Makedonie, merides (1)

 

Amfipolský diktát a makedonské merides

(Makedonie let 167 - 148)

ročníková práce 1971, katedra věd o antickém starověku, FFUK

Quidquid id est, timeo Danaos et dona ferentis.

Verg. Aen. II, 49

 

Livius xlv, 30, 1, když líčí dojem Makedonů ze slov L. Aemilia Paulla, která do řečtiny převáděl praetor Cn. Octavius, jako prvé říká: „Libertas praeter spem data adrexit et levatum annum vectigal.” Rozhodnutí senátu pro jedny překvapující si my vysvětlujeme takto. 

Senát poloviny druhého století ovládaly především dvě politické skupiny. Jednak „filhellénové”, kteří navazovali na Scipiona Africana a T. Flaminina, jejichž vůdčí hlavou byl právě Aemilius Paullus, jednak lidé kolem Catona, kteří „hellénskému Východu” nepřáli. První bojovali nikoli proti Hellénům či Makedonům, nýbrž, podle jejich slov, proti králům; druzí se bránili „demoralisačním” vlivům Východu (1). 

Pro jedny by byla anexe Makedonie proti jejich přesvědčení, pro druhé nepřípustná pro jejich přesvědčení: v římském senátě panovala o budoucím statu Makedonie shoda. 

Zachoval-li senát politickou svobodu Makedonů, pečlivě vymezil její hranice. Rozčtvrtil národ a zajistil jeho hospodářskou nesoběstačnost. Že to byl danajský, uvidíme ze znění mírových podmínek (2). 

Vítězný Říman svolal někdy na jaro roku 167 do Amfipole (3) shromáždění Makedonů, po deseti z každé „civitatis”, kam také dorazil sbor deseti legátů (4) poslaný římským senátem, aby pomohl Aemiliovi Paullovi s uspořádáním poměrů v Makedonii a Řecku (5). Zde bylo před Makedonci a vyslanci řeckých obcí vyhlášeno usnesení senátu přijaté hned po bitvě u Pydny. Jednotlivé body uvádím ve sledu, jak je podává Livius (6).

Makedoni (a s nimi spojovaní Illyrové) byli prohlášeni za svobodné, tzn. podle římského náhledu, byli zbaveni královlády, byla zastavena těžba v makedonských zlatých a stříbrných dolech, byly zrušeny pronájmy zemědělských (velko)statků (7), Makedonie byla rozdělena na čtyři části, merides, z nichž každá dostala vlastní sněm, a Makedonie měla platit polovinu tributu Římanům, než kolik činila daň placená králům. 

K tomu přistoupil zákaz obchodního styku mezi makedonskými státy spolu se zákazem „conubia”, práva sňatku mezi občany různých států. Doly na železo a měď zůstaly v provozu, zato bylo zakázáno, aby Makedoni dováželi sůl a aby těžili své lesní bohatství pro stavbu lodí, a ani nikdo druhý k takové těžbě nesměl dostat práva. Vyjma třetího makedonského státu, který neměl hranic s barbary, dostal každý nový stát právo držet při hranicích vojenské posádky. 

Dardanové, kteří požadovali Paionii, byli prohlášeni za svobodné a jejich nárok odmítnut: místo Paionie dostali právo obchodovat se solí. Třetí stát musel dodávat do Stob v Paionii sůl za stanovenou cenu (8). 

To jsou ustanovení, která byla vyhlášena prvého dne amfipolského shromáždění. Na druhém shromáždění (9) upřesnil Aemilius Paullus vnitřní uspořádání makedonských států: budou zvoleni „synedroi”, kteří budou řídit jednotlivé státy (10). 

Byl vyhlášen seznam těch, kteří museli opustit Makedonii spolu s dětmi staršími patnácti let a kteří byli internováni v Itálii. Jednalo se veskrze o šlechtice, vysoké královské důstojníky a úředníky; těm, kdo neuposlechli, hrozil trest smrti. 

Nakonec uspořádal Aemilius Paullus hry, když, jak jedovatě doplňuje Livius, „leges Macedoniae dedit cum tanta cura, ut non hostibus victis, sed sociis bene meritis dare videtur, et quas ne usus quidem longo tempore, qui unus est legum corrector, experiendo argueret“ (11). 

Takový je výsledek amfipolského shromáždění v souhrnu. Jednotlivé body rozvedem a upřesníme, pokud nám to historický materiál dovolí. 

Rozčtvrcení země

O geografickém rozdělení Makedonie nás informuje Diodóros a Livius (12). První makedonský stát, dále Makedonie I. (13), se rozprostíral mezi řekami Strýmonem a Nestem. Na východ od Nestu k němu patřilo území, které měl v držení Perseus mimo města Abdéry, Maróneiu a Ainos (14). Na západě za Strýmonem k ní připadla celá Bisaltika s městem Héráklejí v Sintice (15).

Druhý makedonský stát (dále Makedonie II.) byl na západě ohraničen řekou Strýmonem, na východě řekou Axiem. k tomu přistupovalo území Paionie na východ od Axiu a odtržena byla Bisaltika (16). 

Třetí stát (Makedonie III.) byl tvořen vlastním historickým jádrem makedonským: východní hranicíc byla řeka Axios, západní - podle starověkého pohledu - řeka Péneios. Severní (tedy pro nás západní) hranicí bylo pohoří Bora (17). Na území třetí Makedonie ležela města Edessa a Beroia, na severu k ní patřil zbytek Paionie. 

Poslední, čtvrtý stát (Makedonie IV.), tvořilo území za pohořím Borou, na jihu ohraničené Épeirem, na severu Illyrií (18). Každý stát dostal své hlavní město: Makedonie I. Amfipoli, II. Thessaloníku, III. Pellu a IV. Pelagonii (= Hérákleia Lynkéstis) (19). 

Jak je vidět, žádná z historických makedonských zemí nebyla postižena územní ztrátou, vyjma Paionie, která byla rozdělena mezi Makedonii II. a III., která ale nepatřila mezi „původní“ makedonské země (20). Nejstarší zmínku o geografickém dělení Makedonie obsahuje Hérodotos a Thúkýdidés (21). Oba vyprávějí o vzniku makedonského království a oba dělí Makedonii na „anó“ a „kató Makedonian“, přičemž kató/dolní, jsou kraje u Egejského moře po celé délce pobřeží, a anó/horní Makedonie jsou kraje vnitrozemní (22). 

Dělení Makedonie tímto způsobem přetrvalo z doby klasické až do hellénismu, jak dokládá Plútarchos v životopise Pyrrha, kap. 11 (23). Zde je význam obou pojmů obrácen: kató země jsou oblasti při Adriatickém moři, tedy vnitrozemí, anó se vztahuje na země kolem moře Egejského. 

Třebaže tedy existovalo dělení Makedonie, jednalo se jen o dělení země jakožto geografického, nikoli administrativního pojmu, které měnilo své póly podle toho, kudy příchozí vstupoval do země: pro Římany bylo Dyrrhachium dole a Soluň nahoře (24a). Dělení Makedonie na dolní a horní je, jak poznáme, zcela případné. Od kdy začala být Makedonie dělena administrativně na kraje, nelze určit, v době Filippa II. tomu tak snad již bylo. 

Místa (města), kde residovali hetairoi krále, se se svým okolím mohla vyvinout ve správní jednotky, a zatímco Filippos II. a Alexandros nepřipustili vnitřního členění monarchie, na začátku třetího století, v době velkých zmatků v Makedonii, mohla se města osamostatnit od centrsalisovaného řízení státu a uvnitř země mít takové postavení, jaké známe z attalovské říše. Ovšem slovo „osamostatnit“ je příliš silné a za touto formulací si nesmíme představovat jednotlivé detaily „samostatnosti“ ve smyslu suverenity; z záležitosti se vrátíme. (24).

O městech-poleis lze mluvit jen v Makedonii dolní (z pohledu Hellénů). Horní Makedonie zůstávala rozdělena do krajů bez velkých center a je nutno předpokládat, že byla dělena spíše do kmenových okresů než do městských. To je případ především Makedonie IV., v době císařské nazývané „Svobodná Makedonie“ (25). 

Makedonci jakkoli meti sebou rozlišovali místo svého rodiště, navenek vystupovali jako jednotný národ (26). Zobecněním této jednoty byl král. Všude v pramenech je zdůrazňováno, jakou měrou lpěli Makedonové na svém monarchovi, i když se jednalo o viditelně neschopného člověka, jakým byl Perseus. Král byl osobou, kterou nehodnotí jeho chyby, ale činy společné s národem. Po této stránce zůstala hellénistická/antigonovská Makedonie vedle Pergama jedinou monarchií, která prakticky vůbec neznala domácích rozbrojů (27). 

Rozdíly mezi dolní a horní Makedonií byly značné, nicméně pojem hoi Makedones nikdy neztratil na své síle a působivosti. Proto ono zděšení Makedonů v Amfipoli: „Regionatim commercio interruptis sua videri lacerata, tamquam animali in artus alterum alterius indigentis distracto: adeo, quanta Macedonia esset, quam divisui facilis, quam se ipsa quaeque pars contenta esset, Macedones quoque ignorabant.“ (28) 

Bengtson předpokládá, že dělení Makedonie do krajů s městským či jiným centrem bylo pravděpodobně zachováno i v rozdělení národa na čtyři státy, rozsah každého z nich byl větší, než bylo původní dělení na kraje za monarchie a zahrnovalo v sobě několik bývalých krajů (29). Tuto otázku projednáme zvlášť.

Diktát hospodářský

Aby Římané dosáhli celkového oslabení Makedonie, připojili k územnímu rozdělení národa ještě hospodářská opatření, která postihla Makedony více než jejich rozparcelování do čtyř států (30). Makedonie byla bohatá země. Vnitřními válkami netrpěla. Antigonovci nebyli špatní hospodáři. Země, která nesmírně zbohatla tažením Alexandra Velikého, poznala v dobách své politické nezávislosti málo nebezpečných let: války o trůn po Alexandrově smrti na začátku třetího století a keltský vpád roku 279. 

Z obou pohrom se brzy vzpamatovala a dovolovala Antigonovi Gonatovi, Dósónovi a Filippovi V. vést nákladnou zahraniční politiku. Skuečnou pohromou byl až rok 167. Livius hovoří o tom, jak bylo lehké rozdělit Makedonii tak, aby každá ze čtyř částí byla soběstačná. 

V Makedonii I. vyzdvihuje množství rozličných druhů zemědělských plodin, bohaté (toho času zavřené) doly a výhodnou polohu Amfipole. Makedonie II. má bohaté město Thessaloníku, Kassandreiu, úrodnou Pallénu a vůbec celé přímoří, třetí Makedonie má bohatá města Edessu, Beroiu a Pellu a je v ní usídleno mnoho Gallů a Illyrů, kteří jsou dobrými hospodáři. 

Makedonie IV. neměl žádných hospodářských výhod. Řekl o ní: „Frigida haec omnis duraque cultu et aspera plaga est.“ (31) Livius opsal z nevhodného pramene a celou tuto pasáž má zřejmě z díla, které bylo sepsáno o makedonském království před Pydnou. Jakoby sám zapomněl na ustanovení Aemilia Paulla, o nichž referuje. Aby totiž bylo zabráněno obchodnímu styku mezi jednotlivými merides, bylo poraženým vlastnit půdu či zastavěné pozemky v jiné meris a brát si muže nebo ženy z „makedonské ciziny“ (32). 

Tento bod amfipolského diktátu byl nejtvrdší a přímo souvisel s rozčleněnním Makedonie. Národ byl rozdělen, neměl žádný společný orgán a Makedonům bylo zabráněno se navzájem stýkat - jev, který chápeme spíše my z nejnovější historie než dávní Makedonové. 

Nutno počítat i s jiným důvodem Římanů. Král a jeho okolí, jeho úředníci, vojáci a četní soukromníci, makedonská šlechta, měli statky rozmístěné po celé Makedonii. S rozdělením země byl jejich majetek zkonfiskován a ti nejbohatší a nejvlivnější lidé byli přinuceni opustit Makedonii (33). Ostatní a přehlédnutí zůstali protiřímskou oposicí, jíž vědomí jednoty národa bylo politickým prostředkem v boji proti dosazeným úředníkům (34). 

Společensky nižší vrstvy svobodných Makedonů v roce 167 postiženy nebyly, ale celkové se hospodářské oslabení země brzy projevilo v jejich zproletarisování, ostře protiřímskému naladění a nakonec v podporování Andriska-Pseudofilippa (35). Jistou obecnou úlevou bylo, že Římané ustanovili celkovou výši daní z podnikání poloviční, než jaká příslušela králům, podpora pro střední vrstvy národa, jak bychom řekli moderně (36).

Velkou ekonomickou ztrátu znamenalo zastavení těžby v makedonských zlatých a stříbrných dolech (37). Nejvíce tím byla postižena Makedonie I., kde se nacházely nejvýnosnější doly v pohoří Pangaion. Se zákazem těžby drahých kovů souvisel i zákaz ražby mincí - omezení stejně hospodářské jako politické. Těžbu železa a mědi Římané ponechali v provozu. Její zastavení by ochromilo celou zemi; rovněž zlaté a stříbrné doly byly po čase otevřeny (38). Kdo byl jejich nájemcem, stát či soukromník, nevíme. 

Jaký význam a jak velký důsledek měl zákaz dovážet do země sůl, je nám nejasné. Nevíme totiž, do jaké míry byla Makedonie soběstačná. Livius říká o Dardanech, že když nedostali Paionii, obdrželi od Aemilia Paulla “sali commercium” (39). Nejasná jsou slova Liviova tamtéž: "Tertiae regioni imperavit, ut Stobos Paeoniae deveherent pretiumque statuit (sc. salis).

Jedná-li se o vlastní sůl, musela být její cena nižší než cena soli dardanské (nebo vůbec žádná), protože jinak by nešlo o nějaké omezení. Z toho předpokládat, že domácí sůl makedonská byla dražší než dovážená dardanská, by vedlo k absurdnímu závěru. Krom toho Stoboi patřily k Makedonii III.; proč tedy takové omezení uvnitř jedné meridy? Anebo Liviovo konstatování “sale invecto uti vetuit” se nevztahuje na celou Makedonii? Z výše uvedeného místa to vůbec nevyplývá. Liviova zmínka o soli je nepochopitelná a v pramenech jediná. 

Posledním hospodářským postihem země byl zákaz těžby dřeva pro stavbu lodí: Makedonie byla bohatá na lesy a na základě toho, že je toto přikázání výslovně uváděno, lze předpokládat, že obchod dřevem byl velmi důležitý. Opatření nemusíme chápat jako omezení vojenské, ale nutno vzít na zřetel snahu Římanů isolovat makedonské státy od ostatního Řecka - tak velkým pojítkem s cizinou obchod (stavebním) dřevem byl. 

Díra v rukopise

Největší diskuse mezi moderními historiky vznikly kolem vnitřního uspořádání nových makedonských států a jejich vzájemného vztahu (40). Úvodem bývá interpretace usnesení senátu v textu Livia xlv, 18, 6-7, jehož rukopisné dochování je nejasné (41). Rukopisné čtení zní:

commune consilium gentis esset inprobum uulgi

adsenator aliquando libertatem salubri moderati-

oni datam ad licentiam pestilentem traheret in 

quattuor macedones describi macedoniam uisum

quaeque consilium habere placuit…

Jak vidět, nejasnosti jsou tyto: 

V rukopise, jediném zachovaném, je psáno v obojím případě consilium, ale většina vydavatelů nahrazuje concilium;

beze smyslu je … esset inprobum uulgi adsenator…;

salubri moderationi většina editorů mění na salubri moderatione;

nepřípustné je … in quattuor macedones describi macedoniam uisum quaeque consilium habere.

Komentované vydání Weissenbornovo z roku 1866 čte pochybná místa takto: commune concilium gentis esse ne inprobus vulgi adsentator… salubri moderatione… traheret, in quattuor regiones describi Macedoniam, ut suum concilium haberet, placuit, et… Domnívá se, že za esse vypadlo řídící sloveso a navrhuje noluerunt či podobně, poněvadž závislost concilium esse na placebat v 18, 3 nebo na placuit v 18, 7 se mu jeví jako nemožná pro svou vzdálenost. 

Pro nás je důležité, že celkový smysl je záporný: senát si nepřeje commune concilium gentis. Weissenbornem revidované vydání z roku 1877 má: consilium esset, ne inprobum vulgus ab senatu Romano (sic!) aliquando… moderatione… ut suum quaeque concilium haberet, placuit. V tomto vydání je nejvýraznější změnou psaní consilium v prvém případě a concilium ve druhém. 

Jedná-li se v obou případech o sněm nebo něco podobného, je zbytečné měnit ve druhém případě rukopisné consilium na concilium. Jedná-li se v prvém případě o obecné mínění národa nebo jeho projev či snad záměr, vydavatel přehlédl nelogičnost takového vztahu děleného národa. Odtud pramení chyby těch, kteří předpokládají pro Makedonii let 167-148 existenci federálního sněmu 

Jako třetí eventualita se ukazuje předpoklad, že Livius rozlišoval mezi consilium gentis a concilium quattuor regionum: zcela zbytečná konstrukce. Dále, aby existoval společný sněm, kvůli tomu je třeba rozdělit Makedonii? Nebo: kdo je tím inprobum vulgus, který hrozí zkázou? Jedině Makedoni a ti si sice přejí společný sněm, ale nepřejí si rozdělení do čtyř republik za podmínek, které jsme popsali. - Toto čtení je nepřijatelné.

S menší úpravou na začátku našeho místa čte rukopis Zingerle ve svém vydání Livia z roku 1899: denique ne, si commune concilium gentis esset, inprobus vulgi adsentator aliquando… moderatione… traheret, … discribi Macedoniam, ut… concilium haberet, placuit, et… Proti této úpravě by mohla být námitka ze strany textového kritika. Pro nás je rozhodující negativní postoj senátu. Tato tři vydání representují běžné čtení Livia, podle textových úprav se ho snaží hned vykládat.

Naproti tomu A. Goldbacher opomněl všechna dřívější vydání a zaměřil se pouze na text rukopisu (42). Jeho čtení zní:

commune consilium gentis esset inprobum, 

<ubi> vulgi adsentator aliquando liberta-

tem salubri moderationi datam ad licen-

tiam pestilentem traheret in

quattuor regiones describi Macedoniam,

ut suum quaeque consilium haberet, placuit. 

Své čtení odůvodňuje takto: Celý úsek se skládá ze dvou částí. První (až po traheret) je dokončením obecného mínění senátu o celé záležitosti (začíná 18, 1). Druhý úsek vyjadřuje rozhodnutí senátu z důvodu, který obsahuje první úsek: to je zřejmě. O tom, zda číst consilium nebo concilium, je podle Goldbachera těžké rozhodnout: oba pojmy mohou mít stejný význam (43). Domnívám se, že v tomto čtení to není tak podstatné, neboť obě slova zde označují správní orgán (44). 

Goldbacherovo čtení zůstalo nepovšimnuto a sám Larsen, který ho připomíná, se přiklání na stranu tradičního čtení (45). Jako důvod uvádí, že je nepravděpodobné, aby Livius vedle sebe uváděl úvahy senátorů z debat a jejich důvody spolu s rozhodnutím bez nějakého přechodu ke konečnému ustanovení.

Tato námitka není na místě, neboť stačí si povšimnout stavby celé 18. kapitoly 45. knihy. Zde nejprve přichází krátce rozhodnutí senátu o dání svobody Makedonům (18, 1) a vzápětí dlouhé odůvodnění (18, 1-2). Následuje krátce (18, 3) rozhodnutí o uzavření dolů a zabavení všech pronájmů a venkovských statků, vzápětí (18, 4) obšírné zdůvodnění tohoto kroku. 

Přichází naše místo, které je sice obráceno tak, že nejprve přijde důvod (18, 6) a pak rozhodnutí (18, 7), ale stále se drží Liviova vypravěčského způsobu podat jak rozhodnutí senátu, tak je rovněž, což oststně dělá vždy, vysvětlit. Poslední bod rozhodnutí o Makedonii je snížení daní (18, 7), to už bez zdůvodnění, které je dostatečně podáno v 18, 2. A 18, 7 končí konstatováním, že totéž se týká Illyrů. Celá 18. kapitola končí tím, že senát dává do rukou rozhodování o dílčích problémech vojevůdcům, se zdůvodněním. 

Jak tedy vidět, 18. kapitola je popisem části důležitého zasedání senátu, je citováno senatus consultum a Liviem vykládáno. Goldbacherovo čtení není „hardly much more close to the reading of the manuscript, than is generally accepted text,“ ale je přinejmenším stejně dobré jako běžně užívané. Oproti ostatním má ovšem přednosti, protože jeho zásahy do textu rukopisu jsou vzhledem k ostatním minimální. My se Goldbacherova čtení přidržíme. 

Makedonské sněmování 

Sedmnáctou a osmnáctou kapitolu čerpal Livius z některého annalisty nebo dokonce přímo z usnesení senátu (46). Zmatenost historikova výkladu o uspořádání Makedonie (zdá se, že celkové usnesení Livius cituje až xlv, 29, 4) ukazuje snad i na naprosté nepochopení excerpovaného materiálu ze strany Livia. To je pro nás přístupnější řešení, než např. předpokládat výpadek textu v 18, 6-7, který bychom mohli odůvodnit právě úplnou citací senátního rozhodnutí Liviem až ve 29, 4, třebaže na místě bylo o nich promluvit již v osmnácté kapitole. 

Zároveň to je i překvapivé, neboť jak mohl Livius přehlédnout tak originální situaci, jakou bylo nové uspořádání Makedonie? Stalo se a povrchnost jeho popisu bije do očí. 

My jsme se vyslovili pro Goldbacherovo čtení; z věcného hlediska je ovšem Zingerleho stejně vhodné: senát nedovolil Makedonům commune concilium gentis (47). Toto ustanovení doplňuje 32. kapitola, kde stojí napsáno: „His rerum externarum cognitionibus interpositis Macedonum rursus advocatum concilium; pronuntiatum, quod ad statum Macedoniae pertinebat, senatoes, quos synedras vocant, legendos esse, quorum consilio res publicae administrarentur." (48). 

Pasáž v sobě skrývá dva možné výklady. Singulár quod ad statum macedoniae pertinebat lze vyložit pouze tím, že Livius hodlá popsat další ustanovení, když se v předcházející kapitole zabýval událostmi v Řecku. Vztahovat singulární tvar Macedoniae (gen.) na politickou jednotku, která má za povinnost zvolit si senátory, kteří by ji řídili, je z tohoto důvodu nemožné. Pakliže by to Livius měl na mysli, popřel by sebe z osmnácté kapitoly, kde, jak se domnívám, zcela jasně prohlásil, že není dobré ponechávat Makedonům concilium gentis. 

I kdybychom ponechali běžné čtení … quorum consilio res publica administraretur, nemusí se singulár vztahovat na celou Makedonii, nýbrž na každou meris zvlášť. M. Feyel z toho, že tato ustanovení jsou jiného dne (!) amfipolského shromáždění, než základní body nového pořádku, posuzuje uspořádání Makedonie takto. Z kapitoly 18 vyplývá, že nebylo concilia pro celou zemi, ale pro každou část/meris zvlášť. Concilium pokládá za „primární shromáždění“, nebylo dáno celé makedonii, ale jednotlivým částem. Prvého dne hovořil Aemilius Paullus v Amfipoli ke všem shromážděným Makedonům, poněvadž se jednalo o mírové podmínky v nejširším slova smyslu. Druhého dne shromáždění promlouval k deseti zástupcům z každé „civitas“, jimž poručil zvolit senátory-synedry, kteří budou řídit celý stát, Makedonii. Feyel shrnuje: „Les textes d’historiens nous ont paru montrer que Paul-Émile avait fondé, en 167, un synedrion fédéral pour la Macedoine entière (Les textes épigraphiques établissent à leur tour que ce méme synedrion fédéral subsistait à l’époque imperiale). Il me semble que la question est tranchée.“ (49) 

Spolek Makedonů 

Objasněno? Předně Feyel přehlédl, že obě řeči Aemilia Paulla byly drženy v podstatě před týmiž posluchači. „Ipse (A. P.), ubi dies venit, quo adesse Amphipoli denos principes civitatium iusserat… circumfusa omni multitudine Macedonum, in tribunali consedit“ a „his rerum externarum cognitionibus interpositis rursus Macedonum advocatum concilium“. (50) 

Slova rursus advocatum… předpokládají nějakou minulost a nejsou kvalitativním odlišením předešlého. Daleko největším protidůkazem je celkový vztah Římanů k Makedonům a ostatním hellénistickým státům v této době. Tytam jsou časy, kdy Řím využíval diplomatických prostředků, aby se mohl angažovat na Balkáně. Nyní přemohl svého nejbližšího největšího nepřítele a jakéhokoli diplomatického ukrývání svých možností nebylo třeba: k Řecku promlvila vůle Říma, nikoli jeho spojence. 

Bylo by pro Římany pošetilé nechat Makedonii byť i sebemenší možnost nového vzestupu. Zrušenou královskou moc by snadno nahradil jiný centrální orgán, synedrion. Takové neprozřetelnosti se Římané nemohli dopustit.

Dalším důvodem pro neexistenci jakéhokoli společného sněmu pro celou Makedonii jsou hospodářská omezení, která Řím novým státům nadiktoval: „pronuntiavit deinde neque conubium neque commercium agrorum aedificiorumque inter se placere cuiquam extra fines regionis suae esse“ (51).

Tato slova nepotřebují komentáře, protože viditelně naznačují vztahy mezi spolkovými zeměmi, ale jsou jednoznačně proti koexistenci čtyř makedonských států. 

Nikde v pramenech nenalézáme zmínku o nějakém federálním sněmovním hlavním městě, pokud sem nevztahujeme Polybiovu poznámku o minulosti jakéhosi Damasippa: „hos katasfaxas en tó Fakó tús synedrús efygen meta gynaikos kai teknón ek tés Makedoniás.“ (52)

Fakos byla akropole Pelly, hlavního města Makedonie III., a podle Feyela zde povraždil Damasippos synedry federálního sněmu makedonských států/merides: musel by jinak prchat z Makedonie? Že povraždil synedry federálního shromáždění, Polybios neříká, a to, že prchl z Makedonie, není chápáno na tomto místě z Makedonie jako státu, ale Makedonie jako geografického pojmu. 

Tyto důvody jsou založeny na správném pochopení historických textů a jsou přesvědčivé. Až se budeme zabývat epigrafickým materiálem, budeme muset být opatrnější, poněvadž bezprostředně pro období let 167-148 není žádných nápisů; na pomoc si můžeme přibrat numismatický materiál, který je naopak dosti hojný (53). 

Makedonské instituce

Feyel jako jeden z důkazů existence společné instituce všem Makedonům dohromady uvádí skutečnost, že při zřizování provincie roku 148 zůstala všechna ustanovení Aemilia Paulla v platnosti a tedy též jeho rozdělení Makedonie, jak to dokládají Livius a Iustinus (54). A protože v době císařské je dobře doloženo koinon Makedonů, Feyel se domnívá, že toto koinon je právě synedrion zřízené Aemiliem Paullem roku 167 a že spolu se zákony, „quibus adhuc utitur“, přešlo do doby císařské. Jako doklad pro své tvrzení předvádí nápis publikovaný M. Rostovtzeffem a M. Larsenem (55):

………………………………

……………..M]AK[E]DONÓN TO KOINON KAI

….. HO…… DÉMOS DIEPONTOS T]ÉN EPARCHEIAN L. BAIBIÚ HONORATÚ

….DONTOS TÉN DAPANÉN….]Ú AMYNTA EK TÓN IDIÓN HIERÓ

MENÚ…. (tú deina) PROSTATÚNTÓN TÚ] SYNEDRIÚ PRÓTÉS MERIDOS AP[…

…. DEUTERAS MERIDOS… TRITÉS MERIDOS….]AIRÚ TÚ KLEÓNOS TETARTÉS ME

RIDOS….] (56)

Zde není žádných pochybností: vedle sebe vidíme jmenovány koinon Makedonón a synedria jednotlivých merides. Feyel se ve svém výkladu snaží dokázat, že se jedná o dedikační nápis, kde jsou jmenováni hodnostáři každé meris, kteří byli zároveň funkcionáři celomakedonského synedria. Čtvrtý řádek navrhuje číst: PROSTATÓN TÚ] SYNEDRIÚ: PRÓTÉS MERIDOS, APA[… TRITÉS MERIDOS, SÓT]AIRÚ TÚ KLEÓNOS… ATD. 

Larsen (57) tento výklad upravuje. Na dedikačním nápisu koinon Makedonón nějakým způsobem projevuje úctu několika lidem, kteří mohou být funkcionáři jednotlivých merides, ale nejsou zároveň prostaty celomakedonského synedria (58). Feyelova úprava textu fragmentárního nápisu je pro porozumění zbytečná. 

Koinon Makedonů, které je z císařské éry doloženo na mnoha nápisech, má zatím zcela neurčitelné datování doby vzniku. Tuto okolnost Feyel naprosto přehlíží. Po roce 148 nerazila provincie Macedonia vlastní mince a tohoto práva se jí dostalo až od císaře Claudia roku 44, kdy byla Makedonie vyčleněna z císařských provincií a připadla senátu (59). Vzhledem k tomu, že se jedná o spolek Makedonů (tedy nikoli celé provincie: existovalo ještě koinon Thessalů a záhadné Orestů) kolem kultu císaře, dá se předpokládat vznik koina v době Augustově (60). Za takovýchto okolností je nevhodné opírat se o okolí organisace, která vznikla očividně mnohem později. 

Pro nás je pozoruhodnější existence jiného koina, nápisně doloženého z doby Filippa V. Jeho jméno je uvedeno na podstavci sloupu na Délu a celý text zní:

TO KOINON M[AKEDONÓN]

BASILEA FIL[IPPON BASILEÓS]

DÉMÉTRIÚ A[RETÉS HENEKEN]

KAI EUNOI[AS TÉS EIS HEAUTÚS] (61)

Jakého druhu bylo toto koinon? Pokusíme se shromáždit materiál pro odpověď na tuto otázku. Vždyť obava Římanů z commune concilium gentis musela mít konkrétní podobu, aby byla pro senát „inprobum“. 

Nejdříve si musíme uvědomit, jaké byly instituce, které měly vliv na řízení makedonského státu. Především to byl král Makedonů. Jak ukazuje např. právě uvedený nápis, jeho postavení nebylo absolutistické. Vedle něho existovaly ještě jiné orgány, které musel respektovat (mluvíme o hellénistických Antigonovcích). 

V oficiálních příležitostech bývá jmenován s ostatními Makedony, např.: BASILEUS ANTIGO[OS BASILEÓS] DÉMÉTRIÚ KA[I MAKEDONES] KAI HOI SYMMACHOI (62)

Při takových příležitostech pojem Makedones není jen čestné spoluuvedení na nápise. Je to jméno těch, jimž je jeden z nich králem. Genitivní spojení basileus Makedonón vystihuje tento vztah; opakem by bylo spojení basileus tés Makedoniás. V tomto případě by existovali Makedonci jen jako obyvatelé jedné země, nikoli jako „právně“ uznávaná jednotka (63). 

Pro Makedony nalézáme v pramenech různá označení kvalitativně odlišná a zde musíme začít s pátráním po makedonském koinu (64): Makedones (65), populus (66), vulgus (67), ta pléthé (68), hoi polloi (69), hoi prótoi (70), exercitus (71), stratiótai (72).

Slova populus, vulgus, ta pléthé a hoi polloi jsou označením v pramenech pro Makedony jakožto státotvorný pojem. Hoi prótoi nemusí být pouze označení pro jednu společenskou vrstvu (královi filoi = Makedones?). Poslední dvě slova označují Makedony ve zbrani, jejich „Heeresversammlung“ (73). Všechny výše uvedené výrazy sem mohou být zahrnuty rovněž, nestojí však v tak konkrétních situacích jako poslední dva.

Ve vojenském/armádním shromáždění se dělo prohlašování za krále a potvrzovaly se rozsudky o hrdelních zločinech (74a). „Shromáždění Makedonů ve zbrani“ je druhým státoprávním elementem (74). Jeho existence je doložena v pramenech jedině za válečného stavu země. Q. Curtius Rufus k tomu říká (za králů argívské dynastie v době Alexandra Velikého): „De capitalibus rebus vetusto Macedonum modo inquirebat rex, iudicabat exercitus - in pace erat vulgi - et nihil potestas regum valebat, nisi prius valuisset auctoritas." (75). 

Právo Makedonce účastnit se správy země by spočívalo právě na tomto skromáždění, i když se jedná o zemi jako státní útvar: válka byla celonárodní záležitostí a problémy, které se týkaly všech, byly od všech řešeny. V dobách klidu pravomoce vojenského shromáždění nebyly žádné. 

F. Hampl se k tomu vyjadřuje takto: „Das makedonische Volk bildet die Heeresversammlung und diese bildet den Staat. Oder mit anderen Worten: der Staat ist die in der Heeresversammlung zusammentretende Gesamtheit aller freien Makedonen.“ (76) Hamplova definice je přesná jen pro jednu, delší část makedonských dějin. I v tak konservativním státě, jakým byla hellénistická Makedonie, muselo dojít k jisté „modernisaci“ všech institucí. Heeresversammlung demonstrovalo jednotu národu s králem před nadcházejícím bojem a jeho pravomoci zůstaly již jen symbolické (77). 

F. Granier označuje koinon Makedonón za „Heeresversammlung“. V posledním období existence makedonského království dostalo právo na společné vystupování při uzavírání smluv spolu s omezeným právem mincovním. Jeho práva spočívala v čestném uznání být jmenováno po boku krále (78). 

To je jedno možné řešené. Domnívám se, že ne šťastné. Nelze předpokládat existenci dvou organisací kolem jedné správní jednotky makedonského státu. Právo účastnit se armádního shromáždění měli všichni Makedoni stojící ve zbrani, protože tak jim kázal zvyk a královo nařízení. Poněvadž se jedná o instituci časově omezenou, která přestávala existovat s koncem vojenské povinnosti (79), která svou podstatou sice není institucí podřízenou, ale shromážděním svobodných, jejichž povinností bylo plnit v boji rozkazy nadřízených, za takových okolností nemohlo být řeči o „eunoiás tés eis heautús“. (80)

Koinon bylo „civilní“ institucí, jejíž existence nebyla závislá na mírovém či válečném stavu země. 

Ze státotvorných institucí Makedonie jsme se ještě nezmínili o městech. Jak jsme již upozornili, města jakožto administraticní střediska centralisovaného hellénistického království existovala pouze v Makedonii dolní. Změnami, které nastaly v období mezi smrtí Alexandra a začátkem vlády Antigona Gonaty (323 - 276), došlo k uvolnění naprosté kontroly ze strany panovníka, která zabraňovala možnostem vnitřního rozvoje měst: nikde v pramenech nenalézáme zmínky o tom, že by město vystupovalo samostatně v nějaké „mezinárodní“ události (81). 

Známe města, která jsou zvána ke slavnostem Asklépiovým na Kós (82), známe makedonské proxeny a theórodochy z Delf (83), ale žádné město nevedlo takovou politiku, jakou známe z ostatních hellénistických monarchií: politiku ochrany, závislosti a vnitřní autonomie. Ve státních dokumentech je uváděn král, Makedoni (bez rozlišení) a další (84). Ostatní Řekové se ovšem dívali na makedonská města jako na sobě rovná, jak dokazují právě listiny theórodochů, a přehlíželi, že Makedonie je státem národním a že makedonská města mohla mít shodné rysy s poleis až v jejich konečné fázi vývoje. 

Vůbec, v makedonském státě nebylo institucí, které by balkanisovaly jednotu monarchie, nicméně jisté projevy tu být musely. „Osvobození Makedonů“ Římany spočívá právě na jejich zbavení královlády: to bylo cizí jak Římanům tak řeckým poleis (85). 

Pokud lze říci něco určitého o makedonských městech, nebyla pouhými středisky správních okresů. To dokazuje Livius xlii, 53, 2-3, kde říká: „Contione dimissa ad audeindas legationes civitatum Macedoniae se contulit (sc. Perseus). Venerant autem ad pecunias pro facultatibus quaeque suis et frumentum pollicendum ad bellum… satis regios apparatus ad ea dictum sufficere.“ 

Vidíme, že Perseus odmítl pomoc od Makedonů-občanů (měst), kteří jsou stejně povinni daněmi jako každý druhý, ale od jednotlivých makedonských měst (86). 

O jejich vnitřním uspořádání nás informují již zmiňované nápisy z Kóu. Jedná se o dekrety čtyř makedonských měst Kassandreie, Amfipole, Filipp a Pelly (vedle nich jsou pro nás zajímavá usnesení Maróneie a Ainu, za Antigona Gonaty pod ptolemaiovskou kontrolou). V žádném z těchto dekretů nechybí jméno královo (Antigonos), jeho ustanovení a samozřejmě „ostatní Makedonové“ (87). 

Nikde nevidíme démos, svobodný lid (Herzog), nýbrž nejvyšší městský orgán je jmenován búlé (Kassandreia), polis (Pella) a v případě Amfipole a Filipp eklésiá. Nejvyššími městskými úředníky jsou stratégoi a nomofylakes (Kassandreia), v ostatních stratégoi nebo archontes. 

Nejedná se o královské úředníky, neboť, jak upozornil Klaffenbach, jak by mohla eklésie ve Filippech dávat pokyny archontům a stratégům? (88) Či byla jejich pravomoc nějakým způsobem ve prospěch města omezena? Královským úředníkem je epistatés v usnesení Amfipolských. Třebaže jiného královského úředníka nikde v dekretech nenalézáme, již samotné jmenování města spolu s ostatními Makedony dokazuje, nepodobnost makedonských měst s hellénskými poleis a v souhrnu řečeno, nelze předpokládat nějaký vyšší stupeň vnější samostatnosti makedonských měst za posledních Antigonovců, i když na druhé straně je třeba konstatovat jejich širokou vnitřní autonomii, než jakou bychom očekávali u centralisovaného národního státu (89). 

Hledat ve spolku měst ono koinon Makedonón je rovněž nepřípustné, protože v takovém spolku musíme očekávat oposiční tendence vůči králi a o Antigonovcích nelze tvrdit, že by byli vladaři slabými. 

Zbývá si všimnout ještě dvou pojmů: synedrion a basileós synedrion (90). Nejpozoruhodnější je obrat „hypedeixan tines tón filón…“, který ukazuje na výjimečné postavení „přátel krále“ v radě. Zda se jedná v obou případech o radu královskou, je těžké rozhodnout. V jednom případě je to evidentní, druhé místo připouští též výklad synedrion = shromáždění, čili je to shromáždění Makedonů nebo králových přátel - rady? 

Jsme oprávněni klást rovnítko mezi Polybiovo synedrion a Liviovo consilium? (91) Máme předpokládat rovnoprávné účastenství filoi krále na zemském sněmu? Kdo ale byli tito přátelé a jaké bylo jejich postavení ve státě?

Na to dnes neodpovíme, snad je třeba hledat ono nápisné koinon Makedonón zde, mezi filoi krále a synedriem s předpokladem, že se jedná o neoficiální organisaci, která spojovala pouze osoby soukromé, u nichž musíme předpokládat pro jejich vysoké postavení též značný vliv na chod celého státního aparátu. Toto koinon zřejmě nebude Liviovým commune concilium gentis, z jehož existence měl římský senát obavy, ani to není kultovní koinon doby císařské, jak jsme ukázali. 

Ovšem concilium gentis může být vztahováno na synedrion (koina?). L. Aemilius Paullus mohl mít na zřeteli synedrion (srov. senatores, quos synedros vocant), ale nezřizoval on právě nové státy na základě uspořádání římského státu? 

Myslím,že byly vyčerpány všechny možnosti: dokladů pro jednu nebo druhou v pramenech není. Otázka, jaký je vztah mezi pojmy commune concilium gentis, synedrion a koinon Makedonón mi zůstává nezodpovězenou. 

Prokleté merides

Vraťme se k merides. Bylo již řečeno, že každý ze čtyř nových makedonských států dostal jako svůj nejvyšší správní orgán synedrion-concilium. Nejasné je, zda se jednalo o synedrion federálního státu, jak se domnívá Larsen, nebo to byl stát territoriální, jak se domnívá Frank (92). 

To, že Aemilia poslouchalo po deseti poslech z každé „obce“, nemusí být ještě znakem federálního uspořádání příštích států (93). Aemilius Paullus chtěl seznámit všechny Makedony s novými poměry v jejich zemi. Federální uspořádání můžeme předpokládat u státních útvarů s nižším stupněm centralisace, tedy u opaku Makedonie. Po zrušení královské moci přejaly nové instituce tutéž funkci. 

Království nebylo federací Makedonů, republiky rovněž ne. Království bylo národním státem, republiky územními státy rozděleného národa. Ani to, že nejvyšší úředník se nazýval archégos (94), není dokladem pro federální uspořádání merides.: stačí si uvědomit, v kolika významech existuje např. slovo stratégos v hellénistickém světě. Jiných přímých dokladů pro svou věc Larsen nepodává (95). 

Dalším problémem je otázka úředníků a zákonů, jimiž se řídili (96). Úředníci byli voleni na jeden rok a poněvadž nemáme dalších zpráv o tom, kým byli voleni, je tu nová nejasnost. Larsen se domnívá, že federální úředníci nemuseli být voleni nějakým primárním sněmem, jak předpokládal Frank, ale mohli být voleni samotným „federálním“ shromážděním (97). 

Tento předpoklad by odpovídal celkovému uspořádání každé meris kolem svého administrativního centra: veškerý politický život se musel dít právě tam a nesmíme zapomenout na velmi důležitou okolnost, která nutně zbavuje novou Makedonii zdání svobodného, demokratického státu, že totiž obavou Římanů, jak bývá v takových situacích, byl orgán, k němuž by měl přístup širší okruh občanů, neřku-li každý. 

Vydané proskripční listiny, strach senátorů z concilia, ubi vulgi adsentator…, po deseti předácích z každé „obce“, to jsou doklady pro snahu Římanů dosadit do nových států instituce a lidi jim oddané. Z toho důvodu se mi zdá být Feyelův a Frankův předpoklad primárních elektorálních sněmů pro volbu synedrů a úředníků jako méně ravděpodobný a Larsenovo soustředění všech politických funkcí do rukou synedria jako spíše přijatelné (98). 

Nesmíme též opomenout osobu filhelléna Aemilia Paulla, který zřejmě mluvil o Hellénech, když měl na mysli Řím: úředníci sice byli voleni každoročně, ale senátoři-synedři nikoli. Co patří do okruhu této záležitosti, necháváme stranou (99). 

Již jsme vyložili ona ustanovení, která se týkala obranných záležitostí nových států (100). Právo držet ve zbrani vojenské posádky dostaly jen merides hraničící s barbarskými národy. Makedonie III. zůstala bez vojenské ochrany. Tuto podmínku spolu s faktem, že nové státy musely odvádět poplatek Římu, zřejmě jménem celé Makedonie (101), můžeme vyložit jako další doklad toho, že Římané nepřemáhali krále, ale národy. Řím si zajistil závislost národa rozděleného do čtyř státních útvarů jednak formálně, a to tributem, jednak zcela prakticky povolením pouze určitého množství vojáků, v jednom případě úplným zákazem (102). Srov. ovšem též římské a makedonské zkušenosti s omezením armádních počtů po míru s Filippem V. roku 197. 

Na Makedonce bylo nahlíženo jako na politicky rozdělený národ, jehož pospolitosti se nedalo zabránit žádnými vnějšími znaky (odtud naše nedorozumění z Livia a Polybia). Vývoj merides v letech 167-148 dosvědčuje, že tkaové rozdělení nemělo naději na přežití.

Nefunkční systém

Dvacetiletí existence merides, makedonských republik, se vyznačovalo soustavnými vnitřními nepokoji, o nichž máme zprávy jen zlomkovité. Filobasileoi Makedones nemohli uvyknout novému řádu nikoli pro ztrátu svých králů, ale pro ztrátu své národní svobody a především proto, že zbytek samostatnosti byl svěřen do rukou kolaborantských klik, za které musíme označit synedry jednotlivých merides. Šlo zřejmě o nové a neschopné lidi, neboť všichni ostatní byli deportováni di Itálie. 

O jakém druhu vnitřních nepokojů náš jediný zpravodaj o tomto období, Polybios, mluví, je nejasné. S velkou dávkou pravděpodobnosti je označíme za vnitřní rozpory politických skupin, v Makedonii se děly podobné události jako v celém Řecku po roce 167, a na mysli máme též sociální rozpory, které se s postupem let zvětšovaly a velkou roli hrály v hnutí Andriska. 

První zmínka o nepokojích v Makedonii je niž z roku 164/3 (103). Od Polybia se pouze dozvídáme, že jedním z úkolů vyslanců poslaných senátem do Syrie, bylo dohlédnout na situaci v Makedonii, protože „synebaine gar tús Makedonas aétheis ontas démokratikés kai synedriakés políteiás stasiadzein pros hautús“ (104). 

Byly to konflikty mezi jednotlivými republikami, nebo uvnitř některých z nich? Podle předpokladu, který jsme výše předložili, šlo o rozpory celomakedonské, bez územního omezení. 

Druhá zpráva, z roku 162, říká, že jakýsi Damasippos, který pobil synedry na Faku, srov. zde výše), se dal najmout jako žoldnéř do vojska Ptolemaia VIII. (105). Zda tato událost následovala římskou arbitráž, jak se domnívá Niese, nebo zda je to ono Polybiovo „stasiadzein pros hautús“, nelze rozhodnout. Jen to je zřejmé, že zavraždění senátorů Třetí meridy byla jednou z episod ostrého boje o politickou orientaci země.

Situace byla pro Římany a jejich přívržence neudržitelná a z roku 158/7 máme zprávu, že byly znovu otevřeny makedonské doly (106). Známy jsou ražby Makedonie I., II., IV., ražba III. meridy není doložena. V souvislosti s tak zásadním ústupkem mohou být očekávány další, ale o těch zpráv nemáme (107). 

Makedonie se neuklidnila. Z roku 152 je zpráva o dalších nepokojích (108). Abychom se drželi svého schematu, vidíme za slovem Makedones nikoli jméno celého národa, ale jen úzkou jeho část, a sice ty z nich, kteří měli vůbec možnost něco oznámit do Říma: instituce a jejich úředníky, synedry apod. 

Odpor Makedonů k režimu čtyř částí byl trvalý a nejvíce se projevil v hnutí Andriskově-Pseudofilippově (109). Ponecháme stranou otázky kolem původu posledního makedonského krále, které nejlépe objasňuje Polybios xxxvi, 10. Všimneme si jen dvou údajů z událostí z jeho okolí. Při prvním vpádu do Makedonie z Thrákie porazil „tús Makedonas peran tú Strýmonos“, tedy vojsko První meridy. Při druhém vpádu o tři nebo čtyři měsíce později porazil Makedony „epi tade tú Strýmonos“ a zmocnil se celé země. 

V prvém případ zřejmě porazil oddíly jedné meridy, kdežto ve druhém více nebo dokonce všech. Pro nás tato okolnost znamená, že přece jen došlo k uvolnění podmínek amfipolského diktátu a že jednotlivé merides mezi sebou spolupracovaly, když šlo o větší záležitost. 

Snaha Filippa VI. obnovit království v celé jeho bývalém rozsahu zůstala neuskutečněna. Po počátečních úspěších byl roku 148 poražen praetorem Q. Caeciliem Metellem, který uspořádal makedonii jednou pro vždy. Andriskos nebyl zřejmě žádný revolucionář, ale, jako o něco později Andronikos, využil chaosu v Makedonii pro své cíle. Úspěchy ho svedly k despotii: podle v podobných případech nespolehlivého Polybia mnoho lidí za jeho vlády bylo zabito nebo odešlo do vyhnanství. Diodóros je označuje obratem polloi euporón, což nepotřebuje komentáře (110). 

Metellus v roce 148 musel porazit a zahnat ještě jiného povstalce, jakéhosi Alexandra, který se vydával za syna Perseova, než mohl udělat z Makedonie provincii (111). Prvním diem 148 se začala provinční éra, podle níž byly datovány všechny oficiální dokumenty (112). Makedonie byla opět sloučena v jeden celek, na západě Římané předali k provincii kus Illyrie: měli na zřeteli co nejlepší přístup do provincie, k čemuž sloužila i proslulá via Egnatia z Dyrrhachia do Kypselu při Hebru (113). 

Vnitřní členění Makedonie na čtyři medrides zůstalo zachováno, stejně jako jejich úřady. Se vznikem císařského kultu přibylo koinon Makedonón, které spolu s právem provincie razit vlastní mince při příležitosti zasedání koina zůstalo vnějším projevem makedonské národní sounáležitosti (114). 

Na závěr připojuji, bez komentáře, jeden mnohomluvný nápis z roku 143 z Olympie (115):

DAMÓN NIKANOROS MAKEDÓN APO

THESSALONIKÉS KOINTON KAIKELION

KOINTÚ METELLON STRATÉGON HYPATON

RHÓMAIÓN DII OLYMPIÓI

ARETÉS HENEKEN KAI EUNOIAS HÉS ECHÓN DIATE-

LEI EIS TE AUTON KAI TÉN PATRIDA KAI TÚS

LOIPÚS MAKEDONAS KAI TÚS ALLÚS HELLÉNAS

(pokr.)