Kr

Kragos, pohoří plné banditů§ 1. v Drsné Kilikii, srov. Antiochia ad Cragum, 41+; 2. v Lykii, též Hierá akrá, 67-, 41+

Král, řec. Basileus, Megas basileus/Velký kr., nebo ho anó basileus/"král tam nahoře", v klas. období označení krále Peršanů, Velkého krále, Krále králů, jak zněla část jeho titulatury obnovená Parthy (záměrně psáno s K a nikoli k)§ passim do roku 331 a pak u jednotlivých hellénsitických dynastů

Z Hellénů se jako první nazval "Velkým králem/basileus megas" Antiochos III. po své výpravě na Východ a podobně unáhleně Antiochos VII. Euergetés (resp. mu tak po počátečních úspěších ve válce s Parthy říkávali/magnus haberi coepit; ražba taková doložená není). Alexandros III. Makedonský přízvisko Megas nepoužíval, ani jeho vrstevníci a potomci. Poprvé je doloženo v Plautově komédii Strašidýlko/Móstellária, ale v doprovodu Syrákúsana Agathoklea: "Alexandrum magnum atque Agathoclem áiunt máxumás/o Alexandrovi velkém a Agathokleovi říkají, že jsou největší" (hra vznikla za života Antiocha III. a asi též po jeho porážce Říámany).   


král, řec. basileus, lat. réx (cf. hind. rádž, kelt. ríg); královna, řec. basilissa/basileiǎ, viz zde níže; ale království je basileiá (lokální vládci v hellénismu mívali u historiků označení dynastés nebo sképtúchos (viz tam), tedy mocnář a držitel žezla, popř. tetrarchés, ethnarchés, fýlarchés atd., viz tam§ passim a srov. pod abdikace, diadéma, smrt, zatajování, královská nedotknutelnost, viz mesopotamský pravzor pod harém, pomsta na vladařích a panujících, zohavení a znectění panovníků, jejich tělesná potupa.

Achajští a dórští monarchové a později aristokraté odvozovali původ od bohů a héróů a měli svůj svět cti/arété, s právem na spravedlnost a zákonnost/eunomiá, což poddaným nepříslušelo ani vzdáleně. Jezdili na koních a válečných vozech, udržovali kultovní pijácká přátelství, srov. symposia, obklopovali se lidmi, které milovaly Músy, jejich dědičná hostinná přátelství a systém vzájemných darů proplétal celý svět. Právní základ jejich moci spočíval jednoduše v tom, že své země, jako jejich předkové ženy, dobyli "kopím"/gé doriktétos

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu, srov. stejný přístup k businessu u Římanů. Proto šlechtici neznali investice a jejich životní postoje obchodem pohrdaly. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním: byl jedním z motorů demokratisace.

V neolitickém matriarchátu byla posice vybraného muže v kultu plodnosti sice významná, ale velmi omezená: obvykle od slunovratu ke slunovratu (srov. pod hostiny a Dionýsos, ženy). Býval obětován. Časem se za něho vybíral náhradník (dítě, zajatec) a z bývalé oběti se stával náboženský vůdce a válečný, král. Kuriosní byla cesta na trůn jistého Enlil-bániho v sumero-babylónském Isinu (vládl v letech c. 1860-1838, viz tam). Král Erra-imittí zemřel při srkání horké obilné kaše/pappásu, asi mu zaskočilo, v čase náboženských slavností, které řídil jako náhradní král jistý Enlil-báni. Profesí byl zahradník a na isinském trůnu pak už dělník zůstal až do své smrti, viz o něm rok 1875.

Panovníci, včetně samovládců z lidu, se v hellénském a římském světě titulovali jako vládci lidí, nikoli zemí: král Makedonů, vůdce Syrákúsanů, stratég Athéňanů. Popřípadě uvedli, že jsou prostě králi: basileus Filippos. Mesopotamské kultury kladly důraz na kralování nad zeměmi ("král Akkadu, Sumeru, Aššuru etc."). Důraz na poddané (vůdce Franků, Alamannů) trval v Evropě do asi 12. století, odkdy mocní zdůrazňují ovládnutí země s jejím jazykově pestrým obyvatelstvem ("král Anglie/king of England", namísto "king of Englishmen" v případě Henryho ii. Plantageneta, 1154-1189).

Vraždění králů se udrželo u súdánských Šilluků s kultovním centrem ve Fašodě. Král/reth v sobě nosí ducha praotce nilotského národa Ňakanga (Nyakang), je pojítkem s tvůrcem světa Juokem. Zestárne-li nebo je-li nemocen, bývá vlastními lidmi rituálně zavražděn.

Zatímco v Egyptě byl král osobou božskou a synem bohů, mesopotamští panovníci si dávali vůli bohů věštit a vykládat. Jednou za rok babylónští králové dokonce dostávali prostřednictvím velekněze od Marduka facku, viz pod akítu. Mesopotamská mocnářství byla záhy velmi byrokratická a svázána tabuisovanými pravidly ochraňujícími krále před jeho poddanými a dvořany. Nicméně platila zásada, že "král je dokonalým obrazem boha", rozumí se: konkrétního, ochranného. Assyrský panovník si k tělu připouštěl bez omezení pouze palácového majordoma/(rab) ša muchchi ekalli; srov. na dvoru israélských králů funkci "ašer el ha-bajit/který (náleží) k domu". S vedoucím královské kanceláře/ummánu a dvěma vojevůdci turtánu, viz v indexu s. v., tvořili vlastní okolí královo. K nim se řadil mluvčí-hlasatel nágir ekalli, arcičíšník rab šáqé a komoří abarakku plnící hlavně funkce správní: dohled na palácovou byrokracii, zastupování krále navenek, zařizující potřeby dvora v poli. Jakkoli byli orientální hodnostáři sebectihodnější, z hlediska králova byli všichni jeho otroky. 

Dnes běžné označení pro královského dynastu monarcha pochází z řec. monarchos, samovládce. Tedy nikoli hlava "korunovaná", ale despota. V řadě hellénských států kromě toho se volení epónymní úředníci jmenovali monarchové.

Dvory hellénistických monarchů zůstaly po celou dobu v rukách makedono-hellénských elit, nemusely to však být ryze šlechtici rodem. Do královských rad patřili významní kondottiéři, exulanti z hellénských států, literáti. Dvořané byli "přáteli krále"/filoi s odstupňovanými hodnostmi (model přešel v užívání u římských imperátorů): filoi - prótoi filoi - timómenoi filoi, též prótoi kai timómenoi filoi/"první a poctění přátelé". Nad nimi stáli příbuzní krále/syngeneis, popřípadě ti, co s ním vyrůstali/syntrofoi. Z těch všech se rekrutovali armádní velitelé/stratégoi, guvernéři a rádci. 

Jako v každém hellénském státu řídil spisovou a archivní službu grammateus/"písař", u Alexandra Velikého archigrammateus, viz rok 323 a 316 (u Seleukovců se archigr. proměnil v úředníka, který měl na starosti armádu). Z písařovy nezastupitelné role se ovšem nestal prostý "kancelářský" tvor, ale veledůležitá nekultovní funkce řídící chod panovníkova dvora. U makedonských Antigonovců se takový "státní tajemník" jmenoval epi tú grammateiú, u Ptolemaiovců ho pros tois grammasi tetagmenos n. ho epi tón prostagmatón (lat. á libellís), který předkládal návrhy ediktů/zákonů, tedy jakýsi ministr vnitra.

K tomu fungoval epistolografos s agendou mezinárodní (lat. ab epistulís), popř. hypomnématografos, panovníkův kancléř (lat. á commentáriís), u Seleukovců epistolografos/"pisatel dopisů", zatímco hlavní ministr královské správy s Antiocheji se nazýval proestós tón holón pragmatón n. epi tón pragmatón/"představený všem záležitostem". U Antigonovců v Pelle měl záležitosti chodu dvorských institucí na starosti ho epi tés therapeiás tetagmenos/"pověřenec nad službami".

Těmito institucemi se inspiroval Augustus, když zařizoval fungování své panovnické agendy v Římě. O sám a jeho nástupci se důsledně monarchisovali, nicméně královskému titulu se setrvale vyhýbali: jakoby se od časů Caesarova odmítnutí nic nezměnilo a "lid římský se senátem" měl nějaký vliv na chod státu. Jediným členem panovnické rodiny, jemuž se dostalo královského titulu, nikoli ovšem římského, byl Flávius Hanniballiánus, sy. Cónstanína I. jako "král králů a pontických národů", viz rok 337+.  

Monarchie neměly ústavy, ale systém královských výnosů/diagrammata, prostagmata, spravovaný právě "písaři". Po autonomní státy v hellénistických říších s vlastními ústavami se edikty stávaly součástí právního řádu, popř. je uvedly neprodleně ve skutek. Dvorním hospodářským správcem/dioikétés neměl za úkol sledovat plnění rozpočtu, ale řízení královského majetku a zajišťování králových požadavků. Co do prestiže u dvora následoval až po jmenovaných tajemnících. Král v Pelle se jako jediný z hellénistických monarchů dával v oficiálních dokumentech státnicky označovat jako "král a Makedonové", ale co to znamenalo, přesně nevíme: snad to zvýraznilo jeho formální volbu vojenským sněmem, klanových zástupců, nebo to byla ustrnulá tradicionalistická formulka(?).

Poddaní seleukovského krále měli pestrou podobu a postavení. Vlastními poddanými byli pouze ti, jimž se říkalo "královský lid/laoi basilikoi", populace usazená na královské půdě. Nešlo přitom o otroky, z velké části to byli svobodní lidé, jejichž vztah k půdě řídily zákony. To se týkalo též Makedonů a Hellénů usazených jako klérúchové n. katoikové, tedy sedláci s brannou povinností. Král kromě toho vládl údělným (domorodým) vládcům/dynastai (např. králové v Armenii, Kommágéně apod.), národům/ethné bez občanského zřízení (např. Židé, Arabové) a hellénským městským státům/poleis. Všichni platili tribut/foros a všichni užívali široké autonomie.

O suverenitě hellénských městských státech u Antigonovců, Seleukovců a Attalovců si netřeba dělat iluse. Poleis sice byla plně autonomní, ale v jejích zdech sídlili královští představení/epistatai a soudci/dikastai, kteří rozhodovali o věcech opravdu důležitých.

Nejasnosti panují kolem hellénistického dynastického kultu. V Orientu navázali makedonské rody na domácí tradice, v nichž byl panovník zbožněn. U Seleukovců panovnický kult svůj a předků/progonoi v hellénské části říše zavedl Antiochos I. Kult měl své kněží a správce, dokonce jistého "ministra" přes všechny kulty vyznávané v satrapii a přes výnosy chrámových hospodářství. Z roku 209 je známo jmenování jistého Níkánora Antiochem III. veleknězem všech kultů/kultovních záležitostí (ho tetagmenos epi tón hierón, tedy archiereus). Z roku 193 pochází zmínka o Bereníce, velekněžce/archiereia kultu královny Láodiky III., srov. rok 189, dcery dynasty Ptolemaia, potomka Lýsimachova.

Nápisně z roku 205 (Antiochos III.) doložen výčet objektů seleukovského panovnického kultu spravovaného knězem Hérákleitem s oficiálními královskými přízvisky: Seleukos Níkátór, Antiochos Sótér, Antiochos Theos, Seleukos Kalliníkos, král Seleukos (III., bez přízviska), Antiochos (III., stávající panovník, který se ještě neproklamoval Velkým), a jeho syn Antiochos.

Záhadou zůstává, kde byl seleukovský panovnický kult praktikován, kde se konaly oběti a úlitby, kde se shromažďoval klérus. Není totiž znám žádný takový chrám, snad s výjimkou Níkátoreia v Seleukeji Píerijské, kde byl asi pohřben zakladatel dynastie (kuriosně bylo město dlouho v moci Ptolemaiovců).   

Vliv monarchů v kontinentální Evropě ve 20. století zcela upadal. Myšlenka na zřizování republik přesto u obyvatelstva příliš neuspěla, pokud nenastaly nějaké extremní situace: nevyhraná válka v Německu a Rakousku roku 1918, nebo prohraná válka jugoslávská roku 1941, popřípadě po nezdařeném puči krále roku 1967 v Řecku (monarchie zrušena formálně až 1973). Výjimkou byl plebiscit roku 1946 v Itálii, kde se 54 procent Italů rozhodlo pro republiku (ústava od 1. ledna 1948).

Z monarchů zbavených mocenských pák se stala součást mediální obchodu a informace o jejich životě patřily s kuriosními zbohatlíky, fotbalisty, manekýnami, herci a zpěváky do ranku „celebrit“. Lidové váženosti jim to nijak neubralo, třebaže se jejich děti na konci století a začátkem století 21. povětšinou ženily a vdávaly za lidi bez tak zvané modré krve.

Dokonce se stalo, že se panovník omluvil lidu slovy „dopustil jsem se omylu, jehož lituji“. 18. dubna 2012 to prohlásil bourbonský král Juan Carlos I. (74) nominálně vládnoucí Španělsku v omluvu za své nákladné africké povyražení v době hospodářské krise, kdy jeho „poddaní“ byli vládou nuceni šetřit a šetřit. Na lovu slonů v deltě Okavanga na severu Botswany si monarcha zlomil kyčel a musel být přepraven do Madridu na operaci.

Zřejmě se nesnažil naklonit si božstva lovu a slonů, otypoval by jeho chování starověký literát. V lovecké chatě zakopl o schod a zlomil si pravou kyčel. Dostal prothesu a Španělé mu spočetli, že bez nákladů na okamžitou přepravu do vlasti a operaci zaplatil za odstřel jednoho chobotnatce 44 tisíc eur, což byl dvojnásobek průměrného ročního příjmu v jeho monarchii.

Král byl kromě toho čestným předsedou španělské pobočky organisace ochránců zvěře World Wide Fund for Nature (WWF). Juan Carlos asi vůbec na zbraně sahat neměl. Roku 1956 zemřel v Escorialu při čištění zbraně králův bratr Alfonso; v místnosti byli pouze oba urození sourozenci a kdo držel zbraň se nikdy nevyšetřovalo.

Po serii skandálů abdikoval v červnu 2014 Juan Carlos ve prospěch svého syna Felipeho VI. O šest et později se provalilo, že katolický král spravuje svůj fond sídlící v Panamě, do něhož mnoha miliony přispěl saúdský král.

Zatím poslední z monarchií, která po naprosté diskreditaci vládnoucí hinduistické dynastie většinovou vůlí přešla v republiku, byl v květnu 2008 Nepál. Naopak poslední proměna republiky v monarchii se konala roku 1976 ve Středoafrické republice, státním útvaru vytvořeném Francouzy. Vojenský diktátor Jean-Bédel Bokassa, u moci od roku 1966, se v jedné z nejchudších zemích světa prohlásil císařem Bokassou I.; takto vydržel pouze tři roky.

král, jeho zmizení. Ve starém věku zmizel pouze Ptolemaios XIII., bratr Kleopatry VIII. Roku 47 nebylo jeho tělo nalezeno mezi padlými po bitvě na Nilu a spekulovalo se, že přežil kdesi v podzemí, nebo že uprchl do Indie. Dokonce se někdo za něho vydával (pokud to nebyl přímo on), viz roky 47 a 41. Například v Číně mezi panovníky, kteří zmizeli neznámo kam, byl roku 1368 poslední panovník z mongolské dynastie Jüan Togon-tömör, který po úspěších prvního z Mingů zmizel v mongolských stepích. Roku 1402 utekl před svým bratrem v mniším převleku z dobývaného Nankinu, svého hlavního města, císař Ču Jün-wen a navždy zmizel.


král náhradní, akk. šar púchi§ 671

král, nejstarší jméno sum. "velkého muže/lú.gal"§ 3200 

 

kralování, odmítnutí§ 280

kralování, království, jeho prodej§ 361 

královská půda, země, majetek§ viz chórá basiliké a půda

králové a Músy, korunovaní vynálezci, literáti a vědci, jejich záliby apod., srov. také pod hry/zábava a hasard
Vládci v mesopotamských státech nepochybně diktovali dopisy a určovali, co bude napsáno v ediktech a zákonících. Předpokládá se například, že Chammurapiho zákoník je literární fikcí, nikoli platná zákonná norma.

Předněvýchodní královské nápisy všeho druhu jsou ovšem složeny natolik sugestivním stylem, že by se dalo předpokládat, že je psali přímo sami králové (srov. kodexy/zákoníky Ur-nammua Urského 2111 - 2096, z Ešnunny c. 1930 a Lipit-Ištara Isinského, c. 1935-1924. viz tam, nebo nižší datace c. 1870).

Šulgi Urský (třetí dynastie) se chlubil svou gramotností, že chodil do školy, že se naučil psát sumersky a akkadsky, že uměl počítat: zřejmě první ze vzdělaných korunovaných panovníků, viz pod 2096 (bis 2048). Z mesopotamských vládců se pouze on a Assyřan Aššur-báni-apla (669-631) chlubili svou gramotností.

Nejstarší literární zábavou všech panovníků volených i nevolených je hezky lidem zdůraznit velikost vlastní a nicotnost čtenářovu. Královské nápisy z mesopotamských státních útvarů a z Egypta jsou toho důkazem. Přímé autorství bohů v lidském tělu na kronikářských textech tesaných na oslavu velkého korunovaného já nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Je nepochybné, že dvorní kanceláře dělaly, co mohly, a nabubřelým jazykem panovníka utvrzovaly ve správnosti jeho personální politiky. Přímé autorství krále není doloženo.

Nejstarším jménem známým autorem lékařského spisu je druhý král Egypta, syn Narmera Ménéa Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) Iti I., řec. Athóthis (vládl 3174 do 3127, resp. 3117). Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii. Sluneční kalendář prý zavedl jeho nástupce, třetí král první dynastie Džer (Horovo jméno) Iti II., řec. Athothis (3127 nebo 3117 do 3096 či 3086). Starší čtení jména Džer bylo Chent, Khent. Podle Manethóna vládl 31 rok, ale zda on a jeho předchůdce něco napsali, nevíme.

Jinak je tomu ve vyspělých literaturách evropských. Helléni zdokonalili propagandistickou stránku nápisů a jejich autobiografie jsou základem rozšířeného novověkého literárního žánru. Kromě touhy sdělit lidem, jak „jsem to vlastně myslel“, fungovala snaha na věčnost všem říci, že pitomci jsou opravdu ti druzí a že mé kroky vedla prozřetelnost svým směrem právě proto, že jsem je prošlápl „já“.

U Hellénů zahájili z vládců tvůrčí činnost někteří ze sedmi mudrců (viz), ovládající jako samovládci své domovské státy. Až na několik výroků není uchováno nic. Z velkých občanských politiků démokratických Athén byl aristokrat Thúkýdidés první, kdo něco sepsal. Vynikl dílem o první fázi peloponnéské války. Nikdy však nevládl, byl velitelem jedné části vojska.

O něco mladší byl Dionýsios I., vládce syrákúský a archón sicilský. Třikrát k sobě pozval Platóna a třikrát to pro athénského aristokrata dopadlo špatně (srov. naopak chování makedonských králů k Eurípidovi, nebo později k Aristotelovi). Obdivem ale jeho vztah k tvůrčí práci neskončil: Dionýsios I. zemřel roku 367 na záchvat smíchu, když se dozvěděl, že byl v Athénách vyhlášen vítězem v literární soutěži (srov. podobné způsoby smrti pod smích).

Nástupcem v Syrákúsách a podle jiné verse i travičem byl jeho syn Dionýsios II. Prodělal pozoruhodný vývoj. Jeho nedůvěřivý otec ho ze strachu před atentáty zavíral doma, kde z dlouhé chvíle vyřezával hračky ze dřeva, svícny a nábytek. Později se mu dostalo vzdělání, takže když byl sesazen, živil se v Korinthu učitelováním.

Největší z makedonských vládců, Alexandros III. neměl na koníčky mnoho času. Nicméně si vedl, vedle svého otce Filippa II. pravděpodobně jako první z evropských panovníků, deník, který redigoval jeho sekretář Eumenés z Kardie, předtím grammateus Filippův, jeden z mála Hellénů na makedonském dvoru. Z Alexandrova deníku bylo citováno ještě půl tisíciletí po jejich sepsání, tzn. že ještě kolovaly a sloužily za pramenný zdroj.

Paměti v pravém slova smyslu po sobě zanechali hellénističtí vladaři Ptolemaios I. Sótér, jeho prapravnuk Ptolemaios VI. Filométór a pergamský Attalos III. Filométór. Memoirová literatura se narodila na začátku hellénismu a všichni rychle pochopili, že je šikovnou součástí politiky a public relations.

Nejlépe to poznáme ze zachovaných „zápisků“, kommentářů C. Iúlia Caesara, které o svých válkách osobně diktoval. Vzhledem k tomu, že spisy oponentů se nedochovaly, resp. jim ke zmizení vítězná strana pomohla, vidíme svět konce 1. století př. n. l. do skonání věků pouze očima Božského Iúlia…

Literatuře se věnoval Makedonec Antigonos II. Gonatás a jeho bratr Krateros, zakladatel evropské diplomatiky, jedné z tzv. pomocných věd historických: z jeho sbírky athénských státních smluv a usnesení/zákonů bylo citováno ještě ve druhém století n. l.

Verše skládal Démétrios I. Dobyvatel měst a Parth Óródés II., vítěz nad Crassem, autor tragédií. Hierón II. Syrákúský složil přírodovědný spis, rovněž tak král Archeláos Kappadocký psal o přírodě a o drahokamech. O válečnictví psal Pyrrhos I. Épeirský a jeho dvorní filosof Kineás Thessalský.

Diadématem korunované hlavy se věnovaly lékařským oborům. Víme o Attalovi III., podivínském ničiteli pergamské říše, že sepsal spis o botanice. Kromě toho prý sepsal paměti. Pontský Mithridátés VI. Eupatór byl vyhlášeným odborníkem na jedy a protijedy a sám svým tělem posloužil vědě: stalo se odolným proti všem tehdy známým jedům a král musel v tísni roku 63 požádat svého keltského otroka, aby mu podržel meč.

Z královy laboratorní knihovny, scrínia, se imperátor Pompéius např. dozvěděl složení universálního protijedu, který král užíval denně. Výsledky všech výzkumů hellénisovaného Peršana z Pontu seřadil a latinsky vydal králův poddaný, později Pompéiův propuštěnec a grammatik Lénaios alias Pompéius Lénaeus.

Objevy v oblasti léčivých bylin a jejich aplikací se přisuzovaly i dalším králům, po nichž se bylinné směsi jmenovaly. Iúbás II. Mauretánský, napůl Ptolemaiovec, objevil léčivou rostlinu, kterou pojmenoval po svém lékaři Euforbovi. Král sepsal o léčivých bylinách knihu.

Před ním byla farmakologickou botaničkou Artemísie, Mausólova manželka a královna Kárů. Illyrský král Genthios se také věnoval farmakologii a jedna z bylin byla prý pojmenována po něm/gentiána.

Botaniku měl za koníčka diadochos Lýsimachos, proslavený spíše svou silou a smutným osudem. Mezi autory přírodovědných spisů patřili pontský Polemón (?) a Filetairos Pergamský (?): nic z toho všeho se nedochovalo

Z hellénistických králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Jako první zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky – kanón a dovedl ho do roku 61. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Kastór nebyl pouze historik, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi Eupatorovi a Pompéiův druhý amísský mír (63) ho na Krymu potvrdil lokálním dynastou.

C. Iúlius Caesar, v dějinách zapsaný především jako vojevůdce, byl ceněným literátem. O svých válkách v Galliích, Egyptě, Africe, Hispániích a o válce s Pompeiem sepsal „komentáře“, historické poznámky či propagandistické pamflety. Polemisoval s Ciceronem, verše mu příliš nešly.

Zamlada složil latinskou tragédii Oidipús, knížku průpovědí a další spisky, které všechny Augustus zakázal publikovat. Caesar dokázal současně číst, psát, diktovat a poslouchat. Souběžně zvládl diktovat čtyři dopisy a když neměl nic jiného na práci, dokonce sedm.

Vlastní dějiny sepsal také adoptivní syn Božského Iúlia Augústus. Nezachovaná Dé vítá suá ve třinácti knihách popisovala apologeticky dějiny říše až do kantaberských válek. Kromě toho složil Hortátiónés ad philosophiam, polemiku proti Brútovu Catónovi, knihu hexametrů a epigramů, které vymýšlel při koupeli.

Jeho adoptivní syn Tiberius byl naopak lyricky založený. Skládal latinskou a řeckou lyriku, obdivoval hellénistické učené básníky Euforióna z Chalkidy, vychvalovatele homosexuality Rhiána Krétského a elegika Parthenia z Níkáie a jeho Erótika pathémata. Císař znal mýthologii, hovořil k tomu plynně řecky, ale na veřejnosti z „politických důvodů“ užívání řečtiny káral a ostentativně mluvil jenom latinsky.

C. Iúlius Caesar Germánicus, adoptivní syn Tiberiův, známý spíše jako vojevůdce, byl také literát. Zřejmě nejpopulárnější osobnost z nevládnoucích příslušníků římských panovnických rodů byla autorem epigramů, překladatelem Arátovým a autorem řeckých komédií. Jednu z nich dal hrát jeho bratr císař Claudius; ale v Neápoli, nikoli v Římě.

Claudius se sám považoval za vědce a nikoli hlavu státu. Alespoň se to o něm traduje. Sepsal dějiny od smrti Božského Iúlia do smíru v občanské válce o 41 knize, autobiografii, řecky dějiny Etrusků o 20 knihách a Kartháginců o osm knihách. Přidal abecedě tři písmena: pro bilabiální w na rozlišení od v, které znamenalo též u, nový znak pro y a pro spojení hlásek ps (viz v příloze o přepisech). Od novoty bylo za Neróna upuštěno, protože se obecně neprosadila. Claudius dokonce jako vášnivý hráč v kostky sepsal o tomto hazardu spisek.

Jeho nástupce Neró byl z iúlsko-claudijského rodu a všech dalších císařů zřejmě músicky nejnadanější. Skládal verše (autografické sbírky kolovaly ještě po šedesáti letech), zpíval, doprovázel se na kitharu, miloval hudbu. Hrál v pantomímě a dokonce, aby ve výčtu nechybělo trochu Neróna, své soky ze žárlivosti likvidoval: slavného pantomíma Parida dal zabít. Císař vynikal v malířství a věnoval se sochařině. Proslul mj. jednou ze svých předsmrtných průpovídek: Hós poiétés apothnéskei - Quális artifex pereó, Jaký umělec ve mně hyne!

Jeho nemocná mysl byla zcela vázána na umělecký život. Závisel na Músách jako šílenec, jemuž někdo chce zničit karieru. Při povstání Iúlia Vindika v Gallích, které vedlo k jeho konci, se Neróna nejvíce dotklo, že o něm vzbouřenec hovořil jako o špatném zpěvákovi a místo o Nerónovi (sabínsky „lev“) jako o Ahénobarbovi (z původního rodového jména Domitiů: „rudovous“).

Neró dokonce na varování astrologů, že se blíží jeho sesazení, řekl: „To technion hémás diathrepsei, Uživí nás umění.“ Rozhodl se pak vzdorovat povstání v Galliích hodně originálně: beze zbraní, že předstoupí před vojsko s pláčem a vojáci dostanou lítost a druhý den s nimi bude zpívat písně na vítězství. A hned je začal v Římě skládat. Všechna svá děvčata, myšleno tentokrát původního ženského pohlaví, dal ostříhat pomužsku a vybavit bojovně sekerami a štíty jako Amazonky…

Neró dokázal pro své literární koníčky udělat cokoli a jak se zdá, mnohem více než kdokoli před ním a po něm. Aby měl inspiraci a viděl, jak to vlastně vypadá, dal zapálit na několika místech Řím. Hořel týden, zmizela stará sláva, řada uměleckých předmětů, ale také úzké uličky, po obnově se změnil obzor Města.

Syn vojáckého Vespasiána Titus skládal latinské a řecké verše, hrál a zpíval. Znal tachygrafii a uměl falšovat/napodobovat písmo jiných. Jeho bratr a nástupce v imperátorské hodnosti Domitiánus vášnivě rád hrál v kostky, ale nikdy se nevěnoval literaturám. Proslul spíše krutostí, vojáky byl milován. Přesto se staral o vybavení vyhořelých knihoven v Římě a je uváděn jako autor historické knihy, o níž nic nevíme nevíme vůbec nic.

Voják Tráiánus se Músám nevěnoval, jeho nástupce Hadriánus jim byl velmi nakloněn: maloval, psal verše a složil své memoiry. M. Aurélius Antónínus neměl v osobním životě štěstí, protože jeho manželka Faustina byla „hodně na mužský“ a syn Commodus úchyl, zato se věnoval filosofii a jeho řecky psané poznámky ke stoicismu jsou dochovány (světový literární panovnický originál).

Commodus měl k literatuře a vědám hlubokou aversi, asi jako k otci. Zato ho bavilo gladiátorství, opilecké šaškoviny a sexuální dobrodružství. Sevérus Alexander, císař ze syrské arabské rodiny, byl vzdělán v řečtině, latina mu příliš nešla.

Clodius Albínus prý sepsal nedochovaný milostný román Mílétské povídky či něco podobného jako Aristeidés Mílétský. Literární hvězdou prvního stupně byl, alespoň se to o něm psalo, Numeriánus, v letech 283 – 284 předposlední z dlouhé řady panovníků-principů. Carův mladý syn byl tělesně neduživý, ale zdatný řečník a v poesii prý soutěžil s tehdejším nejvyhlášenějším literátem M. Auréliem Olympiem Nemesiánem z Karthága (zachoval se úryvek z jeho básně O lovu, který ostatně věnoval císařským bratrům Numerianovi a Carínovi).

Císař prý zastínil jistého iambického básníka Aurélia Apollinária, ale to je pouhý kronikářský údaj: básníkovo jméno není odjinud známo. Senát poctil Numeriána sochou s věnováním „nejschopnějšímu řečníkovi doby“, a podobná pocta byla v dějinách Říma úplně poslední. Literární naději zavraždil její tchán a císařský důstojník Diocletiánus se prohlásil Numeriánovým mstitelem.

Krátce vládnoucí císař M. Claudius Tacitus (275 – 276 n. l.; není příbuzný historikův) se sice nijak jako literát do dějin nezapsal, zato se velmi moderně postaral o literaturu obecně, o knihy/svitky ve veřejných knihovnách. Stanovil, jak na veřejné náklady zamezit ztrátám autorů z knihoven: obce měly povinnost ročně pořídit deset opisů děl.

Předešel svým způsobem novodobá nařízení o bezplatném předávání tzv. povinných výtisků do vybraných veřejných knihoven.

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, synovi a spoluvládcovi vzdorocísaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Jeho protivník Gallienus vynikal v literárních disciplinách a v řečnictví a složil svatební píseň.

S mohutnícím monotheismem upadala vzdělanost. Celá Constantínova pokřtěná rodina na Músy nikdy nedala (s výjimkou "apostaty" Iúliána), Valentiniánus I. byl nevzdělanec z Pannonie, ale prý dobrý malíř a sochař, jinak liberální křesťan. Theodosius I. z Hispánií byl veleoddaný křesťan a přitom ho bavily hostiny a hry. To makedonský vládce Aeropos II. (vládl 399 až 395) uměl alespoň něco lepšího, než bořit chrámy a vydávat zákazy. Neproslavil se obranou před Illyry, ale do historie vstoupil svým truhlářským chalupářským hobby: vyráběl stolečky a lampičky.

Mnohem později sultán dillíský Násiruddín (vládl v letech 1246-1266) z dynastie mamlúcké/„otrocké“ nechal vládnout svého generála Ghijasuddína Balbana (který po něm nastoupil na trůn) a sám krasopisecky opisoval korán. Prodejem rukopisů se živil a měl radost, že nezatěžuje fiskus. Nebyl tedy jen zbožný...

královna, basilissa, basileiă, basilis§ pass., srov. zde výše

Na hellénistických mincích se poprvé ženin portrét objevil v Alexandreji jako součást ražby Ptolemaia II. Filadelfa a Arsinoy II. Ženy měly hlavu obvykle v pozadí, poprvé v popředí byl portrét Kleopatry I. They a v pozadí jejího manžela Alexandra I. Baly. Známé "manželské" ražby: Mithridátés IV. pontský a Láodiké, Antiochos IV. Epifanés a Láodiké, Démétrios I. a Láodiké (oba Seleukovci), Hélioklés Indobakterský a Láodiké, Kamnaskírés III. Elymájský a Anzazé, Hermaios Sótér Indobakterský a Kalliopé, Obodás Nabatajský a nezn. manželka, Aretás IV. a Chuldu, Aretás IV. a Šaqílath, Rabbel II. a Gámiláth (vše Nabatajové), Rhoimétalkés I. a Pýthodóris, Tigránés IV. Armenský a Erató, Kleopatrá VIII. a M. Antónius (i zde královna v popředí, ražba Dór).

Na ražbách královen se svými syny je v popředí většinou žena: Láodiké a syn Antiochos (175), Kleopatrá I. Theá a Antiochos VIII., Kleopatrá V. Seléné I. a Antiochos XIII, Nýsa a Ariaráthos VI. Kappadocký, Stratón I. Indobakterský a Agathokleiá, zde v popředí královský syn.

 

královražda§ viz pod příbuzní

Kranaos z Athén, k., s. Kekropa I., manž. Pedie z Lakedaimonu§ 1520, 1505, 1496, 268  

Kranaos, m. v Kárii§ 268

Kranaos/Graniános ze Sikyónu§ Ol. 145+

Kraneion, gymnasion před Korinthem§ 336

Kranita, h. nebo poh. v Samniu; jméno od kraneia/dřínu, pokrmů pro prasata§ 277 

 

Krannón, m. v Thessalii, pelasg. Efyrá, do 1919 Chadzelar/Chatzélar, dn. Krannonas§ 700, 648, 514, 467, 369, 361, 323, 322, 217, 171


Krantór ze Sol, filosof Staré Akadémie§ 300, 270, 268

Krastos, mí na východu Sicilie polohy neznámé§ 463

 

Krataimenés ze Samu, vůdce pirátů§ 667

Krataios§ viz Krateros z Makedonie

 

Krateiá z Korinthu, manž. Kypsela I., m. Periandra II.§ 657, 628 

Kratenás n. Krateuás z Alkomen, Illyr§ 323, 317, 316, o. Peithonův
 

Krateros, stratégos Mithrididáta VI.§ 88

Krateros z Antiocheie, s. Antiochův, eunúchos, důvěrník Antiocha Euergeta§ 129

Krateros z Makedonie§ 1. přítel a milenec k. Archeláa, 399 (možné čtení též Krateuás n. Krataios); 2. významný Alexandrův spolubojovník, s. Alexandra a Aristopatry, b. Amfoterův, 333, 331, 329, 326 - 324, 322, 321, 315, 289, 283, o. č. 3; 3. 322, 321, 283, 281, 271, 263, 253, 244, 229, s. č. 2 s Filou I., o. Alexandra VII.

Kratés z Alexandreie§ 212 (Ol.)
Kratés z Athén§ 1. autor staré attické komédie, 451 a viz s. v. komédie, kde též o jeho jmenovci v oboru; 2. arch. 434; 3. z Thríe, scholarchos staré Akadémie, 300, 287, 270, 268 
Kratés z Élidy, olympioníkos§ 396
Kratés z Chalkidy, inženýr§ 1900

Kratés z Mallu v Kilikii, stoik a grammatik§ 200, 168
Kratés z Priény, vyznamenaný§ 89

Kratés z Théb, kynický filosof§ 399, 360, 323, 287, 280 
Kratés z Tarsu, scholarchos Nové Akadémie§ 187, 137, 129, 127

Kratés, seleuk. strat. Kypru§ 169

Další Kratétové: z Trall, isokratovský rhétór, sapér/tafrórychos Alexandra Velikého, jiný byl peripatétik, další autor spisu o geómetrii a též jeden epigrammatik  

Kratésikleia, manž. Leónidy II., m. Kleomena III., Cheilónidy a Eukleidy§ 252, 227, 224, 219  

Kratésipolis, manž. Polyperchontova syna Alexandra§ 314, 313, 308, 307, 302, 274  

 

Kratésippidás ze Sparty, nauarchos§ 410, 407

Krateuás z Makedonie§ viz Krateros z Makedonie

Krateuás z Alkomen§ viz Kratenás

Krateuás, nezn. majitel pozemků v Mýsii§ 331  

Krateuás z Thessalie, básník a vrah Eurípidův§ 406

 

Kráthis, ř. v Acháji (jiná Kráthis, dn. Crati, teče u Thúrií)§ 281

Kratínos z Athén§ 1. autor komédií, 520, 453, 424, 423; 2. 596,  obětovaný mladík při očistě státu za kylónský zločin
Kratínos z Megar§ 652 (Ol.)

Kratippos z Athén, historik§ 400

Kratippos z Pergama, peripatétik, jako občan M. Tullius Cratippus§ 44

Kratippos z Trall, o. samovládců, jejichž jméno neznáme§ 88  

Kratón z Delf, gen. Kratona, arch.§ 184

Kratón z Kalchédonu, s. Zótichův, flétnista a kulturní činovník§ 150

Kratón ze Salluvie, prořím. velmož§ 123 

 

 

Kratylos z Athén, skeptický přírodní filosof§ 400

Krauaté, část asi Iúliosebasty§ viz tam

Kraugis z Megalopole, gen. Kraugia, o. Filopoimenův§ 252, 182 

kráva, dojení, nejstarší§ 2375

 

Kraxilás z Thessalie, resp. Krauxidás z Krannónu, olympioníkos§ 648

Kremasté, „Zavěšená“, mí. u Abýdu§ 389

Krémna (pl.), "Sráz", m. v Pisidii, dn. u vsi Çamlık sev. od Antalye v TR§ 279+

 

Krénai, „Prameny“, mí. u Pergamu§ 191
Krénides, tj. Pramínky§ viz Filippoi

Kreófýlos ze Samu n. Chiu, básník, švagr/přítel Homérův§ viz s. v. epos

Kreón z Athén§ arch. 683

Kreón z Krannónu, s. Skopy I., manž. Echekratie, o. Skopy II.§ 514 
Kreontiadés z Fókaie, ktistés Eleje§ 545

 

Krés, gen. Kréta, mýthol. první král na Krétě, jeden z Kúrétů§ 1963

Kresfontés, Hérákleovec, b. Témenův, k. v Messénii§ 1104, 746 

Krésilás z Kydónie, sochař§ 514, 432

Krété, lat. Créta, Kréta, ost. (od řec. krateiá/silná?; v nejstarších dobách zvaná, a to spolu s Egyptem, Aerie), v lineárním písmu B ve slovech ke-re-te a ke-re-si-jo/Kréťané, Kréťan, hellénist. Krétaieis, eg. Haunebu/Keftiu, ass. Kaptar(a), kanaán. Keftiu, hebr. Kaftór, arab. Chandak a z toho středověk. Kandia, osman. tur. Girít§ před 6000, 5999, 5300, 4500, 3500, 3000, 2500, 2346, 2000, 1963, 1928, 1900, 1850, 1800, 1700, 1600, 1567, 1560, 1502, 1500, 1462, 1450, 1446, 1400, 1380, 1266, 1180, 1100, 1060, 810, 775, 700, 691, 650, 631, 600, 586, 569, 545, 524, 519, 481, 450, 429, 390, 360, 354, 346, 344, 333, 332, 326, 324, 322, 273, 270, 267, 265, 255, 250, 239, 232, 229, 224, 221 - 219, 213, 209, 204, 202 - 200, 197, 195, 190, 189, 184, 174, 172, 170, 168 - 166, 163, 162, 158, 155, 154, 151, 145, 144, 141, 121, 111, 87, 86, 84, 74, 71, 69 - 66, 62, 50, 48, 44, 42, 25-, 1+, 15+, 22+, 54+, 67+, 69+, 84+, 94+, 130+, 131+, 147+, 223+, 269+, 280+, 329+, 375+, 379+  

O Kréťanech si ostatní Helléni mysleli, že „vynalezli“ homosexualitu, protože Mínós unesl Ganymeda, a nikoli Zeus, a muži se jí oddávali, aby na ostrově nebylo přelidněno (podobně ale viz o eubojských Chalkidských). O únosech miláčků na Kr. viz s. v. sex. V Íliadě bylo na Krétě devadesát měst, v Odysseji sto.

Ostrované ještě v 9. a 8. století v hellénském světě vynikali, nicméně z nouze začali Kréťané s jinou svou slavnou činností: piraterií a vlastně v klasickém období, hellénismu a za expanse římské republiky byli Kréťané proslulí pouze a jedině piraterií a žoldnéřstvím. Krétské vody byly známy piráty ještě v dobách osmanských. V osmém a sedmém století byly v oblibě zlatnické práce z ostrova a z Knóssu (není však jasné, zda to byly práce domácích Dórů, nebo usazených Foiníčanů a Syřanů), intarsie, vojenské přílby a břišní pancíře.

Státoprávně byly dórské státy na ostrově uspořádány konservativně do ekklésie-sněmu, búlé-rady a nejvýše desíti pověřenců-kosmoi řídících na rok stát, volených z fýl. Koinon tón Krétaieón vydávalo diastagmata, oficiální dokumenty spolkové, a koinodikia, soudní výroky v členských sporech. 

Mezi kontinentálními Hellény neměli dórští Kréťané vůbec dobré jméno. Kromě hašteřivosti a i na hellénské poměry nezvyklé řevnivosti, z níž povstávaly dlouhé války, pestré koalice, zahraniční intervence (srov. engagement spartských králů a achajských potentátů).

Sdružování obcí do konfederací vedlo ke vzniku slova synkrétismos. O krétském koinu/koinon tón Krétaieón viz rok 220. Jako ze všech chudých oblastí Hellady, také Kréťané prosluli jako žoldnéři s jistým nepříjemným znaménkem. Vynikali údajně nezvyklou lstivostí, že jejich záludné chytráctví dostalo i své označení: krétidzó znamená "chovat se jako Kréťan, tedy "lhát a podvádět". Správním střediskem římské provincie Creta & Cyrene/Cyrenae asi byla Gortys. I v římské éře zůstávali v čele autonomních států kosmoi/prótokosmos, spolku panovnického kultu archiereus tú koinú, který byl pravděpodobně zároveň krétarchem. 

Krétinás z Magnésie p. Sipylem, strat.§ 88

Krétinés z Mílétu, též Krétínos (?)§ viz pod Kritiás

 

Krétopolis, m. v Milyadě n. Pisidii polohy neznámé§ 319, 218 

Kreúsa z Troie, d. Priemova, manž. Aineiova, m. Askaniova§ 1184

 

Kriasos z Argu, k.§ 1640, 1586 

 

Krímísos, ř. na záp. Sicílie, též Krémissos§ 361, 339

Krínagorás z Mytilény, epigrammik§ 70, 33 
Krinás z Massalie, lékař§ 49 a viz s. v. lékaři (2)

Krínippos ze Syrákús, velitel expedičního sboru§ 373

Krínón z Makedonie, též Krinon, hodnostář u dvora Filippa V.§ 218

Krísa§ viz Kirrha

Krišna, Kršna§ 1. viz Višnu; 2. Krišná, ř. v již. IND ústící do Bengálského záliv, 1800

Kritasir či Ekritasir, k. Taurisků§ 60

kríos§ viz beran

Kríos z Aigíny, sympathisant s Peršany§ 491

Krisón z Épeiru, strat.§ 206

Krissón z Hímery, též Krisón§ 448, 444, 440 - trojnásobný olympijský vítěz (epónymní)

Krišna, ř. v již. Indii§ 321

Krišna n. Kanha, k. Ándhrů, b. Simuky, tantrický buddhista a básník§ 230

Krithón z Oiantheie, o. Themisty§ 373

Krithóté, m. na Thráckém Chersonésu, dn. m a poloostrov Gallipoli, Gelibolu v TR§ 560, 367, 365, 359

Kritiás z Athén§ 1. arch. 599; 2. sochař (Kritiás i Kritios), 514, 477; 3. děd no. 4, přítel Anakreontův, 522; 4. sofista a jeden z představitelů Třiceti (viz pod školy filosofické, Sókratés), 522, 460, 411, 404, 399

Kritiás z Mílétu, snad dle jiného čtení místa Krétinés; emigrant v Sinópě§ 631 

Kritios z Athén§ viz Kritiás

Kritobúlos z Olynthu, tyr. v Toróně§ 480

Kritobúlos, lékař Filippa II.§ 354  

Kritodémos z Kóu, lékař v Alexandrově indickém vojsku§ 325

 

Kritoláos z Megalopole, achaj. stratégos§ 155, 149, 147, 146
Kritoláos z Fasélidy, scholarchos peripatetické školy§ 190, 155 (zda-li tento Kr. byl též autorem historických spisů a grammatických, určit nelze; asi to byli jiní mužové, o nichž nevíme vůbec nic)

Kritón z Athén§ 1. ž. Sókratův, 399; 2. arch. 93, popř. 70 
Kritón z Boiótie n. Berroie, odvážný vyslanec Filippa v.§ 215

Kritón z Démétriady, s. Kritónův, hypostolos Sarápieia§ 293

Kritón z Hérákleie (Pontské?), celým jménem T. Statilius Critó, lékař Tráiánův a jeho kronikář§ 110+  

Kritón z Makedonie§ 328 (Ol.)

Kritón z Mélu§ 1. lyrik, o. Melanippida staršího§ 413; 2. o. básníka Melanippida mladšího, 413

Kritón z Píerie, historik§ 154+


Krixos z Galatie, lat. Crixus, vůdce otroků v tzv. Spartokově povstání§ 73, 72

Krkonoše§ viz Labe

 

Krobizové, Krobidzoi, thr. n. get. národ na severovýchodu dn. BG mezi Oiskem, Dunajem a mořem§ 250

 

Kroisos z Lýdie, k.§ 610, 561, 560, 549, 547

Krok§ viz pod Chrocus

 

Krokala n. Kokala, o. v ústí Indu, s Barbarikem zřejmě základ dnešního Karáčí, PAK§ 325

 

Krokinás z Lárissy§ 404 (Ol.)

Krokodeilopolis, Krokodílopolis, Krokodílón polis, hell. jméno města ve Fajjúmské oase, pův. eg. Šedet, později klérúchie Ptolemáis Euergetis a též Arsinoé§ 3174, 1843, 254, 246, 216, 123 a viz Fajjúm 

"Krokodýl", hornoegypt. dynasta, dyn. 0§ 3500

krokodýl§ 3236 a 3174 (žere krále), 2160 (zabil krále), 1111 a 1071 (darem), 331 (žere sluhy), 321 (žere vojáky), 116 (krmení pro turistu)§ viz dále pod circus, hry, objevy

Krokos, rovina u Pagasského zálivu§ 352

krokotás§ viz hyena

 

Krommyón, m. v Korinthiadě na Sarónském zálivu při hranicích s Megaridou§ 425

Krómnos, mí. v již. Arkadii§ 365

kroniky, novobabylónské§ viz pod dějepisci

"kronika démotická"§ viz démotická kr.

 

Kronion, mí. na Sicílii§ 383

Kronos a jeho vrch v Olympii, s. Úrana a Gáie, manž. Rheje, o. Diův a dalších Olympanů, též transexuální kult§ 3200, 2637, 1502, 407, 365-, 218+ 

 

Krorán (ujgur), Lou-lan (čín.), m. na východním okraji Lob-noru, residence tocharského království Šan-šan§ 177, 128-, 57+ 

 

Krotón, m. v Bruttiu, dn. Crotone (o jiném Krotónu v Itálii viz s. v. Cortóna)§ 710, 708, 588, 576, 570, 560, 548, 540, 532, 522, 514, 510, 508, 504, 500, 496, 492, 488, 484, 480, 476, 470, 446, 444, 431, 390, 389, 379, 319 - 317, 298, 295, 282, 281, 277, 272, 270, 265, 216, 215, 205, 204, 194, 173, 63 

Založen kolonisty z Acháje vedenými Myskellem s pomocí Archiy, oikisty Syrákús, původními obyvateli byli Messápiové/Iápygové. Jako pamětihodnost staří uvádějí obvod hradeb o 12 tis. dvojkrocích, tj. asi 18 km. V polovině pátého století byl nejsilnějším státem západní části hellénského světa, proslulý jako centrum pýthagoriků a lékařskou školou (Démokédés, první ze státem placených lékařů a autor myšlenky, že by Peršané měli vpadnout do Hellady, pýthagorik Alkmaión). Státním "znakem" mincovním Krotónských byla trojnožka.

Krotopás, Krotóps z Argu, k.§ 1505, 1484

 

kroupy, řec. chaladza, lat. grandó; rekordní§ 623 a 141 (v Číně), 367+ (v Kónstanínopoli) 

 

Krúnoi§ viz Dionýsopolis v Thrákii

Krušné hory, Krušnohoří, Erzgebirge§ 5500, 1600 

 

krvesmilství§ viz incest

Kryassos, m. v Kárii naproti Rhodu§ 1116

Krym§ viz Tauris, Bosporos Kimmerios
kryptografie, steganografie§ viz pod policie

Krytón z Eleutherny, s. Breukův, b. hydraula Antipatra§ 94