131-130

 

************************************************************

131.

Ol. 162, 2

181 SE

117 AE

(Epiklés)

a. u. c. 623

L. Licinius Dives Crassus Mucianus a L. Valerius Flaccus

************************************************************

V době, kdy Židé oslavují dožínky, v době svátku chýší, stanů, sukkot, řec. skénopégiá/někdy v září až říjnu, byl obležený Jerúsalém vyhladověn; sedm dnů klidu zbraní Seleukovec Židům umožnil a poslal prý i obětní dary včetně býků se zlacenými rohy. Ióannés Hyrkános I. se pak vzdal (srov. předchozí rok)

Král Antiochos VII. Euergetés byl ale k Židům mírný: obnovil jejich tributární závislost na Seleukovcích (srov. roky 145, 142), museli opět strhnout hradby, přišli o všechny územní zisky Iónathanovy a Simónovy, byli však ušetřeni okupační posádky; Hyrkanův bratr byl vzat jako rukojmí, srov. však o jeho sourozencích roku 135. Následujícího roku se Židé podíleli na seleukovské výpravě proti Parthům, srov. rok 129.

V Alexandreji povstalo obyvatelstvo, pravděpodobně již v listopadu 132, proti vládě Bohů Dobrodějů IV., tj. proti Ptolemaiovi VII. Euergetovi II. vulgo Fyskónovi a jeho druhé manželce Kleopatře III. Euergetis, lidově Gyné/Manželce, kteří k vládě nominálně přibrali syna Euergeta II. s Kleopatrou II. Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés (viz rok 133). Alexandrijce si prý Fyskón znepřátelil vraždami pod záminkou, že se oběti proti němu spikly. Konfiskoval pak jejich majetky. O Dobrodějově despocii nevíme z tohoto hlediska nic. 

Všichni Bohové Dobrodějové IV. uprchli snad v říjnu před revolucí na Kypros a královna Kleopatrá II., sestra Fyskónova a matka Kleopatry III., se vrátila do métropole z exilu, viz rok 133. Byla provolána panovnicí jako Filométór Sóteirá I.; vládla samostatně do roku 129. Na Kypr dal přivést Fyskón z Kýrény svého syna s Kleopatrou II. Ptolemaia Memfíta; jak k tomu došlo, nevíme (únosem?), viz jeho osud roku následujícího. 

Kdo vedl revoltující obyvatelstvo, kdo armádu, jaký byl rozsah bojů, známo není, hořel prý královský palác. Sami Egypťané válce vedené pravděpodobně v Alexandreji a bezprostředním okolí říkali ameixiá/přerušení kontaktů, chaos. K usmíření mezi božskými sourozenci došlo až roku 124. • Je to první zcela samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší (srov. rok 125, ale 215 a 175 říši na Bosporu).

Římané se konečně vypravili do války proti Aristoníkovi alias Eumenovi III. Filopatorovi. V čele konsulského vojska stál prokonsul Asie P. Licinius Crassus, který byl zároveň pontifikem maximem, což se předtím ještě nestalo. Muž vyhlášeného bohatství, výřečnosti a právnických znalostí s armádou štěstí neudělal a skončil v zajetí, kde se dal zabít, rovněž nezvyklý případ pro konsulára, viz rok následující. Zvládl prý pět asijských dialektů řečtiny a podle mluvčího je také používal, takže byl mezi Hellény oblíben. O spojeneckých armádách viz rok předešlý. 

Umíněný byl přitom přiměřeně svému stavu: dal zmrskat odpovědného úředníka z kárských Mylas, za to, že mu poslal menší stěžen na výrobu beranidla, ačkoli poručil větší, nicméně postižený, znalec v oboru, byl přesvědčen o tom, že menší je pro daný účel vhodnější než větší (řekne-li Říman "větší", pak platí "větší", o radu se nikoho neprosil...). 

V Římě opět vypukly konflikty kolem provádění agrárních reforem. Registrace a vyměřování pozemků se vlekly, chaos způsobila vyhláška, že nepřidělenou půdu může obdělávat, kdo chce, na reformě vydělávali spíše latifundisté. Nepodařilo se prosadit rozšíření pozemkového zákona na spojeneckou půdu (srov. rok 133, lex agraria Ti. Sempronia)

Praetor T. Annius Rufus, cos. 128, vystavěl silnici vedoucí z Patavia a Atrie do Aquileie napříč krajem Venetů, via Annia. Tribun lidu C. Papirius Carbo prosadil reformu lidového hlasování/lex Papiria, viz rok 139, ale jeho návrh, aby se tribunové směli ucházet ihne po skončení funkčního období znovu o mandát neprošel. Hlavním řečníkem proti němu byl P. Cornelius Scipio Aemilianus, který ve svém projevu mimo jiné zopakoval, že Ti. Sempronius Gracchus byl zabit právem. C. Papirius byl o dva roky později podezříván, že to byl on, kdo Scipiona Aemiliana zavraždil; o Carbonově hořké smrti po jeho konsulátu viz rok 120.

C. Papirius Carbo měl dva bratry. Marcus byl za olupování provinciálů na Sicílii za své praetury c. 114 žalován blíže neznámým P. Fulviem Flakkem a soudně exilován. Gnaeus byl v čele své konsulské armády roku 113 poražen Kimbry, viz jeho osud tam. 

************************************************************

130.

Ol. 162, 3

182 SE

118 AE

(Démostratos)

a. u. c. 624

L. Cornelius Lentulus a M. Perperna

cos. suff.: Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Dynasta Zibelmios, který vládl thráckým Kainům po zavraždění svého otce Diégylia v roce 142, byl pro zhovadilost svými poddanými rovněž příšerně umučen. Co do krutosti si s otcem nezadal: vyvražďoval celé rodiny, pro sebemenší nelibost dával lidem usekávat úd po údu, oběti křižoval, roztínal napůl/vivos homines medios secare, jiné zaživa upaloval/kai dzóntás enepyridze. Jeho hrůzovládou skončila mezi Thráky hégemonie Kainů.

Na jaře byl P. Licinius Crassus s vojskem v Anatolii ve válce proti héliopolítům při obléhání Leuk/Leukai, též Leuké, překvapen Aristoníkem s přesilou a Římané byli rozdrceni, bližší údaje se nedochovaly/exercitu post plurimam caedem in fugam acto. Prokonsul byl zajat a později záměrně zranil svého thráckého strážce bodnutím prutu na pohánění koně do oka a dal se jím probodnout: nesnesl pomyšlení na hanbu a otroctví/effugit et dedecus et servitutem

Nový konsul brzy na to M. Perperna porazil Aristoníka v poli. Armáda héliopolítů se rozutekla a král Eumenés Filopatór alias Aristoníkos byl Římany oblehnut ve Stratoníkeji na Kaíku v Lydii a zde vyhladověn (viz následující rok).

Občané Massilie poslali do Říma s prosbou o odpuštění jejich (malo)asijské métropoli Fókaji za její spojenectví s Aristoníkem; čehož dosáhli. • Fókajští ovšem byli vždy silně protiřímští, podporovali i Antiocha Velikého. 

Snad z t. r. pochází nápis na bočních stěnách chrámu/anta bohyně Rhómy v Mílétu s výčtem povinností jejího kněze (o kultu mezi Hellény viz rok 196, kdy první výskyt); dnes bychom řekli "úřední vývěska". Muž, který si kněžství koupí, musí být starší dvaceti let a úřad trvá tři roky a osm měsíců. Ročně dostával ze státní pokladny šedesát drachem a zajišťoval oběti v Rhómaiu, s gymnasiarchem organisoval výcvik, výchovu a hry efébů v gymnasiu a chod výročních Římských her/rhómaia. Kromě toho se podílel na kultovních povinnostech archontů a aisymnétů.  

V bojích proti Aristoníkovi padl král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór, snad také u Leuk (?). Vládl od roku 164, s Nýsou obdarovával Athéňany. Královna Nýsa alias Láodiké, dcera asi Seleuka IV. Filopatora, vládla pak za své nezletilé děti (?) jako regentka do roku c. 125.  V rozmezí těchto let otrávila pět svých dětí (?), všechno kluci, prý z obavy, aby ji některé z nich nezbavilo vlády; jejich jména neznáme (srov. však dospělého Démétria při roku 155). Šestým byl Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, kterého před matkou zachránili příbuzní (vládl od roku c. 125 do roku 111).

Po rozhodném zvratu ve válce s Aristoníkem odměnili Římané za jejich služby krále Mithridáta V. Euergeta Pontského Velkou Frygií, viz dále o ní roku 121 a roku 242, kdy ji předkové již z části vlastnili, a synům Ariarátha V. Kappadockého předali do správy Lykáonii a Kilikii, menší část na západě země, viz tamtéž.

Kolem roku 130 zemřel (?) král v Kommágéně Ptolemaios (vládl samostatně od roku 164; někdy bývá jeho vláda historiky ukončována kolem roku 140). Nástupcem se stal jeho syn (?) Samos II. Theosebés Dikaios/Bohabojný a Spravedlivý (vládl do doby krátce před rokem 98). Samos II. nepoužíval královský titul (srov. rok 69)

Král Antiochos VII. Euergetés se vypravil proti Parthům a překročil Eufrátés. Seleukovskou armádu posilňovaly oddíly údělných východních monarchů. V květnu až červnu byl při lidovém povstání v Seleukeji na Tigridu zabit parthský stratégos Éhios a město se stalo znovu seleukovské. Dne 22. ajjaru/1. června byla v seleukovských rukách opět celá Babylónie, tzn. že krátce předtím musely být odtud vyhnány parthské posádky nebo utekly (srov. rok 141)

Helléni začali Euergeta podle všeho nazývat Velkým králem/basileus megas. Oficiálně titulatura doložena není; srov. s Antiochem III., nikdo jiný z dynastie takový přívlastek nepoužil, viz však zde níže poměry v indobakterských královstvích). Na fragmentu nápisu z Ptolemáidy z asi t. r., kdy neznámý hodnostář (jméno zničeno) věnoval Diovi Sótérovi zřejmě královu sochu, však takový přívlastek uveden je: hyper basileós megalú Antio[chú] Só[téros] Euergetú Kalliníkú, srov. rok následující a nápis z Délu. Zbožným loyalním mužem byl kdosi z vysokých dvořanů a správce armádních záležitostí zanechaný v regionu jako oblastní velitel/tón prótón filón kai [ar]chigrammateus tón dynameón apoleleimmenos de kai epi tón topón. Takový činovník byl ovšem byl v courtoisii bezpochyby honěn...  

O něco později byli Parthové v čele s vojevůdcem Indatem/Sindou poraženi ve velké bitvě na řece Lykos, tj. Zab (jméno Indatés či Indattu je zřejmě elamské: čtyři elamští vladaři se jmenovali Indattu, viz v přílohách Dynastové iiii). Král Fraátés II. Theopatór se bojů neúčastnil. Parthové byli třikrát za sebou poraženi v poli a museli vyklidit Médii a celou Mesopotamii. Antiochos Euergetés přezimoval v Médii.

Tradovalo se z doby tohoto parthského tažení, že Euergetés na lovu zabloudil a přenocoval v chýši u jakýchsi vesničanů. Nepoznán si vyslechl, že král je fajn, ale jeho rádci, na které dá, že jsou vypečení lumpové. Když ho druhého dne doprovod nalezl, pravil prý: "Ode dne, kdy jsem vám začal vládnout, teprve včera jsem poprvé o sobě slyšel pravdu." Měl rád velkou společnost a pořádal prý "denně" hostiny pro kohokoli s pestrými stoly plnými všeho možného a hosté odcházeli s pěknými dary. Jeho pití ho nakonec stálo říši a život, viz rok následující. 

Fraátés II. propustil v zimě, asi před jarem 129, do Syrie jako dobře načasovanou bombu internovaného Seleukovce Démétria Níkátora, drženého v Hyrkánii od roku 138 (srov. tam a rok následující, též 141)V této době, v zimě 130/129, byla Seleukeia na Eulaiu stále ještě seleukovská.

V helléno-bakterských státech zemřel někdy kolem t. r. král Menandros Dikaios Sótér (vládl od roku asi 155, viz tam o něm). Zemřel buď ve vojenském ležení, nebo předal moc synovi a abdikoval. Jeho smrt přinesla úpadek hellénismu do regionu. Nástupcem se stal jeho syn Stratón I. Sótér Dikaios (do roku 95; jeho druhá vláda se začala asi roku 80) a Menandrův bratr (?) Antimachos II. Níkéforos (vládl do roku asi 125; viz o možné afiliaci s Antimachem I. roku 190). Za nezletilého Stratóna vládla jeho matka Agathokleia. 

Jak se snášela vláda "Královny na víru obrácené"/basilissa theotropos s ambicemi Menandrových sourozenců n. Apollodota I., nelze s žádnou jistotou stanovit. Menandros byl posledním velkým hellénských vládcem v Asii. Tradovalo se na Západě, že zemřel ve vojenském ležení a že se města po sporu dohodla, že každé dostane část popele z Menandrova těla. 

V říši Antimachovců byli údělnými dynasty za Menandra s titulem králů Polyxenos Epifanés Sótér a Epandros Níkéforos, pravděpodobně též Apollodotos I., jehož synem mohl být Apollodotos II. Megas Sótér Filopatór/Apaladata užívající též královského titulu. • Všechna tato jména známe pouze z údajů numismatických. Je možné, že existoval ještě král Menandros II., vnuk Menandra Spravedlivého. 

V říši Eukratidovců skončila někdy v této době vláda krále Eukratida II. (vládl od roku asi 140). Nástupcem se stal jeho syn (?) Archebios Dikaios Níkéforos (do roku asi 120). Za Eukratidova předchůdce Hélioklea I. Tocharové/Jüe-č' dorazili z východní Číny do Střední Asie a tlačili před sebou Skythy, viz zde níže, kteří vážně ohrožovali Parthy: ve válkách s nimi zahynuli dva jejich panovníci, viz roky 128 a 124 a srov. rok 123. Jüe-č' posléze napodobovali Héliokleovu ražbu.  

Kolem této doby přešli řeku Óxos a dobyli Baktrii Tocharové, kteří přišli z oblastí Východních Saků/Tárímská pánev, a ustavili zde svůj vojensky organisovaný konfederovaný stát s pěti kmenovými knížectvími, původně snad kopírující hellénistickou administrativu stratégií. Baktrie přestala být kontrolována ústřední hellénskou mocí, třebaže se místy načas zachovala autonomní knížectví; viz v indexu s. v. Tocharové, jako součást pentarchie (?), výčet členů pentarchie viz v indexu s. v. Baktrie. Tocharská invase bývá též kladena to doby kolem roku 100.

Ke středoasijskému jihu a jihozápadu migrovali nomádi žijící původně za Iaxartem: Asiové a Pasianové patřili snad k Tocharům, o Sakaraulech to asi neplatilo (Sakové/Skythové?). Hellénské státy přenesly svá centra na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. O osudech obyvatelstva hellénských měst není známo nic. Již roku 128 potvrzuje čínská mise (srov. rok 139) pentarchii Jüe-č'ů, což je čínské označení pro Tochary, v Baktrii; jsou mezi nimi stále ještě jména hellénských dynastů (viz roky 177, 170, 160 a 140).

Sakové/Sakaraukové (Indoskythové, Východní Skythové) vpadli ze Střední Asie do Arachósie, některé klany nomádů migrovaly napříč zaniklou hellénobakterskou říši, z níž zbyly jednotlivé státečky, k jihu k Indu, viz rok 90. Proti nim se vypravil král Parthů Fraátés II., který se proto nemohl zúčastnit bojů s pronikajícím Antiochem Euergetem v Médii a v Mesopotamii (srov. rok 160 a zde výše); viz dále rok 128 a 124.

Na Kypru dal král Euergetés II. zavraždit svého syna a spoluvládce Ptolemaia Euergeta III. alias Memfíta (c. 14? spoluvládcem od roku 144), protože se pokusil o útěk ke své matce do Egypta (viz předešlý rok). Jeho po údech naporcované tělo poslal do Alexandreie jako dárek k narozeninám jeho matce a své sestře, královně Kleopatře II. Sóteiře. Memfítés formálně kraloval v Kýréně, viz rok 133. Nelze vyloučit, že existoval ještě jiný, snad prvorozený Fyskónův Ptolemaios, které dal král zavraždit (tento Ptolemaios byl tehdy již dvaceti- či pětadvacetiletý?; jiný od Ptolemaia Apióna, syna s Eirénou).

Od nyní vládl Ptolemaios VII. Euergetés II. se svou druhou manželkou Kleopatrou III. jako Theoi Euergetai V. (do roku 124). Královna zůstávala po celý život svému královskému strýci věrna a ten jí v závěti odkázal vládu nad říší, viz rok 116. 

V Egyptě se „občanská“ válka" (viz minulý rok) rozšířila po celém Ponilí. Zmatků využil v létě n. na podzim 131 jistý Egypťan nebo Núbijec jménem Harsiesis, který se v Thébách prohlásil králem. Dostal se ke královským prostředkům uloženým v Thébách, údajně na devadesát talentů. 

Do země se z Kypru, nevíme kudy a s jakými oddíly, vrátil Euergetés II., obsadil Memfidu a celou Deltu a za epistratéga Thébaidy, tj. Horního Egypta, namísto zasloužilého ale neúspěšného Boétha, viz o něm roku 165, jmenoval poprvé v ptolemaiovské historii rodilého Egypťana jménem Paós, jenž rychle obnovil Euergetovu moc nad Horní zemí. Poprvé doložen 23. choiach 40. roku/15. ledna 130 v útěšném dopisu jistého Esthlady svým rodičům Drytónovi a maceše Apollónii alias Senmónthis/Semmónthis do města Pathyris, když uvádí novinku, že Paós v měsíci tybi se silnou armádou/meta dynameón hikanón vyplouvá proti davům shromážděným v Hermónthi, aby s nimi "naložil jako s povstalci/chrésasthai d' autois hós apostatais". 

V rodinném archivu Drytónově se dochovala jeho závěť z 9. payni 44. roku/květen-červen 126. Hlavním dědicem velitele reservní jízdy/tú epitagmatos hipparchés ep' andrón byl jeho syn z prvního manželství se Sarápiadou Esthladás, o otrokyně a pozemky se dělil s Apollónií a čtyřmi jejími dcerami (všechny mají hellénská jména). 

Harsiesis, který se ve středním Egyptě držel ještě na podzim roku 130, beze stopy zmizel. Průběh a data jeho usurpace neznáme. V Thébách od ledna 130 opět králem uznáván Ptolemaios VII. Paós se pak mohl pyšnit titulem a mocí epistratéga Thébaidy, prvního za Ptolemaiovců domorodého, a dvorní posicí "sourozence/syngenés".

Thébaidu zjevně pacifikoval celou, neboť z 10. thóthu 41. roku/srpen-září 130 pochází dedikační nápis z místa ve Východní poušti dnes neznámého "Pánovi Euodovi a ostatním všem bohům a bohyním". Pořídil ho archisómatofylax Sótérichos z Gortýny vyslaný Paótem za sběrem drahých kamenů/synagógé tés polytelús litheás, aby dohlížel na plavbu a bezpečnost přepravců nákladů kadidla a dalších darů/ta libanótika kai talla xenia z hor kolem Koptu. Srov. s nápisem z roku 257. 

Koncem tohoto léta vládli Theoi Euergetai V. celou říší, zatímco Kleopatrá II. Sóteirá zv. Adelfos/Sestra vládla jen v Alexandreji a brzy se město dostalo pod obležení bratrových vojsk (viz rok následující a srov. rok 118). Královnu podporovali Helléni a Židé, její zlobivý mladší bratr měl sympatie domorodých Egypťanů.  

V Římě bylo podle censu z let 131-130 kromě sirotků a vdov 318 823 římských občanů. Poprvé byli oba censoři z plébéjských rodů: Q. Pompeius, cos. 141, a Q. Caecilius Metellus Macedonicus, cos. 143, oba bojovníci v Hispániích v minulé dekádě. Přísnost Caecilia Metella, vyzývajícího k méně luxusu a více dětí v římských rodinách, dráždila populáry a v celkově chaotické domácí situaci a ve sporech o pozemkovou reformu ho tribun lidu C. Atinius Labeo Macerio jal a vlekl ho svrhnout s Tarpejské skály za to, že ho vyškrtnul ze seznamu senátorů. Stalo se tak v době poledního prázdného fora, když se censor odněkud vracel, a zachránili ho po pokřiku Metellových klientů ostatní tribunové. Atiniův odvážný pokus zůstal silným klanem Caeciliů Metellů nepotrestán. 

Metellova výzva lidu, aby vstupoval do manželství, byla přitom zjevně liberální než konservativní, když začínala slovy: "Kdybychom, Quirítové, mohli žít bez manželky, všichni bychom se té obtíže (asi rádi) zbavili. Poněvadž to však příroda zařídila tak, že ani s nimi nelze žít dosti slušně, ani vůbec bez nich, musíme se postarat spíše o (své) trvalé blaho než o krátké potěšení." 

Také v té řeči k lidovému shromáždění za své censury mnohem političtěji řekl, aby se lid nespoléhal na bohy více než na své rodiče (celou řeč neznáme): "Když děti stále zlobí, vydědí je. Co bychom tedy měli očekávat něco jiného od bohů, než abychom se svými špatnostmi skončili... Nesmrtelní bohové odvahu schvalují, ale nám ji neposkytují." Metellův proslov de prole augenda/O větším počtu potomků použil o mnoho let později Augustus v projevu k senátorům snad roku 18, srov. tam. Podle jiného pramene patřila uvedená řeč jinému z Caeciliů Metellů, cos. 109 a cens. 102 Q. Caeciliovi Metellovi Numidikovi, ale souvislost neznáme (Gellius).

Během konsulátu zemřel L. Cornelius Lentulus a za něho zvolen Ap. Claudius Pulcher (jiný od cos. 143). Jeden z poškozených římských nápisů/elogií z augustovské doby lze však doplnit i tak, že suffektním konsulem t. r. byl P. Claudius Pulcher, který přivedl nové kolonisty do Cales a Gravisky. Nebo nutné doplnit konsula C. Claudia Pulchra, kolegu stejnojmenného syna M. Perperny roku 92.   

Kolem roku 130 se narodil Asklépiadés z Prúsy v Bíthýnii (dnešní Bursa v TR), původně sofista v Římě, pak lékař a zakladatel lékařské školy. Zemřel roku 50; viz o něm v indexu s. v. lékaři (2). 

Někdy v rozmezí let 130 až 120 se narodil v Palaistíně Antiochos z Askalónu, pozdější filosof nové Akadémie, přítel L. Licinia Luculla, s nímž byl na tažení proti Mithridátovi Eupatorovi; od roku 79 byl scholarchem Akadémie a zemřel v Římě v průběhu roku 68/67.

Kolem t. r. zemřel v Tarentu, kam se ke stáru uchýlil, tragický básník M. Pacuvius (narozen kolem roku 220, srov. jeho vztah k Acciovi u roku 85). V téže době působil v Římě architekt Hermodóros ze Salamíny kyperské, stavitel chrámu Iova Statora.