319-316

319.

Ol. 115, 2

 

Apollódoros III.

a. u. c. 435

L. Papirius Cursor III. a Q. Aulius nebo Aemilius Cerretanus (srov. rok 323)

Rok 5. Filippa III.

************************************************************

V Makedonii mohl být v zimě na začátku roku popraven Démadés se svým synem (viz ovšem předešlý rok a rok 321; Démadés se narodil kolem roku 380).

Nemocný Antipatros jmenoval svým nástupcem v poručnickém úřadu a vrchním velitelem makedonské armády v Evropě Polyperchonta (c. 75), syna Simmiova z Tymfaie/epimelétés autokratór tón basileón kai stratégos tés Európés a obnovil úřad říšského chíliarcha, tedy Polyperchontova zástupce, jímž jmenoval svého sebevědomého syna Kassandra (c. 30). Praktický význam tohoto druhé kroku byl čistě formální.

Antipatros, vojevůdce Filippův a Alexandrův (c. 78-80), zemřel v Pelle v zimě nebo zjara roku 319 na horečky, které přišly po ztroskotání lodi snad už v prosinci roku 321 při přepravě vojska z Asie do Evropy (?). Tím byla ukončena druhá válka diadochů (trvala od roku 321), aniž by přinesla jakékoli rozhodnutí.

Bezprostředně po Antipatrově smrti propukly v Makedonii spory mezi Polyperchontem, dalším osvědčeným vojevodou Filippa II., straníkem jednotné monarchie se silným královským dvorem jako centrem, a Kassandrem, který byl na rozdíl od svého otce vždy autonomista a podporoval v Helladě spíše aristokraty.

Posádku v Múnichiu převzal od Menylla s Fókiónovou podporou Kassandrův přítel Níkánór; Athéňané Fókiónovi brzy vyčítali, že věděl o Antipatrově smrti dříve než oni, že znal důvod Kassandrova spěchu a že frúrarcha Níkánora podpořil svou nečinností, když se Makedon chystal zmocnit i Peiraiea, viz rok následující. Fókión, tehdy stratégos, odmítl totiž mobilisovat a prohlašoval, že Níkánorovi důvěřuje, zatímco Derkyllos, jeho politický oponent a kolega v úřadu, ho veřejně varoval před nebezpečím útoku na hlavní athénský přístav. Fókiónovi, muži, který se prý nikdy neusmál ani nezaplakal, se několik měsíců na to stane tento moment osudovým.  

 

Na asijské frontě od začátku roku pokračovaly boje „mocných“ s „královskými“ v Anatolii. Alketás, Attalos a další válčili v Pisidii a v Pamfýlii. Po neočekávaném protiútoku Antigonově byla obsazena Krétopolis v Pisidii. Antigonos porazil pěchotu „královských“, vojsko protivníka se mu vzdalo a Attalos, Dokimos, Polemón se s dalšími ocitli v jeho zajetí. Alketás unikl s jízdou do Termessu a antigonovci začali město obléhat. Měšťané začali vyjednávat s Antigonem: v bezvýchodné situaci si vzal Alketás, bratr Perdikkův, život (snad o tomto Alketovi se tradovalo, že uměl dosti silně pít).

Antigonos se pak vypravil do Frygie, do své satrapie (kterou spravoval již od roku 333, vzácně dlouhý to úřad pro diadocha). U Krétopole dostal zprávu od Aristodéma z Mílétu, že v Makedonii zemřel epimelétés autokratór Antipatros a že Polyperchón je jeho nástupcem. V téže době se k Antigonovi přidala i flotila Attalova.

Hned na to nabídl Antigonos obleženému Eumenovi pocty a satrapii; poslem při vyjednávání byl Hierónymos z Kardie, Eumenův rodák. Antigonos zrovna pobýval v Kelainách, když se Eumenovi podařilo z obležených Nór uniknout.

Na jaře se uzavřel satrapa Malé Frygie Arrhabaios z nejistoty před Antigonem ve svých městech. Arrhabaios mimo jiné podporoval samovládce Kýziku Tímoláa, jednoho z Platónových žáků. Obléhání Kýziku bylo s pomocí Býzantských odraženo. Antigonos se vypravil proti Arrhabaiovi a Kleitovi, satrapovi Lýdie. Arrhabaios byl obležen v Kiu, Antigonos působil v Lýdii, obsadil Efesos a zmocnil se částky šesti set talentů (tj. téměř 18 tun stříbra a zlata), které byly uloženy v Kyindě: byl to první otevřeně protikrálovský čin, protože tak činil bez formálního souhlasu dvora, tedy Polyperchonta.

V téže době uprchl ode dvora k Antigonovi Kassandros (srov. předtím jejich spory!). Tím se vytvořila nová koalice diadochů a mohla vypuknout třetí válka diadochů (trvala do roku 316). Na straně králů stáli především Polyperchón, Eumenés, Olympias, Arrhabaios, Kleitos, Antigenés, Peukestás, Tlépolemos, Sibyrtios, Stásandros a Eudámos, stranu autonomistickou a „mocných“, tvořili hlavně Antigonos, Kassandros, Ptolemaios, Seleukos, Peithón, Lýsimachos a jejich hellénští spojenci, např. Býzantion.

 

Na jaře vydal král Filippos III. Arrhidaios edikt, jehož iniciátorem byla zřejmě královna Eurydiké III., jeho manželka, podle něhož se v Helladě ustanovují ty státní ústavy, které v nich platily za králů Filippa II. a Alexandra III. Zároveň se měli vrátit domů vyhnanci. Athéňanům byl vrácen Samos (srov. podmínky míru z roku 322), nikoli však Órópos.

 

Polyperchón pozval do Makedonie Olympiadu, která stále ještě pobývala v Épeiru, a poslal k ní Rhóxánu s jejím synem Alexandrem IV. (viz následující rok).Tím došlo k odtržení obou králů od sebe a již nikdy se nesetkali. Alexandros IV. nebyl tehdy ani čtyřletý.

Hned vzápětí byl Polyperchontem přijat Eumenés do spojenectví proti Antigonovi. Eumenés začal v Kappadokii opět sbírat vojsko, které tu zanechal na přezimování. Proti němu poslal Antigonos Menandra (snad shodného s bývalým satrapou Lýdie, srov. roky 331, 323 a 321). Eumenés ale unikl do Kilikie, kde ho dostihl dopis od Polyperchonta a Olympiady, jímž byl jmenován namísto Antigona stratégem Asie.

Eumenés ihned vyzval všechny satrapy horních satrapií, aby ho podporovali: všichni zůstali věrní jménu králů až na Peithóna z Médie a Seleuka z Babylónie, kteří se drželi „mocných“. Peithón byl ještě k tomu Antigonem potvrzen (srov. rok 321) ve funkci zástupce celých horních satrapií, tedy Asie od Eufrátu na východ.

V Indii se na Antigonovu stranu postavil král Póros, byl však zabit Eudámem, vojenským velitelem v Indii I. a II. (srov. roky 324 a 323; tato událost se mohla udát až roku následujícího)Na konci roku se oddíly argyraspidů pod Antigenem a Teutamou přidaly rovněž k Eumenovi a odebraly se do kilikijské Kyindy. V Helladě začalo verbování žoldnéřů pro „královské“. V téže době se Ptolemaiovi u Zefyria nepodařilo znovu vylodit na Kypru (viz předešlý rok).

 

Na Sicílii požádali Krotónští tísnění Bruttijci Syrákúsany o pomoc. Armádě veleli stratégové Sósikratés a Hérákleidés a s nimi Agathokleův bratr Antandros. Ve výpravě sloužil Agathoklés (42) jako chílarchos. Dosáhl řady vojenských úspěchů, ale z žárlivosti si je přivlastnil Sósikratés a když ho v Syrákúsách později Agathoklés obvinil z podvodů, sněm mu nedal za pravdu a vládu uchopili Sósikratés s Hérákleidem.

Agathoklés s Antanadrem odešli do Krotónu, kde se chtěli prosadit, ale nevyšlo jim to a Agathoklés prchl do Tarentu. Dal se najmout jako žoldnéř, ale poněvadž se účastnil několika nám neznámých riskantních akcí, Tarentští ho propustili. Obklopil se v Itálii exulanty ze všech možných hellénských států regionu a vytáhl s nimi na pomoc Rhégiu, proti němuž vytáhli ze Sicílie Sósikratés s Hérákleidem (důvody neznáme). Viz dále rok následující.

 

Narodil se Pyrrhos, syn Aiakidův a Fthíe, dcery Menóna z Farsálu, budoucí král Épeirótů i Makedonů (padl roku 272), a jeho souputník a soupeř ve válkách o makedonský trůn, syn Démétria Poliorkéta s Filou, dcerou Antipatrovou, Antigonos zvaný později Gonatás (zemřel roku 239). 

 

Římský konsul L. Papirius Cursor obnovil mír se Samnity (viz příští rok). Římané nicméně dobyli Satricum a v Apúlii Lucerii, kde se dostal k vojenským insigniím ztraceným u Caudia a zajal sedm tisíc Samnitů, které poslal pode jho (srov. rok 321 a viz rok 315).

 

************************************************************

318.

Ol. 115, 3

 

Archippos II.

a. u. c. 436

M. Fabius Flaccina(tor) a L. Plautius Venox (Venno)

Rok 6. Filipa III.

************************************************************

V Evropě převzala na začátku roku poručnictví nad malým Alexandrem IV. jeho babička Olympias - část makedonského dvora žila u ní v Épeiru (viz předešlý rok). Poručníkem Filippa III. zůstal Polyperchón.

Na jaře poslal Polyperchón do Athén nového velitele pro múnichijskou posádku náhradou za Níkánora. Kassandrův člověk se s pomocí Fókiónovou mohl před athénským stratégem Derkyllem, mužem podporujícím Polyperchonta, z Athén útěkem zachránit, když již předtím dostal Níkánór rozkaz od Olympiady opustit Múnichii a Peiraieus. Derkyllos/Derkylos byl kolegou Fókiónovým v úřadu s vojenskou pravomocí nad attickým venkovem: ho epi tés chórás stratégos/"velitel nad zemí". Na rozdíl od Fókióna nedržel s aristokraty. S vojskem na to dorazil do Attiky Alexandros, Polyperchontův syn.

V téže době se v Athénách složila vláda oligarchů (byla u moci od roku 322, srov. podmínky míru lamijské války). Na Fókiónovu radu nebyly Alexandrovi vydány přístavy. Fókión byl v čele vyslanců poslán vstříc Polyperchontovi, který byl na cestě do Attiky a na Peloponnésos spolu s králem Filippem III. Athénští poslové byli vyslechnuti s nevolí u vesnice Farygai ve Fókidě a pak „pro zradu“ vydáni Athénským k potrestání. Fókióna a jeho kolegy dopravil do Athén Kleitos a předal je soudu.

V Athénách byli z promakedonské (= prokassandrovské) strany odsouzeni všichni za zradu k trestu smrti: dne 19. múnichiónu/asi 8. května byli jedem popraveni Fókión, Níkoklés, Thúdippos, Hégémón a Pýthoklés, zatímco Démétriovi z Faléru, Kallimedontovi a Charikleovi se podařilo uprchnout; Démétriovi na povozu zaházen do sena. Nenávist Athéňanů vůči Fókiónovi byla tak velká, že mu byl odepřen pohřeb, takže ho pochovali otroci. 

Krátce na to připlula k Athénám Kassandrova flotila a Kassandros obsadil Peiraieus, Níkánór Múnichii. Polyperchón začal obléhat Peiraieus, ale protože v Attice nebylo po ruce dosti spíže, vypravil se na Peloponnésos (srov. poměry před sto lety během peloponnéské války: Attika byla pro hellénistické armády malá). V obléhání přístavů pokračoval jeho syn Alexandros.

Kassandrovcům se podařilo v této době obsadit Aigínu, která pak pod různými králi zůstala makedonská až do roku 229. • Aigína byla athénským spojencem od roku 457, od roku 431 byla integrální součástí athénského státu.

V Korinthu (?) se sešlo shromáždění hellénských států a obnovilo koinon tón Hellénón z roku 338, již třetí spolek Hellénů, tentokrát s králem Makedonů Filippem III. Byl to čin pouze formální s nepatrným vlivem na obce, třebaže Polyperchón si od toho sliboval nabytí sympatií v hellénských státech (srov. roky 481 a 338, resp. 302).

Polyperchón se vypravil s vojskem proti Megalopoli, která odmítla vstoupit do spolku a oblehl ji, ale bez úspěchu. Město bránil Dámis, který s Alexandrem Velikým prodělal asijské tažení; Arkadové tehdy poprvé spatřili slony. Poté se Polyperchón s králem a jádrem vojska vrátil do Makedonie. Odtud poslal do Helléspontu Kleita s loďstvem. Kleitos se zde spojil s Arrhabaiem, satrapou Malé Frygie. Zda se Polyperchón osobně podílel na asijském tažení, jasné není. 

Proti „královskému“ loďstvu vyslal Kassandros z Peiraiea Níkánora, který se spojil s flotilou Antigonovou a společně pokračovali k Helléspontu. Již na podzim v blízkosti Býzantia porazil Kleitos antigonovské loďstvo čítající 130 lodí, které v bitvě ztratilo téměř polovinu plavidel (sedmnáct potopil, čtyřicet zajal i s posádkami, ostatní unikly do Chalkédonu). V noci však Níkánór s Býzantskými přepadl tábor vítězů a zcela ho zničil, stejně tak lodě. Kleitos, vítěz od Amorgu (viz rok 322), mohl v daném okamžiku uniknout, byl však později v Thrákii, kde opustil svou loď, aby po souši dorazil do Makedonie, zabit jakýmisi Lýsimachovými vojáky.

Koncem roku dobyl Kassandros Salamínu (zůstala makedonská do roku 232 či 229). Antigonos s Kassandrem se tak stali pány Egejského moře.

 

Ve válce v Asii v zimě 319/318 přišel Eumenés do Foiníkie a začal zde vystrojovat loďstvo a vojsko proti Ptolemaiovi. Antigonos přešel z Frygie do Kilikie a poslal flotilu do Foiníkie. Sósigenés z Rhodu, který přivážel Eumenovi od králů peníze pro válku, přešel k Antigonovi a totéž učinila i osádka celé Eumenovy flotily. Zřejmě někdy v této době se Nearchos, Alexandrův kdysi nauarchos, od asi loňska antigonovec, zmocnil na jistém Antipatridovi, starém svém příteli, Telméssu: dostal od něho slib, že si může u něho uschovat v pevnosti jakési ženy s jejich zavazadly a otroky, s nimi se na hrad dostali vojáci a zbraně. Nearcha pak Antigonos přidělil svému synu Démétriovi (22) za jednoho z poradců, srov. rok 316 a jejich výčet roku 312, více o něm není dále známo.  

V horních satrapiích zavraždil Eudémos krále Póra (což se ale mohlo přihodit již roku předešlého, srov. tam). Peithón, satrapa Médie a představitel všech horních satrapií, sesadil stratéga Parthie Filippa (byl v úřadu od roku 323) a dal ho popravit, protože se postavil na stranu „královských“. Na jeho místo jmenoval svého bratra Eudéma, který pak byl ve funkci do roku 316. Ostatní satrapové horních satrapií se však spojili a Eudéma vyhnali z Parthie do Médie k Peithónovi, který musel prchnout z Médie k Seleukovi do Babylónu.

Koncem roku se vypravil Eumenés do Mesopotamie, doprovázen satrapou Mesopotamie a Arbélítidy Amfimachem (satrapou od roku 321). Odtud pokračoval do Babylónie, kde v místě zvaném Kárské vesnice/Kárón kómai přezimoval.

Antigonos, který s armádou Eumena sledoval, dorazil do Mesopotamie z Kilikie. Kdesi v satrapii Mesopotamie přezimoval. Namísto „královského“ Amfimacha jmenoval protisatrapou Blitora.

V téže době uprchli „královští“ Attalos, Polemón, Dokimos, Antipatros a Filótás z jistého hradu ve Frygii, kde byli v Antigonově zajetí. Byli však dopadeni a opět internováni. Dokimos se uchýlil k Antigonově manželce Stratoníce, přesto byl znovu zavřen: později přešel k Lýsimachovi a zřejmě po smrti Eumenově se stal pánem eunúcha Filetaira (viz rok 302). Dokimos pobyl v Antigonově zajetí roky 319 až 315.

 

Na Sicílii byla ze Syrákús vyhnána oligarchická vláda "šesti set nejvznešenějších/hoi hexakosioi tón epifanestatón", která byla u moci od předešlého roku (?) a jejíž mluvčími byli stratégové Sósistratos a Hérákleidés, nepřátelé Agathokleovi. Oba byli exulováni, s nimi "mnoho významných mužů/polloi endoxoi andres" spojených s režimem a Agathoklés se mohl se svým bratrem vrátit z Itálie. Sósistratos se vypravil do Karthága a do Gely a dojednal válku proti démokratům ve své vlasti.

Agathoklés si sice vedl v bojích s exulanty u Gely udatně, Syrákúští však raději zvolili stratégem, podobně jako v případě Tímoleonta, Korinťana Akestorida. Poněvadž o Agathokleovi kolovalo, že se pokouší zmocnit samovlády, byl opět exulován a Akestoridés za ním dokonce poslal vrahy (jimž exulant podstrčil sobě podobného převlečeného otroka).

Agathoklés sestavil a financoval vlastní oddíl a získal si oblibu mezi nespokojenými syrákúskými spojenci. Syrákúští v hrozící frontě viděli nebezpečí, exulovali své radikální demokraty a ti umírnění ve spojení s oligarchy uzavřeli spojenectví s Kartháginci: Sósistratos se vrátil do města a Akestoridés musel prchnout, aby nebyl popraven za pokus o samovládu. V této době byl Agathoklés se svými žoldnéři v Morgantině a dobyl Leontín. Viz dále rok následující. Zachoval se údaj, že v Leontínách lidi svolal na sněm, aby přišli beze zbraní, bylo jich prý deset tisíc, a dal je všechny pobít. Stejně podivný (srov. možný zdroj v Tímaiovi, rok 317) je jeho údajný výrok o dodržování přísah daných nepřátelům: "Až se najíme, přísahy vyzvrátíme/deipnésantes exemesómen tús horkús."

V téže době zahájili v Itálii válku proti démokraty drženému Krotónu exulovaní oligarchové, viz rok následující. 

 

V Athénách zaznamenal své první vítězství básník nové attické komédie Dífilos ze Sinópy (žil v letech 360-350 až min. 263).

 

Římané opět obnovili mír se Samnity (srov. předešlý rok), Apúlové měli vydat do Říma rukojmí (?). V Římě byly přidány dvě nové tribue, oufantská a falernská. Censura C. Maenia, který dal na Foru nad obchody zřídit galerie, balkony, tzv. maenianum/maeniana; o jejich rušení na domech soukromníků, přiléhají-li k sakrálním stavbám, viz rok 367+. V Capuy byli poprvé se souhlasem Říma voleni jako nejvyšší úředníci tzv. praefecti (srov. rok 338). O rok později byli obdobní protektorátní úředníci voleni v Antiu (zde s titulem patróni).

 

V Číně přijal vládce státu Sung královský titul. O porážce Číňanů od Hunů a o jejich první zmínce v dějinách viz v indexu pod heslem Hunové (srov. roku 200).

 

************************************************************

317.

Ol. 115, 4

 

Démogenés

a. u. c. 437

Q. Aemilius Barbula I. a C. Iunius Bubulcus Brutus I.

Rok 7 Filippa III. = rok 1 éry Antigona (a místně v západní části říše Makedonců i rok jedna éry Alexandra IV., viz ale rok 316)

************************************************************

V první polovině roku, poté, co byly již rok bez přístavů, se Athény vzdaly obléhatelům. Obnovili spojeneckou smlouvu s Kassandrem (srov. rok 322). Kromě toho:

1. Kassandros uvolnil přístav Peiraieus,

2. byla zmírněna oligarchická ústava z roku 322: census pro plnoprávné občanství byl snížen na tisíc drachem a vyhnanci z roku 322 se směli vrátit domů (část jich ani neodešla a "dřela bídu" v Athénách); podle sčítání lidu, které provedl později Démétrios z Faléru, bylo v této době v Athénách 21 tisíc plnoprávných občanů a deset tisíc metoiků (srov. rok 322),

3. Kassandros jmenoval svého zástupce v athénském státě: epistatem či prostatem v Athénách byl jmenován peripatetik Démétrios z Faléru, syn Fanostratův a žák Theofrastův (o jewho bratrovi viz rok 322, o ostatních velitelích makedonských posádek, frúrarchoi, viz rok 229). Servilní Athéňané mu během necelého roku dekretovali 360 soch, většinou prý na koni nebo se spřežením, které rozestavěli po městě. Asi to byl a zůstal světový unikát... O jejich osudu viz rok 307. Démétrios disponoval ročními výnosy ve výši 1200 talentů, z nichž snadno financoval své vojsko a státní byrokracii, většinu dával na hostiny. Zprvu hostil zvané olivami, brzy ale angažoval nejvyhlášenějšího kuchaře doby Moschióna, který si po dvou letech služby pro Démétria koupil v Athénách tři domy, obtěžoval chlapce a prominentní ženy, ale miloval jistého Theognida.  

Pravděpodobně v téže době odstranil Kassandros svého vojevůdce Níkánora, že prý se dopustil řady zločinů, takže byl postaven před soud a ten ho poslal na smrt. Do Múnichie poslal Kassandros novou posádku.

Během desetileté Démétriovy vlády bylo v Athénách vytvořeno téměř skleníkové prostředí pro rozkvět všech druhů umění a věd. Zato politická činnost zcela vymřela: Athény již neměly vlastní síly, která by jim přinesla touženou změnu. Od tohoto okamžiku Athéňané už jen dychtivě čekali na podnět zvenčí! 

 

V téže době se na stranu Polyperchonta a „královských“ postavila velká část Hellady, Sparta a Tegea. Na Kassandrově straně „mocných“ stály Athény, Euboia a části Peloponnésu a Thessalie. Po obsazení Athén Kassandrem odešel Polyperchón od krále Filippa III. z Makedonie do Épeiru, aby přivedl zpět do Makedonie Olympiadu s Rhóxánou a mladým Alexandrem IV. Olympias zaujímala v Épeiru místo faktické regentky za Neoptolema II., syna Kleopatry (která žila od roku 322 v Sardách, srov. roky 330 a 322).

V Helladě byl Alexandros, syn Polyperchontův, kassandrovci zatlačen do Korinthu. V říjnu oblehl Kassandros Tegeu a Spartu (?, byla by to první zmínka o hradbách města a obléhání Sparty vůbec; druhé její dobývání viz roku 294). V téže době prováděla v Makedonii Olympias své mstivé vražedné tance (viz níže).

Zhruba v polovině roku, po odchodu Polyperchonta ode dvora do Épeiru, vzala v Makedonii vládu do svých rukou královna Eurydiké III.: vyzvala Polyperchonta, aby složil úřad, jménem krále Filippa III. jmenovala epimelétem a stratégem Evropy Kassandra a Antigona stratégem Asie namísto Eumena. Tím se král Filippos III. a jeho žena Eurydiké III. postavili na stranu koalice „mocných“.

Polyperchón, který byl tou dobou v Épeiru, se s Olympiadou a Aiakidem, nominálním vladařem Épeirótů, synem Arybbovým (kterého vyhnal Filippos II. roku 343 a který byl sám vládcem od roku 322), vypravil zpět do Makedonie. V říjnu se v pohraniční oblasti na místě zvaném Euia sešly obě královny v bitevních liniích, Olympias oděna jako bakchanatka, Eurydiké v plné zbroji. Makedonci ale přešli na stranu staré královny a král Filippos III. byl jat, stejně tak jako Eurydiké a její rádce Polyklés.

Krátce poté, ještě v říjnu, dala Olympias zapíchnout krále Filippa III. Arrhidaia, jehož jako dítě Filippovy (II.) nevěry nenáviděla a zřejmě mu způsobila drogami duševní chorobu (byl nominálním králem Makedonců od roku 323). Jeho manželce, teprve dvacetileté královně Eurydiké III., dala v královském paláci v Pydně volbu smrti: Eurydiké se oběsila na vlastním královském diadématu!

Následovala Olympiadina msta nad rodinou a přívrženci Alexandrových vrahů (Olympias byla přesvědčena o násilné smrti svého syna). Byl zabit Níkánór, Kassandrův bratr, se sto přívrženci, a hrob Iollův, dalšího bratra a asi i Alexandrova vraha, dala rozmetat, viz o podezření více roku 323.

Někdy v této době uzavřel Kassandros na Peloponnésu mír s Tegejskými a vypravil se na zpáteční cestu do Makedonie. Protože Thermopyly byly obsazeny Aitóly, spojenci Olympiady, pokračoval v cestě na sever oklikou přes Euboju do Opúntské Lokridy a Thessalie. Údolí Tempé bylo obsazeno, proto poslal vojevůdce Deiniu Perrhaibajským průsmykem, který stačil krýt dříve než Polyperchón.

Proti Polyperchontovi poslal Kassandros Kalu, sám se pustil proti Olympiadě: Olympias, Rhóxáné, Alexandros IV., nyní jediný král Makedonců, Thessaloníké a Deidameiá, dcera Aiakidova, byly s věrnými oblehnuty v Pydně.

Aiakidés Épeirský přišel opět Olympiadě na pomoc. Kassandros proti němu poslal oddíly, jimž velel Atharriás/Atarriás, srov. rok 330. V épeirském vojsku vypukla proti Aiakidovi, a tím vlastně proti Olympiadě, vzpoura: bylo to poprvé, co Molossové sesadili některého z Aiakovců. • Aiakidés vládl nominálně (jeho první vláda) od roku 322. Byl ženat s Fthíou (jinde jmenována jako Fila), dcerou Menóna z Farsálu, který si udělal jméno v lamijské válce, a měli děti Déidameiu, Tróiadu (II.), o níž není v historii dalších zmínek, a slavného Pyrrha (I.).

Épeiróti provolali králem Neoptolema II., syna Alexandra I. Molosského a Kleopatry, sestry Alexandra Velikého (od roku 322 do své smrti roku 308 žila v Sardech). První vláda Neoptolemova trvala do roku 312 (srov. rok 313). Dvouletý Aiakidův syn Pyrrhos se tehdy dostal se svými opatrovníky k illyrským Taulantiům, kde byl v péči do roku 307 u krále Glaukia (srov. rok 335).

Épeiróti uznali vrchní velení Kassandrovo a ten jmenoval epimelétem/pečovatelem-poručníkem Neoptolema II. a svým stratégem pro Épeiros Lykiska. Épeiros se tedy stal Kassandrovým protektorátem (do roku 307, srov. rok 312).

Polyperchón se stáhl se zbylými jednotkami do Azoru, který spolu s Pýthiem a Dolichou tvořil v severní Thessalii Tripolis (federativní státní útvar tří malých městských států).

V Makedonii porazil Aristonús, jeden z původních sómatofylaků Alexandra Velikého, Kassandrova velitele Kratenu/Krateuu, který v bitvě padl (byl to otec Peithónův?).

 

Na asijské frontě na jaře vytáhl Eumenés ze svých zimovišť v Babylónii do Sús. Vypukly boje se Seleukem, babylónským satrapou. Při přechodu přes Tigris zatopil Seleukos Eumenův tábor, ale bez většího úspěchu. Seleukos pak s Eumenem uzavřel příměří a Eumenés dorazil do Sús.

V Súsách se sešli hodnostáři strany královské z horních satrapií: vrchní velitel, tzn. stratégos Asie Eumenés, Peukestás, satrapa v Persidě, Tlépolemos z Karmánie, Sibyrtios z Arachósie a Gedrósie, Stásandros, satrapa v Arii a Baktrii, Eudámos z Indie; satrapa Paropamisadů Oxyartés poslal zástupce Androbáza s vojskem. „Královských“ bylo 18 700 pěchoty a 4 700 jezdců. Na súské konferenci došlo na hádky o vrchní velitelství, nakonec byl všeobecně uznán Eumenés.

V daném okamžiku byl v horních satrapiích na straně „mocných“ pouze Peithón a jeho bratr Eudémos. Zcela mimo hru stál Orontés či Aroandés I., dynasta v Armenii (srov. rok 331). • Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, vládl v části Armenie dynasta Artasmás, následoval jistý Samos I., který vládl do zhruba poloviny třetího století (srov. rok 250). Zřejmě až od Oronta či Aroandy II. (srov. rok 205) byl rod usazen v Kommágéně.

V době konání konference v Súsách dorazil do Babylónu s jádrem svého vojska Antigonos. V Babylónii se rok 317 začal počítat jako rok 1 Antigonovy éry (= stratéga Asie), a to minimálně do května roku 7 této éry, tj. do roku 311. Antigonos byl v Babylónu v měsíci du‘úzu/v rozmezí 6. července až 4. srpna.

V srpnu se Antigonos se Seleukem a Peithónem vypravili na východ. Přes lodní most přešli Tigris a pokračovali do Sús, které krátce předtím opustil Eumenés, zanechav zde posádku pod Xenofilem. V té době již byl s vojskem za Pasitigridem. Antigonos oblehl pevnost v Súsách, kterou hájila Xenofilova posádka. Antigenés, který byl se svým oddílem v okolí města, uprchl k Eumenovi.

Antigonos jmenoval z moci svého úřadu stratéga Asie Seleuka satrapou Súsiány: byl jím do příštího roku a zároveň spravoval Babylónii.

V době vrcholícího léta, v době největších veder tzv. psích dnů/mezi 23. červencem až 23. srpnem, vedl Antigonos bojové akce proti Eumenovi na řece Kopratás či Kopratés v Súsiáně. Část vojska přepravil Antigonos na Eumenův břeh řeky, zde byla poražena „královskými“. Antigonos se stáhl do Badaké na Eulaiu (snad staré Madaktu; je možná záměna se Soloké, pozdější Seleukejí na Hédyfontu, anebo nesla později i Badaké jméno Seleukeie na Eulaiu, stejně tak jako Súsy?). Odtud pokračoval do Médie do Ekbatan. Při průchodu zemí Kossajů měl těžkosti, vojevůdce Nearchos, Alexandrův kdysi nauarchos, byl domorodci v poli poražen. Přesto tudy v devíti dnech pronikl do Médie.

Eumenés s Antigenem se chtěli obrátit na západ, ale většina správců horních satrapií to odmítla ze strachu před Antigonem. V září tedy pokračoval Eumenés do Persie, kam dorazil po 24 dnech. V Persepoli uspořádal velké hry na paměť Alexandra a jeho otce Filippa. Nicméně hašteřivost v řadách "královských" neustávala. Peukestás, satrapa v Persii, se v Persepoli snažil získávat sympatie vojáků proti Eumenovi. Vůdce královské strany použil lsti - údajné psaní Olympiady, že Kassandros je mrtev a Polyperchón je již v Kappadokii.

V téže době vyslal Sibyrtios několik svých jezdců bez vědomí Eumena zpět do Arachósie. Za to byl Eumenem a shromážděním vojáků odsouzen na smrt. Před provedením trestu uprchl. Z Persidy se „královští“ vydali do Paraitakény (eparchie, administrativní části jižní Médie), kde se pohyboval s vojskem rovněž Antigonos. Eumenés cestou onemocněl. V bitvě, kterou v Paraitakéně obě armády vybojovaly, byl Eumenés a argyraspidové pod Antigenem úspěšní, ale právé křídlo „královských“ podlehlo. Noční boj Eumenés nepřijal a proto byl pokládán Antigonos za vítěze, třebaže měl větší ztráty.

Po bitvě přezimoval Antigonos v médské krajině Gadamarga, Eumenés v Gabiéně, v kraji na severu Persidy. V době zimního slunovratu/kolem 21. prosince se pokusil Antigonos překvapit Eumena rychlým přepadem jeho zimovišť, ale bez úspěchu.

 

Zřejmě t. r. slavil v Alexandrii Ptolemaios svatbu s Bereníkou I. (srov. rok 309, který připadá též v úvahu). V tom případě musel krátce předtím zapudit Eurydiku, dceru Antipatrovu, která však odešla z Alexandrie do Mílétu snad až roku 309 (vdána za Ptolemaia od roku 321, srov. roky 309 a 287). • Odtud později odešla k bratrovi Kassandrovi a usídlila se v Kassandreji (srov. následující rok), kterou zřejmě přejmenovala na Eurydikeiu. Zde vládla absolutisticky až do své smrti, jejíž datum neznáme.

 

Na Sicílii se Syrákúští usmířili s Agathokleem, viz rok předešlý, který se dokázal sblížit s velitelem Púnů Hamilkarem, na něhož jako jediného spojence v Syrákúsách dali. Hamilkar však po domluvě Agathokleově od města odtáhl, prý pro osobní sympatie, a Syrákúsanům zůstal exulant opět na krku. Agathoklés se vrátil, odpřisáhl jim při Démétře a Koře, že nebude usilovat o samovládu a byl zvolen "stratégem a ochráncem míru/stratégos kai fylax tés eirénés".

Brzy bylo vše jinak. Aby úspěšně bojoval s exulanty a sikulskými povstalci shromážděnými u Herbity ve středu ostrova, najal v Morgantině tři tisíce vojáků. Nevytáhl však na nepřítele, ale pod záminkou obrany je rozmístil po městě: nachystal puč (podle jiné verse mu prý na převrat půjčil pět tisíc vojáků Hamilkar). Vůdce bývalé oligarchické vlády "šesti set nejvznešenějších" Dioklea, Tísarcha n. Peisarcha a Anthrópina dal jednoho jitra zavraždit v Tímoleonteu, kam je povolal k debatě o státních záležitostech a pak obvinil, že mu usilovali o život; s nimi zemřelo dvě stě mužů jejich doprovodu a neméně šest set, kteří jim spěchali na pomoc. Ve dvoudenním masakru zahynulo na čtyři tisíce oligarchů a jejich straníků, šest tisíc jich prchlo a majetky obětí revoluce byly rozkradeny. Ušetřil tehdy svého přítele Deinokrata, budoucího vůdce oligarchů v exilu, viz rok 312.

Za spáchané zločiny pak nikoho netrestal, chtěl složit funkci a stát se opět soukromníkem, ale po naléhání sněmu se dal zvolit stratégem autokratorem/vrchním velitelem bez omezení s úkolem pečovat o stát/epimeleia tés poleós. Všechny volené instituce státu přitom fungovaly dál. Správě státního majetku se vskutku věnoval, rozšiřoval válečnou flotilu, vyráběl zbraně a ačkoli měl výhradní postavení, neobklopoval se ochrankou ani si na hlavu nevložil královské diadéma. Slíbil zničit dlužní úpisy a provést pozemkovou reformu a pravděpodobně to též udělal. Žil skromně a prokazoval veřejně úctu Démétřině kultu. Viz o něm dále rok 315. 

Pravděpodobně téhož roku nebo až roku 312 vykázal Agathoklés ze Syrákús pozdějšího historika Tímaia z Tauromenia, který odešel do Athén a po zbytek života Agathoklea nesnášel a ve svém díle, které se zachovalo jen v citací, zjevně pomlouval.

 

V Itálii uzavřeli Krotónští mír s Bruttijci a s exulanty, viz rok předešlý, válčili stratégové Parón a Menedémos. Když se oligarchové soustředění v Thúriích s posilou tří set žoldnéřů vplížit v noci do Krotónu, pokus o vzetí města jim nevyšel a při hranicích s územím Bruttiů, kde se utábořili, byli stratégy přepadeni a všichni pobiti (srov. rok 320)Menedémos byl později zvolen stratégem autokratorem.  

Římané vedli další boje v Ápulii, bylo vypleněno území kdysi Dauniů, v této době samnitské, a vzato jejich největší město Canusium/známá pozd. Canosa, nedaleko od římských osudových Cann, viz rok 216.

 

V Číně napadla koalice šesti států (liou-kuo) stát Čchin/Qin, ale v průsmyku Chan-ku/Hangu v Che-nanu byla její armáda poražena, když se jí nepodařilo zdolat opevnění Čchinů.

 

************************************************************

316.

Ol. 116, 1

Démosthenés z Lakónie

 

Démokleidés

a. u. c. 438

Sp. Nautius Rutilus a M. Popilius Laenas

L. Aemilius Mamercinus Privernas dict. II.

Rok 2 Antigona = rok 1 Alexandra IV. (srov. předešlý rok)

************************************************************

V horních satrapiích bývá poslední rok éry Filippa III., tj. rok 317, počítán též jako první rok Alexandra IV.

V posledním roce třetí války diadochů na jaře vypukl v obležené Pydně velký hlad a nouze. Ze všech makedonských posádek zůstaly do této doby věrné Olympiadě a Polyperchontovi jen Pella, které velel Monimos, a Amfipolis, jíž velel Aristonús. Kassandros zachytil dopis Polyperchontův oznamující připlutí lodi, která by měla odvést Olympiadu z Amfipole. Dal ho poslovi doručit, ale musel zamlčet, že zprávu četl. Alexandrovu matku vylákal z města a když viděla, že žádná loď na slíbeném místě nekotví, pochopila, že šlo o lest a vrátila se do města. 

V jednáních, která pak Olympias zahájila, Kassandros slíbil nedotknutelnost její osoby, vydá-li města a Rhóxánu s Alexandrem IV. (viz zde níže o rozhodujícím vlivu událostí na východě říše). Monimos vydal Pellu a teprve na přímý rozkaz Olympiady vydal Aristonús, jemuž rovněž Kassandros slíbil život, Amfipoli. Kratenovi příbuzní (srov. předešlý rok) okamžitě Aristonúa ze msty zavraždili.

Kassandros svolal shromáždění vojska, které Olympiadu odsoudilo na smrt ukamenováním. Protože vojáci odmítli provést popravu, Kassandros určil ke kamenování příbuzné těch, které dala před rokem pozabíjet Olympias. • Olympias z Épeiru (c. 60), matka Alexandra III., byla královnou Makedonů od roku 357.

Rhóxáné s Alexandrem IV. (7) byla pod dohledem Glaukiovým internována v Amfipoli a s ní Déidameia, dcera Aiakida s Fthíou, sestra Pyrrhova, zaslíbená do manželství s Alexandrem IV., oba ještě v dětském věku. Kassandros se jmenoval královým epimelétem. V téže době uprchl Polyperchón z Azoru k Aitólům.

Po uklidnění Makedonie se vypravil Kassandros do Boiótie, kterou si podmanil. Obnovil spolek Boiótů, koinon tón Boiótón, v němž byly ze starých boiótských států Tánagra, Plataiai, Kópai, Haliartos, Koróneia, Orchomenos, Thespiai. Přistoupily Chairóneia, Lebadeia (oddělením od Orchomenu), Thisbé, Choraiai, Hyettos, Sifai (oddělením od Thespií) a Órópos (v letech 411 až 338 thébský, od roku 338 athénský, po roce 171 nezávislý zcela).

Théby dal Kassandros obnovit až následujícího roku a včlenil je rovněž do III. spolku Boiótů (viz tam a srov. rok 335). • Třetí boiótské koinon existovalo v letech 316 až 171 (srov. první roku 550 či 525, druhé roky 447 až 335).

Pak se Kassandros vrátil do Makedonie a v Aigách dal slavnostně pochovat pozůstatky krále Filippa III., Eurydiké III. a její matky Kynané. Snad jde částečně o pozůstatky, nalezené současně s ostatky Filippa II. ve Vergině (viz rok 336).

Kassandros přivedl nové kolonisty do Poteidaie (vyvrácena před 40 roky, viz tam), kterou přejmenoval na Kassandreiu (srov. rok předešlý). Později  přejmenoval obci Thermé na Thessaloníké a přivedl do ní zbytky obyvatel ze dvaceti šesti zničených obcí v regionu. Učinil tak v tomto, nebo následujícího roku, rozhodně ale při příležitosti svatby s nevlastní sestrou Alexandra Velikého Thessaloníkou (c. 25?), dcerou Filippa II. s hetairou (?) Níkésipolis z Thessalie (zemřela několik dnů po porodu).

Kassandrův bratr Alexarchos založil pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranúpolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Užíval novotvarů, které vymýšlel a jeho pošetilosti sotva přečkaly bratrovu smrt o deset let později. • Athós se v dějinách starého věku dále nijak neukazuje. S nástupem křesťanství se na poloostrově usadilo několik mnišských skupin, jimž později osmanští Turci garantovali autonomii. Klášterní komunita hory Athós si ji uchovala v rámci dnešní Řecké republiky a je jedním ze symbolů patriarchálního východního křesťanství/orthodoxie (na území státečku, jemž republika zajišťuje bezpečnost a zahraniční vztahy, nemají přístup ženy ani zvířecí samičky).

 

Na asijské frontě v zimě téhož roku, v lednu nebo únoru, došlo ve straně královských k všeobecnému spiknutí proti Eumenovi. Eumenés ještě před rozhodnou bitvou s protivníkem sepsal závěť a zničil velký archiv kompromitujících dokumentů (bylť Alexandrův a Filippův archigrammateus; vlastní královský archiv zničil nechtěně c. 324 sám Alexandros, který pak nařídil satrapům odeslat Eumenovi opisy královských dokumentů). V bitvě, k níž došlo někdy na jaře kdesi v Gabiéně (viz předešlý rok), byla Antigonova pěchota poražena, ale na levém křídle zradil „královské“ satrapa Peukestás a Antigonovi padl do rukou trén mimo jiné argyraspidů s veškerým jejich majetkem, dvěma tisícovkami žen a jejich dětí. Teutamás, jeden z jejich velitelů, poslal ihned k Antigonovi s vyjednáváním o vydání majetku oddílu - protihodnotou se stal Eumenés.

Dva dny po bitvě byl Eumenés argyraspidy zajat a vydán Antigonovi: vojáci vítěze provolali „králem celé Asie“, titulu, zdá se, však neužíval. Podle jiné verse vědom si své situace odešel do Antigonova ležení sám od sebe následován svými oddíly s orientálními spojenci a slony. Na valné hromadě velitelů vojska „mocných“ byli pro zachování Eumena při životě Antigonos, jeho syn Démétrios a Nearchos, většina ale proti: Antigonos ho tedy dal po několikadenní otálení popravit a popraveni byli z vůdců „královských“ na východě ještě Antigenés, Kebalinos a Eudámos (Eudaimón), satrapa v Indii (?). Podle jiné verse držel Antigonos Eumena tři dny o hladu, aby nečinil násilí někomu, s nímž býval spřátelen, a pak byl Hellén bez velitelova vědomí při skládání ležení strážci uškrcen. Eumenés z Kardie (narozen c. 362 n. 361) byl posledním výrazným zastáncem udržení územní jednoty Alexandrova dědictví, avšak jako Hellén to měl mezi makedonskými elitami těžké.

Tím se strana královská rozpadla a zpráva o Eumenově smrti vedla zřejmě v Makedonii královnu Olympiadu k amfipolské kapitulaci. Třebaže žil ještě poslední z argejského rodu makedonských králů Alexandros IV., jeho moc byla nulová: byl zajatcem Kassandrovým.

Antigonos vyznamenal v Gabiéně svého věrného diplomata a pozdějšího historika Hierónyma z Kardie. Pak se s vojskem vrátil do zimovišť, on do Ekbatan, větší část vojska rozložila tábory po Médii kolem Rhag, pozdějšího Európu.

Peithón, exponent „mocných“ v horních satrapiích a jediný z Illyrů takto vysoko postavený v makedonské hierarchii, se ze msty po smrti svého bratra Eudaimóna (srov. ale výše?), oddělil od Antigona a opatřil si ze zbytků „královských“ vojsko. Byl však jat, odsouzen Antigonovými vojáky a popraven. Následně se Antigonovi vzdali resp. mu v Anatolii holdovali Attalos, Polémón, Antipatros a Filótás.

Na jaře roku 316 skončila třetí válka diadochů (trvala od roku 319).

 

Antigonos, který se právě stal nejsilnějším z diadochů a proto též terčem další války, jako stratégos Asie jmenoval satrapou Médie Orontobáta, kdysi perského satrapu Kárie (viz rok 334 a 333) a stratégem této satrapie, tzn. že v tomto případě byla oddělena funkce vojenského velitele, jmenoval Hippostrata. Na jaře se po všech těchto událostech Antigonos vydal s pěti tisíci talenty (na 150 tun zlata a stříbra) z ekbatanského pokladu do Persepole, kam dorazil ve dvaceti dnech. Po Antigonově odchodu se postavili Peithónovi přátelé Meleagros a Menoitás do čela zbylých jednotek Eumenových a Peithónových a pustili se do Orontobáta. Až po delší době (nebo snad ještě t. r. ?) byli přemoženi a v boji padli.

V Persepoli rozdělil Antigonos nově funkce v horních satrapiích:

Súsiána - namísto Seleuka (viz předešlý rok) byl jmenován satrapou domorodec Aspisás (v úřadu do roku 312?); Seleukos zůstal ještě krátce satrapou Babylónie (viz níže);

Persis - Asklépiodóros byl jmenován namísto Peukesty (satrapou od roku 324), který nyní zůstal na dvoře Antigonově a Démétriově; Asklépiodóros byl v úřadě do roku 315? (viz rok 312);

Médie, Parthie a Hyrkánie - Níkánór (byl satrapou Kappadokie od roku 321; kdo přišel sem na jeho místo, nevíme, v Médii byl ve funkci do roku 312 n. 311). Nahradil Orontobáta a k Médii byla připojena administrativa satrapie Parthie a Hyrkánie;

Baktrie a Sogdiána - oblast s hellénskou populací, potvrzen Stásánór z kyperských Sol, který byl v úřadu od roku 321 a dále již není v historii zmiňován; předtím byl satrapou v Arii a Drangiáně (Stásánór je pravděpodobně identický se Stásandrem);

Paropamisadai a Kóféné - potvrzen Oxyartés, který byl v úřadu od roku 323, rovněž naposledy zmiňován;

Karmánie - satrapou byl potvrzen Tlépolemos, v úřadu od roku 323, naposledy zmiňován;

Arachósie a Gedrósie - potvrzen Sibyrtios (od roku 325), také naposledy v dějinách zmiňován. Antigonos mu svěřil tisíc argyraspidů, aby se za svou zradu na Eumenovi již nemohli nikdy vrátit do Makedonie, ostatní po oddílech rozmístil do pevností odlehlých koutů říše;

Aria a Drangiána - namísto Stásandra či Stásánóra z Kypru, viz výše pod Baktrie, který byl zde satrapou od roku 323, jmenován Euétos. Brzy však zemřel a na jeho místo přišel jistý Euagorás, který byl satrapou do roku 312.

Indie, tedy oblasti dn. PAK, byla v této době zřejmě pro makedonskou říši již ztracena, protože není zmínka o jmenování nového satrapy.

Vrchním velitelem vojsk umístěných v horních satrapiích byl jmenován Níkánór (v úřadě do roku 312 či 311). Byl to pravděpodobně on, kdo založil v době svého úřadu klérúchii Dúra-Európos na Eufrátu, usadil hellénské kolonisty do Rhag-Európos v Médii (později opodál vznikla Arsakeia). • Namísto Níkánora připadá v této zakladatelské činnosti v úvahu později Seleukos Níkátór (o kolonisaci viz roky 308, 301, 291, 282).

Z Persepole pokračoval Antigonos do Sús. Zde již stál na Seleukově straně velitel posádky Xenofilos, který vydal Antigonovi poklad dvaceti pěti tisíc talentů (tj. téměř 750 tun kovu), které Antigonos s sebou vzal na západ. Ve 22 dnech dorazil s vojskem do Babylónu, kde žádal od satrapy Seleuka složení účtů ze správy satrapie: důvod neznáme, nicméně Seleukos uprchl s padesáti jezdci k Ptolemaiovi do Egypta. • V tomto okamžiku měl Antigonos na financování svých ambicí minimálně třicet tisíc talentů, tj. téměř jeden tisíc tun stříbra a zlata nebo ražby z nich. Obrovský majetek perských králů, který se valil do východního Středomoří, změnil od základů hospodářské poměry hellénského světa. O reakci ostatních diadochů viz následující rok, o darech např. Alexandra Velikého srov. rok 324 a násl.

Novým satrapou Babylónie jmenoval Antigonos Peithóna, kdysi satrapu Indie (srov. rok 323), který zde zůstal do roku 312. Novým satrapou Mesopotamie a Arbélítidy byl namísto Blitora jmenován [...] (jméno se nezachovalo).

V listopadu prošel Antigonos s vojskem Mesopotamií do Kilikie, kde u Mallu přezimoval.

 

T. r. se mohla narodit dcera Ptolemaia a Bereníky I. Arsinoé II. Filadelfos (srov. předešlý rok; zemřela roku 270).

Po roce 316 se narodil básník nové attické komédie Poseidippos z Kassandreie. První vítězství zaznamenal roku 289/288. Další životní data neznáme.

 

Nové boje Římanů v Samniu, obléhání Sory v Latiu, která odpadla k Samnitům. V Lautulském průsmyku někde mezi Anxurem a Fundami byli Římané Samnity poraženi.

 

V Číně dobyl stát Čchin/Qin zemi Šu, dnešní provincii S’-čchuan.