Vo-Vy

 

Vocció z Nórika, řec. Vokkión, k. nórických Keltů§ 60, 58

Vocetius, hora na území Helvétiů, snad dn. Bözberg v Aargau/CH§ 69+ 

Q. Vocónius Saxa, tr. pleb. (rod V. pocházel z Arície), na jehož návrh byl přijat zákon, dle něhož žena z první censovní třídy nesměla dědit přímo, ale musela k tomu účelu ustanovit legáta§ 169

Q. Vocónius Saxa Fidus§ cos. suff. 146+ 

Vocontiové, Vokontiové§ 124, 55-, 69+ a viz Gallia Narbonensis

vodní kolo pro pohon měchů§ 31+ 

vodovody v Římě§ viz aqua a tunely. Římské aquadukty navazovaly na hellénistické stavby, které inspirovaly vzory mesopotamské. Nejstarší vodovody a záchody s protékající vodou v Evropě doloženy v mínójské osadě na Théře, lokalita Akrotiri (zanikla před rokem 1628?). Svérázným vodovodem se stal první světový pivovod zprovozněný v září 2016 v Bruggách: stál čtyři miliony eur a podzemním umělohmotným potrubím vede na vzdálenost větší než tři kilometry pod zemí pivo z pivovaru Halve Maan do jeho stáčírny. 

vodopády, katarraktés, déiectus aquae, Středomoří jimi nevyniká. Nejvyšším vodopádem planety je Salto del Angel s 972 metry před jihoafrickými Tugela Falls s 948 metry. Vodopád Gocta v Peru je vysoký 771 metr, o 32 metry jsou nižší Yosemite Falls.

vojáci§ viz legionáři, žoldnéři
vojenství, vojsko, armáda, vojenská technika, válečnictví§ viz též pod legie, legionáři, válka:

Boji, zbraním, taktice, strategii, velení obecně se Hellénové věnovali intensivně. Nastávající občan každého z hellénských států se v zacházení se zbraněmi systematicky cvičil, a nebylo zbytí: hellénské armády klasické éry byly totiž stoprocentně občanské. Naproti tomu byli v Číně ke službě ve zbrani odsuzováni, resp. do armády posíláni jako trestanci: pro hellénský a římský svět bylo sloužit vlasti ctí. 

Zdatnost ve válce je dominantním předmětem Homérova zpěvu, též válečné lsti. Bojovat učili mládež zkušení učitelé. Z Platónovy doby známe z Athén Euthydéma a Dionýsodóra. Sókratův žák Xenofón, sám nějaký čas žoldnéř, psal o vojenských záležitostech. Zachován je jeho spisek o koních a umění jízdního boje, o ideálu vojevůdce a státníka psal ve spisku o Agésiláovi a o výchově Kýra staršího/Kýrúpaideiá. V Xenofóntově době žil Aineiás, stratégos Arkadského spolku, jemuž se dostalo přízviska Taktikos; část jeho díla o vojenství se zachovala jako nejstarší ukázka tohoto žánru v Evropě. 

V hellénistické éře, která znamenala prudký rozvoj logistiky, bojové techniky, se věnovalo umění války větší pozornosti: profesionální nebyli jen vojáci, též jejich velitelé, kondottiéři. Díla se nezachovala. O dobývání měst sepsal spis Filón z Býzantia, o taktice psal jistý Euangelos, historik Polybios, stoik Poseidónios z Apameie, neznámý Asklépiodotos, o velení Formión, oblíbený prý autor Hannibalův.

V římské imperiální éře sepsal dílko o vojenství Onásandros a nejstarším zachovaným latinským zachovaným spisem tohoto žánru je práce S. Iulia Frontína, sbírka válečných lstí/stratégémat. Před ním latinsky o válečnictví psali M. Porcius Cató Cénsórius a A. Cornélius Celsus.

Frontínův přítel Ailiános složil dílo o taktice, které se nedochovalo, stejně jako práce na stejné thema lékaře Hermogena ze Smyrny. V excerptu je znám spisek o obléhání měst architekta Apollodóra z Damašku, Tráiánova oblíbence a Hadriánova soka, o taktice psal Arriános z Níkomédeie a Polyainos pořídil sbírku "fint", lstí, výpisky z historických děl dnes mnohdy ztracených. Jeho vrstevníkem asi byl praefectus praetorio Tarrutenius Paternus, popravený Commodem, který své zkušenosti z pole sepsal do spisu o vojenství/dé ré mílitárí; nedochován.         

Všechna slavná tažení starého věku, jako na příklad "anabase" Kýrových žoldnéřů, Alexandrovo na Persii a v Indii, se vyznačovala vítězstvím nad podobně vyzbrojeným nepřítelem, byť často mnohonásobně silnějším (srov. Lúcullus proti Tigránovi, nebo úspěchy Caesarovy v Galliích).

Hellénům ani Římanům se nedařilo na taženích proti národům sice velmi lidnatým, ale se slabší výzbrojí, např. proti Skythům n. Arabům, které chránilo životní prostředí. Tak díky koním a střelným zbraním (a také pověře ve vzácnost bílé pleti a četným spojencům) přemohl Španěl Hernán Cortés (zemřel roku 1547) v letech 1519-1521 aztécké imperium v Mexiku a jeho vzdálený příbuzný Francisco Pizarro (zemřel roku 1541) rozvalil říši Inků v Peru. Cortés původně vytáhl s asi 550 muži od pobřeží do mexického vnitrozemí, Pizarro se 159/215. Takové šílené "výkony" hellénorománský svět neznal.

Od Kárů (Lelegů), které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení; Athéňané sovy, Thébané sfingu nebo kyj, Sparťané písmeno lambdu.

Zřejmě prvními evropskými brannými učiteli byli bratři Euthydémos a Dionýsiodóros z Chiu, vyučující v Athénách v Sókratově éře válečnickému a bojovému umění.

Zbraně sečné byly zastoupeny krátkými meči o několika typech, používaných jako zbraně sečné i bodné. Kratší hellénská machaira (snad základem pro "machetu"), latinský gladius (odtud "gladiátoři") a dvousečný delší rovný ensis. Za bodné zbraně sloužily kopí a oštěpy, stříleno bylo šípy. Bojovníci se chránili různě tvarovanými a zdobenými štíty a tělo oblékali do přileb, krunýřů, chráničů atd.

Linothóráx chránil tělo jako plátěná košile zpevněná protkanými šlachami a v několika vrstvách slepená lepech z králičí kůže. Lněný pancíř doby Alexandra Velikého byl lehký a odrážel rány jako moderní látka kevlar, jak zjistili rekonstrukcí roku 2009 na Wisconsinské universitě-Green Bay. Byl levný, vážil jen třetinu kovového thóráku a celý byl impregnován včelím voskem a smolou (srov. rok 173, kdy si Korsičané vykoupili mír s Římany za dvě stě tisíc liber vosku, více než 65 tun materiálu).

Římané používali k rituálním účelům kovové přilby s celoobličejovou kovovou škraboškou vytepanou do jednoho kusu. Jedna taková, nalezená v květnu 2010 v polích Crosby Garrett v Cumbrii z prvního až třetího století, byla v londýnské aukční síni Christie´s v říjnu t. r. vydražena po telefonu za 2,3 miliony liber (3,6 milionů dolarů).

Homérovští hrdinové se do boje odívali do bronzové zbroje a při chůzi museli vydávat hodně plechový zvuk, o čemž svědčí dvouverší užité několikrát básníkem o bojovníkově smrti, včetně Achillea: "Zhroutil se a zbroj na něm resonovala," básnicky "Padl s duněním, řinčela zbroj na něm/dúpésen de pesón, arabése de teuche' ep' autó".

Válečný pokřik Hellénů následoval po paiánu na Apollóna. Jejich eleleu lze přirovnat k indiánským bojovým pokřikům a mylně bývá přirovnáváno k hebrejskému pokřiku k poctě jejich boha hallelújá/allelújá. Novodobé hurá (č. podoba) je z něm. hurra, které prý pochází ze středoněm. hurren, pobíhat (dtto angl. hurrah), nebo bývá dáváno do souvislosti s tureckým urá, bij!

V hellénském dávnověku byl středem válečného boje souboj šlechticů a héróů, ostatně těch, kteří válku způsobili. Achajští šlechtičtí „rytíři“, hippotai, jezdili na koních, ale kupodivu jen na nich do války odjeli, pak bojovali pěšky. Srov. Homéra. Aristokratická homérovská „jízda“ jako bojový prostředek poprvé historicky doložen mezi Hellény ve válce lélantské, a také naposledy.

Rozšíření bojových vozů s dvouspřežím, s nimiž přišli Churrité a rozšířili techniku boje s nimi po celém Předním východě, se v Helladě a na středozemním Západu neuchytila. Nikdo též v klasickém období nekopíroval kýrénský úsus vozit těžkooděnce/hoplíty rychlými dvoj- nebo čtyřspřežími na vozech do bitvy a za bojových přesunů, takže na místo dorazili bojovníci odpočatí, neunavení dlouhým pochodem. Chetité a další Anatolci používali od c. 17. století vedle klasického dvoukoláku za spřežením dvou koní s kočím a střelcem spřežení s plnými koly a tažené zebu. 

O bojovém nasazení homérovských aristokratických hrdinů zůstává moderní čtenář na rozpacích. Jejich příchod na bojiště a rychlé souboje doprovází obrazy lvů vrhajících se na dobytek, ale také podivné prodlevy při snímání zbroje padlého nepřítele. Jakoby se na bitevním poli zastavil čas. Hrdinové odcházejí z bitvy do ležení a odkládají zbroj, venku se přitom válčí dál.

Nestór dokonce v okamžicích, kdy Trojané prolomili achajskou bitevní linii, překonali příkop a kolovou hradbu kolem ležení a lodí, ležel u vína s raněným ranhojičem Macháonem a čekali, až hostu Hekamédé "krásných vlasů" připraví teplou lázeň. A poněvadž kolem stanu hlučeli Achajové a musel být slyšet bitevní lomoz, šel se pylský stařešina Nestór podívat, co se to tam venku děje, zatímco Macháonovi poručil, aby v klidu seděl dál a "pil jiskrné víno/píne kathémenos aithopa oinon".  

Většina klasické Hellady nebyla uzpůsobena pro velkochov koní. Výjimkami byly Thessalie a Boiótie, k tomu mimo Helladu Makedonie. Širší nasazení jízdy použil v podstatě až Filippos II. a jeho syn. Po nich jízdu ve velkém nasazovali diadochové, nicméně starý kalkul, že nejlepší poměr v armádě jezdců vůči pěším bojovníkům by byl jedna ku dvěma, se zřejmě nikdy nenaplnil: žádná hellénská, hellénistická ani římská armáda republikánské ani vrcholné imperiální éry takového poměru nedosáhla a asi materiálově ani nemohla.

Makedonská jízda byla členěna na híly/hílé, švadrona, v čele s hílarchem. Královská švadrona/hílé basiliké sestávala ze tří set elitních vojáků, důvěrníků panovníka, též tón hetairón agéma. Híly tvořily hipparchie, silné jízdní oddíly sestavované podle ethnické příslušnosti vojáků, označované též jménem velitele. Podle hipparchií se organisovaly z armádních vysloužilců klérúchie, zemědělské osady, srov. praxi hellénistických dynastií.    

Ani Helléni ani Římané neznali těžkou, obrněnou jízdu, jakou vynikaly armády íránských Parthů a sásánovských Novoperšanů. Malý oddíl zavedl zřejmě L. Septimius Sevérus, regulérně až Gallienus (v té době byl kůň stejně drahý jako voják). První vítězství jízdy nad legionáři zaznamenali asi vojáci Magnentiovi v bitvě u Mursa Maior roku 351+ nad pěchotou Constantia II. Jízdní voje přivedli do Evropy s sebou až Hunové, jejichž obtížné sousedství donutilo vybudovat jízdu chanské Číňany, viz rok 133.

Třmeny starý svět neznal, byl to vynález buď čínský nebo avarský, v Evropě až od roku asi 700 (snad také proto uspěli obrnění jízdní Frankové Karla Martella u Poitiers a Tours roku 732 n. l. proti Arabům; srov. pod cestování).

Zatímco šlechtici homérovské éry byli v podstatě vojenskými profesionály, klasická Hellada neměla ani vojáky ani jejich vůdce jako profesionály: byli to lidé s občanskou obživou a včetně stratégů-vojevůdců to byli v každém ohledu amatéři, srov. jejich losování v Athénách. Ani v klasickém, ani hellénistickém období se Hellénové až na výjimky nevěnovali válce totální. V Íliadě překvapuje pohoda například Nestora popíjejícího víno s Patroklem a zraněným Macháónem čekajícího na ošetření „krásnovlasé“ Hekamédy, zatímco nedaleko od jeho stanu zuří bitva o achajský lodní tábor, protože Hektór s Trojany prolomil opevnění.

Do bitvy táhli Achajové potichu. Sparťané později nastupovali do boje za zvuků pištců, jejichž flétny dávaly šikům pochodového rytmu a tím i hrozivého zvuku, srov. rok 371. Alyattés Lýdský ve válce s Mílétskými dával za týmž účelem vojáky doprovázet hráči na flétny a lyry, dokonce flétnistky. Že by se podobný zvyk udržel do hellénismu, známo není. 

Valy kolem ležení Helléni dlouho nestavěli. Bylo to vynález až Pyrrhův, který od něho převzali a zdokonalili Římané, viz rok 274. Na zimu se v hellénismu ubytovávali vojáci v městech nebo v jejich blízkosti, velitelé v rodinách. Antigonos Monofthalmos nakázal, aby rodinných domů jako ubikyce směli využívat pouze vojáci starší padesáti let, ostatní museli do ležení. 

Pokácení ovocných stromů a vytrhávání vinic patřilo k tvrdým válečným methodám. Poprvé jsou zmiňovány v Egyptě při taženích proti Libyjcům na začátku střední říše c. 2040.

Podle Íliady se v aristokratické době zřejmě vojsko dělilo na oddíly, „pluky“ (přesněji řady, stix, stiches) po pěti stech. Achilleus přivedl z Fthíje s sebou na padesáti lodích po padesáti Myrmidonech s veslem a zbraní. Vojsko o 2500 mužích se členilo na pět „řad“, pluků, s hégemony v čele.

Podle míry ochrany těla se v klasické éře rozpoznávali těžkooděnci (hoplíté) a lehkooděnci (gymnéti, peltasté). Hoplíta měl přílbu s chráničem nosu a tváře, hrudní pancíř a chrániče na holeních, vše z bronzu (nejstarší přílba je známa z Korinthu, kyrys z Chalkidy).

Osmiřadou falanx, klasickou peloponnéskou, poprvé užili dórští Argívští za Feidóna ve válce se Sparťany (srov. roku 669 bitvu u Hysií; srov. válku lélantskou roku 700) a Korinthští za Kypsela. Sparťané vynález dotáhli k dokonalosti.

Lučištníci a prakovníci (toxotai & sfendonétai) jsou známi již z dob mykénských, stejně jako jízda. Lučištníky jako první najal Peisistratos Athénský (Skythy), za Peloponnéské války již bojovali koňmo. Vynikají zbroj byla drahá a jedni z nejznamenitějších výrobců byli Kypřané. V prakovnictví vynikali v západním Středomoří obyvatelé Baleár, na Východu Kyrtiové z médských hor, s Kardúchy snad prapředci Kurdů, srov. v indexu s. v. Gordyéné. 

Doba po peloponnéské válce dala ještě více šancí námezdním oddílům a žoldnéřům, především lehkooděncům. Jejich armády zdokonalil Athéňan Ífikratés, který dal vojákům namísto těžkých kulatých podlouhlé menší, méně nákladné štíty/pelté původu thráckého, odtud byli pak lehkooděnci zvaný peltastové. K tomu prodloužil meč a nahradil jim bronzové nebo drátěné prsní chrániče lněnými. Kopí dostali vojáci třímetrová, jeho falanga těžkooděnců/hoplítů se stala pohyblivější. Posílil ochranu křídel lehkooděnci ze spojenců.

Ífikratovým a vzorem Epameinóndovým se inspiroval Filippos, který ze špatně vyzbrojených oddílů rekrutovaných pastevců s nejvýše dvoumetrovými kopími vytvořil profesionální armádu. Makedonští těžkooděnci byli zařazeni do falangy, která před sebou držela na ramenou obouručně nesené více než pětimetrové sarísy (lat. též sarissy). Těžkopádné falangy, které v hloubce osmi řad působily jako dnešní pancéřové jednotky, byly doprovázeny pohyblivými oddíly pěchoty, pezhetairoi, a jízdou, Alexandros přidal oddíly prakovníků a lučištníků. Armádu doprovázel rozsáhlý trén se všemi možnými řemeslníky a inženýry schopnými vypořádat se s jakoukoli překážkou. 

Pro bitvy v sešikovaných řadách bylo zapotřebí hodně místa. Bojové řady pěchoty pochodovaly v odstupech šesti stop/c. 1,8 metru. Na jeden stadion se jich vešlo 1600, na deset stadií, tedy stranu o c. dvou kilometrech šestnáct tisíc mužů. Jízdy se vešlo osm set koní na jeden stadion, do řady deseti stadií osm tisíc. Pokud takové oddíly nebyly secvičeny, což byl většinou případ obřích barbarských armád, nebylo v podstatě možné je velitelsky ovládat.

Makedonská pěší armáda sestávala z falangy, agématu, peltastů a z reservistů/boéthoi. Jak je známo ze dvou fragmentárních nápisů z doby Filippa V. s armádním zákoníkem, odváděla každá rodina/oikos do pole a do zálohy muže, viz u roku 181. Vojenská povinnost byla věkově omezena, nikoli u důstojníků a jízdních hetairů. Základní armádní jednotkou byl lochos (slovo z hellénského dávnověku znamenající mimo jiné partu mužů číhajících v záloze, též ležení). U hellénistických Makedonů čítal šestnáct mužů, kteří v táboře sdíleli jeden oheň pro vaření a ohřátí, proto druhým jménem pro lochos v Makedonii byla pyrokausis (od "pálení ohňů v ležení/ta pyra kaiein"). Velitelem lochu byl lochágos.

Čtyři lochy tvořily tetrarchii, jejímž velitelem/tetrarchés byl jeden z lochágů. Čtyři tetrarchie tvořili syntagma či speiru/útvar, jejímž velitelem/speirarchés byl jeden z tetrarchů. Čtyři speiry dávaly chíliarchii/"tisícihlavá jednotka" a čtyři chíliarchie stratégii, tedy vojsko/armádu. Chíliarcha a stratégy jmenoval král. 

Síla jednotek byla v hellénském světě a v jednotlivých epochách různá. Spartský lochos v době peloponnéské války sestával ze 640 mužů tvořených čtyřmi "padesátkami/pentékostyes (sg.: pentékostýs) o 160 mužích. Každá z "padesátek" měla čtyři enómotie po čtyřiceti. Dva lochy tvořily moru a těch měla spartská armáda šest. Lochágos byl podvelitelem polemarcha, muže z nejvyšších společenských vrstev státu obvykle spřízněného s královskými rody. 

Hradby rozbíjel beran (kríos), před střelami se shora se útočníci chránili pod přístřeškem, želvou (chelóné), pod níž pracovali na zhroucení hradeb, např. podkopáváním (orygma).

Artilerie sestávala z všelikých vrhacích strojů (lat. tormenta), jako byly catapultae, ballistae, scorpiones & onagri. Nauka o strojovém střelectví se nazývala belopoiétiké, střelověda. Katapulty vystřelující šípy se nazývaly katapeltés oxybelés, balvany katapeltés petrobolos či lithobolos (lat. ballista). 

Oddíly lukostřelců byly nedílnou součástí starých armád. Velkou roli v klasických hellénských a římských vojscích nehrály, ani mezi Kelty a Germány. Vybudovat oddíl lukostřelců (a prakovníků) byla záležitost generační, znamenalo to praktikovat střelbu šípy od dětství. To bylo běžné u jízdních národů Orientu, mezi Skythy a turkickými nájezdníky a teprve války s Parthy a Peršany donutily římské armády ke zřizování silných lučištnických oddílů.

Mnohem později poráželi angličtí lukostřelci francouzské rytířské armády ve stoleté válce. Konec oddílům mužů s lukem přivodil vynález střelných zbraní a symbolickou tečkou byla zřejmě námořní bitva před Naupáktem, dobově italsky Lepanto, v říjnu 1571. Koalice Benátek a dalších italských států se Španěly ve válce o Kypr rozdrtila tureckou flotilu. Osmané přišli o odhadem dvacet tisíc mužů. Mezi nimi o obávané lukostřelce, jejichž počty se Turkům již nepodařilo nikdy zacelit a východní velmoc se rovněž orientovala na co do ovládání snadnější střelné zbraně (u Lepanta pravděpodobně padlo nejvíce mužů v jednodenní bitvě na moři). • Účinný dostřel lukostřelce se odhaduje na dvě stě metrů, s přesností to bylo asi slabší. Novodobá ostřelovací puška zabíjí na vzdálenosti mnohem vyšší. Z roku 2009 a z Afghánistánu pochází dosud rekordní údaj, kdy britský desátník zlikvidoval dva táliby na vzdálenost 2475 metrů (sniper rifle britské firmy Accuracy International, model AX 308), a roku 2017 zastřelil jistý kanadský ostřelovač v Iráku nepřítele z Islámského státu na vzdálenost 3540 metrů (americká puška McMillan TAC-50). 

Roku 399 byla v Syrákúsách vynalezena katapulta v hellénském světě, řec. katapelton n. katapeltés. Poprvé byla použita hromadněji v bojích proti Karthágincům roku 395 Hierónem I. (gastrafetés). Nejstarší zobrazení katapult je však z devátého století z Assyrie. Srov. pod poliorkésie.

Menší katapulta byla nazývána štír, skorpios. Katapulty na kamenné střely vrhaly (podle nálezů) až desetitalentové balvany, tj. o váze více než 250 kg. Zvláštním druhem vrhacího zařízení byl přístroj na metání ohně (pýrforos). Jistý Zóilos z Kypru v časech diadošských prý vyrobil pancíř o váze čtyřiceti min, který katapulta ze vzdálenosti dvaceti kroků neprostřelila. V Indii vynalezl, respektive první použil katapultu vrhající velké kameny (mahášilakantaka) Adžátašatru (493-461), král Magadhy, který ke své expansivní politice používal ještě krytý vůz opatřený na kolech kosami a kopími, rathamušal.

Během obléhání Syrákús použil Archimédés několika svých nápadů k vojenským účelům a silně prý Římanům zatápěl. Speciální katapulty vrhaly velmi rozměrné kamenné bloky, jakési drapáky zdvihaly z hradeb lodi nad vodu a převracely a dokonce velká zrcadla na dálku zapalovala lodi koncentrovaným slunečním světlem.

Roku 2005 vyzkoušeli v Massachusettském technologickém institut (MIT) zrcadly o třiceti čtverečních metrech zapálit na padesát metrů starou rybářskou loď. Dřevo pouze doutnalo, na 25 metrů paprsek zapálil, ale dřevo zakrátko zhaslo. Archimédovy veleúčinné zbraně včetně tohoto „paprskového kanonu“ patřily zřejmě do světa propagandy, protože nikdy později nebyly znovu použity (nebo o tom není zmínky). 

V Číně byl kolem roku 300 vynalezen alchymisty slzný plyn, kouřové pumy, kuše/samostříl viz rok 402.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města, byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s pozdějším označením „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, původně hygron pýr, tekutý oheň.

Vynález architekta a "alchymisty" Kalliníka z Héliopole (libanonské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahu na moři; sehrála roli první odstrašující zbraně lidstva proti Arabům při obléhání Konstantínopole v letech 674-678. Složení tekuté směsi se prý ztratilo roku 1204 při plundrování Konstantínopole křižáky.

Vlastní vynález plamenometu jako zbraně je starší. Boióťané ho použili při obléhání Délia v zimě roku 424 proti Athéňanům. Podle Thúkýdidova popisu se zařízení na kolech skládalo z mohutného trámu rozříznutého podél a vydlabaného. Z jedné okované strany k němu byl železnou trubkou připojen kotel plný řezavého uhlí, síry a smůly, z druhé strany se do zařízení foukal vzduch měchy.

Z okované strany létaly plameny na obránce na valech, kteří ve strachu před ohněm opouštěli posice. V klasické době není o zbrani další zmínka, třebaže v případě Boióťanů jim pomohla k vítězství.

První bojové nasazení neživých „vojáků“ v pozemním boji se událo v polovině června 2007 v Iráku. Američané použili tří robotů o výšce jednoho metru, vyzbrojených kulometem a nočním viděním s pásovým pohybem. První na dálku řízené bezpilotní letouny, drones, byly použity k pozorování v prvním americkém tažení do Iráku roku 1991. Na živé cíle útočily poprvé koncem roku 2001 při americké akci proti Talibanu a al-Ká´idě na afghánsko-pákistánském pomezí, od roku 2009 v denním nasazení, roku 2011 také nad Libyí. V polovině roku 2011 měli Američané k disposici na devět tisíc "čmeláků", deset let předtím pouhých padesát kusů.

Aby armáda zasahovala v civilních záležitostech jako při katastrofách, během zásobovacích kolapsů apod., není ze starého věku známo. Všechna vojska, občanská i žoldnéřská, byla ryze bojová uskupení. Snad s jednou výjimkou: když se na Baleárách rozmnožili králíci, žádali ostrované Augusta, aby jim poslal "vojenskou pomoc".

První plně profesionální armády s plně unifikovanou výzbrojí a výstrojí stavěli hellénističtí mocnáři. Zdokonaleny byly vojsky pozdní římské republiky a principátu. Výroba pro armádní potřeby tvořila důležité průmyslové odvětví: část výstroje si legionáři platili sami. Zásobování a vůbec armádní potřeby vedly k neustálým inovacím a k technologickému pokroku, jev ostatně věčný a též velmi moderní.  


vojevůdci, jednoocí§ viz tam

vojsko, římská armáda§ viz legionáři, žoldnéři

Vojvodina, aut. oblast SRB§ 235+ 

Vokátové, Vocátés, kelt. (?, ibérský) kmen v Aquítánii, dn. kraj Bazadois§ 56

Volaginius, vrah pučisty L. Arruntia Scríboniána§ 42+ 

Volaterrae, č. "do Volaterr", m. v sev. Etrúrii, etr. Velathri, dn. Volterra§ 539, 298, 82, 69, 34+ 

volba krále vojskem§ 283
volby, kněží§ 145, 104

volby, kampaň předvolební§ 181

Na rozdíl od hellénských zvyklostí, kde se část úřadů každoročně losovala, Římané volili do všech. Třebaže občanů bylo na vrcholu republiky několik set tisíc, vlastních voleb se účastnily řádově pouze tisíce Římanů: žili v Římě, nebyli daleko, zajímalo je to, nežili na venkově apod. Konsuly, praetory a censory volily 193 comitie centuriátní sestavené na základě majetkového censu. Centuriátní komicie též potvrzovaly státní smlouvy a války.

Ostatní úředníky zvolila comitia tribúta (35), do nichž byli zařazeni všichni občané (i kdyby sídlili jinde v Itálii a v provincii). Nevolený senát, v němž zasedalo (původně) tři sta Římanů, kteří vykonávali nejvyšší státní funkce, byl jediný zařízený na rozpravu. Měl autoritu, odtud vycházely návrhy zákonů, což nicméně směly po řadě reforem dělat též lidové sněmy. Volební proces trval celý den, neboť k volební nádobě přistupovali muži z jednotlivých centurií jednotlivě. 

Senát však nebyl parlamentem a ani žádnou jinou formou moderní vlády, nebyl volen a nikoho nezastupoval: byl to vládní systém konsulů-praetorů-quaestorů a aedilů původně ryze aristokratického původu (srov. anglickou sněmovnu lordů). Lid později každoročně volil deset tribúnů lidu se širokou pravomocí, s právem předkládat návrhy zákonů a vetovat senátní usnesení. Volení censoři, obvykle jednou za pět let na dobu osmnácti měsíců, aktualisovali seznamy občanů, senátorů a rytířů/jezdců a konali majetkový census. Kontrolovali smlouvy týkající se státního majetku. Na rozdíl od moderních dob, starý republikánský svět v jednom kuse o něčem hlasoval.  

Na politiku bylo ovšem třeba v římském světě mít. To ve všech dobách. Náklady na zábavu Římané nešetřili. Vedle subvencovaných potravin tvořily dominantní položku "sociálních výdajů" státu a magnátů. A bylo to výsostné politikum. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, třebaže na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. 

Na rozdíl od hellénských démokratií, kde se na politice v podstatě nedalo až tak zbohatnout a ani se pro státní funkci peníze až tak moc nepotřebovaly (srov. athénský kontrolní systém a náročné povinné leitúrgie, k tomu Lýsiova řeč o penězích Aristofanových, viz rok 392), kdo se ucházel o veřejný úřad (ambitus/kandidatura) v Římě, ten se musel hodně ukázat. I když na to byly zákony. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – rozdávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně pořádali hry. 

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle vulgárním a obscénním). Uchazeči o konsulát ohlašovali kandidaturu za vrcholné republiky rok dopředu před volbou. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Původně však vypadala předvolební kampaň velmi prostě. Kandidát, petítor, s ostatními, competítórés, vyšli v bílém/candidátí na veřejná prostranství v doprovodu přátel, déductórés, a rodinných klientů, sectátórés, aby lidu sdělili, co mají na srdci. Lidi, které potkávali cestou, oslovovali jménem, ačkoli ho nikdy nespatřili: k tomu sloužil nomenclátor, obvykle otrok pamatující si kde koho.

Zákony regulovaly volební korupci. Uchazeči o podporu lidu dávali svými lidmi rozdělovat peníze, pozornosti, službičky a služby. Říkalo se tomu rovněž ambitus, řec. dekasmos/dekadzó, podplácet. Několik zákonů krotilo snadné získávání hlasů, soudy za volební korupci konce nebraly. Zákon Corneliův a Baebiův z roku 181 stanovoval, že usvědčený korumpátor se nesmí deset let ucházet o žádný úřad/léx Cornélia Baebia dé ambitú. Calpurniův zákon stanovil roku 67 peněžitý trest a k tomu celoživotní zákaz vykonávání voleného úřadu a Ciceronův zákon z roku 63 přidal trest vyhnanství. Stanovil, že kandidát nesmí dva roky před volbami pořádat veřejné podívané a zaměstnávat lidi na ovlivňování občanů.  

Uchazeči o mandát se ucházeli o přízeň různých původně náboženských (také pohřebních, coll. funeráticia) nebo řemeslnických spolků, collégia a sodálitátés, podporující kandidáta v terénu. Jmenovaly se podle svých vůdců a mívaly velkou moc. Pokud se spojily s kriminální činností, terorisovaly Řím, srov. např. party Clódiovy a Milónovy.

Že byly zákony, které se daly použít proti úplně každému v římské politice, jasně říká M. Tullius Cicero v obhajobě L. Licinia Mureny žalovaného za korupci ve volbách/dé ambitú, viz rok 63: "Pročež by se neměly římskému lidu brát tyto požitky z her, gladiátorů, pitek, co všechno naši předkové nachystali, ani tahle velkorysost by se neměla odnímat, znamenající spíše štědrost než úplatek/quáré nec plébí Rómánae éripiendí frúctús istí sunt lúdórum, gladiátórum, convíviórum, quae omnia máiorés nostrí comparáverunt, nec candidátís ista benígnitás adimenda est, quae líberalitátem magis sígnificat quam largítionem."

Slůvko rívális, ríválitás, tedy moderně rival, rivalita neměl s politikou co dělat. Pochází od rívus/potok, tedy "kolem potoka, kolem zavodňovacího kanálu" ve významu sousedství na vodním toku (a s tím pravděpodobně související řevnivost v odběru vody). Ve významu "rival" se objevilo v klasické éře jako "sok v lásce", pro politiku v užívání až v době moderní.     

Politické spolky/kluby, z dnešního hlediska politické strany, se v Římě radikalisovaly v éře po pádu Karthága a souvisely s boji o rozdělování půdy, o pozemkovou reformu (statkáři versus bezzemci, nóbilitás vers. populus). Ze stavovské přináležitosti se stalo fanatické partajnictví, v rámci stavů rozčleněné do frakcí. Poprvé byly zakázány senátem na popud diktátora Sully roku 80, pak podruhé roku 64 (zákonem Fufiovým), roku 58 obnoveny Clódiem (léx Clódia dé sodálitátibus) a o tři roky později znovu zakázány zákonem triumvira Crassa (léx Licinia dé sodáliciís). Republikánský systém nepřežily.

Srov. factiónés pod dostihy a hetairie u Hellénů. Partajnictví se u Římanů začalo rozvíjet v desetiletích po pádu Karthága a lze to vyložit jako náhradu za vnějšího nepřítele i jako vyostření domácích hospodářských poměrů.

Během reforem bratří Gracchů se objevily zárodky partají a násilnických gangů. Ale už v poznámce k dění roku 304, kdy byl kurulským aedilem slavný písař Cn. Flavius a censorem Q. Fabius Maximus, se v Liviovi praví, že urozeným Římanům se postavila "partaj z náměstí", factió forensis, zřejmě náladové lidové shluky nepřátelské aristokratům a dalším vlivným lidem třeba i plebejského původu.

Před volbami stoupávaly úroky ze čtyř na osm procent/měsíc. Býval to reakce bankéřů na předvolební koalice dvou silných kandidátů, jak se stalo roku 54 (coitió). Byl velký zájem o půjčky a slabší nemohli držet krok. Peníze byly výhradně na korupci (tehdy kandidáti slíbili, že do centurií, které hlasují jako první, rozdají deset milionů sésterciů).

Intelektuálové si na korupci stěžovali, ale římský volební systém ji měl přímo integrovanou: platila zásada „ukázat se a mít přátele“. Proto se kritisovala korupce jen tehdy, když to bylo příliš přes míru (nebo ji provozovala konkurence).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Na hrách si žádný z majetných Římanů netroufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků/apophoréta při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Není informace o tom, že by při losování a volbách ve starém věku došlo k tak kuriosní situaci, jako v amerických presidentských volbách roku 2000, kdy se několikrát přepočítávaly hlasy jednoho volebního okrsku na Floridě a těchto několik rozhodlo o vítězství George W. Bushe (rep.) nad Alem Gorem (dem.) ve státu s tehdy 250 miliony obyvatel.

Pozdněrepublikánský Řím měl pro kandidaturu na úřad dokonce spisek, byť původně formou soukromého dopisu. Q. Tullius Ciceró sepsal roku 65 svému staršímu bratrovi Commentáriolum petitiónis, Poznámky ke kandidatuře na úřad (konsulský), a jeho rady ukazují, jak se svět politiky ucházející se o hlas voličů nijak příliš nezměnil: přátelé, přítelíčkové, jejich přátelé a přítelíčkové, politické kluby/partaje, vážené osoby, velké úsměvy a otevřenou náruč…: "Kdo ti projevuje úctu, kdo přicházívá do tvého domu, toho musíš počítat mezi přátele... Lesku ti dodají lidé významní postavením a jménem...". Trochu cti v tom ovšem zůstávalo: "Drž se optimátů, neboť tam jsme vždycky patřili a ani v nejmenším jsme nikdy nebyli populáry."

Velkou roli na konci republiky hráli propuštěnci, bez nich to při shánění hlasů také nešlo. Často fungovali jako prostředníci (sequestrés) nebo jako rozdělovači peněz, aby kandidát nebyl při tom vidě (dívísórés). Q. Tullius také bratrovi klade na srdce, aby nezapomněl, že je v politice "homó novus", nový člověk, z jezdeckého rodu, který ještě neměl velkých veřejných zásluh a svým způsobem arrivista ve vysoké politice i společnosti. Doporučoval advokátovi, aby si stále připomínal: "Jsem nový člověk, ucházím se o konsulát, jsem v Římě, obci vzniklé ze směsi národů...".

Volební korupce nebyla během republiky nikdy dovyřešena (to vyřešil až principát likvidací voleb). Advokát Ciceró korupci nazýval státní chorobou, ale nijak ji neléčil: neschvaloval činy protivníků, k přátelům byl shovívavý (T. Annius Miló) a sám si dával od bratra radit, jak s penězmi na podporu kandidatury nakládat.

Fungovalo úplně všechno a jak ukazují nápisy z Pompéjí probíraly se veškeré uchazečovy kvality, opravdu veškeré. Jistá fanynka (nebo záludný oponent?) doporučovala v dialektu: "Zvolte Ísidóra aedilem, nádherně líže, optime cunulincet."

volby, dohody§ 60

volby, průzkum veřejného mínění: podobnou instituci starý věk neznal. Směrodatní činitelé se dokázali obvykle dohodnout tak, aby k překvapení nedošlo. Hellénská demokracie částečně losovaných veřejných úřadů žádnou prognosu nevyžadovala.

Protože pséfísoforos, oprávněný volič, hlasoval (pséfídzein), obvykle hlasovacím kamínkem, pséfís n. pséfos, procesu se říkalo v Helladě pséfoforiá, hlasování, volba, a výsledkem bylo například pséfisma, sněmovní usnesení. Od těchto slov má základ novověká nauka o veřejném mínění před volbami, psefologie, angl. psephology.

Čínští císařové dynastie Čou (1122-221) užívali na průzkum nálad obyvatelstva a ohlasů na vládní politiku „úřadu na sbírání písní“, cchaj-š´-kuan. Zapisoval lidovou tvořivost a z toho u dvora usuzovali na náladu mezi lidem. Dynastii Čou instituce nepřežila.

Hlasovacích kamínků se užívá též moderně. Sice jenom v Gambii, ale tam již od roku 1961. Skleněné "kamínky" (Tchaj-wan zemičce o dvou milionech obyvatel věnoval jeden a půl milionu hlasovacích skleněnek) vhazují Gambiové do plechových bubnovitých nádob barevně rozlišených a olepených podle kandidátů. Roku 2016 takto hlasovali též o odchodu dlouholetého diktátora Yahyi Jammeha. Skleněnky jsou naplánovány k poslednímu užití ve volbách 2021 a země přejde ke křížkování na papíru, neboť kandidátů přibylo. Kromě toho se změnil hlavní důvod zavedení antické volby: tehdy byla většina obyvatel negramotná, nyní jen polovina (2020).   
První průzkum veřejného mínění systematicky prováděl od roku 1936 George Gallup a jeho American Institute of Public Opinion. 

Volcae§ vide Volkové

volcanália, vulcanália, svátek Vulcánův v nejvyšším létu 23. srpna§ 153, 20, 217+ a viz v oddílu Bohové a jejich svátky 

Volcánus, Vulcánus, bůh, řím. a ital. obdoba Héfaista§ 492, 260, 177, 40-, 112+, 122+  

Volcácius, též Volcátius, Vulcátius

Volcátius Sédigitus, filolog a literární historik§ 100

C. Volcácius Tullus, voj. tribun, syn L. Volcácia (?)§ 53

L. Volcátius Tullus§ 1. cos. 66, praet. 46, o. C. Volcácia (?); 2. cos. 33

Volceí, m. v Lúkánii, dn. Buccino§ 209

Voleró§ = Voleró Públilius

Volha, Povolží§ = Rhá

Volkajské mokřiny, řec. Uolkaia helé, nezn. lokalita mezi Dunajem a Sávou§ 7+

Volkové, lat. Volcae, kelt. ethnický svaz pův. z gallské Belgie, sídlící v Gallii Narbonské (zde již před hannibalskou válkou po obou březích Rhodanu)§ 52 

Tvořen dvěma společenstvími. Arekomikové (Volcae Arecomicí) měli sídelní město v Nemausum/s (od roku 16 či 15 Colónia Augústa N., dn. Nîmes), od Augusta administrativní středisko provincie (srov. rok 27). Druhým větším sídlem byla Areláte či Arelás, „město u bažin“ (pův. ligurskou osadou s kolonií z Fókaie, kterou roku 535 Ligurové zničili, později emporion Massalských, kterou roku 123 obnovili Římané jako svou kolonii, roku 46 rozšířena Caesarem, dn. Arles). 
Druhou větví byli Tektosagové (Volcae Tectosagés) se sídlem v Tolóse (dn. Toulouse). Srov. též pod Kotíni. 

[Platí-li výklad Caesarova údaje o tom, že Volkové Tektosagové sídlili „kolem Hercynského lesa“, tzn. v rakouském a maďarském Podunají či na západním Slovensku, je možné, že po odchodu Bojů se stali v této oblasti nejvýraznějšími keltskými sousedy germánských kmenových svazů (a sousedů pravděpodobně germanisovaných). Je možné vzít také v potaz to, že právě v tomto prostoru vznikla etymologie slova Valach, Vlach, tedy germ. označení pro Kelty, srov. sthn. Walah, Walh, střhn. Walch, dn. welsch, nebo dokonce, že dn. moravští Valaši jsou slovanisovaným keltským kmenem původních Volků, od nichž jako od sousedů Dáků přišlo také později na území dn. Rumunska, srov. až pozdní název Valachie, Valašsko.]

voló, volónés, "dobrovolníci", státem vyzbrojení otroci§ 216 a viz pod otroci

Vologaisés§ = Búlogaisés

Vologaisés I., per. Valagaš, k. Armenie, s. Sinatrukův§ 116+, 162+ 

Vologaisés II., s. Vologaisa IV. Parthského popř. jistého Tigrána, k. Armenie, arm. Vagharš, aram. Waršeš§ 178+, 185+, 191+, 199+, 208+ 

Vologaisés III. Armenský, arm. Vagharšak, s. Papa s Zarmanduchty, b. a spoluvládce Arsaka III.§ 374+, 379+, 383+  

Vologesias/Vologasiás, gen. Vologasiady, Ologasiá, Vologesokerta (pl.), m. v Babylónii§ 51+, 130+ a viz pod Ktésifón

C. Volosenna Sevérus§ cos. suff. 47+ 

M. Volscius Fictor, tr. pl.§ 461

Volsinií, Vulsinií, Volsinie (pl.), m. v Etrúrii, etr. Velzna. Po zničení V. na pův. místě Urbibentum, Urbs vetus, dn. asi Orvieto, opodál Volsinií noví, dn. Bolsena; ve městě sídlil kult etr. bohyně osudu jménem Nortia, Nevortia (= Atropos)§ 539, 392, 391, 282, 280, 265, 264-, 62+, 107+  

Volskové, lat. Volscí, Vulscí, řec. Uolúskoi, latinská národnost§ 578, 534, 533, 496 - 487, 485 - 483, 471, 470, 468, 464 - 462, 460, 459, 449, 444, 443, 441, 431, 430, 423, 413, 409 - 408, 406 - 402, 397, 396, 388, 386, 385, 382 - 378, 346, 345, 341, 328, 313, 294, 125

L. Voltacílius Pitholáus n. Plótus, učitel řečnictví a historik§ 50

Voltinia, řím. tribue§ 87

Voltumna, celonárodní, „federativní“ bůh Etrusků blíže neznámý, lat. Vortumnus, Vertumnus; v jeho svatyni dvanáctičlenná federace sněmovala, v Římě s chrámem na Aventínu§ 539, 405, 397, 264  

T. Volturcius z Krotónu, catilinovec§ 63

Volturnum, Vulturnum, m. v Kampánii, Castel Volturno; zde slaven svátek kampánského říčního boha Volturna či Vulturna, o. nymfy Iúturny, Volturnália§ 423, 197, 194, 42  

Volturnus, Vulturnus, ř. v Kampánii obtékající mj. Casilínum§ 296, 216, 215, 211 

Volucer, "Okřídlený", kůň běhající za zelené§ 38+, 162+ 

Volumnia, manž. Cn. Marcia Coriolána (podle jednoho pramene se jmenovala Vergilia)§ 487

Volumnia Cythéris§ viz Cythéris

P. Volumnius, praef. týlových jednotek/fabrum§ 43

P. Volumnius Amintínus Gallus§ cos. 461

P. Volumnius Eutrapelius, sen. (cf. se jménem praefecta fabrum)§ 26

L. Volumnius Flamma Violéns§ cos. 307 a 296, 295 

C. Volusénus Quadrátus, voj. tribun, praef. equit., iúlián§ 57, 55, 52, 51

L. Voluséius Proculus§ cos. suff. 17+ 

Q. Volusius Flaccus Cornéliánus§ cos. ord. 174+ 

L. Volusius Maeciánus, první poradce Piův§ 140+ 

L. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. suff. 12, o. no. 2; 2. s. předešlého, cos. suff. 3+, 18+, praef. Urbí, 56+; 3. cos. ord. 87+   

Q. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. 56+, s. L. Volusia no. 2; 2. cos. ord. 92+ 

Volúx, gen. Volúka, s. Bokcha I.§ 107, 106

vomitória, přístupové cesty k sedadlům v divadlech, místa k vyprazdňování plných žaludků hodovníků, srov. lórum vomitórium/"blicí řemen" na strkání do krku§ 44+ 

vomitus, zvracení§ 44+

von Lohenstein, Daniel Casper, něm. literát§ 1346 

Vonónés z Parthie, řec. Onónés, syn Fraáta IV.§ 10
Vonónés ze Sakastánu§ viz Onónés

voňavky, parfémy§ viz pod móda (2) 

Vopiscus§ význam: dvojče, které přežilo sourozence

Flávius Vopiscus Syrácúsius/"Syrákúský", biograf ze sbírky SHA§ 27, 217+, 282+  

Vortigern, Guarthigirn, z Powysu, k., manž. Seviry/Sevéry, o. Britua; popř. vortigern, titul, nikoli osob. jméno, vůdce Britorománů§ 383+, 388+ 

Vortumnus§ viz Voltumna

vosk včelí§ viz pod včely

Votadinové, Votadíní, též Oradíní, kelt. lid na jihových. Skotska§ 100+ 

Voturové, kelt. nárůdek v Galatii§ 276

vousy, plnovou, kníry§ viz pod móda 

Vramšápúh, Bahrám-šápúr, b. Bahráma IV. Sásánovského, k. Armenů/Persarmenů§ 338+, 379+, 387+  

vražda, příbuzného§ viz příbuzní, vraždy neduživých novorozeňat viz hesla Sparta a ženy
vražda, obecně§ vide passim v CSD a viz pod smrt
První vraždou dějin zprostředkovanou televisí v přímém přenosu milionům diváků Ameriky byla 24. listopadu 1963 střelba Jacka Rubyho, kterou zabil Lee Harvey Oswalda obviňovaného z vraždy presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho spáchané dva dny předtím. 

vrtulník, helikoptéra§ viz cestování

vši, kanaánský hřeben zasvěcený boji s nimi§ 1380 a viz s. v. Lachiš

vši, smrt na ně§ 347, 78
Morbus pédiculosus/pédiculáris, scabies, řec. fthiriásis, lékař. phthiriasis: chronické zavšivení způsobené druhem zákožky, roztoče (Harpyorhynchus), který byl pokládán za vši; nešly odstranit a zavrtávaly se do kůže a svalů a způsoboval hrozné puchýře. Na vši zemřel podle jedné tradice stoletý filosof Démokritos Abdérský, drbalo se to o Platónovi, další výčet obětí viz rok 78. V moderní společnosti a medicině již neexistuje, o vších při založení Tarentu viz s. v. a poprava oběšením, Kallisthenés.
O jiném smrtelném působení vší viz pod války (Napoleon). 

vtipy, žerty, anekdoty:

Vyprávění žertovných příběhů a vymyšlených historek s vtipným zakončením patřilo ke standartní zábavě každé hellénské společenské hostiny a pijácké zábavy (viz hostiny). Postupem doby se dokonce vytvořila skupina profesionální žertéřů - šprýmařů, resp. přednašečů vtipů - veřejných bavičů, kteří se bavením společnosti více či méně smyšlenými příběhy živili. „Vyvinuli“ se z tzv. parasítů, příživníků, což byla v Athénách původně vážená činnost: parasíty byli lidé, kteří kněžím kultu pomáhali při obřadech, hlídali posvátné obilí, za což dostávali část obětních darů a jedli spolu s kněžími v chrámu.

Tato činnost se dílem postupem doby zcela sekularisovala a z parasíta se stával náš známý parasit: byli to lidé, kteří „vymetali“ stoly bohatých spoluobčanů a přitom dokázali společnost pobavit. Parasítos byla jednou z povinných postav komédie, obdoba novověkých negativních bezcharakterních vyžírků (a to i v politickém smyslu).

V Athénách existoval ve 4. století „klub žertéřů“, sběratelů kuriosit, anekdot a příběhů. Podle jejich počtu se mu říkalo „šedesátka“, hexékonta. Sídlila v gymnasiu Kynosarges na athénském předměstí, kde později Antisthenés založil a podle gymnasia pojmenoval novou filosofickou školu - kyniky, „psy“.

Podle zprávy Athénaia z Naukrátidy (2. století n. l.) v díle Deipnosofistai („sofisté, mudrci na hostině“) vyplatil Filippos II. uvedené athénské společnosti talent stříbra za to, že mu pošlou sepsanou svou sbírku vtipů.

Anekdoty, vtipy, vtipné výroky a veselé příběhy jsou obsaženy v životopisem slavných mužů. Sbírka 264 vtipů pod názvem Filogelós ek tón Hierokleús kai Filagriú grammatikón, Přítel smíchu, výbor z grammatiků Hieroklea a Filagria, pochází až ze 4. st. n. l. Oba jmenovaní nejsou odjinud známi a předpokládá se, že sbírka měla vzor v díle mímografa Filistióna z doby kolem přelomu letopočtu.
Latinské vtipy, dicta, prý sbírali Cato St., Caesar a Cicero.

Vulca z Véjí, etruský sochař§ 507, srov. pod vlčice

vulcánália§ viz volc- 

Vulcátius§ viz též Volc-

Vulcácius Gallicánus, životopisec ze sbírky SHA§ 217+ 

Vulcácius Rufínus, praef. praet., b. Naeratia Ceriála, praef. Urbí, praef. praet.§ cos. 347+, 352+, 364+   

Vulcátius, haruspex§ 44

Vulcí, m. v Etrúrii, etr. Velch-, řec. Olkion, č. Vulky; do území státu Vulcí patřila i Cosa a Statónia, dn. Poggio Buco§ 1100, 539, 280 
V. vzniklo spojením několika vsí kolem roku 700, největší etruské mohylové pohřebiště, středisko Aineiova kultu, který byl odtud zřejmě převzat Římany.

Vulgáta, trad. označení pro latinský překlad bible§ 347+, 393+ a viz pod křesťanství 

vulkány, sopky§ viz Pompéií

Vult-§ viz Volt-
Vulturnália§ viz Volturnum

Vuzurg Šápúr, m. sev. od pozd. Baghdádu, arab. Ukbar᧠259+

vůz, vozová jízda§ viz dostihy

výcvik, zákl. vojenský v Athénách§ 334

Východní Čou§ = Čou

Východní Chan§ viz Chan, Chanové 

Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja§ viz pod Západní a Arabská. Núbijská poušť v Súdánu je její jižní částí

výchova státní u Hellénů§ viz Athény

výdaje, státní, rozpočet§ viz pod daně

vydání velitelů nepříteli, praktikováno římanským senátem, aby nemusel dodržet podmínky mírové dohody, uzavřené poraženými veliteli vojsk s nepřáteli v poli pod tlakem porážky§ 321, 236, 136

vyhlazování, národa n. jeho skupiny, jinověrců. apod.§ viz genocida

vyhnanství§ srov. pod petalismos a ostrakismos
vyhnanství, v Římě, exilium/exsilium§ 148, 105, 70, 60, 52, 38 a pass.

Běžný tvrdý trest starého světa. U hellénského ostrakismu a petalismu zůstávala zachována občanská práva, exil byl časově limitovaný. Přísnější formy znamenaly vyhnanství doživotní. V Římě se občan vyhnul soudu hrozícímu vězením odchodem do exilu. Pokud byl trest doprovázen zákazem vody a ohně, interdictió aquae et ígnis, čili nesměl mu nikdo z Římanů poskytnout přístřeší, byl exil věčný a doprovázen propadnutím majetku a ztrátou občanských práv; viz první takový případ v podnikatelské praxi s podvody kolem státních dodávek roku 212, srov. tam. Mírnější formou exsilia byla relegace, relegátió, při níž potrestaný nepřicházel o majetek ani svá občanská práva. V tomto případku odcházel do exsilu na své náklady (srov. básníka Ovidia), při deportaci, déportátió, byl na místo nuceného doživotního pobytu dopraven.

Před římskou mocí nebylo ve Středomoří kam se ukrýt. Jako kdysi prchali Helléni postižení občanskými nepokoji a válkami v mateřské Helladě na východ k Seleukovcům, odcházeli do exilu Římané před vítězi interních válek do zemí ovládaných Parthy. Když L. Septimius Sevérus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra Iústa, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáku a usadilo se v Mesopotamii. Před hněvem Tiberiovým za to, že byl v příliš dobrých vztazích se Seiánem, se dal na cestu z Říma za Eufrát jistý Rubrius Fabatus. Čím jinak vynikl a co vůbec provedl, známo není, ale vojáci ho dopadli na lodi před Sicílií a vrátili do Říma. Dostal stráž a kupodivu přežil: historik Tacitus si myslel, že na něho princeps prostě zapomněl. Fabatus je pravděpodobně první Říman a Evropan trestaný za to, že se pokusil opustit svůj rodný stát a jeho totalitní režim vojenské diktatury. Nevíme, jestli si uvědomoval, že v parthské říši soupeřících feudálů a obvykle slabého arsakovského monarchy by to asi moc nevyhrál, ale určitě byla Seleukeia Tigridská lepší adresa než nějaké germánské sídliště za Labem nebo chamsínem zasypávaná osada saharských Garamantů.

Že při vynucené emigraci až tolik nehrají civilisační rozdíly rozhodující roli, ukazuje příklad Poláků, kteří odešli do exilu před ruskou okupací země. Na asijském břehu Istanbulu roku 1842 (v té době v Čechách vznikl Plzeňský Prazdroj) založilo kníže Adam Jerzy Czartoryski polskou osadu zvanou buď Adampoli nebo Polonezköy/Polská ves. Usedlost posílili polští a údajně také čeští žoldnéři v tureckých službách po krymské válce. Začátkem 21. století měla na čtyři sta obyvatel a z nich desetina plynně polsky hovořila. Jméno si turečtí Poláci udělali chovem vepřů a prodejem vepřového liberálním tureckým muslimům.  

Pravým opakem exilu a vykazování z Města bylo omezení pohybu po Římě, které zavedl císař Claudius. Jeho forma „domácího vězení“ znamenala zákaz vzdálení se z Města ke třetímu milníku, tj. na 4,5 km od hradeb. 
Vyhn. není „dobrovolné“ jako emigrace nebo migrace§ viz tam. 

vychovatel§ viz škola

vykání§ viz pod princeps

výkupné§ viz únosy

vylodění§ viz námořní invase, loďstvo

Vynohradiv, m. v Zakarpatské oblasti UA§ pravěk (1)

vyslanci§ viz diplomacie

výstavy, výstavnictví, „expo“, výroční veletrhy, umělecké výstavy a podobné akce starý věk neznal a nepořádal; každodenní tržiště, agorá a forum, podobné akce nahrazovaly.

vyvraždění, příbuzných§ viz příbuzní
vyvraždění, soků na stadionu§ viz pod stadion
vyvraždění, masové§ viz pod terorismus

vyznamenání§ viz pod věnce