Soch (2)

 

Jinou slavnou sochařskou athénskou rodinou byli Kéfísodotovci. Uměleckým nástupcem klasického monumentálního stylu Feidiova byl Kéfísodotos St., strýc či spíše otec Práxitelův, tvůrce Eirény s postavou malého Plúta-Bohatství na rukou, po míru se Spartou roku 374, kdy byl současně zaveden kult Eirény v Athénách: bronzové sousoší je známo z mramorové kopie v mnichovské glyptothéce z římské éry. Jeho byl též Hermés s malým Dionýsem a řečníka při projevu se zdviženou rukou.

Praxitelés či Práxitelés se ve druhé polovině čtvrtého století proslavil pozemštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Vynikl spíše pracemi v mramoru než bronzu. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé. Jeho Afrodíté „z Knidu“, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, dosáhla toho, že se její chrám v Knidu stal cílem turistických výletů. 

Vytvořil tehdy současně dvě verse kultovní sochy, zahalenou a odhalenou, neboť si je objednali Knidští zároveň s Kójskými. Té zahalené dali přednost Kójští a odmítnutou museli koupit Knidští - a vydělali. Originál sochy byl bronzový, který křesťané přetavili na drobáky. Zachována je kamenná „průmyslová“ kopie z římské doby. Do soch se lidé dokonce zamilovávali a zanechali na nich stopy semene: na Knidu se kdosi zamiloval do Praxitelovy Afrodíty, a v Pariu se do malého Eróta zamiloval jistý Alketás z Rhodu.

Afrodítiným modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií, která působila v Athénách (viz pod sex). Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés, jemuž postála pro obraz Afrodíty anadyomené.

Frýnina krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivnit i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce, a tak nevinnost obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a uchvácení soudci ji okamžitě osvobodili; co je na příběhu autentického, lze těžko odhadnout.

Z Praxitelových děl je dále nejznámější Apollón sauroktonos/Zabíjející ještěrku z doby kolem roku 350 a Erós, kterého věnoval do Frýniných Thespií (podle jiné verse šťastnou obdarovanou a obdarovávající byla jistá Glykerá). Bronzový Apollón je vysoký 150 centimetrů a byl objeven roku 1991 na jednom zanedbaném statku v Sasku. Přes obchodníky se starožitnostmi byl vydražen do Cleveland Museum of Art. Je na podstavci ze 17. až 19. století a jak se dostal do Německa není známo. Podle verse řecké vlády byl nalezen v Iónském moři. Jisté je jen to, že jako jeden z mála autorských originálů unikl křesťanským tavicím pecím.

Kamenná verse (antická kopie) z Louvru znázorňuje boha, jak se připravuje bouchnout do ještěrky lezoucí po kmenu stromu. Clevelandský bronz má údajně napichovat ztracenýma rukama ještěrku šípem.

Zachovaná Praxitelova kamenná socha Herma s malým Dionýsem (nebo Kéfísodota staršího?) na ruce byla nalezena v Olympii na místě, jak ho popsal Pausaniás: v tomto stavu je to jediný zachovaný kamenný originál sochařského díla ze 4. století. Ze stejného století, ale z kárských Theangel, pochází jméno athénského sochaře Filistida, dílo nikoli. 

V Římě 1. dubna 2003 zpřístupnili za účasti italského presidenta Carla Ciampiho a nezvyklé pozornosti veřejnosti restaurovanou bronzovou sochu o dvou stech kilogramech Tančícího Satyra/il Satiro danzante vyloveného pět let předtím po částech sicilskými rybáři z bárky Capitan Ciccio řízené kapitánem Franceskem Adragna z Mazara del Vallo vlečnou sítí ze dna v hlouce cca. pěti set metrů údajně kdesi u Pantellerie.

Původně byla nalezena rok předtím jen noha, pak po ostřelování tuniskou hraniční hlídkou na moři zbytek. Podoba sochy byl známa z jedné onyxové gemmy z Neápole z augústovské doby.

Soudí se, že socha je Praxitelovým originálem, který zmizel pod hladinou zřejmě až v době zániku říše (snad transport kořisti Vandaly z Říma do Afriky roku 455 na třiceti lodích, z toho jedna, a právě se sochami, se podle Prokopia potopila), neboť poslednímu z polytheistických literátů a autorů epu Nonnovi z Pánopole z 5. století n. l. byl popis tančícího Satyra znám. K ceně téměř dvoumetrové sochy: rybáři nález ocenili na cca. 800 eur, vláda po její restauraci čtyři miliony eurů.

Z Praxitelových soch staří chválili Únos Persefony, Bakcha, Démétér zvaná Katagúsa/"Přivádějící zpět", Opilost, slavícího Satyra zvaného Periboétos/"O kterém se mluví, slavný", Stefanúsa/Pletoucí věnce, Pseliúmené/Žena s náramkem, Opórá/Léto, Tyrannoktonoi (jiní od Anténorova sousoší). L. Mummius dovezl do Říma z Thespií bronzové sochy, které stávaly před chrámem Félícitátis, a Afrodíty, která zanikla při požáru Venušina chrámu za vlády Ti. Claudia. Slavná byla socha plačící ženy a rozradostněné hetairy, pravděpodobně portrét Frýny. 

Praxitelovými následovníky byli jeho synové Kéfísodotos ml. a Tímarchos, tvůrci portrétů řečníka Lykúrga a autora komédií Menandra, filosofů a řady soch kultovních. Z dalších žáků je jménem znám jistý Papylos. Snad do této skupiny patří i Lokros z Paru a jeho nedochovaná Afrodíta v Athénách. Z okruhu umělců kolem Praxitela je Afrodítina bezhlavá socha dnes označovaná za Venuši Kýrénskou. Italové ji nalezli roku 1912, restaurovali a vystavovali v Římě. Roku 2007 soud rozhodl, že musí být vrácena do Libye, jak pět let předtím slíbil premiér Silvio Berlusconi diktátorovi Muammarovi Kaddáfímu.

Lýsippos ze Sikyónu, bratr malíře Lýsistrata, se z obyčejného kovolitce stal nejproslulejším výtvarníkem v bronzu konce 4. století. Nechodil do učení k žádnému ze sochařů, ryzí samorost. Tak jako Apellés v malování, Lýsippos měl od Alexandra udělenu výsadu, že v kovu ho smí ztvárnit pouze on (pro malování stejnou výsadu měl Apellés a z řezbářů gem Pyrgotelés). Jím se končí klasické hellénské sochařství a začíná hellénistické.

K Polykleitovu kanonu lidského těla vytvořil štíhlejší proporce; jeho Apoxýomenos/„Athléta seškrabující se sebe špínu a pot“, nebo Héráklés zvaný dnes Farnese (autorství bývá připisováno i jistému Glykónovi). Polykleitův poměr výšky hlavy k trupu zeštíhlil z 1/7 na 1/8, trup je kratší a údy delší a Polykleitův svalovec se stal veskrze štíhlejší.

Zdokonalil trojrozměrnost postav (není ani jménem známa jediná socha, která by znázorňovala ženu), proslul především sousoším padlých 85 jezdců v bitvě u Gráníku, které do Říma jako kořist odvezl praetor Q. Caecilius Metellus, viz rok 148, podobiznami Héráklea, nejslavnější stával v Delfách a portrétovými sochami vozatajů čtyřspřeží. Alexandros Veliký dal výhradní povolení k portrétování své osoby pouze třem umělcům: malíři Apellovi, sochaři Pyrgoteleovi a litci Lýsippovi. Lýsippos a jeho dílna byli neobvykle plodným umělcem a dal prý vzniknout na 1500 sochařských děl. Jeho synové a žáci Boidás (zmiňována byla socha vzývajícího sportovce) a Laippos/Daippos, tvůrce bronzu muže seškrabujícího se sebe špínu/Perixýomenos, nebyli tak proslulí, což byl též případ Lýsippova bratra, malíře Lýsistrata. Vynikl však třetí z Lýsippových synů a žáků Euthykratés, jehož proslavila socha Hérákleova, Alexandrova, lovce v Thespiích, jízdní potyčka, Trofónios, koně s náhubkem, loveckých psů a řada čtyřspřeží. 

Apoxýomenos stával v Římě před Agrippovými lázněmi a velmi se líbil príncipovi Tiberiovi. Dal ji přenést do své ložnice a před lázně postavit kopii. Bylo z toho pozdvižení na divadle a Tiberius raději originál vrátil na jeho místo. Ze slavných Lýsippových děl byla ještě v římské éře vyzdvihována socha opilé flétnistky, lovců se psy, Hélia na voze. Vytvořil kolekci soch Alexandrových od dětského věku do jeho královské dospělosti. Dětským Alexandrem byl uchvácen Neró a dal sochu pozlatit. Tím ztratila na kráse, takže byla vrstva zlata seškrábnuta, ale později stále ještě patrná. Lýsippos též vypodobnil do bronzu Alexandrova druha Héfaistióna, Alexandra při lovu stojícího ještě ve fláviovské éře v Delfách a Satyra v Athénách.

Euthykratovým žákem byl Teisikratés ze Sikyónu, tvůrce soch nerozlišitelných od Lýsippových. Vychvalován byl jeho thébský stařec, král Démétrios, Peukestás. Vytvořil dvojspřeží, do něhož později přidal Pistón ženskou postavu; jeho dalšími díly jsopu Arés a Hermés, které si Římané vystavili v chrámu Concordie. 

Vůdčí osobností v Lýsippově sikyónské škole se stal c. 280 Xenokratés, syn Zénónův, žák Teisikratův nebo Euthykratův. Xenokratés vytvořil prý více soch než jeho předchůdci a o sochařině složil několik spisů; zachováno nezůstalo nic. O sochařství psal sochař Theomnéstos (byl i jeho jmenovec, malíř, Apellův vrstevník). 

Lýsippovým vrstevníkem byl všestranný Eufranór z Korinthu. Z bronzů vytvořil Parida, Q. Lutatius umístil na Capitólium jeho Athénu, jíž Římané říkali Catuliána, a sochu Dobrého pořízení/Bonus éventus, pravděpodobně v řeckém originálu Agathos daimón, s obětní miskou v pravici a klasem s makovicí v levici. V chrámu Concordie stávala jeho Létó s novorozenými Artemidou a Apollónem, žen modlící se v údivu a Alexandra s Filippem řídící spřežení. Kromě toho vytvořil řadu dalších bronzových dvoj- a čtyřspřeží, krásnou Kleidúchu a dvě kolossálních sochy Arety/Virtús a Hellady/"Řecka".

Jistý Hégésiás/Hagésiás stvořil sochy Athény a krále Pyrhha a jeho Héráklés stával na Pariu. Rovněž neznámý Ísidotos ulil sousoší Obětníků býka/Búthytes. Připomínal se Naukerův (?) zápasník lapající po dechu, sochař Pyrrhos a jeho bronzová Hygeia a Athéna měly jméno a Lýsippův žák Fanis se sochou obětující ženy či pálící kadidlo/Epithyúsa

Starším vrstevníkem a soupeřem Práxitelovým byl Skopás z Paru, proslulého sochařskou výzdobou přestavby roku 395 vyhořelého Athénina chrámu v Tegeji (nový prý byl nejkrásnějším chrámem na Peloponnésu) a chrámu v Nemeji. Skopás vynikal zvýrazňováním afektu. V kopiích jsou známy sochy Apollóna Kitharóda, Hypna, nedochovaná je podoba Afrodíty na beranu, tzv. Afrodíté pandémos/Obecná. Byli podle všeho dva Skopové, rozlišit je neumíme. 

Skopás se s Bryaxidem z Kárie n. Athén, Tímotheem (neznámé vlasti) a Athéňanem Leócharem účastnil v polovině 4. století sochařské výzdoby Mausóleia v Halikarnássu, jednoho ze Sedmi divů světa, viz též tam. Skopás vyzdobil východní část stavby, Bryaxis severní, jižní Tímotheos a západní Leócharés. Stavbu korunuje mramorové čtyřspřeží, dílo Pýthiovo. Všichni svou práci dokončili, i když se královna Artemísiá dostavby Mausóleia nedočkala.

Bryaxis vytvořil prototyp Dia-Sarápida, kolossální sochu Apollóna Kitharóda v jeho kultovním místě v Dafné u Antiocheie Syrské a krále Seleuka v Antiocheji, sochu Asklépiovu a kolossální sochy bohů na Rhodu. Tímotheos později pracoval na sochařské výzdobě Asklépieia v Epidauru. Leócharés vytvořil Alexandrovy bronzové portréty, ale také Olympiady, Filippa II., Amynty a Eurydíky, obchodníka s otroky Lykiska, Ganyméda unášeného orlem, athénského zápasníka pankratia Autolyka, oběť vlády Třicítky. Mramorová kopie Leócharova bronzového Apollóna je dnes známá jako Apollón Belvederský, nyní ve Vatikánu. • Autolykos, do něhož se zamiloval bohatec Kalliás, svalil k zemi velitele spartské okupační jednotky Kallibia, viz rok 404, když ho napadl. Lýsandros, spartský vrchní velitel, zápasníka nijak netrestal, ale pokáral Kallibia za to, jak se chová ke svobodným lidem. Ovšem Třicítka, aby si udělala u Kallibia oko, poslala následujícího roku Autolyka na smrt. 

Attickou sochařskou školu zahajuje Attičan Kritiás, jehož žákem byl Ptolichos z Korkyry, od něhož se učil Amfíón, jehož žákem byl Pisón z Kalaureie a tohoto žákem byl Dámokritos ze Sikyónu, který byl mimo jiné činný v Olympii. Dalším žákem Kritiovým byl Diodóros a Skymnos. 

V hellénismu se sochařství soustředilo do čtyř škol se sídlem v Athénách, v attalovském Pergamu, v ptolemajovské Alexandrii a na Rhodu. V Athénách doznívaly klasické vzory se smyslem k větší realitě a menší pompesnosti. Nejznámějším tvůrcem školy byl Athéňan Polyeuktos, autor v kopiích zachované bronzové sochy řečníka Démosthena, o jejímž postavení na agoře rozhodl sněm 42 let po jeho smrti roku 280, viz tam.

Do athénské školy lze zahrnout i Lýsippova žáka Sikyóňana Eutychidu, který vynikl i jako malíř (dle tohoto jména je známo několik hellénských sochařů). Jeho nejslavnějším a v kopiích dodnes zachovaným dílem je socha Tyché seleukovského říšského města Antiocheie na Orontu, kromě toho byl znám jeho Eurótás. Žákem Eutychidovým byl další Sikyóňan Kantharos, slavný ciselérskými pracemi. Ve druhé polovině třetího století tvořil v Sikyónu Thoiniás, syn sochaře Teisikrata, mimo jiné tvůrce sochy Filippa V. a více než třímetrového Apollóna. 

Pergamskou školu, kterou charakterisovala „barokní“ patetičnost, proslavil především Epigonos, tvořící za vlády Attala I. Z jeho ruky má být socha Umírajícího Kelta, Kelta zasazujícího si smrtelnou ránu a podpírajícího umírající ženu, dítěte plačícího u mrtvé matky jakož i řada dalších bronzových soch umírajících, též trumpetisty, jimiž král ozdobil Pergamon a Athény. Jistý Agasiás z Efesu byl zřejmě tvůrcem tzv. Zápasníka borgheského.

Za Attalova nástupce pak vznikl někdy v letech 180 – 160, možná na zakázku Eumena II. po vítězství na Kelty roku 166, jeden z architektonických a sochařských skvostů starého věku, tzv. pergamonský oltář (se sultánským svolením převezen po vykopávkách v letech 1878 až 1886 a rekonstruován v Berlíně). Stavby v Pergamu, dary pro Athénu, vyzdobili athénský sochař a malíř Fýromachos/Pyromachos a z kamene a bronzu sochaři Epigonos z Pergamu, sochař a literát Antigonos z Karystu a Stratoníkos. Athéňan Fýromachos, konec 3., první polovina 2. století, zřejmě vytvořil bronzovou sochu Asklépia pro chrám u Pergama (srov. rok 156, kdy ji odvlekl Prúsiás II.). Fýromachos byl učitelem Milónovým a Hérákleidovým. Pravděpodobně existovalo více Fýromachů Athénských, neboť jeden je zmiňován v době Ol. 121, tedy k roku 296. Sochy na oslavu attalovských vítězství nad Kelty vytvořili vedle Pyromacha Ísigonos, Stratoníkos a Antigonos, autor též spisu o sochařině. 

V císařské době v Anatolii fungovala jiná sochařská škola v kárské Afrodisiadě (srov. index, s. v.). Okolí proslulo modrým mramorem. Daidalsés z Bíthýnie ze 3. století (keltské jméno, zřejmě první historicky známý keltský umělec vůbec) je autorem sochy Afrodíty, krčící se v koupeli (Louvre). 

Vrcholným a jedním z nejznámějších děl rhodské školy je sousoší Láokoóntovy smrti s dětmi a drakem, které vytvořili sochaři (H)Agésandros, jeho syn Polydóros a Athénodóros (Athénádóros) v 1. století. Jména těchto vlivných rhodských občanů jsou zároveň posledními v řadě hellénských sochařů, která známe. Jména tvůrců v římských službách neznáme, zůstali (dost možná, že záměrně) anonymními. Láokoóntovými tvůrci vlastně zaniklo autorské tisíciletí samostatného hellénského umění. Jejich Láokoón stál v Římě v „paláci“ císaře Tita.

Přímým žákem Lýsippovým byl Charés z Lindu, v podstatě vlastní zakladatel místní sochařské školy. Jeho proslaveným dílem a současně jedním ze Sedmi divů světa byla kolosální bronzová socha rhodského patrona Hélia (tzv. Kolos rhodský; obdobných soch prý bylo podle Plínia na Rhodu na sto, viz sedm divů, no. 6).

Tauriskos z Trall vytvořil spolu se svým bratrem Apollóniem bronzové sousoší tzv. Farnésského býka (= potrestání Dírké přivázáním k rohům býka), která vznikla v polovině 2. století rovněž na Rhodu. Jejich otcem byl zeměpisec Artemidóros z Efesu.

Vedle monumentálních soch vynikla rhodská škola ztvárněním drobných žánrových motivů např. hrajících si dětí apod. Proslul Pún Boéthos z Karthága (nebo to byl Hellén Boéthos z Kalchédonu?), který na přelomu 3. a 2. století na Rhodu vytvořil slavnou sochu husy, tvrdě zápasící se stejně vysokým dítětem (nebo ji chce dítě zabít?). Jinak měl vytvořit Boéthos sochu nahého dítěte, která byla určena pro Olympii. Mnoho soch zde jmenovaných dal z Hellady odvést Neró, aby jimi vyšperkoval svůj Zlatý dům/domus aurea. Vespasiánus je zpět Hellénům už nevrátil, ale po rozvrácení Nerónovy pýchy sochy umístil do chrámu Míru/Páx

Boéthos vynikl též jako ciselér, rytec číší, pohárů a větších nádob z drahých kovů/toreutikos, toreutés. Nejvyhlášenějším v tomto oboru byl Mentór, viz o něm roku 140 a s. v. sedm divů, autor též bronzových soch. Vedle něho prosluli u starých jinak neznámý Akragás a Mýs, současník asi Feidiův. Jejich díla bylo možné spatřit ještě za raného císařství v rhodských chrámech. Slavný byl ryteckými pracemi další Feidiův starší současník Kalamis, Kallidés, Ktésiás, jistý Antipatros obrazy na poháry reliéfově přiletovával, hlavně jako sochaři-rytci, ciseléři do stříbra se proslavili Stratoníkos z Kýziku, Tauriskos, Aristón, Déliadés, Euforión, Lesboklés, Prodóros, Euníkos z Mytilény, Hekataios, jihoital Pásitelés, Poseidónios z Efesu, Pýthodikos a jistý Thrákidés (? n. Hédystratidés?), rytec bitevních scén. 

Dva poháry jinak neznámého Zópyra s rytinou Orestova soudu na Areopagu se v Římě cenily na dvanáct tisíc séstertiů, Pýtheás vypodobnil na dvě číše za deset tisíc HS obrázek Odyssea, jak s Diomédem kradou trojské palladium. Pytheás též ryl scénky z kuchyně zvané mageiriskion, lat. magíriscium/"kuchtík". Basreliéfovým způsobem/crústárius zdobil poháry Teukros. Rytím do stříbra se zabýval též věhlasný malíř Polygnótos.  

O sochařství a toreutice zvláště psali Antigonos z Karystu, Menaichmos ze Sikyónu, kterého proslavilo bronzové tele vzpínající se na kolenou, Xenokratés, Dúris, Menandros, zeširoka o celém umění Athéňan Héliodóros zvaný Periégétés ve spisu věnovaném athénským votivním darům; dnes jsou to vše jen jména. 

Alexandrijská škola vynikala portrétní tvorbou (Homér, Sókratés, Aisópos), zachována je i monumentální tvorba (sousoší Neilos). Díla zůstávají ale anonymní. Stejně tak neznáme jména tvůrců jedněch z nejslavnějších zachovaných sochařských děl, jak např. socha Afrodíty Mélské (2. století: Alexandros z Antiocheie?), Samothrácké Níké (3. století) či Spící Ariadny (na přelomu 3. a 2. století).

Také sousoší Afrodíty a Pána pochází z dílny neznámého autora z doby kolem roku 100: Drzý lesní bůh s rohy a kozlíma nohama se pokouší svést bohyni lásky, která to bere jako legraci a odhání ho sandálem; nad nimi krouží Afrodítin syn Erós a tahá nezbedu za rohy. Je pravděpodobné, že jako model pro sousoší bohyně s Pánem a Erótem posloužila vyhlášena Práxitelova socha Frýné-Afrodíté. 

Pásitelés z kampánské Neápole založil v polovině 1. století v Římě sochařskou dílnu a prodával římským bohatcům kopie slavných hellénských děl (Římané se sochařině nevěnovali). Popsal a v pěti knihách katalogisoval sochařské dějiny. Sám produkoval miniatury, rytiny na poháry a řezbářské práce ze slonoviny, z níž vytvořil například velkou sochu Iova. Vyráběl též stříbrná zrcadla, nejlepší ve své době; klasická, cínová, nejlepší kvality v Itálii, pocházela z Brundisia. V jeho ateliéru pracoval Stefanos, jemuž je připisována Venuše Esquilínská (kterou roku 2006 Bernard Andreae označil za potrét Kleopatry vyrobený na zakázku Caesarovu).

Kuriositami a spíše drobnými řezbářskými pracemi vynikali jistí Myrmekidés a Kallikratés. Ten první vytvořil slonovinovou quadrigu tak malou, že ji zakrylo mouší křídlo. Kallikratés zase vytvořil ze stejného materiálu tak malé mravence a jiný hmyz, že pouhým okem nebylo možné rozlišit jednotlivé jejich údy. 
V oblasti Neápole fungovaly později další ateliéry kopírující „průmyslově“ hellénské originály. Poptávka po nich byla trvalá a římské veličiny je umisťovaly do svých sídel v zámoří. Proto se nalézají kopie často na námořních trasách vedoucích z Kampánie na Sicílii, do Afriky apod.

Hellénský a hellénistický originál bronzové sochy se poznává podle uchycení k podstavci. Kolem roku 350 používali Helléni po dvou olověných „kolících“ zapadajících z každého chodidla do podstavce. Olovo se lilo do otvorů nad kotníkem. Římské dílny uchycovaly sochy jedním „kolíkem“ a sochy byly prosty chodidel čili držely na podstavci větší vrstvou olova.

Další, z části nezařaditelní sochaři: Androbúlos, Angelión, Arkésiláos, syn Aristodikův (snad Simónidův současník), Asklépiodóros, Aleuás, tvůrce soch filosofů, Apellás vytvořil bronzy modlících se žen a olympioníčky Kynisky, Antignótos, tvůrce muže seškrabávajícího se sebe špínu/Perixýomenos a Tyrannoktonů, Antimachos  s Athénodórem po sobě zanechali sochy několika vznešených žen, Aristodémos ve 4. století sochy zápasníků, dvojspřeží s jezdcem, filosofů, stařen a krále Seleuka, též Doryfora,  Kleomenés není jinak znám. 

Styppax z Kypru se proslavil jedinou sochou, sluhy Perikleova restujícího vnitřnosti/Splanchnoptés, Antiochos (socha Dia a Ókeána), Tauriskos (jiný od výše uvedeného), Tímarchidés a jeho synové Polyklés, tvůrce sochy hermafrodíta, a Dionýsios, Héliodóros, autor zápasícího Pána, který skončil v Římě vedle Iúnónina chrámu, Filiskos, Daidalos, Dioskúridés z 1. st. n. l., Polycharmos, Lýsiás, autor slavného Apollóna v bronzu Kalamidés, Diogenés z Athén vyzdobil Agrippův Pantheon na Palátínu, Derkylidés byl autorem sochy zápasníka v Serviliových sadech v Římě, Amfistratos kdysi zanechal bronzovou podobu historika Kallisthena. 

Eubúlovým bronzovým dílem byla žena v údivu a Athéňan Eubúlida muž počítající pomocí svých prstů; jeho syn Eucheir tvořil postavy athlétů apod. Mikón ze Syrákús, syn Níkerátův, zpodobňoval Hieróna a proslavil se postavami athlétů, Ménogenés čtyřspřeží. Asklépios a Hygeia Níkeráta z Athén, syna Euktémonova, které Římané vystavěli do chrámu Concordie. Níkeráta proslavil bronz Alkibiadés a jeho matky Deinomachy obětující za svitu pochodní. 

Neznámý zůstal Gryllión a Hérákleidés z Fókaie, Menestratés vytvořil sochy Héráklea a Hekaty s velkým leskem mramoru v Efesu. Krateros měl díla na římském Palátínu, stejně jako Pýthodóros, s nímž spolupracoval malíř Artemón, Polydeukés, který spolupracoval s Hermoláem na sochařské výzdobě císařského sídla na Palátínu, jiný Pýthodóros, Artemón, Afrodisios z Trall, všichni měli, asi ne o své vůli, mramorové práce na Palátínu; Kanachos pracující hlavně s kovem, Sauros a Batrachos, oba ze Sparty, sochaři a architekti, postavili Octaviánovo sloupořadí v Římě (a protože se nesměli nikam podepsat, dali na závity sloupů značky ještěrky a žáby).

Bronzy sportovců, ozbrojenců a lovců zanechali Batón, Glaukidés ze Sparty, Héliodóros, Hikanos (?), Iofón, Lysón, León, Ménodóros (asi jiný od athénského jmenovce z oboru), Myagros z Fókidy, Polykratés, Polyeidos, který měl jméno též jako skladatel díthyrambů, Pýthokritos, malíř Prótogenés, Patroklés, Pollis, Poseidónios z Efesu, známý též jako ciselér ve stříbře, Periklymenos (socha Eutychidy), Filón (socha Héfaistióna), Symenos, Tímotheos, Theomnéstos ze Sard, Tímarchidés z Athén, Tímón, Teisiás a Thrasón známý pracemi v Artemísiu. 

Kallimachos byl natolik přísný na svá díla, že si vysloužil přezdívku Katatéxitechnos/Mrhající svou prací. Jménem známe jeho lakónské tanečníky; též maloval a ciseloval do zlata. M. Porcius Cató při zabavování ptolemaiovského majetku na Kypru prodal všechny sochy, na které narazil, s výjimkou Kallimachova Zénóna, neboť se Říman pokládal za stoika. 

Malíř a sochař Dionýsios zv. Anthrópografos, tj. Malíř lidských postav, stvořil pro portikus Octáviin v Římě sochu Héry/Iúnóny. Kopónios vyzdobil sochami Sloupořadí národů, viz pod kolossos v Sedm divů. Z doby Iústiniánovi známe sochaře a architekta Anthemia z Trall. 

Basilios, sochař v Římě z 1. st. n. l. Dámofón z Messénie opravil v raném 2. st. Feidiovu sochu Dia Olympského v Olympii. Řada jeho monumentálních děl byla nalezena in situ v Messénii. Restaurátorské práce patřily do sochařského řemesla, i když jejich intensita nebyla taková jako v novověku.

Nebylo toho tolik třeba. O pracích jako na Michelangelovu Davidu ve Florencii, která byla v roce 2002 očištěna od nánosu špíny a holubího trusu poprvé od roku 1873, nevíme ze starého věku nic (pětimetrovou mramorovou sochu biblického hrdiny stvořil Michelangelo v letech 1501 – 1504 a dokončil ve svých 29 letech).

Jistý Avianios Euandros dal Tímotheově soše Artemidy hlavu (v Římě v Apollónově chrámu na Palátínu), nevíme však, proč.
Z etruských sochařů se proslavil Vulca z Véjí, jehož terracottovou sochu Iova a Héráklea si objednal římský král Tarquinius Superbus pro chrám Iova Capitólského. Snad je i autorem Apollóna z Véjí. Vulca je vlastně i jediný z etruských umělců, jehož jméno známe.

Jeho Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 dictatorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou jistého Apollónia (srov. pod Etruskové, vlčice, roky 507 a 296 a Kolossos v Sedm divů). První sochu smrtelníkovu údajně přiřkli Římané Horatiovi Coclitovi za udatnou obranu mostu přes Tiber roku 508 před Porsenovými Etrusky (a k tomu pozemek o rozloze, kterou byl schopen zorat za den). O rok později získala Cloelia (či Valeria) sochu jezdeckou za to, že odvedla domů dívčí rukojmí u Etrusků. První zlacenou sochou Římana v celé Itálii byla roku 181 (zřejmě) jezdecká podoba vítěze nad Antiochem v Thermopylách deset let předtím M´. Acilia Glabriona, viz v CSD pod 181. 

23. července roku 18 n. l. zahájili Římané pod C. Cominem Leugou provoz v porfyrovém lomu na Džebelu Dochán/Džabal ad-Duchán, lat. Móns Porfyrités, ve Východní poušti padesát kilometrů do vnitrozemí od dnešního egyptského letoviska na Rudém moři Hurghada. Purpurová barva, odtud i název pro kámen, byla za císařství v užívání jen pro nejvyšší zákazníky říše až do začátku pátého století n. l. 

Asi padesát kilometrů jižně od Porfyritové hory je Móns Claudiánus, kde se lámal šedý diorit na sloupy náročných zákazníků, kterým imponovalo, že je právě z konce světa. Kámen odtud byl použit mimo jiné při stavbě římského Pantheónu.
Velesochy, kolossy apod. i moderní viz pod sedmi divy světa, no. 6 (sed 2).

Začátkem 21. století ještě žilo v Alexandrii na pět set Řeků. Složili se a na podzim roku 2003 vztyčili v dnes arabském městě jezdeckou sochu Alexandra Velikého s Níké – zřejmě první novodobou sochu slavného Makedonce a osobnosti starého hellénského vůbec. Roku 2011 byla ve Skopji, sídelním městě státu "Severní Makedonie", provokativně dostavena další jezdecká socha Alexandrova, oficiálně ale s ohledem na řecké protesty za "starověkého válečníka na koni".

•