439-430

439.

Ol. 85,2

 

Glaukinos či Glaukidos

a. u. c. 315

Agr. Menenius Lanatus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus VI.

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

V Římě byl pro podezření z touhy po královládě, obvinění asi vykonstruované, zavražděn podnikavý bohatec Sp. Maelius Felix (viz předešlý rok). Jeho vrahem byl C. Servilius Ahala, velitel jízdy více než osmdesátiletého diktátora L. Quinctia, syna Cincinnatova. Za to se mu dostalo pochvaly senátu a beztrestnost: Maelius patřil do jezdeckého stavu a jeho společenská prestiž ohrožovala senátní aristokraty. Podle jiné verse se Maelius po výzvě, aby se dostavil k diktátorovi, pokusil o útěk z fora, dostal se však pouze k řeznictví/ergastérion mageirikon, kde se zmocnil bouracího nože/kopis tón kreokopón a bránil se. V boji s přesilou mu kdosi usekl ruku a ležícího nešťastníka ubili jako zvíře/hósper thérion apothnéskei. Diktátor L. Quinctius též odstranil tajně Maeliovy stoupence; vyšetřovány vraždy římských občanů nebyly nikdy. 

Maeliův dům byl rozvalen a parcela zůstala nezastavěna. Na místě domu pod Capitoliem se posléze shromažďovala obětní zvířata; říkalo se mu Aequimaelium. Srov. podobné osudy zastavěných nemovistostí roku 485, 439, 384, 329, 121 a 58.

 

************************************************************

438.

Ol. 85, 3

 

Theodóros

a. u. c. 316

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách byla zasvěcena Feidiova socha Athény Partheny/Panenské, 11,5 metrů vysoká nejmladší z jeho tří monumentálních Athén na Akropoli. Athéna Promachos/"Bojující v čele" byla bronzová socha o devíti metrech výšky a na pětimetrovém mramorovém podstavci, která stála snad od roku 456 mezi Propylajemi a Erechtheiem. Byla upomínkou na vítězství nad Peršany.

Vydržela na místě do doby kolem roku 465 n. l., kdy byla odvlečena do Kónstantínopole do circu a zničena byla roku 1203. Druhá bronzová Athéné Lémnié/"z Lémnu" byla zasvěcena kolem roku 450 jako dar athénských klérúchů.

Athéna v Parthenónu měla dřevěnou konstrukci držící bronzové pláty vlastní sochy. Nato byla obložena zlatými pláty o celkové váze 44 talentů kovu, tedy přes 1150 kilogramů zlata, jakási finanční jistota na zlé časy. Přepočteno do tehdejší stříbrné měny, kdy byl kurs obou kovů 1 ku 14, stálo "ošacení" Athény 616 talentů k tomu náklady na slonovinu, z níž byly viditelné tělesné partie bohyně, a za další materiál a práci nejméně sedm set talentů.

Zlato si troufl sejmout roku 294 Lácharés během obléhání Démétriova, ale musel utéci dříve než ho stačil roztavit. Šat byl bohyni navrácen, ale zřejmě nepřečkal plundrování Athén Sullovými vojáky; literát Pausaniás ve druhém st. n. l. zlatý oděv už neviděl. Osud sochy není blíže znám. Snad někdy po roce 429 n. l. byla Athéna z akropole odvlečena (?) a její chrám přeměněn v kostel křesťanské panny Marie.

Podle dílčí zprávy dozorců stavby sochy/epistatai zachované nápisně bylo pro Feidiovo chrýselefantinové dílo nakoupeno zlato o váze šesti talentů, 1618 drachem a jednoho obolu v ceně 87 talentů, 4652 drachem a pěti obolů, slonoviny za dva talenty a 743 drachmy etc.

Snad roku 434 se Athéňané usnesli o splacení dluhů, které měli u ostatních bozích kromě Athény: jejích tři tisíce talentů, které si od ní půjčili, již vrátili. Peníze bohů vrátí z toho, co spravují hellénotamiové, tzn. spolkové peníze, a co zbude, použijí Athéňané v loděnicích a na hradební práce. O jakou částku s desetiprocentním úrokem z ní/ek tés dekatés šlo, usnesení, kterému se moderně podle navrhovatele říká Kalliovo, na poškozené stéle dochováno nemá.

Precisnímu vedení financí v Athénách odpovídá dochovaný epigrafický materiál. Zpráva finančních úředníků vyčísluje výpůjčky státu ve čtyřletí 426 až 422 od chrámových pokladnic a s nim i spojené úroky. Se zahrnutím předcházejících závazků si během jedenácti roků Athéňané od svých bohů vypůjčili c. 5999 talentů a 4900 drachem s úroky mezi jedním až šesti procenty ročně. Účetní záznam bohužel neobsahuje údaj o tom, k čemu byly položky určeny.  

T. r. se Athéňané usnesli zahrnout Karpathské a Eteokartpathie mezi dobroděje svého státu za to, že darovali Athéninu chrámu cypřiš/tén kyraritton epi ton neón tés Athénaiás, který pocházel z pozemků Apollónova chrámu na ostrově. Obec Eteokarpathiů, podle všeho předhellénské populace, uznali za autonomní a v jakémsi domácím ostrovním ozbrojeném sporu se postavili na jejich stranu. Nepřátelé měli vyklidit jakousi lokalitu a pomoci Eteokarpathiům měli athénští spojenci z Kóu, Knidu a Rhodu. Eteokarpathiové patřili mezi nejchudší členy délského spolku se spolkovým příspěvkem šestnáct drachem a čtyři oboly (minimum bylo poloviční). 

 
Na Bosporu Kimmerském skončila t. r. nebo již 440 vláda Archaianakta či Archaianktovců, která trvala od roku 480. Archontem v Pantikapaiu/Apollónii se stal Spartokos I., zakladatel nové dynastie, která se udržela u moci až do roku 108. Spartokos I. vládl do roku 433. • Je možné, že Spartokos z vládnoucího odryského rodu byl vůdcem thráckých žoldnéřů, které si Pantikapajští vydržovali a že zneužil své moci. O převahu v regionu hned vypukla válka s Theodosií, mimo jiné další mílétskou kolonií.

 

Fidenae, latinské město s kolonií Římanů, odpadly od spojenectví s Římem na stranu véjského krále Larta Tolumnia. Na králův příkaz zabili římské posly a důsledkem byla válka s Tusky (srov. rok 474 a následující rok). Sochy vyslanců Tulla Cloelia, L. Roscia, Sp. Nautia a C. Fulcinia stávaly na Foru u roster vedle tří soch Sibylly a Furia Camilla, k tomu sochy dvou obětí královny Teuty, viz rok 229 a konsulára Cn. Octavia, viz rok 163.

Sochu zde měla též jako jediná z žen vestálka Gaia Taracia alias Fufetia za to, že věnovala lidu pozemek u Tiberu, okolnosti neznáme (pravděpodobně pozdější campus Mártius, Martova pole). 

Tradiční údaj klade do t. r. vznik národa Kampánů, zřejmě synoikismem jejich vesnických sídel (srov. s událostmi roku 432).

 

************************************************************

437.

Ol. 85, 4

 

Euthymédés

a. u. c. 317

M. Geganius Macerinus III. a L. Sergius Fidenas

M. Valerius Lactuca (Lactucinus?) Maxumus a L. Sergius Fidenas II.

Mam. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Výprava athénských námořních sil do Pontu. Velitelem flotily byl Periklés, který připojoval městské státy v Pontu k délskému spolku. Neměl v regionu konkurenci, ale zda s loďstvem dorazil až do Kimmerijského Bosporu, nevíme. Athéňané, vedení Lámachem, pomohli s třinácti loďmi občanům Sinópy vyhnat tyranna Tímésilea či Tímésithea a poslali do Sinópy šest set svých kolonistů.

Athéňané posílili též pod vedením Athénoklea hellénskou osadu v Amísu, která se na čas jmenovala pak podle athénského přístavu Peiraieus.

Možná, že do téže doby patří protioligarchický puč v Hérákleji Pontské jistého Eurytióna, chlapíka odsouzeného předtím po právu za cizoložství, a nastolení režimu démokratického.  

Téhož roku založili athénští kolonisté vedení Hagnónem, synem Níkiovým a otcem Théramenovým, v Thrákii na místě zvaném Enneaodoi obtékaném Strýmónem znovu osadu Amfipolis (srov. rok 464). Přes řeku vedl k hradbám most, asi nejstarší zmínka o takové stavbě v Evropě.

 

V Athénách byl dokončen Parthenón, stavěný od roku 447 a za zhruba pět set talentů stříbra. Byla zahájena stavba Propylají (nom. pl.: Propylaia), vstupní brány na Akropoli, která byla dokončena v roce 432. Ve tvaru malého průchozího dórského chrámu stavbu provedl architekt-stavitel/architektón Mnésiklés. Na údržbu a opravy Akropole vyčlenili Athéňané deset talentů ročně. 

Za Euthymédova archonátu bylo zrušeno censurní opatření blíže neznámého rozsahu pro autory komédií/kómikoi poiétai, zavedené roku 440. 

 

V bitvě na řece Anionu porazil konsul M. Geganius se značnými ztrátami Tolumniovy Tusky. Dalším vedení války byl pověřen diktátor Mam. Aemilius, který s římskou armádou narazil na ležení nepřátel před Fidenami. Zde Římané porazili Etrusky posílené Falisky. Vojenský tribun, nyní v roli velitele jízdy/magister equitum, A. Cornelius Cossus ve vzájemném souboji v bitvě zabil krále Larta Tolumnia a získal jeho zbroj/spolia opima, kterou zasvětil Iovovi Feretriovi (událost se mohl odehrát až roku 426, viz tam).

Byl to první případ této trofeje po Romulovi roku 751, další se stal až v roce 222. Fidenae byly obsazeny Římany, ale dokázaly se velmi brzy osvobodit (viz roky 435 a 426). Operace patří do druhé véjské války trvající do roku 435 (srov. první roku 483, třetí 426 a čtvrtou 405).

 

************************************************************

436.

Ol. 86, 1

Theopompos z Thessalie

 

Lýsimachos nebo Nausimachos

a. u. c. 318

L. Papirius Crassus I. a M. Cornelius Maluginensis

************************************************************

V Epidamnu, společné kdysi osadě Korkýry a Korinthu, pozdějším Dyrrhachiu, dnešním albánském Dürresu, vypukly násilnosti/stasis. Vyhnaní oligarchové vyhledali pomoc u Illyrů, démokraté v Korkýře, v jedné z métropolí Epidamnu, viz rok 627. Zde však byli odmítnuti, ačkoli Korkýra disponovala flotilou 120 triér, tehdy po Athénách druhou největší v Helladě používanou hlavně pro boj s illyrskými piráty na Jadranu; Korkýřané nebyli vázáni žádnou spojeneckou smlouvou, řídký úkaz mezi hellénskými státy. 

Občanská válka v Epidamnu dala rozhořet zhoubné celohellénské, tzv. peloponnéské válce (viz další roky): jak pravil Thúkýdidés, byl to největší otřes, jaký Helléni a část barbarů zažila, řeklo by se většina lidí.

Illyrové jsou zde poprvé v dějinách jmenováni jako jejich aktivní součást. Podle jedné verse podávané Aristotelem stál za epidamnskou revolucí osobní spor: jistý muž slíbil svou dceru mladíkovi, jehož otec se brzy stal archontem. V úřadu pokutoval zeťova otce, za co, nevíme, toho to rozčílilo, spikl se s částí Epidamňanů, kteří neměli plná občanská práva a provedli puč. Jak to v obou rodinách dopadlo, také nevíme. 

 

Téhož roku se v Erchiích, jednom z attických démů, narodil politický myslitel, logograf a sofista Isokratés. Zemřel ve své vlasti po téměř stu letech života roku 338. Jeho otec Theodóros měl výrobnu fléten a dopřál synům, viz jejich jména v indexu s. v., nejlepší vzdělání. Isokratés měl slabý hlas a nejisté vystupování, churavěl a ve vlastní věci složil pouze jednu řeč, fiktivní (roku 354, když mu 82, viz zde níže). Otevřel školu na Chiu, v Athénách měl více než sto žáků. Vydělával, jeho školné bylo vysoké.

Psal řeči všeho druhu, též protreptika, ethické návody soukromníkům i králům: Níkoklés Kyperský mu za jedinou takovou řeč, kterou rhétór složil a k němu přednesl, vyplatil dvacet talentů, pochvalné enkómion napsal též po smrti Níkokleova otce Euagory, srov. rok 374 (správná hlava království by měla být něčím jako korunovaný superman: čestný, vzdělaný, zdatný hospodář a ovšemže bohatý, nikoli však okázale).

Isokratés měl visi sjednocování Hellénů pod některým ze silných monarchů, ale s nimi nikdy neuspěl, až se po Chairóneji utrápil, viz roky 380, 344, 339 a 338. Isokratés se za mlada neoženil, žil dlouho s hetairou Lágiskou, s níž měl dcerku, která zemřela ve dvanácti letech. Ve stáří se oženil s Pláthanou, vdovou po rhétorovi Hippiovi se třemi syny; nejmladšího z nich Afarea adoptoval. Stal se z něho rovněž logograf a autor nejméně šesti dramat (činný v letech 369-342).

Roku 354 vydal zdlouhavou fiktivní soudní řeč, vlastně pamflet, obhajobu před obviněním, že kazí mládež (po sókratovském vzoru) a že ze své sofistiky bohatne (Antidosis/Výměna majetku). Mnohem dříve předtím (c. 390) ovšem složil esej Kata tón sofistón/Proti sofistům, aby jim vytkl, že za málo peněz pletou žákům hlavu ilusí, že se dozvědí, jak jednat a vystupovat.  

Starším vrstevníkem Isokratovým byl Athéňan Polykratés. Pro nějaké neštěstí odešel z vlasti a živil se jako sofista a logograf na Kypru, žil též na dvoře Iásona Ferského. Bývá považován za autora řeči proti Sókratovi roku 399 a ze zachovaných textů lze usuzovat, že byl Isokratovým soupeřem (odlišně pojatá enkómia na Helenu a Búseirida/Búsirida).

První vítězství autora staré attické komédie Hermippa z Athén. Z jeho životních dat víme již jen to, že pohnal roku 432 před soud Aspásii Mílétskou; viz o něm v indexu s. v. komédie.

 

Římané plenili území Etrusků, v zemi, která se několikrát otřásla, opět řádil mor. Srov. morovou ránu v části Hellady, nicméně její rozsah ve Středomoří popsán zachovanými prameny není. 

 

************************************************************

435.

Ol. 86, 2

 

Antiochidés nebo Antilochidés

a. u. c. 319

C. Iulius (Iullus?) II. a L. (Proculus?) Verginius Tricostus

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

************************************************************

Epidamňané poslali žádost o pomoc proti oligarchům spolčeným s barbary do Korinthu s tím, že je jediné budou považovat za svou métropoli, viz rok předešlý. Korinthští vyslali nové kolonisty i s vojáky v době, kdy Korkýrští již Epidamnos obléhali, domáhali se návratu exulantů a Illyrové souběžně plenili kraj.

Korinthská flotila o sedmdesáti lodích, kterou podpořili Megarští, Epidaurští a další, byla v prostoru Aktia a kerkýrského mysu Leukimmé korkýrským loďstvem o osmdesáti triérách rozhodně poražena. Téhož dne se vzdal i Epidamnos (viz následující rok), Korkýrští popravili všechny zajatce s výjimkou Korinthských, které uvrhli do želez. Válce se říkávalo "korinthská" a trvala do roku 432; srov. ovšem též roky 394sqq. 

 

Básník díthyrambů Filoxenos z Kythér narozený kolem t. r. byl asi roku 424 při vzetí ostrova Athéňany, srov. tam, zotročen. Stejný osud ho později potkal ještě u Dionýsia I., viz rok 388. Zemřel roku 380 v Efesu; o jeho životě viz roku 388 a 380 a v indexu s. v. lyrika. 

První vítězství tragického básníka Iofónta, syna Sofokleova, autora padesáti dramat. Později stanul se svým otcem před soudem: obvinil ho z toho, že jako stařec sešlý věkem utrácí rodinné jmění s hetérou Theóridou ze Sikyónu, s níž měl tragik syna Aristóna a Iofón měl obavy o dědictví.

Kolem roku 435 se v Kýréně narodil Sókratův žák, hédonický filosof a zakladatel kýrenské školy Aristippos (zemřel po roce 366). Z jeho životních dat je známo pramálo: nabízel peníze Sókratovi za to, aby směl naslouchat jeho přednáškám, což Athéňan odmítl. Sám později jako první ze sókratiků peníze bral. Miloval nákladný životní styl, mimo jiné byl partnerem Láidy Korinthské, čímž si znepřátelil řadu svých vrstevníků, srov. rok 398. S nestydatou upřímností si dokázal říkat o peníze, a dostával je. Hodně cestoval a na čas byl zajatcem jinak neznámého satrapy Artaferna (které satrapie, nevíme).

Zda-li se někde nějak zapletl s politikou a proč odešel z Kýrény, nevíme. Vlastního syna zapudil, žačkou mu byla mimo jiné dcera Arété, která se stala učitelkou otcovy filosofie svému stejnojmennému synovi přezdívanému Métrodidaktos/"Vyučený matkou". O Aristippovi a jeho škole viz v indexu s. v. školy (2).  

 

V Římě se držel mor, viz rok předešlý, přesto Římané v bitvě před Městem proti véjským Etruskům a Faliskům zvítězili: následovalo druhé dobytí Fiden. Ty se ovšem znovu osvobodily (viz rok 437 a 426). Na etruské frontě panoval několik let klid, viz dále rok 426. 

Censoři t. r. C. Furius Pacillus Fusus a M. Geganius Macerinus poprvé úřadovali jen po dobu osmnácti měsíců, viz rok 443; k jakým dospěli údajům, nevíme. Za nich byl na Martově poli postaven dům, v němž úřad a spojená administrativa vykonávány, villa publica. O jejich konfliktu se senátem viz rok následující.

 

************************************************************

434.

Ol. 86, 3

 

Kratés

a. u. c. 320

C. Iulius Iullus III. a L. (Proc.?) Verginius Tricostus II., nebo dvojice M. Manlius Capitolinus (Vulso?) a Q. Sulpicius Camerinus Praetextatus anebo tribuni militum consulari potestate • na konci úřed. roku následoval Mam. Aemilius Mamercinus dict. II.

************************************************************

Korkýrští bez odporu (viz předešlý rok) plenili na Leukadě, která byla ostatně rovněž korinthskou osadu (srov. rok 657). Dórská Korkýra, která do té doby neměla spojenecké smlouvy s žádnou z hellénských mocností, přistoupila na pakt o vzájemné pomoci při obraně/epimachii s Athéňany, čemuž se v Athénách na sněmu snažili zabránit korinthští poslové (smlouva zněla s ohledem na třicetiletý mír Athéňanů s Peloponnéským spolkem z roku 446 na vzájemnou pomoc při napadení, nikoli na plné členství v délském paktu/symmachii).

Válka Korkýry s Korinthem, rovněž dórským, pokračovala a obě strany intensivně zbrojily, korinthský návrh na spojenectví s Athénami athénská rada odmítla. Po smlouvě s Korkýrou uzavřeli, resp. obnovili Athéňané následujícího roku symmachii s vyslanci jihoitalského Rhégia a sicilských Leontín (smlouvy na fragmentární stéle v úvodní části textu zachovány). Návrhy na uzavření obou paktů podával Kalliás. 

Protispartská nálada mezi Athéňany dosáhla značné nenávisti, že postihla též jindy spíše pacifisticky laděné literáty. V Eurípidově tragédii Andromaché, která mohla mít premiéru někdy v této době, vložil básník zotročené vdově po Hektorovi do úst na adresu peloponnéské velmoci odpudivá slova: "Všem lidem nejodpornější mezi smrtelníky,/vy obyvatelé Sparty, vy radnice lstí,/ vy vládci falešností, spřadatelé hanebností,/ milující záludnosti a nic upřímného, zato v oklikách o všem/ spekulující, vy v bezpráví prosperujete v Helladě." Hellénský svět zjevně vykolejil. 

 

V Thúriích vypukly hádky mezi občany v otázce původu kolonie: kdo je métropolí Thúrií a kdo jejich zakladatelem (srov. roku 444). Spor lidí, kteří přišli na italský jin z celé Hellady, byl ukončen výrokem z Delf, že zakladatelem města je Apollón: odpověď vyhovovala a byl klid. 

 

V Římě omezil diktátor Mam. Aemilius délku trvání censorského úřadu z pěti let na osmnáct měsíců, neboť se jeho moc překrývala s několika volebními obdobími ostatních úředníků (lex Aemilia de minuenda censura; srov. rok 578, 465, 443 a 435). Novátora ale stačili odstupující censoři potrestat zbavením aktivního volebního práva tím, že ho vyloučili z jeho tribue a nandali mu jako pokutu osminásobek vyměřené daně z majetku.

Pokud jeden z censorů v úřadu zemřel, nebyl na jeho místo volen jiný, ale museli být zvolení jiní dva censoři. Uvedený zákon zároveň censorský úřad zpřístupnil plebejům.

 

************************************************************

433.

Ol. 86, 4

 

Apseudés

a. u. c. 321

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Sthenelaidás. • Spartské epónymní efory známe jmenovitě jen z rozmezí let 433 až 404. Z doby před a po tomto roce se zachovala jejich jména jen ojediněle.

 

Athéňané poslali Korkýrským pomoc, ale jen deset lodí, s příkazem nezasahovat do boje s Korinťany; za nimi plulo však dalších dvacet. Velitelem prvního loďstva byl se dvěma dalšími Lakedaimonios, syn Kimóna III., druhého, které dorazilo po bitvě, Glaukón a Andokidés, syn Leógorův, vyhlášeného milovníka luxusu, chovatele koní a bažantů, srov. rok 415; podle dochovaného nápisu na kameni však druhé flotile veleli Glaukón, [Metagenés?] a Drakontidés. V bitvě u Sybotských ostrovů porazili Korinťané Korkýrské (vítězná znamení ale postavily na pevnině obě strany, neboť po spatření athénských triér Korinťané odpluli).

Byla to do té doby největší námořní bitva, kterou mezi sebou Hellénové vybojovali: 150 korinthských a jejich spojenců (z toho devadesát korinthských) proti 110 lodím. Jména velitelů flotil neznáme. Athéňané pod Lakedaimoniem se bitvy neúčastnili, jen ji pozorovali. Kimónova syna údajně vyslal s tak malou silou do války Periklés, aby ho z nenávisti k otci zesměšnil... Athéňané pak odpluli domů. Korinťané se spojenci cestou domů obsadili Anaktorion, který držívali společně s Korkýrskými, a vyslali do něj své osadníky.

 

Makedonský král Perdikkás II., syn Alexandra Filhelléna, byl stále ještě smluvně athénským spojencem. A to přesto, že Athéňané podporovali jeho bratra Filippa a Perdikkova synovce Derdu, údělné kníže v Elimii, kteří se Perdikkovi postavili (a předtím s velkou pravděpodobností ze svých údělů vyhnáni a Filippos mohl být dokonce přímým dědicem trůnu po svém otci Alexandrovi I.). Nyní začal Perdikkás II. vyjednávat o nové koalici v Thrákii, ve Spartě i Korinthu, a to protiathénské.

Athéňané rozdmýchali doutnající válečný oheň tím, že vyzvali Poteidajské, jejichž métropolí byl Korinthos, a další původně korinthské osady na Palléně, které však byly všechny v symmachii s Athénami, aby si samy strhly hradby a aby odmítly korinthské epidémiúrgy, tj. kontrolní orgán mateřské obce v dórských státech nad nejvyššími úředníky klérúchie (kolonie). Korinthští rozohnění událostmi kolem Epidamnu a v Thrákii si přáli válku a doporučili hlasovat proti Athéňanům.

Na radu krále Perdikky II. se přestěhovali všichni hellénští obyvatelé Chalkidiky se svými sousedy Bottiaji do Olynthu, ten jediný opevnili, dostali od krále velké území a tak prostřednictvím synoikismu vznikl nový silný státní útvar v regionu, který 85 let později vyvrátí Perdikkův prapotomek Filippos II.

Athénská flotila třiceti lodí s tisícem hoplítů na palubě se pak vypravila proti Perdikkovi. Athéňané umístili do Astaku v Propontidě, člena délského spolku, svou kolonii. 

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Spartokos I., zakladatel dynastie Leukónovců (vládl od roku 438). Nástupci se stali jeho synové Seleukos (?) a Satyros I. Archontský titul zdědil prvorozený syn Seleukos, který vládl se svým bratrem do roku 393. Ve válce proti Theodosii, viz rok 438, nebyli Pantikapajští úspěšní.

 

Skokem do Etny/Aitné si prý vzal život dlouhovlasý filosof Empedoklés z Akragantu (narodil se roku 493). Pochybováno o této události bylo již ve starém věku a o jeho konci kolovalo několik versí. Snad po válce Syrákúských s Akragantem roku 446, viz, odešel filosof do Thúrií, viz rok 444, návrat mu znemožnily rodiny politických oponentů a zřejmě v rámci aristokratické řevnivosti vyhnán z vlasti odešel na Peloponnésos a tam zemřel. Jiné podání nevylučující první říkalo, na cestě do Messány spadl s vozu, zlomil si pravou stehenní kost a v důsledku zemřel, podle další verse skočil do moře. Dodnes populární je podání s vulkánem, logičtější je ta politická. 

 

V Jerúsalému zemřel Nchemjá/Nechemjá, místodržitel perského krále a kníže-ethnarchos Židů/násí od roku 445. Faktická moc ve městě zůstala v rukách kněží. Místodržitelství v Šomrónu snad Král udělil dědičně samarské rodině Sanballatů z přesídlenců usazených v Kutě (jméno z bab. Sîn-uballit/"Sîn-(mi) dal život"): Sanballat I./řec. Sanaballetés (srov. rok 445), jeho synové Delajá/Delajáhú a Šelemjá/Šlemjáhú, syn jednoho z nich Sanballat II., jeho syn Chananíja a jeho syn Sanballat III. (viz o něm roku 445 a 333).

 

V Římě stále řádil mor, přidal se hlad; nákupy obilí v okolních zemích potravinovou nouzi zahnaly. Pod Capitoliem byl stavěn chrám Apollónovi Medikovi/"Léčitelskému", viz rok 431.

 

************************************************************

432.

Ol. 87, 1

Sófrón z Amprakie

 

Pýthodóros

a. u. c. 322

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ainésiás

************************************************************

Athénské vojsko pod Kalliou v Makedonii. Korinthští poslali na pomoc proti Athéňanům oddíl dvou tisíc Peloponnésanů, jemuž velel Aristeus (viz pak rok 430). Athéňané z loňského expedičního sboru posilněni o dva tisíce hoplítů dobyli Thermu (za několik měsíců město vrátili po usmíření makedonskému králi, viz následující rok), oblehli Perdikku II. v jeho sídelním městě Pydně a brzy ho donutili vrátit se mezi athénské spojence (viz k tomu předcházející rok).

Jakmile však Athéňané přes Beroiu posilněni jízdou vedenou Perdikkovým bratrem Filippem a jistým Pausaniou (identický s pozdějším králem, viz rok 399?) odešli na Chalkidiku, postavil se král znovu na stranu Poteidaie a Korinthu.

V bitvě u Olynthu Athénští na Palléně koalici v květnu porazili, ale jejich stratégos a slavný mírotvorce a boháč Kalliás (o identitě ale viz index) byl mezi sto padesáti padlými Athéňany; ztráty poteidajské koalice byly dvojnásobné (srov. rok 449). Poražení i s Korinťany se uchýlili za hradby Poteidaie a Athéňané ihned zahájili její obléhání, které trvalo až do roku 430 nebo dokonce 429. Nástupcem Kalliovým ve velení se stal Formión. 

V Athénách bylo na radu Perikleovu rozhodnuto o zákazu vplouvání megarských lodí do všech přístavů athénské symmachie. Na sněmu Athéňanům namaloval obraz naprosté ekonomické převahy nad nepřítelem, dal jim jistotu a v podstatě je zavlekl do panhellénské války. Nelze vyloučit, že vlastním spouštěčem velké války byl únos megarské hetairy Simaithy a v odplatě dvou děvčat z bordellu Aspásie, Perikleovy družky, Megarskými, viz o tom více v indexu, s. v. sex (1), a rok následující.

Megarské pséfisma/to Megarikon pséfisma, usnesení lidu o Megarách, je prvním historickým případem použití hospodářského embarga v Evropě a manifestovalo vůli Athéňanů po válce.

Megarští byli spojenci Korinthských (k tomu srov. roky 435, ale i 460 a 446). Na jejich popud byla do Sparty svolána konference Peloponnéského spolku. Lakedaimonští snadno usoudili, že smlouva o příměří z roku 446 n. 445 byla Athéňany porušena, z Delf získali dobrou věštbu s tím, že Apollón stojí tak jako tak na jejich straně a na dalším "summitu" paktu byla odhlasována válka.

K finanční situaci Athéňanů po padesáti letech od vyhnání Peršanů z Evropy a na začátku války viz rok 478; prostředky Lakedaimonských neznáme, ale Periklés se o nich vyjádřil pohrdlivě (z lakónského hlediska ovšem nespravedlivě, neboť dórští Sparťané své spojence až tolik nevyssávali jako to prováděli athénští démokraté).

Snad z této doby pochází usnesení o financování stavby chrámu Apollónovi Délskému v Peiraieu. Na návrh Lýsikleův měli pólétové (nápisně: pŏlĕtai) vybírat od majitelů lodí/naukléroi po drachmě za každé kotvící plavidlo. Od státu bylo přispěno pěti sty drachmami, text je však značně poškozený. Totéž platí o Elpiově návrhu dekretu o stavbě chrámu Pánům-Dioskúrům/toin Anakoin (duál) ve Faléru přibližně rovněž z této doby. ● O Elpiovi viz u roku 390 (je-li to týž?).

Rovněž někdy kolem t. r. určili Athéňané usnesením o výběru peněz pro Apollóna. Nedatovaný fragment nařizoval jezdcům ročně po dvou drachmách, hoplítům po jedné drachmě bohu, lukostřelcům, občanům i žoldnéřům/astos kai chsenos, po třech obolech. Vybírat dávky měli démarchové podle seznamů mužů zapsaných do démů/para hapanton tõn] es tò lechsiarchikon gr<a>mmat[eion grafenton..., mezi lukostřelci jejich velitelé. Kdo nezaplatí, tomu to úředníci vezmou z žoldu/ek tõn misthõn. Peníze výběrčí předají dvěma mužům zvoleným v radě, kteří se spolu s Apollónovým knězem budou o chrám starat co nejlépe. 

Athénský lékař a astronom Metón zavedl v Athénách od 13. skiroforiónu/od 16. července roku 432 (skiroforiónem se uzavíral athénský rok 433/432) devátenáctiletý kalendářní cyklus/enneakaidekaetéris, též Metónos eniautos, jímž přesněji skloubil lunární kalendář se solárním/kalendář lunisolární. Délku kalendářního roku stanovil na 365 5/19 dnů, do zhruba devatenácti solárních roků se vešlo 235 lunárních měsíců, 6940 dnů (o předcházejících hellénských lunisolárních kalendářích viz v přílohách pod Bohové a jejich svátky ii a xi). 

V roce 330 byl tento cyklus (Metónův velký rok) vylepšen a upřesněn Kallippem Kýzickým (viz tam), který vyškrtl ve čtyřech metónských letech jeden den (4 x 6940 - 1 = 27 759 dnů) a dosáhl tak přesnosti jako kalendář solární/egyptský, júliánský (365,25 dnů/rok); mezi Hellény vydržel v užívání do konce starého věku.  

Metón buď spolupracoval nebo rozvinul práci astronoma a geógrafa Euktémona, svého krajana, o němž bylo zaznamenáno, že se věnoval nebeským pozorováním a že to asi on sestavil devatenáctiletý cyklus. Zřejmě ve spolupráci se svým kolegou složili a na agoře vystavěli parapégma, dřevěný n. kamenný kalendářový diář s astronomickými a meteorologickými (možná též chronografickými) údaji, srov. tradici babylónský astronomických diářů. O astronomovi Kleostratovi z Tenedu viz v Bohové a jejich svátky xi. 

• Metón roku 415 zachránil svého syna od účasti na sicilské výpravě zapálením vlastního domu a předstíráním šílenství. V Kolónu měl jakýsi náhrobní pomník či zařízení astronomické/anathéma ti astronomikon

Téhož roku proběhli v Athénách oddělené procesy proti Perikleovým oblíbencům Feidiovi, Aspásii a filosofovi Anaxagorovi (udává se též rok 437). Žalobcem ze svatokrádeže/hierosýliá, lat. sacrilegium byl básník komédií Hermippos zvaný Heterofthalmos/Jednooký (srov. rok 436), v případě Feidiově Menón. Podle jedné tradice byl sochař Feidiás odsouzen za to, že dal na Parthenónu sochám obličej svůj a Perikleův, a zemřel ve vězení krátce po rozsudku.

Podle jiné verse byl sochař obžalován ze zpronevěry zlata, resp. slonoviny, materiálů na Athéninu sochu, viz rok 438; zlodějna mu však prokázána nebyla. Menón naopak, jeden z Feidiových pomocníků, byl za své udavačství usnesením sněmu zbaven povinnosti platit daně...

Ovšem podle jiné tradice se Feidiovi podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii (což ostatně potvrzují archeologické nálezy předmětů z jeho místní sochařské dílny, opatřené majitelovým jménem, když zde tvořil sedící sochu Dia Olympského, jeden ze sedmi divů starého světa). Že to všechno kolem informací z Feidiova procesu je nejasné, věděli již staří. Kolovala též verse, že za krádež zlata byl odsouzen až v Élidě, nikoli v Athénách. 

Město tehdy musel opustit i filosof Anaxagorás (viz rok 428), obviněný Kleónem n. Thúkýdidem z bezbožnosti/asebeia, a uchýlil se do Lampsaku, kde čtyři roky na to zemřel. Podle jedné verse byl odsouzen k pokutě pěti talentů a k vyhnanství, podle jiných unikl z Athén a o svém trestu smrti se dozvěděl v bezpečí, ovšem současně se zprávou o smrti jeho synů. 

Perikleovi se podařilo slzami uprosit soudní sněm pouze v případu Aspásie, obviněné Hermippem z podobných postojů a také z toho, že Perikleovi dohazovala svobodné Athéňanky. Ve všech případech šlo ovšem o útok zřejmě konservativní oposice na athénského démagóga. 

Feidiás, který se narodil krátce o roce 500, byl žákem Hégiovým, který byl rovněž z Athén. Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, miláček Feidiův/erómenos, autor sochy Héry v Métróu a Nemese v Rhamnúntě, a Alkamenés, jehož rodiště neznáme, mimo jiné tvůrce sochy Afrodíté en képois/A. v zahradách, jejíž římskou kopii známe z provedení z Fréjus, nebo sochy Area, jehož kopií má být Arés Borghese (Alkamenés byl mimo jiné prvním z umělců, který vytvořil trojí podobu Hekaty se spojenými těly).

Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, autor Doryfora nebo sochy Héry v Héraiu u Argu (srov. rok 423). Polykleitos zvítězil v konkursu na sochu Amazonky pro Artemísion v Efesu před Feidiou, Krésilou z Kydónie a Fradmónem z Argu, tehdejší sochařskou elitou. Polykleitův stejnojmenný syn byl rovněž sochařem a navíc architektem: postavil divadlo v Epidauru, které je pro svou dokonalou akustiku slavné dodnes.

 

V zimě se ve Spartě konala konference Spolku Peloponnésanů. Spojenci se usnesli o válce proti athénské symmachii (srov. k tomu o třicetiletém míru z roku 446). Tím přešla válka korinthská (I.), viz rok 435, v celohellénskou "peloponnéskou". Peloponnésané vyslali posly k Sicilanům, Italům a údajně též ke Králi jednat o spojenectví proti Athénám. 

 

V Římě pro snahu plebejů dostat se k úřadu vojenských tribunů vypukly nové rozbroje: všichny tribunské trojice dosud zvolené byly patricijské. 

 

************************************************************

431.

Ol. 87, 2

 

Euthýnos I. nebo Euthydémos I.

a. u. c. 323

T. Quinctius Poenus Cincinatus I. a C. nebo Cn. Iulius Mento

A. Postumius Tubertus dict.

ep. eforos ve Spartě Brasidás

************************************************************

Na jaře vypukla „třicetiletá“ peloponnéská válka, která s přestávkou trvala do roku 404. Její první úsek se již ve starověku jmenoval válkou desetiletou neboli Archidámovou a trval do roku 421.

• Se začátkem celohellénské války skončilo slavné období athénského padesátiletí/pentékontaetéridy, která se vymezuje lety 478 a tímto rokem, resp. rokem 429, kdy zemřel Periklés.

Příznivců v Helladě měli více Lakedaimonští než Athéňané, z jejichž područí se hodně států chtělo dostat. Thúkýdidés, athénský historik panhellénské války, viděl vinu na straně spíše athénské (srov. ovšem děje celé předcházející "padesátiletky" umenšující trvale dórské posice): "Za nejpravděpodobnější důvod (války), všeobecně však nezmiňovaný, pokládám to, že Athéňané vyrostli v síle a nahnali Lakedaimonským strach, až je tak donutili k válčení/tén men gar aléthestatén profasin, afanestatén logó, tús Athénaiús hégúmai megalús gignomenús kai fobon parechontás tais Lakedaimoniois anankasai es to polemein.

Válčící strany:

Spojenci Lakedaimonských byl vlastně celý Peloponnésos. Ze států na Peloponnésu stály mimo konflikt Argos (srov. rok 454) a konfederace Achajů, kde strany sympathisantů v jednotlivých obcích zvýšily nebezpečí občanských nepokojů a válek; zprvu se války účastnila jen Pelléné, později všichni ostatní. Mimo Peloponnésos byly spojenci Sparťanů Megary, spolek Boiótů, Lokrové, Fókové, Amprakijští, Leukas a Anaktorion, na Sicílii Syrákúsy a Kamarína. Materiálově podporovala Sparťany vlastně celá Sicílie a Makedonie, ale psychicky téměř celá Hellada, poněvadž jednotlivé státy buď měly strach z Athéňanů nebo chtěly být od nich osvobozeny.

Spojenci Athéňanů, tzn. součást jejich arché/říše, formálně symmachie/pakt svobodných obcí, byly státy Chios, Lesbos, Samos, v Boiótii Platajští, Messénští v Naupáktu, větší část Akarnánů, Kerkýra, Zakynthos, Kárové na moři, Dórové v Dóridě, všichni Iónové, oblast Helléspontu a thráckého pobřeží, vlastně celé Kyklady mimo Mélos a Théru, a částečně Thessalie.

 

Válečné operace peloponnéské války otevřeli v březnu Thébané, kteří v noci přepadli Plataie. Jednu z bran jim otevřeli zrádci, ale po několika hodinách, když Platajští zjistili, že útočníků, jimž se už vzdali, ve skutečnosti bylo jen tři sta, Thébany dílem pobili, dílem pochytali, unikl málokdo. Zajatce z platajského venkova po smíru s Thébany i s kořistí ze svého území dostali Platajané od Thébanů zpět. Athénská vojenská pomoc dorazila pozdě. 

Na Perikleovu radu přesídlili všichni obyvatelé Attiky do Athén, dobytek byl odveden na Euboiu a okolní ostrovy. Spartský král Archidámos II. se v čele spolkového vojska Peloponnésanů a Boióťanů o šedesáti tisících mužích vypravil proti Athénám. Nejprve bezúspěšně obléhal attickou Oinoé, pak teprve v době, kdy zrálo obilí, tedy asi v červnu, směřoval do nitra Attiky. Uprostřed léta vyplenil Archidámos Eleusínu a okolí až po Athény, ale Athéňané se k bitvě nepostavili.

Přes Boiótii se pak král vrátil na Peloponnésos. Lakón byl hostinným přítelem Perikleovým a poněvadž Athéňan věděl, že Archidámos proto nesáhne na jeho pozemky a majetky, což by ovšem bylo Athéňanům podezřelé, zbavil oba problémů jednou ranou: pozemky prodal. - Neobvyklé bylo kromě toho to, že během tažení byl u Megar zabit posel Athénských Anthemokritos. 

3. srpna bylo nad Helladou částečné zatmění slunce v době, kdy se Athéňané naloďovali do války. Jejich flotila pod stratégem Karkinem se stovkou triér a s podporou padesáti lodí Korkýrských plenila pobřeží Lakónie, kde rabovali vojáci v okolí Methóny, ale zahnal je oddíl Brasidův, a Élidy, kde byla Athéňany dobyta Feiá. Když se výsadku postavilo jádro élidské armády, Athéňané se stáhli k lodím.

Možná z této doby pochází výrok Brasidův, kousnutého myší, kterou chytil mezi sušenými fíky. Pustil ji se slovy k okolostojícím: "Nic není tak malého, aby nemělo odvahu se bránit útočníkům/Úden hútós míkron estin, ho mé sódzetai tolmón amýnesthai tús epicheirúntás."

Jiná athénská flotila třiceti lodí pod stratégem Kleopompem střežila Euboiu a s úspěchem napadla piráty sídlící mezi Opúntskými Lokry. Jeho výsadek dobyl Thronion a u Alopy porazilo Lokry v bitvě. Z ostrůvku Atalanty před lokerským pobřežím udělal základnu pro operace v regionu. Loďstvo operující na západě dobylo akarnánský Astakos a vyhnalo odtamtud tyranna Euarcha, doplulo na Kefallénii a pak se přes Naupáktos vrátilo domů.

Euarchos v zimě t. r. nebo začátkem roku příštího přemluvil Korinthské, aby mu pomohli dostat se zpět doma k moci. Z Korinthu vyplulo čtyřicet lodí, nějaké žoldnéře najal tyrannos, a brzy byl Euarchos zpátky u vlády v Astaku, obci jinak nevelké.

V létě vyhnali Athéňané Aigíňany z jejich vlasti (srov. rok 457). Tím zanikl stát Aigíňanů v místě, roku 424 zanikl definitivně (viz tam). Ostrov byl osídlen athénskými kolonisty, protože v této době bylo město přeplněno lidmi z celé Attiky. Aigíňané byli Sparťany částečně usídleni v Thyreu (viz dále rok 424).

V létě se stal proxenem v Athénách jistý Nymfodóros z Abdér, syn Pýtheův, protože se mu podařilo udobřit krále Odrysů Sitalka I., syna Térova, takto manžela své sestry, s králem Makedonců Perdikkou II., a dohromady oba s Athéňany. Umluvil též Athénské, aby Sitalkovu synovi Sadokovi udělili občanství.

• O finančních možnostech Athéňanů, nejbohatšího z hellénských států tehdy, viz v indexu pod zlato a rok 478. Vojensky disponovali z vlastních sil třinácti tisíci hoplíty do pole, šestnáct tisíců drželi ve strážní službě doma a u spojenců, jezdců a jízdních lučištníků měli 1200, pěších lučištníků 1600 a tři sta plavby schopných triér.

V Athénách měla premiéru Eurípidova Médeia. 

 

V Itálii založili osadníci z Tarentu s místními Hérákleiu na řece Síris. • Podle jiné tradice se tak stalo již roku 433, srov. tam, a to opodál roku 540 zničené obce Síris. Původní Síris sloužila jako přístav pro Héráklejské. Hérákleiá byla později stratégem, filosofem, badatelem a vynálezcem Archýtou Tarentským vybrána za sídlo sněmu federace jihoitalských Hellénů namísto Krotónu (srov. roky 390 a násl.).

Z doby snad o století později pocházejí řecké texty dvou bronzových "hérákleótských desek/tabulae heracleenses" vyměřujících pozemky na území obce. Jednotlivá usnesení jsou uvedena jmény těch, kteří o výměře rozhodli: epónymního úředníka/eforos, státu/polis a úředníků vyměřovacích/oristai.

Přední strany tabulí jsou latinské s nařízeními nového municipálního zákona zavedeného Božským Iuliem roku 46, srov. tam (lex Iulia municipalis; Hérákleia prohlášena zřejmě municipiem po spojenecké válce). • Z neznámé doby pochází zmínka o neznámém sírském tyrannovi Archeláovi (až hellénistický?).     

 

Po dlouhé době se Kartháginci odvážili na Sicílii, ale jen na krátko (srov. roky 480, 474 a pak až rok 410).

 

Římanům vypukla nová válka s Volsky a Aequy. Jejich koalice byla poražena u Tuscula, pak u Algida (či na hoře Algidu, viz následující rok). Diktátor A. Postumius Tubertus dal popravit svého syna, protože neuposlechl v poli rozkaz otce, svého velitele. O prvním užití věnce jako vyznamenání v římském vojsku viz v indexu s. v. věnec. 

V Římě byl 13. července konsulem C. Iuliem zasvěcen na Martově poli chrám Apollónovi Medikovi. Stalo se tak jako prvnímu z cizích bohů (srov. ovšem v královském dávnověku kulty etruské a foinícké ve Městě) v dík za ukončení moru v letech 435 a 433 (stavěn od roku 433). Později hlavní den apollinárií, viz v příloze Bohové & svátky viii. 

 

************************************************************

430.

Ol. 87, 3

 

Apollodóros I.

a. u. c. 324

L. (C.?) Papirius Crassus II. a L. Iulius Iullus IV.

ep. eforos ve Spartě Isanór

************************************************************

V létě se Peloponnésané vedeni králem Archidámem II. opět vypravili do Attiky, kterou čtyřicet dní plenili, káceli stromy, ničili, na co přišli. Vynechali pouze oblast Tetrapole na východě země s Marathónem, kde byl údajně poprvé lidmi uctíván Héráklés. Athéňané setrvali za hradbami a plenící jednotky nenapadli.

Athénská flotila naopak ve stejné době plenila okolí Epidauru, Troizény a Halií a v Lakónii Athéňané dobyli a vyplenili přístav Prasiai. K Poteidaji Athénští vyslali posily vedené Hagnónem; město bylo stále ještě obléháno (viz rok 432). Ve vojsku vypukl mor, který s sebou branci přinesly z Athén, ale obležení města nebylo uvolněno. Hagnón se do Athén vrátil se ztrátami více než čtvrtiny ze čtyř tisíc hoplítů, s nimiž do Thrákie na jaře z města odešel. Mor se projevil též při obléhání Epidauru a Athéňané se odtamtud museli stáhnout. 

V zimě t. r. nebo spíše až k jaru následujícího roku se vyhladovělá Poteidaia vzdala (došlo v jejích hradbách i na kanibalimus): občané, jména jejich předáků neznáme, vyjednali s athénskými stratégy právo svobodného odchodu  s jedním oděvem pro muže na sobě, se dvěma pro ženy a s trochou peněz na cestu. Byli přijati na Chalkidice a usadili se po jednotlivých hellénských obcích; Athéňané posléze do vyklizeného města poslali své kolonisty. Obléhání města stálo Athéňany dva tisíce talentů, což byla do té doby summa neslýchaná (čtyři roční členské příspěvky celého délského spolku).

Po dobytí Poteidaie se Athéňané dohodli s Methónskými o vyřízení dluhu v placení spolkových příspěvků/foros. Doporučili Methónským dohodnout se s Perdikkou o volné plavbě a obchodování ve vnitrozemí a kdyby se nedohodli, měli se obrátit na Athéňany a počítat s podporou posádky v Poteidaji. Methóné měla podle usnesení lidu zaplatit příspěvek v loňské výši.

Na usnesení dochované v Athénách na stéle se třemi dalšími navazuje povolení exportu obilí z Býzantia Methónskými v objemu [x]tisíců medimnů ročně. Nad businessem s Pontem dohlíželi athénští úředníci zvaní helléspontofylakes/"strážci Helléspontu". Zbývají dvě usnesení ve věci Methónských jsou až několik slov zničena.  

Na podzim se v Athénách zvedla proti Perikleovi všeobecná nespokojenost. Morová nákaza se dostala do Peiraiea přes Egypt z Aithiopie/asi Súdánu v míře dosud v hellénském světě neznámé. Poprvé od roku 443 nebyl zvolen Periklés, jemuž byla válka a mor předhazovány, jedním z devíti stratégů (srov. rok následující). Podle jedné verse byl dokonce za pohromy soudně pokutován osmdesáti talenty (jiná verse je milostivější: padesáti talenty). Dokonce poslali do Sparty vyjednávat o míru, ale byli odmítnuti. Iniciátory akce ani nabídku neznáme. 

V téže roční době napadli Sparťané se sto loďmi s velitelem Knémem Zakynthos, osadu kdysi Achajů, a bez velkého úspěchu ostrov plenili. Pak se stáhli. Aristeus Korinthský doprovázen třemi Sparťany, pověřencem z Tegeje a soukromníkem z neutrálního Argu se vypravili ke Králi, aby ho získali pro válku s Athéňany.

V Thrákii byli na přímluvu athénských vyslanců na Sitalkově dvoře jeho synem Sakodem, athénským občanem, viz rok předešlý, zadrženi a vydáni do Athén. Zde byl Aristeus za své činy u Poteidaje (viz rok 432) s dalšími beze soudu popraven a jejich těla bez pohřbu pohozena do rokle jako v případě nejhorších zločinců; Lakedaimonští podobně vraždili athénské kupce a spojence Athéňanů, pokud jim padli někde v přístavech do rukou. • Mezi popraveným Sparťany v Athénách byli Níkoláos a Anéristos, synové neobvyklých obětavců Búlia a Sperthia, viz rok 491, ochotných ukonejšit hněv héróa Talthybia: poněvadž tehdy jejich otcové nezemřeli, neboť Xerxés jejich oběť odmítl, vyrovnání s héróem nastalo až smrtí synů. 

V zimě vyslali Athéňané Formióna k loďstvu o třiceti lodích do Naupáktu; koncem léta v oblasti válčili Ampračané s Amfilochy o Argos. Formión épeirské Ampračany porazil a zotročil a v Argu usadil Amfilochy s Akarnány; viz rok následující. Jiné loďstvo o šesti lodích poslali s velitelem Melésandrem do Kárie a Lykie, aby vybral spojenecké příspěvky a chránil oblast před útoky pirátů z Peloponnésu, viz rok následující.

 

Mezi lety 430 až 425 se narodili Athéňané: sókratik Aischinés ze Sféttu v Attice, viz o něm v indexu s. v. školy (2); zemřel po roku 356 v Athénách. V dému Ercheia se narodil voják a literát Xenofón, syn Gryllův (zemřel kolem roku 353 v Korinthu).

Před rokem 430 se v Syrákúsách narodil politik a historik Filistos, vzdálený příbuzný Dionýsiův. Žákem byl údajně elegika Euéna z Paru a v době, kdy byl mimo politiku, sepsal vychvalované Dějiny Sicílie/Sikelika, které po jeho smrti až ke konci zřejmě Tímoleonta dovedl Athanis ze Syrákús, srov. o něm roku 356. Roku 406 pomohl k moci Dionýsiovi I., ale roku 386 jím byl vyhnán z vlasti a teprve roku 366 povolán zpět Dionýsiem II. Roku 356 padl v námořní bitvě nebo si vzal v zajetí život, stále na straně samovládcově. Srov. o něm a jeho jmenovcích v indexu s. v. dějepisci (1). 

 

Římané uzavřeli osmileté příměří s Aequy (viz dále rok 422) a s Volsky, mezi nimiž vypukly hádky (viz dále rok 423). Následovaly roky sucha, neúrody a podobně jako v Helladě opět morových ran; viz dále rok 426. Římané uvítali, že se zákonem konsulů t. r. zrušila povinnost platit soudem vynesené pokuty v dobytku, ale stanoveným ekvivalentem v librách bronzu, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione, viz rok 454.