinách na trůnu nesedělo. Jeho podzemní hrob se 157 galeriemi a komorami kopíroval pozemský panovnický dům a v pozdějších dobách posloužil za pohřebiště desítek dalších Egypťanů, ale méně urozených.

2906 Ninečer zemřel, následuje Weneg/Uneg, viz zde výše; býval též ztotožňován se jménem Wadžnes/Wadženes, pokud to není jiný panovník, řec. Tlás. Vládl do 2889, podle Manethóna panoval sedmnáct let. Wadžnes bývá kromě toho spojován se jmény Sened a Peribsen. 

 

2985 podle vyšší datace v židovské tradici potopa světa; kalendářová éra odvozená křesťanskými chronografy z hebrejských dějin "anno mundi"/AM počítá s rokem 5751 jako s rokem 1990 naší éry (srov. 3761, 3512 a 3200). Z datačního chaosu mystické události vyčnívá údaj zprostředkovaný perským polyhistórem al-Bírúním, že na dvou egyptských pyramidách jsou v polovině patrné stopy toho, až kam sahaly tehdy vlny. Křesťanští chronografové měli za to, že stavitelem pyramid byl Josef a že to byly jeho skladiště obilí pro dobu sucha-neúrody.  

z prahebrejských dějin (tradiční data):

2543 zemřel Metúšálach, syn Chanochův (arab. Idrís, č. Henoch/Enoch), otec Lámechův, děd Nóachův (ve vysoké dataci narozen roku 3512); traduje se, že pil velké množství vína, v biblickém podání tedy první opilec. Roku 2543 nastala podle jedné ze starověkých chronografických spekulací potopa světa, 27. února vše uschlo; Noach/Nóe byl 601 rok stár.

Novodobé židovské výpočty operují s dalšími přesnými daty: Noach/Nóach (řec. Nóé/Nóe n. Nóchos, arab. Núch) nasedl do archy v neděli 7. prosince 2349 a byl v ní do středy 6. května 2348. Viz též rok 3761, 3512 a 3200.

2540 narodil se Šém, řec. Sém (arab. Sám; v této chronologii zemřel 1940), syn Noachův, otec Elama, Aššura, Arpachšada/Arpaxada, Luda a Arama, předků předněvýchodních národů. Šémovými bratry byli Cham (tak i řec.) a Jafet (hell. Títán Iápetos?; arab. Jáfat bin Núch). Chamovým syny byli Kúš, Mizraim, Kanaán a Fut, Jafetovými Gomer (řec. Gamer), Magóg, Tiras (řec. Theirás), Javan (řec. Ióuán), Mešech (řec. Mosoch), Tubal (řec. Thobel) a Madai (srov. s národy Muški/Frygy, Tabaly a Médy).

  

kleio_pasek

 

2889 v Egyptě skončila vláda Wenegova (od 2906, srov. o jeho identitě s Ranebem rok 2945). Králem Sened, Send (bez Horova jména), řec. Sethenés. Vládl do 2848, podle Manethóna 41 let. Jeho současníkem byl kněz záhrobních kultů Senedova a Peribsenova Šeri honosící se titulem "králův známý/rech nesu" (jeho manželka Chentitek byla "známou krále/rechet nesu"). Šeriho proslavila zdobená mastaba s falešnými dveřmi. Soudívá se rovněž, že Weneg a Sened jsou jiná jména Set-Peribsena.

2848 Senedovým nástupcem se stal Peribsen/Per-ib-sen (což není Horovo jméno, ale Setovo/Sethovo, Sutechovo). Vládl do 2766, u Manethóna délka vlády ztracena. Nesídlil v Memfidě, pochován v Abýdu. Je možné, že mu náleží také Horovo jméno Sechemib, resp. Sechemib Perenmaat/Sechem-ib-per-en-maat, pak by kraloval nad celým Egyptem. Pokud by šlo o dva panovníky, viz pod 2732, resp. 2703, byl by Peribsen králem ze Setova nomu Ombos (Nubt, moderní Naqáda), čili by vůbec nepocházel z hebenolské, thínské dynastie.

V moderních dobách se spekuluje o tom, že za jeho vlády panoval na Nilu rozvrat, že došlo k rozpadu říše. Jméno Setovo, boha z lidského hlediska zlého, též však válečnického, protiklad Horův, bylo ve více theoforních jménech panovníků: srov. Sutech ve 13. dynastii, dva Setiové v 19., Setnacht ve Dvacáté dynastii.  

Po Setovi Peribsenovi kraloval jistý Aaka/Aa-ka alias Neferkare I./Nefer-ka-Re (obě osobní jména; koresponduje s Manethónovým Chairés, resp. Nefercherés, viz o nich roku 3500). Archeologové mu dosud nepřipsali žádný nález. Jeho nástupcem snad byl Nefer-ka-Sokar; podle Manethóna po Peribsenovi následovali tři králové a jejich královlády trvaly prý 116 (?) let. Viz dále roky 2766 a 2732.

 

c. 2800 V Mesopotamii historický začátek I. dynastie urucké (do c. 2600, kronikářské pořadí panovníků viz rok 3200, srov. 2700), rozmach sumerských městských států. Zakladatelem moci urucké panovnické dynastie byl Mes-ki-ag-ga-ser/Meš-ki-ag-ga-šer, Meškianggašer, „Syn Slunce“, velekněz v chrámu Eanna, později uctíván jako hérós. Poetický obrat „zmizel na moři a v horách“ lze vykládat jako nezavršenou expansi za jeho vlády (do Elamu?), fiasko tažení n. celé jeho vlády (?).

Jeho syn a nástupce En-mer-kar, Enmerkar, řec. (S)enechoros/Euedóreschos (?), praděd Gilgamešův, byl vlastním zakladatelem Uruku. Po něm vládli v Uruku a Kullabu u Uruku „Pastýř“ Lugal-banda/Lugal-bàn-da, důstojník Enmerkarův, a „Rybář“ Dumuzi, dva zbožnění. Enmerkar žádal po En-such-keš-dannovi, dynastovi v Arattě, bohaté zemi kdesi v Íránu, viz v indexu s. v. Sumerové, aby se mu podrobil.

Po odmítnutí došlo na tažení, během kterého Lugal-banda ("Mladý/Nový král") vážně onemocněl. Nechali ho ležet v jedné horské jeskyni, kde se uzdravil a získal pak zázračnou sílu, schopnost rychlého pohybu a létání. Našel mládě obřího ptáka Anzû, vykrmil ho a potěšil ptáka se lví hlavou, když se vrátil. Létal na něm a vypomohl Enmerkarovi s podrobením obléhaného sídelního města Aratty. Příběh pokryly epy Lugal-banda v horské jeskyni a Lugal-banda a pták Anzû. Pouze fragmentárně se dochoval epos Lubal-banda a Nin-sun. Enmerkarovo tažení bylo námětem epu Enmerkar a vládce Aratty. 

Dumuzi ("Zákonný syn") odrazil invasi Elamitů, ale ve stém roce své vlády byl jat Enmebaragesim z Kiše. Po něm vládl nejznámější ze Sumerů, hrdina Gilgameš, Lugalbandův syn se zbožněnou Nin-sunou, dcerou Enmerkarovou, viz 2700.

Nižší datace pro I. dynastii Uruku bývá rozpětí 2480 až 2270.

• Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer. 

• Epos o Gilgamešovi zapsal či editoval na dvanácti tabulkách mašmaššu/zaklínací kněz zřejmě z Uruku Sîn-leqe-unníní (bývá též pokládán za autora epu). V babylónské tradici patřil mezi učené mudrce/ummiánu, ummânu, viz rok 3200 a např. 705 a v pozdněbabylónské éře se k němu jako k předkovi hlásil klan uruckých písařů. Podle prvního verše babylónské verse se epos nazývá Ša nagba ímuru/Spatřiv propastné hlubiny... 

 

c. 2800 v Anatolii byla zničena první vrstva, tedy město Troiá I. (od c. 3500, konvenčně c. 2750 - 2500/vyšší údaje 3000 - 2600). Podle jedné z mnoha úvah první Troju zničila první migrační vlna Luwijů, kteří se při zničení města Troje II. a celého západoanatolského regionu definitivně usadili v nových sídlech na jihozápadě a jihu Anatolie. Přišli buď z Balkánu nebo zpoza Kavkazu a severu Anatolie, popř. patřili k migrační vlně chetitské a oddělili se teprve v Anatolii.  

Začátek druhé vrstvy Troiá II. (do c. 2300, konvenčně c. 2500 - 2300 či 2550 - 2250, vyšší údaje 2600 - 2300). Doba raně bronzová 2.

c. 2800 v Helladě začíná raně helladské období. Její keramika paralelně v Troji I.

 

kleio_pasek

 

2766 V Egyptě zemřel Peribsen (od 2848??). Na rozdíl od svých předchůdců nebyl pochován v Saqqáře, ale opět v Abýdu, jak také jeho nástupci v dynastii. Jeho nástupcem byl Aaka, řec. Chairés (do 2732), po něm Neferka-Sokar, řec. u Manethóna Nefercherés, který měl vládnout osm let do roku 2724. Pro nás pouze jméno, ale Manethón o něm uvedl, že za něho v Nilu tekl jedenáct dnů med, viz rok 3500. 

Po něm Egyptu vládl jistý Hu-džefa (I.), řec. podle Manethóna se neznámý jmenoval Sesóchris, 21 let (?), do 2703. Byl válečník: na taženích proti Libyjcům do oblasti Fajjúmu, války s nomády na severu a byl vysoké postavy, viz rok 3500. Srov. 2848: je možné, že válčil s Peribsenem a pak by se musela chronologie řadit jinak, též s Peribsenem bývá ztotožňován. Hudžef ovšem v královských seznamech znamená "zničen, zrušen", tedy asi ve významu "ztracené jméno". Viz Hudžefu II., rok 2642.

2703 se králem stal Cha-sechemuj/Cha-sechemwej (Horovo jméno), Cha-sechemuj-hetep-nečeruj-imef (Horovo i Setovo jméno, což je jediný známý případ užití u egyptských královských jmen), též Chaj-sechem, v královských seznamech veden jako Bebi, Bebeti n. Džadžaj; řec. Chenerés. Vládl sedmnáct let do 2686 a byl posledním králem II. dynastie.

Jeho dolnoegyptská manželka se jmenovala Ni-maat-Hapi/Ni-maat-Hap, která užívala titulů mut nesut/matka krále a mut mesu nesut/matka královských dětí: byla matkou Džoserovou, druhého krále III. dynastie. Král dal postavit v Abýdu kultovní objekt známý jako "Pevnost", arab. Šúnat az-zabíb/Šúnet ez-zebíb, "Skladiště rozinek": je to nejstarší dochovaná stojící stavba z hliněných cihel. 

Od druhé dynastie měl Egypt námořní spojení s oblastí dnešního Libanonu: král byl asi prvním panovníkem nilské říše, který byl osobně ve Foiníkii, v Byblu (srov. o Foiníčanech roku 3200 a ibid. o Byblu). Válčil úspěšně s Libyjci a jeho armáda prý pobila v Dolní zemi téměř padesát tisíc nepřátel, na svou dobu velké číslo, kterým se chlubí na dvou zachovaných sochách.

Ve staré říši nedisponoval ještě král stálým vojskem, ani profesionálními veliteli. Vojáci byli odvedenci a "generálem" se stával někdo z nejvyšších úředníků palácových, zřejmě čati/wezír. Armáda většinou sloužila k doprovodu dělníků do vzdálených kamenolomů a dolů a k ochraně dopravy získaných surovin.  

Jiné možné řazení králů II. dynastie (2930 - 2700?): Hetepsechemwej, Nebra/Raneb, Ninečer, Wadžnes, Peribsen, ("Hudžefa I."), Sechemib a Chasechemwej.

 

c. 2750 na východu Evropy skončila první fáze indoevropské expanse (od 4000, viz tam). V západní části migrace obsadily indoevropské skupiny rozsáhlá území na východě a jv. Evropy (viz dále 2500). V době rozchodu Indogermánů neměly jejich skupiny kontakty s jazyky altajskými, k tomu došlo až c. 1500. 

 

c. 2700 v jižní Mesopotamii v Kiši vládne předposlední král I. dynastie kišské/"Etanovy" En-me-barag-ge-si/Emmebaragesi, Mebaragesi. Vedl úspěšně války s Elamem a Urukem, viz roku 2800. Se svým synem a nástupcem Aggou, posledním z I. dynastie kišské (viz začátky roku 3200, srov. 2800) stavěli první svatyně Enlila a jeho manželky Ninlily E-kur v Tummalu při Nippuru. • Zlomek se jménem Emmebaragesiho je nejstarším známým písemným dokladem panovníkova jména doloženého archeologickým nálezem, srov. rok 3200.

Jejich současníkem byl v Uruku král Gilgameš, syn ve III. dynastii urské (srov. pod Sîn-kášidem) zbožněných Lugal-bandy ("Malého či mladého krále") a Nin-suny, "Paní divoké krávy" (viz 2800). S Aggou vedl úspěšnou válku o hegemonii nad sumerskými státy. Agga jezy/přehradami blokoval volný tok Eufrátu a touto politikou naléhal na Uručany. Ve válce se Gilgamešovo oddíly zmocnily kišských plavidel, těž samotného Aggy na jeho velitelské lodi. Byla to zřejmě první válka o vodu dějin. 

Agga tedy přistoupil na mír a uznal hegemonii Uruku nad Kišem, jak též vyplývá ze seznamu sumerských dynastií, viz rok 3200. Nevyplývá to však ze zachované básně Gilgameš a Agga, v níž Kišští oblehli Uruk, když Gilgameš, "král Kullabu", odmítl se Aggovi poddat. Gilgamešovi vyjednavači Aggu před městem uchlácholili a byl z toho mír: usmířený Agga se vrátil do Kiše jako urucký guvernér a Gilgameš byl silný jako předtím.

Gilgameš byl pátým králem I. dynastie urucké. Vystavěl městské hradby a údajně vládl 126 let a je nejznámější postavou sumerských dějin. Antickým autorům bylo jeho jméno známo ještě ve třetím století n. l. (ve zcela zmatené souvislosti u Klaudia Ailiána jako král „Babylónu“ Gilgamos).   

Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Ur-Nungal či Ur-lugal a vládl třicet roků. Jeho syn Utul-kalamma vládl patnáct let a po něm Urukem devět let vládl jistý Lá-bâšum či Lá-bašer, panovník se semitským jménem. Jeho nástupcem byl En-nun-dara-anna (osm let na trůnu). Dále viz rok 2600.

Před rokem 2700 vládli ještě panovníci s titulem krále Kiše Lugal-egal (z Uruku?) a Ur-zagid (král Ki-dingiru, Kengiru, tj. Šumeru-Sumeru), viz dále 2600. Jejich jména nejsou v tradičních královských seznamech, ale jsou známa historicky z uchovaných nápisů.

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

2737 v Číně skončila vláda mýthického panovníka Fu-siho/Fuxi (od 2852, podle jedné tradice první císař, jinou viz roku 3000 a další v přílohách pod dynastie xvi.). Naučil prý lidi lovit a rybařit, uzlové písmo prý nahradil hieroglyfyckým. Jeho nástupce Jan/Yan neboli Šen-nung (Shennong; vládl v letech 2737-2705?, viz dynastické seznamy xvi.) poučil lidi o prospěchu z rostlin a vynalezl pití čaje. Císař je Číňany pokládán též za objevitele tradiční medicíny a akupunktury, viz rok 3000 a dále 2637. Janovým nástupcem byl Chuang-ti (podle jedné tradice 2705-2595).

Rostlina pochází od řeky Irawadí v Barmě. Od roku 851 n. l. je čaj znám Arabům, od 1191 pěstován v Japonsku knězem zenového buddhismu jménem Eisai. Roku 1610 dovezla holandská Východoasijská společnost čaj do západní Evropy. • Nejstarší uchovaný čajový servis pochází z areálu Lun-tung z doby vlády Čchina Š’chuang-tiho.

kleio_pasek

 

2686 v Egyptě zemřel Chasechemwej (od 2703), poslední král manethónovské II. dynastie (její začátek viz 2983) a současně událost znamená konec tzv. archaické říše/thínského království, od 3236. Podle Manethóna čítala dynastie pouze králů devět, nicméně viditelně tvořily děje obou prvních dynastií jistý organický celek, zda též v klanovém panovnickém smyslu, zjistit nelze. V archaické říši fungoval systém guvernérů v jednotlivých oblastech obou zemí, dvorské funkce byly strukturovány, lokální kulty užívaly pozornosti králů.

Zjevně intensivní byly kontakty Ponilí s Meziříčím snad pozorovatelné ve výtvarném umění kultovních objektů, sotva však se styky se Sumery projevily při vývoji písem. Jedna z moderních theorií praví, že část Sumerů migrovala k Nilu, důkazy pro to chybějí. Pohřební stavby egyptských elit, mastaby, se vyvíjely od předdynastické doby a v archaické byly stavěny jako domy pro zemřelé s vybavením pro život na onom světě (s jejich stavbami se přestalo až v nové říši). Chasechemwej byl posledním z králů, kterého pohřbili i se služebnictvem, deset až patnáct pohřbů kolem jeho hrobky. 

Následující III. dynastie trvala 2686 až 2613; podle Manethóna devět králů vládlo z Memfidy 214 let, tj. do roku 2472. III. dynastií začíná zároveň počítání staré říše (do 2181).

Výpisky excerptorů z Manethónových dějin o Třetí dynastii zachovaly: "Necherófés/Necheróchis vládl 28 roků; za něho revoltovali Libyové a když měsíc narostl do nezvyklé velikosti, ze strachu se vzdali. Tosorthos/Sesorthos vládl 29 roků, za něho žil Imúthés, který pro své léčitelství užíval mezi Egypťany pověsti jako Asklépios. Vymyslel stavbu domů s opracovanými kameny a též se věnoval písmu. Tyreis/Tyris vládl 7 roků, Mesóchris sedmnáct, Sóyfis šestnáct, Tosertasis devatenáct, Achés 42, Séfúris třicet a Kerferés 26. Celkem 214 (Euseb.: 198) roků a dohromady první tři dynastie podle Afrikana vládly 769 let (Euseb.: 747)."

 

Po Chasechemwejovi vládl jako první král nové dynastie jeho syn (??) Sanacht (Horovo jméno) Nebka (osobní jméno), řec. Necheróchis/Neferófés, Tyreis, Mesóchris nebo Sóyfis (?; do 2667). Možná byl starším bratrem Džoserovým (srov. 2703). Obvykleji se však uvádějí obě jména odděleně: po Cha-sechemwejovi vládl Neb-ka a někdy po Hunim ke konci dynastie následoval Sa-nacht/Nacht-Sa; řada znalců pokládá jméno Nebka spíše za písařský omyl než jméno autentického panovníka. Nicméně z doby Třinácté dynastie je na Pap. Westcar zachován text zvaný Nebka a krokodýl.  

Za Nebky-Necherófa (?) došlo k vzpouře Libyjů zkrocené jejich vlastním strachem z nezvyklé velikosti Měsíce na obloze, viz zde výše. Z dob jeho vlády nebo později je znám dvořan s mnoha tituly Achetaa/Achtiaa n. Aa-Achti, manžel "důvěrnice krále/rechet nesu" jménem Meritenes, hodnostář Nedžemanch/Nedžem-Anch, známý z éry Džoserovy, rech nesu Chabau-Sokar/Cha-bau-Sokar a jeho žena Hat-hor-Nefer-hetepes, rovněž rechet nesu, tedy z nejbližšího králova okolí, srov. též rok 2613.  

 

Literatura III. - VIII. dynastie:

Ipuwerovy lamentace nad chaotickými poměry a zániku právnosti po zániku staré říše, povýšení služebnictva a ponížení panstva: všude v zemi beduíni, velké zátopy Nilu, chudina náhle zbohatla, všude mor a krev, mrtví pochováváni do řeky, šlechta v úzkých a chudina se raduje, města zničena a Horní země se stala pustinou, kdekdo krade, otrokyně smějí promlouvat, kdy je napadne, "hle, otroci se stali pány". Uchován je text na jednom z leidenských papyrů.

Pochází z Devatenácté dynastie, nicméně se námět nemusí týkat prvního přechodného období, ale až pádu střední říše. Katastrofické texty byly mezi předněvýchodními kazateli a visionáři všeobecně oblíbeny, pevně se uchytily v monotheismech a fungují dodnes (srov. ekosocialistická hnutí),  

napomentí/ponaučení čatimu/wezírovi Kagemniovi z časů Huniových o dobrých mravech a chování, snad z Devaté dynastie,

pokyny 110letého Ptahhotpeho, údajně wezíra krále Isesiho z Páté dynastie, svému synovi Achethotpeovi (rovněž wezírovi) o správných mravech (autorství se však předpokládá pozdější, snad ze střední říše), srov. podobné texty roku 2589, 2414 a 2160; obě moralie zachovány na hieratickém Pap. Prisse (Paříž), z ponaučení pro Kagemniho zachován jen závěr, 

rodinné archivy nomarchů VI. dynastie z Elefantíny,

nápisy z pyramid/"texty z pyramid" na ochranu zesnulých,

životopis Ptahova velekněze v Memfidě a významného dvořana jménem Ptahšepses z hrobky v Saqqáře, manžela Šepseskafovy dcery Chamaaty; jeho jmenovec, čatí a zeť krále Niuserrea, manžela Chamerernebteje, se v novověku proslavil abúsírskou hrobkou, z největších nekrálovských, objevené v roce 1960 n. l.,

životopis Weniho/Uniho ze Šesté dynastie z jeho hrobky v Abýdu, za Merenrea vysokého hodnostáře, správce Horního Egypta, což byl už za Pepiho I.; nejstarší a nejdelší známý literární text z dob staré říše; viz o něm rok 2333. Chlubí se, že od krále dostal sarkofág a další kamenné části hrobky a že měl nejvyšší panovníkovu důvěru. Dokonce vedl vyšetřování harémového spiknutí (?) proti králi a osobně vyslýchal jednu z královen (ačkoli byl tehdy pouze správcem královských zádušních statků).

Velel pěti výpravám proti Aamu/Asiatům, kočujícím "obyvatelům pouště" a jinam a chlubil se válečnickým barbarismem, že jeho lidé vykopali v kanaánské Palestině fíkovníky, vinnou révu a vyvrátili pevnosti, pobili mnoho desítek tisíc lidí a množství jich zajali, jak se praví v písni vítězství "tahle armáda se vrací v míru".

Na jedné z výprav proti povstalcům (že by region byl v této době tributární egyptským králům, není odjinud známo) rozdělil armádu, polovina pokračovala na sever po souši, druhá se nalodila a obeplula "Gazelí/Antilopí nos" (n. Šeret-tep-wendžu/Nos kozlí hlavy), pravděpodobně mys Karmel, aby "obyvatelům pouště" Egypťané vpadli do zad. Viz o Wenim/Unim též u roku 2333 a 2283. 

• Hornoegyptský guvernér Harchuf za Merenrea v autobiografii v asuánské hrobce vychválil své sociální cítění (obvyklé v takových textech: "dával jsem chléb hladovým a oblékal nahé"), zdatnost při výkonu funkce "dozorce nad cizinci" a na výpravách do Núbie. Součástí záhrobní chlouby je královský dopis slibující hory doly za to, když přiveze asi devítiletému Pepimu II. z Núbie ze země Jam trpaslíka, zřejmě súdánského pygmeje či jihoethiopského Křováka.

Během výpravy, kterou zahájil v Abýdu, zprostředkoval jednání o míru mezi vládcem Jamu a Čemehy/tedy Libyjci obývajícími kraje na západ od Nilu, resp. jako dynastův spojenec mu pomohl ve válce s Čemehy. Zřejmě putoval se svými lidmi z oasy Dáchla jihozápadním směrem přes lokalitu pod skalním útvarem Abú Ballas k horám Džabal al-'Uwajnát na dnešních hranicích Egypta, Libye a Súdánu. Viz k expedici též rok 2283, o dalším tažení do "Hory s prameny" viz u roku 2040. 

Poprvé se do Memfidy dostali afričtí trpaslíci/dink za krále Isesiho a dopravil je tam „strážce boží pečeti“ Bawerdžed/Wer-džed-ba, viz 2414, což citovaný faraonův list dvakrát připomíná a chlapecký král se těší, až mu bude trpaslík pro potěchu tancovat. Slavný králův dopis guvernérovi z hrobky v lokalitě Qubbet el-Hawa naproti dn. Asuánu o trpaslíkovi viz index pod trpaslíci. O Harchufovi viz též rok 2283. 

• Současník Weniho Qar, který to dotáhl až na čatiho/wezíra, ve své hrobce v Abúsíru budoucím pokolením sdělil, že dvorskou karieru začal za Tetiho II., za Pepiho I. dozoroval hospodářství jihu, vyzdvihl svou všestrannou péči o poddané, vojensky však nevynikl, asi nebylo třeba. 

 

2667 "Sanacht Nebka" zemřel (od 2686), králem jeho mladší bratr (?) Hor Nečeri-chet, vlastním jménem Nub-Hor alias Džoser/Džoserit event. [x-]džeser-sa, "Vznešený vládce" (tak veden v královských seznamech), řec. Tosorthros (do 2648), jeden z nejznámějších panovníků Egypta. Byl synem Chasechemweje s Ni-maat-Hapi (viz 2703), o možném starším bratrovi viz zde výše. Ženat byl s (hlavní královnou) Hetep-her-nebti, možná svou sestrou. Džoser byl otcem princezny Inetkaes/Ini-net-ka-es, zda její matkou byla Hetephernebti, lze jen tušit. O jejím dalším osudu nevíme nic. Nepochybně měl král mnohem větší rodinu (cf. možnou další dceru Ni-anch-Hat-hor). 

Mezi jeho úředníky vynikal: Hesi-Re alias Hesi, pravděpodobně první jménem známý lékař resp. zubař s titulem "wer ibeh sunu, představený zubařů/ale možné též řezbářů slonoviny"; kromě toho šéfoval královským písařům a u dvora měl titul "známého/důvěrníka krále/rech nesu". Z dalších známe Chaj-neferua, Nedžem-ancha a Anch-en-itiho, guvernéra pouštních oblastí na Sínaji. Čati/wezír Men-ka je znám jménem, možná však náleží do časů předešlé dynastie; jistý Bedžmes byl královským lodním stavitelem.

Za Džosera se začaly utvářet první územní župy/nomy s královskými správci. Do konce staré říše jich bylo 38 a jejich počet se v hellénismu uzavřel na 42, viz seznam v indexu s. v. Egypt (srov. shodu s počtem bohů podílejících se na souzení ba/duše při cestě do podsvětí). Král byl oddán kultu Reově a sluneční bůh se rozšířil po celém Ponilí. 

Džoser si dal postavit proslulou šestistupňovitou pyramidu u Saqqáry, první kamennou monumentální stavbu dějin a první egyptskou stavbu svého druhu vůbec (řecké slovo pýramis/pýramidos je nejasného egyptského původu, arab. haram, pl. ahrám), srov. mesopotamské zikkurraty, které ovšem byly chrámy.

Stupňovitá pyramida (něm. Stufenpyramide, angl. step n. stepped pyramid, fr. pyramide à degrés, it. piramide a gradoni) měří 140 krát 118 metrů, vysoká je šedesát metrů a celý chrámový komplex obklopený deset metrů vysokou zdí s mnoha falešnými branami se rozkládal na pozemku 545 x 277 metrů, tedy o více než patnácti hektarech, větší než tehdejší obytná Hierákónpolis. Králova hrobka se nacházela pod stavbou.

V říjnu 2021 n. l. zpřístupnily úřady po patnácti letech oprav a úprav jižní hrobku Džoserova pohřebního komplexu. Mastaba se schodištěm vedoucím do hrobky třicet metrů pod povrchem sloužila zřejmě na úschovu nádob s královými vnitřnostmi.

Džoserovým wezírem a největší chloubou dvora byl architekt, literát, astronom a lékař Imhotep, řec. Imúthés, "Přicházející v míru". Králem byl stavitel jeho pyramidy a mimo jiné vynálezce sloupu vyznamenán mnoha dvorskými tituly, byl veleknězem héliopolského boha Re či Re-Atum, patronem písařů a lékařů, prý syn Ptahův (Héliopolis/Héliúpolis, eg. Junu, hebr. On).

Stal se prvním zbožtělým (asi) neurozeným smrtelníkem, ochránce lékařů a stavitelů, bůh moudrosti. Helléni ho připodobňovali k Asklépiovi. Imhotep sloužil zřejmě též třem Džoserovým nástupcům a bývá pokládán za autora lékařského spisku o zraněních, chorobách a jejich léčbě zachovaných ze 16. století pod jménem Edwin Smith Papyrus, viz v indexu pod rakovina.

Na Sínaji otevřeli Egypťané za Džosera své první doly na měděnou rudu, resp. král tam vypravil jako první armádou chráněnou expedici. První měděná soška se v Egyptě objevila za Snofrua. Do osmnáctého roku Džoserovy vlády umístil neznámý autor/padělatel z ptolemaiovské éry příběh o sedmi letech neúrody a bídy způsobených nedostatečnými nilskými záplavami. "Hladová stéla" z ostrova Sehel/eg. Sečet, řec. Satis (podle bohyně Sečet, manželky Chnuma, srov. v přílohách Bohové xv.), u první nilské peřeje vypráví o králově řešení stavu nouze, o obětech Chnumovi na Elefantíně, neboť tam záplavy prý vznikají, jak mu sdělil Imhotep.

Celý kraj Dódekaschoinu věnoval podle podvrženého textu král Chnumově chrámu v Elefantíně, rozumí se výnosy z něho. Dalším velkým střediskem beraního Chnumova kultu bylo od nové říše/18. dynastie Junit/též Senet a Sechet-Chenmu jižně od Théb, hellénist. Latopolis, dn. Isná/Esna. Dokladu o tom, že by Hladová stéla posloužila křesťanům za vzor podvodné listiny Constantina I. z roku údajně 315 n. l., ale zhotovené roku 752 n. l., odkazující církvi celou západní část římské říše/patrimonium Petri, není; srov. v indexu s. v. křesťanství (4)...  

2648 po smrti Džoserově (vládl od c. 2667) králem jeho syn/bratr (?) Hor Sechemchet Hetepren alias Džoserti, Džoserteti n. Teti (II.) (tak v královských seznamech), řec. Tosertasis n. Tyreis (do 2642). Jeho královnou asi byla Džeseret-anch-Nebti. Zůstala po něm nedokončená stupňovitá pyramida u Saqqáry jihozápadně od Džoserovy. O králi ani jeho rodině známo není nic, avšak ještě v ptolemaiovské éře existoval kněz Džosertetiho kultu. 

2642 po něm snad nastoupil na trůn Chaba (pouze Horovo jméno), řec. Achés (do c. 2636). Dal si stavět cihlovou pyramidu („layer pyramide“) o původní výšce přes čtyřicet metrů ve Záwijat al-Arján severně od Saqqáry v dnes uzavřeném armádním prostoru u Gízy, pohřben byl ve střední Deltě u novodobého města Quwajsná (Qoweisna, Quesna) v mastabě z hliněných cihel (vykopáváno od roku 2010). Jeho jméno bývá spojováno s "vyškrtnutým" králem z Turínského papyru Hudžefou (II.), srov. s rokem 2766, resp. se Sedžesem, což má podobný význam "vynechaný". Buď tedy jsou Chaba - Hudžefa II. - Sedžes jeden a ten samý mocnář, nebo tři, z nichž pouze u Hora Chaby známe jeho jméno. Možné též je, že Chaba bylo Horovo jméno krále Huniho, viz zde níže. 

Dobu vlády jeho nástupce jménem Nebkare/Neb-ka-Re (což není Horovo jméno, ale rodné) neznáme, řec. Sefúris n. Mesóchris (?); také on svou cihlovou pyramidu poblíž Chabovy nedokončil. Tituloval se tehdy jako vládce Obou zemí. Pak už přišli ke slovu jen „pravé“ pyramidy a orientace severojižní se změnila na východo-západní. Jediná pyramida na východním břehu Nilu stojí u al-Minje u vsi Záwijat al-majjitín alias Záwijat al-amwát/"Kout zemřelého" v lokalitě Kóm al-ahmar/"Červená hromada", kdysi Hebenu (asi hellénisované Hippónos, resp. komé Hippónón, pozdně řec. Theodosiúpolis); kdo si ji pořídil, není známo. Nebkareovým nástupcem byl snad Neferkare/Nefer-ka-Re (také není horovské jméno), pokud vůbec patří do Třetí dynastie, řec. Mesóchris (?), srov. zde výše. 

Posledním králem III. dynastie byl Huni/Hu, Nisut-Hu, Huennisut, Huj (vše rodná jména; řec. Kerferés n. Sefúris, popř. Achés?), který s Nebkarem (a asi též Neferkarem) dohromady vládl 24 let, tj. do roku 2613. O jeho činech nevíme téměř nic, o možném jeho Horovu jménu Chaba viz zde výše, pokud mu nepříslušelo Qa-hedžet. Jeho první choť či jedna z manželek (?) se jmenovala Mer-es-anch (I.) s titulem "matka krále/mut nesu", jinou z královen mohla být Džefat-Nebti. Jedním z vysokých úředníků byl Peher-nefer (mimo jiné správce majetků královny Meresanchy), známí jsou velmoži Mečen, snad též ještě Chabau-Sokar a Achti-Aa, srov. 2686. III. dynastie vládla od roku 2686.

Do Třetí dynastie mohlo ještě patřit Horovo jméno Qa-hedžet, ale muž "s vysokou bílou korunou" mohl vládnout též v prvním mezidobí nebo také v Osmnácté dynastii. Jednou z častých úvah je, že Qahedžet bylo horovské jméno Huniho. Stejně záhadným zůstává mocnář skrývající se za horovským jménem Sa, popř. Za.   

2613 po smrti Huniho se počítá manethónovská IV. dynastie (do 2498). Začíná králem Sneferu, Seneferu/Snofru, Horovým jménem Neb-maat, řec. asi Sóris (vládl do 2589, podle Turínského papyru vládl 24 roky, podle Manethóna 29). Jeho otcem byl Huni, matkou Meresanch (I., srov. pod 2642). Sneferu se oženil s Hetepheresou/Hetep-heres (I.), svou nevlastní sestrou; neužívala však královského titulu.

Byla matkou Chufua, následníka trůnu, a zřejmě též předčasně zemřelého Kawaba/Kauab, Ka-wab, jehož manželkou byla Chufuova dcera s Merit-ites I. Hetepheres (II.); po jeho smrti se provdala za svého bratra Radžedefa, viz rok 2566 (nelze vyloučit, že Hetepheres II. a III., viz zde níže, jsou identické dámy, pak by Hetepheres II. byla manželkou dvou svých bratrů a královnou svého synovce?). • Podle jiné úvahy byl Kawab synem Chufuovým a manželem své vlastní sestry Hetepheresy II. 

S dalšími ženami, jejichž jména neznáme, měl král syny: Rahotepa, který za života nosíval mezi Egypťany nezvyklý knír, ženatého s Nofretou, jejíž původ znám není, zato její socha, s níž měl tři dcery a tři syny, Nefermaata/Nefer-maat (I.), který byl též otcovým wezírem a manželem Itety, s níž měl patnáct dětí a z nich vynikl wezír Hem-Junu, Anch-hafa, rovněž wezíra, manžela Hetepheresy (III.), své sestry, Nečeraperefa/Nečer-aper-ef, kněze Sneferovy pyramidy a hlavního dozorce v 5. až 7. nomu v Horním Egyptě, Ranefera, Kanefera a Ijnefera.

Kromě Hetepheresy (II.) byl Sneferu otcem dcer Neferetkau, Neferetnesu a asi též Meritites/Merit-ites (I.), sesterské manželky Chufuovy (bývá pokládána též za harémovou manželku Sneferuovu, s níž se po otcově smrti Chufu oženil, tedy nikoli příbuzná). Syn Neferetkauy Nefer-maat (II.) se stal wezírem Chafrea.     

Sneferu zůstal jediným králem na Nilu, který si během života pořídil tři pyramidy. Dostavěl, resp. se pokoušel dostavět Huniho pyramidu v Majdúmu (bývá často celá považována rovněž za dílo Sneferuovo) a sobě dal vystavět u Dahšúru (řec. Tachyris) dvě, obě c. 105 metrů vysoké, dnes nižší: rhombickou-kosočtverečnou/lomenou (něm. Knickpyramide, angl. bent pyramid, fr. pyramide de rhomboïde, it. piramide romboidale), která byla "zalomena" během stavby, když se objevovaly trhliny, asi vlivem nevhodného podloží, a tedy zmenšena, a první „pravou“ pyramidu zvaná v novověku Červená podle zabarvení kamane, arab. Netopýří/haram al-watwát.

Král bývá označován za zakladatele architektonického „gigantismu“. Kde se však dal král pohřbít, nevíme. Pravděpodobně za něho byla postavena první větší známá přehradní nádrž zvaná dnes egyptskými Araby Sadd al-kafara/Hráz nevěřících; viz o ní více v indexu pod heslem přehrady.

Sneferu podnikl dvě polní tažení, první do Dolní Núbie. Výpravy se zřejmě osobně neúčastnil: zprvu jí velel Chajbaubata, s nímž pochodovalo na dvacet tisíc vojáků, vystřídal ho Sauibi; důvod změny neznáme. Přivedl odtud na sedm tisíc zajatců a dvě stě tisíc kusů dobytka; podmaněná země se zřejmě na dlouho vylidnila. U druhých peřejí založil král opevněnou usedlost Buhen, naproti přes řeku dn. Wádí Halfá na severu Súdánu (zatopeno hladinou Asuánské přehrady).

Vypravil se tam "rok po šestém sčítání (majetku)", konaného jednou za dva roky, tedy asi roku 2600. Téhož roku dovezl král z libanonských hor na čtyřiceti lodích cedrové dřevo na stavbu flotily a co z dřeva zbylo, dal o tři roky později použít na výrobu palácových dveří.

Druhé tažení za Sneferuovy vlády směřovalo proti libyjským nomádům: 1100 jich Egypťané jali a k tomu přes třináct tisíc dobytků. Přepravili se též na Sínaj do měděných a tyrkysových dolů, pravděpodobně z Wádí al-džarf na Rudém moři (jak se jmenoval přístav v této době n. v hellénismu, nevíme, ale zjevně to byl první známý umělý námořní přístav s první námořní flotilou; srov. s přístavem v Ajn as-suchna roku 2375). Během své vlády urychlil Sneferu říšskou reorganisaci započatou jeho otcem, vzrostl počet nomarchů na asi dvacet dva.

Do Sneferuovy doby je kladen příběh věštby (positivní) kněze Bastety Nefertiho o invasi Asiatů složený asi ve střední říši zachovaný na papyru uloženém v sanktpetěrburské Eremitáži, viz o literatuře střední říše u roku 1379.   

Podle Manethóna čítala Čtvrtá dynastie osm králů panujících z Memfidy a náležejících jinému rodu: "Sóris vládl 29 roků, Súfis 63. Vztyčil největší z pyramid, o níž Hérodotos řekl, že se tak stalo Cheopem. Súfis [I.] opovrhoval též bohy a sepsal svatou knihu, kterou jsou jako velkou cennost při pobytu v Egyptě získal (říká to o sobě Manethónův excerptor S. Iulius Africanus pocházející z Palaistíny, rodem asi z Jerúsaléma). Súfis [II.] vládl 66 roků, Mencherés 63, Rhatoisés 25, Bicheris 22, Sebercherés sedm, Thamfthis devět roků. Dohromady 277/448 let, celkem první čtyři dynastie (po povodni) 1046 podle Afrikana (1195 podle Eusebia)." Eusebios si vypsal údaj, že "Čtvrtá dynastie zahrnuje sedmnáct králů, z nichž třetí byl Súfis, stavitel největší pyramidy..., ostatní nezasluhují zaznamenání."   

Čatejové/wezírové IV. dynastie: Kagemni (? n. spíše až v Šesté dynastii), Nefermaat (i.), Anchkaf, Hemjunu, Kawab, Chaefmin/Minchaef, Nefermaat (ii.), Chaefchufu/Chufuchaef, Nikaure, Junmin, Nebemachet, Anchmare, Duaenre, (jeho syn) Babaef (II.), Sešathotep alias Heti a Sechemkare (dle Strudwick 1985: 301sqq.)

 

c. 2600 v Palaistíně v době IV. až VI. egyptské dynastie trvala třetí fáze raně bronzové doby, viz 3200. Doba rozkvětu, nad zemí drží zjevně suverenitu Egypt, třebaže o nějaké "administrativě" území informací nemáme.

V Horní Núbii kolem třetích peřejí Nilu c. 2600 - 1450 v květu archeologická kultura Kerma, podle sídelního města Kušitů; o prekermském období viz rok 3500. Rané kermské období (2500-2000) se mísilo s dolnonúbijským polousedlým lidem nejasné "skupiny C" (c. 2200 až c. 1500). Klasické období (c. 1700 - 1500) pochovávalo své mrtvé do mohylových hrobů a do záhrobí je provázely lidské oběti. Kontakty s Egyptem byly intensivní, často válečné. O Kermě viz dále rok 2040 a 1720.  

 

c. 2600 v Mesopotamii v Uruku po En-nun-dara-annovi (viz 2700) vládne 36 let Mešede či Mešche, „Kovář“, šest let Melam-anna a poslední král I. urucké dynastie Lugal-ki-dul/tun (36 let do c. 2500?, viz dále 2490). Poražen přešlo „království“ do Uru (formulace ze Seznamu sumerských králů, viz zde výše). I. dynastie Uruku vládla od c. 2800.

Jako současník Mešeda Uruckého vládl v Uru/lugal Uri5 panovník I. dynastie urské (trvala do c. 2550 či spíše 2460, srov. tam) Akalamdug/A-kalam-dug n. Aja-ug-du10, jehož manželka (dam-ni) se jmenovala Ašusikildingir/A-šu-sikil-dingir, n. Aja-šu-sikil-an (známe z pečetidla), nástupce vlastního zakladatele Meskalamduga/Mes-kalam-dug (čteno též: Mes-ug-dug), manžele Ninbandy. Oba nebyli dávnými chronografy zahrnuti do panovnických kanónů. Otcem Meskalamduga byl Ur-Pa-bil-sag, syn A-Imduguda. S Ur-Pabilsagově hrobem souvisí nález slavné "standarty z Uru", sloužící neznáme účelu, zřejmě však místo o "monstraci" šlo o vykládané stěny truhlice. Její obrazy válečné s odváděním kořisti a pak mírové scény nelze na rozdíl od pravděpodobně soudobé Supí stély, cf. rok 2490, nijak historicky zařadit.  

Prvním dynasticky uznávaným panovníkem v babylónské tradici (a tím pádem zřejmě s titulem „král Kiše“) byl až Mesannipada/Mes-an-ni-pad-da, současník Melam-anny Uruckého, a jeho syn A-an-ni-pada/Aannipada, současník Lugal-ki-tuna Uruckého. Mesannipada se podle zachovaného nápisu tituloval "král Kiše, manžel čisté kněžky (tedy Inanny)/Mes-an-né-pà-da lugal Kiš, dam nu-gig (nugig, akkad. qadištum, byla chrámovou sakrálně prostitující kněžkou, ale překlad n. připodobnění "manžel kurvy" by byl v každém ohledu zavádějící). Byl synem Mes-kalam-duga, který není zahrnut do kanonických královských seznamů, a manželem Nin-TUR/asi totožná s Nin-bandá [známá z pečetidla, možná byla královskou chotí i Mesannipaddova otce (?): Nin-tur ereš/dam Mes-an-né-pà-da, "královna Nintur, manželka Mesannepaddova"].  

Podle starověkých kronik tvořili I. dynastii Uru čtyři, resp. pět králů, kteří vládli 177 let (viz 2550):

I. dynastie Uru:

1. Mes-an-ni-pad-da/Meš- a jeho syn

2. A-an-ni-pad-da       oba dohromady 80 let,

3. Mes-ki-ag-nun-na                          36 let,

4. Elulu                                             25 let,

5. Balulu                                           36 let.

Celkem podle starých chronografů: čtyři králové (č. 1 + 2 počítáni mylně dohromady) vládlo 177 let. Po nich přešlo „království“ do elamského Awanu, nebo-li jakýsi elamský panovník na čas přemohl Sumery stojící pod hegemonií Uru, viz rok 2550 a 2490. 

 

A-anni-pada postavil v al-'Ubajdu chrámek Nin-chursagy/Ninchursanga a přistavěl k Tummalu v Nippuru, srov. c. 2700. Ze starobabylónských přísloví známý král Na-an-ni/Na-an-né, snad smyšlená postava smolaře (nicméně viz rok 2460, kde veden jako panovník druhé dyn. urské), měl dobýt Simurrum, první zmínka o něm, ale nepodmanil si ho (také postavil chrám Enlilovi, ale nedokončil, chrám Eanna upadl do zapomnění). A-anni-pada, o němž toho mnoho nevíme, byl podle jedné theorie dávnou Nanniho předlohou. Sám se však zasloužil u zahrady Enlilova chrámu v Tummalu a jeho bratr Meskiag-Nunna Tummal renovoval. Z Nippuru je známo jméno jeho ensiho Nam-mach/Nammach, jehož manželka Pakalam/Pab.kalam, Pa4.nu dedikovala kamennou nádobu bohu RU.kalamovi (nezn. čtení); zda dynastové patří do této doby, nevíme. 

Z doby I. dynastie urské pochází veleznámý hrob paní/nin n. ereš Šubad/psáno šúb.ad (podle semitského čtení Pî-abi n. Pû-abi, Pû-abí/akkadské čtení znaků pù.ad, "Otcova ústa"), druhá manželka Meskalamdugy (po Nin-bandě). Žena, jejíž titul lze interpretovat jako kněžku, kněžnu n. královnu, dostala bohatou výbavu a na cestě do smrti ji doprovázelo vedle volského spřežení pět mužů/ozbrojenců a 23 ženy, hudebnice a služebnice, její pozemští společníci, všichni vyzdobeni dobovou šperkařskou nádherou. 

Doprovod asi 150 cm vysoké a asi čtyřicetileté královny-velekněžky byl v pohřebišti pro službu veličenstvu v říši bez návratu povražděn (zřejmě museli vypít jed na místě nebo byli zavražděni předtím a hráli na své nástroje až do konce?; o osudu pokladu viz index pod Mesopotamie). Šubadin hrob leží na urském "předdynastickém královském" pohřebišti v Tell al-mukajar/Ur v provincii Zí Qár/Dhi Qar z let c. 2600-2500 s více než dvěma tisíci pochovanými z éry první dynastie, velkou většinou neznámých. Jejího manžela, jehož jméno neznáme, doprovodilo do smrti 63 nešťastníků, nejvíce jiného neznámého velmože: 74. Rituální vraždy vykazuje sedm prominentních pohřbů.

Z hrobu neznámého mocnáře pochází slavná "královská standarta Uru". Většina hrobů byla vykradena již v dávných dobách, mezi nedotčenými byl též hrob Meskalamduga a Akalamduga, jehož pohřeb doprovázelo čtyřicet vražd.  

Podle jedné dobové zprávy byl Mesannipada vrstevník zakladatele mariské dynastie (v tradičním babylónském počítání desáté po potopě) jménem Ilšu či Ilum-pú (jiné/starší sum. čtení An-bu/Anu-bu). Po Ilum-púově řadě viz rok c. 2500, kde jména panovníků známá odjinud, která se však nekryjí s babylónskými kronikami.

Nejstarší dynastie Mari/Mári (dn. Tell Harírí v SYR):

1. Ilšu/Ilum-pú n. An-bu/Anubu   30 let,

2. An-ba, syn Ilšův                     17,

3. Ba-zi, jirchář                          30,

4. Zi-zi, valchář                          20,

5. Limer, kněz gudu/očistný (?)   30,

6. Šarrum-íter                             9 let.

Úhrnem šest králů, kteří vládli 136 let. Konec dynastie vždy v Mesopotamii znamená, že byla ukončena násilně, porážkou ve válce, zde válkou s Kišem. O panovnících nevíme nic. 

Mari leželo c. pět kilometrů od toku Eufrátu, s nímž ho spojoval splavný kanál protékající městem. V úrodném okolí prokopány neznámým ethnikem další kanály a opevněné město profitovalo jako obchodní centrum na cestě z Babylónie do dolů na měď a cín v Tauru. Město mělo slavný chrám Ištařin. Původu zprvu asi sumerského bylo město záhy pohlceno elementem semitským, srov. jména panovnická.  

V Kiši po roce 2600 vládl titulární král (?) Mesilim n. Mesalim, stavitel chrámu Nin-chursagy v Kiši (chybí v královském seznamu, doložen votivním nápisem) byl jistě váženým panovníkem sumerského světa, neboť zprostředkoval po poradě s bohem Ištaranem v Déru hraniční spor Lagaše s Ummou o guedenskou rovinu u Girsu: území náležející bohu Ningirsuovi vymezil podle pokynů Enlilových. Mezi kým v Lagaši a Ummě zprostředkovával, známo není (příběh je znám ze stély Entemennovy, viz rok 2450). Rozhodnutí o rozdělení půdy a důchodů z ní vyjadřovala Mesilimova kamenná stéla, kterou však ummský panovník Uš/Giš (?) odstranil. Byla to pravděpodobně první doložená válka o vodu: "... tuto stélu (Uš) odstranil a vešel do roviny Lagaše. Ningirsu, Enlilův hrdinný bojovník, ve svém spravedlivém slovu s Ummou válku spustil. Na Enlilův rozkaz rozprostřel velkou síť (na chytání nepřátel) a vztyčil v rovině na tom místě pohřební mohyly."

Ummské kanály braly z Tigridu více vody pro zavodňování, Lagaš se domáhala kontroly nad Gu-edennou. Viz dále c. 2490; dataci válek znesnadňuje mimo jiné to, že v Lagaši nepoužívali jmen pro roky vlád ensiů. 

Mesilim byl současník Lugal-šag-engura/Lugalša'engura Lagašského, druhého krále Lagaše, jehož nástupcem se stal Ur-Nanše, viz rok 2540: jména obou vládců, Mesilima krále a stavitele Ningirsuova chrámu v Girsu a ensiho Lugalšagengura, se nacházejí vedle sebe na votivním nápisu. Prvním králem v lagašské řadě byl zřejmě En-che-gal/En-chengal (srov. rok 2540), známý z odchodního kontraktu: Enchegal jako první ze známých vládců planety kupoval půdu a pozemky. Což dělali později také další příslušníci panovnické dynastie Eannatum a Lummatur. Mesilim bývá ztotožňován s Mesannipaddou Urským, který se rovněž tituloval jako král kišský, ale pramenného zdroje pro dávné sumerské "alias" není.

Zachován zůstal též seznam panovníků Lagaše, který odpovídá archeologicky potvrzeným jménům jen zčásti, a to ještě chaoticky. Poslední řádek poničené tabulky ovšem říká, že se jedná o text školní a velebí Nidabu, bohyni sklizně a gramotnosti/é-dub-ba sar-ra (d)Nidaba zà-[mí], pravděpodobně školácká recese s mysticky dlouhými dobami vlád. Pokud ne, vypočítává dynasty Lagaše po potopě, kdy Annunakové pověřili Ašnanu, bohyni obilí, dceru Enlilovu, a jejího manžela Lachara, boha dobytka, aby je zásobovali. Nefungovalo to, tak stvořili lidstvo, a to v Lagaši. Jeho panovnící se jmenovali (s podivnými roky vlády):

[xxx], Igi-chuš [x], který vykopal první zavodňovací kanál a vládl 2760 let, En-a-ki-gal-la-gub-ba 1200, jeho syn En-Nin-gir-su-ki-aga 1320, jeho syn En- En-lil-le-ki-aga 1800, jeho syn Ur-Baba/Sur-Ba-wa 900, A-gal 660, jeho syn KU.e 1200, jeho syn Ama-alima 600, Da-an-[xxx], [xxx], A-[xx], É-[xx], [xxx], [xxx] 2200 (oby dva neznámí hloubili kanály), Ur-Nanše/Sur-Nanše, stavitel chrámu Sirara (který jako první zmiňoval Entemenna) 1080, jeho syn An-ne-tumu 690, jeho syn [x]-gibil x+360, En-en-tar-zi 990, jeho syn [x]-en-da-in-si, který vybudoval chrám Ningirsuovi, 960,En-En-lil-le-su 600, jeho syn En-[xx] 660, [xx]-du 1100, Puzur-Nin-lil x+61, jeho syn En-Mes-an-du 120, jeho syn Da-du 160, jeho syn TÚG.GUR 160, La-[xx] 120, Puzur-Mama, písař podsvětní bohyně Ninki, Lam-ku-nì-gi-na (sc. Urukagina), šatam/správce Puzur-Mamaův, který vybudoval hradby Girsu a palác v Lagaši, 280, jeho syn Che-en-gal 140, jeho syn [xxx] 144, Ur-Nin.kimaraka/Sur-N., písař x+20 (Šulgiho guvernér Lagaše), Ur-Nin-gir-su x+60, jeho syn Ur-Ba-ba/Sur-Ba-wa, písař předešlého x+30, Gudea, adoptivní mladší bratr předešlého [x].

Jména ze školního textu nejsou zahrnuta do indexu. O dynastech v Lagaši viz dále rok 2540 a 2255, kde výčet druhé dynastie lagašské.   

O II. dynastii kišské viz rok 2550. • Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

2648 zemřel podle hebrejské mýthologie Lámech, otec Noachův/Nóe (řec.). Narozen v této dataci prý roku 3325; viz též 3200.

 

2637 v Číně zavedl první z mýthické pětice císařů Chuang-ti alias Žlutý císař kalendář, podle jedné z domácích chronografických tradic začátek čínské datovací éry „anno Sinarum“ (AS). O jeho předchůdci Jan-ti čili Šen-nungovi, třetímu ze "tří vznešených", viz rok 2737. Podle jedněch tradičních údajů se Chuang-ti narodil roku 2704, když jeho matka počala bleskem a těhotna byla dvacet roků. Už jako batole mluvil, a panoval sto let od roku 2697, srov. ale 2737.

Dal prý lidem dřevěné domy, vozy, lodě, luk se šípy, naučil je psát, astronomii. Zavedl též vládní instituce, zákony a ražbu peněz; stal se patronem taoistů. Jeho manželka Lej-cu/Leizu přišla na pěstování bource morušového a výrobu hedvábí. Pro Číňany je doba Chuang-tiho zlatým věkem jako pro Hellény Kronova a Římany Saturnova.

Jeho nástupnictví se traduje v několika versích (období "pěti císařů", ve více sestavách). Následoval syn Žlutého císaře Šao-chao/Shaohao alias Süan-siao/Xuanxiao n. Ťin-Tchein/Jin Tian, po něm syn Čchang-i/Changyi, bratra Šao-chaoa, Čchuan-sü/Zhuanxu alias Kao-jang, zakladatel kmene Sia/Xia.

Císař Kchu/Ku, Di Ku, byl podle jedněch synem Čchiao-ťiho/Qiaoji a vnukem Šao-chaoa, podle druhých historiografů potomkem Žlutého císaře nebyl, ale údajně byl díky svým schopnostem zvolen; kým, nevíme (vládl 2432-2363). Kchu prý zavedl v Číně polygamii. Jeho syn a nástupce Č'/Zhi byl naopak zoufale neschopný, takže ho po asi šesti letech vlády sesadili (nevíme, kdo). Na jeho místo se dostal jeho bratr (nevlastní) Jao/Yao (vládl 2357-2258), jedna z nejoblíbenějších postav čínských dějin; oba jsou pokládáni za zakladatele kmenů/států Čou a Šang.

Za nástupce si Jao vybral Šuna/Shun (2258-2206), který reorganisoval království. Jeho nástupcem byl vévoda ze Sia jménem Jü/Yu rodem ze S'-čchuanu, tradovaný jako Velký Jü/Ta Yu (do 2198), který svou slávu založil na úspěšném zvládnutí povodní pomocí odvodňovacích kanálů a vítězství nad sousedy v poli. Založil první dynastii čínských dějin Sia/Xia, o jejíž autentičnosti panují v moderních dobách rovněž veskrze pochybnosti.

Třetí nástupce Velkého Jüa jménem Čung Kchang/Zhong Kang (2159-2147) zažil devátého měsíce pátého roku své vlády (2155) zatmění slunce. Jeho astronomové Si/Xi a Che/He událost zaspali, neboť namísto pozorovatelny užívali si zcela pozemských povyražení. Císař byl zaskočen a oběma dal stít hlavu. • Astronomické přepočty starého data se značně rozcházejí: od 7. května 2165 do 24. října 2006; dle uvedené královlády Čunga Kchanga připadají v úvahu data 28. října 2155 nebo 11. října 2154. Viz dále rok 1766.      

 

kleio_pasek