375-378

 

***********************************************************
375. 
Ol. 288, 3

686 SE
622 AE
neznámý
a. u. c. 1128
neznámí/"post conss. Gratiani III et Aequitii"

***********************************************************

Na Západě se se začátkem jara vypravil Valentinianus z Trever do války s Quády. Když dorazil do tehdy již opuštěného, od časů principa Marka tolik živého Carnunta v První Pannonii, dorazili k němu sarmatští poslovo žádající pardonování nedávných činů. Císař na prosby nedal, schválil předloňský nehorázný Marcellianův postup a rozhodl se Quády potrestat. 

V Carnuntu ještě jednou řádila jeho posedlost likvidacemi lidí praktikujících černou magii. Faustinus, synovec praefecta praetorio Viventia, zabil osla, prý aby mu přestaly vypadávat vlasy (nic bližšího o souvisejících technikách známo z historie není). Padl přitom i výrok vyložený spiklenecky proti císaři a s Faustinem šlo na popraviště několik dalších osob.

Po tři letní měsíce sbíral Valentinianus síly a s comitou Sebastianem a magistrem peditum Merobaudem vpadl na quádské území v prostoru Aquinka/dn. Budapešť. Po plenění a vraždění se na zimu vrátil do Savarie/dn. Szhombathely v H. zničené germánskými nájezdy. Pak se však rozhodl jinak vytáhl do Brigetionu/Komárom-Szöny; ve vojsku se vyskytly případy moru. 

Frank Merobaudés/Merbaudés byl ženat s Římankou Nonosou a jejich potomek Merobaudés byl magistrem militum v roce 443 a byl již zjevně pokládán za Římana.

16. listopadu do Brigetionu, Bergentionu (též Virgitionu, Birgitión) dorazili quádští poslové žádající o mír. Dostali ho s tím, že budou armádě poskytovat mladé bojovníky za žold. D. N. Flavius Valentinianus I. Augustus (54), vládce Západu dvanáct roků bez sta dnů od roku 364 (narozen 3. července 321), jim na závěr poskytl audienci, kde mu vyslanci vysvětlovali, že válku spustilo budování opevnění na jejich území a že existují skupiny Quádů, které nejsou nijak spojeny s těmi náčelníky, kteří právě s Římany uzavřeli mír (srov. situaci před zhruba dvěma staletími na konci vlády M. Aurelia Antonina). Císaře svobodomyslná slova natolik rozčílila, že ho za nadávání na quádský nevděk ranila před posly mrtvice a skonal chvíli na to při plném vědomí (jiní to pokládali za důsledek jeho přejídání, srov. konec Iovianův). O Valentinianovi viz rok 364. Pochován byl v Kónstantínopoli.

Nástupcem se stal 21. listopadu v Aquinku jeho syn s Marinou Severou D. N. Flavius Iulius Gratianus Augustus (16) narozený 18. dubna 359 v Sirmiu. V době otcovy smrti byl v Treverech. Otcovým spoluvládcem-augustem byl od roku 367 a Valentinianus ho nechal v Treverech. U vojska v Brigetionu však magister peditum Merobaudes, jeden z nejvlivnějších mužů u vojska, spolu s Flaviem Aequitiem/Equitiem dal 22. listopadu provolat spolucísařem Gratianova mnohem mladšího bratra Flavia Valentiniana II. augustem (čtyřletého, tedy nejmladšího v řadě římských panovníků, viz v indexu s. v. dlouhověcí), syna Iustiny, vdovy po Magnentiovi. Byla s dítětem přítomna; měla k tomu s Valentinianem I. dcery Iustu, Gallu a Gratu, její bratři se jmenovali Cerealis a Constantianus, tribunus stabuli, zavražděný briganty v Galliích; podle jiné verse byla v okamžiku manželovy smrti v jedné z císařských vill jménem Murocincta sto mil daleko, kteroužto vzdálenost tudíž museli urazit po zvěsti posla za oněch pět dnů.

Augustem byl pak Valentinianus II. až do roku 392. Poradci obou dětí se na místě dohodli na tom, že Gratianus bude augustem v Galliích, Hispániích a Britániích, Valentinianus II. v Itálii, Illyriku a v afrických provinciích. Řím měl tedy s Valentou na Východě, strýcem obou klukovských císařů, opět tři augusty. 

Za Valentinianem II. nejusilovněji stála jeho matka Iustina. Konsulem se stal poprvé následujícího roku jako pětiletý, podruhé jako sedmiletý, potřetí jako šestnáctiletý a teprve čtvrtý a poslední konsulát zastával v dospělosti jako devatenáctiletý. 

Gratianus s vychovatelem Ausoniem, viz o něm roku 367, se obklopili u dvora gallorománskou šlechtou, armádu řídili Germáni; císařův štítonoš byl Alamann, jedním z comitů byl francký král Mallobaudés. Po adriánopolské katastrofě se vztah vůči Germánům změnil, srov. ethnickou čistku Iuliovu na Východě roku 378, kde tou dobou ještě velícími důstojníky byli Římané (ať už byli jakéhokoli ethnického původu, ale s občanskými právy). 

Monotheistický císař se brzy dostal do sporu s provinčními biskupy, také však s římskou polytheistickou elitou. Za něho vypukl spor hispánských a gallských biskupů s Priscillianem, biskupem z Avely/dn. Ávily v Kastilii, který ač bohatec kázal askesi kněží. Měl hodně příznivců mezi lidem a kléru a biskupům logicky překážel. Biskup cordobský Hyginus a kněz Ithacius, pozdější biskup v Ossonobě/dn. Faro v P, se u dvora domáhali, aby byl Priscillianus odsouzen jako heretik. Gratianus, který patřil k níkajskému vyznání, fandil biskupům, ale spor se vlekl, dokud nebyl v důsledku Ithaciovy vervy Priscillianus Magnem Maximem někdy v letech 384-386 odsouzen na smrt: první podobný rozsudek za účasti panovníka na monotheistickém knězi (za stranictví s Maximem byl Ithacius exkomunikován a exulován). 

Hunnové, lat. Húnní/Húní n. Chúní, řec. Únnoi, pohybující se nějaký čas východně od Maiótidy, kde pokořili řadu kočovných nárůdků, vpadli do krajů osídlených kočovnými Alány zvaných Římany Tanaitskými, neboť se pohybovali v Podoní/řec. Tanais. Koho nepobili, ten z Alánů se s Hunny spojil a společně táhli ukrajinskými rovinami na západ do krajů ovládaných gotsko-greuthungským králem Ermanarikem/Ermenrichem, Hermanaricus z rodu Amalů (království Oium ve Skythii, viz v indexu s. v. Gotové). 

Hunský trek přinesl konec i gotské nezávislosti v oblasti dn. Ukrajiny. Král Ermanarich, bylo mu 110 let, dal popravit roztržením koňmi jistou Sunildu, ženu knížete podrobených (blíže neznámých) Rosomonů za to, že ho manžel, jeho jméno neznáme, zradil. Sunildiny bratři Sarus a Ammius, tak to vypráví "národní" kronikář Gotů Iordanes, přišli za králem, aby sestru pomstili a vrazili mu do boku meč. 

Těžce zraněný Ermanarich nemohl organisovat obranu proti čerstvému útoku hunno-alánské koalice vedenou králem Hunnů Balamberem/Balamur, Balamir a příbuzní Gotové-Tervingové zrovna nebyli s Greutungy zadobře. Když Ermanarich na následky atentátu zemřel, ovládli Hunnové greutungskou/ostrogotskou (pozdější pojmenování) zemi a tribut jim odváděli vzápětí i Tervingové/Visigotové. 

Dávnou potomkyní Ermanarichovou byla snad Ildico, novomanželka Attilova, která podle jedné, velmi oblíbené verse, zavraždila Hunna o svatební noci roku 453; prosaičtější je zpráva o tom, že mocný nájezdník zemřel po oslavě na chrlení krve, neboť se z něho po styku s civilisací stal těžký alkoholík, a Ildico vedle něho na lůžku po celou noc plakala... Král Ermanarich má pamětní desku ve Walhalle.

Greuthungové zvolili Ermanarikovým nástupcem Amala Vithimira či Vinitharia/Venetharia, který přestal odvádět tribut Hunnům. Pustil se do války s Anty (?): zprvu byl se svými Goty v poli poražen, ale pak je zlomil a jejich krále jménem Boz se syny a sedmdesáti antskými předáky ukřižoval. Hun Balamber se posléze, roku 376?, vypravil proti Vinithariovi. Ve dvou bitvách byl Goty poražen, ale ve třetí na řece Erac (jiné jméno pro Dněpr nebo nějaký jeho přítok?) trefil Vinitharia šípem do hlavy. Hun se pak oženil s Vinithariovou vnučkou Vadamerkou a obnovil hunskou nadvládu nad Greutungy, která v podstatě vydržela až do Attilovi porážky na Katalaunských pláních roku 451. 

Regenty Vinithariova malého syna Videricha se stali Alatheus/Allotheus a Safrax/Safrac, kteří Greuthungy před návalem hunských nájezdníků vedli na západ k řece Danastru, předtím zvané v klasických pramenech řec. Tyrás/dn. Dnister, rus. Dněstr, mold. Nistru. Podle jiného pramene po Virithiarově smrti vládl Greutungům Hermanarichův syn Hunimundus, nádherný prý muž. 

Po jeho brzké smrti byl hlavou národa jeho mladý Thorismund, pod nímž v druhém roce vlády Greutungové dosáhli velkého vítězství nad Gépidy, ale pak zahynul pádem s koně (tedy před c. 380?). Gotové-Greutungové pak čtyři desetiletí nevolili krále a žili jako dobří vasalové Hunnů. Teprve Valamir, údajně Thorismundův synovec, dlouho věrný Attilovi, po Katalunských pláních a nájezdníkově smrti roku 453 ukázal Hunnům záda, spojil se s Římany a získal se svými lidmi na Východě statut foederata. Někdy v polovině šedesátých let pátého století zahynul v bitvě se Skiry rovněž pádem s koně, nicméně jeho Gotové zvítězili.

Hunnové zároveň ničili města a obchodní střediska na východním Pontu donedávna ještě pod římskou ochranou. Vyvrátili též město hellénisované Pagrai, pravděpodobně identické se starším Torikos, kdysi východní výspa bosporského království, dnešní asi Gelendžik v Krasnodarském kraji Ruska. Oblast posléze obsadili kavkazští Zygové/Zygoi, sousedé Heniochů.

V cestě na západ narazili Greutungové za Dněprem na své příbuzné, na gotské Tervingy, jimž kraloval Athanaric, srov. rok 366. Snažil se Hunny zastavit stavbou valu/zdi mezi řekami Gerasem/asi dn. Prut a Istrem/Dunajem. V bitvě, na níž se podíleli i římské jednotky provincie Scythia pod velením Mundericha a Lagarimana, Hunnové s Alány zvítězili a Athanaric před nimi prchl do Karpat; později, když se rozhodl setrvat ve své přísaze a nevstupovat na římské území, do Caucalandských hor/Caucalandensis locus, části Transylvánie.

Většina Tervingů však Athanarika opustila a pod vedením Alaviva/podle jiného zdroje Farnobia se pustila k jihu, zastavili se na březích Dunaje a požádali Valenta, aby se směli usadit na římském území. Císaři i jeho rádcům přišlo moudré získat obratem velké množství nových vojáků a také daňových poplatníků, nicméně dlouho to obě strany rozvažovaly. 

Asyl Římané povolili pouze jedné skupině Tervingů, jejíž vůdcem byl Fritigernus, který byl oposici k Athanarichovi a měl už několik roků podporu Valentovu. Množství Gotů a Alánů usazených mezi Dněstrem a Donem se této migrace neúčastnila, aranžovala se s Hunny a podílela se též na jejich loupeživých taženích.

Athanarich, "soudce/iudex" Tervingů n. "soudce králů", kromě toho persekvoval gotské křesťany, srov. zkazky o Sabovi a Níkétovi roku 332, a Fritigernus se přidal se svými Tervingy k ariánům, mezi něž patřil i Valens. Tervingové slíbili poslouchat římské zákony, stavět muže do armády a že se dají pokřtít; od nich křesťanství v ariánské podobě přeskočilo ke Greutungům a Gépidům.

Ke křesťanství byl Fritigern pravděpodobně přiveden Wulfilou, řec. Ulfilás, ariánským knězem, jemuž udělil Constantius II. povolení usadit se se svou kommunitou v Níkopoli na Dunaji v dn. BG. Zde Wulfila/"Vlček" přeložil z řečtiny do gotštiny bibli a proto vytvořil též na základě alfabéty gotské písmo odlišné od rún, o nich viz rok 100- a v indexu s. v. Části gotské bible se zachovaly. 

Wulfila asi nebyl rodilý Got, ale pravděpodobně syn kappadockého Helléna uneseného v některém z gotských anatolských nájezdů za Dunaj, popřípadě jeden z rodičů jeho nebyl Got. Otec ovládal kromě gotštiny též řečtinu s latinou. Na biskupa Gotů ho posvětil Eusebios z Níkomédeie v době, kdy byl biskupem kónstantínopolským (338-341). Wulfila zemřel roku 383 v Kónstantínopoli za synody svolané Theodosiem a byl tam i pohřben. Jeho nástupcem byl Selenás, biskup v Efesu, viz 378. Stejně jako Ermanarich i Wulfila má paměstní desku ve Walhalle.

● Balamberovým snad nástupcem v čele Hunnů byl Uldin, srov. rok 392, a jeho v prvních desetiletích pátého staletí asi jistý Donatus (jméno latinisované) a pak jeho mstitel Charatón (jméno hellénisované). Po nich vládl částem Hunnů Uldinovi synové Oktar n. Uptaros, Ruás (Ruga/Rugila) a Mundzuk, otec Bledy a Atilly. Čtvrtý z bratrů Oebarsius/Ajbars žádnou vůdcovskou posici mezi Hunny nedržel, Attila však svého strýce držel ve velké váženosti a zemřel na tažení proti Burgundům po c. 448, když se přejedl a přepil na hostině. Mundzuk/Múndiúchos je pod jménem Bendegúz ctěn Maďary jako jejich praotec a je jmenován ve státní hymně novodobého státu.     

Gotové dále ustupovali před Hunny a Alány na římskou stranu Dunaje. Jejich migrace na římské území spolu s invasí Hunnů na Západ bývá pokládán za začátek konce západořímské říše.

  

Na Východě v Kónstantínopoli zprovoznil praefectus urbi Vindalonius Magnus lázně nazvané po Carose, Valentově dceři/thermae carosianae. Pro kámen na jejich stavbu se od roku 366 nebo po něm bouraly hradby Chalkédonu jako pomsta za podporu Prokopia. V Isaurii vypuklo nové povstání, srov. roky 351 sqq., na jehož potlačení musel Valens použít jednotek dislokovaných proti Peršanům a připravených na vpád do Armenie. Valens měl hlavní zájem na úspěchu na východní hranici a dění na severní germánské viditelně podcenil, viz rok následující.

Krétu a pevninskou Helladu postihlo zemětřesení, které zničilo mnoho měst, ale vyhlo se Attice i Athénám. To prý díky starému theúrgikovi Nestoriovi, který přes výsměch úředníků vyrobil velkou podobiznu héróa Achillea a postavil ji pod sochu panenské bohyně na Akropoli; prý o tom sepsal filosofos Syriános oslavný hymnus. I takové věci zaznamenávali polytheističtí autoři (Zósimos).

V Africe skončila berberská válka. Římané znovu vytáhli na Isaflenty a porazili je. Král Igmazen začal vyjednávat o vydání Firma a zatkl ho. Firmus si však před vydáním Theodosiovi vzal život a bylo po usurpaci i válce (boje od roku 372). 

Theodosius pak vyšetřoval Romanovy skutky a sítě kompliců. Spravedlnosti pro jejich oběti nedosáhl a přivodil si naopak smrt: v Karthágu byl zatčen (na čí rozkaz?), vyšetřován, nevíme z čeho, a někdy v zimě na rok 376 popraven úspěšný vojevůdce Flavius Theodosius, neboť se pravděpodobně pokoušel přimluvit u chlapce Valentiniana II., tedy u jeho poradců, za svého syna propuštěného před několika měsíci z armády. Otec Theodosius byl totiž v té době nejúspěšnějším z armádních velitelů Západu, vítěz z válek v Británii, Germánii, Sarmatii a Africe: osobnost jistě pro dvůr nebezpečná.

Firmus podporoval dónátisty a dal dokonce vyvraždit níkajské vyznavače v obci Rusuccuru/dn. Delis, fr. Dellys. Povstalcově rodině se zjevně nic nestalo. Jeden z Firmových bratrů Gildo se stal comitem per Africam za Magna Maxima a roku 396 n. 397 povstal proti Honoriovi. Proti Gildonovi poslal chlapecký císař jeho bratra Mascizela/Maskeldélos, viz rok 379, a dopadlo to podobně. 

Gildo se na výzvu Eutropia, velevlivného eunúcha na kónstantínopolském dvoru, připojil k římskému Východu pod panství Arcadiovo. Stilicho využil prazvláštní situace mezi berberskými sourozenci, srov. rok 373, že totiž Gildo Maskeldélovi zavraždil syny, a tak ho Stilicho/řec. Stelichón, poslal do Afriky do války se sourozencem.

Gildo v bitvě s bratrovými jednotkami 31. července 398 podlehl a na útěku po moři ho nepříznivé větry vrátily k pobřeží, obyvateli Tabraky/Thabraky byl jat a ve vězení se oběsil, aby nepadl bratrovi do rukou. Maskeldélos ho dlouho nepřežil. Po návratu t. r. byl v Římě Berber při procházce se Stilichónem shozen s mostu do Tiberu a utonul.

Říše sice africké provincie chránila jen malými kontingenty a městská opevnění značně strádala, nicméně odtud pocházelo obilí pro Řím a pro armádu, jak také zdůrazňuje jeden nápis o skolení nepřítele Gildóna: "...Gildone hoste p[ublico devicto et ali]moniis Roma[norum resti]tutis...". 

V Indii v říši Guptů zemřel po slavné vládě král Samudragupta (od roku 335). Nástupcem se stal nejstarší syn Ramagupta, ale brzy byl zbaven moci, nevíme jak, neboť prý postrádal vlastnosti panovníka. Na trůn dosedl jeho mladší bratr Čandragupta II., který kraloval říši do roku c. 415. Rozšířil království o státy Saků/Kšatrapů na západě a o celý Gudžarát. Za něho a za jeho syna Kumaragupty I. (c. 415-455) dosáhla říše Guptů největšího rozkvětu a územního rozsahu.

Čandragupta provdal dceru Prabhavatíguptu za Rudrasenu II., krále dynastie Vákátaka, jižního souseda guptovské říše, viz rok 250. V té době se vákátakovská doména již členila v řadu údělných rodových monarchií. Král však po krátké době zemřel a vdova se stala na dvě desetiletí regentkou za své syny Divakarasenu (zemřel před nástupem na trůn), Damodarasenu a Pravarasenu II., z jehož vlády se dochovalo nejvíce nápisů z celé dynastie (zemřel c. 450; bývá ztotožňován s Divakarasenou). Tehdy se dostalo království pod vliv Guptů a obě dynastie dobře spolu soužily. Na rozdíl od Guptů Vákátakové nerazili vlastní mince.    

Kumaraguptův syn Skandagupta (vládl do roku 467) se dostal k vládě pravděpodobně pučem, jímž sesadil staršího nevlastního bratra Puruguptu. Úspěšně válčil na Narmadě s národem Pušjamitra a odrazil první invasi Hefthalitů, Hunnů z Turkestánu vedených Kidarou/čín. Ťi-tuo-luo, Jiduoluo, kteří překročili Hindúkuš (středoasijské "království Kidarovců/Únnoi kidarítai" ztotožňovaných mimo jiné s Chiony klasických autorů, čín. Siung-nu/Xiongnu, tedy Hunny, srov. rok 356sqq. a viz v indexu s. v.). Vedle Kidarů migrovali ze Střední Asie Alchanové a s nimi kmen/klan Nezak usazený později v okolí Kábulu. O století později do prostoru bývalé sásánovské Baktrie a Gandháry migrovali Hefthalité. 

• Tak jako od Říma odkrajovali Germáni postupně celý Západ, íránské Sásánovce zbavovali Východu migrující hunští nomádi.  

Indická válka s Hunny c. 460 následuje po římských válkách s Attilovými Hunny, viz v indexu s. v. Hunnové a Germáni. Po Skandaguptově smrti dosedl na trůn bratr Purugupta (zemřel c. 473) a jeho synové, říše slábla. Někdy kolem roku 550 se guptovská říše definitivně rozpadla.

"Bílí Hunnové" se proti Guptům vrátili tažením roku 510 pod Toramanou, Indové je však pod králem Bhanuguptou porazili. Nicméně nájezdníci děsivě vládli Paňdžábem, Kašmírem, Rádžasthánem a částí Uttarpradéše. Ničili města, ničili buddhistické kláštery a stavby. Jejich panování přineslo konec staré Indie.

Současníkem zřejmě Čandragupty II. byl básník a dramatik mýthologických námětů Kálidása, prvního indického autora, jehož dílo se zachovalo. Nicméně jeho život není přesněji datovatelný.  

    

***********************************************************
376. 
Ol. 288, 4

687 SE
623 AE
neznámý
a. u. c. 1129
D. N. Flavius Valens Augustus V a D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus I ***********************************************************

Na Východě zahájil Got-Terving Fritigernus přepravu svých Gotů přes Dunaj organisovanou po jednotlivých kmenech, viz předešlý rok. Bylo Germánů prý na dvě stě tisíc, podle jednoho zdroje bylo tolik jen bojovníků (?). 

Římané měli v okolí řeky pouze hraniční jednotky pod velením Lupicina, comity Thrácké diecese, a Maxima, velitele provinčních oddílů/dux. Jádro armády se v té době podílelo na bojích v Isaurii, viz předešlý rok (Isaurové byli zahnáni do svých horských sídel a z nich se vypravili na větší lup až v příští generaci po řádění Gotů Tribigildových v Pisidii a Pamfýlii roku 400, ale rychle byli vyhnáni). 

K Dunaji se též blížili Greutungové vedeni Alatheem a Safrakem, Viderichovými regenty, a žádali o totéž jako jejich příbuzní Tervingové. Tervingy nově usazené v Moesii, Thrákii a Pobřežní Dákii/Dacia ripensis sužovali římští armádní velitelé a obchodníci podvody při zásobování Germánů dojednaného s Valentem. Římané prodávali Germánům předražené potraviny, s hovězím a skopovým masem jim prodávali též psí mrtvoly; za jednoho otroka dostávali migranti krajíc chleba nebo deset liber masa, přesto rodiče prodávali své děti, aby je ochránili alespoň před smrtí hladem. 

S Fritigernovými Germány se však opodál přepravovaly i skupiny Greutungů, včetně s nimi putujících částí Hunnů a Alánů, kteří se na dohodě s Římany nepodílely. Původně organisovaný přechod pro Tervingy se proměnil v lavinu migrantů putujících z pontických rovin na jih na římské území. Nastal masakr civilistů a odvlékání do zajetí, loupení a ničení majetků. Srov. s řáděním Gotů roku 251.

Fritigernus s Alavivem/Farnobiem (?) vedli migranty k moesijské Marcianopoli a Lupicinus oba předáky pozval do hradeb na hostinu. Když se ostatní Germáni domáhali vstupu do města, povstaly hádky a z nich půtky. Podle jiné tradice dolehl k hodujícímu Fritigernovi nářek vražděných soukmenovců, vyskočil od stolu, osvobodil své lidi, dali se do pobíjení Římanů a tak unikli. Jak unikl Alaviva, nevíme, srov. však rok následující.

Germáni odtáhli a když se proti nim vypravil Lupicinus se svými oddíly, byl poražen. Tervingové si brali na sebe římskou zbroj a loupili po nehájených podunajských provinciích. Pokoušeli se dobýt Marcianopoli, v níž se uzavřel Lupicinus, ale tuto část vojenství neznali a obléhání se již nevěnovali. Zotročené zajatce odváděli na sever za Dunaj a o osudech mnoha tisíců zavlečených Římanů z celé Thrácké diecese historie mlčí. Viz dále rok následující.

Valens, stále ještě v Antiocheji v přípravách na válku s Peršany, viz rok 374, poslal k Šápúrovi II. magistra equitum Victora, rodem Sarmata, aby se dohodl na řešení armenské otázky; co bylo ujednáno, nevíme. Požádal synovce Gratiana o vojenskou pomoc proti Gotům v Thrákii. Z Gallií posléze vytáhl na východ dux Frigeridus, stěžující si na bolesti kloubů, a císařův comes domesticorum Richomeres s několika legiemi. Legie to však byly jen podle jména, neboť hodně vojáků zběhlo údajně na doporučení Merobauda, poručníka Valentiniana II., který se obával, že mu zůstane málo vojáků na obranu rýnské hranice.

 

***********************************************************

377. 
Ol. 289, 1

688 SE
624 AE
neznámý
a. u. c. 1130
D. N. Gratianus Augustus IV a Flavius Merobaudes I

***********************************************************

Na Východě odvelel Valens comity Profutura a Traiana s legiemi umístěnými v Armenii na Balkán, viz rok následující. Spojili se s jednotkami, které na pomoc poslal Gratianus ze Západu, viz rok předešlý, a střetli se s Germány v lokalitě Ad salices/U vrb, místě v provincii Scythia, tedy kdesi v Dobrudži. Výsledek dvoudenní bitvy byl nerozhodný, ale Římané se stáhli až za hradby Marcianopole, střediska Druhé Moesie, nejbližšího opevněného města. Richomeres se vrátil pro posily do Gallií a armenské legie posílil Saturninus s jízdou. Gotové měli volnou cestu přes Haimos na jih, viz rok následující. Napadli město Dibaltum/Débeltos, Develtum, Deultum, dn. Debelt u Burgasu v Haemimontanu, kde porazili další římský oddíl. 

Frigeridus na Gratianův rozkaz pak budoval obranný val u Beroie v Thrácké diecesi. Porazil někdy před zimou jeden z gotských vojů spojený s Taifaly, kteří se krátce předtím přidali k loupení v provinciích, vedených Gotem-Greutungem Alavivem/Farnobiem (?); ten při rabování padl. Frigeridus se jim postavil a Římané Germány z velké části včetně velitele pobili. Přeživší Gotové-Greutungové a Taifalové prosili o milost a byli usazeni na zemědělské půdě v okolí italské Mutiny, Regia a Parmy, srov. rok 370, kde o předcházejících germánských kolonistech Popádí. Frigeridus pak opevňoval průsmyk Succi. 

Praefectem praetorio Orientis po Flaviovi Domitiovi Modestovi (od 369) se stal Aburgius z Kaisareie Kappadocké, pravděpodobně do adriánopolské katastrofy.

Sarakéni, lat. Saraceni, kam zahrnovali řečtí a latinští autoři též Tanúchy, nejsilnější tehdy z arabských kmenových svazů v Syrii po pádu Palmýry, plenili od c. 372 v Palaistíně, Foiníkii a na Sínaji až k egyptským hranicím. Porazili prý v bitvě armádní oddíly, ale Valens dosáhl t. r. s nimi míru, viz rok následující a 382 a také příslib oddílu pro svou válku s Goty. Tanúchy vedla vdova po posledním tanúšském králi/fýlarchovi al-Hawárím Mavií/řec. Mauiá n. Maniá, asi arab. Ma'áwija, poněvadž král nezanechal žádného mužského potomka. Mavía bývala přirovnána k druhé Zénobii. Zemřela c. 425 v Anasartě. 

Podle jednoho z křesťanských pramenů byla Mavia Římankou padnuvší do zajetí. Po míru s Valentou, možná, že to byla podmínka, údajně požádala Římany o vyslání poustevníka-divotvůrce jménem Mósés, č. Mojžíš, mnicha rodem prý sarakénského, aby tanúšské Araby pokřtil a stal se jejich biskupem. Provdala prý svou dceru Chasidat za magistra equitum Victora, který byl na rozdíl od Valenta však vyznání níkajského, takže nejprve muselo dojít k rozchodu s ariánským biskupem v Alexandreji Luciem, viz rok následující.

Rovněž jiný z Arabů se stal cílem úspěšné misie křesťanského poustevníka. Jeho jméno neznáme, ale výsledek. Fýlarchos Zókomos, který bývá ztotožňován s Zudžumem z vládnoucího klanu Baní Salíhů, římských spojenců a předchůdců Ghassánů, vit rok 325+, slíbil, že se dá pokřtít, když se mu dostane mužského potomka. Narodili se mu 'Amr a 'Auf/'Awf a další úd arabský, asi až za vlády Arcadia, se dal na křesťanství. 

Začátkem března t. r. vydali augustové Valens, Gratianus a Valentinianus společný edikt zbavující činovníky křesťanské organisace povinnosti zastávat veřejné úřady. Roku 381 Theodosius uzákonil, že biskup nesmí být nucen svědčit u soudu; nižším funkcionářům tato občanská povinnost zůstala. 


***********************************************************
378. 
Ol. 289, 2

689 SE
625 AE
neznámý
a. u. c. 1131
D. N. Flavius Valens Augustus VI a D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus II ***********************************************************

Na Východě na jaře vytáhl Flavius Valens (50) z Antiochie konečně na západ. V jeho i tentokrát oslabeném vojsku sloužilo na základě spojenecké smlouvy mnoho Gotů. Do Kónstantínopole dorazil 30. května a po získání posil a nekrvavého zvládnutí jakéhosi tumultu v Novém Římě pramenícího ze strachu z vojáků, nákladů na výživu armády a z císařovy nečinnosti pokračoval 11. června do pole na Germány. 

Namísto Traiana (vzápětí pensionovaného magistra reaktivoval a poslal do války) jmenoval magistrem equitum comitu Sebastiana, kterého mu na jeho žádost poslal z Itálie Gratianus. Sebastianus s předvojem armády dorazil k Adriánopoli a Římané se v okolí Hebru zmocnili velké kořisti, kterou spící Gotové přepadení v kraji vlekli s sebou. Většina Valentova štábu byla pro okamžitý boj, pouze magister Victor, který se vrátil z perské mise, radil počkat na Valentova synovce Gratiana, vyhnout se přímé bitvě navrhoval i magister Sebastianus. 

Za úsvitu horkého 9. srpna vypukla na dvanáctém milníku od Adriánopole celodenní bitva s gotskými Tervingy a Greutungy, sarmatskými Alány a s hunnskými oddíly a též s Tervingy usazenými na římském území. Vrchní velení barbarských vojů měl Got-Terving Fritigernus. Germáni Římany smetli, z vojevůdců se zachránili Victor, Saturninus a Richomeres, padli Traianus a Sebastianus, mezi padlými byl tribun Potentius, syn magistra Ursicina. 

Císař Valens (50) zahynul za soumraku pravděpodobně upálen v celé imperiální nádheře ve stavení blízké vsi či usedlosti ("villula"), kam se zraněn šípy v závěru bitvy uchýlil. Římské východní vojsko, jehož počty neznáme, bylo zničeno: odhaduje se, že říšská armáda čítala c. dvacet tisíc mužů, nejvyšší moderní odhady vyšplhaly k šedesáti tisícům, padly dvě třetiny armády, velká část pěchoty. 

Podle jiné verse nezahynul Valens v plamenech, ale naopak bez insignií nepoznán v řeži pěchoty (august byl arián a katolickým autorům se smrt na útěku a k tomu v pekelných plamenech líbila možná více než prostá vojenská smrt v bitvě...). 

Ze zbylých vojáků prchli někteří s Victorem na Západ do Moesie ke Gratianovi, část prchla za hradby Adriánopole, kterou krátce neúspěšně obléhali Gotové. Obrátili se pak proti Perinthu, jehož okolí poplenili, a táhli na Kónstantínopoli, odkud byli odraženi. Obranu řídila vdova po Valentovi Albia Domnica/Dominica Augusta (47. žena s tímto titulem), která rozdávala peníze z císařské pokladny a zjevně na nějaký čas fungovala jako regentka Východu (o jejím osudu se dále nic nedozvídáme). 

V bojích pod druhým sídelním městem imperia se vyznamenal jízdní oddíl jednoho z kmene Sarakénů, viz rok předešlý. Je to nejstarší zmínka o samostatném vojenském oddílu kočovných Arabů bojově nasazeném v Evropě. 

Gotové se pak rozprskli po celém římském Balkánu od Achaje po Julské Alpy/Alpis Iulia, Alpes Iuliae a svého vítězství nijak nezužitkovali - ke štěstí Římanů, neboť mohli v daném okamžiku vrazit dobytím Balkánu klín mezi římský Východ a Západ. 

Magister militiae zemí za Taurem (též mag. equitum & peditum per Orientem) Iulius, nejvyšší z generálů východní části říše, po Adriánopoli nařídil všem svým podřízeným, všichni velící důstojníci v daném okamžiku byli kupodivu Římané, aby ve stanovený den povraždili Goty, kteří u nich v armádě sloužili nebo byli internováni jako rukojmí z doby Valentovy první gotské války: rozkaz byl splněn, počet obětí ethnické čistky, masakru Gotů, neznáme. Mohl dosahovat i desítek tisíc lidí, pokud se obětmi stali i rodinní příslušníci. Viz ovšem říšské trendy zde níže. 

Po Valentovi zůstal obraz v dějinách kupodivu positivní. Byl prý spravedlivý, nezvyšoval na rozdíl od svého bratra daně, věrný vůči přátelům, jen bojácný; když se hněval nebo rozčílil, nikomu neublížil, v ideologických sporech ovšem byl nesnášenlivý a až krutý, srov. zimní soudy v Antiocheji roku 371.

Katastrofa u Adriánopole byla jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy, třebaže počty padlých tomu zjevně nenasvědčují. Téhož dne roku 48 př. n. l. padlo u Farsálu rozhodnutí v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem, viz tam. 

Vítězství přes Iuliovu čistku umocnilo germanisaci římské armády a Germáni různých "národů" s končícím římským státem na západě tvořili většinu vojáků i důstojníků. Adrianopolská pohroma byla též začátkem územního rozpadu říše nejvíce patrného v její západní části, která do sta let zanikla zcela.

Na Západě v únoru vpadli po zamrzlém Rýnu do Gallií opět Alamanné, jejich lentijská odnož. Prý jich bylo čtyřicet nebo i sedmdesát tisíc. Stalo se tak, když jistý germánský scutarius u dvora informoval své zarýnské soukmenovce, že Gratianus hodlá s armádou vytáhnout na pomoc Valentovi na Východ. Nikam tedy netáhl, povolal zpět jednotky, které už byly v Pannonii. U Argentarie/Argentovarie v První Germánii/dn. Ödenburg n. Horbourg v Alsasech byli loupící Alamanné strašlivě magistrem Nannienem s comitem domesticorum a králem Franků Flaviem Merobaudem/Mallobaudem poraženi a na bojišti zanechali třicet tisíc padlých. Mír dostali za cenu poddanství a vysílání branců do služeb římské armády. Vidinou právě Gratianova vítězství, které chtěl napodobit a dosáhnout ho též bez jeho pomoci sám, byl hnán Valens do bitvy s Goty.

Teprve pak se v čele armády mladý Gratianus (nebylo mu ještě dvacet) vydal na Východ, ale před bitvou u Adrianopole se k Valentovi nedostal. Přes pevnost Arbor felix v První Raetii/dn. Arbon v CH, táhl v květnu na Lauriacum v Říčním Noriku/Noricum ripense, dn. v Enns-Lorch v Horních Rakousích. Pokračoval po Dunaji do Sirmia a do ležení Martova tábora/Martis castra, dn. Kula v BG. Zde ho stihla zimnice a také nenadálý útok voje Alánů. Dále naproti strýci pochodovat nestihl, neboť dorazila zpráva o adriánopolské katastrofě. Zármutek nad jeho smrtí neprojevoval, neměli se příliš v lásce. Zda si uvědomoval dosah adrianopolského debaklu, známo není.

Vojsko východní říše bylo bez nejvyššího velení a tak Gratianus jmenoval na rady Victorovy a Richomerovy, Sarmata a Germána rodem, jeho velitelem Římanan Flavia Theodosia ml., jehož povolal z nucené výslužby v Hispániích na rodinných statcích zpět k armádě v hodnosti magistra equitum. Když se mu v bojích s Germány dařilo, 19. ledna 379 ho jmenoval v Sirmiu augustem a vrátil se na Západ. Na několik měsíců tedy nyní opět patřily obě části říše pod jednu nejvyšší správu.

V Pannoniích a Moesiích povolil Gratianus po Valentově vzoru usazování barbarů. Početní ztráty nahrazovalo nyní masové přijímání Germánů do armády, srov. Iuliovu čistku zde výše. 

V Antiocheji zbavil po Valentově smrti níkajovec Gratianus episkopátu Euzóia (v úřadu od roku 361, viz tam, nástupce Eusebia Emesénského), vyznavače ariánské víry. Nástupcem v episkopátu byl vybrán Marinus z Thrákie, který však brzy zemřel a do roku 381 byl biskupem Dórotheos, rovněž arián, nicméně Gratianus jmenoval jeho soka Meletia, napraveného poloariána, který roku 381 připojil podpis pod níkajské vyznání a přál mu též nový koaugust Theodosius (zemřel rovněž 381, viz tam). 

Jiný Dórotheos byl biskupem v Tyru, který prý vymyslel jmenný seznam sedmdesáti Ježíšových učedníků (roku 362 ho údajně exuloval z Antiocheie do Thrákie Iulianus, kde byl v Odéssu/Varně popraven). 

Konkurentem obou byl Paulinus (II.), podporovaný biskupy v Římě a Alexandreji (zemřel 388); celkem se v té době o antiošský episkopát ucházelo šest kandidátů. Po Meletiově smrti jmenovali jeho příznivci, nyní již níkajci, biskupem Flaviana, poněvadž oddaného vyznavače níkajské víry Paulina nechtěli a po jeho smrti 388 ani jeho nástupce Euagria (do roku 393). 

Flavianus vysvěcený kdysi Meletiem měl podporu biskupů v Římě a Alexandreji a úřadoval až do své smrti roku 404. Schisma, které v Antiocheji vypuklo roku 361 volbou Euzóia, skončilo roku 417 a prvním všemi přijatým biskupem byl Theodotos.

Ariánský theologický rozkol "vylepšil" jistý Syřan Theoktistos nápadem, že otec byl vždy i v době, kdy syn neexistoval. Poněvadž původně prodával jakési křehké zboží, psathyrion/psóthion, možná delikatesy n. kaviár, byl tedy psathyropólés, říkalo se nové odnoži psathyriánové. Podpořil ho gotský biskup v Efesu Selenás, nástupce Wulfilův, srov. rok 375, pocházející ze smíšeného gotsko-fryžského manželství.

T. r. po Valentově smrti se stal biskupem v Tarsu Diodóros, rodák antiošský, věrný níkajovec. Studoval v Athénách, doma se bil s ariány, před nimiž se ukryl do kláštera. Psal ideologické komentáře ke starozákonním textům, o apoštolech, proti Židům, astrologům, také složil chronografii. Zemřel c. 390.   

V Alexandreji vyhnali po adriánopolské katastrofě biskupa (ariánského) Lucia, v úřadu od roku 375, který prchl do Kónstantínopole. Vrátil se Petros II., žák Athanasiův, a zemřel ve funkci roku 380. Po něm nastoupil další biskup níkajského vyznání Tímotheos (I.), roku 384 Theofilos (I.) a roku 412 Kyrillos (do 444), oba monotheističtí jestřábi, kteří v Egyptě završili likvidaci polytheismu.

Někdy kolem t. r. zemřel Titos, biskup v Bostře, proníkajský hodnostář, který se dostal do sporu s Iulianem. Sepsal dílo "o vynikajících mužích" a spis proti máníchejcům.