************************************************************

354.

Ol. 106, 3

Diotímos II.

a. u. c. 400

M. Fabius Ambustus III. a T. Quinctius Poenus Capitolinus Crispinus

************************************************************

Filippos II. na makedonském pobřeží dobyl v létě Methónu (viz předešlý rok a rok 365): zesláblí obyvatelé vyjednali volný odchod s jediným kusem oděvu, město dal král srovnat se zemí a státní území rozdělil mezi Makedony. Págy se na to podrobily samy: byly členy spolku thráckých Chalkiďanů. Pod Methónou při přechodu přes říčku Sandanos/Sardón (?) přišel Filippos II. ranou šípu o pravé oko. Podle této skutečnosti a podle toho, že v důsledku pádu s koně kulhal na jednu nohu, viz rok 339, byly identifikovány jeho ostatky z žárového pohřbu, nalezené po roce 1976 v Aigách/dn. Vergina. 

Střelcem byl jistý Astér z Amfipole, který Filippovi nabízel své služby s tím, že dokáže sestřelit kdejakého ptáka v letu. Král tehdy odmítl s tím, že si ho pozve, až bude válčit se špačky. Astér se dal najmout Methónskými a za obléhání města vystřelil na krále šíp s nápisem "Astér posílá Filippovi smrtelnou střelu". Raněný Makedonec dal šíp vystřelit zpět do města se slovy: "Až Filippos Astera lapí, bude viset/Astera Filippos én labé, kremésetai." A to se prý také stalo. Možná to kolovalo jen jako anekdota, poněvadž podle jiné verse přišel král o oko střelou z katapulty. 

Při operacích "občanské války" v Thrákii porazili u Kypsel Athéňané pod Charétem žoldnéřský oddíl Filippa II., jemuž velel Thrák Adaios zvaný Alektryón/Kohout. • Adaios se stal básníkům předlohou pro typ chlubivého vojáka/stratiótés filodoxos, lat. miles gloriosus. Adaios v bitvě padl a Charés, který táhl obvykle do války s velkým počtem hudebnic a dalších žen, uspořádal brzy na to v Athénách lidový banket. Charés byl mezi Athéňany oblíben, dokázal peníze určené na válku zčásti použít na zábavu a část jich nechával doma démagógům... 

Na podzim třetího roku svaté války porazili Boiótové, kteří nepřítele přečíslovali, v bitvě u Neónu Fóky, jejich vůdce Filomélos se v hornatém terénu na útěku vrhnul se skály. Novým stratégem autokratorem ve svaté válce byl Fóky po diskusi o dalším vedení války zvolen Onomarchos, který po ztracené bitvě shromáždil rozuteklou armádu a začal budovat novou (viz rok 352).

Filomélos za svého vůdcovství prý na Apollónovy poklady nesáhl. To až jeho mladší bratr Onomarchos a ještě více jeho další bratr a nástupce Faullos, synové Theotímovi. Faullos dal razit minci, aby zaplatil žoldnéře: ze 120 zlatých cihel po dvou talentech (c. 53 kilogramů) věnovaných bohu lýdským Kroisem, 360 zlatých obětních mís/fialé po dvou minách, zlatou sochu lva a ženy po třiceti talentech, dohromady přepočteno na hellénský stříbrný standard za čtyři tisíce talentů. 

K tomu fócká mincovna zpracovala ze stříbrných darů Kroisových a dalších zbožných dárců šest tisíc talentů stříbra, dohromady tedy deset tisíc talentů. To byly peníze na dobu předhellénistickou obrovské, srov. makedonskou kořist v perských tresorech roku 331 a v indexu s. v. zlato. Za Falaika se dokonce kopalo v Apollónově delfském chrámu v domnění, že tam je zakopán poklad. Když nastalo zemětřesení, vojáci toho nechali.  

Na Sicílii se Dión vypravil do pole proti Farakovi ze Sparty, kterého pro válku se Syrákúsany (pravděpodobně) najal Dionýsios. U Neápole u Akragantu, tedy na púnském území, byl však v bitvě poražen. Hérákleidés doprovázel pozemní tažení s flotilou a když viděl výsledek bitvy, jinak nevýznamné, otočil s loděmi, aby se v Syrákúsách chopil vlády. Dión však dorazil urychlenými pochody do města rychleji. Brzy na to dorazil ze Sparty do Syrákús Gaisylos, který měl, na základě jaké dohody, nevíme, velet syrákúské armádě. Po jednáních se velení Sparťan zřekl (Dión byl mimo jiné rovněž spartským občanem), znovu usmířil Dióna s Hérákleidem a dohodu garantoval; už o něm neuslyšíme.  

Ani tohle usmíření nevydrželo dlouho. Syrákúsané z úsporných důvodů zrušili najímání veslařů na válečnou flotilu a Dionýsiův syn Apollokratés, když pomoc nepřicházela, vydal pevnost a s pěti loděmi odplul za svým otcem do Itálie (viz rok 356). Tehdy se Dión setkal opět se svou manželkou Aretou s jejím synem a její matkou, svou sestrou, Aristomachou; zda měla Areté z manželství s Tímokratem dítě, nevíme. Diónův syn s Aretou, jeho jméno neznáme, byl Dionýsiem vychováván v rozmařilosti všeho druhu a když se otec vrátil a chtěl ho napravit ke způsobům skromnějším, mladík to nesnesl a skočil se střechy. 

Z Korinthu dorazili na Diónovu žádost poradci, aby pomohli se změnou ústavy na oligarchickou; na takovou činnost však Dión neměl oprávnění sněmem. Proti tomu se opět postavil Hérákleidés, ale tentokrát ho Dión dal zavraždit (a vystrojil mu pak velký pohřeb).

Hérákleidovu rebelantskou roli převzal Kallippos, přítel Platónův a s Diónem společně zasvěcený do eleusínií. Měl podporu mezi měšťany nespokojenými s prázdnou státní pokladnou, na jeho stranu se postavil též athénští bratři Kallikratés a Filostratos, kteří kdysi doprovázeli Dióna po Helladě (a nebyli přitom filosofy). Začali proti němu štvát a třebaže složil před bohy přísahu věrnosti, sjednal si Kallikratés několik Zakynťanů a v červnu dal Dióna (c. 56) zavraždit v den oné přísahy s výmluvou či konstatováním, že musel zabránit nové tyrannidě. Kallippos zůstal jako stratégos u moci jen třináct měsíců (viz následující rok; Dión se narodil roku 410). Ačkoli ovládal stát svými žoldnéři, dodržoval démokratickou ústavu. 

O vdovu po Diónovi (osud Tímokratův znám není) Aretu s její matkou Andromachou se staral Diónův přítel Hiketés. Přemluven údajně nepřáteli, dal je zavraždit během přeplavby na Peloponnésos i s Diónovým dítětem, jméno neznáme, a těla hodit do moře. O Hiketově konci viz roky 339sq. 

V exilu v Chalkidě na Euboji zemřel Tímotheos, syn Konónův (srov. rok 360). Tímotheův syn Konón (II.) dal později rekonstruovat část athénských hradeb, viz o výši pokuty roku předešlého, které jeho děd Konón (I.) dal obnovit po peloponnéské válce za perské peníze v roce 393.

V Sídónu vládl od roku 370 Tennés II., foin. Tabnit. Z neznámých příčin se postavil proti satrapovi Kilikie Mazaiovi a proti satrapovi Syrie Belesyovi/bab. Bélšunu. Na summitu králů foiníckých států v Tripoli si stěžoval na zpupnost perských armádních velitelů v Sídónu a své protějšky přemluvil k odpadnutí od Artaxerxa III. Pozval si na pomoc z Egypta žoldnéřské vojsko o čtyřech tisících mužích, které stálo předtím v žoldu krále Nektaneba II. a jemuž velel Mentór z Rhodu, bratr Memnona (viz předešlý rok a rok následující). Foiníčané zničili královskou oboru, ale o vlastních válečných skutcích nevíme nic. 

Tuto událost lze datovat i do roku 345 či roku následujícího (viz tam). Spíše ale půjde o dvě oddělené události: válka satrapů s Tennem byla lokálním konfliktem ve Foiníkii od roku 354 a teprve roku 345 odpadl Tennés od Krále (viz tam). • Belesys/Bélšunu byl Babylónec a jeho rodina stála vysoko v perských službách. Jiný Belesys, zřejmě děd tohoto, byl satrapou Syrie/Eber nári za Artaxerxa II. v době Kýrova tažení. 

Pokračovaly boje Římanů s Etrusky, s Praeneste uzavřeli Římané mír ve válce, která trvala od roku 368 (podle jiného podání to bylo pouze příměří/anochai).

************************************************************

353.

Ol. 106, 4

Thúdémos

a. u. c. 401

C. Sulpicius Peticus IV. a M. Valerius Poplicola II.

************************************************************

Filippos II. obsadil v Thrákii knížectví Ketriporiovo a Ketriporis zde dále vládl již jen jako vasal. Tím se také skončila první válka thrácká, kterou Filippos vedl od roku 357. Nato král opět zasáhl do událostí thessalských, když znovu vyhověl pozvání Aleuadů (srov. rok 369 a 357), tentokrát proti samovládci ve Ferách Lykofronovi, bratrovi a nástupci Tísifona (viz rok 358). Lykofrón se mimo jiné spolčil s Onomarchem, vojevůdcem Fóků. Jako Lykofronův spojenec bojoval v Thessalii Onomarchův bratr Faullos, kterého však v poli porazil spojenec Lykofronových nepřátel Filippos Makedonský a vyhnal z Thessalie. 

Nato se do Thessalie vypravil s fóckou armádou Onomarchos a ve dvou bitvách Makedony porazil tak, že se Filippos musel stáhnout do Makedonie: byl to první a poslední Filippův debakl v poli a pravděpodobně zde povstal v něm hněv na Onomarchovy Fóky, viz rok následující. Takto se do svaté války zamotal Filippos II. (srov. rok 356). Po thessalském fiasku se král utěšoval: "Neutekl jsem, ale ustoupil jako berani, aby trknutí udělali podruhé silnější/úk efygon, all' anechórésa hósper hoi kríoi, hin' authis poiésómai sfodroterán tén embolén."

Onomarchos pak dobyl a zotročil obyvatele Thronia, střediska Epiknémidských Lokrů, a Amfissa, spojenec Boiótů, se mu podrobila. Při vpádu do Boiótie dobyl Orchomenos a Koróneiu, ale při pokusu o dobývání Chairóneie byl poražen a vrátil se do Fókidy. U pobřeží Marathónu přepadlo makedonské loďstvo, které Filippos pozvolna budoval, athénskou posvátnou loď Paralos.

V Athénách byl jistým Lýsimachem, který na výzvu státu měl vystrojit loď (jedna z forem leitúrgií), ale neměl na to, požádán podle zákona o antidosi Ísokratés, aby převzal jeho povinnosti, nebo aby si vyměnili majetky (srov. rok 508). Ísokratova řeč sice nebyla nikdy pronesena, ale je zachována (Peri antidoseós/O výměně majetku).

V Halikarnássu zemřel dynasta a suverénní satrapa Kárie Mausólos (narozen v Mylasách; o době jeho vlády srov. roky 391 a 362). Před smrtí předal vládu nad Káry své manželce a sestře Artemísii (žila už jen krátce do roku 351). Jejich manželství bylo bezdětné. Artemísia (II.), se traduje, Mausólův popel a kosti rozdrcené na prach vypila, aby bratrovi byla živoucím hrobem. 

Ještě před Mausólovou smrtí, a snad před spojeneckou válkou nebo nejpozději na jejím konci, viz rok 355, viz rok 357, dorazilo do Halikarnássu athénské poselstvo ve věci rhodských démokratů, viz rok 355 (o vztahu Mausólově k Athéňanům viz rok 357). Mezi třemi posly byl též politicky činný rhétór a pozdější historiograf Androtión. Patřil ke skupině Aristofóntově toužící v době povstání v Orientu po válce s Artaxerxem III., srov. rok 355 a předešlý. Když skládal úřad v desetičlenné komisi shromažďující občanské dluhy státu z války, žádal pro sbor za dobrou práci udělení zlatého věnce, jinak obvyklá procedura. Toho využili partajní nepřátelé Euktémón a Diodóros a žalovali Androtióna za protizákonné jednání/grafé paranomón. Řeč pro Diodóra, pronesenou roku 354, sepsal Démosthenés (bylo mu 30), tehdy ještě sympatisant Eubúlův, než se z něho stal protimakedonský athénský jestřáb, viz nejpozději rok 351 ("že se něco dělalo předtím ještě neznamená, že to je správné a legální"). 

Žalobci neuspěli a přišli tedy o něco později s novým obviněním, že si totiž Androtión s kolegy z kárské mise ponechal kořist jedné nákladní lodi z Naukrátidy, kterou cestou, Egypt patřil do říše perského krále, tedy válečného nepřítele, svou triérou lapili a náklad rozprodali: vyneslo jim to devět a půl talentu. Z Naukrátidy si stěžovali, ale Athéňané je odmítli. Euktémón s Diodórem nyní žalovali pro nezákonnost Tímokrata/Kata Tímokratús, asi archonta roku 364 (?), který ve prospěch Androtióna navrhoval prodloužit lhůtu finančního vyrovnání po skončení úřadu (aby se vyvlekl z toho, že peníze, které ležely u dvou triérarchů doprovázejících misi, nepředal eráru). I tuto Diodórem pronesenou řeč napsal Démosthenés, ale pochybuje se o tom, zda vůbec k procesu došlo.

Roku 346 nebo po něm musel Androtión do exilu, usadil se v Megarách, kde začal psát Dějiny Attiky/Atthis o nejméně osmi knihách s důrazem na jeho současnost; známe z nich pouze citáty, používal je též Aristotelés (další osud a životní data Androtiónova, chváleného jako dobrého rhétora, neznáme).

Artemísia, první a asi i jediná z perských satrapkyní, začala s výstavbou Mausóleia neboli náhrobku a zádušního chrámu svého manžela a bratra, z něhož se stal jeden z divů starého světa. Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci doby: sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde stála jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, činný i v Knidu, kde byla jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegeji a Nemeji, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže). V politice pokračovala ve zdatném autonomistickém kursu svého bratra a zůstávala věrna velkoperských zájmů v regionu. Vztah k Rhoďanům se opět vyhrotil, viz rok následující. 

V Hérákleji Pontské zavražděn o dionýsiích tyrannos státu Klearchos I. (vládl od roku 364). Chión, Euxenón a Leónidés n. León, žáci Platónovi, se spikli s padesátkou příbuzných, jeden zabavil despotu filosofickou debatou, další ho zavraždil. Příbuzní přišli pozdě, atentátníci svůj čin nepřežili a režim rovněž nezměnili (podle jiné verse vrahem byl Chión, syn Mátridův, když vrazil z boku do tyranna meč během obětí; Klearchos zemřel po dvou dnech). 

Nástupcem se stal Klearchův bratr Satyros (58) jako poručník Klearchových synů Tímothea a Dionýsia (měli ještě sestru Amástridu). Vládl v bratrově duchu a zemřel na nádor v tříslech. Tímotheos po sedmi letech vládl samostatně až do roku 338, jeho mladší bratr Dionýsios následoval do roku 305. Tímotheos liberalisoval poměry ve státě, staral se o bratrovu výchovu a byl všeobecně oblíben. • Pod Chionovým jménem se zachovalo sedmnáct dopisů a odpovědí s otcem, ale též Klearchem, v němž despotu ujišťoval svou loyálností a oddaností filosofii; poslední psaní bylo adresováno Platónovi, kde naopak vynáší svou lstivost, jak Klearcha oklamal a tušil v atentátu svou smrt. 

Klearchos I. se stal po Sparťanech Brasidovi a Lýsandrovi dalším z Hellénů, jemuž se od některých z nich pro zásluhy o jejich obce dostalo hérójských, tedy předstupně božských poct (viz jeho chování roku 364; srov. rok 422, 404 a 395). Pak již následovali Filippos II., Alexandros III. a po nich většina hellénistických vladařů, jimž konvenoval orientální usus dynastického kultu.

Pravděpodobně po Klearchově smrti se Hérákleótští pokoušeli dostat na kobylku archontovi Leukónovi I. Bosporskému, který mimo jiné požíval v Athénách práv občanských a osvobození od daní/ateleiasrov. o něm rok 389. Pravděpodobně oni najali rhodského kondottiéra Memnona, aby se pokusil o dobytí Tauridy a Kimmerského Bosporu, možná po pádu Theodosie. Memnón si chtěl udělat obraz o síle říše na severu pontské oblasti. Vyslal tedy v diplomatické misi s nabídkou na uzavření přátelství mezi oběma státy Archibiada z Býzantia. Součástí delegace byl vyhlášený kitharódos Aristoníkos z Olynthu, zběhlý navíc ve vojenských otázkách, srov. rok 328. Podle počtu posluchačů v divadle vypečený Archibiadés odhadl množství Bosporánů. 

K invasi zjevně došlo, ale Leukón se ubránil, mimo jiné s pomocí najatých skythských lučištníků, číhajících za šiky těžkooděnců na invasory vyloďující se na více místech království. Hérákleótové měli své příznivce mezi Leukónovými triérarchy a též u dvora: jedněch se Leukón zbavil převelením a po válce popravami, druhých s pomocí obchodníků, z nichž vylákal nejprve peníze a pak je donutil na svou obranu i jejich vlastních peněz dělat mu osobní gardu a spiklence pobít; peníze jim vrátil.  

Leukón zemřel roku 349, Olynthos vyvrátil Filippos II. rok na to, Aristoníkos padl ve Střední Asii roku 328.    

Na Sicílii byli snad po rozbrojích ze Syrákús vyhnáni příznivci Diónovi Kallippem Athénským a uchýlili se do Leontín. Když se po krátké době vypravil Kallippos s vojskem proti Kataně, vylodil se u města s vojáky Hipparínos, nejstarší syn Dionýsia I. s Aristomachou, dcerou Hipparínovou, který dosud žil v Leontínách. Kallippos přišel o moc, Hipparínos obnovil dionýsiovský režim a vládl jako mopilecký despota do roku 351. Kallippos se na jistou dobu etabloval jako tyrannos v Katané, vrazi Diónovi padli posléze při jeho útoku na Messánu. Viz dále rok 351.

Zemřeli mathematik, geógraf a astronom Eudoxos z Knidu, který se narodil roku 406, a voják a literát Xenofón, syn Gryllův (narodil se v Athénách roku 430 až 425, zemřel v Korinthu; podle jiné verse zemřel již v roce 360/359).

Skopovým soupeřem, viz výše, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Praxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Práxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Práxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici.

Shora uváděný Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra také jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochu Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský, a sochu orla s Ganymédem. Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl s architektem Dafnidem z Mílétu Didymaion a zkraje ho také stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem v pořadí již třetího efeského chrámu (srov. roky 675. 650, 644 či 600).

Římanům se vzdal Tibur, s nímž bylo válčeno od roku 361, ale definitivně byl přemožen až roku 338. Zároveň bylo uzavřeno příměří s Tarquiniemi (viz ale rok 351). Údajně bylo vybráno 358 Etrusků a v Římě na Foru sťato sekyrou jako odplata za podobnou krutost z roku 358, srov. tam, vypráví T. Livius při výkladu o příměří. Téhož roku uzavřeli Římané přátelství a spojenectví se Samnity, kteří se vedle Ligurů za několik let stanou nejsilnějším a nejvytrvalejším z italských protivníků Říma (událost se mohla stát o rok dříve; viz dále rok 343).

************************************************************

352.

Ol. 107, 1

Mikrinás z Tarentu

Aristodémos

a. u. c. 402

C. Marcius Rutilus II. a P. Valerius Poplicola

T. Manlius Imperiosus Torquatus dict. I.

************************************************************

V pátém roce třetí svaté války vytáhl Onomarchos s Fóky do Thessalie na pomoc Lykofronovi Ferskému proti Filippovi Makedonskému a Aleuadům. Fócká armáda čítala 25 tisíc pěšícha pět set jízdních vojáků, Filippos se spojenci postavil proti ní dvacet tisíc pěších a tři tisíce jízdních. Pomsta za loňské ponížení byla dokonalá: na jaře u Pagaského zálivu (?) na místě zvaném Šafránové pole/Krokion pedion díky převaze v jízdě bylo Makedony ověnčenými vavřínovými věnci za mstitele Apollónovy drtivě vojsko fóckých žoldnéřů poraženo a šest tisíc jich v boji padlo. Vítězná makedonsko-thessalská koalice svrhla po bitvě tři tisíce zajatců s útesu do moře jakožto vykrádače chrámů/hierosýloiStratéga autokratora Onomarcha po boji zabili vlastní vojáci, poněvadž v jeho neschopnosti viděli příčinu porážky (?!). 

Část vojáků se mohla plováním zachránit na kolem plovoucí Charétovu flotilu. Podle jiné verse se Onomarchos utopil s řadou spolubojovníků při pokusu doplavat k Athéňanům a Filippos dal jeho tělo pověsit, tři tisíce zajatců bylo Makedony utopeno v moři. Filippos II. se tak mimo jiné zmocnil měst Pagas a Magnésie, které opevnil a do Gonn poslal makedonské osadníky. 

Fókové si zvolili za nového vrchního velitele Onomarchova bratra Faulla, který hned vpadl do Boiótie, kde však byl v bojích několikrát přemožen. Odtáhl tedy do Epiknémidských Loker, kde již byl úspěšnější. Po Onomarchově smrti skončil s odporem Lykofrón z Fer. Se svým mladším bratrem a pravděpodobně i spoluvládcem Pýtholáem či Peitholáem (vládl od roku 358) vydal město a odešel s oddílem dvou tisíc žoldnéřů k Faullovi. Ve Ferách se konečně uchytili Aleuadovci (srov. roky 369, 357 a 353, nicméně srov. Peitholáovo intermezzo roku 349) a tím se Filippos II. stal vlastně pánem Thessalie kromě Thermopyl, které v létě stačili obsadit Athéňané pod velením Nausikleovým. O osudu thessalských protivníků Filippových viz rok 344. Pravděpodobně t. r. se ve Ferách Filippos oženil s Nikásipolí, s níž měl dceru Thessaloníku/"Vítězství v Thessalii", manželku jednou Kassandrovou. 

Faullos obnovil v krátké době vojenskou sílu Fóků. Sparťané mu poslali tisíc mužů, Athéňané pět set pěších a čtyři stovky jízdních pod stratégem Nausikleem. V tažení do Boiótie však Fayllos neuspěl a ve třech bitvách byl poražen. Reputaci si napravil za následujícího tažení proti Epiknémidským Lokrům, kde dobyl řadu městeček. Neuspěl v obci jménem Naryx a vzápětí byl poražen znovu Boióty. Boiótové se pak obrátili do Fókidy a když se obtíženi kořistí vraceli domů kolem obléhaného Naryku, zahnali Fókové Boióty a města dobyli. 

V zimě zemřel po dlouhých bolestech na nemoc fócký stratég Faullos. Dalším zvoleným stratégem autokratorem se stal Onomarchův syn Falaikos. Na krátkou dobu mu byl poručníkem otcův přítel Mnáseás, který však již záhy, zřejmě na jaře následujícího roku, během boiótského nočního přepadu s dvěma sty muži padl. Synem Mnáseovým byl Mnásón, který proslul jako velký otrokář, na hellénské poměry až neuvěřitelně: prý si držel více než jeden tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci. 

V okrajovém konfliktu války fócké bojovali Sparťané proti koalici Megalopoliťanů s ostatními Arkaďany a Argívských, Thébanů, Sikyónských a Messéňanů (srov. změnu bloků, rok 362). Válka přinesla určité rozhodnutí až v příštím roce. Arkado-lakedaimonská válka byla první válkou od skončení války peloponnéské, v níž proti sobě opět bojovali Sparťané s Messéňany. Athéňané v zimě 353/2 odmítli žádost megalopolských vyslanců o podporu; spartští poslové je lákali na vrácení Órópu (od roku 366 thébský) a obnovu boiótských měst zničených Thébany roku 373, viz tam. Athéňané zůstali neutrální. V bitvě u Ornejí v Argolidě Sparťané porazili Argívské a obec po obléhání dobyli; pak se vrátili do Sparty. 

Athéňané dobyli t. r. zpět Séstos, který ztratili před pěti roky, a obnovili svou moc na Thráckém Chersonésu (srov. rok 355). Na poloostrově usídlili Athéňané své klérúchy, Kardiá si udržela autonomii. Operace a kolonisaci řídil Charés, který v Séstu popravil všechny mužské zajatce a ženy s dětmi prodal do otroctví. Olynthos obklopovaný ze všech stran rostoucí mocí makedonského krále, s nímž měl spojeneckou smlouvu, uzavřel s Athénami, s nimiž byl Chalkidský spolek ve válce od roku 357, mír. Na symmachii/spojenectví s "Chalkiďany, se západními (osadníky) v Thrákii/Chalkideis hoi epi Thrákés hesperioi" došlo až roku asi 350, kdy Athéňané s obvyklou zpozdilostí poslali Olynthským napadeným Filippem na sever pod Charétem třicet triér a dva tisíce peltastů (srov. roky 356 a 349).

Filippos II. v létě po thessalském triumfu podmanil vládce illyrských Encheleů Kleita, syna a nástupce Bardylia I. Na podzim se pak pustil do své druhé války thrácké (skončila roku 350): v krátké době se Amádokos II. a Kersobleptés opětovně stali makedonskými vasaly-spojenci; Odrys Kersobleptés byl krátce „spojencem“ athénským (byl to švagr Charidémův; srov. rok 353 a 358). Filippos uzavřel smlouvy o spojenectví s Býzantiem, který se vymanul z athénského spojenectví, viz rok 355, přátelské styky (nikoli asi symmachii) navázal s Perinthem a Kardií, Amádokovými spojenci (srov. roky 342 a 341). Rovněž s tímto Thrákem měl makedonský král od nyní symmachii. 

V Makedonii se narodila pravděpodobně t. r. Fila (I.), proslavená nejstarší dcera Antipatrova (život si vzala roku 287).

Vypukla válka Rhodských s Artemísií z Halikarnássu. Rhodští byli při pokusu o nenadálý výsadek v Halikarnássu zaskočeni v přístavu, když už se vylodili, a na agoře pobiti. Na lodích ukořistěné rhodské flotily se Kárové vydávali za Rhoďany a snadno se ostrovní métropole zmocnili. Rhodos byl nyní Káry dobyt asi celý a na několik let dostal kárský garnison, možná až do Alexandrovy éry. Mírová smlouva válku ukončila, královna se vrátila domů a pravděpodobně se plně věnovala stavbě Mausóleia (srov. předešlý rok). Na Rhodu dala postavit dva vítězné sloupy, které po královnině smrti obehnali ostrované zdí (abaton), aby jejich ostuda nebyla vidět (objekt kupodivu nezbořili...; zachován není).

V Athénách běžel proces proti Démosthenovu osobnímu nepříteli Meidiovi. Démosthenova řeč, kterou nepronesl, neboť přijal jako odškodné třicet min, se zachovala. Meidiás, člověk prudké povahy, byl jedním z bohatých a mocných, příznivec Eubúlův, a řečník se nepřátelstvím s ním postavil též vládní klice (srov. rok 355 a 351). Meidiovým přítelem byl eretrijský samovládce Plútarchos, viz rok 349, který se někdy v této době dostal k moci; je možné, že svrhl jistého Menestrata, o němž jinak nevíme vůbec nic. 

Ovšem podstatné na sporu bylo osobní nepřátelství staršího Meidiy vůči mladému Démosthenovi (32), které vrcholilo řevnivostí při chorégii řečníkově. Meidiás průběh secvičování sboru vystupujícího o dionýsiích všelijak sabotoval, uplácel okolí a dokonce Démosthena insultoval a udeřil/hybridzein kai typtein, nafackoval mu. Podle všeho to byl vedle soudu s jistým bohatým Lochítem, který nafackoval chudému Athéňanu, jemuž řeč před porotou napsal Ísokratés (někdy po roce 403), jeden z prvních evropských procesů vedený pro pár facek, srov. v indexu s. v.  

Římané uzavřeli mír a příměří s etruským městským státem Caere na sto let za cenu poloviny svého území. Jeho etruští občané/řec. Agallaioi dostali omezené římské občanství, tzv. caeritské, které se později stalo vzorem pro římské poddanství dalších měst: jde sice o občanství, ale bez práva hlasovacího a bez práva uzavírání sňatku s Římany (smlouvu je možné klást již do roku 354; srov. etruské zásluhy o Město při velkém vpádu Keltů).

************************************************************

351.

Ol. 107, 2

Théelos

a. u. c. 403

C. Iulius dict.

interreges: C. Sulpicius Peticus - M. Fabius Ambutus

C. Sulpicius Peticus V. a T. Quinctius Pennus II.

************************************************************

Falaikos a Fókové plení v šestém roce války svaté Boiótii a Boiótové Fókidu, viz rok předešlý. Falaikos dobyl a vyplenil Chairóneiu. Thébané žádali Artaxerxa II. o pomoc a dostali ji: Král, třebaže sám zabrán do válek, svým nejvěrnějším mezi Hellény na válečné výdaje poslal tři sta talentů ve stříbře, viz rok následující. 

Megalopolští s Argívskými, Sikyóňany a Messény dostali posily od Thébanů čtyř tisíc pěších a pěti set jezdců, jimž velel Kéfísión. Sparťany posílily tři tisíce Fóků a sto padesát jezdců od Lykofrona. Sparťané pod Archidámem III. nejprve porazili u Ornejí Argívské, pak vyrabovali v Arkadii Helissús, zjevně obnovený po synoikismu Megalopole roku 370, a vrátili se do Sparty. Když však dorazil na pomoc Argívským Théban Kéfísión, porazili u Telfússy Sparťany, jimž velel Anaxandros a jeho se šedesáti Sparťany zajali. Porazili Sparťany ještě ve dvou bitvách, ale ve třetí velké, o níž nic nevíme, zvítězili Lakedaimonští. Příměřím byla uznána autonomie Megalopolských, tj. Arkaďanů, a Thébané se opět vrátili do války s Fóky, jimž plenili zemi (arkado-spartská válka trvala krátce, viz předešlý rok).

Charidémos z Órea se v athénském žoldu vypravil na podzim do Helléspontu. Athéňané se spřátelili s Peršanem Orontem, povstaleckým satrapou s bohatým přeběhlickým rejstříkem (srov. jeho osud roku 362)Od zimy 352/351 byl makedonský král Filippos II. více než rok nemocen. Podrobnosti nejsou známy, nicméně válečnou sezonu t. r. prožil ve východní Thrákii. V Thrákii v oblasti západně od Maróneie zemřel dynasta Ketriporis, který zde vládl od roku 356. Jeho knížectví se nyní, nevíme jak a nevíme nic o jeho bratrech-spoluvládcích, dostalo pod přímou makedonskou správu.

Zemřel, snad rovněž někde v Thrákii, athénský vojevůdce, vojenský theoretik a jeden z nejslavnějších hellénských žoldnéřů Ífikratés, který se poprvé objevil na historické scéně roku 392 (datum narození neznáme). O jeho vyhnanství viz rok 355. 

Z téhož roku zřejmě soudní spor vedený jistým Euthykleem proti Aristokratovi, viz rok 358, že prosadil udělení občanství kondottierovi Charidémovi z Órea (brzy se stal athénským stratégem, viz rok 349): usnesení doprovázené státní garancí Charidémovy bezpečnosti měl za protiprávní. Řeč mu napsal Démothenés/Kat' Aristokratús. Z téhož roku, o něco později, pochází První řeč proti Filippovi/filippika, kterou Démosthenés jasně vystoupil jako protihráč Eubúlův a mluvčí protimakedonské strany (srov. předešlý rok). Za třináct let roku 338 jeho verbální válka s Makedoncem skončí úprkem od Chairóneie. 

V první filippice kritisoval nerozhodnost, s jakou athénská politika čelila makedonské expansi, navrhoval vyzbrojit padesát triér, postavit do pole dva tisíce mužů, z toho jen pět set občanů, ostatní z najatých žoldnéřů a k tomu deset rychlých triér s tím, že by expediční sbor přezimoval na severu na ostrovech, tedy u fronty (náklady spočetl na 92 talenty, z toho čtyřicet pro oněch deset triér, po deseti drachmách na muže a měsíc, u jezdců, kterých doporučoval dvě stě, po třiceti drachmách). S návrhem neuspěl.  

V Halikarnássu zemřela žalem po svém manželovi a bratrovi bezdětná Artemísia (II.; vládla Kárií od roku 353). Drželabratrův expansionistický kurs a dokázala rozšířit kárskou moc na úkor Rhoďanů (viz předešlý rok). Nástupcem, tj. králem a satrapou Kárů, se v Halikarnássu stal její bratr Hidrieus/Idrieus se svou sestrou Adou (vládl do roku 344). S Velkým králem se zjevně udobřil (pokud vůbec jeho starší bratr s Artaxerxem nějaké spory měl, viz rok 357), viz zde dole a rok 345. Během své vlády stále kontroloval Rhodos, posádku držel na Chiu. 

V Salamíně na Kypru skončila vláda properského Euagory II. (panoval od roku 361). Vyhnal ho z trůnu jeho synovec Pnytagorás, který později sympatisoval s Makedony a vládl do roku 332, viz tam a rok 361. Artaxerxés III. přikázal Idrieovi Kárskému, aby se chopil likvidace salamínské usurpace; viz rok 345 (stejnou službu na Kypru vykonával Idrieův otec Hekatomnós, viz rok 391). Kár vyslal na ostrov čtyřicet triér s osmi tisíci žoldnéři vedenými Fókiónem z Athén a vyhnaným Euagorou II. Oblehli Salamínu ze země i moře, obklopili město palisádovým valem. Města se jim ani po letech zjevně nepodařilo dobýt, viz rok 345. 

V Syrákúsách byl v opilecké hádce zabit tyrannos Hipparínos (u moci od roku 353). Nástupcem se stal jeho bratr Nysaios, stejný opilec jako všichni v Dionýsiově rodině (vládl do roku 347): Dionýsiovo pokolení stále vládlo métropoli sicilského hellénismu. V Itálii osvobodili Leptinés ze Syrákús s Kallippem Athénským (!), který opustil Katanu a nikde na Sicílii se neuchytil, z Dionýsiovy moci Rhégion. Zároveň zaniklo i jeho označení Foibiá (srov. rok 387). Kallippos nechal Rhégijským vládu nad svým státem, sám však neměl na udržování svého žoldnéřského oddílu a brzy byl jimi zavražděn; atentátníci údajně stejným mečem, jímž byl před třemi roky zavražděn Dión, se jmenovali Leptinés (asi shodný se zde výše uváděným a pozdějším tyrannem v sicilské Apollónii) a Polyperchón.

V Římě pro rozsáhlou zadluženost vypukly sociální nepokoje. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským censorem (další plebej v úřadu viz rok 339 a 279); před pěti roky byl C. Marcius prvním diktátorem z plebejů. Na pomoc předluženým plebejům byla v Římě ustavena pětičlenná komise, quiquevirí mensárií ab dispénsátióne pecúniae/"pět finančníků pro správu peněz", dohlížející na oceňování zastaveného majetku dlužníků a na výplatu státní podpory těm z nich, kteří nebyli již schopni splácet dluhy. Členem komise byl též P. Decius Mus, cos. 340.

Roku 216 se na základě zákona tribuna lidu M. Minucia proměnila pětičlenná komise v tříčlennou, triumvirí, ale jejím hlavním účelem bylo řídit finanční otázky spojené s totální válkou s Hannibalem (fungovala do roku 210).

Římané uzavřeli čtyřicetileté příměří s Falisky, se kterými byli od roku 357 ve válce, a s Tarquiniemi, s nimiž bylo válčeno od roku 358 (srov. příměří s Caere z roku 353).

************************************************************

350.

Ol. 107, 3

Apollódoros II.

a. u. c. 404

M. Popilius Laenas III. a L. Cornelius Scipio

L. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Fókové i Thébané se v průběhu svaté války již značeně vyčerpali. Thébané obdrželi v jejím sedmém roce finanční pomoc od Artaxerxa III., viz rok předešlý, přesto pokračovala válka až do roku 347 jen vzájemným pleněním. 

Filippos II. se vypravil proti Illyrům, Paionům a do Épeiru, ale důvody neznáme. Obrátil se do Thrákie, kde právě zemřel Amádokos II. (?). Jeho nástupcem se stal Térés III., který vládl jako Filippův vasal/spojenec do roku 342. To byl také konec druhé thrácké války Filippa II. (viz předešlý rok)Pak Filippos oblehl a dobyl Stageiros, obci, která byla členem spolku thráckých Chalkiďanů. Pád města se stal předzvěstí makedonského dobývání Chalkidiky, viz rok následující a rok 352, důvod stageirské války neznáme. Odtud asi pokračoval Filippos s vojskem přes Thessalie domů (nespadá-li thessalské tažení do roku následujícího). O symmachii Olynťanů s Athéňany viz rok 352. 

Kolem roku 350 vládne v Amathúntu na Kypru jistý Rhoikos (?).

Kolem t. r. se objevili na Balkáně Keltové: illyrští Iápodové či Iápúdové, řec. Iápydové, byli Kelty podmaněni a asimilováni. Srov. italské tažení keltských kmenových svazů od roku 397, proti Římu od roku 391 nn., o postupu na Balkáně viz dále 310.

V Itálii vypukly nové boje Etrusků s Kelty. Keltové dobyli poslední opěrný bod Etrusků v Popádí Felsinu/dnešní Bologna a na jihu narazili v Latiu opět na Římany. Když si doma na severu Itálie pod Alpami rozdělovali etruskou kořist, pohádali se nad ní, viz rok následující.

Kolem roku 350 se narodil Démétrios z Faléru, politik a filosof, protivník Démétria Poliorkéta, přítel Kassandrův. V letech 317 až 307 byl v Athénách Kassandrův prostatés či epistatés státu/c. protektor, do roku 297 žil v exilu v Thébách a pak odešel do Alexandreie. Zemřel kolem roku 283.

V téže době se narodil filosof megarské školy Diodóros z Iasu zvaný Krónos, který žil na dvoře Ptolemaia Sótéra (kde zemřel roku 307), a pravděpodobně zemřel Aineiás Taktikos z arkadského Stymfalu, stratégos spolku Arkaďanů a autor nejstaršího evropského známého spisu o vojenství Poznámky o vojenských otázkách/Ta peri tón stratégikón hypomnémata, z něhož se zachovala část o hájení oblehnutých měst Poliorkétikos (srov. rok 366).

V první polovině čtvrtého století působil řečník a sofista, žák Gorgiův, jehož školu převzal, Alkidamás z aiolské Elaie, a básník střední attické komédie Tímoklés z Athén.

V druhé polovině čtvrtého století ohromovala mužský svět hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií. Žila v Athénách a mezi její přátele patřil sochař Praxitelés, který podle ní vytvořil sochu Afrodíté Knidiá, malíř Apellés, který podle ní namaloval obraz Afrodíté anadyomené, politik Hypereidés atd. V téže době žil Onésikritos z Astypalaie, žák Diogena ze Sinópy, námořník a spisovatel, který byl s Alexandrem v Indii.

Koncem čtvrtého století působili: 

básník nové attické komédie Anaxippos z Athén, autor parodických veršů na Homéra Matrón z Pitany, malíř Melanthios, žák Pamfilův a velevážený spolupracovník Apellův, Menekratés z Efesu, didaktický básník, který psal na zemědělskou thematiku, a proslulý athénský lékař Dioklés z Karystu, který jako první z Evropanů psal o lidské anatomii - vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Ze čtvrtého století dále známe: 

Falaika z Fókidy, autora epigramů, Eubúlida z Mílétu, megarika, žáka Eukleidova (?), Eubúla, básníka střední attické komédie, Neofróna ze Sikyónu, tragického básníka a filologa, historika a řečníka Zóila z Amfipole, zv. Homéromastix, tj. Bič na Homéra, makedonského protivníka Ísokratova (snad žil v letech 440 až 330?).

Ve stejném století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vázového malířství jižní Itálie. Z Amfipole pocházel a pak v Sikyónu působil malíř Pamfilos, žák a nástupce Eumolpův či Eupompův v Sikyónu, učitel mj. i Apellův. Pamfilos zavedl do malířství enkaustii; jeho nejslavnějším dílem byl obraz bitvy u Flíúntu (v roce 369?).