Za-Zb

Záb(as) Horní a Dolní, ř.§ viz Lykos

Zábadaiové, arabský kmen v Koilé§ 144

zabavení majetku, konfiskace, v Římě§ 105

Zabdánu, m. za Tigridem na hranicích s Elamem§ 651

 

Zabdibélos, šejk Nabatajů, první z Arabů ve vysoké hellénistické politice§ 217

Zabdibol z Palmýry§ 33

 

Zabdiél alias Dioklés, též Zabélos, syroarabský šejk§ 145

Zabdikéné, kraj a knížectví v severní Mesopotamii severně od Adiabény, aram. Béth Zabhdai§ 331 a srov. pod Bézabdé

 

zabezpečení sociální§ viz pod důchod


Zabibé z Qedaru, arab. královna§ 740, 734

Zabinás§ = Alexandros II. Zabinás, k. v Syrii

zadluženost§ viz dluhy, dlužníci

Zadeni, Zaden, bůh kavkazských Ibérů§ 110

 

Zádokovci§ = Sádokovci

Zadrakarta (pl.), m. v Hyrkanii§ 330

 

Zagreb, hlavní město Chorvatska, něm. Agram, z „am Graben, č. Záhřeb, není v CSD

Zágros, pohoří v Kurdistánu, řec. Sagarti᧠669, 607, 546, 539, 324 a viz rok 2119

 

záhady starého světa, "záhadologie" jako disciplina pěstována nebyla. Starý svět si vystačil strašidly, bubáky všeho druhu a povídáním o banditech a pirátech, popřípadě zaručenými informacemi o tom, kdo koho otrávil, dal odstranit, vyvolal duchy, aby se dozvěděl o svých osudech anebo, a pak šlo o krk, panovníkově budoucnosti.

Záhady, které změnily svět

„Kdyby“, jsou chyby, se říká. Spekulace na thema, proč a jak by co dopadlo jinak, než jak to dopadlo, jsou však nesmírně dráždivé. Hledání „skutečné pravdy“ má velký podíl na literatuře „faktů“ a lidé často nedokáží mezi fikcí a doložitelnou skutečností rozlišovat. Úspěch amerického literáta Dana Browna (46) je toho příkladem.

V největší z imperialistických válek západního Středomoří drtil Kartháginec Hannibal římského protivníka přímo v jeho Itálii. Když v proslulé bitvě u jihoitalských Cann 2. srpna 216 př. n. l. padlo na šedesát tisíc Římanů, byla to nejhrůznější porážka v jejich předkřesťanských dějinách. Hannibal s keltskými spojenci měl cestu na Řím volnou: metropole italské říše neměla po ruce vojáky.

Hannibal to ale neudělal. O pět let později se projel osobně na dohled římských hradeb („Hannibal ante portas!“), a znovu nezaútočil. Už staří nevěděli, proč. Spekulovali například, zda se nezalekl „velikosti Říma“. Rozhodně se dnes ve školách učí časování čtu, čteš, čte jako lego, legis, legit, a nikoli jako (s aramejskou pomocí) kitbet, kitabtá, ktáb. Namísto románských jazyků bychom možná měli více jazyků semitských vzešlých z punské foiníčtiny, která byla blízká staré hebrejštině.

Podobně revoluční „jinak“ mohlo vyjít z hellénistického východu. V červnu roku 336 př. n. l. se makedonský král Filippos II. ženil, posedmé a naposledy. Jeho „hlavní“ manželka Olympias, matka následníka trůnu Alexandra III., jemuž pak dějiny budou říkat Veliký, byla opět ponížena mladší sokyní a ještě k tomu těhotnou.

Jméno Filippova vraha známe, ale poněvadž byl na místě ochrankou ubit, nevíme, proč vraždil. Prý z osobní nevraživosti, prý byl najat Olympiadou, aby se pomstila, nebo aby zachránila svému synovi trůn. Tím dala dvacetiletému Alexandrovi příležitost změnit svět, spojit hellénský svět s Orientem. V opačném případě by nevznikl universalismus, zahrnující mimo jiné dojem sounáležitosti západu s východem a nevznikly by podmínky pro vznik křesťanství, hellénisovaného judaismu.

Podobná „kdybyová“ záhada se udála 2. září roku 31 př. n. l. před západním řeckým pobřežím. U mysu Aktia u dnešní Prevezy proti sobě stály legie obou soků římské občanské války C. Octaviana a M. Antonia, nejsilnější armády tehdejší Evropy. Na souši se však do sebe nepustily. PO boku svého milého Antonia plula v čele egyptské flotily královna Kleopatra.

V rozhodujícím okamžiku obrátila poslední z vládnoucích potomků Alexandrova generála Ptolemaia a uprchla z bojiště. Proč, není známo. Antonius, který chtěl sídlo římské říše přenést do Alexandrie, za ní. Také nevíme, proč.

Jeho legie na souši se pak vzdaly, neboť byly bez velitele. Vykládalo se to jako příběh velké lásky. Nám ale z toho vyplývá, že se u Aktia asi rozhodlo o tom, že západní „římský“ svět vzešel z latiny a nikoli řečtiny, jak se hovořilo na východě.

vyšlo v časopisu Týden 15/11

zahalování žen§ viz pod móda

 

Zahrada, řec. Képos, jméno Epikúrovy školy filosofické, viz v příloze O Epikúrovi§ 306, 270, 250, 245, 110, 43
zahrady, v Římě
hortí Sallustiání§ 47, 35
Mons Pincius (it. Pincio), který nepatřil do původních hranic Říma, ale ocitl se v Auréliánových hradbách, býval koncem republiky nazýván collis horticulórum, pahorek zahrádek. Na něm totiž měl villu L. Licinius Lúcullus, poblíž Sallustius, v zahradách se spouštěla Valeria Messalína a zde také byla zabita.

záhrobní hry§ viz gladiátorské h.

záchody, toiletty§ viz lázeňství

zajatci, jejich mučení u Hellénů; srov. pod ukamenování§ 224
Neexistovaly mezinárodní konvence v zacházení s válečnými zajatci. Buď byli po podpisu míru propuštěni domů, nebo je příbuzní vykoupili, nebo propadli právu válečnému a byli zotročeni. Poslední možnost praktikovali Římané a celá vojska, tisíce a desítky tisíc mužů, prodávali na práci, srov. osud seleukovských vojáků a jejich sicilské vzpoury, povstání mithridátovských vojáků pod Spartokem a zbohatnutí lidí jako Dívus Iúlius.

Nikdy ve starověku však nedosáhly počty zajatců takových rozměrů jako za první světové války. Na východní frontě zajali Němci a Rakušané na 2,7 milionu Rusů, naopak Rusové dva miliony Rakušanů a 167 tisíc Němců (také zde později zajatci zafungovali jako povstalci).

Zakarjá, Zacharija, řec. Zachariás z Jerúsaléma, o. Abije, manž. Ácházovy§ 728

Zakarjá, Zekarjá z Israéle, k.§ 747

 

zákony/zákonodárství států hellénských, ústavy§ = viz jednotlivé obce a pséfisma
zákony, nejstarší v Evropě, srov. pod Dréros§ 480
zákony XII. desek v Římě, legés duodecim tabulárum§ 451 – 449, 65
zákony, v Číně§ 545, 513
zákonodárství, v Římě§ viz lex, instituce (senát, jezdci apod.)

Zakur z Hamatu, k.§ 740

Zakútu§ viz pod Naqí'a

zakûtu, svoboda od daní a prací v Babylónii§ 678 

 

Zakynthos, ost. v Iónském moři, dn.  Zakinthos nebo Zante§ 530, 491, 456, 455, 431, 430, 415, 396, 374, 358, 357, 217, 212, 206, 191, 86
Zakynthos, Zakythion§ = Saguntum v Hispánii

zalesňování, Babylónie, první§ 331

Zaleukos z Athén§ arch. 150 nebo 149

Zaleukos§ = Seleukos
Zaleukos z Epizefýrských Loker, zákonodárce§ 700, 663, 660

Záliv, totiž Perský či Arabský§ 324, viz i pod Arabský záliv, Rudé moře, Charakéné atd.

Zama, dvě starověká města v dn. Tunisku: 1. m. v Numidii, pozd. Zama régia, „Královská“, nebo také Meidzón/Maior, "Větší", kartháginské a později numidské m., jz. od Karthága, jehož přesná poloha nebyla dosud zjištěna; 2. Zama minor, „menší“, dn. Jama. U které z nich byla vybojována bitva mezi Scipionem a Hannibalem, známo není§ 202,108, 41

Zamaspés ze Sús, per. Džámáspa, stratiarchos§ 32 a viz pod stratiarchos

 

Zambie, moderní africký stát, dř. Severní Rhodesie§ 500

 

zámek, dveřní§ viz pod dveře

zaměstnanost§ viz obilí, ceny

Zamua, též Alše či Alzia, ass. též Lullumu, již. od jez. Urmia, pozd. Sóféné, původ. churrit. země§ 774, 715, 714, 107

Zanklé, m. na Sicílii (zanklon/„srp“, nepravidelný tvar "zanklion", zde v případě pobřeží), pozd. přejmenováno na Messénu, viz; založeno ze sicilského Naxu§ 756, 730, 717, 667, 664, 498, 494, 491, 467, 461

Zanzibar, Zandž§ viz Zingis

Západní Čou§ viz Čou

Západní poušť, arab. as-Sachrá al-gharbíja, Egypt západně od Nilu, srov. pod Východní poušť§ 331

Zapaortenon§ Dárá

zápas§ = viz palé
zápasy býčí, v aréně s člověkem doloženy už za císaře Claudia. Za něho při hrách honili thessalští jezdci po circu divoké býky, vyskakovali na ně z koní a strhávali je za rohy k zemi. Doloženy jsou v pěší podobě (dn. corrida) o dvě staletí později za Galliena, který zlomyslně vyznamenal zápasníka za to, že desetkrát býka netrefil (není v CSD).

Zabíjení býků, corridu, nelze zřejmě spojovat se eneolithickým matriarchálním kultem přeskakování býků mezi rohy, srov. Krétu. V Koreji se naopak z éry Tří království (57 př. n. l. až 668 n. l.) dodnes tradují zápasy býků v aréně bez lidské účasti. Ve švýcarském Vallais/Wallisu se baví zápasy krav. 

Zapotekové, národ v Mexiku s centrem ve státu Oaxaca§ 500
Zapotecky hovoří dodnes zhruba milion lidí v MEX. Jejich nejslavnějším mužem byl první indiánský president Mexika Benito Juárez (1806-1872), který dal popravit Francouzy provolaného císaře mexického Habsburka Maximiliana I. (1864-1867).

Zaqíru, šejk Bít Ša'alli§ 731

 

Zaradros§ viz Hyfasis

Zaragoza§ = Caesaraugusta

Zarangai, Zarangiáné§ = Drangové, Drangiána

Zarathuštra, Zarathustra z Baktrie (nebo od Urmijského jezera?), řec. Zóroastrés, Zóroastér, zóroastrianismus, íránský (médsko-bakterský) prorok§ 569, 522, 521, 404, 333, 190, 141, 20+, 36+  

Kněz, osvícený podle tradice bohem Ahúra Mazdou, "Moudrým pánem". Podle jednoho datovacího údaje byla jeho akmé 258 let před Alexandrem. To by mohlo znamenat, že žil v letech 628 až 551; Z. získal na svou stranu jistého Vištáspu, zřejmě krále chorasmijského, když mu bylo čtyřicet let, tedy roku 588. Řecky pod jeho jménem zachována moudra Ta tú Zóroastrú logia. Symbolem, který se poprvé objevil na královských nápisech Dáreia I. v Behistunu, byla královská postava mezi dvěma opeřenými křídly; figura bývá vykládána jako Ahúra Mazda, jehož zobrazením však byl a je oheň. Podle jiné theorie jde o vítězného Dáreia osobně. Symbol zvaný farvahar, faravahar, snad s významem c. "vyvolený dobrý duch", nápadně upomíná assyrské vzory a dodnes je Peršany pokládán z symbol předků. 

Z. snad pocházel z médských Rhag a do Chorasmijského království odešel až se svou novou vírou. Do konce života žil na dvoru jeho panovníka.
Jeho zvěstování nebylo plným popřením tradičního íránského polytheismu, nicméně Ahúra Mazda či Ahúra Mazdá se stal ústřední postavou království spravedlnosti slibující nesmrtelnost. Nelze popřít, že Z. nebyl první, kdo na území pozdější perské říši odmítl íránský pantheon. Oposice proti jeho formě monotheismu byla zpočátku velká, v perské říši se prosadil polytheismus. Z. přestál hellénismus a udržel se po celou parthskou dobu jako kult "státní". I se vznikem sásánovské Persie po roce 224 n. l. zůstal z. v Íránu oficiálním kultem. Z logiky monotheismu vyplývá, že nyní panovníci a kněží pronásledovali jinověrce, což se za Parthů ovšem nedělo (křesťanství, mánícheismus a buddhismus, viz rok 276+ a 302+).

Ahúra Mazda je tvůrcem nebes a země, tedy spirituálna a hmoty. Je zdrojem změny světla a tmy, neohroženým zákonodárcem, středem přírody, tvůrce všeho morálního řádu a nejvyšší soudce. Gáthy (Gáthás), zóroastérské texty snad z části dokonce prorokovy, nezmiňují žádnou z bohyní kolem Ahúry Mazdy, ale je otcem božských tvorů kolem sebe, daivů/nebešťanů, jako Ducha svatého, Pravdy, Správného myšlení, Oddanosti. Chšathra je svět, panství, které jednou přijde – království na zemi.

Monotheistickou, resp. přesněji henotheistickou, redukci Zóroastérova íránského polytheismu úzce spřízněného s hinduismem vyvažuje Ahura Mazdův protiklad Ahriman, princip zla. V Zóroastérově dualismu vládne království lži, obývané zlými duchy, jejichž rodičem je ovšem také Ahura Mazda. Kdo z lidí optuje pro lži, propadá všemu zlu a čeká ho miserie pekla. Svět je tak rozdělen na dva nesmiřitelné tábory.

Z. zakázal jakékoli oběti Ahrimanovi a daivům, zřejmě omezil sakrální intoxikaci omamnými nápoji před oběťmi, ale nezrušil zabíjení živých obětin u oltářů. Obnovil starý kult ohně s ústředním chrámem.

Minulost rozdělil na čtyři éry po třech tisíciletích. Kdesi v nekonečnu existují Ormazd, bydlící ve světlu, a Ahriman, žijící pod ním ve tmě. Na konci první éry překročil Ahriman prázdno, které je dělilo, a napadl Ormazdu. Protože věděl, že boj je nekonečný, uzavřel Ormazd s Ahrimanem na čas spojenectví. Ormazd pak povolal Ahuna Vairju, nejsvětějšího ze zóroastérských kněží, jenž prý má v sobě zárodek veškeré víry.

Zděšený Ahriman spadl do propasti, kde proležel dalších tři tisíce let. Během této doby Ormazd stvořil nebe, vodu a zemi, rostliny, prvotního vola a smrtelného muže jménem Gajómart/Gajómarth (Gajómarth Giršáh/"král hory" n. G. Gilšáh/"král hlíny"). Narodil se prý z potu boha, když spatřil Ahrimana, symbol zla. Duším lidí v předexistenční fázi, fravašis, Ormazd nabídl výběr mezi věčným setrváním v embryonální stavu a inkarnací do fysického světa pro dosažení vítězství nad Ahrimanem. Vybrali si zrození a válku. Ahriman mezitím stvořil šest démonů. Prvních tři tisíce let prožil Gajómart v ráji/firdaus. 

Na konci druhého třítisíciletí prorazil štván prvotní ženou Ahriman nebe a zničil Ormazdův svět. Zabil Gajómarta za to, že mu zabil syna Chrúra. Z Gajómartova těla ukáply dvě kapky semena a vzniklo lidstvo (první muž a žena Méšá a Méšána, v Chorésmu Mard a Mardána) a kov, a vola, z něhož povstal dnešní živočišný a rostlinný svět. Ve třetím třítisíciletí Ahriman triumfoval v materiálním světě, ale padl do Ormazdovy pasti a byl donucen, aby se sám zničil. Začátek poslední éry přivedlo na zemi narození Zóroastérovo a vznik nového náboženství.

Zóroastriáni počítají čas od zrodu Gajómarta. Od něho k Alexandrovi trvá 3258 let. Konec každého millennia prý značí příchod nového spasitele, nástupce Z. Třetí a poslední nástupce přijde s posledním soudem, nápojem nesmrtelnosti, vkročení do nového světa konce času, který se od nekonečného vzdálí a znovu s ním splyne po dvanácti tisíci letech.

Po Z. smrti vznikla řada legend o jeho životě. Stal se vzorem pro kněze, válečníky i zemědělce, hellénští filosofové ho považovali za mága, astronoma, astrologa, mathématika atd., Židé i s křesťany v něm viděli proroka jakož i heretika. Zóroastérskou literaturu tvoří Avesta, jejíž text je ve starém íránském jazyku zvaném aveština. Pozdější texty jsou v pahleví, ve středoperském dialektu, nebo v perštině.

Svým stoupencům zakázal věrozvěst držet půsty, neboť to pokládal za hřích. Zóroastrianismus po dvou a půl tisíci letech dnes funguje v některých isolovaných místech plně mohamedisovaného Íránu. Na začátku třetího tisíciletí ve státu se 66 miliony obyvatel třicet tisíc zóroastriánů; před tzv. islámskou revolucí, tedy za císařství, roku 1979 šedesát tisíc.

Šíité jsou však vůči jinověreckým menšinám v Íránu tolerantní. Stará víra žije však především mezi perskými imigranty v dnešní Indii, tzv. Parsy, Parsí, tj. Peršané. Roku 2004 jich bylo po celém světě podle vlastních údajů 124 tisíc. Žijí hlavně v Bombaji, velké komunity jsou v Bengalúru v Karnátace a v sindhském Karáčí, ale také ve Spojených státech (11 000), UK (5000), v Austrálii (2700) a Kanadě (6000).

Do Indie přišli v 8. nebo 10. st. (roku 936 uprchli po moři) a dlouhá staletí žili v Gudžarátu. Když anglická Východoindická společnost roku 1668 dostala Bombaj pod svou kontrolu a vyhlásila plnou náboženskou toleranci, začali Parsové, známí například tím, že nekouří, Gudžarát opouštět. Parská komunita v rozsahu sto až sto šedesát tisíc hlav je známá mj. podnikatelskými úspěchy ve stavbě lodí a v oborech kolem železnice, železářství, letectví atd. Nejznámější podnikatelskou párskou rodinou jsou Tátové/Tátá, angl. Tata, pocházející z gudžarátského města Navsari/"Nový Sari", v němž někdy po 1142, kdy bylo založeno, postavili Pársové ohňový chrám, asi nejstarší stojící dodnes v mimoíránských zemích. Od roku 1872 je vybaven knihovnou. Navsari bývá ztotožňováno s lokalitou Narispa na Ptolemaiově mapě. 

President-autokrat Tádžikistánu Emomali Rachmonov (hlavou státu od roku 1992, presidentem „voleným“ od roku 1994) byl v dobách Sovětského svazu komunistou, roku 1997 vykonal pouť do Mekky. Muž s devíti dětmi však přesto začal propagovat zóroastrianismus a dokonce přesvědčil UNESCO, aby prohlásila roky 2002-2003 roky Zarathuštrovým, protože podle něj byl mág Tádžik a z Tádžikistánu pocházel. Tádžikové, jazykově příbuzní s Peršany a jediní s neturkických národů v bývalé sovětské Střední Asii, jsou většinově sunnitskými muslimy (Peršané šíitskými).

Zarbiénos z Gordyény, šejk§ 71, 70

Zariadrés z Armenie, s. Tigrána I., též lat. Sariaster, spiklenec§ 66

Zariadris, Zariadrés z Arménie, k. a satrapa§ 1. 212, 189; 2. 189, 99, o. Artanův

Zariaspa (pl.), m. a ř. v Baktrii, „Zlatý kůň“, Hellény většinou Baktra nazývané (obojí pl. n.), čín. Ta-sia, později Po-tchi/Boti (země), resp. Lan-ši/Lan-ši (Lanshi, město), mohamedánský Vazírábád a dn. Balch v AFG; teprve v posledních desetiletích převzal roli metropole severního AFG nedaleký Mazáre Šaríf§ 329 - 327, 325, 208, 206


Zariaspés z Persie, usurpátor§ 325

 

Zarina, Zarinaia, k. Saků§ 530

Zarmaros n. Zarmanochégás z Bargosy/Baryzagy v Indi§ 19 a viz gymnosofisté a sebevražda upálením

zaslíbení, zasvěcení, lat. dévótió, bohům u Římanů§ 27

Zasobk, wezír§ 664

zásobování, obilím atd.§ viz obilí

zatajování smrti panovníka§ viz smrt

zatmění měsíce/selénés ekleipsis§ 671, 413, 406, 331, 218, 63, 14+ 

zatmění slunce, héliú ekleipsis§ 776, 763, 761, 722 (v Koreji), 648, 585, 443 (Čína), 431, 406, 404, 394, 361, 331, 310, 262, 218, 190, 180 (v Číně), 141 (v Číně), 136, 45+ 

První narážku v evropské literatuře na efekt zatmění slunce nalézáme ve 20. zpěvu Odysseie, kde básník podává slova věštce Theoklymena, který děsí naduté ženichy Pénelopy hrůzou z budoucí pomsty Odysseovy. Jejich těla prý zahalí tma, všude bude plno mrtvol a „slunce zhasne na nebi a rozprostře se zlá tma.“ Nejde-li o běžnou věštebnou visi, měl podle astronomů Homér zaznamenat zatmění z 16. dubna 1178, čímž by se zhruba verifikovalo datum pádu Ília roku 1184, nikoli již 1250 (ačkoli jinak "Odysseovy" počty s rokem 1184 nesouhlasí, byl by to rok 1188, viz pod Troiá).

Nejstarší astronomy popsané zatmění slunce je z 21. dubna 899 z Číny za císaře I-wanga I. (Yi). Ovšem podle pověsti první známé zatmění slunce je (podle nízké datace) už z roku 1952 (NASA ho však neregistruje). Dvorní astronomové Si a Chu císaře Čung Kchanga (Zhong Kang) o něm neinformovali a byl z toho poprask.

Nejstarší popsané v Mesopotamii je assyrské z 15. června roku 763. Nejstarší v evropské literatuře popsané zatmění slunce je ze 6. dubna či 30. dubna 648: Archilochos z Paru bez jakékoli bázně v jednom z fragmentů Tetrametrů: „Nic není neočekávanějšího a podivuhodnějšího nad to, / když Zeus, otec Olympanů,v pravé poledne nastolí noc / přikrytím světla vyzařovaného sluncem.“

O dvě staletí později Hérodotos v 1. knize Dějin praví, že v šestém roce médsko-lýdské války uprostřed bitvy „se ze dne náhle stala noc“. Zřejmě nejslavnější zatmění dějin dne 28. května 585 podle Hérodota předpověděl Thalés z Mílétu, což je zároveň první dochovaná astronomická předpověď učiněná v evropském prostoru. Thúkýdidés popisuje zatmění 3. srpna 431, zatmění 21. června 168 přineslo druhý den pád Makedonie. Bez hrůzy zůstalo zatmění 2. dubna 238 n. l., ale doprovázené zemětřesením.

Onoho zatmění roku 648 se zřejmě hrozně bál babylónský král Šamaš-šuma-ukín. Jeho předzvěsti spočívající ve zlověstných znameních končí slovy: „Ze znamení nešťastných a zlých, které byly pozorovány v mé zemi a království, se bojím, třesu, jsem ohromen hrůzou. Svým vznešeným rozkazem (Marduku) mne nech žít, zanech mne v bezpečí, abych mohl přemýšlet o tvém božství.“

V Assyrii měl pro podobné okamžiky náhradního krále, šar púchi. Při zatmění rituálně přebíral královskou roli skutečného panovníka na sto dnů. Obvykle to byl zajatec, který pak byl rituálně zavražděn, aby ho bohové dostali nějakou náhradu.

Data eklipsí přehledně u amerických astronomů NASA: http://eclipse.gsfc.nasa.gov/eclipse.html

Zatmění slunce a měsíce v antickém Středomoří (s – slunce, m – měsíce)
21. ledna 1190 (s), zatmění, o němž se v Íliadě nehovoří, 28. srpna 1183 (s), rok po pádu Troie, 16. dubna 1178 (s) v Odysseji, údajně zatmění (s) při narození a smrti Romula a při založení Říma v letech 769 (v dubnu a září), 753 (byla dvě, ale v lednu a červenci, nikoli v dubnu; jedno z nich zmínil Homérův vrstevník, epik Antimachos z Teu) a 716 (v únoru a červenci), 6. dubna 648 (s), 28. května 585 (s), 19. května 557 (s), 2. října 480 (s) při stavbě zdi na Isthmu, 17. února 478 (s) při pochodu na Abýdos, 30. dubna 463 (?s), asi roku 451 (?s).

3. srpna 431 (s) na začátku peloponnéské války, 9. října 425 (m) při volbě Kleóna, 21. března 424 (s), začátek osmého roku peloponnéské války, 27. srpna 413 (m), zajetí Níkiovo na Sicílii, 15. dubna 406 (m), požár v Athénině chrámu v Athénách, 3. září 404, vítězství Lykofrona Thessalského (s), 21. června 400 (s),
14. srpna 394 (s), 13. června 364 (s), 12. května 361 (s), 9. srpna 357 (m), 15. září 340 (s), 20. září 331 (m) u Arbél, 15. srpna 310 (s), Agathoklés, 7. listopadu 296 (s), 24. března 294 (s), 20. března 219 (m), 11. února 217 (s) na Sardinii, 6. května 203 (s) v Cumách, 19. října 202,
14. března 190 (s), 17. června 188 (s) s meteoritským deštěm, 21. června 168 (m) před bitvou u Pydny, 5. listopadu 129 (m) zemřel Karneadés, 20. listopadu (?) 129 (s), 15. března 163 (s), 19. července 104 (s),

29. (?) června 94 (s), 3. května 63 (m) za konsulátu Ciceronova, roku 49 (s), když Pompeius odešel do Dyrrhachia a Caesar překročil říčku Rubikon, zatmění (s) prý bylo 15. března 44 při vraždě Caesarově, 13. března 4 př. n. l. (m) při smrti Héróda Velikého,

28. března 5 n. l. (s) se zemětřesením 27. září 14 n. l. (m) zemřel Augustus, 15. února 15 (?s), 29. listopadu 24 (s), snad ukřižován Ježíš, nebo 3. dubna 33 n. l. (m) dtto, 1. srpna 45 (s), narozen císař Claudius, 1. ledna 47 (m), objevil se nový ostrůvek, 30. dubna 59 (s), zemřela Agrippína, 31. května 67 (s), 29. října 68 (m), 25. dubna 69 (m), 18. října 69 (m),
20. března 71 (s), 20. března 71 a 4. března (m), párové zatmění během patnácti dnů za Vespasiána, 21. března 98 (s), 3. září 118 n. l. (s), konsulát Hadriánův, 28. prosince 186 (s), zatmění s kometou za Commoda, 14. srpna 212 (s) v Utice, 7. října 218 (s) za Héliogabala, 5. srpna 240 (s) za Gordiána, 4. května 292 (s) za jmenování Chlóra a Maxima caesary,

31. srpna 304 (m), 6. červenec 316 (s) za Licinia, 6. května 319 (s) pátý konsulát Liciniův, 6. srpna 324 (s), zemětřesení v Kampánii, 17. července 334 (s), eklipsa předpovídaná astrology, 6. června 346 (s), 28. srpna 360 (s) v Mesopotamii za úsvitu, 16. června 364 (s) vypočítána Theónem, 20. listopadu 393 (s), třetí konsulát Theodosiův, 8. července 400 (s), 17. prosince 400 (m),
12. června 401 (m), 6. prosince 401 (m), Alarichova bitva u Pollentie, 11. listopadu 402 (s), pátý konsulát Arcadiův a Honoriuův, 19. července 418 (s), 23. prosince 447 (s), 29. září 451 (m), průlet Halleyovy komety, 28. května 458 (s), 2. března 462 (m),

14. ledna 484 (s), 19. května 486 (s), Proklova smrt, 29. května 485 (s), smrt Gunnerichova, 18. dubna 497 (s), 29. června 512 (s), výbuch Vesuvu, 15. února 538 (s), 20. června 540 (s), 6. února (s) a 17. srpna 547 (m), 3. října 563 (s), 31. prosince 567 (m).

zátopy, viz povodeň

závěť, závěti, podvody, jejich padělání; královské odkazy lidu Říma§ 186, 162, 133, 96, 80, 74, 51

zavšivení§ viz vši

Zazannu na Eufrátu, mí. u Sipparu§ 521

zazdění zaživa§ 469, 427; smrt pro padlé panny Vestiny, viz tam

zázrak, thauma nebo teras (neutr.), lat. míráculum, rés míra, překvapivá událost, pro niž se hledá vysvětlení mimo lidské a přírodní konání, nejčastěji u bohů, passim v římských dějinách při výkladu válečných situací apod. Soupis zázraků se nazýval aretálogie, lidové podání zázraků.

zběhnutí hromadné§ viz přeběhnutí

Velmi pozoruhodným zběhem byl nauarchos S. Pompeia Ménodóros alias Ménás: pirát zajat otcem roku 67 sloužil rodině Pompeia Magna, roku 38 přeběhl k Octaviánovi, který ho povýšil do jezdeckého stavu (sic), aby se rok na to vrátil k Pompeiovi a před rozhodující bitvou roku 36 se zase dal k octaviánovcům, viz v CSD. V jeho době a v éře občanských válek však jev tuctový, srov. římské příběhy od Caesara po Augusta, mezi éru diadochů, popřípadě Athéňan Alkibiada.

zbožnění§ viz božské pocty, bůh, hérós
zbožnost§ viz pod bůh, bohové
T. Lucrétius Cárus (Dé rérum nátúrá v., 1198 sqq.) o ní říká: „Není žádnou zbožností ukazovat se často se zahalenou hlavou před sochami (bohů) a obcházet oltáře, ani rozpínání rukou před chrámy bohů, ani oltáře skrápět množstvím krve dobytčat, ani sliby neproplétat sliby, ale spíše zklidněnou myslí na všechno hledět.“

zbraně§ viz vojenská technika