334-330

************************************************************

334.

Ol. 111, 3

Ktésiklés

a. u. c. 420

T. Veturius Calvinus I. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) I.

P. Cornelius Rufinus dict.

M. Valerius Corvus interrex

************************************************************

Na jaře uspořádal král Alexandros III. v Aigách velké "olympské" hry a otevřel své tažení proti Peršanům. V Makedonii zanechal v čele dvanácti tisíc pěších a patnácti sty jízdných, tedy zhruba jedné čtvrtiny všech vojenských sil země jako místodržitele v hodnosti stratéga Antipatra. Do Asie s Alexandrem odešlo dohromady třicet tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců (údaje kolísají mezi 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy) se sedmdesáti talenty na proviant a král se zadlužil ve výši asi dvou set talentů. Majetek "koruny" svěřil či rozdal mezi své hetairy, proto na otázku, kde má své poklady, mohl odpovídat: "U přátel." Podle jiného údaje zdědil Alexandros po Filippovi šedesát talentů v pokladnici a k tomu pět set talentů dluhů. Sám si před invasí do Asie půjčil talentů osm set. 

Makedony vedle toho zbavil všech povinností vůči koruně kromě branné; do jaké míry se to týkalo daňových odvodů, nevíme o nich nic. Později, již jako pán Asie, nařídil, aby synové narození Makedonům v ležení, nastupovali armádní službu po otcích. Otcové dostávali od krále peníze na výchovu podle počtu synů a pokud padli, synové dostávali jejich služné. Říkalo se jim prý "epigonoi/potomci, dosl. však narozený bokem", neboť Makedoni měli obvykle doma své manželky a rodiny a tito synové byli povětšinou míšenci. 

Alexandra doprovázelo dvanáct tisíc Makedonů, sedm tisíc spojenců z korinthského spolku se šesti sty jezdci pod velením Erigyia a pět tisíc žoldnéřů. Odryských, triballských Thráků a Illyrů bylo sedm tisíc, lučištníků z illyrských Agriánů tisíc a celé pěší armádě velel Parmenión. Makedonské jízdě o 1800 mužích velel jeho syn Filótás, osmnácti stům Thessalům velel Kallás, syn Harpalův, a devíti stům thráckých a paionských jízdních průzkumníků/prodromoi velel Kassandros. 

S tak malými silami, nicméně na hellénské poměry silnými a k tomu zkušenými, bylo zahájeno nejslavnější vojenské tažení v evropských dějinách. Srov. s mnohem vyššími armádními stavy např. roku 301 před bitvou u Ipsu. 

Když opouštěl roku 325 povodí Indu, čítala jeho armáda podle Plútarcha 120 tisíc pěších vojáků a patnáct tisíc jízdních, ale prý pouze čtvrtina této síly dorazila zpět na západ; údaj se pravděpodobně týká všech posil, které kdy Alexandros ze Středomoří dostal a k tomu desítky tisíc vojáků perských a dalších domorodců. Většina makedonských a hellénských vojáků nepadla v boji, ale zemřela chorobami, únavou, špatnou stravou; jev, který se táhl vojenství až do novověku.  

Na Helléspontu se větší část armády v čele s Parmeniónem přepravila přes moře ze Séstu, kam vojsko dorazilo z Makedonie po dvacetidenním pochodu, do Abýdu, Alexandros se zbytkem se přeplavil do Asie s flotilou šedesáti triér z Elaiúntu (podle jiného údaje: 160 triér). Obětoval zde v jeho věštírně Prótesiláovi, aby měl v Asii více štěstí, než dávný homérovský hrdina, první padlý při vylodění. Král pak navštívil Ílion a s přítelem Héfaistiónem obětoval Athéně Ílijské a Achilleovi u jeho hrobky na mysu Sígeion. Povzdechl si tehdy, tradovalo se, jaké že to měl dávný achájský hérós ve slávě snadné: "Šťastný hochu, kterýs našel hlasatele svých velkých činů v Homérovi/O fortunate adulescens, qui tuae virtutis Homerum praeconem inveneris." [lat. u Cicerona]

Mladý král pak s armádou pokračoval přes Arisbu, kolem Lampsaku k městečku Zeleia, v jejíž blízkosti v krajině od stara zvané Adrásteia byla na říčce Gráníku/dn. Biga v TR vybojována první velká bitva Makedonců s Peršany. Stalo se tak v měsíci daisiu/dle athénského kalendáře v thargéliónu, podle našeho kalendáře někdy v době od poloviny května do poloviny června. Peršané údajně postavili do pole sto tisíc pěších vojáků a deset tisíc jízdních. Alexandrovo vítězství znamenalo v Zeleji konec vlády tyranna Níkagory, který proslul tím, že pro sebe vyžadoval prokazování božských poct.

Na perské straně se bitvy zúčastnili se svými jednotkami Spithridátés, satrapa Lýdie, Arsités, satrapa Frygie na Helléspontu, Atizyés, satrapa Velké Frygie, Arsamés/Arsamenés, satrapa Kilikie, a Mitrobúzanés, satrapa Kappadokie. Spithridátés a Mitrobúzanés padli, Arsités si vzal po ztracené bitvě život; byl to on, který nedal na doporučení Memnona Rhodského nebojovat s Makedony, ale lákat je do vnitrozemí a ničit před nimi úrodu i města, aby je vyhladověli.  

V jejím průběhu zachránil Alexandrovi život Kleitos zvaný Melás/Černý, syn Drópiův a bratr Laniky, Alexandrovy kojné (její syn Próteás patřil k nejužšímu kruhu Alexandrových pijáckých přátel): z několika zachovaných podání vyplývá, že v jízdní bitvě podobající se hustotou bojujících na sobě spíše pozemní ťal Spithridátés, jeden z Peršanů, Alexandra do helmy a když se napřahoval k druhé ráně mečem, uťal mu ruku Kleitos. Peršané se žoldnéři byli v bitvě rozhodným způsobem poraženi, dvanáct tisíc jich padlo a dvacet tisíc bylo zajato (počty se v pramenech liší, bývají obvykle nižší). Organisovaně ustoupili jen hellénští žoldnéři v perských službách, jimž velel Memnón z Rhodu: nedoporučoval s Makedony bojovat, ale ohrožovat jejich zásobování, což Peršanům nepřišlo dost udatné. V době, kdy Alexandros dobýval Halikarnássos, viz zde níže, poslal svou rodinu k Dáreiovi, aby ho posílil v důvěře k sobě a Král mu skutečně svěřil velení všech perských jednotek v Anatolii při pobřeží. 

Z Alexandrovy armády padlo 85 jezdců a asi třicet pěších (i to jsou vyšší čísla). Bronzové sousoší padlých jezdců vytvořil Lýsippos ze Sikyónu a z Makedonie, nevíme, kde stávalo, odvezl s sebou jako kořist po likvidaci povstání Andriska alias Filippa VI. roku 148 do Říma praetor Q. Caecilius Metellus a stály u portiku Octavina. 

Po bitvě na Gráníku jmenoval Alexandros satrapou Malé Frygie/Frygie na Helléspontu Kallu, který předtím velel thessalské jízdě (srov. též předešlý rok). Kallás satrapoval na Helléspontu do roku asi 328; daně zůstaly na perské úrovni. Novým velitelem thessalské jízdy byl na jeho místo jmenován Alexandros Lynkéstský, který byl od roku 336 stratégem Thrákie (srov. níže). Novým stratégem Thrákie byl Alexandrem jmenován Makedonec Memnón (v úřadě do roku 327).

Z Tróady pokračoval Alexandros k Sardám, sídelnímu městu lýdské satrapie. Velitel perské posádky Mithrénos či Mithrénés (srov. pak rok 331) mu vydal město bez boje. Alexandros jmenoval satrapou Lýdie a Iónie Asandra, syna Filótova (bratr Parmeniónův a Agathónův; v úřadu do roku 331). Lýdům vrátil svobodu a jejich staré zákony (tento historický údaj ale dnes nedokáže nikdo přesněji vysvětlit). • Sardy a Lýdie byly perské od roku 547. Země zůstala až do konce starého věku pod hellénským vlivem.

Ze Sard táhli Makedonci do Efesu. Město vyklidili Memnonovi žoldnéři, kteří zničili na agoře hrob Héropýtha, héróa-osvoboditele (c. 450?), vyplenili Artemísion, kde strhli sochu Filippa II. a odpluli na dvou efeských lodích. Efesané na to ukamenovali rodinu Syrfakovu, properských aristokratů. Alexandros nařídil odvádět bohyni do Artemísia ty daně, které měšťané předtím platili Peršanům. Všude v Iónii zaváděl Alexandros do měst démokratické ústavy a rušil oligarchie a tyrannidy. V Erythrách snad někdy za vlády Seleuka Níkátora udržovali kult jistého Filita, tyrannoktona pravděpodobně z doby Alexandrova tažení, jak doloženo nedatovatelným nápisem. Když se oligarchové pokusili o nový puč, vzali mimo jiné Filitově bronzové soše na agoře měč z ruky. Pokus se nezdařil a socha dostala meč zpět. 

Dobyl Mílétu, kde se perská posádka pod Hégésistratem bránila v pevnosti, a kromě Míléťanů a tří set žoldnéřů, kteří doplavali na ostrůvek před přístavem a které přijal do vojska, všechny ostatní přeživší prodal do otroctví (pád pevnosti viz roku následujícího). Před městem proti sobě ležely makedonská flotila pod velením Níkánorovým o 160 lodích s perskou o čtyřech stech, která se po nějaký čas zásobovala ze Samu. Bitvu svést Alexandros odmítl a když padl Mílétos, loďstvo dokonce rozpustil, neboť bylo oproti perskému slabé a také drahé a když ovládne přístavy, je flotila k ničemu (srov. expedici Agathokleovu o generaci později). Ve službě ponechal pouze dvacet athénských lodí a nákladní na přepravu obléhacích zařízení, ale už následujícího roku byla makedonská flotila obnovována, poněvadž královo rozhodnutí bylo unáhlené: Memnón chyby dokázal okamžitě využít, ale ve prospěch Makedonů zasáhl osud, viz rok následující a srov. obnovu flotily tam a roku 332. 

Začátkem zimy přišel Alexandros s armádou do Kárie a oblehl Halikarnássos, královské residenční město. Pod jeho hradbami padl sómatofylax Ptolemaios, srov. o sómatofylakech rok 323, na perské straně Neoptolemos, syn Arrhabaiův, bratr Amytův (IV.), srov. rok 336sq. Města o deseti tisících obyvatelích dobyl a bylo přitom zničeno požárem, který založili před jeho vyklizením sami Peršané; po dobytí dal zbytek města srovnat se zemí. Peršané a jejich žoldnéři se před jeho příchodem stáhli do pevnosti na ostrově před městem a do halikarnásského hradu Salmakidy (viz příští rok): obraně města velel Memnón Rhodský se satrapou Orontobatem. Makedonům se jeho odpor nedařilo zlomit a když Athéňané Efialtés a Thrasybúlos podnikli se svými dvěma tisíci žoldnéři výpad, div že nedobyli ležení obléhatelů. Byli odraženi, Efialtés, viz o něm roku 341, před hradbami padl a Memnón rozhodl o vyklizení posic. Zanechal v hradu dobře zásobenou posádku a s perským vojskem odpulu ke Kóu. Alexandros pak zanechal k obléhání oddíl tří tisíc žoldnéřů pod velením Ptolemaia, viz rok následující (jiný od sómatofylaka).

V těchto válečných dnech zemřel v Halikarnássu jeho pán a kárský dynasta Pixódaros, který se roku 337 nabízel za Arrhidaiova n. Alexandrova tchána, viz tam. Vládl Kárům od roku 341, kdy sesadil svou sestru Adu. V obleženém Halikarnássu vládl manžel Pixódarovy dcery Ady mladší, zároveň tchánův spoluvládce, nyní nový perský satrapa Kárie Orontobatés. Po pádu města uvedl Alexandros Makedonský zpět Pixódarovu sestru Adu (I.), která celou tu dobu pobývala a vládla jako údělný dynasta v Alindě. 

Ada starší byla dcerou Hekatomnóvou, manželkou a sestrou Hidrieovou a vládla již v letech 344 až 341 (viz tam). Alexandros ji jmenoval satrapou Kárů a Ada Starší ho adoptovala za svého syna (zemřela asi roku 328)Ada byla poslední domácí kárskou vládkyní. Z jejího rodu byl však ještě roku 193 v Delfách honorován jistý Pixódaros (II.), nikoli ale jako vladař. Po její smrti c. 328, viz tam, Kárové žádný jednotný státní útvar nevytvořili. Setrvali na konfederačním uspořádání spočívajícím na kultovním základu se střediskem v Mylasách. Až dosud byl kárský satrapa zároveň "králem spolku/koina Kárů", zároveň veleknězem Dia Labrandského v Mylasách. 

Z Kárie odešel Alexandros s vojskem do Frygie. Na zimní dovolenou do vlasti poslal vojáky, kteří se oženili krátce před vypunutím perského tažení s tím, že na jaře se vrátí s posilami; dal též verbovat žoldnéře. Parmenión se s částí armády na přezimování vrátil do Sard. Alexandros táhl přes Milyadu k jihu do Lykie. U Fasélidy dal rozkaz pro velezradu a pro pokus o královraždu zatknout Alexandra Lynkéstského, velitele thessalské jízdy, který prodléval s armádou Parmeniónovou. Dáreios III. mu měl prostřednictvím jistého svého důvěrníka Sisiny nabídnout makedonské královské diadéma. Sisinés ale padl do rukou Parmeniónových a spiknutí, na němž se podílel i běženec Amyntás, viz rok předešlý, se provalilo (podle jiné verse ho na spiknutí upozornila z domova matka). Lynkéstský byl popraven roku 330, viz tam. • Alexandros byl pravděpodobně posledním z rodu lynkéstských knížat. 

Z Fasélidy táhl makedonský Alexandros do Pamfýlie a odtud přes Sidu (osadu kdysi Kýmských), Aspendos, jehož obyvatelům zdvojnásobil tribut na sto talentů ročně, když se zdráhali zaplatit zprvu dohodnutou poloviční částku a ani nechtěli armádě dodat koně, jimiž byli povinováni Peršanům, a Pergu znovu do Frygie. S Pisidy ze Selgy uzavřel mír, u Telméssu porazil v horském terénu koalici Sagalassanů s Telméssany a Telméssu se zmocnil, řada měst se vzdala. Přes Kelainy, sídelní město fryžské satrapie, kde se žoldnéřská posádka vzdala až po šedesátidenní lhůtě, nedorazí-li od Dáreia pomoc, dorazil do Gordia, kde strávil zbytek zimy (srov. anekdotu o tzv. gordickém uzlu: buď ho rozeťal, nebo vyvlékl jho z oje, nebo ho prostě rozvázal). • Kalendářně bude poslední část tohoto tažení zřejmě patřit již do zimy/začátku roku 333. V Gordiu nevyhověl athénským vyslancům s žádostí o propuštění Athéňanů jatých u Gráníku a držených v Makedonii: ať prý přijdou, až bude tažení u vítězného konce. 

Satrapou Lykie a Pamfýlie jmenoval Nearcha z Láty na Krétě, syna Androtímova, budoucího svého nauarcha, který anatolský úřad vykonával snad do roku 330 (?). V zimě vyslal Alexandros z Asie na Peloponnésos Kleandra, syna Polemokratova, aby naverboval nové žoldnéře a do Gordia na konci zimy dorazilo s "dovolenkáři" též tři tisíce mužů posil z Makedonie a 150 žoldnéřů z Élidy, jimž velel Alkiás. Pro potřeby flotily poslal do Egeidy padesát talentů (Memnón byl ještě živ, resp. Alexandros nevěděl o jeho nemoci a smrti) a Antipatrovi na udržení klidu v Helladě talentů šest set. 

V Athénách prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie zavedením dvouletého vojenského výcviku. Kolem roku 300 byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný (srov. se základní vojenskou službou v novověké Evropě). Srov. rok 338.

Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého, se vydal do Itálie, kam ho na pomoc proti Lúkánům a Messápiům povolali ze všech stran tísnění Tarentští. Bojoval zde až do roku 330. Války Tarentských, kteří se stali od padesátých let tohoto století nejsilnějším hellénským státem jižní Itálie, s barbary, se táhnou již delší dobu (viz roky 343 a 338).

V Samniu a celé jižní Itálii neklid. Římané zavedli osadu o 2500 kolonistech z řad proletářů s rodinami do kampánských Calií/Cales, udělili občanství Kampánům a některým ze Samnitů, nicméně bez práva hlasovacího/civitas sine suffragio

V jižní Číně zničil stát Čchu/Chu stát Jüe/Yue. Oba byly původně „barbarskými“ státy jižní Číny před Čou (srov. rok 473).

************************************************************

333.

Ol. 111, 4

Níkokratés

a. u. c. 421

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 324, 309 a 301)

M. Papirius Crassus dict.

začátek Alexandrovy éry ve Foiníkii, tj. její rok 1

************************************************************

Na jaře se vrchní velitel Peršanů v regionu Memnón z Rhodu vypravil z Kóu na Chios a Lesbos. Posilněn penězi od Krále a povýšením na velitele perských sil na Západě a též námořních dobýval lesbická města. Zde zemřel na jakousi nemoc při obléhání Mytilény, srov. zde níže. Jeho posledním válečným skutkem bylo osvobození méthymnského vládce Aristoníka/jednou jmenován jako Aristónymos nenadálým námořním výsadkem z obležení Charétova; Aristoníkos/Aristónymos byl prý Memnonův hostinný přítel a Charés mu nezaručil, že se mu nic nestane (všichni tři stáli přitom na perské straně a důvod rozepří znám není, viz dále rok následující). 

Memnón byl jediným z perských vojevůdců, který věděl, jak lze Makedonce odrazit a porazit, viz rok předešlý. Měl plavbou po jednotlivých ostrovech namířeno na Euboiu a v Helladě uplácel politiky, naděje si údajně na změnu dělali s ním Sparťané. Jeho intervence v Helladě by byla Alexandra pravděpodobně donutila upustit od války v Asii. Novými perskými veliteli nad celou oblastí byli Dáreiem III. potvrzeni Autofradátés a Farnabázos, syn Artabázův, Memnonův synovec, jemuž umírající Rhoďan předal své velitelské pravomoci.

Mytiléné kapitulovala do Farnabázových rukou s tím, že přijme zpět exulanty, nahradí jim polovinu zabavených majetků a zřekne se spojenectví s Makedony. Když otevřeli brány, dostali navrch pokutu vybranou mezi bohatými občany, Peršané dosadili jako tyranna jistého Diogena, jednoho z exulantů, velitelem perského garnisonu/frúrarchem o dvou tisících mužích se stal Lykomédés z Rhodu. Krátce nato se namísto Diogena a se souhlasem Peršanů stal vládcem Mytilény Charés z Athén, Makedony hledaný stratégos od Chairóneie a kondottiér (ale již následujícího roku byl Makedony vypuzen, ale ušetřen; srov. rok 338).

Po obsazení Mytilény předal Farnabázos žoldnéře, jimž velel, kdesi v Lykii Thýmóndovi, Mentorovu synovi a Memnonovu synovci, aby s nimi táhli ke Králi, a vrátil se na ostrovy. Farnabázos získal zpět na perskou stranu Tenedos. Peršané měli na moři naprostou převahu, snažili se odříznout Makedonce od mateřské země a iniciovat jim v zádech povstání, ale nového Memnona ve svých řadách nenalezli (viz následující rok). Datamés s deseti loděmi z perské flotily pronikl až k Sifnu, ale toho za ranního šera překvapil Próteás, který na Antipatrův rozkaz shromažďoval lodi z Euboie a Peloponnésu, a osm perských lodí s foiníckou posádkou zajal; Datamovi se se zbylými podařilo uniknout zpět k Farnabázovi. O obnově makedonské flotily a jejích úspěších viz rok následující. 

Někdy v této době dal uražený Dáreios III. tábořící u Babylónu popravit věhlasného kondottiéra Charidéma z Órea, viz o něm rok 335, který mu radil vypravit proti Makedonům nejvýše stotisícové vojsko, z nichž třetinu by tvořili hellénští žoldnéři, kteří budou lépe bojovat se zkušenou armádou Alexandrovou než aby se sám v čele obřích nablýskaných zástupů vypravil do pole, jak Králi radili Peršané (shromáždil prý čtyři sta tisíc pěších a sto tisíc jízdy!).  

Alexandros se na jaře vydal ze svého zimoviště v Gordiu do Ankýry, kde potvrdil Kallu za satrapu Malé Frygie, jemu svěřil správu Paflagonů a Henetů, kteří se právě podrobili s tím, že u nich nebude sídlit makedonský garnison ani že nebudou tributární, neboť ani Peršanům nic neodváděli, a Sabiktu jmenoval satrapou Kappadokie, jímž byl po celou Alexandrovu vládu až do roku 323. • Podle jiné tradice byl satrapou Kappadokie jmenován jistý Abistamenés (srov. ale možnou konfusi jmen Sabiktás a Abistamenés).

Z Ankýry táhlo jádro makedonského vojska do Kilikie, snadno proniklo průsmyky v Tauru, třebaže byly střeženy, a Alexandros jmenoval satrapou Velké Frygie Antigona Monofthalma, syna Filippova. • Antigonos byl v úřadu rovněž po celou královu vládu a theoreticky až do roku 301. V té době stahoval Dáreios svou obrovskou multikulturální armádu do roviny kolem Babylónu, kde vojáky spočetl, viz dále zde níže. Satrapa kilický Arsamés n. Arsamenés poničil na potravinách, co mohl, a ustoupil bez boje na východ. Alexandros se zdržel v Tarsu, sídelním městě Kilikie, protože onemocněl po koupeli za horkého počasí v řece Kydnos (podle jiné verse únavou z velkého vypětí). 

Tehdy vyznamenal svého lékaře Filippa z Akarnánie, který ho zbavil choroby, nevíme jaké, podáním léků, v nichž královi rádci spatřovali jedy: četl dopis Parmeniónův varující před Filippem, Dáreios prý vypsal odměnu jednoho tisíce talentů na Alexandrovu hlavu, dal ho číst medikovi a zároveň pil lékařův lektvar. Uzdraven pokračoval do Anchialu a do Sol, kde s jeho svolením proklamovali vládu démokratie, a během sedmi dnů si podrobil kilické klany v okolních horách. Solské "osvobození" přišlo na dvě stě talentů, neboť prý byli předtím až moc properští (po Issu jim padesát talentů odpustil). Uspořádal tu děkovné hry Asklépiovi a Athéně

V téže době porazili v Kárii Ptolemaios a její makedonský satrapa Asandros bývalého perského satrapu této země Orontobata, Makedonci dobyli halikarnásskou pevnost (srov. předešlý rok) a všechna ostatní opevněná místa v Iónii, která dosud vydržela v perských rukách.

Alexandros se s jádrem vojska vrátil ze Sol do Tarsu a odtud pokračoval do Mallu, kde pacifikoval občanské rozbroje/stasis, a k Issu. Obě armády se minuly a Peršané se náhle ocitli v makedonském týlu. Nemocné a raněné vojáky, které Alexandros zanechal v Issu, Peršané umučili, podle jiné verse jim uťali ruce n. upálili a poslali je za Alexandrem jako posly budoucích hrůz. • Města Mallos i Tarsos založili kdysi Argívští pod Amfilochem z Argu, rod makedonských králů pocházel rovněž z Argu, a Mopsem z Théb při návratu z Troje. Oba se zde měli ve vzájemném boji usmrtit. Mopsos měl založit i Mopsúestiá (srov. rok 95).

U Issu byla vybojována druhá velká bitva Makedonů s Peršany, které se tentokrát zúčastnil, a to poprvé od roku 480, i Král králů (od čehož odrazoval Charidémos): v maimaktériónu/asi v listopadu byli Peršané opět poraženi na hlavu, údajně ze šesti set tisíců sto tisíc pěších vojáků padlo a deset tisíc jezdců, mezi nimi Tasiakés n. Sauakés/Sabakés, satrapa Egypta, a satrapa Kilikie Arsamés/Arsamenés, který bojoval již u Gráníku; v Alexandrově armádě činily ztráty pouze tři sta pěších a polovinu z toho jízdních, mezi nimi Ptolemaios, Seleukův syn, viz rok předešlý; Alexandros byl raněn mečem do stehna. 

Dáreiova matka Sisygambis, manželka Stateirá se synem v chlapeckém věku a Královy dcery Stateirá ml. a Drypetis byly zajaty, ukořistěno cenností určených pro život perské královské rodiny v poli za tři tisíce talentů (dopravovalo je šest set mul a tři sta velbloudů), stejně jako několik dnů na to padl do makedonských rukou oddílu vedenému Parmeniónem obří Dáreiův trén, který Asiaté cestou od Babylónu zanechali v Damašku. Peršan brával s sebou na tažení 365 souložnic a tolikéž magů, kněží slunečního kultu Ahúra Mazdy. V Damašku pobývala též vdova po Memnonovi Barsiné, do níž, své staré známé, se Alexandros nyní zamiloval. Mezi zajatkyněmi byla též vdova po Artaxerxovi Óchovi se svými třemi dcerami, tři dcery Mentorovi. Makedoni našli 2600 talentů v ražených mincích a pět set talentů zpracovaného stříbra, sedm tisíc tažných zvířat a třicet tisíc lidí, náležejících k doprovodu dvora. To všechno až na další střežil Parmenión. Stateirá st. zemřela při porodu zřejmě Dáreiova pohrobka roku následujícího, osud dítěte neznáme. Sisygambis přežila smrt svého syna i pomstu na jeho vrahovi a život si vzala hladovkou po smrti Alexandrově, kterého v červnu 323 přežila o pět dnů. 

Dáreios III. po bitvě uprchl se čtyřmi tisíci muži kolem sebe přes Thapsakos do Mesopotamie, Alexandros se rozhodl ho nepronásledovat a pustil se k jihu do Foiníkie. Satrapou Koilé Syrie ustavil Menóna, syna Kerdymmova, viz však zde níže. Zřejmě po bitvě u Issu byla v prostoru Helléspontu zjevně Próteou zničena perská flotila, jíž velel thessalský exulant Aristomenés z Fer, srov. rok 344. Jeho syn (??) Aristomédés velel u Issu na perském levém křídlu dvaceti tisícům pěších barbarů a po bitvě prchl na Kypros.

Ve Foiníkii obsadili Makedonci Arados, který mu vydal Stratón, syn krále Gérostrata/foin. Ger-aštart, který pobýval se svou flotilou v loďstvu Autofradátovu. Stratón Makedonům vydal též Marathos a okolní města náležející do aradského státu. V Marathu obdržel Alexandros mírové nabídky od Dáreia III.: Král mu nabídl vládu nad Asií po Eufrát, což Alexandros opět odmítl (předtím zněla nabídka: od Helléspontu po Halys a ruku dcery Stateiry). Alexandrovým vyjednávačem s Peršanem byl Thersippos z Nésu (v souostroví Hekatonnésoi), který předtím dosáhl u Alexandra pro svou vlast autonomie (přítel po Alexandrově smrti Antipatrův a autonomii potvrdil ještě Polyperchón, jak dokládá zachovaný nápis pséfismatu vyzdvihující Thersippovy zásluhy o svou vlast). Alexandrova písemná odpověď, jak se traduje, měla být zakončena varováním, aby Dáreios "nikam neutíkal, že si ho stejně najde".

V Byblu potvrdil Alexandros vládu místního krále Enyla/foin. Ajnel, v Sídónu sesadil vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta (vládl od roku 342; je ovšem možná záměna jména s vladařem aradským) a dosadil jistého Balónyma n. Abdalónyma/foin. Abd-elonim. Byl prý to chlapík neurozený živící se nošením vody do sídónských zahrad; nevíme o něm nic a jak se k němu Alexandros dostal, nevíme. O osudu posledního z králů Byblu viz rok 64. Na konci roku byli Makedonci na cestě ze Sídónu k Tyru.

Po bitvě u Issu unikla část hellénských žoldnéřů v perských službách (Dáreios jich shromáždil a platil před Issem třicet tisíc!) s Aristomédem, Amyntou, Antiochovým synem (viz o nich roku 335), Thýmóndou, synem Mentorovým a Biánórem z Akarnánie s osmi tisíci muži přes Tripoli na Kypr, část k lakedaimonskému králi Ágidovi III. a bojovali pak ve spartských službách na Peloponnésu a na Krétě, kde trvaly nepřetržité války mezi jednotlivými městy. V době bitvy u Issu vyjednávali s Ágidem o paktu Peršané Farnabázos a Autofradátés, kteří právě obsadili Chios. Jednání proběhla na Sifnu, kam Sparťan připlul s jednou triérou: Peršané jich tam měli sto. • Pobyty spartských králů na egejských ostrovech byly po celou dobu existence lakedaimonského státu vzácné!

Po bitvě u Issu, během rozhovorů dorazila o perské katastrofě zpráva, odplul Farnabázos na Chios a Autofradátés do Halikarnássu (resp. na jeho ostrovní pevnost; město, byť osídlená část srovnána se zemí, nebylo stále ještě plně v rukách Makedonců, srov. rok 334). Ágis III. poslal svému bratrovi Agésiláovi třicet talentů ve stříbře a deset triér, které dostal od Peršanů, po Issu se k němu přidalo osm tisíc hellénský žoldnéřů sloužících Dáreiovi, jimž se podařilo dostat na Peloponnésos na Tainaron, a vyslal ho do války na Krétu; což perské věci naprosto neposloužilo, nicméně se většina měst na ostrově dostala nyní nakrátko formálně do perského tábora. Sám působil na Ostrovech, pak se uchýlil k Autofradátovi. Viz dále rok následující a 331.

Perští uprchlíci z isské bitvy se pokoušeli prorazit na západ do Lýdie, ale v prostoru mezi Kilikií a svým cílem byli ve třech bitvách poraženi Antigonem, který v době obléhání Tyru pacifikoval Lykáony, Kallás Paflagony, zřejmě v jeho případě s nevelkým úspěchem. Po isské bitvě byli v Damašku zajati též vyslanci některých hellénských států u Krále, mimo jiné Athéňan Ífikratés, syn Ífikratův, který později zemřel během tažení na nemoc, protože si některé vyslance Alexandros raději dlouho ponechal u sebe, než aby je hned vrátil do jejich domovských států; propustil kupodivu dva Thébany (o Ífikratově bratrovi Menestheovi viz rok 357).

Alexandros jmenoval po bitvě satrapou Kilikie Sókrata, ale brzy místo něho Balakra, v té době jednoho ze sómatofylaků/osobních strážců, syna Níkánorova, který zůstal v úřadu až do roku 324. Brzy se mu podařilo zmocnit se celého Mílétu, viz rok předešlý, kde Peršanům velel Hydarnés. Někdy za svého úřadu se Balakros oženil s Filou (I.), nejstarší dcerou Antipatrovou a měli spolu syny Antipatra, Thraseu a Balakra, o nichž v historii stop nezůstalo. Fila byla vážená moudrostí, věrností a radila otci v politických záležitostech; zřejmě tedy i svému manželovi. Viz dále rok 324 a 322.

Cestou podél pobřeží Foiníkie na něho čekal Stratón, syn aradského krále Gérostrata, a podrobil své království s Marathem Alexandrovi. Následovala další foinícká města, dosud perské námořní opory. V Marathu krále našli poslové Dáreiovi žádající o vydání zajatých žen a uzavření míru: Makedonec to odmítl a chtěl po perském králi, aby ho oslovoval jako "krále Asie". 

V zimě byl jmenován ve Foiníkii nový satrapa Syrie či některé její části: Menón byl odvolán (srov. dále rok 330) a na jeho místo byl jmenován Arimmás či Arimnás (v úřadě do roku 331). Dohlížitelem nad Koilé s Palaistínou a Samareiou byl jmenován Andromachos, který nahradil posledního domorodého dynastu pod Peršany Sanbalata III. Samarského/bab. Sîn-uballit (rod pocházel z exilových Samarejců usazených v Kutě, srov. roky 445 a 433): židovský velmož, který se významně zasloužil o stavbu Jahweho chrámu na hoře Garizim, viz rok 445, zemřel v době obléhání Tyru (podle jiné verse Gázy), kam dorazil Makedonům na pomoc v čele svých sedmi tisíc vojáků. Andromachos byl zřejmě již v průběhu roku 332 Samarskými zavražděn, upálen zaživa, a roku 331 byl pak pomstěn Alexandrovým syrským satrapou Asklépiodórem (viz tam), který vrahy popravil. Samareia posléze dostala makedonské kolonisty (?).  

V Jerúsalému, který se dostal nepřímo do správy nové moci, byl v této době židovským veleknězem po Jóchánánovi, řec. Iannaios/Iannés, synovi a nástupci Jójadově, jeho syn Jaddua (řec. Iaddos/Iaddús, viz rok 445). Zatímco Sanbalat přispěchal Makedonům k Tyru na pomoc, Jaddua podporu odmítl, neboť, jak sdělil, přísahal, že nepozdvihne zbraně proti Dáreiovi. Po něm byl veleknězem jeho syn Chonijó, řec. Oniás I. (srov. rok 309). • Přesná datace těchto údajů není možná.

Krátce před bitvou u Issu uprchli se značnou finanční hotovostí dva Alexandrovi hetairové Tauriskos a Harpalos; jakoby nevěřili, že se král zotaví z horeček po studené říční koupeli, viz zde výše. Ale dlouho si peněz neužívali. Tauriskos uprchl k Alexandrovi I. Molosskému do Itálie, Harpalos do Megar. Tauriskos záhy v Itálii zemřel a Harpalos se pak vrátil k Alexandrovi, který mu odpustil (viz ovšem rok 331 a 324).

V Itálii se úspěšně potýkal Alexandros I. Molosský s Lúkány. Jako spojenci Lúkánů vstoupili do války Samnité.

V Číně se vytvořila konfederace šesti států (liou-kuo): Jan/Yan, Čao/Zhao, Chan/Han, Wej, Čchi/Qi a Čchu/Chu proti státu Čchin/Qin, který ale byl ve válkách s ostatními velmi úspěšný o století později násilně spojí Čínu opět v jednu říši, viz rok 221.

************************************************************

332.

Ol. 112, 1

Eurylás z Chalkidy

Níketés I.

a. u. c. 422

Cn. Domitius Calvinus a A. Cornelius Cossus Arvina II.

************************************************************

Od ledna do července či srpna (athén. měsíc hekatombaión) obléhali ze země a moře Makedonci Tyros. Alexandros přišel totiž s nápadem, že o svátku Melqartově, jehož Helléni ztotožňovali s Hérákleem, Alexandrovým prapředkem, chce v jeho chrámu obětovat. To se domorodcům, kteří se předtím dobrovolně vydali do makedonských rukou, nelíbilo. Foiníčané se bránili udatně, užívali technických prostředků dosud neužívaných při obraně měst (rychle rotující kola s hustě danými loukotěmi na odchytávání šípů, měkké látky na zmírnění nárazů dopadajících kamenů z katapult, vrhací sítě proti útočníkům u hradeb, rozžhavený písek pronikající pod brnění útočníků). 

K obléhání Tyru z moře přispěli foiníčtí panovníci Gérostratos Aradský a Enylos z Byblu, kteří po Issu opustili perskou flotilu, osmdesáti loděmi a kyperští králové, viz zde níže, sto dvaceti triérami. Z Helléspontu dorazil Alexandrův nauarchos Próteás. Druhé makedonské loďstvo pod Amfoterem, bratrem Kraterovým, a Hégelochem se sto šedesáti triérami čistilo prostor mezi Peloponnésem a Asií od Peršanů, viz rok následující. K úžasu obléhatelů se v moři před městem objevila velryba, tvor, kterého nikdy neviděli. 

Tyrský ostrov byl nakonec Makedony spojen násypem s pevninou a dobyt. Násep zůstal dodnes. Během dobývání města v jeho hradbách padlo šest sedm tisíc Tyřanů v boji a dva tisíce jich dal Alexandros ukřižovat podél pobřeží, třináct (podle jiných třicet) tisíc lidí prodal do otroctví. Tyrský král Azemilkos byl ponechán vládcem vyrabovaného a zpustlého města, které se však v následujících desetiletích opět postavilo na nohy jako několikrát předtím. Do své vlasti smělo odplout třicet kartháginských vyslanců, kteří se v Tyru, své métropoli, zdržovali z rituálních důvodů.  

Během obléhání Tyru se Hellénové dostali poprvé válečně do styku s Araby, když Alexandros vyslal expediční sbor pro dřevo do Antilibanonu. V této době již sídlili Arabové ve vnitrozemí dnešního Libanonu a jižní Syrie. Okolí Tyru svěřil Alexandros do správy Filótovy, viz o něm dále roku 324. 

U Tyru obdržel Alexandros nové mírové nabídky od Dáreia III., které opět odmítl; Peršan nabízel vše na západ od Eufrátu, ruku dcery Stateiry a deset tisíc talentů k tomu. Následovalo další obtížné obléhání, a to pevnosti Gáza, Hellény také zvané Mínóa na paměť „krétských“ osadníků z doby migrace tzv. mořských národů. Gázu dva měsíce udatně bránil eunúchos Batis n. Betis s oddílem arabských žoldnéřů (podle jiného údaje se jmenoval Babémasis). Při jejím dobytí padlo údajně deset tisíc Peršanů a Arabů, Batis byl raněný jat a Alexandrem po vzoru svého prapředka Achillea usmýkán k smrti, nezvykle krutá Alexandrova odplata za věrnost nepřátelskému Králi: Makedona rozčílilo, že Batis před ním mlčel, nežádal o milost. Město, jehož přeživší prodal do otroctví, dal znovu osídlit lidmi z okolí, tedy pravděpodobně opět zčásti Araby, pevnost osadil oddílem. Při bojích pod hradbami byl král podruhé raněn, nyní střelou z katapulty skrze štít a brnění do ramene; léčen byl opět Filippem. Než dorazil do Indie, byl ještě zasažen kamenem do krku, později šípem do holeně, až se kus kosti odštípnul; v obou případech roku 329 v Sogdiáně. Ve Střední Asii trpěl průjmovým onemocněním.  

Makedonci odtud pokračovali šest dnů do Pélúsia, kde Alexandrovi vydal celý Egypt jeho poslední perský satrapa Mazakés. • Je pozoruhodné, že celé syrské tažení Alexandrovo se domorodci bránili vlastními silami Peršany zcela opuštěni; jakoby Dárieos vyškrtl země za Eufrátem/Eber nári ze svého seznamu, což ostatně nabízel jako jednu z podmínek míru. 

Na konci roku se Alexandrovo vojsko z Pélúsia vydalo dílem s flotilou po Nilu, dílem po souši do Memfidy, sídelního města perského Egypta, kde mu Mazakés předal osm set talentů a Alexandros uspořádal velkolepé hry na oslavu vítězství; přijely umělecké špičky z celé Hellady. • To byl zároveň konec XXXI. dynastie, která trvala dle Manethóna od roku 343 (doba druhé perské vlády nad zemí; první perská vláda je označována za XXVII. dynastii a trvala v letech 525 až 404) a začátek XXXII. dynastie, která trvala do roku 305, kralování Alexandra a jeho stejnojmenného syna.

V listopadu byl makedonskou flotilou pod velením Amfoterovým a Hégelochovým, viz rok předešlý, obsazen Tenedos a Chios. Farnabázos nejprve zatkl Chíjské chystající se předat město Makedonům a odevzdal je Apollónidovi a Athénagorovi, properským exponentům na ostrově. Mezi velitelem perské posádky a Apollónidem povstala hádka, které Makedonové obléhající město využili a vpadli do hradeb. Perskou posádku pobili, Chíjským dali nezávislost a Apollónidés, Athénagorás i s Farnabázem byli zajati. Piráty, jejichž služeb Peršan v Egeidě používal, popravili a zajatce použili jako veslaře na lodích makedonské flotily. 

Brzy po této události dorazil do chíjského přístavu vládce Méthymny Aristoníkos/Aristónymos se svým kolegou Chrýsoláem s pěti pirátskými loděmi a poněvadž nevěděl nic o dění v Chiu, dal se vylákat na břeh a zde se všemi zajat. Makedonci pak oblehli v Mytiléně Charéta Athénského, který disponoval oddílem dvou tisíc Peršanů, srov. rok předešlý. Vzdal se, odplul na Imbros (vyskytoval se ještě na Tainaru a už o něm neuslyšíme; zemřel zjevně před skonem Alexandrovým) a Peršané byli Makedony ušetřeni (ale jejich osud neznáme). Snad z této doby pochází restituční usnesení o návratu vyhnanců do Mytilény/"mytilénský dekret", poničený nápis datovaný často do roku 324, do doby Alexandrovy amnéstie. 

V Eresu udělali občané proces svým vládcům Agónippovi a Eurysiláovi a poslali je na smrt; majetky rozprodali a rodiny navždy exulovali. Ani po smrti Alexandrově následující generace Eresanů vyhnance neamnestovala. O jejich předchůdcích-tyrannech a rodinách viz rok 357. Amfoteros osvobodil též Kós dosud v perských rukách, ale odtud mu unikl zajatý Farnabázos.

Ostatní zajatce z Egeidy přivedl Hégelochos s sebou k Alexandrovi do Egypta, snad na místo budoucí Alexandreie: král je vrátil jejich státům k potrestání (na nápisu z Eresu: "ti dei pathén autois/co s nimi?"), doma je po soudu a mučení popravili. Chíjské kolaboranty s Peršany poslal do vyhnanství na jih do Elefantíny. Amfoteros dostal pak příkaz "osvobodit" Krétu od Sparťanů v perských službách a vyčistit moře od pirátů, viz rok předešlý. 

Asi z této doby pocházejí plány Deinokrata z Rhodu, Stásikrata a Dioklea přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský Alexandrův pomník. K jejich naplnění nedošlo, ačkoli král roku 324 akceptoval versi Stásikratovu (viz blíže v indexu pod sedm divů, Kolossos).

V Helladě se Lakedaimonským podařilo spojit opět téměř celý Peloponnésos (srov. předešlý rok a rok 370) a obrátit ho proti Makedonům (viz rok následující). Celohellénskou koalici sestavit nedokázali, zjevně však měli prostředky na to, aby uživili osm tisíc hellénských žoldnéřů nebo jejich část, kteří bojovali za perského krále u Issu. Na jejich straně stáli Achájové bez Pellény a Arkadové bez Megalopolských. Na podzim oblehli Sparťané Megalopoli. Jejich armáda se spojenci čítala dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jezdců. 

V Salamíně na Kypru skončila vláda Pnytagory (vládl od roku 351). Požádal Alexandra, aby mu věnoval území Tamassu. Dostal ho, ale užil rozšíření své královlády jen krátce. Jeho nástupcem se stal Níkokreón (vládl do roku 310, srov. rok 312). Pnytagorás dlouho vzdoroval perskému obléhání Salamíny (snad až do roku 345?). Po bitvě u Issu se na makedonskou stranu přidali z kyperských králů kromě Pnytagory Androklés z Amathúntu, Pásiklés ze Sol a jeho jmenovec z Kúria, kteří se všichni se svými loděmi podíleli na obléhání Tyru. Později se králové stali spojenci Ptolemaiovi. Za Alexandra a diadochů mizely foinícké autonomní královlády a celá země se dostala pod vojenskou správu Makedonů a v prvním století hellénismu patřila Ptolemaiovcům. 

Alexandros I. Molosský bojoval u Paesta proti Samnitům a Lúkánům. Uzavřel mírovou smlouvu s Římany (snad již roku 334).

V Římě vyvstaly obavy z Keltů a Samnitů. Byly přidány další dvě tribue (Maecia a Scaptia). Acerrae obdržely římské občanství, ale bez práva hlasovacího.

V Číně napadl stát Wej a Čchi/Qi stát Čao/Zhao (vše koaliční státy, srov. předešlý rok). Čao se ubránil. Téhož roku přijali vládci státu Jan a Chan královský titul.

************************************************************

331.

Ol. 112, 2

Aristofanés

a. u. c. 423

C. (T.?) Valerius Potitus a M. Claudius Marcellus

Cn. Quinctius Capitolinus dict.

************************************************************

Na začátku roku se Alexandros pustil z Memfidy po Nilu dolů do Kanóbu. V jeho blízkosti před ostrovem Faros, na místě rybářské osady Rhakóti(s), srov. rok 593, založil údajně 7. dubna 331 (25. tybi) město Alexandreia, první a nejslavnější toho jména a po nejméně dvě staletí největší město starého věku (koncem prvního století př. n. l. mělo tři sta tisíc svobodných obyvatel, tedy v podstatě pouze Hellénů, kteří měli plná občanská práva; lidí ve městě muselo žít c. jedna a půl milionu a více). Architektem města jmenoval Deinokrata z Rhodu (srov. předešlý rok), předtím činného při obnově Artemísia v Efesu, které vyhořelo v den Alexandrova narození. Král své město nikdy nespatřil, a vlastně nikdy žádnou z Alexandrejí; tuhle zvelebil až Ptolemaios I. • Alexandreiu 29. září 642 n. l. dobyli Arabové, ale jméno jí ponechali, neboť Alexandros Veliký se těšil u všech Orientálců dobré pověsti včetně monotheistů (arab. Iskandaríja). O městě viz v indexu s. v.

Z Alexandreie podnikl král výpravu do Ammóneia cestou podél pobřeží na západ přes Paraitonion. Po čtyřech dnech pochodu pouští v Ammóneiu/dnešní oasy Síwa resp. kdesi při pobřeží cestou k němu se mu podrobili mimo jiné Kýrénští. Podle jiné verse došlo na založení Alexandreie až po výpravě do Ammóneia. Král Makedonů a nyní též Egypťanů rozmlouval s kněžími sám a bez doprovodu a otázky a odpovědi zachované v literárních pramenech jsou všechno spekulace. Nicméně po návštěvě Ammóneia se vydával za "syna Diova a krále Asie".

Přes poušť se vrátil k Nilu do Memfidy (podle jiné verse se vracel ve svých stopách), kde nově uspořádal vládu v Egyptě. Jmenoval dva domorodé nomarchy Doloaspida a Petisia, který však brzy z úřadu odstoupil a Doloaspis zůstal samotným nomarchou do roku 324 (?). Satrapou Arabů v Héróónpoli byl jmenován Kleomenés z Naukrátidy, ale spíše byl dán za dozor a spoluvládce k domorodci Doloaspidovi. Kleomenés byl v úřadu až do roku 322, měl též na starosti výběr daní a dávek a dozoroval výstavbu Alexandreie. 

Satrapou Libyjců byl jmenován Apollónios, syn Charínův, o němž pak již není v historiích zmínky. Za velitele všech jednotek včetně pevnostních posádek umístěných v obou egyptských zemích a žoldnéřů určil Peukestu, syna Makartatova, a Balakra, syna Amyntova (údajně to bylo dvacet tisíc mužů, podle jiného údaje čtyři tisíce), velitelem posádky sídelního města memfidy Pantaleonta z Pydny, nauarchem flotily třiceti triér v Pélúsiu Polemóna z Pelly, syna Thérámenova, a vrchními dohlížiteli/episkopoi nad novou královskou správou určil Hellény Aischyla z Rhodu a Efippa z Olynthu (nelze stanovit, zda je to týž, který sepsal knihu o pohřebních hostinách Héfaistiónově a Alexandrově). Je patrné, že král udělal všechno pro to, aby se vlády nad nilskou zemí nezmocnil jeden člověk. Do konce svého života měl pak v Egyptě klid. • Arabové z jižní Arabie pozvolna infiltrovali pouštní oblasti mezi Rudým mořem a Nilem od zhruba 9. či 8. st. (v lat. textech deserta arabica/Arabská poušť, jak se ostatně jmenuje dodnes; zdomácnělí Arabové jí říkají Východní/as-Sachrá aš-šarqíja, kdežto poušti na západ od Nilu se dodnes říká Západní/as-Sachrá al-gharbíja). Po celou dobu pozdních egyptských a hellénistických dějin se o nich prameny nijak příliš nezmiňují. Srov. v té souvislosti alexandrijský úřad arabarcha. 

Na jaře se Alexandros III. s armádou vydal z Memfidy do Foiníkie. Přes řeku a kanály dal pro armádu postavit mosty. V Tyru uspořádal nové velké hry, o hvězdném jejich obsazení viz v indexu s. v. herci. Zde ho zastihli vyslanci Athéňanů, jimž propustil zajatce od Gráníku. Na pomoc proti lakedaimonské protimakedonské koalici, která se utvořila minulého roku na Peloponnésu (viz tam a zde níže), poslal flotilu jednoho sta foiníckých a kyperských lodí posilující lodě Amfoterovy, který v oblasti operoval.

Výběrčím daní pro Foiníkii určil král Koirana z Beroie, daně z Transtauridy, tj. asi z celé Syrie, vybíral jistý Filoxenos. Nearchova satrapie byla rozšířena až po Tauros, tzn. včetně Lykie s Pamfýlií a Pisídií (?). Namísto Asandra (od roku 334) jmenoval satrapou Lýdie Menandra, který jím byl až do roku 321, a namísto Arimmy (od roku 333), s nímž nebyl spokojen, jmenoval satrapou Syrie Asklépiodóra, syn Euníkova, který vydržel v úřadu do roku 323.

V téže době pověřil Alexandros vedením královské pokladny (sic!) Harpala, syna Machatova a bratra Filippova a Taurónova, srov. zde níže (srov. roky 330, 326 a 325). • Alexandros odpustil Harpalovi jeho dobrodružství z roku 333, a proto se ho odvážil Harpalos roku 324 zopakovat, viz tam, tentokrát ovšem s mnohem větší sumou. Král měl pro něho slabost, neboť vedle Ptolemaia, Nearcha, Erigyia a jeho bratra Láomedonta ho Harpalos doprovázel do vyhnanství, když prchal před hněvem svého otce. Za svého babylónského pobytu se prý Harpalos pokoušel, neúspěšně, zalesnit okolí Babylónu stromy dovezenými ze své vlasti. Byl to pravděpodobně první zalesňovací pokus dějin. 

V hekatombaiónu/v červenci až srpnu, to už v Athénách úřadoval archón Aristofanés, dorazil Alexandros do Thapsaku, města, které Seleukos I. o tři desetiletí později přejmenuje na Amfipolis. Perský satrapa Babylónie/tehdy celé Mesopotamie Mazaios prchnul. Makedonci překročili po dvou mostech, které dostavěli, Eufrátés a prošli severní Mesopotamií, neboť měli informace od zajatců, že se na Tigridu shromažďuje perská armáda: Peršané měli poprvé a naposledy ve válce s Hellény před sebou ideálně rovný terén vhodný pro rozvinutí jejich statisícových trupů, vhodnější než u Issu. 

Dáreios postupoval údajně s jedním milionem pěšáků a čtyřiceti tisíci jezdců sebraných z celého východu říše včetně skythských Saků, spojenců vedených Mauakem. Do války vytáhl v čele svých oddílů tucet satrapů, k  tomu dvě stovky bojových spěžení s vozy opatřenými srpy a kupodivu pouze patnáct slonů. Proti nim pochodovalo Alexandrových čtyřicet tisíc pěšáků a sedm tisíc jezdců; pouze čtvrtinu z celé armády tvořili Makedonci.   

Po překročení Tigridu pravděpodobně kdesi v Zabdikéně pod pevností později zvanou Fainiché či Bázabdá/Bézabdé se dostali do země, která se kdysi jmenovala Assyrie (srov. roky 612 a 606). Po přepravě přes řeku nastalo v měsíci boédromiónu, v noci z 20. na 21. září, úplné zatmění měsíce. Rovinatý kraj prý před bitvou resonoval hlukem statisíců lidí a Parmenión navrhoval přepadnout perské davy v noci. Alexandros to odmítl a druhého dne ho musel Parmenión do války budit, jak tvrdě spal. Pátého dne poslední třetiny měsíce boédromiónu/1. října rozbili Makedonci u osady Gaugamél u města Arbély/Arbá'il, dn. Erbíl v Kurdistánu, definitivně perskou válečnou moc

Podle jiné verse proběhla bitva až v pyanepsiónu, tj. až po polovině října. Bitva stála život čtyřicet tisíc Orientálců (vyšší údaj tvrdil, že tři sta tisíc a že ještě více jich bylo zajato), z Alexandrova vojska padlo tři sta mužů (nižší údaj hovoří o stovce). Mezi raněnými byl tentokrát i Héfaistión, z velících stratégů Perdikkás, Koinos a Menidás, velitel žoldnéřské jízdy. Parmenión se znovu zmocnil Dáreiova tábora a celého perského trénu umístěného v Arbélách. • Později stávalo v okolí Arbél hellénistické město/možná též polis Démétrias na Tigridu, samy Arbély byly snad přeměněny v jednu z Alexandrejí.

Dáreios III. unikl do Médie a stále ho doprovázel oddíl hellénských žoldnéřů o dvou tisících mužích, jimž veleli Patrón z Fókidy a Glaukos z Aitólie. Alexandros po bitvě obrátil armádu na jih k Babylónu. V královské pokladnici v Arbélách našel čtyři tisíce talentů a velkou zásobu menáže. Cestou se Makedonci podivovali hořlavé mazlavé hmotě zvané nafta, viz v indexu s. v. Babylón mu vydal satrapa celé země Mazaios, velitel posádky Bagofanés pevnost města. Alexandros Mazaia za to jmenoval svým satrapou Babylónie, třebaže ještě nedávno proti němu velel u Gaugamél jednomu z křídel Dáreiova vojska, ale velitelem pevnosti v Babylónu určil Agathóna z Pydny a velitelem vojáků v satrapii s pravomocí až po Kilikii jmenoval Apollodóra z Amfipole a Menéta z Pelly, všechno Makedonce. Satrapou Mesopotamie, kterou zřejmě právě oddělil od Babylónie, jmenoval Arkesiláa (?). Bagofanés táhl v Alexandrově doprovodu na východ a už o něm nebude slyšet, Mazaios zůstal v úřadě do roku 328, Arkesiláos snad do roku 321.

Do Armenie poslal král jako satrapu Mithréna, který mu před třemi roky bez boje vydal Sardy. Peršan se zřejmě chtěl osamostatnit a již o něm nejsou žádné zprávy, nebo se dokázal perský satrapa Armenie Orontés (I.) udržet a prosadit proti Mithrénovi. Orontés je zmiňovaný ještě roku 317. Král se dal korunovat v babylónském rítu, jaký dopad měly změny na správu chrámových občin v Babylónii, nevíme. Alexandros vyhlásil velkorysou obnovu Babylónu. Pravděpodobně zamýšlel zde vybudovat hlavní město rodící se říše. Z nalezených peněz v Babylónu rozdal vojsku po šesti minách (jezdcům), po dvou minách pěsím vojákům a žoldnéřů dal dva měsíční platy navíc. Do Babylónu dorazily v té době čerstvé posily poslané z Hellady, Makedonie a Thrákie Antipatrem, celkem 13.500 pěších a 2100 jízdních vojáků. 

Po 44 dnech odpočinku a zábav mimo jiné s velmi štědrými Babylóňankami, viz o jejich zvyklostech v indexu s. v. sex, opustil Alexandros s vojskem město. Na cestě Sittakénou rozhodl po perském vzoru o zřízení armádní hodnosti chíliarcha/"tisícníka", z níž povstal říšský chíliarchés, odpovídající za chod dvora, srov. v indexu s. v. Po dvacetidenním pochodu dorazil do Sús. Našel zde uložených 49 tisíc talentů neraženého stříbra, mnoho velbloudů a dvanáct indických slonů. Abúlita, který město vydal bez boje, ponechal satrapou Súsiány (do roku 324). Na ochranu města zanechal Archeláa se třemi tisíci vojáky (viz o něm roku 321 a 311), hradní posádce o tisícovce veteránů velel Xenofilos (vydržel tu věky, viz rok 317sq.; podle jiné verse byl frúrarchem Mazaros), královský poklad dostal na starost Kallikratés; o trojici již nebude slyšet. Ve městě zanechal Dáreiovu rodinu s tím, že se musejí učit řecky; jak to dopadlo, nevíme. 

V Súsách ho dohonil Amyntás s patnácti tisíci novými vojáky z Makedonie a Hellady. Následujícího roku se obhájí proti obviněním z účasti na Filoláově spiknutí a je se svými bratry Simmiou a Attalem osvobozen, syny Andromenovými; Amyntás ale brzy na to padne v boji s domorodci. 

V listopadu vyrazili Makedonci do Persie. Cestou museli přes hornaté území Úxiů, jimž se dostal do rukou dokonce Búkefalás, Alexandrův kůň (nebo se to alespoň traduje). Byl vrácen až po výhrůžce, že všichni Úxiové budou vyvražděni a sami doznali ve svých skalách nad průsmyky od Makedonů porážek, na nichž se podílel jako velitel žoldnéřů Taurón, syn Machatův, a bratr Harpalův a Filippův (průchodné jejich horami a úrodnými údolími zde platili odjakživa všichni perští králové); Taurón se později podílel na bitvě s Pórem Indickým, více o něm známo není. Búkefalův příběh se podle jiné verse udál až roku následujícího u Mardů. 

Hornatý hraniční kraj mezi Súsianou a Persidou spravoval Medatés, vzdálený příbuzný Dáreiův, jehož poslové dosáhli u Dáreiovy matky Sisigamby v Súsách, že napsala Alexandrovi dopis s žádostí o milost pro podrobené; král jí vyhověl, ale poraženým uložil velký roční tribut v naturáliích. Cestou do Persidy pak narazili na čtyři tisíce hellénských zajatců, které Peršané znetvořili vypálením nápisů do těla a usekáváním údů; král je obdaroval a dal jim vybrat, zda chtějí zůstat, nebo zda se vrátí do Evropy.  

Makedonce vedl jistý domorodec lycko-perského rodu, jemuž Alexandros později v Persepoli za prokázané služby věnoval třicet talentů; jeho jméno historie nezachovaly. V prosinci byl v Persidě v jejích přístupových průsmycích Makedony poražen její satrapa Ariobarzánés s vojskem o údajně čtyřiceti tisících mužích; probojoval se se čtyřiceti jezdci a pěti tisíci pěšáky makedonskými šiky, jimž velel Krateros, ale brány Persepole našel zavřené a v novém boji s Makedony se všemi svými padl (podle jiné verse unikl s jezdci do hor). 

Kraterovi vojáci obsadili Persepoli a Pasargady, pak dorazil hlavní voj. Makedoni v Persepoli zůstali čtyři měsíce a šlechta, tedy armádní velitelé, vedla exklusivní život náhlých zbohatlíků. V Persepoli vítězové rabovali, vraždili Peršany na potkání a pak se pobíjeli dokonce mezi sebou v tahanicích o kořist; šílenství trvalo celý první den; pak se uklidnili. Satrapou Persidy jmenoval Alexandros Frasaorta, přeběhlíka po Issu (též jeho otec Rheomithrés, který tam padl, byl zrádce, viz rok 362; v úřadu setrval Frasaortés do roku 326)Tím prakticky skončila perská státnost, i když žili ještě dva králové Peršanů: Dáreios III. a Alexandros III. (a viz následující rok). • O začátcích perského státu viz roky 774, 650 a 639, samostatný perský stát byl obnoven až v letech c. 227 až 651 našeho letopočtu.

Na konci roku vzešel v průběhu hostiny v královském paláci v Persepoli od athénské hetairy s uměleckým jménem Tháis, milenky Alexandrovy a po jeho smrti družky Ptolemaiovy, opilý nápad, že by jeho vypálení přineslo odplatu za kdysi ohněm zničené Athény. Nadšeně schváleno a hbitě provedeno: cedrové dřevo sídla perské velmoci chytlo razdva. • Persepolis byla residencí králů od roku 515. 

Makedonům zde připadlo z kořisti 120 tisíc talentů zlata a stříbra, viz o perských pokladech v indexu s. v. zlato. Raženého stříbra bylo tolik, kolik v Súsách, ostatní kořisti tolik, že ji odváželo deset tisíc párů mulů a pět tisíc velbloudů. V Pasargadách později na Makedony čekalo šest tisíc dalších talentů. 

Athéňané odmítli spojenectví s Lakedaimonskými (přátelské vztahy od dob thébské hégemonie prudce ochladila sparťanská absence v protimakedonské koalici roku 338). Athéňané vyslali posly za Alexandrem (viz výše). V létě před Gaugamélami pak porazili Makedonci se svými spojenci s dvojnásobně větší armádou (viz počty roku předešlého) pod stratégem Antipatrem v těžké bitvě u Megalopole Lakedaimonské s jejich peloponnéskými spojenci. Sparťané se spojenci utrpěli těžké ztráty, mezi 5300 padlými byl i král Ágis III. (vládl od roku 338); Makedonů zemřelo na bojišti 3500, podle nižších údajů jeden tisíc. Válce vedené od roku 332 se přes krvavou rozhodující bitvu říkalo "myší", myomachiá. Po Gaugamélách poslal Alexandros Antipatrovi tři tisíce talentů, aby měl na budování armády a hellénskou politiku.  

Bitva definitivně zlomila spartskou moc a dovršila proces celkového úpadku po smrti krále Agésiláa II., resp. po bitvách u Leukter a Mantineie, srov. roky 371, 362 a 360. Lakedaimón degradoval na pouhý politický faktor na Peloponnésu, jeden z více. Novým králem z rodu Eurypóntovců byl ve Spartě zvolen mladší bratr Ágidův, syn Archidáma III. Eudamidás I., který musel korinthský spolek a Makedony žádat o mír (vládl do roku 300)

Spartští spojenci z Élidy a Acháje museli Megalopolským, které koalice obléhala, zaplatit 120 talentů odškodného. 

Někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s podporou Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn vyhlášený athlet a akadémický filosof Chairón či Cheilón, žák Platónův a Xenokratův. Vládl prý s pomocí otroků/dúloi, exuloval aristokratickou oposici, majetky a manželky vyhnanců rozdal otrokům. Uváděl v život Platónovy státoprávní konstrukce z jeho Zákonů/Nomoi a Ústavy/Politeia; srov. Platónovo fiasko na Sicílii u obou Dionýsiů. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt. Jiný Platónův žák Euagón půjčil Lampsaku, své vlasti, peníze a zárukou si vzal akropoli města. Lidem se to rozložilo a v obavě z hrozící tyrannidy se mu postavili: peníze mu vrátili a Euagóna vyhnali. 

Neuspěl ani další z Platónových posluchačů Tímaios z Kýziku. Také napůjčoval své vlasti peníze a poskytl občanům obilí a po čase prý chystal s jistým Aridaiem (Arrhidaios? srov. rok 278) puč. Spiknutí se provalilo a Tímaios byl odsouzen, nevíme, k jakému trestu, a směl žít dál v Kýziku, kde v ostudě, tak se to traduje, zemřel ve vysokém věku. Žádný z těchto fragmentárních osudů není přesněji datovatelný než skutečností, že šlo o Platónovy žáky. O mistrově sicilském úsilí srov. rok 389, o sókraticích 399 a v indexu s. v. školy.   

Zřejmě někdy kolem t. r. v Solech na Kypru skončila vláda krále Pásikrata (doba začátku jeho vlády není známa). Nástupcem se stal jistý Eunostos, který byl od roku 293 manželem Ptolemaiovy dcery Eiréné (viz tam).

V Assu v Tróadě se narodil Kleanthés, žák a nástupce stoika Zénóna z Kitia (zemřel roku 232).

V Římě byl mor. Jak se ukázalo, nešlo o nákazu, ale po udání jisté služky o hromadné otravy. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Jmenované patricijky se procesu vyhnuly vypitím jedu, celkově odsouzeno na 170 (!) žen, manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary. Důvod spiknutí traviček historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí, není známo; srov. asi příbuzný případ kolem bakchanálií z roku 186, popřípadě legální sněmovní místo či místnost pro ženy/senaculum zřízené Sardanapallem-Héliogabalem roku 219 n. l., instituci, kterou chtěl obnovit Aurelianus (jde-li o autentickou zprávu; o senaculu viz v indexu s. v.). • Je to zřejmě dodnes největší travičský proces dějin vůbec. 

************************************************************

330.

Ol. 112, 3

Aristofón I.

a. u. c. 424

L. Papirius Crassus II. a L. Plautius Venno či Venox

************************************************************

Na jaře pokračoval Alexandros III. ve stíhání Dáreia III. Když obsadili města v Persidě, plenili venkov a podrobili v třicetidenním tažení Mardy (o jiných, známějších Mardech viz zde níže), vypravila se makedonská armáda z Persepole, kde zanechal posádkou tři tisíce Makedonů v čele s Níkarchidem, do Médie: Dáreios přezimoval v Ekbatanech, něco kolem tří set kilometrů od dobyvatele. Poslední dny byl stále ještě formálně pánem mimo jiné pokladu čítajícího 180 tisíc talentů zlata a stříbra, srov. rok předešlý. Měl při sobě armádu třiceti tisíc pěšáků, z toho tří tisíc hellénských žoldnéřů a pěti set jízdních. Porada šlechticů se postavila za Dáreia, odmítla kapitulaci, ale Nabarzánés s Béssem se rozhodli tajně jinak: svého krále sesadí a perskou vládu udrží na východu zanikajícího imperia.  

Alexandros z Persidy prošel nejprve Paraitakénou, kde potvrdil v úřadu satrapu Paraitaků Oxathra, syna Abúlitova, satrapy súsiánského (viz rok 324)V Ekbatanech, hlavním městě Médie, rozpustil Alexandros vojsko korinthského spolku a hellénské symmachie, propustil thessalskou jízdu a všechny bohatě obdaroval, protože válka s králem Peršanů skončila v zimě roku 331. Dále Alexandra následovali jen dobrovolníci a těch nebylo málo; z Kilikie dorazilo dalších pět tisíc žoldnéřů vedených Platónem z Athén. Skončila tak třetí a poslední helléno-perská válka (trvala od roku 336; první viz roky 490 až 449 a 399 až 386). Správcem ekbatanského pokladu se stal, zřejmě se tomu rozhodnutí všichni podivovali, Alexandrův důvěrník Harpalos, viz o něm roky předešlé. Pevnost s pokladem střežilo šest tisíc pěších vojáků.

Satrapou Médů byl Alexandrem potvrzen Oxydátés (krátce předtím ho do vězení poslal Dáreios, důvod neznáme, a čekala ho smrt; v úřadu do roku 328). Pak se jal Alexandros opět stíhat unikajícího Dáreia. Dáreiovi poddaní se mezitím rozhádali. Králi zůstal věren Artabázos a hellénští žoldnéři vedení Patrónem, kteří z opatrnosti v ležení tábořili odděleně a se zbraněmi, Patrón dokonce krále před spiknutím varoval, neznal ale persky, a marně přemlouval, aby se uchýlil pod ochranu žoldnéřů, v podstatě svých posledních věrných. 

Na cestě ke Kaspické bráně, což je průsmyk na hranicích Médie s Hyrkánií, se Alexandros dozvěděl, že se Dáreios III., který již byl za průsmykem, stal zajatcem prchajících satrapů a dalších perských předáků; žoldnéři s Patrónem v čele a s oddílem Artabázovým se oddělili a směřovali do Parthyény, pučisté směřovali dílem do Baktriány, Nabarzánés do Hyrkánie. 

V hekatombaiónu/v měsících červenec až srpen zavraždili Béssos, vůdce vzbouřenců, chíliarchos Nabarzanés, Satibarzánés, satrapa Ariány, a Barsaentés, satrapa Arachósie, krále Dáreia III. Kodomanna (asi 50; vládl od roku 336): byl to také konec královlády rodu Achaimenovců, která trvala zhruba od roku 650 (viz tam)Béssos byl komplici zřejmě vzápětí provolán za krále Peršanů jako Artaxerxés IV. Alexandros brzy nato dostihl zcela opuštěného a těžce raněného Dáreia, který zemřel krátce před jeho příchodem. Poslední, s kým hovořil, byl údajně Makedonec Polystratos, od něhož dostal napít, nicméně král neznal řecky a Polystratos persky...

Alexandros jmenoval satrapou Hyrkánie a Parthyény/Parthie Amminapa z Parthie, který mu před nedávnem s Mazakem předávali Egypt. Amminapés byl Artaxerxem III. poslán do vyhnanství a žil nějakou dobu v Makedonii (v úřadu jen krátce, viz příští rok). Vojákům v satrapii ovšem velel Tlépolemos, jeden z Alexandrových hetairů. 

Celé makedonské vojsko dorazilo do Hyrkánie. Cestou se mu vzdal mimo jiné Nabarzánés, jeden z protidáreiovských pučistů. V Zadrakartě, hlavním městě Tapúrů a Tapúrie, se vzdala další část perské šlechty. Autofradátés byl potvrzen jako satrapa Tapúrů (v úřadu byl do roku 328). Pak Alexandros vytáhl na západ proti Mardům/Amerdům (srov. shodu jmen s nárůdkem v Persidě zde výše), sídlícím západně od Tapúrů. Podmanil je a jejich satrapou určil rovněž Autofradáta. Po návratu od Mardů se mu vzdalo patnáct set žoldnéřů ze čtyřtisícového oddílu Patróna z Fókidy, který vydržel v Dáreiových službách až do konce. Alexandros je pardonoval a pod velením Makedonce Androníka a svého starého známého Artabáza, který se mu vydal se svými devíti syny z jediné matky, je zařadil do své armády. O dalším osudu Patrónově a jeho zbývajících mužů známo není nic. 

Našel tu rovněž devadesát vyslanců z hellénských států, kteří byli vysláni za Dáreiem jednat o protimakedonské koalici. Všechny pustil domů kromě Sparťanů poslaných Ágidem III. a Démokratés z Athén známý prý to makedonožrout, si vzal život mečem. 

Do Hyrkánie údajně za Alexandrem od Thermódontu po třicetipětidenním pochodu dorazila v doprovodu tří set žen královna Amázonek Thaléstriá/Thelléstris alias Minythyia, aby s ním měla dítě: vzhledem ke vzdálenosti a obtížnosti cesty byl údaj pokládán za drb již ve starém věku (ale jenom z toho důvodu...). Strávit spolu měli třináct dnů a když by se z toho narodila dcera, ponechala by si ji, kdyby kluk, poslala by ho králi. Ani jak tohle dopadlo, nevíme, je to, že "odjela, až když si myslela, že má lůno plné/ut est vísa uterum implesse, discessit" [Iustinus].   

Tehdy prý se také Alexandros poprvé oděl do perského šatu, ale jen na zkoušku. Makedonci pokračovali dále východním směrem přes Zadrakarty do Parthiény a Ariány. Tehdy zemřel u vojska Parmeniónův syn Níkánór; vážený Filippův i Alexandrův vojevůdce měl tři syny, první, nejmladší, Hektór se utopil před dvěma roky v Nilu, o osudu třetího a otce samotného viz zde níže. Satibarzánés, spoluvrah Dáreiův, se přidal v Súsii na vítězovu stranu a byl Makedoncem potvrzen v Ariáně za satrapu. K ruce dostal Anaxippu s hrstkou vojáků. 

Alexandros pak směřoval za Béssem, který již byl v Baktrii. V makedonském týlu ale, v sídelním městě Ariény Artakoanách (pozdější Alexandreia Areión, dnešní Herát v Afghánistánu), povstal zrádný satrapa Satibarzánés a povraždil Anaxippu s jeho čtyřiceti lidmi. Makedonci se vrátili a povstání potlačili. Satibarzánés se dvěma tisíci jezdci unikl do Baktriany, na jeho místo byl jmenován satrapou jistý Peršan Arsakés, který zastával úřad jen do následujícího roku. Z Artakoan táhl Alexandros do Drangiány. Další z královrahů Barsaentés, který tu sídlil, uprchl do Indie, byl však později kýmsi z indických velmožů vydán a popraven.

Na podzim, když byl s jádrem armády ve městě Fráda v Drangiáně, se Alexandros dozvěděl o spiknutí proti své osobě, které údajně vedl Filótás, velitel jízdních hetairů, tedy jeden z velmi blízkých mužů kolem krále. Kolovalo několik versí o původu spiknutí, prý byl Alexandrovi podezřelý už v Egyptě a dával se informovat Filótovou milenkou Antigonou, která mu připadla při dělení kořisti v Damasku před třemi roky, o jeho znechucení královou vládou, jiní zaznamenali, že se tajemství provalilo mezi zamilovanými hetairy, že dvakrát odmítl informovat krále o podezřeních, popř. že měl král důkaz o konjuraci v zachyceném dopisu. Filótás nebyl pro svou zpupnost mezi mužstvem i aristokraty příliš oblíben, rád se naparoval a k tomu patřil mezi ty makedonské šlechtice, kteří kritisovali Alexandrovu integrační politiku vůči Orientálcům. 

Alexandros ho před shromážděním Makedonů obžaloval z přípravy spiknutí, usvědčen hetairy nebyl a přiznal se až na těžkém mučení ohněm a ranami, ačkoli ze zachovaného popisu není zřejmé, zda šlo o přiznání viny nebo o snahu zbavit se utrpení. Myšlenka na atentát prý povstala v okamžiku, kdy se Alexandros prohlásil za Diova syna, jakoby pohrdl svým otcem a ostatními předky. První nespokojenost prý vyjádřil Hégelochos, otcův přítel, který již padl v boji, a Parmenión s ním souhlasil. Makedony byl Filótás s dalšími, které uvedl, druhého dne popraven probodnutím kopími, podle jiné verse ukamenováním; tři z jeho přátel se však dokázali před králem a vojenským shromážděním obhájit. Mezi popravenými spiklenci byl též jeden z králových původních sómatofylaků Démétrios. Na jeho místo určil Alexandros Ptolemaia, budoucího pána Egypta.

Filótův otec Parmenión (70), zkušený vojevůdce Filippa II. a strůjce mnoha válečných úspěchů, byl tehdy jako velitel silného vojska v bohaté Médii s Ekbatanami s jejich obrovskými poklady, viz zde výše: na základě Alexandrova dopisu ho Kleandros, Menidás a Sitalkés (II.), Parmeniónovi podvelitelé, popravili a hlavu poslali Alexandrovi; proč se musel posel Polydamás, Parmeniónův přítel, na cestu převléci do arabského oděvu a za průvodce dostal dva Araby, známo není. Poslán na smrt probodnutím kopími byl po obdobném soudu nyní též Alexandros z Lynkéstidy, zeť Antipatrův, vězněný za velezradu již od roku 334, viz tam; jeho kausu připomněl Makedonům Atharriás, starý voják, který měl mezi mužstvem jisté slovo a fungoval aktivně též za žaloby Filótovy (srov. o něm roku 317). 

O Filótově spiknutí, resp. o jeho účasti, se pochybovalo již ve starém věku a lze se domnívat, že se stal obětí intriky namířené víceméně proti otci Parmeniónovi, který na rozdíl od syna požíval mezi Makedony velké úcty již od časů Fllippových. Je též pravděpodobné, že likvidace Parmenióna vystrašila v Makedonii Antipatra, který kromě neklidných Hellénů měl na krku ještě náladovou Olympiadu, královu matku. 

V téže době provedl Alexandros rovněž významnou vojenskou reformu: dal stratégům do podřízenosti více chiliarchií a tím stratégii značně povýšil.

Makedonci v Drangiáně přezimovali. Král rozhodl o dalších administrativních změnách. Satrapie Lykie s Pamfýlií byla spojena s Velkou Frygií, kde zůstal ve funkci satrapa/stratégos Antigonos. Nearchos, který byl satrapou Lykie od roku 334, se vrátil k vojsku (roku 329 už byl v Baktrii).

Novým satrapou Arachósie za zrádného Barsaenta byl jmenován Menón, který byl od roku 333 krátce satrapou Syrie (v Arachósii zůstal do roku 325). Satrapou Karmánie byl Alexandrem potvrzen Astaspés (v úřadu rovněž do roku 325).

Celou Helladu zasáhl hlad(omor), který trval do roku 326. V Athénách řevnivost mezi promakedonskou stranou a tzv. vlastenci vyústila v nové politické soudy: na Aischinovu řeč Proti Ktésifóntovi/Kata Ktésifóntos pronesl Démosthenés na obranu svého přítele, ale spíše své politické činnosti, proslulou řeč O věnci/Peri stefanú. Ktésifón, který se aktivně podílel na diplomatických misích k Filippovi II., totiž navrhl před šesti roky vyznamenat protimakedonského Démosthena za celoživotní postoje zlatým věncem uděleným v divadlu o Velkých Dionýsiích během produkce nového dramatu. Záminkou bylo zdárné vykonávání funkce stavitetele zdi/teichopoios určeného po Chairóneji každou fýlou. Na úsek Démosthenův dostal deset talentů, sám přispěl sto minami, resp. třemi talenty ze svého. 

Návrh byl podán roku 336, zjevně před smrtí Filippovou, žalobu podal tehdy na nezákonnost návrhu Aischinés. Proč uplynulo tolik času, nevíme. Aischinova kausa byla ztracena, nedostal ani pětinu hlasů poroty, a poněvadž neměl na zaplacení pokuty jednoho tisíce drachem, jak v takových případech zákon předepisoval, odešel do exilu na Rhodos (záhadně vypadá zpráva, že Démosthenés dal Aischinovi na cestu do exilu talent stříbra). Otevřel tam řečnickou školu a při příležitosti recitace své řeči, když se Rhodští podivovali, jak mohl s takovým projevem prohrát, přiznal, že Démosthenova řeč byla ještě působivější. Viz dále rok 315. 

V Thrákii propuklo první protimakedonské povstání krále Odrysů Seutha III., pravděpodobně mladšího syna Kersoblepta. Povstání rychle potlačil stratégos Thrákie Memnón s pomocí místokrále Antipatra. Starším bratrem Seutha III. byl Sitalkés II., který byl s Alexandrem na Východě. Druhé Seuthovo povstání spadá do roku 325. Jeho thráckým současníkem byl Sroios (?), dynasta známý z mincovních nálezů; srov. rok 277. • Podle jiného výkladu došlo k thrácké vzpouře minulého roku před myší válkou a z Thrákie táhl Antipatros proti Sparťanům, srov. však zmínku o kontingentu posil, který dorazil do Babylónu: odvody v Thrákii mohly být spouštěčem rebelie... 

V Itálii byl v bitvě u Pandosie, kterou svedli Hellénové s barbary, zabit lúkánským exulantem král Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého (vládl od roku 343; v Itálii byl již od roku 334 jako pozvaný, tj. placený spojenec státu Tarás)Královna Molossů Kleopatrá, vdova po Alexandrovi I. a sestra Alexandra Velikého, byla určena Molossy za regentku nezletilého syna, tehdy tři roky starého Neoptolema II. (stal se králem až roku 317). V této době pobývala již zřejmě v Molossii také Kleopatřina matka Olympias, která odešla z Makedonie z obav před Antipatrem. Olympias, sestra molosského Alexandra, žila mimo Makedonii až do roku 322.

Zřejmě bezprostředně po smrti krále Alexandra I. se změnil spolek Molossů/koinón tón Molossón na pakt Épeirótů/symmachoi tón Ápeirótán, který byl ve spolku s aiakovskými vládci. Jeho členy byly kmeny jižní části Épeiru Molossové, Thespróti, Kassópiové a Atintánové, Cháonové stáli mimo pakt. Roku 232 se pak symmachie změnila na spolek Épeirótů/koinon tón Ápeirótán; srov. rok 307.

V Kappadokii se dostal k moci jako místní dynasta Peršan Ariaráthés I. (vládl až do roku 322). Stal se zakladatelem dynastie, která v Kappadokii vládla až do roku 98 (srov. tam). • Po něm se stal satrapou Kappadokie (pouze nominálně, bez země) Alexandrův tajemník Eumenés, od roku 321 to byl Níkánór (viz tam).

Narodil se žák Epikúrův Métrodóros z Lampsaku (zemřel roku 277).

Kolem roku 330 zemřel autor komédií Antifanés z Kia (narozen někdy mezi lety 408 až 405), a historik Eforos z Kýmé (narozen kolem roku 400).

Narodil se filosof Annikeris z Kýrény, představitel tzv. kýrénské školy (zemřel ve své vlasti kolem roku 270). Z téže školy a téže vlasti pocházel Hégésiás zvaný Peisithanatos, čili k smrti přemlouvající: jeho přednášky později v Alexandreji pro velký úspěch musel zakázat král Ptolemaios. Zemřel rovněž kolem roku 270.

V téže době se v Lampsaku narodil Stratón, žák a nástupce Theofrastův v peripatu. Kolem roku 294 byl vychovatelem pozdějšího krále Ptolemaia II. Zemřel asi roku 269/268 v Athénách.

Zřejmě 28. června 330 byl v Athénách Kallippem z Kýziku spuštěn vylepšený a upřesněný tzv. metónský kalendářní cyklus (srov. rok 432).

Zřejmě téhož roku nebo až roku 320/319 byl v Delfách dostavěn nový chrám Apollónův, který se stavěl od roku 370 (srov. rok 373). Podle tradice to byl již šestý chrám, doložitelně třetí.

Římané vedli válku s Fundi a s Privernem. Vůdcem koalice nepřátel Římanů v tzv. válce privernské byl Říman Vitruvius Vaccus z Fundi. Fundijští se vzdali a získali občanství s obyvateli Formií, Privernum bylo obléháno (viz následující rok).

V Římě v circu postavili startovací zábradlí pro závody spřežení.