Šk (2)

C. Sókratés a sókratici I. - Malí sókratici
Athéňan Sókratés byl vyučeným sochařem-kameníkem, žákem svého otce Sófroniska; o rodině více pod polygamie. Ve filosofii byl žákem Anaxagorovým a Dámónovým a později chodil na přednášky posledního z přírodních filosofů v „přímé linii“ Archeláa (a Athén či Mílétu). Roku 399 se v Athénách konal soudní proces proti Sókratovi pro jeho údajnou bezbožnost a kazení mládeže, ve skutečnosti asi jeden z protioligarchických procesů této doby.

Žalobci byli jistý Anytos a básník, prý průměrný, Melétos, z nichž jeden byl brzy po té pro tento čin také popraven, druhý unikl do exilu, viz více roku 399. Sókratés byl odsouzen na smrt a popraven, ačkoli měl zřejmě možnost vybrat si trest exulantský. První příklad smrti „filosofů“, ve skutečnosti ale také lidí politicky činných, potkal italské učence (např. Pýthagorás, Zénón z Eleje).

Sókratés byl ve svých politických postojích dosti zdrženlivý, i když jeho žáci téměř všichni patřili nebo sympathisovali s aristokratickými kruhy a byli dórofily. Roku 406 hlasoval proti popravě velitelů od Arginús, roku 404 byl Kritiou zahrnut mezi privilegované tři tisícovky oligarchických Athéňanů, ale odmítl zatýkat odpůrce prospartské oligarchie. Život mu tehdy zachránil čas: Kritiás se svou juntou padl dříve, než dokázal své čistky dokončit. Je též možné, že se Sókratovi na soudu stal osudným výrok delfské pýthie, že je nejmoudřejším z žijících mužů, jak se sám porotcům pochlubil. 

Kritiás svého mistra obdivoval i nenáviděl. To od času, kdy se zamiloval do jistého Euthydéma (jiný od postavy jednoho z Platónových dialogů), který rovněž náležel do Sókratova filosofického kroužku. Sókratés mu rozmlouval, i veřejně, aby se nechoval jako zamilovaný pošetile a když to nepomáhalo, řekl Kritiovi, že se chová jako mezi prasaty: "Že touží o Euthydéma drbat jako prasátka o kameny/epithýmón Euthydémó prosknésthai hósper ta hydia tois lithois." 

Od Sókratova jména a slov se zřejmě již nikdy podaří oddělit silný nános literární fikce Platónovy a Xenofóntovy. Jiní přemýšliví velikáni, třebaže své názory sepsali, však žádné své Platóny nenalezli. Sókratés byl bezpochyby svérázným druhem sofisty (sám sofisty nesnášel, sebe měl za filosofa), provokujícího žvanila posedlého kazatelským komplexem posvěceného „vnitřním hlasem“, daimóniem (srov. jeho postavu v Aristofanově komédii Oblaka). Trávil prý celé dny ve městě a soustavně někoho poučoval. Lidé ho za jeho výklady na ulici a agoře i bili, nebo se mu vysmívali.

Daimónion se stalo zčásti podnětem pro monotheisty a základnou pro tři formy jejich náboženství: judaismus, křesťanství a islám jsou tři „zjevená“, epifanní, náboženství, kde jedinec, který prohlásil, že se setkal s některým z bohů, se stal jeho kazatelem, prorokem, mesiášem.

Sókratés nijak netajil své opovržení systémem démokratie, hlavně athénskými politiky; v praktickém životě však zůstával loyalním a zbožným vlastencem. Mezi jeho posluchači a přáteli bylo hodně šlechtických/aristokratických mládenců, elita athénské prodórské agresivní zlaté mládeže, z nichž někteří se později dokonce výrazně angažovali v oligarchickém puči „třiceti tyrannů“.

Platón ještě později nazval po některých z nich své dialogy: Alkibiadés (dvě rozpravy), Kritiás (s pověstnou Atlantidou, ale nedokončená), Charmidés, pučista Aristotelés diskutuje v dialogu Parmenidés. Se svými žáky dokázal Sókratés pít do rána (srov. dialog Symposion) a pokud se jednalo o lidi prodórské orientace, logika obvinění je nasnadě nejen u třiceti tyrannů, ale už u aristokrata Alkibiada, svého posluchače, do něhož byl prý Sókratés zamilován. Averse Athéňanů po prohrané válce s Lakedaimonem, po zkušenosti s vládou Třicíti, na všechno, co zpochybňovalo démokratické uspořádání a vyzdvihovalo vládu těch, kteří si to zaslouží a jsou "moudří", Sókratova obsesivní neústupnost a kultura poučování, to byly okamžiky, které vedly k jeho popravě; nikoli však mučednictví pro pravdu.

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu. Zdá se, že byl rovněž jako Sókratés dórofil.

Během svého života se Sókratés nedostal k sepsáného svého filosofického učení. Jeho rozmluvy, které byly vedeny u něj v dílně, vydal posmrtně švec Simón z Athén a zjevně i jiní mistrovi posluchači. Byly to poznámky či autentické záznamy/hypomnémata, na rozdíl od vzpomínek hozených na papír/apomnémoneumata. Platónovy dialogy do těchto kategorií zřejmě žádný nespadají, i když nelze pochybovat o tom, že si mladý Platón záznamy Sókratových řečí vedl: Platónovo dílo je prací literární, nicméně vyloučit to u některých dialogů nelze.

Přímými Sókratovými žáky byli dále mj. Athéňané Kritón, který Sókrata finančně podporoval (stejně jako jeho synové Kritobúlos, Hermogenés, Epigenés a Ktésippos), Glaukón, Platónův bratr, autor několika sókratovských rozmluv, Xenofón, Aischinés, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés, autoři řady rozmluv, jistý Chairefón, srov. o něm roku 399. Jiný Kebés z Kýziku byl stoikem a složil dialog Obraz (zachovaný pod jménem sókratika Kebéta).

Kdy začal psát své sókratovské dialogy Platón, není známo. Spíše však až po Sókratově smrti roku 399; jinak by se snad uchovala zmínka o Sókratově autorisaci svých slov. Své vzpomínky na Sókrata psal Xenofón za pobytu na statku v trifýlském Skillúntu někdy v letech 394-365.  
Žáci se většinou rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později přejmenovala na eretrijskou, škola kynická, kýrénská a megarská.

Někteří ze sókratiků však žádné žáky neměli a ani o ně neusilovali. Aischinés, o němž Sókratés pro jeho věrnost říkával: „Jedině syn jelitáře si mne umí vážit“, prý dostával autentické zápisy Sókratových rozmluv od mistrovy manželky Xanthippy, se živil psaním soudních řečí a neměl v oblibě Platóna (o tom, s kolika ženami byl Sókratés ženat, viz s. v. polygamie).

Xenofón, autor slavné Anabase, se živil jako žoldnéř. Ani on nesnášel Platóna. Sám pocházel z chudým poměrů a prý vynikal krásou. Jako Athéňan byl obdivovatelem Sparty, kde mu bylo uděleno státní pohostinné právo. Jeho syn Gryllos dokonce padl v bitvě u Mantineie na spartské straně. Xenofón zemřel v Korinthu a byl prvním z filosofů, který složil dějepisné dílo.

malí sókratici
Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, sice svobodného a urozeného rodu, ale ve válce Élidských se Sparťany roku 401 padl do zajetí a živil se jako vrátný v bordellu. Sókratés přinutil Alkibiada (či Kritóna), aby ho z otroctví vykoupil.

Jeho pokračovatelem byl Pleistanos z Élidy. Faidón ještě vyučil Moscha a Anchipyla a od Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?), který původně poslouchal Stilpóna Megarského, se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem a celoživotním věrným přítelem byl Asklepiadés z Fleiúntu. Menedémos sice také pocházel ze starého rodu, ale jinak byl chudý a ve své vlasti se živil jako stavitel a divadelní malíř. Jako voják se dostal do Athén, kde měl možnost poslouchat Platóna a službu opustil. Pak odešel s  Asklépiadem do Megar ke Stilpónovi a odtud odpluli do Élidy, kde se stali posluchači Anchipyla a Moscha.

Menedémos byl sportovní postavy, štědrý, ale vytýkali mu prostořekost a domýšlivost. Se svým přítelem si nakonec svým řečnickým uměním v podávání dialektické sókratovské filosofie s nádechem kynismu vydělali velké peníze, přesto žili skromně. Menedémos se ke stáru stalk dokonce ve své vlasti státníkem a v čele různých misí navštívil krále Ptolemaia, Lýsimacha, Démétria a Antigona. Když se mu v pohnutých dobách diadošských válek nepodařilo uchránit nezávislost Eretrie, vzal si ve věku 74 let život hladovkou.

Megarskou, také eristickou nebo dialektickou, školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Uznával jen jedno dobro, neuznával jeho protiklady. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, autor řady dialektických hříček (jeho žákem byl též Démosthenés, kterého odnaučil ráčkování) a vášnivý odpůrce Aristotelův, Ichthiás, nástupce ve vedení školy, Kleinomachos z Thúrií, který prý jako první psal o logických soudech a výpovědích, jinak neznámí Thrasymachos z Korinthu a Pásiklés a nejznámější z dialektiků - Stilpón z Megar. Jistý Hérákleidés z Bargylií sepsal spis proti Epikúrovi.

Eubúlidovými žáky byli mimo jiné Alexínos z Élidy, zv. Elenxínos (tj. usvědčovatel, neboť miloval učené spory), Eufantos z Olynthu, učitel Antigona Monofthalma či Kyklópa a autor soudobých dějin a Apollónios zvaný Kronos, jehož žákem byl Diodóros z Iasu, zvaný také Kronos. Vzal si život po té, když v Alexandreji na hostině u Ptolemaia Sótéra nedokázal vyřešit několik dialektických úloh, které mu předložil Stilpón.

Dionýsios z Chalkédonu byl prý první, který začal říkat vlastní eristické škole megarské dialektická – a tím slůvkem v posunutém významu děsil východoevropskou populaci téměř celého 20. století (ovšemže pouze ve spojení s pojmem marxismus). Diodórovým žákem byl jistý Filón, poslední z dialektiků, jehož jméno známe. Škola přestala existovat v polovině 3. století.

Stilpón Megarský vynikal uměním logického přesvědčování a mezi rhétory zaujímal prý ve své době bezkonkurenčně první místo. Byl proto velmi vážený, a to i „korunovanými“ hlavami a měl mnoho žáků (srov. rhétóra Alkima). Přesvědčil mj. také peripatetika Frasidéma, který proslul ve fysice.

Někteří z filosofů megarské školy byli i politicky aktivní. Tak v Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu. Příliš ale neuspěli, protože k vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Kynici
Kynickou školu založil Gorgiův a Sókratův žák Antisthenés z Athén přednáškami v gymnasiu Kynosarges (neutr.) zasvěceného Hérákleovi a určeného Neathéňanům, resp. těm, kdo nebyli Athéňany po obou rodičích. Význam jména nebyl zřejmě jasný již současníkům, snad "zářivého, rychlého psa (kyón, gen. kynos) podle čtvernožce, který beztrestně ukořistil z oltáře obětované maso".

Antisthenés opovrhoval Platónem a jeho společenství homosexuálně orientovaných obdivovatelů, že dokonce sepsal hanopisný dialog Sathón neboli o vyvracování/S. é peri tú antilegein, přičemž pozměněné Platónovo jméno odvodil od sathé, od něžnůstky pro malé kluky, asi "pinďourek". 

Antisthenovým žákem byl dodnes proslulý Diogenés ze Sinópy. Zahájil řadu kynických filosofů, kteří měli něco společného s bankovním světem. Byl synem směnárníkovým a ve své vlasti padělal peníze a musel uprchnout. Diogenés založil vlastní „image“ kynické školy. Prostý a nemajetný životní styl, pravou ctností - životním cílem, je člověkova soběstačnost a samostatnost, autarkiá. Motto: zpět k přírodě, netřeba zákonů a státu, pryč od požitkářských lákadel.

Zcela opovrhovali „měšťáckými“ školami akadémií či stoou. Obvykle se pohybovali jen mezi nejnižšími vrstvami, kárali obecnou morálku a byli nápadní svými originálními kousky dráždícími měšťáky.

Mezi hellénskými filosofickými školami stáli monotheismu nejblíže kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Diogenés byl za své plavby na Aigínu zajat piráty a prodán na Krétě do otroctví (srov. podobný osud Platónův). Koupil ho korinthský boháč a sofista Xeniadés a svěřil mu do výchovy své syny, kteří si filosofa nesmírně oblíbili (příběh byl literárně zpracován jistým Eubúlem, Prodání Diogenovo, nedochováno). Odmítl propuštění na svobodu a v Korinthu, kde přednášel v gymnasiu Kraneion, také zemřel.

Na životní styl kyniků - psů mnohem později volně navázali křesťanští dominikáni, domini canes, psi páně (rozumí se Ježíše). Pes Diogenés: „Lísám se k těm, kteří mi dávají, štěkám na ty, kteří mi nedávají a koušu ničemy.“ Diogenés se dožil devadesáti let a zemřel buď zadržením dechu, nebo na kousnutí psy či na choleru. Stalo se prý v době, kdy v Babylónu umíral Alexandros Veliký.

Monimos ze Syrákús, Diogenův žák, sloužil v Korinthu u jakéhosi směnárníka. Dalšími žáky byli: Hégésiás ze Sinópy, zvaný Obojek (Kloios), Filiskos z Aigíny,

Onésikritos z Astypalaie, žák Diogenův, který byl jako lodivod s Alexandrem v Indii a hovořil s gymnosofisty, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Androsthenés z Aigíny, kterého otec Onésikritos (Aigínský) vyslal za Diogenem a on už u něho zůstal, Kratés z Théb.

Kratés rozdal celý svůj majetek a dal se na kynickou filosofii. V jeho domě prý bydlil po zničení Théb Alexandros. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie (v domě její rodiny zase předtím bydlel Filippos II.), která s ním sdílela kynický životní styl a Kratétovým nástupcem se stal její bratr Métroklés z Maróneie, původně žák Theofrastův, pak teprve Kratétův.

Jeho žákem se stal z kuriosní příčiny: na Theofrastově přednášce si totiž jednou uprdnul a tolik se za to styděl, že chtěl zemřít. Kratés ho navštívil a předtím se najedl bobů. Kratétovo prdění a příslušní ethický výklad Métroklea zbavil studu. Métroklés zemřel stářím, zdržev dech.

Jeho žáky byli pozdější zakladatel stoy Zénón z Kitia, Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén (Foiníčan, Arab?) Menippos z Gadar, vykoupivší se otrok v Sinópě. Také měl něco společného s penězi: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a bankéři je dali, aby je dobře prodal (o Dionýsiovi srov. pod malíři).

Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeklés z Efesu. Theombrotovým žákem byl jistý Démétrios z Alexandreie.

Původně byl kynikem také Theodóros zv. Atheos, Neznaboh. Z veřejně činných kyniků proslul politik, básník a filosof Kerkidás z Megalopole, který v bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů. Svou ethiku marketingoval ve verších. Nejoriginálněji oděn se z kyniků světem protloukal Menedémos: byl synem chudého stavitele a divadelního malíře Kleisthena a žákem Kólóta z Lampsaku (Epikúrova žáka?) a věřil v zázraky; chodil přestrojen za Erínyi v temném chitónu až na zem, přepásaný rudým opaskem, se širokým arkadským kloboukem na hlavě s vetkanými dvanbácti znameními zvířetníku a v botách s vysokými podpatky, jaké používali tragičtí herci. Dojem umocňovaly dlouhé vousy a v ruce hůl.

Mladší kynici (doba císařská)
Jistý Démétrios se proslavil v době Neronově, Oinomáos z Gadar byl současníkem Hadrianovým, Démonax, který zemřel v Athénách téměř stoletý kolem roku 160 n. l., dále Peregrínos alias Próteus, který se proslavil svou smrtí, když se na olympských hrách roku 169 n. l. veřejně upálil na hranici, kterou sám postavil, protože to už dlouho sliboval a už také nevěděl, jak upoutat pozornost.

Do plamenů s sebou vzal dokonce v obou rukách kadidlo. Jeho žákem byl Theágenés. Ačkoli se z pozdních kyniků již nikdo neproslavil ani na poli vědeckém ani jinak, udržela se kynická škola a její příznivci velmi dlouho. Roli potulných kazatelů morálky kynikové plnili evidentně až do začátků 6. století n. l., kdy se kynismus rozplynul v řadách potulných kazatelů křesťanských, k jejichž monotheismu ostatně měl se stoicismem od začátku nejblíže.

Zakladatelem kýrénské školy (hédonici) byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény, mužně snášející slepotu, a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zvaný Theos, tj. bůh. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés či Epimenidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající. Proto se jednotlivé směry kyrénaické školy zvou hégésiovský, annikeridovský a theodórovský.

Aristippos byl ze sókratiků první, kdo přednášel za plat. Dokázal se přizpůsobit okolnostem. Býval hostem u syrákúského Dionýsia. Věnoval se předeším ethice. Podle Aristippa jsou pouze dva duševní stavy, strast a rozkoš. Rozkoš je pohyb mírný, strast prudký. Na rozdíl od epikúriků je cílem lidského snažení jednotlivá rozkoš, slast okamžiku. Blaženost je pak souhrn rozkoší. Aristippovci pokládali tělesné rozkoše za lepší než duševní: postačí vzrušení, neboť trvalé rozkoše, stejně jako strasti není.

Hégésiovci v individualismu pokročili, když neuznávali vděk, přátelství. Ve shodě s kyniky nerozlišovali mezi svobodou a otroctvím, majetkem a chudobou. Pro nerozumného je prý život prospěšný, pro rozumného je něčím, na čem nezáleží. Popírali bezpečné poznání ze smyslových vjemů.

Annikeridovci se většinou shodovali s hégésiovci, připouštěli však přátelství, lásku k rodičům či vlasti. Theodórovci odmítali jakékoli domněnky o bozích. Podle něho radost (dobro) spočívala v rozumu, žal (zlo) v nerozumnosti. Mezi nimi leží rozkoš a strast. Přátelství neuznával a moudrý člověk může příležitostně krást, cizoložit i páchat svatokrádeže, neboť jde o předsudky, u nichž jsou hlupáci udržováni ve strachu. Pro své názory, znevažující božské existence, byl vyhnán z Athén, od Lýsimacha a také od Maga z Kýrény.

Mezi Theodórovy žáky patřil Bión z Borysthenu. Eu(h)émeros z Messány vysvětloval bohy jako původně významné osobnosti, jimž byly prokazovány pocty (euhémerismus). Ačkoli o tom není zpráv, zřejmě patřil též do kyrénaické školy.

Skepsis, pyrrhónici
Pyrrhón z Élidy byl neznámým a chudým malířem, ale patřil k posluchačům Stilpónova syna Brysóna z Hérákleie Pontské (prý vynálezce kvadratury kruhy) a pak Anaxarchovým, s nímž se účastnil Alexandrova indického tažení. Přišel s učením „o nepochopitelnosti věcí a zdrženlivosti v úsudku“. Věci prý nejsou ani dobré ani špatné, spravedlivé ani nespravedlivé a lidé se mají chovat podle zákonů a zvyků. O jeho učení se soudívá, že bylo silně ovlivněno buddhisty, s nimž se na východě setkal. 

Zpochybňoval smyslové poznání a pravdivost vjemů, proto ho přátelé museli na vycházkách ochraňovat před povozy, srázy či psy. Podle jedné anekdoty prý nechal nepovšimnut pád Anaxarchův do bláta - prošel kolem něho, aniž by mu, staršímu člověku, pomohl vstát. Když ho všichni za to kritisovali, chválil ho pouze Anaxarchos, a to za jeho lhostejnost a neúčastenství (srov. polynéské aita peapea, "nevadí, na tom nezáleží").

Skeptici (sképsis, záminka, výmluva) odmítali všechna dogmata škol jiných a sami nic určitého netvrdili: vykládali (= kritisovali) ostatní, sami nestanovili ničeho, ani to, že nic nestanoví. Někdy se skeptikům říkávalo efektici/efektikoi, "zdrženliví". Ve své vlasti žil Pyrrhón v nejvyšší úctě, postavili mu sochu, byl veleknězem státního kultu a kvůli němu Élejští odhlasovali všem místním filosofům daňovou svobodu. Dožil se devadesáti let a většinu z nich v bratrské lásce po boku své sestry Filisty, porodní báby (asistentky).

Pyrrhón byl velkým nepřítelem sofistů, nikoli však těch, jimž Hellénové říkali "nazí sofisté/gymnosofisté". Setkal se s nimi v Indii a údajně po návratu do vlasti napodoboval jejich asketický životní styl. Pokud od džinistů převzal i některou část jejich učení, byl by asi jediným z Hellénů s prokazatelně indickými vazbami (srov. pod gymnosofisté a rok 365).

Pyrrhón sám měl mnoho žáků, např.: Núménios z Korinthu, Eurylochos, zeměpisec Hekataios z Abdér, Timón z Fleiúntu, také Nausifanés z Teu. 
Tímón byl z nich nejslavnější, hlavně díky svým literárním Posměškům/Silloi (od šilhavý, Úšklebky), v nichž parodoval dogmatické filosofy (tedy všechny ostatní). Také se dožil téměř devadesáti let, byl původně sborovým tanečníkem, pak v Megarách posluchačem Stilpónovým. Doma založil rodinu, s níž odešel za Pyrrhónem do Élidy, kde se narodil Tímónův syn a nástupce, lékař Xanthos. V Chalkédonu se vyučováním filosofie domohl majetku a zbytek života prožil v podstatě už jen v Athénách. Rád pil a psal epické básně, tragédie (šedesát titulů) a satyrská dramata, složil prý třicet komédií. Tento Tímón bývá ztotožňován se stejnojmenným Athéňanem, který pro své vyhraněně kritické postoje k lidem býval nazýván Misanthropos.

Tímón Fleiúntský neměl nástupce aškolu obnovil o min. století později Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu, Praylús z Tróady a Eufranór ze Seleukeie. Žáky tohoto byli Eubúlos z Alexandreie, jeho žákem jistý Ptolemaios, jeho Sarpédón. Jeho nástupcem byl Hérákleidés, jehož žákem byl další z velmi známých skeptiků Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), autor nedochovaných Pyrrhónských rozprav/Pyrrhóneioi logoi.

Ainésidémovým žákem byl Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis, zvaný Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku. Antiochovými žáky a nástupci byli empiričtí lékaři Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie.

Ménodotovým žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu, tohoto Sextos Empeirikos (kolem roku 200 n. l.) a tohoto zároveň poslední známý skeptik, Sáturnínos Kythénios, rodem z Itálie, občan athénský. Knihy lékaře a filosofa Sexta Empeirika Náčrt pyrrhónství, Pyrrhóneioi hypotypóseis, a Proti dogmatikům, Pros dogmatikús, a Proti mathématikům, Pros mathématikús, jsou vlastně jedinými autorskými zdroji našich znalostí o skepticismu.

Ve druhé polovině 1. st. n. l. provozoval skeptickou školu jistý Agrippa, za Tiberia skeptikoval jistý Kassios. Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof (a kleštěnec).

Zřejmě mimo školy žil na začátku čtvrtého století Faleás z Chalkédónu, řekli bychom dnes "společenský kritik a theoretik státu": zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním sociálním demokratem dějin (srov. také rok 133).

C. Sókratés a sókratici II. - Velcí sókratici
Akadémie
Athéňan Platón se narodil jako Aristoklés a jeho zámožná rodina (po matce byl spřízněn se Solónem, otec byl Kodrovec, tzn. že oba rodiče byli „potomky“ Poseidónovými) mu umožnila získat klasické hellénské universální vzdělání. Ještě jako chlapec skládal verše, byl autorem tragédie. Věnoval se horlivě také zápasu a jeho učitel mu přidělil jméno Platón (souvisí s platys, široký).

Od svých dvaceti let poslouchal Sókrata, po jeho smrti roku 399 hérákleitovce Kratyla a parmenidovce Hermogena. V 28 letech, po smrti Sókratově, odešel do Megar k Eukleidovi, posléze k Theodórovi do Kýrény a do Itálie za pýthagoriky Filoláem a Eurytem. Třikrát byl na Sicílii, kde si od Dionýsia Syrákúského nechal dát osmdesát talentů (ale také byl od něho jindy prodán do otroctví Sparťanovi Pollidovi). Navštívil Egypt a čerpal ze sicilského Epicharma: jeho vrstevníka Sófrona Syrákúského, autora dórsky psaných mímů v prose proslavil Platón v Athénách.

Z toho všeho vznikla filosofická směs, kterou začal roku 387 přednášet v Akadémově (Hekadémově) háji před athénskými hradbami a celé škole se proto začalo říkat akadémie. Byl oddán matematickým vědám včetně astronomie, takže dal prý nad vchod do háje umístit výzvu, aby do něj nevstupoval nikdo, kdo by neznal geómetrii. 

Platónovy politické názory byly zcela omezeny aristokratickým viděním světa a nikdy se netajil despektem k démokratickým režimům. Patřil k obdivovatelům státního zřízení dórské Sparty, jako ostatně většina Sókratových žáků. Když byla zakládána Megalopole, chtěli Arkaďané a Thébané, jejjich protektoři, aby novému státu Platón sepsal ústavu. Odmítl, protože si pánové nepřáli v Arkadii zavést rovnost majetku a ve výchově. O tom, jak navrhoval censurovat básníky matoucí mládež svým negativním podáním mýthů viz pod bohové. Že lékařská péče v ideálním státu se má věnovat jen zdravým jedincům, eufyseis, kdežto postižené a psychicky nevyspělé, kakofyseis, mají zabíjet sami lékaři viz pod Hippokratés. 

Platón uvedl do literatury výrazy jako boží prozřetelnost (hé theia epimeleia), dialektika, antipodi. Jeho sochu vytvořil pro Olympii Sílanión a busta z ní je v mnoha kopiích dochována dodnes.

O uchování Platónova díla se mimo jiné významně zasloužil dvorní astrolog Tiberiův, Egypťan Thrasyllos z Mendéty (zemřel roku 36 n. l.), jemuž císař udělil římské občanství (Ti. Claudius Thrasyllus). Seřadil Athéňanovo dílo do tetralogiií, což se udrželo dodneška (srov. pod astrologie). Platónovy filosofické spisy se zachovaly pravděpodobně všechny, okolnost podivuhodná; dialog Kritiás zůstal nedokončený, Z8kony/Nomoi vydla posmrtně Filippos z Opúntu. Platón zůstal prvním hellénským filosofem, jehož názory známe takto autorsky, přímo od něj, a nikoli z fragmentárních citací u literátů pozdějších. 

Jeho nejznámějšími přímými žáky byli: Athéňané Speusippos a blíže neznámí Hippothalés a Kallippos z Athén (jiný K. byl žákem Aristotelovým, K. z Korinthu byl stoikem a žákem Zénónovým), Xenokratés z Chalkédonu, Aristotelés ze Stageiry, zakladatel vlastního učení, mathematik a astronom Filippos z Opúntu, Hestiaios z Perinthu, sicilský magnát a politik Dión ze Syrákús, Hérákleidés z Pontu, který si ale roku 339 ve své vlasti otevřel vlastní školu a přidal se k peripatu, jinak neznámí Amyklos a mathematik Amyntás, oba z Hérákleie, Erastos a Koriskos, oba ze Sképse, Hermodóros ze Syrákús, Tímoláos z Kýziku (samovládce Kýziku, kterého za diadošských válek roku 319 podporoval Arrhabaios), Euaión z Lampsaku, Hégiás, opatrovník mistrovy závěti, Pýthón a Hérákleidés z Ainu, Démétrios z Amfipole, Mnésistratos z Thasu a dvě ženy, zřejmě profesně hetairy, Peloponnésanky Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, která také chodila na přednášky Speusippovy (platóničkou se prý stala po přečtení Ústavy/Politeia a do Akadémie chodívala převlečena do mužského). Eufraia z Órea vyslal Platón k makedonskému králi Perdikkovi III., bratru Filippa II., aby mu radil (i takhle fungovaly filosofické školy).

Speusippos byl synem Platónovy sestry Pótóny a nástupcem svého strýce v čele školy byl jen osm let. Byl stejně bohatý, ale pravý opak Platónův: byl prchlivý a rád si užíval. Obě výše uvedené hetairy poslouchali i Speusippa. Ve stáří byl na vozíku a nakonec si sám vzal život. Xenokratés z Chalkédonu byl Platónovým žákem od mládí. Byl odměřený k ženám, prý nevynikal bystrostí, zato důvěryhodností natolik, že mu Athéňané jednou dovolili svědčit bez předepsané přísahy. Na druhé straně vyhrál Xenokratés na jedné z hostin cenu nejvyšší, dostal věnec za vítězství v závodě v pítí vína...

Nicméně později ho prý Athéňané prodali do otroctví za to, že nebyl schopen zaplatit zaplatit metoikion, cizineckou daň. Zemřel ve 82 letech, když v noci narazil hlavou na svůj nočník. V čele akadémie stál 25 let.

Třetím scholarchem akadémie byl Athéňan Polemón, který stejně jako oba první dva předchůdci pocházel z majetné rodiny a zprvu žil životem nevázaným. Pod Xenokratovým vlivem se ale změnil a proslul tím, že nikdy nedal v obličeji nic znát a že se stranil veřejnosti. Byl milovníkem svého žáka Kratéta z Athén do té míry, že s ním po smrti sdílel i hrob. Kratés ho později napodoboval úplně ve všem. V podobném vztahu žili další platónici Krantór a Arkesiláos. Krantór z kilických Sol ale zemřel na vodnatelnost ještě před Polemónem a Kratétem. Eudoxos z Knidu byl také posluchačem Platónovým (ale spíše pýthagorikem) a proslul jako mathematik, astronom, geometr, ale také jako lékař a zákonodárce.

Jeden z mála akadémiků měl možnost své ideály na krátko uskutečnit: někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka - a na Alexandrův pokyn (!) - vyhlášený athlet a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

Mezi Démostheneovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Střední Akadémie (druhá)

Arkesiláos z aiolské Pitany se odklonil od Platonových pouček, když do Akadémie zavedl prvek skeptický: skutečné vědění pokládal za nemožné. Byl posluchačem mathematika krajana Autolyka, jiného mathematika Hipponíka, athénského hudebníka Xantha, pak Theofrasta, až skončil u Krantora. Arkesiláos nic nenapsal a pokud, tak to prý spálil. Byl zadobře s králem Eumenem I. Sám byl majetný a ke svým přátelům velmi štědrý.

Žil nákladným životem a prý jako první člověk začal navštěvovat sbírky zlatých a stříbrných předmětů, které zpřístupňovali ze svého majetku athénští boháči. Veřejně navštěvoval élidské hetéry Theodotu a Fílu, ale slavnější byla jeho paiderastiá, láska k chlapcům. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný, což byl jev v hellénském bisexuálním světě poměrně řídký. Zemřel stár 75 let raněn mozkovou mrtvicí po požití nezměrného množství nezředěného vína. Žákem Arkesiláovým byl Arideikés a Eugamos.

Ze zcela jiného milieu pocházel Bión z Borysthenu, syn obchodníka s rybami a hetéry z nevěstince. Otec byl prodán do otroctví pro jakýsi celní podvod a s ním celá rodina. Kluka si koupil místní řečník, který mu později odkázal svůj majetek a udělil i svobodu. Bión měl filosofický život přepestrý. Začínal jako akadémik, přešel ke kyrénaikům a pak k theodórovcům.

Vystupoval excentricky a zcela ojediněle ve světě athénských škol posluchače při výkladech bavil svými žerty. Pro svou samolibost ale neměl žádného žáka, i když byl velmi navštěvovaný. Skončil velmi špatně: když ve stáří onemocněl, začal nosit amulety, stal se pověrčivý a litoval svého předešlého života.

Mezi Arkésiláovy žáky patřili např. také Ekdélos a Démofanés, „přední občané“ Megalopole, kteří snad roku 255 dali zavraždit tamního tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl zhruba deset let.

Lákýdés z Kýrény byl žákem a nástupcem Arkesiláovým v posici scholarcha Akadémie. Byl zcela chud a po 26 letech předal vedení školy ještě za svého života, což je u hellénských filosofických škol případ vzácný, Fóčanům Télekleovi a Euandrovi. Lákýdés se pak prosaicky upil k smrti. Od Euandra scholarchii Akadémie převzal Hégésinús z Pergamu a od něho ji přejal Karneadés z Kýrény.

Nová Akadémie (třetí)
Karneadés pak zcela zpochybnil možnost jakéhokoli exaktního poznání, ale zavedl tři stupně pravděpodobnosti, a možná jako vůbec první z lidí popřel, že by bohové byli živoucí, věční a myslící tvorové. Atheistou však nebyl. Karneadés byl pracovitý, nosil dlouhé vlasy a vousy a byl ve světě oblíbený. Roku 155 šokoval jako člen athénského vyslanectva Římany. Zemřel ve věku 85 let.

Nikdy nic nenapsal a spisy, které mu jsou přičítány (ale pochopitelně nedochovány) sepsali jeho žáci, z nichž proslul Pún Kleitomachos z Karchédonu, rodným jménem Asdrúbás, který naopak napsal na 400 spisů (řecky se prý naučil až ve svých 40 letech, když přišel do Athén).

Po Karneadovi převzal školu Kratés z Tarsu, o němž není nic známo, stejně jako o dalších představitelích Karneadova směru, jimiž např. byli Aischinés z Neápole, žák a miláček Melanthia Rhodského, žák epikúrika Apollodóra Métrodóros z kárské Stratoníkaie, který proslul tím, že jako jediný z epikúriků odpadl od nauky Zahrady a přešel jinam (Métrodóros se stal posluchačem Karneadovým). Neznámí jsou dnes Charmidás či Karneadés Ml.

Čtvrtá Akadémie
Filón z Lárissy, žák Kleitomachův, který z Athén uprchl v roce 88 během tamních sociálních bouří a převratu do Říma (kde zemřel roku 80), se mimo jiné stal učitelem Ciceronovým. Na rozdíl od Karneada, jehož skepsi zmírňoval, tvrdil, že existuje určité zdání, které vědci poskytuje uspokojující přesvědčení a pojmovou jistotu. 
Pátá Akadémie

S dobytím Athén Sullou roku 86 zanikla ve městě v Akadémii scholarchie: háj byl i s Lykeiem obléhateli zničen. Antiochos z Askalónu, přítel Lúcullův, žák stoika Mnésarcha a Filónův a jeho nástupce ve scholarchii, se odklonil od učitelova skepticismu a šel směrem ekklektiků. Sblížil se se stoou a uvedl do poznání pravděpodobnost pravdy. V ethice kázal střední cestu mezi stoiky a peripatem. Obnovil sice v Athénách výuku platónismu, ale přednášel v Ptolemaiově gymnasiu. 

Po něm vedli školu Antiochův bratr Aristos a pak jistý Theomnéstos, než se centrum učení přesunulo do Alexandreie. Do Athén sídlo školy vrátil Ammónios, viz zde níže. Platónici se s peripatiky, stoiky a epikúriky, o jiných zmínka není, nicméně v Athénách udrželi do doby adoptivních císařů, kdy Hadriánus ustavil ve městě státem placená učitelská místa filosofie. 

Platónici doby císařské
Eklektiky, kteří měli blízko ke stoické ethice, byli Augustovi součastníci Eudóros, učitel Augustův a spíše rhétór Areios Didymos se svými syny Dionýsiem a Níkánorem a později vydavatel Platónových a Démokritových spisů v Římě Ti. Claudius Thrasyllos, Tiberiův životní důvěrník (sám ale spíše pýthagorik). 

V Alexandrii, která se stala rájem platónismu v raném principátu, za Augusta žil Potamón, považovaný za zakladatel samostatné eklektické školy, která z obou Akadémií vyšla. V 1. či 2. st. n. l. proslul platónik Albínos, přednášející ve Smyrně, kde ho poslouchal Galénos.

Egypťan Ammónios/M. Annius Ammonius (jiný od Sakky) učil ve druhé části 1. století n. l. v Athénách. Jeho žákem byl známý autor a biograf Plútarchos z Chairóneie, který v Athénách ale později platónismus nepřednášel, nýbrž u sebe ve své boiótské vlasti. Jeho žákem z doby Antonina Pia byl L. Calvisius Taurus/Calvenus Taurus z Bérýtu (nebo Tyru?), jemuž se dostalo občanství v Delfách a byl učitelem a přítelem A. Gellia, autora Attických nocí/Noctés atticae. Calvenus, jehož vrstevníkem byl Albinus vyučující ve Smyrně, byl alergický na sofisty, jimž vytýkal rozmělňování filosofie. 

Dále jsou známi za Hadriana a Antonina Pia: Platónovu filosofii učil Theón ze Smyrny, Gaius, jehož poslouchal ve Smyrně i lékař Klaudios Galénos. Gaiovým žákem byl Albinus. Jeho vrstevníky byli Númenios z Apameie a jeho přítel Kronios, Nigrinus, Maximus z Tyru a slavný berberský (?) literát Apúleios z Madaury.

Platónovskými současníky Marka Aurelia byli miliardář Héródés Attikos, vůdčí postava platónismu v Athénách své doby, Severus a Celsus, odpůrce křesťanů. Attikovým žákem byl Harpokratión. Učitelem M. Aurélia byl mimo jiné Plútarchův vnuk Sextos z Chairóneie. Na vrcholu principátu dostávali filosofové a učitelé řečnictví plat od císaře, což zavedl Hadriánus a Antónínus Pius.

Pak již následoval pouze vývoj tzv. novoplatónismu: Egypťané Ammónios Sakkás a jeho žák Plótínos (zemřel roku 270), Malchos alias Porfyrios z Tyru, Iamblichos, Dexippos, Eusebios, Máximos, Libanios, Priskos, Sallustius, Eunapius, císař Iúlianos zvaný monotheisty Apostata, Plútarchos z Athén, Lyk Proklos zvaný Diadochos (+ 485), Hypatiá, kterou roku 415 v Alexandrii zavraždil křesťanský dav; viz o události a o novoplatónicích rok 320+ a 350+.

Zřejmě posledním z císařů zasvěcených do eleusínií byl filhellén a platónik Gallienus s chotí Cornélií Salónínou zvanou Chrýsogoné. Plótínův příznivec se dokonce zaobíral myšlenkou založit v Kampánii stát filosofů.

Průvodním jevem neoplatóniků a neopýthagoriků třetího století bylo propojení filosofie s praktikami hermetismu a theúrgie, zapojení magie, astrologů, okultismu obecně do intelektuálního života. V čárách a vyvolávání duchů se projevoval život intelektuálních polytheistů, nikoli v pěstování upadajícího tradičního kultovního života s rituály a slavnostmi.  

Roku 529 zakázal císař Iustinianus v Athénách učit filosofii a majetek celé školy byl zabaven. Posledním scholarchem Akadémie byl Damaskios (c. 520 - 530 n. l.), žák Marínův, Ammóniův a Ísidórův. Jejich žáky byli Simplikios, Asklépigeneia a Olympiodóros. Damaskios se šesti žáky odešel na čas do Persie, ale poněvadž i zde nepanovaly nijak svobodomilovné poměry, vrátili se po uzavření římsko-perského míru roku 532. Novoplatóniky oddané theúrgii, nezbytné součásto novoplatónismu, pozavíral imperátor Zénón. Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteorologiky z roku 564 n. l.

V západořímské říši byl posledním „filosofem“ (platónikem) Anícius Mánlius Sevérínus Boéthius, který však byl formálně členem křesťanské církve. Roku 525 n. l. byl pro údajnou účast na protigotském spiknutí předán Theodorichem katovi.

V příběhu Damaskiovy skupiny se možná odráží odvěký rozdíl mezi dogmatickým a absolutistickým východním světem a spekulativním a liberálnějším světem Evropy, resp. západu.

Peripatos
Roku 322 zemřel v Chalkidě na Euboji filosof Aristotelés ze Stageiry (62), roku 335 zakladatel školy v athénském Lykeiu. O vyhlášeném filosofovi se traduje, že chodil extravagantně oblečený v drahých látkách, že šišlal, že nosil prsteny a že si stříhal vlasy. Koupával se v ohřívaném oleji a uměl na tom vydělat: olej ze své lázně pak rozprodával. Zemřel po požití oměje neboli vlčího moru, akoníton/aconítum. U Platóna byl od svých sedmnácti let po dvě desetiletí. Ačkoli pocházel z rodiny Níkomachovy, který byl zasvěcen do lékařského kultu Asklépiova, a jeho chalkidské manželky Faisty (?) rovněž z lékařské rodiny, praktickou medicínou se nikdy nezabýval.  

Nástupcem ve vedení Peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který předtím poslouchal Alkippa z Eresu a hlavně Platóna. Scholarchem zůstal až do roku 287. Jméno mu dal jeho učitel Aristotelés podle toho, že dobře své názory podával („Libomluvný“); jeho rodné jméno znělo Tyrtamos a pocházel z rodiny valcháře. Na Theofrastovy přednášky chodilo i dva tisíce posluchačů. Filosofii, peripatu, se věnoval dokonce jeho otrok Pompylos. Z jeho zachovaných spisů jsou v novověku populární Typy chování/Éthikoi charaktéres

Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti před rokem 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách.

Aristotelés odkázal svou knihovnu a s ní své autorské svitky Néleovi ze Sképse, svému o Theofrastovu žákovi; sám Theofrastos měl autorských svitků v Lykeiu k disposici málo - a s ním celá škola. Néleův otec Koriskos patřil se svým bratrem Erastem k posluchačům Platónovým, sám byl přítelem Aristotelovým. Néleus knihy z Athén odvezl do své vlasti, kde je musel ukrývat před Attalovci (což byl možná důvod odvozu svitků), kteří intensivně po celé Helladě sbírali rukopisy pro svou pergamskou knihovnu, konkurenci k alexandrijskému Múseiu. 

Svěřil Aristotelovo dílo jakýmsi lidem, kteří svitky zakopali a dlouho se o nich nevědělo. Néleovi potomci je po dvou staletích poškozené vlhkem a ožrané červy prodali za hodně peněz, kolik to bylo, nevíme, bohatému sběrateli knih Apellikónovi z Teu, velkému knihomolu vydávajícímu se za peripatetika. Usadil se v Athénách a dostalo se mu občanství. Knihy, zjevně originály, nejen že kupoval, ale též kradl. Aristotelova díla dal znovu opsat a poškozená či chybějící místa do nových kopií doplnil. Již ve starém věku mu vyčítali, že restaurace byly plné omylů.

Po Apellikónově smrti, viz rok 88, se k Aristotelově knihovně dostal roku 86 vítězný Sulla a v Římě ji svěřil Tyranniónovi z Amísu, jehož rodným jménem bylo naopak Theofrastos, zajatec Lúcullův: a došlo k dalším chybám opisovačů. Tyrannión sám měl v Římě knihovnu o třiceti tisících svitcích.

Mezi dalšími žáky Aristotelovými byli Eudémos z Rhodu, který se věnoval hlavně mathematice a téměř nástupce Aristotelův ve vedení školy (jakmile se scholarchem stal Theofrastos, odešel na rodný Rhodos, kde kolem sebe shromáždil vlastní žáky), hudební theoretik a filosof Aristoxenos z Tarentu. Historik Dikaiarchos z Messány vyzýval filosofy, aby se věnovali politice: v jeho podání bios praktikos, což se později líbilo také římské republikánské elitě stoického a akadémického zaměření. Žákem Aristotelovým byl autor přírodovědných a historických spisů Faniás z Eresu, autor filosofických děl Klearchos z kilických Sol, historik, filosof a Aristotelův synovec Kallisthenés z Olynthu, odsouzený Alexandrem pro spiknutí na smrt, medik a jeden z manželů Aristotelovy dcery Métrodóros z Chiu. Blíže neznámí zůstali historici León z Býzantia a Klytos, či lékař Menón, autor Iatrik. Dalšími ze žáků byl Arimnéstos, Démotímos, Hipparchos, Kallínos.

Theofrastovým nástupcem byl Stratón z Lampsaku, který prý za své přednášky králi Ptolemaiovi Filadelfovi obdržel na 80 talentů. Jako scholarchos peripatu následoval Lykón z Tróady, který stejně jako Aristotelés byl fintil. Na rozdíl od zakladatele školy ale pěstil tělo a zápasil. Zemřel na pakostnici. Byl oblíbencem králů Eumena II. a jeho bratra a nástupce Attala II. V čele školy stál 44 let, jeho žákem byl Hermioneus.

Z dalších peripatetiků proslul Démétrios Falerský, žák Theofrastův, v letech 317 - 307 Kassandrův epistatos Athén. Kromě svého filosofického přesvědčení byl příznivcem Sarápidovým. Žil s bohatou hetairou Lamiou, ale také s Charitoblefaros („Půvabných líček“) a Lampitó („Zářivých očí“). Zemřel v exilu u Diospole v búsiridském okresu v Egyptě na uštknutí zmijí. Athéňané mu dali postavit 360 soch, většinou jízdních nebo s dvojspřežím a ty prý všechny byly hotovy do 300 dnů (po jeho politickém pádu a útěku z Athén byly ale bez vyjímky zničeny a kovové sochy byly mj. použity na výrobu nočníků).

Od Speusippa k Aristotelovi přešel Hérákleidés z pontské Hérákeie, který se prý doma účastnil puče proti některému z místních samovládců a musel zemi opustit. Byl zavalité postavy a rovněž si liboval v nákladném odívání (proto byl také přezdíván namísto Pontikos, „z Pontu“ Pompikos, podle slavnostního roucha nošeného při průvodech, pompai). Jeho konec nebyl „filosofický“. Zemřel raněný mrtvicí v okamžiku, když byl v divadle na znamení státního vyznamenání věnčen zlatým věncem.

Prý podplatil posly i delfskou pýthii, aby do vlasti přinesli věštbu, o kterou Héráklejané žádali pro ukončení hladu, který v zemi zavládl. Podplacenou odpovědí byla výzva občanům, aby Hérákleida ověnčili a po smrti uctívali jako héróa. Filosof, to prý zásahem Apollónovým, zemřel hned, ve stejný okamžik prý v Delfách zkorumpovanou veštkyni uštkl had a poslové byli ukamenováni, když se všechno provalilo. Jeho komentátorem-vykladačem byl jistý Kleanthés z Pontu.

Theofrastovým žákem, boxerským olympioníkem, historikem a samovládcem na Samu byl Dúris, literární historik Chamaileón z Hérákleie Pontské, Praxifanés z Rhodu či Mytilény, učitel Epikúrův. Aristón z Iúlidy na Keu byl žákem Lykónovým a jeho nástupce ve vedení peripatu, po němž následoval Kritoláos z Fasélidy, který se roku 155 zúčastnil slavné diplomatické mise Athénských do Říma (spolu se stoikem Diogenem a akadémikem Karneadem). Po Kritoláovi jako scholerchos školy následovali Diodóros z Tyru a někdy kolem roku 120 jistý Erymneus.

Dalšími peripatetiky byli ve 3. a 2. století např. filosof a historik Hierónymos z Rhodu a Prytanis, mladší byli blíže neznámý Formión z Efesu, autor řady biografických spisů o filosofech Hermippos ze Smyrny, zv. Kallimacheios, autor sbírky životopisů slavných lidí Satyros z Kallátidy, grammatik a autor spisu Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai, Sótión z Alexandreie či autor stejnojmenného spisu Antisthenés z Rhodu.

Ti všichni žili někdy ve 2. století. Z děl Satyrových a Sótiónových pořídil výtah opět se stejným názvem Hérákleidés z Kallátidy, zv. Lembos („Lichotník“), úředník Ptolemaia VI. Filométora (H. sekretářem byl historik a zeměpisec Agatharchidés Knidský), autor Nástupnictví filosofů o filosofických školách. Neznámým peripatetikem je Démétrios z Býzantia.

Stejně jako v případě Akadémie znamenalo dobytí Athén Sullou roku 86 přeryv v řadě scholarchů peripatu. Lykeion bylo vyvráceno stejně jako Akadémův háj. Kmenoví stoupenci se zřejmě sdružovali na dlouho v Alexandreji. Androníkos z Rhodu byl posléze scholarchem školy v Athénách v letech 40 až 20 a publikoval ve spolupráci s Tyranniónem souhrnné vydání Aristotelových spisů, viz zde výše. Androníkův žákem byl Boéthos ze Sídónu. Xenarchos ze Seleukeie, Staseás z Neápole, Aristón z Alexandreie a Kratippos jsou dnes jména, o nichž toho více neznáme, zato Níkoláos z Damasku proslul jako autor nejrozsáhlejších dějin, které kdy byly ve starém věku řecky sepsány, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak tajemník Héróda Velkého; zachovány ze 144 knih jen citace.

Peripatos doby císařské
Alexandros z Aig byl jedním z učitelů Nerónových, neznámí zůstali Sótión a Acháikos, autor Ethiky, za Hadriána žili Aspásios a Adrástos z Afrodisiady. Jeho žák Alexandros z Afrodísiady, autor komentářů Aristotelova díla, se pohyboval v okolí L. Septimia Severa a jeho syna Caracally a jeho žáky byli Aristotelés z Mytilény, Hermínos, Aristoklés z Messénie, skladatel dějin filosofie, a mathematik Sósigenés, kolem roku 200 n. l. Současníkem Galénovým, Commodova archiatra, byl Alexandros z Damasku, scholarchos v Athénách.
Peripatos existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let, srov. zde výše.