Století naplnění ženských práv
Společenské a technické předpoklady uvolnily stará, nábožensky vázaná pouta rodinná. 
Zásadním způsobem se v evropském kulturním okruhu, především v jeho germánské části, změnilo postavení žen a jejich zrovnoprávnění ve společnosti. Vždyť ještě na začátku století neměla většina evropských států pro ženy ani volební právo.

Dnes sice nalezneme jen tři panovnice mezi čtyřmi desítkami korunovaných hlav na světě, zato se ženy od šedesátých let stávají volenými hlavami států i vlád, a to i v takových zemích, kde nemají šanci obecně dosahovat rovnopráví s muži (srov. Pákistán, Bangladéš či Indii, ale i Turecko, Cejlon, Argentinu. Pákistánská předsedkyně vlády Bénazír Bhutto se v roce 1990 dokonce stala první ženou v historii, která během svého úřadování porodila - a byla to dcera).

Ve skandinávských státech a v Německu musejí partajní gremia a kandidátky obsahovat minimálně 40 procent zastoupení žen, což tím pádem platí i pro zastupitelské instituce. Některé směry křesťanství šly již tak daleko, že ženy volí do čelných liturgických funkcí (Anglie, Skandinávie, severní Německo). I v nejkonservativnější zemi Evropy, ve Švýcarsku, kde se ženám dostalo volebního práva až v roce 1971 (když referendum v roce 1960 bylo ještě zamítavé), se už žena dostala mezi ministry.

Letos tomu přitom bude teprve deset let, co mají Švýcarky plnou rovnocennost práv a povinností v majetkoprávních otázkách (na druhou stranu má Švýcarsko nejvyšší poměr počtu cizinců vůči "domorodcům" v Evropě - 15 procent a každý třetí zaměstnanec není občanem konfederace).

Evropský rekord konservatismu v ženských právech však nesmazatelně drží Lichtenštejnsko. V tomto alpském knížectví obdržely ženy volební právo až roku 1984, nikoli však ve všech místních obcích. Zbývající tři obce z jedenácti se připojily až o dva roky později.

Především v anglosaském světě začaly feministky děsit patriarchální planetu visemi nikoli rovnosti ženy a muže, ale návratu k eneolitickému matriarchátu. Vedle různých eko-skupin, které na nadnárodním základě od sedmdesátých let ostře vystupovaly proti příčinám ekologických katastrof, patří feministky mezi nejradikálnější neozbrojené zájmové skupiny na světě. Požadavek obnovení orgiastických kultů plodnosti zatím, díky bohům, hlasitě nezazněl. Zato se koncem století objevily první trendové náznaky rozmnožování nikoli sexem, ale pomocí umělého oplodnění zdůvodňované snahou po minimalisaci chorob dítěte a maximalisací jeho intelektuálních schopností.

Nelze však konstatovat, že by zastupitelské kvóty žen ve volených orgánech ve Skandinávii či v Německu zároveň přinesly nějakou viditelnou změnu...
V ovzduší uvolňování náboženských tabu vůči ženám je na konci století vedena silná kampaň proti interrupcím, dokonce proti kondomům apod., tzn. proti právu ženy rozhodovat o svém budoucím životu.

Největšími odpůrci takto regulované natality jsou především dogmatické monotheismy, a to hlavně katolické křesťanství, některé „letniční“ křesťanské americké sekty a islamisté. Proti právu ženy rozhodovat o budoucím životě zatím výrazně nevystoupili judaisté, hinduisté a buddhisté.

V Evropě se uvolnila bigotní náboženská rodinná dogmata a v průmyslově vyspělých zemích se šíří osamělý způsob života mužů i žen, bez rodinných závazků. Materiální ctižádostivost je kompensována „nevyváženým“ citovým životem, především ale nevázaným sexem, čemuž bylo ještě na začátku století opačně.

V Evropě poprvé na konci století ubývalo obyvatelstva, ačkoli byl půl století mír. Poprvé také nebyl problém populaci uživit a vyrábět pro ně více. Naopak, nastala nadvýroba a poprvé se lidstvo orientovalo na kvalitu, nikoli kvantitu.

Průmysl s láskou a nabídky pornobranže dosáhly na konci století takové oblíbenosti, že se staly stejně přístupné, jako např. tabákové výrobky či alkohol. Na začátku osmdesátých let byla záhadně po světě rozšířena smrtelná a dosud nevyléčitelná nemoc AIDS, především v černé Africe.

V západním světě se postupně měnil i vztah k homosexualitě a v řadě zemí se tolerance vůči společnému životu dvou lidí stejného pohlaví odrazil i v nově přijatých právních normách zrovnoprávňující homosexuály.

Důsledkem všech těchto myšlenkových a ekonomických změn se stalo to, že řada hospodářsky vyspělých evropských států začala ve druhé polovině století vymírat a doplňování jejich populací se děje již jen na základě migračním, příchodem většinou mimoevropských přistěhovalců.

Ženská část západního světa nebyla ještě nikdy tolik vzdělaná. Ve školách vykazovala děvčata lepší výsledky než kluci a na vysokých školách ženy převládly. Do nového tisíciletí vstoupily ženy zřejmě intelektuálně „silnější“ než muži, kterým možná hrozí posice ekonomicky slabších na hlídání dětí...

To vše vedlo k postupné recidivě rasově vyhraněných názorů a k násilnostem k migračním novousedlíkům, mnohdy kvůli nevyvážené sociální politice státních podpor vůči migrantům a místnímu evropskému obyvatelstvu, postiženému zvýšenou nezaměstnaností (styk dvou kultur, „civilisací“, se až dosud děl prostřednictvím válek, nikoli ekonomických migracích „za lepším“).

Jsou však i místa na planetě, která by se raději obyvatelstva zbavily. Tak japonští ekonomové by chtěli své pensisty vyvést mimo zemi, nejlépe do tichomořských ostrovních států. Odchod aktivně činného obyvatelstva z ostrova zase podporuje vládní program Mauritia. Např. v roce 1983 mauritijská vláda nabídla Spojenému království poskytnutí kolonistů na práci na Falklandech.

Zcela novým sociálním celosvětovým jevem se stala od konce 60. let konsumace silně omamných látek, drog, jejich výroba a obchod s nimi. Původně okrajový fenomen se v průběhu dalších desetiletí stal pro své silné destrukční vyústění jedním z hlavních problémů západní civilisace. Produkce a distribuce drog vedly ke vzniku zločineckých struktur po celé planetě, proti nimž zatím politici nenašli účinný obranný mechanismus.

Naopak: zisky z obchodu s drogami otevřely světu zločinu mezi politiky, do policejních kanceláří i do nejvyšších vládních orgánů (Kolumbie, Bahamy, Panama, Turecko). Řada latinoamerických levičáckých gueril (Kolumbie, Peru) se v téže době financovala obchodem s drogami, stejně jako nacionalistické, secesionistické či komunistické skupiny v Asii (Barma, Thajsko, Kambodža). 

Národní a náboženské posuny
S uvolněním církevních vazeb vzrostla náboženská skepse a na místo náboženských visí a dogmat nastupuje pověrčivost. Především katolický kult v zemích Třetího světa se stal pestrou eklektickou snůškou starých domorodých praktik s křesťanskou věroukou (srov. Brazílie, karibské ostrovy či některé církve v anglosaském světě). V podstatě ušetřen zůstal dogmatický svět islámu, hinduismu či buddhismus. Ten se stal módním náboženským směrem generace šedesátých let, a to opět především v anglosaském světě, ale výrazněji nepronikl.

Celkové rozšíření obzorů a spekulativnost poválečné generace navodila atmosféru odinstitucionalisování náboženství v Evropě a vytvořil se prostor pro návrat polytheismu.

Liberálnost řady křesťanských theologů vnesla do církví moment pochybnosti a spekulace, což je pro jejich struktury zhoubné. Množí se počty věřících, kteří ke své víře dogmatickou a nedemokraticky řízenou organisaci církve nepotřebují a ani ji nevyhledávají. Zatímco počty „organisovaných“ věřících klesají, podle údajů Vatikánu mírně rostou počty kněží. V roce 1996 jich měla katolická církev po celém světě 404 750, což bylo o 289 více, než rok předtím (biskupů bylo 4224 a Vatikán udržoval diplomatické styky se 162 zeměmi světa).

Kupodivu stejně, jako pozvolna opouštějí věřící katolíci a protestanti své církve, snižují se i počty členů velkých všelidových politických stran - ještě v první polovině století bylo partajnictví pojímáno stejně bigotně, jako přináležitost k některé z křesťanských náboženských obcí.

Díky občanské toleranci v Západní Evropě a Americe vůči politicky a nábožensky jinak smýšlejícím mohou se zde po tragedii třicátých a čtyřicátých let v klidu rozvíjet judaismus a nejnověji buddhismus a islám. Je možné, že recese náboženské zanícenosti a hlad po tradicích při trvající potřebě určitého kultu povedou k návratu některých forem polytheismu (náboženství olympské nebo tzv. pohanská náboženství Slovanů, Germánů či Keltů). Politická a náboženská hravost vnuků však už není tak společensky směrodatná jako kdysi jejich evropských dědů.

Poněkud jiná situace je na Balkánu a v zemích bývalého Sovětského svazu, kde úpadek komunistické moci s sebou přivedl renesanci křesťanského pravoslaví (srov. Rusko, Ukrajina, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko). Na exponovaných hranicích s oblastmi a zeměmi islámskými je tradiční nevraživost obou náboženství snadným ideologickým prostředkem pro místní politiky, resp. se může stát součástí mocenských her, usnadňujících opětovné proniknutí do historicky závislých oblastí (srov. historické nepřátelství Řecka a Turecka, ač jsou oba státy v NATO; srov. dále Bosnu a Kosovo na Balkáně nebo turecké a íránské ambice v kavkazském a středoasijském regionu).

Přesto i v mateřské zemi pravoslaví, v Řecku, došlo v posledních dvou desetiletích k posunu: v roce 1982 byl Řekům poprvé od dob přijetí křesťanství povolen občanský sňatek a letos i občanský pohřeb.

Začátek století byl ve znamení nacionalistických emocí. K jejich útlumu došlo hlavně získáním hrůzného mementa z druhé světové války z toho, kam až může dojít v jádru intelektuálně neškodná romantická myšlenka nedílnosti a specifičnosti národa, dovršená systematickou genocidou jednoho etnika, překračující všechny známé historické dimense (srov. náboženská vyvražďování nepřátel Aššuru, římský způsob pacifikace, mongolské nájezdy či vyhlazení Indiánů, nebo z jiných důvodů např. likvidace Ukrajinců či Kambodžanů).

Národovectví ze státní politiky Západní Evropy zmizelo. Byly utlumeny „národní“ způsoby chápání kulturního prostředí a nastoupilo vědomí celoevropských souvislostí. Zvláštním způsobem zneužití tohoto jevu byl tzv. proletářský internacionalismus u těch národních komunit, které byly nebo se dostaly pod nadvládu komunistů (sovětský blok, Jugoslávie, Čína, srov. Tibet, Indočína).

Současně s konfliktem modelů parlamentních demokracií a reálného socialismu a v boji o získávání nových surovinových zdrojů přinášel technický pokrok do mimoevropských zemí uvolnění místních tradičních společenských vazeb a náboženské rigorosity, např. v zemích islámu. Společenské proměny byly však natolik rychlé a povrchní, že s koncem století přišly „fundamentalistické“ reakce islamistů a obrození náboženských norem (srov. Írán, Egypt, Afghánistán, Alžírsko či Súdán).

Islám se tak nyní, po rozpadu Sovětského svazu, opět po tisíci letech dostal do stadia nové expanse, zatím brzděné protichůdnými zájmy státními. Výhledově při zachování stávajícího trendu se islámský radikalismus stane otázkou vnitřní bezpečnosti evropských středomořských států a neodmyslitelným nástrojem expansionistických extremistů islámského světa od zemí Sahelu po Indonésii. 
Konec konfrontací v západní Evropě
Národní mentalita evropských lidí se měnila pomalu a jejich „europeisace“ se projevila zatím jen vnějšími konsumními změnami. Jedinou novou kvalitu dokázali, či přesněji řečeno, k tomu byli donuceni, v sobě vytvořit Němci. Stát a lidé zdeptaní prohranou válkou vybudovali v rozmezí necelých dvou generací stát, který se stal pilířem evropské demokracie a vzorem pro exkomunistické země evropského Východu.

Němci odložili vypjatý šovinismus a dokázali se zbavit letitých předsudků vůči svým sousedům, aniž totéž mohli očekávat od druhých. Státní usmíření s Francií a se zeměmi tzv. Beneluxu se na začátku Studené války stalo základem nastupující evropské integrace.

Přes svou složitost a otevřenost se vztahy v Západní Evropě staly zcela jedinečným vzorem státních a občanských usmíření na základě pocitu civilisační sounáležitosti, solidarity, politické a náboženské shovívavosti. Ani takovou skutečnost lidstvo dosud nepoznalo - ač to zní paradoxně, je tomu tak pouze díky studené válce a jejím nukleárním výhrůžkám.

Spojený německý stát bude muset obstát v tvrdé zkoušce: na konci století, stejně jako na jeho začátku, je opět ústřední politickou a hospodářskou mocností Evropy. Na rozdíl od dob před oběma světovými válkami tohoto století se však na jeho konci neřeší otázka míry hegemonie nad ostatními, ale míry evropské integrace. A to je kardinální rozdíl, který z německé otázky dělá podstatnou součást celého dlouhého integračního procesu v Evropě.

Rozpad velkých říší
V průběhu celého století prodělali myšlenkový vývoj v mocenských postojích i občané tří generací dalších evropských a neevropských států. Rychlým vzestupem prošlo Japonsko, které v polovině století vojensky zničeno (mj. za prvního bojového použití nukleární zbraně v historii lidstva), se od konce šedesátých let zařadilo zpět mezi velmoci, tentokrát hospodářské. Vítězství admirála Toga v námořní bitvě s Rusy v průlivu Cušima roku 1905 byl prvním vítězstvím třetího světa nad Evropany a kolonialisty.

Spojenému království, Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku a Portugalsku se po druhé světové válce v rozmezí třiceti let definitivně rozpadly koloniální říše. Zanikla největší říše všech dob, britská, a to rychleji než její starší habsburská konkurence Karla V. (zemřel 1558). Král Jiří V. (vládl 1910 - 1936) byl z tohoto hlediska unikátním, ale určitě i smutným panovníkem. Byl totiž nominálním vládcem nad nejlidnatější říší v dějinách lidstva a zároveň ke konci vlády zažil její rychlý rozpad, jemuž musel přihlížet i syn Jiří VI.

Vnučka Alžběta II., o níž sice tradice praví, že je jediným vladařem v historii, který večer vylezl na strom jako princ, aby ráno slezl jako král (hotelový objekt v Keni), pak už jen zažila dokonání naprostého rozpadu impéria. Sama nakonec nominálně vládla svazku zemí ani ne v rozsahu začátku éry hannoverské dynastie z kraje 18. století.

Ještě rychleji se rozpadl Sovětský svaz, který sice nezdědil po carské Ruské říši celé území (přišel o Finsko, Polsko a Moldávii), ale i po odchodu jednotlivých tzv. svazových republik na začátku devadesátých let zůstala Ruská federace 89 územních celků (z toho 21 republik) stále ještě plošně největším státem světa, kterým ostatně Rusko bylo už na konci 17. století.

Nikdy v posledních více než 250 letech, stejně jako v případě Británie a dalších „postižených“, nebyl územní rozsah Ruska tak malý. Z tohoto hlediska lze dvacáté století nazvat mj. pravým opakem označení století předešlého, érou dekolonisační.

V prvním dvacetiletí odcházejícího věku se rozpadly dvě tradiční rivalitní středo- a východoevropské říše, habsburská a otomanská. Jejich místa zaujaly menší národní státní útvary, které koncem století prošly dalším štěpným procesem, opět na národním základu (Československo, Jugoslávie).

Zatímco vlastní Rakousko územních ztrát nezaznamenalo (srov. ale sporné Jižní Tyroly, na něž však nárok ze strany Vídně nebyl nikdy oficiálně činěn), plocha Maďarska (Uher) se po první světové válce zmenšila o dvě třetiny historického území, což je v historii evropského novověku situace ojedinělá. Vnitřní stabilitě Maďarska věnují velmoci mnoho pozornosti, neboť její porušení okamžitě ohrožuje klid v celém karpatském regionu (Slovensko, Rumunsko).

Po krachu sovětské moci ve východní části střední Evropy začaly všechny státy, které prostor zaplňují, usilovat o připojení k západoevropskému integračnímu systému a k atlantické obranné organisaci pod hegemonií Spojených států. Pochopitelná opatrnost vůči nedávnému studenoválečnickému nukleárnímu protivníku je však dosud ve všech rozhodnutích převažující - Amerika vyčkává na další vnitropolitický vývoj v těchto zemích a hledá odvahu k rozhodujícímu obsazení prostoru.

Na národním principu se v podstatě rozpadla i otomanská říše. Turci přišli kromě malého předmostí o všechny balkánské državy a o arabské země, kterých nabyly nejpozději v 16. století. Stejně jako v případě bývalé habsburské střední Evropy i anatolský stát Turků se stal na dlouhá léta spíše prostorem velmocenských zájmů, než aby dokázal vyvinout větší vnější tlaky.

Turecko se však nezúčastnilo druhé světové války a svou posici postupně restituovalo do úctu vzbuzující podoby, když v sedmdesátých letech nerušeně dokázalo rozdělit Kypr. Co do počtu stálých vojáků ve zbrani má Turecko nejsilnější „evropskou“ armádu, bez jejíhož souhlasu ostatně by ani nefungoval vnitropolitický život.

V poslední době se laicisovaná armáda stává dokonce garantem pro uchování demokratické ústavy země před reformními snahami islamistů. Doma turecké vlády systematicky likvidují autonomní snahy svých Kurdů, když arménskou otázku na území dnešního Turecka v podstatě vyřešila genocida v průběhu první světové války - bylo vyvražděno na 1,5 milionu Arménů.

Se změnami na Kavkaze a ve Střední Asii je evidentní zájem Ankary angažovat se v oblastech, v kterýc žijí turkické národy a které byly určitou část dějin pod vládou Porty. Z Turecka se koncem století stává opět nadregionální mocnost. Jeho soupeřem na východě je dnes theokratický Írán, tradiční mocnost středoasijské a kavkazské oblasti.
Ústup monarchií
Jedním z politologicky nejpozoruhodnějším fenoménem dvacátého století byl hromadný zánik monarchií. Ještě v první polovině věku měla většina státních útvarů v Evropě v čele korunovanou hlavu. To se změnilo hlavně po druhé světové válce a v mimoevropském světě v sedmdesátých letech.

První republikánský převrat odstranil v Evropě monarchii v Portugalsku již v roce 1910. V důsledku vnitřního převratu zanikly na samém konci první světové války odvěké monarchie na území Německa a Rakouska, v Rusku s revolucí o rok dříve, v Turecku roku 1924. V meziválečném období existovalo v Andoře efemérní království bělogvardějského uprchlíka Borise I. V červenci 1934 generální stavy andorské zvolili králem Borise Michajloviče Skosyreva (Skossyreff) a po čtrnácti dnech si pro něj přišli španělští policisté. Svůj pověstmi opředený život završil roku 1989 ve falckorýnském Boppardu (byl-li to vůbec on).

Jako důsledek Druhé světové války nahradila volená hlava státu dědičného monarchu v Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii, Albánii a v Bulharsku, v sedmdesátých letech zanikla monarchie v Řecku. V Evropě tak zůstalo již jenom deset zemí s korunovanou hlavou v čele.

V Asii první zanikla monarchie roku 1911 v Říši středu/Číně, v zemi s nejstaršími nepřetržitými suverénními státními dějinami v historii lidstva. O rok dříve zaniklo japonskou okupací staré království korejské. Po zániku Britské Indie se nástupnické státy staly po krátkém období tzv. dominií (kdy nominální hlavou zůstával britský panovník) republikami (Pákistán, Indie, Barma, Cejlon, později v sedmdesátých letech po krvavé válce Bangladéš).

V Indočíně zanikly ve složitých mocenských střetech studené války (srov. vietnamskou válku) monarchie ve Vietnamu v padesátých letech, v Laosu a v Kambodži o dvacet let později, takže v regionu zůstalo královstvím Thajsko, Kambodža, a malajská část Malajsie a Brunej.

Na konci padesátých let byla odstraněna královláda v Iráku, v šedesátých letech byla nastolena republika v Jemenu, v sedmdesátých letech pak skončilo tisícileté trvání monarchie v Etiopii a v Afghánistánu a o něco později dva a půl tisíc let trvající perská královláda v Íránu.

S koncem druhé světové války byla v Japonsku zbavena božství nejstarší panující dynastie světa. Kuriositou byla v 70. letech existence Středoafrického císařství jednoho bývalého domorodého poddůstojníka francouzské armády, po jeho sesazení prostého důchodce Bokassy I. Roku 1974 byl komunisty sesazen poslední z etiopských císařů Hailé Selassié I.

Poslední zaniklou monarchií, tentokrát ale odúmrtí v roce 1976, byl konec královlády na Západní Samoy. Na světě tak zůstalo na čtyřicet více či méně suverénních korunovaných hlav, naprostá většina z nich panuje v islámských zemích. Někdy též korunovaná hlava, jako osoba volená, zastává presidentský úřad (Spojené emiráty, Malajsie).

Tak je tomu např. mezi vládci Spojených arabských emírátů, kde jeden z nich bývá volen za presidenta, představitele federace, a krátce v šedesátých letech tomu tak bylo v Ugandě, kde bugandský král Mtesa II. byl současně presidentem tehdejší federativní republiky (musel však do exilu, kde se po třech letech v Londýně upil k smrti; jeho syn Ronald Mwenda Mteti II. se roku 2004 mohl na otcovský trůn bugandského kabaka vrátit). Zvláštní posici ve výčtu monarchií zaujímá Saúdská Arábie, státní útvar ustanovený teprve roku 1932, v němž do dnešních dnů vládnou pouze synové sjednotitele-zakladatele Abdalazíze ibn Saúda (zemřel roku 1953). Zjev to je v historii ojedinělý. Srov. v indické Magadě krátce vládnoucí dynastii Nandů, kde po otci vládlo osm jeho synů, viz v CSD rok 362 a 321.

Na západní polokouli (tak vzácné na korunované hlavy vůbec) se v tomto století žádný monarcha nenarodil. Obecně platí, že hlavně v Evropě je více ochotných příslušníků starých panovnických rodů, než potenciálních trůnů.
Zdánlivý klid a světová lhostejnost
Jak vidíme, všechny skutečnosti, uvedené v předcházejících částech seriálu, vykreslují odcházející století jako nesmírně pestré a antagonistické. Řada společenských dogmat vyvanula a člověk se mohl dostat díky technice „hned za svá humna“. Samozřejmě že ne každý a ne všude.
Jestliže na první polovinu století bývá nahlíženo jako na věk krutosti a šílenství, druhá půle bývá považována za éru stability. Mimo Evropu však bylo vybojováno a probíhá několik velmi krvavých mezinárodních i domácích válek, většina z nich jako důsledek Studené války velmocí.

V Evropě poklidný, neválečný, průběh Studené války, setrvalý hospodářský růst a měnící se kvantita životní úrovně vytvořily průměrnému občanovi klamný obraz zahraničněpolitické stability a pocitu „nesmírné blízkosti ke všem těm vzdáleným lidem kdesi tam v pralesích, na pampách, pouštích a ostrovech“.

Rozšíření módních hudebních žánrů přineslo spolu s toulavými literárními vzory dnešní střední generace zdání vzniku jakési celoplanetární civilisace, nějaké megakultury, jejíž základ mají tvořit euroamerické ekonomické a politické představy, odlehčené evropskými náboženskými a filosofickými pohledy a prošpikované podle nálady a míry etnické promíchanosti momenty z orientálních kultů.

Poválečná generace sice dokázala rozšířit cestovatelské radosti otců a dědů na společenskou normu znějící „na dovolenou mimo rodné hroudy a do pokud možno nejexotičtějších zemí“, nijak se ale při tom neodnárodnila. Jako vnější atributy své generace přinesla toleranci vůči cizímu způsobu života, přivedla do Evropy mimoevropské umělce a zavedla masovou konsumaci omamných drog, která se od konce šedesátých let stala osudovým doplňkem světové kriminality a osobní tragedií stejně jako o desetiletí později šíření HIV.

V ovzduší vnitřního klidu a s pocitem celosvětové stability žily i národy sovětského bloku. Že to byla občanská i státní stabilita jen zdánlivá, daná mocenským zařazením pod perutě jedné z nukleárních velmocí, ukázal vývoj od zlomového podzimu a zimy roku 1989/90.

Ačkoli zkoumáním a odhadem vývojových trendů se po desetiletí zabývaly na obou stranách zákopů Studené války početné vědecké teamy kremlinologů, badatelů-prognostiků z ústavů vědeckého marx-leninismu a vojáci s politiky, konec sovětského impéria zastihnul vítěze naprosto nepřipravené.

Západ neměl nachystanou systémovou podporu novým východoevropským demokraciím. Po počáteční euforii, jíž dokázalo využít pouze Německo k připojení bývalého sovětského satelitního státu na svém území, přešlapoval kolem rozšíření EU a NATO. Režimy, které přečkaly nebo se drobnou transformací dostaly k moci po skončení studené války ve státech sovětského bloku, je společné to, že se nelegitimovaly právem revolučním, ale dohodami s těmi, kteří moc předávali.

Což platí stejně např. pro Guayanu, Benin, Kongo, Mosambik, Etiopii, Čechii, Maďarsko, nebo Ázerbájdžán. Mnohdy si marx-leninisté předali moc po zavedení systému několika stran sami sobě, když si předtím (např. po občanských válkách) dali sněmovnami odhlasovat beztrestnost.

Konec studené války měl na straně poražených spíše charakter operetní přestávky, než systémové změny. Tzn., že všechny otázky a problémy, které válka za sebou nechala, se budou teprve řešit s další generaci - včetně event. vyrovnání se zločiny komunistů.

Institucionálně se západní svět nezměnil, protože na principech parlamentní demokracie není co měnit. Změnily se ale její základní kameny, politické strany. Od téměř náboženského zápalu všelidových stran z první poloviny století přecházeli partajní členové převážně nejmladších generací ke skepsi a šířily se protesty proti partajokracii, ovládání politiky a státní byrokracie partajními aparáty. Jestliže např. v Německu SPD měla v polovině 80. let na 920 tisíc členů, o deset let později to již bylo méně než 800 tisíc; stejný trend vládne v CDU).

V devadesátých letech se v žádném z exkomunistických států nové velké strany vůbec neobjevily. Za politologicky kuriosní platí skutečnost, že v např. v desetimilionové populaci českých zemí je nejsilnější partají strana s dvacetitisícovou členskou základnou, která vládne v koalici se stranami, z nichž jedna nemá více než tři tisíce členů.

Není ale tak zle, aby nebylo ještě hůř: na karibském Montserratu, který má 12 tisíc obyvatel, působí čtyři politické strany a jedna politicky aktivní odborová organisace, v Barmě se před pěti lety po obnovení činnosti stran ucházelo o místo v parlamentu na 160 partají (jako další kuriositu uveďme Vatikán, Bhútán, Nauru, Tuvalu či Tokelau, ale také monarchie Arabského poloostrova, kde pro změnu nemají politické strany žádné, a to ani v podzemí či exilu.

Transformací neprošly, ani z důvodů obtížnosti a krátkosti časového údobí nemohly projít, celoevropské instituce, které zatím fungují způsobem téměř ignorujícím existenci nových demokracií na východě.

Západoevropská veřejnost si dění v nových demokracií nevšímá, nemá na to čas, má vlastní žhavé problémy s vnitřní restrukturalisací. Sleduje dění v Rusku a krátce na Balkáně a tím pádem má pocit, že vnímá celý východ. Země východní Evropy ovšem byly pro Západoevropany v minulých staletích vesměs Drákulovými hrady, sídlem odpudivosti.

Umělecké originality z východu se vždy rychle nostrifikovaly na západě a doma pak působily kulturodárně. Hospodářské zájmy západu spočívaly vždy v dovozu surovin a potravin z východu a v exportu výrobků opačným směrem. Západ Evropy svým Východem vždy opovrhoval, nebo mu byl lhostejný.

Počet kulturních a hospodářských center na východě Evropy, směry učenců a umělců za vzděláním a za vzory z východu na západ, to vše jsou skutečnosti vypovídající o formách závislosti a z pohledu Západoevropanů snad i podřazenosti. Přitom u nich nešlo o standardisovaný pohled na Východ: jako asi pro řadu Čechů začíná Asie za Havlíčkovým Brodem a Třebovou, pro mnohé Evropany třeba už na Rýně. 
Mocenské poměry se v posledním desetiletí tohoto století v Evropě i ve světě radikálně změnily. 
Už s ukončením studené války nastoupilo lidstvo do nového století, byť o deset let dříve, než numericky skončí. Po uzavření této třetí světové války 20. století začalo lidstvo žít s minimálně dvěma novými jevy.

Protože zvítězil systém parlamentní demokracie, a to nejen ve východní Evropě, ale všude, kde se v uplynulých dvou desetiletích sovětské expanse uchytily režimy, aplikující různé obdoby reálného socialismu, bylo holdování vítězům nekrvavé: ethnická společenství nebyla odsouvána a přesouvána, naprostá většina místních politických přeměn byla poklidná a co je nejmarkantnější fenomén u poražených ve studené válce, moc staré, komunistické hierarchické elitní nomenklatury byla až na výjimky zachována díky aktivní účasti na všech hospodářských a politických proměnách.

Na rozdíl od konce fašistického šílenství nebyl nikde na světě (s výjimkou Albánie) za účast na zločinech totalitární moci z komunistů přímo souzen nikdo. Zároveň nedošlo, kromě rozpadu, k nijaké územní změně.

Druhým, zatím pro východoevropské politiky a politology stále ještě ne příliš vnímaným momentem, je to, že výsledek studené války překryl výsledky válek předešlých. Konkrétně versailleských a postupimských mírových konferencí.

Když krátce po skončení druhé světové války západní spojenci definitivně pochopili, že moc stalinského Sovětského svazu neúměrně vzrostla, bylo už pozdě: komunismus vládl v polovině Evropy a rychle se rozšiřoval dále. Proto především díky možnostem Spojených států byly v právě skončené válce poražené Německo a Japonsko proměněny ve spojence, z nichž se v průběhu dalších desetiletí staly nové velmoci ekonomické.

V Evropě se tak Německo stalo jedním z hlavních vítězů Studené války a svým způsobem z velké části dosáhlo anulování výsledků předešlých dvou světových válek (mezi šesticí, zakládající EHS, byl i další člen fašistické osy, Itálie).

Tato posice byla pak umocněna ještě o skutečnost, že při rozpadu sovětské moci se na východě Evropy a na Balkáně rozpadl stávající mocenský postupimský systém a vznikla pestrá síť národních států, oddělujících nynější Ruskou federaci od Evropy (srov. obnovení suverenity pobaltských republik, obnovení státní nezávislosti Ukrajiny, rozpad Československa a Jugoslávie).

Německo se v Evropě stalo strategickým spojencem USA číslo jedna - nikdy neopustilo linii atlantismu a jak tvrdil president Bill Clinton, co je v Evropě dobré pro Německo, je dobré i pro Ameriku.

Děje spojené s přetvářením a překonáváním dědictví bipolárnosti světa jsou důvodem pro to, proč je dnes celá Evropa neklidná a proč na rozdíl od časů studené války nastoupil dojem celkové planetární nestability. Jak jsme však v seriálu nastínili a jak budeme později dokladovat na dalších příkladech, byla během studené války řada tendencí a konfliktů „skryta“, hořela místně, bez zájmu velkých sdělovacích prostředků, eventuálně byla mocensky utlumována.

Války na území rozpadajícího se sovětského státu nebo na Balkáně toho jsou nejznámějšími příklady. O řadě konfliktů, které proběhly nebo probíhají stranou zájmu světových medií (např. dlouhé napětí ve Rwandě a Burundi před eklatantním vyústěním v 90. letech, války v Ugandě či v Barmě nebo Súdánu, boje Tuáregů v saharských státech atd.) lze říci, že na jejich budoucí eskalaci se podílela právě ona světová lhostejnost.

Za příklad mediální nezodpovědnosti a politické ostudy uveďme nedávný americký zásah v Somálsku (dvakrát v Libanonu, nebo v osmdesátých letech fiasko v Íránu) - ač spektakulární, klidu v zemi nepřidal a poměry nestabilisoval.

Nekontrolovatelným dědictvím z bojišť studené války je obrovské množství klasických střelných zbraní mezi lidmi, ozbrojené gangy v zemi, guerillové poměry. Ke statisícům padlých neustále přibývají tisíce a tisíce lidí zmrzačených výbuchem zákeřných min.

Hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu začaly nekontrolovatelně proudit do světa komponenty jaderných a jiných zbraní hromadného ničení. Mnoho bývalých sovětských vědců začalo pracovat pro vojenské programy jiných mocností, nebo islámských států.

Poprvé v historii byl svět v 80. a 90. letech konfrontován s obrázky dětí se samopalem v ruce, vycvičených k zabíjení (Kambodža, Angola). V letech 1995 - 1996 bylo odhadem na 250 tisíc dětí, a to i sedmiletých, nasazeno v boji ve 33 válečných konfliktech.