321-337

***********************************************************
321. 
Ol. 275, 1

632 SE
568 AE
neznámý
a. u. c. 1174
na západu: Crispus Caesar II a Constantinus Caesar II
suff. na východu: Imp. Licinius VI a Licinius Caesar II 

***********************************************************

Na Východě Herulové (popř. gotští Tervingové/Thervingové) označovaní soudobými autory za Sauromaty n. Sarmaty žijícími u Maiótského jezera/dn. Azovské moře, vpadli pod vedením krále Rausomoda/Rausimod s loděmi proti toku Istru/Dunaje do některé z provincií Illyrika spravovanou podle míru s Liciniem z roku 317 Constantinem. Neúspěšně oblehli jisté město při řece, jehož jméno neznáme, a zde byli Římany rozprášeni

Když se Rausomodos zahnaný t. r. se svými rabujícími voji za Dunaj napřesrok vrátil, byl znovu poražen a v bitvě zabit. Zajatce rozmístil Constantinus na římském území. Constantinovi vojáci při pronásledování plenících Sauromatů/Germánů překročili Istros a v boji s rabujícími gotskými nájezdníky se dostali do Thrákie na Liciniovo území. 

5. května udělil Constantinus africkým dónátistům práva svobody vyznání. Africké schisma se tím ovšem neskončilo, srov. rok 313sqq., avšak Constantinus měl po zbytek své vlády od Afriky klid. Začátkem července povolil Římanům odkazovat majetky křesťanským obcím v závětech a v kostelích bylo možné propouštět na svobodu otroky. 

V prosinci však křesťansky orientovaný mocnář dekretoval, aby v případě, že udeří do paláce nebo jiné veřejné stavby blesk, byli konsultováni haruspikové a staré spisy, vše však s vyloučením (předepsaných tradičních kultovních) obětí.

***********************************************************
322. 
Ol. 275, 2

633 SE
569 AE
neznámý
a. u. c. 1175
Petronius Probianus a Amnius Anicius Iulianus 

***********************************************************

Po incidentu, kdy Constantinovi vojáci při pronásledování barbarů překročili hranice Liciniovy Thrákie, vzal to východní augustus za porušení dohod z roku 317 a toužil po revanši: obě strany zahájily shromažďování sil, viz rok následující

***********************************************************
323. 
Ol. 275, 3

634 SE
570 AE
neznámý
a. u. c. 1176
Acilius Severus a Vettius Rufinus 

***********************************************************

Ve druhé válce augustů Constantinus shromažďoval loďstvo a pozemní armádu v Thessaloníce, Licinius v Helléspontu. Povstaly největší římské armády, jaké si říše dovolila (popřípadě jaké si historičtí autoři dovolili vymyslet). Ochrana hranic v Porýní a Podunají se v důsledku minimalisovala. Constantinus v Thessaloníce rozšířil přístav a jeho kapacity. Dal tu postavit a shromáždit dvě stě válečných lodí-třicetiveslic, dva tisíce nákladních, v makedonském okolí shromáždil na 120 tisíc pěšáků a námořníků a na deset tisíc jezdců. Část flotily kotvila v Peiraieu.

Licinius získal z východních provincií na devět set lodí, nevíme, zda válečných nebo všech dohromady, 150 tisíc mužů pěchoty a 1500 jezdců z Kappadokie a Frygie. Shromažďovali se u Adriánopole, odtud bellum hadrianopolitanum

V době Constantinova soluňského pobytu vpadli po letech do Thrákií a Moesií Gotové. Byli přemoženi a donuceni uzavřít roku následujícího mír. Jiná velká skupina Gotů-Tervingů pod "králem" Alikou bojovala v občanské válce na straně Liciniově, viz rok 324.

V Číně 3. ledna sešel hořkostí z porážky od Wanga Tuna až zemřel Jüan/Yuan (47), první císař dynastie Východních Ťin/Tung Ťin, Dong Jing, viz rok 311 a 317. Nástupcem se stal korunní princ S'-ma Šao/Sima Shao pod trůnním jménem Ming (24). Jako otec se dostal do války s Wangem Tunem, viz rok 317, který Mingem opovrhoval a měl v plánu dosadit na ťinovský trůn svého synovce Wanga Jinga/Wang Ying. Roku 324 Wang vypravil armádu proti Ťien-kchangu/Jiankang vedenou bratrem Wangem Chanem, ale nachystaní císařští je odrazili. Po zprávě o neúspěchu Wang Tun zemřel. Po té byli wangovci v poli zcela poraženi a další z bratrů Wang Šu ostatní popravil, aby prokázal císaři oddanost. Viz dále rok 325.  

***********************************************************
324. 
Ol. 275, 4

635 SE
571 AE
neznámý
a. u. c. 1177
Crispus Caesar III a Constantinus Caesar III 

***********************************************************

Válka Constantina s Liciniem o říši dospěla do finále, viz roky 321sqq. V červnu vytáhl Licinius z Býzantia ke svému vojsku ležícímu na soutoku Tonoseia/Tonzos, bulh. Tundža, s Hebrem/Maricou před Adriánopolí. Ze západní strany rozmístil Constaninus zálohy a v čele dvanácti jezdců nenadále překročil řeku a zahájil 3. července bitvu. Za ním následovala armáda a po celodenní řeži, v níž úhrnem padlo 34 tisíc vojáků, Licinius vyklidil pole. Prchl do Býzantia, kam se za ním pustilo pěší vojsko Constantinovo. Obléhání města trvalo několik měsíců.

Constantinus povolal svou flotilu řízenou synem Crispem kotvící dosud kdesi u břehů Makedonie. U ústí Helléspontu narazilo jeho osmdesát válečných lodí na dvě stě liciniovských, jimž velel nauarchos Abantos/Amandus. I zde Liciniovy prapory po celodenní bitvě neuspěly a Crispus se stáhl na noc do Elaiúntu na Thráckém Chersonésu, Abantos do protilehlého Aiantia. Druhého dne se v poledne zdvihl při asijském břehu bouře a Abantova flotila byla z velké části zničena: na pět tisíc mužů, zřejmě vojáků, utonulo, na 130 lodí včetně těch, na nichž právě Licinius přepravil do Asie vojáky z přeplněného Býzantia, zaniklo i s posádkami.

Abantos unikl jen se čtyřmi loďmi a Constantinus ovládl před Býzantiem i moře. 6. srpna bylo zatmění slunce viditelné v této části Středomoří: může to být snad datum zániku Liciniovy flotily. 

Licinius v Chalkédonu doufal, že v Asii znovu shromáždí armádu: poslední fázi války se říká bellum chalcedonense. Zde jmenoval caesarem Martiniana, podle mincí S. Mar(cia?) Martiniana, svého magistra officiorum. Poslal ho do Lampsaku s vojskem, aby Constantinovi zabránil ve vylodění v Asii. To se mu nepodařilo a Constantinova pěchota vybojovala mezi Chalkédonem a místem zvaným Hieron akron/Svatá hora rozhodující bitvu války augustů, dle jiné lokalisace u Chrýsopole/dn. Üsküdar v TR. Z údajně 130 tisíc Liciniových vojáků, mezi nimiž byli též gotští spojenci vedení Alikou, se zachránilo třicet tisíc (!): Licinius 18. září definitivně podlehl (podle jiné verse padlo 25 tisíc liciniovců). 

S Alikovými Goty uzavřel vítězný Constantinus spojeneckou smlouvu, stali se foederati/římské spojence, srov. rok 332, a dunajský břeh byl lépe opevněn a doplněn kamenným mostem přes řeku, takže armáda měla snadný přístup do ztracených kdysi římských území, srov. rok 328 a 367.

Licinius utekl se zbytky armády do Níkomédeie, kde byl následujícího dne oblehnut a v bezvýchodné situaci se před hradbami podrobil, uznal Constantina jediným augustem a podepsal abdikaci. Constantinus ho ušetřil po přímluvě své sestry a Liciniovy manželky Constantie a poslal ho po společné hostině do vyhnanství do Thessaloníky, kde byl držen v domácím vězení, viz následující rok. 

Tím skončila desátá občanská válka imperiální éry vedená od roku 314 s přestávkou v letech 317-321; viz předešlé války v letech 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306 a 313. Možná už někdy v této době jmenoval Constantinus svou matku augustou jako Flavii Iulii Helenu Augustu (43. augusta) a manželku Faustu jako Flavii Maximu Faustu (44. augusta). Někdy ke konci své vlády jmenoval augustou ještě svou nejstarší dceru a sestru Constantia II. Constantinu augustou (45.).  

Již 8. listopadu začala na Constantinův rozkaz vyměřením hranic nového města přestavba Býzantia, starodávného hellénského města a státu poničeného válkami, v Constantinopoli/řec. Kónstantínopolis. Vybral si město, které bylo v posledních sto třiceti letech třikrát těžce postiženo: viz t. r., rok 313 a roky 194-196 za válek Septimia Severa. Tím také skončily dějiny jednoho z bohatých hellénských států, nejsilnějšímu z městských států regionu na Úžinách.

Obvod staré osady se zvětšil čtyřnásobně. Roku 328 byly hotovy hradby a 11. května 330 byl Nový Řím zasvěcen jménem tradičních bohů, starými rituály i novými, nicméně stal se od začátku střediskem křesťanských institucí (později prý polytheistické kulty ve městě zakázal). Rovných privilegií sídelního říšského města s Římem se mu dostalo až roku 359. 

Kolik Constantinus na stavbu města vynaložil, nevíme, podle všeho musel říšský rozpočet zcela ruinovat - a Helladu zbavit posledních uměleckých pamětihodností, které byly sváženy do nové métropole k její ozdobě. Obyvatelé obdrželi italské právo/ius italicum, město bylo zásobováno egyptským obilím se stejnými výhodami pro chudé vrstvy jako v Římě. Osobně v Novém Římě nesídlil a teprve Theodosius I. ho učinil svým residenčním městěm. 

13. listopadu jmenoval Constantinus sedmiletého syna Constantia (II.) caesarem na Východě.

Z Persie se podařil útěk od roku 309 vězněnému princi Hormisdovi/Hormizdovi, prvorozenému (?) synovi krále Hormisda II. (302-309). Constantinus mu poskytl u dvora asyl včetně paláce na předměstí Kónstantínopole. V té době byl již pevně na trůnu Šápúr II., viz rok 309 a rok následující. Hormisdás se v pokročilém věku aktivně podílel na perském tažení Iuliana, viz rok 361.  

***********************************************************
325. 
Ol. 276, 1

636 SE
572 AE
neznámý
a. u. c. 1178
Valerius Proculus (do května) a Sex. Anicius Faustus Paullinus II

cos. suff.: P. Iulius Iulianus/Ionius Iulianus

***********************************************************

Valerius Licinianus Licinius známý jako Licinius (asi 60) byl na pokyn Constantinův popraven gotskou stráží, údajně po pokusu o vzpouru (podle jiné verse zemřel cheirúrgům pod nožem/cheirúrgétheis teleutá). Augustem byl od roku 308. Jeho caesar Martinianus byl zabit už před ním v internaci v Kappadokii, ne-li bezprostředně po kapitulaci minulého roku  (jeho manželku Constantinus ušetřil); čím byl Martinianus nebezpečný, nevíme. Constantinus neměl nyní po zbytek vlády žádné soupeře. 

Liciniova vdova Constantia, sestra Constantinova, byla ariánkou a doporučila svého kněze bratrovi, takže sympatisoval s ariány a roku 335 se mu podařilo dosáhnout s alexandrijským Areiem na úkor jeho úhlavního ideologického nepřítele Athanasia jistého kompromisu, viz tam. Constantia zemřela roku 330. 

20. května v paláci v Níkaji konáno první sezení vůbec první křesťanské říšské synody/koncilu ekumenické. Dorazilo 318 nejvyšších hodnostářů, "svatých otců", od Hispánií po Persii: tradiční počet daný snad řeckými písmeny-číslovkou "tau-iota-éta/TIH", symbolisující jednak obrat "stauros tú Iésú/Ježíšův kříž" a číslovku "318". Po několika dnech přišel mezi jednající císař osobně. Na uvítanou ho oslovil Eusebios z Kaisareie (podle jiné verse Eustathios, biskup antiošský), panovníkovi překládal průběh sezení tlumočník do latiny. Constantinus měl zájem na tom, aby mezi křesťanskými vůdci zavládla jednota a pokusil se odstranit z monotheismu deroucímu se k absolutní moci hašteřivé sektářství, viz rok 313 a 320. 

Nepodařilo se mu to a ani žádný z jeho nástupců ničeho nedosáhl, třebaže velmi často sahali k tvrdým persekucím: četnost a pestrost vyznavačů kultu Ježíše Krista je tak nezvykle obrovská a nesnášenlivost sekt tolik živoucí, že by jeden ani nevěřil, že jde o monotheisty téhož vyznání.

Svou řeč k hodnostářům pronesl císař latinsky, ale jednacím jazykem synody byla řečtina; z Hispánií dorazilo sedm biskupů a římský Silvester I. se dal zastupovat dvěma presbytery (úřadoval od roku 314 do své smrti 31. prosince 355 a proto se poslednímu dni v roce v Evropě říká silvestr; byl prvním z římských biskupů-papežů, který nezemřel mučednickou smrtí). Západ byl velmi slabě zastoupen, Británie a Illyricum vůbec. Zato se dostavili biskupové gotský, perský, arabský a armenský. 

Sporná trojjedinost boží byla v Níkaji potvrzena, homoúsion/lat. consubstantiale, č. soupodstatno, jeho jednotlivé položky boha, syna a ducha zcela zrovnoprávněny. Obrat přitom není v bibli k nalezení. Názor, že z božské trojice pouze otec je věčný, kdežto syn a duch svatý jsou mu jen podobni a podřízeni a nikoli totožní, jak učil první Órigenés (zemřel po c. 250), byl zatracen, třebaže to byla ryzí monotheistická forma: dostal nálepku haerese/hairesis, pův. "volba, přesvědčení", č. kacířství. Syn, tedy Ježíš, je podle níkajské víry "hyos homoúsios kai homotímos kai synáidios tó patri/syn téže podstaty a téže váženosti a stejně věčný". 

V Níkaji to obhajoval alexandrijský presbyter Areios/lat. Aríus (c. 65), ale poněvadž byl v téže věci v hlubokém sporu se svým rovněž přítomným představeným biskupem Alexandrem (v úřadu 313-328), který ho z města vyhnal (320), postavili se přítomní biskupové pochopitelně na stranu svého kolegy, aby neohrozili církevní hierarchii, tedy proti Areiovi; zpočátku ho na synodě podporovalo sedmnáct biskupů. Pokud měl bůh božského syna, třebaže "druhého", znamenalo by to v katholickém výkladu, že křesťanství by nebylo monotheismem.

V otázce slavení velikonoc se postavil koncil na stranu římských a alexandrinských zvyklostí (neděle po prvním jarním úplňku) a nikoli židovských. Constantinus proto odmítal držet velikonoce podle židovského rítu, neboť zavraždili Ježíše a nic se nemá, tvrdil to jeho životopisec Eusebios, dělat "s nenáviděným národem Židů". Židům zakázal držet si křesťanské otroky a kdyby přeci jen, pak dostal otrok svobodu a Žid pokutu. • Protižidovské postoje se s křesťanstvím rozšířily po celé Evropě a mezi křesťanskými konservativci přetrvaly do dob nejmodernějších. 

Synodou neprošel požadavek, aby ženatí kněží z doby, než se stali kněžími, se svými manželkami neobcovali: vyvrátil to kupodivu biskup Pafnúti z Horní Thébaidy vedoucí mnišský životní styl, jemuž za Diocletiana vypíchli oko a Constaninus ho měl v oblibě.

Závěrečnou deklaraci jednání vedeného v řečtině podepsalo 318 biskupů (symboliku viz zde výše a v indexu s. v. křesťanství). Mezi těmi, kteří nepodepsali, byli biskupové níkomédský Eusebios, Theognis z hostitelské Níkaie, Maris z Chalkédonu, Patrofilos ze Skythopole, Secundus z Ptolemaidy Egyptské a asi několik dalších. Všichni byli zbaveni úřadů a exulováni. Eusebios a Theognis si to později rozmysleli a níkajské vyznání víry přece jen podepsali; po třech letech se směli do církve vrátit. Byli vzati na milost a vrácena jim biskupství; dosazení biskupové Amfión v Níkomédeji a Chréstés v Níkaji museli své úřady uvolnit. Synoda pardonovala sektu novatiánů/řec. nauatiánoi pojmenovanou podle Novatiana, římského biskupa v letech 251-258, který v otázce "padlých/lapsí" povoloval za deciovské persekuce přísnou proceduru návratu do církve; jejich biskupem v Níkaji byl Acesius/Akesios. Constantinus byl zásadovostí Akesiovou rozladěn, takže mu řekl: "Vezmi žebřík a vylez si sám na nebesa/ó Akesie, klimaka thes kai monos eis úranús anabéthi, lat. pone scalam, Acesi, solusque in coelum ascende."

Areios byl v Níkaji znovu jako haeretik odsouzen a zapuzen z církve a s ním jeho příznivci. Do exilu musel do Illyrika. Nicméně po dvou letech se na stranu jeho umírněných příznivců postavil Constantinus I., zůstal "ariánem" do smrti a omilostnil Areia. Roku 328 se však stal alexandrijským patriarchou Athanasios, který odmítl i Constantinem prosazované smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz tam.

Constantinus na závěr synody slavil dvacetiletí své vlády/vicennalia 25. července údajně na hostině s biskupy, kteří zalehli kolem stolů v paláci v Níkaji (říšské oslavy roku následujícího v Římě). Výsledky koncilu, níkajské vyznání/credo n. symbolum nicaenum, symbolon tés níkaiás/tés pisteós, byly revidovány na koncilu kónstantínopolském v letech 381-382. Constantinus přišel z panovníků jako první se zavíráním polytheistických chrámů, se zabavováním chrámových majetků pro císařskou pokladnu a s uzpůsobováním legislativy přání činovníků organisace věřících/církve, viz možnou příčinu roku následujícího: konflikt obou základních duchovních světů pozdější Evropy, "Athén a Jerúsaléma", se za jeho vlády zlomil ve prospěch monotheistů

Již k prvnímu září 326 datoval Constantinus edikt stanovující, aby se veškerá privilegia udělená křesťanským věřícím vztahovala pouze na ty, kteří vyznávají správnou víru, tedy níkajskou/observatores catholicae legis, a nikoli na haereriky/kacíře. Věčné válce se sektami se příliš nedařilo, srov. vlažnost samotného augusta a jeho sympatie vůči Areiovi. 

Století později, v květnu 428, dekretovali Theodosius II. s Valentinianem III. praefectu praetorio Florentiovi dodržovat zákaz vstupu haeretiků na římské území a vůbec se tam zdržovat. Edikt vypočítává skupiny pravověrným Ježíšovým věřícím odporné: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollináristé, novátiánové neboli sabbatiánisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/lat. quártódecimání neboli č. čtrnáctideníci, valentiniáni, pápiánisté, montánisté neboli príscilliánovci čili Frygové alias pepuzité, márciánovci, borborité, messaliánovci, eutycheté čili enthusiasté, dónátovci, audiánové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fóteinovci, pauliánové, márcelliánové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí máníchejci". Mimo seznam zůstali militatní antiklerikální fanatici circumcelliónů, viz o nich rok 344.

Někdy před níkajským sjezdem založil egyptský mnich Pachómios, žák Palaimonův, v lokalitě Tabennisi/Tabenna v Horním Egyptě první koinobijský klášter. Mniši mu říkali obecně semitským výrazem "abba/otče" a z toho povstalo mimo jiné české opat. Stejně jako anachórét Antónios ani Pachómios neznal jinou řeč než svou mateřskou koptskou. Nikdy si nepřál stát knězem a ani jeho soudruzi si to nepřáli. Zemřel roku 348 během morové rány. Řídil osm klášterů s několika sty mnichů a mnišek.

V roce Pachómiovy smrti se narodil v Athribě/kopt. Atripě v Horním Egyptě Šenút/Šenúda, další z prominentů mnišského hnutí. Vedl mnichy ke gramotnosti, opisování/reprodukci svazků a kodiků, vyučoval lidi v okolí klášterů. Podílel se na synodách na potírání haeretiků a zemřel roku 466. 

V etruském městečku Massa Veternensis/dn. M. Marittima, se asi t. r. narodil Flavius Claudius Constantius Gallus, v letech 351-354 caesar Orientu Constantia II. Otec Iulius Constantius přišel o život za rodinné války o Constantinovo nástupnictví roku 337, matka Galla se jeho plnoletosti nedožila a otec se oženil podruhé s Basilinou, s níž měl syna Iuliana, pozdějšího císaře. 

V Persii byl v roce stého výročí založení říše zplnoletněn král králů Šápúr II., viz rok 309 a srov. s rokem 224; vládl do roku 379. Dostal se do sporů se severoarabským křesťanským královstvím s centrem v Babylónii. Vládnoucí dynastie klanu banú Lachm/Lachmovci, kteří někdy ve druhém třetím století n. l. migrovali z Jemenu na sever, ovládala obchod v oblasti, na Bahrajnu udržovala silné loďstvo a podnikala výpravy ohrožující Fárs/Persii, rodnou zemi Sásánovců. 

Zakladatelem pouštní říše a její metropole al-Híra u Kúfy a Nadžafu byl 'Amr ibn 'Adí a jeho syn Imrú' al-Qajs žil představou, že sjednotí všechny arabské kmeny do jednoho státu: lze tak soudit z toho, že na arabsky psaném epitafu Imrú'ově se zemřelý tituloval "král všech Arabů". Podařilo se mu ovládnout celý arabský severovýchod, ale nic bližšího neznáme. 

Šápúr II. vytáhl do války s Araby s šedesáti tisíci vojáky a v několika bitvách v okolí Híry je porazil. Město obsadil, dosadil svého správce z jiného klanu, nicméně též křesťana: Aus ibn Qallam byl Lichján. Po pěti letech byl v povstání zabit a králem se stal Imrúův syn 'Amr. Imrú' al-Qajs prchl na Bahrajn a odtamtud do římské Syrie, kde 7. prosince 328/223. roku éry Bostry zemřel. Jeho zachovaný epitaf z an-Namáry/an-Nimára u Šahby v Syrii, staré Filippúpole, rodiště principa Filippa Araba, je prvním dokladem arabského nápisu psaného nabatajským písmem, z něhož se vyvinulo soudobé písmo arabské.

Lachmovská dynastie přišla o vládu někdy po roce 602, kdy Chusrau II. jal a zavraždil krále an-Nu'mána III. ibn al-Munzira/Mundhir za to, že mu nechtěl dát dceru do harému. an-Nu'mán III. byl z celé dynastie jediný, který se přiklonil v křesťanství k nestoriánství.

Namára byla arabským osídlením s římskou opevněnou posádkou a Imrú' měl blíže k Římanům než k Peršanům, neboť se tituloval fýlarchos a že tedy snad patřil mezi foederati/spojence. Jeho strýcem z matčiny strany byl král Tanúchů Džazíma/Gadhima, viz rok 250+. Imrú' al-Qajs kromě Lachmům vládl kmenovým svazům Azdů a Nizarů kočujícím na severovýchodu Arábie a na jihu Babylónie, jejichž krále podrobil, Mazhidžům/Madhhig na severozápadu Arábie, které zahnal až k branám šammarské oasy Nadžrán při dnešních hranicích KSA s Jemenem, a Ma'adům v Hidžázu, jimž všem jmenoval správce a "choval se k nim mírně".

Někdy koncem 4. století převzali po Tanúchovcích moc nad beduiny v regionu Baní Salíh. Po dobu římské přítomnosti byli jejich foederati, bránili východní hranice/limes arabicus a používání římského území si dávali beduiny zaplatit. Jejich vladařskou dynastii založil Zudžum/Dhujum ibn Sa'd ibn Salíh (nikoli: Sálih), proto též zváni Zadžajmovci/Dhajaima, řec. asi Zokomos. V šestém století jejich posice převzali Ghassánovci, potomci Azdů, kteří rovněž drželi s (Východo)Římany. 

Matkou Imrú'a byla Mawíja z klanového svazu Azdů stejně jako jeho manželka Hind. Azdové, které si Imrú' podrobil, byli příbuzní Tanúchů, viz rok 250+.

Současníkem Constantina I. a Constantia II. byl chimjárský/homéritský král Šammar Juhar'iš (srov. v indexu s. v. Arabové). Podařilo se mu spojit pod svou vládou všechna jemenská království, byl v kontaktu se Sásánovci a Římany. Vyslancem Constantia II. v sídelním městě Chimjárů Zafáru/řec. Tafaron byl biskup Theofilos zvaný Ind, vyrůstající na dvoře císařova otce a vysvěcený Eusebiem Níkomédským. Pocházel z "indického" ostrova Dibús z národa Dibénů/Dibénoi, možná z Cejlonu nebo Malediv či některého z ostrovů rudomořských n. jihoarabských, ke křesťanství, a to ariánskému, se dostal u Římanů. Dojednával u orientálních vládců stavby kostelů na jejich území a misionařil; u Chimjárů uspěl. O jeho misi axumské viz rok 356, jiný od fanatického alexandrijského patriarchy Theofila, cf. rok 391.      

V Číně zemřel na podzim císař Ming (od roku 323). Dalším z vládců na ťinovském trůnu byl S'-ma Jan/Sima Yan (4) pod trůnním jménem Čcheng-ti/Chengdi (do roku 342). Regentství připadlo císařovně-matce Ju Wen-ťün/Yu Wenjun (28; zemřela roku 328) a nejvlivnějším mužem dvora se stal její bratr Ju Liang (36). Ju toužil po armádním velitelství a dostal se do sporů a pak roku 327 do otevřené války s generálem Su Ťünem/Su Jun. V ní zprvu Su obsadil sídlení město Ťien-kchang/Jiankang (přejmenované Ťien-je/Jianye, dn. Nan-ťing) a zajal císaře s jeho matkou. Ju Liang získal posily, Sua v poli následujícího roku porazil a generál v bitvě spadl s koně a byl vojáky probodnut; suovci byli definitivně poraženi roku následujícího. 

Roku 339 se Ju chystal proti státu Pozdní Čao/Hou Zhao, jednomu ze Šestnácti států, založenému roku 319 Š'-Leem/Shi Le, jedním z generálů Západních Ťinů a hunského státu Chan Čao (Pozdní Čao trvalo do roku 351). Ju však na výpravě na sever pohořel, tažení bylo fiasko a čaoský císař Š'-Chu/Shi Hu na čas obsadil příhraniční oblasti a města. Ju nabídl císaři Čchengovi resignaci, ten ji odmítl a na začátku roku 340 Ju Liang zemřel.

Roku 336 se Čcheng oženil s Tu/Du; oběma bylo 15 a císařovna zemřela již na jaře roku 341 bezdětna. Císař měl dva syny s milenkou Čou/Zhou S'-ma Pchi/Sima Pi a S'-ma I/Sima Yi, pozdější císaře Aje a Feje, viz roky 361 a 365. Dále viz rok 342.  

***********************************************************
326. 
Ol. 276, 2

637 SE
573 AE
neznámý
a. u. c. 1179
Imp. Constantinus VII a Flavius Iulius Constantius Nobilissimus Caesar I 

***********************************************************

Constantinus poslal na smrt svého nejstaršího syna C. Flavia Iulia Valeria Crispa, caesara od roku 317 a trojnásobného konsula, snad za to, že se spustil se svou nevlastní matkou Faustou. Obvinila ho z pokusu o puč: Crispus možná očekával, že bude jmenován augustem, poněvadž jeho otec byl podle diocletianovských zásad už dvacet roků augustem a měl tedy uvolnit místo caesarům. Zahuben byl caesar Crispus (asi 20) v Pole v Istrii, kde roku 354 o hlavu přijde caesar Constantius Gallus. 

O něco později skončila katovou rukou sama Fausta, neboť prý císařova matka Helena soustavně bědovala nad smrtí vnukovou a jak že byl pomluven: Faustu (asi 35) vhodili na augustův pokyn do horké lázně. 

Constantinova matka Helena vzápětí odcestovala s plnou mocí a neomezenou finanční podporou do Orientu, kde 14. září "objevila" v Jerúsalému tři kříže včetně toho uprostřed, na němž byl popraven Iésús Christos/Ježíš Kristus, a jeho hrob. Jak sdělila biskupovi jerúsalémskému Makariovi, který ji ve zbožné činnosti pomáhal, kopat se mělo pod chrámem Afrodítiným/Aštartiným postaveným Hadrianem po vyvrácení města, nyní zrušeným. Synovi poslala do Nového Říma kusy Ježíšova kříže a jeho hřeby. Constantinus je dal vsadit do uzdy svého koně a do své přilby. Nalezla prý rovněž onu ceduli popsanou bíle aramejsky, řecky a latinsky (INRI), kterou popravčí umístili nad hlavu ukřižovaného věrozvěsta, ale o jejím osudu hagiografové nezaznamenali nic.  

Na místě hrobu dala Helena se synem stavět na Olivové hoře kostel zvaný Nový Jerúsalém (zasvěcen roku 336) a druhý postavila v Béthlehemu na místě Ježíšova rodiště. Zda byl tehdy hrob s ostatky, se nikde neříká, což má logiku: vždyť popravený Ježíš vstal z mrtvých, jak monotheisté tradují. Helena (80) zemřela roku 330 v Níkomédeji a pohřbena byla v Kónstantínopoli.

Oficiální oslavy dvacetiletí na trůnu/vicennalia pořádal v červenci v Římě, když rok předtím je držel s biskupy v Níkaji. Constantinus zakázal t. r. gladiátorské západy na život a na smrt a neúčastnil se rituálních průvodů na Capitolium. O zákazu rituální prostituce ve foinícké Héliopoli viz v indexu s. v. sex. Když prý žádal od římských kněží očištění od svých zločinů, řekli mu, že ty jsou tak veliké, že to nejde. Podle jiné verse mu to sdělil plotínovec Sópatros Apamejský, jemuž dlouho důvěřoval. Přišel prý tehdy zrovna z Hispánií jakýsi Egypťan a ten Constantina ujistil, že křesťanské učení moc zahladit jakoukoli vinu má a z augusta se tak prý stal definitivně přívrženec monotheismu. Přestal praktikovat tradiční rituální úkony a Římané a senátoři ho prý přestali mít rádi: asi jak který. 

Constantinus byl tehdy naposledy v Římě. Dal vztyčit porfyriový sloup z Egypta a kolossální svou sochu s paprsky na hlavě, dílo to bronzové dovezené z Frygie (zřejmě v některém z chrámů zabavené). Postavil nová sloupořadí, nicméně začal hledat nové sídlo pro sebe a Městu prý ukradl palladium. Dal stavět v Tróadě mezi Sígeiem a homérovským Íliem na místě Aiantova hrobu, zanechal však hradby nedokončeny a zaměřil se se na Býzantion, jak mu ve snu vyjevil prý jeho nový bůh, viz rok 330. Podle jiné verse unášeli orli dělníkům provazy a shazovali je nad Býzantiem, a to vzal vládce jako znamení. 

Řím byl pro despoty Constantinova formátu místo nepříjemné (ovšem křesťanští autoři nazývají polytheistické panovníky tyranny, kdežto Constnatinus byl "trismakarios/ter beatus", jak o něm psal Eusebios). Na každém kroku vzpomínky na zašlé časy, lidé se starými zvyklostmi, nepříjemných názorů. Věčné Město leželo daleko od neklidných hranic a armád, tedy daleko od vlastní státní moci.

***********************************************************
327. 
Ol. 276, 3

638 SE
574 AE
neznámý
a. u. c. 1180
Flavius Constantius a Valerius Maximus 

***********************************************************

V průběhu své vlády Constantinus I. reformoval velitelskou strukturu armády, viz rok 304 a 312. Zavedl dva nejvyšší velitele magistri militum/řec. stratélatés, "velitelé vojáků", funkce, která vydržela ve východořímské říši do první poloviny sedmého století. Pěchotě velel magister peditum/stratélatés tón pedzón, "velitel pěchoty", jízdním jednotkám magister equitum/str. tés hippú, "velitel jízdy" (srov. stejné označení v republikánských dobách pro dictatorova zástupce). Označení z éry pricipátu "legatus Augusti pro praetore" pro velitele několik legií a pro správu císařských provincií zmizelo. Pod magistry pěchoty spadali velitelé flotil/praefecti classis, velitelé legií řádného vojska/milites comitatenses a hraničářů/milites limitanei. Jednotlivým legiím veleli nadále legati, dvěma a více legiím v hraničních oblastech duces/"vůdci". 

Za Constantia II. narostl počet magistrů militum na čtyři až pět. Někdy po rozdělení říše existovala i spojená funkce velitele veškeré armády, "obojí"/magister utriusque militiae. Pokud veleli magistrové vojsku s přítomností augusta, doplňoval se k jejich hodnosti přívlastek praesentalis/"přítomný (u dvora)". Legie v této době čítaly c. jeden tisíc mužů (namísto starých c. 4500-5000) a byla od nich vyčleněna jízda. 

Historik Zósimos vyčetl Constantinovi, že převelel vojáky z hraničních pevností a valů, ze systému vybudovaného Diocletianem, do měst a tím otevřel barbarům brány do říše. Nedisciplinovanost vojáků vylidňovala města a radovánky ochabovaly srdnatost armád a též to přispělo k pádu římské moci: "Jednoduše řečeno," shrnul, "začátek a semena této zkázy poměrů položil on sám."  

***********************************************************
328. 
Ol. 276, 4

639 SE
575 AE
neznámý
a. u. c. 1181
Flavius Ianuarinus a Vettius Iustus 

***********************************************************

Constantinus několikrát překročil s armádou Dunaj/řec. Dánúbios, dal k tomu postavit kamenný most, srov. rok 324 a 367, ale bližšího o něm a jeho válce vedené zjevně proti kterýmsi z Germánů v této době ani oblasti nevíme nic.

V Alexandreji byl t. r. zvolen za podezřelých okolností arcibiskupem/patriarchou Athanasios (mohlo mu být c. 30!), zatvrzelý odpůrce Areia a tím pádem i v nesnázích s císařem Constantinem I., viz rok 325. Byl tajemníkem svého předchůdce Alexandra, byl s ním v Níkaji, byl sečtělý a klasicky vzdělán. Za mlada se jako poustevník setkal se zakladatelem egyptského křesťanského mnišství Antóniem. Byl velmi snědý, pravděpodobně Egypťan rodem, a vynikal velmi malou postavou, takže mu nepřejícníci přezdívali "Človíček"/Homunculus; nicméně křesťanské dějiny mu přidělily přízvisko Veliký/MegasOdmítl i Constantinem prosazovaná smířlivá usnesení církevních synod na Východu, viz roky 325 a 335, kdy byl Constantinem pardonován Areios a Athanasios byl u dvora obviňován z fanatismu a k tomu přidávána ariány podezření, že by mohl blokovat obilní dodávky do Kónstantínopole a Říma a tím by se stal nebezpečným politickým soupeřem.

Antónios byl Egypťan z lepší rodiny z okolí Velké Hérákleopole v Horním Egyptě. Přišel o rodiče, prodal majetek a od osmnácti žil asketicky v nedaleké poušti po způsobu starší židovské sekty therapeutů. Tomuto životnímu stylu říkali staří křesťané, jejichž literárním lazykem byla řečtina, filosofování/filosofein. Po letech se přemístil do Východní pouště/= Arabské, kde založil první klášter egyptských mnichů. Dosáhl mezi monotheisty velkého věhlasu, údajně s ním korespondoval i Constantinus I. Zemřel v lednu 356 ve věku 105 let.  

V Antiocheji se sešla synoda, která sesadila biskupa Eustathia, neboť souhlasil se Sabelliem, o sabelliovcích viz v indexu s. v. křesťanství a zde níže. Byl to velký zastánce orthodoxie, ale do vyhnanství ho i s přívrženci poslal osobně Constantinus; zemřel v thrácké Traianopoli. Ariáni s Eusebiem Níkomédským prý uplatili jistou prostitutku, aby prohlásila, že má s biskupem dítě... Hádky o nástupnictví se dlouho neklidnily a až do Flacilla (333-342) nevydržel nikdo v úřadu déle než dva roky. 

Sabellius rodem Libyjec/Berber nebo Egypťan hlásal za římského biskupa Calixta I. (217-222), že žádná tzrojjedinost boží neexistuje, nýbrž že bůh je nedělitelný, u něhož jsou tvůrce a zákonodárce (bůh), vykupitel (syn) a božská přítomnost v lidstvu (duch) navazující podoby téže bytosti. Calixtus ho exkomunikoval z církve a Sabellius zemřel na Thasu. Sabellianismu se na Západě říkávalo modalismus, na Východě monarchianismos a bylo to silné kafe i na Areia. Srov. rok 351.

***********************************************************

329. 
Ol. 277, 1

640 SE
576 AE
neznámý
a. u. c. 1182
Imp. Constantinus VIII a Constantinus Caesar IV 

***********************************************************

Někdy po této době, nebo až s obnovou znovudobyté Amidy roku 336, dal Constantius II., východní caesar, obnovit a vojensky vybavit Peršany zničené opevněné městečko Maximianopolis, které bylo založeno mezi Nisibou a Darou/Daras (pozdější Anastasiúpolis/dn. ves Oğuz v TR) v provincii Mesopotamia pravděpodobně Caracallou-Tarautou jako Antónínúpolis. Dal mu nové jméno podle sebe Kónstanteia/lat. Constantia a sídlil v ní dux Mesopotamiae, vojenský velitel provincie.

Praefectem praetorio/eparchos tés aulés basilikés Východu jmenoval panovník Flavia Ablabia (ve funkci do zač. roku 338). Předtím byl pravděpodobně od roku 326 praefectem praetorio Italie a předtím vicariem/správce provincie Asia. Pocházel z chudé rodiny z Kréty a majetek nadělal v námořním obchodu. Stal se křesťanem a jako takový přítelem Constantina I. Zasloužil se v úřadu o zahubení novoplatónského filosofa a učitele filosofie Sópatra z Apameie, který roku 330 vedl při zasvěcování Kónstantínopole polytheistickou část obřadů: Ablabius prý žárlil na jeho přátelství s Constantinem. Roku 331 Ablabia augustus jmenoval konsulem. Svou dceru Olympiadu zasnoubili s Constantinovým jeho synem Constantem; ke sňatku nikdy nedošlo, nevíme proč (byla příliš mladá?). 

Ablabios využil zásobovací krise nového města, viz rok následující, a Sópatra pomluvil u císaře jako čaroděje. Když totiž vanuly na Bosporu jižní větry, nemohly lodi zásobovací flotily do přístavu, srov. rok následující. Nový Řím proto hladověl, a Constantinus dal svého nedávno ještě oblíbeného sofistu stít. Ablabia zbavil úřadu po smrti svého otce Constantius II. a tak žil v přepychu na svých statcích v Bíthýnii. Brzy na to (338) ho dal nový vládce zavraždit, neboť ho podezříval, že usiluje o vládu. Olympiadu, sotva se jí ptal na názor, někdy později Constantius provdal za armenského krále Arsaka II. (351?), srov. rok 359. V cizině našla smrt, neboť ji otrávila zhrzená exmanželka Arsakova.

Na statku u kappadockého Nazianzu se do rodiny majetných latifundistů narodil Grégorios, jeden z křesťanských theologů níkajského vyznání (zemřel roku 390). Jeho stejnojmenného otce přemluvila manželka Nonna, aby se dal ke křesťanům a ti ho brzy udělali v Nazianzu biskupem. 

V Athénách poslouchal sofisty Himeria z Prúsy, učitele též Iulianova, jehož řeči se zachovaly (zemřel několik roků před Grégoriem utrápen ztrátou dětí, slepotou a epilepsií), a armenského křesťana Proairesia/Prohaeresius (zemřel asi 368), učitele též Eunapia ze Sard. Spolužákem Grégoriovým byl Basileios z kappadocké Kaisareie a vedle nich budoucí císař Iúliános. Po návratu do Kappadokie řídil jako biskup v Sasimách dioecesi po svém otci, potíral ariány, kteří ho za sektářských nepokojů v Kónstantínopoli roku 379 v kostele zranili. Vrátil se domů jako biskup nazianzský, brzy pro chatrné zdraví resignoval a zemřel na otcovských statcích.

Basileiovým bratrem byl jiný Grégorios, rovněž oddaný níkajské víře, od roku 372 biskup v kappadocké Nýse/Nysse; zemřel po roce 394. S bratrem a stejnojmenným přítelem bývají křesťany označováni za "kappadocké otce". 

***********************************************************
330. 
Ol. 277, 2

641 SE
577 AE
neznámý
a. u. c. 1183
Flavius Gallicanus a Aurelius Valerius Tullianus Symmachus 

***********************************************************

11. května, a. d. v. id. maias, se Kónstantínopolis/Constantinopolis stala císařským residenčním městem, jak nadekretoval Constantinus, srov. roky 324 a 327; v éře AM/anno mundi podle kónstantinopolských zvyklostí to bylo roku 5838. Uspořádal velkolepé hry, na nichž se ukázal s novou, drahokamy vykládanou korunou. Nový Řím byla poslední a největší osadou/colónií Říma. Císař do města přesídlil obyvatele řady dalších obcí, které vylidnil a poněvadž Nový Řím neměl dostatečné hospodářské zázemí, výživa jeho obyvatel závisela na dodávkách obilí etc. ze syrské oblasti a z provincie Asie. Dobový autor zaznamenal, že lidé seděli v divadle a pili tak moc, že nedokázali udržet poháry v rukách, srov. rok předešlý. O kořistnické výzdobě hippodromu srov. rok 479-. • Roky c. (325) 330 až 380 naplňují padesátiletí, během něhož dobyli křesťanští ideologové a vůdci římskou říši. Srov. podobné padesátiletky/pentékontaetis athénské slávy c. (479) 478-(429) 428 a velmocenského růstu římské republiky ve Středomoří c. 218-168.

Někdy mezi roky 330 až 350 byla z provincie Syria Coele, viz rok 195, vyčleněna Kommágéné s Kyrrhestikou a země zanikly v provincii Augusta Euphratensis/zkráceně Augustophratensis, popř. Euphratensis, řec. Eufrátésiá, se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké. Sídelním městem Údolní Syrie/Koilé Syriá zůstala Antiocheia, největší město Levanty.

V Armenii zemřel kolem t. r. král Tíridátés/Trdat III., vládl od roku 287 (tam viz též o případných dvou Tíridátech III. a IV.). Proti povstalcům, kteří odmítali prořímskou orientaci (a snad i křesťanství), vypravil Constantinus vojevůdce Antiocha s armádou a zajistil nástupnictví Tíridátova syna s Ašchenou, dcerou alánského krále Aškatara/Ašchadara, Chosroa III. zvaného podle postavy Kotak/Malý (nebo byla manželkou Tíridáta II.?). Vůdcem rebelů byl Sanatruk, satrapa východoarmenské provincie Pajtakaran a před Antiochem a spojenci z Ibérie musel prchnout k Šápúrovi.

Když se Antiochos s velkou kořistí z války vrátil na území Říma, panoval Chosroés pod římským protektorátem do roku 338, kdy zemřel. Za něho, asi brzy po odchodu Antiochově, vpadl do Armenie s třiceti tisíci muži Sanatruk, podle jiného údaje jistí Šápúrovi nájezdníci, o nichž kroniky zaznamenaly, že jich bylo dvacet tisíc.

Chosroovým nástupcem se stal jeho syn Tigránés VII. alias Tiran kralující do roku c. 351, viz dále tam.

Někdy kolem t. r. se narodil asi v Antiocheji nad Orontem voják/miles quondam et Graecus, senátor a historik Ammianus Marcellinus (zemřel kolem roku 400). Sloužil v letech 354-360 ve štábu velitele jízdy Ursicina v Syrii, Galliích, Thrákiích a Mesopotamii a roku 359 zažil jako obránce města pád Amidy. Sloužil v armádě Iulianově za jeho tažení proti Peršanům. Odešel pak do civilu, začal psát své rozsáhlé Res gestae/Dějiny navazující na Tacita (96), cestoval a snad kolem roku 380 se přestěhoval do Říma, jímž byl Hellén uchvácen. O desetiletí později se mu dostalo uznání ze strany posledních polytheistických Římanů. Z jeho Dějin se z 31 knih zachovaly oddíly popisující roky 353-378, tedy dobu, v níž Marcellinus žil. Ač Hellén, své dílo psal latinsky a dosahuje velikosti Tacitovy. 

***********************************************************
331. 
Ol. 277, 3

642 SE
578 AE
neznámý
a. u. c. 1184
Iulius Annius Bassus/Iunius Bassus a Flavius Ablabius 

***********************************************************

Proti vpádu Taifalů, národa sarmatského n. spíše germánského a tradičních průvodců gotských, na římské území někdy kolem těchto let, údajně pouze pěti set jezdců, Constantinus nic nepodnikl. Ani tehdy, když vojsko zaznamenalo vysoké (?) ztráty a on sám unikl jen tak tak, srov. ale rok 334.

***********************************************************
332. 
Ol. 277, 4

643 SE
579 AE
neznámý
a. u. c. 1185
L. Papius Pacatianus a Maecilius Hilarianus 

***********************************************************

Constantinovo tažení proti nové vlně Gotů-Tervingů: řídil ho z Marcianopole. Tísněni Goty vydali arcaraganté vládnoucí Sarmatům zbraně i té části, která byla podrobena, limigantům. Pravděpodobně šlo o dvě kmenové skupiny vládnoucí a žijící v porobě na základě jakési dávné války. Arcaragantové byli však po té vyhnáni a část jich utekla ke germánským Victohalům sídlícím na jih od Dunaje na římském území, pravděpodobně jedné z částí kmenového svazu Vandalů kdesi na území dn. H. 

Povoláni na pomoc Římané pod Constantinovým synem Constantinem II. 20. dubna 332 Goty na hlavu porazili a při nedostatku potravin a v zimě zahynulo posléze na sto tisíc Gotů. Sarmatští otroci vyhnali své pány do "Romanie" a gotský "král" Ariaricus/Arriarich n. Araricus kapituloval. Odešel na římský břeh, přijal novou římskou spojeneckou smlouvu, srov. rok 324, a vydal rukojmí, mezi nimiž byl jeho syn Aoric, který pak vyrůstal v Kónstanínopoli, viz dále rok 336.

Podle jiné verse byl A. synem nejmenovaného krále. V novodobých spekulacích byl Aoricus otcem Athanarikovým/Athanarich, který neužíval královského titulu, ale byl "soudcem" Tervingů, viz dále rok 366+. V hagiografii gotského křesť. mučedníka Saby/řec. Sabbás monotheisté tradují, že byl v dubnu 372 utopen s kamenem na krku v řece Musaios/Musaeus, dn. asi Buzǎu v RO, na příkaz jistého gotského dynasty/basiliskos Atharida, syna Rothesteova: novodobá spekulace pokládá Atharidu za jiné jméno Athanarikovo a jeho otec by se tedy jmenoval Rothesteus (?).       

Na tři sta tisíc Gotů a Sarmatů bylo s Constantinovým svolením roku 334 usazeno jako kolóni/osadníci připoutaní k půdě v Thrákii, Skythii, Makedonii a Itálii, pravděpodobně v Popádí; srov. roky 167, kdy první z Germánů usazováni v Popádí M. Aureliem, ale přechodně, a 370, kdy neobdělávané Popádí kolonisovali Alamanné.

***********************************************************
333. 
Ol. 278, 1

644 SE
580 AE
neznámý
a. u. c. 1186
Flavius Iulius Dalmatius a Domitius Zenophilus 

***********************************************************

 Na Kypru se vzbouřil magister pecoris camelorum/správce velbloudího dobytka Kalokairos/lat. Calocaerus. Oděl se do purpuru, brzy ale dopaden jistým Dalmatiem (Flaviem Dalmatiem, otcem cos. t. r., viz rok 293 a 335), s komplici dopraven do Tarsu a po soudu zde popraven ukřižováním. O události není více známo a takto stručně zaznamenána vypadá jako příběh z opilcova deníčku. Že by Kypr vynikal chovy velbloudů, není odnikud známo, ani to, proč se hlavní armádní velbloudář vzbouřil právě na ostrově. 

Z roku 333 pochází Itinerarium burdigalense neznámého křesťanského autora popisující cestu z Gallií do Jerúsaléma. O půl století později vykonala cestu stejným směrem z Gallií nebo Galaecie jistá Egeria/Itinerarium Egeriae n. Aegeriae, Aetheriae (381-384).  

***********************************************************
334. 
Ol. 278, 2

645 SE
581 AE
neznámý
a. u. c. 1187
Flavius Optatus a Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus iunior signo Honorius 

***********************************************************

Constantinovo tažení proti Sarmatům. O usazení části sarmatských arcaragantů u germánských Victohalů viz rok 332 a dále rok 358.

O proniknutí křesťanství na Kavkaz do Ibérie viz rok 319. 

***********************************************************
335. 
Ol. 278, 3

646 SE
582 AE
neznámý
a. u. c. 1188
Flavius Iulius Constantius a Ceonius Rufius Albinus 

***********************************************************

18. září Flavius Iulius Dalmatius/Delmatius, syn nevlastního bratra císařova Flavia Dalmatia (viz rok 293 a 333), prohlášen caesarem, čtvrtým, svého strýce Constantina I. Část armády povýšení přijala s nelibostí, viz rok 337.

V Římě zemřel 31. prosince biskup/papež Silvester I. (v úřadu od roku 314, srov. rok 325), jemuž Constantinus podle křesťanské tradice vděčil za uzdravení. Odměnil ho dary rozsáhlých nemovitostí v Římě a okolí, skutkem, který se stal podkladem pozdějšího podvodného dokumentu řečeného Konstantinův odkaz, Cónstantíní dónátió/Cónstitútum Cónstantíní, datovaného rokem 315, na jehož základě bylo proklamováno "Petrovo dědictví"/patrimonium Petri, územní nároky církevního státu; viz více v indexu s. v. křesťanství (3) a (4) a k případnému původnímu nápadu viz rok 2667. Po biskupovi se říká poslednímu dnu v roce silvestr.

V Tyru, hlavním městě Foiníkie, konána synodos šedesáti východních biskupů, zabývající se vleklými spory orthodoxních hodnostářů s ariány. Dominoval jim kaisarejský biskup a historik církevní Eusebios, viz rok 260 a 340. Synoda sesadila Athanasia a jerúsalémského Makaria a v případě Athanasia Alexandrijského padlo i obvinění z vraždy meletiánského biskupa Arsenia, snadno však vyvrácené. Po domluvách níkomédského biskupa Eusebia a osobního dopisu Constantinově připustil Areios, že se podepíše pod závěry níkajské oikúmenické synody, viz rok 325. Za to se směl vrátit do Alexandreie, ale musel se za tím účelem dostavit osobně před augusta. 

Než však k němu zpráva o omilostnění dorazila, neočekávaně 11. listopadu 336 v Kónstantínopoli zemřel: na cestě do paláce dostal těžké žaludeční bolesti, doběhl na záchod za Constantinovým náměstím ve sloupořadí s obchody, kde mu nadmuté břicho prasklo a s výkaly a krví se vyvalily vnitřnosti (tak šťavnatě Areiův konec líčí orthodoxní autor Sókratés Scholastikos). Patriarcha Alexandros (v úřadu od roku 317) se den před Areiovou smrtí zavřel do kostela, aby s ním nemusel sdílet jakési rituály, neboť augustus si přál Areiův návrat do církce. Tam se Alexandros modlil, aby si bůh vzal jeho nebo Areia. Viz dále rok 340.

Athanasios, patriarcha alexandrijský, stále v oposici ke Constantinovi a jeho proariánskému kursu, byl po augustově smíru s Areiem exulován do Trever, kde žil do císařovy smrti roku 337. S ním bylo úřadů zbaveno více biskupů. Constantinus II., caesar na Západu, rozhodl, pravděpodobně ještě před konferencí ve Viminatiu roku 337, o jeho návratu do Alexandreie a vládce Východu Constantius II., ač spřízněnec umírněných ariánů, nic nenamítal, stejně jako mlčel při omilostnění všech biskupských exulantů z roku 335. 

V Indii v říši Guptů zemřel kolem t. r. vládce Čandragupta I. (vládl od roku 320). Jeho nástupcem byl syn Samudragupta (do c. 375). Patří mezi velké dobyvatele indických dějin. Podařilo se mu obsadit sever Indie od dnešní Bangladéše a Nepálu po Jamunu, dobyl Kalingu, Málwu, na jihu přemohl koalici dvanácti knížat, před jeho mocí měl úctu na Cejlonu král Meghavanna. Viz dále rok 375. 

***********************************************************
336. 
Ol. 278, 4

647 SE
583 AE
neznámý
a. u. c. 1189
Virius Nepotianus a Tettius Facundus 

***********************************************************

Třicáté výročí Constantinovy vlády, tricennalia, a t. r. byl zasvěcen v Jerúsalému kostel nad hrobem Ježíšovým, viz rok 326. 

Další Constantinovo tažení proti Gotům v Podunají a august si vylepšil titulaturu o přízvisko Dacicus. Nic bližšího nicméně o výpravě nevíme, srov. mír s nimi roku 332, i když přizvisko Dácký napovídá, že by Římané mohli úspěšně válčit kdesi severně od Dunaje (ovšem už půl století ležela Dacie na římském území a stará římská Dacie byla v této době již nazývána Gothií). V této době již asi nežil král Ariaricus aai ani jeho syn Aoricus, viz rok 332, a Gotům-Greutungům vládl Geberich/Gebericus, syn Hilderithův. Vypravil se proti Vandalům, kteří se někdy v této době zmocnili území bývalé římské Dákie, a porazil je kdesi na řece Marise/Marisus n. Marisia, dn. Mureș.

Vandalský král Visimar, pocházející z bojovných Hasdingů, pak žádal se zbytkem svých lidí na Římanech povolení usadit se v Pannoniích na římském břehu Dunaje, které od Constantina obdržel. Žili zde šest desetiletí jako římští foederati. Roku 401nn. se podíleli na vpádech Gota Radagaisa a Alaricha do Itálie, které Stilicho odrazil.

Stilicho, magister militum Honoriův, jeden z nich, je pak údajně povolal do Gallií, jak jeho nepřátelé tradovali: na silvestra 406 Vandalové-Hasdingové s Alány a Suéby vpadli přes zamrzlý Rýn do Gallií. Předtím se do nich pustili Frankové, foederati římští (nevíme, na kterém břehu řeky ani v kterou dobu), a Vandalové utrpěli těžkou porážku s dvaceti tisíci padlými a mezi nimi s králem Godigiselem. Zániku vandalského mužstva zabránil včasný zásah Alánů vedených králem Respendialem (o jeho konci nevíme, možná zemřel až v Hispániích). Pod Godigiselovým synem Gunderichem pokračovala roku 407 vandalská koalice k jihu a 409 překročili Germáni s Alány Pyreneje.

U Greutungů po smrti Geberichově (datum neznáme, někdy kolem roku 340) králem další z rodu Amalů Ermanarich/Hermanaricus. Podrobil si přes tucet národů mezi Černým mořem a Povolžím, jejichž jména odjinud neznáme (o jedněch z nich se lze domnívat, že jde o předky Mordvinů/Mordens?), srov. též rok 342. Během své dlouhé vlády porazil též a vyhubil zbytky Herulů s králem Alarikem žijící u Maiótidy, přemohl Venety/Venethi, Sklabény a Anty, pokládané všechny za původně jeden lid Venethů a za slovanské prapředky, a dokonce na východním Baltu Aisty/lat. Aesty, jejichž jméno bývá dáváno do souvislosti se soudobými Esty.  

***********************************************************
337. 
Ol. 279, 1

648 SE
584 AE
neznámý
a. u. c. 1190
Flavius Felicianus a Fabius Titianus 

***********************************************************

Krátce po velikonocích 3. dubna Constantinus (62 n. 65?) ochořel, když se chystal na Peršana; přípravy v Antiocheji finalisoval jeho syn Constantius (II.). Constantinus odcestoval do bíthýnského Drepana, který při té příležitosti přejmenoval na počest své matky Helenopolis a modlil se k matčině oblíbenému mučedníkovi Lucianovi z Antiocheie či Samosat (7. ledna 312 za persekuce vyhlášené Maximinem Daiou; učitel mimo jiné Areiův). 

Odtud pokračoval přes lázně Pýthie, mnohem později, snad za Iustiniana, přejmenované na Sótéropolis (asi dn. thermy Yalova Kaplıcalari), do Níkomédeie, kde se dal pokřtít Eusebiem z Níkomédie, sympatisantem Areiovým, vyhnaným z církve na níkajském koncilu a přijatým zpět o tři roky později. Eusebios byl hlavním Constantinovým důchovním rádcem. Podle jedné verse byl v Pýthijských lázních otráven jedem z poháru nevlastními bratry/heterothaleis, "z jiné matky", viz zde níže. 

22. května zemřel Flavius Valerius Aurelius Constantinus (I.) v lokalitě Achyroné u Níkomédeie v bílém oděvu novice své víry. Pochován byl v křesťanském rítu ve své Kónstantínopoli v sarkofágu obklopeném dvanácti apoštoly, symbolicky jako třináctý posel víry. Byl prvním z římských vládců, který nebyl pohřben žehem. V Římě se mu dostalo od senátu nicméně zbožtění/consecrátió, apotheósis.  

Pravoslavní křesťané pokládají Constantina I. za světce a jeho dnem v kalendáři je spolu s matkou Helenou 21. květen, samostatný pak 3. září; v jejich očích je Kónstantínos isapostolos/"rovný apoštolům".  Dobovými krasořečníky byl nazván Převeliký/pammegethés, pammegas" (Themistios).

K umění a vědám se choval velkoryse, pronásledoval udavače, rád vystupoval pompesně a diadéma neodkládal. Pro svou jízlivost měl lidovou přezdívku Trachala/od řec. trachálos/trachélos, tedy "Krkatec", a jeho vládu hodnotili s výjimkou prvního decennia současníci negativně pro chtivost po majetcích a marnotratnost, velké výdaje do veřejných staveb pochybného významu, z nichž část brzy spadla, neboť se stavělo rychle. Tyto okolnosti pozdější autoři křesťanští opomíjejí, naopak klasičtí nehovoří o jeho monotheismu ani o křesťanech v jeho bezprostředním okolí.  

Nikdo z početné rodiny u Constantina v době jeho smrti nebyl. Nejdříve dorazil z Antiocheie Constantius a organisoval pohřeb/podle jedné verse otce naopak zastihl ještě při životě. Po celé léto trvalo jisté interregnum čtyř caesarů Constantantina II., Constanta I., Constantia II. a Dalmatia a jak patrno, měsíce intrik a bojů potomků dvou žen Constantia I. Chlora Heleny a Theodóry; Helena byla již po smrti, o osudu Theodóry po porodu dětí nevíme nic a s jistou logikou lze předpokládat, že svou macechu nemusel Constantinus často potkávat...

9. září přijali na konferenci ve Viminatiu, sídelním městě Horní Moesie/dn. u Kostolacu v SRB, císařskou titulaturu tři augustové, jeho synové, a rozdělili si říši. Nejstarší z nich Constantinus II. (21) se stal císařem Západu, všeho za Alpami (caesarem od roku 317; do 340) a s dohledem nad mladým Constantem. 
Constans I. (c. 15-17) byl určen za císaře v Itálii, Illyriku a Africe (caesarem od roku 333), od roku 340 byl augustem celého Západu (do roku 350). 
Constantius II. (20; caesarem od roku 324) se stal po otcově smrti císařem Východu, roku 351 celé sjednocené říše (do roku 361). Všichni už byli křesťany. Od Constantinových dob dostávali členové císařské rodiny titul nobilissimus/"nejvznešenější".

Čtvrtým a tak trochu i pátým spoluhráčem s caesarským a augustovským titulem byli potomci/heterothaleis Constantia I. Chlora s Maximianovou dcerou Theodórou. Jejich synem byl Flavius Dalmatius, viz rok 293 a 333, a jeho potomky s neznámou manželkou byli Flavius Iulius Dalmatius/Delmatius (od roku 335 jako caesar řídil Thrákii, Makedonii a Achaiu) a Flavius Hannibalianus (měl se stát vládcem Peršanů, roku 335 byl prohlášen "králem králů a národů kolem Pontu/rex regum et ponticarum gentium", tedy pravděpodobně i Armenů; na římského potentáta je královský titul od dob vyhnání Etrusků z Města kuriosní). 

Oba bratři s dalšími svými příbuznými pocházejícími z legitimního sňatku Constantia I. s Theodórou, viz rok 293, byli během letního interregna krvavě odstraněni z podílu na dědictví dětmi zemřelého císaře, syna Heleny, s níž Constantius I. ženat s největší pravděpodobní ani nebyl a svým způsobem ani on sám neměl legitimní nárok na vládu. Čí to byl nápad a jak se vše a kdy událo, hovoří se o spontánním vzbouření vojáků v Kónstantínopoli, není známo; srov. však zde výše uvednou versi o Constantinově otravě. Nicméně jeho syn Constantius byl obviňován z toho, že sice nic nenařizoval, ale dovolil; jeho dva vlastní západní bratři pravděpodobně do Kónstantínopole na otcův pohřeb ani nedorazili.

Masakr v rodině přežili pouze Iulianus (tehdy 6) a Gallus (11), synové Iulia Constantia, Dalmatiova a Hannibalianova třetího bratra, srov. zde níže. 

Učitelem Constantinových synů v Kónstantínopoli byl gallorománský sofista, grammatik a poeta haedujského rodu Aemilius Magnus Arborius z Tolosy. Jeho sestra Aemilia Hilaria se stala jeptiškou, druhá Aemilia Aeonia si vzala lékaře Iulia Ausonia a jejich synem byl literát D. Magnus Ausonius z Burdigaly, vychovatel Gratianův, viz rok 367. Arborius zemřel někdy ke konci Constantinovy vlády a jeho smrt bývá též dávána do souvislosti s dvorními čistkami t. r.

Obětí čistky byli též příznivci obětí, jak se můžeme domnívat. Rozsah vražedné vlny neznáme a ani žádné jméno. Záhadou zůstává osud cos. t. r. Flavia Feliciana, od roku 335 comita Orientis. Podle jednoho zdroje byl pokřtěn, nápisně se jeho jméno však objevuje v úplně jiné souvislosti. Někdy z let 342-344 pochází společný dopis praefectů praetorio Flavia Domitia Leontia (Orientu), Fabia Titiana (Gallií; byl Felicianovým konsulským kolegou) a Furia Placida (Itálie) vytesaný v Delfách do kamene, kde nejvyšší říšští hodnostáři po císaři ujišťují Apollónova kněze Feliciana ochranou před útoky na jeho kněžství (pravděpodobně křesťanů) a že případného útočníka dají vypovědět z Delf.

Felicianus (Fl. F.?) je tak posledním známým Apollónovým knězem v Delfách, zároveň též nejvýše společensky kdy vůbec postaveným; o věštírně zmínka v nápisu není, srov. rok 360. Když Iulianus poslal do Delf svého lékaře a důvěrníka Oreibasia, viz rok 362, ve zprávě z jeho výpravy se o Felicianovi nehovoří; pravděpodobně již nežil.   

Flavius Claudius Constantinus (II.) se narodil roku 316 v Arelatě a v deseti po popravě Crispově, svého nevlastního bratra, byl nominálně velitelem jednotek v Galliích. Porazil Alamanny a nosil přívlastek Alamannicus (330). Roku 332 velel na Constantinově tažení proti Gotům. Byl ženat, ale jméno manželky ani potomků neznáme. Jako vládce nad Galliemi, Hispániemi a Britániemi propustil z treverského exilu domů do Alexandreie biskupa Athanasia, viz rok 335. Constantius, do jehož pravomoci Egypt spadal, nechtěl spory zkraje společné vlády a proto mlčel (k rozhodnutí přišlo zřejmě ještě před posvěcením pravomocí na konferenci ve Viminatiu, viz zde výše). Při návratu Athanasiově roku 338 ovšem v Alexandreji vypukly násilnosti.

Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius (II.) se narodil 7. srpna 317 v Illyriku a 13. listopadu 324/10. října však slavil nástup k vládě, kdy ho otec jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, srov. rok 354. Na rozdíl od bratrů byl ariánem. S Constantinem II. válčil roku 332 v Podunají, bylo mu už patnáct. Tehdy se poprvé oženil s dcerou svého strýce Iulia Constantia, jejíž jméno neznáme. Po otcově smrti řídil likvidaci rozsáhlého příbuzenstva a uchoval z něho pouze Iuliana a jeho nevlastního bratra Galla. Vraždy měly pravděpodobně co do činění se sektářskými spory v rodinném klanu. Při dělení říše mu připadl Orient, po Constantově smrti vládl celé říši sám. Constantius II. byl arián, stejně jako jeho vrchní komoří eunúchos Eusebios a s ním celý dvůr v Antiocheji.

Flavius Iulius Constans vulgo Constans (I.), třetí a nejmladší ze synů Constantina Velikého s Faustou, se narodil mezi roky 320-323 a s bratry byl vychováván v katholickém monotheismu. 25. prosince 333 byl jmenován caesarem a v době otcově smrti mu bylo nejvýše sedmnáct. Při dělení moci s bratry v Horní Moesii mu připadla Itálie, Afrika, Illyricum, Makedonie a Achája. Ještě za otcova života se zasnoubil s Olympiadou, dcerou praefecta praetorio Flavia Ablabia, viz rok 329; křesťanští autoři o něm šířili, že byl homosexuální. Zřejmě ještě v roce 337 n. roku následujícího porazily jeho jednotky Sarmaty v Podunají. 

V Číně se ve Wu-jangu v dn. provincii Šan-si/Shanxi narodil kolem t. r. Kung/pinyin: Gong známý pod svým mnišským buddhistickým jménem Fa-sien/Faxian (zemřel c. 422). V letech 399-414 cestoval po Hedvábné cestě na západ nečínskými královstvími, které v té době byly převážně buddhistické, a po indických zemích pod vládou Guptů a Cejlonu. Cestu popsal ve Zprávě o buddhistických královstvích, Fo-kuo ťi/Foguo ji. Putoval za buddhistickými texty, které v Číně chyběly. Celý život je pak překládal. Z Číňanů byl jako cestovatel v Indii první, který své zážitky sepsal. Po něm a za stejným účelem procestoval sever Indie a buddhistický Turkestán Süan-cang/Xuanzang v letech 629-645.