223-222
************************************************************
223.
Ol. 139, 2
89 SE
25 AE
(neznámý) | (Antifilos)
a. u. c. 531
C. Flaminius I. a P. Furius Philus
************************************************************
Boiótarchem tohoto roku byl Onásimos.
Sedmého roku achajsko-lakedaimonské války, do které se mstivému Arátovi Sikyónskému podařilo minulého roku zatáhnout Makedonii, dobyl na jaře Antigonos III. Dósón, přezimující dosud v Sikyónu a Korinthu, Tegeu a Orchomenos obléhaný Achaji s přestávkami od roku 227.
Mantineia byla Dósónem nejenže dobyta, ale také srovnána se zemí a na Arátův pokyn bylo všechno mužské obyvatelstvo v počtu asi devíti tisíc mužů, všechny ženy i děti prodány do otroctví! Dvě třetiny z prodeje otroků a kořisti dali Achajové Makedonům, třetinu si nechali. O vyznamenání velitelů berojského kontingentu Dósónových vojáků viz u roku 248.
Mantineia žila v permanentním domácím napětí typických sporů pro onu dobu mezi latifundisty a démokraty: asi roku 244 se dala k Aitólskému spolku, roku 229 se jí zmocnil Kleomenés, o dva roky později znovu Achajové pod Arátem, ale roku 226 Mantinejští achajskou posádku vyvraždili a znovu otevřeli brány Kleomenovi. • Po roce 335 (Théby) byla Mantineia prvním městem, které si Hellénové nebo Makedonci zničili sami.
Následujícího roku byla Mantineia, darovaná Antigonem Achajům, nově osídlena (viz tam) pod jménem Antigoneia. Od roku 27 byla autonomní polis, jejíž existence je doložena ještě v Hadrianově době (od roku 125 n. l. po Hadrianově návštěvě ve městě existovala opět pod původním jménem). Máme zachovánu i její ražbu.
Na tomto tažení se k Antigonovi a Achajům dobrovolně přidala arkadská města Telfúsa a znovu Héraiá (viz o jejím dobytí Achaji roku 236). V květnu se stal podruhé (?) achajským stratégem Tímoxenos. V pozdním létě odeslal král Antigonos jádro své armády domů do Makedonie k rodinám a sám s malým sborem žoldnéřů přezimoval v Aigiu v Achaji, po většinu zimy v Argu.
V řijnu, to již pobýval Antigonos s malým oddílem v Aigiu, obsadil v noci po přípravné akci vedené Panteem Kleomenés III., který byl po celý rok v defensivě, s pomocí nevděčných messénských exulantů důkladně Megalopoli. Zde se poprvé na scéně objevil jako obránce města další z podivných „politických géniů“ pozdní Hellady Filopoimén, jemuž Římané říkali, zřejmě se značnou dávkou jízlivosti, „poslední z Řeků“. Nyní pomohl odvést obyvatelstvo rodné Megalopole do Messény.
Po obsazení Megalopole, kořist údajně vynesla šest tisíc talentů a třetina z toho připadla králi, se zmocnil Sparťan Stymfálu a v Kleitoru se dostal k moci jeho příznivec, jinak neznámý Thearkés, syn prý nemanželský jistého orchomenského vojáka. Všechny výše uvedené události z Hellady lze datovat do období od května roku 224 do září roku 223, srov. v předešlém roce.
Na jaře se Seleukos III. Sótér (c. 20) opět vypravil přes Tauros do Anatolie. Průběh tažení vedeného proti Attalovi neznáme. V Syrii zanechal svého říšského správce Hermeiu/tote proestótos tón holón pragmatón, srov. zde níže. Někdy po 24. simánu/po 10. červenci byl král kdesi ve Frygii zavražděn jistým Níkánorem a Keltem Apatúriem. Seleukos Sótér vládl od roku 225. Důvody atentátu neznáme ani nic o jejich aktérech nevíme, k Níkánorovi srov. rok 209.
Nejstarším příslušníkem Seleukova rodu, který připadal v úvahu při nástupnictví, byl Achaios Mladší (II.), Andromachův syn (otec byl od roku 235 v Alexandrii v zajetí, srov. rok 220). Achaios II. dal neodkladně královrahy popravit, ale diadéma odmítl, důvod neznáme (viz však rok 221), a tak vojsko provolalo králem mladšího Sótérova bratra Antiocha III. zvaného později Megas/Veliký (Římany ovšem zlomyslně).
Mladý král měl zrovna osmnáct let (jeho život ukončila násilná smrt roku 187). Je možné, že do této doby, tzn. do doby proklamace nového krále, nominálně vládl Seleukův nezletilý syn Antiochos (?). Antiochos III. vládl nejprve samostatně do roku 211 (jeho první samostatná vláda). • Vedle Seleuka III., jehož rodným jménem bylo Alexandros, měl Antiochos III. sestru Antiochis (I.), kterou provdal za Xerxa Armenského, viz rok 212.
Jádro seleukovského vojska odvedl z Anatolie zpět do Syrie vojevůdce Epigenés. Achaios II. zůstal v Anatolii jako stratégos celé Cistaurie. Oženil se napřesrok s Láodikou, mladší dcerou Mithridáta IV. Pontského s Láodikou, dcerou Antiocha II. (srov. rok 149): jiná než manželka Antiocha III., srov. rok 222, která byla její stejnojmenná starší sestra; po c. 237 sloužila Achaiova Láodiké jako rukojmí u Hieráka).
Achaios do roka porazil krále Attala I., jemuž nyní zůstal vlastně jen Pergamon s nejbližším okolím, viz dále rok 221, tedy území jako na začátcích vlády attalovské dynastie, srov. rok 283. Ptolemaios III. vyslal po smrti Seleuka Kerauna do Anatolie svého syna Magu, jak vyplývá z papyrového fragmentu jakéhosi historického spisu z 2. st. n. l., zřejmě na podporu Attalovu. Mise byla, jak vidno z Achaiova tažení, neúspěšná.
Antiochos III. jmenoval stratégem horních satrapií Molóna, satrapu Médie, jemuž měl vypomáhat jeho bratr Alexandros, satrapa v Persidě. Je to poprvé, co tak vysoký úřad, stratégii horních satrapií, zastával nečlen panovnického rodu. Antiochovým hlavním „ministrem“/epi tón pragmatón zůstal Hermeiás z Kárie, který tuto funkci zastával pravděpodobně už u králova otce, nejpozději u bratra od roku 225, a podle všeho zůstal též zprvu stejně mocný, srov. zde výše.
V příštích dvou letech se v největších mocnostech Středomoří vymění generace vládců, války v oikúmeně povedou k poruše hellénistické rovnováhy sil a uvolní cestu Římanů ke "světovládě".
V Itálii se poddali keltští n. ligurští Anarové (jejich postupnou cestu směrem na severovýchod srov. roku 10, jejich jména viz v indexu s. v.), a tím se celá rovina na severu až k Pádu dostala do římských rukou. Pokus C. Flaminia vniknout za Pád přes Anary na území Insubrů se nezdařil, při stavbě ležení za Pádem utrpěli nezdar, takže se stáhli. Dorazili k Cenomanům, římským spojencům, a s jejich pomocí oklikou vpadli na Insubry a plenili. Podle jednoho údaje se Římanům postavili s padesáti tisíci muži, ale 23 tisíc Keltů v boji padlo a pěti tisíc jich bylo zajato. Jiný údaj, nebo o jiné bitvě Flaminiově za Pádem (?), hovořil o devíti tisících padlích Keltech a sedmnácti tisících zajatých.
Doma chtěl senát konsuly soudit za to, že neuposlechli příkaz okamžitého návratu, když se zjistilo, že za jejich volby nebyla znamení příznivá (Flaminius si zprávu přečetl až po bitvě; rovněž bezprostředně před ní auspicie zakazovaly boj). Lid jim však odhlasoval oběma triumf (C. Flaminius nad Gally 10. března 222, P. Furius nad Ligury a Gally a dva dny později) .
V Číně zničila armáda Čchinů pod velením Wang Ťiena stát Čchu/Chu. Tažení vypuklo rok předtím a Wang velel šesti set tisícům mužů.
************************************************************
222.
Ol. 139, 3
90 SE
26 AE
(Archeláos) | (Euxenos)
a. u. c. 532
Cn. Cornelius Scipio Calvus a M. Claudius Marcellus I.
(Q. Fabius Maximus byl poprvé diktátorem někdy v letech 222 až 219)
************************************************************
Boiótarchem na tento rok byl Hippiás (I.). V Orchomenu Boiótském se uskutečnila pozoruhodná finanční transakce zachycená v osmi smlouvách nápisně na stéle z 26. alalkomenia/listopadu archonátu Polykratova. Jistá Níkareté z Thespií, dcera Thiónova a choť Dexippova půjčila městu 18 833 drachem ve stříbře. Půjčku zprostředkovala banka Pistoklea z Thespií. Níkareta se však značné summy peněz zpět nedomáhala, třebaže Orchomenos na splacení dluhu měl, a smlouva ani nestanovuje žádné úroky. Byla to půjčka fiktivní, Níkareta byla v Orchomenu kromě toho cizinkou; celé to zřejmě sloužilo k demonstraci, že obec je solventní.
O jiné filanthropii vypovídá fragment stély s usnesením Thespií o výkupu půdy od nejméně dvou majitelů pozemků pro svatý pozemek chrámu Mús za 25 tisíc drachem darovaných za tím účelem králem Ptolemaiem IV. a Arsinoou III. někdy před rokem 205.
S blížícím se jarem dráždil Kleomenés III. Antigona III. Dósóna zimujícího jen s malým oddílem v Argu. Kleomenés totiž plenil celou Argolidu a přímo pod hradbami Argu, ale oslabený Makedon se nedal vyprovokovat ani Argívskými naříkajícími nad ztrátami ze svého venkova. Pak Dósón přitrhl k Tegeji, Kleomenés obnovil plenění Argolidy, vrátil se však domů. V květnu byl podvanácté v úřadu stratéga spolku Achajů Arátos ze Sikyónu.
Král Dósón dostal na léto posily z Makedonie a mimo jiné dorazily pomocné sbory z Boiótie, Épeiru, Akarnánie i z Illyrie od Démétria z Faru žijícího později od roku 219 na pellském královském dvoře u Dósónova nástupce, viz tam; okamžik, který asi s nelibostí sledovali Římané, srov. rok následující. Spojenecké vojsko mělo 27 600 pěších mužů, z toho 13 300 Makedonů, a 1200 jízdních.
Pravděpodobně za slib navrácení kárských území se na stranu Dósónovu skrytě postavil rovněž Ptolemaios III. Euergetés I., který Kleomena několik dnů před bitvou vyzval, aby uzavřel s Makedoncem mír (srov. jeho finanční podporu Sparty od roku 226, rukojmí poskytnutá před dvěma roky Kleomenem). Opuštěný Kleomenés poskytl svobodu šesti tisícům heilótů (podle jiných počtů devíti tisícům), kteří si ji směli koupit za pět min, a zařadil je do spartské armády, z níž dva tisíce mužů bylo vyzbrojeno po makedonsku se sarísami; "pravých" Sparťanů zbylo v té době již jen 1500. Dohromady dokázal Kleomenés postavit do pole pouze dvacetitisícovou armádu.
V červenci došlo po několikadenním váhání a na základě dohody u Sellasie k rozhodující bitvě achajsko-lakedaimonské války, která trvala do roku 229. Výsledek bitvy byl zároveň osudový pro celý lakedaimonský stát: makedonsko-hellénská symmachie deklasovala Sparťany tak, že ze šesti tisíc občanů ve zbrani jich přežilo jen dvě stě. V bitvě padl i Kleomenův bratr a spolukrál Eukleidás či Epikleidás, velitel heilótů a spojenců. Král Kleomenés III. s rodinou a přáteli ještě téhož dne v noci po bitvě vyplul z Gytheia přes Kythéru, Aigialii a Kýrénu do Alexandreie, kde mu byl Ptolemaiem poskytnut asyl. Cestoval s Kleomenem asi také jeho "sociální" poradce Sfairos. • Rok 222 je nejzazším datem pro trvání druhého spolku Peloponnésanů, obnoveného roku 267.
Euergetés v posledních dnech života pak litoval, že Kleomena nechal padnout. Tradovalo se, že stačilo, aby Kleomenés bitvu oddálil o dva dny, poněvadž po zprávě z Makedonie o vpádu barbarů by Dósón odtáhl.
Bezprostředně po bitvě u Sellasie totiž dostal král Antigonos III. Dósón zprávu, že do Makedonie opět vtrhli Dardanové/Illyrové. Proto rychle uspořádal poměry ve Spartě, kterou spojenci našli nehájenou. Byla obsazena podruhé v dějinách (srov. rok 284?); pokud by zpráva z uvedeného roku historicky nesouhlasila, byl by rok 222 datem vůbec prvního ozbrojeného vstupu cizince do města Sparty (srov. rok 371). Dósón zrušil v Lakedaimonu instituci královlády, obnovil eforát (srov. rok 226) a funkčnost gerúsie. Nakolik zrušil pozemkovou reformu a další Kleomenova opatření, nevíme, ale jistě se exulanti domáhali svého. Lakedaimón přišel o menší území na Táygetu ve prospěch Messénie, Ve Spartě zanechal Dósón posádku, jejíž velitel Brachyllás z Boiótie (z Théb?), syn Neónův, pocházel z promakedonské rodiny a ve Spartě plnil ještě funkci makedonského místodržitele/epistata (jak dlouho, nevíme, srov. nepokoje roku 220).
Cestou domů uzavřeli Dósón s Arátem v Argu při nemejských hrách odložených o rok úmluvu, podle níž byly Tegea a nově osidlovaná Mantineia přinuceny vstoupit do spolku Achajů, Orchomenos a Korinthos dostaly makedonské posádky. Po odchodu krále z Argu zde došlo k masakru, jehož příčinou měl být (zřejmě) velitel makedonského garnisonu Leontios; o co šlo, nevíme. Velitelem Makedonů na Peloponnésu byl Filippos, nezletilý prasynovec a nevlastní syn Antigona Dósóna, který v této době již churavěl. Na Filippa měl zpočátku vliv Arátos.
Koncem roku osídlil Arátos nově Mantineiu jako Antigoneiu (viz předešlý rok). Celá Arkádie se stala členem spolku Achaiů a spolek Arkaďanů zřejmě jako státní útvar nyní zanikl: Druhý spolek Arkaďanů existoval od roku 255 (srov. tam; první 370 až asi 338). Nadšený Arátos kromě toho prosadil, aby Achajové slavili hry antigoneie. Mezitím obsadili Dardanové/Illyrové Paionii a plenili Makedonii. Do zimy a během ní trvaly boje Antigona s vetřelci, kteří odvlekli s sebou velkou kořist a dvacet tisíc zajatců; o makedonské odplatě viz roky 219 a 217, ale také nové boje roku 209sqq. (pokud se údaj o zotročených makedonských poddaných netýkal až těchto pozdějších vpádů).
Král Antigonos dekretem z 9. xandiku/březen t. r., tedy ještě ze zimního ležení, potvrdil dědická práva jistého nezletilého Asklépiada z Azóru, syna Níkarchova. V případě, že by jeho matka-poručnice Antipolis dědice nějak poškodila, král zakročí; Asklépiadův dům nebude až do jeho dospělosti platit daně. Dopis s rozhodnutím byl doručen Megalokleovi, správci královské administrativy v Tripoli, kam Azóros v Perrhaibii spadal.
Ze stejné lokality pochází dvě královská rozhodnutí z 10. dia/říjen t. r., tedy krátce před smrtí, o zrušení leitúrgií oddílu jezdců, který se s Dósónem podílel na sellasijské bitvě s Kleomenem, a nejméně šesti pěších bojovníků se stejnou výsadou za tutéž zásluhu. Z téže doby pochází dedikační nápis z Délu o daru Apollónovi "Antigona, syna Démétriova, s Makedony a spojenci z kořisti z bitvy u Sellasie".
V létě tohoto nebo následujícího roku se oženil král Antiochos III. v Seleukeji na Eufrátu zvané epi tú zeugmatos/Na mostě, později prostě Zeugma, s Láodikou III., dcerou krále v Pontu Mithridáta IV., kterou Antiochovi přivedl Mithridátův nauarchos Diognétos (jiná než manželka Achaia II., viz předešlý rok). • Byla to na této úrovni první svatba hellénistického vladaře s Neřekyní, resp. míšenkou; srov. Alexandrovu politiku. Láodiké III. ale rozhodně nebyla brána za barbarku: její matka Láodiké I. Pontská byla dcerou Antiocha II. Thea, viz rok 249. Do pole svého manžela podle všeho nedoprovázela, což až na výjimky platilo pro všechny seleukovské královny, jakož i hellénistické obecně (srov. Arsinoé III. a Ptolemaia IV. u Rafie).
Měli spolu děti Antiocha (zemřel před otcem), Seleuka (IV.), Antiocha (IV.; podle jedné moderní spekulace původním jménem Mithridátés), Kleopatru (I.), Láodiku (IV.), Antiochidu, Nýsu a asi jednu n. dvě další princezny. S Eubojí, svou druhou manželkou, viz rok 191, měl král dceru, jméno ani osud obou žen neznáme. Jak se jmenovaly matky Mithridáta a Ardya, dalších dvou Antiochových synů (?), nevíme; Ardys vystupuje jen jako velící důstojník v Mesopotamii za války s Molónem.
Zda Láodiké III. zemřela před Antiochovým sňatkem s Euboiou, stanovit nelze. Z roku 177 pochází fragmentárně zachovaný nápis ze Sús, podle něhož ještě Láodiké, tedy matka Seleuka IV., žila, a s ní též Láodiké IV., sestra a manželka Seleukova. Druhým výkladem poškozeného textu je možnost, že Antiochos III., otec Antiocha ml., Seleuka IV., Antiocha IV. a Láodiky IV., za všechny bratry byla tato dáma provdána, se ke stáru oženil ještě jednou, a to s další nám neznámou Láodikou. O podobné datovací neshodě v případu Láodiky IV. viz rok 178. Láodiké III. byla od c. 193 zbožněna a ctěna jako Afrodíté, popř. Afrodíté Níkéforos/"Přinášející vítězství" (u Seleukovců nebyl Afrodítin kult tolik rozšířený a naposledy byl podporován Antiochem IV., srov. asi odtud římskou Venus Victrix).
Ve východní Arábii z archeologické lokality u městečka Mlejha/Milejha s Šárdži ve Spojených emirátech doloženy aramajsky a hasajsky psané, převážně nedatované nápisy. Staré jméno osady neznáme, ale odhaduje se, že existovala od třetího století př. n. l. do třetího století n. l. Jeden z náhrobků s bilingvním aramajsko-hasajským textem patřil 'Amúdovi, synovi Gurra, inspektorovi/= epistatovi (?) krále 'Umánu, jehož jméno ale neuvedeno. Datum lze číst jako 90. roku (SE?), popř. 97. roku, čili t. r. nebo roku 215. Viz k východoarabskému hellénismu též u roku 204. Odněkud z jihovýchodní Arábie pocházelo snad z této zhruba doby jméno královny Abi'el.
V době, kdy zanikla síla spartského státu, měli v ptolemaiovské říši u Rudého moře jiné starosti. Lovci/kynégoi slonů lovící tlustokožce v pobřežních oblastech dnešního Súdánu, Etiopie a Somalilandu a asi i dalších somálských zemích nedostávali výplaty/opsónion, tedy alespoň v té pustině ne. Papyrový doklad z 21. tóthu 25. roku Ptolemaia III./7. listopad 223 vypočítává tříměsíční gáži dvou talentů a 1860 drachem, po odečtení zálohy šedesáti drachem, pro Peitholáa a 231 jeho mužů. Jistý Mnésarchos, pravděpodobně oikonomos, nařídil peníze vyplatit z banky/trapedza v Arsinoy v Apollónopolítském nomu tajemníkovi/grammateus lovců Démétriovi. Jakým způsobem se sloni dopravovali na sever do ptolemaiovských vojenských ležení (Pélúsion?), známo není, stejně jako počty ulovených ani jejich výcvik.
V Itálii žádali Keltové Římany o mír s tím, že jsou ochotni přijmout všechny jeho podmínky. To ale v Římě nechtěli, noví konsulové se na válku těšili, a tak si Keltové najali Gaisaty od Rhodanu a vypravili se znovu do války. V bitvě u Clastidia na území Anarů v pozdější Cispadáně porazil římský konsul M. Claudius Marcellus keltské Insubry posílené třiceti tisíci Gaisaty (srov. o nich roku 232). Virdumarus s deseti tisíci Gaisaty plenil Popádí. Konsulská armáda ležela u Acerr za Pádem a Marcellus se s římskou jízdou a šesti sty lehkoodděnci vydal proti keltské přesile ke Clastidiu a uspěl. Osobně v boji přemohl a zabil insuberského krále Virdumara, jehož zbroj zasvětil jako spolia opima, doslova „tučná kořist“, teprve jako třetí z Římanů (srov. rok 751 a 437).
Po boku Insubrů válčili tehdy též Germáni, jak tvrdí k roku 222 oficiální seznam triumfů/fasti triumphales redigovaný za Augusta: "M. Claudius Marcellus, Markův syn, vnuk Markův, úřadující konsul, (triumfoval) nad Gally insuberskými a Germány o březnových kalendách (= 1. března 221) a přinesl spolia opima [po zabití] vůdce nepřátel Virdomara u Clastidia/M. Claudius M. f. M. n. Marcellus an. cos. de Galleis Insubribus et Germ[an.] K. Mart. isque spolia opima rettu[lit] duce hostium Virdomaro ad Clastid[ium interfecto]." Je to první zmínka o Germánech v autentické římské chronografii.
Římané po Clastidiu obsadili města Insubrů Acerrae, Cn. Cornelius Scipio po těžkém boji a obléhání keltské středisko v regionu Mediólánum (které mělo být založeno Kelty již roku c. 600) a Comum. Zapádští Insubrové byli t. r. pacifikováni, zjevně bez masakrů, a celá Itálie až k Alpám se dostala do římské moci. To byl konec rozhodující války s italskými Kelty, která vypukla roku 232. • Keltská invase do Itálie začala v roce 397, ale teprve t. r. bylo keltské nebezpečí definitivně odvráceno. Následovala jen dílčí povstání a podivuhodný klid Keltů za púnského vpádu do Itálie. Hierón, který poslal do Říma někdy v těchto letech obilí, dostal zaplaceno po skončení keltské války.
V Číně Čchinové definitivně zlikvidovali stát Jan/Yan: výpravou na poloostrov Liao-tung/Liaodong byl lapen král Si/Xi a cestou zpět vládce Taje jménem Tan/Dan, viz rok 228. násilné spojování území bývalého císařství vrcholilo (srov. roky 247, 230, 228 a rok následující).