As-Ate

ás, gen. assis, římská mince as, viz v přílohách míry a váhy

Asaák§ viz Arsak, Aršak

Asandrochos z Maiótidy, o. Aspúrgův§ 14

Asandros Filokaisar Filorhómáios z Kimmerijského Bosporu, k., manž. Glykareje a Dynameje (Dynamis)§ 48 - 46, 44, 35, 19, 14

Asandros z Makedonie§ 1. 334, 333, 331, 336, syn Filotův, satr. Lýdie, Iónie a Kárie; 2. 321, 315 - 313, syn Agathónův

Asarhaddon, Esarhadon z Assyrie, hebr.§ viz Aššur-acha-iddina

Asarjá z Júdy§ viz Azarjá

Q. Asconius Pediánus§ 9

Asculum (Pícénum), řec. Asklon, sídel. m. Pícénů, dn. Ascoli Piceno§ 279, 209, 125, 91 - 89, 69 

Asdingové, Hasingové nebo Charinové, východogerm. kmen§ 50

Asdrúbás§ viz Hasdrubal

asebeiá, bezbožnost, žaloby, grafai asebeiás§ 632, 472, 420, 415, 414, 399, 340

Asela, k. na Cejlonu§ 245

asfalt§ viz pod nafta

Asfaltítis n. Asfaltítés limné, řec. "Asfaltové jezero"§ viz Mrtvé moře v Palaistíně

asfodel§ viz Kýréné

Asiánové§ viz Tocharové

Asiátikos z Halikarnássu§ Ol. 9+

Asiátikos, lat. Asiáticus, propuštěnec Vitelliův a milenec§ 69+

P. Asicius, římský agent Ptolemaia XII.§ 57

Asidátés z Persie, velmož v Mýsii§ 399

Asie, řec. Asi᧠1. jako dn. kontinent passim (zeměpisné hranice mezi Evropou a A. dány již od dob Hérodotových, viz Evropa a hellénistické pojetí Anatolie pod Anatolie), viz dále pod Anatolie, Persie atd. (jednotlivé země); 2. římská Provincia Asia, „odkázané“ kmenové území Attalovců, 133, 129, 121, 100, 88, 84, 83, 81, 80, 74, 73, 71, 54, 43, 42, 21+, 22+, 25+, 31, 37+, 44+, 49+, 53+, 54+, 62+    

asiarchés, předseda provinčního sněmu§ 30

Asinaios z Naard, hebr. Chasinaj, židovský bandita v Mesopotamii, b. Anilaiův/hebr. Chanilaj§ 15+ 

Asiné, m. v Messénii, pozd. Rhion§ 669, 196

Asiné, m. v Argolidě, původem dryopsk᧠369

M. Asinius Agrippa§ cos. 25+

Ser. Asinius Celer§ cos. suff. 38+

C. Asinius Gallus§ cos. 8-  

L. Asinius Gallus, s. Asinia Galla Salónína, pučista§ 46+

C. Asinius Pollió, s. Cn. Asinia Pollióna, o. C. Asinia Galla Salónína§ 76, 55, 49, 45, 43, cos. 40, 39, 5+, 23+   

C. Asinius Gallus Salónínus, manž. Vipsánie Agrippíny, přítel Augustův, o. Asinia Pollióna, cos. 23+, a L. Asinia Galla§ 40, 11, 5+, 16+, 22+, 24+, 29+, 30+, 33+, 46+       

M. Asinius Marcellus§ cos. 54+

C. Asinius Pollió, s. Galla Salónína§ cos. 23+ 

Herius Asinius, z Teáte, vůdce Marrúcínů, snad předek římského rodu Asiniů a snad d. C. Asinia Pollióna§ 91, 90

Asios ze Seleukeie na Eulaiu, o. dvořana Hestiaia§ 22+

Asiové§ viz Tocharové

Askalis, pretendent mauretánského trůnu§ 81

Askalón (řec.; „Neobdělaná“?), m. na palestínském pobř., foin. Aškalon, bab. Išqilunu, ass. Isqalluna, dn. hebr. Ašqelon, arab. Asqalán v IL, v mezidobí arab. ves Madždal (Majdal), dn. Migdal; prý byl založen Askalem, bratrem Pelopovým, nepřímým předkem spartského Meneláa§ 732, 701, 644, 604, 587, 147, 130, 125, 104, 65, 58, 49, 48, 10, 4-, 66+ 

Askánios n. Askanios, syn. Aineiův, k. Alby Longy, lat. Ascánius (A. z Abdér byl blíže neznámý ž. Pyrrhónovým)§ 769

Askibúrgion oros/mons Asciburgius§ viz pod Labe

Asciburgium, garnisonní ležení na území Ubiů, dn. Moers-Asberg v NRW§ 69+

Asklépiadés, kynik ze 4. st. n. l., možný žhář chrámu v Dafné§ 166

Asklépiadés z Prúsy v Bíthýnii, lékař§ 130, 50

Asklépiadés z Fleiúntu, filosof élidské školy§ 399

Asklépiadés ze Samu alias Síkeliadás, literát erótických žánrů§ 300

Asklépiadés ze Sídónu (A. z Mendéty byl autorem spisu Theologické zápisky a A. z Myrleie byl grammatik ze 2. či 1. st., srov. pod alfabéta)§ 24 (Ol.)

Asklépiodóros z Makedonie (?); je možné, že se zde jedná o tři nebo i čtyři osoby§ 1. 333, 331, 328 - satr. Syrie, 316, 312 - satr. Persie; 2. hellénský (?) žoldnéř v Alexandrově vojsku, 323, 315

Asklépiodotos z Makedonie, Perseův stratégos§ 169

Asklépiodotos z Níkaie§ viz Cassius Asclépiodotus

Asklépiodotos, stoický filosof§ 110, 40

asklépieia, hry v Sídónu§ 776

asklépieion, zařízení zasvěcená Asklépiovi a léčbě; nejstarší byl v thessalské Trikké, rodiště Asklépiově§ 1. v Epidauru, 776, 87; 2. chrámový objekt As. na Kóu, 776, 88, 31

Asklépios, bůh a jeho kult; srov. lat. Aesculápius§ 420, 333, 293 a 291 (v Římě), 242, 156 a 85 (v Pergamu), 103 a 67 (na Kóu), 41 (v Antiu), 31, 6-, 54+ (na Kóu) 

Askrai, vesnické sídlo v Boiótii§ 700

Asnáos či Aóos, poh. v Épeiru§ 198

Asófón, mí. či obec u ř. Iordánés v Peraji§ 103

Asóchaios§ viz Šešonk, Šošenq

Asópichos z Théb, milenec Epameinóndův§ 362

Asópios z Athén§ 1. 428, syn Formiónův; 2. 429, o. Formiónův

Asópos, ř. v Boiótii§ 479

Aspadátés, eunúchos Kýrův§ 530, 522

Aspakos ze Skýthie§ viz Išpakája

Aspamitrés z Persie§ viz Mithridátés z Persie

Aspásiá z Mílétu, dc. Axiochova, družka Perikleova§ 545, 441, 436, 432, 428, 407, 406

Aspási᧠vide Miltó z Fókaie

Aspasiános z Médie, velmož a seleukovský stratégos§ 217

Aspásiné, bab.§ viz Hyspaosinés z Charakény

Aspasioi, Assakénoi§ 327 a viz pod Afghánistán

Aspathinés z Persie, per. Aspačaná, elam. Ašbazana, bab. Aspašini, jeden ze sedmi protimágovských spiklencům§ 522 

Aspelta z Napat, trůnním jménem Nefercha Merejkare A., král Kúšitů, b. Anlamaniho§ 600, 595, 580 

Aspendos, m. v Pamfýlii, na domorod. mincích Estwedi, dn. Belkis v TR§ 411, 389, 334, 280, 217, 190, 189, 176, 113

Aspis, m. v Africe, lat. Clypea, Clupea, viz§ 310, 256

Aspis z Kátaonie, dyn.§ 378

Aspisás, satr. Súsiány§ 316

Aspúrgové, Aspúrgiánové, neidentifikovatelné ethnikon/sarmatské (?) nebo jeho klan na Kimmerijském Bosporu§ 14, 8

Aspúrgos z Kimmerijského Bosporu, k., syn Asandrův nebo Asandrochův, pokud to nejsou dvě rozdílné postavy; jako řím. občan Ti. Iúlios As. Filorhómáios, manž. Gépairidy z Thrákie, o. Mithridáta III. a Kotya I.§ 35, 14, 8-, 38+ 

Assaka§ viz Ašvaka a Afghánistán

Assakénoi, Aspasioi§ 327 a viz pod Afghánistán

assassinismus, assassinové, viz terorismus, Mesopotamie

Assináros, ř. jižně od Syrákús, dn. Noto§ 413

Assísium či Asísium, m. v Umbrii§ 50

Assóros, m. na střední Sicílii, dn. Assoro§ 397

Assos, m. v Tróadě, dn. Behremkale v TR§ 347, 331, 275, 245 

Assteás z Paesta§ 350

Assurbanipal z Assyrie, hebr.§ viz Aššur-báni-apli

Assyria, římská provincie§ 606

Assyrie, řec. Assyriá, lat. Assuria, Aššur, země, m. a stát. útvar semitských Assyřanů původně na východ od Tigridu v severovýchodní Mesopotamii§ 776 - 772, 766, 765, 755, 754, 752, 746 - 742, 740, 731, 729 - 727, 724, 722, 720, 719, 717, 715 - 711, 709 - 700, 696, 694 - 692, 690 - 683, 681 - 673, 671 - 658, 655, 654, 652, 651, 648, 646, 631, 628 - 623, 617 - 610, 606, 521, 331, 129 

Kmenové území A. s městy Aššurem, Kalchem, Ninuou a Arba'ilem nazývali Assyřané "Zemí/mátu". Po zániku státu roku 606 zmizelo jméno země, města i národa a jejich ústředního boha. Přitom v dobách assyrské moci přišli s nimi a s Babylónci Hellénové do styku v Kilikii, v severozápadní Syrii a na Kypru. Slonovina Mykénců pocházela ze Syrie a odtud také šly vlivy Assyrie a Chetitů na hellénské sochařství a kovářství. Začátkem šestého století žili v Babylónu v nuceném pobytu řemeslníci z Iónie.

V hellénismu byla původní Assyrie rozdělena na satrapie Arbélítidu a Apollóniátidu; Assyrie se souhrnně v hellénismu jmenovala Adiabéné, viz tam po 331, novověký Kurdistán, „barbarsky“ Atúria n. Atyria; srov. s. v. Aššur, nebo také Artakéné (?). V císařské době byla Adiabéné ztotožněna s Arbélítidou.

Sásánovci měli v oblasti provincii Asóristán/Assuristán asi v rozsahu seleukovské Mesopotamie (parthské ásóríg ale znamená "babylónský"). Muslimští Arabové region nazvali Ostrovem, Džazíra, zemi jižné od ní al-Iráq (638 n. l.).  

V lokálních dynastech hellénistické Adiabény pokračovala „assyrská“ státnost, což nic nevypovídá o ethickém původu vládců a jejich poddaných. V římské době se nikdo na západu říše nezabýval „národními poměry“ na východu a slovo Assyřan označovalo téměř kohokoli z Levanty a Mesopotamie, Foiníčana, Syřana i Araba. Ještě začátkem 20. století hovořili obyvatelé okolí Mosulu jistým dialektem zvaným fellichí/"vesnický", který orientalista Eduard Sachau (zemř. 1930) označoval za podobu dávné assyrské podoby akkadštiny. 

Jméno Assyřanů je také evropským označením jedné z křesťanských církví původem z Anatolie a Syrie, církve Východu či Perské církve, na Západě známou jako assyrskou či nestoriánskou, jejíž asi 170 tis. přívrženců žilo do americké invase roku 2003 na území IRQ, SYR, TR a IR. Liturgickým jazykem nestoriánů je syrský dialekt aramajštiny.

Od roku 1551 je část nestoriánů sloučená s katolickým Římem a začali se nazývat Chaldajové, zatímco původní nestoriáni dostali jméno Assyřané. Dodnes totiž žijí na území Kurdistánu (iráckého i íránského), tzn. dávné Assyrie (s muslimskými Kurdy ovšem žijí v nepohodě).

Tito Assyřané tvrdí, že jsou potomky starých A., za domov udávají klasický „assyrský trojúhelník“ mezi Dolním Zábem a Tigridem a tvrdí, že jejich vesnice a uprchlické tábory splývají s kurdskými a že vlastně národní identitu ztratili. Jisté propagandistické materiály A. žijících v anglosaském světe (hlavně USA, AUS a CDN) tvrdí, že jich jsou po světě na tři miliony. Jistí „Assyřané“ žijí v Gruzii a hovoří novoaramejským dialektem.

Ve staroassyrské říši se jménem As. označovala i severovýchodní část střední Anatolie, jejímž centrem byla Kaneš/Kaniš neboli Néša s obchodní osadou, kárum. Assyřané rovněž anatolské Assyrii, halyské, říkali Mátum, Země. Měli kněze Krále obou zemí, kumrum ša Šar(ra)-ma-tí-en. Město Aššur se rozkládalo na dnešní arabské lokalitě Qal´at Šerqát.

 

Asta, lúsítánské, blíže neznámé m.§ 186

Astabéné či Astauéné, sev. část Parthie, „kmenová“, v níž byla města Aršak a Nisa (10 km záp. od dn. Ašgabat, Ašchabad, tj. Město lásky, hl. m. novodobého Turkmenistánu)§ 256, 250, 248, 235

Astaborás, m. a ř. v Súdánu, přítok Nilu, dn. Atbara§ 580

Astakos, "Humrov", m. v Akarnánii§ 431

Astakos, m. v Bíthýnii§ viz Níkomédeia v Bíthýnii

Astapa, m. v Baetice, snad totožná s Ostippo, dn. Estepa v provincii Seville§ 206

Astarté§ viz Atargatis

Astaspés, satr. Karmánie§ 330, 325

Astauéné§ viz Astabéné

Asteios z Athén§ arch. 373

Astér z Amfipole (n. Methóny?), vystřelil Filippovi II. oko§ 354

Asteriá, Asterié, Asterés§ viz Délos

Astérios ze Sparty§ 512

Astové, thrácký kmenový svaz§ 100, 87, 80, 48, 45, 42, 55, 22, 13-, 17+ 

Na jeho území ležela obec Kabylé n. Kalybé, kam Filippos II. posílal "špatné lidi" ze svého království; zda šlo o zločince nebo oposici, nevíme.

Astraion, m. v Paionii, dn. Strumica na jv. Severní Makedonie (dř. FYROM, exjugoslávská Makedonie§ 181

astrologie, astrologové, jejich pronásledování, viz svoboda slova a matematici. Astrologii prý do Říma zavedl jistý C. Mánílius Antiochus, propuštěnec C. Mánília. Se svým bratrancem, grammatikem Staberiem Erótem, přijeli do Říma jako otroci na jedné lodi. Za republiky byli čas od času z Města vykazováni, naposledy roku 33 aedilem M. Vipsaniem Agrippou. První domácí hóroskopos složil přítel Ciceronův a Varronův L. Taruntius z Firma, viz tam. Pak se disciplina stala módou, příležitostně a výběrově rovněž persekvovanou za republiky i principátu, mnohdy velmi nebezpečnou.

Vlastí discipliny je Meziříčí. V novoassyrské éře byl život panovníků silně astrologii podřízen. Příznivá a neblahá znamení diktovala chod státu zřejmě ve větším rozsahu než státní věštci u Hellénů, Etrusků a Římanů vykládající znamení z vnitřností obětin. V první dynastii babylónské začala vznikat sbírka asi šest tisíc věšteb z konstelací hvězd a planet Enúma Anu Enlil, „Když Anu a Ellil...“.

V Evropě astrologická móda nastala v pozdním hellénismu a v císařství. Dvorním astrologem Tiberiovým byl Egypťan (?) Thrasyllos z Mendéty (zemřel roku 36 n. l.), jemuž císař udělil římské občanství (Ti. Claudius Thrasyllus). Mimo jiné se zasloužil o Platónovo dílo, které seřadil do tetralogiií, což se udrželo dodneška.

Jeho syn Ti. Claudius Balbillus byl astrologem Claudiovým a Neronovým a ten ho roku 56 n. l. poslal do Egypta jako správce provincie (odhrabal zde zavátou sfingu). Thrasyllus předpověděl, že Tiberius zamýšlí jeho smrt a zachránil se tím, že předpověděl ("hádal"), že loď na obzoru přináší pro Tiberia dobré zprávy, nikoli záhubu. Za Domitiana astrolog, "mathématicus", Asklétarión předpověděl svou smrt, v níž bude roztrhán psy. Princeps ho dal zabít, ale na hořící hranici se snesl déšť a ohořelé tělo ohlodávali pak psi.

Křesťané se astrologii snažili vymýtit, marně: v renesanci se stala o to větším módním šlágrem. Z novodobých veličin mezi osoby propadlé astrologii patřili manželé Ronald a Nancy Reaganovi, presidentský pár Spojených států v letech 1981-1989.

astrologie, srov. pod mathéma, matematika
Zeptejte se hvězd (psáno pro časopis Týden roku 2011, nepublikováno)
Začátky astrologie neboli čtení osudu z poloh nebeských těles patří Sumeřanům, Babylóncům, Assyřanům a Egypťanům. Chrámoví kněží a jejich úředníci sledovali pohyb planet a hvězd, aby stanovovali správný čas k rituálním úkonům, jednak aby v panovníkově zájmu vypočítávali správný okamžik ke státnickým činům; mimo jiné k vedení válek.

Dvorní astrologové náleželi ke standardnímu „vybavení“ hellénistických panovnických dvorů; klasičtí Helléni astrologii ale moc nedali. Disciplina po velkou část dějin splývala s astronomií. Babylónci vedli rozsáhlé klínopisné deníky na hliněných tabulkách, v nichž konstelace planet doprovázely poznámky o hladině řek, cenách potravin a důležitých událostech. Srov. první hellénskou obdobu parapégma roku 432. 

„Babylónské“ či „chaldejské“ vědy provázely životy římských císařů a elity: ptát se však na osud císařův bylo zakázáno pod trestem smrti. Augustus, Tiberius a jejich následovníci měli astrology ve svém nejbližším okolí. Egypťan Thrasyllos z Mendéty byl Tiberiovým astrologem, jeho syn Ti. Claudius Balbillus Claudiovým a Neronovým. Ten ho nesmírně povýšil, asi nejvýše ze všech astrologů, a poslal roku 56 jako guvernéra do Egypta, kde mimo jiné dal vykopat Sfingu už tehdy zavátou pískem.

Evropský středověk horoskopům nefandil, ale v renesanci nebylo velmože a panovníka, který by si u dvora nedržel hvězdopravce. I Praha éry císaře Rudolfa II. může vzpomínat...

Bez astrologů se dodnes neobejdou konsultace majetných Indů a Číňanů. V Indii lze astrologii i studovat, na hvězdy daly špičky nacistického režimu. Horoskopy provázejí každou očekávanou událost v businessu, životě, „své“ horoskopy mají zákony a státy.

Mezi klienty barmské věštkyně z čísel E Thinové známé jako ET patří magnát a bývalý thajský premiér Tchaksin Šinavatra (jemuž předpověděla sesazení) a diktátor v její vlasti, generál Than Šwei, který si dal řadou astrologů stanovit vhodné datum založení nového hlavního města Barmy či Mjanmy Najpjido.

Pravidelně konsultoval astrology indonéský diktátor Suharto (zemřel 2008) a v západním světě na ně dal britský panovník Eduard VII. (zemřel 1910). Podnikatel a miliardář J. P. Morgan (zemřel 1913) věřil výkladům hvězd, ale nejznámějším párem propadlým astrologům byli Nancy a Ronald Reagan, první pár Ameriky v letech 1981-1989. Z dalších nájemníků Bílého domu konsultovali hvězdy například Theodore a Franklin D. Rooseveltovi. Italský miliardář a předseda vlády Silvio Berlusconi si dává také radit hvězdopravci, ruský astrolog Pavel Globa šmahem odmítl předpovědi o konci světa v prosinci 2012. Za ním se trousí moskevská elita putinovštiny.

astronomie, astronomové§ viz mathématici, matematika

Asturia, Asturové, ibérský kmen o 22 skupinách členěných v raně císařské době na Augústány a Transmontány se sídelním městem Asturica Augústa§ 29, 26 - 24, 16

Astyagés z Médie, k., vlast. Ištumegu§ 585, 559, 556, 550, 545, 530

Astyanax z Lampsaku, despota; pokud nejde o přezdívku „vládce města“ (srov. jméno Hektorova syna)§ 379, 365

Astyanax (n. Astydamás) z Míléta, pankratista a jedlík§ 324

Astydamás z Míléta§ viz Astyanax

Astyfilos z Athén§ arch. 420

Astyalos z Krotónu§ 488 (Ol.), 484 (Ol.), 480 (Ol.)

Astymédés z Rhodu, vyslanec v Římě, s. nauararcha Theaitéta§ 167, 164

astynomos§ viz pod Athény

Astyochos ze Sparty, nauarchos§ 412, 411

Astypalaia, 1. mys a mí. na Rhodu; 2. dórský ostrov v jižních Kykladách§ 350, 326, 323

Asuán, Aswán§ viz Syéné

Asuchuli, Asuchúli z Arzy n. Arzáje, k.§ 679

asýlon, asýlum, asyl, místo nevyloupitelné nedotknutelné, útočiště, kam nezasahovala jurisdikce státní ani občanská, chrámy a oltáře. Ochrany bohů se domáhali v kritické situaci cizinci a uprchlí otroci. Právo asylie pro státní chrámy potvrzoval v dobách římských hellénským městům senát§ 22+ 

Ašdod§ viz Azótos

Ašera, manž. Jahweho§ viz tam

Ašguzái, ass.§ viz Skythové

Aškenázim, hebr.§ viz Skythové

Aši’abatu/Aši´ábatu, n. Aši´ábaširi (-piri??), manž. Gotarza I.§ 91

Ašina ze Sús, Atrina, k. Elamu (?)§ 522

Ašóka, Asóka, Ašoka, Asoka k. z rodu Maurjů, řec. Piadassés (podle Prijadarsí), s. Bindusary, s hlav. manž. jménem Asandhimira (zemř. bezdětná c. 240)§ 303, 273, 269, 260, 245, 244, 232, 185

Ašókův sloup§ 232

Aššur, bůh, manžel Ninlil/Mulissy, Mylitty§ 724, 722 a passim do roku 612

Aššur, sídel. m. Assyřanů, bab. Baltil (asi původní jméno lokality), ass. někdy Libbi-áli, Álu/"Město", aram. Aththór/Aththúr (odtud hell. Atúria); dn. Kal’at Šerkat§ 763, 722, 703, 687, 680, 678, 670, 615, 614

Země Aššur, Assyrie, se rozkládala mezi Horním (Velkým) Zábem a Tigridem, staré Gutium, cf. s. v. Assyrie. Roku 2002 zahájila irácká vláda stavbu přehradní nádrže Machúl (angl. Makhul/Makhoul Dam) na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu, které zatopí část dávného kmenového území Assyřanů, 65 míst archeologických míst včetně Kár-Tukulti-Ninurta a obytné části Aššuru pod pevností. V Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, ale odkryli dosud pouze třetinu objektů.

Aššur-acha-iddina, k. Assyřanů, hebr. Asarhaddon/Esarhadon, řec. Asaradinos n. Asarachoddás; zkraje vsvé vlády a v Babylónu užíval jména Aššur-etil-iláni-(m)ukín-apla, Aššur-etil-iláni-ka'in-apla§ 701, 688, 681, 678 - 673, 671, 669, 668, 663

Mladší syn Sîn-achché-eríby trpěl chorobou, s níž si jeho lékař Urad-Naná nedokázal poradit. Soudívá se, že to byla nemoc autoimunního systému lupus erythematosus. Otec devatenácti dětí se dožil 47 let.

Aššur-báni-apli, k. Assyřanů, hebr. Assurbanipal, řec. Sardanapallos (?), s. Aššur-acha-iddina s Ešarra-chamat§ 678, 672, 669 - 661, 659, 655, 653 - 651, 648, 642, 639, 631, 625, 617, 553, 547    

Aššur-dan III., k. Assyřanů§ 772, 770, 767, 766, 765, 763, 761, 755

Aššur-da'nánni, ass. vojevůdce, turtán§ 744

Aššur-etil-iláni, k. Assyřanů§ 631, 628

Aššur-etil-iláni-mukín-apla nebo Aššur-etil-iláni-ukín-apla/-apli n. A.-etil-iláni-ka'in-apla§ viz Aššur-acha-iddina

Aššur-etil-šamê-ersetim-mubalissu z Assyrie, šešgallu Sînův, b. Aššur-báni-apliho§ 669

Aššur-iqíša, pevnost v zemi Nairi§ 739

Aššur-le'u z Karally, dyn., b. Amitašiho§ 715

Aššur-mukín-palé'a z Assyrie, šešgallu Aššurův, b. Aššur-báni-apliho§ 669

Aššur-nádin-šumi, k. v Babylónu, s. Sîn-achché-eríby§ 700, 694

Aššur-nérári nebo Aššur-nírári V., k. Assyřanů§ 755, 754, 746

Aššur-šallimanni, správce Arrapchy§ 729

Aššur-šarra-usur, místodržitel v Qué§ 709

Aššur-uballit II., k. Assyřanů§ 612, 610, 609, 606

Aštart(a), viz Atargatis

Ašvaka, Assaka, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND; viz také pod Afghánistán§ 600

Ata-bima, manž. jap. generála Take-hani-jasu-hiko§ 98

Atagis, viz pod Athesis

Atalanté z Makedonie, d. Perdikova§ 321

Atalanté, ost. před Lokridou, dn. Talandonisi§ 432, 426 

Atalia, ka Assyrie, manž. Šarru-kéna II., d. Jaby§ 727

Atanius Secundus, rytíř§ 37+

Atarbás z Karthága, nauarchos; jmenován též jako Adherbal§ 249

Atargatis, Atargitis, západosem. bohyně, v hellénisované formě Derketó, obecně označována Hellény jako Syriá theos či lat. Dea Syria/„Syrská bohyně“; její kult se střediskem v Hierápoli souvisí se starší bab. Ištar a Hellény byla v záměně s foin. Astartou/Aštartou či „assyrskou“ Mylittou/Mulissou, sum. Ninlil, připodobňována k Afrodítě; srov. v Bohové a jejich slavnosti u data 13. září§ 54-, 54+ 

Atar-§ viz Attar-

Atarneus, m. v Aiolidě§ 545, 494, 398, 347, 345, 342, 341, 283

Atax, ř. mí. a m. v Narbonské Gallii, též Narbo Martius, dn. Narbonne§ 82

Atbara, ř.§ viz Astaborás

Ateás ze Skythie, k. Agathyrsů, též Atheás či Atoiás§ 340, 339

L. Atéius Praetextátus zvaný Philologus, rodem z Athén, polyhistór a učitel řečnictví§ 86, 50

C. Atéius Capitó§ 1. tr. pl. 55; právník 50, cos. suff. 5+ (zřejmě syn no. 1), 19+, 22+; 3. legát M. Antónia (není v CSD); 

M. Atéius, Sullův vojenský tribun a majitel Atéia Praetextáta§ 86

ateleia, daňové osvobození občanů, viz také pod ceny, daně§ 413, 390, 355, 268, 252

S atelejí v novověku souvisí slovo filatelie, milovník bezdaňovosti, sběratel poštovních známek, filatelista (protože nespadaly pod žádnou z daní, když byl dopis ofrankován, tzn. opatřen znamením, že přepravné bylo zaplaceno).

Átella, m. v Kampánii§ 211

atellána, původ. kampánský (oskický) komediální divadelní žánr§ 50

 

atentát a jeho schvalování§ 697, 650, 514, 230, 217, 172, 170, 163, 160, 157, 156, 149, 147, 86, 78, 67, 44, 26 (jap.), 15, 9, 8, 2-, 47+ 

atentátník, jeho osvobození§ 160

atentáty, puče; srov. také pod sebevraždy a terorismus, smrt

První změna vládce palácovým spiknutím a atentátem je zřejmě roku 2384 ze sumerského Lagaše vražda krále Lugalandy, kterou spáchal nebo řídil Urukagina. Pučista pak vládl se svou ženou a byla to první spoluvláda muže a ženy v dějinách. Roku 2333 zavraždila osobní garda krále Tetiho a egyptského trůnu se zmocnil jistý Userkare, snad jeden z pučistů a poručník Fiopse/Pepiho I.

Roku 2292 v Agade zavraždil kdosi akkadského krále Maništúsu a nástupcem se stal jeho syn Narám-Sîn; zřejmě tedy první korunovaný otcovrah dějin. Pučisty a atentáty na příbuzné se to hemží v chetitských dějinách. Roku 1590 se v Chattuši spikli manžel královy sestry Charapšiliš a Muršilišův arcičíšník Chantiliš se svým zetěm Zidantašem a zavraždili krále Muršiliše I. Jím skončila stará chetitská dynastie.

Když roku 1560 zemřel král-usurpátor Chantiliš I. zavraždil krvelačný Zindata s pomocí svých synů Chanitilišova syna a nástupce Kaššeniše a sám zasedl na trůn.

Roku 1337 v Babylónu zavraždili ve vzpouře kassitští šlechtici mladého krále Kadašman-charbeho II. Pučisty vedl jistý Nazibugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu“. Z Aššuru přišel jako mstitel Aššur-uballit I. - Kadašman-charbe byl jeho vnukem, a roku 1336 byl Nazibugaš poražen a zabit.

Roku 1198 v Assyrii při vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě Kár-Tukulti-Ninurta, 3 km severně od Aššuru na levém břehu Tigridu, a zde zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty.

Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Roku 1182 v Israeli zemřel Gedeon (u moci od 1206). Nástupcem se stal jeho syn Abi-melech (do 1179): S výjimkou Jóthama zavraždil všech svých sedmdesát bratrů.

Roku 1170 v Egyptě pokus o „harémový“ převrat, vedený jednou z žen krále Ramesse III. jménem Tij, která chtěla na trůn prosadit svého syna Pentwere. Spiknutí bylo prozrazeno a pučisté byli popraveni (o osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám).

Roku 1168 byl v Mykénách zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách, vítěz od Ília. Před Trojou se vypravili do ležení Frygů Odysseus s Diomédem a zamýšleli povraždit ve spánku trojské vůdce. Athéna je od záměru odradila a zavraždili ve stanu pouze thráckého krále Rhésa, spojence Priamova ve zlaté zbroji, s dvanácti jeho mužzi a ukořistili jeho ceněné koně.

Roku 836 v Jerúsalému stál v čele spiknutí proti júdské královně Athalji velekněz Jahweho kultu Jehojada či Jójada. Puč byl s pomocí kárských žoldnéřů úspěšný a královna byla zavražděna. Je to první případ světových dějin využití zahraničních vojenských sil k intervenci v domácí záležitosti.

V Římě zemřel roku 716 nebo byl senátory zavražděn první král Rómulus, zakladatel Města a tvůrce římské státnosti. Rómulus byl po smrti zbožtěn a jeho kult se jménem Quirinus později ztotožněn s kultem boha války Martem. Krevní msta jako politická vražda (je-li to případ i Rómulův) nebyla v raných dobách hellénských a římských dějin nijak vzácná, srov. níže tyrannobijce.

Sekerou do hlavy na Foru byl roku 578 zavražděn pátý římský král Tarquinius Priscus a na trůn se dostal pučista a pozdější reformátor Servius Tullius, prý syn otrokyně a sám nějaký čas v otrockém postavení.

Po čtyřiceti letech vlády mu to vrátil syn nebo vnuk zavražděného Tarquinia L. Tarquinius zvaný Superbus s pomocí Tullie, Serviovy manželky: roku 534 přesvědčil Římany o tom, že král je otrockého původu a Servia na útěku dal zabít. Sám dopadl podobně. Po hrůzovládě, jak alespoň podávají tradiční římští historici, se králův nejmladší syn Sextus roku 510 pokusil znásilnit choť jednoho z předních Římanů Lucrétii, která vynucovanému sexu unikla sebevraždou. Případ vedl k sesazení královlády a Sexta Tarquinia později v exilu v Gabiích dohnala krevní msta za římské zločiny.

Roku 508 se z obleženého Říma do tábora Etrusků vypravil C. Múcius, aby zavraždil krále Porsenu (srov. jeho přízvisko Scaevola, levičák, po prozrazení). Za pokus o atentát a rozhodnost, s jakou vložil levou ruku do ohně a napovídal Porsenovi, kolikže Římanů je ochotných vražedný útok opakovat, prý dostal od senátu lán pole.

V lednu roku 681 byl v Assyrii zavražděn král Sîn-achché-eríba. Mezi vrahy byl jeho nejstarší syn a nástupce, jehož jméno historie nezachovala. Zřejmě vládl dva měsíce. Po nepokojích a po povstání se k moci dostal Sancheribem údajně designovaný vládce, jeho mladší syn Aššur-acha-iddina. Bratra se souspiklenci porazil v poli v zemi Chanigalbat.

V Athénách roku 514 zavraždili o velkých panathénajích na rozmezí července a srpna Harmodios a Aristogeitón, oba z rodu či lokality Gefýraioi, Peisistratova druhorozeného syna a athénského spoluvládce Hipparcha.

Je to nejstarší politický atentát v Evropě a jeden z nejznámějších, neboť vedl ke vzniku démokracie v Athénách a vzniku dnešní demokracie vůbec. Vraždit chtěli z osobních důvodů (msta za urážka nebo dokonce znásilnění sestry) a teprve později se jim dostalo slávy tyrannobijců, tyrannoktonoi.

Atentátník Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden později a Hippiás ho dal umučit, aby vyzradil jména. Atentátník udal všechny Hippiovy přátele a už se nedozvíme, zda záměrně, aby jim ublížil, nebo skutečně byli součástí spiknutí. Zřejmě však spáchal vyprovokovanou sebevraždu. Slíbil, že řekne ještě více a aby mu Hippiás podal ruku. Pak mu vynadal, že podal ruku bratrovrahovi, a ten ho probodl.

Oba atentátníky ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina, Lvice, Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké státní pocty.

Strach z atentátů přivedl některé z vládců na podivuhodné nápady. Dionýsios I. Syrákúský (zemřel 367) dal místnost se svou ložnicí obehnat příkopem s rozebíracím můstkem, z něhož cestou na lože vytahoval kolíky přichycená prkna a ráno cestou ven opět vracel na své místo.

Dionýsios II. Syrákúský prodělal pozoruhodný rozvoj. Jeho nedůvěřivý otec Dionýsios I. ho ze strachu před atentáty zavíral doma, kde z dlouhé chvíle vyřezával hračky ze dřeva, svícny a nábytek. Později se mu dostalo vzdělání, takže když byl sesazen, živil se v Korinthu učitelováním. V Číně císař Čchin (221 – 210) se ve svém rozlehlém paláci A-fang-kung pohyboval tajnými chodbami a každý den spal na nějakém jiném místu (viz rok 221). Zažil několik atentátů, jeden dokonce osobně zlikvidoval probodením útočníka, viz rok 228. Při jednom unikl útoku pomocé velkého kovového kyvadla, viz rok 230.

S vymyšleným příběhem, pravděpodobně, se dostal do protispartské Tegeje jistý Lakón Sthenippos. Získal si tam přátele v lidech, kteří nesnášeli archonta Aristoklea, který se držel Thébanů. Ve vhodný okamžik, viz rok 361, Sparťan archonta zavraždil; co to udělalo s politickou orientací Tegeje a jak dopadl atentátník, nevíme.

Alexandros Ferský, samovládce thessalský, byl roku 358 zavražděn spiknutím vlastní ženy Thébé. Neoblíbeného muže v noci překvapila ve spánku, ona posvítila, její tři bratři podrželi a zabili. Ryze rodinný příběh. Něco podobného, neshody v rodině a příliš žen, zabily Filippa II., otce Alexandra Velikého. Zřejmě šlo o mstu Olympiadinu za novou manželovu avantýru s mladou Kleopatrou. Atentátník, který krále probodl v létě roku 336 na cestě vedoucí z divadla do paláce v Aigách, byl na místě gardou rozsekán meči.

Pokus o klasický atentát v krajině přežil pergamský vládce Eumenés II. Při návratu z Itálie domů roku 172, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal zastavit, svrhl na něho skálu jistý Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea. Eumena zachránil Pantaleón z Aitólie. Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni.

Roku 71 naoko od Mithridáta Eupatora k Lúcullovi přeběhl údělný vládce Dandánů Olthakos/Olthakés, aby mu sloužil jako jezdec. Snažil se dostat do vojevůdcovi blízkosti, ale pokus o atentát v noci, kdy Lúcullus už spal, znemožnila neodbytnost sloužících. Olthakos proto prchl zpět k pontskému králi.

Za války s Pompeiem Ml. v jižní Itálii roku 38 na útěku před nepřítelem ho chtěl zabít otrok svého průvodce Aemilia Paula za to, že Octaviánus proskriboval jeho otce L. Aemilia Paula, cos. roku 50, který pak zemřel na útěku v Mílétu.

Proti Augústovi bylo několik spiknutí po Aktiu: L. Aemilius Lepidus Paulus, syn censora roku 22 a manžel Augústovy vnučky Iúlie, zemřel roku 13 n. 14 n. l.; L. Licinius Varró Múréna, cos. roku 23, popraven rok na to a s ním Fannius Caepió; M. Egnátius Rúfus, praetor roku 20, spiknutí rok na to, popraven; C. Plautius Rúfus, spiklenec; stařec L. Audasius chtěl s Asiniem Epicadiem z illyrských Partheinů osvobodit exulované Augústovy potomky; Télefos, otrok-nomenclátor, plánoval útok na Augústa a senát; jistý illyrský voják byl dopaden u Augústovy ložnice, nic mučením neprozradil (ale Octaviánus dlouho v Illyriku válčil).

T. Aelius Seiánus, praefectus praetorió a v době, kdy byl Tiberius na Capri neomezený pán Říma, si svou důležitost hodně bral, až všechno prohrál. Roku 31 n. l. při pokusu o sesazení Tiberia byl předejit a s rodinou popraven.

Atentát na Gáia provedl tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea. Claudius ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při puči byla surově zabita také Caligulova dcerka.

Na podivína Claudia, jehož vláda byla první pohled klidná, byly čtyři atentáty a jedna vzpoura proklamující jeho sesazení. Jinak humánně zaměřený Claudius však miloval zabíjení gladiátorů v cirku a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora nebo řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo. Přitom se velmi bál a dával se soustavně hlídat gardisty, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní a asi byl prvním Evropanem, který si sebe vysoce cenil, že mohl zavést roentgenové přístroje…

U Římanů dal násilný deviant s něžnými literárními a scénickými sklony Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Trochu jinak to bylo mezi císařem Domitiánem a jeho manželkou Domitií Longinou (svoji od roku 70 n. l.). Po třinácti letech manželství ji poslal za cizoložství s pantomímickým hercem Paridem do vyhnanství, roku 89 ji povolal zpět. Jako Asiátikos nijak moc o pozornost svého protějšku nestála. Věděla o přípravě atentátu na svého manžela roku 96 a prý ho přežila o čtyřicet let.

Roku 182 n. l. po nezdařeném spiknutí sestry Lucilly s neúspěšným atentátem Claudia Pompeia Quitiliána na Commoda se císař radikálně změnil. Opustil okruh přátel svého otce M. Aurélia Antónína. Atentátů na Commoda bylo několik, úspěšný byl poslední, provedený jedem 31. prosince roku 192 jeho do té doby věrnou milenkou Marcií. Když jed nezabral a císař ho vyzvracel, zardousil ho jeho palácový přítel, „chlapec“ a osobní gladiátor Narcissus.

Marciini souspiklenci Laetus a Eclectus pak lidem namlouvali, že Commodus zemřel na mrtvici z nezřízeného života a vybrali ještě v noci dokonce jeho nástupce Pertinaka (vydržel naživu jen tři měsíce, zabit 28. 3. 193). Spiklenci brzy smutně skončili. Později byla Marcie na příkaz Didia Iúliána (vládl jen tři měsíce roku 193) zabita a Narcissus předhozen lvům. Eclectus byl ještě věrný Pertinakovi, bojoval se vzbouřenci a s Pertinakem byl také zabit.

Roku 187 n. 188 n. l. chtěl maškarního reje o hilariích využít k atentátu na císaře Commoda bandita jménem Máternus převlečen za praetoriána, ale byl udán. Předtím loupil po provinciích a banditismus mu stoupl do hlavy.

Císař Caracalla byl zavražděn na vojenském tažení roku 217 n. l. při konání velké potřeby na cestě z Karrh do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku.

Deviantní mladík Elagabalus/Héliogabalos byl zavražděn vojáky na záchodě, kam se před nimi ukryl. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně.

Constantínus II., syn Constantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Constanta (337 – 350). Krutostí záměru proslul atentát nebo pokus o něj na papeže Leona III. 25. dubna 799, viz pod křesťanství, oddíl o papežství.

Ve středoevropském prostoru lze s jistým odstupem označit za první sebevražedný útok označit vraždu proruského konservativce, literáta Augusta von Kotzebue v březnu 1819 v Mannheimu. Burš Carl Ludwig Sand ho přišel ubodat do jeho vlastního bytu. Vraždu viděl Kotzebueův synek a Sanda to rozhodilo tak, že si vrazil sám dýku do prsou. Vyběhl na ulici a tam se bodl ještě jednou. Přežil a byl pak za úkladnou vraždu odsouzen na smrt stětím.

Statistika novodobých ozbrojených útoků na nejvyšší představitele státu je relativně střízlivá. The Times Literary Supplement z ledna 2019 shrnulo čísla CIA a massachusettského nevládního spolku National Bureau of Economic Research: v letech 1895 až 2007 se konalo ve světě 298 pokusů o atentát a pouze 59 z nich bylo úspěšných čili skončilo dokonanou vraždou. Použití střelných zbraní bylo úspěšné v třetině případů, pouze sedm procent výbušnin splnilo svůj účel.  

První moderní významnou sebevražednou akci podniklo 31. ledna 1968 komando Vietkongu v Saigonu. V rámci ofensivy Tet nazvané podle lunárního vietnamského nového roku přepadli nad ránem americké velvyslanectví a třebaže všichni nakonec byli zastřeleni, jejich akce a celá ofensiva měla velký propagandistický význam, maskovala krutost komunistických guerill a americká válka v Indočíně ztratila doma poslední sympatie.

Největší sebevražedný atentát dějin spáchali lidé ze Strany boha, Hizballáh, libanonské šíitské skupiny podporované z Íránu. Tehdy patřila ještě pod kontrolu Amalu a guerillovým způsobem bojovala proti Israeli a jeho spojenci USA za nezávislost palestinských Arabů.

23. října 1983 v Bejrútu vjel sebevrah s nákladním autem s výbušninou do objektu americké námořní pěchoty: zemřel 241 voják. Ve stejný okamžik opodál v Bejrútu stejným způsobem sebevrah do posic francouzských vojáků: 56 mrtvých. Mezinárodní síly opustily Libanon v dubnu 1984.

11. září 2001 unesly tři skupinky arabských atentátníků dopravní letadla ve Spojených státech a s lidmi na palubě je zamířily na obě budovy Světového obchodního centra v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Zemřelo více než 2600 lidí. V květnu 1991 zavraždila sebevražedná tamilská atentátnice indického premiera Radžíva Gándhího, viz pod terorismus.

Mezi nejslavnější atentáty novodobých dějin patří dva americké. Šestnáctý president Abraham Lincoln, vítěz v americké občanské válce severu proti jihu, která přinesla smrt šest stům tisícům lidí, byl zastřelen 14. dubna 1865 ve Fordovu divadlu během komédie Our American Cousin. Po Filippovi ii. Makedonském byl Lincoln druhým státníkem zavražděným v divadelním prostředí.

Herec John Wilkes Booth vystřelil jednou a atentát doprovodil slovy: „Sic semper tyrannis“ a „Jih je pomstěn“. Je kuriosní, že vrahův otec se jmenoval Iunius Brutus Booth a že vraždil na tzv. velký pátek, jak křesťané nazývají den umučení ústřední postavy svého mýthu Ježíše Krista, úvodní den velikonocí.

Aboliciononista Lincoln ve Spojených státech skutečně požívá mučednické pověsti. Jeho památník dle návrhu Daniela Chestera Frenche z roku 1920 byl inspirován velikostí Feidiova trůnícího Dia Olympského v Olympii, chrám byl v letech 1914 – 1922 postaven dle návrhu stavitele Henryho Bacona po vzoru Parthenonu (36 dórských sloupů symbolisuje počet států Unie v okamžiku Lincolnovy smrti).

Třicátý pátý president John Fitzgerald Kennedy zastřelený na dálku při průjezdu texaským Dallasem 22. listopadu 1963 nemá žádné významné památníky (nepatřilo to k době), jeho vrah nebo spiklenci nejsou dodnes známi, přesto tento významný sukničkář s Bílém domu požívá téměř kultovní váženosti, ačkoli to byl politicky slabý president.

Jiné atentáty současnosti: V říjnu 1981 byl na vojenské přehlídce členy Muslimského bratrstva zavražděn polní maršál a egyptský president Muhammad Anvar as-Sadat (vládl od roku 1970). V září 1980 byl v ulicích paraguajského Asunciónu zavražděn nikaragujský diktátor Anastasio Somoza, kterého rok předtím vyhnali ze země sandinisté.

Vzácný je případ atentátu z Kigali ze ž. dubna 1994. Nezjištění spiklenci sestřelili dvěma raketami přistávající letoun, který měl na palubě dvě hlavy státu: rwandského presidenta Juvénala Habyarimanu a burundského presidenta Cypriena Ntaryamiru. Oba byli Hutuové a atentát vedl k masovému vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě s odhadem 800 tisíci oběťmi.

Ateporix z Galatie, dyn. v Zélítidě, tj. v Pontu Galatiku§ 36, 12

A. Aternius Várus Fontinális§ cos. 454, 448

Ateste§ 69+ a viz Venetové