439-430

439.

Ol. 85,2

 

Glaukinos či Glaukidos

a. u. c. 315

Agr. Menenius Lanatus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus VI.

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

V Římě byl pro podezření z touhy po královládě zavražděn bohatec Sp. Maelius (viz předešlý rok). Jeho vrahem byl C. Servilius Ahala, velitel jízdy více než osmdesátiletého diktátora L. Quinctia, syna Cincinnatova. Za to se mu dostalo pochvaly senátu a beztrestnost: Maelius patřil do jezdeckého stavu a jeho společenská prestiž ohrožovala senátní aristokraty. Srov. podobný osud roku 384.

 

************************************************************

438.

Ol. 85, 3

 

Theodóros

a. u. c. 316

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách byla zasvěcena Feidiova socha Athény Partheny/Panenské, 11,5 metrů vysoká nejmladší z jeho tří monumentálních Athén na Akropoli. Athéna Promachos/"bojující v čele" byla bronzová socha o devíti metrech výšky a na pětimetrovém mramorovém podstavci, která stála snad od roku 456 mezi Propylajemi a Erechtheiem. Byla upomínkou na vítězství nad Peršany. Vydržela na místě do doby kolem roku 465 n. l., kdy byla odvlečena do Kónstantínopole do circu a zničena byla roku 1203. Druhá bronzová Athéné Lémnié/"z Lémnu" byla zasvěcena kolem roku 450 jako dar athénských klérúchů.

Athéna v Parthenónu měla dřevěnou konstrukci držící bronzové pláty vlastní sochy. Nato byla obložena zlatými pláty o celkové váze 44 talentů kovu, tedy přes 1150 kilogramů zlata, jakási finanční jistota na zlé časy. Přepočteno do tehdejší stříbrné měny, kdy byl kurs obou kovů 1 ku 14, stálo "ošacení" Athény 616 talentů. Viditelné tělesné partie bohyně byly ze slonoviny.

Zlato si troufl sejmout roku 294 Lácharés během obléhání Démétriova, ale musel utéci dříve než ho stačil roztavit. Šat byl bohyni navrácen, ale zřejmě nepřečkal plundrování Athén Sullovými vojáky; literát Pausaniás ve druhém st. n. l. zlatý oděv už neviděl.

 
Na Bosporu Kimmerském skončila t. r. nebo již 440 vláda Archaianakta či Archaianktovců, která trvala od roku 480. Archontem v Pantikapaiu/Apollónii se stal Spartokos I., zakladatel nové dynastie, která se udržela u moci až do roku 108. Spartokos I. vládl do roku 433. • Je možné, že Spartokos z vládnoucího odryského rodu byl vůdcem thráckých žoldnéřů, které si Pantikapajští vydržovali a že zneužil své moci. O převahu v regionu hned vypukla válka s Theodosií, mimo jiné další mílétskou kolonií.

 

Fidenae, latinské město s kolonií Římanů, odpadly na stranu véjského krále Larta Tolumnia. Zabili římské posly a důsledkem byla válka (srov. rok 474 a následující rok).

Tradiční údaj klade do t. r. vznik národa Kampánů, zřejmě synoikismem jejich vesnických sídel (srov. s událostmi roku 432).

 

************************************************************

437.

Ol. 85, 4

 

Euthymédés

a. u. c. 317

M. Geganius Macerinus III. a L. Sergius Fidenas

M. Valerius Lactuca (Lactucinus?) Maxumus a L. Sergius Fidenas II.

Mam. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Výprava athénských námořních sil do Pontu. Velitelem flotily byl Periklés, který připojoval městské státy v Pontu k délskému spolku. Neměl v regionu konkurenci, ale zda s loďstvem dorazil až do Kimmerijského Bosporu, nevíme. Athéňané, vedení Lámachem, pomohli s třinácti loďmi občanům Sinópy vyhnat tyranna Tímésilea či Tímésithea a poslali do Sinópy šest set svých kolonistů. Athéňané posílili též pod vedením Athénoklea hellénskou osadu v Amísu, která se na čas jmenovala pak podle athénského přístavu Peiraieus. 

Téhož roku založili athénští kolonisté vedení Hagnónem, synem Níkiovým a otcem Théramenovým, v Thrákii na místě zvaném Enneaodoi obtékaném Strýmónem znovu osadu Amfipolis (srov. rok 464). Přes řeku vedl k hradbám most, asi nejstarší zmínka o takové stavbě v Evropě.

 

V Athénách byl dokončen Parthenón, stavěný od roku 447. Byla zahájena stavba Propylají (nom. pl.: Propylaia), vstupní brány na Akropoli, které byly dokončeny v roce 432. Ve tvaru malého průchozího dórského chrámu stavbu provedl architekt Mnésiklés.

 

V bitvě před Fidenami porazili Římané Etrusky. Vojenský tribun A. Cornelius Cossus ve vzájemném souboji v bitvě zabil krále Larta Tolumnia a získal jeho zbroj, tzv. spolia opima. Byl to první případ této trofeje po Romulovi roku 751, další se stal až v roce 222. Fidenae byly obsazeny Římany, ale dokázaly se brzy osvobodit (viz roky 435 a 426). Operace patří do druhé véjské války trvající do roku 435 (srov. první roku 483, třetí 426 a čtvrtou 405).

 

************************************************************

436.

Ol. 86, 1

Theopompos z Thessalie

 

Lýsimachos nebo Nausimachos

a. u. c. 318

L. Papirius Crassus I. a M. Cornelius Maluginensis

************************************************************

V Epidamnu, společné kdysi osadě Korkýry a Korinthu, pozdějším Dyrrhachiu, dnešním albánském Dürresu, vypukly násilnosti/stasis. Vyhnaní oligarchové vyhledali pomoc u Illyrů, démokraté v Korkýře, v jedné z métropolí Epidamnu, viz rok 627. Zde však byli odmítnuti, ačkoli Korkýra disponovala flotilou 120 triér, tehdy po Athénách druhou největší v Helladě používanou hlavně pro boj s illyrskými piráty na Jadranu; Korkýřané nebyli vázáni žádnou spojeneckou smlouvou, řídký úkaz mezi hellénskými státy. Občanská válka v Epidamnu dala rozhořet zhoubné celohellénské, tzv. peloponnéské válce (viz další roky): jak pravil Thúkýdidés, byl to největší otřes, jaký Helléni a část barbarů zažila, řeklo by se většina lidí.Illyrové jsou zde poprvé v dějinách jmenováni jako jejich aktivní součást.

 

Téhož roku se v Erchiích, jednom z attických démů, narodil politický myslitel, řečník a sofista Ísokratés. Zemřel ve své vlasti po téměř stu letech roku 338. První vítězství autora staré attické komédie Hermippa z Athén. Z jeho životních dat víme již jen to, že pohnal roku 432 před soud Aspásii Mílétskou.

 

Římané plenili území Etrusků, v zemi mor.

 

************************************************************

435.

Ol. 86, 2

 

Antiochidés nebo Antilochidés

a. u. c. 319

C. Iulius (Iullus?) II. a L. (Proculus?) Verginius Tricostus

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

************************************************************

Epidamňané poslali žádost o pomoc proti oliarchům spolčeným s barbary do Korinthu s tím, že je jediné budou považovat za svou métropoli, viz rok předešlý. Korinthští vyslali nové kolonisty i s vojáky v době, kdy Korkýrští již Epidamnos obléhali, domáhali se návratu exulantů a Illyrové souběžně plenili kraj. Korinthská flotila o sedmdesáti lodích, kterou podpořili Megarští, Epidaurští a další, byla v prostoru Aktia a kerkýrského mysu Leukimmé korkýrským loďstvem o osmdesáti triérách rozhodně poražena. Téhož dne se vzdal i Epidamnos (viz následující rok), Korkýrští popravili všechny zajatce s výjimkou Korinthských, které uvrhli do želez. Válce se říkávalo "korinthská" a trvala do roku 432; srov. ovšem též roky 394sqq. 

 

Básník díthyrambů Filoxenos z Kythér byl ve Spartě zotročen. Stejný osud ho později potkal ještě u Dionýsia I. Zemřel roku 380 v Efesu. První vítězství tragického básníka Iofónta, syna Sofokleova. Později stanul se svým otcem před soudem: obvinil ho z toho, že jako stařec sešlý věkem utrácí rodinné jmění s hetérou Theóridou ze Sikyónu, s níž měl tragik syna Aristóna a Iofón měl obavy o dědictví.

Kolem roku 435 se v Kýréně narodil pozdější Sókratův žák, hédonický filosof a zakladatel kýrenské školy Aristippos (zemřel po roce 366).

 

Také v Římě vypukl mor, přesto Římané v bitvě před Městem proti véjským Etruskům zvítězili: následovalo druhé dobytí Fiden. Ty se ovšem znovu osvobodily (viz rok 437 a 426).

Censoři t. r. C. Furius Pacillus Fusus a M. Geganius Macerinus poprvé úřadovali jen po dobu osmnácti měsíců, viz rok 443. Za nich byl na Martově poli postaven dům, v němž úřad a spojená administrativa vykonávány, villa publica. O jejich konfliktu se senátem viz rok následující.

 

************************************************************

434.

Ol. 86, 3

 

Kratés

a. u. c. 320

C. Iulius Iullus III. a L. (Proc.?) Verginius Tricostus II., nebo dvojice M. Manlius Capitolinus (Vulso?) a Q. Sulpicius Camerinus Praetextatus anebo tribuni militum consulari potestate • na konci úřed. roku následoval Mam. Aemilius Mamercinus dict. II.

************************************************************

Korkýrští bez odporu (viz předešlý rok) plení na Leukadě, která byla ostatně rovněž korinthskou osadu (srov. rok 657). Dórská Korkýra, která do té doby neměla spojenecké smlouvy, přistoupila formálně k délské symmachii Athéňanů, čemuž se v Athénách na sněmu snažili zabránit korinthští poslové (smlouva zněla s ohledem na třicetiletý mír s Peloponnéským spolkem z roku 446 na vzájemnou pomoc při napadení). Válka Korkýry s Korinthem, rovněž dórským, pokračovala a obě strany intensivně zbrojily, korinthský návrh na spojenectví s Athénami athénská rada odmítla.

Protispartská nálada mezi Athéňany dosáhla značné nenávisti, že postihla též jindy spíše pacifisticky laděné literáty. V Eurípidově tragédii Andromaché, která mohla mít premiéru někdy v této době, vložil básník zotročené vdově po Hektorovi do úst na adresu peloponnéské velmoci odpudivá slova: "Všem lidem nejodpornější mezi smrtelníky,/vy obyvatelé Sparty, vy radnice lstí,/ vy vládci falešností, spřadatelé hanebností,/ milující záludnosti a nic upřímného, zato v oklikách o všem/ spekulující, vy v bezpráví prosperujete v Helladě." Hellénský svět zjevně vykolejil. 

 

V Thúriích vypukly hádky mezi občany v otázce původu kolonie: kdo je métropolí Thúrií a kdo jejich zakladatelem (srov. roku 444). Spor lidí, kteří přišli na italský jin z celé Hellady, byl ukončen výrokem z Delf, že zakladatelem města je Apollón: odpověď vyhovovala a byl klid. 

 

V Římě omezil diktátor Mam. Aemilius délku trvání censorského úřadu z pěti let na osmnáct měsíců, neboť se jeho moc překrývala s několika volebními obdobími ostatních úředníků (lex Aemilia de minuenda censura; srov. rok 465, 443 a 435). Novátora ale stačili odstupující censoři potrestat zbavením aktivního volebního práva tím, že ho vyloučili z jeho tribue a nandali mu jako pokutu osminásobek vyměřené daně z majetku.

Pokud jeden z censorů v úřadu zemřel, nebyl na jeho místo volen jiný, ale museli být zvolení jiní dva censoři. Uvedený zákon zároveň censorský úřad zpřístupnil plebejům.

 

************************************************************

433.

Ol. 86, 4

 

Apsendés

a. u. c. 321

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Sthenelaidás. • Spartské epónymní efory známe jmenovitě jen z rozmezí let 433 až 404. Z doby před a po tomto roce se zachovala jejich jména jen ojediněle.

 

Athéňané poslali Korkýrským pomoc, ale jen deset lodí s příkazem nezasahovat do boje s Korinťany; za nimi plulo však dalších dvacet. Velitelem prvního loďstva byl Lakedaimonios, syn Kimóna III., druhého, které dorazilo po bitvě, Glaukón a Andokidés. V bitvě u Sybotských ostrovů porazili Korinťané Korkýrské (vítězná znamení ale postavily na pevnině obě strany, neboť po spatření athénských triér Korinťané odpluli). Byla to do té doby největší námořní bitva, kterou mezi sebou Hellénové vybojovali: 150 korinthských a jejich spojenců (z toho devadesát korinthských) proti 110 lodím. Jména velitelů flotil neznáme. Athéňané pod Lakedaimoniem se bitvy neúčastnili, jen ji pozorovali. Kimónova syna údajně vyslal s tak malou silou do války Periklés, aby ho z nenávisti k otci zesměšnil... Athéňané pak odpluli domů. Korinťané se spojenci cestou domů obsadili Anaktorion, který držívali společně s Korkýrskými, a vyslali do něj své osadníky.

 

Makedonský král Perdikkás II., syn Alexandra Filhelléna, byl stále ještě smluvně athénským spojencem. A to přesto, že Athéňané podporovali jeho bratra Filippa a Perdikkova synovce Derdu, údělné kníže v Elimii, kteří se Perdikkovi postavili na odpor (a předtím s velkou pravděpodobností ze svých údělů vyhnáni a Filippos mohl být dokonce přímým dědicem trůnu po svém otci Alexandrovi I.). Nyní začal Perdikkás II. vyjednávat o nové koalici v Thrákii, ve Spartě i Korinthu, a to protiathénské.

Athéňané rozdmýchali doutnající válečný oheň tím, že vyzvali Poteidajské, jejichž métropolí byl Korinthos, a další původně korinthské osady na Palléně, které však byly všechny v symmachii s Athénami, aby si samy strhly hradby a aby odmítly korinthské epidémiúrgy, tj. kontrolní orgán mateřské obce v dórských státech nad nejvyššími úředníky klérúchie (kolonie). Korinthští rozohnění událostmi kolem Epidamnu a v Thrákii si přáli válku a doporučili hlasovat proti Athéňanům.

Na radu krále Perdikky II. se přestěhovali všichni hellénští obyvatelé Chalkidiky se svými sousedy Bottiaji do Olynthu, ten jediný opevnili, dostali od krále velké území a tak prostřednictvím synoikismu vznikl nový silný státní útvar v regionu, který 85 let později vyvrátí Perdikkův prapotomek Filippos II.

Athénská flotila třiceti lodí s tisícem hoplítů na palubě se pak vypravila proti Perdikkovi. Athéňané umístili do Astaku v Propontidě, člena délského spolku, svou kolonii. 

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Spartokos I., zakladatel dynastie Leukónovců (vládl od roku 438). Nástupci se stali jeho synové Seleukos (?) a Satyros I. Archontský titul zdědil prvorozený syn Seleukos, který vládl se svým bratrem do roku 393. Ve válce proti Theodosii, viz rok 438, nebyli Pantikapajští úspěšní.

 

Skokem do Etny/Aitné si vzal život filosof Empedoklés z Akragantu (narodil se roku 493).

 

V Jerúsalému zemřel Nechemja, místodržitel perského krále a kníže-ethnarchos Židů od roku 445. Faktická moc ve městě zůstala v rukách kněží. Místodržitelství v Šomerónu snad Král udělil dědičně samarské rodině Sanballatů z přesídlenců usazených v Kutě (z bab. Sîn-uballit): Sanballat I. (srov. rok 445), jeho synové Delaja a Šelemíja, syn jednoho z nich Sanballat II., jeho syn Chananíja a jeho syn Sanballat III. (dále viz rok 420 a 333).

 

V Římě se stále šířil mor, přidal se hlad; pod Capitoliem byl stavěn chrám Apollónovi Medikovi/"Léčitelskému", viz rok 431.

 

************************************************************

432.

Ol. 87, 1

Sófrón z Amprakie

 

Pýthodóros

a. u. c. 322

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ainésiás

************************************************************

Athénské vojsko pod Kalliou v Makedonii. Korinthští poslali na pomoc proti Athéňanům oddíl dvou tisíc Peloponnésanů, jemuž velel Aristeus (viz pak rok 430). Athéňané z loňského expedičního sboru posilněni o dva tisíce hoplítů dobyli Thermu (za několik měsíců město vrátili po usmíření makedonskému králi, viz následující rok), oblehli Perdikku II. v jeho sídelním městě Pydně a brzy ho donutili vrátit se mezi athénské spojence (viz k tomu předcházející rok). Jakmile však Athéňané přes Beroiu posilněni jízdou vedenou Perdikkovým bratrem Filippem a jistým Pausaniem (identický s pozdějším králem, viz rok 399?) odešli na Chalkidiku, postavil se král znovu na stranu Poteidaie a Korinthu.

V bitvě u Olynthu Athénští na Palléně koalici v květnu porazili, ale jejich stratégos a slavný mírotvorce a boháč Kalliás (o identitě ale viz index) byl mezi sto padesáti padlými Athéňany; ztráty poteidajské koalice byly dvojnásobné (srov. rok 449). Poražení i s Korinťany se uchýlili za hradby Poteidaie a Athéňané ihned zahájili její obléhání, které trvalo až do roku 430 nebo dokonce 429. Nástupcem Kalliovým ve velení se stal Formión. 

V Athénách bylo na radu Perikleovu rozhodnuto o zákazu vplouvání megarských lodí do všech přístavů athénské symmachie. Na sněmu Athéňanům namaloval obraz naprosté ekonomické převahy nad nepřítelem, dal jim jistotu a v podstatě je zavlekl do panhellénské války. • Megarské pséfisma/to Megarikon pséfisma, usnesení lidu o Megarách, je prvním historickým případem použití hospodářského embarga v Evropě a manifestovalo vůli Athéňanů po válce.

Megarští byli spojenci Korinthských (k tomu srov. roky 435, ale i 460 a 446). Na jejich popud byla do Sparty svolána konference Peloponnéského spolku. Lakedaimonští snadno usoudili, že smlouva o příměří z roku 446 n. 445 byla Athéňany porušena, z Delf získali dobrou věštbu s tím, že Apollón stojí tak jako tak na jejich straně a na dalším "summitu" paktu byla odhlasována válka. K finanční situaci Athéňanů po padesáti letech od vyhnání Peršanů z Evropy a na začátku války viz rok 478; prostředky Lakedaimonských neznáme, ale Periklés se o nich vyjádřil pohrdlivě.

Athénský astronom Metón zavedl v Athénách od 13. skiroforiónu/od 16. července roku 432 (skiroforiónem se uzavíral athénský rok 433/432) devátenáctiletý kalendářní cyklus, jímž přesněji skloubil lunární kalendář se solárním. Délku kalendářního roku stanovil na 365 5/19 dnů, do zhruba devatenácti solárních roků se vešlo 235 lunárních měsíců. V roce 330 byl tento cyklus (Metonův velký rok) vylepšen a upřesněn Kallippem Kýzickým (viz tam); mezi Hellény vydržel v užívání do konce starého věku. • Metón roku 415 zachránil svého syna od účasti na sicilské výpravě zapálením vlastního domu a předstíráním šílenství. 

Téhož roku proběhl v Athénách proces proti Perikleovým oblíbencům Feidiovi, Aspásii a Anaxagorovi (udává se též rok 437). Žalobcem byl Hermippos (srov. rok 436), v případě Feidiově Menón. Podle jedné tradice byl sochař Feidiás odsouzen za to, že dal na Parthenónu sochám obličej svůj a Perikleův, a zemřel ve vězení krátce po rozsudku. Menón naopak, jeden z Feidiových pomocníků, byl za své udavačství usnesením sněmu zbaven placení daní...

Ovšem podle jiné tradice se Feidiovi podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii (což ostatně potvrzují archeologické nálezy předmětů z jeho místní sochařské dílny, opatřené majitelovým jménem, když zde tvořil sedící sochu Dia Olympského, jeden ze sedmi divů starého světa). Že to všechno kolem informací z Feidiova procesu je nejasné, věděli již staří.

Město tehdy musel opustit i filosof Anaxagorás (viz rok 428), obviněný z bezbožnosti, a uchýlil se do Lampsaku. Perikleovi se podařilo uprosit soudní sněm pouze v případu Aspásie, obviněné z podobných postojů. Ve všech případech šlo ovšem o útok zřejmě konservativní oposice na athénského démagóga. 

Feidiás, který se narodil krátce o roce 500, byl žákem Hégiovým, který byl rovněž z Athén. Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, autor sochy Héry v Métróu a Nemese v Rhamnúntě, a Alkamenés, jehož rodiště neznáme, mimo jiné tvůrce sochy Afrodíté en képois/A. v zahradách, jejíž římskou kopii známe z provedení z Fréjus, nebo sochy Area, jehož kopií má být Arés Borghese (Alkamenés byl mj. prvním z umělců, který vytvořil trojí podobu Hekaty se spojenými těly).

Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, autor Doryfora nebo sochy Héry v Héraiu u Argu (srov. rok 423). Polykleitos zvítězil v konkursu na sochu Amazonky pro Artemísion v Efesu před Feidiou, Krésilou z Kydónie a Fradmónem z Argu, tehdejší sochařskou elitou. Polykleitův stejnojmenný syn byl rovněž sochařem a navíc architektem: postavil divadlo v Epidauru, které je pro svou dokonalou akustiku slavné dodnes.

 

V zimě se ve Spartě konala konference Spolku Peloponnésanů. Spojenci se usnesli o válce proti athénské symmachii (srov. k tomu o třicetiletém míru z roku 446). Tím přešla válka korinthská (I.), viz rok 435, v celohellénskou "peloponnéskou". Peloponnésané vyslali posly k Sicilanům, Italům a údajně též ke Králi jednat o spojenectví proti Athénám. 

 

V Římě pro snahu plebejů dostat se k úřadu vojenských tribunů vypukly nové rozbroje.

 

************************************************************

431.

Ol. 87, 2

 

Euthýnos I. nebo Euthydémos I.

a. u. c. 323

T. Quinctius Poenus Cincinatus I. a C. nebo Cn. Iulius Mento

A. Postumius Tubertus dict.

ep. eforos ve Spartě Brasidás

************************************************************

Na jaře vypukla „třicetiletá“ peloponnéská válka, která s přestávkou trvala do roku 404. Její první úsek se již ve starověku jmenoval válkou desetiletou neboli Archidámovou a trval do roku 421. • Se začátkem celohellénské války skončilo slavné období athénského padesátiletí/pentékontaetidy, která se vymezuje lety 478 a tímto rokem, resp. rokem 429, kdy zemřel Periklés. Příznivců v Helladě měli více Lakedaimonští než Athéňané, z jejichž područí se hodně států chtělo dostat.

Válčící strany:

Spojenci Lakedaimonských byl vlastně celý Peloponnésos. Ze států na Peloponnésu stály mimo konflikt Argos (srov. rok 454) a konfederace Achájů, kde strany sympathisantů v jednotlivých obcích zvýšily nebezpečí občanských nepokojů a válek.

Mimo Peloponnésos byly spojenci Sparťanů Megary, spolek Boiótů, Lokrové, Fókové, Amprakijští, Leukas a Anaktorion. Materiálově podporovala Sparťany vlastně celá Sicílie a Makedonie, ale psychicky téměř celá Hellada, poněvadž jednotlivé státy buď měly strach z Athéňanů nebo chtěly být od nich osvobozeny.

Spojenci Athéňanů, tzn. součást jejich arché/říše, formálně symmachie/pakt svobodných obcí, byly státy Chios, Lesbos, Samos, v Boiótii Platajští, Messénští v Naupáktu, větší část Akarnánů, Kerkýra, Zakynthos, Kárové na moři, Dórové v Dóridě, všichni Iónové, oblast Helléspontu a thráckého pobřeží, vlastně celé Kyklady mimo Mélos a Théru, a částečně Thessalie.

 

Válečné operace peloponnéské války otevřeli v březnu Thébané, kteří v noci přepadli Plataie. Jednu z bran jim otevřeli zrádci, ale po několika hodinách, když Platajští zjistili, že útočníků, jimž se už vzdali, ve skutečnosti bylo jen tři sta, Thébany dílem pobili, dílem pochytali, unikl málokdo. Zajatce z platajského venkova po smíru s Thébany i s kořistí ze svého území dostali Platajané od Thébanů zpět. Athénská vojenská pomoc dorazila pozdě. 

Na Perikleovu radu přesídlili všichni obyvatelé Attiky do Athén, dobytek byl odveden na Euboiu a okolní ostrovy. Spartský král Archidámos II. se v čele spolkového vojska Peloponnésanů a Boióťanů o šedesáti tisících mužích vypravil proti Athénám. Nejprve bezúspěšně obléhal attickou Oinoé, pak teprve v době, kdy zrálo obilí, tedy asi v červnu, směřoval do nitra Attiky. Uprostřed léta vyplenil Archidámos Eleusínu a okolí až po Athény, ale Athéňané se k bitvě nepostavili. Přes Boiótii se pak král vrátil na Peloponnésos. Lakón byl hostinným přítelem Perikleovým a poněvadž Athéňan věděl, že Archidámos proto nesáhne na jeho pozemky a majetky, což by ovšem bylo Athéňanům podezřelé, zbavil oba problémů jednou ranou: pozemky prodal. - Neobvyklé bylo kromě toho to, že během tažení byl u Megar zabit posel Athénských Anthémokritos. 

3. srpna bylo nad Helladou částečné zatmění slunce v době, kdy se Athéňané naloďovali do války. Jejich flotila pod stratégem Karkinem se stovkou triér a s podporou padesáti lodí Korkýrských plenila pobřeží Lakónie, kde rabovali vojáci v okolí Methóny, ale zahnal je oddíl Brasidův, a Élidy, kde byla Athéňany dobyta Feiá. Když se výsadku postavilo jádro élidské armády, Athéňané se stáhli k lodím. Možná z této doby pochází výrok Brasidův, kousnutého myší, kterou chytil mezi sušenými fíky. Pustil ji se slovy k okolostojícím: "Nic není tak malého, aby nemělo odvahu se bránit útočníkům/Úden hútós míkron estin, ho mé sódzetai tolmón amýnesthai tús epicheirúntás."

Jiná athénská flotila třiceti lodí pod stratégem Kleopompem střežila Euboiu a s úspěchem napadla piráty sídlící mezi Opúntskými Lokry. Jeho výsadek dobyl Thronion a u Alopy porazilo Lokry v bitvě. Z ostrůvku Atalanty před lokerským pobřežím udělal základnu pro operace v regionu. Loďstvo operující na západě dobylo akarnánský Astakos a vyhnalo odtamtud tyranna Euarcha, doplulo na Kefallénii a pak se přes Naupáktos vrátilo domů.

Euarchos v zimě t. r. nebo začátkem roku příštího přemluvil Korinthské, aby mu pomohli dostat se zpět doma k moci. Z Korinthu vyplulo čtyřicet lodí, nějaké žoldnéře najal tyrannos, a brzy byl Euarchos zpátky u vlády v Astaku, obci jinak nevelké.

V létě vyhnali Athéňané Aigíňany z jejich vlasti (srov. rok 457). Tím zanikl stát Aigíňanů v místě, roku 424 zanikl definitivně (viz tam). Ostrov byl osídlen athénskými kolonisty, protože v této době bylo město přeplněno lidmi z celé Attiky. Aigíňané byli Sparťany částečně usídleni v Thyreu (viz dále rok 424).

V létě se stal proxenem v Athénách jistý Nymfodóros z Abdér, syn Pýthův, protože se mu podařilo udobřit krále Odrysů Sitalka I., takto manžela své sestry, syna Térova, s králem Makedonců Perdikkou II., a dohromady oba s Athéňany. • O finančních možnostech Athéňanů, nejbohatšího z hellénských států tehdy, viz v indexu pod zlato a rok 478. Vojensky disponovali z vlastních sil třinácti tisíci hoplíty do pole, šestnáct tisíců drželi ve strážní službě doma a u spojenců, jezdců a jízdních lučištníků měli 1200, pěších lučištníků 1600 a tři sta plavby schopných triér.

V Athénách měla premiéru Eurípidova Médeia. 

 

V Itálii založili osadníci z Tarentu s místními Hérákleiu na řece Síris. • Podle jiné tradice se tak stalo již roku 433, a to opodál roku 540 zničené obce Síris. Původní Síris sloužila jako přístav pro Héráklejské. Hérákleiá byla později stratégem, filosofem, badatelem a vynálezcem Archýtou Tarentským vybrána za sídlo sněmu federace jihoitalských Hellénů namísto Krotónu (srov. roky 390 a násl.).

 

Po dlouhé době se Kartháginci odvážili na Sicílii, ale jen na krátko (srov. roky 480, 474 a pak až rok 410).

 

Římanům vypukla nová válka s Volsky a Aequy. Jejich koalice byla poražena u Tuscula, pak u Algida (či na hoře Algidu, viz následující rok). Diktátor A. Postumius Tubertus dal popravit svého syna, protože neuposlechl rozkaz svého otce.

V Římě byl zasvěcen na Martově poli chrám Apollónovi Medikovi. Stalo se tak jako prvnímu z cizích bohů (srov. ovšem v královském dávnověku kulty etruské a foinícké ve Městě) v dík za ukončení moru v letech 435 a 433 (stavěn od roku 433).

 

************************************************************

430.

Ol. 87, 3

 

Apollodóros I.

a. u. c. 324

L. (C.?) Papirius Crassus II. a L. Iulius Iullus IV.

ep. eforos ve Spartě Ísanór

************************************************************

V létě se Peloponnésané vedeni králem Archidámem II. opět vypravili do Attiky, kterou čtyřicet dní plenili, káceli stromy, ničili, na co přišli. Vynechali pouze oblast Tetrapole na východě země s Marathónem, kde byl údajně poprvé lidmi uctíván Héráklés. Athéňané setrvali za hradbami a plenící jednotky nenapadli.

Athénská flotila naopak ve stejné době plenila okolí Epidauru, Troizény a Halijí a v Lakónii Athéňané dobyli a vyplenili přístav Prasiai. K Poteidaji Athénští vyslali posily vedené Hagnónem; město bylo stále ještě obléháno (viz rok 432). Ve vojsku vypukl mor, který s sebou branci přinesly z Athén, ale obležení města nebylo uvolněno. Hagnón se do Athén vrátil se ztrátami více než čtvrtiny ze čtyř tisíc hoplítů, s nimiž do Thrákie na jaře z města odešel. Mor se projevil též při obléhání Epidauru a Athéňané se odtamtud museli stáhnout. 

V zimě nebo spíše až k jaru následujícího roku se vyhladovělá Poteidaia vzdala (došlo v jejích hradbách i na kanibalimus): občané, jména jejich předáků neznáme, vyjednali s athénskými stratégy právo svobodného odchodu  s jedním oděvem pro muže na sobě, dvěma proženy a s trochou peněz na cestu. Byli přijati na Chalkidice a usadili se po jednotlivých hellénských obcích; Athéňané posléze do vyklizeného města poslali své kolonisty. Obléhání města stálo Athéňany dva tisíce talentů, což byla do té doby summa neslýchaná (čtyři roční členské příspěvky celého délského spolku).

Na podzim se v Athénách zvedla proti Perikleovi všeobecná nespokojenost. Morová nákaza se dostala do Peiraiea přes Egypt z Aithiopie/severního Súdánu v míře dosud v hellénském světě neznámé. Poprvé od roku 443 nebyl zvolen Periklés, jemuž byla válka a mor předhazovány, jedním z devíti stratégů (srov. rok následující). Podle jedné verse byl dokonce za pohromy soudně pokutován osmdesáti talenty (jiná verse je milostivější: padesáti talenty). Dokonce poslali do Sparty vyjednávat o míru, ale byli odmítnuti. Iniciátory akce ani nabídku neznáme. 

V téže roční době napadli Sparťané se sto loďmi s velitelem Knémem Zakynthos, osadu kdysi Achájů, a bez velkého úspěchu ostrov plenili. Pak se stáhli. Aristeus Korinthský doprovázen třemi Sparťany, pověřencem z Tegeje a soukromníkem z neutrálního Argu se vypravili ke Králi, aby ho získali pro válku s Athéňany. V Thrákii byli na přímluvu athénských vyslanců na Sitalkově dvoře jeho synem Sakodem, athénským občanem, zadrženi a vydáni do Athén. Zde byl Aristeus za své činy u Poteidaje (viz rok 432) s dalšími beze soudu popraven a jejich těla bez pohřbu pohozena do rokle jako v případě nejhorších zločinců; Lakedaimonští podobně vraždili athénské kupce a spojence Athéňanů, pokud jim padli někde v přístavech do rukou.

V zimě vyslali Athéňané Formióna k loďstvu o třiceti lodích do Naupáktu; koncem léta v oblasti válčili Ampračané s Amfilochy o Argos. Formión épeirské Ampračany porazil a zotročil a v Argu usadil Amfilochy s Akarnány; viz rok následující. Jiné loďstvo o šesti lodích poslali s velitelem Melésandrem do Kárie a Lykie, aby vybral spojenecké příspěvky a chránil oblast před útoky pirátů z Peloponnésu, viz rok následující.

 

Mezi lety 430 až 425 se narodili Athéňané: sókratik Aischinés ze Sféttu v Attice (zemřel po roku 356 v Athénách) a v dému Ercheia se narodil voják a literát Xenofón, syn Gryllův (zemřel kolem roku 353 v Korinthu).

Před rokem 430 se v Syrákúsách narodil politik a historik Filistos. Roku 406 pomohl k moci Dionýsiovi I., ale roku 386 byl vyhnán z vlasti a teprve roku 366 povolán zpět Dionýsiem II. Roku 356 padl v námořní bitvě.

 

Římané uzavřeli příměří s Aequy (viz dále rok 422) a s Volsky (viz dále rok 423). Následovaly roky sucha, neúrody a podobně jako v Helladě opět morových ran; viz dále rok 426. Římané uvítali, že se zákonem konsulů t. r. zrušila povinnost platit soudem vynesené pokuty v dobytku, ale stanoveným ekvivalentem v librách bronzu, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione, viz rok 454.