099-095

99.

Ol. 170, 2

213 SE

149 AE

(Proklés)

a. u. c. 655

M. Antonius a A. Postumius Albinus

************************************************************

Vypukla hádka mezi králem Pontu Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem a jeho chráněncem v Kappadokii Ariaráthem VII. Filométorem ohledně návratu Gordia do Kappadokie/Katpatuku, vraha chlapcova otce (viz předešlý rok a rok 111). Na stranu Ariarátha Filométora se postavil C. Marius, který byl právě tehdy jako soukromník v Galatii (oběti Velké Matce bohů, které jí při nám neznámé příležitosti slíbil, nebo osobní inspekce zdrojů budoucích kořistí, kdy se mu podařilo vyprovokovat válku?), král Paflagonů Pylaimenés II. Euergetés a armenský dynasta Artanés ze Sófény, syn Zariadriův, zapuzený Tigránem brzy po jeho nástupu na trůn roku 97 (srov. roky 189, 181 a 162). Byl to faktický začátek kappadockých válek, série konfliktů, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 102).

Ve snaze ukončit spor jednáním se oba vládci sešli před zraky svých vojsk: pontská armáda prý měla osmdesát tisíc mužů, deset tisíc jezdců a šest set srpových vozů. Mithridátés při nich Ariarátha osobně zavraždil dýkou ukrytou v šatu, ačkoli se před rozhovorem dali oba prohledat. Ariaráthés VII. Filométór (c. 20?) vládl jen krátce (viz předešlý rok, v poručnictví ale již od roku 111).

Kappadokové ve své většině přešli na stranu Mithridátovu, jenž prohlásil jejich králem svého syna, tehdy osmiletého Mithridáta jako Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, který s různými přestávkami zemi vládl do roku 86 (srov. o případné záměně jeho jména rok 88, srov. rok 108). Jeho první, pouze nominální vláda, trvala do roku 96. Jeho poručníkem byl jmenován královrah Gordios.

Posléze došlo k setkání soukromníka C. Maria (62) s Mithridátem Eupatorem (36), z něhož králi vzešel osudový životní motiv. Snažil se Římana všemi prostředky získat na svou stranu, ale Marius se od budoucí římské kořisti umluvit nedal a řekl Mithridátovi slavné doporučení platné v politice po všechny časy: "Buď se pokus, králi, být silnější Římanů, nebo mlčky dělej to, cos dostal nařízeno!/É meidzon, ó basileu, peiró dynasthai Rhómáión, é poiei siópé to prostassomenon." • Marius, vítěz nad zástupy myriad Germánů a Keltů a sahající po vládě nad Římem, na svých cestách Anatolií pravděpodobně nespatřil nic, čeho by si vážil nebo obával. Krále však údajně zcela vyvedl z míry. 

 

Králové Kappadoků bývají opatřováni i jiným dynastickým číslováním:

zde                                                             jinde

Ariaráthés VII. Filométór                            Ariaráthés VII. Filométór

Ariaráthés VIII., syn Mithridátův                 Ariaráthés IX., syn Mithridátův

Ariaráthés IX. zv. Mladší                             Ariaráthés VIII. zv. Mladší

 

Kdesi v Popádí ("Padi accola/žil při Pádu") na starých územích Insubrů se narodil básník a historický autor Cornelius Nepos. V novověku se spekulovalo o Ticinu/dnešní Pavii, Veroně, Hostilii apod., nicméně bez odkazu v pramenech. Zemřel po roce 27. O numidské ostudě konsula t. r. A. Postuma Albina viz rok 109.  

 

************************************************************

98.

Ol. 170, 3

214 SE

150 AE

(Argeios; nebo 2x za sebou?)

a. u. c. 656

Q. Caecilius Metellus Nepos a T. Didius

************************************************************

V Kappadokii v povstání proti pontské okupaci země (viz předešlý rok) provolali Kappadokové králem mladšího Ariarátha, bratra Ariarátha VII. Filométora, který žil v římské provincii. Mladý Ariaráthés IX. Epifanés byl však hned vzápětí Mithridátem Eupatorem v poli poražen a krátce nato zemřel, údajně přirozenou smrtí, že prý se usoužil smutkem. • Jím po meči vymřel rod kappadockých Ariaráthovců, který v zemi vládl od roku 330.

Bíthýnský král Níkomédés II. Epifanés poslal tohoto nebo až roku následujícího svou choť Láodiku s jejím údajně třetím synem Ariaráthem (? srov. stejný tah s Pylaimédem II. roku 107), jehož měla mít s králem Ariaráthem VI. Epifanem Filopatorem, uplatňovat před senátem nároky na kappadocký trůn. Mithridátés poslal za nimi do Říma poručníka kappadockého trůnu Gordia, který zase měl Římanům objasnit, že Gordiův svěřenec, král Ariaráthés VIII., není synem Mithridáta Eupatora (sic!), nýbrž synem roku 130 padnuvšího Ariarátha V. Euseba Filopatora (sic!). Viz dále rok 96.

 

Zřejmě t. r. se oženil Mithridátés I. Kalliníkos, dynasta v Kommágéně, s Láodikou VIII. Theou Filadelfou (20+), dcerou seleukovského krále Antiocha VIII. Kalliníka. Brzy se jim narodil Antiochos (I.) Kommágénský, který se směl roku 69 prohlásit králem s přízviskem Theos/Bůh (viz tam). Mithridátés Kommágénský i jeho otec Samos II. Theosebés Dikaios, který vládl asi do roku 130 a zřejmě někdy kolem roku 98 zemřel, byli místními dynasty, neužívali královského titulu, jako všichni jejich nástupci se vyznačovali filhellénstvím a vyznávali mix sestávající z hellénského universalismu a starých perských a anatolských kultů. Sňatek se Seleukovnou demonstroval uznání nezávislosti kommágénské dynastie s perskými kořeny ze strany syrských králů, srov. roky 164sq. 

 

V Římě prosadili konsulové zákon nařizující lhůtu nejméně tří osmidenní tržních týdnů/nundinae mezi zveřejněním návrhu a hlasování o něm v comitiích, aby měl každý šanci se s ním seznámit a zakazoval do zákonných návrhů vkládat opatření s předmětem zákona nesouvisející. Lex Caecilia Didia omezil nebezpečí legislativní smršti z roku 100 a jeho novelisace z roku 62 konsuly D. Iuniem Silanem a L. Liciniem Murenou obsahovala opatření proti podvodným textům, že odhlasovaný zákon musí být veřejně přístupný po ony tři tržní týdny než bude uložen ve státním archivu, lex Iunia Licinia.

28. ledna držel L. Cornelius Dolabella, praetor roku 100, triumf nad Zadní Hispánií a Lúsítány, s nimiž dva roky válčil.   

 

Narodili se:

P. Nigidius Figulus, novopýthagorejský filosof, astrolog a pompejovec, mystik, který žil od roku 48 v exilu a tam též roku 45 zemřel. Psal díla astronomická, věštebná, též Poznámky grammatické/Commentarii grammatici. S haruspikem Arruntem věštil na začátku roku 49 zhoubu římského státu. Do jeho klubu/sodalicium patřil též caesarovec P. Vatinius, viz roky 56 a 42, jemuž Cicero, který ho nesnášel, předhazoval, že provozuje "neslýchané a bezbožné obřady/inaudita ac nefaria sacra", že vyvolává duchy, že "obětuje podsvětním bohům vnitřnosti chlapců/puerorum extis deos manis mactare soleas" a že se pokouší zjistit, na jakých "auspicií vzniklo Město, na nichž spočívá stát a celá říše"; 

C. Memmius, básník a politik; roku 66 se jako tribunus plebis postavil proti Lucullovi, roku 58 se jako praetor stavěl proti Caesarovi, roku 57 byl jako propraetor s mladým Catullem a C. Helviem Cinnou v družině v Bíthýnii, roku 54 (srov. rok 44) se přidal na stranu Caesarovu, roku 53 byl vypovězen z Říma do Athén, kde dal mj. restaurovat Epikúrův dům a kde také roku 46 zemřel a T. Lucretius Carus mu připsal své dílo De rerum natura (viz následující rok). Memmius byl ženat s Faustou Cornelia, sestrou Fausta Cornelia Sully, dětí diktátorových, a jejich synem byl cos. suff. 34 C. Memmius. O manželčině liberálnosti v sexu viz v indexu s. v. ženy (3). 

 

V Japonsku zemřel devátý tennó dynastie Jamato Kaikwa/Kaika (vládl od 158, inthronisován 157), nástupcem jeho syn Sudžin, "Ctící bohy", s trůnním jménem Mimaki-Iri-biko-i-nije od jara 97. Zemřel v zimě 33, viz; moderní historici kladou jeho život do staletí pozdějších a pokládají ho za vlastního zakladatele dynastie Jamato.

Kroniky zaznamenávají za jeho vlády první historické informace. Roku 93 postihl stát Jamato mor, na který vymřela polovina obyvatelstva. Vzápětí se v zemi rozšířil banditismus a císař čelil mohutnému povstání. V jeho čele stál generál Take-hani-jasu-hiko s manželkou Ata-bima. V bitvě s císařskými roku 88 padla nejprve Ata-bima, v další bitvě generál a s ním polovina jeho oddílů. V létě 87 napadly císařské divoké kmeny, byly odraženy.

Na podzim 86 provedla císařská administrativa census a přepočetla daně. Zavedena byla daň pro muže ve zvířecích kožích a úlovcích, ženy odváděly část zhotovených textilií. A poněvadž "bohové tak začali žít v harmonii," jak praví kronika, hodně zapršelo, byla dobrá úroda a v zemi nastal mír. Na podzim 81 se začalo budovat loďstvo, viz dále rok 33.

 

************************************************************

97.

Ol. 170, 4

215 SE

151 AE

(Hérákleitos III.)

a. u. c. 657

Cn. Cornelius Lentulus a P. Licinius Crassus

************************************************************

V Pontu se narodil Farnakés (II.), syn Mithridáta VI. Eupatora Dionýsa (od roku 63 byl králem v Bosporu, zavražděn byl roku 46).

V Armenii zemřel král Artavasdés I. (vládl od roku 148). Nástupcem se stal jeho syn Tigránés I., který si později dal titul král králů a Hellény byl označován (z neznámých důvodů) Veliký. Zemřel roku 56. Za manželku dostal od Mithridáta Eupatora jeho dceru Kleopatru, viz rok 94. 

Někdy před tímto rokem, snad kolem roku 100, dobyl král Parthů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios Armenii a Artavasdés musel dát syna Tigrána jako rukojmí. Po Artavasdově smrti se Tigránés s vůlí Parthů vrátil do země a ze svého králoství vybudoval překvapivě silnou regionální mocnost (viz následující roky a rok 66).

Díky skoupým pramenům je v armenském nástupnictví nejasno. Podle jednoho zdroje byl Tigránés Veliký synem Tigrána a nikoli Artavasda a z toho bývá usuzováno, že Artavasdés I. zemřel c. 115 bezdětný a na trůnu ho následoval jeho bratr Tigránés I. Když ten roku 97 resp. 95 zemřel, králem se stal jeho syn Tigránés II. Veliký (a tím pádem nebylo hellénistických panovníků se jménem Tigránés pět, ale šest). Mithridátés II. Parthský však válčil s Armeny spíše ke konci své vlády (123-88) a to s Artavasdem a nikoli s Tigránem (I.).

 

V Lúsítánii nové, úspěšné boje Římanů proti domorodcům. Římské vojsko vedl prokonsul T. Didius. Povstání bylo sice potlačeno, ale v zemi stále neklid (srov. rok 61).

 

V Římě bylo přijato usnesení senátu, jímž se nadále zakazovaly lidské obětiCensory let 97-96 byli L. Valerius Flaccus, cos. 100, a M. Antonius, cos. 99.

 

Snad t. r. nebo následujícího se narodil básník a filosof, epikúrik T. Lucretius Carus., autor zachovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá. Zemřel roku 55 (srov. předešlý rok). O jeho životě není známo vůbec nic, kromě toho, že jako básník byl velmi vážen a že o něm křesťanští autoři mnohem později šířili, že své knihy psal ve stavu šílenství, do něhož se dostal požitím jakéhosi nápoje lásky/amátórió póculó, viz k tomu v indexu s. v. sex.

 

************************************************************

96.

Ol. 171, 1

Parmeniskos z Korkýry (poprvé)

216 SE

152 AE

([....] kratú)

a. u. c. 658

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Cassius Longinus

************************************************************

Senát rozhodl ve sporech mezi králi Níkomédem II. Epifanem, vládcem v Bíthýnii, a Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem, vládcem v Pontu, viz rok 98. Oba museli vyklidit Paflagonii (Níkomédés) a Kappadokii (Mithridátés), země dostaly autonomii a oba králové se podřídili. V Paflagonii opět začali vládnout domácí dynastové, jejich jména však neznáme (viz dále rok 64 - král Pylaimenés II. Euergetés již zmizel z dějinné scény, srov. rok 107 a 99).

Kappadoky prohlásil senát za „svobodné“, tj. bez královlády. Oni sami si však vyžádali vládu domácího knížete Ariobarzána ze starého perského rodu, jehož provolali králem Ariobarzánem I. Filorhómaiem/Přítel Říma. Vládl do roku 62, ale z trůnu a země byl šestkrát (světová rarita) vyhnán: první vláda trvala do roku 93, pak ještě vládl v letech 92 až 90, 89, 85 až 83, 82 až 77, 77 až 67 a 66 až 62. Vyháněn byl třemi lidmi: Mithridátem Eupatorem, jeho synem Ariaráthem VIII. a Tigránem I. Armenským. Politicky byl romanofil, kulturně filhellén: o jeho činnosti v Athénách, kde byly na výchově jeho děti, viz rok 52. Ženat byl jistou Athénaidou, ženou neznámého nám původu, jako kappadocká královna Athénáis Filostrogos I./"Milounká": jejich dětmi byl Ariobarzánés II. a Ísias, manželka Antiocha I. Kommágénského. Roku c. 82 zaslíbil/provdal Mithridátés VI. svou čtyřletou dceru Athénaidu stejnojmennému synovi Ariobarzánovu, pravděpodobně rovněž dětského věku, pozdější královna Athénáis Filostorgos II., viz rok 82 a 52.  

Římané vyslali, pravděpodobně až roku 93, praetora L. Cornelia Sullu (asi 42) do Orientu, aby uvedl Ariobarzána I. na trůn, viz rok 92. • Tak skončila bíthýnsko-pontská válka o Kappadokii (trvala od roku 102).

 

V Syrii zavraždil šejk Hérákleón z Beroie seleukovského krále Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, lidově zvaného Grýpos (45; vládl od roku 124 jako šestnáctiletý, „samostatně“ od roku 120); o důvodech a sporech nevíme nic, vrah dělal karieru díky Grýpově náklonnosti. • Antiochos Kalliníkos byl ženat dvakrát, druhý sňatek byl bezdětný, viz rok 102. Měl pět synů a jednu dceru, všechny s Kleopatrou II. Tryfainou I. (spolu v letech 124 - 113) a všichni zasedli na seleukovský trůn: Seleukos VI., Filippos I., Antiochos XI. (oba s Filippem Filadelfové a dvojčata "Didymoi"), Démétrios III. Theos Filopatór, Antiochos XII. Dionýsos a Láodiké VIII. Thea Filadelfos, manželka Mithridáta I. Kommágénského. Grýpovou smrtí skončila na chvíli druhá fáze válek o seleukovské nástupnictví trvajících od roku 175, resp. 162. Třetí fáze se uzavřela zánikem říše roku 64sq. 

Nástupcem v Grýpově doméně se stal jeho nejstarší syn Seleukos VI. Epifanés Níkátór (c. 25; vládl pouze rok), dosud snad otcem pověřen nějakou správní funkcí v Kilikii. Druhá manželka Antiocha Grýpa Kleopatrá V. Seléné, macecha dětí zesnulého, uprchla před Seleukem k jeho strýci Antiochovi IX. Filopatorovi (srov. rok 102 a zde rok následující)Válka mezi Seleukovci se rozhořela s novou silou (srov. rok 114 a zde rok následující).

Hérákleón z Beroie se stal zakladatelem arabské dynastie v knížectví, do něhož patřila Beroia, Hérákleia na Moři (též Syrská zvaná), Hierápolis-Bambyké a snad i Edessa zvaná Syrská. Známo je o něm pouze to, že své vojáky dával hostit pod širým nebem, když se v posadili k velkým kusům chleba a masa, obsluhovali je jejich kolegové opásaní meči vínem, jaké se kde právě dalo sehnat, a to vše v tichu. Hérákleónovým nástupcem, dobu neznáme, se stal jeho syn Dionýsios, který vládl samostatně až do doby římské provincie. • V Hierápoli byl uctíván kult, jehož veleknězem byl eunúchos s titulem kombabos; srov. se jménem jediné panovnice III. dynastie v Kiši Ku-Baba zvané Šenkýřka, ale též Gilgamešova protivníka, libanonského obra Chumbabu, resp. Chuwawu (srov. rok 2420; znamená to, že staré sumerské kulty byly v 1. st. stále ještě živé?).

V této době byla Dúra-Európos, sídelní město Parapotamie, zřejmě stále ještě seleukovská. O něco později, snad po roku 92, přišla armenská okupace této poslední oblasti bývalých seleukovských horních satrapií. • Po Tigránově pádu se Dúra dostala do parthských rukou. Roku 164/165 našeho letopočtu byla dobyta a zničena Římany, nicméně osídlení nezaniklo a město vyvrátil až Šápúr I./Sápórés roku 257 n. l.

V hellénistické éře žilo obyvatelstvo uspořádáno podle hellénských pravidel seleukovských vojenských osad/klérúchií n. katoikií. Samosprávu tvořila rada/búlé, stratégos tés poleós/velitel místní královské posádky, epistatés tés poleós/královský dozorčí úředník, rychtář, chreofylax a jeho chrématistérion/finanční úředník a gymnasion/školní tělocvičné zařízení. Jména funkcionářů byla v posledním století př. n. l. již z většiny arabská: v čele samosprávy stál stratégos kai genearchés, šejk s hellénským jménem Seleukos či Lýsiás; pokud ovšem v tomto případě nejde o arabisovanou hellénskou rodinu (?).

 

Město Gáza bylo pravděpodobně t. r. napadeno vojskem Alexandra I. Iannaie. Stratégos města Apollodotos Židům úspěšně vzdoroval a měšťané povolali na pomoc krále arabských Nabatajů Aretu II. Po ročním obléhání však dorazil pozdě. V Gáze totiž Lýsimachos, žárlivý bratr Apollodotův, sourozence zavraždil a zmocnil se velení nad milicemi a žoldnéři. Město Židům vydal a Alexandros kázal všechny vyvraždit včetně pěti set členů jejich "senátu"/búleutai", kteří se uchýlili pod ochranu Apollónova chrámu. O zrádcově osudu není nic známo.

Krátce poté Aretás II. zemřel (vládl od roku asi 110). Nástupcem se stal jeho syn Obodás/Obedás, Abodat I. (viz dále rok 93; vládl do roku 87).

 

V Kýréně zemřel Ptolemaios Apión, kralující od roku 116. Na základě jeho závěti a závěti jeho otce Ptolemaia VII. Euergeta II. (srov. rok 162 a o dalších královských závětech viz rok 133) se měla celá Kýrénaika stát majetkem římského národa. Senát ale rozhodl, že města Kýréné, Ptolemáis/Barké, Bereníké/Euesperidés, Apolónia/Sozúsa a Arsinoé/Teucheira budou svobodnými státy; zda byla povinována Římu daňově, známo není. V zemi se šířila anarchie. Svobodná města vedla mezi sebou spory a války, ve městech propukaly občanské nepokoje/staseis, vlády se zmocňovali usurpátoři; viz dále rok 87. • Provincia Cyrenaica byla zřízena až roku 74, viz.

O revolucích v Kýrénaice této doby nevíme téměř nic. Výjimkou je příběh z Kýrény, k němuž došlo někdy po roce 96. Nejvyšší autoritou ve státě po Ptolemaiově smrti byl pravděpodobně velekněz Apollónova kultu. Byl jím Melanippos a toho zavraždil vlastní rukou jistý Níkokratés a úřadu se zmocnil. Zavraždil též Faidima, manžela krasavice Aretáfily, dcery Aiglatorovy, a násilím se s ní oženil. Aretáfilá se tyranna chystala otrávit, ale bdělá Níkokratova matka Kalbiá žádala její smrt. Syn dal tedy svou choť vyslýchat na mučidlech, ale dostal z ní jen to, že chystala pro něj lektvar lásky/filtron, tak ji obžaloby z travičství zbavil.

Posléze se jeho bratr Laandros/Leandros zamiloval do dcery Aretáfily, jméno neznáme ani otce, vzali se a novomanželka s tchyní do něho hučely tak dlouho, až bratra s pomocí zkorumpovaného sluhy Dafnida zavraždil. Leandros se sám stal samovládcem a tak se Aretáfila spikla s libyjským "králem" Anabem: vyprovokovali válku a při vyjednávání příměří Libyjec tyranna zajal. Kýrénští upálili Kalbiu zaživa, Leandra zašili do kůže a hodili do moře a Aretáfilu oslavovali jako osvoboditelku. O dalších nepokojích v Kýréně do roku 87 nevíme nic.

 

Zemřel na nemoc šan-jü Hunů Čchie-ti-chou (od roku 101). Po celou vládu válčil s chanskou říší a ve válce pokračoval i jeho starší syn Chu-lu-ku/Hulugu (vládl nomádům do roku 85). Roku 90 vpadli Hunové do hraničních čínských provincií, v odvetě vytáhli Číňané za nimi na Selengu, kde jim v devítidenní bitvě uštědřili velké ztráty. Druhá čínská armáda si však nevedla dobře a byla nucena v poli kapitulovat.

Chuluku roku 89 předložil chanskému dvoru mírovou nabídku s návrhem k návratu ke starým zvyklostem: hunský přístup na čínské trhy, chanskou princeznu pro šan-jüa, roční tribut v množství vína, rýže a hedvábí. Nebylo z toho nic. Rok 88 přinesl Hunům nezvykle tuhou zimu, ale ani nový císař po smrti Wua roku 87 nepřinesl do hunské války mír. Viz dále rok 85.  

 

************************************************************

95.

Ol 171, 2

217 SE

153 AE

(Theodotos I.)

a. u. c. 659

L. Licinius Crassus a Q. Mucius Scaevola Pontifex

************************************************************

V Bíthýnii zemřel král Níkomédés II. Epifanés (vládl od roku 149). Spekulovalo se, zda nebyl zavražděn jedem. Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl do roku 74, viz případné jiné nástupnictví zde níže). Byl synem královny Nýsy I., jiný pramen tvrdí, že jisté Aristoníky (?), nevíme, zda královny či milenky; s královnou Láodikou IV. Pontskou potomka neměl (srov. rok 102).

Euergetova mladšího bratra Sókrata poslal otec Epifanés s jeho hellénskou matkou, asi milenkou Níkoméda II., jménem Ha[gn]é (?) z Kýziku do její vlasti a na cestu jim přidal pět set talentů, částku velmi vysokou. Níkomédés III. se oženil se svou tetou Lýsandrou, sestrou a milovanou manželkou Níkoméda II., která však zemřela na chorobu nebo byla zahubena již po devíti dnech manželství: Lýsandrá byla dcerou krále Prúsia II. a mohla tehdy mít asi šedesát let!

Pak se mladý Níkomédés III. oženil s dcerou Ariarátha VI. Epifana Filopatora Nýsou II., s níž měl děti Nýsu III. a Níkoméda V. Viz dále rok 91. 

Později, tyto údaje nelze přesněji v pramenech seřadit, dal na základě udání Sókratova zavraždit svou manželku Nýsu a Sókratés se mohl vrátit na bíthýnský dvůr, kde pak žil s přízviskem Chréstos/Prospěšný, Užitečný. • O jiné chronologii bíthýnských králů Níkomédovi II. až IV. po roce 149 viz tam, roku 91 a v přílohách pod Dynastové I.

Kappadočtí velmoži odmítli Římany nabízenou likvidaci monarchie a všeobecně přijali Ariobarzána I. za svého krále, což jim senát posvětil (srov. předešlý rok).

 

V Syrii porazil Seleukos VI. Epifanés Níkátór s armádou svého otce, viz rok předešlý, svého strýce Antiocha IX. Filopatora lidově zvaného Kýzikéna, tj. Kýzického (50), jehož v bitvě nebo krátce po ní zanesl kůň mezi nepřátele a aby se vyhnul zajetí, obrátil meč proti sobě (kraloval od roku 114). Seleukos VI. obsadil Antiocheiu, z níž krátce předtím vytáhl do války Kýzikénos.

Kýzikénův syn Antiochos se v Áradu prohlásil králem Antiochem X. Eusebem Filopatorem (vládl asi do roku 83, nejzazší možnost, srov. roky 92, 88 a 83). Zde se také hned oženil s vdovou po Grýpovi Kleopatrou V. Selénou, která byla předtím též manželkou jeho otce Kýzického: jejich společnými syny byli Antiochos (XIII.) a Antiochos (zřejmě pozdější Seleukos VII. Kybiosaktés?). • Přízvisko Zbožný/Eusebés prý dostal proto, že se mu podařilo uniknout nástrahám Seleuka VI.: ve skutečnosti ho prý zachránila jistá hetéra, která se do něho zamilovala, ale bližšího nevíme nic.

Antiochos X. pak znovu obsadil "otcovskou" Antiocheiu a táhl se svými oddíly do Kilikie proti bratranci Seleukovi VI. V bitvě u Mopsúestie zvítězil, Seleukovi se podařilo uniknout do města, ale tam ho nikdo nevítal: vymáhal předtím na domorodcích velké daně, žil nákladně, měli ho plné zuby. O jeho konci není jednotné zprávy. Buď uhořel se svými dětmi (není známo, s kým je měl ani jejich jména) při povstání lidu v Mopsúestii v místním gymnasiu, které zřejmě sloužilo za jeho dočasný palác, popř. si po zjištění, že ho domorodci chtějí upálit, vzal sám život. • Byl třetím a posledním ze Seleukovců, který neměl úspěch při získávání peněz na domorodcích, možná i v tomto případě při zabavování chrámových majetků (srov. osudy Antiocha III. a IV.).

Seleukos VI. vládl jen jeden rok. Jeho bratři-dvojčata Antiochos XI. Epifanés Filadelfos a Filippos I. Epifanés Filadelfos se společně provolali králi a Seleuka pomstili: přitáhli k Mopsúestii, dobyli ji a zničili. Pak se didymové/dvojčata obrátila proti Antiochovi X., který se zdržoval v Antiocheji (doloženo minocvní ražbou k roku 92, další jeho mince známy nejsou, z téhož roku n. následujícího pochází též první autonomní ražba města bronzová). Před městem byli však sourozenci v bitvě poraženi a Antiochos XI. na útěku při překračování Orontu spadl s koně a utonul. Jeho bratr Filippos I. pokračoval ve válce s Antiochem X. (vládl rovněž asi do roku 83, viz tam jinou versi).  

Další z bratrů Démétrios (srov. rok 96) se prohlásil králem v Damasku jako Démétrios III. Theos Filopatór Sótér Eukairos, Židy zvaný Akairos (viz níže). Vládl do roku 88. Damaskos přejmenoval na Démétrias a ustavil třetí seleukovské království. Démétrios III. přišel do Syrie z Knidu, kde byl na vychování. Oba sourozenci Filippos I. a Démétrios III. měli přímou podporu Ptolemaia IX. Sótéra II., držícího se stále na syrském a foiníckém pobřeží a setrvávajícího v koalici roku 103 (srov. tam); Démétria z Knidu do Syrie do války dopravil Ptolemaios IX.

Přesně vymezit hranice seleukovských království z poslední fáze dějin Seleukovské říše nemůžeme. Jedním státním útvarem byla oblast části Kilikie a severní Syrie, druhým bylo okolí Antiocheie a nyní třetím kraj kolem Damasku-Démétriady.

V Syrii, snad v Ptolemáidě, se narodil Ptolemaios XII., pozdější král Neos Dionýsos, syn Ptolemaia IX. Sótéra II. s Kleopatrou IV., svou sestrou a královnou.

 

Zřejmě t. r. povolala část židovských povstalců, pravděpodobně farisajů (viz rok 101), na pomoc proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi Démétria Eukaira (odtud ona židovská přezdívka: Eukairos, "Ve správný okamžik, Včasný", totiž Sótér, Spasitel; Akairos: "Ve špatný okamžik, Nevhodný"). Alexandros byl v bitvě u Sichemu přemožen a Démétrios III. se vrátil do Damasku. V bitvě padli údajně všichni Alexandrovi žoldnéři, o jejichž věrnosti před tím pochyboval. Král unikl "do hor" a na domácí válku jeho porážka vliv neměla. Část (farisajských?) povstalců se totiž přidala na královu stranu (usoudili, že je lepší žít pod domácím panovníkem než cizincem-jinověrcem).

Zbylí fanatici byli několikrát poraženi, než oblehnuti v Baithommě se vzdali. Alexandros odvedl zajatce do Jerúsaléma, kde jich osm set dal během své veřejné hostiny s milenkami/hjarémem ukřižovat a před očima umírajících nešťastníků dal podřezat jejich manželky s dětmi; o mstě farisajů viz rok 76. Celá občanská/sektářská válka stála životy údajně padesát tisíc Židů (nebo patří konec povstání až do následujícího roku?).

 

V indobaktrijské oblasti v říši Antimachovců skončila první vláda Stratóna I. Sótéra Dikaia (vládl od roku asi 130; druhá vláda následovala kolem roku 80, viz tam, popř. šlo o jiného Stratona). Zároveň skončila vláda jeho bratra Apollodota II. Filopatora Megy Sótéra (vládl od roku 115). Příčiny změn neznáme, o tocharské pentarchii viz rok 130. Do roku 80 pak zde vládli králové Zóilos II. Sótér, Dionýsios a Apollofanés (viz rok 80).

Snad v letech 95 až 85 kraloval (spoluvládl, nebo jako údělný panovník?) také Níkiás Sótér, syn Filoxenův. Dynasticky nezařaditelná je vláda Artemidóra Aníkéta, která skončila rovněž někdy kolem tohoto roku. Její délku neznáme a zřejmě to ani nebyl Hellén: podle jedné úvahy byl synem Indoskytha jménem Maués I. a jeho manželky jménem Machéné (není řec. jméno), popř. byl ženat s Machénou.

 

V Římě zpřísnily zákony konsulů Licinia a Mucia (lex Licinia Mucia) podmínky pro získání římského občanského práva: zákony byly vlastní příčinou a začátkem spojenecké války italské/bellum sociale (viz rok 91), srov. odsuny Neřímanů z Města roku 126 a 122.

Narodil se M. Porcius Cato Uticensis, význačný šlechtický politik. Přízvisko Utický dostal dodatečně podle místa, kde si roku 46 vzal život.