044

 

************************************************************

44.

Ol. 184, 1

Theodóros z Messénie (podruhé)

268 SE

204 AE

(Dioklés VII. ?) | (Leukios z Rhamnúntu) 

a. u. c. 710

C. Iulius Caesar V. (do 15. března) a M. Antonius I.

P. Cornelius Dolabella cos. suff.

C. Iulius Caesar dict. V.

************************************************************

V Delmatii vypuklo všeobecné povstání, tzv. třetí válka delmatská, která trvala do roku 33. Římany byla válka zásadně řešena až od roku 35 (viz tam a srov. roky 158 a 119).

Pravděpodobně na začátku roku, ale lze uvažovat rovněž o roku 46 nebo o době krátce po smrti Caesarově, byl u Dáků při vzpouře zavražděn král Burebista, který jim vládl od roku asi 60.

Burebistova říše na Dunaji, ostatně byla to první podunajská říše v dějinách vůbec, se rozpadla na několik knížectví, jimž vládla knížata Kotiso, Dikomés a Skorilo, Skorylo či Koryllos; podle jiného zdroje bylo státečků pět, za Augusta zůstaly čtyři. Lze spekulovat, že Dáky spojil až Duras neboli Diurpaneus alias Decebalus (nebo to byli dva či tři dynastové? viz rok 85+ sqq.). • Podle gotského historika Iordana po "Buruistovi" panoval "Gothům" Dicineus, pak Comosicus, Coryllus, ten čtyřicet roků, a Dorpaneus. Koryllos (srov. jeho jméno roku c. 400) nepodlehl touze soukmenovců po vpádu do provincií v době občanských válek. Předvedl Dákům souboj psů a když před ně přivedl vlka, psi se společně pustili do vlka a dynasta ukázal, jak by nájezdníci dopadli. 

Getové se osamostatnili pod rivalisujícími dynasty: Roles byl u moci snad do roku 14, Dapyx si vládl do roku 28 a Zyraxés, jehož dobu vlády můžeme ohraničit rovněž rokem 28.

V Bosporské říši se oženil archón Asandros s Dynameou, dcerou krále Farnaka II. a přijal královský titul (jako král vládl pak do roku 19).

V Galatii po Caesarově smrti (viz níže) dobyl král Déiotaros I. Gordion a popravil zetě Kastóra I. Tarkondaria i s chotí, svou vlastní dcerou (Kastór I. vládl od roku 64, srov. rok 47 a 45). Déiotaros I. se tak stal opět jediným králem Galatů a byl jím až do roku 41. Římský souhlas si koupil od M. Antonia.

Kolem 19. dubna opustila královna Kleopatrá VIII. Filopatór spolu se svým bratrem a synem Řím, viz o závěti nepamatující na Kaisariona, srov. rok 46. Na zpáteční cestě do Egypta dala mezi červnem až 2. zářím jedem zavraždit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. Filopatora, s nímž vládla jako „Bohové milující svého otce“, Theoi Filopatores III. V Egyptě pak vládla společně se svým synem Ptolemaiem XV. Filopatór Filométór, což trvalo až do roku 30. • V zemi se ucpaly kanály z Nilu, protože byly delší dobu zanedbávány. Následoval nový hlad v letech 44 až 43.

Zřejmě t. r. nebo roku následujícího se z Hispánií, kde pobýval u Sex. Pompeia, srov. předešlý rok, vrátil do Afriky mauretánský dynasta Arabión, syn numidského velmože Massanasse či Massinissy III. (řec. Massanassés, Massinissás = lat. Massinissa). Porazil v poli mauretánského krále Bóguda I., zahnal jeho syna Bokcha III. a sprovodil ze světa P. Sittia. Získat celou Mauretánii a Numidii se mu ale nakonec nepodařilo (srov. rok 41 kdy byl Arabión zavražděn T. Sextiem). Arabión se nyní postavil na stranu caesarovců (viz následující rok a rok 42). • P. Sittius z Nucerie, vládl v části Numidie nejpozději od roku 47, viz tam, nejdříve někdy po roce 60.  

 

Krátce po těchto událostech následoval v Mauretánii v západní části, jíž vládl král Bógud I. od roku 105 (resp. spoluvládl; srov. rok 81 - dynastou 61 let), jeho syn Bokchos III.: kraloval do roku 33, od roku 39 opět ve spojeném království (viz tam). Ve východní části země t. r. nastoupil na uvolněný trůn po bratrovi Bóguda I. Bokchovi II. (vládl od roku 81) Bógud II. a vládl do roku 44 (srov. přehled v roce 39)

V Římě dal Caesar zvýšit počty úředníků: quaestorů ze dvaceti (od roku 81 za Sully) na čtyřicet, plebejských aedilů na čtyři, praetorů na čtrnáct, později na šestnáct. Augustus počty quaestorů omezil zpět na dvacet (viz v indexu s. v.).

Na začátku roku chystal C. Iulius Caesar vyslání kolonistů do Karthága, nyní pojmenovaného Colonia Iulia Concordia (srov. rok 122); kolonisace byla však provedena až roku 39 Octavianem. Caesar poslal kolonisty do Korinthu, který se nyní jmenoval Laus Iulia Corinthiensis. • Kolonisté Korintha posílili Hellény z Hellady, např. ze Sikyónu, který v této době, především po sullovském teroru, klesl na úroveň venkovského osídlení (srov. k tomu rok 146, kdy tomu bylo naopak).

Zároveň probíhaly přípravy na tažení proti Dákům. Poněvadž zřejmě ztratilo na aktuálnosti (srov. zde výše), byly válečné přípravy nasměrovány proti Parthům. Tažení mělo oficiálně začít 18. března a Caesar počítal, že potrvá tři roky (a nachystal proto na tu dobu dopředu sadu spolehlivých nejvyšších úředníků státu). Do války v Orientu již vytáhlo šestnáct legií a deset tisíc jezdců. 

Nespokojenost konservativní senátorské oposice s vládou C. Iulia Caesara dospěla vrcholu 15. února o slavnosti luperkálií, kdy někdo ověnčil jeho bustu věncem a byl dokonce učiněn kolegou konsulem M. Antoniem pokus ověnčit Caesara diadématem za římského krále ("Lid mým prostřednictvím ti to nabízí"). Mezi nespokojenci převažovali pardonovaní pompéjovci, k nimž se přidali zklamaní caesariáni vinící svého vůdce ze snahy zavést tyrannidu. Všichni dohromady se pak vydávali za tyrannobijce a obnovitele republikánských svobod, osvoboditele, "liberatores".

Pro všeobecnou nevoli to bylo odmítnuto samotným Caesarem, který poslal diadema Iovova chrámu na Kapitol ("Pouze Iuppiter je králem Římanů"). Nicméně tribunové lidu C. Epidius Marullus a L. Caesetius Flavus proti němu štvali, jakoby o královládu už usiloval a že nedal případ prošetřovat. Spiknutí odstartovalo.

O měsíc později o březnových idách, dne 15. března, dle athénského kalendáře uprostřed anthestériónu, byl C. Iulius Caesar (narozen 13. července roku 100) zavražděn spiknutím šedesátky senátorů-osvoboditelů/líberátórés, v jejichž čele stáli C. Cassius Longinus, M. Iunius Brutus Caepio a D. Iunius Brutus Albinus. 

Caesarovi na cestě na zasedání senátu předal rhétór Artemidóros z Knidu svitek, kam sepsal varování, s tím, aby ho ve vlastním zájmu okamžitě přečetl: mezi jeho žáky bylo totiž mnoho pompejánů, takže byl znalý situace. Caesar psaní nepředal svému doprovodu, jako mnoho ostatních, která cestou dostával, ale držel ho v ruce, když vstupoval do schůzovní místnosti. V okamžiku atentátu zdržoval spiklenec C. Trebonius M. Antonia před radnicí, v níž se vše seběhlo (curia Pompeii v Pompeiově divadle, srov. v indexu, s. v., což je také jeden z paradoxů atentátu včetně toho, že byl Caesar zavražděn před Pompeiovou sochou). Útok liberatorů zahájil L. Tillius Cimber a první bodl C. Servilius Casca: Caesar byl ubodán 23 ranami, z nichž pouze dvě do prsou byly smrtelné, jak stanovil lékař Antistius (n. Aristius). Ve vražedném zápalu se též několik atentátníků pobodalo navzájem, nikoli však letálně. 

Caesarovou smrtí zanikl v přímé linii i rod Iuliů, tedy Venušina syna Aineji, v nepřímé o století později sebevraždou Neronovou. Z Caesarových vrahů zemřela naprostá většina do tří let násilnou smrtí, poslední roku 31, viz tam. O spiknutí viz v přílohách "Obrazy ze starého věku" o Brutech.

Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manické deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“ konjurace a zemřel svérázným způsobem euthanasie; srov. rozhodnutí Sókratovo roku 399. Dalšími možnými důvody spiknutí jsou hlavně „záchrana republiky“, ať už to znamenalo cokoli, a obavy ze spojení s Kleopatrou, která druhým rokem žila na druhém břehu Tiberu (ačkoli Caesar byl od roku 59 ženat s Calpurnií). 

Caesarovou smrtí povstaly ve světovládné říši zcela nové poměry. Revoluční okamžik lze srovnat se smrtí Alexandra Velikého v Babylónu, který vedl k třicetileté válce diadochů; poslední římská republikánská občanská válka netrvala ani polovinu válek diadošských. Předtím ovšem povstal ve východním Středomoří vyvážený mocenský systém hellénistických říší, něco, co hellénský svět dosud neznal, zatímco římské říše se zmocnil jediný panovník, který se se svými nástupci sice vyhýbal slovu král jako prokletí, ale přesto založil universální vojenskou monarchii, k jejímuž odkazu se paradoxně hlásí též ideologové novodobých hnutí za sjednocení Evropy.

Caesar nikdy nic ideologického nenapsal, respektive napsat nestačil. Takže o jeho politických motivech můžeme jen spekulovat. Konservativní nepřátelé z řad aristokracie tvrdili, že sahal po královládě: monarchou byl, stejně jako pozdější principát, jen jména neužíval. Zlikvidoval zkorumpovanou stavovskou republiku, ideál sullovských optimátů-římských latifundistů, a nahradil ji zkorumpovanou diktaturou vojenskou, často též osvícenou. Toužil po zbožnění a svým způsobem toho dosáhl již za svého života, snad se viděl jako přestárlý dobyvatel světa Alexandros, byl filhellén a snad chtěl vypadat jako romanisovaný hellénistický monarcha (troška jedu do italských žil od Ptolemájovkyně Kleopatry?). Chtěl být božským tvorem odvádějící původ od Afrodíty/Venery a Trojana Aineji/Aeney, což si též vybral jeho adoptivní syn Octavianus-Augustus. Anebo byl Caesar prostě nadaným válečníkem a diplomatem za svou vlastní velikost bez jakýchkoli dalších plánů pro následující pokolení a dospěl do okamžiku, kdy už větší moci smrtelník dosíci nemůže. Jeho literární projev vykazuje přímočaré myšlení, suverénnost v podávaných výkonech, žádnou megalomanickou posedlost, žádné vise. Lidé starého věku totiž nesnášeli dlouhodobé projekty, dychtili po okamžitém efektu a to v politickém systému, který fungoval v jednoročním volebním rytmu, takže místa pro visionáře nepřebývalo.   

V Římě vypukl všeobecný zmatek. Nedaleko konané divadelní hry okamžitě přišly o diváky, lidé loupili v obchodech, zavírali se doma, senát se vyprázdnil, takže pučisté neměli ani ke komu přednést projev. Atentátníci pobíhali po ulicích a prolávali hesla o svobodě, ale pozornosti si velké nezískali. Schůzovali pak na Capitóliu, zazněl též návrh povolat do Říma Sex. Pompeia.  

Caesarovo tělo odnesli domů tři jeho otroci, kteří z doprovodného davu zůstali jediní s ním. Mezi vrahy-osvoboditeli se nevynořila žádná výrazná osobnost, převládala bezradnost mezi caesarovci i doufajícími pompejovci. Atentátníci chtěli pouze zavraždit "tyranna", to byl smysl puče, neboť tak se automaticky vrátí poměry ke stavovské aristokratické republice. Brutovi gladiátoři nezasahovali, přitom sám měl široké pravomoce jako městský praetor. 

Caesarovci Antonius a Lepidus, první utekl domů, druhý, diktátorův zástupce-magister equitum, a proto měl k disposici vojáky, selhali. Až v noci dal Lepidus obsadit Forum. Oba zahájili druhého dne jednání s vrahy, když přes noc dal Antonius k sobě domů odnést Caesarovy peníze a archiv; jak se na to dívala Caesarova vdova, nevíme. M. Aemilius Lepidus (44) se náhle radikalisoval a navrhoval použít vojáků tábořících na Martově poli k pobití caesarovrahů; to mu Antonius (39) s A. Hirtiem (asi 47) kupodivu rozmluvili. Po Caesarovi převzal Lepidus úřad pontifika maxima a později odcestoval do Hispánie, kde sjednal mír se Sex. Pompeiem (asi 23) a nastoupil správu obou Hispánií a Narbonské Gallie. 

17. března o líberáliích bylo v chrámu bohyně Tellus provedeno na zasedání senátu vyrovnání mezi oddanými caesariány a Caesarovými vrahy: Caesar dostane státní pohřeb, jeho zákony zůstanou v platnosti a "osvoboditelé" beztrestní. Následující den bylo po přečtení závěti, kterou Caesar uložil u svého tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina, a po velmi sugestivním Antoniově pohřebním projevu se vzýváním božství zavražděného bylo Caesarovo tělo spáleno přímo na Foru z popudu jistého Amatia či Hérofila, viz zde níže. V pozdějších pověstech se prý za pohřbu Božského Iulia skrylo slunce...

Když plebs uslyšel, co mu Caesar odkázal, postavil se jednoznačně proti caesarovrahům. Závěť měl v úschově Caesarův tchán L. Calpurnius Piso a část senátorů se ho pokoušela přemluvit, aby ji nezveřejňoval; to odmítl a senát se rozhodl uspořádat zavražděnému státní pohřeb. Než dav vypálil domy pučistů, kteří z Říma utekli, lynchoval nevinného tribuna lidu C. Helvia Cinnu, Caesarova přítele a neóterického básníka (srov. rok 98), o němž se rozhlásilo, že patřil k Caesarovým vrahům a lidé ho roztrhali, když se vracel z Caesarova pohřbu. Přitom se kdysi chlubil, že měl v plánu navrhnout zákon povolující Caesarovi vybrat si jakoukoli ženu na plození potomků a v jakémkoli množství... Lidé si oddaného básníka "zlaté mládeže" zjevně spletli s praetorem L. Corneliem Cinnou, synem stejnojmenného mariovského konsula let 87-84, který byl mezi prvními, kteří po atentátu otočili a poplivali Caesarovu památku. Hlavy obou naražené na oštěpy dav umístil u diktátorova žároviště na Foru. 

Obyvatelstvo bylo většinově proti vrahům-osvoboditelům, což bylo definitivně znát o Apollónových hrách, které začaly 13. července: D. Iunius Brutus Albinus odešel do své provincie Gallia Cisalpina už brzy po Caesarově vraždě, v létě C. Trebonius do Asie, L. Tillius Cimber do Bíthýnie, M. Iunius Brutus Caepio a C. Cassius Longinus se nejprve zdržovali v okolí Říma, v srpnu se oba přes Eleu v Lúkánii vypravili na východ, první do Makedonie, druhý do Syrie, viz však zde níže. Do Épeiru dorazili až roku 43 a přes Athény pokračovali do Makedonie. M. Iunius Brutus se pak stal velitelem proticaesarovských vojsk v Épeiru a v Makedonii, provincii měl svěřenou ještě od své oběti.

Po odchodu Lepida a části Caesarových vrahů-osvoboditelů z Říma byl pánem ve městě M. Antonius. Udržel s vojáky klid a v květnu dal odhlasovat, že každý, kdo by navrhoval zřízení diktatury, může být kýmkoli z Římanů ubit. Antonius zlikvidoval bez soudu jistého Hérofila, event. podle jiné verse C. Amatia či Chamata, který se vydával za syna Maria mladšího (Lžimarius); Amatiovy přívržence bouřící se na Foru dal k nelibosti "lidu" Dolabellovými vojáky pobít, otroky pověsit, svobodné Římany shodit se skály. Antonius kupodivu měl v těch dnech sympatie senátu, neboť doporučoval usmíření se Sex. Pompeiem, které jel vyjednávat Lepidus, a navrátit mu majetek a tehdy ještě Antonia chválil i M. Tullius Cicero. 

To se brzy změnilo a výřečný advokát směřoval do Hellady podívat se za synem, který byl na studiích v Athénách a také navštívit 184. olympiádu. 1. srpna dorazil do Syrákús, osud ho však vedl po jiné dráze: větry a bouřlivé moře mu znemožnily pokračovat návazně v plavbě na východ. Cicero se vrátil do Říma, kde měl mezi smířlivými optimáty velké slovo, a postavil se Antoniovi, nejsilnějšímu tehdy v Římě, viz zde níže, jemuž se podařilo s tichou benevolencí senátu obklopit se velkým strážním oddílem prý až šesti tisíc mužů.  

3. června obdržel Antonius proti vůli většiny senátu usnesením lidu na dobu pěti let Makedonii, později na jeho vlastní žádost provincii Gallii Cisalpinskou, kterou držel jeden z caesarovrahů D. Iunius Brutus (viz zde výše). Antoniův kolega P. Cornelius Dolabella dostal do správy provincii Syrii, starost o vedení války s Parthy a tím pádem též silnou armádu, kterou pro tažení za Eufrátés připravoval Caesar; Město opustil v říjnu. Náhradně stejným usnesením dostali M. Iunius Brutus provincii Bíthýnie & Pontos, předtím určenou praetorovi Tilliovi Cimbrovi, a C. Cassius Longinus provincii Kýrénaiku & Krétu, předtím Syrii. Pak oba opustili Itálii (viz výše), ale vydali se do svých původně přidělených provincií čili postavili se konsulům. O válce na Východě viz rok následující. 

Koncem května vypukly u caesarovců první konflikty mezi Antoniem a o dvacet let mladším Octavianem a jejich lidmi. Po 3. červenci se C. Octavius vrátil do Říma: před osmi či šesti měsíci ho poslal Caesar na zkušenou k vojsku do épeirské Apollónie (poprvé v poli s ním byl roku 46 v Hispániích). Na svém prvním setkání, za nímž přišel za Antoniem do zahrad Pompeiových, daru Caesarova, vytkl budoucí Augustus Antoniovi smířlivé chování vůči vrahů svého adoptivního otce, žádnou snahu o jejich pronásledování; vlastně to samé, co Antoniovi vytýkali iuliáští vojáci. Octavianus rozprodával pod cenou dědictví po Caesarovi, svém otci Octaviovi a matce; pospíchal, aby předešel soudním přím o pozemky. Části Římanů tím byl sympatický, té, která se tak dostávala k pozemkům. Kromě toho odkázal Caesar velké peníze každému z Římanů, ale jak velké to byly částky a celková summa, nevíme. Podpořili ho vnuci Caesarovy sestry Iulie Q. Pedius a L. Pinarius a s nimi L. Marcius Philippus, kteří mu přenechali své dědické díly odkazované Caesarem.  

Nyní po adopci sebe sama 19. srpna měl jméno C. Iulius Caesar Octavianus a ještě mu nebylo devatenáct. Byl synem C. Octavia z Veliter, jenž zemřel roku 59, a Atie, Caesarovy neteře (zemřela roku 43 za synova konsulátu; jejím druhým manželem a nyní vdovcem byl L. Marciu Philippus, cos. 56). Sestra budoucího Augusta se jmenovala Octavia a zemřela roku 11.    

Rozhořel se ostrý stranický boj, nic nepomohly dvě osobní schůzky obou vůdců. Hádali se při každé příležitosti, oba zastávali diametrálně odlišné postoje, padala obvinění o vzájemné likvidaci. Oba rekrutovali po Itálii vysloužilce. Vojácký Antonius si znepřátelil hodně caesarovců svou neomaleností až krutostí a také liknavostí po atentátu na Caesara s trestáním vrahů (že prvního dne zalezl do svého domu a dalšího byl smířlivý, věděli po Itálii všichni), Octavianus získával hranou mladickou bezprostředností. Najímal v Kampánii v kraji kolem Capuy, Calatie a Casilia Caesarovy vysloužilce dvou legií, kteří byli před několika měsíci obdarováni Božským Iuliem půdou nebo byli za svými darovanými pozemky na cestě (evocati/"znovu povolaní", srov. rok 41). 

Zrovna v oblasti, kterou předtím navštívil Antonius: Octavianus nabízel pětkrát tolik, než Antoniových čtyři sta séstertiů. Senát Caesarovu dědici povolil nastupovat úřady o deset let dříve než stanoví zákon a odhlasoval mu státní kompensaci nákladů na udržování vojska. Vojákům se dostalo práva, že nemusejí už válčit v žádné z válek a že dostanou půdu.

2. září pronesl M. Tullius Cicero proti M. Antoniovi, srov. jejich vztahy zde výše, svou první ze čtrnácti Filippik/Philippica I., orationes Philippicae, řec. logoi Filippikoi, srov. s Démosthenem (poslední projev v senátu držel 21. dubna 43 po vítězství Octaviana nad Antoniem, kdy znovu podpořil myšlenku na prohlášení Antonia nepřítelem státu, na což došlo o pět dnů později). Úvodní filippika byla co do výraziva umírněná, nabádající konsuly, aby se drželi Caesarovy vůle a plánů. Stačila však k tomu, aby z Antonia udělala nesmiřitelného Ciceronova nepřítele. Cicero nečekal na Antoniovu odpověď na senátní schůzi, kterou konsul svolal, a odešel z Říma, aby nebyl na ráně. Sepsal v Kampánii druhou svou filippiku, kterou nikdy nepronesl, ale šířil mezi sympatisanty jen v psané podobě (zveřejněna byla snad až po Ciceronově smrti). Znectil v ní život M. Antonia, nikoli však tak brutálním způsobem, jak to udělal před deseti roky v kause L. Calpurnia Pisona Caesoniana, viz rok 56, ani Antonia nikdy nenazval obludou a podobně jako Caesarova tchána. 

Na Antoniovu obranu se verbálně postavil snad jen konsul roku 47 Q. Fufius Calenus. Cicero vymohl na senátu pro S. Pompeia, který od loňska sebral úctyhodnou vojenskou moc, viz rok 45, a s flotilou kotvil v Massilii, aby byl jmenován "velitelem loďstva a přímoří", praefectus classis et orae maritimae, viz rok následující. Antonius mu ve snaze získat spojence nabídl restituci otcova majetku, který shrábl: poslal S. Pompeiovi prý sedm milionů sésterciů z dědictví odhadovaného podle jedné verse až na padesát milionů drachem, tedy nejméně dvě stě milionů séstertiů (!). 

Antonius měl ve Městě jen malou podporu a koncem září n. v říjnu odešel do Brundisia, kam připlouvalo vojsko z Makedonie: mělo se původně táhnout proti Getům/Dákům, kteří údajně vpadli do provincie, jak pravila fáma, ale zjistilo se brzy, že se v Makedonii žádný Geta nenachází (srov. rok 61 a porážku od Bastarnů). Mezi legionáři panovala rovněž značná nespokojenost a vytýkali Antoniovi, že se nepostaral o potrestání caesarovrahů. Šlo to tak daleko, že dal z největších nespokojenců každého desátého popravit, podle jiné verse všechny centuriony tří legií, údajně tři sta mužů, resp. část z nich, a to před zraky svými a manželky Fulvie. Z nepokojů mezi vojáky vinil Octavianovy agenty vyslané, aby šířili mezi legionáři a hlavně centuriony chaos. Nikdo z nich dopaden nebyl, ale práci odvedli pro Octaviana dobrou.  

Makedonské legie přepravil zpět do Brundisia C. Antonius a jeho bratr M. Antonius je poslal do Arimina; cestou se dvě legie přidali k Octavianovi. Sám se s vybranou jednotkou obrátil na Řím, tábořil s ní u Tiburu. 

Po 28. listopadu opustil Město na Ariminum ke své armádě a odtud táhl do provincie: začala mu válka s D. Iuniem Brutem, který se provincie nechtěl vzdát (srov. výše), podporovaného velkou částí senátorů; v senátu nyní pochopili, že Antoniova žádost o Makedonii byla lest, jak se dostat k armádě. D. Iunius se uchýlil do Mutiny, dnešní Modeny, kde byl s pěti legiemi a oddílem gladiátorů oblehnut; odejít do Makedonie odmítl. Na Antoniově straně stálo v Itálii, Galliích (tři) a Hispániích (šest legií) třináct legií, z toho pod jeho přímým velením čtyři, Octavianus měl na podzim legií pět.

20. prosince ráno pronesl Cicero, který se do Města vrátil po odchodu Antoniově 9. prosince, v senátu svou třetí Filippiku proti M. Antoniovi, odpoledne čtvrtou, a to již v přítomnosti Octaviánově. Žádal, aby byl Antonius prohlášen za nepřítele státu, aby se proti němu válčilo. Octaviánovi se od senátu dostalo další finanční podpory, když si publikáni odhlasovali darovat mu na válku pětadvacetinu z majetku a senátoři dvě třetiny z dénáru na každou střešní tašku domů, které vlastní nebo mají pronajaté.

V Gallii založil L. Munatius Plancus, cos. 42, na Rýnu osadu Augustu Rauriku (Colonia Augusta Rauracorum) u dnešní Basileje, následujícího roku Lugdunum (Colonia Copia Felix Munatia Lugdunum), soudobý Lyon, a zavedl kolonii do allobrožské osady Cularo, roku 381 n. l. přejmenovanou na Gratianopolis, dnešní Grenoble. Plancus byl původně caesarovec, pak antoniovec a nakonec straník Octavianův, jemuž později doporučoval přejmenovat se na Romula (Caesarův dědic si ale vybral jméno-titul Augustus, viz rok 27).