223-220

 

************************************************************

223.

Ol. 139, 2

89 SE

25 AE

(neznámý) | (Antifilos) 

a. u. c. 531

C. Flaminius I. a P. Furius Philus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Onásimos. 

Sedmého roku achájsko-lakedaimonské válkydo které se mstivému Arátovi Sikyónskému podařilo minulého roku zatáhnout Makedonii, dobyl na jaře Antigonos III. Dósón, přezimující dosud v Sikyónu a Korinthu, Tegeu, Orchomenos obléhaný Acháji s přestávkami od roku 227, a Mantineia byla nejenže dobyta, ale také srovnána se zemí a na Arátův pokyn bylo všechno mužské obyvatelstvo v počtu asi devíti tisíc mužů, všechny ženy i děti prodány do otroctví! Dvě třetiny z prodeje otroků a kořisti dali Achájové Makedonům, třetinu si nechali.

Mantineia žila v permanentním domácím napětí typických sporů pro onu dobu mezi latifundisty a démokraty: asi roku 244 se dala k Aitólskému spolku, roku 229 se jí zmocnil Kleomenés, o dva roky později znovu Achájové pod Arátem, ale roku 226 Mantinejští achájskou posádku vyvraždili a znovu otevřeli brány Kleomenovi. • Po roce 335 (Théby) byla Mantineia prvním městem, které si Hellénové nebo Makedonci zničili sami. 

Následujícího roku byla Mantineia, darovaná Antigonem Achájům, nově osídlena (viz tam) pod jménem Antigoneia. Od roku 27 byla autonomní polis, jejíž existence je doložena ještě v Hadrianově době (od roku 125 n. l. po Hadrianově návštěvě ve městě existovala opět pod původním jménem). Máme zachovánu i její ražbu.

Na tomto tažení se k Antigonovi a Achájům dobrovolně přidala arkadská města Telfúsa a znovu Héraiá (viz o jejím dobytí Acháji roku 236). V květnu se stal podruhé (?) achájským stratégem Tímoxenos. V pozdním létě odeslal král Antigonos jádro své armády domů do Makedonie k rodinám a sám s malým sborem žoldnéřů přezimoval v Aigiu v Acháji, po většinu zimy v Argu. 

V řijnu, to pobýval Antigonos s malým oddílem v Aigiu, vyplenil Kleomenés III., který byl po celý rok v defensivě, s pomocí exulantů žijících v Messéně, důkladně Megalopoli, kde se poprvé na scéně objevil jako obránce města další z podivných „politických géniů“ pozdní Hellady Filopoimén, jemuž Římané říkali, zřejmě se značnou dávkou jízlivosti, „poslední z Řeků“. Nyní pomohl odvést obyvatelstvo rodné Megalopole do Messény. Po obsazení Megalopole, kořist údajně vynesla šest tisíc talentů a třetina z toho připadla králi, se zmocnil Sparťan Stymfálu a v Kleitoru se dostal k moci jeho příznivec, jinak neznámý Thearkés, syn prý nemanželský jistého orchomenského vojáka. Všechny výše uvedené události z Hellady lze datovat do období od května roku 224 do září roku 223, srov. v předešlém roce.

Na jaře se Seleukos III. Sótér (c. 20) opět vypravil přes Tauros do Anatolie. Průběh tažení neznáme. Někdy po 24. simánu/po 10. červenci byl král kdesi ve Frygii zavražděn jistým Níkánorem a Keltem Apatúriem. Seleukos Sótér vládl od roku 225. Důvody atentátu neznáme ani nic o jejich aktérech nevíme.

Nejstarším příslušníkem Seleukova rodu, který připadal v úvahu při nástupnictví, byl Achaios Mladší (II.), Andromachův syn (otec byl od roku 235 v Alexandrii v zajetí, srov. rok 220). Achaios II. dal neodkladně královrahy popravit, ale diadéma odmítl, důvod neznáme (viz však rok 221), a tak vojsko provolalo králem mladšího Sótérova bratra Antiocha III. zvaného později Megas/Veliký (Římany ovšem zlomyslně). Mladý král měl zrovna osmnáct let (jeho život ukončila násilná smrt roku 187). Je možné, že do této doby, tzn. do doby proklamace nového krále, nominálně vládl Seleukův nezletilý syn Antiochos (?). Antiochos III. vládl nejprve samostatně do roku 211 (jeho první samostatná vláda). • Vedle Seleuka III., jehož rodným jménem bylo Alexandros, měl Antiochos III. sestru Antiochis (I.), kterou provdal za Xerxa Armenského, viz rok 212. 

Jádro seleukovského vojska odvedl z Anatolie zpět do Syrie vojevůdce Epigenés. Achaios II. zůstal v Anatolii jako stratégos celé CistaurieOženil se napřesrok s Láodikou, mladší dcerou Mithridáta IV. Pontského s Láodikou, dcerou Antiocha II. (srov. rok 149): jiná než manželka Antiocha III., srov. rok 222, která byla její stejnojmenná starší sestra; po c. 237 sloužila Achaiova Láodiké jako rukojmí u Hieráka). Achaios do roka porazil krále Attala I., jemuž nyní zůstal vlastně jen Pergamon s nejbližším okolím, tedy území jako na začátcích vlády attalovské dynastie, srov. rok 283.

Antiochos III. jmenoval stratégem horních satrapií Molóna, satrapu Médie, jemuž měl vypomáhat jeho bratr Alexandros, satrapa v PersiděJe to poprvé, co tak vysoký úřad, stratégii horních satrapií, zastával nečlen panovnického rodu. Antiochovým hlavním „ministrem“/epi tón pragmatón zůstal Hermeiás z Kárie, který tuto funkci zastával pravděpodobně už u králova otce, nejpozději u bratra od roku 225, a podle všeho zůstal též zprvu stejně mocný.

V příštích dvou letech se v největších mocnostech Středomoří vymění generace vládců, války v oikúmeně povedou k poruše hellénistické rovnováhy sil a uvolní cestu Římanů ke "světovládě".

V Itálii se poddali keltští Anarové (jejich postupnou cestu směrem na severovýchod srov. roku 10), a tím se celá rovina na severu až k Pádu dostala do římských rukou. Pokus C. Flaminia vniknout za Pád na území Insubrů se nezdařil, třebaže v bitvě s padesáti tisíci Kelty zvítězil. Doma chtěl senát konsuly soudit za to, že neuposlechli příkaz okamžitého návratu, když se zjistilo, že za jejich volby nebyla znamení příznivá (Flaminius si zprávu přečetl až po bitvě). Lid jim však odhlasoval oběma triumf (C. Flaminius nad Gally 10. března, P. Furius 12. března nad Ligury a Gally) . 

V Číně zničila armáda Čchinů pod velením Wang Ťiena stát Čchu/Chu. Tažení vypuklo rok předtím a Wang velel šesti set tisícům mužů.

************************************************************

222.

Ol. 139, 3

90 SE

26 AE

(Archeláos) | (Euxenos) 

a. u. c. 532

Cn. Cornelius Scipio Calvus a M. Claudius Marcellus I.

(Q. Fabius Maximus byl poprvé diktátorem někdy v letech 222 až 219)

************************************************************

Boiótarchem na tento rok byl Hippiás (I.).

S blížícím se jarem dráždil Kleomenés III. Antigona III. Dósóna zimujícího jen s malým oddílem v Argu. Kleomenés totiž plenil celou Argolidu a přímo pod hradbami Argu, ale oslabený Makedon se nedal vyprovokovat ani Argívskými naříkajícími nad ztrátami ze svého venkova. Pak Dósón přitrhl k Tegeji, Kleomenés obnovil plenění Argolidy, vrátil se však domů. V květnu byl podvanácté v úřadu stratéga spolku Achájů Arátos ze Sikyónu. Král Dósón dostal na léto posily z Makedonie a mimo jiné dorazily pomocné sbory z Boiótie, Épeiru, Akarnánie i z Illyrie od Démétria z Faru žijícího později od roku 219 na pellském královském dvoře u Dósónova nástupce, viz tam; okamžik, který asi s nelibostí sledovali Římané, srov. rok následující. Spojenecké vojsko mělo 27 600 pěších mužů, z toho 13 300 Makedonů, a 1200 jízdních.

Pravděpodobně za slib navrácení kárských území se na stranu Dósónovu skrytě postavil rovněž Ptolemaios III. Euergetés I., který Kleomena několik dnů před bitvou vyzval, aby uzavřel s Makedoncem mír (srov. jeho finanční podporu Sparty od roku 226). Opuštěný Kleomenés poskytl svobodu šesti tisícům heilótů (podle jiných počtů devíti tisícům), kteří si ji směli koupit za pět min, a zařadil je do spartské armády, z níž dva tisíce mužů bylo vyzbrojeno po makedonsku se sarísami. Dohromady dokázal Kleomenés postavit do pole pouze dvacetitisícovou armádu. 

V červenci došlo po několikadenním váhání a na základě dohody u Sellasie k rozhodující bitvě achájsko-lakedaimonské války, která trvala do roku 229. Výsledek bitvy byl zároveň osudový pro celý lakedaimonský stát: makedonsko-hellénská symmachie deklasovala Sparťany tak, že ze šesti tisíc občanů ve zbrani jich přežilo jen dvě stě. V bitvě padl i Kleomenův bratr a spolukrál Eukleidás či Epikleidás, velitel heilótů a spojenců. Král Kleomenés III. s rodinou a přáteli ještě téhož dne v noci po bitvě vyplul z Gytheia přes Kythéru, Aigialii a Kýrénu do Alexandreie, kde mu byl Ptolemaiem poskytnut asyl. Cestoval s ním asi také jeho "sociální" poradce Sfairos. • Rok 222 je nejzazším datem pro trvání druhého spolku Peloponnésanů, obnoveného roku 267.

Krátce po bitvě u Sellasie dostal král Antigonos III. Dósón zprávu, že do Makedonie opět vtrhli DardanovéProto rychle uspořádal poměry ve Spartě, kterou spojenci našli nehájenou. Byla obsazena podruhé v dějinách (srov. rok 284?); pokud by zpráva z uvedeného roku historicky nesouhlasila, byl by rok 222 datem vůbec prvního ozbrojeného vstupu cizince do města Sparty (srov. rok 371)Dósón zrušil v Lakedaimonu instituci královlády, obnovil eforát (srov. rok 226) a funkčnost gerúsie. Nakolik zrušil pozemkovou reformu a další Kleomenova opatření, nevíme, ale jistě se exulanti domáhali svého. Lakedaimón přišel o menší území na Táygetu ve prospěch Messénie, Ve Spartě zanechal Dósón posádku, jejíž velitel Brachyllás z Boiótie (z Théb?), syn Neónův, pocházel z promakedonské rodiny a ve Spartě plnil ještě funkci makedonského místodržitele/epistata (jak dlouho, nevíme, srov. nepokoje roku 220). 

Cestou domů uzavřeli Dósón s Arátem v Argu při nemejských hrách odložených o rok úmluvu, podle níž byly Tegea a nově osidlovaná Mantineia přinuceny vstoupit do spolku Achájů, Orchomenos a Korinthos dostaly makedonské posádky. Velitelem Makedonů na Peloponnésu byl Filippos, nezletilý prasynovec a nevlastní syn Antigona Dósóna, který v této době již churavěl. Na Filippa měl zpočátku vliv Arátos. 

Koncem roku osídlil Arátos nově Mantineiu jako Antigoneiu (viz předešlý rok). Celá Arkádie se stala členem spolku Achaiů a spolek Arkaďanů zřejmě jako státní útvar nyní zanikl: Druhý spolek Arkaďanů existoval od roku 255 (srov. tam; první 370 až asi 338). Nadšený Arátos kromě toho prosadil, aby Achájové slavili hry antigoneie. Mezitím obsadili Dardanové Paionii a plenili MakedoniiDo zimy a během ní trvaly boje Antigona s vetřelci, kteří odvlekli s sebou velkou kořist a dvacet tisíc zajatců; o makedonské odplatě viz roky 219 a 217, ale také nové boje roku 209sqq. (pokud se údaj o zotročených makedonských poddaných netýkal až těchto pozdějších vpádů).   

V létě tohoto nebo následujícího roku se oženil král Antiochos III. v Seleukeji na Eufrátu zvané epi tú zeugmatos/Na mostě, později prostě Zeugma, s Láodikou III., dcerou krále v Pontu Mithridáta IV., kterou Antiochovi přivedl Mithridátův nauarchos Diognétos (jiná než manželka Achaia II., viz předešlý rok). • Byla to na této úrovni první svatba hellénistického vladaře s Neřekyní, resp. míšenkou; srov. Alexandrovu politiku. Láodiké III. ale rozhodně nebyla brána za barbarku: její matka Láodiké I. Pontská byla dcerou Antiocha II. Thea, viz rok 249. Do pole svého manžela podle všeho nedoprovázela, což až na výjimky platilo pro všechny seleukovské královny, jakož i hellénistické obecně (srov. Arsinoé III. a Ptolemaia IV. u Rafie). Měli spolu děti Antiocha (zemřel před otcem), Seleuka (IV.), Antiocha (IV.; podle jedné moderní spekulace původním jménem Mithridátés), Kleopatru (I.), Láodiku (IV.), Antiochidu, Nýsu a asi jednu n. dvě další princezny. S Eubojí, svou druhou manželkou, viz rok 191, měl král dceru, jméno ani osud obou žen neznáme. Jak se jmenovaly matky Mithridáta a Ardya, dalších dvou Antiochových synů (?), nevíme; Ardys vystupuje jen jako velící důstojník v Mesopotamii za války s Molónem.

Zda Láodiké III. zemřela před Antiochovým sňatkem s Euboiou, stanovit nelze. Z roku 177 pochází fragmentárně zachovaný nápis ze Sús, podle něhož ještě Láodiké, tedy matka Seleuka IV., žila, a s ní též Láodiké IV., sestra a manželka Seleukova. Druhým výkladem poškozeného textu je možnost, že Antiochos III., otec Antiocha ml., Seleuka IV., Antiocha IV. a Láodiky IV., za všechny bratry byla tato dáma provdána, se ke stáru oženil ještě jednou, a to s další nám neznámou Láodikou. O podobné datovací neshodě v případu Láodiky IV. viz rok 178. Láodiké III. byla od c. 193 zbožněna a ctěna jako Afrodíté, popř. Afrodíté Níkéforos/"Přinášející vítězství" (u Seleukovců nebyl Afrodítin kult tolik rozšířený a naposledy byl podporován Antiochem IV., srov. asi odtud římskou Venus Victrix). 

V Itálii žádali Keltové Římany o mír s tím, že jsou ochotni přijmout všechny jeho podmínky. To ale v Římě nechtěli a tak si Keltové najali Gaisaty od Rhodanu a vypravili se znovu do války. V bitvě u Clastidia porazil římský konsul M. Claudius Marcellus keltské Insubry posílené třiceti tisíci Gaisaty (srov. o nich roku 232). Virdumarus s deseti tisíci Gaisaty plenil Popádí. Konsulská armáda ležela u Acerr a Marcellus se s římskou jízdou a šesti sty lehkoodděnci vydal proti keltské přesile ke Clastidiu a uspěl. Osobně v boji přemohl a zabil insuberského krále Virdumara, jehož zbroj zasvětil jako spolia opima, doslova „tučná kořist“, teprve jako třetí z Římanů (srov. rok 751 a 437).

Po boku Insubrů válčili tehdy též Germáni, jak tvrdí k roku 222 oficiální seznam triumfů/fasti triumphales redigovaný za Augusta: "M. Claudius Marcellus, Markův syn, vnuk Markův, úřadující konsul, (triumfoval) nad Gally insuberskými a Germány o březnových kalendách a přinesl spolia opima [po zabití] vůdce nepřátel Virdomara u Clastidia/M. Claudius M. f. M. n. Marcellus an. cos. de Galleis Insubribus et Germ[an.] K. Mart. isque spolia opima rettu[lit] duce hostium Virdomaro ad Clastid[ium interfecto]." Je to první zmínka o Germánech v autentické římské chronografii. 

Římané po Clastidiu obsadili města Insubrů Acerrae, po těžkém boji a obléhání keltské středisko v regionu Mediólánum (které mělo být založeno Kelty již roku c. 600) a Comum. Insubrové byli t. r. pacifikováni, zjevně bez masakrů, a celá Itálie až k Alpám se dostala do římské moci. To byl konec rozhodující války s italskými Kelty, která vypukla roku 232. • Keltská invase do Itálie začala v roce 397, ale teprve t. r. bylo keltské nebezpečí definitivně odvráceno. Následovala jen dílčí povstání, podivuhodný klid za púnského vpádu do Itálie.

V Číně Čchinové definitivně zlikvidovali stát Jan/Yan: výpravou na poloostrov Liao-tung/Liaodong byl lapen král Si/Xi a cestou zpět vládce Taje jménem Tan/Dan, viz rok 228. násilné spojování území bývalého císařství vrcholilo (srov. roky 247, 230, 228 a rok následující).

************************************************************

221.

Ol. 139, 4

91 SE

27 AE

Thrasyfón | neznámý 

a. u. c. 533

M. Minucius Rufus a P. Cornelius Scipio Asina

M. Aemilius Lepidus II. suff.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Potidaichos. V květnu se stal potřetí (resp. podruhé, srov. rok 223) stratégem spolku Achájů Tímoxenos, na podzim stratégem spolku Aitólů Aristón.

Koncem roku vypukl spor mezi Acháji a Aitóly. Lakedaimonští se přihlásili k přátelství s Aitóly z roku 229 (viz příští rok).

Na Krétě dobyla koalice měst Knóssos a Gortys (Gortyné či Gortyn) podporovaná Aitóly a vyvrátila město Lyttos (též Lyktos), které jako spartskou kolonii podporovali Lakedaimonští. Muži z Lyttu byli v té době na tažení, když na Lyttos Knósští udeřili a odvedli jejich rodiny. Zbylí Lyttští pak odešli do Lappy, viz rok následující. Gortys v téže době prošla krátkou občanskou válkou, kterou vyhráli "starší" nad "mladšími" z občanů; později dostala od Ptolemaia Filopatora nové hradby. Po jakýchsi koaličních sporech se na stranu Lyttu přidaly státečky Polyrrhéniá, Keraitai, Lappa, Oreia/Oreioi a Arkadiá, viz rok následující. 

Bojů na Krétě se poprvé zúčastnil Arkaďan Filopoimén, který na sebe poprvé upozornil v bitvě u Sellasie. Bojoval zde do roku 220. • Trvání a průběh válek mezi krétskými státy nám jsou zcela neznámy. Zachovalo se pouze několik episod a okrajových zpráv. Na Krétě se mezi jednotlivými státy válčilo vlastně nepřetržitě od čtvrtého století. Ostrov byl vždy velkým reservoirem vojáků a válečnických zkušeností pro kohokoli, kdo hledal vojenskou námezdní sílu - žoldnéře. Spartští králové na ostrově válčili odjakživa, viz rok 775.

Démétrios Farský získal na svou stranu illyrské Istry a Atintány. Se spojenectvím s Římany, jimž vděčil za své postavení, viz rok 229sq., se zjevně rozešel. 

V Alexandrii zemřel začátkem roku král Ptolemaios III. Euergetés I. (asi 60; vládl od roku 246; doba jeho smrti se klade též do rozmezí 18. října až 31. prosince roku 222). Byl posledním z Ptolemaiovců, který vedl expansionistickou zahraniční politiku. Po něm zůstaly již jen snahy po restauraci říše. 

Euergetovi I. se dostalo v kultu rovněž jména Velký král a lidově byl zván přezdívkou Tryfón/Hrdý, resp. Nádherný. • Euergetés I. se zapsal do povědomí Egypťanů ze všech Ptolemaiovců nejvíce. Za jeho vlády se údajně v Egyptě objevil naposledy pták foiníx.

Euergetovým nástupcem se stal jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór I. (c. 24; vládl do roku 205, kdy zemřel, oficiálně ale do roku 204, kdy byla jeho smrt zveřejněna). Jeho oficiálními přídomky byla jména Sótér Níkéforos, Dionýsos a Theos Megas. Lidově se mu říkalo Gallos či Tryfón, nebo také „ten, co patří Agathokleji“. Filopatór byl sice od roku c. 211, viz tam, ženat se svou sestrou Arsinoou III., a vládli jako Theoi Filopatores, ale slovo u krále měla právě Agathokleia, dcera umělkyně Oinanthy ze Samu, která začala dělat karieru u alexandrijského dvory za Ptolemaia Filadelfa, viz rok 276, a na tom vztahu se přiživoval její bratr Agathoklés.  

Jeho rádci-ministry byli Alexandriňané Sósibios, syn Dioskúridův, a Agathoklés, syn Theoxeny mladší a vnuk Agathoklea Syrákúského, kteří zastávali přední místa již na dvoru Euergeta I. Sósibios dal nejprve v lázních zavraždit Filopatorova mladšího bratra Maga II., pak jeho strýce Lýsimacha a matku-královnu Bereníku II. Euergetis (jejím dalším oficiálním přízviskem bylo Sózúsa/Spásná). Roku 205 po smrti Filopatora dal zavraždit i Bereníčinu dceru Arsinoé III., aby se nestala poručnicí svého syna Ptolemaia Epifana, a stál za likvidací Kleomenovou, srov. o Sśobiovi roku 204. 

Podle jedné tradice měl být údajně při vraždách nápomocen i král Kleomenés III. Lakedaimonský, což může být tendenční pomluva. Všechny vraždy se samozřejmě staly s vědomím krále Filopatora I., který "řídil vládu jako nějakou neustávající slavnost/panégyrikóteron diége ta kata tén archén". Nicméně se brzy ukáže, jak se přesvědčí Antiochos III., že byl král, resp. jeho žoldnéřská klika, u dvora podceňováni, viz zde níže; stejné chyby se dopustil Seleukovec Antiochos při odhadu schopností římských.

Krátce po Euergetovi I. zemřel ještě v zimě 222/1 resp. na začátku tohoto roku na vojenském tažení proti Dardanům na chrlení krve král Makedonů Antigonos III. Dósón (c. 60; vládl od roku 229). Vojsko provolalo králem tehdy sedmnáctiletého syna Démétria II. Filippa V. (legitimní dědic trůnu, viz rok 229; vládl do roku 179)Filippos V. pokračoval v boji s Dardany, kteří se nyní zmocnili největšího paionského města Bylazóra/Bylazór, viz rok 217. Za dosud nezletilého Filippova poručníka byl určen Apellés, velitelem peltastů Leontios, ministrem pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské (archigrammateus; srov. se Seleukovci roku 220) se stal Megaleás a Taurión byl potvrzen stratégem na Peloponnésu (viz o jejich osudech roku 218).

Král Antiochos III. se po svatbě s Láodikou III. v Zeugmatu chystal na výpravu proti egyptským opěrným bodům v Koilé Syrii a dával dohromady velké vojsko. Tak vypukla čtvrtá válka syrskákterá trvala do roku 217. Antiochos se pustil do syrského tažení na naléhání Hermeiovo, svého hlavního ministra, třebaže z Horních satrapií chodily zprávy, že se jejich správce Molón připravuje vzpouru. 

Seleukovec z Apameie postoupil až do údolí Marsyás (= dn. Biqá v RL), dál mu bránily opevněné posice držené ptolemaiovskými vojáky pod velením Aitóla Theodota, srov. o něm roku 219. Královo další tažení v Syrii ukončila zpráva o usurpaci trůnu v Médii a v AnatoliiSatrapa Médie a současně stratégos horních satrapií Molón přijal v Apollónii (?) v dávné Assyrii královský titul a diadéma a totéž učinil v Sardech Achaios Mladší (II.), stratégos pro Cistaurii, který právě zahnal krále Attala do jeho hradu v Pergamu. 

Oba se měli takto povýšit údajně ze strachu před Antiochovým ministrem Hermeiou, podle jiného starého zdůvodnění, že opovrhovali mladým králem. Na Molónovu stranu se rovněž postavil jeho bratr Alexandros a další vysoký seleukovský hodnostář Neoláos, jeho další bratr. Antiochos poslal proti Molónovi Theodota zvaného Hémiolios/"Jedenapůltý" a stratéga Xenóna. Sám zůstával na Hermeiovo doporučení v Koilé ("král má bojovat s králi"). Stratégos (Mesopotamie?) Zeuxis kontroloval říční flotilu a zabránil Molónovi dostat se přes Tigris na západ. Jiný Antiochův stratégos Xenoitás z Acháje, jmenovaný nyní vrchním velitelem pro válku se vzbouřenci, v pozdním létě dorazil do Seleukeie a poslal pro Diogena, stratéga Súsiány, a Pýthiada, správce mesopotamského Přímoří, aby přivedli své oddíly. Jedné noci se s vojáky přeplavil přes Tigris nedaleko od Molónova ležení, neboť žil v představě, že se revoltující vojáci okamžitě přidají na jeho stranu. To se nestalo, Molón nechal ve svém táboře veškerá zavazadla a vydal se s vojskem naoko zpět do Médie, pak však obrátil a nic netušící opilé královské vojáky pobil: Xenoitás přepaden ve vlastním táboře v předem ztraceném boji padl, mnoho vojáků utonulo na útěku v Tigridu.

Molón bez boje obsadil Seleukeiu na Tigridu, seleukovské sídelní město horních satrapií, kterou stratégos Zeuxis a guvernér/epistatés Diomedón vyklidili. Zmocnil se celé Babylónie a rovněž bez boje města Seleukeie na Eulaiu/Sús kromě jejich hradu, kde setrval Antiochovi věrný stratégos Diogenés. Na Antiochově straně zůstal také stratég či satrapa „satrapie u Rudého moře“ jménem Pýthiadés, viz zde výše. Ze Súsiány se Molón vrátil vítězně do Seleukeie. Jeho oddíly mu do konce roku zajistily vládu nad Parapotamií po Európos/Dúra na Eufrátu na západě a po Dúry na východním břehu Tigridu v Apollóniátidě, kterých se však obléháním dosud nezmocnil, viz rok následující. 

Když pak v Apameji vypukla mezi vojáky rebelie pro nevyplacený žold, chopil se Hermeiás příležitosti, aby zlikvidoval Epigena. Nabídl králi, že peníze vyplatí ze svého, jen když Epigenés nepotáhne na usurpátora. Dosáhl toho, ačkoli právě to od začátku Epigenés prosazoval proti Hermeiovi, který povstání soustavně zlehčoval a doporučoval táhnout proti Ptolemaiovcům. Vojáci byli uspokojeni, nikoli však šest tisíc mužů umístěných v Kyrrhestice: byli přemoženi až bitvou, jméno vítěze nad nimi neznáme (jejich vzpoura možná souvisí s usurpací Achaiovou, viz zde výše a rok následující). 

Nakonec si Hermeiás v létě následujícího roku pomohl podvrženým dopisem údajně Ptolemaiovým Achaiovi dokládajícím Epigenovy styky s povstalci; podle jiné verse byl podvrhem dopis od Molóna, které služebnictvo vpašovalo do Epigenových věcí. Hermeiův komplic, velitel apamejské posádky Alexis, list "objevil" a na místě ho za zradu popravil. 

Antiochos III. dorazil kolem zimního slunovratu do Antiocheje v Mygdonii-Nisibis, viz dále roku následujícího. 

První římská výprava proti illyrským pirátům z národa Histrů do IstrieJak souvisela tato válka s aktivací illyrských pirátů Démétria Farského a Skerdiláidy, viz rok následující a srov. rok 228, není známo. 

Jako protiváha patricijských římských her byly poprvé ve dnech 4. - 12. listopadu konány plebejské hry, ludi plebei(další reformy viz následující rok). C. Flaminius začal stavět svou proslulou silnici (viz následující rok) a dal postavit druhý circus v Římě, circus Flaminii.

V Hispániích byl domorodci zavražděn vrchní velitel Kartháginců Hasdrubal; ve funkci v Ibérii, od roku 228 nástupce Hamilkara, bojovníka první války púnské na Sicílii a vítěze nad žoldnéři, viz roky 239sqq. Stalo se tak buď na konci tohoto nebo začátkem příštího roku: buď Hasdrubala, kdysi zetě Hamilkarova, zabil jeden z podplacených osobních otroků, nebo Kelt, popř. otrok, který na lovu mstil svého pána umučeného Hasdrubalem. Vojskem byl provolán a z Karthága vrchním velitelem potvrzen bojovný Hannibal (25), syn Hamilkara Barky, viz rok 228.

Hannibal se narodil roku 246, do Hispánií přišel s otcem jako devítiletý, velitelem vojsk se stal jako dvacetipětiletý a život si vzal roku 182 jako třiašedesátiletý. Otec ho před odchodem do Hispánie v Karthágu před lety zapřisáhl, aby se nikdy nepřátelil s Římany, a otcova touha pomstít se za rok 241 byla starými historiky pokládána za vlastní příčinu druhé púnské války, viz o tom rok 228.

První samostatné tažení vedl Hannibal proti ibérským Olkadům a dobyl jejich sídelní město Althaiu/též Cartalu, dn. Orgaz v Kastílii. Začal též spřádat plány, tak podle římského podání, na válku s Římem: přemlouval Turboléty, blíže neznámý snad keltibérský nárůdek, aby si hlasitě stěžovali na příkoří ze strany strany Sagunťanů, svých sousedů. Viz dále rok následující.   

Hellénistické monarchie doznávaly v těchto letech generační výměny na trůnech, měnily se palácové garnitury. Po epigonech nastupovala generace dynastů s nezvykle velkými očima a neobyčejně špatnými úsudky tragicky se míjejícími s realitou. Jakkoli měli všichni z Hellénů před sebou italské a sicilské zkušenosti épeirského válečníka Pyrrha a výsledky první velké války s Púny, římskou mocnost bral vážně málokdo. Proudy hellénského světa tolik dbající na vyváženost se jakoby vylily ze svých břehů a v sebezahleděnosti přijímali dynastové jedno ničivé rozhodnutí za druhým. Indolentní hellénská dekadence přivodila v letech c. 220 až 190 rozhodující mocenské proměny v celém Středomoří, kdy Římané všechny své soupeře deklasovali na druhořadé, málo nebezpečné veličiny.   

V Číně vyvrátil stát Čchin/Qin stát Čchi/Qi na poloostrově Šan-tung/Shandong. Ťien/Jian, Poslední král Čchi, byl zajat i s dvorem. Čchinové se zmocnili všeho a sesazeného krále poslali s nejbližší rodinou do pustiny, kde údajně zemřel Ťien hlady. 

Tím se opět celá země/říše středu dostala pod jednu ústřední moc. Stát Čchin existoval od roku 897 a jeho sídelním a nyní i císařským městem bylo Sien-jang. Nové období čínských dějin se nazývá dobou dynastie Čchin (trvala do roku 207). Zároveň skončila éra válčících států (začala roku 453, srov. rok 403).

Novým čínským císařem z dynastie Čchin se stal Čchin Š’chuang-ti, "První císař Čchinu", který vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210. Původním jménem byl Čeng, Jing Čeng/Ying Zheng.

Čchin Š’chuang-ti dal postavit a pospájet starší úseky severně od řeky Chuang-che na ochranu před vpády ze severu tzv. Velkou zeď dlouhou čtyři tisíce kilometrů. Přes dva miliony lidí ji stavělo deset let! Práce řídil císařův syn Fu-su s generálem Meng Tchienem/Tian, který vedl války s Huny na severu, viz rok 225. Roku 214 zahájil stavbu kanálu Ling-čchu/Lingqu mezi povodím Jang-c' a Perlovou řekou urychlující dopravu proviantu pro armádu operující na jihu Číny. Vojenské výpravy konal po celou dobu své vlády a říši zvětšil. 

Císař velkoryse budoval komunikace atd., roku 213 se tvrdě postavil proti konfucianismu a dal pálit jeho knihy. Mezi nižšími vrstvami záhy povstaly nepokoje pro vysokou daňovou zátěž.

Císař položil základy státního centralismu, zemi rozdělil na 36 administrativních částí pro přímý výběr daní a pro zničení moci místní šlechty. Unifikoval míry, váhy a písmo. • O císařově odporu vůči konfucianismu a sympatiích k legalistům viz rok 520.

Š'-chuang byl posedlý hledáním věčného mládí a nesmrtelnosti. Vysílal výpravy, podporoval alchymisty (moudřejší raději prchli nebo se z výprav nevraceli, neboť neúspěch znamenal smrt). Zdá se, že alchymisté nakonec umořili císaře rtuťovými pilulemi, poněvadž uvěřil, že to je správná cesta k věčné existenci; viz rok 210. Když roku 211 spadl na dolním Jang-c' meteor shůry, kdosi na něj zlomyslně napsal: "Ve smrti Š'-chuang-tiho se země rozdělí." Císař dal celý kraj vyvraždit a meteor rozbít na prach.

Čchinova Čína a jeho nástupců byla největší říší starého věku s odhadem čtyřiceti miliony poddaných. Císař (narozen 259) zahájil stavbu svého rozsáhlého pohřebního komplexu A-fang-kung imitujícího živý svět roku 246 (dokončena roku 208) v sídelním městě Čchinů Sien-jang/Xianyangu starého císařského města Čchang-anu, dn. Si-anu (mausoleum objeveno roku 1974). 

Na ploše 56 kilometrů čtverečních vzniklo umělé město s terrakottovými sochami osmi tisíc bojovníků se vším všudy, s bronzovými zbraněmi a vozy, se sochami koní, ptáků a uprostřed s pyramidou ze zeminy sahající do výše 115 m (dnes 47 m). 

Doloženy lidské oběti, na onen svět musely doprovodit "Prvního císaře" všechny bezdětné dámy z harému, povražděni byli řemeslníci vytvořivší postavy vojáků a 36 jeho milenek. V komplexu s koryty řek s rtutí sloužilo na pět tisíc kněží a mausoleum prý stavělo po roce 221 na sedm set tisíc lidí. V kraji je dnes pět set pohřebních pahorků, v nichž leží ostatky 32 císařů tří dynastií z osmi staletí. 

************************************************************

220.

Ol. 140, 1

Zópyros ze Syrákús

92 SE

28 AE

(Menekratés) | (Thrasyfón)  

a. u. c. 534

M. Valerius Laevinus I. a Q. Mucius Scaevola

P. Veturius Philo a Q. Lutatius Catulus

(o diktátoru viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem byl Androníkos.

Helladou se postupně šířila spojenecká válka/symmachikos polemos trvající do roku 217. Součástí koaličních bojů byla druhá válka illyrská (trvala do roku 219, viz zde níže), která vypukla hned po smrti Antigona III. Dósóna expansí Démétria z Faru severním směrem, srov. rok předešlý, ale i jeho loupeživými výpravami do Egeidy (viz následující rok)Na jaře t. r. se za lupem vydali Aitólové: po uzavření panhellénské symmachie se dostali mezi makedonské a achajské kleště, cítili se ohroženi. Pod Lattabem a Níkostratem napadli u Kythér loď krále Filippa V., zmocnili se jí a s mužstvem ji prodali, poplenili pobřeží Épeiru a vpadli do Fókidy a Boiótie. Jiný oddíl pod Dórimachem z Trichónia, synem Níkostratovým, plenil v Messénii (zde spor s Figalií z předchozích dvou let, kdy tu jako aitólský pozorovatel u spojenců kryl bandy loupící messénský majetek a dobytek). Na messénském sněmu vyzval efor Skýrón, aby Dórimachos škody z aitólského lupu svým messénským spojencům nahradil, což se skřípěním zubů musel Aitól slíbit a udělat; odtud pak povstala ona spojenecká válka. Pak se Aitólové po moři vrátili domů.

V květnu se po Tímoxenovi stal stratégem spolku Achájů potřinácté Arátos ze Sikyónu. Tímoxenos byl Arátovým stoupencem, ten však na něho tolik naléhal, že novému stratégovi předal úřední pečeť pět dnů před ukončením svého mandátu; na současníky Arátova nedůvěra n. netrpělivost neudělal dobrý dojem. Aitólové se znovu vrátili přes Rhion na Peloponnésos a přes Patrai, Fárai a Tritáiu obsadili Figaliu (srov. výše). Odtud vedeni Skopou a Dórimachem plenili opět v Messénii. Messéňané se přesto po argumentaci svých eforů Oinia a Níkippa, aristokratů s velkými majetky a tedy také obavami z jejich ničení, rozhodli nevypovídat v ten okamžik Aitólům válku. Viz dále rok 218. 

Na výzvu Achájů shromážděných se spojenci včetně Makedonů v Megalopoli, aby z Messénie odešli, sice Aitólové z opatrnosti reagovali positivně, ale domů s kořistí táhli jinou cestou než jak bylo domluveno, totiž, že nepůjdou přes Isthmos, ale Élidou a přes Rhion. V Arkadii u Kafyjí Aitólové pod Dórimachem v bitvě nad Acháji pod Arátem Sikyónským, novým stratégem, jasně zvítězili a za soustavného plenění a nejvíce na území Sikyónských se triumfálně vraceli domů napříč Peloponnésem přes Isthmos (srov. níže)V srpnu se Achájové rozhodli, že by mohli do spolku přijmou Messéňanya Aitólové se usnesli, že by eventuálně vstoupili do války se spolkem Achájů.

V létě se spojil vládce části jižních Illyrů Démétrios z Faru s druhým údělným knížetem těchto Illyrů Skerdiláidou, bratrem Agrónovým, a vydali se s flotilou rabovat do hellénských vod, čímž porušili podmínky míru s Římany z roku 228 po první válce illyrské, srov. též rok předešlý.

Po neúspěchu u Pylu, kde byli odraženi, se oba dynastové rozdělili. Démétrios se s padesáti loďmi vypravil do KykladSkerdiláidás, který byl i švagrem vládce Athamánů Amýnandra, se jako spojenec Aitólů spojil s Dórimachem a Skopou a dobyli zradou Kynaithu v Arkadii, protože se vrátila do Achájského spolku (srov. výše). Kynaithané přijali na doporučení/nátlak Achájů zpět na tři sta vyhnanců, amnéstovali je a vrátili jim plná občanská práva. Jakmile došlo na usmíření, opustila achájská posádka město. Tu však navrátilci město vydali Aitólům, kteří mezi prvním povraždili zrádce. 

Po zprávě, že se blíží makedonské vojsko, Aitólové městečko zcela vypálili. Obnoveno již nebylo. Slavnost k poctě Dionýsově, při níž arkadští mužové nosili na ramenou býky, byla udržována ještě v době císařské. Sáhli též na Artemidin chrámový majetek u obce Lúsoi u Kleitoru.

Skerdiláidovi však Aitólové podíl na kořisti nedali a on se proti nim dohodl s Filippem V., který mu slíbil dvacet talentů ročního tributu. 

Démétrios z Faru byl zahnán z Kyklad RhodskýmiNa útěku připluli Illyrové, makedonští spojenci, i s lupem do Kenchrejí, kde se je snažil získat makedonský stratégos pro Peloponnésos Taurión (viz předešlý rok) pro pomoc Achájům proti Aitólům. Přišel ale pozdě, protože vracející se Aitólové se s peloponnéským lupem v klidu přeplavili z Rhia do Aitólie. V téže době vypukly nepokoje ve Spartě. Tři z pěti eforů byli proaitólští, rostl odpor k proachájským politikům (viz níže a rok následující).

Na panhellénském shromáždění v Korinthu vydali král Filippos V. a Arátos společné ultimátum Aitólům za to, že plenili spojenecké území na Peloponnésu. V Aigiu obnovil král Filippos makedonsko-hellénskou symmachii (srov. rok 224) a Skerdiláidás Illyrský se stal makedonským spojencem. Následovalo vyhlášení války Aitólům, viz příští rok. 

Krátce předtím na podzim zvolili Aitólové stratégem spolku Skopu. Machátás byl Aitóly poslán do Sparty, aby Lakedaimonské přemluvil k odpadnutí od achájsko-makedonské koalice, která jim byla před dvěma roky vnucena, ale bez úspěchu. Na to ve Spartě proběhl prokleomenovský puč, v němž byli proachájští a promakedonští politici a občané povražděni včetně jejich vůdce efora Adeimanta.

Tři proaitólští efoři svolali pod záminkou, že se blíží makedonská armáda, všechny zbraně schopné muže na shromáždění. Adeimantos tam šel také, aby přesvědčil Sparťany o správnosti promakedonského kursu státu. Ozbrojenci ho tam zavraždili a s ním jeho straníky, Stheneláa, Alkamena, Thyesta a Biónidu. Adeimantův promakedonský kolega v eforátu byl opatrnější a se svými lidmi prchnul rovnou do Tegeje, kde zrovna před cestou zpět do Korinthu pobýval osmnáctiletý král Filippos V. (viz příští rok).

Do Tegeje poslali pučisté Ómiu, aby události Filippovi vysvětlil: na vině byl Adeimantos, spojeneckým závazkům nový režim dostojí. Filippos byl spokojen, vraždy označil za domácí záležitost Sparty a s Ómiem poslal svého dvořana/filos Petraia, aby se ujistil o promakedonské orientaci nové vlády. Pod jeho dohledem byli na podzim zvoleni noví promakedonští efoři a Petraios odcestoval. Pučisté vyjednávali o spojenectví s vyslancem Aitólů Machátou, ale nerozhodli se a doufali, že se z Egypta vrátí Kleomenés III. (viz však příští rok).

Na Krétě pokračovala válka lyttská (srov. předešlý rok). Koalice měst Lyttu, Keraitají, Lappy, Oreia, Polyrrhénie (města kdysi společně zakládaná achájskými a lakónskými osadníky) a krétských Arkaďanů požádala o pomoc Acháje a krále Filippa V.: města byla již dříve ve spojenectví s králem Antigonem III. Dósónem. Koalice dostala pomocné oddíly a Filippos poslal oddíl žoldnéřů z Illyrie, celkem sedm set mužů, jimž velel Platór, viz o jeho proradnosti roku 208.

Protivník ve válce lyttské Knóssos dostal pomoc z Rhodu, které velel Polemoklés, ale koalice dobyla Kydónii, Eleuthernu a Apteru, kterou předtím ovládali Knósští a Gortýnští. V Gortýně část státního území ovládali exulanti, zmocnili se jejího přístavu i Faistu. Eleutherna pokračovala ve válce s Rhoďany prostřednictvím pirátů, neboť Polemoklea vinili z vraždy svého občana Tímarcha, okolnosti neznáme; na Rhodu se práva nedočkali. Válka na ostrově se vlekla, přitom státečky lyttské koalice poskytli Filippovi a Achajům pět set mužů pro jejich válku s Aitóly, Knósští tisícovku naopak Aitólům.

Nápisně dochovaná přísaha efébů Dréru složená bohům, héróům a héróinám (krét. héróassa), také pramenům a řekám, zavazovala mladíky, že "nikdy nebudou držet s Lyttskými, a to ani svým umem, stroji, ani v noci ani za dne/mé mám egó poka (ión. pote) tois Lyttiois kalós fronésein mé te technai, mé te máchanai, mé te en nykti, mé te ped'(ión. meta) hámerán".

Za to budou věrnými spojenci Knósských a Miléťanů. Museli též zasadit každý olivu a starat se o ni a kdo z nich to neudělal, zaplatil padesát statérů pokuty/"kai elaián hekaston fyteuein kai tethrammenán apodeixai˙hos de ka mé fyteusei, apoteisei statérás pentékonta". - Opatření lze pokládat za první známý případ "ekologického" přístupu státní ekonomiky, viz v indexu s. v. ekologie.  

Vypukl spor mezi Rhodskými s dalšími zainteresovanými státy a Býzantskými na straně druhé pro zavedení průjezdního cla při proplouvání Bosporem, tzv. celní válka, popř. zvýšení stávajícího. Předáci Býzantských Hekatodóros a Olympiodóros nedokázali rhodským vyslancům své posice vysvětlit, došlo tedy na válku. Na stranu Rhodských se postavil král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos, který nebyl s Býzantskými zadobře, na straně Býzantia stál Attalos I. Sótér a sami spoléhali na Achaia II. , tehdy nejmocnějšího dynastu v předtaurské Anatolii. Deseti lodím Rhoďanů úspěšně velel Xenofantos, syn Agéstratův. Kotvil s nimi před Séstem, aby bránil plavbě Helléspontem, ale Býzantince jeho činnost nijak nedráždila, takže se brzy rhodská flotila vrátila domů.  

Prúsiás neměl prý Býzantské rád za to, že do Pergama k Attalovi jednou poslali vyslance, aby se účastnili Athéniných slavností, ale k němu že na jeho sótérie neposlali nikoho. Býzantští, kteří již neměli na tribut pro spřátelené Kelty, pozdvihli proti králi Prúsiovi I. jeho strýce Zipoita či Tiboita III., syna krále Níkoméda I. s jeho druhou manželkou Étazétou či Heptazétou, ale vzdorokrál, který žil v makedonském exilu, cestou zemřel. Prúsiás měl nad Býzantinci od začátku v poli převahu: zmocnil se důležité lokality nad Bosporem Hieron, držené od roku 250 Býzantinci, a obsadil jejich části Mýsie (o které šlo, nevíme).

Rhodským se podařilo přemluvit Ptolemaia IV., aby propustil Achaiova otce Andromacha, viz rok 235, a získali ho tak pro sebe proti Býzantincům, které držely za hradbami oddíly Keltů, které najal Prúsiás. Po osobním zprostředkování Kanara/Kauara, syna (?) Komontoriova, vládce keltské říše Tylis (srov. rok 277, 255 a 212)jemuž Helléni v regionu vypláceli ročně osmdesát talentů výpalného, uzavřeli Býzantijští za epónymního úředníka-hieromnámona Kóthóna, syna Kalligeitonova, spojenectví "na věčné časy" s Prúsiou I., který jim vrátil všechen uloupený majetek a oblasti, a pak uzavřeli i mír s Rhodem, který vyjednal v Býzantiu vyslanec Aridikés: průjezdné úžinou pro všechny plující do Pontu bylo Býzantskými zrušeno. To vše pravděpodobně na podzim t. r.

Následovala finanční a vojenská pomoc Rhoďanů Sinópanům v jejich válce proti pontskému králi Mithridátovi IV.: do Pontu putovalo mimo jiné deset tisíc džbánů vína, tisíc kusů zbroje a množství vlasů a šlach na výrobu katapult. Králové Pontu byli osudovým nepřítelem Sinópanů, ale tentokrát si stará osada Mílétských samostatnost udržela. Do područí králů se dostala s římským posvěcením až po válce v letech 183 až 180 (viz tam)

V Kappadokii kolem roku 220 zemřel král Ariaráthés III. (vládl od roku 230). Nástupcem trůnu se stal jeho syn Ariaráthés IV. Eusebés/Zbožný (vládl až do roku 164, tedy 56 let). Eusebés se narodil seleukovské královně Stratoníce III., pravděpodobně kolem roku 255 (srov. tam; jinou možností jsou roky 240 či 230), která pravděpodobně nějaký čas vedla regentskou vládu. 

Na samém začátku roku byl král Antiochos III. v MesopotamiiZ Antiocheie v Mygdonii/stará Nisibis se vypravil na začátku ledna ke břehům Tigridu. Na Zeuxidovu radu se armáda přeplavila ve třech pochodových proudech na jeho východní břeh, zbavila obléhání pevnost Dúry, viz rok předešlý. Překročila pohoří Oreikon, asi sumerský Ebech, ass. Jalman (?) a obě vojska, královské a povstalecké (viz předešlý rok), se setkala u Apollónie, sídelního města satrapie (či jen eparchie?) jménem Apollóniátis. Město Antiochos obsadil a ještě před bitvou vojáci přecházeli ke královským. Po rychle prohraném boji si usurpátor Molón vzal život na bitevním poli. Jeho bratr Neoláos unikl do Persie ke svému sourozenci Alexandrovi, kde nejprve zabil svou matku a Molónovy děti, pak spáchali s Alexandrem rovněž sebevraždu. 

Antiochos dal Molónovo tělo všem na výstrahu přibít na kříž na cestě směřující do Médie přes Zágros. V létě potrestal ministr Hermeiás královské město Seleukeiu na Tigridu za její ostatně ne příliš výraznou podporu Molóna: exuloval nejvyšší úředníky tzv. adeigany, popravy předních občanů, finanční pokuta tisíc talentů králem snížena na 150. 

Král jmenoval Diogena stratégem Médie, Tychón, archigrammateus vojska, tj. v seleukovské říši ministr války (srov. s Makedonií roku 221), byl jmenován stratégem satrapie na Rudém moři (o osudu Pýthiada, viz rok předešlý, není nic známo), Dioklés stratégem v satrapii ParapotamieApollodóros se stal satrapou v Súsiáně, kde byl předtím DiogenésArtabazánés, dynasta v Atropaténě, který stál předtím na straně Molónově a proti němuž Seleukovec již vytáhl, se Antiochovi okamžitě poddal a byl potvrzen ve vládě; byl již věku pokročilého a spokojil se s dohodou, která jistě nebyla v jeho prospěch. Rovněž ke vzbouřeným vojákům byl Antiochos mírný, usmířil se s nimi a poslal je zpět do Médie.  

V téže době, tedy na výpravě do Atropatény, se narodil prvorozený syn krále Antiocha III. a Láodiky III. Antiochos, jeho pozdější spoluvládce; zemřel již roku 192.

Z podnětu osobního lékaře krále Antiocha Apollofana ze Seleukeie Píerijské/Syrské byl odstraněn nejmocnější muž dvora, intrikující ministr Kár Hermeiás, ještě nedávno výrazně zasloužilý o králův trůn a všemocný (viz předešlý rok). Apollofanés upozornil krále na Hermeiovo intriky, o nichž ostatně král též věděl, sehráli komedii o Antiochově onemocnění na závratě, aby získali čas a dali dohromady všechny věrné u dvora. Královi přátelé pak Hermeiu za ranní procházky s králem pryč od ležení ubodali, když s Antiochos od svých průvodců "odskočil". Současně ženy dvořanů v Apameji ukamenovaly Hermeiovu manželku a jejich děti ministrovy syny. 

Achaios II., který se předešlého roku prohlásil králem v Sardech, odešel ze sídelního města Cistaurie a v Láodikeji na Lyku ve Frygii potvrdil svůj titul ceremoniálním přijetí diadématu a začal titulu používat v korespondenci; byl to prý nápad jistého Garsyérida, exulanta, v Achaiových službách (proč byl vyhnancem, nevíme). Zda tak učinil Achaios po úmluvě s ptolemaiovskou diplomacií, známo není. Když byl Antiochos na tažení do Atropatény, zamýšlel Achaios vpadnout do Syrie a s pomocí vzbouřenců v Kyrrhéstice, viz rok předešlý, se chtěl zmocnit trůnu. Vojsko však na podzim v Lykáonii, když zpozorovalo směr pochodu, odmítlo táhnout proti legitimnímu vládci Seleukova domu, tak s ním alespoň vyplenil Pisídii, aby ho uklidnil, že by ho ani nenapadlo vpadnout do Syrie. Antiochovi III. Achaios byl usurpátorem do roku 213.

Mezi lety 220 až 200 vládl v Meroé nejslavnější vladař říše Kúš Erq-amani, řec. Ergamenés. Ukončil mocenskou hegemonii kněží Ammónova kultu v Napatách: podle Ammónovy „věštby“ byl určován i nástupce trůnu. • Kolem roku 200 byla v Meroé na základě pozdněegyptské kursívy (démotické písmo) vynalezena vlastní alfabéta a k tomu ještě hieroglyfická alfabéta pro monumentální nápisy, která byla málo používána: jazyk říše Kúš není dosud znám.

V Hispánii pokračoval Hannibal v úsilí rozdmychat válku s Římem, viz rok předešlý. Púnem poštvaní Turbolétové si stěžovali na násilnosti Sagunťanů v Karthágu, Sagunťané v Římě. Ačkoli bylo město, římský spojenec, brzy pod záminkou ochrany Turbolétů a vymáhání práva Púny obleženo, senát v Římě nereagoval, viz rok následující. 

Před rokem 220 existovaly v Numidii dvě říšeříše Massylů s hlavním městem Cirtou, kde tehdy vládl dynasta Gala či Gula, a říše Massaessylůkde vládl Syfax. Oba jsou prvními jmenovitě známými vládci Numidů v historii (první zmínku o Numidii viz roku 397, srov. rok 213).

Zemřel Kerkidás z Megalopole (narozen asi roku 290), kynický filosof, básník a politik/diplomat, mimo jiné velitel Megalopolítských vyzbrojených po makedonském způsobu v bitvě u Sellasie (nelze vyloučit, že byli dva vrstevníci Kerkidové: jeden básník a druhý filosofující politik). Kolem tohoto roku se narodil Polemón z Ília zvaný Periégétés/Průvodce, "baedeker", vykladač, autor mnoha periégétických spisů-průvodců Helladou. Zemřel kolem roku 160.

V téže době se v Brundisiu narodil tragický básník M. Pacuvius (zemřel kolem roku 130 v Tarentu).

Doba censury C. Flaminia, cos. 223, s L. Aemiliem Papem, cos. 225. Při censu bylo zjištěno 270 713 občanů. Propuštěnci byli soustředěni do čtyř městských tribuí (Esquilina, Palatina, Suburana a Collina). Předtím byli zařazeni podle tribuí svých patronů. S Flaminiovou podporou byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. O opatření proti luxusu v odívání viz rok 215.

Konsulové L. Veturius a Q. Lutatius dorazili s legiemi přes keltské území k Alpám. Zároveň byla dokončena silnice z Říma přes Umbrii na sever do Arimina, via Flaminia. Zajišťovala dobré spojení se severními, nedávno získanými oblastmi (viz rok 222). Na nové silnici byla založena kolonie Forum Flaminii u dnešního Foligna.

S přihlédnutím na nové události v Hispánii, srov. rok předešlý, se již na jaře tohoto roku v Římě začalo s rozpravou o nové válce s Karthágem, nikoli v Africe, ale v Hispánii. Diplomatická mise Římanů vyprovokovaná rozhádanými Sagunťany, svými spojenci (viz rok 226), jednala později v tomto roce nebo roku následujícího u Hannibala o možnosti nových dohod o uspořádání poměrů v Hispániích: byla Púnem odmítnuta a později i v Karthágu, viz rok 218. 

Hannibal předtím úspěšně válčil ve středu poloostrova s Vakkaji, dobyl jejich města Helmantiku a Arbúkalu a při návratu na základnu v Novém Karthágu porazil na březích Tagu/dn. Tajo keltibérské Carpetány/řec. Karpésioi ve velké bitvě, když jejich koaliční vojsko prý čítalo sto tisíc mužů. Hannibal měl tehdy s sebou čtyřicet slonů a množství Keltibérů zahynulo při pokusu přeplavit se přes řeku. Podle všeho tak Hannibal víceméně ovládal všechny národy jižně od Ibéru.