066-068

***********************************************************

66. 
Ol. 211,2

377 SE
313 AE
neznámý
a. u. c. 819
C. Luccius Telesinus a C. Suetonius Paullinus II
coss. suff. M. Vettius Bolanus a M. Arruntius 

***********************************************************

V Iúdaji procurator Gessius Florus pokračoval v ostrém protižidovském kursu, viz rok 64. O pesachu dorazil do Hierosolym/Jerúsaléma syrský legát C. Cestius Gallus (ve funkci od roku 63?), ale nevyhověl žádosti davů na odvolání Flora a odplul z Kaisareie do Antiocheie. Ani Florus nebyl nikdy v Římě chronicky prolezlém udavači obviněn ze špatné správy provincie nebo z vydírání. 

V květnu dorazil do Kaisareie posel s písemným rozhodnutím Neronovým ve věci židovsko-hellénského sporu o město, viz rok 57: rozhodl ve prospěch Hellénů. Vzápětí v hádce o pozemek patřící Hellénovi ale vedoucí k židovské modlitebně došlo na další násilnosti. Procurator Florus vzal od židovských předáků osm talentů stříbra za to, aby v jejich věci intervenoval, ale odešel z Kaisareie do Sebasty. Nepokoje uklidnili vojáci a stěžovatele Florus poslal do vězení.

Pak chtěl vybrat z Jahweho chrámového pokladu sedmnáct talentů "pro imperátora", pravděpodobně aby vyrovnal padající daňové příjmy provincie. Vyprovokoval tak bouři a Festus dorazil do Jerúsaléma ve vojenském doprovodu osobně. Byl přijat nadávkami a výsměchem davu a když druhého dne žádal vydání buřičů, zmasakrovali vojáci bezbranné náměstí. Zahynulo na 3600 lidí, mezi ukřižovanými byl dokonce jeden římský jezdec, rodem Žid. 

V Jerúsalému byla tehdy přítomna Bereníké, sestra chalkidského krále Héróda Agrippy II., který právě gratuloval v Alexandreji Tiberiovi Iuliovi Alexandrovi, novému praefectovi Egypta. Princezna osobně požádala 16. artemisia (3. června?) Flora, aby se mírnil. Druhého dne před ním klečela jerúsalémská honorace a žádala o odpuštění. Když pak dorazily z Kaisareie římské posily, došlo k novým násilnostem. Poněvadž se Florus nedostal k chrámovým penězům, zanechal na místě římskou kohortu a vrátil se do Kaisareie. O jeho osudu se více nedovídáme.

Na Florovu stranu se postavil Héródés Agrippa II., král v Chalkidě a ethnarcha v Tráchónítidě a Itúraji, a snažil se zprostředkovat, syrský legát Cestius poslal do Jerúsaléma inspekci. Agrippa s Bereníkou svolali židovské předáky do kolonády jerúsalémského gymnasia (xystos) a král promluvil proti válce na thema poroba a svoboda: "Kdo už jednou byl poroben a pak povstane, je samolibým otrokem a nikoli svobodomyslným mužem." To si prý Židé měli rozmyslet už za invase Pompeiovy roku 63-, když Římana zatáhli do svých domácí sporů.

Průběh židovské války známe v podstatě pouze v podání přeběhlíka Jóséfa ben Matitjahu, řec. Iósépa Flávia n. Iósépa Matthiú, lat. T. Flavia Iosepha, který veškerou vinu na jejím vypuknutí svaluje na římské procuratory a Flora především. Ve svých historických dílech naopak s šovinistickou vervou propaguje velikost Židů a mimo jiné v údajné Agrippově řeči řecky sděluje římským čtenářům, že "Židé jsou bohatší než Kelti, silnější než Germáni, moudřejší než Helléni a že jich je více než kteréhokoli z dalších národů". Ovšem na Římany nikdo nemá, sděluje v geostrategické přednášce o nesmylnosti války s Římem.

Dojatí občané Jerúsaléma, tolik praví podivné líčení začátků židovské války Iósépa Flavia, pak prý začali obnovovat poničené stavby z předcházejících nepokojů a vybrali na mimořádné dani na čtyřicet talentů. Héródés Agrippás II. na to odešel do svého království, nicméně revoluční nálady se vůbec neuklidnily.

Fanatičtí radikálové v srpnu obsadili nepřístupnou Masadu, kde pobili římskou posádku. Tyčila se vysoko na vrcholu skály nad pouští kolem Mrtvého moře; přestavěl ji na své sídlo s palácovou zástavbou Héródés Veliký v letech 37-31 př. n. l. Zélótové vybudovali na hoře synagogu a opatřili Masadu zásobami obilí a vody. Udrželi se zde do roku 70, kdy se jí Římané zmocnili po mnohaměsíčním obléhání.

V celém Orientu, tedy též mezi Židy, tehdy vládla pověra (Suetonius: "starý a neměnný názor/vetus et cónstáns opínió"), že z Iúdaie vzejde vláda nad světem/Iúdaeá prófectí rérum potírentur: a s Římanem Vespasianem logicky nepočítali.

V Jerúsalému Eleazaros, syn nového velekněze Ananiy/Chananja, přemluvil chrámové činovníky, aby nebrali obětiny od cizinců, tedy ani ne od principa Nerona: tím se naplnil skutek povstání, to byl vlastní začátek židovské války, která skončila zničením Jerúsaléma a Jahweho chrámu roku 70.

Fanatičtí radikálové, zélóti (původně řec. "náboženský horlivec, fanatik")síkáriové/sicarii (slovo původu latinského, "dýkaři"), viz o nich zde níže a v indexu, spustili povstání proti Římu. Mimo jiné doufali (marně) v podporu od mesopotamských Židů a z Parthie vůbec. Agrippa poslal jerúsalémským měšťanům na pomoc tři tisíce jezdců ze své chalkidské armády. Po týdnu bojů síkáriové nabyli převahy a mimo jiné spálili archiv radnice s dlužními úpisy. Na přelomu srpna a září, 15. lóa, oblehli pevnůstku Antónii při chrámovém komplexu. Druhé dne pobili posádku a oblehli královský palác Héródův. 

Začátkem září odešel z Masady vůdce protiřímských radikálů Manaémos/Menachem, syn zélóty Iúdy z Gamaly/Gamly řečeného Galilajského. V čele svých ozbrojenců se stal na čas hlavou povstání v Jerúsalému. Obležení vojáci byli vylákáni slibem volného odchodu, ale toho se dostalo jen Agrippovým vojákům a Židům c. 24. září, 6. gorpiaia. Následující dne byl zavražděn velekněz Ananiás a jeho bratr Ezekiás.

Manaémos začal být Jerúsalémským povstalcům na obtíž a Eleazar ho zlikvidoval. Menachemovu skupinu síkáriů v chrámovém okrsku rozprášili a jen některým se podařilo dostat zpět do Masady a ty vedl Eleazaros, syn Iaeirův/Jair, Menachemův příbuzný (viz o jeho smrti v Masadě rok 73). Manaémos/Menachem se svým vojenským velitelem Apsalómem byli dopadeni a umučeni k smrti.

Římané se pak vzdali pod podmínkou volného obchodu a odevzání zbraní: když vyšli z opevnění, byli do jednoho povražděni s výjimkou velitele Metilia, který slíbil, že se dá na židovství a že se dá obřezat. K masakru údajně došlo v sobotu a téhož dne vyvraždili Hellénové se Syřany veškeré Židy v Kaisareji, na dvacet tisíc lidí.

Následovaly odvetné akce v hellénisovaných městech Dekapole, též Damasku a na iúdském pobřeží, pobořena byla i Gaza. Pogromy se šířily Syrií, pouze Antiocheia, Sídón a Gerasa se vyhnuly krveprolévání. Naopak v Alexandreji, v nilské metropoli s tradičně explosivními vztahy polytheistů k nepřizpůsobivým monotheistům musela zasáhnout armáda. Praefectus Ti. Iulius Alexander, který byl předtím iúdským procuratorem a rodem Žid, použil svých dvou legií a k tomu pěti tisíc mužů, kteří dorazili z "Libye", tedy asi ze západní přímořské části egyptské provincie, k likvidaci povstání v židovské městské části Delta: zahynulo prý na padesát tisíc Židů, než vojáky praefectus odvolal.

Se začátkem podzimu vytáhl do války syrský správce Cestius Gallus s jednou ze svých legií do Palaistíny. Pomocné jednotky poskytli Antiochos IV. Kommagénský, Soaimos Emesénský a Héródés Agrippás II. Chalkidský. Přes Ptolemaidu pokračoval na Kaisareiu, Sepfóridu (od Héródy Antipy přejmenované na Autokratóris) a v Galilaji povstalce zahnal do skal. O svátku sukkót, "chýší", o dožínkách držených v září až říjnu, se Římané pustili na Jerúsalém a 30. hyperberetaia, asi 17. listopadu, město oblehli.

Byli však odraženi a zle potíráni na ústupu od města (nebyl vynucen, důvody zůstanou záhadou, snad pro špatné zásobování?). Po bitvě 8. dia, tedy asi 25. listopadu, se ústup do Kaisareie změnil v hanebný útěk. Padlo na 5300 Římanů a spojeneckých vojáků, k tomu 380 jezdců. Cestius napsal Neronovi do Achaje o situaci, kterou zprvu zjevně podcenil, a poslové měli všechno svést na zlovůli procuratora Flora. Legát Cestius Gallus nicméně "včas" zemřel a Syrie dostala nového správce, viz rok následující, rasantního.

V Jerúsalému povstalci zvolili Ióséfa, syna Góriónova, a velekněze Anana, aby se postarali o obnovu hradeb, Eleazar měl na starosti ukořistěné peníze Římanů. Byly rozděleny správy území židovských krajů, stratégie, a stratégové-správci měli za úkol připravit se na obranu před Římany. Obranou Galilaje a pevnosti Gamaly/Gamly byl pověřen Ióséf, syn Matathiův, autor řecky psané historie války a v podstatě jediný její souvislý zachovaný pramen, Iósépos Flávios. Tvrdil, že po římském vzoru vycvičil armádu jednoho sta tisíce Galilajců a že k tomu měl k disposici žoldnéře: tato síla však v následujících bojích nebude vůbec patrná. Mezi povstalci panovaly po celou dobu války spory umocněné sektářskými rozdíly.

V zimním tažení na hellénisovaný a dobře opevněný Askalón se slabou římskou posádkou, jíž velel tribun Antonius (za několik měsíců na to padl v boji) doznala židovská revoluce první výraznou porážku: Římané se Židům postavili před městem, na deset tisíc jich v bitvě pobili a útočníky rozprášili.

Mezi Židy řádili fanatičtí zélóti a jedna jejich odnož zvaní síkáriové vraždící všechny, jež pokládali za odpadlíky od monotheistické víry. Jedni jak druzí loupili na majetcích bohatých lidí a ze zachované historie nelze odlišit, zda v jejich zločinnosti převládala ideologie či banditismus.

Lupičské nájezdy se rozšířily na severu na území krále Héróda Agrippy II. a na jihu do Idúmaie. Jedním takovým revolučním exponentem chaotické doby v Galilaji byl vůdce bandy čtyř set ozbrojenců Ióannés z Gischal (řec. ta Gischala, lat. Giscala, hebr. Guš halav, dnešní arab. Džiš, č. Gischala), městečka v Galilaji, syn Leviho. V Galilaji však převládl jako vůdce Iósép, syn Matathiův, náležející k farisaiům. 

Likvidací povstání pověřil Nero T. Flavia Vespasiana, legáta se zkušenostmi z Gallií, Germánií, Británie a Afriky. K disposici mu dal armádu celého římského Orientu, dohromady sedm legií. Vespasianus poslal přes zimní moře svého prvorozeného syna Tita do Alexandreie pro jednu ze dvou egyptských legií, ačkoli ještě nezastával praeturu. Sám putoval z Achaje, kde se nacházel v doprovodu Neronově na jeho uměleckém turné, přes Anatolii do Syrie. Během principových vystoupení v Helladě i předtím v Římě dokázal usínat, až se na něj Nero rozlobil. Vespasianus se pak skrýval kdesi po provincii, aby nebyl na očích, když ho někdy koncem roku překvapil posel se zprávou, že proti židovskému povstání poslal princeps právě jeho, neboť se za Claudia osvědčil v Británii.

Bylo na čase: Vespasianovi se soukromě nedařilo, musel zastavit majetek staršímu bratrovi T. Flaviovi Sabinovi, srov. rok 61, a prý se živil obchodováním s mezky. • Z té doby pochází i první zmínka o zubařském zásahu v ústech římského panovníka. Lékař Neronovi (29) v Acháji vytrhl zub a mezi těmi, kdo ho spatřili, byl Vespasianus, nyní nejmocnější muž římského Východu.


V Římě posadil princeps Nero v teatrálním přijetí na foru na hlavu klečícího prosebníka Tíridáta I. diadéma, korunoval ho králem Armenů, viz rok 63 (vládl do roku asi 75 nebo později). S ním dorazila do Říma rukojmí/děti jeho bratra Vologaisa I., druhého bratra Pakora, vládce Médie, i Monobáza II. Adiabénského a jeho vlastní synové a hlavní manželka. Tíridátův doprovod čítal tři tisíce Parthů na koni a jejich pochod do Říma Orientem působil na lid imposantně. Denní náklady na devítiměsíční korunovační výpravu napříč římským imperiem činily osm set tisíc sésterciů, to zaplatila státní pokladna, a král na cestu domů dostal od principa všech darů za dvě stě milionů HS; to byla nebývalá, vpravdě imperiální štědrost.
    Nero, jak spektakulární, že právě za něho se uskutečnilo takové velmocenské divadlo, se s králem poprvé setkal v Neápoli a na jeho poctu dal vypravit svým propuštěncem Patrobiem v Puteolách gladiátorské hry. Tíridátés během nich ze své lože střílel na zvěř a údajně jedním šípem prorazil a zabil dva býky. Teprve pak se pokračovalo do slavnostně vyzdobeného Říma a korunovace proběhla na foru. 
    Následovala velkolepá hostina, Nero zapěl, řídil spřežení (to prý se Tíridátovi nelíbilo) a povolil Tíridátovi obnovit Artaxaty a pojmenovat je Neróniás.
    Nikdy později neprožíval Řím takového triumfu nad Parthy jako za vlády Neronovy (srov. Vitelliův úspěch roku 36 za Tiberia). Nero se chystal na výpravu na Východ, vyslal rozvědku, aby zjistila poměry u Aithiopů, kam se také chystal, viz rok 60 a 62, a kolem Kaspického moře. Nero užíval i po smrti mezi Parthů dlouho respektu.

Z toho všeho sešlo, neboť válka na Východě by byla velmi náročná, a raději jezdil po Helladě a vyhlásil po vzoru dávného T. Quinctia Flaminina na isthmiích svobodu všech Hellénů (v létě tohoto nebo na jaře roku následujícího). Zda autonomní státečky Hellénů v provincii Achaea zcela osvobodil od římské správy, známo není. V provincii existovala stará náboženská koina, (kon)federativní spolky, pravděpodobně za Tiberia nově organisována jako součást panovnického kultu do jednoho panachajského spolku pod jedním provinčním archiereem (Panhellénes, Hellénes, Achaioi, Panachaioi). Roku 44 obnovil provinční správu Ti. Claudius a změnu Nerona Claudia zrušil roku 70 Vespasianus, viz. 

Místo válčení jezdil na spřežení, hrál po městech na soutěžích na lyru a vystupoval v tragediích v rolích Oidipa, Thyesta, Héráklea a Oresta. Zatímco masky mužských rolí byly tradiční nebo vyjadřovaly Neronův obličej, ženských rolí všechny měly podobu zavražděné Poppaeji Sabiny.
    Svá vítězství dával provolávat na způsob vojenský dokonce vojáky, třebaže "porážel" v hudebních kláních umělce tehdy vyhlášené Terpna, Diodóra a Pammena. Helladu ovšem deptal po vzoru klasických despotů. Pronásledoval rodiny mužů, kteří se mu znelíbili, zabavoval majetky. Před vystoupeními byl však nervosní, pomlouval soky, podlézal a podplácel rozhodčí...

Pro Itálii správou své despocie nad kýmkoli včetně senátorů pověřil vlastního propustěnce jménem Hélios, který se mohl rozhodovat bez Neronova předběžného souhlasu: císař si totiž nepřál být na uměleckém turné rušen. Vtipkovalo se tehdy, že Řím má císaře dva. Zlolajností vynikali Héliovi soudruzi Polykleitos/Polyclitus, Vatinius, Aegialus a Calvia Crispinilla, opatrovnice Neronem vykleštěného Spora alias Sabiny, která dohlížela i na eunúchův šatník a fungovala u dvora jako magistra libidinum, učitelka či ředitelka zábavy a sexu. Všichni byli velmi chamtiví a doplatilo na to mnoho lidí. Héliova vláda trvala dva roky.

Nero se v Helladě se Sporem-Sabinou oženil; není zachováno, kde. Helléni, zkušení v zacházení s extravagantními situacemi, přáli páru zdaru a dětí. Princeps nyní žil v „rodině“, z níž by byli moderní homosexuální aktivisté pravděpodobně velmi nadšení: císař byl manželkou Pýthagorovou alias Doryforovou ("Kopiník") a manželem Spora-Sabiny, který byl kromě toho chotí Pýthagorovou, tedy bigamista. Při souloži s Doryforem napodoboval princeps, tvrdí dobový pramen, vzlyky znásilňované panny. Spora-Sabinu vozil po Městě a po Helladě, zasedal s ním na soudech.

Někdy mezitím znásilnil vestálku Rubrii. K tomu se Nero někdy v prvních měsících roku potřetí oženil s opravdovou ženou, nyní se Statilií Messalinou, jejíž sňatek to byl pátý. I ona získala titul Augusta, šestý v pořadí s Livií na začátku, do Hellady s ním ale necestovala. Jako jediná z Neronových žen principa přežila a za Fláviovců žila v Římě ve váženosti; uměla recitovat a uměla mluvit, tak ji vychvalují prameny, jistě to byla žena výjimečná.

Vinicianské spiknutí v Beneventu: Annius Vinicianus byl pravděpodobně syn M. (n. L?) Annia Viniciana, který patřil mezi senátory, jejichž jméno se roku 41 probíralo, že by se mohl stát nástupcem Gaiovým; po nezdaru povstání v Delmatii proti Claudiovi si vzal život, viz rok 42. O beneventském pokus z roku 66 n. 67 není mnoho známo. Na Neronův rozkaz byli popraveni bratři Scribonius Rufus a Scribonius Proculus, na Neronův pokyn odsoudil senát na smrt stoika Thraseu Paeta a jeho synovec C. Helvidius Priscus byl exulován (podruhé to udělal roku 75 Vespasianus, který ho též, jako svou jedinou senátorskou oběť, zahubil). 

P. Clodius Fannius Thrasea Paetus, viz rok 42, manžel Arrie mladší, dcery Arrie starší s A. Caecinou Paetou, se několikrát střetl v senátu s oblíbenci principovými. Roku 57 podporoval provinční delegaci z Kilikie vedenou jistým Chairippem úspěšně žalující v senátu Cossutiana Capitona, srov. rok 47, za vydírání během správcování v jejich provincii (roku 62 už byl zpět z exilu a na Tigellinovu přímluvu opět v senátu). V případu žaloby praetora Antistia Sosiana roku 62 za autorství hanopisu na Nerona podporoval Thrasea Paetus mírnější trest a zabránil jeho popravě za zločin urážky majestátu, kterou mstivě navrhoval Cossutianus Capito (za Nerona Claudia ještě nepoužitý zákon). Cossutianovou manželkou byla dcera Tigellinova, viz rok 62.

Thrasea Paetus ležel principovi v žaludku, neboť byl tolik úspěšný, a žaloby se ujali Cossutianus s T. Clodiem Epriem Marcellem, o něm viz rok 79. Senát byl během líčení obklopen vojáky. Stoický „filosof“ P. Egnatius Celer rodem z Bérýtu křivě vypověděl proti svému pánu Q. Marciovi Bareovi Soranovi, který byl obviněn z čarodějství, za což se mu dostalo odměny (ale později poslán do vyhnanství a za Vespasiana žalován dalším ze stoiků Musoniem Rufem, nyní exulovaného, a roku 70 popraven). Jiný ze Soranových přátel Cassius Asclepiodotus z Níkáie vypověděl o Soranově čestnosti a byl exulován; omilostněn pak Galbou. Thrasea se Soranem a jeho dcerou Servilií si směli vybrat způsob smrti, tři další žalovaní v podobném procesu byli exulováni. Žalobci, tedy Cossutianus s Epriem, dostali od senátu odměnu po pěti milionech séstertiů.

V Římě pokračovala neróniáda. Velitel praetoriánů Tigellinus udal Neronova oblíbence T. (C.?) Petronia (Turpiliana Arbitra?), jeho „arbitra elegantiarum“, že mu usiloval o život: žárlil na jeho posici, neboť za světáka u dvora se pokládal on. Petronius Turpilianus správcoval v Bíthýnii, cos. 61. Literát, autor Satyriconu (nebo spíše Satyricon libri?), byl zatčen v Cumách a donucen rozříznout si žíly. Během umírání si dával předčítat verše, některé z otroků odměnil, jiné dal zmrskat. V závěti Neronovi ani Tigellinovi nelichotil, ale kritisoval je. Neronovi vypočetl milence a milenky a principovi vrtalo hlavou, od koho mohl mít informace. Došlo mu, že Silia, manželka jistého senátora a účastnice Neronových skopičin, byla i důvěrnicí Petroniovou: musela do exilu. Bývá též Petronius identifikován s cos. suff. roku 62 P. Petroniem Nigrem, pokud ovšem prostě nebyl blíže neznámý T. Petronius Arbiter.

V poslední ze svých písemností před smrtí udal Senekův bratr, viz rok předešlý, Annaeus Mela z protivládních postojů C. Anicia Ceriala, cos. suff. 65, muže, který si kdysi zachránil kůži, když udal spiknutí proti Gaiovi.

Za neróniády zahájil karieru M. Aquilius Regulus, který svou advokátskou udavačskou činností zahubil řadu nevinných senátorů za Nerona a Domitiana. Jeho loyalitu oba panovníci odměňovali, od Nerona dostal z majetků svých obětí na sedm milionů séstertiů. Filosofujícího Q. Iunia Arulena Rustika, jednoho ze zahubených za Domitiana, viz rok 92, ještě po smrti zesměšnil jakýmsi spiskem, v němž ho nazval "stoickou opicí", stoicorum simia. Roku 70 ho s dalšími udavači neronovské éry soudil senát na základě žaloby Curtia Montana, ale po zásahu Muciana a osobně Vespasiana režimní advokáti vyklouzli z velké většiny beztrestně, neboť nový princeps chtěl dosáhnout po krvavých měsících let 68-69 smíru.

Aquilius Regulus se chytil později šance za Domitiana a dosáhl u Nervy znovu pardonu a ještě za Traiana, na začátku jehož vlády zemřel, se ucházel o úřady. Jeho osobním nepřítelem byl obhájce jeho obětí za Domitiana C. Plinius Caecilius Secundus, známý epistolograf.  

Alpes Cottiae, území království M. Iulia Cottia, jemuž roku 44 Ti. Claudius vrátil královský titul i plnou samosprávu, viz, proměnil Nero definitivně v provincii. Cottius pravděpodobně zemřel a asi neměl pro svou horskou miniříši nástupce.

 

***********************************************************
67. 
Ol. 211,3 (olympioníka viz rok 65)

378 SE
314 AE
neznámý
a. u. c. 820
L. Iulius Rufus a Fonteius Capito
coss. suff. M. Annius Afrinus (?) a L. Aurelius Priscus

L. Verulanus Severus 

***********************************************************

Nero ještě cestuje po Helladě, nenavštívil však ani Athény, neboť se obával příběhu o Furiích/Erínyích pronásledujících ho za vraždu matky Agrippiny, srov. rok 59, ani Spartu, neboť mu byly nesympatické Lykúrgovy zákony (dávno zde již neplatily). V Korinthu zahájil slavnostním výkopem práce na hloubení průplavu. Stavba nebyla ve starém věku dokončena a průplav napříč Isthmem byl prokopán až v letech 1881-1893.

Na jeho přání se teprve nyní konala 211. olympiáda, jejíž pravidelné datum spadalo na rok 65. Během závodu desetispřežení hříbat vypadl z vozu, závod nedokončil a div že nebyl usmýkán k smrti. Přesto ho hellánodíkové prohlásili vítězem a Nero jim za to dal římské občanství a milion séstertiů; Galba peníze za rok bude po nich požadovat zpět. Kromě toho byl ověnčen jako vítěz v soutěži hlasatelů, jako kithairód a tragický herec, ve vozovém závodě a v dostihu. 

V Delfách dal věštkyni Pýthii čtyři sta tisíc sésterciů za nakloněné věštby a také tyto peníze požadoval Galba zpět. Naopak Apollónovi zabavil za trest (sic! nevíme, za co) území dávné Kirrhy (viz svaté války) a věnoval půdu vojákům. Věštírnu delfskou dal podle jiné, spíše nepravděpodobné zprávy, zničit a do skalní rozsedliny s výpary vhodil mrtvoly několika lidí zavražděných neznámo proč; o zániku kultu viz rok 362, o Neronově zlodějně v Delfách viz rok 64.

Bohatého a vlivného propuštěnce Domitie Lepidy L. Domitia Parida, umělce pantomímu, dal odstranit, ačkoli si ho vážil a ledaccos mu toleroval, poněvadž ho odmítl ve svém umění vyškolit.

Nero uvěřil obviněním z pokusů o převrat a nařídil Cn. Domitiovi Corbulonovi, který roky úspěšně válčil s Parthy, vzít si život v okamžiku, kdy vojevůdce za ním plul do Hellady a vylodil se v Kenchrejích.

 

V židovské válce se Římané pod legátem T. Flaviem Sabinem Vespasianem (58) vypravil se dvěma legiemi a armádou Héróda Agrippy II. z Antiocheie na jihofoiníckou Ptolemaidu, kam dorazil z Egypta jeho syn Titus (27) s jednou legií a jednotky spojenců Antiocha IV. Kommagénského, Soaima Emesénského a Malcha/Malicha II. Nabatajského, syna Arety IV. se Šaqílath/Šagílat (I.); vládl od roku 40. Římský expediční sbor se spojenci činil dohromady šedesát tisíc vojáků s rozsáhlým vojensky cvičeným trénem. V záloze zůstávaly čtyři syrské legie, jimž velel nový syrský legát C. Licinius Mucianus, jedna legie zůstala zpět v Alexandreji. 

Vespasianus vytáhl od moře do Galilaje, kde měšťané Sepfóridy požádali o ochranu a o římskou posádku. Iósépovi lidé před Římany prchli, nepostavili se k bitvě a armáda pak vyvrátila a vyvraždila jako první galilajské městečko Gabary s okolím. Začátkem června dorazil Vespasianus před Iótapatu, v níž se opevnil povstalecký správce Galilaje Ióséf ben Matitjahu/Iósépos Matthiú (30). Po 47 dnech nepřístupné město 1. panemu/asi 20. července padlo. Během obléhání a při dobytí zahynulo na čtyřicet tisíc Židů a město Římané vyvrátili. 

Po dvou dnech vyzrazeni vyšel z úkrytu Iósépos s jedním mužem, s nímž vylosoval poslední pořadí v sebevražedných soubojích a vzdali se. Vespasianus ho chtěl poslat Neronovi, ale Iósépos si získal legátovu důvěru věštbou blížícího se imperátorství. Povstalečtí radikálové ho měli logicky za zrádce. Pod propuštěneckým jménem Iósépos Flávios/lat. T. Flavius Iosephus psal řecky o židovských dějinách a zvyklostech. Byl dvakrát ženat, jak psal, první ženu vyhnal, neboť mu nepřišla "mravná", druhá ano. Měl s těmi ženami po třech dětech, ale nestály mu za to, aby uvedl jejich jména. U druhé ovšem připomíná, že je z krétských Židů s významným postavením... Vespasianus později podělil Iósépa velkými pozemky v Iúdaji a principův syn Domitianus později přidal darem jejich osvobození od daní. 

Během obléhání římské jednotky zvítězily v bitvě před Iafou, v níž padlo dvanáct tisíc povstalců. S Titovou posilou Římané dobyli nepřístupného města, v němž bylo pobito na patnáct tisíc lidí a dva tisíce zajatců zotročeno. V Samareji na hoře Garizim, kterou pokládají Samarští za místo Jahweho kultu světější než jerúsalémský chrám, se shromáždil dav vystrašený z války. Poněvadž se odmítli Římanům vzdát, bylo v polovině července 11 500 lidí na vrchu pobito.

Od Iótapy legie dobyly a zničily Ioppu, v níž přišlo o život na 4200 Židů a Vespasianus si dopřál dvacetidenní odpočinkové návštěvy v Kaisareji Filippově, v sídlu Héródy Agrippy. Odtud v září obsadili Římané Tiberiadu a Agrippovi k vůli se k obyvatelstvu zachovali smířlivě, třebaže mezi nimi působil válečný štváč a revoluční radikál Iésús/Jehošua se svou bandou. Vzápětí Římané dobyli Taríchaie severně od Tiberiady a uprchlíky plavící se na Genésarethském jezeru/Gennésar v počtu 6500 pobili. Z Taríchají poslal Vespasianus Neronovi do Achaje šest tisíc židovských zajatců pro práce na jeho prokopávání korintského isthmu. K tomu prodali Římané 30 400 zajatců do otroctví a Héródés Agripás II. udělal totéž s Židy, které mu Vespasianus daroval. 

Začátkem října vytáhl Vespasianus se třemi legiemi na Gamalu v Gaulanítidě, kterou už sedm měsíců obléhal Héródés Agrippás, neboť ležela v jeho království. Vyhladovělí a unavení obránci drželi dlouho, ale 23. hyperberetaia/asi 11. listopadu Gamala padla: čtyři tisíce Židů zabili v boji Římané, pět tisíc si vzalo samo život než aby padlo do zajetí a přežily pouze dvě ženy-sestry. 

Posledním místem v Galilaji pod povstaleckou správou bylo městečko Gischaly/Gischala, Giscala, Guš halav, kde byl opevněn Iósépův sok Ióannés, syn Leviho. Vyjednával s Římany o vydání místa, využil lsti se sobotním svátkem a v noci se svými lidmi prchl do Jerúsaléma. Dav, který šel s ním, byl římskou jízdou dostižen, šest tisíc povstalců pobito a tři tisíce žen s dětmi vrátili vojáci do Gischal. V listopadu t. r. tak byla Galilaia Římany pacifikována, a legie odešly do zimovišť: dvě do Kaisareie, jedna Titova do Skythopole.

 

Na cestě z Ostie do Říma, tři míle před Městem, byl 29. června popraven křesťanský ideolog Paulos/Pavel z Tarsu, římský občan.

***********************************************************
68. 
Ol. 211,4

379 SE
315 AE
neznámý
a. u. c. 821
Ti. Catius Asconius Silius Italicus a P. Galerius Trachalus
suff.    Nero V
suff. C. Bellicus Natalis a P. Cornelius Scipio Asiaticus 

***********************************************************

Nero si kromě praetoriánů příliš legií nevšímal. Zamýšlel jeden čas vyklidit Británii, srov. rok 60, vojenský život ho odrazoval, a to se stalo jeho osudovou chybou, rozhodně více než řádění mezi senátorskou elitou a podiová a závodnická vystoupení. 

Hélios, Neronův propuštěnec a zástupce v Itálii a Římě, posílal do Hellady za vládcem vzkazy, že by se měl vrátit, že to v Římě proti němu vře. Odpovědi se nedočkal, tak se za principem vypravil osobně a stihl to za šest dnů. To teprve Neronem pohnulo a do Říma se vrátil přes svou oblíbenou Neápoli. Zde se také na výročí Agrippininy vraždy o quinquatrus 19.-23. března 59, viz, dozvěděl o vzpouře v Galliích. Týden nic nedělal, s nikým se neradil, dokud ho Vindex, zde níže, neoznačil za špatného kitharóda a namísto Nero ho v dopisech oslovoval rodným přívlastkem Ahenobarbus. Princeps se proto ptal lidí, "zda znají nějakého lepšího zpěváka a hráče na kitharu".
    Pro svůj vstup do Města dal Neró probořit hradby, neboť tak se v jeho představách má vracet vítěz v tolika soutěžích domů. V nechtěné karikatuře starých triumfálních průvodů nesli před ním zlaté věnce, které vyhrál v hudebních a jízdních soutěžích, s nápisem, že Nero Caesar byl prvním z Římanů, které takové soutěže vyhrál: to ovšem byla pravda. Po jeho boku na triumfálním vozu kdysi Augustově vjížděl do Říma hráč na lyru Diodóros. Následovaly velkolepé hry a dostihy v Cirku maximu. Jistý propuštěnec a významný bankéř Larcius Lydus (pocházel z Lýdie?) mu tehdy nabídl milion séstertiů, pokud mu zahraje a zazpívá. Nero odmítl, že za peníze nevystupuje a milion si vzal Tigellinus s tím, že za to Larcia nepředá katovi; o Larciově potomstvu viz rok 100. 

Opět nic nekonal pro potlačení gallské vzpoury, ale zabýval se vývojem nového typu vodních varhan, což v narychlo svolaném nočním zasedání sdělil vystrašeným senátorům. Když ale přišla zpráva o Galbově proklamaci, zhroutil se a trhal si šat se slovy: "Je se mnou amen, jsem vyřízen/actum de me." 

Nadále však pořádal hostiny a radovánky a utěšoval se vyhlídkami na mírové vyřešení válečné situace. Prý že až dorazí do Gallií, předstoupí neozbrojen před vojáky a bude plakat: všechny je dojme. Druhého dne už bude s vojáky zpívat radostné vítězné písně: "Ty už musím začít teď skládat." Chystal výpravu a na vozy dal naskládat kulisy, v nichž vystupoval, harémová děvčata dal ostříhat na kluky a vyzbrojit sekyrami a štíty po vzoru Amazonek. V Římě právě panoval hlad, tak zdražil potraviny; zrovna v té době připlula z Alexandreje loď s nákladem pudru pro jeho zápasníky. 

U Římanů také prohrál. Nero (30) si vzal od Locusty/Lucusty jed, chtěl prchat k Parthům, vzal by i místodržitelské místo v Egyptě. A to nedávno odvolal správce Egypta Caecinu Tusku (od 63), syna své chůvy, za to, že se vykoupal v lázních postavených speciálně pro chystanou, ale neuskutečněnou principovu návštěvu v Alexandreji. Z jeho Zlatého domu utekl kdekdo a v noci se tam kradlo. Někdo také uzmul krabičku, kam Nero vložil onen jed. Propuštěnec Faón/Phao mu doporučil svůj statek před branami Říma, kam princeps bosý a na lehko v tunice na koni odjel v doprovodu Faóna, Epafrodíta, Neofyta a Spora. Faón naléhal na Nerona, aby se zabil, ale ten jen mlel: Jaký to umělec ve mně hyne, Hós poiétés apothneskó, Qualis artifex pereo. Z hladu tehdy poprvé v životě a naposledy pojedl chléb a vypil obyčejnou vodu. 

Když se druhý den dozvěděl, že ho senát označil za nepřítele státu a že bude umrskán k smrti, prosil, aby mu někdo posloužil v sebevraždě jako vzor. Když slyšel přijíždět jezdce, kteří po něm pátrali, bodl se 9. června (uvažuje se též o 11.), v den vraždy Claudie Octavie, své první manželky, s pomocí Epaphroditovou, tajemníka a libellis, do krku; podle jiné verse se bodl sám a propuštěnec ho dorazil. Galba povolil Neronův pohřeb, o který se postarala jeho věrná milenka Akté a ostatky byly uloženy do hrobky Domitiů.

Epafrodítos byl pravděpodobně propuštěncem Ti. Claudia a jeho římským jménem mohlo být Ti. Claudius Epaphroditus. Jeho majetkem byl filosof druhé stoy Epiktétos z fryžské Hierápole, později zvaný z Níkopole, kam odešel po roce 89, viz tam, a kde založil školu, když Domitianus zakázal podruhé filosofům Řím a Itálii. Epafrodítos dopadl hůře: byl Domitianem exulován a roku asi 95 popraven za to, že nezabránil Neronovi v sebevraždě.

     Nero žil třicet let a devět měsíců (nebo v jiném zdroji: pět měsíců a dvacet dnů), z nichž vládl třináct roků a osm měsíců bez dvou dnů. 

    Skončila jím vláda iulsko-claudijské dynastie trvající 98 let, zmizel rod, který se chlubil původem v Aineiovi Ílijském. Armáda přišla na to, že k prohlášení říšského imperátora nepotřebuje Řím: "evulgato imperii arcano posse principem alibi quam Romae fieri"; to se ostatně udávalo i za republikánských občanských válek. 

Chaos a nejistota, které v letech 68 a 69 dolehly po letech klidu v říši, vedly historika Tacita k poznámce, že se "jasně prokázalo, že bohové se nestarají o naši bezpečnost, ale aby nás trestali", iustis indiciis adprobatum est non esse curae deis securitatem nostram, esse ultionem.

 

V Galliích povstal v březnu proti Neronovi správce Lugdunské Gallie C. Iulius Vindex pocházející z aquitánského keltského knížecího rodu. Jeho otec požíval v Římě senátorských poct. Povstalecké vojsko rychle narostlo na sto tisíc mužů. Sám se do čela říše nehrnul, ale vybral si za císaře Galbu. Poněvadž se oslovený dostal k informaci, že Nero přikázal svým prokurátorům, aby ho zavraždili, přihlásil se Galba ke vzpouře. Po téměř stu letech vnitřního míru vypukla první občanská válka římské imperiální doby (do roku 69). K další armádní usurpaci dojde až po dalších více než stu letech roku 175 v osobě C. Avidia Cassia. 

    C. Iulius Vindex byl s povstalci legátem Horní Germánie L. Verginiem Rufem (cos. 63 a v březnu 69, u armády od roku 65) poražen v květnu u Vesontiony. Rufem obležen vzal si život, čehož vítěz litoval. Nešlo o řádnou bitvu, ale o nepřátelství mezi vojáky obou táborů, které se spontánně proměnilo v bitvu, neboť nic nevěděli o dohodě svých velitelů: na Vindikově straně padlo dvacet tisíc mužů; předtím se oba vojevůdci osobně setkali mezi čtyřma očima. Verginius po vítězství odmítl vojáky, kteří ho provolali imperátorem, snad pro svůj nízků původ: jmenovat principa přísluší prý senátu. Neodpověděl proto ani na dopis Galbův, který byl v Tarrakónské Hispánii v Clunii (pozdější Colonia Sulpicia Clunia), nabízející mu spolupráci; srov. podobné odmítnutí roku 361 Saturninem Secundem Salustiem/Salutiem. 
    Příštího roku Verginia v Germánii vystřídá stařec postižený dnou M. Hordeonius Flaccus (zavražděn roku 70 při Civilově povstání). Verginius rodem z Coma se stáhl do venkovského ústraní v Alsiu na etruském pobřeží, dn. Palo, a věnoval se literatuře a vědění (v tiché osadě měl villu kdysi triumvir Pompeius Magnus). Teprve roku 97, viz tam, ho Nerva přemluvil, aby se vrátil do „politiky“, přijal třetí konsulát. Když se však připravoval na nástupní řeč v senátu, upadla mu jakási kniha/svitek, při shýbnutí pro ni uklouzl, zlomil si nohu a po několika měsící zemřel (83). Pohřební řeč držel historik P. Cornelius Tacitus a alsijský statek připadl Pliniovi Secundovi mladšímu, rodákovi a obdivovateli. Verginius Rufus patřil bezpochyby k nejinspirativnějším postavám jezdeckého stavu iulsko-claudijského principátu a neušpinil se kolaborací s deviantními ani jinými panovníky.

U dolnogermánských legií byl správcem od druhé poloviny roku 67 konsulár Fonteius Capito. Za něho počala batávská vzpoura (67-70). Batávové požívali mezi římskými spojenci v Galliích a Germániích nejlepší pověsti. Byli vážení pro svou spolehlivost a vojenskou zdatnost, plavecké znalosti a jízdní zručnost. Z důvodů, které neznáme, obvinil legát Augusti pro praetore Fonteius Capito dva batávské předáky knížecího rodu a římské občany ze vzpoury. Claudia Paula dal popravit, C. Iulia Civilia uvěznit a poslal ho Neronovi do Říma. Po smrti Neronově se však odmítl Fonteius připojit k revoltě legií a legáti Fabius Valens, Cornelius Aquina s nauarchem rýnské flotily Iúliem Burdonem ho dali zavraždit, srov. zde níže, a nový vládce Galba čin toleroval. Fonteiovým nástupcem byl Galbou určen A. Vitellius, budou císař. Galba též pardonoval Civilia, viz dále rok následující.

3. dubna se v Novém Karthágu v Hispánii Tarrakónské na stranu Vindikovu a senátu proti Neronovi postavil její správce Servius Sulpicius Galba (71) a přidali se správci s vojáky Hispánie Baetiky A. Caecina Alienus a Lusitanie M. Salvius Otho. Vydával se však nikoli za imperátora, ale za legáta "senátu a lidu římského" a když hovořil o obnově svobody, používal republikánského slovníku. Galba vyhlásil odvody mezi provinciály, ale na Řím s nimi posléze netáhl.

Nero se o Vindikově povstání dozvěděl v Neápoli během sledování ranního cvičení v gymnasiu. Nijak to s ním nehnulo, senátu poslal dopis, že se omlouvá pro bolesti v krku a cvičil pak svůj hlas a hru na lyru, aby "i v této krisi jim mohl zahrát". 
    Později vypsal na Vindikovu hlavu odměnu deseti milionů sésterciů a proti povstalcům poslal vojáky v čele s P. Petroniem Turpilianem, který se ale brzy po Vindikově smrti postavil na stranu Galbových vzbouřenců. Nero se pak zabýval šílenými plány na vyvraždění senátu, na útěk do Alexandreie, nebo také na to, že by se jako soukromník určitě uživil jako hudebník.

V květnu revoltoval proti Neronovi v Africe L. Clodius Macer, legát Třetí legie augustovské. Za imperátora se neprohlásil, zato zastavil obilní dodávky do Říma a Galba, jehož neuznal, ho v říjnu prostřednictvím procuratora Afriky Trebonia Garutiana poslal na smrt. 

V Římě se jeden ze dvou praefektů praetorio C. Nymphidius Sabinus (od roku 65), syn údajně gladiátora Martiana s propuštěnkyní Nymphidií, nabídl za peníze dát do služeb protineronovských. Donutil C. Ofonia Tigellina (ve funkci od roku 62) po Galbově proklamaci k resignaci, přibral k sobě Cornelia Lacona. Řím žil v takovém chaosu, že k nejvyšším stupňům ve státě se mohl dostat úplně kdokoli: takové příležitosti poskytují pouze vojenské diktatury. Nymphidius se domáhal doživotního velitelství, prohlásil se za Neronova nástupce a nelegitimního syna Gaiova, ale podřízení vojáci ho zavraždili ještě před Galbovým příchodem do Říma. Designovaného konsula na rok 69 Cingonia Varrona stálo přátelství s Nymphidiem život, neboť Galba ho za to předal katovi. 

 

V červnu Nerona měli plné zuby i praetoriáni. Uznali legáta Servia Sulpicia Galbu (65) císařem pod jménem Servius Galba Imperator Caesar Augustus a donutili senát 8. června odsoudit Nerona na smrt jako nepřítele státu. Zprávu o svém povýšení dostal Galba v Clunii v polovině června, kam mu ji přinesl jeho propuštěnec Marcianus Icelus: vzápětí byl Galbou obdarován zlatým prstenem, tedy povýšen do stavu jezdeckého - cesta z Říma mu trvala pouhých sedm dnů. Když nový princeps slíbil vojákům 7500 dénáriů (30 tisíc HS) a v říjnu dorazil do Říma, nebyl sice prvním z římských císařů, který za svou „volbu“ praetoriánům slíbil odměnu, zato prvním, který se ji zdráhal vyplatit; a neučinil to. Proč byl o tři staletí později hodnocen jako vládce-raubíř olupující kdekoho a ničitel čehokoli (Sex. Aurelius Victor), zůstane záhadou.

Doprovázel ho M. Salvius Otho (36), správce Lusitánie (exmanžel Poppaey Sabiny, viz rok 58, a budoucí císař) a ve vládě se na smůlu obklopil hrabivci: T. Vinius byl nenasytný vojenský velitel z Hispánií, který měl dobré vztahy i s Othonem, lenivý a zpupný praefectus praetorio Cornelius Laco býval přísedícím u soudu a vlastní propuštěnec a milenec Servius Sulpicius Marcianus Icelus zůstal v Římě a dohlížel na majetek, když Galba pobýval za mořem. Praefectem urbi byl za Galby A. Ducenius Geminus, který nahradil T. Flavia Sabina, Vespasianova bratra (viz rok 56 a 61, kdy nastoupil druhý svůj městský úřad).

Sám Galba, pátý z principů po Augustovi, nedržel sliby, byť učiněné lidmi, kteří za něho mluvili, vojákům nerozdal donativum, domáhal se discipliny a na revoluční dobu byl příliš staromilecky hospodárný. Když prohlásil, že si "vojáka nekupuje, ale vybírá", měl to u praetoriánů a vůbec vojáků prohrané. 
Galba zůstal na živu ještě devět měsíců. Že jednou bude vládnout, mu předpověděl Tiberius. Narodil se 24. prosince roku 3 př. n. l. jako syn C. Sulpicia Galby s Mummií Achaikou a s iulsko-claudijskou dynastií, s rodem původních Caesarů, nemá nic společného. Za to se chlubil rodovým stemmatem sahajícím k Iovovi či Diovi a po matce k Mínóově manželce Pásifaé, Héliově dceři. Adoptován Livií Ocellinou, zdědil po ní pěkné peníze. Jeho bratra Gaia, consula roku 22, který rozházel otcovské dědictví, roku 36 donutil k sebevraždě Tiberius.

Servius Galba byl vdovcem, neboť manželka Aemilia Lepida, s  níž se oženil kolem roku 20, zemřela a ve smrti ho předstihli i oba jejich synové. Galba byl později hlavně na muže, nikoli chlapce. Toužila po něm Agrippina ml. a těžce nesla, že ji odmítl. Galba patřil mezi obdivovatele Livie Augusty, od níž obdržel v závěti padesát milionů sésterciů, které mu však Tiberius odmítl vyplatit, neboť částka nebyla vyjádřena slovy, ale pouze číslovkou: četl totiž pět set tisíc namísto padesát milionů (D s čárou nahoře namísto D s čárou po stranách i nahoře).

Většinu kariery prožil mimo Město. Před svým konsulátem roku 33 správcoval v Aquitánii, pak v Horní Germánii (39-43), kde porazil Chatty, doprovázel Claudia do Británie, kde si získal jeho důvěru, válčil v Africe (44-46), kde porazil gaitulské Musulamie, a osm roků trčel v Tarrakónské Hispánii (od 60). Všude proslul vyžadováním discipliny a bezúhonností. Jakmile se postavil Neronovi, to mu bylo již 71 let, razil v provincii mince s nápisy Libertas restituta a Salus generis humani a v Římě u intelektuálů budil dojem, že by se s ním mohly vrátit augustovské liberální časy.

Římany si nezískal, neboť chtěl o překot reformovat a vracet majetek exulantům. Po rozhazovačné vládě Neronově byl na Římaný až moc skrblík, nicméně svým propuštěncům a otrokům příliš popustil uzdy. Šetřil na místech, kde asi neměl a to se mu stalo osudné, stejně jako roku 193 šetřílkovi P. Helviovi Pertinakovi. 

Ve státní pokladně chyběly 2,2 miliardy HS rozházené na darech Neronem. Galba rozhodl, že obdarovaní si smějí ponechat desetinu daru, ostatek že musejí vrátit. Vzhledem k tomu, že většina z nich už dávno peníze rozkutálela, zavalily Řím nucené dražby.

Odmítl vyplatit praetoriánům mimořádnou odměnu a neposlal na smrt Tigellina, ačkoli se toho lid domáhal. Za to dal do řetězů uvrhnout Hélia, Narcissa (asi jiný od Claudiova propuštěnce), Patrobia Neroniana a čarodějku-travičku Lucustu, provést je Městem a popravit. Naopak Claudiova ochutnavače jídel jménem Halótus a traviče za Nerona odsouzeného osvobodil a přidělil mu místo prokurátora (viz rok 54).
    Praetoriáni zabili jednoho ze svých velitelů C. Nymphidia Sabina, který se vydával za Neronova levobočka (v úřadu od roku 65) a jediným praefectem praetorio zůstal Cornelius Laco, Galbův člověk (jen na několik měsíců).

Galba se v Římě uvedl tím, že při vstupu do Města námořníky-veslaře, z nichž chtěl Nero ustavit legii a kteří se bouřili, když jim to nový vládce zatrhl, krutě legionáři rozehnal a potrestal decimací. V této době byl zavražděn designovaný konsul Cingonius Varro, neboť patřil mezi přátele Nymphidia, a konsulár P. Petronius Turpilianus, legát dolnogermánský, poněvadž byl ocejchován jako Neronův vojevůdce. Na jeho místo vyslal Galba v prosinci A. Vitellia, budoucího císaře; padlo několik legátů v provinciích.

Dolnogermánský legát Fonteius Capito byl na podzim zabit legáty Corneliem Aquinem a Fabiem Valentem ve spolupráci s nauarchem rýnské flotily Iuliem Burdonem, poněvadž se nechtěl podílet na nepokojích. 

 

V třetím roce židovské války se uzavřel kruh kolem Hierosolym/Jerúsaléma. V židovské metropoli se v průběhu zimy 67/68 odehrál krvavý boj o moc mezi umírněnými měšťany a aristokraty s revolucionáři ultrakonservativního monotheismu. Zélóté své nepřátele obviňovali bez důkazů ze zrady a spolupráce s Římany/jinověrci. Tak byl zahuben příbuzný krále Héróda Agrippy II. Antipás/Antipatros a velekněz Ananiás (pátý syn velekněze Anana, když všichni bratři dosáhli téhož postavení). Na stranu umírněných vedených veleknězem Ananem a Iésúem se zprvu postavil Ióannés z Gischal, roztrušoval však o nich, že vyjednávají s Římany o vydání města. Zélótové povolali na pomoc idúmajské radikály, s jejichž pomocí vybojovali vítěznou bitvu u chrámového komplexu s 8500 mrtvých, plenili po městě a v dalším průběhu zélótského puče zavraždili dvanáct tisíc lidí, převážně "urozených" Židů. Když se později Idúmajští dozvěděli, že byli zélóty obelháni, že nebylo důkazů o spolupráci zavražděných s Římany, odtáhli domů. V Jerúsalému zavládla brutální diktatura zélótů, nicméně kdo mohl zaplatit si cestu z města, směl odejít beztrestně, ostatní dopadení byli jako zrádci vražděni.

S jarem Římané ovládali celé přímoří a 4. dystra/asi 21. března t. r. dobyli oddíly M. Ulpia Traiana, otce budoucího imperátora, Gadary v Peraji. V okolí pobili na patnáct tisíc uprchlíků, jimž v útěku bránil rozvodněný Iordánés. Zároveň obsadili celý levý břeh řeky až po Mrtvé moře. Tehdy přišla zpráva o Vindikově povstání. Vespasianus táhl z Kaisareje na jih přes Antipatridu a Lyddu zpět směrem na Hieríchó/Jeríchó, které vylidněné 2. daisia/c. 21. června Římané obsadili. Když vypálili Gerasu, zůstal Jerúsalém posledním z velkých povstaleckých míst. Tehdy v červnu dorazila zpráva o Neronově smrti a před cestou na Jerúsalém pozastavil Vespasianus válečné operace.

Poslal ke Galbovi Tita s Héródem Agrippou II. Oba se plavili zimním mořem na válečných lodích a než obepluli Peloponnésos přišla v lednu zpráva, že byl Galba zavražděn a nový princeps se jmenuje Otho. Král Agrippa pokračoval do Říma, Titus se však vrátil z Hellady přes Syrii do Kaisareie, viz rok následující.

V této době vzrostla v Palaistíně moc loupeživého národně osvobozeneckého revolucionáře Simóna z Gerasy, syna Giórova. Sídlil zprvu v dolní části masadské pouštní pevnosti, ale pak si vybudoval se svými lidmi v pustině vlastní základnu s využitím jeskyní západně od Mrtvého moře. Měl už dvacet tisíc mužů a pomocí zrady se zmocnil kontroly nad idúmajskými klany. Nakonec se v regionu zmocnil největšího z měst Chebrónu/hebr. Chevron, arab. al-Chalíl, č. Hebron. Pak se obrátil přímo proti Jerúsalému a loupil a vraždil před jeho hradbami.